Roswell – fakta

SERŽANT  EARL FULFORD

Earl Folford se narodil v roce 1927. Během II. světové války sloužil v námořnictvu na palubě minolovky, jako strojní mechanik a dělostřelec. Zbytek války zůstal v nemocnici a zotavoval se ze zranění střepinou miny.

Mnoho vojáků, kteří se vrátili z války do civilu hledalo práci. A tak v roce 1946 u Earla zaklepali na dveře zástupci Air Force a nabídli mu hodnost rotného s nevyšším prověřením.

V únoru 1946 se nechal Earl najmout vojenským letectvem a záhy se ocitl „uprostřed země nikoho“ jak se tenkrát říkalo Roswellu. Byl přidělen k 603mu týmu leteckého strojírenství, 509té bombardovací skupině na vojenskou leteckou základnu v Roswellu jako letecký mechanik a obsluha mechanického zdvižného vozíku. Earl Fulford byl zdrojem informací o tom, jak to vypadalo ve městě Roswell v roce 1947 a o incidentu UFO ze kterého město dodnes těží „slávu.“

Jednou v červenci 1947 dostali rozkaz jít na Fosterův ranč, ale nikdo jim neřekl, co tam mají dělat. Když tam přijeli, byl v šoku. Přijeli na pole, kde bylo tisíce úlomků a trosek, které měli sbírat do pytlovité tašky. Bylo jim řečeno, aby oblast uklidili, aby sesbírali všechno, co nebylo k zemi přibité hřebíkem. Asi 15, možná i více vojáků prohledávalo oblast v husté rojnici, ve které stáli vedle sebe jen asi na šíři ramen. Metodicky sbírali po poli lesklý kovový materiál a pěchovali jej do tašek.

Avšak Fulford říkal, že když se snažil nacpat první kus matné chromové fólie do své tašky, narazil na problém. Bylo snadné tento kus sebrat, byl měkký na dotek, ale když se ho pokoušel zmačkat, aby jej mohl do tašky nacpat, proužek kovu nezůstal zmačkaný. Těsně před tím, než ho mohl uložit do tašky, se kov, nebo podivná fólie narovnala do svého původního tvaru.

Earl říkal, že nikdy nic takového neviděl. Čím silněji jej mačkal, tím houževnatější se zdál v ruce být. Nakonec Earl napěchoval do pytle tolik kousků kovu, kolik se mu jen podařilo, aby udržel krok s ostatními vojáky v řadě.

Earl popisoval kov, který tenkrát sbíral, který nyní známe jako tzv. „memory metal“ – paměťový kov. Zmačkaná kov v ruce, se pokaždé v tašce narovnal. Kvůli tomu musel natáhnout ruku až na dno pytle a tam úlomky vkládat. Také měl pocit, že jejich úklidová skupina nebyla jediná, která zde pracovala. Popisoval schůzku skupiny, která se konala v hangáru P-2, kde pracoval a kde jim bylo řečeno – nikoli vyhrožováno – jejich velitelem mužstva, že „se nic nestalo“, ale kdyby o tom chtěli něco zjistit, „mohou si o tom všechno přečíst v Leavenworth (věznice).“

Earl také mluvil o hádce, kterou měl se svým přítelem ze 603ho týmu leteckého strojírenství, který řídil náklaďák s valníkem, který převážel pod plachtou zbytky havarované lodi z místa srážky na základnu.

Earl strávil posledních pár let svého života poměrně úspěšnou snahou, hledáním svého přítele, kterému je nyní 88 let, aby ho přiměl vystoupit a mluvit o tom, co se tenkrát stalo. Jedna epizoda, na kterou si Earl živě pamatuje se odehrála asi uprostřed noci. Dostal rozkaz, aby nastartoval manipulační vozík a naložil velkou dřevěnou bednu, která neměla žádné označení a dopravil ji k čekajícímu nákladnímu letadlu C-54, které bylo před hangárem P-3, kde se uchovávaly všechny kusy vraků. Jakmile Fulford bednu uložil, dveře skladového prostoru se přibouchly těsně před jeho obličejem a Fulford dostal rozkaz, aby okamžitě toto místo opustil. C-54 rychle odstartovala i s podivnou bednou a Fulfordovy bylo znovu zopakováno, že „se nic nestalo.“

Earl Fulford zemřel ve spánku 3. srpna 2008 ve věku 82 let.

ZÁVĚŤ  WALTERA  HAUTA

Walter G. Haut

 Místopřísežné prohlášení sepsané dne: 26.12.2002

Notář: Judr. Beverlee Morgan; svědek: Chris xxxxxx

Jméno: Walter G. Haut; narozen: 2.6.1922 t.č.ve výslužbě

Adresa: 1405W. 7th Street. Roswell, New Mexico 88203

V červnu, v roce 1947 jsem byl přidělen na vojenskou leteckou základnu v Roswellu, kde jsem sloužil jako informační důstojník pro styk s veřejností. Červnový víkend od pátku 4. do neděle 6. jsem trávil v mém soukromém bytě asi 18 km severně od základny, která se nalézala jižně od města.

Byl jsem seznámen s tím, že někdo nahlásil trosky nějakého spadlého letounu někdy během dopoledne poté, co jsem se vrátil do služby na základnu v pondělí 7.6. Bylo mi řečeno, že major, šéf zpravodajské služby Jesse A. Marcel byl poslán plukovníkem základny Williamem Blanchardem, aby to vyšetřil.

Později odpoledne, toho samého dne, jsem se dozvěděl, že došla dodatečná civilní hlášení, která se týkala druhého místa nálezu, severně od Roswellu.

V úterý ráno 8.6. jsem se dostavil na pravidelnou schůzku personálu v 7:30. Přítomen byl také plk.Blanchard, mjr.Marcel, pak kapitán kontrarozvědky Sheridan Cavitt, plk.James J.Hopkins – operační důstojník, pplk. Ulysses S.Nero – zásobovací důstojník a z texasské vojenské letecké základny ve Fort Worth Blanchardův nadřízený brigádní generál Roger Ramey a jeho šéf důstojnického personálu plk. Thomas J.Dubose.

Hlavní téma rozhovoru bylo hlášení Marcela a Cavitta týkající se pole v okrese Lincoln, přibližně 140 km od Roswellu, kde  se nalezlo rozsáhlé množství úlomků. Pak proběhla krátká předběžná porada s Blanchardem o druhém místě asi 70 km severně od města. Po stole byly rozloženy kusy trosek. Nepodobaly se žádnému materiálu, který jsem kdy viděl. Kousky, které se podobaly kovové fólii, nebo tuhému papíru, byly však extrémně pevné a měly po celé své délce neobvyklé značky a muži si je předávaly z ruky do ruky a každý vyjadřoval své mínění. Nikdo z nich nebyl schopen tyto úlomky identifikovat.

Jedním z hlavních důvodů debaty bylo, zda s tímto nálezem máme jít na veřejnost nebo ne. Generál Ramey navrhl plán, který, jak si myslím, pocházel původně od jeho šéfů z Pentagonu. Potřebná pozornost má být odkloněna od tohoto důležitějšího místa severně od města uvedením toho druhého místa. Bylo do toho zapleteno již příliš mnoho civilistů a tisk byl již informován. Nebyl jsem informován o tom, jak se to uskuteční.

V přibližně 9:30 zavolal do mé kanceláře plukovník Blanchard a nadiktoval mi prohlášení pro tisk o tom, že máme v držení létající disk, který se nalezl na ranči severovýchodně od Roswellu a že Marcel letí s tímto materiálem do nejvyššího štábu. Měl jsem doručit tuto zprávu do rozhlasových stanic KGFL a KSWS a do novin Daily Record a Morning Dispatch.

Mezitím se tisková zpráva rozletěla do éteru a moje kancelář byla zaplavena telefonními hovory z celého světa. Zprávy se hromadily na stole a raději než jednat s médii, navrhnul plukovník Blanchard, že mám jít domů se „schovat.“ Než jsem však ze základny odešel, vzal mě osobně Blanchard do Budovy 84 (AKA Hangar P-3) a pak do Hangáru B-29, u kterého ležela rozjezdová dráha. Když jsme se blížili k budově, zpozoroval jsem, že byla neobvykle silně střežena jak zevnitř, tak zvenčí. Uvnitř mi bylo dovoleno z bezpečnostní vzdálenosti pozorovat objekt, který právě přivezli od severu města. Byl asi 4 – 6 metrů dlouhý a 3 metry vysoký a měl vejcovitý tvar. Osvětlení v hangáru bylo sporé, ale povrch se zdál být kovový. Žádná okna, poklopy, křídla, ocas, ani nějaký přistávací podvozek nebyl vidět. Z dálky jsem viděl dvě těla. Byla přikryta plachtou a vyčnívaly z ní jen hlavy, které se zdály být větší než normálně jsou. Velikost těla odhaduji na 10tileté dítě. Později, v kanceláři Blanchard rozpřáhl ruce od podlahy asi metr a půl, aby nám naznačil výšku bytostí.

