LUDVÍK SOUČEK : Mrtví otroci

(1)

Ostrov Haiti je perlou Velkých Antil, perlou Karibského moře právě tak jako Kuba, Portoriko nebo Jamajka. Všechny se nadšeně hlásí o „perlový“ titul a všechny právem. Jsou nádherné, příroda je obdařila vším, co si jen může i nejnáročnější turista žádat.

Nejdůležitější metodou, jak objevit nově drogy, je studovat staré spisy, vědecký výklad lidových zvyků a práce v terénu mezi lidmi, kteří žijí dosud ještě v úzkém styku s rostlinným světem. Musíme využít těchto možností dříve, než těch pár zbývajících panenských končin poruší vpád civilizace.

Richard Evans Achilles

Jsou to však perly značně zkrvavené staletými zápasy, vzpourami proti šíleným diktátorům, občanskými válkami a imperialistickými intervencemi USA do vnitřních záležitostí jednotlivých států. Pod rajským nebem nad safírovým mořem zmíraly násilnou smrtí statisíce lidí, otroků i otroky přemožených otrokářů, obětí zběsilosti samozvaných vládců i vládci samotní, rozervaní bombou nebo jen holýma rukama milovaných a milujících poddaných. Kuba se již vydala na cestu socialismu – některé státy Karibské oblasti jsou však dosud temnou skvrnou na světovém politickém glóbu.

Především právě Haiti.

O tomto ostrově, vydaném na milost a nemilost americkým monopolům kalkulujícím s okamžitým vyloděním americké námořní pěchoty, jakmile by bylo ohroženo svaté právo na bezmezné vykořisťování domorodců i přírodní bohatství, je málo známo.

Dynastie krvavých diktátorů, „doživotních prezidentů“, založená roku 1957 Francoisem Duvalierem, zvaným Papa Doc pro lékařský titul získaný v USA, který poskvrnil nejneuvěřitelnějším způsobem, a pokračující dnes neméně schopným obézním synem Jeanem-Claudem Duvalierem s přízviskem Baby Doc, přísně filtruje zprávy pronikající z ostrova. Podle oficiálních odhadů se průměrný věk 5 200 000 obyvatel pohybuje kolem 30 let a je tak nejnižší na světě. Nejnižší je patrně i průměrný příjem 60 dolarů ročně (nikoli měsíčně) při trvalé nezaměstnanosti nejméně poloviny obyvatel do statistiky nezapočítaných. Oficiální statistiky uvádějí 120 dolarů – to je žebrota i proti chudé Jamajce s 1100 dolary ročně.

Haiti, kdysi proslulé svými básníky píšícími klasickou francouzštinou i originální kreolštinou, která je hovorovým jazykem ostrova, svými znamenitými lékaři, svými malíři vysoce oceňovanými daleko za hranicemi, svou kulturou, přírodními krásami a bohatstvím nerostů i vzácných dřev a rostlin, což z něho v 18. století činilo patrně nejbohatší kolonii vůbec, se změnilo v koncentrační tábor páchnoucí smrtí. Inteligence byla vyvražděna, školy zavřeny, plantáže uchváceny americkým kapitálem. Obrovská výlohy diktátora, spojené s vydržováním bandy hrdlořezů a mučitelů, sadistických Tontona Macoutes, osobní gardy a zároveň policie (dnes podle stejnokrojů nazývané „leopardi“), přepychových jachet a stáje rolls-royců, počaly přesahovat možnosti příjmů. Tehdy začal roztomilý Jean-Claude, odchovanec nejlepších francouzských škol, razit překvapující heslo: krev haitského lidu patři haitským vládcům a nikomu jinému. Nebyl to jen řečnický obrat.

Kde se vzal, tu se vzal, objevil se v hlavním městě Port-au-Prince burzovní makléř z Miami na Floridě pan Joseph G. Gorinstein a založil zde akciovou společnost Hemo-Caribbean Co., jejímiž hlavními akcionáři jsou on a Jean-Claude Duvalier – druhý ovšem akcionářem tichým. Společnost odebírá hektolitry krve haitské chudiny a letadly ji dopravuje do USA, kde z ní připravuje a za milióny dolarů prodává plazmu a další produkty. Nic nevadí, že je to krev „barevných“. V tomto případě se segregace neuplatňuje. Dárce krve dostane ovšem jen nepatrnou almužnu. Jeho krev, odebíraná ostatně ve větším množství, než je podle lékařských poznatků přípustné, je zpeněžena s výdělkem mnoha tisíců procent. Kšefty se hýbají. A děti na Haiti, které by krevní převod zachránil, umírají.

Krvavý obchod vzbudil i na utlačeném a zakřiknutém Haiti odpor. První náznaky přání, aby činnost Hemo-Caribbean Co. skončila a pan Gorinstein byl vykopnut, vsak vyvolaly okamžitou reakci Washingtonu: bude-li zastaven příliv levné haitské krve do USA, otočí naopak vláda USA kohoutkem a zastaví tzv. hospodářskou pomoc – ve skutečnosti osobní a nemalou apanáž diktátora. Haitská krev tedy proudí dál …

Pikantní podrobností je, že nahradila nešťastně vyschlé příjmy, jimž se soukromá pokladna Papa Doc těšívala díky štědrosti amerického mobu, gangsterské superorganizace. Její pověřenci vybudovali pod Duvalierovým patronátem na Haiti poblíže Port-au-Prince několik kasin s falešnými ruletami, falešnými kostkami, falešnými hracími automaty a ovšem především personálem falešných karetních hráčů, „ochlazovaček,“ animírek a vším ostatním, co k tomuto byznysu náleží. Na Haiti byly pak podnikány, tzv. junket-trips, letecké výlety milionářských hňupů, kteří se tu – připusťme, že v psychologicky dokonale připravené a luxusní atmosféře – nechávali oškubat. Papá Doc si vyhradil deset procent ze všech vkladů (nikoli zisků) a jako inkasisty posílal večer co večer do Mamora Beach, El Ranclio a dalších kasin své zlověstné vrahy Tontons Macoutes. Skrýval hledané gangstery, kryl občasné vraždy a přijímal s potěšením přepychové cadillaky ukradené ve Státech. Teprve spory mezi jednotlivými syndikáty mobu tento obchod přerušily ve prospěch Antiquy, Portugalska, Dominikánské republiky a Baham.

Jedním z důvodu byla i nechuť „hostů“ junket-tripů navštěvovat Haiti příliš páchnoucí smrtí i do klimatizovaných sálů kasin.

