Andělé v kosmických lodích

od Eufemia del bono

PŘEDMLUVA

Kdyţ mi byl předloţen návrh, abych se sešel s Giorgiem Dibitontem, rád jsem tento návrh přijal. věděl jsem přece důvod pozvání, totiţ sloţit dobrozdání o věrohodnosti jeho záţitků s mimozemšťany.

Setkání se konalo večer v jednom výstavném domě v centru Říma a příznivý dojem, který tento muţ na mne udělal, mě provázel během celého našeho setkání. Kdyţ jsem jej spatřil poprvé, pozdravili jsme se, aniţ by nás někdo představoval, vzájemným srdečným objetím, neboť v podvědomí jsme se cítili okamţitě jako bratři. Kdyţ jsem potom naslouchal jeho vyprávění, pociťoval jsem k němu silnou sympatii spojenou se zřetelným dojmem, ţe ho jiţ dávno znám.

Mnoho let předtím jsem zaţil podobný duševní stav, kdyţ jsem se sešel s Georgem Adamským, velkým americkým „kontaktérem“ polského původu, s kterým jsem se setkal při příleţitosti konference v římském paláci Marignoli. Adamský byl „Henoch“ padesátých let, který nám vyprávěl o cestách v mimozemských kosmických a pozorovacích lodích a dodával nám přesné informace o jejich funkci a struktuře. Dále nám vyprávěl o bratřích z kosmu, o jejich zevnějšku, zvyklostech a způsobu oblékání, o jejich výţivě, o jejich hluboké lásce k celému stvoření i k obyvatelům Země. Přinesl nám obrovské mnoţství do té doby neuveřejněných vědeckých informací i všechny nauky vysoké kosmické filosofie, které získal během mnoha svých cest s našimi kosmickými bratry.

Po přibliţně třicetileté přestávce, která byla nutná, aby lidé dobré vůle takovéto poznatky mohli vstřebat, muselo být „svědectví“, které Georg Adamský po své smrti zanechal, převzato, a to se stalo prostřednictvím Giorgia Dibitonta, „Henocha“ osmdesátých let. Po neočekávaných vizích, úchvatných setkáních a nezapomenutelných cestách na palubách mimozemských vozidel byl Giorgio Dibitonto i se svými přáteli přepraven na nádhernou planetu, kde získal jednu z nejneobyčejnějších a nejúchvatnějších zkušeností.

Autor této knihy a jeho přátelé, kteří zčásti osobně spoluproţili tyto kontakty, jsou si vědomi těţkostí, s kterými se bude mnohý čtenář setkávat při přijímání poselství, jeţ jsou touto knihou zprostředkována.

Abychom čelili odporu oficiálního tisku a jiných médií proti uznání existence mimozemského ţivota, upozorňujeme na zaráţející paralely mezi dnešními zprávami o pozorováních nebo setkáních s mimozemšťany a podobnými zprávami ze starověku a z Bible, přes celý středověk aţ k začátku astronomie a kosmických letů. Zde uvádíme některé příklady: V indickém Sanskrtu se nazývají kosmické lodě ponejvíce Vimana nebo Ventla. Cicero píše v 43. kapitole svého díla „De Divinatione“ o koulích na nebi; Julius Obseguens v „Progidii“ o plamenných štítech. Stejně tak se vyskytují takováto označení u Aischyla, Seneky a Valeria Maxima. Xenophon je rozlišuje ve dvanácti kapitolách svojí „Anabase“ na zvony, talíře a mušle. Starý kronikář Lycostenes nás informuje o kříţích a kládách na nebi. Dio Cassius podává zprávu: Při prvním přistání Římanů ve Velké Británii pod velením Aula Platuse byli Římané svědky, jak objekt kruhového tvaru jako blesk přelétl oblohou ve směru od východu na západ.

Noviny ze starého Norimberka píší v roce 1561 o koulích a rourách na nebi, které ve svých útrobách skrývaly ještě další koule. Pakliţe byly nad středověkou Bazilejí pozorovány černé koule, pak na konci I8. a v 19. století zaplavily oblohu Spojených států vzducholodě, zatímco během druhé světové války pronásledovaly spojenecká a německá letadla světelné koule a fantomy.

V některých jeskyních v údolí Camonica v Itálii, v Tanumu ve Švédsku, v Tasilské vysočině na Sahaře i v Austrálii se nalézají skalní kresby s vyobrazením lidí v potápěčském obleku, kteří jsou ještě v dnešní době označováni australskými domorodci za bratry světla.

V jeskyních Bodhistánu na úpatích himálájského masívu byla nalezena astronomická mapa, znázorňující hvězdnou oblohu v době před třinácti tisíci lety, na níţ je zanesena trasa Venuše – Země.

Ve sv. Antoniu, v údolí Susa v blízkosti Turína, existuje kresba elipsovitého tvaru, z kterého vycházejí další linie paprsků. V jejím vnitřku je moţno objevit řadu hladkých, takřka kruhových pohárků, které jsou od sebe navzájem vzdáleny S cm, jako by tím umělec chtěl naznačit, ţe se v tomto případě jedná o mateřskou loď s létajícími kotouči na palubě.

Dne 12. srpna roku 1883 pozoroval astronom Bonilla z observatoře v Zacatecas v Mexiku po dobu několika hodin velké mnoţství oválných létajících objektů, které se pohybovaly před slunečním kotoučem. Protoţe právě prováděl fotografické záběry prostřednictvím teleskopu, podařilo se mu jeden z těchto objektů, který na krátkou dobu opustil formaci a zůstal stát na jednom místě, vyfotografovat. Toto pozorování bylo současně učiněno observatoří v Pueblu a v Mexiko City. Z trigonometrických výpočtů, které byly umoţněny těmito záběry, vyplynulo, ţe tyto létající objekty se v okamţiku záběrů pohybovaly v blízkosti Země.

Dne 24. dubna roku 1874 pozoruje astronom Schafarich objekt se silnou světelností, který opustil Měsíc a rychle se vzdálil do kosmického prostoru. Astronom, profesor Clyde Tombough, který objevil planetu Pluto, seděl před několika lety za slunečného večera na zahradě, aby se zotavil z denního ţáru. Při tom měl to štěstí, ţe mohl spatřit velkou kosmickou loď, jejíţ kruhové průzory byly ozářeny modravým světlem.

Podrobné popisy kosmických letů a záţitků pří letu nám podává v Bibli prorok Ezechiel.

BYTOST SE SVĚTELNÝMI KŘÍDLY

Onoho dne odpoledne jsem byl doma. Kdyţ jsem zcela náhodou zvedl hlavu, zpozoroval jsem v místnosti světelnou záři, která postupně sílila, aţ byla nakonec daleko intenzivnější neţ denní světlo. Uprostřed této záře se zjevila postava mladíka neobyčejné krásy. Uţasle jsem jej pozoroval, a při tom jsem si všiml, ţe jeho nohy se nedotýkají podlahy. Byl bosý, oblečen byl v jiskřivě zářící tuniku a měl dvě křídla, která jako by byla utkána ze světla. Strţen půvabem a majestátním výrazem jeho obličeje obdivoval jsem jej strnule po dlouhou dobu, aţ jeho postava zmizela stejně, jako se objevila.

V průběhu příštích dní jsem nemohl krásu tohoto zjevení a hřejivý mír, který jsem pociťoval v blízkosti této světelné záře, vypudit z mysli. Bylo mi, jako by mě tento záţitek všude mlčky provázel. Od doby svého dětství jsem ztratil víru v realitu jakýchkoliv zjevení: vţdy jsem je povaţoval za produkt podráţděné fantazie. A nyní jsem já sám měl toto zjevení, přestoţe jsem byl naprosto klidný a v ţádném případě jakkoliv rozrušen.

Vnitřní mír, který mě během tohoto záţitku provázel, byl toho druhu, ţe jsem mohl zcela zřetelně vnímat podrobnosti všeho, co se přede mnou odehrávalo. Nemohl jsem z toho nic pochopit, ale kdyţ jsem před sebou v duchu viděl křídla této bytosti, stále více jsem se utvrzoval v přesvědčení, ţe andělé přece jen existují.

Jednoho večera před velikonocemi, právě kdyţ jsem se vrátil domů a chystal se věnovat se své všednodenní činnosti, vyvstalo přede mnou pojednou opět toto zjevení, na stejném místě a stejným způsobem jako posledně.

Záře tohoto zjevení zaplnila celou místnost a bylo mi, jako by mě celého pronikala. Zářivá krása této bytosti ve mně vyvolala radostné vytrţení a přání, aby natrvalo zůstala v mojí blízkosti. V hloubi duše uchvácen tímto viděním nebyl jsem stavu pohnout se nebo myslet na něco jiného.

Nakonec jsem ale přece jen sebral odvahu a zeptal jsem se, kdo vlastně je. Usmál se a líbezně znějícím hlasem mi dal odpověď na mou otázku: „Jsem Rafael.“ Po jeho odpovědi jsem vyjádřil přání dozvědět se o něm něco víc, a tu mně řekl: „V Písmu svatém najdeš knihu Tobiáš. Prostřednictvím této knihy mne lépe poznáš. Brzy mě uvidíš znovu.“

Rafael stál i nadále přede mnou se svým pronikavě zářivým a příjemným pohledem. Potom zmizel a společně s ním se rozplynula i světelná záře, která jej obklopovala.

Mezi mými knihami se nacházela i Bible. Otevřel jsem ji a narazil jsem jako náhodou na stránku s příběhem Tobiáše. Byl jsem překvapen. Bylo mi, jako by mě neviditelná ruka vedla k tomu, abych právě toto místo našel. Začal jsem číst a při četbě jsem přišel na to, ţe Rafael znamená současně „lék“ a „uzdravení od Boha“. Tento archanděl sestoupil kdysi v lidské podobě na Zemi, aby provázel mladého Tobiáše na jeho důleţité cestě. Vedl jej k jeho nevěstě a uzdravil současně Tobiášova otce. Posléze, kdyţ měl za svoji sluţbu obdrţet odměnu ve zlatě, odhalil přede všemi svou totoţnost a poté se vzdálil zraku všech přítomných.

Vše toto jsem uzavřel do svého srdce v naději, ţe Rafaela znovu uvidím, jak mi slíbil.

MÍSTO SETKÁNÍ

V krátké polední přestávce jsem se natáhl na postel. Právě v okamţiku, kdy jsem začal usínat, vynořil se před mýma očima zřetelný obraz. Viděl jsem les, stromy, houštinu a louku, která byla rozdělena pěšinou. Cítil jsem, jak se ve mně šíří hluboký klid a mír.

V očekávání, ţe mi bude vyloţen smysl toho, co jsem právě viděl, uslyšel jsem skutečně v tu chvíli hlas Rafaelův, který se na mne obracel: „Zapamatuj si dobře toto místo, abys je znovu poznal! Toto místo je určeno pro naše setkání.“

V noci 23. dubna 1980 sdělil mi tento anděl: „Pozítří vezmeš auto a pojedeš aţ do Finale Ligure. Tam se dozvíš, co máš dělat dál. Pokoj s tebou!“ Překonal jsem rychle všechno váhání a v označený den jsem vyrazil. Riviera byla plná turistů, kteří chtěli strávit víkend u moře.

Kdyţ jsem přijel do Finale, nemusel jsem dlouho uvaţovat, kterou další cestu mám volit, nebol Rafaelův hlas jsem uslyšel právě v okamţiku, kdy jsem nevěděl, kudy dál. „Pokračuj dále do Calice,“ řekl mi, „a odtamtud dále ve směru k pohoří. Tam dostaneš další pokyny, které tě povedou k místu našeho setkání.“

Zatímco moje auto pomalu stoupalo v ostrých zatáčkách tohoto údolí, uvaţoval jsem, zda pokračuji v jízdě ze své vůle nebo zda mě vede vůle vyšší, zda je to zvědavost, která mne ţene dále navzdory obavám, nebo snad radost ze setkání, o kterém jsem tušil, ţe bude neobyčejné. Jedno jsem však nemohl rozřešit: Nerozuměl jsem, proč jsem byl pozván aţ sem.

Nechávaje se vést telepatickými pokyny, stočil jsem doprava a projíţděl jsem dalším údolím, které se nepravidelně zuţovalo a rozšiřovalo. Jel jsem dále aţ do okamţiku, kdy mi byl dán pokyn, abych svého Fiata 500 nechal stát a v další cestě pokračoval pěšky. Zaparkoval jsem auto na malé odstavné ploše napravo od asfaltované silnice a vydal se na cestu, která pozvolna stoupala do svahu. Řídil jsem se pokyny, které jsem dostával, jakmile vznikly jakékoliv pochybnosti. Stoupal jsem do svahu a brzy mi začal docházet dech, snad proto, ţe jsem nebyl zvyklý na takovéto výstupy, nebo z představy tajemství, jehoţ odhalení jsem kráčel v ústrety. V ten okamţik jsem uslyšel Rafaelův hlas. „Nemusíš se ničeho obávat,“ řekl mi. „Dýchej zhluboka! Chvilku si odpočiň a jdi dále. Uvidíš, ţe se budeš cítit dobře.“

Přesně jsem plnil jeho pokyny a cítil jsem, jak se v celém těle šíří pocit tepla, který mi dal novou sílu. Pokračoval jsem dále ve výstupu. Slunce jsem měl v zádech a přede mnou stál na nebi Měsíc. Bylo mi, jako by mi dělaly společnost, a v nitru jsem si nějak přál, aby byly svědky toho, co bude v příštích okamţicích následovat. Během výstupu jsem neustále obracel zrak nahoru k nebi. Zmocňovalo se mě zvláštní dojeti.

Úzká stezka vyúsťovala nyní na otevřené prostranství. Na levé straně bylo ještě moţno vidět údolí, kterým jsem sem přijel, napravo se zdvíhalo pohoří. A tu jsem si uvědomil, ţe je to právě to místo, které mi bylo ukázáno ve vidění. Při pozorování tohoto místa jsem ţasnul, ţe to zde vypadá přesně tak, jak jsem to předtím v duchu viděl. Moje vzrušení se začínalo opět stupňovat. „Dýchej zhluboka a jdi dál,“ uslyšel jsem Rafaelův hlas. Učinil jsem, co mi bylo řečeno, a znovu mne proniklo osvěţující a oţivující teplo. Příjemný, mírný vítr ovíval mé tělo. Cítil jsem se tak dobře, ţe to ve mně vzbuzovalo pocit velké radosti. Vítr pohyboval lehce listím stromů a zdálo se mi, jako by i příroda měla účast na mém očekávání.

Tu jsem uslyšel znovu Rafaelův hlas: „Přijdeme ve směru od Slunce,“ řekl mi, „jsme jiţ v tvojí blízkosti.“

Slyšel jsem jej zcela zřetelně, jako by jeho hlas vycházel z určitého místa na obloze. Otočil jsem se a vtom jsem zpozoroval v blízkosti Slunce mlhavý bod, který se rychle přibliţoval směrem ke mně. Současně bylo slyšet tichý bzukot.

Cítil jsem trochu strach, ale přesto jsem nespustil oči ze záhadného bodu. Neustále se přibliţoval, potom zpomalil svou rychlost a přešel do pomalého sestupu, aţ se konečně zastavil pár desítek metrů nad mou hlavou. Nyní jej bylo dobře vidět. Připadal mi jako velký stříbrný talíř, místy jako tekuté sklo smíšené s cínem. Na obvodu zářila různobarevná světla a na spodní části bylo moţno pozorovat tři velké polokoule. Zdálo se mi, jako bych byl taţen do výše k tomuto záhadnému předmětu a současně zmizel veškerý pocit strachu. Záhadný objekt vystoupil opět trochu výše a zůstal stát nad korunami stromů. Nyní jsem jej mohl dobře pozorovat. Na jeho horní části se nacházela veliká kupole, na jejímţ vrcholku zářilo oslnivě bílé světlo, které osvětlovalo celý tento létající disk. Kopule měla kolem dokola malá okénka, z kterých vycházelo podobné světlo. Záře nabývala na intenzitě, ale místo aby mě oslňovala, vyvolávala ve mně nadevše příjemný pocit. Vedle této záře pohledlo i Slunce. Jako okouzlený jsem hleděl do tohoto světla a současně jsem cítil, jak mnou probíhají vlny neobyčejné radosti, kterou jsem nikdy předtím nezaţil.

Ze směru tohoto zářícího disku se nyní ozval Rafaelův hlas: „Není to poprvé,“ řekl, „kdy jsme zvolili tento způsob setkání s lidmi. Po celá tisíciletí jsme navazovali kontakt s vámi prostřednictvím našich létajících disků a kosmických lodí. V Písmě svatém můţeš číst, ţe Pán hovořil k lidem z oblaku; a ty dnes proţíváš to samé, co proţívali vaši otcové v dřívějších dobách.“

Můj údiv rostl. Pochopil jsem, ţe to, co jsem nyní zaţíval, zaţili jiţ mnozí jiní přede mnou na této planetě. Znovu se ozval Rafaelův hlas. „Přicházíme k vám z mnohých příbytků našeho Otce,“ řekl. „Naše světy patří do společenství Bratrstva Univerzální lásky. Mezi námi vládne porozumění a vysoký stupeň poznání, které je vám zatím neznámé. Odedávna k vám přicházíme z prostorů kosmu a přinášíme vám pomoc a záchranu.“

Místo, na kterém jsem stál, bylo jako proměněné září létajícího disku a účinkem slov, která přicházela od této bytosti. Zmocnil se mě pocit svobody a povznesení, jaký jsem ještě nezaţil. Bylo mi, jakoby zcela zmizely hranice mého vědomí.

„Chtěli jsme, aby došlo k tomuto setkání s tebou,“ uslyšel jsem znovu jeho hlas. „Naše radost je veliká. Ujišťuji tě, ţe naše láska k našim pozemským bratřím je trvalá. Přijdeme znovu. Nyní tě zdravíme ve jménu našeho Otce.“

Rozuměl jsem, ţe mluvil i jménem ostatních, kteří musili být rovněţ přítomni v létajícím disku. Chtěl jsem se zeptat na pár věcí, které mi leţely na srdci, nezeptal jsem se však, protoţe se mi to nezdálo být namístě, a přitom jsem si musel přiznat, ţe bych stejně nenašel vhodná slova.

„Brzy se znovu shledáme,“ řekl Rafael, „ale pak jiţ nebudeš sám. Pokoj s tebou!“

Světlo obklopující létající kotouč změnilo pojednou svou barvu: Bílá se změnila na fialovou a ta pak přešla do tmavě oranţové. Přišlo to rychle jako blesk a v tom okamţiku jsem mohl zřetelně vidět vnitřek létajícího disku tak, jako by se ke mně přiblíţil a stal se průhledným. Uprostřed této kopule stál Rafael a vztahoval ke mně ruce. Měl na sobě dlouhou řízu, která sahala aţ ke kotníkům. Kolem něho byly ještě další osoby, které však jsem neviděl tak zřetelně. Vznášející se kotouč se změnil v jedinou záři. Opět bylo slyšet lehký bzukot, zatímco se vzdaloval směrem k Měsíci. Nad stromy zůstal lehký obláček mlhy, který se pomalu rozplýval.

Během celé doby našeho rozhovoru se kosmická loď vznášela nad lesem a jednu chvíli z lodi vyšel proud energie směrem k mému autu, který, jak se dodatečně ukázalo, spálil pryţová těsnění. Dále bylo překvapující, ţe v okamţiku, kdy jsem začal motor startovat, vyvalil se z něj oblak černého dýmu.

Opraváři, kterého jsem kvůli této závadě vyhledal, jsem nemohl sdělit příčinu této závady, poněvadţ jsem se obával, ţe by mi nic z toho nevěřil. Prohlédl vůz a byl velmi překvapen tím, co viděl. Jako jediné moţné vysvětlení uvedl, ţe jsem jel po delší dobu velmi nízkou rychlostí se zařazeným prvním převodovým stupněm, a tedy s velmi vysokými otáčkami motoru, čímţ jsem jej přehřál tak, ţe se pryţové díly spálily. Přesto si ale tuto skutečnost nedovedl dobře vysvětlit. Více jsem s ním o tom nehovořil a řekl jsem, ţe tomu tak pravděpodobně muselo být. On se jiţ dále na nic nevyptával. Zůstali jsme u jeho jediného moţného vysvětlení a já jsem byl rád, ţe jsem ho nemusel zasvětit do svého setkání s mimozemšťany.

Chtěl bych se zmínit ještě o další skutečnosti ve vztahu k onomu prvnímu setkání, s níţ jsem seznámil své dva přátele v Janově. Vzdor Rafaelovým prosbám jsem přišel ke svému prvnímu setkání s ním s miniaturním nahrávacím přístrojem, který jsem měl zapnutý během celého našeho rozhovoru v kapse. Rafael, který o tom bezpochyby věděl, mi kladl na srdce, abych během našich rozhovorů nepouţíval ţádných technických pomůcek. Nevyzval mě však k tomu, abych přístroj vypnul. Upozornil mě téţ na to, ţe nejsou dovoleny ţádné fotoaparáty. Během zpáteční cesty z Finale do Janova jsem si tento malý magnetofon přiloţil k uchu, abych slyšel, co je na něm zachyceno z našeho prvního setkání. Velice mě potěšilo, kdyţ jsem zjistil, ţe přes nedokonalou reprodukci přece jen jsou na magnetofonovém pásku zaznamenány části našich rozhovorů a zřetelně bylo slyšet bzukot vycházející z kosmické lodi, která se vznášela nad lesem v naší blízkosti.

Druhý den ráno, kdyţ jsem svým dvěma přátelům musel tento přístroj odevzdat, nemohl jsem se udrţet, abych jim nějakým způsobem nenaznačil, co mě vedlo k tomu, ţe jsem si tento přístroj od nich vypůjčil. Tak by mohli slyšet alespoň první část mého rozhovoru s Rafaelem, který byl nahrán na tomto pásku. K mému velkému překvapení byl rozhovor skoro celý zvláštním způsobem vymazán, jakoby jakýmsi neviditelným působením. To, co ze záznamu na pásku zbylo, byl původní záznam, který byl sice slyšitelný, ale přesto bylo znát, ţe došlo k částečnému vymazání nebo překrytí vnějším magnetickým polem. Oba přátelé si zvláštní změnu reprodukce, způsobenou tímto faktem, nemohli nijak vysvětlit.

PRVNÍ SETKÁNÍ NA ZEMI

Místo, na kterém stál Rafael, bylo vzdáleno asi 50 metrů ode mne. Jeho výšku jsem odhadoval na metr devadesát, jeho stáří jsem však nebyl stavu určit. Výraz jeho obličeje byl stejný jako tenkrát, kdyţ se mi zjevil v mém bytě. Vypadal tak, jak jsem jej znal z jeho zjevení u mne doma, i jeho krása byla stejná. Tak zde stál mezi olivami a usmíval se na mne.

Cítil jsem se k němu přitahován, byl jsem zcela strţen nevýslovnou radostí, která se mne zmocnila. Přátelsky mne pozdravil. Řekl jsem, ţe mám spoustu věcí, které mi leţí na srdci a které bych mu rád vypověděl, ale ţe samým vzrušením nejsem schopen to učinit.

Na to mi odvětil, abych zůstal klidný, a řekl, ţe ještě budeme mít čas a příleţitost vysvětlit si všechno, co nám leţí na srdci. V ten okamţik jsem mu rozuměl a chápal jsem zodpovědnou starost, která naplňovala tyto bytosti z jiných světů, i jejich péči o blaho Země. Nevěděl jsem, jakou konkrétní činností se zabývají, ale přesto jsem měl jistotu, ţe to vše slouţilo pro dobro obyvatel Země. Přitom jsem měl ţivelný pocit radosti, který se mísil se stejným vzrušením, které mě zachvátilo během prvního setkání s létajícím diskem.

„Tenkrát jsem se ti zjevil ve své světelné dimenzi,“ řekl mi a pohybem ruky udělal gesto, které ukazovalo na něj. „A nyní mě vidíš v mé kosmické podobě. Všechny tyto pojmy ti dále vyloţím tak, aby ti byly srozumitelné. Tenkrát jsem ti řekl, ţe Písmo podává zprávu o misii, kterou jsem kdysi konal na Zemi. Mnozí povaţují toto vyprávění za báji, ty ji ale můţeš potvrdit jako skutečnost. I mnoho ostatních skutečností, o kterých nám Bible podává zprávu, jsou povaţovány za symbolické a abstraktní. Přesto se v tomto případě jedná o skutečné události, které se v minulosti udály, a mnohé z nich se ještě stanou. Kdyţ lidé otevřou svou mysl a srdce tak, aby byli schopni tyto pravdy přijmout, otevřou se jim oči pro nová poznání, která jim do nynějška zůstala skryta. Přijde okamţik, v němţ vaše planeta vstoupí do éry, jaké v jejích tisíciletých dějinách není rovno.“

Jasně jsem cítil, ţe tato bytost ve své jednoduchosti a přirozenosti vlastní nesmírné vědění a vyzařuje přitom vznešenost, jakou jsem do té doby nepoznal. S lítostí jsem při tom musel myslet na pýchu a namyšlenost obyvatel Země, včetně mne. Kdo si dovede představit, kolik námahy ještě budeme muset vynaloţit, abychom dosáhli takovéhoto stupně dobra a pokory.

„Je velmi krásná!“ řekl Rafael, otáčeje se směrem k údolí, které před námi leţelo. „Vaše Země je jedna z nejkrásnějších ve vesmíru a přesto se nyní nad ní vznáší nebezpečí, ţe bude zničena následkem egoismu a pýchy těch, kteří jsou ochotni podstoupit riziko jejího zničení. Od dávných dob se snaţíme vám pomoci, snaţíme se, abyste se vyvarovali všeho špatného, všeho toho, co nyní připravujete na Zemi; snaţíme se, aby vaše konání směřovalo k dobrému. Všechno to ale děláme s ohledem na vaši svobodnou vůli a váš svobodný vývoj. U nás neexistuje ţádné násilí a touha ovládat druhé.“

Jeho slova byla vyřčena váţným tónem, a přesto jsem necítil ani stopu nátlaku v jeho hlase, spíše hlubokou bolest, spojenou s velkou láskou. Přestoţe jsem se necítil být povolaný vést rozhovor na tak důleţité téma, přece jen jsem sebral odvahu a zeptal jsem se ho: „Znamená to, ţe jste ochotni nám pomoci v případě, ţe by se na Zemi odehrály věci, ze kterých by vyplynuly těţké důsledky pro její další osud?“

„Všichni jsme si navzájem bratry,“ odpověděl, „a děti kosmického Otce. Cítíme bezvýhradnou lásku i vůči těm, kteří si vzali do hlavy jít cestou do neštěstí, které bude příčinou utrpení a smrti mnohých. Takováto cesta je v rozporu s Univerzálními zákony našeho Stvořitele. Nechtějí pochopit, ţe ‚svoboda‘ znamená jít nekonečně rozmanitými cestami lásky, neboť jedině v tomto směru existuje ţivot. Zneuţívání velkorysosti tak dobrého Otce je velice špatné. Je to výzva, aby uplatnil své právo na spravedlnost, kterou uctíváme jako boţskou.“

Jeho tvář dostala zamyšlený výraz, aniţ by ztratila svůj jasný majestátní zjev. Pak se rozzářila úsměvem a Rafael řekl: „Chceme vás poučit v mnoha věcech. Chceme téţ, abyste porozuměli, ţe v celém stvoření je láska silnější neţ kterákoliv jiná skutečnost. V ní se zobrazuje velikost srdce našeho nebeského Otce. Obyvatelé Země budou muset poznat, jak nebezpečné je neřídit se universálními zákony, které nám byly dány v jeho lásce, a zásadní principy, které vládnou vesmírem, obracet v jejich pravý opak. Jestliţe to nebudou chtít uznat, budou muset zaţít očistnou sílu utrpení, které svojí intenzitou bude odpovídat stupni jejich přestupků a omylů.“ I toto řekl smutně, zjevně zarmoucen. Pak dodal: „Ale teď běţ a vyhledej si úkryt před deštěm! Brzy se rozprší.“ Teprve teď jsem si uvědomil, ţe do této chvíle pošmourné počasí se zjevně zhoršilo a ţe vrcholky Tuskicko-Emiliánských Apenin se jiţ počaly nořit do mraků, které s sebou přinášely déšť. Začalo pršet a brzo se spustil takový liják, ţe viditelnost klesla takřka na nulu. Pospíšil jsem si, abych vyhledal skrýš v blízké kapličce, ale veškerý můj spěch byl takřka zbytečný; moje koţená bunda byla skrz naskrz promočená a stejně tak i moje vlasy. Boty, taška, kterou jsem měl pověšenou přes rameno, i kalhoty byly tak mokré, ţe se daly ţdímat. Déšť padal v celých proudech. Moje nevole byla stále silnější, takţe jsem jiţ myslel na to, ţe seběhnu dolů a vyhledám nějaké suché místo nebo někoho, kdo by mi mohl půjčit suché šaty. Cítil jsem se opuštěn a bojoval jsem sám se sebou, neboť jsem byl rozpol cen mezi dvěma záměry: prvním – čekat dále na Rafaela zde nahoře a v tomto stavu, nebo někde jinde hledat východisko z této, jak se mi zdálo, zoufalé situace. Obrátil jsem se v duchu s prosbou na svého návštěvníka s tím, zda by pro mne mohl něco udělat, jakmile mu to bude jen trochu moţné.

Tu jsem uslyšel jako odpověď na svou myšlenku hlas, který ke mně doléhal shora. „Máš slabou víru,“ řekl mi. „Zanedlouho se roztrhnou mraky a slunce tě zahřeje.“ A skutečně začal v té chvíli ustávat déšť, jako by to byla způsobila jeho slova. Pozvolna jsem mohl opět jasně vidět stromy a pahorky, které mě obklopovaly.

Uběhlo několik minut a slunce se prodralo skrze mraky, které do té doby jeho světlo zachycovaly jako filtr. Nebe se rychle vyjasnilo. Uţasle jsem pozoroval přírodu, která jako by o mne jevila péči po tom, co mne podrobila tvrdé zkoušce. Přesto jsem se třásl zimou a nedovedl jsem si představit, jak by mě slunce, které jiţ stálo před západem, mohlo ještě vysušit. Ještě jednou jsem se obrátil s prosbou na Rafaela, aby mne ušetřil dalších nepříjemností. Mlčel jsem a čekal, co se stane.

Neuběhlo mnoho času (jenom několik minut), a tu jsem zpozoroval, jak se ve směru od Slunce ke mně přibliţuje světelný bod, který postupně nabýval formy létajícího disku s kopulí. Ještě se vznášel nad rovinou a pohyboval se rychle směrem ke mně. Kdyţ dosáhl místa, na kterém jsem stál, vzlétl nad mou hlavu a zastavil se ve výši několika desítek metrů nade mnou.

„Další pozemští bratři,“ ozval se hlas, „se k tobě přidruţí při našem příštím setkání. I se mnou budou další bratři. Brzo se opět setkáme. Na shledanou?“

Světelný objekt vzlétl do výše, potom změnil směr svého letu, dále se pohybuje v diagonále ke svému původnímu směru, a opsal na nebi dráhu, která byla pro pozemského pozorovatele naprosto neuvěřitelná. Podíval jsem se na sebe a ke svému překvapení jsem zjistil, ţe jsem naprosto suchý, jako by na mne nedopadla jediná kapka vody. Cítil jsem se velmi dobře. Pojednou se objevily nahoře na modrém nebi tři řady létajících kotoučů, velice dobře viditelných, které se z mojí perspektivy zdály mít kulatý tvar. V příštím okamţiku zmizely za horami. Bylo 27. dubna 1980, dva dny po mém příjezdu do Finale.

Během tohoto setkání jsem se zeptal Rafaela, proč mi působením svého létajícího disku způsobili škodu na automobilu, která vyvolala komplikace během mé zpáteční cesty do Janova a zavinila vydání za opravu. Řekl jsem Rafaelovi, ţe mi to nesouhlasí s jejich učením o universální lásce.

Rafael mi vše velmi podrobně zdůvodnil. Řekl, ţe je velmi důleţité, abych neměl ţádné pochybnosti o tom, jak naprosto skutečné bylo mé setkání s létajícím diskem. Poté, co jsem obdrţel tento nepochybný důkaz, ţe jsem proţil reálné setkání s bytostmi z jiného světa, nebudu mít jiţ ţádné pochybnosti o skutečnosti svých záţitků a nebudu si moci namlouvat, ţe jsem byl obětí fantazie. Podle nich byla skutečnost, ţe kosmická energie, která vyšla z jejich kosmického vozidla a způsobila značnou škodu na mém autě, nevyvratitelným důkazem pro realitu všeho, co jsem zaţil. Kladli mi na srdce, abych si s tím příliš nelámal hlavu a jiţ se dále neptal po onam „proč?“ celé této záleţitosti. Jestliţe to od nich bylo chtěno, mělo to i svoji příčinu.