Byl jsem informován o tom, že jsou těla dočasně uskladněna v márnici a že vrak nebyl radioaktivní.

Po návratu z Fort Worth mě popisoval major Marcel, že vzal kusy vraku do kanceláře generála Rameye. Pak, když se vrátil z taktické místnosti, našel tam místo něj zbytky vzdušného balónu a balón s radarem. Marcel se velmi rozčiloval nad touto situací.

Měl jsem možnost navštívit jedno z míst nálezu během vojenského pročišťování prostoru. Vrátil jsem se na základnu s několika úlomky vraku, které jsem si vystavil v kanceláři.

Jsem přesvědčen, že to, co jsem osobně viděl, byl nějaký typ letounu a jeho posádky z vesmíru. Toto prohlášení je pravdivé tak dalece, jak si vybavuji.

Walter G.Haut

(Walter Haut zemřel 18.12. 2005)

ZA SCÉNOU

Mac Magruderova obratnost válečného pilota a schopnost jako velitele perutě, jej zavedla po válce k dlouhé kariéře u námořnictva a přinesla mu třebaže nepožadovaný kontakt s jedním z nejpřísněji utajovaným tajemstvím. V červenci 1947 podplukovníku Magruderovi začalo jeho roční převelení k Národní letecké válečné univerzitě u Maxwell Field v Alabamě. Tam zůstal až do července 1948. Červenec byl v jeho životě osudný měsíc, podle jeho synů Marka a Meritta, to bylo proto, že to byl měsíc, kdy jeho třída podnikla výlet do Wright Field v Daytonu v Ohiu.

„Můj otec tu bytost viděl“

Jak si Mark Magruder vzpomíná, jeho otec mu řekl, že jemu a zbytku jeho třídy bylo řečeno, že: „vojáci chtěli jeho schopnosti, jeho způsob uvažování a rozhodování, o věcech, které museli činit oni. Byla to strategická rozhodování v oblasti armády a politického plánování. V zásadě ti nahoře v armádě hledali poradenskou službu při kritických rozhodování, která museli činit. Sporná otázka před kterou armáda stála byla, zda odhalit veřejnosti, že nejenže získali UFO z pouště Nového Mexika, ale že také na Wright Field přinesli trosky a získali žijícího mimozemšťana. S oblakem nejistoty visícím nad armádou, právě činili momentální rozhodnutí ukázat skupině úředníků letmý pohled do jiného světa.

Studenti letecké válečné university byli zavedeni do jakési místnosti, kde jim bylo řečeno o zřícení v Roswellu v Novém Mexiku na začátku tohoto měsíce a pak jim ukázali trosky neznámého objektu. Byli také přizváni k bezprostřednímu kontaktu s jedním pasažérem z lodi, který jako jediný přežil srážku. Magruder svým synům popisoval bytost v podrobných detailech. „Říkal, že bytost nebyla jako mimozemšťané, které vidíme popisovat v televizi,“ vzpomíná Mark Magruder. „Místo šedé barvy, bytost měla odstín tělesné barvy a připomínala víc než cokoli jiného lidskou bytost. Měla velkou hlavu, velké, tmavé oči, větší než obvykle, a měla jen štěrbinu místo úst a skoro žádný nos. Ve skutečnosti můj otec říkal, že to vlastně nemělo nos jako mívají nos lidé. Bytost vypadala jako člověk. Avšak kromě jejího humanoidního vzhledu, bytost nevypadala, jak říkal otec, že je z této planety. Nebylo to jako lidské bytosti tak, jak je známe.“

Shodné popisy

Mackův popis mimozemšťana se shodoval s jiným popisem bytosti z té samé události. Podplukovník Philip Corso řekl o této bytosti, kterou viděl v rakvi ve Fort Riley v Kansasu v červenci roku 1947: „…bylo to nějaké mrtvé dítě, které bylo někam přepravováno. Vlastně to nebylo dítě. Mělo to dlouhé ruce a vypadalo bizarně, mělo čtyři prsty na ruce. Mělo malinký nos, jako dětský nosík, nebo spíše nozdry. Téměř to nemělo žádné uši a jeho úzká a plochá ústa připomínala jen nějakou štěrbinu. Něco jako záhyb nebo vráska mezi nosem a spodkem čelisti.“

Také roswellský majitel pohřebního ústavu Glenn Dennis, vyprávěl příběh o nejmenované zdravotní sestře, která mu popisovala mimozemská těla. Řekl, že mu žena vyprávěla, že viděla těla velikosti dítěte s přerostlými hlavami a dlouhýma rukama se čtyřmi prsty. Jejich nosy popisovala jako „malé dutiny se dvěmi otvory, ale se žádnou nosní přepážkou.“ Struktura lebky byla jako hlava novorozeně.

Je tu ještě další svědectví. Alpha Boyd vyprávěl, že jeho otec Ervin Boyd byl letecký mechanik civilních letadel na Walker Field v Roswellu během války. Jednoho dne v červenci 1947 pracoval na základně, když si právě udělal přestávku na cigaretu. „Vyšel jsem z hangáru, abych si zapálil, když jsem uviděl skupinu mužů a aut jak se řítí k hangáru.“ Ačkoli byl překvapen tím rozruchem, „..viděl jsem několik mužů, kteří nesli něco, o čemž jsem se v první chvíli domníval, že je to dítě….prošli kolem mě a já se podíval a ihned jsem si uvědomil, že to není nic z tohoto světa. Bylo to velikosti dítěte, možná o něco větší. Mělo to hlavu, které byla větší než normálně hlavy bývají. Z mého úhlu to nevypadalo, že to má nějaký nos. Oči to mělo ve tvaru vlašského ořechu, ruce byly delší a kůže šedavá.“ Boyd se domnívá, že to bylo naživu, když to viděl, protože to na něj pohlédlo a on ihned ucítil její muka a smutek. Byl to děsivý pocit, protože byl zaplaven emocemi, o kterých věřil, že pocházely z té bytosti, co jí nesli vojáci.

Frankie Rowe vyprávěl jak se jeho otec vrátil ráno z práce, byl hasič, a svolal náhle celou rodinu do kuchyně a oznámil jim, že byl na místě havarovaného létajícího talíře: „Dva členové posádky byli mrtví, ale jeden stále žil. Byli to nějací malí lidé. Ten živí chodil kolem. Mluvil s námi, ale nepohyboval rty. Říkal, že je smutný nad ztrátou svých druhů a že tu nejsou proto, aby nám ublížili.“

Válečný pilot vzpomíná

Mac Magruder byl také ohromen způsobem pohybu té bytosti a nepřiměřenou délkou jejích končetin. Říkal, že bytost byla malá, jako dítě, ale ne jako dítě protože měla velkou hlavu a dlouhé paže. Ta bytost byla asi metr dvacet velká nebo možná menší, ale nevypadala jako malý dospělý. Jasně na ní bylo něco jiného. Také si vzpomněl, že to mělo na sobě nějaký overal, což mu připomínalo kombinézu. Nebyl schopen říct z jakého to bylo materiálu. Magruder nikdy netvrdil, že s ním bytost komunikovala. Ani, nevyprávěl něco o tom, že by bytost komunikovala s některým s ostatních členů jeho třídy. Avšak, jak řekl svým dětem o několik let později, zdálo se, že s bytostní soucítí. Mac řekl svým synům o živém mimozemšťanu, o tom jak vypadal, co si o tom myslel a proč věří své třídě, asi jediné vzdušné válečné škole, které bylo dovoleno navštívit trosky a vidět živého mimozemšťana.

Řekl svým dětem a své vnučce Natálii, že ten mimozemšťan zemřel krátce po srážce na následky testů, které jsme na nich dělali. „Bylo to živé,“ řekl Mac. „A my jsme to zabili. Byla to hanebná věc.“

Tohle bylo prohlášení námořního pilota, který ve svých vzpomínkách na bitvu v Okinavě, hovořil o pozemním bombardování ustupujících Japonských vojáků, kteří používali okinavské ženy a děti jaké lidské štíty. Jeho F6F Hellcat kosil dlouhé zástupy lidí, kdy létaly vzduchem těla s takovou silou, že si Mac vzpomíná, že viděl končetiny obětí létat kolem křídel a krev se rozstřikovat ve vzduchu. Viděl jak jeho nálet roztrhává děti i vojáky. Jenže to byla válka a Magruder byl tvrdý. Avšak když hovořil o mimozemšťanu z Wright Fieldu 50 let po této události, jeho oči se zalily slzami, když popisoval, že „my“ jsem to zabili.