Vraždění pokračovalo a pokračuje přes veškerá prohlášení Baby Doc Duvaliera o nastávající „liberalizaci“. Počátkem roku 1977 oznámila latinsko-americká odborová ústředna CLAT, že se ostrovem přehnala nová vlna nepokojů a teroru, vyvolaných bídou a hladem. Propukly stávky, a ty byly potlačeny zbraněmi.  Novináři, kteří se odvážili stávkující podporovat nebo jim vyjádřit sympatie, byli nalezeni na předměstích Port-au-Prince bestiálně ubiti „leopardy“ přesně podle fašistických receptů. Statisíce obyvatel prchají z Haiti – musí však část svého výdělku posílat v devizách k osobní potřebě Jeanu-Claudovi Duvalierovi, nemá-li zadržená část rodiny (a ta vždy existuje) zahynout strašným způsobem v  mučírnách  „leopardů“. Tlustý mladík, ukazující se národu nejraději (ovšem na fotografiích) v rozměrném sedle motocyklu Harley Davidson Super Glide, skrývá za vdolkem bezvýrazného obličeje schopnosti rafinovaného u bezohledného vyděrače, který se do nepříčetnosti rozhořčil, když mezinárodní pomoc hladovějícímu Haiti byla rozdělována na zákrok odborových ústředen OSN kontrolovanými dobročinnými spolky, a nemohla proto celá a hladce vklouznout do jeho bezedných kapes…

Považoval jsem za účelné předeslat tuto skicu pozadí, než se pustíme do vlastního tématu, morbidního, ve 20. století neuvěřitelného a fantastického, přesto však existujícího, právě tak jako upíří obchody Duvaliera jun. Neboť, jak píše ve své knize nejzasvěcenější informátor a znalec Haiti V. B. Seabrook (Ostrov černých kouzel, český překlad 1936), „… dnes stojí vuduistické chrámy, aniž by je někdo znepokojoval, při hlavních cestách, kudy jezdí auta, a za kterékoli tiché noci je možno slyšet dokonce ze schodů vládního paláce v Port-au-prince dunět na pahorcích bubny Hada…“

(2)

Co to je vúdú, pronikající celým životem Haiti, udržující jeho obyvatele v bludném kruhu šílených, zmatených, krvavých, ale nesmírně intenzivně prožívaných, a proto jako objektivní realita existujících pověr?

Vuduismus je oficiální haitské náboženství podle rozhodnutí diktátora Duvaliera sen., který je ovšem zatížil řádnými daněmi a poplatky ve prospěch vlastní kapsy.

Vudu (voodoo) je slovo objasňované nespočetnými etymologickými způsoby, nejpravděpodobněji vsak dahomejský výraz kmene Fonsů, dialektu fongbé, označující prostě celý náboženský aparát, život a představy kmene. Z původní africké vlasti, odkud byli černoši odvlečeni na karibské plantáže, si přinesli staré bohy, obřady a představy, které se zázračnou samozřejmostí a snadností spojili nejen s bohoslužebnými nebo jinak významnými předměty křesťanství a křesťanskými modlitbami, ale i se žhavou současností: dokonce i sám Papa Doc v černém fraku se stal novým ztělesněním starého afrického boha Ogouna, navštěvujícího s výraznou oblibou hřbitovy. Je nutno uznat, že tato asociace má i svůj vnitřní význam a logiku.

Vudu je podrobně vypracovaným systémem magických praktik, čarovného léčení i zabíjení, zaříkávání i obřadů. Má své svatyně – houmforty, rituální předměty, bubny, chřestidla, korouhve, hromové kameny apod., stejně pošetilé jako odpovídající rekvizity všech ostatních náboženství, své kněze a čaroděje – papalois a hougany, své zpěvy a bohoslužby.

Proniká všemi vrstvami haitské společnosti od doby, kdy inteligence, vuduismu neoddaná, o vuduismu neinformovaná nebo dokonce jím opovrhující jako temnou a nedůstojnou pralesní pověrou, byla vyvražděna či donucena opustit zemi. Ba dokonce i v období přísného zákazu vuduismu včetně výroby amuletů, magických „voltů“ sloužících k očarování, o obřadech a obětech ani nemluvě, zakotveném ve 409. článku bývalého haitského trestního zákona (Code Pénal) po americké invazi roku 1915, bylo vudu řídící složkou prostého obyvatelstva a zákaz byl všeobecně chápán jako naprostá formalita a ústupek potrestaným bělochům. A nejen prostým obyvatelstvem skládajícím se, jak praví mírná nadsázka, z 99 % katolíků a 100 % vyznavačů vudu.

Jeho Excelence haitský prezident Sudre Dartiguenave, černý produkt nejlepších tradic francouzské kultury, odmítl roku 1921 pokračovat v sestupu po schodišti vládního paláce, když na něm (šťastnou náhodou) zahlédl dvě ohořelé sirky svázané červenou nití. Po tři dny raději neopustil palác, dokud nebyla učiněna patřičná protiopatření, patrně ve spolupráci s některým bocorem či papaloiem.

Ještě fantastičtější je celý okruh ověřených příhod, které se odehrály za samozvané vlády prezidenta Antoine-Simona a jeho dcery Célestiny. Antoine-Simon byl nevzdělaným vojákem, vládu si vystřílel několika rezavými děly roku 1908 – za ony tři roky však dovedl natropit takřka legendární neuvěřitelnosti.

Jednoho dne například zemřel člen palácové stráže, jakýsi nadporučík, jaterní chorobou. Sám prezident organizoval okázalý pohřeb (okázalý i na latinskoamerické poměry) s vystavením mrtvého v otevřené rakvi v paláci, s převozem zavřené rakve do katedrály a veleslavnými obřady. Když byla rakev, za níž kráčel sám Antoine-Simon s Célestinou, dopravena na hřbitov a spuštěna do hrobu, nastal mezi kněžstvem jakýsi rozruch, pak diskuse, rakev byla vytažena a sekerou kolemjdoucího vesničana otevřena. V rakvi byl – ohromný černý kozel.

Skandál došel až do Říma a papež předvolal černého prezidenta v operetním generálském kostýmu na koberec, vyhrožuje mu exkomunikací a prokletím. Antoine-Simon se vymluvil na intriky opozice – celé Haiti však vědělo, že je oddaným přívržencem vudu a sám aktivním kouzelníkem a že zřejmě on či jeho dcera, považovaná stejně všeobecně za grande mamaloi, nejvyšší čarodějku, nebo snad oba dva potřebovali vysvěcenou, vykropenou a církevně požehnanou mrchu kozla pro jakési obzvláště složité a důležité kouzlo…

(Kozel, resp. kozlí kůže, zvláštním způsobem posvěcená, je pro čarodějníky vudu neobyčejně cenným objektem. Použil ji dokonce v červenci roku 1965 sám Papá Doc, když do ní přikázal zašít „ducha“ prezidenta Kennedyho, uzavřeného tak jako Aladinův džin v láhvi, a květ z jeho hrobu. Obojí získal zvláštní a nepochybně v nejskutečnějším smyslu slova mimořádný Duvalierův vyslanec major Lescout na hřbitově v Arlingtonu. Výsledkem čarování měla být změna stanoviska vlády USA, která odmítla Haitské republice a jejím poněkud příliš originálním vládcům, kompromitujícím americkou politiku v celé karibské oblasti, dodat dvacet vysloužilých stíhaček typu T-28…)

Papež byl jen s obtížemi uklidněn, ale Célestina nezastrašena. Roku 1909 se stali starousedlý Francouz a několik rodilých Haiťanů nevolky svědky pozoruhodné scény, odehrávající se za hluboké noci v opuštěném parku. Na trávník vyšlo osm vojáků vedených seržantem a doprovázených madame Célestinou v rudém kultovním plášti čarodějnice mamaloi a se stříbrnou mísou. Célestina, držíc rozvidlenou větvičku, jakousi virguli, prozpěvovala rituální afro-kreolské melodie a střídavě ukazovala na vojáky jako při rozpočítávání. Los konečně padl na jednoho z nich, který na rozkaz pokročil. Seržant vytrhl vojákův bajonet z pochvy a vrazil mu jej do krku. Pak otevřel mrtvému hrudník a vyrval ještě horké srdce, se kterým, uloženým na stříbrné míse, odešla první dáma republiky Haiti zpět do vládního paláce vyzdobeného s francouzským vkusem a vybaveného vším pohodlím, jaké byla schopna civilizace počínajícího 20. století v osvícené zemi poskytnout.

