UFO jako komplexní jev
Potřeba nového mýtu
Člověk dvacátého a jednadvacátého století ví, že Země dávno ztratila své výsadní, centrální postavení ve vesmíru. Do značné míry také pochopil onen otřesný fakt, že žije na zrnku písku ztraceném mezi miliardami miliard jiných zrnek písku v obrovském nekonečném vesmíru. Mimo to prožil ty nejhorší lidské zkušenosti ve dvacátém století, a mnohé z nich tuší i ve století jednadvacátém.
A tak mnozí ztrácejí mnohé z dávných jistot, ze své víry v člověka i ze své víry v Boha.
Avšak pod tíhou této situace nechtějí pátrat po řešeních a odpovědích ve své duši a mysli, ani v moudrém díle svých bližních, a v bibli už vůbec ne. Chtějí řešení rychlá a jednoduchá. Náhradu, či spíše náhražku. Hledají jakousi alternativní vnější sílu a autoritu, která se zdá být dostatečně inteligentní, aby znovu dodala vize, iluze či řešení a dostatečně mocná, aby bylo možno ji aspoň trochu brát vážně.
Hledají svůj nový, moderní mýtus.
Mimozemšťané
A on (jako) na zavolanou přichází. Jsou to duševně i technicky mimořádně vyspělí mimozemšťané. Jejich dopravní stroje křižují vesmír a závratně převyšují naše technické možnosti a znalosti. Na Zemi se čas od času objevují někdy za doprovodu podobných efektů, jaké pozoroval např. již Mojžíš na hoře Sinaj [Ex9, 16-18], jindy naopak zcela tiše a nenápadně.
Výskyt UFO, tedy neidentifikovaných létajících objektů, ještě jinak řečeno – podivných úkazů na obloze – je v Evropě doložen již ze středověku. Ovšem zcela masivní konjunktura populárních létajících talířů a jim podobných mašin nastala až ve druhé polovině dvacátého století. Zdá se, že hlavní nápor přišel po skončení druhé světové války a během následující studené války. Právě toto období se vyznačovalo všeobecnou lidskou a duchovní nejistotou, a zřejmě tedy i aktuální potřebou nového mýtu.
Avšak i po překonání tohoto kritického období nejistota přetrvává. Paradoxně vyplývá ze zhroucení světového bipolárního politického systému, dále z ekologické hrozby, z hrozby epidemií dosud málo známých nemocí a konečně z posledního “hitu“ na tomto černém seznamu, z terorismu. A s touto nejistotou přetrvávají i aktivity mimozemšťanů, ba co víc, nabývají rozmanitějších forem; mimozemšťané nás totiž nejenom pozorují nebo kontaktují.
Zde se jasně prokazuje jejich zřejmá výhoda v tom, že ve srovnání s představou Boha jsou jaksi konkrétnější. Těžko můžete tvrdit že vás doma navštívil Bůh, hovořil s vámi, a vy jste spatřili jeho podobu. Naproti tomu mnoha lidem mimozemšťané běžně přistávají na zahradě, navštěvují jejich byty, s oblibou ložnice (tzv. “bedroom visitors“), a jejich podob dnes existuje již celý katalog.
Rejstřík jejich aktivit je však ještě mnohem širší, neboť nás unášejí do svých strojů či dokonce na své domovské planety, odebírají vzorky našich tkání nebo naopak do nás vkládají implantáty; vyvrcholením je pak sex, který s námi provozují.
Psychologický rozměr UFO
Právě do období počátků studené války spadá studie Carla Gustava Junga “Ein moderner Mythus“. Vyplývá z ní, aniž bychom přitom museli zabíhat do psychologie nevědomí nebo do teorie kolektivních vizí, že ve značném množství pozorovaných případů bylo s vysokou pravděpodobností právě přání otcem myšlenky; v tomto případě otcem pozorovaného jevu UFO.
C.G. Junga v tom mimo jiné utvrzuje i často zmiňovaný fakt, že charakter pohybu pozorovaných objektů neodpovídá nám známým pravidlům dynamiky pohybu hmotného tělesa. Takový objekt se pohybuje bez jakýchkoliv očekávaných omezení, jako by byl spíše myšlenkou (tedy myšleným imaginárním jevem), než hmotným tělesem.
Přitom nikterak nechceme zpochybňovat fakt, že zřejmě malé procento případů je opravdu reálné, nevysvětlené a tudíž skutečně hodné celosvětové pozornosti. Bohužel právě v těchto případech panuje vždy, ať už z jakýchkoli příčin, fatální nedostatek seriózních informací. Jung do této “realistické“ skupiny řadí pozorované objekty, které byly zároveň zaznamenány i na obrazovce radaru; aniž by to ovšem jakkoliv pomohlo vyřešit jejich identifikaci. Platí pro ně tedy to, co bylo konstatováno již ve zprávě Edwarda J. Ruppelta, někdejšího šéfa amerického úřadu pro pozorování UFO:
“Něco bylo sice pozorováno, ale neví se co.“
Jung přitom zdůrazňuje, že UFO jako takové je velmi komplikovaným jevem, obecně zahrnujícím jak objektivní fyzikální složku (jev v okolí pozorovatele), tak i subjektivní psychickou složku (zpracování tohoto jevu v mysli pozorovatele). Přitom vznik psychické, fantazijní složky je zpravidla jistým způsobem podmíněn prvotní složkou fyzikální. Současné působení obou těchto složek značně ztěžuje jednoznačné prozkoumání sledovaného objektu, resp. jevu.
Za těchto okolností lze usuzovat, v podstatě v souladu s Ruppeltovou zprávou, že pozorovatel pak mnohdy “vidí“ něco jiného, než co se ve skutečnosti na daném místě událo. Zřejmě za krajní variantu této situace lze považovat případ, kdy pozorovatel vidí něco na místě, kde se neudálo vůbec nic.
Archetyp dokonalosti
V souvislosti s psychickou složkou pozorování pak Jung připomíná zejména jednu z dalších typických vlastností pozorovaných jevů (vedle již zmíněných pohybových zvláštností), totiž kulatost, oblost a povrchovou hladkost objektů (tělesa tvaru talíře, válce či doutníku, příp. koule). Považuje tyto vlastnosti objektů zároveň za archetyp úplnosti, celistvosti a tedy dokonalosti, upomínající na představy o božstvu či o lidské duši. Neboť ve všech lidských kulturách byly bohům a duším v principu připisovány jak nezávislost na jakýchkoli pozemských či hmotných vlivech (nezávislost na zemské tíži, pohybová příp. časová neomezenost), tak i nadzemská, či chcete-li, mimozemská dokonalost.
Zdá se, že právě tyto vlastnosti, pocházející z pradávných mýtů, pozorovatelé podvědomě připisují také svému novému mýtu, jevu UFO. Podvědomě tak od mimozemšťanů očekávají víceméně roli Boha i jakousi “kompatibilitu“ jejich charakterů s lidskou duší.
Tristní závěr
Jung předal svou studii ke zveřejnění v roce 1958. Dnes se pro nás na celé záležitosti UFO zdá být nejotřesnější jediný fakt. A sice to, že po více než čtyřiceti letech dalších pozorování a zkoumání, za použití techniky o níž se Jungovi a jeho vrstevníkům ani nesnilo, nevíme o jevu UFO o nic víc, než věděl on. Přiznejme si to.
Literatura
Bible, Písmo svaté Starého a Nového zákona, ekumenický překlad, Ústřední církevní nakladatelství, Praha, 1979.
Jung C.G.: Ein moderner Mythus, Rascher Verlag, Zürich, Stuttgart, 1964.
Ruppelt E.J.: The Report of Unidentified Flying Objects, New York, 1956.
Mimozemšťané (2); neexistence?