Mac Magruder nakonec svým synům a své vnučce řekl, že vojáci v roce 1947 neučinili definitivní rozhodnutí o tom, jak naložit se správami o získání zničeného létajícího talíře. Vyprávěl jim o tom jaké byly důsledky tohoto objevu a této technologie, kterou jsme získali. A především, jaký měl význam pro vojáky zotavení mimozemšťana.

„Jak to vypadalo, tati?“ Ptaly se jeho děti. To, co řekl, bylo velmi překvapující, říkal, že bytost vypadala téměř jako člověk, ale „…nebyla to z tohoto světa.“

SVĚDKOVÉ Z ROSWELLU

Hasičova rodina

Nemyslím si, že by někdo vůbec chápal, jak nám bylo vyhrožováno kvůli události, která se odehrála. Nebáli jsme se zřícené vesmírné lodi. Báli jsme se naší vlastní vlády.

Bylo mi vanáct let. Táta se právě vrátil z práce ze své směny z roswellského hasičského oddělení, které leželo na 108 West First. Tenkrát to byla jen jedna budova, kde se střídaly dvě směny. Táta, normálně klidný a tichý člověk, byl velice rozrušen.

,,Musím s vámi mluvit. Jak rychle bude hotová večeře ?“

,,Za pár minut. Proč ?“ odpověděla máma. Ona i já jsme v kuchyni vařily, zatímco Donny, Pat a Suzie si hráli venku.

,,No tak si pospěšte, protože chci, abyste tu všichni byli. Chci vám říct něco důležitého a chci to říct všem.“

Byl u toho tak rozrušený, že přešlapoval z jedné nohy na druhou. Matka i já jsme rychle prostřely stůl a všichni usedli.

,,Dnes ráno jsme měli telefon ,“ řekl táta. ,,Něco jako nehoda, asi třicet mil severně poblíž Blafl Water Draw. Myslel jsem si, že se jedná zřejmě o požár zapříčiněný zřícením letadla. Když jsme dojeli na místo, byli velmi překvapeni. Myslím, že jsme na to zírali několik minut bez hnutí. Vyskákali jsme z auta a bezradně stáli, nevěříce tomu, co jsme viděli. Byl to létající
talíř. Dva členové posádky mrtví, ale jeden stále žil.“

,,Jak všichni vypadali ,“ zeptala se matka a v hlase jí bylo znát, že tomu moc nevěří.

,,Byli to malí lidé. Ti dva mrtví měli na sobě nějaké pružné, přiléhavé kombinézy. Ten, co ještě žil, chodil kolem, mluvil s námi skrze naše mozky, aniž by cokoliv říkal a všichni jsme slyšeli jednu tatáž věc. Bytost nám říkala, že je smutná nad ztrátou svých přátel a že jim nikdo nemůže pomoci. Říkala nám, že tu nejsou proto, aby nám ublížili.“

Matka ho nevěřícně požádala, aby raději zopakoval to, co říkal. Otec mluvil totiž rychle, a tak chtěla, aby to v klidu zopakoval. Otec ji poslechl a když věc zopakoval, pokračoval dál a my seděli u stolu jak zařezaní.

,,Za chvíli na to dorazila vojenská jednotka. Byli rozzlobeni, že jsme tam byli dřív a rychle nás zahnali, ani nám nedovolili zapojit hadice. Raději jsme jeli.“

Matka se opět zeptala, jak vypadali.

,,Byli velcí asi jako desetileté dítě. “

Mně bylo dvanáct a měřila jsem asi 120 cm. Myslím, že táta měl na mysli zrovna tuto výšku. Matka si začala dělat legraci z jeho vyprávění. Otec se na ni smrtelně vážně podíval a řekl“ ,, Proč se vysmíváš, myslíš si, že když Bůh stvořil tento svět, že by nemohl stvořit kohokoli by chtěl ?“

O pár dní byla s ním na hasičské stanici. Seděla jsem u stolu, všichni ostatní zrovna jedli a já lízala zmrzlinu, když vešel místní policista, který pomáhal šerifovi zavírat do cely různé delikventy.
,,Mám tady něco a chci, abyste se na to podívali,“ řekl.

Postavil se právě vedle mě.

,,Něco jsem přinesl a chci to ukázat co nejvíce lidem, protože nevím, jak dlouho to budu mít ještě u sebe. Sáhl si rukou do kapsy. Vytáhl zavřenou pěst, chvíli ji v napětí držel nad stolem a pak ji otevřel.  Ať to bylo cokoliv, co žmoulal v ruce, když to dopadlo na stůl, vypadalo to jako hladké sklo. Při dopadu se to blýsklo. On to zvedl a opět upustil.  ,,Nedá se to zlomit ani poškodit ohněm,“ řekl.

Jeden z hasičů vtáhl kapesní nůž, zatímco druhý držel střep a oba jej zkoušeli poškodit. Ohněm to zkoušeli také. Okraje střepu byli zubaté. Poškodit tu podivnou věc se však nepodařilo. Pak to nechali ležet na stole, asi na to zapomněl a já jsem si s tím několik minut hrála. To mi stačilo k tomu, abych si uvědomila, že jsem nic takového předtím neviděla.

Odpoledne jsem již byla doma, když jsem viděla, jak k našemu domu míří vojenské auto. Vůz se zastavil, vyskočil z něj voják, otevřel dvířka ze kterých vystoupil muž, který šel k našim dveřím. Jeden voják zůstal v autě, druhý šel na dvorek, kde si hráli Donny, Pat a Suzie. Matka otevřela. Muž, který vystoupil, nebyl normální voják, nebyl ani od vojenské policie, přestože měl na výložkách označení MP ( vojenská policie ). Měl divnou uniformu, jakou
jsem neznala, a černé brýle, která ani jednou nesundal. Vím, že jsem se na něj koukala a připadal mi jako nějaké vyparáděné velké zvíře, asi pracující pro vojáky.

,,Chci mluvit s osobou, která byla na požární stanici, když tam vešel policejní úředník,“ rozkázal.
,,To bude asi Frankie,“ řekla matka.

,,Ona tam byla“

,,Jsi to ty ?“ Zeptal se a prohlížel si mě.

,,Ano,“ připustila jsem.

,,Chce s tebou mluvit.“

Matka jej pozvala dál.

,,Je tu s vámi ještě někdo ?“

,,Ano, ostatní děti si hrají na dvorku.“

Chtěl vědět, kolik jich ještě máme, chtěl znát jejich jména, věk, datum narození. Matka mu všechno řekla a zeptala se ho, zda by si nešel sednout do obývacího pokoje. Odmítl a řekl, že zůstane v jídelně. Zadíval se mi do tváře a dlouho mě sledoval. Pokaždé, když si vybavím tuto událost, mé oči nekontrolovatelně zaplní slzy. Nemohu se vyrovnat s jeho vzezřením a zvukem hlasu a s tím, jak s námi opovržlivě jednal.

,,Co jsi viděla na hasičské stanici ?“

Zeptal se.

,,No, viděla jsem kus materiálu, který pocházel z létajícího talíře, který

havaroval,“ odpověděla jsem.

,,Ne, nic jsi neviděla. Rozumíš ? Nic !“

V mém věku jsem nechápala, co tím sleduje, a tak jsem trvala na svém. On zas trval na tom, že jsem nic neviděla. Hrozně se na mě rozzlobil a zvýšil na mě hlas. Bylo to jako když burácí letadlo. Mohl klidně mluvit normálním hlasem, ale on jakoby křičel na lidi, kteří seděli někde v posledních řadách. Měl východní přízvuk. Něco jako z New Yorku nebo New  Jersey.
Stále opakoval: ,,Nechápeš, co jsi vlastně viděla. Nevíš co to bylo. Ty jsi ve skutečnosti neviděla nic!“ na důraz svých slov vytáhl zpoza svého opasku jakýsi proutek a tloukl se jím do kožených rukavic. Už jsem chápala, a proč byl k tomuto úkolu vybrán. Byl brutální a zlý. Takoví mohou ideálně zastrašovat lidi.

„Jestliže se po zbytek svého života někomu o tom zmíníš…“, zde se několik vteřin odmlčel a pak začal znovu: „Víš, že existuje víc jak jedna věc, jak ti zacpat hubu. První ze všeho těš můžeme zabít a celou tvou rodinu, každého jednotlivého člena si vychutnáme a tebe vyvezeme doprostřed pouště a tam tě zakopeme. Nikdo nikdy nenajde tvé kosti v tak rozlehlé krajině. Ale my to nechceme udělat, my chceme, abys byla ticho. Také bychom tě mohli odvést do zajateckého tábora. Tebe dáme do jedné cely a tvé rodiče do jiné.“

Podíval se na mojí matku: „Udrží jazyk za zuby?“

„No, když to budete potřebovat, tak snad ano,“ řekla matka.

