Signály z vesmíru

Jsme ve vesmíru sami? To je pro nás pravděpodobně jedna z nejdůležitějších otázek, ale věda nám zatím není schopná dát odpověď. Je velice pravděpodobné, že život v některé jiné části vesmíru existuje, otázkou je jak je to daleko a jak je vyvinutý. Opravdovým zlomem by byl hmatatelný důkaz mimozemské inteligence, technicky vyvinuté podobně jako naše, nebo více? Nebylo by nutné se setkat tváří v tvář, stačilo by vědět, že nejsme ve vesmíru sami. Proto již před 20 lety zahájila NASA program systematického „skenování“ vesmíru se snahou zjistit, jestli nám někdo nevysílá nějaké signály. Program byl nazván SETI – Search for Extra-Terrestrial Intelligence (hledání mimozemské inteligence). Po mnoha letech příprav, základního výzkumu a plánování bylo hledání signálů zahájeno v roce 1991, nicméně již rok poté zastavil americký kongres jeho financování. Za počátek SETI lze označit rok 1959 – dva fyzikové, Giuseppi Cocconi a Philip Morrison, navrhli projekt, který se měl pokusit detekovat mimozemskou inteligenci radioteleskopy v mikrovlnném pásmu 3 až 30 GHz – svůj návrh publikovali v renomovaném časopise Nature. Podobný projekt v té době již plánoval i nyní věhlasný Frank Drake, který na jaře 1960 skenoval hvězdy podobné Slunci s třicetimetrovou parabolou v Západní Virginii ve snaze najít signály od mimozemských civilizací. Předpokládal, že pokud by existovala nějaká vyspělejší civilizace, pokusila by se na sebe upozornit vysíláním nějakého signálu – usoudil, že by to mohla být nějaká významná frekvence, např. neutrální pásmo spektrálního vyzařování vodíku (1,4 GHz). Nic ale nenašel a tak po nějaké době sledování ukončil.

První vládou podporovaný projekt tohoto typu byl zahájen v šedesátých letech 20. století v tehdejším Sovětském svazu. Na rozdíl od Drakea používali všesměrové antény, přijímající signály ze všech stran.

Americká vláda začala o podobném projektu uvažovat až začátkem 70. let. Byly zahájeny technické studie ve spolupráci NASA Ames Research Center a Jet Propulsion Laboratory (JPL) v Pasadeně (Kalifornie). NASA se soustředila na průzkum asi 1000 hvězd podobných Slunci. Jejich tzv. cílené hledání předpokládalo velmi citlivá zařízení k detekci velmi slabých nebo sporadických signálů. JPL naopak měla v úmyslu systematicky prohledávat oblohu ve všech směrech. Až po deseti letech studií v roce 1988 dala NASA projektu „zelenou“ a v roce 1991 začal být oficiál-ně prohledáván vesmír ve snaze najít známky mimozemské inteligence. Jak již bylo řečeno, po roce ale vláda nečekaně přestala projekt financovat. Proč?

Bývalý sovětský agent v USA, který po rozpadu SSSR přestal být komukoliv zodpovědný, hovořil zcela otevřeně o tom, že SETI bylo pouhou zástěrkou pro tajné vojenské výzkumy – technologie, vyvíjené oficiálně pro hledání slabých inteligentních signálů od mimozemských civilizací, byly ve skutečnosti připravovány pro tajné odposlouchávání nepřátelských vojenských komunikací přímo na Zemi.

Pro prakticky smysluplný program SETI je zapotřebí systém, který umí s velkou rozlišovací schopností skenovat (prohledávat) obrovský rozsah kmitočtů (frekvencí) a musí být schopný rozeznat přítomnost inteligentního vysílání. Toho se dosahuje mocnými a složitými algoritmy, které využívají pravděpodobnostní počet k analýze přicházejících dat. Systém také musí umět rozeznat a analyzovat i velice slabé signály, ukryté hluboko v šumu pozadí. A tohle všechno by také měl umět perfektní odposlouchávací systém, který by pak mohl poskytnout své straně v případném konfliktu výrazné výhody.

SETI tak byl perfektní zástěrkou a prostředkem k zainteresování nejlepších mozků – radiových inženýrů, matematiků a počítačových expertů. Byl prostředkem k získání podpory lidí, projektem, do kterého mohly volně a legálně plynout peníze. A vyvinuté technologie mohly být zatím nenápadně přesouvány do vojenské a diverzní sféry.

Vše co vláda chtěla byla technologie – objev inteligence někde ve vesmíru by byl nepohodlný problém a tak přestal být projekt financován.