Pravděpodobnost
V prvním dílu našeho miniseriálku o mimozemšťanech jsme se v rámci varianty, říkající k jejich existenci ANO, snažili ukázat obvyklý směr pravděpodobnostních úvah. Ty ostatně přicházejí ke slovu vždy, když si člověk s hlubší faktickou stránkou jakékoliv věci neví rady. V případě vesmíru pak lze, za jistých předpokladů, v jisté, nějak vymezené avšak “dostatečně rozsáhlé“ jeho části, prakticky vždy dojít k poměrně velkým “hypotetickým počtům“ mimozemských civilizací. (Najednou zde připouští hypotetické počty mimozemských civilizací. /G/)
Takové výsledky nejsou žádným trikem, ale vyplývají z nepředstavitelně obrovských “kosmických čísel“, na kterých je výpočetní či spíše odhadní postup založen. Obludná velikost těchto čísel je příčinou, že sebepřísnější výběrové faktory reprezentované sebemenšími výběrovými koeficienty, nejsou sto existenci civilizací zcela vyloučit.
Paradoxy
Nyní se podívejme na názorovou variantu, říkající k existenci mimozemšťanů NE. Na rozdíl od relativně (alespoň po formální stránce) bezproblémové varianty ANO, se v tomto případě vynoří paradox naší vlastní existence. Jak zdůvodnit variantu NE tváří v tvář naší vlastní existenci?
Nacházíme se snad na Zemi v situaci, která je zásadně odlišná od všech ostatních možných případů ve vesmíru? Proč by pozemský inteligentní život měl být v celém nepředstavitelně obrovském vesmíru jakousi mimořádnou a neopakovatelnou, tedy naprosto absolutní výjimkou?
Další paradox představuje shoda skeptiků ze dvou jinak názorově zcela opačných táborů. Ke společnému NE dokáží totiž jedni dospět na základě přírodovědných, druzí na základě náboženských úvah.
Mrtvý vesmír bez Boha
Podívejme se nejprve na názory, neberoucí v úvahu Boha. Lze mezi nimi nalézt argumenty zpochybňující jak existenci Zemi podobných a život umožňujících planet, tak zejména samotnou možnost vzniku života, případně jeho dalšího rozvoje.
Je známa např. kosmologická hypotéza, dle které, aniž bychom chtěli zacházet do podrobností, by malým, pevným a chladnějším planetám byla určena pouze relativně krátká doba existence, než se zřítí do “zející tlamy“ centrální hvězdy [1]. Tato doba by byla nedostatečná pro rozvoj inteligentního života. Připomeňme, že na Zemi staré 4,5 miliardy let život k vývoji do svých dnešních forem potřeboval plné 4 miliardy let. Přitom ovšem “pouze“ po první půlmiliardu let byla Země zcela bez života, avšak až během poslední půlmiliardy let nastal jeho bouřlivý rozvoj [2].
Jiným pesimistickým argumentem může být hypotéza amerického astronoma Michaela Harta, který se pokoušel odhadnout dobu, nutnou “pouze“ k náhodnému vzniku prvních molekul DNA z tzv. “předbiologické polévky“. Tato doba by měla představovat 10^41 let [1]. Toto číslo je nepředstavitelně obrovské. Dosavadní stáří vesmíru je proti němu zanedbatelným okamžikem. Přitom ponechejme stranou svůj případný údiv nejen nad tím, proč právě astronom se pustil do úvah spadajících nejspíše do hájemství biochemie, ale i nad tím, jak to, že tedy, a to zcela nepochybně, existujeme vůbec my sami.
Jedinečná souhra parametrů
Velmi oblíbený argument, jakýmsi univerzálním způsobem sdružující množství ostatních dílčích, bychom mohli nazvat “jedinečnou souhrou parametrů“: Kdyby měla Země jinou velikost než má, jinou vzdálenost od Slunce, jiné chemické složení či hustotu, jiné gravitační zrychlení, kdyby neměla Měsíc, kdyby neměla magnetické pole, kdyby spektrální složení slunečního světla bylo jiné, atd., atd., nemohl by na Zemi život nikdy vzniknout.
Jedná se vlastně pouze o jakousi komplikovanější variantu našich dřívějších výběrových faktorů. Měla by ukázat, že vznik života závisí na mnoha navzájem provázaných podmínkách, které se na Zemi zcela jedinečně sešly, a nestane se tak podruhé už nikdy a nikde ve vesmíru.
Deterministický chaos
Neopakovatelnost jedinečné souhry parametrů by pravděpodobně bylo možno vysvětlit na základě tzv. deterministického chaosu. Pod tímto pojmem se obecně skrývá skutečnost, kdy, zjednodušeně řečeno, “okamžitý výsledný stav“ velmi komplikovaného systému je určován aktuálními stavy (tzv. mikrostavy) obrovského množství jeho prvků. Celkově se přitom jedná o dynamický, tedy časově proměnlivý děj. Ten sice podléhá známým přírodním zákonům, vzhledem k velkému množství mikrostavů, různě ovlivněných panujícími proměnlivými podmínkami, jsou však výsledné stavy, kterých systém v budoucnu dosáhne, prakticky nepředvídatelné [3].
Skákající cihla
Uveďme si následující názorný příklad. Představme si cihlu, která za konstantní teploty nehybně leží na podložce a kromě gravitace na ni nepůsobí žádné vnější síly. Vnější výsledný stav cihly proto můžeme označit jako “klid“. Tento stav je určován vibracemi všech jejích jednotlivých atomů. Intenzita vibrací je dána teplotou, jejich směry i další parametry se v čase mění, avšak vždy jsou v prostoru i čase rozloženy zcela náhodně, takže jejich dynamické účinky se navzájem kompenzují a cihla zůstává v klidu.
Žádný přírodní zákon však nezakazuje takové uspořádání mikrostavů, kdy v jistém okamžiku bude vibrace všech atomů náhodně orientována pouze ve svislém směru od podložky. Všechny atomy tehdy jakoby poskočí vzhůru. V důsledku tohoto jednotného a ničím nekompenzovaného zákmitu atomů samovolně nadskočí i celá cihla. Má to jediný háček. Tato situace, jak si jistě dovedeme představit, je extrémně nepravděpodobná.
Nicméně díky tomuto náhodně vzniklému a naprosto nepravděpodobnému (avšak nikoliv principielně nemožnému) uspořádání mikrostavů přejde tedy “systém cihla“ samovolně z obvyklého, dlouhodobého a předvídatelného stavu “klid“ do vysoce neobvyklého, mžikového a prakticky nepředvídatelného stavu “pohyb“.
Stav “život“?
Platí tento princip i pro vznik života ve vesmíru? Je jakýmsi věčným a univerzálním stavem vesmíru, vyplývajícím z přírodních zákonů a z proměnlivých podmínek ve všech jeho strukturách “neživot“? Může se však, velmi nepravděpodobně, nepředvídatelně a krátkodobě, vesmír ocitnout ve stavu “vznik života“, či dokonce “vznik života inteligentního“?
Pokud se tak již jednou stalo, a důkazem toho jsme my sami, byla by pak pravděpodobnost opakování tohoto stavu ve vesmíru (jak v prostoru tak v čase) zřejmě zcela mizivá.
Tato úvaha prozatím potvrzuje pouze jediné: Jak již řečeno, pokud si nevíme rady, skončíme vždy u pravděpodobnosti. Nyní jsme ji ovšem zapojili do služeb argumentace ve prospěch varianty NE.
Pokud nás tento postup neuspokojuje, můžeme sáhnout po argumentaci zcela odlišného typu. Můžeme se pokusit zapojit do celé záležitosti samotného Boha.
Boží plán?
Účel, přesněji řečeno Boží plán, je typickým argumentem ze strany náboženství, zejména v jeho nám nejbližší, židovsko-křesťanské podobě, vycházející z bible.
Víra vzbuzuje přesvědčení, že, jak píše Klaus Douglas [4], člověk je něčím více než souborem jistých chemických reakcí, něčím více než pouhou hmotou. Člověk je objektem trvalého a mimořádného Božího zájmu a Boží přízně. Toto poselství se táhne celou biblí, byť je tu a tam překryto “rušivými momenty“. Podobně, jako je tomu například ve vztahu rodiče a dítěte, který, přes veškerou vzájemnou lásku, není bezkonfliktní.
Člověk byl, jako nejdokonalejší dílo odrážející podobu samotného Stvořitele, stvořen až posledním ze všech Božských tvůrčích aktů při tvoření světa. Ve Starém zákoně se o tom (mimo jiné) praví:
I řekl Bůh: “Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem, plazícím se po zemi“ [Gn1, 26].