„Musíte mi slíbit, že nikdy nebudete mluvit o tom, co jste viděli, protože jste nic neviděli. Nic o tom, co jsi držela v ruce na stanici, protože jsi nedržela nic. Do konce svého života nikomu ani ň.“

Poté, co jsem mu dala slib, jsem se rozplakala a matka mě poslala do postele. Já pak jen slyšela vyděšenou matku říkat: „Ano pane, ne pane.“

Tento slib jsem dodržela až do 90tých let, kdy se o Roswell začalo zajímat mnoho novinářů a badatelů. Bylo velmi obtížné ponechat si fakta o Roswellu tak dlouho, a to zvláště, když si vláda vymýšlela nejrůznější nesmysly, aby zakryla pravdu.

09.12.2009 13:16

Rančerův syn

Rančer Mack Brazel byl možná první člověk, který se objevil u zříceného vraku a tím změnil realitu pro tisíce Američanů. Jeho syn Bill Brazel si vzpomíná na tento objev století.

Bydlel jsem v Albuquerque a jedno ráno si koupil místní noviny. To, co na mě zíralo z novin, byla fotka mého otce Macka Brazela. Ten článek nebyl úplný, a tak jsem se začal ptát, co se vlastně stalo. Hned jsem se dozvěděl, že otec je zadržován v ochranné vazbě na základně v Roswellu.

Náš ranč byl velký. Měl osmdesát sekcí, sedm set kusů dobytka a asi čtyři tisíce ovcí. Vyrostl jsem tu jako kovboj – tenkrát čestná profese, která se dnes zcela změnila. Nechal jsem v práci pomocníky, naskočil do auta a jel domů na ranč, abych tam pomohl dokud otce nepustí ze základny. Pokud si dobře vzpomínám pustili ho až za tři dny. Na celou leteckou základnu byl dost naštvaný, domníval se, že s ním špatně zacházeli.

Otec jednoho dne potkal Boba, starého přítele, který byl místním policistou. Otec Bobovi jako prvnímu řekl, aby kontaktoval leteckou základnu. Zavolali si ho a vyslýchali nějací vojenští specialisté. Chtěli po něm, aby přinesl ty kousky podivného materiálu, co našel. Otec jim to předal. O několik měsíců později mě táta zavedl na místo, kde objekt havaroval. Byl to kopec se stupňovitým svahem. Nebyl vysoký ani příkrý. Byla tam stále stopa po srážce, která se táhla asi 200 metrů. Na první pohled bylo jasné, že to muselo letět pěkně rychle, než to dopadlo na zem. Nakonec jsem našel několik kousků a částí zpolovic pohřbených v zemi vlivem silných dešťů. Připomínalo to střepina nebo snad třísky, nevím, jak to popsat. Mělo to světle hnědou barvu. Vypadalo to jako cínová fólie nebo staniol, ale nic z toho to nebylo. Když jsem to našel, zmačkal jsem tu věc a strčil do kapsy. Vyndal jsem to až na stanici, kde jsem to položil na pracovní stůl a ono se to za několik minut zase samo narovnalo. To mě zarazilo. Znovu jsem to v dlani zmuchlal, položil na stůl a ta zatracená věc se zase sama narovnala. Našel jsem také nějaké kusy, které vypadaly jako lanko rybářského prutu. Nebyla to struna ani drát, a co více, nedalo se to zničit. Ty střípky, které jsem našel, vypadaly zase jako kousky světlého dřeva, ovšem nedalo se to ořezávat ani spálit. Všechno se mi vešlo do krabičky od cigaret. Za šest měsíců, co jsem na místo havárie chodil, jsem toho ovšem moc nenašel. První co se stalo bylo, že se u ranče objevilo vojenské auto z velitelství a nějací úředníci se domáhali všech těch kousků, co jsem našel. Řekli, že to potřebují v zájmu národní bezpečnosti. Dal jsem jim vše tak, jako tenkrát můj táta. Až do té doby mě nikdo nevyhrožoval. Vše začalo až po roce 1985, kdy mi zavolal nějaký chlap a řekl, že je z FBI. Varoval mě, abych s nikým o ničem nemluvil. Prohlásil, že by mě mohli uvěznit. Také naznačil, že mě přijedou vyslechnout. Raději jsem jim slíbil mlčenlivost, abych měl od nich pokoj. Nikdy jsem si nemyslel, že tato katastrofa stane tak populární, a že mě bude hledat spousta lidí. Telefon mi zvonil každou hodinu. Jakmile se ozve: „Já volám kvůli UFO…“ ihned zavěšuji.

Jeden chlap z Chicaga mi řekl: „Cožpak už nemáte ani jeden z těch kousků, co jste našel?“

„Ne už ani kousek.“

„Musíte mít alespoň poslední kousek.“ Trval na svém. „Nabízím vám za něj 20 000 dollarů.“

Má první myšlenka byla, že když mu to stojí za dvacet tisíc, za kolik by to prodal někomu dalšímu? Ovšem já jsem byl klidný. Neměl jsem nic a byl jsem za to rád.

09.12.2009 13:18

Šerifova dcera (Phyllis McGuire)

……………………….

Začalo to tím, že jsem si ráno koupil noviny a v nich byla podivná zpráva. Můj táta byl místním šerifem (George Wilcox) a spravoval okresní věznici. Jeho kancelář byla i s vězením v jedné budově s naším bytem. Vzpomínám si, jak jsem s novinami v rukou vešla do jeho pracovny a zeptala se: „Této, co si myslíš o tom létajícím talíři, co o něm píší v novinách. Je to pravda?“

„Nevím proč to Brazel donesl na stanici,“ odpověděl a pokračoval, „Přinesl to v krabičce od cigaret. Vypadalo to jako nějaká fólie z čokolády. Dalo se to zmuchlat v ruce a pak se to samo narovnalo. Brazel mi řekl, že viděl velký černý kruh spálené trávy o rozloze přibližně fotbalového hřiště, ale protože to bylo v noci, víc toho neviděl, a tak se vrátil. Ráno jsem tam s ním jel, ale vojáci již stačili zablokovat celou oblast. Nikomu nedovolili se tam přiblížit.“

„Proč jsi nejprve volal armádu?“ Zeptala jsem se a moc jsem se na armádu zlobila.

„Mám s ní delší dobu dohodu, že ji musíme hlásit věci, které se jich týkají. Vzdušný prostor, to je jejich práce a zvláště letecké nehody.“

Noviny to nazývají létající talíř a táta mi potvrdil, že to bylo neobvyklé. Volali mu lidé z celého světa a on byl kvůli tomu vzhůru celou noc. Když se konečně vrátil z pracovny do obýváku, řekl: „Právě jsem mluvil s Londýnem.“ To bylo zvláštní, protože jsme nikdy neměli hovor z Evropy. Pak se věci začaly rychle měnit. Střídaly se u nás televizní stanice, helikoptéry, fotili nás, vystupovali jsme ve zprávách. Do té doby slovo „cover-up“ (zakrýt, zamaskovat) nebylo nikdy v našem slovníku. Pak se s ním roztrhl pytel. Po jednom takovém rozhovoru se otec vrátil a překvapivě prohlásil: „Už nic nevím, nic se nestalo, nechápu, co se děje.“ Řekl mé matce, že si přeje, aby mu přestala klást otázky. Cítil se špatně a bylo to na měn vidět.

Za několik dní na to, na nás udeřila armáda. Najednou obklopily náš dům tři džípy a dvě auta. Má sestra zrovna přijížděla domů a zeptala se, co tady všechna ta vojenská auta chtějí. Měla tenkrát malé dítě, a tak se o dění kolem moc nezajímala. Několik vojáků zmizelo v našem domě a když odešli, otec nechtěl nikomu nic říct. Vím, že jsem se ho pouze zeptala, jestli udělal nějakou chybu, že létající talíř havaroval právě zde. Nikdy mi neodpověděl.

Otec a matka si byli velmi blízcí a neměli mezi sebou žádná tajemství. Když jsem se pak vdala, tak mi jednou máma začala vyprávět, co se vlastně v Roswellu vůbec stalo. Sdělila mi rovnou, že tam havarovala kosmická loď s mimozemskou posádkou. Vždycky jsem to tušila, bylo to v mém podvědomí. Pravda, kterou mi sdělila, byla pro mne velkou úlevou. Tenkrát jsem se také zeptala: „Byla tam také těla?“

„Ano, byla tam tři těla. Jeden člen posádky ještě žil.“

„Ještě žil?“ Nechápala jsem.