Ale co dnes? Protože Sovětský svaz už neexistuje a svět žije relativně v míru, je pro takové technologie ve vojenské sféře ještě vůbec nějaké využití? Odpověď je ano, nyní my jsme ti nepřátelé. Je to naše komunikace, která je v součas-nosti sledována, využívajíc technologii, vyvinutou pro SETI.

Projekty SETI v současnosti

Poté, co byl zastaven přísun státních financí, museli si vědci už pomoci sami, aby mohli v projektech pokračovat. Vytvořili SETI Institut, který převážně ze soukromých subvencí pokračuje v hledání inteligentního života ve vesmíru.

Projekt Phoenix pokračuje ve strategii započaté v Ames Research Center a provádí zaměřené vyhledávání skenováním hvězd podobných našemu Slunci. Projekt SERENDIP (Search for Extraterrestrial Radio Emissions from Nearby Developed Intelligent Populations) byl zahájen už v době státem podporovaného SETI a udržel se dodnes díky přidružení ke standardnímu radioastronomickému výzkumu, hlavně na observatoři Arecibo (Portoriko).

Jsou i projekty, zabývající se zcela jinou částí elektromagnetického spektra. OSETI (Optical Search for Extraterrestrial Intelligence) skenuje oblohu a hledá laserové paprsky signalizující z vesmíru, COSETI (Columbus Optical SETI) užívá desetipalcový telskop s citlivým optickým transduktorem k monitorování pulsních majáků i modulovaných elektromagnetických vln.

Vědci, zabývající se sledováním optického spektra, jsou přesvědčeni, že je to pravděpodobnější možnost, protože do laserového paprsku lze vyzářit mnohem větší výkon a je tak větší pravděpodobnost jeho zachycení.

Jsou i skupiny, které se snaží do projektů SETI vtáhnout i veřejnost. Např. SETI@Home – každý může pomoci na svém počítači zpracovat určitou část dat, zachycených velkým radioteleskopem. Nemusíte nic zvláštního dělat – jen máte na počítači spuštěný speciální šetřič obrazovky, který v době, kdy váš počítač není využíván, zpracovává speciálním programem jednotlivé „porce“ dat, které si stahuje z Internetu. Automaticky rovněž odesílá výsledky zpracování. Jiná skupina, SETI League, se zabývá technickými aspekty SETI.

To jsou jen některé z aktivit, existuje ještě mnoho dalších projektů. Je to jistě záslužná činnost, případný úspěch může mít pro lidstvo obrovský význam a bude zajímat každého obyvatele Země. Je jen otázkou, jestli se naše hledání nezaměřuje technicky špatným směrem – co když se nás mimozemské civilizace snaží kontaktovat zcela odlišým způsobem? A co když již někdy v minulosti k takovým kontaktům došlo?

Základní problémy SETI

Jsou dva hlavní směry, kterými se může hledání mimozemských inteligencí ubírat. První vychází z předpokladu, že technicky vyvinutá civilizace, podobná té naší, bude mít vyvinutý globální telekomunikační systém na bázi elektromagnetických vln (jako my). Prakticky všechny případné technicky vyvinuté civilizace v okruhu 70 světelných let mohou přijímat naše první televizní vysílání (zahájené zhruba před 70 lety, elektromagnetické vlny se šíří stejně rychle jako světlo). Proto předpokládáme, že to bude i obráceně a že taková civilizace by rovněž produkovala obrovské množství různých radiových signálů, které my bychom mohli zachytit.

Druhý směr předpokládá, že někde ve vesmíru je civilizace mnohem vyspělejší než my, která trvale vysílá určitý signál, aby upoutala naši pozornost. Tento přístup je preferován, protože taková civilizace by vysílala silný signál naším směrem a zároveň by ho modulovala jednoduchou zprávou, které bychom snad mohli porozumět.

Jedním z problémů je potřeba, aby mimozemská civilizace nebyla příliš daleko, aby případná obousměrná komunikace byla možná, tj. aby na druhé straně ještě někdo byl, až tam dorazí naše případná odpověď. Omezuje nás zde rychlost světla jako maximální rychlost, kterou mohou elektromagnetické vlny putovat. Tato rychlost je dostatečně velká pro jakékoliv naše globální telekomunikace, ale v nekonečnosti vesmíru i při této rychlosti to trvá proklatě dlouho, než vyslaný signál někam doletí. Např. výměna pozdravů s civilizací u nejbližší hvězdy Proxima Centauri by trvala asi 8 let. Pokud by nějaká pokročilejší civilizace objevila způsob, jak cokoliv vyslat rychlostí větší než je rychlost světla, výrazně by se zvýšila pravděpodobnost úspěšného navázání komunikace.

