Ukázka z knihy:

„Beyond the heaven, a story of contact“ od Murizia Cavalla

1. Únos

Vše to začalo jednou zářijovou nocí. Stále bylo ve vzduchu teplo léta, které pomalu začalo opadávat v lehkém dešti, byl cítit prach a sladký závan větru… Sobotní noc jsme strávili s přáteli v restauraci a jízdou autem úzkými uličkami na kopci.

Sotva jsme dorazili na prostranství a vystoupili z našich aut, když náhle bylo temné nebe roztrženo žhnoucí hvězdou či meteorem, zničehonic se objevila žhavá koule. Stáli jsme šokováni a tiše jsme sledovali její chvost, který zanechávala, když se řízeně rychle přiblížila a „ta věc“ začala klesat do porostu topolů opodál. Zachvíli zmizela zanechavše jemné oranžovo-červené světlo všude kolem.

Udiveni a rozrušeni, rozhodli jsme se podívat se na to místo, kde ten předmět přistál, ale brzy jsme to kvůli tmě a nebezpečným skalám a kamenům, křoví a porostu, museli vzdát.

Cestou domů jsme mluvili o této podivné příhodě a vymýšleli jsme možná vysvětlení. Když bylo asi  11:00-11:15 v noci, tak jsme odešli a zjistil jsem, že se necítím dobře. Točila se mi hlava a cítil jsem nevolnost v žaludku. Brzy jsem byl přemožen silnou bolestí.

2. Uvězněn v čase

S velkým napětím jsem se převaloval v posteli. Měl jsem zimnici a byl jsem spocený. Když už jsem byl totálně zmatený, přestože jsem dělal velký hluk tím, že jsem často chodil do koupelny pro čerstvou vodu (snažil jsem se i dávit, protože jsem myslel, že jsem otráven), má žena a děti dál spaly jako by se nic nedělo. Mnohokrát jsem je volal, marně: bylo to zvláštní dívat se na zář měsíce odrážející se z jejich tváří a vidět je zamrzlé hlubokým spánkem, jakoby byli omámeni uspávacím prostředkem. Všechno bylo zvláštně konejšivé, a když jsem nemotorně shodil sklenici z umyvadla, viděl jsem ji zpomaleně padat a dopadnout na podlahu a rozbít se na mnoho střepů bez jakéhokoliv zvuku.

Dům byl tichý a to ticho bylo plné úzkosti a nejasných představ. Na stěnách byly podivné stíny a obvyklý hluk z ulice sobotní noci úplně zmizel.

Podíval jsem se na hodiny a bylo 1:00 v noci.

S horečkou jsem se pokoušel překonat své zoufalství, ale nešlo to. Byl jsem zmatený.

Nevěděl jsem, ale cítil, že se něco děje, a začal jsem bojovat s těmi cizinci, kteří se snažili napadnout moji mysl. Někdo nebo něco mi nařizovalo obléknout se a odjet zpátky na kopec.

Vnější síly mě nutily dělat něco, co jsem nechtěl, ale, ačkoliv jsem se bránil plnou silou, nalezl jsem se opět v autě, motor už běžel a kola už se pohybovala po silnicích Monferrata.

Byl jsem vyděšen k smrti zatímco tisíce myšlenek zaplavily mou mysl.

V jisté chvíli jsem si vzpomněl, že v autě není dost benzínu. Jako odpověď auto zpomalilo a motor zakašlal a zastavil se.

Ocitl jsem se v naprosté temnotě. Nedokázal jsem stát na nohou; byl jsem v hrozném stavu.

Přemýšlel jsem o útěku, jít zpět do města a jít do nemocnice, ale zapomněl  jsem, že bránit se těm Neviditelným je zbytečné a bolestivé. Jejich rozkaz pokračovat v cestě byl doprovázen bolestivým píchnutím a já, sklíčen a v depresi, jsem pokračoval. Když jsem dosáhnul prostranství z včerejší noci, slyšel jsem stejné těžké a nepřirozené ticho jako doma.

Nevěděl jsem kolik je hodin a neviděl jsem ve tmě na hodinky.

Pamatuji si, že bylo 2:30 v noci, když jsem vyšel ven, takže teď muselo být tak 4:00, ale samozřejmě si nejsem jistý vzhledem ke svému stavu.