(3)

Do třetice můžeme nahlédnout do doby přívětivé vlády Papá Doc Duvaliera, který své politické odpůrce nebo občany podezřele svobodomyslné či vzdělané, fyzicky mučil, odmítl vydávat jejich mrtvoly pozůstalým a nijak se nesnažil potlačovat pověsti, že je sám mocný papaloi, ba dokonce vtělení velkého Ogouna, používá ke kouzelnickým praktikám.

Neváhal dokonce nechat občas svými zlověstnými Tontos Macoutes vyrvat rakev přímo z hrobu před dokončením obřadu, aby účinek na pozůstalé byl co nejspolehlivější. A sám nařídil, aby jeho hrob byl ustavičně střežen vojenskou jednotkou – což se pietně děje.

Důležitou součástí vuduismu je totiž tzv. culte de morts, sloužící k opatření některých orgánů mrtvoly k dalším magickým operacím. Bocor, čarodějník, který tyto kejkle provádí, si alespoň dočasně zajišťuje výhody. Posmrtné blaho zesnulého je však vážně obrozeno, ne-li uvedeno vniveč. Demonstrují to i makabrózní vuduistické obřadní tance, jakési pantomimy, na nichž vystupuje obligátně postava v rubáši, vracející se z hrobu. Proto pohřbívají ještě dnes Haiťané své mrtvé nejčastěji přímo na dvorech domů nebo v jejich bezprostřední blízkosti a hlídají je s puškami nebo alespoň s obušky nepřetržitě tak dlouho, dokud není jisté, že je tělesná schránka nebožtíka v rozkladu, a tím pro bocora, provádějícího culte de morts, nepoužitelná. A ještě z jednoho důvodu: obávají se, aby se ukradený mrtvý nezměnil v nešťastného zombie.

Zombiové jsou podle mínění Seabrooka, který se přímo na Haiti tímto problémem zabýval, místní folkloristickou exkluzivitou – živými mrtvolami, lépe řečeno mrtvolami, do nichž byl včarován po smrti život, takže chodí, jednají, pohybují se, dokonce i jedí a cítí bolest (jsou fyzicky trestáni), především však otrocky pracují na farmách nebo jsou nuceni spoluúčastnit se zločinu. Exkluzivita není ovšem tak výlučná, jak se Seabrook domnívá. Staré okultní nauky odedávna znaly tyto polobytosti a nazývaly je lemury. Také lemuři byli nuceni sloužit svým pánům a vykonávat nejtěžší nebo nejnebezpečnější práce, se kterými se obvykle vyrovnali k plné spokojenosti; velmi moderní lemur v  Meyrinkově románu „Anděl západního okna“ dokonce suverénně řídí závodní automobil…

Motiv znovuvzkříšení mrtvých k životu a k akci je velmi rozšířen v lidových bájích – Erben, který jej využil ve „Svatební košili“, jej v poznámkách ke „Kytici“ (1871) připouští u všech Slovanů i ostatních národů. U všech národů má jedno společné: návrat mrtvého je svrchovaně nežádoucí. Myslím, že tato odvěká zásada by mohla poskytnout vysvětlení např. mnoha pohřebních rituálů (žárové pohřby, svazování mrtvol, skrčenecké hroby, těžké hrobní příkrovy a mohyly, obolos, sekce mrtvol atd. atd.) daleko spíše než pracně vhleděná pieta, chápaná z dnešních stanovisek. Mrtvý má zkrátka zůstati mrtvým a není-li, tím hůře pro něho. Návrat ze říše stínů ohrožuje všechna náboženství předhánějící se v líčení radovánek, jež očekávají jeho věrné a pokorné ovečky. Zjistil to ostatně i americký psycholog a psychiatr Raymond Moodv, když roku 1975 publikoval bestseller „Life after Life“ (Život po životě), shrnující velmi rezervovaně a bez jakéhokoli náboženského záměru výpovědi několika desítek osob vzkříšených lékaři ze stavu klinické smrti. Všechny početné americké církve se na knihu a autora vrhly s temperamentem až neočekávaným.

(4)

Rudyard Kipling v jedné své povídce (Podivná jízda Morrowbie Jukesova, ve sbírce Přízraky) popisuje kolonii zoufalců, do níž jsou odváženi a v ní úředně střeženi nešťastníci, kteří se vzbudí ze zdánlivé smrti, před upálením na ghátu (pokud se průvodcům nepodaří včas změnit zdánlivou smrt ve smrt skutečnou a nevratnou).

Nesmějí se vrátit do světa živých. Kipling v předmluvě ujišťuje, že se držel přesně a přísně skutečnosti – ač je to obvyklý autorský trik, jsem nakloněn tomu v tomto případě věřit. Strach z mrtvých pracuje mocně jako reaktor v podvědomí nás všech, snad jako pradávný obranný mechanismus bránící epidemiím.

Kapitolou o sobě jsou pověry o upírech, doložené i četnými úředními protokoly, nad nimiž tak trochu zůstává rozum stát. Případ zombiů je ovšem trochu jiný a na Haiti se odehrálo několik velmi známých afér, tím bizarnějších, čím je jejich jeviště méně „erbenovské“. Nejznámější se týká snad nepohádkové Haitsko-americké cukerní společnosti, která roku 1918 najímala sezónní dělníky pro cukrovary. Mezi. armádou chudiny se objevil i starý černoch Ti Joseph z Colombier „veda zástup otrhaných tvorů, kteří se za ním šourali, dívajíce se tupě před sebe jako lidé kráčející v omámení… Když byli tázáni po jméně, neodpověděli.“

Joseph vysvětlil, že jde o „hloupé lidi z úbočí Morne-au-Diable“, kteří by se báli hřmotu a kouře velkého cukrovaru, a že bude nejlépe zaměstnat je pod jeho vedením, podpořeným účastí Josephovy manželky Croyance, někde hodně stranou. Stalo se. „Hloupí lidé“ byli ve skutečnosti zombiové, oživené mrtvoly, které Ti Joseph a Croyance vyhrabali na hřbitově vesnice na úbočí Morne-au-Diable, ubohá těla bez duší, pracující do úpadu ve sluneční výhni a uváděná do rychlejšího pohybu důtkami Ti Josepha. Jídlo měli zvláštní – nemastnou a především nesolenou kaši z banánů vařených ve vodě. Zombiové, jak je na Haiti známo, slouží pokorně a bez odporu jen tak dlouho, dokud neochutnají soli nebo masa…

Ti Joseph odešel jednoho svátečního dne poveselit se do Port-au-Prince za část již vydělané pěkné částky, kterou vybíral jako mzdu pro své „hloupé lidi“, a stará Croyance zatoužila spatřit opět jednou někoho jiného než živé mrtvoly nebo manžela (nevím, co se jí zprotivilo víc.) Rozhodla se navštívit procesí a posvícení v Croix de Bouquet, kde se takřka určitě nesetká s lidmi z Morne-au-Diable. Zombie ovšem byla nucena vzít s sebou. Celý den užívala rozkoší civilizace, zatímco zombiové netečně civěli před sebe. Večer se dopustila neprozřetelnosti – v návalu dobrodušnosti, podpořeném patrně konzumací clairinu (domorodého vína), koupila pro zombie hrst tablettes, pistáciových koláčků, o nichž předpokládala, že nejsou ani solené, ani kořeněné.