Omezená rychlost světla má ještě další nevýhodu. Pokud komunikace přijde z velmi vzdáleného hvězdného systému, potom civilizace, která ji odeslala, již nemusí vůbec existovat. Elektromagnetické vlny udělaly z našeho světa poměrně malé místo, ale zároveň nám názorně ukazují, jak obrovský je – v prostoru i čase – celý vesmír.

Další omezení tkví v samotné definici mimozemské inteligence. Hledání mikrovlnného vysílání prvočísel od hvězd podobných Slunci velice zužuje kritérium inteligence. Ne každý život musí být biologický, dokonce ani nemusí existovat ve fyzických dimenzích. I kdyby, předpoklad, že bude vysílat prvočísla znamená, že očekáváme psychologii velmi podobnou té naší. A kdo zaručí, že se jejich technický vývoj ubíral zrovna cestou elektromagnetických vln? Vypadá to spíš, že hledáme jiný lidský (tj. nám hodně podobný) život. A nic jsme zatím nenalezli možná právě proto, že jsme oblast hledání výrazně zúžili dříve, než jsme vůbec začali.

Mezitím v Berkeley Radiation Laboratory nyní již známý kvantový fyzik David Bohm udělal překvapivý objev při výzkumu plasmy. Zjistil, že za určitých podmínek se elektrony a ionty, tvořící plasmu, začaly spontánně organizovat do samostatných „živých“ jednotek. Jako určité améby (měňavky) byla vzniklá plasma schopná obklopit a zničit jakékoliv cizí těleso ve svém okolí. Bohm nazval tyto plasmové organismy „plasmony“.

Vzhledem k tomu, že plasma je nejrozšířenějším stavem hmoty ve vesmíru, zdálo by se logické z toho usoudit, že „plasmoni“ a nikoliv na uhlovodících postavený život (jako ten náš) by mohli tvořit největší podíl života v kosmu.

Prvotní kontakty s jinými dimenzemi?

První komunikační systém na bázi elektromagnetismu vyvinul Samuel Morse v třicátých letech 19. století a předvedl ho veřejně v roce 1844 – byl to drátový telegraf. V původním systému baterie a telegrafní klíč ve vysílací stanici ovládaly elektromechanický převodník v určité vzdálenosti na přijímací straně, se kterou byly propojeny vodičem (drátem). Nutností byl tzv. zpětný vodič, takže přijímací a vysílací strana musely být propojeny dvěma vodiči. Časem se zjistilo, že ten druhý, tzv. zpětný vodič lze vynechat a místo něj použít zem (uzemnění). Příslušné svorky vysílacího i přijímacího zařízení byly připojeny ke kovovému kolíku, zaraženému do země. V souvislosti s tím se ale začaly objevovat nezvykle silné elektrické výboje a operátoři si stěžovali na velké modré jiskry, přeskakující mezi kontakty telegrafního klíče. Nakonec se zjistilo, že lze vynechat i baterii a telegrafní sítě pracovaly s elektřinou „ze země“.

V roce 1849 vynalezl Alexander Bain první dobře známé elektrochemické záznamové zařízení, které umělo přijímat, zaznamenat a vytisknout příchozí komunikaci díky chemické reakci. Mnoho společností brzy nahradilo své původní elektromechanické přístroje těmito mnohem citlivějšími elektrochemickými. Měly menší spotřebu a tak ještě lépe fungovaly pouze ze „zemské energie“. Když se operátoři ráno vraceli ke svým přístrojům, často nacházeli v přístrojích zaznamenané různé části vět a zvláštní geometrické obrazce. Co když to byl už tehdy kontakt s mimozemskou civilizací, nebo třeba s civilizací z jiných dimenzí (ne nutně mimozemských)?

Blízká setkání Nikoly Tesly

      Dr. Nikola Tesla, vynálezce střídavého elektrického proudu, věnoval mnoho času výzkumu vysokonapěťové vysokofrekvenční struktuře naší planety.

Během těchto výzkumů na své výzkumné stanici v Colorado Springs si jednoho dne Tesla všiml, že jeho přístroje přijímaly nějaké nezvyklé signály. Do svého deníku si poznamenal:

     Nikdy nezapomenu na první pocity, které jsem měl, když jsem si začal uvědomovat, že pozoruji něco, co by mohlo mít nezměrné důsledky pro celé lidstvo. Připadal jsem si jako bych byl přítomen zrození nového poznání nebo objevení nové velké pravdy?

     Moje první pozorování mě až vyděsila, protože v nich bylo cosi mysterického, neřku-li nadpřirozeného, a já jsem byl sám v noci ve své laboratoři; v té době mě ale ještě nenapadlo, že by pozorované poruchy mohly být inteligentně ovládanými signály. Změny, které jsem zaznamenal, nastávaly periodicky a byly tak zřetelně podobné našim číslům a jejich uspořádanosti, že jsem je každopádně nemohl přiřadit k žádnému mě dosud známému případu.