3. Propast

Pak se to stalo a byla to ta nejabsurdnější a nejstrašnější situace, jakou může lidská mysl zažít či si představit. Náhle se to objevilo: velké, hrozivé a děsivé.

Ohnivá otáčející se koule byla přímo nade mnou. Za plameny jsem zahlédl náznaky jasnějšího předmětu zářícího jako stříbro.

V rychlých a nesouvislých událostech, tak jak se děje ve snu, jsem cítil, že se pohybuji vpřed a vzad. Zjistil jsem, že jsem opustil zemi a byl jsem nasáván vzhůru do vzduchu. Každý nerv v těle křičel bolestí a rezignací.

Snažil jsem se uniknout této noční můře, ale pak jsem se uvolnil a čekal nevyhnutelné.

V tichu jsem slyšel bzučení u mých uší. Mé bolavé oči se snažily zvyknout si na to silné světlo.

Měl jsem dojem, že jsem v jakémsi dómu, nebo zvonu z křišťálu nebo nějakého průhledného plastu a mohl jsem vidět skrz obklopující prostor nezměrné velikosti.

Jasné protiřečení mého podvědomí mi říkalo, že je zde velký rozdíl mezi objektem, který jsem viděl zvenčí a nezměrným prostorem, ve kterém jsem byl nyní. Těžko jsem rozeznával jeho hranice, ale zvenku se jeho průměr zdál být okolo 65 stop.

To místo se zdálo být skoro prázdné, neviděl jsem žádná zařízení kromě série kontrolních panelů vyplňujících celý obvod objektu. Začínaly asi 4 stopy od smaragdově zelené podlahy a sbíhaly se skloňujíce se vzhůru až k polokruhovému stropu. Ty panely pulsovaly měkkými kovově modrými a fialovo-bílými světly.

Hned mě napadlo, že jsem uvnitř biologického stvoření, živého organismu.

Stál jsem nehnutě ve skleněném rohu, který mi bránil vidět více detailů toho, co bylo za mnou, takže nedokážu popsat celé místo. Byl jsem si jist, že můj roh nebyl umístěn v prostředku, ale v druhé třetině toho, o čem jsem se domníval, že je centrální část, jakási lehce zakřivená konstrukce z měděné barvy zvedající se od podlahy.

Bzučení zesílilo a v mé mysli se ozval hlas. Řekl mi, ať nemám strach, protože mi nikdo neublíží. A ten hlas připomínal stromy šelestící ve větru, netečný jako klidná voda.

Byl jsem uvězněn ve vesmíru a mé srdce bilo v rytmu hvězd. Cítil jsem jas se rozšiřuji do světelné záře, něčeho nepopsatelného, jiskřícího šperku ve vesmírné tmě…

Náhle jsem cítil, jako bych věděl vše o všem a o všech, jakoby už pro mě vesmír neměl více tajemství. Zatímco se mé vědomí rozšiřovalo a poznávalo dávné a strašné vědění, mé tělo nadále pulzovalo s hvězdami, padalo k rozhněvaným sluncím, uneseno ve víru tančících planet. V okamžiku jsem sám sebe viděl jako notu ve skryté symfonii.

„Neměj strach“, hlas opakoval a znělo to, jako by přicházel z hloubky hloubek, odkud si za hranicemi galaxie.

Bzučení se změnilo a jeho vysoké tóny se staly vřeštivou ozvěnou, násilným zvukem, který mě nutil zvracet, a já jsem zkoušel křičet, ale bezhlasně.

Když ten zvuk zněl jako velké dynamo, tak nesnesitelné mým uším, zavřel jsem oči a cítil, jak padám dolů.

Sklouzával jsem dolů, padal velmi velmi rychle.

Pak se všechno utišilo a já jsem uviděl neuvěřitelnou scenérii.

4. Podzemní základna

Skrze má napůl zavřená víčka jsem vnímal pohádkové, neskutečné místo. Budovy s nepozemskými tvary, kulatá a monolitická architektura, v dálce se vznášející zářící, fluoreskující světla v oranžové a žluté. Podivné stroje se vznášely ve velkém kruhovitém prostoru, ale více než čím jiným, jsem byl unesen hlavní budovou dominující celé krajině; vypadala jako převrácená mušle, měla velké oblouky všude okolo a trojúhelníkový štít ozdobený zvláštními symboly připomínajícími klínové písmo nebo hieroglyfy. Tyto oblouky v sobě nepopsatelně  obsahovaly kruhy a trojúhelníky, architektonickou to kombinaci těžko popsatelnou, ale zde neuvěřitelně skutečnou.