„Ano, ale pravděpodobně zemřel.“

Měli velké hlavy i oči, ale malá těla. Říkala, otci jich bylo moc líto. Prý s nimi zacházeli jako s nepřáteli. Řekla, že o tom nesměla mluvit, že jí kdosi naznačil, že by mohli zabít celou naší rodinu, kdybychom s tím vyšli na veřejnost. Opakovaně nám někdo vyhrožoval. Matka však celou událost zapsala a papír pečlivě schovala pro případ, že by se pravdivý příběh jaksi „ztratil.“

Majitel roswellského pohřebního ústavu

Glenn Dennis

V Roswellu jsem vlastnil pohřební společnost, kterou jsem zdědil po rodičích. Do celé záležitosti nazývané „Roswellský incident“ jsem se připletl, když mi telefonovali – bylo to 7. července 1947 – z vojenské márnice na nedaleké letecké základně. Nepamatuji si jméno úředníka se kterým jsem mluvil, ale ptal se mě, jestli nemám nějaké rakve pro děti. Zhruba 110 cm velké, hermeticky uzavřené. Řekl jsem mu, že nejmenší máme ve velikosti 150 cm. Pak se zeptal kolik jich máme na skladě. Já řekl, že jednu mám ve skladu a jednu ve výloze. Zeptal se mě, za jak dlouho jich mohu udělat víc. Řekl jsem, že kdybychom zavolali texaskou společnost na výrobu rakví v Amarillu, vzdáleném 200 mil, mohli bychom je mít do šesti hodin do rána zde. Zvědavě jsem se zeptal: „A co se děje?“

On odpověděl: „Máme tu právě konferenci o otázkách budoucnosti, v případě, kdyby se něco stalo, budeme takové rakve potřebovat.“

Nemyslel jsem si o tom nic zvláštního, dokud později nezavolal znovu. Bylo to asi za tři čtvrtě hodiny. Ten samý muž volal a chtěl vědět něco o konzervovací látce. Jaké obsahuje chemikálie, co udělá s těly, která leží venku, zdali se změní obsah žaludku nebo tkáně či krve. Také chtěl znát procedury při odstraňování těl a jak se připravují těla, která leží někde v přírodě, aby je nenapadali predátoři. Chtěl ještě také vědět, jak by měli postupovat, kdyby převážely tělo za těchto podmínek bez konzervování. Tenkrát jsme neměli klimatizaci ani na patologii v Roswellu. Řekl jsem mu, že seženu suchý led, aby jím těla obalili. Také jsem mu řekl, že kdyby měl některé tělo již v rozkladu, pomůže mu suchý led při pitvě zjistit příčinu smrti. Doporučil jsem ho do nemocnice Waltera Reeda ve Washingtonu, protože jsem si vzpomněl, že tam měli nedávno úmrtí několika mladých chlapců a že znají podobné specifikace lépe. Za dalších pětačtyřicet minut později mě volali k výjezdové ambulanci, abych s nimi jel k nějakému případu letce, který se zranil na motorce. Zavezl jsem ho na základnu. Když jsem zabočil na příjezdovou cestu k vjezdu na ošetřovnu, stály tam již tři zaparkované vozy vojenské ambulance, zrovna tam, kde jsem obvykle stával já. Hlídkovali tam dva příslušníci vojenské policie. Objel jsem je a zastavil až na konci rampy. Pomohl jsem z vozu zraněnému pilotovi a obcházej s ním vojenské vozy směrem k ambulanci. Když jsme došli k ošetřovně první pomoci, všiml jsem si, že zadní dveře ambulance jsou otevřené. Přirozeně, že ze zvědavosti jsem tam nahlédl. Viděl jsem něco, co vypadalo jako půlka velké kánoe, opřená o stěnu hned u otevřených dveří. Bylo to asi tři metry vysoké. Kolem celé té věci byly na podlaze rozesety kusy úlomků. Byly ostré a připomínaly střepy rozbitého skla. Některé z těch věcí, i „kanoe“ vypadaly jako ocel tavená při vysokých teplotách. Postupně to měnilo barvu od jasně světlé přes červenou do hnědé až k černé. Na vnějším okraji byly nějaké značky. Byly asi 20 cm velké, tmavší než pozadí a zjevně úmyslně vyražené. Ty symboly připomínaly egyptské hieroglyfy. Několik z těch symbolů jsem viděl i na těch útržcích vraku, poházených kolem.

V této části byly tři ambulantní ošetřovny. Vždy byly otevřené. Třetí ambulance však byla nyní zavřená a střežená, vojáky, kteří mi zakázali do ní vstoupit. Zraněný letec, kterého jsem přivezl viděl vrak také, ale mnohem více jej zajímalo jeho bolestivé zranění. Šel jsem s ním do volné ošetřovny, kde bylo neobyčejně živo. Bylo tam několik úředníků a nějaký kapitán. Došel jsem k němu a zeptal se ho: „Pane? Vypadá to, že tu narazilo letadlo, mám se na to připravit?“

Podíval se na mě a řekl: „Kdo jste, ksakru?“

Vzpomínám si na to dobře, byl hrozně namyšlený. Řekl jsem mu, že jsem z pohřební služby a že mám kontakt se základnou. On odpověděl: „To spíš vypadá, že vy jste narazil. Ani se odsud nehněte. Už ani o krok dál!“

Přivolal dva příslušníky vojenské policie a nařídil jim, aby mě odvezli zpět do města. Jen jsme ušli pár metrů, když za námi zazněl hlas: „Přiveďte toho chlapa zpátky!“ To řval ten vysoký kapitán s červeným zátylkem, ježkem na hlavě a očima jako ďábel. Po levé ruce stál černý seržant s psací deskou v ruce. Kapitán mi zapíchl prst do hrudi a řekl: „Koukněte, vy troubo, ne abyste jed do Roswellu a ztropil tam paniku, že se tady zřítilo letadlo. Nic se tu nestalo, rozumíte?“

Šťouchal mě prstem do prsou, až mi to začalo vadit. Řekl jsem mu: „Jsem civilista a vy mě nemůžete nic udělat. Můžete jít do hajzlu.“

Dál mi zabodával prst do hrudi a říkal: „Někdo asi vyhrabe vaše kosti z písku,“ a ten černý seržant dodal: „Pane, lepší by byl jako potrava pro psy.“

Kapitán pak přikázal: „Vyveďte toho mizeru odtud.“

Vojenská stráž mě vedla halou pryč, když jsem uviděl zdravotní sestru, kterou jsem znal a která byla přidělena na ošetřovnu základny. Měla ručník přes tvář. Zahlédla mě a zakřičela: „Glene! Vypadni odtud jak nejrychleji umíš!“ Těžce dýchala a zakuckávala se a jak procházela dalšími dveřmi, následovali ji dva muži. Také kašlali a vypadali, jako by měli každou chvíli zvracet. Nic jsem neviděl ani necítil. Když mě stráž vyvedla ven, jeden z nich se na mě obrátil a řekl: „Zatraceně, k čemu to všechno je?“

Vrátil jsem se do pohřebního ústavu a vojáci mě varovali, abych se od základny držel co nejdál. Když jsem osaměl, zkoušel jsem volat zpátky na ošetřovnu základny i na sesternu. abych zjistil, co se děje, ale telefony byly hluché.

Další den ráno asi v šest přišel tátův kamarád a šerif Georg Wicox se svými zástupci. Řekl mému otci, že si myslí, že jsem se na základně dostal do potíží: „Řekni Glenovi, aby držel jazyk za zuby, jestli něco ví,“ byla Georgova slova. Pak chtěli vědět datum narození všech příslušníků rodiny a kde právě jsou. Táta řekl Wicoxovi, že je otřesen. Sedl do auta a jel ke mě domů, do pohřebního ústavu. Téměř nám rozbořil dvěře a pak mě vytáhl z postele. Musel jsem mu říct, co se stalo. Táta se rozčílil, nevěřil mi, ale pak se uklidnil. Ještě ten den odpoledne mi volala ona zdravotní sestra: „Musím s tebou mluvit,“ říkala a plakala. Navrhl jsem důstojnický klub, který byl jen pár bloků od jejího bytu. Když jsme se sešli, stále plakala a propukala místy až v hysterii. Bylo jí špatně a byla šedavě bílá jako popel. Měla neupravenou uniformu. Chtěla vědět, jestli se mi nic nestalo. Řekl jsem jí, co jsem viděl, i co mi řekli, ale nevěděl jsem proč mě zastrašují. Ona zase zjistila, že všechen pravidelně ošetřující personál se nesmí hlásit do služby. Ani jí k nástupu do práce nedali příkaz. Šla tedy do nemocnice svaté Marie, kde dělala dobrovolnou práci na pediatrickém oddělení ve svém volnu.