     Byly mi samozřejmě důvěrně známy všechny typy elektrických poruch způsobovaných Sluncem, polární září a zemními proudy, a byl jsem si bez jakýchkoliv pochybností jist, že mnou pozorované změny nebyly způsobeny žádným z uvedených zdrojů. Podstata mých experimentů také vylučovala možnost změn, způsobených atmosférickými poruchami, což se mi mnozí snažili tvrdit.

     Nějakou dobu poté mě najednou napadlo, že poruchy, které jsem pozoroval, mohly být způsobeny záměrně, vlivem nějaké inteligence. Přestože jsem neuměl rozluštit jejich význam, nemohl jsem je považovat za žádných okolností za čistě náhodné. Neustále ve mně vzrůstal pocit, že jsem byl první kdo slyšel pozdrav z nějaké jiné planety? Byly to tyto signály?

Tesla pracoval na radiovém přenosu velmi odlišném od toho, který používáme dnes. Naše současné radiové komunikace využívají příčné elektromagnetické vlny, které cestují vzduchem – stejnou technologii, kterou SETI používá ke skenování vesmíru a účelem nalezení známek mimozemské inteligence. Elektromagnetické vlny, používané v Teslových systémech, byly však podélné a cestovaly skrze Zemi a/nebo plasmovou vrstvou atmosféry (tj. ionosférou). A právě v tomto systému, nikoliv v tom využívaném dnes SETI, byly tehdy zachyceny signály neznámého původu.

(2)

Jsme ve vesmíru sami? To je pro nás pravděpodobně jedna z nejdůležitějších otázek, ale věda nám zatím není schopná dát odpověď. Je velice pravděpodobné, že život v některé jiné části vesmíru existuje, otázkou je jak je to daleko a jak je vyvinutý. Opravdovým zlomem by byl hmatatelný důkaz mimozemské inteligence, technicky vyvinuté podobně jako naše, nebo více? Nebylo by nutné se setkat tváří v tvář, stačilo by s nimi komunikovat. Jsme na takovou komunikaci technicky připraveni? Tato událost zaměstnávala Teslovu mysl po celý zbytek jeho života a hrála roli i v jeho posledním zveřejněném vynálezu. Zatímco Tesla strávil většinu svého života výzkumem podstaty elektřiny vysokého napětí a kmitočtu (zejména za účelem bezdrátového přenosu elektrické energie), koncem třicátých let minulého století se začal zabývat vysokonapěťovou stejnosměrnou elektřinou. Plánoval přenos energie paprskem částic – tato teorie byla poprvé zrealizována až koncem 80. let v rámci amerického projektu tzv. hvězdných válek. Zatímco původní projekt přenosu pomocí vysokofrekvenčních potenciálů byl omezen na Zemi, nový system částicových paprsků měl být schopen přenášet energii i mezi planetami. Tesla předpokládal, že kdyby stejný paprsek byl modulován vibracemi lidského hlasu, mohl by třeba přenášet zprávy mimozemským civilizacím na sousedních planetách.

Pokud je známo, neměl Tesla nikdy příležitost tento plán zrealizovat. Politické klima tehdejší doby, které vyústilo ve druhou světovou válku, vytvořilo mnoho paranoie a generovalo různá prohlášení protistran o existenci nových zbraní na bázi „smrtících paprsků“. Tesla jako patriot své nové vlasti (USA) rovněž ohlásil, že vynalezl něco podobného. Od té doby se humorně jeho neškodné komunikační zařízení nazývalo „smrtící paprsek“.

Ve své obecné teorii relativity nalezl Albert Einstein řešení, které modelovalo zcela nový typ vln – vlny gravitační. Obecná teorie relativity popisuje sílu gravitace jako geometrickou deformaci v časoprostoru – pokud by deformace měla tvar vlny, šlo by o gravitační vlnu.

Zatímco elektromagnetické vlny jsou třírozměrné, gravitační vlny jsou pětirozměrné. Einstein však řekl, že tyto vlny putují rychlostí stejnou, jako světlo, tedy 300 000 km/s, což znamená, že v případném využití nemají v tomto směru výhodu před vlnami elektromagnetickými.

Oficiálně zatím nebyly gravitační vlny detekovány – návrh takových detektorů byl však postaven na obecné teorii relativity. Jsou ale i jiné teorie a na jejich bázi vyvinuté jiné detektory. Jejich autoři tvrdí, že detekovali vysílání z jiných světů.