ÚDOLÍ SETKÁNÍ

Tak, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě, popsala mi Týna, moje snoubenka, přesně průběh mého setkání s Rafaelem. Vyprávěla mi, ţe strávila nedělní večer s přáteli a ţe během této doby měla pojednou jasné vidění, ve kterém to vše viděla. Při tom slyšela hlas, který jí vyloţil, ţe příštímu setkání bude přítomna spolu se mnou. Nikdo z ostatních na ní nic nepozoroval. Cítila při tom hluboký mír a pocit štěstí, který pronikal celou její duši. Popsala mi místo, průběh setkání i moje rozladění během průtrţe mračen. Nechybělo skutečně nic. Nevycházel jsem z úţasu, ale především na mne udělalo dojem, s jakou rychlostí věci za sebou následovaly. Měl jsem samozřejmě radost z toho, ţe jsem měl „svědkyni“ toho, co mě potkalo.

Vyprávěl jsem Týně o této bytosti z vesmíru. Vyprávěl jsem jí, jak se mi doma zjevila uprostřed silné světelné záře a podnítil jsem Týnu k tomu, ţe si také přečetla příběh o Tobiášovi.

Podělili jsme se o své záţitky s několika přáteli. Několik následujících nocí mne pak trýznily obavy, ţe jsem neuchoval toto tajemství, tak jak to Rafael ode mne vyţadoval. Dlouho jsem sebou házel v posteli sem a tam a vyčítal jsem si, ţe jsem způsobil pěknou pohromu a ţe se mi Rafael uţ moţná nikdy neukáţe. A právě během tohoto přívalu výčitek a ţalosti se stalo, ţe se Rafael nechal opět slyšet. „Nic se neděje náhodně,“ řekl mi laskavým hlasem. „Netrap se tím! Co se stalo, stalo se. K příštímu setkání vezmeš Týnu i své přátele s sebou a učiníš, o co tě budu ţádat.“ Moje obavy se proměnily v radost a ve velkou útěchu. Uprostřed noci jsem telefonoval Týně a usnul jsem teprve k ránu.

Odpoledne, 1. máje, jsme opět byli na dálnici ve směru na Finale. Znovu jsme byli vedeni do Calice Liqure. Za Calice jsme pomalu začali vjíţdět do hor.

Během jízdy mi sdělil Rafael, ţe čtyři přátelé, kteří nás provázeli, mají čekat na místě, které bylo vzdáleno několik kilometrů od místa, kde se naše setkání mělo konat. Udal jsem jim, kde mají zastavit a čekat, a jel jsem s Týnou dál. Přiblíţili jsme se k místu našeho prvního setkání. Rafael mi řekl, abych jel dál a vedl mě na velmi strmou cestu. Mému Fiatu 500 dalo velikou námahu zdolat toto stoupání. Hopsal sem a tam, poněvadţ jiţ tu nebyl ţádný asfalt a cesta byla samé kamení. Sunuli jsme se jen krokem kupředu.

Sem tam jsme zaslechli Rafaelův hlas, ale i hlasy ostatních bratři, kteří byli s ním. „To je to údolí tvého setkání‘„ vykřikla Týna s nepopsatelnou radostí. „Zdá se mi, jako bych je slyšela odevšad.“ Nebylo na ní znát, ţe by měla ten nejmenší nádech strachu. Byla prodchnuta jen jedinou ţádostí – setkat se s ním.

Tak, jak to se mnou udělal Rafael při našem prvním setkání, prosil jsem nyní i já ji, aby zůstala klidná a čekala. Dospěli jsme k louce, za kterou se nebylo uţ moţno dostat dále. Tam jsem vypnul motor. Teprve nyní jsem zpozoroval, ţe bylo větrno a nebe šedé. Ale neměl jsem čas nad tím přemýšlet, neboť pojednou jsme za sebou zaslechli kroky.

Otočil jsem se a uviděl jsem přicházet tři muţe. Přepadla mě obava, ţe by se Týny mohla zmocnit panika. Ale stalo se něco zcela opačného. Týna vystoupila z vozu a šla jim naproti tak, jako by šla vstříc setkání s dávnými přáteli. Následoval jsem ji a brzy jsem se ocitl proti Rafaelovi, který měl na sobě volný stříbrný overal, podobný obleku, který nosí naši výškoví piloti.

Radostně mě pozdravil, zrovna tak Týnu, a to samé učinili i dva ostatní, kteří byli oblečeni podobně jako Rafael, s tím rozdílem, ţe jejich obleky těsněji přiléhaly a byly tmavé barvy. Byli vysokých postav a jejich hezké tváře vyzařovaly dobrotu a duchaplnost.

Představili se a připojili, ţe jejich jména jsou ve skutečnosti krycími jmény, která jim byla dána jedním pozemským bratrem, Georgem Adamským, s kterým před lety měli řadu podobných setkání.

„Jsem Orton,“ řekl větší z nich. „Moje jméno je Firkon,“ řekl druhý.

Rafael mě vzal velice láskyplně pod paţí a vedl mě pomalu k povlovnému svahu. Tam si sedl do trávy a já jsem následoval,jeho příklad. Ostatní dva bratři z kosmu zůstali stát nedaleko od nás a mluvili s Týnou. Viděl jsem, jak vítr provívá jejich vlasy i dlouhé vlasy Týniny a její šaty. Velké mraky, které táhly po nebi, měly zřejmě naspěch, neboť tomu odpovídala rychlost jejich letu. Rafael a jeho přátelé, jak se zdálo, nebrali vůbec na vítr ohled. „I já jsem obdrţel jedno krycí jméno,“ řekl Rafael. „Byl jsem pojmenován Rámu, ale nyní je dobře, ţe uţ je známo, kdo ve skutečnosti jsem. Co mají znát naši pozemští bratři, je role, kterou nám náš Otec kdysi přisoudil pro vaši záchranu.“

Byl jsem dojat velikostí a jednoduchostí, která vyzařovala z tohoto muţe; v jeho gestech vládla dokonalá rovnováha a všechno na něm prozrazovalo moudrost a vědění. Jeho taktní a láskyplné chování bylo zcela přirozené.

„Bratří, kteří čekají tam dole,“ připojil, „obdrţí znamení, která jim umoţni mít účast na našem setkání.“

Mluvil perfektně italsky, bez jakéhokoliv nádechu cizího přízvuku. Věděl jsem, ţe k tomu, aby mi něco sdělil, nepotřebuje mluvit, ale takto se mi to líbilo daleko více, neboť to náš rozhovor činilo důvěrnějším.

„Poselství, které vám chceme předat,“ řeka, „se týká všech lidí dobré vůle na Zemi. Bude vás to i něco stát; neboť ne všichni vám budou věřit, budou vám rozumět a budou vás mít rádi. Ale my vám budeme pomáhat a budeme při vás stát. Je to úkol lásky a záchrany.

Neměl jsem ţádné pochybnosti o čestnosti jeho slov, o tom, ţe byla dobře míněna, i kdyţ mi unikal pravý smysl toho, co mi jimi chtěl říci. Cítil jsem, ţe bylo naprosto na místě mluvit o lásce a o záchraně, a současně jsem věděl, ţe chci udělat vše pro to, abych splnil, co ode mne bude poţadováno pro dobro jednoho kaţdého z nás.

„Přáli jsme si vaši přítomnost zde nahoře,“ dodal, „daleko od znečištěného a zamořeného města, abychom vám řekli, ţe v současné době pracujeme na navázání kontaktů se stále větším mnoţstvím lidí na Zemi. Někteří nás jen zahlédnou během našeho bleskového přeletu oblohy, jiní vidí světla, některým se dostane znamení, jiní mají sny a vidění. Tito svědkové naši přítomnosti nám slouţí jako naši zpravodajové pro ty, kteří nás neviděli. Jde nám o to, abychom neztratili příliš mnoho času. Jestliţe lidé neuznají své omyly, brzo se začnou odehrávat události s dalekosáhlými těţkými důsledky. Ty byly v písmech předpověděny a mnozí o tom vědí. Ale bohuţel většina z nich tomu nevěří a myslí si, ţe to, co bylo napsáno, je jenom nějaká báj, ţe je to řečeno pouze obrazně.“

Odmlčel se zamyšleně a pokračoval: „Dnes je silný vítr, ale brzo se zdvihne ze všech čtyřech světových stran o mnoho bouřlivější vítr, který odvane všechny mraky. Zmatek a nepochopení pro všechny tyto věci, které dnes panují na Zemi, dovolují jen málo lidem plně pochopit, ţe všechna proroctví, která kdy byla dána lidem schopným dále je nést a rozšiřovat, se blíţí vyplnění. Většinou byli tito lidé vysmíváni, nepochopeni, pronásledováni a dokonce zabíjeni. A přece se jejich slova pokaţdé vyplnila.“

„Tolik bolesti,“ dodal s lehkým povzdechem, „by si lidé ušetřili, kdyby se vzdali své pýchy a pouţívání násilí. Kdybyste se zřekli toho, pouţívat zlo, abyste jím bojovali proti jinému zlu, byla by vaše cesta značně zkrácena a dělali byste velké a rychlé kroky směrem k dobru.“

Bouřlivý vítr mu čas od času utrhával slova od úst. Ohýbal stromy a rozčesával trávu mohutnými vlnami. Opět jsem měl ten dojem, jako by příroda spoluproţívala všechno to, co Rafael vyslovil. Podíval se mi do očí a řekl: „Jestliţe nedosáhnete stavu prostoty a dobroty a nedokáţete v sobě potlačit pýchu, hrdost a ducha násilí, který u vás tolik převaţuje, nemůţete nikdy dojít k pravému poznání, které je moţné jen tehdy, probíhá-li vývoj správným směrem. Je důleţité, aby kaţdý otevřel své srdce, aby porozuměl těmto pravdám. Mnozí se tomu vysmívají ve své pýše a domýšlivosti. Tak nebudou moci nikdy dosáhnout záchrany.“

Vyjádřil jsem před tímto bratrem z vesmíru svou pochybnost, zda jsou obyvatelé Země schopni přijmout takové poselství.

„Všechno to,“ pokračoval Rafael, odpovídaje na má slova, „je na Zemi takřka pravidlem. Přesto je ale nutné zvěstovat tuto pravdu nahlas, aby všichni, kteří na ni čekají a kteří ji chtějí přijmout, ji také přijmout mohli. Pro toho, kdo neuvěří, existují jiné cesty, jimiţ ho náš Otec povede tak, aby nemusel jít zbytečně do záhuby, která jej jinak očekává jako oběť zla. Mnoho z nás sestupuje uţ od pradávna na Zemi a v současné době se dokonce někteří z nás narodili v lidském těle, aby splnili některé obzvlášť těţké úkoly; aby postavili hráz zlu. V kaţdém případě ale musí člověk především zachránit sám sebe a teprve potom můţe vyplnit úkol, kvůli kterému se narodil.“

Ţasnul jsem nade vším, co jsem se zde dozvěděl. „Znamená to tedy,“ zeptal jsem se, „ţe člověk přichází z onoho světa sem na Zemi proto, aby se zde naučil správně ţít v souhlasu s Boţími zákony nebo pomáhal těm, kteří se to teprve musí učit? Je to tedy tak, jako kdyţ je člověk v obranném zákopu? Především musí dávat pozor na to, aby sám nebyl nepřítelem zabit, a pak teprve se můţe odváţit výpadu proti nepříteli, aby pomohl svým vlastním kamarádům v boji“?

„Ano,“ řekl Rafael. „Ale v tomto boji se pouţívají zbraně lásky a moudrosti, dobré vůle a trpělivosti, jakoţto i zbraň víry, ţe záchranný plán našeho Otce se vyplní přes stoupající nevěru tak, jak to bylo předpověděno v písmech. Bůh byl jmenován „Pánem zástupů“. V Bibli je řeč i o boji mezi nebeskými zástupy a mocnostmi zla. A tak tomu i je. Zástupy boţí mají své ozbrojené síly v různých dimenzích vesmíru a ty se horlivě snaţí o triumf dobra na Zemi – zástupy nasazené v ‚boji‘ lásky o záchranu před zlem. Stále početnější budou v této době naše sestupy na Zemi ve prospěch této veliké misie. Je nás mnoho.“

„A vědí oni (myslel jsem při tom ty z těchto bytostí, které jsou v současné době na Zemi), ţe jimi jsou?“ zeptal jsem se. „Mnozí z nich to nevědí,“ odpověděl, „neboť musí zapomenout všechno ze své dřívější existence. Toto zapomenutí je nutné pro to, aby jejich pobyt na Zemi během tohoto vtělení pro ně nebyl příliš velkým zatíţením. Ale potom obdrţí kaţdý z nich, kaţdý, kdo je členem tohoto Bratrstva universální lásky a jehoţ čas na Zemi se vyplnil, plné poznání toho, kdo je, a nebude ani stavu plně docenit to dílo, které na Zemi vykonal, ani pomoc, kterou při tom od nás obdrţel.“

Zeptal jsem se: „Je i toto v Písmu zmíněno?“

„Jistě,“ odpověděl Rafael. „Kniha Genesis nás zpravuje o tom, ţe Boţí synové se narodili na Zemi proto, aby lidskou společnost, která jiţ se nacházela ve značném úpadku, znovu pozdvihli, a z toho důvodu si brali za ţeny ‚dcery lidské, které se jim zalíbily‘. Velké námahy bylo potřeba, aby byla provedena očista, která měla ten účel, aby dobro zase získalo nadvládu nad zlem.“

Tato neobyčejná bytost mi tu říkala věci, které jsem tehdy ještě nechápal v jejich plném dosahu. Byl jsem si však neustále vědom toho, ţe četl v mých myšlenkách i v mém srdci. Nyní jsem si byl jist jeho porozuměním a jeho dobrotou. Mlčel jsem a chvíli jsem se zamýšlel nad slovy, která mi řekl, nad tím, co mi jimi chtěl říci.

„Chceš se zeptat,“ ozval se nyní znovu Rafael, „proč se otevřeně neukáţeme obyvatelům Země, proč neučiníme něco velkého a nápadného, aby bylo všem umoţněno poznat pravdu a aby byly jednomu kaţdému jednou provţdy otevřeny oči? Toto jsou otázky, které si jiţ odedávna klade většina pozemšťanů, lépe řečeno od té doby, kdy Země je planetou potřebující záchranu. Říkám vám nyní to samé, co uţ kdysi bylo řečeno a uvedeno ve všeobecnou známost: není to moţné a nebude to moţné tak dlouho, dokud pozemští bratří neotevřou svá srdce pro pokoru a lásku k našemu Otci. Naše působení slouţí v nejvyšší míře vašemu dobru a my jsme schopni rozumět a chápat věci, které vašemu rozumu a úsudku, zaslepeným nepochopením a neporozuměním, nejsou přístupné. Umíme jednat, ale umíme také čekat.

V dřívějších epochách, kdy vše bylo ještě jiné neţ dnes, ukazovali jsme se lidem zcela veřejně. Poněvadţ jsme ale svobodnou vůli, kterou Bůh, náš Otec, daroval všem svým dětem, nesměli podrobit násilí, nemohli a nesměli jsme vám zabránit, abyste si na vlastní kůţi nevyzkoušeli a nezaţili, co je to zlo. Tato cesta vás časem vedla k tomu, ţe jste se dopustili daleko horších skutků, přiměřeným vědění, které jste během této doby získali.

A to platí pro celý vesmír, ţe totiţ výše stojícím bytostem není dovoleno vměšovat se do záleţitostí těch, kteří před sebou mají ještě dlouhou cestu vývoje. S tolikerým zlem můţe být veden boj teprve potom, co lidé jeho zhoubné následky pocítili sami na sobě. To vše je nutné ne proto, ţe by dobro nemělo ţádnou spásnou sílu; pravý opak je pravdou. Byla by to nejkratší a Otcem poţehnaná cesta. Takto je to však nutné čistě a jenom pro zatvrzelost jejich srdcí.“

Rafael vstal. Učinil jsem po něm totéţ. „A nyní se musíme rozloučit,“ řekl.

Týna a dva bratři z kosmu, kteří s ní rozmlouvali, přišli k nám.

„Pracujeme všemi moţnými prostředky na tom,“ řekl Rafael, „aby se dobro na Zemi konečně plně rozvinulo. To podmiňuje z naší strany jistý výběr, který je v souladu se zákony, které nám byly dány naším Boţským otcem. Tyto zákony jsou vám někdy sotva srozumitelné, protoţe myslíte na principu logiky lidské moci, která se protiví zákonu Universální lásky. Přiměřeně omezenosti svého poznání mýlíte se v úsudku o nás. Proto bylo řečeno a stojí psáno – nesuďte! Soudíte Boha, našeho Otce, soudíte nás, své bratry. Soudíte podle svých předsudků a na základě svého omezeného poznání. Jakmile dosáhnete pravého poznání, bude vám tento omyl, pocit oprávněnosti soudit druhé, naprosto zjevný. Pravé poznání je skryté pouze v lásce. Tato planeta má méně lásky neţ vzduchu, který její obyvatelé dýchají.“

Vítr se stal bouřlivým. Musel jsem myslet na to, ţe vyjadřují-li naši láskyplní a dobří bratři takové znepokojení a starost o nás, musí být naše situace daleko váţnější, neţ si myslíme, neboť ji neznáme v celém jejím dosahu. Přátelsky jsme se rozloučili. Rafael nás ujistil, ţe se zase brzy uvidíme.

Vydali se na cestu ke svému létajícímu disku, který byl skryt v zeleni. Pudilo mě to k tomu, abych je následoval. Rafael se obrátil a aniţ by pohnul rty, řekl mi: „Dnes ještě ne. Přijde čas, kdy vás budeme moci vzít na palubu našeho vozidla.“

Zůstal jsem stát. Pak jsem ale přece jen podlehl nutkání rozběhnout se za nimi, ale zvláštní moc mě drţela na místě a nedovolovala mi, abych svůj záměr uskutečnil. Týna jim zamávala a bratři se obrátili a ještě jednou nás pozdravili. Pak uţ jsme viděli jen rychle stoupající disk, který se vzdaloval zeleni stromů. Za chvíli zmizel v mracích. Kdyţ jsme sestoupili dolů do údolí, vyprávěli nám naši přátelé, kteří na nás dole čekali, ţe viděli onen létající kotouč a zopakovali nám při tom jednotlivé části našeho rozhovoru s bratry z vesmíru, které vnímali telepaticky. Pohnuti jsme se vrátili nazpět a rozhodli jsme se zakončit večer v jednom malém hostinci ve Finalborgu, kde jsme probírali průběh celého našeho setkání.

Pak jsme nastoupili zpáteční cestu do Janova.

NEBESKÁ BYTOST

Rafael k nám hovořil v noci a někdy i během dne. Poučil nás, ţe takovýto způsob dorozumívání se jmenuje „kosmický kontakt“ a ţe můţeme, kdykoliv budeme chtít nebo to situace bude vyţadovat, s ním toto spojení navázat.

Udal nám i některá „bezpečnostní opatření“: Pokaţdé neţ vstoupíme do kosmického kontaktu, máme prosit archanděla Michaela o ochranu.

„Volejte Michaela,“ řekl, „a nemáte se čeho obávat!“ Od té doby jsme se řídili jeho pokynem.

Jedné noci, kdyţ jsem se ukládal k spánku, ozval se opět Rafaelův hlas: „Nech nyní ve své duši rozhostit klid, neboť brzy dostaneš návštěvu.“

Zůstal jsem klidně bez pohnutí leţet a přemýšlel jsem nad jeho slovy. Myslel jsem na tento veliký dar, který mi byl dán tím, ţe mi bylo umoţněno vstoupit ve spojení s našimi kosmickými bratry. Věděl jsem, ţe kaţdý pozemský bratr nebo sestra mohou v duchu hovořit k našim bratrům z vyšších dimenzí vesmíru. Byl jsem poučen o tom, ţe ve vesmíru není nikdo sám a ţe naši bratři neopustí nikoho z těch, kteří jsou různě obtíţeni během svého pozemského ţivota. Pomáhají a pracují ve prospěch těch, kteří se nechají vést, kteří jsou ochotni si nechat pomoci. Někdy se zjeví těm, kterým pomáhají, někdy dají znamení své přítomnosti, jindy zase jde jejich pomoc skrytými cestami, takţe ti, kdo jsou vedeni, si toho vůbec nejsou vědomi.

Rozpomněl jsem se na Rafaelovo doporučení setrvat v klidu a uvolnil jsem se tedy ještě více. Noční hodiny ubíhaly, spánek mě jiţ málem přemohl, ale nic se nedělo. Pak mě napadlo, ţe ohlášená návštěva třeba ke mně přijde ve snu. Vzpomněl jsem si na to, jak mi Rafael vysvětloval, ţe sen je účastí na ţivotě jiné kosmické dimenze, jejíţ součástí je i náš vnitřní svět, a ţe i zdánlivě naprosto nesmyslné sny mají jistý význam.

Věděl jsem, ţe bratři z jiných dimenzí s námi vstupují ve styk i prostřednictvím snů, které pak v tomto případě jsou skutečnými poselstvími, přijatými z těchto světů. I Písmo je bohaté na události, v kterých Bůh zjevuje lidem svou vůli skrze sny. V tomto stavu je člověk citlivější pro příjem napomenutí a poučení.

Všechny tyto věci mi táhly hlavou a byl jsem přesvědčen, ţe příchod mého návštěvníka se bude odehrávat právě tak. Tu jsem zpozoroval před sebou lehký závoj vícebarevného světla. Soustředil jsem se na tuto barevnou mlhu, která se začala chovat tak, jako by do ní začal pronikat ţivot. Jako by ruka velkého mistra pomocí linií a světla formovala v prostoru obličej asi třicetiletého muţe, tak vypadalo nyní to, co se odehrávalo před mýma očima.

Kdyţ bylo toto mistrovské dílo ukončeno, měl jsem před očima muţskou postavu nevídané krásy. Moje celá bytost byla uchvácena tím, co jsem viděl. Z ramen mu splývala bílá tunika, která byla na bedrech přepásána šňůrou. Jeho obličej vyzařoval nepopsatelnou líbeznost. Jeho čelo a všechny jeho rysy působily na mne svojí majestátností a harmonií, jejichţ ztělesněním se zdály být. Jeho oči byly modré a kaštanově hnědé vlasy mu spadaly aţ na ramena. Dobře vyhlíţející vous doplňoval jeho vzhled.

Tato nebeská bytost vyzařovala tajemnou a hlubokou ţivotní sílu a nekonečný půvab, coţ ve mně vzbuzovalo pocit klidu a míru. Cítil jsem, ţe je v něm čistá láska, a bylo mí, jako by na mne z něho přecházela. Přistoupil kousek ke mně a jeho klidný, mírný úsměv vyjadřoval všechnu jeho laskavost. Tato jeho láska zaplavila celou mou bytost a v tom okamţiku jsem byl stavu sám sebe v ní poznat.

Měl jsem v té chvíli tak vznešené pocity, ţe je nyní nejsem schopen popsat. Byl to stav dokonalé blaţenosti a sjednocení. Světlo, které z něho vycházela, pronikalo kaţdou buňku mého těla a jeho zářivá krása ve mně vzbuzovala hlubokou touhu po míru a dobru.

Pak vše zmizelo, ale ve mně zůstala nepopsatelná radost. Chtěl jsem se dozvědět, kdo byl tento můj návštěvník. Jedno jméno se přede mnou vznášelo jako sladká melodie, ale neodváţil jsem se tuto domněnku ani v duchu vyslovit. Tu se ozval Rafaelův hlas: „Ještě jej uvidíš v jeho jiné podobě,“ řekl a více se k tomu nechtěl vyjádřit.

Vyprávěl jsem celý svůj záţitek Týně. Věděli jsme o tom, ţe příští neděli se opět mělo konat setkání s bratry. Pokyn zněl, vydat se na dálnici ve směru na Rapallo. Řekli jsme to našim přátelům a ti byli šťastni, ţe nás budou moci provázet. Měl jsem takový pocit, ţe jejich nenápadná a přitom nadšená účast na našich setkáních je dalším velkým darem, který jsme obdrţeli od našich bratří, kteří teď měli účast na našem všednodenním ţivotě.

Auta jsme nechali stát na výšinách Zoagly. Paolo, Anna, Diana a Roberto zůstali stát na louce, u které jsme zastavili. Týna a já jsme šli pěšky, neboť dále jiţ nevedla ţádná sjízdná cesta. Stoupali jsme do vrchu, šťastní jako děti, které se vydávají na velikou slavnost. Přes deštivé počasí a ještě chladný vzduch jsme se během výstupu potili. Přišlo nám na mysl, ţe v tomto roce 1980 se počasí nějak nechce umoudřit.

Šli jsme podél svahu a pojednou jsme stáli před údolím, z něhoţ strmě vystupoval další svah. V dálce bylo vidět moře a hodný kus pobřeţí. Rozhodli jsme se, ţe se na chvíli posadíme, abychom nabrali dech. Tráva byla mokrá a vše vypadalo na to, ţe bude zase pršet.

Otevřeli jsme deštník, který jsme si vzali s sebou, a pokračovali jsme ve výstupu. Udělali jsme jenom pár kroků, kdyţ k našim uším zalehl hluboký bzučivý tón. Ohlédli jsme se nahoru a uviděli jsme veliký disk, který nad námi prolétal ve velikých kruzích, jako by hledal místo k přistání. Půvab, s kterým tento létající disk vykruţoval své dráhy na nebi, byl vskutku neobyčejný. Neměl ţádná světla, jeho barva byla stříbrná. Pojednou jsme se cítili stísněně, jako by naše tělo bylo drceno obrovskou vahou. Týna začala volat: „Rafaeli, co se děje?!“ Snaţil jsem se navázat kosmický kontakt, abych zjistil, co má znamenat tento silný tlak, který jakoby nás hrozil rozdrtit. Pomalu se nás zmocňoval strach. Pocit tlaku ještě zesílil. Pak se létající kotouč vzdálil a od toho okamţiku jsme se cítili zase dobře.

A nyní jsme uslyšeli Rafaela: „Chtěli jsme vás nechat zaţít tento zdrcující pocit, abychom vám názorně ukázali, jak při kaţdém setkání s námi u vás probíhá očistný proces a proces znovuutváření ţivotních energií. Vaše planeta je znečištěna, protoţe i srdce člověka je plné nečistoty. Na Zemi není mír a vášně, které jsou zdrojem záření postrádajícího jakýkoli soulad, jsou někdy vybičovávány aţ do nesnesitelnosti a zachvacují další a další území na vaší planetě. Na těchto místech se pak ţivotní energie dostávají do nesouladu s energiemi proudícími z vesmíru. Jednoho dne pochopíte tyto skutečnosti, které jsou zatím vaší vědě neznámé. Ti, kteří začali tyto souvislosti chápat, se nesetkávají s porozuměním a zůstávají ve svém poznání osamoceni.

Naslouchal jsem Rafaelovým slovům a při tom ve mně rostla obava, ţe by se tento drtivý pocit mohl znovu opakovat.

„Nyní se vzdálíme,“ řekl Rafael. Jeho hlas k nám doléhal ze směru létajícího disku. „Drţte se této cesty. Nahoře se opět setkáme!“

Další výstup byl ztěţován deštěm a stavem povrchu cesty, která byla stále více rozbahněná. Mokrá tráva byla kluzká a během našeho výstupu jsme si musili pomáhat tím, ţe jsme se přidrţovali keřů, abychom toto stoupání vůbec zdolali. Po nějaké době jsme se dostali na pěšinu, která vyúsťovala na malé louce. Ještě jsme nebyli nahoře a jiţ jsme spatřili létající kotouč stát na zemi ve vzdálenosti několika desítek metrů od nás. Ţasnul jsem, kdyţ jsem uviděl, jak ony tři koule, které jsem pozoroval na spodku tohoto vozidla jiţ při našem prvním setkání, byly nyní pomocí opěrných ramen vysunuty tak, ţe disk si i na svahu zachovával svou vodorovnou polohu.

„Nádhera!“ zvolala Týna.

Mezi vzdušným vozidlem a námi, vzdálen několik metrů od nás, stál Rafael. Déšť poněkud polevil, ale tento muţ z jiné vesmírné dimenze byl, jak se zdálo, úplně suchý. Srdečně nás pozdravil a popošel k nám.

„Je to dobře, ţe se můţeme setkat zde nahoře,“ řekl. „Tento kousek Země je opravdu hezký!“

Týna utrousila poznámku, kterou upozornila návštěvníka z vesmíru na to, ţe naše setkání se konají takřka jenom v dešti.

„Stále tomu tak nebude,“ odpověděl Rafael. „Ale Země musí být očištěna. Mnoho vody ještě poteče, a nejenom to.“ Na to mu Týna řekla, ţe jí to vůbec nemrzí, a ţe od nynějška i déšť patří k našim setkáním a ţe dobře pochopila očistnou funkci deště, který zde zastupoval tento nepostradatelný ţivel.

Rafael nás vyzval, abychom se zaposlouchali do hlasu deště. Řekl, ţe lidé stále víc a více ztrácejí smysl pro přírodu. „Znovu nalézt vztah k přírodě,“ připojil, „znamená být uzdraven z mnoha neduhů.“

Stáli jsme mlčky. Déšť šuměl po listí a po trávě. Blízkost této bytosti propůjčovala této šedé atmosféře a deštěm promočené přírodě nový smysl.

„Dokud lidé znovu neuzavřou mír s přírodou a s celým stvořením a dokud se nenaučí chápat je a rozumět jim, dotud jim příroda nevydá svá tajemství. Ani se nebudou moci dále vyvíjet přes všechny své vědecké poznatky. Právě vědění, které s sebou správně probíhající vývoj boţích dětí přináší, je si vědomo existence nekonečných světů stvoření, které daleko přesahují hranice pouze materiálního světa. Vaše věda, která studuje pouze hmotu, vás vede jen k poznání povrchu tohoto stvoření; je nebezpečí, ţe to podstatné a důleţité, vytvářející a formující, bude přehlédnuto. Z tohoto důvodu jsou vaše výdobytky špatně pouţívány.“

Mezitím přestalo pršet, a proto jsme deštník opět zavřeli. Rafael se zlehka opřel o strom a znovu nechal svůj zrak těkat obdivně po této nádheře rostlinného světa. Tušili jsme, ţe toto setkání jiţ nebude příliš dlouho trvat.

Rafael nás pozval, abychom šli kousek s ním, na místo, které bylo ještě poněkud více vzdáleno od létajícího disku. „Vaše věda,“ pokračoval, „musí poznat svoje hranice.

Hmota nemůţe přemoci hmotu. Aţ lidé uznají, ţe pravé poznání zná i jiné cesty, bude to veliká pomoc i pro vaši vědu. Takovým, jakými nyní jste a zůstat chcete, nebudeme moci nikdy zprostředkovat vyšší poznatky. Pouţili byste je opět jenom k násilí, které by vytvářelo další nebezpečí. Nepořádek a znečištění, které panuje na vaší planetě, se jiţ začínají rozšiřovat i do okolního prostoru. Přesvědčíte se však, ţe jsme bdělí, neboť vám nebude dovoleno, abyste smrt a ničení rozšiřovali i za hranice vaší planety.“ Kráčeli jsme vedle sebe. Rafael, vysoký a majestátní, šel mezi Týnou a mnou. Jeho krok byl lehký a jistý; jeho uzavřené boty byly z materiálu, který se zdál být velmi lehký a byl měděné barvy. Na sobě měl celkem těsně přiléhající kombinézu, podobnou těm, které nosí naši kosmonauti nebo výškoví piloti. Byla podobné barvy jako boty.

„Říkal jsi mi, ţe patříte k Bratrstvu universální lásky,“ poznamenal jsem. „Co má tedy znamenat tvůj výrok, ţe nepřipustíte, aby nebezpeční pozemšťané pronikli do vesmírného prostoru?“

„Naše prostředky jsou mírového druhu,“ odpověděl. „Jestliţe budete í nadále vyhlašovat falešné mírové programy a přitom pracovat na dalších válečných plánech, můţete si být jísti tím, ţe se vám je nepodaří uskutečnit, neboť to nepřipustíme. Nejdříve musíte prodělat lekci, ve které se naučíte činit dobro, akceptovat universální spravedlnost a ţít v lásce. Teprve potom můţete dělat, co se vám zlíbí.“

„Jestli jsem tomu dobře rozuměl,“ řekl jsem na to, „znamená to, ţe nikdy nepouţijete násilí za tím účelem, abyste lidem znemoţnili přístup do k se létající kotouč vzdálil a od toho okamţiku jsme se cítili zase dobře.

A nyní jsme uslyšeli Rafaela: „Chtěli jsme vás nechat zaţít tento zdrcující pocit, abychom vám názorně ukázali, jak při kaţdém setkání s námi u vás probíhá očistný proces a proces znovuutváření ţivotních energií. Vaše planeta je znečištěna, protoţe i srdce člověka je plné nečistoty. Na Zemi není mír a vášně, které jsou zdrojem záření postrádajícího jakýkoli soulad, jsou někdy vybičovávány aţ do nesnesitelnosti a zachvacují další a další území na vaší planetě. Na těchto místech se pak ţivotní energie dostávají do nesouladu s energiemi proudícími z vesmíru. Jednoho dne pochopíte tyto skutečnosti, které jsou zatím vaší vědě neznámé. Ti, kteří začali tyto souvislosti chápat, se nesetkávají s porozuměním a zůstávají ve svém poznání osamoceni.