Byly poněkud solené. Zombiové prý poznali, že jsou mrtví, „strašlivě vykřikli, vstali a obrátili se tváří k horám“. Nikdo se neodvážil živé mrtvoly zastavit, takže došly až k rodné vesnici, kde v nich příbuzní poznali nebožtíky, pohřbené v minulých měsících. Někteří před zombii prchali, jiní doufali, že se v tento svátek stal zázrak znovuvzkříšení, a začali je objímat. Zombiové si nevšímali toho ani onoho. Stále rychleji a rychleji se šourali k hrobům, jali se je rukama rozhrabovat a skáceli se pak jako mrtvoly do jam. Příbuzným zbylo jen podruhé dokončit hrobnickou práci.

A ještě něco.

Tentýž večer se několik mužů vydalo do nížiny, zjistili jména Ti Josepha a přinesli jeho košili jako důležitý objekt pro bocora, zlého kouzelníka, zabíjejícího na dálku. Pošetilá spravedlnost, zavedená po obsazení země Američany, bránila vyřídit věc přímo na místě a bez zbytečných výloh.

Bocorovi trvalo hubení Ti Josepha trochu dlouho, a tak si mstitelé přece jen nakonec raději pomohli bez kouzel. Jedné noci Ti Josepha vyčíhali a usekli mu hlavu…

Tato kratochvilná historka není jedinou a je, mimochodem řečeno, ověřena řadou svědků.

(5)

Přinejmenším stejně známá je příhoda krásné oktaronky se světle zlatavou pletí, Camilly, okouzlující kolem roku 1930 port-au-princeskou společnost.

Provdala se za staršího, ale velmi bohatého a vzdělaného kávového plantážníka Mathieua Tousselú, majitele luxusního automobilu a návštěvníka nejexkluzívnějších klubů. Pověst, že je ve spojení s vuduistickými bocory, nebyla brána vážně – totéž se totiž na Haiti vyprávělo a vypráví o každém, kdo se domohl jmění a postavení.

V den prvého výročí sňatku se Toussel neočekávaně objevil ve své vile v plném formálním večerním obleku a vyzval mladičkou choť, aby se upravila co nejlépe na nastávající večírek. Vyhověla mu a s překvapením zjistila, že se večírek koná v zahradním pavilónu, kde Toussel trávil často delší dobu. Prý tam měl kancelář. Camille až dosud zakazoval vstup.

V pavilónu, skvěle vyzdobeném, s bohatým bufetem a stříbrnými příbory, seděli čtyři pánové ve večerních oblecích nad poloprázdnými křišťálovými sklenkami vína. Nevšímali si příchodu novomanželů, ale pan Toussel je omlouval – slíbil manželce, že si s ní připijí, že s ní budou i tančit, ba že dokonce…

Nedomluvil. Camilla se lépe podívala do tváře hosta, jehož prsty právě toporně objaly nožku sklenky a rozlily víno po ubruse. Nezdvořilá netečnost byla snadno vysvětlitelná: u stolu seděli čtyři nebožtíci.

Do rána zmizel Toussel, mrtvoly i služebnictvo a nikdy se už neobjevili. Pavilón byl prohledán policií, která v plném rozsahu potvrdila výpověď Camilly. Podařilo se jí uprchnout, ačkoli ji manžel dlouhou dobu pronásledoval. Byl přece jen více než dvojnásobně stár. Ona sama strávila zbytek života v sanatoriu pro duševně choré.

Třetí historku vypráví sám Seabrook, muž sice neobyčejně taktní k víře i pověrám domorodců, sám však naprosto nevěřící, a jak je zřejmé z každé řádky, zoufající si, nenalézá-li pro ten či onen jev naprosto racionální vysvětlení.

Haitský farmář Constant Polynice Seabrookovi slíbil, že mu ukáže zombie pracující na poli pod vedením známé mu ženy Lamercie. Uvádím mírně zkrácené Seabrookovo líčení. Je to výpověď člověka, jehož poznatky o Haiti (a nejen o Haiti) jsou ve vědeckém světě považovány za spolehlivé, a které přejímají i desítky základních etnografických spisů.

„… Přestala pracovat – žena s hrubýma rukama, tvrdým obličejem, ještě docela mladá, která se na nás dívala se zamračenou nevlídnosti. Můj první dojem z oněch tří, kteří měli být zombiové a kteří nepřestali pracovat, byl, že vidím něco podivného a nepřirozeného. Namáhali se jako zvířata, jako automaty… Tváře neměly vůbec výraz. Polynice se dotkl ramene jednoho z nich. Poslušně jako zvíře se vzpřímil – a co jsem spatřil, shodovalo se s ostatním, a přesto mi to způsobilo hrozný šok. Nejhorší ze všeho byly oči. Nebyla to má představa. Byly to skutečně oči mrtvých, ne slepé, ale zející do prázdnoty, na nic neupjaté, nevidoucí, i celá tvář byla nemálo hrozná. Byla prázdná, nebylo na ní pranic napsáno. Zdála se nejen bezvýrazná, ale i neschopna výrazu. Viděl jsem již na Haiti tolik věcí, které se vymykaly normální zkušenosti, že jsem … si na okamžik myslil: „Proboha, snad je to skutečně pravda, a je-li to pravda, je to hrozné, staví to všechno na hlavu.“ Slovem „všechno“ jsem mínil přírodní zákony a všechny procesy, na nichž se zakládá veškerá moderní myšlenka a dění… Ale najednou jsem si vzpomněl – a má myšlenka se chopila, jako se tonoucí chytá stébla – na tvář psa, kterého jsem viděl jednou v histologické laboratoři na kolumbijské univerzitě. Jeho celý přední mozek byl odstraněn při pokusné operaci několik týdnů předtím; pes se pohyboval, žil, ale jeho oči byly jako oči, které jsem právě teď spatřil.

Vzchopil jsem se ze své myšlenkové paniky. Uchopil jsem jednu z klátících se rukou. Byla mozolnatá, pevná, lidská. Drže ji, řekl jsem: „Bonjour, compere!“ Zombi se díval a nerozuměl. Černá žena, Lamer, která na ně dozírala, se nyní zamračila ještě víc, odstrčila mne a řekla: „Černošské záležitosti nejsou pro bělochy…“

… Ale věděl jsem dost… Zombiové nebyli nic jiného než obyčejní ubozí šílenci a idioti přinucení dřít se v polích.

Bylo to dobré racionální vysvětlení, ale ještě zdaleka ne konec této historie. Na chvíli mne uspokojilo a řekl jsem to Polyniceovi… „Snad,“ řekl, „ale je-li to, co říkáte, pravda, jak je možné, že jsou lidé znovu a znovu přítomni zakopávám svých příbuzných, které pak někdy za měsíce, někdy i za léta najdou jako pracující mezi zombii, a že často zabíjejí muže, který je odvlekl do otroctví?… Kdybyste žil dlouho na Haiti, věděl byste, jak je těžko vměstnat americké usuzování do některých věcí, se kterými se tu setkáváte…!“

(6)

Zdá se, že úsudek V.B. Seabrooka o zombiích byl opravdu poněkud příliš jednoduchý a z psychiatrického hlediska ukvapený.