      Elektrogravitace

     Thomas Townsend Brown je znám pro svoji práci na antigravitačních pohonech. Přišel na spojitost mezi gravitací a silou elektřiny na bázi jednoduchého elektrického kondenzátoru. Ještě před ukončením studia na vysoké škole postavil malý přístroj, který snížil svoji váhu, když bylo na jeho vývody připojeno vysoké napětí. Byl to první v dlouhé řadě elektrogravitačních přístrojů schopných experimentálně ověřit teorii sjednoceného pole, která propojuje elektromagnetismus a gravitaci.

Během svého studia na Caltech Brown uvedl hypotézu existence druhu záření, zcela odlišného od příčné elektromagnetické vlny. Nazval ho radiační energií; přestože bylo přítomné v celém vesmíru a ve své podstatě gravitační, nebylo zatím zjistitelné přístroji.

Brownovu teorii brzo získal tisk a zveřejnil ji v několika místních novinách. Od svých učitelů měl Brown již několik negativních reakcí na svou práci s redukcí váhy vysokým napětím, takže toto jeho nové zaměření rovněž nemělo kladné ohlasy. Bylo mu vytýkáno, že takové vlny jsou nemožné, protože by potřebovaly gravitaci k tomu, aby byly bipolární (schopné přitahovat i odpuzovat). Pro svůj výzkum neměl žádnou podporu až do doby, kdy se po vstupu na Dennison University setkal s dr. A. Biefeldem. Dr. Biefeld byl jedním z mála, kdo se mohli chlubit, že byli spolužáky Einsteina (ve Švýcarsku), a tak ho velice zajímala podstata gravitace. Poté, co ho Brown seznámil se svými pokusy se snižováním váhy vysokým napětím, mu Biefeld nadšeně začal v jeho výzkumech pomáhat.

Biefeld již dříve bral v úvahu možné gravitační efekty nabitých elektrických kondenzátorů po studiu prací Michaela Faradaye, nazývaného Otcem elektřiny. Je málo známou skutečností, že Faraday již ve své době prohlásil, že „elektrická kapacita se má ke gravitaci jako induktance k magnetismu“. Známou skutečností je, že protéká-li proud cívkou drátu, je okolo ní generováno magnetické pole. Induktor (což je ta cívka drátu) je schopen uchovávat elektrickou energii v onom generovaném magnetickém poli. Elektrický kondenzátor je tvořen dvěma kovovými plochami oddělenými izolační vrstvou (tzv. dielektrikem). Přivedeme-li na kovové plochy (elektrody) elektrický potenciál, všechny molekuly v dielektriku se seřadí podle elektrického pole.

Má-li Faraday pravdu, pak energie uložená v kondenzátoru má formu gravitačního pole (obdoba magnetického pole v cívce).

Brown přišel na to, že tento efekt je pozorovatelný pouze za následujících podmínek:

1) Dielektrická konstanta (faktor K) dielektrika (jeho schopnost ukládat energii) musí být vysoká (>2000),

2) měrná hmotnost dielektrika musí být velká (>10g/cm3),

3) napětí, přiložené na elektrody kondenzátoru, musí být vysoké (v řádu statisíců Voltů).

Brown dále zjistil, že síla vytvořená nabitým kondenzátorem směřuje ke kladné elektrodě, to znamená, že snížení váhy nastává pouze tehdy, je-li kladná elektroda (plocha) nad zápornou. Je-li to obráceně, váha se naopak zvyšuje.

V roce 1930 začal Brown pracovat ve výzkumných laboratořích amerického námořnictva a protože měl ve své práci značnou volnost, pokračoval ve výzkumu BrownBiefeldova efektu. Při výzkumu vhodnosti různých materiálů jako dielektrika objevil zajímavý fenomén.

Jednou z charakteristik dielektrika je jeho odpor (jak dobrým izolátorem je). Není-li odpor dostatečně velký, dielektrikum je neúčinné. Tato vlastnost je obvykle konstatní, ale Brown objevil, že u některých materiálů se může měnit v čase. Popsal to v tajné zprávě „Anomální chování objemných dielektrik s vysokou dielektrickou konstantou K“ . Zjistil souvislost změn s průběhem hvězdného času a také objevil, že některé nerosty generovaly spontánně elektromagnetické vlny na radiových frekvencích, jejichž amplituda byla úměrná hmotě materiálu a dielektrické konstantě. Některé materiály byly i elektricky polarizované, tj. chovaly se jako elektrické články s vlastním napětím až 700 mV, a i toto napětí se měnilo v závislosti na hvězdném čase a slunečních cyklech. Velikost změn napětí opět závisela i na hmotě a dielektrické konstantě materiálu. Na základě toho Brown usoudil, že jde o gravitační fenomén.