Naslouchal jsem Rafaelovým slovům a při tom ve mně rostla obava, ţe by se tento drtivý pocit mohl znovu opakovat.

„Nyní se vzdálíme,“ řekl Rafael. Jeho hlas k nám doléhal ze směru létajícího disku. „Drţte se této cesty. Nahoře se opět setkáme!“

Další výstup byl ztěţován deštěm a stavem povrchu cesty, která byla stále více rozbahněná. Mokrá tráva byla kluzká a během našeho výstupu jsme si musili pomáhat tím, ţe jsme se přidrţovali keřů, abychom toto stoupání vůbec zdolali. Po nějaké době jsme se dostali na pěšinu, která vyúsťovala na malé louce. Ještě jsme nebyli nahoře a jiţ jsme spatřili létající kotouč stát na zemi ve vzdálenosti několika desítek metrů od nás. Ţasnul jsem, kdyţ jsem uviděl, jak ony tři koule, které jsem pozoroval na spodku tohoto vozidla jiţ při našem prvním setkání, byly nyní pomocí opěrných ramen vysunuty tak, ţe disk si i na svahu zachovával svou vodorovnou polohu.

„Nádhera!“ zvolala Týna.

Mezi vzdušným vozidlem a námi, vzdálen několik metrů od nás, stál Rafael. Déšť poněkud polevil, ale tento muţ z jiné vesmírné dimenze byl, jak se zdálo, úplně suchý. Srdečně nás pozdravil a popošel k nám.

„Je to dobře, ţe se můţeme setkat zde nahoře,“ řekl. „Tento kousek Země je opravdu hezký!“

Týna utrousila poznámku, kterou upozornila návštěvníka z vesmíru na to, ţe naše setkání se konají takřka jenom v dešti.

„Stále tomu tak nebude,“ odpověděl Rafael. „Ale Země musí být očištěna. Mnoho vody ještě poteče, a nejenom to.“ Na to mu Týna řekla, ţe jí to vůbec nemrzí, a ţe od nynějška i déšť patří k našim setkáním a ţe dobře pochopila očistnou funkci deště, který zde zastupoval tento nepostradatelný ţivel.

Rafael nás vyzval, abychom se zaposlouchali do hlasu deště. Řekl, ţe lidé stále víc a více ztrácejí smysl pro přírodu. „Znovu nalézt vztah k přírodě,“ připojil, „znamená být uzdraven z mnoha neduhů.“

Stáli jsme mlčky. Déšť šuměl po listí a po trávě. Blízkost této bytosti propůjčovala této šedé atmosféře a deštěm promočené přírodě nový smysl.

„Dokud lidé znovu neuzavřou mír s přírodou a s celým stvořením a dokud se nenaučí chápat je a rozumět jim, dotud jim příroda nevydá svá tajemství. Ani se nebudou moci dále vyvíjet přes všechny své vědecké poznatky. Právě vědění, které s sebou správně probíhající vývoj boţích dětí přináší, je si vědomo existence nekonečných světů stvoření, které daleko přesahují hranice pouze materiálního světa. Vaše věda, která studuje pouze hmotu, vás vede jen k poznání povrchu tohoto stvoření; je nebezpečí, ţe to podstatné a důleţité, vytvářející a formující, bude přehlédnuto. Z tohoto důvodu jsou vaše výdobytky špatně pouţívány.“

Mezitím přestalo pršet, a proto jsme deštník opět zavřeli. Rafael se zlehka opřel o strom a znovu nechal svůj zrak těkat obdivně po této nádheře rostlinného světa. Tušili jsme, ţe toto setkání jiţ nebude příliš dlouho trvat.

Rafael nás pozval, abychom šli kousek s ním, na místo, které bylo ještě poněkud více vzdáleno od létajícího disku. „Vaše věda,“ pokračoval, „musí poznat svoje hranice.

Hmota nemůţe přemoci hmotu. Aţ lidé uznají, ţe pravé poznání zná i jiné cesty, bude to veliká pomoc i pro vaši vědu. Takovým, jakými nyní jste a zůstat chcete, nebudeme moci nikdy zprostředkovat vyšší poznatky. Pouţili byste je opět jenom k násilí, které by vytvářelo další nebezpečí. Nepořádek a znečištění, které panuje na vaší planetě, se jiţ začínají rozšiřovat i do okolního prostoru. Přesvědčíte se však, ţe jsme bdělí, neboť vám nebude dovoleno, abyste smrt a ničení rozšiřovali i za hranice vaší planety.“ Kráčeli jsme vedle sebe. Rafael, vysoký a majestátní, šel mezi Týnou a mnou. Jeho krok byl lehký a jistý; jeho uzavřené boty byly z materiálu, který se zdál být velmi lehký a byl měděné barvy. Na sobě měl celkem těsně přiléhající kombinézu, podobnou těm, které nosí naši kosmonauti nebo výškoví piloti. Byla podobné barvy jako boty.

„Říkal jsi mi, ţe patříte k Bratrstvu universální lásky,“ poznamenal jsem. „Co má tedy znamenat tvůj výrok, ţe nepřipustíte, aby nebezpeční pozemšťané pronikli do vesmírného prostoru?“

„Naše prostředky jsou mírového druhu,“ odpověděl. „Jestliţe budete í nadále vyhlašovat falešné mírové programy a přitom pracovat na dalších válečných plánech, můţete si být jísti tím, ţe se vám je nepodaří uskutečnit, neboť to nepřipustíme. Nejdříve musíte prodělat lekci, ve které se naučíte činit dobro, akceptovat universální spravedlnost a ţít v lásce. Teprve potom můţete dělat, co se vám zlíbí.“

„Jestli jsem tomu dobře rozuměl,“ řekl jsem na to, „znamená to, ţe nikdy nepouţijete násilí za tím účelem, abyste lidem znemoţnili přístup do 6

kosmického prostoru, ale pouţijete jiné způsoby, abyste jim zabránili dopravit tam atomové bomby a všechno, co by mohlo znamenat nebezpečí pro tuto dosud neznečištěnou část vesmíru.“

„Správně,“ potvrdil Rafael moji odpověď. „A tak je to také předurčeno v universálních zákonech našeho Otce.“ Udělal krátkou přestávku a pak nás upozornil na to, ţe Písmo se zmiňuje o tom, ţe dětem, které se vzepřou Otcově lásce, nebude dovoleno překročit jisté hranice. Jenom v dobrém nestanovil Otec ţádné meze pro cesty, po kterých všechny dětí dobré vůle budou k němu vedeny.

„Planety celého vesmíru,“ řekl klidně, „patří k universální lásce. Všichni jejich obyvatelé jsou povinni řídit se tímto zákonem lásky a vzájemné pomoci. Kaţdý bratr a kaţdá sestra se opravdu cítí být bratrem a sestrou, protoţe jsou všichni dětmi jediného Otce a Stvořitele. Vědění znamená ne ‚moc‘, jako u vás, nýbrţ spíše vzájemnou pomoc, pokoru a dobrotu. Milovat znamená dávat, aniţ bych za to něco poţadoval. Přijímání je jiţ v lásce obsaţené, ale není hnací sílou blíţenské lásky. Na Zemi člověk pouţívá vědění k tomu, aby panoval nad svým bratrem. Velmi často páchá ten, kdo má vyšší postavení, nespravedlnost, a zapomíná, co to je, stát společensky níţe a být vystaven takovéto nespravedlnosti. Jediná moc, kterou uznáváme, je láskyplná moc nebeského Otce. Jediná moc je moc, která vychází z lásky. Vědění a zodpovědnost znamená – slouţit, vytvářet dohro, být pokorným a jednoduchým tváří v tvář nezměrné velikosti stvoření.“

Týna komentovala jeho slova poznámkou, ţe teď vidí, jak dalece jsme my, pozemšťané, ve svém myšlení ještě vzdáleni takovýmto jednoduchým a krásným pravdám. Řekla také, ţe to, co nám zde Rafael líčil ze ţivota na jiných planetách, které patří k universální lásce, je snem mnoha pozemšťanů, kteří touţí po míru a spravedlnosti.

„Mnoho lidí na Zemi,“ doplnil Rafael, „se neřídí universálními zákony stvoření a nepřijímají je za své. Jiní zase tyto pravdy zkomolili, tvrdým působením svého intelektu je zkomplikovali a pak učili lidi nakládat na sebe břemena, která sami nebyli schopni nést. I to bylo řečeno a stojí psáno. A tak mnozí pozemšťané se neřídí Boţími zákony, protoţe jsou pravými rebely, jiní zase proto, ţe je nepovaţují za spravedlivé a jejich dodrţování za moţné a reálné. Tito špatní učitelé, o kterých jsem před chvílí hovořil, mají velkou zodpovědnost vůči svým bratrům a sestrám. Písmo je velice přísné v posuzování takovýchto lidí.“

Na to jsem mu řekl, ţe mám dojem, ţe některé z pravd, které vyslovil, byly jiţ před dvěma tisíci lety vyřčeny Jeţíšem z Nazareta.

„Aţ budete tato má slova zvěstovat svým pozemským bratřím,“ řekl Rafael, „narazíte na některé, kteří budou zastávat názor, ţe vše, co jste, jak tvrdíte, na vlastní oči zaţili, je jenom pohádka. Jiní zase řeknou, ţe nevidí nutnost, aby bylo znovu zvěstováno, co bylo dáno lidem jako poselství před dvěma tisíci lety. Řeknou, ţe není třeba dvakrát to zvěstovat, neboť vše, co se zde dozvídají, je jim jiţ známo. Před těmi se mějte na pozoru! Kdyby lidé na Zemi toto učení skutečně přijali za své a změnili je v skutky, nebyli bychom dnes zde se svým naléháním. Během našich dalších setkání s vámi budeme hovořit i o jiných věcech. Nenechte se ale příliš odradit; neboť mnozí čekají na toto naše slovo a budou mít radost, ţe je budou moci slyšet.“

Během našeho rozhovoru jsme zůstali stát u velice hezkého keře. Rafael jej při hovoru s námi hladil tak, jako by to byla lidská bytost. Týna rozevřela deštník, neboť začínalo opět drobně pršet. Rafael si nevšímal deště, který mu padal na hlavu. Jeho vlasy zůstaly suché a to ve mně vzbudilo domněnku, ţe zde působila nějaká nám neznámá síla.

„Země,“ pokračoval Rafael, hladě při tom keř, „byla kdysi zahradou Eden. Tak jak to stojí v Písmu. Eden je celý vesmír, který zůstal věrný lásce svého stvořitelského Otce. Ale jednoho dne se zachtělo lidem na Zemi jíst z plodů poznání dobrého a zlého. To bylo zakázáno, neboť z toho stvoření vzcházela škoda. Otec vyslovil své varování. Lidé ale nechtěli tomuto varování věřit, a tak začali shromaţďovat své zkušenosti se zlem, čímţ také začal současný cyklus. Ti, kterým byly k obţivě dány plody universální lásky, chtěli ochutnat jiného plodu, totiţ vychutnat ubohé cesty zla. A řekli při tom téţ: universální láska je jednotvárná a nudná, a pomlouvali tímto způsobem boţskou stvořitelskou fantazii. Člověk dokonce ustavil zlo na místo dobra, sobectví na místo lásky, válku na místo míru, úpadek na místo pokroku. Zdivočel a ještě to dal za vinu svému Otci, který ve své lásce daroval svým dětem důstojnou svobodu. Tak proměnili ve skutek slova: ‚Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.‘ (První Mojţíšova, 2, 17).“

Jeho obličej nabral váţný výraz, v kterém se obráţela jeho vnitřní bolest. To na mne udělalo hluboký dojem. Týna k němu vzhlédla s výrazem očekávání. Záře jeho obličeje však neslábla a to ve mně vyvolávalo naději, ţe přes všechno, co zde bylo řečeno, existuje cesta záchrany. Klid, který z něho vyzařoval, a výraz dobroty v jeho tváři dávaly tušit, ţe tato naděje je reálná.

„Jak bude moţné,“ zeptala se Týna, „dostat se ze situace, která trvá na Zemi jíţ několik tisíciletí?“

„Vše stojí psáno,“ řekl Rafael, zatímco se pomalu vzdálil od keře. „Vše bylo předzvěděno s ohledem na svobodnou vůli člověka a vše bylo předem připraveno ve velkém plánu, jenţ byl inspirován Boţí láskou, a vše to má i svůj podklad v Univerzálních zákonech, které vládnou všemu stvoření. Vzpurní lidé nebyli nikdy přenecháni sami sobě, nýbrţ byli vedeni, trestáni, utěšováni, a kdyţ bylo třeba, i různými způsoby podporováni na cestě k dobru. Přijde okamţik, v kterém ten, jemuţ jest dána moc na Nebi i na Zemi, zasáhne spolu s těmi, kteří stojí po jeho boku, a učiní konec všemu zlu na Zemi tak, jak to bylo určeno. Bůh Otec bude při tom myslet i na ty, kteří v té době nebudou ještě zralí pro záchranu. Pro ně však jiţ nebudeme moci nic učinit. Provedeme plán našeho Otce, který on připravil. Těm, kdo na to nebudou připraveni, to způsobí mnoho bolesti a zklamání nad tím, ţe nevyuţili tak velkou příleţitost k záchraně.“

Odmlčel se. Pak dodal: „My jsme cherubíni, o kterých je řeč v Písmu. Přímo od Boha jsme byli dosazeni jako stráţci Edenu. Nikdy nedovolíme pozemšťanům přístup k neposkvrněným vesmírným prostorům Edenu, dokud se z představite1ů moci zla opět nestanou představitelé universální lásky. Dobytí prostoru jiných světů je takovým pozemšťanům, jací‘ jsou v současné době, působením spravedlnosti universálních zákonů znemoţněno. Dříve, neţ jim to bude umoţněno, musí , se s konečnou platností zříci zla. Pak se Země znovu stane součástí zahrady Eden a její obyvatelé budou přijati do společenství universálního bratrstva. Tato zábrana na cestě k zahradě Eden bude odstraněna a my se vrátíme zpět a budeme se moci na Zemi opět volně pohybovat, právě tak, jako vy v našich domovských světech, tak jak tomu bylo před vzpourou.“

Týna se usmívala a vyjádřila přání, aby tento den byl co nejdříve zde. Rafael četl moje myšlenky a zopakoval, co jiţ předtím řekl.

„Nikdy,“ řekl s důrazem, „nepouţijeme násilí. Násilí přináší vţdy jenom násilí, nenávist přináší nenávist a smrt přináší smrt. Naše zbraně jsou – láska, rozumnost, moudrost a trpělivost. Přesto jsme v takové míře aktivní, ţe to přesahuje všechny vaše představy. Nikdy nedovolíme, aby se zlo dostalo do vesmíru, tam, kde vládnou harmonie, ţivotní síla a láska. Od pradávna úspěšně vzdorujeme svodům zla. Jsme stvořeními s jistými omezeními a vţdy a za všech okolností se musíme plně spoléhat na svého Stvořitele, který nás stvořil tak, abychom byli svobodní a mohli mít svou důstojnost. Ctíme jeho zákony a víme, ţe jeho láska otvírá nekonečné cesty k věčnému ţivotu. Je pošetilé nechtít se zříci mála, a tím ztratit mnoho, i ţivotní štěstí. Milujeme Boha, našeho Otce, neboť i on nás miluje. Miluje nás bezpodmínečně, a totéţ činíme i my, neboť v tomto je pravý řád. Brzy to pochopí i obyvatelé vaší planety a pak přijde onen vytouţený den. Říkám brzy.“

Vydali jsme se směrem k vzdušnému vozidlu, které stálo na zemi.

„To znamená,“ zakončil Rafael, „ ţe cherubíni budou brzy mezi vámi. Země se opět stane planetou universální lásky a ne planetou, na které vládne moc zla. Vezmeme vás s sebou do vesmíru a i vy budete v kosmických lodích cestovat k jiným světům. Navštívíte mnohé příbytky našeho Otce a nová epocha lásky ukončí tisícileté dějiny válek, smrti a ničení.“

Tím skončilo naše setkání. Rafael se s námi rozloučil a dal se na cestu k vesmírnému vozidlu, které přitahovalo naše zraky, Rádi bychom si je byli prohlédli. Rafael se k nám však obrátil a vyjádřil politování, ţe nás v tomto ohledu ještě nemůţe uspokojit.

Skrze kruhová okna jsme uvnitř zahlédli dvě hezké tváře. Zamávali jsme na ně a obdrţeli jsme odpověď na svůj pozdrav. Dveře se za Rafaelem nehlučně zavřely. Nato se rozzářilo bílé světlo na nejvyšším bodě kopule. Bylo slyšet jemné bzučení a viděli jsme, jak ony tři polokoule byly zataţeny do spodku vozidla, zatímco vozidlo samo zůstalo „viset“ ve vzduchu.

Větve stromů zašuměly a keře se ohnuly pod silným závanem větru. Ucítili jsme lehký tlak v ušních bubíncích a létající disk se začal rychle zvedat do výše. Pak změnil ostře dráhu svého letu a zmizel v oblacích.

MATEŘSKÁ KOSMICKÁ LOĎ

Jeli jsme do Sporonta a na západním konci městečka jsme sjeli na cestu, která za jedním silničním přejezdem začala příkře stoupat. Ve vzduchu visela ona sváteční a radostná nálada, kterou umí v onu roční dobu vychutnat kaţdý, kdo opustil město. Naše cesta vedla mezi piniemi a zelení nově se probouzející přírody.

Mezitím se setmělo. Špičky hor byly jiţ sotva viditelné v posledním přísvitu večerního nebe. Mraky zmizely a na jejich místě vyšly hvězdy. Vzduch, pročištěný deštěm, krásně voněl.

Na jedné odstavné ploše u silnice jsme zastavili a já jsem poprosil přátele, aby čekali na tomto místě. Vysvětlil jsem jim, ţe tak jednám na přání našich bratří. Pak jsme s Týnou pokračovali dál v cestě. Jeli jsme ještě kus a dále jsme pokračovali pěšky. Cesta vedla pod korunami stromů a poněvadţ zde bylo úplné temno, svítili jsme si čas od času kapesními svítilnami. Týna byla toho názoru, ţe kdyby to nebylo kvůli bratřím, nikdy by se neodváţila v noci na takovéto osamělé místo. Chůze jí dala zabrat, neboť boty, které si vzala, nebyly na takovouto cestu právě nejvhodnější, a museli jsme se drţet pevně za ruce a navzájem si pomáhat, abychom se vyhnuli louţím a blátu.

Po tom, co jsme urazili jiţ hodný kus cesty, zaslechli jsme pojednou hlasy. Okamţitě jsme se zastavili a tiše naslouchali. Byly to muţské a ţenské hlasy. „Jsou to oni,“ řekla Týna. „Jsem si jistá, ţe jsou tady.“

Bylo mi téţ jasné, ţe jsou to oni, ale protoţe jsem pro to neobdrţel ţádné potvrzení prostřednictvím kosmického kontaktu, rozhodl jsem se pro opatrnost.

Poprosil jsem Týnu, aby nemluvila nahlas a šli jsme jen pomaloučku dopředu. Týna byla plná radosti a nebyl na ní vidět ţádný strach.

Právě jsme šli podél řady keřů, které jako ţivý plot tvořily hranici velké volné plochy, která však našim zrakům zůstávala skrytá v temnotě. Šli jsme dále podle těchto keřů, aţ jsme došli na dosti velkou louku. Čas od času bylo ticho jarní noci přerušeno hlasy nočních ptáků. Ochladilo se, a proto jsme si natáhli svetry, které jsme si pro všechny případy s sebou vzali. Ve světle kapesních svítilen jsme ohledávali louku před námi. Nebyly na ní stromy ani keře a jejím středem probíhal pruh mořské trávy, který ji dělil na dvě části. Jedna polovina vykazovala nepatrné převýšení nad druhou polovinou. Vlhkou trávou jsme šli dál.

„Cítím, ţe jsou tady,“ opakovala Týna. „Zdá se mi, ţe nejsou daleko odtud.“

Trval jsem na tom, ţe musí zůstat klidná a rozhodl jsem, ţe budeme čekat na tomto místě. Posadili jsme se na kámen, který se zdál být poměrně suchý, a čekali jsme v tichosti na znamení jejich přítomnosti. Tu se ozval Rafaelův hlas. Byl zřetelný, jako by přicházel z blízkosti: „Jsme jiţ na Zemi,“ řekl, „nedaleko od vás.“

Týna radostně vykřikla a řekla, ţe uţ to dávno cítila. Zhasnuli jsme baterky a Týna mi ukázala na něco sotva viditelného na konci louky, kde mez vyznačovala zvýšení terénu. Tam, kde začínala zřetelná, temná hranice stromů, začala pomalu narůstat jemná záře, která stále nabývala na intenzitě. V temnotě se začaly zřetelně vykreslovat obrysy obrovského doutníku, spočívajícího na Zemi.

„To je nádhera!“ zvolala opět Týna. Znovu jsme byli úţasem bez sebe nad tím, co se nabízelo našim zrakům. Světelná záře zesílila a onen objekt byl stále lépe viditelný. Jeho délku jsem odhadoval na sto aţ sto dvacet metrů, na nejvyšším místě dosahoval aţ do výše korun stromů stojících za ním. Dlouhá řada kulatých oken propouštěla barevné světlo, které však pronikalo za hranice oné meze, za níţ začínala vyvýšená část louky. Za několik minut vycházela z tohoto objektu taková záře, ţe to připomínalo slavnostně osvětleného zaoceánského obra, jenţe toto světlo bylo ještě intenzivnější. Stáli jsme jako očarováni těmito barvami a světlem vyzařovaným do všech stran, které jako by mělo mnoho zdrojů, jejichţ polohu jsme nebyli schopni určit. Týna mě vzala pod paţí a chtěla, abychom se vydali směrem k tomuto kosmickému doutníku.

„Ještě počkáme,“ řekl jsem. „Určitě nám budou chtít něco říci.“ Cítili jsme v sobě onen obvyklý vnitřní mír, který v nás byl během všech našich předchozích setkání. Kosmické vozidlo, které zářilo před námi, dělalo tak velkolepý dojem, ţe okolí ozářené tímto světlem se prakticky vůbec nepodobalo tomu, jak se nám jevilo při našem příchodu; vypadalo to, jako bychom byli na zcela jiném místě, v nějakém světě divů. Zář „doutníku“ ještě dále zesílila a z jeho kulatých oken proudila hra světel, podobná slavnosti nepředstavitelné krásy a pestrosti. Toto světlo a barvy v slavnostní rytmické hře daly v srdci rozeznít něco, co je jen těţko moţné popsat. Tu se na jednom konci této zářící lodi objevil létající kotouč, za ním druhý, třetí a konečně čtvrtý, které postupně vyjíţděly z nitra zářící lodi a které vydávaly takovou záři, ţe vypadaly jako koule bílého světla. Snesly se na louku, která se rozprostírala mezi námi a velkým „doutníkem“.

Otevřela se čtyři dvířka a z nich vystoupili muţi a ţeny. Poznal jsem postavu Rafaelovu a srdce jsem samou radostí cítil aţ v krku. Týna na ně zamávala. Vydali se směrem k nám. Jejich těla obklopovala jemná záře fosforeskujícího světla. Rafael kráčel jako první, ostatní ho následovali.

„Buďte vítáni k tomuto setkání!“ řekl laskavým hlasem. „Dnes se seznámíte s dalšími bratry a sestrami, kteří na této misii spolupracují.“

Pozdravili jsme se s Rafaelem, Ortonem a Firkonem, které jsme znali jiţ z dřívějška. Ortonova vysoká postava, jeho urozené chování a celý výraz jeho zevnějšku působily slavnostním dojmem. Firkon nás opět přivítal se srdečností, která na nás jiţ poprvé udělala dojem. Jejich pohledy byly plné dobroty a jejich vzezření i jejich gesta vyzařovaly prostotu.

Byl nám představen další bratr; jeho vlasy byly tmavé a jevil se jako prakticky nadaný. Nebyl o nic méně krásný neţ ostatní, podobal se jim i v harmonii svého chování. „Toto je náš bratr Zůl,“ představil jej Rafael. Jeho schopnosti a zna1osti jsou velice ceněny.“

Pak nám byl představen další muţ, který na nás působil velice milým dojmem. Usmíval se jako někdo, kdo by toho chtěl málo slovy hodně říci. „Jeho jméno je Georg,“ představil jej Rafael a ukazuje při tom na mne, řekl: „Jmenuje se jako ty. Tento náš bratr ţil jistou dobu na Zemi, na kterou sestoupil, aby splnil jistý úkol. Nyní se opět vrátil mezi nás.“ Pozdravili jsme se hřejivým stiskem ruky. Nato k nám přistoupily čtyři dívky, jejichţ půvab mě uchvátil. Nejmenší z nich měla modré oči a světle plavé vlasy.

„Jsem Kalna,“ představila se. „Jsem ráda, ţe mohu být mezi vámi.“

„Jmenuji se Ilmut,“ řekla druhá, zatímco nám slavnostně tiskla ruku. „Mám velkou radost z tohoto setkání.“ Byla vyšší neţ Kalna a její vlasy, černé jako ebenové dřevo, jí spadaly aţ na ramena. Její černé oči na nás pronikavě hleděly. Byla hezká, ale přitom velice skromná a prostá, coţ se dalo vyčíst z celého jejího chování i ze slov, která s námi promluvila na uvítanou.

Pak nám byly představeny další dvě, tentokrát snědé dívky, jejichţ jména nám však nebyla sdělena. I ony byly malým svědectvím nadpozemské krásy a nepředstavitelného půvabu, líbeznosti a dobroty. Všichni, muţi i ţeny, měli na sobě letecké kombinézy s poněkud širšími nohavicemi a rukávy. Jejich těla vyzařovala slabé, jakoby fosforeskující světlo.

„Toto je mimořádné setkání,“ řekl Rafael svým měkkým a hlubokým hlasem. „Je důleţité, abyste poznali i tyto bratry a sestry, kteří jsou pověřeni touto misií. Je nás ale daleko víc, kteří se o vás staráme. Všechny nás poznáte, ale ne dnes!“

Vzduchem se začala šířit jemná, příjemná vůně. „To je jedinečná vůně,“ řekla Týna; „ta není ze Země.“ – „Ani já jsem takovou vůni ještě nezaţil,“ potvrdil jsem její dojem.

Bratří se usmívali. Mezitím se vytvořila mezi námi taková atmosféra důvěry, jaká nemůţe mezi lidmi na Zemi v tak krátké době vzniknout.

Orton hleděl mile na Týnu a řekl jí tak láskyplná slova, ţe se pohnutím rozplakala. Sedli jsme si všichni v kruhu do trávy, aniţ bychom hleděli na to, ţe byla vlhká.

„Nenecháme vás kvůli tomu onemocnět,“ prohodil ţertem Rafael. „Jen se usaďte pohodlně!“

Vzduch se nyní zdál být docela vlahý, jako by byl ohříván oním světlem, které vycházelo z vesmírných vozidel a které potěšovalo i naše srdce. Hluboký mír nás nechal splynout s přírodou. Kosmické lodi byly přítomny jako ţivoucí bytosti.

„Obyvatelé Země,“ začal Rafael, který seděl uprostřed ostatních s nohama lehce pod sebou zkříţenýma, „vydávají obrovské sumy na to, aby s námi navázali spojení. A my jsme přitom na Zemi. Jsme zde, mezi vámi, tak, jak nás teď vidíte, ale i v jiných podobách, které vám nejsou známy. Mnozí vědí o naší existenci a naší přítomnosti, a přesto ji popírají. Mnozí z těch, kteří nás viděli, trvají na tom, ţe se chováme pro ně nepochopitelným způsobem, ba dokonce ţe si z nich tak trochu děláme legraci. Nechtějí totiţ udělat onen malý krok, který by je dovedl k tomu, pochopit ono „proč?“ celé této záleţitosti.

Následovalo mlčení. Radoval jsem se nad přítomností těchto bratří a sester i nad tichem této pozoruhodné noci, strávené v jejich kruhu, v kruhu těchto poutníků světla. Vzpomínal jsem si na slova, která Rafael vyslovil při setkání na výšinách Zoagli, a v myšlenkách jsem je přirovnával k tomu, co říkal nyní. Byl jsem přesvědčen o tom, ţe pozemská zahrada Eden byla lidmi, kteří se vzepřeli proti Bohu, zohyzděna k nepoznání. Pouhá přítomnost těchto bratří a sester mi umoţňovala plno věcí pochopit. Přál jsem si, aby tato noc neměla konce.

„Někteří,“ navázal znovu Rafael, „se ptají, zda vůbec existujeme a míní při tom: ‚Jestliţe mimozemšťané skutečně existují, proč se nám všem neukáţí a nenaváţou s námi řádným způsobem kontakt?‘ Velmi mnoho jich přitom dobře ví, ţe existujeme, ale ţe nesdílíme jejich egoistické a válečné záměry. Ve skutečnosti by nás totiţ chtěli mít ve své moci, aby z nás mohli vytáhnout poznatky, které by jim daly do rukou ještě mocnější a ničivější prostředky. Z toho důvodu jednáme tak, abychom vyloučili takováto nebezpečí, a čekáme na okamţik, kdy budeme moci našim pozemským bratřím a sestrám zprostředkovat poznatky, které budou moci pouţít v souladu s universálními zákony, jeţ byly Boţím dětem dány. Nositel mého jména na mne láskyplně hleděl. Pociťoval jsem vůči němu velkou vděčnost a obdiv. Č‚as od času se v lese ozval slavík. Tiše jsme naslouchali jeho uměleckému přednesu. Opět se ve vzduchu začala šířit zase jiná příjemná vůně.

Rafael řekl: „Země se brzy opět stane zahradou Eden. Dříve však, neţ se lidé znovu budou moci stát šťastnými obyvateli této planety, budou muset mnoho vytrpět pro současnou tvrdost svého srdce. Nakonec v nich však přece převládne láska, která má svůj příbytek v kaţdém z nich, a ona pak zvítězí nad všemi zlými vášněmi.“

Nyní se přátelsky vloţil do hovoru Firkon: „V Bibli můţeme číst,“ řekl ţivě, „ţe hebrejský národ zaţil exodus, kterým byl vyveden z otroctví. A toto je naše dnešní poselství: Země se má připravit na nový exodus, kterému v jejích dějinách není rovného. Ţádná událost, která se kdy na Zemi stala, nemůţe být přirovnána k tomu, co stojí před vámi. Abyste tomu rozuměli, musí se člověk naučit číst ‚znamení‘, která jsou uvedena v textu a která provázela tento exodus. ‚Oblaka‘ a ‚ohňové sloupy‘, které dnes nazýváte létajícími talíři a mateřskými loděmi. Ty se vznášely nad hlavami Hebrejů během jejich útěku z Egypta. Přesně tato znamení a skutečnosti ohlašují dnes tento nový a poslední exodus, který vás vyvede z této bídy a přivede vás do světa universální lásky, do této zaslíbené země. Je nutné, aby se to všichni dozvěděli. Čas tlačí!“ Přestoţe jsem příběh o útěku Hebrejů z Egypta (v knihách Mojţíšových) nikdy nečetl s velkou pozorností, přesto jsem během Firkonova výkladu dobře pochopil, co jím chtěl říci.

„Budeme vám průvodci,“ řekla Ilmut svým milým hlasem, „tak jak jsme to činili tenkrát, ba naše pomoc bude nyní ještě daleko větší. Povedeme vás do zahrady Eden. Tento přechod stojí bezprostředně před vámi. Neboť jiţ nyní je připraveno pro tuto planetu oněch deset ran, které budou do ţivota uvedeny bytostmi, které mají velikou moc ve sféře negativních sil. Budete muset projít pouští, proti níţ ta, kterou musili projít Hebrejci, byla oázou. Ale tak jako tenkrát, tak i tentokrát budete moci sledovat naši přítomnost a bude vám při tom poskytnuta veškerá pomoc a útěcha. Ve dne poznáte naši přítomnost na ‚oblačných sloupech‘, které se budou vznášet na obloze, v noci nastoupí na jejich místo ‚sloupy ohnivé‘. Nebudete nikdy sami a budete tak ochraňováni, jak ještě ţádná bytost na této planetě nebyla ochraňována. Neboť mohutné bude zpustošení Země.“

Po ní se ujala slova Kalna a její zanícený hlas byl provázen slavičím zpěvem. „Hebrejský národ,“ řekla, „byl veden jedním bratrem, který pocházel z vyšší kosmické dimenze a který se na Zemi narodil proto, aby splnil tuto důleţitou misii. Jeho jméno bylo Mojţíš. I vy budete vedeni novým Mojţíšem, kterého všichni uctíváme a milujeme. Ten povede všechny národy během jejich posledního a největšího exodu jako jejich dobrý bratr a otec. Všichni, kteří mu důvěřují a přejí si míti jej za vůdce, budou moci dosáhnout předurčený cíl. Nikdo nebude ponechán sám sobě, pokud to sám nebude chtít.