Vyprávěla, že šla do nemocnice jako obvykle a z výdejního skladu fasovala materiál. Objevili se tam dva lékaři v chirurgických maskách: „Viděla jsem dva chirurgické vozíky. Byla na nich dvě potlučená těla v plastikových pytlích.“ Dále řekla, že se z nich šířil tak hrozný zápach, jaký jaktěživ necítila. Lékaři říkali něco o tom, že je zápach toxický. Vyprávěla mi, že jí řekli, ať přijde blíž, že chtějí, aby jim pomohla.

„Poručíku, budete si dělat poznámky, budete zapisovat to, co se tu odehrává, my vám řekneme.“ Napsala všechno, co jí řekli když vyšetřovali tělo. Ptal jsem se jí, jestli ty doktory znala a odkud byli. Odpověděla mi, že je předtím nikdy neviděla. Říkala akorát, že slyšela jednoho z nich, jak promlouvá k tomu druhému a říká, že musejí něco udělat, až se vrátí do nemocnice Waltera Reeda.

Pak mi popisovala dvě těla. Řekla, že ruka byla oddělena od jednoho z těl a lékaři ji převrátili dlouhými chirurgickými kleštěmi. Ruka měla pouze čtyři prsty. Na konečcích prstů měla malá bříška s něčím, co vypadalo drobné přísavky. Ústa měly bytosti malá, byly to jen štěrbinky velké asi pět centimetrů. Neměly zuby, pouze kus tkáně, která vypadala jako chrupavka. Pozornost doktorů upoutalo, že bytosti měly pouze ušní kanál bez ušních boltců. Nos byl dutý, se dvěma otvory, ale žádnou přepážkou. Oči byly velké a hluboko ponořené, takže se nedalo říci, jak vypadaly. Sestra říkala, že jejich hlavy nadměrně velké a lékaři si všimli, že struktura lebky byla velká asi jako u novorozeněte.

Někteří lidé si myslí, že tato sestra nikdy neexistovala. Je to tím, že jsem nikdy nikomu neřekl její jméno.

Mechanikova dcera

Můj otec se jmenoval Ervin Boyd a v roce 1971 utrpěl lehké zranění. Přijela jsem do Roswellu, abych o něj pečovala, co ho pustili z nemocnice. Během druhé světové války pracoval jako civilní letecký mechanik na roswellské vojenské základně. Pracoval tam ještě v roce 1947, a to na pracovišti, kterému se říkalo hangár 84. Opravoval velká letadla. Jednou získal povolení a vzal mě tam na návštěvu.

Tenkrát, když jsem jej ošetřovala, ležel v posteli a byl stále nervózní. Pak mi řekl: „Drahoušku, je tu něco, co bych ti chtěl říci. Bylo to v mojí mysli dlouhý čas. Něco jsem kdysi dávno viděl a nikomu jsem to nesměl říct.“

„O čem to mluvíš, tati?“ Zeptala jsem se a více mě zajímal jeho zdravotní stav.

„V roce 1947 se tu zřítila vesmírná loď. Udělal jsem si tenkrát zrovna kuřáckou přestávku u hangáru. Bylo vedro a dveře byly otevřené po obou koncích budovy. Právě jsem vyšel ven si zapálit, když jsem uviděl skupinu mužů a vozidel, jak se vřítila do hangáru. Podivil jsem se, co se to děje, když jsem si všiml několika mužů jak nesli něco, o čem jsem se zprvu domníval, že je to tělo dítěte a sám sebe jsem se ptal, proč jej neodvezou do nemocnice.  Procházeli těsně kolem mě a já pohlédl dolů na nosítka a pochopil, že to, co nesou, určitě není z tohoto světa.  Bylo to velikosti dítěte, možná o něco větší, ale hlavu to mělo větší než normální dítě. Oči byly protáhlé do špičky a také abnormálně velké. Z mého úhlu jsem neviděl žádný nos. Ruce to mělo delší, kůži šedavou. Nevím to jistě, ale přísahal bych, že když jsem se na to díval, bylo to naživu.“

Když jsem tohle slyšela, byla jsem v šoku. Otec však pokračoval: „Zeptal jsem se jednoho z úředníků, kterého jsem znal, co to je. Náhle mě popadla jiná skupina úředníků a dost hrubě mě vyvedli z toho místa ven. Jeden z nich se na mě přísně podíval a řekl: „Pane Boyd, nic jste neviděl.“

„Cose to děje?“ Trval jsem na svém. Začali se ke mě chovat sprostě, až ten jeden úředník, co jsem ho znal, mi přispěchal na pomoc a řekl: „Znám toho muže, já s ním promluvím.“

Táta mi říkal, že mu vyhrožovali nejen ztrátou zaměstnání, ale i ztrátou jeho života a životů jeho rodiny. Další den šel táta do nemocnice, protože si při práci rozřízl palec. Ptal se sestry, která ho ošetřovala, jestli neví, co se na základně stalo. Řekla mu, že o tom nemůže mluvit a pohotově změnila téma. Druhého dne se vrátil kvůli dalšímu ošetření a ptal se po té sestře, ale nikdo nevěděl, kde je. Otec nevěděl, co se stalo, ale myslel si, že ji asi odstranili ze základny a změnili jí identitu. Začala jsem se ho vyptávat dál, ale on už se o tom nechtěl bavit.

Otec byl pravdomluvný muž, známý a uznávaný. Jako dítě jsem často slýchala, jak si s matkou dlouho do noci šeptávali a když jsem náhle vstala, ztichli. Moje máma se nikdy o ničem nezmínila.

09.12.2009 13:30

Vojenský agent CIC (americká kontrarozvědka)

Frank Kauffman si vzpomíná, že v ten den radary nefungovaly, jak měly. Poslali tenkrát někoho, aby je zkontroloval a bylo potvrzeno, že jsou v perfektním stavu. V té době ale přijali zprávu, že něco přeletělo kolem Roswellu a nevěděli, co to je. Jeho práce byla zjistit, co to bylo. Ještě netušil, jak bude překvapen.

Můj nadřízený, mjr. Robert Thomas právě přiletěl z Washingtonu a s naší skupinou se vydal do White Sands monitorovat situaci. Sami jsme viděli, jak ten nevyzpytatelný radar ukazuje bod na obrazovce.

Toho dne prostě radar nebyl v pořádku. Bod na radaru nezůstal příliš dlouho. Odezněl ještě dřív, než anténa zachytila cíl znovu a potvrdila jeho přítomnost. Sledování radaru bylo dost nudné, ale my drželi oči na obrazovce, co to jen šlo.

Byl jsem přidělen na roswellskou vojenskou leteckou základnu k 966 bombardovací cvičné jednotce. Moje práce byla koordinace a řízení technického personálu, krytí totožností, zkoumání kvalifikace pro jejich přidělení a sledování aktivit těchto osob. Identifikovali jsme lidi, kteří by mohli negativně působit na vojenské programy.

Tenkrát, 4.července se na obrazovce objevily podezřelé pohyby, které několikrát zapulzovaly. Pak bod na radaru explodoval jako velká hvězda. Normálně se letadlo nebo raketa takhle vůbec nechová. Vzpomínám si, jak služba u radaru vzrušením vykřikla. Všichni jsme se ptali, co se stalo. Službu konající důstojník u obrazovky řekl: „Explodoval tu nějaký bod a zmizel z monitoru.“

„Něco spadlo?“ zeptal jsem se.

Myslím, že ano, pane, ale nevím co.“ Odpověděl.

Pamatuji si na něj, byl to zkušený voják, kterého jen tak něco nevyvedlo z míry. „Kde,“ zeptal jsem se.

„To vůbec nevím, někde východně od White Sands. Zapadlo to někam za White Mountain.“ řekl mi.

Náš radar nemohl zabrat oblast za horami, takže ať to bylo cokoliv, mohlo to spadnout kamkoliv. Roswell byl obecně pod naším dozorem, a tak se mjr. Thomas rozhodl, že se tam vrátíme. Potřebovali jsme dát hlavy dohromady a vymyslet, jak budeme postupovat. Naším nejlepším vodítkem se pak stalo svědectví jednoho motoristy, který cestoval do Roswellu z Vaughnu. Všiml si „plápolajícího míče“, padajícího k zemi a zavolal na základnu. Ta se s ním rádiem spojila. I ostatní v této oblasti si všimli něčeho, co padalo k zemi. Bylo běžnou praktikou volat na základnu kdykoliv, když někdo pozoroval něco neobvyklého.