Ačkoliv to v bibli nikde výslovně nestojí, lze z ní pravděpodobně vyvozovat, že Bůh stvořil Zemi, Slunce a vlastně celý vesmír pro člověka. Neboť, a tím se dostáváme k typicky lidské a “nevědecké“ otázce po smyslu, jaký smysl by mělo stvoření vesmíru a Země bez člověka? Proto Bůh nejprve prostě stvořil “životní prostředí“, v němž by mohl člověk žít, a dokonce mu nad tímto prostředím, jak vyplývá z výše uvedené biblické pasáže, do značné míry předal vládu.
Moderním vyjádřením lidské důvěry v jakýsi záměr obsažený ve vesmíru, věřící by prostě řekli v Boží plán, může být výrok amerického fyzika Freemana Dysona [5]:
“Necítím se ve vesmíru cizincem. Čím více jej zkoumám a studuji detaily jeho architektury, tím více nalézám důkazů pro to, že vesmír v určitém smyslu věděl, že přicházíme.“
Ovšem v představách tradiční křesťanské víry vyšel Bůh člověku vstříc ještě mnohem více. Obětoval svého syna, Ježíše Krista, aby v budoucnu člověku zajistil život věčný, ve věčné radosti. Rozhodl se tak člověku dopřát to, co je výsadou pouze jeho samotného. Rozhodl se podělit se s člověkem o jeden z Božích atributů, o nesmrtelnost.
Lidská jedinečnost
Pro tradiční křesťanskou víru byla ovšem nepřijatelné představa, že to vše, co Bůh učinil pro člověka, by učinil i pro jiné obyvatele vesmíru; že člověk by byl nucen se o jedinečnou Boží přízeň dělit s nějakými svými “kolegy“ ve vesmíru, které navíc ani nezná a pravděpodobně nikdy nepozná.
V minulosti dokonce církev velmi tvrdě potlačovala veškeré tendence, vedoucí ke zpochybnění onoho naprosto výlučného “centrálního postavení“ člověka, a tedy i centrálního postavení jím obývané, a pro něj stvořené Země, ve vesmíru.
Své trpké zkušenosti s tím měli jak Galileo Galilei (1564-1642), italský astronom, matematik a hlasatel heliocentrismu, tak Giordano Bruno (1548-1600). Tento italský vzdělaný a nadaný mnich, který se necítil vázán církevním dogmatismem, zašel ve svých hypotézách až příliš daleko. Jeho úvahy o tom, že ani Slunce není středem vesmíru, ale jen středem Sluneční soustavy, a že takovýchto planetárních soustav, dokonce snad obydlených, může být ve vesmíru bezpočet [6], jej dovedly až na planoucí hranici kacířů.
Moderní křesťanství se s otázkou existence mimozemských civilizací sice snaží nějak vyrovnat, ale zdá se, že tato záležitost je pro ně stále přinejmenším soustem poněkud hůře stravitelným.
Moderní geocentrismus?
Výlučnost existence jediného inteligentního tvora ve vesmíru, člověka, by bezpochyby bylo možno spojovat s absolutní výjimečností buď planety Země jako takové, anebo životu příznivých podmínek, které se na ní vytvořily.
Máme zde tedy co činit přinejmenším s jakousi moderní renesancí geocentrismu? Byl snad boj Galileiho, Bruna i dalších jen podivným omylem či nedorozuměním? Je Země přece jen jakýmsi středem vesmíru, nikoliv astronomickým, ale biologickým, inteligenčním, filosofickým? Prostě proto, že jako jediná je obydlena tvory, kteří jsou schopni vesmír vnímat?
Z takových úvah ovšem opět probleskuje ona trvalá “filosofická nemoc“ člověka, totiž nutkání nazírat přírodu a vesmír z výsostně lidského hlediska smysluplnosti. Jak jsme již připomněli, zdá se, že jakousi nejvyšší formou této smysluplnosti je Boží plán.
Inteligentní plíseň
Věříme-li však v naši výlučnost ve vesmíru bez Boha, pravděpodobně nám nezbude, než smířit se s poměrně nelichotivým obrazem naší vlastní existence: Jsme tedy jen jakousi náhodnou a nepatřičnou (byť inteligentní) plísní, podivným spontánním výronem jakési organické infekce, která vznikla ve sterilním, věčně mrtvém “anorganickém“ vesmíru, a která, z hlediska vesmírného času, zatím pouze několik okamžiků přežívá v jednom z jeho koutů?
Časem snad vypátráme, jak k této situaci došlo. Ale nikdy nepochopíme proč; zcela v protikladu k již uvedenému výroku Dysonovu a zcela v souladu s výrokem jiného amerického fyzika, Stevena Weinberga [5]:
“Čím více se zdá vesmír srozumitelným, tím víc se také zdá být bezúčelným.“
Antropický princip
S překvapením tedy zjišťujeme, že ani úvahy na bázi přírodovědné či statistické, ani úvahy na bázi filosoficko-náboženské nám neposkytují dostatečně přesvědčivou výpověď (či spíše předpověď) týkající se existence či neexistence mimozemšťanů.
Dále se nelze dostat ani v případě, kdy tyto a řada dalších úvah jsou spojeny do jakéhosi košatého myšlenkového a vědecky se tvářícího komplexu, tzv. antropického principu. Jeho původní kořeny sahají snad až někam do Anglie 18. a 19. století. Problém antropického principu byl nově aktualizován na vědeckých fórech, zabývajících se životem ve vesmíru, v šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století.
Jako komplex od nikud nikam nevedoucích přírodovědných a filosofických duchaplností, více či méně úspěšně přežívá antropický princip v intelektuálním povědomí dodnes. Nabyl postupně několika různých verzí, v podstatě jde však stále o hledání (ze strany odpůrců potom o vyvracení) argumentů pro to, že vesmír obsahuje jakousi sílu či princip, stranící inteligentnímu životu; především samozřejmě životu člověka, případně však i životu mimozemšťanů.
Jinak řečeno jde o otázku, zda vesmír obsahuje jakési “přirozené pravidlo“, dle kterého v určitém stádiu jeho vývoje musí zákonitě dojít nejen ke vzniku života, ale následně i k vývoji života inteligentního.
Nechceme zde antropický princip podrobněji rozebírat. Dovolíme si však před ním spíše varovat. Snad nám to bude odpuštěno, ale nejsme ani jeho zastánci, ani jeho odpůrci. Jeho podrobnější studium však v každém případě považujeme za ztrátu času.
Evangelium Janovo
Vraťme se raději ještě k bibli. Někteří dobrodružní duchové, pokud ji zároveň studují, docházejí k přesvědčení, že co se týče mimozemšťanů, lze i v textu Nového zákona objevit jakási nenápadně pootevřená vrátka. Ostatně v bibli lze nalézt různá líčení, která jakoby pocházela z moderního žánru literární či filmové scifi.
V tomto případě se jedná o Janovo Evangelium [7]. Nezaměňovat prosím se spektakulárním Zjevením Janovým, neboli Apokalypsou. Mimo to, evangelista Jan neměl nic společného s apoštolem Janem, současníkem a učedníkem Kristovým. Snad se evangelista Jan pokoušel ve svých zápiscích (kterými se zabýval kolem roku 100 n.l.) navazovat na tradici, vycházející od apoštola Jana [8]. V každém případě však sepisoval události z Kristova života, jejichž pamětníkem již být nemohl, neboť se staly tehdy zhruba před sedmdesáti lety.
Ovčáci čtveráci
Jan se nejvíce ze všech čtyř evangelistů zabývá jak nadlidskou, Božskou stránkou Ježíšovy osobnosti, tak i tím, co bychom snad dnes mohli nazvat jakýmsi Božským řádem vesmíru. V této souvislosti je pro nás zajímavá pasáž, kterou vkládá do úst Ježíši Kristovi, když tento v Janově evangeliu praví:
“Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce“ [J 10, 14-15].
Nu dobrá, ale pozor, hned v následující větě přijde to hlavní:
“Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo, jeden pastýř“ [J 10, 16].
Jak již řečeno, dobrodružní duchové v tom vidí skrytou a opatrnou narážku na existenci mimozemšťanů, jejíž představa, jak již také víme, byla pro tradiční křesťanství jevem poměrně problematickým.
