Příloha č.2
Ústředí světového dozoru
Následující zpráva, původně nazvaná „National Surveillance‘; kterou napsal Australan Peter Sawyer, byla původně publikována v Inside News (P.O. Box 31 1, Maleny, Queensland 4552, Australia). Poprvé vzbudila moji pozornost, když byla v Americe otištěna ve velmi uznávaném bulletinu podplukovníka Archibalda E. Robertse s názvem Výbor na obnovení Ústavy (Committee to Restore Constitution, P.O. Box 986, Fort Collins, Colorado 80522). Tento článek vyvolal velký rozruch a spoustu energického popírání, přiznání, zakrývání a dalšího zakrývání od australských politických lídrů. V článku se říká, že (1) Americká Národní bezpečnostní agentura (NSA) je světovým ústředím dozoru a (2) Austrálie má své vlastní tajné „počítačové centrum‘; propojené s NSA prostřednictvím satelitu, které nezákonně sleduje australské občany. _
Onoho osudného dne v Americe, 4.listopadu 1952, byla založena prezidentským dekretem, tiše a bez fanfár, nová vládní agentura. V Americe si toho všimlo málo lidí; bylo to uprostřed předvolební kampaně. Není jisté, zda o tom obyčejní Australané vůbec věděli, nebo pokud ano, tak tomu zřejmě nevěnovali pozornost. Což je škoda; onen den, kdy se zrodila Národní bezpečnostní agentura (NSA), ohlašoval začátek světově nejpropracovanějšího a všezahrnujícího systému dozoru a začátek největší hrozby osobní svobodě a volnosti nejen v Austrálii, ale na celé planetě, jakou si Lze představit.
NSA vznikla z poválečné sekce „Signálového zpravodajství“ amerického ministerstva obrany. Mezi – vládními agenturami v Americe je unikátem a vlastně i ve většině ostatních zemí, protože nejsou určeny
nebo definovány limity její moci. NSA si může kdykoli a kdekoli dělat, co chce (a také to dělá). Tuto organizaci řídí Office of Communication, která je známější jako „COMSEC“. ČOMSEC je rada ředitelů, která se skládá ze: státního tajemníka, tajemníka pro obchod, tajemníka financí, nejvyššího státního zástupce a tajemníků všech ozbrojených služeb. Předsedou je podsekretář ministerstva obrany pro velení, kontrolu, komunikace a zpravodajství.
Ačkoli se to příliš neví ani v USA, ani jinde ve světě, NSA je doslova nejmocnější organizací na světě. V porovnání s ní je mnohem známější CIA pouhou pomocnou „policejní rukou“ svého rodiče NSA. Jelikož není omezována žádným zákonem (je zodpovědná pouze americké Národní bezpečnostní radě prostřednictvím COMSEC), NSA nyní řídí informační a dozornou síť, rozprostřenou po celé zeměkouli, že dokonce Orwell, autor románu „1984“, by si to nedokázal představit. Většina lidí věří, že dnešní „počítačový věk“ vyrost( bud z kosmického programu, nebo ze závodů v atomovém zbrojení, ale není tomu tak. Všechny významné pokroky v počítačové technologii, během posledních třiceti let, od samých začátků IBM po dnešní superpočítače, byly učiněny pro NSA. Vlastně první „super počítač“, úctu vzbuzující CRAY, byl postaven pro potřeby NSA a byl nainstalován v jejím ústředí v roce 1976. Celý vývoj počítačové technologie ve 20. století byl výsledkem neukojitelného hladu NSA po stále větších a rychlejších strojích pro sběr, porovnávání a odkazování na údaje o stovkách milionů čestných, zákonů dbalých a absolutně nic netušících občanů. A nejen v Americe, ale i v mnoha dalších zemích světa. Včetně, jak uvidíme, Austrálie.