Toto poselství, které vám nyní přinášíme, je ohlášením naděje na záchranu, zatímco nad obzorem vaší planety se stahují černé mraky.“

„Přijdete na to,“ řekl slavnostním hlasem Orton, „kolik dobrého a krásného je ve všem stvoření, které vás obklopuje. Předtím ale musíte projít výuční dobou, která s sebou přinese mnohá neštěstí a utrpení, aby se tak kaţdý, kdo touţí po dobru, mohl plně osvobodit od zla a mohl je zcela vypudit ze svého srdce. Dokud se to nestane, dotud zůstanou pozemšťané trvalým nebezpečím pro celý kosmos. A my budeme tak, jak to stojí psáno, s tasenými plamennými meči stát na obraně nedotčené části zahrady Eden. My, Cherubíni, znemoţníme přístup do Edenu kaţdému, kdo by do něj chtěl vnést ničení a smrt. Aţ opět nabudete svou původní čistotu a zlo ani ve vás, ani na vaší planetě nenalezne koutku, ve kterém by se mohlo skrýt, pak opět bude otevřen přístup k jiným světům, k jiným dimenzím kosmu. Tento den bude velkým dnem vašich dějin a nestojí daleko před vámi.“

Tito bratři a sestry vzbuzovali naději v našich srdcích. Týna se zeptala: „Proč citujete jenom Bibli? Neexistují i jiné texty, které obsahují tytéţ pravdy, jako jsou ty, které tu byly vysloveny?“

„Během tisíciletí,“ odpověděl Rafael, „byla předána lidem mnohá poselství a ta byla pak dále rozšiřována prostřednictvím věrohodných svědků. Potom se náš Otec rozhodl zasáhnout do lidských dějin zcela zvláštním způsobem. Stalo se to vyvolením hebrejského národa, z něhoţ se později narodil i Jeţíš. Bible nám zjevuje tento Boţí zásah do dějin lidstva. Provádíme jeho vůli a sledujeme od té doby nepřetrţitě stav, ve kterém se lidstvo nalézá, takţe tento zásah do dějin lidstva se v současné době nevztahuje pouze na jeden národ, nýbrţ na všechny národy Země. Jiné národy se daly jinými cestami a i těm bylo pomoţeno. Co činí Bibli tak důleţitou a aktuální je to, co Jeţíš Kristus řekl a učinil. Celý její text má ten smysl, ţe je nám vodítkem k onomu velkému zjevení, které je celé shrnuto v Apokalypse. V ní jsou shrnuta všechna proroctví, která se týkají vyvoleného lidu Starého i Nového zákona. V ní je popsán i onen exodus, jehoţ nadcházející vyplnění vám zde ohlašujeme, i utrpení, které musí Země přestát, aby mohla být opět připojena k zahradě Eden. Všechna proroctví obsaţená v Bibli se vţdy po čase ukázala být pravdivá. Nyní stojíme před vyplněním onoho posledního. K tomu bychom vám chtěli ještě něco říci. Mnoho lidí dnes čte Bibli v duchu pouhého vzdělávání, s nepřítomným srdcem a otupělými smysly. Z toho důvodu ztratili onu prostotu v myšlení, která byla vlastní pisatelům jejích řádků. Proto jim také nemohou rozumět.“

V této chvíli Rafael přerušil svůj výklad a oznámil, ţe z bezpečnostních důvodů se někteří z nich musí vrátit na palubu kosmické lodi. Bylo rozhodnuto, ţe Rafael, Firkon a Orton s námi ještě chvilku zůstanou. Ostatní se měli s třemi létajícími disky vrátit do mateřské lodi a onen čtvrtý měl zůstat stát připravený k odletu pod Zůlovým dozorem. Ti, kdo se měli vrátit nazpět, se s námi srdečně rozloučili; všichni nám řekli, ţe se s nimi znovu brzy uvidíme. Ujistili nás svou láskou a podporou. Týna byla z toho všeho, co zde bylo řečeno, tak otřesená, ţe se od nich vůbec nechtěla odloučit. Ale Rafael jí ještě jednou vysvětlil, ţe to tak musí být. Bratři a sestry z kosmu se vydali k oněm třem létajícím kotoučům. Ty se poté, co do nich vstoupili, odlepily od země, aby krátce nato zmizely v mateřské lodi. Světla byla ztlumena, tak jako po ukončení slavnosti, kdy se všechno opět vrací do svého původního stavu. Zůstala jen jemně světélkující silueta, která se rýsovala na temnotě pozadí. Sotva viditelná byla i jemná záře, která vycházela z oken létajícího kotouče, který jako jediný zůstal stát na louce. Rafael nás pozval na krátkou procházku. Firkon vytáhl z kapsy předmět podobný krátké tyčce, který vydával rozptýlené světlo. Šli jsme mezi stromy. Týna se do mne zavěsila a oni tři muţi z kosmu šli vedle nás. Rafael po mojí levé straně a Orton s Firkonem na straně Týny.

„Jestliţe vám říkáme, ţe vám nebude dovoleno proniknout do kosmického prostoru,“ řekl Rafael, „pak naplňujeme ono proroctví, jeţ je obsaţeno v knize Genesis, kde je řečeno, ţe Bůh, náš Pán, nás dosadil za stráţce Edenu, aby bylo lidem zabráněno v přístupu ke stromu poznání, aby jej nemohli nakazit zlem a negativně ovlivnit jeho růst. Brzo shledáte, ţe zlo, v němţ jste chtěli pokračovat, v dohledné době ztratí půdu pod nohama, ţe se ve svých důsledcích obrátí proti vám. Cesty dobra a universální lásky neznají ţádné okliky a negativní zpětná působení. Ten, kdo trvale pouţívá bludných cest, musí počítat s tím, ţe jej jednou zavedou do slepé uličky. To je velmi důleţité opatření, které má ten smysl, aby děti, které setrvávají na scestí, neztratily zpáteční cestu k Bohu – Otci.“

jejich místo ‚sloupy ohnivé‘. Nebudete nikdy sami a budete tak ochraňováni, jak ještě ţádná bytost na této planetě nebyla ochraňována. Neboť mohutné bude zpustošení Země.“

Po ní se ujala slova Kalna a její zanícený hlas byl provázen slavičím zpěvem. „Hebrejský národ,“ řekla, „byl veden jedním bratrem, který pocházel z vyšší kosmické dimenze a který se na Zemi narodil proto, aby splnil tuto důleţitou misii. Jeho jméno bylo Mojţíš. I vy budete vedeni novým Mojţíšem, kterého všichni uctíváme a milujeme. Ten povede všechny národy během jejich posledního a největšího exodu jako jejich dobrý bratr a otec. Všichni, kteří mu důvěřují a přejí si míti jej za vůdce, budou moci dosáhnout předurčený cíl. Nikdo nebude ponechán sám sobě, pokud to sám nebude chtít.

Toto poselství, které vám nyní přinášíme, je ohlášením naděje na záchranu, zatímco nad obzorem vaší planety se stahují černé mraky.“

„Přijdete na to,“ řekl slavnostním hlasem Orton, „kolik dobrého a krásného je ve všem stvoření, které vás obklopuje. Předtím ale musíte projít výuční dobou, která s sebou přinese mnohá neštěstí a utrpení, aby se tak kaţdý, kdo touţí po dobru, mohl plně osvobodit od zla a mohl je zcela vypudit ze svého srdce. Dokud se to nestane, dotud zůstanou pozemšťané trvalým nebezpečím pro celý kosmos. A my budeme tak, jak to stojí psáno, s tasenými plamennými meči stát na obraně nedotčené části zahrady Eden. My, Cherubíni, znemoţníme přístup do Edenu kaţdému, kdo by do něj chtěl vnést ničení a smrt. Aţ opět nabudete svou původní čistotu a zlo ani ve vás, ani na vaší planetě nenalezne koutku, ve kterém by se mohlo skrýt, pak opět bude otevřen přístup k jiným světům, k jiným dimenzím kosmu. Tento den bude velkým dnem vašich dějin a nestojí daleko před vámi.“

Tito bratři a sestry vzbuzovali naději v našich srdcích. Týna se zeptala: „Proč citujete jenom Bibli? Neexistují i jiné texty, které obsahují tytéţ pravdy, jako jsou ty, které tu byly vysloveny?“

„Během tisíciletí,“ odpověděl Rafael, „byla předána lidem mnohá poselství a ta byla pak dále rozšiřována prostřednictvím věrohodných svědků. Potom se náš Otec rozhodl zasáhnout do lidských dějin zcela zvláštním způsobem. Stalo se to vyvolením hebrejského národa, z něhoţ se později narodil i Jeţíš. Bible nám zjevuje tento Boţí zásah do dějin lidstva. Provádíme jeho vůli a sledujeme od té doby nepřetrţitě stav, ve kterém se lidstvo nalézá, takţe tento zásah do dějin lidstva se v současné době nevztahuje pouze na jeden národ, nýbrţ na všechny národy Země. Jiné národy se daly jinými cestami a i těm bylo pomoţeno. Co činí Bibli tak důleţitou a aktuální je to, co Jeţíš Kristus řekl a učinil. Celý její text má ten smysl, ţe je nám vodítkem k onomu velkému zjevení, které je celé shrnuto v Apokalypse. V ní jsou shrnuta všechna proroctví, která se týkají vyvoleného lidu Starého i Nového zákona. V ní je popsán i onen exodus, jehoţ nadcházející vyplnění vám zde ohlašujeme, i utrpení, které musí Země přestát, aby mohla být opět připojena k zahradě Eden. Všechna proroctví obsaţená v Bibli se vţdy po čase ukázala být pravdivá. Nyní stojíme před vyplněním onoho posledního. K tomu bychom vám chtěli ještě něco říci. Mnoho lidí dnes čte Bibli v duchu pouhého vzdělávání, s nepřítomným srdcem a otupělými smysly. Z toho důvodu ztratili onu prostotu v myšlení, která byla vlastní pisatelům jejích řádků. Proto jim také nemohou rozumět.“

V této chvíli Rafael přerušil svůj výklad a oznámil, ţe z bezpečnostních důvodů se někteří z nich musí vrátit na palubu kosmické lodi. Bylo rozhodnuto, ţe Rafael, Firkon a Orton s námi ještě chvilku zůstanou. Ostatní se měli s třemi létajícími disky vrátit do mateřské lodi a onen čtvrtý měl zůstat stát připravený k odletu pod Zůlovým dozorem. Ti, kdo se měli vrátit nazpět, se s námi srdečně rozloučili; všichni nám řekli, ţe se s nimi znovu brzy uvidíme. Ujistili nás svou láskou a podporou. Týna byla z toho všeho, co zde bylo řečeno, tak otřesená, ţe se od nich vůbec nechtěla odloučit. Ale Rafael jí ještě jednou vysvětlil, ţe to tak musí být. Bratři a sestry z kosmu se vydali k oněm třem létajícím kotoučům. Ty se poté, co do nich vstoupili, odlepily od země, aby krátce nato zmizely v mateřské lodi. Světla byla ztlumena, tak jako po ukončení slavnosti, kdy se všechno opět vrací do svého původního stavu. Zůstala jen jemně světélkující silueta, která se rýsovala na temnotě pozadí. Sotva viditelná byla i jemná záře, která vycházela z oken létajícího kotouče, který jako jediný zůstal stát na louce. Rafael nás pozval na krátkou procházku. Firkon vytáhl z kapsy předmět podobný krátké tyčce, který vydával rozptýlené světlo. Šli jsme mezi stromy. Týna se do mne zavěsila a oni tři muţi z kosmu šli vedle nás. Rafael po mojí levé straně a Orton s Firkonem na straně Týny.

„Jestliţe vám říkáme, ţe vám nebude dovoleno proniknout do kosmického prostoru,“ řekl Rafael, „pak naplňujeme ono proroctví, jeţ je obsaţeno v knize Genesis, kde je řečeno, ţe Bůh, náš Pán, nás dosadil za stráţce Edenu, aby bylo lidem zabráněno v přístupu ke stromu poznání, aby jej nemohli nakazit zlem a negativně ovlivnit jeho růst. Brzo shledáte, ţe zlo, v němţ jste chtěli pokračovat, v dohledné době ztratí půdu pod nohama, ţe se ve svých důsledcích obrátí proti vám. Cesty dobra a universální lásky neznají ţádné okliky a negativní zpětná působení. Ten, kdo trvale pouţívá bludných cest, musí počítat s tím, ţe jej jednou zavedou do slepé uličky. To je velmi důleţité opatření, které má ten smysl, aby děti, které setrvávají na scestí, neztratily zpáteční cestu k Bohu – Otci.“

Mezitím jsme se dostali do blízkosti louky a uţ z dálky jsem viděl jemnou ‚záři‘, která vycházela z hvězdné lodi a z onoho disku, vedle něhoţ Zůl trpělivě čekal. Firkon se ujal slova:

„Je nutné, aby se lidská srdce otevřela poselství, které je obsaţeno v Písmu, zvláště proroctvím, která v sobě obsahují znamení doby, totiţ konce epochy. Mnozí by chtěli všechno řešit pomocí logických úvah, prostřednictvím své studované hlavy. Pravda je ale mnohem jednodušší, ale současně hlubší, neţ jim jejich rozumové hloubání umoţňuje vidět. Ty děti našeho Otce, které chtějí znát pravdu, ucítí, jakmile zaklepe na jejich srdce, a ony jí je otevřou dokořán. Budeme vám neustále nápomocni.“

Rafael mi poloţil ruku na rameno, přátelsky na mne pohleděl a řekl: „Zjevení, kterých se vám dnes dostalo, překvapí mnohé tak, jako dnes překvapilo vás. Přivodí také mnoho nepochopení i utrpení. Je ale nutné, aby se tak stalo, neboť mnoho dosud nepochopitelných faktů tím bude vysvětleno. Mnoho lidí dobré vůle vám uvěří a budou vám nápomocni. Budou pomáhat v činnosti tomu, jenţ nikdy nelţe a my budeme stát při nich. Ale nyní jiţ musíme jít. Náš pozdrav zní: Na shledanou!“

Rozloučili jsme se bratrským obětím. Bratří se vydali na cestu k létajícímu disku, který je přijal na svou palubu a zakrátko zmizel ve hvězdné lodi, jeţ se v nastalé temnotě zdála být větší neţ předtím. Začala vydávat bzučivý tón a záře, která z ní vycházela, začala sílit. Současně se barva této záře začala měnit z bílé na oranţově-ţlutou. Pak se rychle začala vzdalovat k nebi, posetému hvězdami, a v krátkosti nato zmizela naším očím.

Naši přátelé se nevzdálili z místa, na kterém jsme je opustili. Robert si vyvolal z paměti obrazy, které přijal telepaticky a začal na kus papíru kreslit hvězdnou loď a ony čtyři létající disky. Niki uviděl z pahorku, na který se vyškrábal, světlo, které se zvláštním způsobem pohybovalo na nebi. Toto sem a tam se pohybující světlo nepřipustilo pochyby o svém původu. Anna a Paul zachytili části našeho rozhovoru s návštěvníky z kosmu. Všichni přijali znamení na stvrzení toho, ţe já a Týna jsme zaţili přímý kontakt s bratry z vesmíru.

Vnitřně pohnuti a šťastni jsme sjíţděli směrem k Riviéře, kde jsme odbočili na dálnici směrem na Janov.

SETKÁNÍ UPROSTŘED MĚSTA

Onoho večera jsem pozval Týnu na procházku podél pláţe v Nervi. Vzali jsme s sebou i Paula a Roberta. Auto jsme nechali stát u nádraţí a vydali jsme se na cestu k pobřeţí. By okouzlující večer a vzduch byl krásně vlahý. Procházeli jsme se po břehu moře, tu a tam se zastavujíce, a přihlíţeli jsme hře vln, které se tříštily o útesy. Měli jsme zvláštní pocit, jako by se mělo něco stát. V duchu jsem se obrátil na Rafaela a pokusil jsem se vejít s ním v kosmický kontakt, neobdrţel jsem však ţádnou odpověď. Vydali jsme se na zpáteční cestu k nádraţí. Zatímco jsme procházeli palmovou alejí s její příjemnou jarní vůní, pocítili jsme pojednou oba s Týnou neobvyklý mír v duši.

Náhle jsem byl něčím překvapen a bezděčně jsem stisknul Týninu ruku. Neřekla nic; sama zpozorovala, co mě přivedlo v úţas. Po chodníku na druhé straně ulice šel Rafael. Provázel jej jeden bratr z kosmu. Oba kráčeli zvolna, zřejmě nezaujati okolním děním. Kdyby někdo nevěděl, kdo tito dva muţi jsou, mohl by je povaţovat za dva dobře vyhlíţející pozemšťany. Zcela nenápadně jsem sešel z naší strany chodníku a namířil jsem si to k nim. Týna zůstala s přáteli, kteří se nestarali, jaký byl důvod mého náhlého přechodu na druhou stranu ulice.

Rafael se obrátil, usmál se na mne, řekl mi ale prostřednictvím kosmického kontaktu, ţe není moţné, abychom přešli k obvyklému rozhovoru. Následoval jsem je v krátkém odstupu a měl jsem před očima důkaz, ţe bratři z kosmu jsou vpravdě přítomni mezi námi, aby zde mohli působit!

Rafael měl na sobě elegantní oblek modré barvy, který byl zhotoven z velmi lehké látky. Také druhý byl oblečen elegantně, ale méně sportovně. V té chvíli jsem si uvědomil – a bylo mi jasné, ţe láska těchto bytostí skutečně nezná ţádné hranice a ţe by byli schopni a ochotni všechno pro nás učinit.

„Kdyţ budeš číst Bibli,“ řekl Rafael prostřednictvím kosmického kontaktu, „najdeš, jak stojí psáno: ‚Nezanedbávejte pohostinnost, neboť někteří mohou, aniţ by to tušili, poskytnout ubytování andělům.‘„

Pokračoval se svým průvodcem v procházce. Následoval jsem je, navenek klidný, v duchu však jsem přemýšlel nad slovy Písma. Zdálo se mi nepochopitelné, ţe v této knize jsou tak jasně vyjádřeny věci, které jsem nyní sám mohl proţívat.

Rafael pokračoval: „Jestliţe jsme ale byli kdysi obyvateli Země přijímáni s láskou a jak se sluší a patří, dnes by tomu tak jiţ nebylo. Opakuji, ţe na Zemi je méně lásky neţ vzduchu, který dýcháte.“ Pak řekl něco, jako kdyby mluvil s někým jiným, a dodal: „V dnešní době se nemůţeme veřejně ukázat. Kdo chce věřit pravdivosti našeho poselství a tomu, co mu jim chceme říci, ten uvěří, neboť k němu najde paralelu ve svém srdci.

Kdo nechce věřit, ten neuvěří v naší existenci. Přijde čas, kdy se budeme lidem na Zemi moci ukázat veřejně, a pak bude naše radost veliká.“

Po těchto slovech mi popřál dobré pokračování procházky s přáteli a prosil mne, abych je jiţ nenásledoval. Obrátil se, usmál se na mne ještě jednou a totéţ učinil i jeho průvodce.

VYSVĚTLENÍ A POUČENÍ

Znovu s námi Rafael smluvil další termín našeho setkání.

Dorazili jsme na smluvené místo v době, kdy slunce se jiţ sklánělo k západu. Poutníci světla na sebe nenechali dlouho čekat. Zahlédli jsme jiţ z dálky Rafaela. S ním byli Firkon, Orton, Kalna a Ilmut. Přistoupili k nám a srdečně nás pozdravili. Posadili jsme se společně do trávy. Před námi leţelo údolí a v dálce bylo vidět moře. Pár metrů za námi začínal les.

Rafael vrhl krátký pohled na Firkona, z čehoţ jsem vyrozuměl, ţe to je on, kdo se má ujmout slova. A ten skutečně začal hovořit s ţivostí jemu vlastní:

„Jestliţe vám řeknu, ţe naše hvězdné lodě se pohybují ve vesmíru, nechci tím říci, ţe se pohybují pouze v prostoru materiálního vesmíru, tak, jak vám je znám. Vesmír obsahuje další nekonečná universa, která jsou vybudována z jiného druhu hmoty, neţ z té, která je vám známa. Jediná dimenze, kterou zkoumají vaši vědci, je vaše známá dimenze materiální. Existuje ale mnoho dalších kosmických dimenzí, o kterých nemáte ani to nejmenší ponětí. Je k tomu potřeba mnoho vašeho vědění a mnoho času, abyste si mohli udělat představu o tom, co vám zde říkám. Ani s největším vynaloţením fantazie si nedovedete představit byť jen částku těchto skutečností.“

Firkon počkal, neţ jsme byli schopni to, co řekl, alespoň trochu si srovnat v hlavě a něco z toho pochopit. Všiml jsem si, ţe ostatní bratři a sestry z kosmu velice pozorně naslouchají jeho výkladu.

„V celém kosmu,“ pokračoval, „existují i jiné neţ jen materiální dimenze. Existují dimenze z jiného druhu hmoty, které nevlastní pouze šířku, délku a hloubku, nýbrţ obsahují ještě další kvality a nekonečné mnoţství různých variant ţivota, takţe to, co vy nazýváte vzadu, vpředu, nahoře, dole, vevnitř a vně, jsou zde dávno překonané pojmy. Čím vyšší je toto universum, o to více se v něm vyjadřuje ţivotní síla v nových, svobodnějších formách, a vědomí se rozšiřuje tak, ţe je schopno obsáhnout stále větší a větší část obklopující jej reality. Kaţdé kosmické dimenzi odpovídá jedno lidské tělo se stejným vývojovým stupněm, jaký má tato dimenze. Kaţdá nová sféra, kterou dosáhne vyvíjející se lidská duše, představuje nový, vyšší stupeň skutečnosti, kterou svými smysly postupně poznává, a zároveň je to podnětem k dalšímu vývoji jeho myšlení na úrovni, která byla předchozí, niţší sféře neznáma. A tak přináší kaţdý nový stupeň vícedimenzionálního vesmíru nové skutečnosti a nové druhy a projevy bytí a ţivotní síly, přičemţ obě vycházejí ze stejných universálních zákonů, které leţí v základech celého stvoření. Čím vyvinutější a dokonalejší je tato dimenze, tím více a lépe poznává vědomí lásku, s kterou bylo všechno stvořeno a která v celém stvoření trvale působí. Všezahrnující láska je současně onou ţivotní sílou, která stmeluje vše stvořené.“

Opět udělal Firkon přestávku. Způsob jeho řeči a jeho gesta oţivovala líčení, které prokládal příklady a srovnáními, coţ je činilo srozumitelnějšími.

„Pakliţe hvězdná loď spočívá na zemském povrchu,“ řekl, „je plně materializována. Zůstává ale obalena vrstvou kosmické energie, která ji činí nezávislou na zákonech přitaţlivosti, působících na této planetě. Z tohoto důvodu můţeme překonat tuto přitaţlivou sílu a volně se vznášet v prostoru. Tak se vzdalujeme směrem od Země, aţ dosáhneme takovou rychlost, která je vhodná pro dematerializaci. Nemusíme přitom překonávat ţádné vám známé překáţky, neboť na tomto zákoně přitaţlivosti nejsme vůbec závislí. Jestliţe zvýšíme frekvenci našich ţivotních rytmů, nacházíme se bezprostředně v souzvuku s ţivotem jiné dimenze. Libovolně můţeme vystupovat do ‚nebes‘ vyšších dimenzí, anebo opačně – sestupovat do dimenzí niţších, aţ k materiálnímu stupni.“

Zeptal jsem se: „V jaké dimenzi konstruujete a stavíte tyto hvězdné lodě?“

Firkon se usmál a podal mi vysvětlení: „Můţeme je stavět v libovolné dimenzi. Není to pro nás nic sloţitého. Jestliţe má člověk vlastní velké znalosti a z toho důvodu stojí v dokonalém souladu se vším stvořením, řídí se ochotně universálními zákony, které vytvořil náš Otec. Pak neexistuje nic nemoţného.

V Písmu je opakovaně řečeno, ţe všechno, co stvořil Bůh Otec, bylo dobré, dokonce velmi dobré, neboť to bylo dílo jeho rukou. Těţkosti vyvstaly teprve pro ty, kteří chtěli vyzkoušet cesty zla. Zapomněli universální zákony a tato jejich neznalost se projevila omezeností jejich znalostí a jejich výtvorů. Kaţdé dobré dítě našeho Otce se odevzdává důvěryplně do rukou svého Stvořitele, který nepomine nikoho a ničeho ve svém stvoření. Působí jednak sám ve svém stvoření, jednak skrze své dokonalejší děti. Ty mu stojí nablízku a znají dobře zákony jeho lásky. Jestliţe však jeho děti tak, jak se to v této době děje na Zemi, nedůvěřují tomu, který stvořil celý vesmír, a dokonce u nich vyvstane pýcha, pak jde všechno těţko a začíná se stále více komplikovat.“

Firkon dal Ortonovi znamení rukou, ţe se můţe ujmout slova. Orton se usmál a řekl: „Jakubovi jsme ukázali ţebřík, který sahal od země aţ k nebi. Viděl anděly, kteří po něm vystupovali vzhůru k nebi a opačně – sestupovali dolů k zemi. Nemyslíte,“ poloţil otázku, „ţe příčky tohoto ţebříku znázorňují všechny ony kosmické dimenze, které oddělují zemi od nebe? A my prostoupíme všemi těmito dimenzemi aţ k vám dolů a poté se vracíme znovu nahoru. Na špičce tohoto ţebříku se nachází tak zvaná ‚nebeská závora‘, nebo ‚nebeská hranice‘.“

Týna si ţádala vysvětlení k této nebeské hranici, o které se Orton právě zmínil.

„Ohraničená linie,“ vysvětlil jí Orton, „kterou nazýváme ‚kosmická hranice‘, je v podstatě poslední dimenze, u níţ formy, které obsahuje, odpovídají ještě zhruba formám, které znáte ze svého okolí ve svém hmotném světě. Za touto hranicí se nachází pouze prostor, čistá ţivotní síla, pravá podstata ţivota, která nepotřebuje prostředků vnějších forem. Abyste si i o tom mohli udělat představu,“ vysvětloval dále, „ – ve směru dolů od této hranice jsou kosmické dimenze, které můţeme téţ nazvat prostorovými rovinami, od této hranice nahoru jsou to tyto vědomé bytosti, které samy vytvářejí onen druh prostoru. Čím více se člověk v kosmu přibliţuje této hranici, tím více se osvobozuje od forem, aby mohl stále svobodněji rozšiřovat své vědomí a aby se stále zvětšovala schopnost vyuţít všech moţností bytí, kterými jsme nadáni, a člověk vstoupí v plném vědomí do stavu blaţenosti. Poznání a pochopení nekonečnosti se přitom stále prohlubuje a stále více se přibliţuje poznání skutečnosti. Ale vývoj nikde nekončí. Náš Otec a Stvořitel nestanovil ţádné hranice těm svým dětem, které chtějí jít nekonečnými cestami jeho Boţské lásky.“

Nyní mu poloţila Týna další otázku: „Jestliţe člověk při modlitbě říká: ‚Otče náš, jenţ jsi na nebesích‘ – máme zde pod pojmem ‚nebe‘ rozumět onen prostor nad nebeskou hranicí, nebo dokonce prostor kosmický?“

Orton se opět usmál. „Bůh,“ odpověděl, „nemůţe být uzavřen v prostoru, ať v kosmickém, nebo mezidimenzionálním. Ale nad nebeskou závorou, v největší šíři a čistotě vědomí je moţno získat představu boţské bytosti. Účast na Boţí skutečnosti probíhá stále samočinněji. Proto je téţ toto nejvyšší nebe ono boţstvo samo, které tvoří jeho prostor, ale je jím moţno rozumět i prostorovou rovinu, která je dosaţitelná během tohoto vzestupu ke Stvořiteli, tomuto prameni všeho poznání a štěstí.“

Firkon nasadil výraz, který nás nenechal na pochybách, ţe nám chce sdělit myšlenku, kterou lze slovy jen těţko vyjádřit. „Jistě,“ řekl, „je to otázka odborných výrazů a pouţitých slov, jestliţe vám to chci vysvětlit, ale to důleţité je přece jen v hrubých rysech představitelné tak, jak jsem vám to právě popsal. Všechno, co se dá vyjádřit slovy, má omezenou platnost, poněvadţ slovy se celá skutečnost vyjádřit nedá. Kosmos je nekonečný svět zázraků. V nebeské sféře dosáhne vědomí svého plného rozvoje ve vztahu k nekonečným moţnostem lásky, která je základem všeho. Je dárcem ţivota v celém vesmíru. Láska je boţství samo: Vývojový ţebříček ţivotních sil, dimenzí, ţivotních prostorů, nositele vědomí – nic ve stvoření nezná skoky nebo běh naprázdno. Otec stvořil všechno s nekonečnou pečlivostí, s jemným odstupňováním a s nepochopitelnou láskou. Tyto jedinečné zákony vesmíru stojí ve sluţbách jeho dětí, které on nekonečně miluje. Ony však jsou tak dalece svobodné a mají tak vysoký stupeň osobní důstojnosti, ţe jsou stavu – a mají k tomu i moţnost – se proti těmto zákonům postavit a tento plán lásky a věčného ţivota znetvořit a vnést do něj chaos. Lidé musí poznat a pochopit, ţe jsou stvořeními s jistými omezeními. Musí pochopit, ţe nemohou být bohy sami pro sebe, ţe jemu dluţí všechnu svoji lásku a poslušnost. Tento hřích byl začátkem zla ve vesmíru.“

Uvaţoval jsem právě nad tím, ţe my na Zemi se chováme tak, jako kdyby existoval jen tento ţivot. V souvislosti s tím jsem poloţil Rafaelovi otázku: „Je moţné učinit něco konkrétního pro to, aby lidem na Zemi byly podány důkazy o tom, ţe existují i jiné světy a ţe jsou vámi obývány? To by jistě mnoho z nich přivedlo k přemýšlení o tom, ţe ţijí ve velkém omylu, jestliţe tvrdí, ţe existuje pouze tento jediný ţivot na Zemi a po něm ţe jiţ nic není.“

Rafael se ke mně obrátil s přátelským gestem, v jeho očích se ale objevil smutek, který mi málem připadal jako výčitka. „Ještě jsi neporozuměl,“ řekl potom, „ţe to nejsou vnější důkazy, které by mnohé podnítily k tomu, aby odstoupili od svých omylů, chybného způsobu ţivota a od zla. Tolik důkazů bylo lidem dáno během tisíciletých dějin vaší civilizace, která byla civilizací násilí a nespravedlnosti, civilizací potřísněné krví. Byly však odmítnuty a tím narůstala i míra zodpovědnosti a viny. Jeţíš dal během svého pozemského ţivota tisíce důkazů pro tyto skutečnosti, v neposlední řadě i svojí smrtí na kříţi a svým zmrtvýchvstáním. Jenom málokteří je však přijali. Dnes mohou lidé vidět a poznat taková fakta, která by jim mohla umoţnit pochopit všechny skutečnosti, které jsme vám tady vysvětlovali, a přesto je vykládají naprosto mylně. A tam, kde jsou nuceni svou nevědomost přiznat, utěšují se jednoduše tvrzením, ţe jednoho dne budou všechny tyto skutečnosti vědou vysvětleny. Ne důkazy mohou zachránit váš svět, nýbrţ láska, trpělivost a víra těch, kteří jsou na Zemi jiţ duchovně pokročilí, totiţ lidí dobré vůle. Nekonečná moc lásky zvítězí nad zlem, jeţ má svoje hranice. Tím bude vaše cesta smrti a násilí ukončena. Láska Otcova a jeho věrných dětí bude přesvědčivou mocí, která zapůsobí na zatvrzelá srdce těch, kteří mu vzdorují, a pak se jejich mysl otevře skutečnému poznání. Co by prospělo, přisvojit si nové pravdy a znalosti, aniţ by nejprve byly vymýceny chyby a omyly, které vězí v lidském vědomí? Jenom k tomu, aby ještě zvýšily stupeň jejich viny. Musíš uznat,“ řekl láskyplně, „ţe světlo vám nebylo darováno k tomu, aby působilo bolest vašim očím, které jsou zvyklé na temnotu.“

„Pak tedy,“ řekl jsem, „bude toto osvícení následovat po stupních?“

„Správně,“ odpověděl Rafael, „jehoţ tvář se při mých slovech rozjasnila. „Bůh nechce nikoho rozdrtit a my se chováme k jeho bloudícím dětem zcela v duchu jeho lásky. Přesto však je nutné učinit vše moţné, aby člověk na cestách zla nedošel aţ na samu hranici. Pokud by k tomu došlo, bude návrat o to bolestivější, o co větší byly tyto chyby a omyly. Utrpení je voláním, které nabádá k záchraně. Je ozvěnou utrpení, které prodělává náš Otec, jehoţ bolest je daleko větší neţ bolest jeho stvoření. A bude to on, který připustí, ţe jeho děti budou muset ochutnat, byť jen drobet z jeho utrpení a jeho bolesti, aby pochopily, ţe pravé štěstí spočívá jen v setrvávání v jeho pravdě a moudrosti.“

Zavládlo mlčení. Nikdy mě nenapadlo, ţe Bůh Otec je bytostí, která by mohla trpět. Byl jsem toho názoru, ţe nic nemůţe narušit stav jeho nekonečné blaţenosti. Firkon se mi podíval do očí. Cítil jsem, ţe četl moje myšlenky. Usmál se. Pak zváţněl a řekl: „Jistě moji milí. Nic nemůţe narušit nekonečnou Boţí blaţenost. To však neznamená, ţe by Bůh nemusel trpět v důsledku utrpení svých dětí a jako důsledek vzdoru, který ony vůči němu chovají. Trpí, aniţ by při tom ztratil svoji blaţenost.“

Zůstal zamyšlený. Pak vzdychl a připojil váţně: „Kdybyste viděli, co to je – Boţí utrpení! . . .“

Více neřekl. Všiml jsem si však, ţe jej tíţila bolest. Viděl jsem v něm velkého syna našeho Otce, který před druhými vyjadřoval celou svoji lásku k tomuto Otci, svoji lásku k bytosti, která si nezaslouţila, aby byla zrazena důvěra, jiţ dala svým dětem jako mimořádný dar, jako dar, který můţe dát jenom Bůh. Omluvil jsem se za těţkopádnost svého rozumu a tvrdost svého srdce. Rafael se usmál a řekl, ţe celé stvoření je jedna jediná škola lásky. Ujistil nás, ţe kaţdému, kdo otevře své srdce dobru a prostotě, bude dáno poznání pravdy.