Duchové střízliví a méně dobrodružní pak obvykle poukazují na to, že různými ovcemi a ovčinci nejsou myšleny civilizace obývající různé planety, nýbrž nejspíše příslušníci různých náboženských proudů pozemských. Ježíš, vlastně jakýsi reformátor židovské víry, totiž právě takto hovořil k těm Židům, kteří zrovna mnoho pochopení pro jeho náboženské vize neměli.
A přece … co kdyby?
Nechceme na základě výše uvedených dvou řádků z bible tvrdit, že evangelista Jan měl (s mimozemšťany) již své zkušenosti.
Ale nebuďme zase příliš suchopární. Třeba měl Jan alespoň nějaká svá tušení. Nechtěl však dělat zbytečný rozruch. Tak učinil pouhou nenápadnou zmínku, kterou lze případně vykládat tak i tak. Nic určitého samozřejmě nevěděl, ale prostě si říkal, co kdyby náhodou … Přesně tak, jako dnes my.
Literatura
Shostak S.: Nachbarn im All. Herbig, München, 1999.
Gould S.J. & Col.: Dějiny planety Země. Knižní klub, Columbus, Praha, 1998.
Guntern G.: Chaos und Kreativität. Internationales Zermatter Symposium, Scalo Verlag AG, Zürich, 1995.
Douglass K.: Glaube hat Gründe, Kreuz Verlag, Stuttgart, 1994.
Dyson F.: Důkaz odvozený z plánu. T 4/88, SNTL, Praha, 1988.
Bronowski J.: Vzestup člověka, Odeon, Praha, 1985.
Bible, Písmo svaté Starého a Nového zákona, ekumenický překlad, Ústřední církevní nakladatelství, Praha, 1979.
Machovec M.: Ježíš pro moderního člověka. Orbis, Praha, 1990.
Mimozemšťané (3); kontakty?
Výchozí situace
Chceme-li nyní uvažovat o kontaktech s mimozemšťany a o jejich vlivu na nás (tím ovšem apriorně nevylučujeme ani náš případný vliv na ně), musíme především předpokládat, že mimozemšťané prostě existují.
Tento předpoklad má pochopitelně své přívržence i odpůrce a oběma přístupům jsme se pokusili věnovat dva předchozí díly. Nicméně představa, že (inteligentní) život ve vesmíru je v principu možný a tu a tam prostě vznikne, se snad zdá být přece jen poněkud snazší, než představa, že tato záležitost je v celém ohromném vesmíru výlučně omezena pouze na naši matičku Zemi.
Přitom však začíná být zřejmé, že život a dokonce život inteligentní, nebude ve vesmíru nejspíše jevem nikterak masovým. Jednotlivé civilizace to dokonce k sobě mohou mít zatraceně daleko; uváděli jsme příklad statisticky vymezené existence “jedné civilizace na pět galaxií“. Jakkoliv byl tento příklad samozřejmě hypotetický a “nezávazný“, považujeme jej za poměrně názornou ukázku toho, že o “mnohosti světů obydlených“ nelze uvažovat s bezbřehým optimismem.
Ostatně rovnice Drakeova či Cameronova vznikaly v jisté době, v jistém prostředí a z jistých důvodů. Domníváme se proto, nikoho ovšem nenutíme aby souhlasil, že v případě obrovských počtů civilizací (deset tisíc vysílajících, resp. dva milióny existujících), které byly na základě těchto rovnic přisuzovány jenom naší Galaxii (!), bylo především přání a nadšení oním příslovečným “otcem myšlenky“.
Věčná nejistota?
Možná že pro “typickou vesmírnou civilizaci“ je charakteristickým rysem právě praktická nedosažitelnost (ani pomocí dálkové komunikace) svých potenciálních partnerů, tedy věčné setrvávání v nejistotě; právě tak jako je tomu dosud v našem případě.
Jisté se prozatím zdá být pouze to, že jedním z obecně rozšířených znaků inteligentního tvora je zvídavost. Tuto vlastnost lze dokonce zaznamenat u všech savců (zejména u mláďat), jako nejvyvinutějších zástupců pozemské fauny, ve výrazně vyšší míře než u jiných živočichů. Vědci přitom docházejí k přesvědčení, že bez zvídavosti není inteligence.
Zvídavost bezpochyby naší civilizaci přísluší a lze ji očekávat i u mimozemšťanů. A oni, podobně jako my, se pravděpodobně pokusí (pokoušejí či pokoušeli) ve jménu této vlastnosti odbourat onu doléhající nejistotu. To ovšem neznamená, že se jim to musí podařit. Pravděpodobně se o to však budou snažit, alespoň po určitou dobu a na určitém stupni svého vývoje. Než možná dojdou k přesvědčení, že je to prostě marné a že ohledně případné existence potenciálních vesmírných partnerů se stane trvalá nejistota i jejich věčným osudem.
Ostatně na konci tohoto článku si to možná budeme myslet také. Přesněji řečeno nabudeme třeba přesvědčení, že úsilí o kontakt s mimozemskými civilizacemi je buď marné až pošetilé, anebo ještě hůře, že dokonce není radno si s touto záležitostí zahrávat. Ale nepředbíhejme.
Žádní zelení mužíčci
Zdá se, že jisté rozčarování z dosavadního neúspěchu máme za sebou již nyní. Pozemšťané již ve dvacátých letech minulého století dospěli k tomu, že zkoumání elektromagnetických signálů, které by případně byly uměle vyslány z hlubin vesmíru naším směrem, bude zřejmě tím nejsnadnějším prostředkem k odhalení mimozemských civilizací. Praktická realizace na sebe ale nechala ještě nějaký ten rok čekat.
Nejvýznamnějším programem v tomto směru byl již dříve zmíněný projekt SETI (Search for Extraterrestrial Intelligence), zahájený na počátku šedesátých let dvacátého století, a financovaný severoamerickou NASA. Za jeho odborného zakladatele je považován nám již známý Frank Drake, autor slavné rovnice pro “výpočet mimozemšťanů“. V roce 1993 bylo však financování projektu zastaveno, neboť “ani jeden zelený mužíček nebyl odhalen“ [1] a peněz bylo více potřeba jinde. SETI však ve formě různých následnických projektů pokračuje dále, díky soukromému financování a spolupráci, ať už ze strany sponzorujících či kooperujících firem, či značného počtu soukromých nadšenců.
Zpožděné ozvěny
Od konce dvacátých let minulého století byla zaznamenána řada “zpožděných ozvěn“, tedy případů, kdy odvysílaný rozhlasový a později televizní signál byl z éteru znovu zachycen se zpožděním od několika sekund až po údajně dobu několika let (!). Myšlenka, že právě vytvoření takovýchto ozvěn je nejjednodušší a pro nás též velmi zjevnou formou komunikační aktivity mimozemšťanů, nalezla množství přívrženců.
Zejména případ signálů z října 1928 byl natolik zajímavý, že ještě v roce 1974 se jej pokusil důkladně analyzovat skotský astronom Duncan Lunan [2].
Vesmírný testament
Ten vynesl pořadí signálů a hodnotu jejich zpoždění do souřadné soustavy xy a podařilo se mu tak zobrazit řadu informacemi přímo nabitých grafů. Dle jeho knihy [2], kde uvádí množství podrobných údajů, lze z grafů identifikovat domovskou planetu autorů onoho poselství, která se nachází v systému dvojhvězdy Epsilon (Izar, vzdálený od nás 230 světelných let) v souhvězdí Pastýře (Bootes).
Z poselství Lunan dále vyčetl, že tato civilizace se zřejmě dostala do neřešitelného existenčního ohrožení v důsledku neustálého růstu aktivity jejich mateřské hvězdy. Za této krize vyslali mimozemšťané sondy do vytipovaných oblastí vesmíru, snad jako žádost o pomoc či alespoň jakýsi testament. Těžko totiž říci, jak by si takovou pomoc vlastně představovali, či jak by reálně měla probíhat.