Světové ústředí dozoru Fort Meade, Washington
Ústředí NSA je ve Fort Meade, Washington. Tato budova, která byla vybudována v roce 1954 speciálně pro NSA, je druhou největší budovou ve Washingtonu, již zastiňuje pouze sám Pentagon. Fort Meade je hlava chobotnice, která svými chapadly sbírá informace ze všech koutů světa. Základním prostředkem sběru informací je satelitní komunikační systém Národního úřadu pro aeronautiku a kosmické lety (NASA), o němž si většina lidí mylně myslí, že je tady v první řadě pro kosmický program. Není tomu tak. Satelity, NASA a celý kosmický program existují hlavně proto, aby pro NSA zajišťovaly telekomunikační systém. To je důvodem pro to, aby velká část těchto operací byla označena jako „tajné“. Všechno ostatní, od astronautů na Měsíci, po teflonové pánve jsou pouze vedlejší produkty monstrózního plánu, jehož cílem je monitorování všech aspektů osobního života každého člověka v celém Západním světě. Toto úsilí na vybudování konečného stroje „Velkého 8ratra“ pro konečný fašistický stát má dokonce svůj oficiální název – „Project Platform“. Evropská verze Fort Meade je v Bruselu a Sověti mají podobný systém počítačového dozoru pro lidi zemí Východního bloku. Tato centra kontroly lidí jsou navzájem propojena.
Ačkoli byla NSA oficiálně vytvořena v roce 1952, vzešla z mezinárodní dohody, podepsané roku 1947, jejíž oficiální název zní „UKUSA PACT“. Jednalo se o dohodu mezi Británii, USA, Kanadou, Novým Zélandem, Austrálii, všemi zeměmi NATO, Japonskem a Koreou. UKUSA PACT byl, jednoduše a otevřeně řečeno, dohodou mezi těmito zeměmi o sbírání a porovnávání informací o svých vlastních občanech a vzájemném sdílení těchto informací a jejich posílání do Fort Meade. Pro usnadnění tohoto procesu dohoda formulovala sadu společných standardů pro vybavení, terminologii, zadržovací procedury atd.
Když jsem v prosinci 1988 poprvé odhalil skutečnosti o paktu UKUSA, našli se politici, kteří veřejně tvrdili, že podobný pakt neexistuje a nikdy neexistoval. Mnoho z těchto „informovaných“ představitelů to tvrdí dodnes, navzdory faktu, že UKUSA PACT by1 zmiňován v Parlamentu a jeho existence byla potvrzena v Hansardu. Naposledy to bylo v roce 1977, kdy 9. března vůdce opozice pan Bill Hayden vznesl o této záležitosti interpelaci. 19. dubna ministerský předseda, pan Malcolm Fraser, na tuto interpelaci odmítl odpovědět prý „z důvodu zájmů národní bezpečnosti.“
První australské ústředí
Je vysoce pravděpodobné, že určitá úroveň dohledu a sledování australských občanů byla prováděna již od začátku, není však možné zjistit jak a kde. První stopa k australskému ústředí tohoto neznámého porušování našich základních práv se objevila v roce 1975. Tehdy, stejně jako dnes, vládní podniky, zahrnující výdaje přes určitou danou částku, musí být předloženy senátnímu orgánu, Joint Parlimentary Accounts Committee (JPAC, zřejmě se jedná o jakousi obdobu našeho rozpočtového výboru parlamentu – pozn. překl.). V roce 1975 byl JPAC požádán, aby prozkoumal a prověřil peněžní prostředky na stavbu nové budovy v Deakinu, zeleném předměstí Canbery, která měla být umístěna nedaleko, západně od nové budovy Parlamentu. Tato mohutná budova měla být vybudována za existující, mnohem menší budovou, která byla dosud veřejnosti známa jako „Deakinská telefonní ústředna“.