Nyní se vmísila Kalna svým milým hlasem do rozhovoru. Její tvář se při tom rozzářila. „Písma,“ řekla, „mluví často o tom, ţe Bůh mluví k svým dětem z hloubi jejich srdce. Ona ‚hlubina srdce‘ je jistá dimenze jejich ducha. Je to ona část lidské bytosti, která odpovídá jisté části jejího podvědomí. V Písmu jsou lidské ‚srdce‘ a ‚duch‘ totoţné pojmy. Srdce nemá nedokonalosti rozumu, nýbrţ vlastní onu schopnost zřít Boţství, ponořit se do hlubin lidské bytosti, do hlubin, které obsahují lásku, dobro a pravdu. Kdyţ Boţí děti překročí onu

nebeskou hranici, o které zde byla řeč, vstoupí do onoho stavu zření Boha, proţívají a poznávají nekonečné zázraky jeho stvoření a mají účast na jeho věčném ţivotě, který je jim předurčen. To vše ne skrze komplikované zákony rozumu, nýbrţ skrze jasné a čisté schopnosti srdce, neboli ducha. Lidé na Zemi vsadili vše na pěstění rozumu, a tím se uzavřeli působení svého srdce. Ztratili se v labyrintu myšlení a dovolili pýše, aby prostoupila všechny jejich myšlenkové pochody. Rozum, propadlý nepochopení a neporozumění, nejprve uvěznil jejich srdce a proti němu pak namířil veškerou svou rozkladnou činnost. Ale potlačit hlas srdce znamená smrt. Smrt ducha, jeho zavrţení. Jeţíš vám odhalil tuto pravdu. Vaše neštěstí spočívá v tom,“ pokračovala Kalna, „ţe váš rozum je ve stálém konfliktu s vaším srdcem. Anebo – ještě lépe řečeno – postavili jste ducha a hmotu proti sobě, znepřátelili jste je. Původcem tohoto válečného stavu je pýcha, která je ve vás. Kaţdá vášeň má svůj původ v pýše. Všechny vášně, které vás ničí, mají svůj původ v rozumu proniknutém pýchou. Pakliţe jej osvobodíte od oné nadřazenosti a budete ţít pokorně a prostě, zůstanete-li čistí a budete dodrţovat zákony stvoření, jinak řečeno – zůstanete-li takovými, jakými vás Bůh Otec stvořil, pak je celý problém vašeho neštěstí vyřešen.“

Nyní se ujala slova Ilmut. Její oči přitom jiskřily. „Vy jste přesvědčeni,“ řekla, „ţe je těţké, vypořádat se s pýchou. A v tomto případě máte skutečně pravdu, neboť jste stále ještě v stavu, který vám dovoluje vše vidět jenom z tohoto zorného úhlu. To se týká i vašeho očišťování se od zla. Čemu jste byli učeni, je jistý druh perfekcionismu v očišťování. Ţe takovýto způsob je prakticky nerealizovatelný, o tom jste se mohli přesvědčit ve svém běţném ţivotě. Z tohoto důvodu jste došli k přesvědčení, ţe cesta k dobru a k zlepšení na Zemi je pro vás nemyslitelná. K tomu všemu došlo proto, ţe i vaši učitelé a pastýři byli plni pýchy a perfekcionismu. Naproti tomuto falešnému učení stojí pravá cesta očisty a osvobození od pýchy a hrdosti, která se skládá z malých kroků, tedy pozvolného očišťování, kousek po kousku, krůček po krůčku. Je to asi tak, jako kdyţ člověk přivádí do plic stále větší mnoţství kys1íku, kaţdý den o něco více. A na konci tohoto procesu je člověk prost všech jedů. Váš duch vlastní všechny moţnosti, které jsou stavu zcela proměnit strukturu vaší osobnosti, jestliţe ve svém vědomí kaţdý den posílíte pokoru a prostotu. Pak uvidíte, ţe se z vás pozvolna stal někdo jiný. Naopak jestliţe se kaţdý den trochu poddáte své hrdosti a otevřete zlu vrátka do své duše, stane se, ţe tato dimenze srdce odumře, zadusí se, aniţ byste něco z tohoto procesu pozorovali. Bůh je dobrý. Velice rád vidí tyto malé krůčky, tyto malé drobty dobra, které pozvolna plní vaše srdce. Nevyţaduje od vás ţádné zázraky na vaší cestě k záchraně. Ale na to, aby se člověk osvobodil od hrdosti a pýchy, musí zkrátka a jednoduše přestat být hrdý a pyšný. Pokora a prostota vedou k pokoře a prostotě. Láska a trpělivost vedou k lásce a k vnitřnímu míru. Nemyslete na svou špatnost, nýbrţ daleko více myslete na dobrotu vašeho Otce a jeho věrných dětí, které v jeho jménu pracují pro vaše dobro.“

Nyní se opět ujal slova Rafael: „Rozum,“ řekl, „má schopnost obsah oné dimenze srdce pojmout, zpracovat a přizpůsobit. Jsou to právě schopnosti nadřazeného rozumu, které, jestliţe jsou správným způsobem pouţity a nestojí v rozporu s hlasem srdce, jsou stavu jeho obsah vyjádřit. Intelekt se stane pastí tehdy, jestliţe jeho obsah zkomolí a potlačí. Pak se srdce a rozum stanou nepřáteli, pak vstoupí do vašeho ţivota neštěstí a nemoc, které vám přinášejí tolik bolesti.

Opakuji ještě jednou: Rozum se můţe stát nepřítelem všezahrnující lásky a Boţích zákonů a můţe usmrtit lásku v srdci člověka. Cesta, která vám byla ukázána, a to opakujeme, je cesta prostoty, pokory a dobra. Snaţte se těchto vlastností dosáhnout a váš Otec vám je dá. Proste jej, proste jej a uvidíte, ţe záchrana přijde.“

Ilmut pokračovala: „Kdo miluje dobro, pro toho neexistuje smrt v ţádném ohledu. Je obrovská chyba myslet si, ţe smrtí materiálního těla je všechno skončeno. Je to jenom plod vnitřní slepoty a nevědomosti. Zemřít znamená – narodit se na jiné planetě, v novém těle, znamená to – rozvíjet ţivotní formy, které jsou ve vás skryty. Vstoupit do ţivota na jiných světech znamená, nechat působit výše vyvinúté vědomí, znamená to – být šťastný na jeho dosaţeném vyšším stupni, v ţivotním prostoru s většími schopnostmi a bohatšími moţnostmi rozvoje.

Jeţíš varoval lidi na Zemi před tím, aby usmrtili lásku ve svých srdcích svou pýchou a falešnou svatostí, kterou jim předehrával jejich intelekt; neboť to znamená, vydat se napospas nebezpečí, ţe se člověk nebude moci narodit na vyšších planetách, nýbrţ dostane se do takového stavu, který můţeme velmi dobře přirovnat ke smrti. Otcova bolest nad těmito ztracenými dětmi je tak veliká, ţe i ony začínají cítit utrpení, protoţe jejich vůle tvrdošíjně odmítá vydat je z obklíčení zla. Jsou tak tvrdohlaví bratři, kteří jednají tak nesmyslně, ţe přivedou do záhuby sami sebe i druhé, a v důsledku toho se stanou pravými démony. Jak by člověk mohl v tomto případě mluvit o něčem jiném neţ o smrti. Stále ještě existuje naděje a záchrana, ale je nesprávné, velkomyslnosti a velkorysosti tak uctíváníhodného Otce zneuţívat. Můţe to přinést veliké utrpení a toto utrpení je pak spravedlivé. Běda nám, kdyby tomu tak nebylo!“

Následovalo mlčení, které mi připadalo jako upomínka. Slunce jiţ zašlo a hory se zahalily do temné modři.

Rafael řekl, ţe je jiţ čas vyrazit, ale současně nám přislíbil, ţe se brzy opět setkáme.

„Chceme vám ještě mnoho říci,“ poznamenal.

Večer se skláněl a přítmí se rozprostřelo po celé krajině. Rozloučili jsme se jako staří přátelé, smutni, ţe se musíme rozejít.

Rafael nás poţádal, abychom poodešli pár desítek metrů. Pak jsme viděli, jak se otevřela dvířka létajícího disku a z nich vytrysklo sněhobílé světlo. Všichni vešli dovnitř a přátelsky nám pokynuli rukou. Pak se dveře nehlučně zavřely a disk začal s neuvěřitelnou rychlostí okamţitě stoupat. Zakrátko nato zmizel. Tráva byla na místě, kde předtím stál, zmáčknutá a lehce pročesávaná větrem.

SVĚTLO NA MOŘI

Večer 15. června jsem byl doma a právě jsem se chystal přečíst jeden úryvek z Genesis, kdyţ přišel kosmický kontakt. Firkonův hlas mě zval, zda bych se nechtěl s Týnou a s přáteli vydat do Nervi. Pozvání jsem přijal.

Zaparkovali jsme jako obvykle v blízkosti nádraţí. Dlouhý čas jsme se procházeli, aniţ se cokoli stalo. Byl jsem klidný a byl jsem si jist, ţe bratři se brzy ukáţí.

Vydali jsme se na procházku do středu tohoto malého města a pak jsme se zase vrátili na cestu, která vedla podél moře. Dţiana se vyjádřila, ţe je připravena tady zůstat celou noc, jen kdyţ bude moci něco vidět. Na to jsem jí odpověděl, ţe trpělivost přináší růţe, ale při tom jsem v duchu začínal mít obavy, zda vůbec něco uvidíme.

Pojednou jsme ale uviděli, jak se k nám ze směru od pobřeţí od Sant Rutuoso blíţí bílé světlo. Paolo nadšením nahlas vykřikl, takţe jsem jej musel krotit.

Světlo se přiblíţilo aţ na vzdálenost přibliţně padesáti metrů od pláţe, po které vedla procházková cesta, na které jsme se nalézali. Nyní byl létající kotouč pro nás všechny dobře viditelný a Paolo a Dţiana nahlas řekli: „Skutečně jsou to oni !“

Paolo měl jasný kosmický kontakt a byl přesně předem zpraven o jednotlivých fázích setkání.

„Teď zapnou bílé světlo na spodní straně,“ řekl. A světlo se skutečně rozsvítilo. „A teď toto světlo zesílí!“ A světlo opravdu zvýšilo svoji intenzitu. „A nyní zase ztlumí světla!“ A světla skutečně pohasla.

A tak to šlo dál. Paolo pokaţdé ohlašoval různé barvy světel – červená, zelená, modrá a jiná. A ta se hned nato skutečně rozsvítila. Létající kotouč vystřídal všechny moţné barvy a pak se vzdálil ve směru na jihozápad a zmizel za obzorem.

Prostřednictvím kosmického kontaktu jsem uslyšel Rafaelův hlas, který mi doporučoval zdrţenlivost a prosil mě, abychom se z tohoto místa vzdálili. Obával jsem se, ţe lidé, kteří byli v naší blízkosti a podle mého názoru museli tento létající kotouč spatřit, nás zastaví a budou se vyptávat. Ale Rafael mě ujistil, ţe tomu tak nebude.

V blízkosti po mé pravici stáli dva staří lidé, kteří doslova s otevřenými ústy stáli na místě a vzhlíţeli k nebi. Pravděpodobně vůbec nebyli stavu si uvědomit, co se zde stalo. Asi si mysleli, ţe to bylo nějaké neobvyklé letadlo. Myslel jsem na to, ţe bych jim přece jen mohl podat nějaké vysvětlení, ale Rafael mě nabádal, abych to nečinil.

Poslechl jsem a odcházeli jsme z tohoto místa s velkou radostí v srdci.

VZNEŠENÁ ŽENA

Následující setkání se událo v rovině uprostřed obilných polí. Potřebovali jsme mnoho hodin na to, abychom se tam autem dostali. Stále jsme byli vedeni prostřednictvím kosmického kontaktu. Bylo hezky a teplo. Slunce bylo částečně skryto za silnou vrstvou mraků. Kdyţ jsme přijeli na místo, opustili jsme auto a šli jsme pěšky mezi obilnými poli. Nebeská báň se zdála být o mnoho větší, neţ jak se normálně jeví v horských oblastech a jak jsme byli zvyklí vídat ji při našich předchozích setkáních. Pojednou se vynořily různé formace létajících kotoučů, které přelétávaly oblohu nad námi. Bylo jich takové mnoţství, ţe jsme tím byli vyvedeni z míry. Během kaţdého přeletu této formace k nám doléhaly zvuky, které by se daly popsat jako nebeské tóny ve stereofonním podání.

Pak jsme zpozorovali, jak se jedna z těchto hvězdných lodí oddělila od ostatních. Snesla se směrem k nám a zastavila se ve vzduchu, nedaleko od nás, nad polem pokrytým zlatými klasy. Její nitro opustil menší létající kotouč, který byl tak krásný, ţe jsme ţádný podobný před tím neviděli.

Týna jako obyčejně vykřikla nadšením. Tento létající disk přistál na malé louce, která dělila dvě obilná pole. Rafael, Firkon, Orton, Kalna a Ilmut vystoupili, provázeni neobyčejně krásnou mladou ţenou. Ta nám učarovala. Všichni byli oblečeni jednoduše, v leteckých kombinézách nebo v dlouhých šatech, sahajících aţ po kotníky. Zdály se být zhotoveny z velmi lehké látky bez jakýchkoliv stehů, měňavé barvy od béţové po nebesky modrou a od fialové aţ po modrou. Ona mladá ţena měla na sobě šaty nebeské barvy, její vlasy byly kaštanově plavé a spadaly jí aţ na ramena. Na nohou měla sandály zlaté barvy, ale tato barva byla téţ proměnlivá a vydávala reflexy, jejichţ odstín jiţ nedovedu popsat. Její zevnějšek odpovídal věku asi dvaceti let. Její milé oči vyzařovaly nevyjádřitelnou krásu a dobrotu. Celou její bytost prostupovala jemnost a vznešenost. Pohybovala se s přirozeným půvabem a prostotou. Byla spolu s ostatními na cestě k nám.

„Buďte vítáni k setkání s námi, po kterém jsme jiţ dlouho touţili,“ řekla hebkým hlasem.

Rafael udělal návrh, ţe bychom se mohli posadit do stínu stromu, který stál na kraji této malé louky, dělící obilná pole.

Onen velký disk stál pár desítek metrů před námi a mohli jsme jej vidět jen vstoje, neboť kdyţ jsme si sedli, byl nám pohled na něj zakryt obilnými klasy. Kaţdý si vyhledal pohodlné místo k sezení. Ona krásná panna si sedla na lehce zkosenou mez, která byla porostlá trsy trávy. Rafael nás upozornil na to, ţe ona velká kosmická loď stojí stále ještě ve výši nad našimi hlavami, ale ţe je tak chráněna magnetickým polem, ţe je pro lidské oko neviditelná.

Bratři a sestry vyjádřili svou radost nad tím, ţe se s námi opět setkávají. Tutéţ radost jsme vyjádřili i my. Pak bylo chvilku ticho. Nato se ona ţena z kosmu ujala slova.

„Aţ budete moci cestovat našimi kosmickými loděmi do vesmíru, budeme vám moci sdělit i jiné věci, které nám leţí na srdci. Cílem naší současné misie je zprostředkovat vám poznatky a zkušenosti, které vás učiní schopnými předat naše poselství vašim pozemským bratřím. Všechen ţivot ve vesmíru je ve vzájemném spojení. Jestliţe se nad některou planetou vznáší nebezpečí a mír a porozumění uvnitř celé Boţí rodiny jsou narušeny, staráme se v Boţím jménu o nápravu a záchranu.“

Všichni jsme byli otočeni směrem k ní a naslouchali jsme jí s velkou pozorností. Na její tvář padalo do ruměna zbarvené sluneční světlo a tato hra světel dala vyniknout její neobyčejné kráse, zatímco její slova a gesta vyjadřovala velkou moudrost a vysoký stupeň poznání.

„Dobro,“ pokračovala, „přivádí v ţivot zase jen dobro, radost šíří radost. Láska plodí lásku a poznání zase jen další poznání. Celé kosmické bytí je v neustálém pohybu. Ten samý zákon platí i pro zlo, které plodí zase jenom zlo. Můţeme ale téţ říci, ţe takto se vyjadřuje jeho nesmyslnost a škodlivost. Zlo na naší planetě jiţ způsobilo tolik neštěstí, které s sebou přineslo ničení a smrt, ţe to dosáhlo rozměrů, které byly dřívějším dobám neznámy. Jsme tady proto, abychom vás ujistili, ţe se jiţ činí vše nezbytné k vaší záchraně.“

Zmlkla a zamyslela se, coţ ještě zvýšilo naši pozornost, pokud ještě vůbec bylo moţné ji zvýšit.

„Všechny děti universální lásky se v současné době podílejí na práci, která směřuje ve prospěch vaší planety, která se nachází ve stadiu váţného nebezpečí. Brzo budou pozemské děti proţívat utrpení, jaké neproţily v celých svých předešlých dějinách.“

Nyní hovořila ona krásná ţena pomalu a smutek zastřel její tvář, takţe i její hlas posmutněl. Přesto ale ani na chvíli neztratila onen majestátní zjev, naopak, ten ještě více vynikl.

„Jsme,“ navázala znovu, „s chováním našich pozemských bratří nespokojeni. Během času jsme vám předali různá varování. Při tom nechyběla ani znamení. A přesto osnovatelé procesu ničení a smrti sledovali dál své plány a ostatní si ţili bezstarostně dál, aniţ by si dělali přílišné starosti, a jejich hlavní starost patřila jejich materiální existenci. Otec jiţ nemůţe tolerovat pošetilé chování mnoha svých pozemských dětí. Brzy si samy na sebe přivolají těţký trest, který bude mít ten smysl, ţe jejich srdce budou vyčištěna a ţe bude zastaven proces rozkladu a ničení všeho dobrého, co ještě na této planetě zbylo. Tento proces bohuţel dospěl jiţ tak daleko, ţe není moţný návrat k původnímu, lepšímu stavu, a proto neexistuje jiná varianta, neţ tento proces zastavit.“

S úţasnou přesností nám tato ţena z kosmu vysvětlila, co jí leţelo na srdci. „Adresujeme všem obyvatelům Země své pozvání se současnou výzvou, aby všichni, kteří si z celé hloubi srdce přejí vítězství dobra a návrat k prostým a cenným hodnotám ţivota, se připojili k našemu snaţení o záchranu lidí na Zemi. Dokud se ale děti této Země nezřeknou s konečnou platností zla, dotud jim nemůţeme zprostředkovat ţádné další poznatky. Země také nemůţe v ţádném případě zůstat v současném stavu: musí přijít nová vývojová epocha, která přivede lidstvo tak daleko, ţe bude moci dosáhnout vývojového stupně, který je vysvobodí z tisíciletých dějin ničení a krveprolití.“

Jemným a zastřeným hlasem pak dodala: „Zveme všechny lidi dobré vůle, aby zvedli oči k nebi, kaţdý den se stali o něco lepšími, i kdyby to mělo být jen na několik minut, a dobrotě a pokoře otevřeli alespoň malinkou skulinku tak, aby se jim otevřely oči a aby naprosto jasně viděli celé nebezpečí současné situace na Zemi. Potom, a jedině potom můţeme zakotvit v jejich srdcích poselství naděje a záchrany. Od nikoho nevyţadujeme ţádné velké činy. Toto málo by však mělo najít své místo v kaţdém srdci v průběhu všech všedních dní.“

S povzdechem pak připojila: „Nikdo, skutečně nikdo na Zemi, nemůţe zachránit tuto planetu před procesem zničení, do kterého byla šílenými lidmi strţena. Záchrana přijde shora. Ale k tomu potřebujeme spolupráci všech a trochu dobroty a obratu k lepšímu. To můţe dosáhnout skutečně kaţdý sám u sebe a ve svém okolí. Kaţdý můţe k tomuto obratu k lepšímu přiloţit malý kamínek. Mnoho velkých kamenů přineseme my a pak zajistíme i ostatní, aby pro budoucnost byla postavena budova lásky a záchrany. Naše starost o vás,“ řekla s povzdechem, „je jenom malá část starosti, kterou o vás má váš Otec. Blíţíte se konci dějinné epochy a při tom jste dosáhli nejzazší, universálními zákony našeho Otce povolené hranice. A vůbec si toho nejste vědomi. Jste jako slepí. Trvale vám zprostředkováváme varování, ale vy neslyšíte, jako kdybyste byli hluší. Uţ se nechcete modlit k tomu, který jediný vás můţe zachránit, neboť vám v tom brání nedostatek pokory. Řítíte se směrem k hrozné propasti a vůbec se nestaráte o to, co s vaší Zemí a s vámi dále bude. Chceme, aby vám všechno bylo jasné, z toho důvodu, abyste mohli činit to, co spravedlivé vesmírné zákony našeho Otce poţadují, a abyste si tím ušetřili mnohá utrpení. Utrpení je bohuţel nevyhnutelné na to, aby na této planetě mohl vzejít nový den, který zlo a utrpení navţdy odstraní. Je ale stále ještě moţné zabránit tomu nejhoršímu – snad je to ještě moţné. Toto je poslední velké poselství lásky a záchrany, které vám předáváme, abychom vyburcovali vaše svědomí a připravili vás na věci, které stojí přede dveřmi.“

Její oči se setkaly s mými a potom s Týninými. Byl jsem otřesen. Myslel jsem na to, ţe jestliţe toto bylo poslední naléhání, pak stojíme krátce před událostmi katastrofálního dopadu. Na okamţik jsem byl zcela zmaten. Toto zmatení však bylo mírněno pohledem na půvab a vznešenost této tváře.

„Nikdo nám to nebude věřit,“ řekl jsem. „Nikdo nám nebude chtít věřit, ţe jste nám dala poslední varování pro lidi, nad jejichţ planetou se nyní vznáší takové nebezpečí.“

Na to odpověděla:

„Události, které zakrátko přijdou, zlomí pýchu mnohých a oni budou daleko ochotnější toto poselství přijmout, neboť zjistí, ţe to, co se děje, souhlasí s tím, co jim říkáte. Kdyţ Bůh prosil Mojţíše, aby vyvedl jeho lid z otroctví a Mojţíš vůči němu vyjádřil pochybnost, zda budou ochotni mu uvěřit, ujistil ho Bůh, ţe mu budou věřit, neboť se budou moci přesvědčit o tom, ţe se jeho slova vţdy vyplnila. Jistě, i vy se musíte smířit s tím, ţe se vám mnozí budou vysmívat a budou mít řadu různých námitek a ţe to, co budete dál předávat, nezapůsobí na lidi, u kterých není pokory. Ale přesto jim toto naše poselství předejte a my budeme stát při vás a budeme vám nápomocni. Je velice důleţité, drţet kaţdému před očima skutečnou situaci a vyzývat kaţdého, aby změnil své myšlení a svůj ţivot tak, aby byl zcela prostoupen prostotou, pokorou a dobrotou, i kdyby to mělo být kaţdý den jen o trošku víc. Naučíme vás téţ modlit se tak, jak se modlit máte, a všichni časem uznají, ţe modlitba je to nejkrásnější, co mohou děti našeho Otce činit. Nic není jednodušší a větší, neţ vstoupit ve spojení s celým Bratrstvem universální lásky a se všemi dobrými dětmi našeho Otce a Stvořitele. To je velice důleţité, aby se vám podařilo dosáhnout záchrany.“

Jejím posledním slovům jsem dobře nerozuměl. Četla moje myšlenky a řekla: „Modlit se, znamená – pozvednout srdce k nebi, ke Stvořiteli a k nám, jeho věrným dětem. Modlete se tak, jak umíte a jak vám to dá cit, ale – modlete se! K modlitbě toho nepotřebujete mnoho.“

S váţnou tváří pokračovala: „Dnešní doba byla jiţ před tisíciletími předpověděna. Byla dána znamení, abyste poznali, ţe ţijete v této době, a tato znamení jsou vám i v současné době stále ještě dávána. Lidé jsou ale příliš zaměstnáni honbou za svými egoistickými cíli a tuţbami, příliš spoutáni nedostatkem odvahy a záměrem pohybovat se dále beze změny na této cestě, která vede do záhuby. O tom budeme ještě podrobně mluvit na palubě naší hvězdné lodi. Zatím bych vám chtěla jenom říct, ţe na Zemi začne nová, krásná epocha. Tato epocha, která byla jiţ před dlouhou dobou předpověděna, přijde. Bude to nový svět, ve kterém se splní sny dobrých lidí ; nebude jiţ smrti, ani nemocí, ani utrpení. Spravedlnost najde své sídlo v srdcích pozemských dětí. Tyto děti mají však moc, zničit ţivot na této planetě, a to takovým způsobem, ţe z tohoto stavu jiţ nebude návratu. Pokud by k tomu došlo, pak zasáhneme a zachráníme všechny oběti takovéhoto hrozného zpustošení. Závisí to na vás všech, zda se podaří odvrátit takovouto katastrofu a zda se na Zemi po bouři opět vrátí čas míru a radosti na cestách porozumění, vzájemného pochopení a jistoty, ţe po ukončení svého pozemského ţivota bude moci kaţdý postoupit na výše vyvinuté planety. V opačném případě stejně prosadíme příchod této nové epochy, onen předchozí, přechodný čas však pak bude velmi krátký. Tím by se vyplnila i všechna proroctví, která se této doby týkají. Písmo skutečně obsahuje všechny tyto události tak, jak se stanou, ale hodinu a trvání ví jenom Bůh, náš Otec, protoţe svoboda všech Boţích dětí je skutečností, ne něčím vymyšleným.“

Můj rozum bojoval se srdcem, které smysl jejích slov dobře pochopilo. Ona vznešená ţena z kosmu se na mne usmála a dodala mi odvahu.

„Nepokoušejte se,“ řekla, „chtít jiţ nyní porozumět věcem, které vám teprve později budou vysvětleny. Připravujeme vás na všechno postupně, tak aby ve vaší hlavě ze všeho najednou nevyvstal zmatek. Současně vám pomůţeme, abyste všechny ty velké věci, které vám byly zjeveny, mohli přijmout a strávit. Musí to tak být a nikdy nemusíte mít strach, ţe byste ztratili vnitřní rovnováhu. Dostanete od nás vnitřní pokoj, klid i sílu vše to pojmout a vnitřně zpracovat. Sami nad tím budete ţasnout.

Byl jsem jí velice vděčen za tato slova a všiml jsem si, ţe i napjaté rysy Týnina obličeje se uvolnily. To, co jsem doposud slyšel, se zdálo být závaţnější, neţ jsem si dosud myslel, a cítil jsem, ţe se mne málem zmocňuje hrůza. Nyní po jejích slovech jsem se cítil opět klidný a nepochyboval jsem ani v nejmenším o pomoci pro ty pozemšťany, jejichţ srdce budou otevřena velikému poselství o pomoci těchto úţasně vysoce vyvinutých bytostí a této vznešené ţeny z kosmu.

„Stane se to, co je třeba, aby se stalo,“ dodala, „a brzy se splní slova proroků a celý svět tím bude přiveden v úţas.“ Její tvář nabyla výraz, jaký mívá tvář člověka, který přemýšlí nad slovy, která jsou zapsána v jeho srdci.

„Nyní,“ řekla pevným hlasem, „připravuji stvoření nové Země a nového Nebe. Nikdo jiţ nebude vzpomínat na to, co bylo; minulost bude jednou provţdy ukončena. Následovat bude ţivot, který bude prostoupen trvalou radostí.

Opět se odmlčela a její tvář nabyla okouzlujícího výrazu. Její láskyplný pohled spočinul na Týně a pak, otočivši se k ostatním tak, jako by chtěla oslovit celé lidstvo, dodala: „Vlk a beránek se budou pást společně a i lev se bude pást na louce, jako ostatní býloţravci. A jiţ nebude více zlo a ničení na Zemi. To je to, co přijde po všech těch událostech, které budou vbrzku následovat.“

„Rádi bychom,“ pokračovala, „s vámi mluvili o všem tom hezkém, co vás očekává. Ale bohuţel nemůţeme jinak, neţ celý svět upozornit a upamatovat na to, v jaké situaci se nalézáte. V důsledku sobectví mnohých přijdou války a ničení a vy budete nuceni prodělat bolestivou očistu, dříve neţ se splní to, o čem jsem před chvílí mluvila. Modlete se, aby čas zla byl ukrácen.“

Tvář Rafaelovu i tváře ostatních zastřel smutek. Odráţela se na nich ţivelná účast na slovech této ţeny z kosmu. Reagovala na jejich slova mírným úsměvem. Pak pokračovala:

„Sodoma a Gomora byly skutečně zničeny ohněm z toho důvodu, aby bylo zabráněno dalšímu pádu jejich obyvatel, který by pro ně měl nedozírné následky. Zneuţívali svého bytí k porušování zákonů daných Otcem, a proto bylo třeba jim v tom zabránit. Jsme tady proto, abychom všem pozemským dětem oznámili, ţe to, co přijde, je trestem, který si samy na sebe přivolaly tím, ţe nedodrţovaly Boţi universální zákony. Kdybychom se dnes veřejně ukázali, nedopadli bychom o nic lépe neţ naši bratři, kteří byli vysláni, aby lidem ohlásili následující zničení Sodomy a Gomory. Zkaţení obyvatelé těchto měst chtěli vůči nim pouţít násilí. Dnes by je čekal horší osud; i ti nejlepší by pak pro ně měli jen lhostejný úsměv.“

Její zářící oči se ke mně obrátily, coţ zmírnilo vzrušení, které u mne vyvolala tato slova.

„Dnes to neprovedeme jako tehdy,“ pokračovala, „kdy jsme nechtěli, aby se pod nohama obyvatel těchto měst otevřela propast: dnes si sami sobě připravujete potrestání. A my pouţijeme tentokrát oheň na to, abychom po zničení, do kterého uvrhnete tuto planetu, jí dali nový ţivot. Nic by nepomohlo, kdybychom vám vzali všechny ty smrtonosné zbraně, kterých máte připraveny celé arzenály; okamţitě byste zase vyrobili nové. Smrt a zkáza jako následky pouţití těchto zbraní vás samy potrestají a přivedou k rozumu. Tato planeta povstane znovu, společně s těmi, kteří si to zaslouţí, aby ji v této nové epoše osídlili. Pak se Země znovu stane zahradou Eden.“

V této chvíli jsem si vzpomněl na obrazy následků atomové války, jak mi je bratři ukazovali. Město, ve kterém jsem bydlel, i ostatní města zmizela z povrchu Země a po čištění ohněm začala tráva a ostatní rostliny znovu růst. Po krajině rozptýlené domky a lidé, kteří obdělávali půdu, zvířata, všechny tyto obrazy prostoty a krásy naplňovaly mé srdce radostí a láskou. Viděl jsem naše kosmické bratry, jak přicházejí a rozprávějí s obyvateli této nové Země. Mohl jsem slyšet i rozhovory, které s nimi vedli. Z těchto rozhovorů jsem vyrozuměl, ţe to nebude dlouho trvat, neţ rychlý vývoj přivede naši planetu do této kosmické skutečnosti.

Někteří z těch lidí, kteří bydleli na místě, kde nyní stojí město ve kterém bydlím, vstoupili na paluby hvězdných lodí. Tyto obrazy, které mi kdysi byly ukázány, se nyní rychle odehrávaly před mýma očima a připojovaly se ke slovům, která tato ţena z kosmu právě vyslovila. Viděl jsem znovu před sebou to, co mi před nedávnem ukázali: Lidi prchající do hor a v rovině výbuchy atomových bomb v řetězové reakci, způsobující strašlivé zpustošení.