Jedna z vyslaných sond, pohybující se v blízkosti Země po dobu 13 000 let, pak zajistila ono na Zemi pozorované zpoždění signálů. Pozemšťané je ovšem nedokázali včas dešifrovat, ani odpovědět …
Při prvním pohledu na zveřejněné grafy bychom si ovšem řekli, jak je možné z husté změti bodů a čar vyčíst takto jednoznačné a podrobné informace? A řekla si to, a to dokonce i při pohledu druhém či třetím, i řada odborných kritiků. Lunanova interpretace nebyla nikdy oficiálně přijata.
Plané poplachy?
Také ojedinělý, nezvyklý a silný signál (proslulý jako signál “wow“), který v rámci projektu SETI v roce 1977 zaregistroval astronom Státní university v Ohiu Jerry Ehmann, nebyl “uznán“. Nesplňoval totiž vědecky stanovená kritéria, umožňující důkladné prověření (dostatečná doba trvání, vícenásobný výskyt, vyloučení všech možných náhodných pozemských zdrojů a efektů) a dovolující, aby o celé záležitosti byla zcela oficiálně, seriózně a pokud možno s co nejmenším prodlením informována veřejnost [1].
U dalších pozoruhodných signálů pak byly odhaleny zcela jiné zdroje, než vysílače či sondy mimozemšťanů. V roce 1967 zaznamenávali astronomové cambridgeské university Bellová a Hewish podivné signály v rádiové spektru, které byly proměnlivé v přesných periodách. Jejich objevitelé označili dokonce zdroje záření žertem zkratkou LGM – Little Green Men. Malí zelení mužíčkové to však opět nebyli, zato se brzy ukázalo, že se jedná o objev jednoho z nejvýznamnějších vesmírných fenoménů – pulsarů [3].
Zkrátka řečeno, žádný z kdykoliv dosud přijatých signálů nebyl pozitivně vyhodnocen, neprošel sítem prověřování, obsahujícím, jak doufáme, právě onu správnou míru zdravé skepse.
Dálková komunikace
Zatím stále hovoříme o nepřímých kontaktech, tedy o dálkové komunikaci (vysílání i příjmu) pomocí vhodných spektrálních úseků elektromagnetického záření. Vysílače i přijímače mohou být instalovány buď přímo na planetě nebo na automatických sondách; to v případě “touhy po seznámení“. Mimo to je Země od roku 1920 zdrojem rozhlasových a později i televizních signálů. Patrně (?) i u civilizace mimozemské lze předpokládat tento průvodní znak její technologické vyspělosti.
Civilizace na ještě vyšším stupni rozvoje by pravděpodobně mohla vést svůj “komunikační provoz“ i na gravitačních vlnách, či snad objeví ještě nějaké další možnosti dálkové komunikace.
Pozemské aktivity
Pozemšťané nejenže provozují své rozhlasové a televizní vysílání, produkují svým průmyslem infračervené záření, či monitorují signály z vesmíru. Pokusili se též o aktivní komunikaci, v touze po seznámení či alespoň ve snaze, dát o sobě prostě vědět.
Tak v březnu 1972 odstartovala na svou pouť vesmírná sonda Pioneer 10 se známou zlatou plaketou, znázorňující lidský pár a řadu dalších údajů, včetně popisu “zpáteční cesty“ k matičce Zemi pro případné příjemce tohoto poselství. Stejnou plaketu vynesl o rok později Pioneer 11.
V roce 1977 byly vyslány sondy Voyager 1 a 2 vybavené pozlacenou měděnou záznamovou deskou, obsahující pozemské fotografie, ukázky různých hudebních žánrů (od Bacha po Chucka Berryho), pozdravné poselství v šedesáti řečech a dokonce ukázku “řeči“ velryb. Úkolem všech těchto sond bylo proplout naší Sluneční soustavou, dostat se až za dráhu Pluta a pokračovat dál a dál do vesmíru.
Mimo to byl v roce 1974 z radioteleskopu v Arecibu na Portoriku vyslán dosud jediný krátký a vysoce energetický signál, směřující ke kulové hvězdokupě M13 a určený mimozemským příjemcům. Obsahoval v binárním kódu poselství, podobné onomu z Pioneerů [1].
Doufejme, že na rozdíl od údajného poselství ze souhvězdí Pastýře, by v tomto případě signál prošel “prověřovacím sítem“ potenciálních příjemců. Či snad raději ne? Ale opět, nepředbíhejme! Zeptejme se nejprve jinak:
Má to vůbec smysl?
Nenápadná, dokonce pouhým okem neviditelná, nám nejbližší hvězda Proxima Centauri, je od Slunce vzdálena 4,3 světelného roku. Připusťme, že by se v jejím okolí nacházela komunikace schopná civilizace. Odešleme-li signál šířící se rychlostí světla, dorazí na místo určení za 4,3 roku. Odpoví-li “Proximané“ ihned, za stejnou dobu zde máme signál zpět. Řekněme tedy, že na svou otázku dostaneme odpověď za více než osm a půl roku. Měla by taková “konverzace“ vůbec nějaký smysl? Inu, snad …
Ale to se jedná o ten nejsnazší případ. Avšak Proximané pravděpodobně neexistují a musíme proto pohlížet hlouběji do vesmíru. Zapojíme se do mezihvězdné konverzace, jejíž zpoždění mezi otázkou a odpovědí bude činit stovky, tisíce nebo desetitisíce let? V tom případě by se zde vynořilo hned několik problémů:
Budeme vůbec schopni uchovat po řadu generací obsah našeho vlastního dotazu, kdysi odeslaného ze Země? Jinak řečeno, budeme si vůbec pamatovat, na co se naši dávní předkové kdysi ptali?
Bude odpověď, která po dané době přijde, ještě vůbec někoho zajímat? Původní “tazatelé“ budou už dávno mrtví.
Půjde-li o skutečně závažný problém, pak budou pozemšťané ve svém vlastním zájmu nuceni, vyřešit jej co nejdříve sami. Jistě nebudou stovky či tisíce let pasivně čekat na radu mimozemšťanů.
A pokud se nějaký závažný existenční problém vlastními silami vyřešit nepodaří, může se prostě stát, že odpověď dorazí na Zemi, která, stejně jako kdysi, bude už zase bez lidí.
Automatické sondy
Zdá se, že prakticky žádné zlepšení v konverzační hbitosti by nepřinesly ani automatické sondy umístěné nejspíše vyspělejší civilizací v blízkosti její méně vyspělé partnerky; tedy podle vzoru Lunanovy “pastýřské“ vize. Konverzační zpoždění (např. mezi Zemí a cizí sondou) se tím sice sníží třeba na minuty či dokonce sekundy, ale objeví se jiné problémy:
Sondy musí být nejprve vhodně umístěny. Bude-li velmi vyspělá civilizace schopna urychlovat své sondy řekněme na desetinu rychlosti světla, budou sondy překonávat danou vzdálenost desetkrát delší dobu, než vyslané signály.
Pozemšťané nebudou moci komunikovat přímo se svými partnery, ale pouze s jejich sondou. Bude moci být sonda vybavena a naprogramována tak, aby mohla s pozemšťany vést “smysluplný dialog“?
Bude-li chtít sonda na základě tohoto dialogu sdělit něco o nás na mateřskou planetu mimozemšťanům, opět zde nastoupí ono nesmírné a ochromující komunikační zpoždění.
Kosmické vizitky
Při nejlepší vůli se prostě zdá, že smysluplná a operativní komunikace mezi civilizacemi je z výše uvedených důvodů prakticky nemožná, snad s výjimkou “nejbližšího okolí“ v dosahu několika světelných let. Avšak, jak jsme si již řekli, o “malých vzdálenostech“ mezi civilizacemi, o existenci “sousedů za rohem“, si nejspíše nelze dělat žádné iluze.
Pokud tedy někdy vůbec, pak nejspíše nepůjde o výměnu poselství, od které si snílkové tolik slibují, ale nanejvýš o jakousi zdvořilostní výměnu formálních vizitek. Takové nějaké:
“Tak tady tedy existujeme a zdravíme vás! Ale než k vám náš pozdrav dorazí, anebo vaše odpověď se vrátí k nám, tak už třeba existovat nebudeme. Ani my, ani vy. Tak ahoj!“
Mimozemská morálka
Přitom stále (bůhvíproč) předpokládáme, že civilizace se k sobě budou chovat slušně. Slušnost je založena na jisté úrovni morálního vědomí. Většina z nás, snad jen mimo nejzatvrzelejších moralistů, si ovšem uvědomuje, že morálka je věcí velmi ošidnou. Máme velké problémy se svou vlastní morálkou pozemskou, tím více lze očekávat problémy při případné konfrontaci s morálkou mimozemskou.