„Ubozí idioti“ v psychiatrickém smyslu slova nejsou schopni postarat se ani o své základní aktuální životní potřeby, tím méně jsou ovšem schopni, třeba pod dohledem nebo pod hrozbou fyzických trestů, vykonávat práci, vyžadující jisté minimální návyky. Pokud jde o duševně choré, je poslušné vykonávaní rozkazů, třeba nesmyslných, tzv. povelová automatie, naprostou výjimkou, daleko co do počtu případů překonanou např. stuporem, negativismem, neúčelným impulsivním chováním, stereotypií, nebo dokonce náhlým agresivním jednáním (raptem), vesměs vylučujícími využití těchto nemocných v pracovním procesu. Ani při tzv. stavech zúženého vědomí, při nichž – jak je popisováno u zombiů – postiženému ledacos, ne-li většina ze zevního světa a jeho signálů uniká, nelze očekávat potřebné minimum spolupráce. Tím nepravděpodobnější ovšem je, že by ten či onen starý černoch či černoška shromáždili bystře a na povel celou skupinu duševně chorých se stejnými příznaky; takové skupiny nenalezneme ani na velkých psychiatrických klinikách a ústavech. Ostatně předpokládat existenci podobných zařízení na Haiti v pojednávaných dobách je značně odvážné.

Analogie se psem, jemuž byl proveden operativní zákrok na předních mozkových lalocích, je důvtipná, ale předčasná. Teprve daleko později, než Seabrook napsal svou knihu o strašácích zombiích, byla vypracována pro lidský mozek neurochirurgická technika tzv. perifrontální leukotomie, při níž je úzkým dlouhým nožíkem, tzv. leukotomem vsunutým do očnice, přerušen svazek nervových drah spojující mozkovou kůru předních laloků, kde je (zjednodušeně řečeno) sídlo inteligence a intelektu, s ostatními částmi centrálního nervstva. Z agresivních a nezvládnutelných nemocných se stane dosti přesný obraz zombiů …

Operace byla později všeobecně odmítnuta pro možnost zneužití – „zabíjí“ totiž osobnost člověka (jako euthanasie končící jeho fyzickou existenci). Odmítnutí bylo tím důraznější, že ke zneužití v USA (v některých věznicích) patrně skutečně došlo.

Narazili jsme tedy sice na slabou stopu, ale perifrontální leukotomie počátkem století a ještě k tomu na Haiti je čirou utopií tím spíše, že ani v západní Africe, ani na Haiti nejsou prokázány domorodé trepanace lebek, jeden z nejstarších terapeutických zákroků jak v americké a tichomořské oblasti, tak v Evropě.

Není snad třeba zvláště zdůrazňovat, že naprosto odmítáme uvažovat o nekromanii, „okultních“ způsobech buzení mrtvol nebo kejklířských kouscích, které provádějí představitelé předbuddhistického náboženství v Tibetu, zvaného Bon. Vyznavači jedné sekty, kouzelníci zvaní „ngagspové“, celebrují občas obřad ro-lang (mrtvola, která vstává), v podrobnostech tak odporný a nechutný, že není žádoucí jej popisovat.

(7)

Fyziologie nás dostatečně přesvědčuje, že i vratná klinická smrt se po několika minutách mění ve smrt nevratnou odumřením mozkových buněk, jejichž zásobování kyslíkem ustalo.

Podaří-li se výjimečně člověka s takto postiženou mozkovou tkání přece jen zachovat při životě (po otravě svítiplynem, resp. kysličníkem uhelnatým nebo jiných otravách a onemocněních), dostavují se obvykle těžké poruchy nejen v oblasti duševní činnosti, ale i poruchy pohybu, obrny, necitlivost, odúmrť tkání atd.

Je tedy zcela, jisto, že zombiovié, existují-li, nejsou oživlými mrtvolami, ale lidmi, kteří byli pohřbeni ve stavu smrti se podobajícímu, do něhož uvedl například důvtipný, a všelikých jedů i léků znalý hrabě Monté Cristo slečnu Valentinu, aby ji uchránil před atentátem zlých příbuzných. Svědčí o tom i případ z roku 1908, popsaný Stephenem Bonsalem roku 1912 v americkém vědeckém časopisu:

Jakýsi dělník v Port-au-Prince onemocněl horečnatou chorobou projevující se opakovanými, vysokými teplotami, které nebylo možno snížit. Zanedlouho za přítomnosti lékaře, kněze a své manželky zemřel a byl pohřben. O několik dní později je] náhodný jezdec nalezl připoutaného v rubáši ke stromu daleko od hřbitova a sténajícího. Byl poznán knězem, lékařem i manželkou, sám však až do smrti nepoznal nikoho a souvisle nepromluvil. Tehdejší haitský prezident Nord Alexis jej umístil na vládním statku, kde o něj bylo postaráno. Případ je zcela ověřen.

Je zřejmé, že kdosi, kdo včas provedl exhumaci zdánlivě mrtvého, hodlal „mrtvolu“ kamsi zašantročit. Náhoda mu plán překazila.

Pohřbení zdánlivých mrtvých bývalo daleko častější, než se má za to, zejména v oblastech, kde mrtvolu nevyšetřil kvalifikovaný lékař a kde se s ohledem na horké klima s pohřbem pospíchalo. Někdy je i pro zkušeného lékaře obtížné bez pořízení elektroencefalogramu, zaznamenávajícího činnost mozku, rozhodnout, zda nemocný žije, nebo zda již překročil práh smrti, zejména jde-li o stavy spojené s postižením centrálního i tzv. vegetativního nervstva, kdy mohou být tělesné pochody (puls, dech, reakce zorníc apod.) utlumeny hluboko pod obvyklou míru.

(Spěchám čtenáře ujistit, že dnes je pohřbení jen zdánlivě zesnulého člověka zcela vyloučené, a vyskytuje se leda ve strašidelných povídkách nebo v neověřených historkách. Jiná byla ovšem situace v 19. století, kdy v Anglii a USA vládla pravá psychóza strachu z takového osudu, podporovaná smyšlenkami i – připusťme to – skutečnými omyly, např. pohřbením živého chlapce roku 1853 ve Walesu.

Všeobecně používanou obranou před tímto neblahým osudem byl jednak odklad pohřbu až do doby, kdy se zjevně projevil hnilobný proces, jednak rozličná, signalizační a varovná zařízení instalovaná do rakve, pro chudé zesnulé alespoň lopata nebo páčidlo, které měly oživlému nebožtíkovi pomoci opět na svět. Nejpopulárnějším se stalo v roce 1852 patentované Batesonovo životavratné zařízení čili Batesonova zvonička, zdobící značnou část ze tří tisíců rakví, denně v Londýně používaných. Pan Bateson se stal milionářem a roku 1859 nositelem Řádu britského impéria, uděleného mu osobně královnou Viktorií. Roku 1867 se ve své továrně polil lněným olejem, zapálil a uhořel, zešílel z hrůzy, že bude pohřben zaživa navzdory výslovnému příkazu zpopelnění a navzdory kuriózně složitému životavraceči, který sám pro sebe zkonstruoval.)

(8)

Moudrý a vědecky založený lékař Antoine Villiers málem knokautoval skeptického V. B. Soabrooka tímto názorem:

„Milý pane, nevěřím v zázraky ani v nadpřirozené úkazy… ale ten váš Polynice je možná blíže pravdě než vy… Nejsem si jistý, že tu nejde o něco strašného, o něco ve smyslu zločinného čarodějství, chcete-li, alespoň v některých případech těchto zombiů. Nejsem si nijak jist, že někteří z těch, kteří teď pracují na polích, nebyli skutečně vyvlečeni ze svých hrobů, v nichž leželi v rakvích, pohřbeni truchlícími rodinami!“

Pak ukázal Seabrookovi naprosto netajemnou a zdaleka ne „okultní“ knihu, totiž trestní zákoník haitské republiky (dnes již neplatný). Nalistoval v něm jistý paragraf a jeho článek 249:

„Jako pokus o vraždu bude též označeno, jestliže kdo zaviní, aby někdo požil látek, které ačkoli neusmrcují, vyvolávají delší nebo kratší letargickou spavost. Byla-li osoba po požití těchto látek pohřbena, bude to pokládáno za vraždu, ať následuje jakýkoli výsledek.“

Díky vám, důvtipný doktore Villiersi, přihořívá!