Okamžitě byla vyslána jednotka vojenské policie, aby lokalizovala oblast. Zorganizovali jsme těžkou vyprošťovací techniku a další potřebné náležitosti. Když vojáci objevili kritickou oblast, zjistili, že před jejich příjezdem se na místě již nalézají nějací civilisté. Kolem zříceného letounu se šířila oranžová mlhavá záře, která byla vidět již zdaleka. Když jsme konečně dojeli k místu dopadu, zjistili jsme, že terén zde byl rovný, kromě kopce, do kterého letoun narazil. Byli jsme asi 30 mil severně od základny. Zastavili jsme asi 100 možná 150 metrů od místa dopadu. Naše vozidla se zformovala do půlkruhu kolem letadla. Byli jsme ohromeni tím, co jsme viděli. Spodní část letounu byla šedavá. Byla poseta podivnou strukturou něčeho, co vypadalo jako buňky, které vyzařovaly bílé světlo po celém spodku letounu. Ta světla spolu s oranžovou aurou nad letounem vytvářela vskutku bizarní obraz. Letoun měl tvar trojúhelníku. Na zem to dopadlo v úhlu 30°. Od jednoho konce křídla ke druhému měřil asi 3,5 metru a od předku na záď asi 7,5 metrů. Podél levého boku byl letoun roztržen. Naše pátrací světla rozsvítila celou scénu a muži v chemických oblecích postupovali první. Řekli mi, že jsou tam nějaké nápisy, ale nikdo jim nerozuměl. Oranžová záře nad vrakem se začala rozptylovat. Fotografové se proto přiblížili k vraku, aby rychle zachytili všechno, než to zmizí.

Všiml jsem si také dvou těl poblíž vraku. Jedno spočívalo částečně v letounu a částečně viselo ven. Byly to malé bytosti, měly prsty jako my, ale jejich hlavy a oči byly větší. Pokožka vypadala jako naše, akorát byla tmavší. Všimli jsme si silných pohmožděnin na jejich rukách, a tak jsme je okamžitě vložili do černých pytlů a naložili do dvou džípů, na dálnici je přeložili do nemocničního náklaďáku a převezli na základnu. Potom jsem měl příležitost se krátce podívat do kabiny zřícené lodi. Bylo to tam nízké, ale dítě by tam sedělo pohodlně. Všiml jsem si série kontrolek na panelu a blikajících světel. Pamatuji si, že jsem tam viděl podivné symboly S/J a něco jako O.

Přivezli jsme velký náklaďák s širokou korbou a muži z vyprošťovací čety přivezli zvedák a vyzdvihli vrak na auto. Nevím, zda byla loď těžká nebo ne, ale náklaďák se pohyboval dost pomalu. Všechny části havarovaného vraku byly převezeny do hangáru 84.

Pak jsem seřadil lidi do rojnice a posbírali všechny malé úlomky z vraku.  Celou oblast jsme důkladně zametli a později jsme dokonce přivezli i vysavač ze základny, abychom posbírali úplně všechno. Pak jsme se rozhodli odvrátit pozornost od této oblasti a potřebovali jsme několik lidí, kteří hlásili pozorování zřícení. Dali jsme dohromady hromadu harampádí, úlomků balónu a hliníkových kousků ze základny a převezli je do oblasti stranou od místa srážky. To všechno jsme udělali ještě před úsvitem. Byli jsme na nohou 24 hodin a sále bylo co dělat. Instruoval jsem tisk. To byla součást krycího manévru. Museli jsme v hangáru udělat spoustu fotek. V noci a s vypnutými světly jsme naložili letadla, aby převezla materiál. Některá byla jen návnadou, některá skutečně na palubě převážela materiál. Letadla měla různé směry cest.

Toto vše se odehrálo před více jak padesáti lety, ale nikdy nezapomenu na tváře té zřícené posádky – tak mírumilovné výrazy jsem ještě neviděl.

ROSWELL – FAKTA

Marc Brazel, podle svědecké výpovědi nalezl trosky vraku kolem 2 – 3 července 1947. Nejprve vůbec nevěděl, co to má na ranči roztroušené za úlomky. Pak jel do Corony udělat si své obvyklé nákupy, to bylo 5. července. Když tam v obchodě uslyšel o nějakém létajícím disku a také to, že se nabízí odměna. Nikdo totiž v té době nevěděl, kam to spadlo. Brazel neměl zavedenou elektřinu ani nedostával noviny. Proto se z rádia dozvěděl, co se stalo a že na svém ranči má asi trosky UFO. Lidé mu tam radili, aby šel za šerifem do kanceláře, která byla v Roswellu, nikoli v Coroně. Brazel tak učinil, ale až 6. července.

Šerif Wilcox zavolal na místní základnu a mluvil s majorem Jesse Marcelem. Prohlédl si malý kousek materiálu, který s sebou Brazel přinesl a zjistil, že je skutečně dost neobvyklý a že to zcela jistě není vzdušný balón. Později totiž Brazela obviňovali, že posbíral jen kousky balónu a že za to shrábnul odměnu.

Jesse Marcel

Marcel pak instruoval velitele základny plukovníka Williama Blancharda, aby si s sebou vzal úředníka z kontrašpionáže Sheridana Cavitta a zkontrolovali velké pole úlomků, které rančer Brazel objevil. Učinili tak – ranč byl totiž uprostřed země nikoho a žádná GPS tenkrát neexistovala – a tak měli s sebou konzervu fazolí a ve spacácích tam zůstali přes noc. V pondělí ráno, 7. července, si prohlédli pole úlomků, některé z nich posbírali, ale většinu z nich tam nechali a vrátili se dlouhou cestou do Roswellu. Marcel se však ještě po cestě zastavil doma a ukázal několik úlomků z trosek své ženě a synovi Jessemu juniorovi, který je nyní plukovníkem – pilotem a lékařem.

Druhého dne ráno, 8. července, Blanchard, po shlédnutí zbytků trosek, nařídil Jessemu, aby jeden kus vzal s sebou a letěl B-29 na Wright Petersonovu leteckou základnu a v 8 hodin již byl v hlavním štábu ve Fort Worth. Také nařídil Walteru Hautovi, aby vydal tiskové prohlášení, že u Roswellu havarovalo UFO.

Je zcela jisté, že Blanchard a Marcel byli seznámeni se vzdušnými balóny ze své služby v Pacifiku během 2. světové války. 509 byla v Roswellu konec konců tou nejelitnější vojenskou skupinou na světě, která shodila 4 atomové bomby. Jesse byl také dobře obeznámen s reflektory s fólií a papírem z kurzů, které podstoupil ne tak dlouho předtím.

Když dorazili do Fort Worth, plukovník Thomas Jefferson Dubose, šéf personálního odboru generála Rogera Rameye, tedy Blanchardův velitel, zavolal do D.C. generála Clementse McMullena, který nařídil přímo generálu Rameyovi, aby poslal vrak do D.C. s jedním z jeho kurýrů a aby setřásl tisk jakýmkoli možným způsobem. Řekl mu, aby o tom již nikdy nemluvil. Když Marcel přijel, generál Ramey jej instruoval, aby nic neříkal. Udělaly se fotky jiných trosek a krycí příběh byl ve Fort Worth na světě za pár hodin – nikoli tedy v Roswellu.

Tyto údaje získal spisovatel a ufolog Stanton Freedman přímo od syna Jesse Marcela juniora; od penzionovaného generála Dubose; od Blanchardova syna; od Brazelových sousedů; z tehdejších novinových zpráv.

Jesse na brazelově ranči setrval přes noc a prohledával pole úlomků více než půl míle dlouhého a stovky metrů širokého. V rozhovoru s Freedmanem se Jesse zmínil již při jejich první konverzaci a později na kameru, že to nebylo nic konvenčního. Žádné dráty ani vakuové trubky nebo nýty či poháněcí jednotka. Oba, i s jeho synem, si všimli, že to nic konvenčního nebylo.

Bylo tam spousty kusů jakýchsi nosníků do tvaru I, které se nedaly zlomit, spálit ani ohnout a které na sobě měly podivné značky nebo symboly. Další materiál z trosek byl podobný fólii s pamětí – sevřeli jste ji v pěsti a když jste ruku otevřeli, fólie se vrátila do svého původního tvaru. Jesse s Cavittem naložili plné auto trosek, zatímco tam většina zůstala.

První zmínka o roswellských tělech pocházela od pohřebníka Glena Dennise, na kterého se obrátila základna se žádostí o malé rakve a s dotazem na rychlost rozkladu těl. Toto prohlášení učinil poprvé v tisku až v roce 1989.

Jedna z oficiálních verzí však byla, že domnělá těla byla obyčejné testovací figuríny. Avšak žádné figuríny se až do roku 1953 neshazovaly a to dokonce ani později. Navíc, tyto testovací panáci jsou 1,8 metrů. Zatímco roswellská těla měla měřit kolem 1,2 až 1,3 metrů.

Projekt Mogul

Jedna z dalších oficiálních verzí roswellského incidentu byl tzv. Projekt Mogul, který si našel zastánce ve skeptických kruzích.