Že se nejedná, a nikdy nejednalo, o obyčejnou telefonní ústřednu, nakonec v roce 1975 objasnila schvalovací zpráva JPAC, kde bylo připuštěno, že existující budova měla rozsáhlý suterén, v němž bylo umístěno mikrovlnné komunikační ústředí NASA. Částečné ospravedlnění „potřeby“ nové, mnohem větší budovy bylo to, že – podle předpokladů – do roku 1980 nebudou NASA stávající prostory stačit.
Mimochodem, navzdory dokumentu, který je snadno dostupný komukoli, kdo se o to zajímá, a navzdory skutečnosti, že povolení k zahájení stavby bylo vydáno koncem roku 1975, existují dosud politici, novináři a „aktuální“ televizní programy, které trvají na tom, že budova byla stavěna pouze jako běžná „telefonní ústředna“ a že byla dokončena v roce 1972 !
„Stará“ deakinská „telefonní ústředna“ byla postavena v roce 1966, pravděpodobně se suterénem NASA, takže Lze oprávněně předpokládat, že od roku 1966 do 1980, kdy byla dokončena nová, větší budova, tam bylo australské ústředí PROJEKTU PLATFORM. Další zajímavá skutečnost je, že velikost nové deakinské budovy byla převážně ospravedlňována (nehledě na potřeby NASA) na základě toho, že by tam bylo umístěna telekomunikační síť nové budovy Parlamentu. Avšak vybudování prostor pro toto zařízení bylo schváleno plných šest měsíců předtím, než Parlament dokončil debatu o tom, zda se nová budova Parlamentu bude vůbec stavět, což nám dává určitou představu o jak seriózní „debatu“ se jednalo.
Deakinské centrum – největší telefonní ústředna v Austrálii
Stejně jako její předchůdce, nová budova pro NASA byla budována pod kamufláží, že se jedná o „telefonní ústřednu“. Dodnes existuji politici a „informované“ osobnosti z médií, které trvají na tom,_ že původně byla budována jako ústředna a když byla dokončena, zjistilo se, že je pro potřeby Telecomu „nadbytečná“. Toto je oficiální vysvětlení, proč a jak došlo k tomu že tato ústředna je plná počítačů.
Toto „oficiální‘ vysvětlení má několik -vad na kráse. Za prvé a nejpředněji je to zpráva JPAC, která potvrzuje, že budova byla zamýšlena, mezi dalšími věcmi, pro rozšiřující se zařízení NASA: Za druhé, Telecom vydal brožuru s názvem „Service and Business Outlook“, která detailně rozepisuje jeho hlavní výdaje každý rok, včetně stavebních výdajů za více než 250 000 dolarů. Deakinská impozantní budova za mnoho milionů byla stavěna v letech 1977 až 1980 a Telecom na ni nedal ani cent. Nemám tušení, kdo nakonec za deakinskou budovu zaplatil, ale Telecom to nebyl. Alespoň podle jeho vlastních finančních zpráv.
Třetím a nejvýmluvnějším faktem je, že navzdory tomu, že Deakin byl dokončen až v únoru i980, měla ministerstva vlády pronajmuty tyto prostory pro své „počítačové ústředí“ plných šest měsíců před dokončením této budovy. Tato ministerstva začala odhadovat „vhodnost“ budovy pro jejich účely již rok a půl před podpisem nájemní smlouvy. To znamená, (pokud chcete věřit oficiální verzi) že stavba Deakinu byla zahájena na přelomu let 1977-78 a dříve než byla postavena z jedné čtvrtiny, byla pokládána pro Telecom za „nadbytečnou“. Pochybující politici a mediální typy mohou najít plné vysvětlení tohoto odhadovacího procesu ve zprávě JPAC z roku 1979 0 „MANDATA“, jiné, pravděpodobně zpackané, počítačové síti.