Zákonodárci haitské republiky, ačkoli vycházeli z napoleonských trestních kodexů, zřejmě znali své pappenheimské a vtělili do zákoníku články, které by v Evropě působily značně bizarně.

První otázkou, kterou si z lékařského hlediska musíme položit, je, zda si vůbec lze představit zdánlivě mrtvého člověka, který přežije pohřbení, nezbytně spojené s déletrvajícím nedostatkem kyslíku.

Odpověď je kladná. Zdánlivá smrt, ať již způsobená jakýmkoli fyziologickým či patologickým procesem, vede především k podstatnému snížení dechové frekvence i pulsu na dolní hranici umožňující ještě „existenční minimum“ zásobování mozkových buněk kyslíkem. Tato hranice je zřejmě velice nízká, soudě podle experimentů indických jogínů i některých Evropanů, kteří si jejich znalost i praktiky osvojili – např. plukovníka Townsenda. I když nejde o anabiózu, stav latentního života, do něhož mohou být uvedeny nejen baktérie, ale i chvostoskoci, želvušky a jiní nižší tvorové (savčí buňky se anabióze podrobují jen s největšími obtížemi), je zřejmé, že existují fyziologické mechanismy, jimiž je možno lidské tělo převést na velmi ekonomický způsob a provoz látkové výměny. Tyto experimenty, ačkoli nezřídka končí smrtí jogína nebo kejklíře, nepopírají ani nejskeptičtější kritikové a potvrzují jejich trvání i několik dní, ba dokonce několik desítek dní. Nejdelší doba, po kterou byl pod přísnou kontrolou jogín pohřben a opět vzkříšen, je čtyřicet dní. Nelze tedy pochybovat ani o možnosti daleko kratší doby, po kterou setrvalo v hrobě tělo budoucího zombie v uměle navozeném letargickém spánku, než by bylo zločincem odkryto.

(9)

Složitější bude odpověď na otázku, zda existují léky či jedy schopné

1. uvést oběť do stavu podobného smrti, aniž zabíjejí,
2. vést k takovému poškození centrálního nervového systému nebo jeho funkcí, aby bylo dosaženo naprosté a trvalé povolnosti bez poškození hybnosti a se zachováním možnosti styku s obětí.

V každém případě se o nich tradují zprávy již ve starověku. Fantastická psychofarmakologie zaujímala značnou část mýtů – podobný účinek měla např. i voda podzemní řeky Léthé, po níž převážel nerudný Charón duše zemřelých: zapomněly na celý předešlý život. Nápoj zapomnění podávala kouzelnice Kirké, vlastnila jej Helena Trójská, v germánské mytologii pak Gudrunina matka. Ještě blíže předpokládanému jedu jsou látky působící trvalou duševní poruchu, šílenství nebo zhloupnutí. Tak např. Olympia, matka Alexandra Velikého, prý jedem způsobila trvalé zhloupnutí Alexandrova bratra Arrhidea, aby nebylo uvedeno v pochybnost Alexandrovo nástupnické právo. Vyslanec císaře Mauricia Eusebius potřel v lázni krále Adloalda jedovatou mastí a učinil z něho tak svůj povolný nástroj.

V Římě byl požitím jedovatého nápoje zbaven rozumu Aias, syn vévody Anchise – atd. atd.

Že jsou to jen pohádky? Ovšemže ano, a právě proto jsme povinni brát je vážně a snažit se z tohoto pokladu dávné moudrosti vytěžit co nejvíc, jen takový postoj je důstojný vědy a lidského poznání.

Vždyť i pohádkové zvěsti o živé a mrtvé vodě mají racionální jádro, dnes zkoumané velmi vážně (například v knize V. M. Muchačeva „Živá voda“, 1977), jakkoli se dosud nepodařilo oživit rozčtvrceného hrdinu nebo výrazně zkrášlit produkty macešské přírody. Voda totiž není H2O, jak se nám snaží namluvit učebnice, ale vždycky (H2O)n – jinak by např. vřela při pokojové teplotě, ba ani jen to ne: nehledě na vždy přítomné rozpuštěné látky je voda vždy směsí izotopů vodíku a kyslíku, zejména deuteria a tritia (D2O, T2O, ale i HDO, DTO
atd.),  přičemž se „těžká“ voda D2O liší od „lehké“ vody H2O nejen fyzikálními a chemickými vlastnostmi, ale i – a to výrazně – biologickými účinky.

V našich řekách je poměr deuteria k vodíku asi 1:6800, deuteria je tedy 0,015%, diky koloběhu vody na naší planetě však tento poměr zdaleka není stálý. Obsah deuteria klesá až o několik desítek procent od rovníku k pólům a se vzrůstající nadmořskou výškou. Nejméně je ho ve vodě z ledovců a ze sněhu – a nastojte, taková voda je „živá“ – zrychluje výrazně růst rostlin (zahrádkáři nahrnující sníh ke stromkům nejsou tedy pošetilci) i pokusných zvířat. Naopak voda se zvýšeným množstvím deuteria zastavuje množení mikrobů a růst kvasinek, brání klíčení semen a dokonce zabíjí i ryby. Není vyloučeno, že podíl deuteria ve vodě přímo zasáhl do historie země v období prvohor a druhohor, kdy celkový objem biomasy několikanásobně přesáhl dnešní stav. Jeho vzrůst snad podnítil přechod života z moře na souš. Planktonu se daří poblíže pólu lépe než v tropických vodách. Stěhovaví ptáci snášejí vejce obvykle co nejdále od rovníku atd. atd.

Byli tedy autoři nápisu v zničeném arabském Masadu Římany roku 73 př. n. l. pošetilí, popisovali-li vodu z ledovců, stékající po západních úbočích Sinaje jako „živou“ a vodu svrchní, říční z východních svahů Jako méně blahodárnou, „mrtvou“?

(10)

Vraťme se však k zombiům a psychotropním drogám.

Současná psychotoxikologie zná léky i jedy působící na ústřední nervovou soustavu a vyvolávající případně po delší době poruchy inteligence nebo přímo demenci – především skopolamin, kysličník uhelnatý, alkohol, bromidy, olovo, rtuť, hašiš, námel a jeho štěpné alkaloidy, nebo látky působící na štítnou žlázu. Nejpodezřelejší je skopolamin, tím
spíše, že rostliny, z nichž je ho možné extrahovat, totiž černý blín (Hyosoamus niger) a skopolie (Skopolia carniolica), jsou světoobčany a nejstaršími „dodavateli“ travičů vůbec. Typickou známkou akutní i chronické otravy skopolaminem však je vrávorání a blábolení postiženého. O cílené práci nemůže být v tomto stavu pochopitelně ani řeči. Musíme pátrat dál.