V roce 1937 sponzorovalo námořnictvo USA monitorovací stanici v Pensylvanii, která zaznamenávala tyto změny ve vlastním elektrickém potenciálu některých hornin. Zjistilo se, že mají vysokou korelaci s cykly Měsíce, což dále podpořilo hypotézu, že efekt je v podstatě gravitační. O dva roky později podobná stanice monitorovala změny v Ohiu se stejnými výsledky. Další výzkumy přerušila až do roku 1944 druhá světová válka.

Po válce vytvořil Brown další monitorovací stanici, tentokrát na západním pobřeží v Kalifornii. Zjistil, že průběhy jsou jiné, než na východním pobřeží, ale nabídl pro to vysvětlení. Usoudil, že příčina tkví v tom, že byly použity jiné horniny s jinými vlastnostmi a jinými vyzařovanými radiovými frekvencemi, i průběh změn tedy mohl být odlišný.

Po roce 1950 se Brown soustředil na vývoj BiefeldBrownova efektu (tak byl nazván jejich společný objev), aby mohl být využit v letectví. Z jeho dosavadních výzkumů bylo patrné, že podstata zkoumaného fenoménu je gravitační a manifestuje se jako vysokofrekvenční elektřina. Brown z toho usoudil, že je to v podstatě radiační energie, jejíž existenci předpokládal již na Caltechu. Tuto energii považoval za vysokofrekveční gravitační záření, které trvale vyzařují všechny astronomické objekty ve vesmíru.

Zdá se, že Brown nikdy neanalyzoval tyto vysokofrekvenční signály aby zjistil, nemají-li některé z nich umělý původ. V roce 1953 si však nechal patentovat systém pro inteligentní komunikaci modulovaným gravitačním zářením. V patentu popisuje, jak přeměnit obyčejný výkonný radiový vysílač ve vysílač gravitačních vln na principech elektrogravitace. Pozměněn je pouze anténní systém, vlastní elektronika zůstává nezměněna. Na výstup vysílače je připojena jedním koncem velká cívka drátu. Druhý konec cívky je připojen ke kulovému elektricky vodivému tělesu s co největší měrnou hmotností. Toto sférické těleso funguje jako izotropický kondenzátor a tak vytváří s cívkou laděný obvod. Po připojení se těžké kulové těleso nabije vysokým vysokofrekvenčním napětím. Kombinace tohoto vysokého napětí a velké hmoty izotropického kondenzátoru má za následek elektrogravitační účinek – z kulového tělesa jsou vysílány gravitační vlny o stejném kmitočtu, jaký má na kondenzátor přiváděné vysokofrekvenční napětí.

Brown předpokládal zhotovení kulového tělesa z olova, protože je jak vodičem elektřiny, tak má velkou měrnou hmotnost (je těžké). Aby se vyloučilo elektromagnetické vyzařování, mělo by být celé zařízení velmi dobře odstíněno, např. umístěním v nějaké hoře. Podobně by měl být umístěn i přijímač, k přijímání gravitačních vln se použije stejné zařízení, jako k jejich vysílání. Je zajímavé, že tento systém je velice podobný tomu, který použil Tesla v Colorado Springs (systému, který údajně zachytil signály od mimozemské civilizace).

Mnoho z Brownovy práce je drženo v tajnosti americkou vládou. Jeho rodinní příslušníci však mají některé jeho poznámky a pracuje se na jejich zveřejnění.

      Detektor gravitačních vln Gregory Hodowaneca

Současně s T. T. Brownem (aniž o jeho práci věděl) se podobnými výzkumy zabýval George Hodowanec. Při vývoji nové citlivé váhy Hodowanec zaregistroval nepatrné kolísání údajů referenčních vah, které používal. Předpokládaje, že problém je v jím navrženém elektronickém obvodu, pokoušel se tyto anomální změny vyloučit. Po několika experimentech zjistil, že kolísání lze vykompenzovat kondenzátorem v určité části obvodu. Nedovedl si to ovšem zdůvodnit.

Při dalším výzkumu zjistil, že chyba nebyla ani v jeho systému, ani v referenčních vahách. Zjistil, že gravitační pole Země není stabilní ale v malých mezích se mění, někdy velice rychle. Jím vyvinutý systém byl tak citlivý, že registroval tyto změny jako měnící se hodnoty v referenčních vahách. Usoudil, že přidaný kondenzátor umí rovněž nějak registrovat tyto změny gravitace a přeměňuje je v elektrický signál.