Viděl jsem tisíce létajících disků a hvězdných lodí, snášejících se k zemi. Muţi, ţeny a děti vstupovali otevřenými dveřmi na jejich paluby nebo byli vyzdviţeni ze země, přímo vsáti do jejich nitra, neboť v některých případech nebyl během této záchranné akce jiţ ani čas k přistání. To vše se znovu odehrávalo před mýma očima a přitom jsem shledal, ţe vše se přesně shoduje s tím, co jsme slyšeli od této krásné ţeny z kosmu.

Počkala chvíli, aţ se moje silné vzrušení uklidnilo a moje myšlenky trochu srovnaly, a znovu pokračovala:

„Bohuţel si většina pozemšťanů dnes myslí, ţe písma jsou jen pohádky a dávají si velkou námahu přesvědčit sobě podobné, ţe vše, co je psáno, je myšleno jen symbolicky. To je veliký nešvar, který lidi ještě více zmate.“

Ztišila hlas a pokračovala: „Noe byl vystaven výsměchu,“ řekla, „kdyţ předpověděl potopu, která pak skutečně přišla.

Je psáno, ţe to vše se událo kvůli zkaţenosti lidských duší. Jestliţe se lidské duše takto zkazí, pak nese materiální i kosmický ţivot, který je se silami působícími v lidských duších těsně spojen, všechny následky z toho vyplývající. Kaţdé znečištění v duchovní sféře způsobí další znečištění v přilehlých dimenzích, které stojí s duchem v neustálém ţivém kontaktu. Vaše planeta je stále více znečištěna, protoţe i vaše srdce je plné nečistoty. Zlo a nečistota lidí za časů Noemových způsobily tehdejší katastrofu. Dnes si připravujete co do následků ještě daleko horší potrestání. Dáváme vám ještě toto poslední varování v naději, ţe přijdete k rozumu, neboť nemáme v úmyslu, vystavit naše bratry ještě horšímu nebezpečí, neţ jsme to učinili tenkrát v Sodomě a Gomoře, kdy se obyvatelé těchto měst pokusili proti nim pouţít násilí.“

Její hlas zazněl rozhodněji, aniţ by ztratil svou mírnost. Gestem ruky podmalovala svá slova a zvolala: „Stále méně věříte proroctvím, která se vţdy vyplnila. Brzy se stane nářek nad pádem Babylónu na Zemí skutečností. Jiţ přešli i oni tři andělé apokalypsy, aby varovali lidi před tím, co přijde. Ale nikdo, nebo jenom málokteří toto varování přijali nebo na ně reagovali. Jiţ před dlouhou dobou dozněly modlitby mučedníků, modlitby za všechny dobré bratry a sestry na této Zemi utrpení a nespravedlnosti. Sedmá pečeť jiţ byla otevřena tím, který k tomu měl a má tuto moc. Nyní Země uslyší kvůli tvrdohlavosti a pošetilosti mnohých oněch sedm hromů a bude pít z kalichů sedm posledních ran. Ale tato doba bude velice ukrácena pro modlitby mnoha spravedlivých, jak bylo napsáno.“

Zpozorovali jsme, jak se oči této krásné paní naplnily slzami. Třpytily se v jejích očích a na jejích řasách jako zářící kapky vody. Týna se rozplakala a řekla jí, ţe by ji ráda potěšila v její hluboké bolesti. Zrozpačitěl jsem a musel jsem si přiznat, ţe nemohu pochopit, proč se tyto vysoko stojící bytosti tolik zasazují o naše záleţitosti. Byla v nich jen láska a ţádné násilí, a to ani ve vztahu k tolika zlu, které bylo dílem naší Země a které připravuje našim kosmickým bratřím tolik starostí. Myslel jsem na utrpení našeho Otce a povaţoval jsem za odůvodněné, ţe tyto děti, které ho tolik milují, se tím tak trápí. A přesto vířily moje myšlenky divoce v kruhu, v jediném zmatku. Chvíli se mi zdálo, ţe všemu rozumím, pak mě tato jistota zase opustila. Byl jsem otřesen.

Ona šlechetná ţena se obrátila na plačící Týnu a těšila ji: „Všichni lidé ze Země, kteří si přejí spravedlnost a triumf lásky našeho Otce zde na Zemi, se nemají čeho bát. Jestliţe jsme stáli po boku jednoho jediného národa v poušti, který jsme vedli a ochraňovali, pak si představte, jak veliká bude naše pomoc a podpora té části lidstva, která se shromáţdí pod ochranou Všemohoucího v této poušti, jaké dosud nebylo v ţádném osudovém okamţiku. Budeme nad vámi bdít. Nikdy vás neopustíme a skrze vás nám bude umoţněno zachránit mnoţství bratrů a sester, které by jinak čekala záhuba.“ Týna si utřela slzy.

„Tenkrát,“ pokračovala ona okouzlující ţena, „to byl Mojţíš, jenţ vedl svůj lid, který jsme se rozhodli vysvobodit z otroctví. Bylo mnoho důvodů, které nás k tomu vedly. Dnes vám uhodila hodina universální pravdy a nový Mojţíš povede do bezpečí všechny, kteří si to přejí a o to stojí, bez rozdílu rasy a národnosti. Bude stavu číst v srdci kaţdého byť i sebemenší touhu po dobru a spravedlnosti, které jsou totoţné s universální láskou.“

Odmlčela se a slova se ujal Rafael. „Je psáno,“ řekl, „ţe ze dvou lidí, kteří budou na poli, bude jeden přijat a druhý zanechán. Ze dvou ţen, které budou mlít obilí, jedna bude přijata a druhá zanechána. Kdo bude mít předpoklady k tomu, aby mohl být zachráněn, ten zachráněn bude. Nebudeme na nikoho vytvářet nátlak, a to ani v tom případě, ţe se bude jednat o jeho záchranu. Nikdo nemůţe být nucen k přechodu do světa, který pro něj nemá ţádnou přitaţlivost, a z toho důvodu si to nepřeje. Otec nikde nepouţívá násilí k tomu, aby donutil své děti k návratu k sobě. Kaţdý to musí učinit z vlastní svobodné vůle a z vlastního rozhodnutí. Nyní, kdy se blíţí hodina naplnění, je třeba zamyslet se nad tím, aby události, které zplodí lidské šílenství, nikoho nepřekvapily.“

Firkon zvedl ruku na znamení, ţe prosí o slovo. „Písmo vás varuje před nepravou svatostí,“ řekl. „Bylo vám řečeno, ţe znamení na nebi budou ohlašovat přicházející epochu bratrství a lásky na Zemi, jíţ však bude předcházet čas hrůzy. Nezdá se vám, ţe to, co jste mohli vidět, jsou tato předpovězená znamení? Naše hvězdné lodě a létající disky se ukazují lidem ve stále větších mnoţstvích. Na nebi vám ukazujeme pohybující se světla a znamení na Slunci, Měsíci a hvězdách. Mnoho lidí na Zemi je svědky mimořádných událostí. Nemáte dojem, ţe uţ vám dlouhou dobu dáváme znamení, která vám ohlašují příchod výše zmíněných událostí? Znamení jiţ stojí na nebi. Zvláštní, dříve nepochopitelné věci, které Jan ve svém Zjevení předpověděl, jako třeba červené zbarvení vody v mořích a řekách, se jiţ splnily. Dnes jiţ mají mocní tohoto světa v rukou prostředky, které mohou zabít pouze lidi a nechají nedotčeny věci materiální. Všechna tato fakta, jestliţe je správně zváţíte, vám potvrzují, ţe jiţ ţijete v oné předpovězené době.“

Orton povzdechl a řekl: „Války na celém světě, národ stojící proti národu, to vše dříve neexistovalo v takové míře jako dnes, kdy existují moţnosti tuto planetu zcela zničit. Nevidět – znamená slepotu a neslyšet – znamená hluchotu! Ten, který přišel, aby vás vyučoval a aby vám všechny tyto věci ohlásil, vás prosil, abyste se vţdy vyjadřovali tak, aby vám ti, kterým tato poselství předáváte, rozuměli a abyste nikdy nebyli pokrytci. Co vás na lidské a materiální rovině zajímá, tomu rozumíte. Otevřte tedy svá srdce a svůj rozum pro pravdy, které tento rozum přesahují a které vám mohou přinést pravé štěstí.“

Orton se odmlčel a všiml jsem si, ţe jeho řeč tím byla ukončena. Krásná ţena z kosmu vstala a po ní jsme učinili totéţ i my. Slunce jiţ stálo nízko, lehce zahalené v mlţném oparu, který barvil nebe do červena. Šli jsme směrem k obilnému poli a ona ţena lehce přejela rukou po několika klasech. Pak se zastavila a obrátila se k nám.

„Nemějte strach! Ţádný člověk dobré vůle se nemá čeho obávat. Kdo miluje mír a pravdu, ten brzy zaţije veliký svátek. Jeden jediný vlas na hlavě nebude nikomu z vás zkřiven, pakliţe pro to nebude důvod, který zná jenom náš Otec. Ţijte v této jistotě a naplňte svá srdce mírem a nadějí.“

Udělala několik kroků směrem k létajícímu disku, který probleskoval za obilnými klasy. Stál tu majestátně a červeň nebe se odráţela na stranách jeho kulaté kupole, u které se nedalo poznat, zda byla vytavena z kovu, ze skla nebo ze směsi obojího. Uvnitř nebylo vidět ţádné světlo, ale jeho povrch fosforeskoval, jako by kaţdou chvíli chtěl zazářit v plné intenzitě. Pohled této ţeny, vyzařující důstojnost, spočinul na mně; z jejích zřítelnic vycházelo světlo, které pronikalo do mé mysli a vyvolávalo ve mně pocit nevyjádřitelné radosti a pohnutí.

„Ve Fatimě,“ řekla, „mohly tisíce lidí pozorovat velká apokalyptická znamení na Slunci. Dvě velké války byly zřetelnými znameními pravdivosti onoho poselství, které jsem vám předala a které nebylo ničím jiným, neţ výkladem písem, upraveným pro vaši dobu. Nyní ţijete v době, která bezprostředně předchází době Tisícileté říše, předpovězené apoštolem Janem. Brzo porozumíte, co znamenala slova jeho proroctví, co znamenalo, kdyţ mluvil o této říši, do které vloţil první zmrtvýchvstání. Zaţijete, co bude pro všechny znamenat být uchvácen v oblacích vzhůru vstříc Pánu. Brzo přijde onen nový den,“ připojila, „kdy bude na Zemi ţít nové lidstvo. Zvířata jiţ nebudou divoká ani jedovatá a nebudou ani lidem ani sobě navzájem škodit. Vaše úzkost a strach před smutnými událostmi, které vás očekávají, se pro všechny promění v nepředstavitelné štěstí. Budeme stát při vás během celé této doby aţ do naplnění těchto událostí a o to více teprve potom, v nové epoše universální lásky na vaší planetě.“

Byl jsem si jist, ţe ji znovu uvidíme. – Rafael nám oznámil, ţe nadešel čas rozloučení.

Létající disk přijal všechny tyto vznešené osobnosti na svou palubu a krátce nato se vznesl vstříc zardělému nebi. Pak udělal mírný obrat a zmizel v mateřské lodi, vznášející se nad obilnými poli. Hned nato se loď rychle vznesla k nebi, měníc své barvy z modré do jasně oranţové.

Stáli jsme stále ještě na místě, na kterém jsme se s nimi rozloučili, a obdivovali jsme hru barev zapadajícího slunce.

JEV NA SLUNCI

29. června 1980 jsem pozval přátele na výlet do Bracci. S nimi přišla poprvé i Dţiana. Věděl jsem, ţe nám bratři dají znamení své přítomnosti, a proto jsme se s Týnou dohodli, ţe pojedu napřed do hor; doufal jsem alespoň v krátké setkání.

Ve tři hodiny odpoledne jsme opustili dálnici na odbočce u Levanta a vydali se znovu na cestu do hor.

Po delší době jsme přijeli na místo mezi dvěma piniovými háji. Nechali jsme auta stát a pěšky jsme začali stoupat do prudkého svahu. Bylo tam velmi krásně a naše srdce byla radostně vzrušena.

Kdyţ jsme dorazili na vrchol, sedli jsme si do trávy a pustili jsme se do svačiny; očekávali jsme, ţe se naši kosmičtí bratři nějakým způsobem ohlásí. Za delší dobu, kdyţ se nic nedělo, jsem se vzdálil od ostatních a vystoupil ještě kousek výš. Mezitím jsem zpozoroval, ţe se na nebi tvoří nepravidelná oblačnost a slunce se skrylo za mraky. Mlha houstla a teplota začala rychle klesat. Začal jsem si dělat starosti kvůli mlčení našich bratří; neměli jsme s nimi ţádný kontakt. Sestoupi1 jsem tedy znovu dolů k Týně a ostatním. Tam sice nebylo tak chladno, ale také ţádné velké teplo, a vlhkost vzduchu byla nepříjemná. V tichosti jsem prosil bratry, zda by nám nemohli dát nějaké znamení své přítomnosti, ale jejich mlčení se táhlo aţ do pěti hodin do večera. Nemohl jsem pochopit, co se to tady děje, a začal jsem mít pochybnosti, zda jsem si snad některé jejich poselství špatně nevyloţil. Ostatním jsem se omluvil a řekl jsem jim, ţe nevím, co si o tom mám myslet. Bratři mi nedali ani ţádné upozornění, ţe by o těchto našich starostech věděli. Rozloţila se mlha, a proto jsem navrhl, abychom se vrátili zpátky k autům a čekali na nějaké znamení.

Ještě jsem tento návrh ani nedořekl, kdyţ jsem telepaticky uslyšel důvěrně známý Rafaelův hlas, který mi řekl větu, jiţ jsem od něho slyšel jiţ víckrát: „Malověrníku!“ setřel mě s jistým nádechem dobrosrdečnosti v hlase. „Kvůli takové maličkosti hned věsíš hlavu. Ale počkej, mezitím vám pošleme trochu slunce!“

Po několika minutách se začala mlha rozplývat a slunce, prokukující skrze ni, ohřálo vzduch, takţe teplota začala znatelně stoupat. Cítil jsem se skutečně být člověkem slabé víry a před ostatními jsem se přiznal ke své netrpělivosti.

Vystoupili jsme nahoru, aţ na místo, kde jsem před několika hodinami stál a čekal na bratry. Nebe bylo modré a tmavé mraky, kterých jsme si předtím tolik uţili, rychle zmizely. Naše nálada se zlepšila; Niko se dokonce začal smát, asi z radosti nad tím, ţe bude moci něco tak neobyčejného zaţít. Posadili jsme se do trávy. Obdivoval jsem krásnou krajinu porostlou píniemi a kapradím i stovkami dalších druhů rostlin a rostlinek. Tráva jiţ nebyla tak svěţí, jako na jaře, ale nebyla ještě zvadlá. Kaţdý z nás pociťoval účast na tomto svátku přírody. Vtom zvolala Dţiana: „Podívejte! Slunce!“

Sluneční světlo kolem nás potemnělo. Kolem Slunce obíhala veliká koule, která se sama zdála být ve vířivé rotaci, a její krouţivý pohyb vzbuzoval dojem, jako by se Slunce začalo točit kolem své vlastní osy. Ze začátku se mě zmocnil strach, ale pak jsem se uklidnil a přihlíţel jsem tomuto divadlu, zatímco světlo, vycházející z těchto dvou zdrojů, zalévalo krajinu.

„Kdybyste se jiţ dříve podívali směrem k Slunci,“ řekl Rafael prostřednictvím kosmického kontaktu, „byli byste nás jiţ zahlédli dříve. Nyní vám ale chceme předat pozdrav našeho Otce, stvořitele Slunce, které daruje ţivot Zemi přesně v souhlasu s jeho vůlí.“

Vyvedeni z míry jsme pozorovali neobvyklé divadlo a tu a tam zazněla uţaslá poznámka. Niko s sebou měl sluneční brýle, a tak jsme se skrze ně pokusili pozorovat rotující glóbus. Skrze tmavá skla brýlí jsme mohli ještě zřetelněji vidět, jak se onen kotouč uprostřed slunečního disku rychle otáčel kolem vlastní osy. Po chvíli pozorování se zdálo, jako by samo Slunce začalo rotovat.

Kdyţ tento úkaz trval jiţ delší dobu, sedl jsem si do trávy. Týna přišla ke mně a polohlasem jsme se bavili o tomto slunečním jevu.

„Slovo ‚apokalypsa‘,“ řekla, „mi nahání strach, přestoţe nám bylo všechno správně vysvětleno a bylo nám řečeno, ţe se nemáme čeho obávat. Důleţité je především to, aby co nejvíc lidí pochopilo a uznalo, ţe se musí vzdát zla, aby mohli být zachráněni.“

Abych jí trochu dodal odvahy, řekl jsem: „Zůstaneme-li ve svém myšlení soustředěni na všechny ty nádherné věci ve stvoření a zůstaneme-li spojeni s těmito zprostředkovateli lásky a záchrany, budeme schopni pomoci druhým i sami sobě.“

Dţiana řekla, ţe věří na triumf Universální lásky, která je daleko silnější neţ všechno zlo. Niko zdůraznil, ţe je pro něj těţko pochopitelné, ţe někdo můţe spravedlnost nazývat trestem. A tak kaţdý přišel s nějakým názorem.

Slunce pokračovalo ve své hře a kotouč, který se před ním točil, byl stále zřetelnější. Navrhli jsme, ţe bychom se mohli pomodlit. Dţiana improvizovala jednu modlitbu na téma, které jí právě leţelo na srdci. Děkovala Otci za to, ţe nám daroval ţivot, Zemi, Slunce i naše vznešené a dobré bratry.

Týna jej prosila, aby lidský rozum byl osvícen světlem Universální lásky, aby všichni lidé na Zemi upustili od zla a tak aby mohla začít nová epocha míru.

Modlili jsme se Otče náš. Všichni jsme byli pohnuti a kaţdý cítil ve svém srdci pozdrav lásky našeho Otce, který je tak velký a milosrdný. Pojednou zvolal Niko: „Podívejte se vedle Slunce!“ A skutečně. Nyní se roztočilo Slunce a kotouč, který se předtím před ním točil, se posunul na jeho okraj, stále však přitom zůstával na ohnivé ploše slunečního disku. Jiţ nebylo dobře moţné, tak jako před tím, setrvávat pohledem na této ohnivé kouli, ale přesto jsme ještě mohli tuto změnu pozorovat. Pak se onen rotující kotouč zcela oddělil od Slunce a obě tělesa se osamostatnila. Tím se vše zase vrátilo do svého původního stavu, včetně osvětlení okolní krajiny.

„To byl dar našeho nebeského Otce,“ zvolala Dţiana. „Tato znamení by měla působit na lidi, aby se více nad mnohými věcmi zamysleli,“ řekla Týna.

Naši přátelé nemohli plně pochopit smysl jejích slov, neboť jim nebylo vše tak podrobně vysvětleno jako nám.

Vrátili jsme se nazpět do údolí. Byla jiţ noc a nebylo zrovna lehké najít místo, na kterém jsme odstavili svá auta.

NA PALUBĚ HVĚZDNÉ LODI

Na večer dne 27. července 1980 bylo sjednáno další setkání. Po krátkém povlovném výstupu nás světlo vycházející z létajícího disku upozornilo na přítomnost bratří z kosmu. Rafael nám přišel naproti a vedl nás k létajícímu disku, stojícímu na zemi mezi stromy. Otevřenými dveřmi se prodíralo ven oslnivé světlo, které osvětlovalo louku. Čta moje myšlenky, Rafael mě ujistil, ţe nebudu trpět závratí ani ţádnými jinými nepříjemnostmi. Při pohledu zblízka dělalo toto kosmické vozidlo mohutný dojem. Tlumené světlo vystupovalo z celého jeho povrchu. Týna byla zjevně uchvácena. Rafael vstoupil do tohoto vozidla a dal nám rukou znamení, abychom ho následovali. Jako první vstoupila Týna, potom já a nakonec Paul, který byl téţ s námi.

Vnitřek kosmického vozidla byl překvapivě jednoduchý. Prostor, v kterém jsme se nacházeli, byl ozářen světlem vycházejícím, jak se zdálo, z celé plochy jeho stěn. Neviděli jsme ţádný jiný zdroj osvětlení. Na stěnách kabiny pod velkou kopulí se nacházely čtyři světelné tabule, sahající od podlahy aţ ke stropu. Cítil jsem mimořádné pohnutí; všichni jsme byli zaliti tímto světlem. Vnitřní mír a zvláštní pocit svobody se mísily s vděčností vůči těmto bytostem, které nám umoţnily něco takového zaţít. Byl jsem hluboce pohnut.

Týna se bavila s Ortonem, zatímco Firkon něco vykládal Paulovi, který jej pozoroval uţaslým pohledem. Řekl jsem Rafaelovi, ţe nedovedu vyjádřit své pohnutí.

Rafael se usmíval a díval se při tom na Paula, který mlčel a nabyl výraz člověka, který proţívá něco mimořádného a nechce velikost takovéhoto okamţiku narušit slovy.

Jedna z těchto světelných stěn byla pokryta barevnými liniemi a probleskovala na ní různobarevná světla. Jeden z bratří, který seděl naproti této stěně, vstal a šel nám v ústrety, aby nás pozdravil. Byl vysoké postavy, měl modrozelené oči a kaštanově hnědé vlasy měděného lesku, které mu spadaly aţ na ramena. Jeho vybraná dvornost na mne udělala dojem. Omluvil se nám a vrátil se opět na své místo před světelnou tabulí.

Dveře se zavřely a podlaha pod našima nohama začala lehce vibrovat.

„Stoupáme,“ řekl Rafael. „Brzo budeme na palubě hvězdné lodi.“

V rozsáhlém prostoru pod velkou kopulí, v kterém jsme se nyní nalézali, byly tři skupiny sedadel. Rafael nás vyzval, abychom se posadili, a sám téţ zaujal místo na jednom z nich. Ostatní bratři hovořili tlumeně s oním muţem, který se zdál být pilotem tohoto kosmického vozidla.

„Hvězdná loď,“ sdělil nám Rafael, „se nachází mimo zemskou atmosféru. K letu tam nebudeme potřebovat mnoho času.“

Přišli Orton s Firkonem a posadili se vedle nás. Poslední z nich vyjádřil svou radost nad tím, ţe nás mohou přivítat na palubě tohoto kosmického vozidla. Dobrosrdečně se usmál nad mým strachem před závratí. „Jak vidíš,“ řekl, „vede se nám všem dobře.“ Pak jsme se tomu oba smáli a já jsem jej při tom ujistil, ţe se skutečně cítím tak dobře, jak jsem se snad ještě nikdy v ţivotě necítil. Týna vyjádřila svůj obdiv nad jednoduchostí a funkcí celého zařízení létajícího disku. Paul nám sdělil své pocity poté, co zjistil, ţe se jiţ nacházíme v kosmickém prostoru. Myslil jsem právě na to, jak to bylo od bratří pěkné, ţe nám umoţnili proţít takovéto dobrodruţství, a to vše s takovou prostotou a zcela v přátelském duchu. Došel jsem k názoru, ţe to můţe být pouze výsledek velkého poznání a pochopení funkce celého stvoření. Ztratil jsem pojem času. Tu projelo diskem lehké trhnutí.

„Jsme na místě,“ oznamoval nám Rafael. „Nyní vjedeme do mateřské lodi.“

Vstali jsme a dvířka se zcela nehlučně otevřela. Poté, co jsme vystoupili, vešli jsme do vysoké chodby. Její stěny se zdály být zhotoveny z taveniny skla a jakéhosi kovu. Byly částečně průhledné a vyzařovaly příjemné světlo, které vycházelo z celého jejich povrchu. Na konci chodby se samočinně otevřely dveře.

Vstoupili jsme do poměrně velkého sálu. Jeho stěny vypadaly stejně jako stěny na chodbě, byly však ještě více zality světlem a bylo moţno pozorovat na nich zvláštní efekt – měl jsem u nich pocit jakési hloubky a průhlednosti. Celý prostor sálu byl naplněn barevným světlem, které se odráţelo na všech předmětech, coţ vyvolávalo dojem, jako by vycházelo z nesčíslného počtu zdrojů, které však byly našim očím skryty. Toto osvětlení dávalo všemu, na čem naše oko spočinulo, příjemný nádech tepla a vznešenosti.

Týna chtěla pohladit tkaninu, kterou bylo potaţeno jedno z křesel, která zde stála ve skupinách po celé místnosti. Firkon se na ni usmál, neboť v jejích myšlenkách četl otázku. Tato tkanina s jemným zlatým nádechem vypadala jako látka, ale její pevnost a poddajnost nebylo moţné přirovnat k ničemu, co známe ze Země. „Máme vám mnoho co říci,“ řekl. „A náš čas je krátký.“ Všiml jsem si, ţe od doby, kdy jsme vstoupili na palubu hvězdného vozidla, zmizel u nás veškerý pocit času.

Rafael nás vyzval, abychom se posadili. Sedli jsme si na sofa, před kterým stálo pět křesel sestavených do půlkruhu. Na nich se usadili Rafael, Orton a Firkon. Pozoroval jsem strop. Zdálo se mi, ţe vyzařuje méně světla neţ stěny tohoto sálu. Sotva znatelná změna odstínu vyzařovaného světla dělala dojem, jako by strop v celé tloušťce byl zhotoven z tekutého materiálu. To vše působilo na pozorovatele velice příjemným a uklidňujícím dojmem. Vstoupili Kalna, Ilmut a Zůl, coţ u nás vyvolalo vlnu radosti. Zaliti tímto kouzelným světlem a oblečeni do šatů krásných barev zdáli se ještě mladší. Slavnostně nás pozdravili a posadili se k nám.

„Jiţ dlouhou dobu jsme čekali na tento okamţik,“ řekl velice srdečně Rafael. Jeho hlas ještě zlepšil naši radostnou náladu. Týna, Paul, já i bratři a sestry, všichni jsme se usmívali a byli jsme pohnuti. Rafael na nás láskyplně hleděl a já jsem nemohl jinak, neţ obdivovat vybranou krásu květin, které stály ve vázách na stole po naší pravé ruce. Byly krásných barev a různých tvarů, okrouhlých, elipsovitých, kuţelovitých a jiných. Na Zemi jsem nikdy neviděl jim podobné. Šířila se od nich velice příjemná vůně, která v nás budila hezké pocity.

„Universální láska je ţivotem celého stvoření. Tajemství zla spočívá ve ztrátě této lásky. Milovat znamená ţít ve světle. Vnitřní slepota a nevědomost, zrovna tak jako zloba, jsou všechno následky nedostatku lásky. Boţská bytost je láska a z ní vychází celé stvoření.“

Těmito slovy začal Rafael mluvit o věcech, které upoutaly naši pozornost. „Zlo,“ pokračoval, „není v podstatě své bytosti nic jiného, neţ nedostatek lásky. Pro toho, kdo ţije v lásce, není těţké kráčet nekonečnými cestami poznání, které vedou ke Stvořiteli. Být v jeho blízkosti je největší touhou kaţdé stvořené bytosti. Tomu, kdo neţije v lásce a patří proto ke sféře zla, je nemoţno nabýt tohoto poznání, a proto je pro něho o to těţší, ba nemoţné, ţít v lásce.

Bohuţel je na Zemi velmi málo lásky a málo poznání. To je také důvod, proč lidé budou muset mnoho prodělat a vytrpět, neţ nastoupí svou cestu ke Stvořiteli, prameni všeho dobra. To vše bude slouţit tomu účelu, aby poznali a odhalili všechen klam, nepravost, chyby, omyly a lţi, které vězí ve zlu.“

A potom řekl Rafael velikou pravdu: „Protoţe ţijete v temnotě, děláte všechno sloţitě. Jednoduchost je jedna z velkých cest světla. Proto vám bylo řečeno, ţe na to, abyste mohli dobýt Nebe, je třeba stát se takovými, jako jsou děti. Co je velké a hluboké, je vţdy krajně jednoduché.“

Nyní se chopil slova Orton a řekl: „Ukáţeme vám mnoho věcí. Vše vám postupně vyloţíme a vysvětlíme, abyste mohli být seznámeni s některými základními pravdami, které vám umoţní poznat a pochopit některé vyšší skutečnosti. Potom s vámi uděláme prohlídku hvězdné lodi a na závěr uspořádáme menší slavnost.“

„Dívejte se tímto směrem,“ řekla Kalna a ukázala při tom na stěnu po naší levé ruce, naproti stolu s květinami. „Dávejte pozor na to, co zde uvidíte.“

Otočili jsme se a zaměřili jsme pohled do směru, kterým ukazovala. Světlo v místnosti zesláblo, coţ přispělo k vytvoření intimnější atmosféry. Týna a Paul nehnuli ani brvou. V prostoru před námi se začala tvořit mlha, která postupně houstla a ztrácela průhlednost. V tomto mlţném útvaru se začaly objevovat obrysy lidských těl. S úţasem jsme pozorovali tento neuvěřitelný proces, tyto útvary, které před námi povstávaly z ničeho. Postupně se před námi vynořily postavy muţe, ţeny a dítěte. Stály tu skutečně před našima očima, ale zároveň to vše připomínalo filmovou nebo divadelní scénu. V pozadí se z této mlhy začaly vynořovat stromy a pod nohama těchto tří postav tráva, květiny a v jejich nejbliţším okolí nízké keře. Muţ seděl na kameni. Ţena stála v jeho blízkosti a měla na sobě svetr a kalhoty. Dítě čmáralo něco kouskem dřeva na zemi. Byla to scéna z přírody, snad nedělní rodinný výlet. Postavy těchto lidí, které jsme doposud viděli sice plasticky, ale jako v černobílé televizi, se nyní začaly vybarvovat. Současně se celá scéna prosvětlila. Světlo v místnosti ještě více potemnělo. Byl jsem stále více uchvácen tím, co jsem viděl. Vzápětí nato muţ vstal a oslovil ţenu, která byla zřejmě jeho manţelkou. Dítě si ţvatlalo samo pro sebe, aniţ se staralo o rodiče, kteří byli v jeho blízkosti. Zaslechli jsme zvučný Ilmutin hlas, který nás na něco upozorňoval. „Rádi bychom,“ řekla, „vám prostřednictvím této manţelské scény chtěli něco ukázat a s něčím vás seznámit. Dávejte dobrý pozor!“

Barvy postav lidí, rostlin i ostatních věcí v jejich okolí nejprve zesílily a pak začaly pozvolna blednout. Šaty těchto tří lidských bytostí se zároveň s procesem slábnutí těchto barev rozplynuly a před námi se vytvořily obrazy tří dobře rostlých těl muţe, ţeny a dítěte. Jemně růţové zbarvení těchto těl prostupovala jiná barva modravého odstínu. Z této modravé substance se začalo formovat další tělo, jehoţ obrysy se přesně kryly s oním prvním, ale přesto od něho bylo zřetelně odděleno. Tento proces se opakoval a ze substancí různých barev se vytvářela další těla, opět obrysově totoţná s oním prvním, avšak jiné světelnosti. Všiml jsem si, ţe u těchto těl byla o to vyšší intenzita světelného vyzařování, oč hlouběji se těla nacházela v prostorovém znázornění. Předchozí méně zářivá těla však byla přesto dále dobře viditelná. ‚Napočítal jsem jich sedm. Poslední z nich bylo zcela bílé a vycházely z něho pulzující světelné záblesky, které rytmicky měnily svou intenzitu. Kaţdým tímto světelným pulzem byla prozářena všechna zbývající těla, včetně posledního, jemně růţového.‘

„Pozorujte i rostliny a skály!“ řekla Ilmut. I u nich bylo moţno pozorovat totéţ. Všude bylo vidět hloubku ţivota, bohatství barevných tónů i rytmické přechody z jednoho stupně do druhého a takovou symetrii forem, ţe jsem nevycházel z úţasu. Něco takového bych si nikdy nedokázal vymyslet.

„To vám umoţňuje,“ řekla Ilmut, „vidět všechny různé dimenze ţivotní síly v lidech, v rostlinném a minerálním světě. Těchto sedm dimenzí můţeme téţ rozdělit na tři navzájem si podobné skupiny bytí.“

Soustředil jsem pozornost na první tři těla, především na jejich hustotu a slabou intenzitu vyzařování, v čemţ si byla všechna navzájem podobná. Tři následující těla měla vyšší intenzitu světelného vyzařování a zdála se být o to jemněji a přesněji vytvarována, o co hlouběji leţela v tomto prostorovém znázornění. Ono nejvnitřnější, bíle pulzující tělo, nabylo nyní neobyčejné zářivosti a vlny světla, které z něho vycházely, zřetelně prostupovaly všechna ostatní těla a cele je prozařovaly. Bylo mi jasné, ţe na Zemi nebylo moţno proniknout do všech těchto tajemství ţivota a ţe tato scéna mi umoţnila vnímat věci, kterým bych v běţném ţivotě, za normálního stavu vědomí, nebyl schopen porozumět.