Zdá se však, že celou záležitost lze postavit i na poměrně realističtější základ. Tím by kupodivu mohla být ekonomika.
Václav Klaus by se zlobil
… kdyby si přečetl následující otázku: Totiž – patří k vyspělé civilizaci ekonomika? Samozřejmě že ano, by jistě odpověděl. A nejspíše by měl také jednou pravdu.
Technologicky natolik vyspělá civilizace, že vysílá do vesmíru dálkové automatické sondy, či dokonce sama vesmírem cestuje, bude jistě kvalitně organizovanou společností, což si bez ekonomiky nelze představit. Ekonomika však zároveň znamená, že všechno něco stojí. A všechno musí někdo zaplatit. Buď zainteresované soukromé firmy, nebo státní rozpočet, tedy mimozemští daňoví poplatníci.
Z bezpochyby náročných kosmických aktivit bude civilizace tedy ve skutečnosti financovat pouze to, co se jí vyplatí, nebo co je pro ni životně důležité. Takže po “prvním komunikačním nadšení“, bezvýsledném, nebo z výše neznačených důvodů jen s velmi hubenými výsledky, vystřízliví a seškrtí k tomuto účelu určený finanční kohout. Právě tak, jak jsme to udělali my na Zemi.
Dálkové cestování
Dálkové cestování vesmírem se mnohdy zužuje především na technický problém pohonu. Domníváme se, že jeho uspokojivé vyřešení v rámce dané civilizace je spíše otázkou času, a že zde existuje řada otázek mnohem závažnějších. Dále též odhlížíme od speciálního problému, jak například chránit posádku před přetížením při startu či brždění.
V každém případě bude pro jakoukoliv civilizaci dálkové cestování jejích příslušníků vesmírem o několik řádů technicky obtížnější a dražší, než již zmíněná komunikace pomocí signálů. Enormně vzrostou i problémy, naznačené již v souvislosti s dopravním zpožděním signálů, které budou v tomto případě spojené s délkou letu kosmické lodi. Opět se zde vynoří zásadní otázka po smysluplnosti takového podniku.
Pokud se k němu vyspělá civilizace přesto rozhodne, pak jeden z hlavních problémů, tedy nepoměr doby trvání vesmírného letu k normální délce života jeho posádky, může, i když jen do jisté míry, řešit zřejmě dvěma způsoby:
Jednak buď hibernací posádky (tj. uvedením do jakéhosi dlouhodobého zimního spánku) za použití “poměrně malých“ kosmických plavidel. Nebo nasazením obrovských, energeticky náročných a drahých “multigeneračních“ lodí, jakýchsi “posádkových měst“ s celými rodinami, či obecněji řečeno, se skupinami schopnými rozmnožování. Osazenstvo takové lodě zde bude pracovat i žít po generace, na jakési cyklické bázi produkovat potraviny, pěstovat rostliny, snad i chovat zvířata, rodit se i umírat, a především, vychovávat si nový a nový dorost pro řízení lodi a plnění úkolů v cíli.
Mimo to by automatickým předpokladem těchto expedic musela být naprostá rezignace posádek, ba celých jejich generací, na normální život na své mateřské planetě. Stali by se z nich sociálně a psychicky deformovaní, možná i degenerovaní vyvrženci, kteří po celé věky budou za své životní prostředí považovat vnitřek kosmické lodi.
Jak přitom zajistit, aby řekněme po tisíci letech od startu čtyřicátá či padesátá generace posádky ještě vůbec věděla, proč je na cestě? Nehledě na to, že úkol, se kterým byla loď vyslána, vyplynul z jistých podmínek, které se mezitím (ať už v místě startu či cíle) mohly zásadně změnit. Zadaný úkol, pokud vůbec bude ještě znám generaci posádky, která dorazí do cíle, tak již sotva bude aktuální.
Relativistické časové efekty
Byly by výše uvedené časové problémy ještě více komplikovány vlivem relativistického časového efektu?
Vyjděme ze známého vzorce pro délku časového úseku Δt, který by se jevil pozorovateli v klidu (na planetě) o délce ΔtK a pozorovateli v pohybu (v kosmické lodi o rychlosti v) o délce ΔtP, kde c je rychlost světla [4]:
Lze snadno vypočítat, pokud se nemýlíme, že při rychlosti kosmické lodi 0,5 c by “zrychlení času“ na planetě vůči palubnímu času činilo 15 %, při rychlosti 0, 9 c ovšem již 129 %. Jinak řečeno, během stoletého úseku letu kosmické lodi dle palubního času by mezitím na planetě uplynulo v prvním případě 115 a ve druhém již 229 let.
Tento vliv se tedy podstatněji projevuje až při extrémně vysokých rychlostech (při rychlosti desetiny rychlosti světla by například činil pouhé 1 %) a jinak má spíše teoretický či druhotný význam.
Kosmické zkratky
V každém případě však, uvažujeme-li o vyslaných signálech, automatických sondách či kosmických plavidlech s posádkou, narážíme vždy na časové problémy vyplývající z “dopravního zpoždění“. Za těchto okolností se zdají být aktivity směřující do vzdáleného vesmíru za účelem získání relevantních informací prakticky nesmyslné. Jediné, co by snad opravdu zbývalo, by bylo ono již zmíněné, formální a v podstatě nic neřešící “rozesílatelství“ a sběratelství vizitek.
Toho jsou si dobře vědomi i spisovatelé scifi a proto nám předvádějí bezproblémový pohyb vesmírem pomocí všemožných časoprostorových zkratek či nadsvětelných rychlostí. V jejich dílech se to hemží černými, bílými nebo červími děrami, časoprostorovými smyčkami, branami do jiných dimenzí a podobnými vymoženostmi. Tyto záležitostí, pokud vůbec mají nějaké fyzikální opodstatnění, by snad za jistých okolností mohly sloužit k jakési “přepravě“ hmoty, nikoliv však hmoty živé. O “propasírování“ svého těla ve formě rozložené na atomy či dokonce na jejich elementární částice nějakou tou časoprostorově-gravitační anomálií, by asi žádný, ani pozemský ani mimozemský kosmonaut nestál.
Nadsvětelná rychlost
Podobně bezvýchodná je i nadsvětelná rychlost. Z hlediska fyzikálních principů je rychlost světla nepřekročitelnou konstantou našeho vesmíru, přesto se čas od času i v serióznějším tisku objevují jisté spekulace. Ovšem i kdybychom zcela hypoteticky připustili dosažení “pouhé“ rychlosti světla kosmickou lodí, pak by dle Einsteinovy teorie relativity její hmotnost vzrostla k nekonečnu (nehledě na další efekty). To by vedlo k jejímu rozdrcení a gravitačnímu zhroucení (pochopitelně včetně posádky) do jakéhosi superhustého uzlíku hmoty.
Více se zde tímto speciálním tématem zabývat nehodláme. Jsme však přesvědčeni, že i kdyby přesto byl objeven nějaký trik, jak oklamat přírodní zákony a cestovat vesmírem za využití jistých anomálních jevů či podmínek, a hlavně toto cestování ve zdraví přežít, jednalo by se bezpochyby o záležitost technicky, a pozor, také ekonomicky, extrémně náročnou.
Očekávaná realita
Obdržení pravé a nefalšované zdvořilostní vizitky mimozemšťanů, jak jsme to nazvali, v podobě přijatých signálů, by se rázem stalo světovou senzací. Musely by se s ní vyrovnat politikové, filosofové, církve, ovšem i generálové, na své by si asi více či méně přišli i přírodovědci.
Pokusili jsme se ukázat, že právě kromě této, a možná pouze jednorázové vizitky, zejména v případě vzdálených civilizací, lze očekávat sotva co jiného, o příletu mimozemšťanů na Zemi ani nemluvě. Nicméně překvapení nelze nikdy vyloučit. V takovém případě by šlo tedy o to, zda by to bylo překvapení příjemné či nepříjemné, či dokonce nepříjemné osudově.