Po tomto objevu začal Hodowanec vyvíjet detektor gravitace s moderními elektronickými součástkami. Věděl, že jakýkoliv gravitační vliv na kondenzátor se projeví vyrovnávacím proudem, proto použil jednoduchý operační zesilovač, zapojený jako převodník proudu na napětí. Tento obvod připojil k vstupnímu kondenzátoru (jako čidlu gravitačních změn) a na jeho výstup připojil napěťový zesilovač a reproduktor. Signály přijímané tímto jednoduchým obvodem byly popisovány jako podobné zvukům velryb.

Hodowanec prohlásil, že jeho přístroj přijímal monopólové gravitační vlny, na rozdíl od kvadropólových vln, popisovaných v Einsteinově Obecné teorii relativity. Takže zatímco gravitační vlny, přepokládané Einsteinem, byly omezeny rychlostí světla, tyto monopólové vlny, popsané Hodowanecem, mohly dosáhnout kteréhokoliv místa ve vesmíru v jedné Planckově vteřině (1044 s). Prohlásil rovněž, že elektronická zařízení přijímala gravitační vlny velmi dlouho, ale nikdo si toho nevšiml díky šumu 1/f (kde intenzita je nepřímo úměrná kmitočtu v celém spektru šumu).

Hodowanec dále předpokládal, že vesmír je gravitačním zářením naplněn a že detekované izotropické mikrovlnné záření na pozadí, považované dosud za ozvěnu Velkého třesku (Big Bang), je ve skutečnosti emisemi gravitačních vln. Prohlásil, že přístroje, které přijímaly tento signál (šum), ve skutečnosti přijímaly gravitační záření a nikoliv elektromagnetickou energii z doby vzniku vesmíru.

Během svého výzkumu s tímto přístrojem Hodowanec zjistil, že Auriga a Perseus v Mléčné dráze jsou zdrojem mnoha přirozených, ale neobvyklých signálů. Domníval se, že základní šum pozadí je modulován průchodem velkých astronomických těles, která vrhají jakýsi stín v těchto emisích. To znamená, že když se takové záření demoduluje, tak to, co je slyšet, by mohly být pohyby planet, hvězd a galaxií.

Nedlouho poté Hodowanec zachytil signály nepřirozeného původu, když skenoval oblohu svým detektorem gravitace. Jednoho večera po dobu 8 minut přijímal sérii stejně vzdálených impulsů, které tvořily písmeno S Morseovy abecedy. Po určení zdroje těchto signálů se pokusil navázat kontakt pomocí konvenčnějších prostředků (telegrafní radiový vysílač). Ke svému překvapení obdržel na svém detektoru gravitace odpověď z náhodných znaků Morseovy abecedy, obsahující písmena E, I, T, M, A, N, R, K a S. Během dalšího vysílání odeslal Hodowanec určitou sekvenci znaků, kterou dostal jako odpověď zpět s přidanými písmeny G a D. V závěru byl schopen udržovat téměř souvislou komunikaci s entitou, s kterou toto spojení navázal. Na základě své dlouholeté zkušenosti s vysíláním Morseovou abecedou usoudil, že přijímané vysílání nebylo automatické (strojové), že byl použit telegrafní klíč a že byl obsluhován pokaždé někým jiným.

Zdálo by se, že ve vesmíru je mnoho gravitačních signálů.Mnoho z nich je přirozených a častých. Signály jsou modulovány pohyby astronomických těles jako jsou hvězdy, galaxie i planety. Ale mezi těmito signály mohou být i vysílání mnoha mimozemských inteligencí.

Není jasné, zda signály přijímané Brownem a Hodowanecem jsou ve své podstatě gravitační. I když Brown prohlašoval, že důkazy tuto hypotézu potvrzují, sám si s tím nebyl stoprocentně jist. Může být ještě množství dalších energií a záření, která jsou nám neznámá a čekají na své objevení.

Jednou takovou je „orgonová energie“ dr. W. Reicha. Zdá se to být stejná energie jako jsou prána, čchi nebo od (odyllická síla). Poslední jmenovanou objevil baron Karl von Reichenbach a je zajímavé, že jím navržený přístroj k její detekci byl založen na elektrickém kondenzátoru. Tato energie se velmi těsně vztahuje k živé organické hmotě a často byla proto nazývána „vitální silou“, energií, tvořící rozdíl mezi živou a neživou hmotou.

      Trevor Constable, dobře známý badatel zkoumající orgon, uskutečnil mnoho výzkumů vlivu orgonu na počasí a vyslovil také hypotézu, že mnohá UFO jsou ve skutečnosti biologickými entitami. Předpokládal rovněž, že orgon lze tvořit a pracovat s ním, protože podléhá základním přírodním zákonům.