„Ono vnější tělo,“ řekla Ilmut, „je tělo materiální. Ostatní těla nejsou vytvořena ze zmaterializované energie, nýbrţ jsou to těla kosmická, neboli astrální, jak je nazývají učenci u vás na Zemi. V kaţdém z těchto těl můţe člověk ţít v různých světech a dimenzích, jakoţ i na výše vyvinutých planetách. Vnější tělo odumře a další, stojící pod ním, je připraveno zcela se přizpůsobit jeho novému energetickému okolí. To je to, co probíhá během takzvané smrti. Ve skutečnosti se zde však jedná pouze o zrození v novém těle, ve vyšší dimenzi, ve vyšším světě, jehoţ vývojový stupeň odpovídá vývojovému stupni tohoto těla. Protoţe dimenzí je velmi mnoho, existuje i více neţ pouhých sedm těl, která jsme vám zde ukazovali. Dělali jsme to proto, abychom vám usnadnili pochopit to všechno.“

Byl jsem zabrán do myšlenek nad těmito novými poznatky. Zaslechl jsem hlas Týny, která zvolala: „Krása toho posledního světelného těla je okouzlující!“

„Přáli jsme si, abyste právě tomu lépe porozuměli,“ vmísila se Kalna do rozhovoru a v jejím hlase byla znát spokojenost nad Týninou reakcí. „Ono zcela bílé tělo, které vysílá vlny ţivotní energie do ostatních astrálních těl aţ k poslednímu, materiálnímu, je viditelné znázornění toho, co vy nazýváte slovem ‚duch‘. V Písmu je lidská bytost dělena na ducha, duši a tělo. Přitom pod pojmem ‚tělo‘ je třeba rozumět tělo hmotné, tedy smrtelné, pod ‚duší‘ těla astrální a pod pojmem ‚duch‘ onu důleţitou část lidské bytosti, která je nesmrtelná a která nikdy nezemře, protoţe je sídlem ţivota a vědomí.

„Duch,“ pokračovala Ilmut, „můţe ţít v nekonečném prostoru vesmíru nad nebeskou hranicí. Do té doby však, dokud má zábaly z astrálních těl, je nucen ţít ve světech, čili sférách, odpovídajících vývojovému stupni posledního vnějšího těla.“

Dále vysvětloval Firkon: „Bratři z esenciálního vesmíru, jako jsme my, mají jiţ své poslední, nejvyšší tělo, tak vyvinuté, ţe ţijí ve sférách nadkosmického prostoru omniversa. Bratři z tohoto vesmíru, v písmech často nazývaní ‚andělé‘ nebo ‚pán‘, mohou konat cesty do ostatních kosmických dimenzí a kdyţ je třeba, oblékají na sebe i kosmická těla. Bratři a sestry, kteří ještě nejsou tak daleko, aby se mohli osvobodit od kosmických těl a přestoupit hranici, za kterou začíná nekonečný prostor světla, mají moţnost podnikat cesty do světů leţících pod sférou, která odpovídá dosaţenému stupni jejich vývoje. To mohou konat samostatně, pomocí dosaţených znalostí, v souhlase s úkoly, které si sami dávají nebo které jim byly uloţeny. Na to, aby se mohli dostat výše, tak jak se to stalo dneska vám, musí se zcela svěřit do vedení těch, kteří jiţ překročili tuto nebeskou hranici a mají znalosti, které jim umoţňují nechat je pohybovat se ve světech, které leţí nad sférou vývoje, jíţ dosáhli.“

„Pak tedy,“ přerušil jej Paul, „vás můţeme nazývat vesmírnými bratry, zatímco ty, kteří se ještě neosvobodili od svých kosmických těl, můţeme zvát našimi kosmickými bratry.“

„Zcela správně,“ odpověděl Orton. „Naše vědění je duchovní a v tom je zahrnuto i vědění kosmické. Na druhé straně existují bratři, kteří vlastní veliké kosmické vědění, ale jsou chudí ve vědění duchovním. Správné je působit na kosmické síly prostřednictvím duchovní nebo téţ takzvané mystické síly, coţ znamená, zcela se vloţit do rukou Stvořitele, který působí skrze své děti světla. Kdo působí pouze skrze kosmické síly, nemá ţádnou záruku, ţe jedná správně a bez negativních následků. Jestliţe ale působí společně s těmi, kteří jsou ve světle, pak náleţí k duchovním sférám, které disponují mystickými silami a je jim tudíţ vlastní mocný a nehlučný způsob jednání Stvořitele; stává se tak zprostředkovatelem universálního plánu lásky a záchrany skrze Boţskou prozřetelnost a nehrozí mu, ţe se dopustí chyb a omylů. Nikdo se nemůţe chlubit znalostmi, které leţí za hranicemi vývojového stupně, jehoţ dosáhl.“

Rafael obrátil opět naši pozornost na to, co se odehrávalo před námi v barevné mlţné substanci. V té se nyní objevily tři lidské postavy, nacházející se v jakési zahradě. Muţ a ţena se hádali. Všiml jsem si, jak muţ kolem sebe rozhazuje rukama, tak jak tomu bývá v zápalu takovéto hádky. Slyšeli jsme jeho hlas. Vyčítal své ţeně nějaké věci, které se týkaly dítěte, o čem však přesně hovořil, tomu jsem nerozuměl. To, jak se zdálo, si vůbec nevšímalo ostré výměny názorů rodičů a hrálo si klidně dál.

„Pozor!“ řekl Rafael. „Nyní budete svědky působení hněvu na jemnohmotná těla a na duchovní tělo těchto lidí.“ Muţ káral ţenu ostrými slovy a obviňoval ji, ţe nedobře plní nějakou povinnost vůči dítěti. Byl rozčilený. Jeho ţena se zdála být zasaţena jeho slovy. Na prostorovém znázornění postavy muţe jsem mohl vidět, jak se obrysy jeho těl zdeformovaly, jako by byly zasaţeny hrubou silou. Harmonie jejich linií byla porušena. Z duchovního těla, které potemnělo a ztratilo své sněhobílé světelné vyzařování, vycházelo něco jako potrhané cáry energie, které prostupovaly všechna ostatní těla, u kterých se při tomto procesu měnila jejich světelnost, kompaktnost a tvar.

Muţ nyní křičel a ţena plakala. Bílé vyzařování jeho duchovního těla se stalo špinavě tmavohnědým. Celá jeho bytost byla proniknuta touto ošklivou barvou a celá jeho postava se jakoby scvrkla a zdeformovala. Pouze materiální tělo, přestoţe bylo nádobou, ve které se odehrávaly všechny tyto procesy znetvořující krásu všech ostatních těl, bylo tím jen nepatrně poškozeno. A nyní jsme byli svědky, jak z těla tohoto muţe vycházejí vlny této neuspořádané ţivotní energie, šíří se ve stále se zvětšujících kruzích do okolního prostoru a pronikají do těl jeho ţeny, která následkem tohoto působení téţ ztratila na objemu, započal proces jejich deformace a přirozená intenzita jejich vyzařování poklesla.

„To co zde vidíte,“ vysvětlil nám Rafael, „probíhá v kaţdé lidské bytosti, jejíţ vědomí se oddá hněvu. Jeho ţivotní energie potemní a změní se její kvalita. Z duchovního těla postupuje toto roztříštění ţivotní síly do ostatních těl a prostupuje je po řadě všechna, aţ nakonec pronikne i do onoho posledního, materiálního. Ţe všechna trpí v důsledku takovéhoto vyzařování nemusím snad jiţ dodávat. Ţivotní energie kaţdé jednotlivé bytosti je v neustálém spojení s ţivotními energiemi všech ostatních bytostí jeho druhu a pomáhá a prospívá jim, jestliţe ţije dobře a spořádaně, a naopak jim škodí, jestliţe ţije špatně a neuspořádaně. U všeho stvořeného probíhá neustálá výměna těchto ţivotních sil. Vše je ţivotní realita, a o co jemnější je tato ţivotní realita, o to více je v ní ţivota. V myšlenkách, v jejich formách a ve všem, co nazýváte fantazií nebo představivostí, je takový stupeň reality a výrazové síly, kterou hmota nikdy nemůţe mít. Chci tím říci, ţe kaţdý člověk, který je ještě vázán na hmotu, by uţasl, kdyby mohl poznat těţkopádnost a odvislost zmaterializované energie, na rozdíl od ţivotních vlastností a schopností svého ducha s jeho myšlenkami, pocity a záţitky. Protoţe však jeho duch doposud všechny tyto skutečnosti zří skrze brýle hmotnosti, vytváří se u něho iluze, z jejíhoţ pohledu se hmota zdá být něčím skutečným a ona jemná skutečnost jako bezpodstatná a prázdná.“

Zatím pokračoval záchvat muţova hněvu a ona ‚nákaza‘ znečištěnou energií zasáhla nyní i dítě, které, jak se zdálo, do této doby nevěnovalo roztrţce rodičů ţádnou pozornost. I rostlínný svět, proniknut vlnami tohoto vyzařování, ztratil harmonii svých ţivotních procesů. Totéţ se odehrávalo v okolním minerálním světě, v půdě a ve skalách. Nakonec jsme se i my cítili být zasaţeni těmito vlnami znečištěné energie, vzbuzujícími nevolnost.

„To je hrozné!“ řekla Týna. „Hrozné!“

Rychlost veškerého dění v této scéně se pojednou zvýšila a po chvíli se opět vrátila do svého původního tempa. Muţ něţně objal ţenu, která si osušovala slzy. Děcko bylo mezi nimi a pobaveně se usmívalo. Těla těchto tří osob i minerálního a rostlinného světa se opět vrátila do původního stavu. Vlny světla a barev daly těmto postavám novou harmonii a ţivotní sílu. Vrátila se nám dobrá nálada i pocit štěstí po tom, co z nás zcela vyprchala hrůza z toho všeho, co jsme zde viděli a zaţili.

Scéna postupně potemněla, shluky mlţné substance opět zešedly a nakonec zcela zmizely. V místnosti se znovu rozsvětlilo. Rafael a všichni ostatní se na nás usmívali jako při opětovném setkání po bolestném odloučení. V hlavě mi proběhl celý obraz naší cesty ze Země aţ do této hvězdné lodě, v které jsem se nyní s Týnou, Paulem a ostatními bratřími a sestrami nacházel.

Rafael se opět ujal slova: „Kdyby všechny děti našeho Boţského Otce pouţily danou jim svobodu na to, aby šly nekonečnými cestami Otcovy lásky, a kdyby se nechaly vést vý1učně jeho universálními zákony, pak by nebylo nutné sestupovat aţ do těchto dimenzí, v kterých je celé bytí velmi omezené ve srovnání s nekonečnými moţnostmi ve vesmíru nad nebeskou hranicí. Protoţe se však jedno z jeho dětí stalo rebelem, kterému se podařilo přesvědčit své příznivce, ţe mohou Otci vypovědět poslušnost a ţít a jednat i bez něho, bylo v důsledku této pýchy nutné, aby tyto děti zaţily na vlastní kůţi zlo. Protoţe Otec věděl, ţe další děti budou následovat tento špatný příklad, stvořil kosmické dimenze s omezenými hranicemi a moţnostmi, totiţ kosmos. Tyto astrální a hmotné světy jsou sice rovněţ velmi krásné, neboť jsou téţ dílem jeho boţských rukou a zračí se v nich všechny krásy a harmonie světů nebeských, ale přece jen jsou ve svých moţnostech a hranicích omezenější. Mnoho jeho dětí zde propadlo pokušení postavit na místo všezahrnující lásky svůj egoismus, na místo dobra zlo, sadismus na místo štěstí z radosti svých bratří. Šly cestami zla místo cestami dobra, nenávist postavily na místo lásky, slepotu na místo pravého poznání, které daruje ţivot. Proto totiţ byla stvořena hmota, aby duch a vědomí, které jsou v ní uzavřeny, byly pod ochranou jejího valu. Mohli jste si všimnout, ţe materiální tělo bylo ze všech nejméně citlivé a ţe všechny poruchy, které vznikly v jemnohmotných tělech, zachytilo a brzdilo. Kdyby tyto Boţí děti neměly toto materiální tělo, ani tělo astrální, působilo by jim vše negativní, co je obsahem jejich vědomí i podvědomí, daleko větší bolest a utrpení. Je velmi důleţité, aby se člověk během svého ţivota přesvědčil o neuţitečnosti a škodlivosti zla, neboť, pakliţe se to nestane, je po opuštění svého hrubohmotného těla a přechodu do vyšších dimenzí bytí vystaven působení všeho negativního, co nevymýtil během svého pozemského ţivota ze svého vědomí, a to mu způsobí daleko větší utrpení, neţ tomu bylo na Zemi. Je nezbytně nutné, aby se člověk učil chápat lásku a dobrotu nebeského Otce, který ve své lásce nevzal svým nevěrným dětem svobodu, nýbrţ jim umoţnil přesvědčit se o škodlivosti všeho jejich jednání v prostředí, jehoţ ochranným působením je utrpení sníţeno na snesitelné minimum. Utrpení samo o sobě je lékem, bolest je hlasem Otce, volajícího své děti nazpět k sobě; utrpení je očištění a láska. Běda, kdyby nebylo utrpení do té doby, neţ se poslední dítě vrátí k svému Otci! Mohli jste účinek bolesti sledovat na chování onoho muţe, kterého jste viděli v předešlé scéně. Pochopil, ţe své ţeně ublíţil a ţe při tom vznikla škoda i na jemné duši jeho dítěte. Bolest, kterou při tom pociťoval, byla ţivá energie, která se uvolnila z jeho ducha a která jeho bytosti opět vrátila ztracenou harmonii a znovu uvedla do pořádku jeho ţivotní energie i ţivotní energie jeho druţky a dítěte.“

„Jakmile se dobro a láska znovu stanou vlastností pozemských dětí,“ řekla Kalna něţným hlasem, „pak vyprodukuje váš duch ţivotní energie úţasné intenzity, které dají světlo vašemu rozumu a teplo vašemu srdci. Blahodárná síla, která pak z nich bude vyzařovat, vyléčí a přivede zase do pořádku všechny duchovní, duševní i tělesné znetvořeniny, které vznikly v předešlých dobách. Skrze toto působení ztratí i zvířata svou jedovatost, zrovna tak rostliny a minerálie. Nemáte představu, do jaké míry vaše vědomí a myšlení ovlivňuje všechny ţivotní procesy v přírodě, která vás obklopuje. Všechny bytosti, které dosáhly vědomí své vlastní existence, ovlivňují rozhodujícím způsobem kvalitu a formování ţivotního prostředí, ve kterém ţijí. Všechno je ţivoucí skutečnost, i hnutí vaší mysli, všechna vaše přání, myšlenky a pocity i vaše vášně. Zlehčovat nebo zcela vylučovat tyto pravdy a skutečnosti znamená prodlouţit vaši cestu o další mnohá tisíciletí. Kaţdé Otcovo dítě pochopí samo, na základě vlastního poznání a z vlastního popudu, ţe jediná pravá cesta je cesta dobra a ţe cesta zla je cestou lţi a klamu. Budeme vám stále na této cestě nápomocni, tak dlouho, dokud se Otec nebude moci těšit z návratu svých dětí, které u něj opět nabyly důvěru, které opětují jeho lásku. Neboť on je jediným Stvořitelem, Bohem a Nejvyšší láskou. Kaţdá myšlenka má svoji vlastní formu, barvu, vůni, tón a smysl. To platí pro všechno, co ţije v lidském duchu. Děti našeho Otce mohou stvořit ráje anebo také nekonečná pekla. Otec se stále bude snaţit strhnout svoje nevěrné děti zpět k sobě a my budeme nadále jeho věrnými dětmi a spolupracovníky, tak dlouho, aţ se všichni přesvědčí o skutečném stavu věcí.“

Firkon se mi podíval do očí a při tom jsem si všiml, ţe v mých myšlenkách četl otázku, kterou jsem právě chtěl poloţit. „Ano,“ řekl váţně a pevně. „Otcovy děti, které nyní dělají falešné pokusy, pochopí chyby, které dělaly. Ty způsobí na Zemi tolik bolesti, ţe i slepým se otevřou oči a hluchým se znovu navrátí sluch. Jejich srdce se uvolní z tisícileté strnulosti a jejich rozum bude opět prahnout po světle. Pak bude náš Otec společně s nimi slavit svátek, jakého ještě v dějinách stvoření nebylo, protoţe ztracený syn se konečně opět vrátí nazpět do otcovského domu.“

„Je psáno, ţe jenom syn temnosti půjde do záhuby. To nekonečně rozesmutňuje srdce našeho Otce a i nám to působí velkou bolest. Tito tvrdošíjní lidé nebudou schopni tuto lekci pochopit, nebudou však jiţ moci více škodit. Pro ně nepřinese tento plán záchrany a lásky ţádné ovoce. A my se nemůţeme postavit na místo našeho Otce. A proto běda těm, kteří pokoušejí jeho nekonečnou dobrotu, milosrdenství a spravedlnost. Naši tvrdošíjní bratři nemají přitom nikdy zapomenout, ţe pro ně vţdy, v kaţdém okamţiku, existuje odpuštění, spravedlnost a láska. Budou však muset trpět v míře, odpovídající neuvěřitelné zatvrzelosti jejich srdce.“

„Všechno, co se během tisíciletí událo na Zemi,“ dodal smutným, ale pevným hlasem, „celé ty dějiny krve, utrpení a nespravedlnosti, budou slouţit jako odstrašující příklad, aby hřích byl viditelný ve všech svých hrůzných podobách. Hřích jiţ téměř dosáhl hranice, kterou Otec určil. Nepřipustí uţ dál, aby někdo trpěl, a kaţdý dostane odplatu podle svých skutků.“

Týna pozorně a váţně naslouchala. Paul při tom zvědavě pozoroval Rafaela.

„Nyní,“ řekla Ilmut, „bychom vám chtěli :něco ukázat.“ Světlo opět zesláblo. Šedá mlhovitá substance se rychle zbarvila a před sebou jsme uviděli dítě, jehoţ materiální tělo bylo těţce postiţené. Naproti tomu jeho jemnohmotná těla zářila v tak nádherných barvách a v takovém stupni harmonie, ţe Týna vykřikla nadšením. Křiklavý rozdíl mezi těmito těly ve mně vzbuzoval aţ nevoli. Vnitřní krása tohoto dítěte zcela zastiňovala útrpný dojem, který vzbuzoval jeho zevnějšek.

„Jestliţe lidské vědomí jako dárce energie a ţivota jiţ neplní svou úlohu a naopak způsobí takovéto hrůzy a utrpení,“ řekla Ilmut, „pak jsme to velice často my, kteří se rodíme do těchto těl. Nic nevíte o tom, ţe jsou to většinou andělé, kteří trpí v těchto znetvořených tělech a nemocných mozcích, do kterých vstoupili, aby splnili vyšší a důleţitý úkol ve prospěch svých pozemských bratří.“

Odmlčela se. Byl jsem otřesen tím, co jsem zde viděl a slyšel. Moje láska k těmto bratřím a sestrám neznala hranic. Z duchovního těla tohoto dítěte se šířila záře nepředstavitelné krásy. Toto světlo pronikalo všechna ostatní těla a šířilo se dále do okolního prostoru.

„Toto jsou plíce vašeho světa,“ řekla. „Aţ to všechno jednou pochopíte, nenajdou se jiţ lidé, kteří by Boha obviňovali z toho, ţe stvořil bytosti, které musí trpět, nýbrţ dají vinu jedině zlobě a špatnosti svého tvrdého srdce, a budou chválit ty, kteří, ač nevinní, raději s pokorou nesli vaše bolesti jenom proto, aby vás mohli zachránit. Jaký by jinak měla smysl prolitá krev mučedníků a všechny činy lásky za všech dob? Jaký smysl by mělo všechno, co na sebe vzal ten, který zemřel na kříţi, aby vám postavil před oči celou pravdu a aby vám předal největší učení lásky, které kdy bylo na Zemi zvěstováno? Hodina pravdy se blíţí a jakmile se zvedne závoj zapomenutí, který byl nutný na to, aby bolest byla drţena v snesitelných mezích, pak kaţdý pozná, jestli se na Zemi narodil pro to, aby byl spasen, nebo aby zachránil ostatní poté, co sám dosáhl spasení. Neboť i andělé, kdyţ se narodí na Zemi jako lidé, musí být nejprve sami zachráněni, a pak teprve nabudou síly zachraňovat druhé, plníce tím své těţké poslání.

Někteří z nás dávají přednost utrpení v trýzněném těle, neţ aby vás nechali vychutnat všechny následky zla. Je psáno, ţe nemáte soudit. Proto nesuďte, nýbrţ zůstávejte v lásce, neboť to je jediná záruka vítězství dobra nad zlem. Svěřte se do rukou Boha, svého Otce, a jeho věrných dětí, které v lásce pracují pro vaše dobro. Buďte dobří a prostí!“

Ilmut se odmlčela. Mlţná substance ztratila svoje barvy, rozplynula se, a tím zmizel i obraz dítěte. Světlo opět zalilo sál. Řada jasných a zřetelných myšlenek mi probíhala hlavou.

Rafael nás poţádal, abychom ho následovali. Orton a Firkon šli s námi. Prošli jsme různými odděleními tohoto ohromného světelného domu, vzbuzujícího úţas. Byli jsme vedeni do dalšího sálu, v kterém jsme dostali výborně chutnající nápoj. Potom nám Kalna zazpívala píseň a naslouchali jsme hudbě, která nás pohnula aţ k slzám. Naše duše byly naplněny radostí, mírem a jistotou, ţe láska našich bratří k nám je bezmezná. Potom nás doprovodili nazpět chodbou do létajícího disku, který nás měl dopravit na Zemi. Našimi průvodci během letu byli opět Rafael, Orton a Firkon.

„Přijde čas,“ řekla Kalna, zatímco Ilmut se na nás usmívala, „kdy se nebudeme muset loučit. Všichni pozemští bratři, kteří budou chtít, budou s námi moci podnikat cesty do kosmu. Bude na to stačit pouhé přání a především musí být dětmi lásky našeho nebeského Otce. Společně navštívíme nové světy a nová nebe. Převezmeme úkoly lásky a poznání ve prospěch našich bratří a sester, kteří chtějí jít cestou rychlého vývoje. A pak budeme stát tváří v tvář našemu Otci, neboť společně překročíme nebeskou hranici. Můţete si být jisti,“ zakončila Kalna své ujištění, „ţe toto je pravda.“ Rozloučili jsme se obětím. Zaujali jsme svá místa v létajícím disku, zatím co jsme na sebe nechali působit světlo, vyzařované stěnami jeho kabiny, které nás svým účinkem připravovalo na vstup do pozemské atmosféry. Naše srdce však zůstalo ve světelné lodi, se všemi jejími kouzly, barvami a vzácnými vůněmi. Létající kotouč s námi přistál na místě, na kterém jsme před šesti hodinami do něj vstoupili. Bylo asi šest hodin ráno.

POBYT V KOSMU

Nyní vylíčím mimořádné záţitky, které jsem měl společně s Paulem a Týnou během daleké cesty vesmírem v doprovodu našich hvězdných návštěvníků poté, co jsme na základě nového ujednání vstoupili do létajícího disku, který na nás čekal na témţ místě, jako posledně. Krátce poté, co jsme vstoupili na jeho palubu, se vznesl a zastavil se aţ v nekonečném prostoru vesmíru. Všude kolem nás se vynořily nesčetné milióny souhvězdí, která se zdála být daleko větší, neţ jak se nám jeví při pohledu ze Země; zářila a jiskřila jako malé plaménky. Moje vzrušení bylo tak velké, ţe se mě chvílemi aţ zmocňoval strach; cítil jsem se zanedbatelně nepatrný tváří v tvář této obrovské scenérii. Musel jsem při tom myslet na nekonečnou velikost našeho Otce, Stvořitele všech těchto velkolepostí, a prosil jsem jej, aby on sám mě učil jej milovat ve všech mých bratřích a sestrách a ve všech věcech, které stvořil.

Jsa si jist, ţe mě slyší, řekl jsem mu, ţe je mým touţebným přáním poznat jeho nekonečnou lásku a její zákony, abych mohl projít všechny tyto obrovské prostory kosmu, překročit nebeskou hranici a vstoupit tam, kde budu moci obdivovat jeho nepředstavitelnou krásu. Vzápětí jsem se však zarazil, neboť jsem se ulekl, zda moje modlitba nebyla příliš domýšlivá; vţdyť se jednalo o prosbu k tak nesmírně vysoko stojící bytosti.

Rafael se na mne dobrotivě usmál.

„Ne,“ řekl, „upřímné přání chtít dosáhnout Boţího otcovského domu není ţádná neomalenost. Naopak, je nejtouţebnějším přáním našeho Otce, aby jeho děti, které jsou na cestě stvořením, se vrátily nazpět k němu.“

Kosmický prostor, jehoţ obraz se nabízel mému zraku, nebyl pouhou scénou prostoupenou pulzujícími světly, nýbrţ byl téţ naplněn zářícími tělesy, která, obklopena poli světélkující energie, sledovala své dráhy a jakoby řízena neviditelnou silou vynořovala se na pozadí nekonečného prostoru.

Rafael nám ukázal na velikou kosmickou loď, která se vznášela v těţko odhadnutelné vzdálenosti od našeho létajícího disku v kosmickém prostoru. Byla zcela obklopena bílou světelnou září, v které byly přimíšeny další dva odstíny, modrý a sytě oranţový.

Z bočních kulatých oken vystupovalo světlo, které ještě posilovalo tuto světelnou záři. Tato kosmická loď byla více válcovitého tvaru neţ ta, která přistála u Sporonta a která měla ve středu větší průměr neţ na okrajích. Bylo to okouzlující divadlo.

Rafael nám oznámil, ţe náš létající disk přistane v této mateřské lodi. Krátce nato jsme vystoupili ze svého kosmického vozidla a ocitli jsme se ve velké přistávací hale. Uviděl jsem před námi koleje, které však byly poněkud odlišné od těch, které známe ze Země. Dveřmi, kterými se vycházelo z této haly, jsme vstoupili do přijímacího salónu. Stály tam lenošky a stůl, které, jak se zdálo, byly zhotoveny ze stejného lesknoucího se materiálu, propouštějícího světlo. Kdyţ jsem se posadil, zjistil jsem, ţe jsou velmi pohodlné. Světlo, které se šířilo ze stěn této kosmické lodi, ve mně vzbuzovalo pocity a vyvolávalo účinky, které nejsem schopen popsat.

Cítili jsme se lépe neţ kdykoliv předtím a celé naše nitro bylo prostoupeno nekonečným mírem. Nacházeli jsme se ve stavu blaţenosti, který proměňoval celou naši bytost a probouzel k ţivotu síly dřímající v nás. Naše pozornost se soustředila na nejvyšší stupeň a všechny naše smysly byly připraveny vnímat to, co zde uvidíme a uslyšíme.

Naše srdce planulo láskou, která je na Zemi neznámá. Ilmut vstoupila po boku muţe, jehoţ výraz vzbudil náš obdiv; byl hezký a působil sympatickým dojmem. Sesedli jsme se do půlkruhu na sofa a do lenošek stojících naproti.

Laskavý pohled tohoto muţe na nás spočinul. Potom začal hovořit: „Naše misie, která od nás shora byla vyţádána, se nyní blíţí ke konci. Ale při této příleţitosti můţete ještě nabýt zkušenosti a znalosti, které budou doplněním vaší přípravy. Rádi bychom vám zprostředkovali ještě více znalostí, neţ bylo moţno vám předat během krátké doby, kterou jsme měli k dispozici, vzhledem k dalším problémům, jeţ musíme vyřešit k vašemu prospěchu. Nad tím, ţe tato misie končí, se ale nermuťte, neboť stále budeme stát při vás a budeme vám zprostředkovávat pomoc a nepostradatelné světlo.“

Nyní vstoupil Orton a s ním Zůl. Mlčky se posadili, zatímco tento muţ dál pokračoval ve svém poselství.

„Na Zemi,“ řekl s váţným výrazem, „existuje mnoho naléhavých problémů. Nízký vývojový stupeň mnohých národů způsobuje hlad a smrt, které jsou důsledkem podvýţivy a nemocí, následků nedostatku a bídy. Je to těţká vina, která spočívá na národech s kvetoucím hospodářstvím. Na Zemi existuje tolik moţností a tolik zdrojů, z kterých by mohla být čerpána pomoc, ţe by se všem mohlo dařit dobře. Ale sobectví a chtivost obohacení a moci jsou příčinou toho, ţe tito chudí musí strašlivě trpět.“

Týna jej přerušila otázkou: „Proč nezasáhnete a nezachráníte tyto národy před hladem? Proč nepůsobíte v tom směru, aby všichni, kdo mají moţnost a vůli tento stav změnit, se mohli zasadit, aby všechna tato bída byla podstatně zmírněna?“

Muţovo vysoké čelo se svraštilo a on si povzdechl.

„To nemůţeme udělat,“ ujistil ji. „A právě to nám dělá velké starosti. Kdybychom se bezprostředně vloţili do záleţitostí vaší planety, vytvořili bychom tím ještě váţnější komplikace. Jiţ jednou jsme se před vámi zmínili, ţe znáte jenom část tohoto problému; v tomto případě bychom skutečně museli zasáhnout násilím, abychom vynutili spravedlivé rozdělování hodnot, a při tom bychom byli nuceni vloţit se i do vašich válečných operací. Všechno by se změnilo. Byli bychom zataţeni do řetězce nenávisti a násilí, které panují na Zemi, a i my bychom se stali násilníky. Naproti tomu universální zákony jsou vytvořeny tak, ţe jsou sto všechno zlo, které je v člověku, cestou trpělivosti jednou provţdy vyhladit. Všichni, kteří trpí nespravedlivě, budou nesčíslněkrát více odměněni, neţ si dovedou představit.

Proto ten, který přišel na Zemi a zemřel pro své bratry a sestry, řekl : ‚Blaze vám, chudí, neboť vaše je království Boţí.‘ A dále: ‚Blaze vám, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát.‘ A řekl také: ‚Veselte se v ten den a jásejte radostí; hle máte hojnou odměnu v nebi.“‚ (Lukáš 6; 20-23)

„Je mnoho důvodů, proč působíme na duchovní příčiny vašich záleţitostí; působíme v hloubi srdcí všech, kteří trpí. Otec nám dal tento úkol na Zemi, na planetě, nad kterou bdíme, kterou milujeme a kterou, proti vašemu zdání, vedeme na cestě k dobru, aby všichni našli svou cestu k tomu, který je chce přivést do jejich zaslouţených nebeských obydlí. Neřekl vám před tím, neţ byl zabit: ‚Vy jste zdola, já jsem shůry. Vy jste z tohoto světa, já nejsem z tohoto světa.‘? (Jan 8; 23) Před tím, neţ od vás odešel, řekl ještě: ‚A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já.‘ (Jan 14; 3)

On, jehoţ moudrost daleko přesahuje naši a jehoţ láska obsahuje všechno to, čeho i my bychom měli být schopni, všechno předzvěděl a ví všechno. Učil nás, ţe trpělivost je jednou z velikých cest věčného ţivota. Tvrdost zla, která přešla na mnoho bouřících se bratrů, narazí na odpor; trpělivost a utrpení spravedlivých jí budou postaveny do cesty. To porazí hřích, cestu nepravosti. Postavit nátlak proti nátlaku, násilí proti násilí, zlo proti zlu, by zlo nevyhladilo, nýbrţ vytvořilo příznivé podmínky pro další nadvládu zla, tak, jak se to odedávna děje na Zemi. Naše poznání nám umoţňuje vyhnout se takovýmto bludným cestám. Proto říká Písmo: ‚V tom je trpělivost svatých.‘ „

Odmlčel se a zdálo se, ţe si je vědom toho, kolik utrpení panuje na Zemi. Jeho obličej se potom rozzářil úsměvem a pokračoval:

„Řekli jsme vám, ţe to, co přijde, bude skutečně konec zla na Zemi. Jiţ je připravena sedmá polnice, která ohlašuje záchranu. Sedmá pečeť jiţ byla otevřena tím, v jehoţ ústech nebyla nalezena leţ. Kalich boţího hněvu je naplněn pro ty, kteří se těší z utrpení druhých.“

Tato poslední slova vyslovil přísným hlasem, coţ mě překvapilo. Paul, který jinak málo hovořil, se na něj podíval a zeptal se: „Jak je moţné uvést Boţí lásku do souladu s Boţím hněvem, o kterém jsi právě hovořil?“

Muţ povzdechl: „Kdyţ má Otec dobré a proti nim vzpurné děti,“ řekl tiše, „pak nabádá ty neposlušné k tomu, aby se vzpamatovaly. Jestliţe se neposlušné zatvrdí, neposlouchají podle Otcových slov a tvrdošíjně neustále přivádějí sebe a své bratry do nebezpečí, pak se Otcova varování stanou přísnějšími. Ale přísnost našeho Otce není nikdy zlovolná. Je to dobrý Otec a jeho jedinou snahou je svého syna nebo dceru přivést k rozumu, a to v jejich vlastním zájmu. Jestliţe pak oni podnikají šílené věci a při tom se vydávají v nebezpečí zničit sama sebe, pak je Otec nucen učinit všechno, co je v jeho moci, aby toto neštěstí odvrátil. A kdyţ se zlovolnost těchto vzpurníků obrátí v opovrţení vůči němu a za kaţdou cenu si přejí utrpení svých bratří, jen aby tvrdohlavě prosadili svou vůli, z pouhého sobectví a násilnictví, pak zahoří srdce zrazeného a zraněného Otce hněvem. Přísný trest bude pak jediným a posledním prostředkem k tomu, aby bylo zabráněno úplnému zničení jeho odpůrců, kteří by jinak všechny, kteří násilí pouţívat nechtějí, podřídili své vládě. Pozemšťané by měli uváţit, ţe Boţí hněv, který Písma tak často zmiňují, není ţádný nesmysl nebo nic neříkající poetická metafora, nýbrţ největší znamení lásky Boha Otce ve vztahu k jeho neposlušným dětem, které nedbají jeho zákonů.