Vyjdeme-li z již vyslovených předpokladů, že dálkové cestování vesmírem by pro žádnou civilizaci nebylo příjemným výletem “za hranice všedních dnů“, ale technicky a ekonomicky vysoce náročnou, snad i mimořádnou záležitostí, pak lze dále usuzovat, že:
Opět ekonomika
Civilizace, která by přesto byla takového podniku schopna, bude zároveň schopna sama vyřešit veškeré vlastní problémy na své vlastní domácí planetě či ve své domácí planetární soustavě. Jinak řečeno, oblíbený motiv našich scifistů, např. dovoz nedostatkových surovin ze Země, Marsu či snad z Jupitera, se mimozemšťanům z jiné planetární soustavy prostě nevyplatí. Veškerá jiné řešení budou pro ně levnější a operativnější, než toto.
Civilizace rozhodně nebudou vysílat své zástupce na Zem proto, a to je další oblíbené téma, tentokrát pozemských kontaktérů, aby nám radili, že máme přestat válčit či si přestat ničit životní prostředí. Ani to by se jim nevyplatilo, navíc si mohou, možná i na základě dřívějších vlastních zkušeností domyslet, že to dobře víme i my sami; jenom to zatím jaksi nezvládáme.
Je otázkou, jak by to bylo opět s dalším oblíbeným tématem kontaktérů, totiž s výzkumem pozemšťanů, s únosy za účelem experimentů, s odběry vzorků apod. Zda “pozemský materiál“ je pro mimozemšťany opravdu zcela nenahraditelný, takže kvůli němu podnikají své náročné anabáze.
My se s dovolením domníváme, že tomu tak není, a že veškeré zážitky tohoto druhu u pozemských kontaktérů jsou jiného původu, jak jsme se ostatně alespoň zčásti pokusili naznačit v jiných kapitolách našich stránek.
Rizika
Necháme-li stranou případná nouzová přistání, pak lze na základě výše uvedeného předpokládat, že důvod příletu mimozemšťanů na Zem by mohl být pouze jediný. Totiž zcela zásadní existenční problém na jejich mateřské planetě či v jejich mateřském planetárním systému.
Pěkný příklad nám zde nabízí již uvedená Lunanova historka. Přímé ohrožení života “Pastýřanů“ bylo důvodem odeslání naléhavého poselství. Předpokládejme na okamžik, že by tato záležitost byla skutečná. Co by se stalo, kdyby lidstvo odpovědělo na signály? Byl by to pro Pastýřany signál, že Země je obyvatelná, ba dokonce vybavená jakousi, alespoň pro začátek použitelnou infrastrukturou, a během několika staletí (ten čas by třeba ještě měli) by se sem prostě přestěhovali?
Domníváme se, že pokud vůbec máme uvažovat o možném přistání mimozemšťanů, pak záležitosti tohoto druhu musíme brát v úvahu především. Cizí civilizace by se s největší pravděpodobností nacházela ve stavu ohrožení a jednala by v první řadě v zájmu svého, a nikoliv našeho přežití.
Snad by měla na celou “akci“ ještě čas několika staletí či tisíciletí. Pak by předem mohla vyslat nejprve jakési přípravné skupiny, které … A vida, takže by oni mimozemšťany odchytávaní, zkoumaní a dokonce implantáty opatřovaní pozemští kontaktéři měli nakonec přece jen pravdu?
Trojští koně
V poslední době se v populární literatuře zabývající se problematikou mimozemšťanů objevuje i myšlenka, že ani pouhé poselství, přijaté na Zemi v podobě signálů vyslaných z hlubin vesmíru, nemusí být zcela neškodné. Budeme se pokoušet řídit se “pokyny“ či “návody“ mimozemšťanů? Nebo bychom to měli zásadně zavrhnout? Dokázali bychom přitom včas rozeznat skrytá nebezpečí?
Lze přitom uvažovat zejména o následujících nikterak povzbudivých variantách:
Co když zpráva bude obsahovat návody na genetické experimenty, při jejichž reprodukci tak nevědomky vyvineme mikroby, které nás neodvratně zahubí?
Co když půjde o návody k fyzikálním pokusům s energiemi či gravitací, které přivodí katastrofu?
Co když příjem poselství alespoň počítačovými viry zaneřádí či zcela zdevastuje naše počítačové sítě?
Proč by to dělali? Skutečně lze těžko najít důvod, proč by nás tímto způsobem mimozemšťané chtěli přímo vyhubit či těžce postihnout. Ale třeba jsou jenom škodolibí. O problémech pozemské morálky a o nevypočítatelnosti morálky mimozemské jsme už přece mluvili.
Nejpravděpodobnějším důvodem se však zdá být, že by prostě testovali naši reakci, naši schopnost přežití, naši schopnost obrany proti jejich prostředkům, či dokonce účinnost svých vlastních prostředků, podobně jako my provádíme testy na laboratorních zvířatech.
Do zkumavek ne!
Nemilosrdným skepticismem tohoto druhu se vyznačuje i prohlášení významného astronoma českého původu Zdeňka Kopala (1914 – 1993), působícího svého času ve Spojených státech a Velké Británii, připomínané Ludvíkem Součkem [5]:
“… je vůbec možné, aby nám kontakt s cizí civilizací … přinesl nějaký prospěch? Druh života, který by byl na mnohem nižší vývojové úrovni než náš vlastní, bychom museli jít hledat sami; a kdybychom jej objevili, zajímal by patrně jen mikrobiology, kteří by jím mohli naplnit své zkumavky. Kdyby se naopak na naši planetu dostaly mimozemské bytosti, jež by byly natolik inteligentní, aby odhalily naši existenci, ocitli bychom se možná ve zkumavkách my sami. Možná, že bychom se do nich dostali dříve, než bychom si vůbec uvědomili, co se s námi vlastně děje … Návštěva příslušníků mimozemské civilizace, k níž by po takovém objevu mohlo dojít, by však mohla pro lidstvo velmi snadno znamenat opravdovou katastrofu … Nezvaní návštěvníci by například mohli přenést na naši planetu takové jednobuněčné bakterie, vůči nimž jsou sami imunní, ale jež by mohly přivodit náš rychlý konec.
Kdybychom proto někdy v kosmu zachytili signály, jež by byly předzvěstí návštěvy nějakých mimozemských bytostí, nemělo by nás ani napadnout na ně odpovídat. Měli bychom se naopak snažit, chovat se tak nenápadně, jak je to jen možné. Kdyby toho bylo zapotřebí, měli bychom dokonce na určitý čas zastavit i provoz našich televizních stanic. I když by nebylo mnohým z nás příjemné být určitou dobu bez televize, byla by to malá oběť ve srovnání s osudem pro lidstvo daleko horším.“
Útěcha
Varovné hlasy však byly ignorovány, a jak víme, sondy či signál, které mají upozornit na naší existenci, byly vyslány.
Lze k tomu nanejvýš útěšlivě připomenout, že zachycení některé ze sond vyslaných ze Země mimozemskou civilizací je velmi nepravděpodobné a navíc je třeba počítat i s příslušnými časovými dimenzemi tohoto pozemského poselstva. Nejbližší hvězdy mimo sluneční soustavu může být takto dosaženo až po 70 000 letech. Signál vyslaný z Areciba pak dorazí do hvězdokupy tvořené statisíci hvězd za jedenadvacet tisíc let [1].
Je tedy zřejmé, že nás, naše děti, vnuky ani pravnuky z eventuelních neblahých následků těchto komunikačních experimentů hlava bolet nemusí. Snad si však toto budou moci říkat i naši vzdálení potomci.
Pro nenapravitelné snílky
Odkud tedy pramení onen ničím nepodložený optimismus, ovládající zřejmě značnou část veřejnosti, která věří, že od těch hodných a kulturně vysoce vyspělých mimozemšťanů bychom se naučili spoustu užitečných věcí? Že by nám jako hodní strýčkové poskytli své znalosti, dokonce by snad za nás řešili i naše nejtěžší problémy?