       Biodynamické komunikace

V roce 1962 se inženýr L. G. Lawrence, pracující ve společnosti SpaceScience na vývoji odolných raketových komponentů, rozhodl použít jako elektronické senzory biologický materiál. Prostudoval dílo Alexandra Gurwitsche, jednoho z pionýrů výzkumu životní síly. Gurwitsch ukázal, že buňky se během mitózy (nepřímého buněčného dělení) navzájem ovlivňují, což ho přivedlo k teorii, podle které buňky vzájemně komunikují pomocí něčeho, co nazval „mitogenní paprsky“.

Prozkoumal také práci C. Backstera, specialisty na detektory lži, který studoval psychogalvanické reakce rostlin a zjistil některé ohromující skutečnosti. Jednou z nejpozoruhodnějších je schopnost rostlin detekovat přítomnost „ničitele (vraha) rostlin“. Lawrence použil původní Backsterovy elektronické obvody jako základ pro vlastní výzkum biologických senzorů. Zjistil, že takové biologické převodníky mohou detekovat změny mnoha různých parametrů okolního prostředí včetně magnetismu, teploty a vlhkosti.

Zatímco Backster používal k indikaci reakcí mechanický zapisovač, Lawrence ho nahradil napěťově řízeným nízkofrekvenčním oscilátorem jehož tón se měnil v souladu s biologickými změnami. Nakonec nahradil galvanický systém piezzoelektrickým, který vykazoval lepší stabilitu při větší citlivosti. První biodynamické převodníky byly jednoduše vzorky rostlin připojené k přístroji a udržované v konstantní teplotě.

Postupně Lawrence vyvinul senzor, složený ze dvou malých krystalových destiček, spojených dohromady specifickými organickými materiály. Všechny pokusy byly prováděny ve Faradayově kleci (dokonalé stínění) a za podmínek, kdy byly izolovány od vlivu jakýchkoliv možných elektromagnetických záření, aby se zabránilo případným falešným údajům registrovaným z okolních zdrojů.

Během jednoho z testů umístil Lawrence nově vyvinutý biosenzor na nedaleký strom a připojil ho k dálkově ovládanému bateriovému obvodu. Po sepnutí spínače měl proud protékat stromem a stimulovat ho. Současně byl monitorován výstup senzoru, což ukazovalo dramatické změny. Naznačovalo to určitý typ mitogenní komunikace mezi stromem a biosenzorem. Když odešel na oběd, nechal biosenzor zaměřený do náhodného směru. Výstup ze senzoru začal vydávat zvuky, indikující příjem určitého mitogenního nebo biodynamického signálu. Po intenzivním průzkumu Lawrence usoudil, že signály přicházely z vesmíru a z inteligentního zdroje.

Nejprve se domníval, že přicházely ze souhvězdí Velkého vozu, ale další výzkum ukázal, že přicházejí pravděpodobně z galaktického rovníku. Usoudil, že cílem signálů nebyla Země, ale že šlo o komunikaci mezi dvěma jinými civilizacemi. Kódování signálu ho přesvědčilo, že nejde o formu strukturovaného jazyka, ale že by mohl být nativně grafický, a dekódoval ho na digitálních spektrogramech, zobrazovaných ve standardní stupnici šedé s rozlišením 8 bitů. Tyto grafické signály byly přijímány pomocí nejmodernějších biodynamických převodníků, složených z pečlivě vyrobených syntetických biochemických substancí.

Dopátrat se podrobnějších informací o G. Lawrencovi je těžké, protože pracoval pro různé vládní organizace s přísnými bezpečnostními podmínkami (podílejícími se v té době i na programu SETI). Tento jeho výzkum biodynamiky byl jen vedlejší činností v jeho hlavní práci.

Je ještě mnoho energií, které jsme neobjevili a přesto se snažíme nalézt univerzální teorii jednotného pole na základě několika málo energií, které známe. V minulosti se uskutečnilo mnoho objevů, které by nás mohly přivést blíže k pravdě, ale hlavní proud vědy téměř všechny ignoroval.

Lidstvo dobře zná elektromagnetismus a umí s ním pracovat. Bylo by ale naivní se domnívat, že je to jediná metoda, kterou lze komunikovat, a že všechny ostatní civilizace ve vesmíru se vyvíjely technologicky stejným směrem. Je nutné mít na paměti i fakt, že existují jiné dimenze paralelní k těm našim. Rovněž ty mohou být kontaktovány a není přitom nutně zapotřebí hledět na oblohu. Musíme nejdříve otevřít naše mysli a pak položit otázku: „Je tu někde někdo?“

Připravil: Robert Olschbaur

Převzato:  http://www.matrix-2001.cz/