Původní obyvatelé, karibští Indiáni, byli na Haiti bílými dobyvateli do posledního muže, ženy i dítěte pobiti (nehodili se k práci na plantážích a tvrdošíjně odmítali výhody a slasti otrockého způsobu života) a nahrazeni importem „černé slonoviny“, západoafrických černochů. Ti pocházeli z oblasti botanicky neobyčejně bohaté, která dala evropské medicíně např. některé farmakologicky obzvláště vydatné druhy semen Strophantu, poskytující vynikající a nepostradatelný srdeční lék, glykosid strofantin, používaný už dávno černochy jako šípový jed nebo při rituálních „božích soudech“.

Není pravděpodobné, že si dahomejští černoši, nahnaní jako stádo dobytka do podpalubí otrokářských lodí (přežití 50 % transportovaných bylo považováno za znamenitý výsledek a důkaz obratnosti, ba lidumilnosti kapitána), odváželi do své nové „vlasti“ něco více než jen holé ruce a holý život. Není ani pravděpodobné, že by se otrokáři lovící a kupující od domorodých králů otroky zabývali botanizováním a přenesli některé africké rostliny na Antily. Jedno je však jisté: nikdo nemohl ubohým černochům vzít fantastickou schopnost třídění místních rostlinných druhů v systému sice nevědeckém, ale velmi podrobném (obvykle rozeznávají přírodní národy kolem 2000 botanických biot), vedoucím i v této prelogické, magické fázi strukturalizace přírody k rychlým objevům léčivých i toxických účinků celé řady druhů. Stovky vědeckých pracovišť dnes usilovně a v krajní časové tísni sbírají zbytky etnobotanických vědomostí přírodních národů a obyvatel zejména Střední a Jižní Ameriky, ověřují je a předávají farmakologům. Díky „primitivům“ byly objeveny neobyčejně účinné léky bránící růstu zhoubných nádorů, srdeční léky a drogy významně sloužící léčení duševně chorých.

(11)

Afričtí otroci se ocitli v botanickém ráji, dodnes zdaleka neprozkoumaném a neutříděném, kde však lze předpokládat dalekosáhlé přenosy jednotlivých botanických biot jednak člověkem, jednak přírodními silami, např. orkány, těmito „dětmi oceánu“ schopnými transportovat klíčivá semena, odnože i celé rostliny do tisícikilometrových vzdáleností.

Přes pochopitelné regionální rozdíly jednotlivých zeměpisných oblastí je třeba počítat s rozšířením žádoucích druhů rostlin – především narkotik, opojných a halucinogenních drog používaných spíše rituálně než zneužívaných – po celé široširé oblasti. Připadá mi neméně důležité, že měli velmi dobré důvody, aby se s farmakologickými účinky a možnostmi místní flóry co nejrychleji a nejdůkladněji seznámili. Haiti je totiž mimořádně nezdravá země a sama republika Haiti, po USA nejstarší republika amerického kontinentu, zrozená v bojích proti Francouzům od prvních incidentů roku 1791 u Cap Francais (nyní Cap Haitien) do vyhlášení nezávislosti o třináct let později, aby se mohla nazývat „dítětem žluté zimnice“. Ta totiž daleko spíše než nepochybná statečnost bývalých otroků a neméně nepochybná válečnická schopnost jejich vůdce Toussainta l’Ouvertura ztenčila až na tři tisíce vojáků pětadvacetitisícový sbor generála Leclerka vyslaný na Haiti roku 1801 Napoleonem. Skvěle vyzbrojení a vycvičení francouzští vojáci, jejichž zbytek byl roku 1803 z Haiti evakuován, mřeli po stovkách. Jejich černí protivníci přežívali, ačkoli byli komárům přenášejícím žlutou zimnici vystaveni ve stejné míře, ne-li více. Měli však své léky, svou „zelenou medicínu“, dnes sledovanou a zkoumanou vědci celého světa.

Není možné popisovat etnobotanické výsledky dosažené v tomto ohledu týmy specializovaných odborníků, v jejichž čele stojí světově proslulý profesor harvardské univerzity Richard Evans Schultes. Materiál je obrovský. Omezme se na dvě otázky:

1. Může ještě existovat rostlina, jejíž účinky by byly lékařskou vědou z farmakologického hlediska neprozkoumány, avšak domorodcům známy?
2. Mohla by taková rostlina způsobovat příznaky nezbytné pro zločinnou činnost „výrobců“ haitských zombiů, tedy stav zdánlivé smrti, katalepsie a strnulosti následovaný poruchou intelektu a trvale zúženým vědomím?

První otázku smíme zodpovědět bez rozmyšlení kladně. Znovu a znovu, dnes a denně se ukazuje, že naše znalosti „zelené medicíny“ jsou v samotných počátcích, že obrovská pokladnice přírody obsahuje nespočetná překvapení ve formě neobyčejně účinných léků, jejichž znalost byla dávno ztracena, ztrácí se s přílivem civilizace do posledních oblastí obývaných domorodci znalými původní botanické strukturalizace nebo je před bělochy (jako takřka všechny halucinogenní rostlinné drogy) přísně tajena.

(Podotýkám, že se chováme trochu macešsky k drogám a jedům živočišného původu – např. staré recepty čarodějných mastí obsahujících i ropuší kůži byly opravdu velmi účinné – v ropuší kůži obsažený bufotenin je jednou z nejpůsobivějších halucinogenních látek vůbec …)

(12)

Odpověď na druhou otázku je svízelnější.

Zdá se, že hledanou drogou nebude rostlinný trankvilizér, např. rezerpín získávaný z rozličných druhů Rauwolfií, ani tzv. halucinogeny či psychomimetika, mezi něž patří „magické“ houby z Mexika, aztecký peyotl, hašiš, námel, ayahuasca, „víno opájející duši“, připravované extrakcí z různých druhů lián a obsahující především harmín, konžský jed iboga, karibský halucinogen ve formě šňupacího prášku cohoba, ololiuqui a mnoho dalších. Při předávkování takřka všech jmenovaných drog může dojít ke ztrátě orientace, k porušení paměti a stuporu (nehybnosti) – tyto příznaky jsou však necharakteristické a objevují se pouze u disponovaných jedinců a po mimořádných dávkách. Nelze si představit cílený účinek postihující dokonce skupinově řadu lidí takřka totožnými příznaky.

Charakteristické pro psychomimetika naopak je, že fyziologické pochody ovlivňují jen málo a výjimečně.

Řešení hádanky je skryto, domnívám se, jinde a dokonce i méně důvtipně, jestliže byla zcela novými obyvateli tak záhy, v průběhu stovky či dvou stovek let, vypracována účinná metoda „psychické vraždy“ včetně dlouhotrvající katalepsie, aniž by došlo – alespoň ve většině případů – k fyzické smrti. S něčím takovým by si naštěstí neporadila ani soudobá, moderní medicína.

Tajemství zombiů může mít mnoho společného s anekdotou o velevzácném bílém slonu, který zmizel ze své klece a byl marně hledán stovkami detektivů po celém světě. Teprve daleko později se zjistilo, že propadl podlahou do sklepa a tam chcípl hlady.

(13)

Když se první angličtí osadníci vylodili roku 1608 na ostrůvku Jamesovy řeky ve Virginii, založili zde kostel, který byl v provozu až do roku 1733, a při kostelu prozíravě i hřbitov.