Bez ohledu na NASA, se dnes připouští, že v Deakinu sídlí Národní počítačové ústředí, mimo jiné, pro australské ministerstvo obrany, daňový úřad, ministerstvo sociálního zabezpečení, ministerstvo vzdělání Commonwealthu a ministerstvo dopravy a komunikací. Daně a sociální zabezpečení jsou spojeny se zdravotní péčí. Ministerstvo zdravotnictví používalo počítačové zařízení sociálního zabezpečení, dokud nemělo dokončeno své vlastní. Malou, ale velice významnou část budovy zabírá Telecom. Je to část, která obsahuje síťové uzly pro optické kabely, pronajaté bankami pro jejich „přenosový systém elektronických peněz“. Všechny finanční transakce bank jsou prováděny podpůrnou společností, „Funds Transfers Services Pty Ltd.“ (FTS). Počítačové ústředí FTS je hned vedle Deakinského centra v Thesiger Court. K této záležitosti se vrátíme příště. Deakin je rovněž ústředím telekomunikační sítě pro novou budovu Parlamentu.
Politické zastírání
Když se tyto podrobnosti poprvé objevily v září 1987 v Inside News, byla politická reakce okamžitá. Ozývaly se výrazy od „nemožné“ po „absurdní“. Australští politici se jednomyslně shodli v tom, že budova je „pouze“ telefonní ústřednou. lan Sinclair, vůdce národní strany, napsal svým voličům ujištění, že to je „jenom“ telefonní ústředna. Senátorka Janine Hainesová, ze strany Australských Demokratů, vystoupila v ranním vysílání sydneyského rozhlasu společně s Johnem Tingle a řekla, že „osobně prozkoumala to místo a zjistila, že to není nic jiného než telefonní ústředna.“ Pan Tingle a paní senátorka se vzácně shodli v tom, že každý, kdo tvrdí něco jiného, je samozřejmě „neonacista“, ačkoli jsem dodnes neobjevil, jakou to má spojitost. Přesto, podle senátorky, každý, kdo nesouhlasí s ní a s Demokraty, je nějakým druhem „fašisty“. Byla to senátorka Hainesová, kdo mluvil o určité skupině starších australských občanů jako o „bandě geriatrických fašistů“.
Garry Nehl, politik Národní strany, zaplavil Canberu pětistránkovým článkem o tom, jak lidé ve Švédsku byli „obalamuceni“, aby uvěřili, že všichni byli tajně označeni na čele číslem, vypáleným laserovým paprskem. Toto, řekl pan Nehl autoritativně, „je nějaký nesmysl malicherného Petera Sawyera.“ Malý Johnny Howard, tehdejší vůdce opozice, který nikdy nic neudělal správně, šel ještě o krok dál a skutečně připsal příběh o švédském číslovacím systému na můj vrub a opakoval tvrzení, že „to je celé nesmysl.“ Michael_ Cobb, venkovský liberální politik, to označil jako „pošetilost“. Nevím, je-li na velmi nepravděpodobném „švédském“ příběhu něco pravdy, nebo ne.Zato ale vím, že Deakin a jeho počítačové vybavení za miliardu dolarů shromažďuje data o každém Australanovi.
Bylo to 28. října, kdy se objevila první trhlina v úsilí přejít Deakin jednoduše jako „telefonní ústřednu.“ Toho dne liberální senátorka z Tasmánie, Shirley Waltersová, udělala prohlášení pro australský tisk, že poslala jednoho úředníka z jejího personálu do Deakinu prozkoumat toto místo, ale byl zastaven dvěma členy ozbrojené stráže, jeden z nich chtěl vědět jméno a osobní údaje tohoto úředníka a poznamenal si ( poznávací značku jeho auta: Když se to senátorka dozvěděla, snažila se z titulu své oficiální funkce člena výboru JPAC zjistit další údaje o Deakinu. Nakonec byla odkázána na Ministerstvo správních služeb (DAS), která byla zodpovědná za tuto „telefonní ústřednu“. Oni jí však nemohli nebo nechtěli prozradit žádné podrobnosti po telefonu. Senátorka Waltersová potom před výborem JPAC řekla, že jediné, co DAS prý mohl s jistotou říci, bylo to, že Teiecom používal část budovy. Později se zjistilo, že to byla lež a I pohrdání Parlamentem, ale tento fakt byl – jako všechno ostatní, co bylo nějak spojeno s Deakinem vhodně zapomenut. (Pokud dotázaní úředníci tím mysleli, že to je všechno, co skutečně vědí o Deakinu, potom lhali. DAS vybírá nájemné od všech resortů, které sídlí v budově: Pokud tím mínili,. že to je vše, co o tom smějí říci, potom lhali rovněž, protože shodně popírali, že subjekty, které v Deakinu sídlí, podléhají nějaké „bezpečnostní“ klasifikaci.)