Co se úlomků týče, důkladnou práci na toto téma učinil David Rudiak a několik ostatních, kteří se nespočet hodin věnovali tomu, aby dokázali uspokojivě vysvětlit záznamy o balónech a informace, které získali zdokumentovali. O fotografiích pořízených v kanceláři generála Rameye, dopisovatel UFO Magazínu Dennis Balthaser píše: „mluvil jsem osobně s Jamesem Bondem Johnsonem (fotograf místních novin), který pořizoval fotografie, se kterým na toto téma mluvil i David Rudiak, Kevin Randale a další. Říkal, že nad rančem Brazela se často pohybovaly meteorologické balóny, které se ztrácely a Air Force nabízela v této souvislosti malé odměny za jejich nalezení.

Otázka zní: Byl by tenkrát špičkový vojenský zpravodajský úředník major Jesse Marcel požádán, aby jel asi 100 km od základy s operačním důstojníkem CIC kapitánem Sheridanem Cavittem, aby obhlédli situaci na ranči kvůli balónu?

A přinesli by úlomky zpět na základnu a krátce na to by kvůli tomu letěl Marcel s několika úlomky do hlavního štábu 8 letecké základy ve Fort Worth v Texasu kvůli tomu, aby se na ně podíval generál Ramey? Na úlomky balónu? A letěl by pak se stejnými úlomky balónu na základnu Wright Field v Daytonu v Ohiu?

A proč by v roce 1994, 40 let po Roswellu, Air Force publikovala zprávu, která naznačovala, že to, co se nalezlo na ranči v roce 1947 nebyl létající talíř – jak se oznámilo médiím 8. července 1947 v tiskové zprávě základny, kterou zaznamenal Walter Haut, ale že to nebyl ani meteorologický balón, jak oznámil generál Ramey v médiích den poté 9. července 1947, aby tím dementoval první zprávu o UFO, ale že to byl tentokrát jiný balón, Mogul?

Balóny Mogul byly na tehdejší dobu pokročilejší, plánované operace, které měly zachytit jakékoli jaderné testy v budoucnu, které by měli děla Rusové, protože tyto balóny byly ve vysoké výšce. Balóny Mogul se vypouštěly k tomu, aby vidělo, zda byly schopny se udržet v konstatní výšce dlouhou dobu. Kritikům a nedůvěřivcům nezáleží na tom, že Rusové až do roku 1949 nedělali žádné jaderné testy, tedy dva roky po incidentu v Roswellu.

Vysvětlení tohoto incidentu balónem Mogul je podobné, jako výmluva na testovací panáky shazované z výšek, což bylo oficiální vysvětlení Air Force v roce 1997. Ovšem tito panáci se až do roku 1953 nepoužívaly.

Konečně, jestli byly balóny Mogul tak tajné, proč bylo vypuštění Mogulu zaneseno 9. července v Alamogordo do novin, den po tiskové zprávě o UFO?

Co to muselo být za balón, když kvůli tomu Air Force měnila své prohlášení celkem 3x?

Balón Mogul 4, o kterém kritici tvrdí, že byl oněmi úlomky na Brazelově ranči, se zdá být nejasným vysvětlením, který se hodí pouze do časového rámce, avšak podle diáře, který si vedl jeden z vědců balónu Mogul, Let 4 byl zrušený kvůli mrakům, což také potvrdily meteorologické zprávy té doby. Také let č. 9, plánovaný na 3. července 1947 byl rovněž zrušen. Ani let 4 ani let 9 nejsou v seznamu o záznamech letů Mogul, které se pořizovaly na každý let. Balóny byly totiž naplněny héliem a když byl let zrušen, musely se vypustit, protože již nemohly být použity znovu. Jakékoli další přídavná zařízení balónu by byly po zrušení letu demontovány, aby se balón mohl vypustit. Byly to: rádiové sondy, radarové reflektory používané ke sledování cíle atd.

Inženýr balónů Mogul Charles Moore tvrdil, že Let 4 byl sledován, ale po jeho zrušení nevyrobil žádnou hmatatelnou dokumentaci. Pokud si vzpomíná, nikdy se neoznámilo, že nějaké z vybavení, které bylo připojené k balónu Mogul se nalezlo někde na poli s úlomky. David Rudiak a ostatní naznačovali, že Moorovy výpočty dráhy letu by ranč minuly o 130 km, zatímco jiní naznačují, že by odchylka mohla být jen 30 km od ranče. To ukazuje na to, že by se let odehrál daleko od místa nálezu úlomků.

Kromě toho balóny Mogul a příslušnými radarovými cíly a pravidelné meteorologické balóny se také vypouštěly z meteorologické základny v Orogrande, jižně od Alamogordo dříve než se vypouštěly rakety V 2 z White Sands. Ale ani jeden balón s radarovým cílem a ani mnohem větší balón Mogul pro trénink, se nezhroutil se stopovacím či s jiným vybavením, na plochu, která by se rovnala rozloze pole úlomků, které je půl míle dlouhé a několik stovek metrů široké.

Mnoho se toho také za ta léta namluvilo o tzv. lepicí pásce ozdobenou květinami, která pravděpodobně držela části vybavení radarových cílů Mogul pohromadě. Avšak žádná taková páska na fotkách z kanceláře generála Rameye nebyla vidět, na fotkách, které pořizoval James Bond Johnson, což silně naznačuje, že úlomky v generálově kanceláři nebyly částí balónu Mogul. To nás přivádí k fotografovi Jamesi B. Johnsonovi a ke kontroverzy nad jeho fotografiemi z kanceláře generála, když ty „pravé“ úlomky přivezl přímo z Roswellu major Marcel.

Je pravda, že fotograf Johnson přikrášloval svou angažovanost v různých rozhovorech, které udělal. Ovšem je tu několik postřehů ohledně fotografií, které učinil dopisovatel UFO Magazínu Dennis Balthasar: „Hnědý balicí papír rozložený na podlaze na několika snímcích a na kterém úlomky leží, se zdá že pochází z nové role hnědého balicího papíru. Jeho povrch je rovný, což naznačuje, že papír nebyl nikdy součástí zabaleného balíku, který do generálovy kanceláře přinesl major Marcel. Protože by musel být zmačkaný nebo by byl potrhaný od toho, jak se v něm úlomky převážely. Za druhé – a znova na několika fotografiích – jsou jednoduše vidět neotevřené balíky. Ty možná obsahovaly úlomky, které Marcel přivezl a které ještě nebyly otevřeny.“

V rozhovoru s fotografem řekl Johnson, že byl na tento případ přidělen šéfredaktorem z města Cullumem Greenem poté, co zrovna obdržel zprávu, že byl „chycen“ létající talíř. Podle Johnsona jiní fotografové nebyli v tu chvíli k dispozici. Řekl, že udělal šest fotek – tři různé scény, 8. července 1947 v kanceláři generála Rameye. Řekl také, že neotevřené balíky nebyl čas otevírat a že ležící trosky několikrát přeskupil kvůli lepšímu záběru.

Jenže Johnson si později vzpomněl, když byl v archivu na Universitě v Texasu v arlingtonské knihovně, kde jsou tyto fotky archivovány, že jsou jiné než dělal sám. Vybavil si, že některé fotky pořizoval také Marcel a na filmy si dělal značky. Jednu z fotek z kanceláře však také pořídil další fotograf Irving Newton, která byla mnoho let považována za snímek Johnsona.

Irving Newton byl hlavním rotmistrem letectva. Byl na základně ve Fort Worth jediným, kdo byl v červenci 1947 ve službě v meteorologickém a leteckém centru. Vybavuje si, že ho tenkrát někdo volal z kanceláře generála Ramey, aby tam přišel. „Řekl jsem mu, že mám službu na stanici a že nemůžu odejít. Tvrdě mi přikázal, abych zvednul svou prdel a dostavil se hned. Byl jsem zaveden do generálovy kanceláře nějakým poručíkem nebo plukovníkem, nevím, který mi řekl, že se v Novém Mexiku nalezl létající talíř a že ho mají v jeho kanceláři. Povolali mě, jako odborníka na vzdušné balóny, abych se na to podíval. Ihned, jak jsem tam vstoupil, zasmál jsem se a zeptal se, zda to, co leží na zemi má být létající talíř. Řekli mi, že ano. Domníval jsem se, že je to balón s cílem typu RAWING. Dělal se z gumy a vypouštěl se do výšky asi do 15 metrů a radar měl odrážet světlo. Když jsem byl v kanceláři, pořizoval fotky major Marcel, generál Ramey, já a ještě někdo další.“

překlad Karel Rašín (UFO MAGAZINE)

Převzato:  http://www.exopolitika.cz/