Učinil jsem několik nejistých kroků a otočil se, tak abych viděl vozidlo, jež mě uneslo. Nyní už nepulsovalo plameny, nyní bylo podobno kulatému drahokamu s jemnými konci. Nyní mělo barvu rtuti a vypadalo, jakoby bylo tvořeno materiálem tak průsvitným, že jsem mohl vidět některé jeho vnitřní části. Kolem dokola byl lem zářící jako safír a z toho vyzařovaly jakési modré paprsky spolu s elektrickým výbojem pulzujícím v pravidelných intervalech…

Samozřejmě jsem byl ohromen, a uvědomil jsem si, že nemám vůbec strach, také moje nevolnost zmizela. Vzduch měl silný a hořký zápach připomínající směs soli a mokré trávy, trochu jako vzduch v horách.

Snažil jsem se najít příčinu nevysvětlitelného ticha obklopujícího mě, když, předcházeno jakousi závratí, se ke mě vrátil hlas: „Jsi vítán, synu Sahrah, mé jméno je Chama a pocházím z Clarion.“

Ten hlas měl neobyčejnou sílu vytvářet obrazy v mé hlavě a tak, když mnou  ty zvuky putovaly, doprovázeny jemnými kovovými ozvěnami (později mi řekli, že to byl vedlejší účinnek simultánního překladatele), mnoho obrazů místa událostí se tvořilo v mém mozku ve velmi jasném shrnutí toho, co mi říkali. Ty obrazy byly tak zřetelné, že jsem měl dojem, že jsem jejich součástí, že mohu prožívat tyto události, které mně ukazovali.

5. Clarion

Mohl jsem vidět Clarion, krystalově modrou a mlhavě žlutou planetu. Viděl jsem ji z vesmíru a pak jsem ji viděl z větší a větší blízkosti. V klesajícím letu jsem ji přelétával, objímaje její vysoké hory a hluboké fjordy. Přelétal jsem nad oceány, lesy a kruhovými městy ponořenými do travnatých krajin předně bohaté v barvách u nás neznámých. Zeleno-modrá barva oceánů byla podobná našim mořím, ale zde voda vypadala jako převalující se kov věčně se tavící a vytvářející temně stříbřité svazky jakoby plastických perleťových vln.

Clarion, který v jejich jazyce znamená „zářivý, nádherný“, je částí binárního systému ve třetí galaxii. Obíhá okolo dvou sluncí, tak jak je tomu v naší sluneční soustavě. Vysvětlovali mi, že dvojité hvězdy jsou běžné ve vesmíru a podoba naší sluneční soustavy je považována za „anomálii způsobenou katastrofickou událostí, která nastala před více či méně 180 miliony lety.“

Oběžná dráha Clarionu způsobuje velmi dlouhý den a pouze krátký soumrak v noci.

Také jsem věděl, že vzhledem ke zvláštnímu eliptickému a sinusoidnímu otáčení planety okolo dvou hvězd způsobující, že je Clarionský rok 425 dní dlouhý, se stává čas od času, že mají období 45 dní, během kterého nemají vůbec žádnou noc. Nazývají tuto událost „Amhutzar“, neboli nekonečný den.

Z obrázků, které jsem dostal, jsem se také dozvěděl, že Clarion je 150 000 světelných let od nás, a že potřebují 72-73 dní k překonání této vzdálenosti; přenášejí své lodi skrze jakýsi druh magneticko-časových tunelů.

6. Chama

Zatímco jsem získával neuvěřitelnou rychlostí toto strašlivě obrovské množství informací, byl jsem udiven, když jsem spatřil několik pohybujících se postav. Jedna přicházela v mém směru a nakonec, ozářeného modrým leskem, který byl  všude kolem vozidla, jsem jasně mohl vidět jednoho z mých únosců…

přeložil Ladislav Zelinka

Převzato:  http://www.exopolitika.cz/