Ačkoli prohlášení senátorky pro tisk nebylo široce publikováno, nicméně způsobilo mezi částí australské veřejnosti určitý rozruch, protože měli pocit, že to potvrzuje „divoké představy Petera Sawyera.“ Další z podivností, jež obklopovaly Deakinskou záhadu bylo to, že za týden si senátorka Waltersová pospíšila ujistit zainteresované osoby, že celá ta věc byla „omyl“. Žádný z jejích úředníků nešel do Deakinu, nikdo nebyl konfrontován s ozbrojenou stráží, nikdo nebyl požádán, aby odešel poté, co byl dotazován na osobní údaje a kolem tohoto místa nebylo vůbec nic podezřelého.
Od té doby až dodnes senátorka vytrvale odmítá komentovat své tehdejší prohlášení pro australský tisk. Přesto skutečnost, že úředníci DAS byli dotazováni a lhali výboru JPAC, zůstane navždy zaznamenáno v tiskových zprávách, což může kdokoli potvrdit. Z tvrzení, že v Deakinu nebyla přítomna ozbrojená stráž, vyplývá zajímavá otázka. Nyní se připouští, že v Deakinu sídlí ústředí „Obranného signálového ředitelství“, komunikační „mozek“ všech našich ozbrojených sil, chcete-li. Naše ozbrojené síly mají ozbrojené stráže ve všech ostatních vojenských instalacích v zemi. Od Australanů se však očekává, že budou věřit, že Deakin, který obsahuje komunikační „nervové centrum“ pro všechny naše vojenské operace, není střežen ani jako vojenské garáže, plné starých nákladních aut. Buď nám lžou, nebo je bezpečnost v naší zemi ve velmi špatných rukou.
První přiznání
Že ujišťování senátorky Waltersové nikoho nepřesvědčilo, bylo evidentní, když se 2. listopadu 1987 poprvé objevil hlavní průlom. Tou dobou se našlo dost lidí, kteří obtěžovali své poslance kvůli Deakinu, že pan Brian Howe, ministr sociálního zabezpečení, tuto záležitost předložil Parlamentu, a potvrdil, že národní počítačové ústředí jeho ministerstva má vlastně sídlo v Deakinu. Jelikož hodnotil má tvrzení jako „bizarní nesmysly“, zplodil pan Howe první „oficiální“ verzi, jak to skutečně bylo. Podle něho Telecom zkonstruoval budovu pro potřeby „staré“ technologie, ale nakonec byla instalována „nová“ technologie, která zabírala méně prostoru. Tudíž tam „Zbylo trochu místa“, které – zcela náhodou – bylo ideální pro Sociální zabezpečení, a tak tam dali své počítače.