Záhy přijal k věčnému odpočinku několik obzvláště vytrvalých a odvážných výzkumníků, pátrajících v novém domově po nových jedlých rostlinách. Býlí, později podle prvního naleziště nazvané „jamestownské“ nebo kalkem „jomsonské“, případně „trnité jablko“, jedlé nebylo. Naopak. Šlo o durman obecný („panenskou okurku“), Datura stramonium, prudce jedovatou rostlinu z čeledi lilkovitých, Solanacese, jejíž všechny druhy obsahují toxické alkaloidy, především hyoacyamin a atropin. Není divu, že se jamestownští degustátoři tragicky zmýlili – jednotlivé rody se od sebe až podstatně liší – některé mají bylinný charakter a nadzemní části každý rok odumírají, jiné rostou jako dřeviny. Jinak je rostlina kosmopolitní a jako zdroj jedu byla užívána odpradávna např. i v Číně.

Toxikologicky je durman neobyčejně zajímavý především jako narkotikum. Byl podstatnou přísadou čarodějných mastí, umožňujících ve středověku „létání“ s deliriem, odpovídajícím osobním potlačeným přáním – nezřídka tedy i účast na sabatech. Prof. Peuckert z Gottingenu vyzkoušel se svými kolegy farmakology osvědčenou recepturu ze 17. století. O svých deliriantních snech se vyjadřoval rezervovaně, jisto však je, že po vetření masti nastal u všech dobrovolníků čtyřiadvacetihodinový hluboký spánek.

Lékaři v říši Inků používali, jak se zdá, výtažku nebo odvaru z druhu Datura Fastuosa jako účinného narkotika před operacemi. Bezvědomí trvalo až několik dní.

Kolumbijští Čibčové omamovali až k naprosté strnulosti durmanem otroky a ženy odsouzené k pohřbení se svým pánem, aby předešli nedůstojným, ale za daných okolností zcela pochopitelným incidentům.

Ekvádorští Indiáni kmene Jívaro, proslulí výrobou zmenšených hlaviček, tsans, uklidňují durmanovým odvarem neklidné a nezvládnutelné děti, doufajíce současně v pedagogický výsledek příšerných halucinací. Jejich pokročilejší evropští spolutrpitelé, toužící v klidu sledovat televizní pořad, používají v těchto případech obvykle hysteps.

(14)

Nejpečlivěji (podle  Schultese) vypracovali farmakodynamiku a toxikologii lilkovitých rostlin vůbec a durmanu zvláště vysokohorské kolumbijské indiánské kmeny Kamsá a Ingano, pěstující jednak donedávna neznámý strom Culebra borrachera (Methysticodendrom amesianum), propůjčující prý kouzelníkům psychotronické schopnosti (strom se stal předmětem intenzivního zájmu vojenských představitelů USA a psychotronického oddělení NASA) rostlinným virem a vyrůstající do zrůdných a nezvyklých forem.

Tvrdí, že tyto nemocné rostliny mají zcela jiné účinky než rostliny zdravé, mezi jiným i podstatně silnější narkotické působení.

Schultes, poučen desetiletími etnobotanické praxe, o tom nepochybuje. Tvrdí, že lilkovité rostliny skrývají „ještě úchvatnější tajemství“, než jaká až dosud objevila lidová i vědecká medicína …

Pokud tedy jde o drogu schopnou po předchozích chorobných příznacích rozrušení, neklidu, třesu a deliria (tedy vesměs symptomů, které by patrně haitský vesničan, jenž v životě neviděl ani lékařský teploměr, označil za „horečku“) navodit tedy stav strnulosti podobné smrti, nemusíme dále pátrat. Vhodně zneužitý durman je schopen svými účinnými látkami tento obraz vyvolat.

A pokud jde o trvalé a zcela přesně definované poškození intelektu …

Zdá se, že „zelená medicína“ je teprve na prahu dalších významných objevů. Účinky Culebra borrachera, které Schultes studoval čtrnáct let, naznačují, že se vědeckému zkoumání pootevřely nové „farmakologické dveře“ do světa dosud nedostatečně definovaných psychických energií, jimiž se dnes intenzívně zabývají psychotronikové celého světa. Jestliže jsou Culebra borrachera, případně přípravek jagé (jato) z kůry stromu Virola calophylla či ayahuasca opravdu schopny propůjčovat schopnosti telepatie, telegnoze, prekognice a dalších psychotronických fenoménů, je zjevné, že zde zasahujeme centrální nervový systém kvalitativně novým způsobem v jeho jednak nejelementárnějších, jednak nejjemnějších funkcích, a to naprosto selektivním, výběrovým způsobem. Lze si, velmi dobře představit – vycházíme-li z analogií účinku jiných psychofarmak – následky předávkování a otravy takovou dosud naprosto neznámou a záhadnou drogou: výběrové a možná nevratné postižení rozhodujících intelektuálních schopností, jinak v psychotronické akci povzbuzených v kladném smyslu.

Stručně a jasně řečeno: místo telepatie ztráta jemnějších komunikačních schopností vůbec, místo telegnoze zúžená schopnost orientace, místo prekognice nemožnost objektivního hodnocení situace.

(15)

Zombiové.

Na Haiti existují místa, kam dosud nevkročila noha bělocha vůbec, nebo již několik set let. Vesnice, které nemají zprávy o světě (a „světem“ je míněno např. Port-au-Prince) a netouží po nich. Bocorové a papaloi, kterým z kdysi slibné kreolské kultury zbyla jenom řeč – vše ostatní se vrátilo k temnu dahomejských pralesů. Flóra Haiti je neprozkoumána – o etnobotanice vůbec nemluvě.

Snad je tvrzení o zrušení stavu zombií solí nebo masem jen pověrou. Ale procesy, o nichž je řeč, jsou zjevně tak jemné, že nelze vyloučit ani drastický účinek zvýšené koncentrace těch či oněch iontů nebo jiných látek. Snad zombiové vůbec neexistují.

Doufejme.

Doufejme přesto, že jejich existenci považoval za pravděpodobnou jinak vůči všem spekulacím velmi odmítavý Ivan Horvai (Záhady duševního života, Orbis, 1960, str. 242), který však považoval za pravděpodobnější hypnotické zásahy než použití narkotik nebo jiných psychotropních léků.

Doufejme i proto (a to je slabá a podivná útěcha), že Papá Doc a Baby Doc s pomocí deseti tisíc „leopardů“ – jejich pojmenování svědčí o psychologických schopnostech mladého Duvaliera a jeho poradců; hrůzné vzpomínky na tajnou společnost vraždících leopardích mužů ve staré africké vlasti ještě na Haiti zcela nevyhasly – bezohledně vykácel téměř devadesát procent lesů ve prospěch amerických monopolů a změnil tak věčně zelený ostrov v polopoušť. Dešťové srážky klesly na polovinu a největší část Haiti se halí do oblaků prachu. Pole nerodí a hladomor zabíjí. Za těchto okolností ovšem hynou i rostliny.

Ostatně k čemu zombiové? I tak jsou Haiťané nejlevnějšími pracovními silami na světě. Průměrný reálný roční důchod 60 dolarů je zahraničními pozorovateli odhadován jako značně nadsazený a 20 dolarů je pokládáno za pravděpodobnější odhad. A nikomu ani ve snu nenapadne vykořisťování kontrolovat nebo dokonce omezovat. Právě naopak: pronikání cizích monopolů na Haiti je legalizováno a usnadněno zvláštními zákony. Takže v západoněmeckých novinách vychází týden co týden poutavý inzerát s fotografií půvabné mladé černošky ochotné pracovat pro vás, podnikatelé, 8 hodin denně za pouhý jeden dolar spolu se stovkami svých šikovných přítelkyň – veškeré myslitelné výhody včetně koncentráků pro odboráře a liberály jsou zajištěny.

Zombiové.

KONEC

Z časopisu Tvorba, 80. léta