Proč by vůbec měla kulturní a morální vyspělost jít ruku v ruce s vyspělostí technologickou? Bylo či je tomu tak na Zemi? Z pozemských zkušeností se spíše zdá, že technologicky vyspělejší společnost jednala s tou méně vyspělou dosud vždy, řečeno velmi mírně, řádně svrchu.
Kde tedy jsou prameny oné snílkovské naivity? Pochopitelně kde jinde, než v nás samých. Opět si dovolíme připomenout, že na jiném místě našich stránek jsme se toto téma, v podobě jakéhosi zbožnění mimozemšťanů, pokusili alespoň stručně přiblížit.
Naše špatné svědomí
Už pouze dodejme, že jednou z příčin zmíněných snílkovských představ může být i jakési naše vlastní “kolektivní špatné svědomí“. Zdá se, že technologická vyspělost mimozemské civilizace nám po našich vlastních zkušenostech už ani příliš neimponuje, její představa nás možná spíše děsí, ostatně tak jako mnohé z nás již mohou děsit i naše technologie vlastní.
Lidé proto chtějí věřit, že někde prostě existuje ideální civilizace, která, nikoliv pouze v technologii, zvládla již to, co pro nás je zatím v nedohlednu. Totiž nastolení, v tom nejlepším smyslu slova, skutečně lidských vztahů se všemi příslušníky vlastního druhu, ale i s veškerým prostředím vlastní planety.
Literatura
Shostak S.: Nachbarn im All. Herbig, München, 1999.
Lunan D.: The Mysterious Signals from Outer Space. Bantam, New York, 1974.
Souček L.: Tušení stínu. Čs. spisovatel, Praha, 1974.
Matula V.: Einsteinova theorie relativity. Svoboda, Praha, 1924.
Souček L.: Tušení souvislosti. Čs. spisovatel, Praha, 1978.
Tentokrát o UFO trochu jinak (2)
Reálný stav
Jak již bylo na jiném místě řečeno,
nelze zpochybňovat, že nevelké procento pozorování UFO představuje skutečně záhadu hodnou mimořádné pozornosti, z nejrůznějších důvodů zde však chybí potřebné informace
proto je třeba si přiznat, že o věci nevíme v principu o nic víc, než věděl např. C.G. Jung v padesátých letech dvacátého století.
Ufománie
O to víc a s chutí si však o tomto tématu, přesněji řečeno, o tušených pasažérech UFO, vymýšlíme. Postupně se rozvinula téměř masová posedlost lidí mimozemšťany, živená výpravnými filmovými pohádkami pro dospělé. V nich se to hemží všemi možnými bytostmi, od antropomorfních až po odporné hmyzáky, a také hvězdnými plavidly a branami do jiných dimenzí. Mimo to, až na čestné výjimky, z těchto příběhů ještě cosi pozoruhodného vyzařuje. Totiž neuvěřitelná naivita a hloupost. Nikoliv mimozemská, ale jen a jen naše, výsostně lidská.
Nový obraz nepřítele
Těžko se ubránit otázce, odkud celý tento humbuk vlastně pramení. V každém případě se však zdá, že do hry postupně vstoupily i jiné psychologické a sociální faktory, než ty, které kdysi předpokládal Jung. Současný americký astronom Seth Shostak je charakterizuje jako hledání nového obrazu nepřítele a nového důkazu zájmu.
Jednak, jak lidé tak i jejich zábavní průmysl, ztratili po pádu železné opony vděčný obraz mocného, trvale ohrožujícího a pikle kujícího nepřítele tam na druhé straně. Pokusy o obnovu tohoto obrazu pomocí náhradních pozemských témat však s sebou přinášejí jistý problém. Ano, lze strašit mocnými drogovými kartely ovládajícími kdeco, nebo mocnými průmyslovými koncerny, ovládajícími taky kdeco a k tomu ještě bezohledně znečišťujícími životní prostředí. Konečně, lze strašit i teroristy, kteří mají své vlastní zvrhlé zájmy a mimo to se též nechávají najímat do služeb obou předchozích. Avšak tvůrci obrazů tohoto druhu si nikdy nemohou být úplně jisti, zda náhodou opravdu někomu nešlápnou na kuří oko. Zda víceméně náhodou nenaznačí něco, co opravdu “sedí“. Pak samozřejmě nelze vyloučit eventuelní nelibou reakci ze strany dotyčné zájmové skupiny, zcela oficiální politické struktury z toho nevyjímaje.
Tyto problémy v případě mimozemšťanů, chtějících vyhubit, zotročit, případně zkonzumovat lidstvo, naprosto nehrozí. Mimozemští “bad boys“ jsou v tomto směru zcela ideálním tématem. Jim nedrží palce nikdo.
Nový důkaz zájmu
Dále: Představme si, že pan X náhle nabude přesvědčení, že mu na zahradě přistál létající talíř. Dosud neznámý a nevýznamný pan X se tím rázem dostane do ohniska dvojího zájmu. Ten jednodušší případ spočívá v tom, že o panu X se z masmédií doví celý svět. Zde ovšem musíme poctivě přiznat, že existuje i množství lidí, kteří se zážitky tohoto druhu, ať už je jejich skutečná podstata jakákoliv, cítí obtěžováni a frustrováni a publicitě se snaží úzkostlivě vyhýbat.
V čem však spočívá ten významnější případ? Pokud se zrovna nejednalo o nouzové přistání, pak mimozemšťané přistáli právě u pana X z nějakých důvodů. A máme to. Ten pro pozemšťany naprosto nezajímavý pan X právě dostal důkaz (a s ním případně i celý svět), že naopak právě on představuje pro mimozemšťany objekt mimořádného zájmu.
Kontakt s mimozemšťany v mnohých vzbuzuje naděje a v mnohých obavy. Avšak snad někde hluboko, v pozadí naší duše, zůstává ono, ať už příjemné nebo obavné, ale v každém případě vzrušující polechtání: Jsme pro ně zajímaví, důležití! Potřebují nás!
Jak již řečeno, hrnou se sem v dobrém i zlém, překonávají statisíce světelných let nebo všemožné časoprostorové zkratky, aby se k nám dostali. Aby se s námi přátelili, aby nám radili či varovali nás, aby nás vykořisťovali či zotročovali, aby na nás prováděli experimenty, aby s námi provozovali sex. Neboť nikde v celém vesmíru, mezi miliardami galaxií, nenalezli nic tak podobně zajímavého a úžasného, jako jsme my, lidé.
Svou posedlostí mimozemšťany se podvědomě snažíme dodat sami sobě a před sebou onen tolik příjemný pocit důležitosti. Své vlastní důležitosti, ve kterou již pomalu přestáváme věřit, když stojíme tváří v tvář problémům dneška.
Skrývá se za tím ještě něco?
Samozřejmě, že není nabídky tam, kde neexistuje poptávka. Neboli, filmové společnosti a veškerý zábavní průmysl tuto naši posedlost znamenitě využívají (a dále podporují) ke své prosperitě.
A právě zde vystrkuje tu a tam své znepokojující růžky další otázka:
Jde opravdu pouze o věc tak bohulibou, jakou je honba filmových společností za maximálním ziskem? Nebo má tento humbuk ještě i jiné cíle, případně je dále rozdmýcháván ještě něčím či někým jiným?
Není to snad proto, že máme být postupně, a jaksi “nenásilnou formou“, duševně připraveni na skutečné setkání s mimozemšťany, o nichž je někdo stojící v pozadí již včas a dobře informován?
Anebo naopak, mají být lidé neuvěřitelnou blbostí podstatné části těchto filmů jaksi ukolébáni? Má tato kampaň svými naivními pohádkami pro dospělé zakrýt jakýsi skutečný stav věcí, který je ve své realitě mnohem vážnější, než je tomu na filmovém plátně?
Nevíme. Jedno je však jisté. Nejrůznější senzační spekulace v tomto směru mají zelenou.
Nezbývá, než přenechat je osvědčeným a profesionálním spekulantům. Stačí si pustit
televizi …
Literatura
Jung C.G.: Ein moderner Mythus. Rascher Verlag, Zürich, Stuttgart, 1964.
Shostak S.: Nachbarn im All. Herbig, München, 1999.
Normal 0 21 MicrosoftInternetExplorer4
Převzato:http://vacek.osoba.cz/