Pan Howe se však již nezabýval takovým detailem, že téměř celá budova byla „ušetřeným prostorem“, který pro své počítače využila ostatní ministerstva. Ve skutečnosti pan ministr dělal všechno proto, aby vzbudil dojem, že Telecom zabíral většinu prostoru a že jediným -nájemníkem byl resort sociálního zabezpečení, který zajímal relativně malou, „ušetřenou“ plochu. Že celý tento příběh byl od -začátku až do konce výmysl, nyní ukazuje jak zpráva JPAC z roku 1975, tak i další informace, jež jsou nyní dostupné veřejnosti. To ovšem znamená, že pan Howe ve svém projevu lhal a uváděl v omyl Parlament, ale zdá se, že se opět nikomu nechce o tom mluvit, dokonce ani simulantům, zahřívajícím lavice „opozice“.
Řeč pana Howea nikoho neuklidnila, jen lidi ještě více přesvědčila, že se „něco“ děje, a tak na svém dalším vystoupení, 17. listopadu, připustil, že „další“ ministerstva rovněž obsadila Deakinn, vlastně většina prostor budovy byla zaplněna počítači, které neměly nic společného s Telecomem. To činilo teorii o „nové technologii a ušetřeném prostoru“ značně problematickou a bylo třeba vymyslet nové „logické vysvětlení“. Tou dobou se začalo tvrdit, že Telecom své požadavky na prostory „předimenzoval“ a tudíž postavil svoji ústřednu mnohem větší, než potřeboval. Toto vysvětlení, opět popírající veškerou logiku, je to rovněž evidentní lež.
Vysvětlení popírá logiku dodnes i v tom, že malé předměstí Deaicin je-považováno za přírodní park s řídce roztroušenými obytnými domy. Naproti tomu deakinská ústředna je největší telefonní ústřednou v zemi. Věříte, že tato budova byla budována jako „místní“ ústředna? Ať tomu věříte, nebo ne, toto vysvětlení je prokazatelná lež. Zpráva JPAC v roce 1975 potvrdila, že tato budova nebyla na prvním místě míněna jako „předměstská telefonní ústředna“, ale jako nové ústředí pro mikrovlnnou komunikaci NASA a jako komunikační centrum pro novou budovu Parlamentu. Nemluvě již o vlastních záznamech Telecomu, které potvrzují, že on jí ani nestavěli. Pan Howe byl opět přistižen pří lží a klamání Parlamentu a opět to zřejmě nevadilo nikomu z „opozice“.
Druhý pokus pana Howea vyvolal ještě větší zděšení než jeho první vystoupení. Politikové, zvláště ti tak zvaní „konzervativní‘, byli doslova bombardováni dopisy, telefonáty a osobními konfrontacemi požadujícími plné vyšetření Deakinského centra. A tak konečně začátkem prosince, téměř čtyři měsíce po prvních článcích, které se objevily v tomto bulletinu, aby se uklidnila veřejnost, skupina „opozičních“ politiků uskutečnila inspekci budovy.
Inspekce a zpráva opozice – cvičení v podvádění
Výsledek této inspekce je nyní znám veřejnosti. Skupina politiků, kteří všichni ještě před měsícem ujišťovali lidi, že Deakin je „pouze telefonní ústředna“, potvrdili, že budova je vlastně Národním počítačovým ústředím pro celou řadu vládních ministerstev, o nichž jsme se již v tomto článku zmínili. Dále se ukázalo, že počítačové disky obsahovaly knihovny záznamů s „důvěrnými“ údaji o občanech. Dokonce jim bylo řečeno, že všechna ministerstva mají přístup ke všem těmto knihovnám, což znamená, že úředníci z jednoho ministerstva mohli číst data jiného ministerstva, přestože byli Australané ujišťováni o tom, že něco takového není možné, dokonce ani podle navrhovaného zákona o identifikačních kartách.
„Opozice“ potom připravila „zprávu“ o své prohlídce, která měla opět sloužit jenom k uklidnění veřejnosti. Historie zaznamená tuto „zprávu“ jako jedno z nejhanebnějších zastírání skutečnosti, jaké bylo spácháno lidmi, kteří žijí z peněz daňových poplatníků, a kteří by se měli starat o jejích zájmy. Zpráva začínala tvrzením, že v době návštěvy nebyla v budově přítomna ozbrojená stráž, a že tam ani nikdy nebyla. Toto si dovolili napsat přesto, že jedním z členů inspekce byla senátorka Waltersová. Dále zpráva potvrzuje, že budova není telefonní ústředna, ale je z větší části obsazena počítačovým vybavením ministerstev a rovněž potvrzuje existenci digitálních knihoven. V závěru zprávy se ale říká, že v tom „nemusí být nic -nekalého.“ Zpráva, která je považována za „seriózní vyšetřovací“ dokument, opakuje druhé „logické vysvětleni‘, jak tato situace vznikla, což je v přímém rozporu se schvalovací zprávou JPAC z r.-1975, a znamená to, že buď tento dokument nebyl brán v úvahu, nebo informace, v něm uvedená, byla jednoduše ignorována.
Tolik „vyšetřování“. Podle jednoho z politiků na tom nebylo „nic nekalého“ proto, že „nemohl najít žádné dráty, vedoucí po podlaze, které by počítače navzájem propojovaly.“ Tím pádem domněnka, že všechny počítače měly přístup ke stejným diskovým polím s databázemi, byla pro něho bezpředmětná.
Zpráva pokračovala tvrzením, že „Komise zdravotního pojištění nezabírá prostor v budově a, jak bylo zjištěno, není propojena s Deakinským počítačovým centrem.“ Účelem tohoto cvičení, od začátku až do konce, včetně inspekce a následné zprávy, bylo vzbuzovat dojem, že Deakin je pouze náhodné seskupení nepropojených počítačů. Navzdory tomu zpráva opakovaně hovoří o Deakinském centru počítačů, jako by se jednalo o velké výpočetní středisko.
Zpráva potom šla do detailů o tom, že neexistují důkazy, které by podepřely tvrzení, že Daňový úřad, Sociální zabezpečení a Zdravotnictví nebo nějaká jiná ministerstva byla propojena. Tato prohlášení tvrdící, že poskytují Australanům pravdivý příběh o Deakinu, byla učiněna přesto, že JPAC, jehož členkou byla Shirley Waltersová, jen o několik týdnů dříve prokazatelně oznámil, že Komise sociálního zabezpečení skutečně používala počítačové zařízení Ministerstva sociálního zabezpečení v Deakinu. Byla učiněna přesto, že pan Brian Howe v dopise všem politikům, ze začátku listopadu, potvrdil propojení mezi Sociálním zabezpečením a Zdravotnictvím. Byla učiněna přesto, že „inspekci“ vedl pan Wilson Tuckley, který vlastnil dopis od pana Howea potvrzující propojení mezi Daňovým úřadem a záznamy sociálního zabezpečení. Byla učiněna přesto, že prokazatelně existuje propojení mezi Daňovým úřadem a Zdravotnictvím, které kontroluje, zda lidé, kteří pobírají nemocenské dávky, platí daně. Byla učiněna přesto, že alespoň někteří přítomní politici si byli až příliš vědomi rozsáhlého sytému počítačů propojujícího jednotlivá ministerstva, který byl znám jako „PASS“. O systému PASS se veřejnost dozvěděla v květnu 1988 na slyšení u soudu v Perthu, W.A.
„Média“, která vždy raději opakují to, co slyšela, než aby cokoli sama prošetřila, byla šťastná, že mohla prezentovat prohlášení politiků jako „fakta“, místo aby si je sama ověřila. A tak, navzdory výše uvedeným informacím, dostupným zprávám, dopisům a tak dále, ukázali Deakin, který je dodnes zobrazován na mapách Canbery jako ‚°telefonní ústředna“, jednoduše jako velkou budovu, která čirou náhodou nakonec poskytla přístřeší všem ministerstvům, která mají vztah k paktu UKUSA, počítačům Ministerstva obrany a NASA.
Pokračování