Uctíváme našeho Otce v jeho dobrotě, jeho milosrdenství a jeho spravedlnosti, které jsou nekonečné. Uctíváme jej ale i v jeho nejsvětějším hněvu vůči jeho pozemským dětem, které připravují sebezničení svého vědomí a zničení všeho materiálního na své planetě.“

Přejel si dlaní přes čelo, vzal ze stolu jeden z pohárů a napil se.

Na tomto místě převzal slovo Rafael a řekl svým slavnostním, ale přesto přirozeným způsobem: „Ano, lidé na Zemi se vyzbrojují pro zničení této planety. Nahromadili obrovské mnoţství smrtonosných zbraní a snaţí se ospravedlnit své činění tvrzením, ţe kdyby to neučinili oni, učinili by to ti druzí. To je to samé, jako bychom se my ozbrojili aţ po zuby, abychom zničili pozemšťany, a Bohu Otci přitom řekli, ţe kdybychom to neučinili my, postarali byste se o to vy. To je pošetilá filozofie, která se odedávna pokouší ospravedlňovat zlo ve všech jeho formách. To ale neosvobodí lidi od zodpovědnosti za zločin zničení jedné z nejkrásnějších planet ve stvořeném prostoru vesmíru, v domě našeho Otce!“

Rafael hovořil váţně a v jeho obličeji se zračila bolest, která dobře vyjadřovala lásku jeho bytosti k naší Zemi a jejím obyvatelům. Po krátké přestávce pokračoval: „Opakujeme, ţe je psáno, ţe Bůh vyzbrojí svoje stvoření! Všichni pak budou muset uznat, jak dalece mělo Písmo pravdu; neboť slova, která nám Otec zjevil a která vám odedávna předáváme, oznamují všechny ty události, které vám velcí mistři, ale především Kristus, pán nás všech, jejich prostřednictvím zjevil a které se vyplní tak, jak tomu vţdy bylo.“

Zvedl ukazováček a při tom jsem si všiml, jak všichni přítomní bratři a sestry naslouchají jeho slovům.

„Také vám předpověděl, ţe budete slýchat zvěsti o válkách a o událostech s těţkými důsledky. Současně vám řekl, ţe to ještě nebude konec, nýbrţ události, které tomuto konci budou krátce předcházet. Nemáte dojem, ţe Země je blízko bodu, ve kterém na celém světě vzplane poţár, podobně jako na poli, kde hoří plno ohýnků jako předehra k mohutnému poţáru? Nejste schopni, tváří v tvář faktu, ţe tato planeta můţe být zničena, pochopit, ţe vyplnění Písem stojí těsně před vámi? Jeţíš vám řekl, ţe znamení, která ohlašují vývoj počasí, jste schopni rozeznat, ale znamení času vám nic neříkají a ţe jste proto pokrytci. Nemyslíte si, ţe je nemoţné tyto zjevné pravdy popírat?“

Nyní se vloţil do hovoru Firkon a prosil nás, abychom se zamyslili nad tím, co nám říká Jan ke slovu Jeţíše Krista.

„V Janově evangeliu,“ začal svou řeč, „můţete číst slova Mistra: ‚Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to nesnesli. Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít‘ (Jan 16; 12-13).

Lidem na Zemi je dnes dána moţnost poznat a pochopit mnoho věcí, samozřejmě za předpokladu, ţe je chtějí slyšet. To je uschopní jít bez obav v ústrety všem velkým zkouškám, které hrozí této planetě, nebát se při tom moci zla, jeţ brzo rozpoutá všechnu svou ničivou sílu. O co víc se moc zla vrhne na Otcovy děti, o to větší pomoc jim Otec poskytne. Světlo a jeho moc jim budou stát po boku, aby podle zákonů lásky z tohoto boje vyšli vítězně.“

Kalna nás poţádala, abychom vstali. Váţná a prorocká slova, která jsme zde slyšeli, nám nezabránila v tom, abychom necítili radost ze slavnostní atmosféry, která panovala v sále kosmické lodi. Věděli jsme, ţe loď nestála v prostoru, nýbrţ s rychlostí nám, pozemským dětem, nepředstavitelnou se řítila vesmírem. Vědomí tohoto faktu ještě zintenzívnilo naši radost. Jak dobře nám bylo mezi bratřími a sestrami! V srdci jsme měli mír a rozum se otevřel přijímání nových pravd.

Po posledních slovech o zaslíbené pomoci pro obyvatele Země v čase velkých událostí, které postihnou tuto planetu, jsme byli odvedeni do jiného sálu, kde jiţ byli shromáţděni někteří bratři a sestry. Byli jsme odvedeni k malému, poněkud vyvýšenému místu, jehoţ podlaha byla ze dřeva. Tam jsme si sedli na polštáře a s námi zaujali místo i Kalna a Firkon. Rafael a ostatní se s pozdravem vzdálili a při tom podotkli, ţe se později ještě setkáme. Zvědavě jsem pozoroval barvy polštářů a společně s Týnou a Paulem jsme hovořili o kvalitě látky, kterou byly potaţeny a na které nebyly viditelné ani stehy ani osnova tkaniny.

Kalna řekla: „Brzy zaţijí pozemšťané velice smutné hodiny svého ţivota. Bude to ovoce jejich tisíciletí trvajícího špatného ţivotního stylu. Bůh ale připravil z lásky, která ho stále spojuje s jeho dětmi, záchranný plán. Písma vás učí všemu, co musíte vědět, aby vás tyto dny nezasáhly nepřipravené a vaše srdce neztratilo oporu, nýbrţ zůstávalo v naději a v útěše. Co Jeţíš svým současníkům nemohl objasnit, protoţe pro to ještě nebyli připraveni a nebyli schopni tomu rozumět, neboť doba na to ještě nebyla zralá, s tím vším budete v příštích letech seznámeni, naučíte se tomu, pojmete to do sebe a budete schopni tomu rozumět. Toto poznání bude pro vás nepostradatelné, abyste mohli kráčet vstříc událostem, které postihnou tuto planetu.

V tom okamţiku vstoupili Rafael, Orton a s nimi čtyři další muţi a ţeny. Pozdravili nás a posadili se vedle nás. Rafael nás poţádal o pozornost, aby nám mohli ukázat několik důleţitých věcí. Kalna pokračovala: „Nyní uvidíte několik scén, které se vztahují k události, kterou nazýváte smrt a kterou my nazýváme přechod.“

Ze známé barevné substance se začaly formovat postavy, jak jsme to jiţ mnohokrát měli příleţitost vidět. Před námi se vynořil obraz na smrt nemocného muţe, který leţel ve svém pokoji v posteli. Dýchal těţce a několik osob, zřejmě rodinní příslušníci, stáli ve hlavě postele.

„To, co vám zde ukazujeme,“ řekla Kalna, „je scéna ze Země. Je to skutečná scéna, která právě probíhá v tomto okamţiku někde na vaší planetě. Můţeme před vámi zobrazit scény z minulosti, ze současnosti a někdy dokonce i z budoucnosti. Dávejte pozor na to, co se nyní stane!“

Se zvědavostí jsem se soustředil na scénu, která se přede mnou odehrávala, a pojednou se mi zdálo, jako by se tento muţ zdvojil. Tatáţ postava jako byl on se zvedla ve vodorovné poloze z postele, a kdyţ se v prostoru pokoje otočila do svislé polohy, postavila se lehce nohama na zem. Tělo, které v téţe době leţelo v posteli, přestalo jevit veškeré známky ţivota a rodinní příslušníci, kteří stáli okolo loţe, mu zatlačili oči a začali hlasitě plakat a naříkat.

Nehybné muţovo tělo, z kterého vyprchal ţivot, mělo nyní zavřené oči, zatímco jeho dvojník s výrazem překvapení v obličeji pohlíţel na plačící rodinné příslušníky. Pokoušel se je utěšovat a snaţil se, aby pochopili, ţe vůbec není s konečnou platností „mrtvý“; oni si ale nebyli vědomi jeho přítomnosti, nýbrţ pokračovali v nářku nad jeho loţem. Kalna nám k tomu dala následující vysvětlení:

„Tento muţ skončil svůj pozemský ţivot. Nyní ţije ve svém novém těle, ve frekvenčně vyšším ţivotním rytmu. Ţasne nad tím, ţe vidí své hrubohmotné tělo leţet v posteli, a potřeboval několik minut k tomu, aby si uvědomil pravý stav věcí. Rád by vstoupil v kontakt se svými příbuznými, kteří oplakávají jeho fyzickou smrt, ale při tom ještě nepochopil, ţe od nynějška jiţ ţije v dimenzi, která je jiná, neţ dimenze materiální. Tento bratr nyní zaţívá dvě skutečnosti. Za prvé ono úţasné překvapení, kdyţ zjistil, ţe i po smrti ţije dále, bez fyzického utrpení, které ho aţ do doby tohoto přechodu souţilo, a za druhé, ţe není stavu se dorozumět s ostatními, kteří jsou ještě v materiálním těle. Nyní pochopil, ţe on je sice můţe slyšet i vidět, ale ţe jim není dáno vnímat jeho přítomnost.“

Kalna přerušila svůj výklad a nechala nás pozorovat scénu, kde jsme právě byli svědky jeho zbytečné námahy, kterou vynaloţil, aby tyto osoby upozornil na skutečnost, ţe ţije a ţe se smrtí těla ţivot nekončí.

„Nyní uvidíte další úsek jeho záţitků těsně po opuštění jeho hrubohmotného těla,“ ohlásila nám Kalna, „totiţ první setkání s bratřími a sestrami z jiné dimenze, kteří na toto místo byli dopraveni, aby přijali svého bratra, který přešel z hrubohmotné dimenze do světa jejich ţivotních forem. Jiţ jsme vám řekli, ţe nikdo v celém stvoření není přenechán sám sobě.“

Muţ znova pohleděl na své tělo v posteli, které nevykazovalo ţádné známky ţivota, a pokusil se znovu dorozumět s příbuznými, kteří toto nehybné tělo objímali; ale ti, kteří jej právě přišli přivítat v jeho novém světě, mu vysvětlili, ţe to není moţné a ţe mu ukáţou, jak se člověk prostřednictvím láskyplných myšlenek můţe dorozumět s těmi, kteří zůstali na Zemi.

Byl jsem překvapen a současně jsem zaslechl Týnin hlas, která stále opakovala: „To je úţasné, to je neuvěřitelné.“ Paul řekl několik slov, z kterých vyplynulo, jak veliký dojem na něj tyto skutečnosti udělaly. „Kdyţ si člověk uvědomí, „ řekl, „ ţe lidé se s hrůzou obávají smrti a milované pozůstalé léta oplakávají!“

Během této scény jsem se ptal Kalny, proč nejsou pozemšťané nějak s těmito skutečnostmi obeznámeni.

„Existují důvody,“ řekla, „kvůli kterým lidé na Zemi nemohou být s pravým stavem věcí seznámeni. Utrpením a nevědomostí jako následky svého zatemnělého a zúţeného stavu vědomí získávají totiţ vnitřní hodnoty a dosahují potřebného zvýšení úrovně vědomí, aby se energeticky mohli přizpůsobit ţivotu v těchto vyšších sférách a zařadit se do kvality jejich ţivotních procesů a ţivotních forem.“ .

Mezitím bratři a sestry, kteří přišli, aby přivítali příchozího, se s ním odebrali na místo, které jiţ neodpovídalo vzhledu domu a okolí, v kterém opustil své hrubohmotné tělo.

„Zde jiţ vidíte astrální svět,“ vysvětlovala nám dále Kalna. „To znamená, ţe nyní vidíte ţivou energetickou skutečnost, která odpovídá tomuto místu a jejíţ kmitočty jsou vyššího druhu neţ kmitočty jeho původního materiálního okolí.“

Jednotlivé osoby ve skupině, kterou jsme měli před očima, jiţ nešly po zemi; zdálo se, ţe se vznášejí kousíček nad povrchem a pohybují se při tom směrem kupředu. Muţ udělal na začátku několik kroků, ale poté, co chvíli pozoroval ostatní, podařilo se mu pohybovat se dopředu, aniţ by dělal kroky, jenom se lehce vznášel nad povrchem.

Celá skupina přišla k malému létajícímu disku, jehoţ dveře byly otevřeny.

„Teď nastoupíme,“ řekl jeden z bratří příchozímu. „Tímto vozidlem budeme dopraveni tam, kde bydlíme.“ Vstoupili dovnitř, dvířka se za nimi zavřela, létající kotouč se odlepil od Země, která zmizela v dáli.

Scéna byla u konce a světlo opět zalilo prostor sálu, který byl vyloţen dřevem jemných odstínů mezi ořechem a bukem. Firkon se opět ujal slova:

„Dopravíme k vám příbuzné, přátele a známé, kteří vás očekávají ve vyšších světech. Pokud jiţ obývají planety nad nebeskou hranicí, jsou schopni pohybovat se prostorem pouţitím vlastní vůle. Jestliţe ale ještě ţijí na planetách, které nejsou tak vyvinuté, potřebují k cestě tímto mnohodimenzionálním prostorem naši pomoc a naše interdimenzionální a meziplanetární vozidla. Po fyzické smrti je člověk přepraven do jiných světů. Odloučení od Země bez hrubohmotného těla probíhá buď pomocí prostředků, jako jsou létající kotouče, hvězdné lodě, nebo prostřednictvím působení mystické, neboli téţ kosmické síly, podle toho, jak dalece pokročil vývoj myšlení ‚zemřelého‘. V druhém případě můţe být dopraven na určité místo v prostoru působením zákona přitaţlivosti stejného druhu, která jej dopraví na místo odpovídající jeho vývojovému stavu. Áby bylo dosaţeno tohoto způsobu pohybu prostorem, je kolem nového astrálního nebo duchovního těla tohoto bratra nebo sestry vytvořena ochranná vrstva ţivotní síly, která jej chrání během pohybu prostorem a současně tento pohyb i zprostředkuje. Tento prostředek pro dopravu ve vícedimenzionálním prostoru můţeme pouţít, kdykoliv je toho třeba. Mnohá zjevení se uskutečňují tímto způsobem, vydají-li se návštěvníci z jiných světů na Zemi, aby navázali kontakt s některým z jejích obyvatelů. Mají-li být přepraveny vesmírným prostorem více neţ dvě osoby, je takovéto vozidlo nepostradatelné. Poskytuje větší bezpečnost a více moţností rychlého přizpůsobení zákonům ţivotní energie.“

„Ve zvláštních případech,“ vysvětlil nám Rafael, „můţeme pozemšťany vtáhnout do nitra létajícího disku, aniţ by disk přistál a pozemšťan byl nucen vstoupit dvířky. Z vnitřku létajícího disku je v tomto případě vyslán svazek energie, který jej vtáhne do nitra vozidla a současně způsobí zvýšení kmitočtu jeho ţivotních rytmů. Takováto energie, kterou na něj vyšleme, jej obalí, pronikne jej a osvobodí jej od fyzikálních zákonů jeho planety, včetně přitaţlivosti.“

Rafael přerušil svůj výklad. Krásná a melodická hudba naplnila místnost. Týna se bavila s Kalnou a Paul s Ortonem. Firkon mi oznámil, ţe nyní uděláme malou přestávku. Současně mě upozornil na to, ţe hvězdná loď jiţ není příliš vzdálena od místa, ke kterému směřovala. Během rozhovoru, který následoval, jsem mu poloţil různé otázky, které se týkaly mého soukromého ţivota jakoţto pozemšťana. Zodpověděl je všechny a to s takovou láskyplností, ţe jsem se jej, zcela pohnut, zeptal: „Proč nás vlastně máte tak rádi?“ Firkon zvedl ruce k nebi a odpověděl: „Bůh miluje nás a my milujeme vás.“ Pak jsme si povídali dále, aţ Rafael opět obrátil naši pozornost na sebe tím, ţe řekl:

„V Písmu můţeme číst: ‚Tehdy se ukáţe znamení Syna člověka na nebi; a tu budou lomit rukama všechny čeledi země a uzří Syna člověka přicházet na oblacích nebeských s velikou mocí a slávou. On vyšle své anděly s mohutným zvukem polnice a ti shromáţdí jeho vyvolené od čtyř úhlů světa, od jedněch konců nebe ke druhým.‘ (Matouš 24; 30-31) A dále: ‚Aţ přijde Syn člověka, bude to jako za dnů Noe: Jako tehdy před potopou hodovali a pili, ţenili se a vdávaly aţ do dne, kdy Noe vešel do korábu, a nic nepoznali, aţ přišla potopa a zachvátila všecky – takový bude i příchod Syna člověka.‘ (Matouš 24; 37-39) Jiţ jsme vám citovali slova evangelia,“ pokračoval Rafael, „‘Tehdy budou dva na poli, jeden bude přijat a druhý zanechán. Dvě budou mlít obilí, jedna bude přijata a druhá zanechána.‘ (Matouš 24; 40-41) Nyní víte, co to znamená být vzat ze Země. Vysvětlili jsme vám a mohli jste na vlastní oči vidět, jak se toto stane.“

Vzpomínal jsem si na scénu, kterou jsem před nedlouhou dobou viděl, a na to, co nám k tomu Kalna vysvětlovala a co nám Rafael svými slovy nyní ještě více přiblíţil.

„Představte si,“ znovu se ujal slova Rafael, „ţe na vaší planetě vypukne atomová válka, tak jak jsme vám to před nějakou dobou ukazovali. V tom případě budeme okamţitě všechny bratry a sestry ze Země evakuovat, ale pro nepřátele lásky to nemůţeme učinit ani v případě, ţe bychom to učinit chtěli. Znečištěné a neuspořádané energie, které jsou průvodním jevem zúţeného a současně špatného stavu jejich vědomí, znečištěný a disharmonický stav jejich jemnohmotných těl nám nedovolí je vyzdvihnout ze zemského povrchu, protoţe by to pro ně bylo ještě větším zlem, neţ kdyţ zůstanou na Zemi. Proto hovořil Jeţíš o ohni Geheny nebo o pekle, do kterého budou uvrţeni, nebo které zaţijí všichni osnovatelé a původci zla, smrti a všech špatných myšlenek a činů, jestliţe nebudou očištěni upřímnou a hluboce pociťovanou lítostí, jejímţ úkolem je očistit a znovu nastolit rovnováhu; tím bude znovu dán předpoklad pro přetvoření a přestavbu souhrnu jejich ţivotních energií. Tito bratři by se na nás dívali jako na nestvůry, neboť jejich vědomí je znečištěno, a energie, vycházející z našich létajících disků a hvězdných lodí, by jim uškodila a jejich ţivotní procesy přivedla do chaotického stavu, protoţe stav jejich jemnohmotných těl se nedá uvést do souladu s nezměnitelným pořádkem a harmonií, které panují v našich sférách. Utrpení takovéhoto člověka, jehoţ stav není v souladu s universálními zákony našeho Otce, je posledním prostředkem a pohnutkou k záchraně, bez ohledu na všechnu tvrdost a vzpurnost jejich nositelů. Ve svých důsledcích má vést k poznání, ţe pravá svoboda spočívá pouze v dobru a v lásce k Stvořiteli a bratřím a sestrám.

I kdyţ se však podaří zabránit nejtragičtějším okamţikům v historii Země díky dobrotě Stvořitele a našemu zásahu, bez kterého by události předpovězené v Písmu vší tíhou dopadly na její obyvatele, v kaţdém případě Pán přijde a my s ním, abychom učinili konec zlu na Zemi a evakuovali ze Země všechny ty, kteří musí být zachráněni, neţ přijde konec.“

Rafael se odmlčel a všiml jsem si, ţe tím ukončil svůj výklad. Odváţil jsem se proto mu poloţit otázku:

„Zmínili jste se, ţe vyplnění třetího tajemství z Fatimy odpovídá době, která těsně předchází ustavení Tisícileté říše na Zemi. Nedá se skutečně zabránit náhlému vypuknutí třetí světové války, která ukončí existenci všeho zla na Zemi a která současně bude začátkem epochy, která nikdy neskončí?“

Orton povzdechl. Sloţil ruce do klína a zdálo se, ţe hledá své nejvnitřnější myšlenky.

„Jeţíšova tělesná matka,“ řekl, „je po našem Pánovi nejmoudřejší a nejobdivuhodnější nebeskou bytostí. Její láska k Otci, k Jeţíši a k nám všem je nezměrná. Má veliké poznání, větší, neţ kterékoliv jiné Otcovo dítě. Povaţujeme ji za naši velkou sestru, ale více ještě za naši matku: mohu říci ‚Matku Universa‘.“

Tato úţasná a velká ţena našeho universa zůstane nevymazatelně vepsána v mojí duši a moje srdce pro ni plane čistou a nekonečnou láskou. Týna o ní často hovořila a při tom se vyjádřila, ţe ji nevýslovně miluje. Cítili jsme její všudypřítomnost.

Rafael navázal vlákno hovoru na místě, kde jej Orton přerušil:

„Zjevila se lidem na Zemi častěji, neţ se mnozí domnívají. Několikrát se zjevila za okolností, které vzbudily mimořádný rozruch, jako ve Fatimě, a sluneční zázrak, který vám předvedla, vám dal na srozuměnou, ţe stojíte v době předpovězené Janem v jeho Apokalypse. Ony dvě části tohoto zjevení, které byly uveřejněny, se jiţ vyplnily. I ona velká záře na nočním nebi, která předcházela vypuknutí druhé světové války, této apokalyptické události mohutných rozměrů, přišla tak, jak ji předpověděla. Nyní nastal čas pro vyplnění třetí předpovědi, která byla rozšířena pouze neoficiálně. Snaţíme se o to, abychom lidi na Zemi ušetřili obrovské tragédie.

Na Zemi se zaţehuje stále více ohnisek nenávisti a bratrovraţedných válek. Z těchto malých ohnisek jednou vznikne velký poţár a pošetilost původců nenávisti a smrti se zjeví v obrovské oběti Holokaustu. Prosíme ze vší síly Otce, aby vás tak hrozného neštěstí ušetřil.

Prosíme našeho Mistra a naši Matku, aby tak hroznému utrpení bylo zabráněno. Víme, ţe k němu dojde; ale přesto prosíme a dáváme si neustále námahu přimět lidi na Zemi k tomu, aby u nich zvítězila láska a mohl nastat nový den, který je předpovězen. Nebezpečí roste i pro znečištění vody, ovzduší a všech ostatních ţivlů na vaší planetě. Pozemšťané šli nepravými cestami, vše zaměřili na materiální zisk, ke škodě svého zdraví a ţivotních energií. Nedbání kosmických zákonů a duchovní disharmonie jsou příčinami znečištění materiálního druhu. Nebylo zakázáno jít cestou pokroku, dokonce to odpovídalo vůli Otcově, který svým dětem věnoval tak bohaté dary, ale pozemšťané zpronevěřili dědictví, které jim bylo svěřeno k opatrování. Nyní je Otec za to trestá. Ale především se sami trestají ti, kdo ţijí ve vzpouře a neuctívají svého Boha Otce. Brzo se stanou skutečností slova Apokalypsy: ‚Tu jsem viděl, jak s nebe sestupuje anděl, který má v ruce klíč od propasti a veliký řetěz. Zmocnil se draka, toho dávného hada, toho ďábla a Satana, na tisíc let jej spoutal, uvrhl do propasti, uzamkl ji a zapečetil, aby jiţ nemohl klamat národy, dokud se nedovrší těch tisíc let.‘ „ (Zjevení 20; 1-3)

„Stojí téţ psáno,“ řekla Kalna, „ţe toto je ono první vzkříšení. A skutečně všichni, kteří budou vzati ze Země, to zaţijí ve svém materiálním těle, které bude podrobeno dematerializaci a bude jako naše těla, schopná podle potřeby se znovu rematerializovat. Písmo pokračuje slovy: ‚Blahoslavený a svatý, kdo má podíl na prvním vzkříšení! Nad těmi druhá smrt nemá moci, nýbrţ Bůh a Kristus je učiní svými kněţími a budou s ním kralovat po tisíc let.‘ (Zjevení 20; 6) To znamená,“ vysvětlovala dále Kalna, „kdo bude evakuován, neboli vytrţen ze Země, stane se jedním z nás. Tak jako Eliáš, který opustil Zemi v jedné z našich hvězdných lodí a po pěti letech se vrátil nazpět na Zemi, aby předal jejím obyvatelům poselství. Ti, kteří budou panovat tisíc let s Kristem, budou moci ţít na Zemi a on bude v jejich středu: Spolu s ním budeme dlít na Zemi i my. A budou společně s ním a s námi podnikat cesty do prostoru stvoření. Země se znovu zařadí do společenství Bratrstva universální lásky a znovu se stane, tak, jak jsme vám to jiţ vysvětlovali, zahradou Eden. Uţ vám nebudeme musit bránit v přístupu do dalších částí této zahrady, k onomu nepotřísněnému prostoru, který obývají bytosti, které zůstaly věrné Otci a jeho zákonům. My, Cherubíni s tasenými plamennými meči, budeme mezi vámi a vy budete s námi. A vy budete vládnout a spravovat Boţí stvoření společně s tím, jenţ má moc na nebi i na Zemi podle vůle Otcovy, a tato správa všech pozemských statků bude úkolem všech. Vpravdě, tito první ‚vzkříšení‘ budou kněţími Boţími a Kristovými. Jejich kněţství bude pravým kněţstvím, které bezprostředně vychází z Boţství, v souhlase se zaslíbením, které bylo vyjádřeno ústy jednoho z největších kněţských králů, naším vyslancem Melchisedechem. Uţ neproţijete ţádnou další smrt. Slovo, které bylo dáno v pravdě se s jistotou vyplní.“

Byli jsme vyzváni, abychom zaujali svá místa na lůţkách v malém pokoji, který byl matně osvětlen. Týna, Paul i já, kaţdý jsme vstoupili do svého pokojíčku. Nebyli jsme unaveni, ale rozuměli jsme dobře, ţe tento odpočinek nám dá novou sílu a otevře našeho ducha pro další události a záţitky, které nás očekávají. Kalna a Rafael nás doprovázeli. Ostatní se s námi přátelsky rozloučili a přáli nám klidný odpočinek. Moje srdce bylo plné vděčnosti vůči těmto bratrům a sestrám a celého mě naplnila hluboká radost. Cítil jsem se být ochraňován a přemýšlel jsem ještě jednou nad slovy, která jsem právě slyšel. Brzo přišel blahodárný spánek a i Týna a Paul usnuli.

MODLITBA A POSELSTVÍ

Pozvolné narůstání světelné intenzity v našich loţnicích a přijemná hudba nás probudily. Přišli pro nás Rafael a Kalna, aby nás odvedli do sálu, v kterém tancovalo několik chlapců a děvčat. Někteří zpívali za doprovodu hudebních nástrojů. Bratři a sestry, kteří hráli, byli v ovládání nástrojů velmi zběhlí a vykazovali mimořádný cit pro hudbu. Některé z těchto hudebních nástrojů mi byly naprosto neznámé a neměly ani nejmenší podobnost s našimi. Pro některé z nich bych mohl, poněkud vzdáleně, pouţít označení harfa, housle, trumpeta či hoboj a jeden z nich bych snad mohl vzdáleně označit jako klavicembalo, varhany nebo klavír. Vydávaly měkké a hebké tóny, slévající se v souzvuk, vyvolávající povznášející pocity. Některé skladby, i kdyţ byly vzdálené naší pozemské hudbě, mi připomínaly skladby od Bacha.

Bratři a sestry přicházeli a odcházeli s naprostou nenuceností. Byli to muţi a ţeny těţko určitelného stáří, které jsem, soudě podle jejich vnějšího vzhledu, odhadoval na patnáct aţ dvacet let. Všem byl společný mírný výraz tváří, bez ohledu na jejich vzhled a výraz osobnosti. Co do temperamentu se někteří zdáli být spíše uzavřeni do sebe, zatímco druzí byli ţiví a aktivní. Měli rozdílné typy obličejů a různé charakteristické vlastnosti, kterými se i na Zemi od sebe odlišují různé rasy, různé kmeny a národy, které ţijí na územích navzájem od sebe značně vzdálených. Všichni nás srdečně zdravili. Mnohý z nich se zastavil, aby se od nás dozvěděl něco nového a aby tím zároveň vyjádřil svůj přátelský vztah k nám. Všichni věděli odkud přicházíme a byli spraveni o misii, kterou Rafael a ostatní vykonávali.

Pak nám byl předveden tak krásný pěvecký kus, ţe nás to doslova přivedlo do vytrţení. Pohyby tanečníků a tanečnic byly lehké a učinily na nás velký dojem. Pojednou vše utichlo. Jeden z přítomných bratří, který byl zřejmě velice oblíbený a uctívaný pro vzdělání a vysoký stupeň poznání, řekl nahlas: „Prosíme tě, nebeský Otče, poţehnej naše sourozence na Zemi, i bratry a sestry na všech planetách stvoření. Ať se tvoje láska dotkne srdcí těch, kteří tě na Zemi neuznávají. Tvoje nekonečné světlo ať osvítí rozum všech, kteří tě nevidí. Prosíme tě, abys ochránil a odměnil kaţdého, kdo se zasazuje o tvou spravedlivou věc. Otče, přiveď k sobě zpět všechny své ztracené syny a dcery.“

Po těchto slovech odříkali všichni přítomní tlumeně úchvatnou modlitbu:

„Nejmilejší a vţdy uctíváníhodný Otče, který panuješ nad všemi prostory! Jak je to krásné, moci vyslovovat tvé jméno. Tvoje láska proniká všemi propastmi stvoření a uchvacuje naše srdce. Prosíme tě za všechny bratry a sestry na Zemi. Dej jim své světlo a svůj oheň! Odpusť jim všem jejich uráţky, kterých se vůči tobě dopustili. Pomoz jim, aby dokázali odpustit svým bratřím, kteří nedokáţí milovat. Vymyť veškerý hřích z celého kosmu i ze Země. Prosíme tě o to, aby všechny tvoje děti tě mohly poznat. Otče náš, dej, aby tě mohly věčně milovat. Prosíme tě, vyslyš nás a daruj nám všem radost a mír v poznání.“

Poţehnaný mír nás zaplavil při posledních slovech těchto bratří a sester. Týniny oči byly plné slz. Paul byl pohrouţen v myšlenkách a mlčel. Pohlédl jsem na Rafaela. Ten začal pronášet modlitbu: „Boţe, Otče náš, ty který jsi dobrý ve své pokoře, velikosti a všemohoucnosti, prosíme tě, dej nám pocítit svou Boţskou všudypřítomnost a svůj láskyplný úsměv.“ Poté následovala chvíle ztišení, během které kaţdý v srdci hovořil s Otcem. Cítil jsem jeho přítomnost zřetelněji, neţ kdyby na sebe vzal podobu a stal se pro nás viditelnou bytostí. Miloval jsem jej za sebe i za všechny jeho pozemské děti. Miloval jsem jej, neboť jsem cítil, ţe je hoden vší této lásky.

Jedna z bočních stěn sálu začala zajíţdět do štěrbiny ve stěně a odkryla našim zrakům prostor další velké místnosti, která hraničila se sálem, v kterém jsme se nalézali. Tím se vytvořil jediný veliký sál, do kterého začali přicházet další muţi a ţeny. Všichni se posadili. Rafael se zvedl a začal hovořit:

„Celé bratrstvo, které ţije ve jménu Otcovy lásky, stojí odedávna po boku svých bratří a sester na Zemi, na jejich dlouhé a obtíţné cestě. Ale v této době se tato planeta blíţí velkým a Bohem Otcem odedávna předzvěděným událostem, o kterých jiţ dlouhou dobu víme a jeţ jsme nechali sepsat proroky, kteří sestoupili na Zemi, aby splnili svojí vůdčí misii.

Ve všech dobách jsme se ukazovali svým pozemským bratřím a navazovali s nimi kontakty, abychom je spravili o naší přítomnosti. Od doby, kdy na všech kontinentech tohoto světa vypukla druhá světová válka, vymýšleli jsme stále účinnější zásahy. Od konce této války, která s sebou přinesla tolik utrpení, pracujeme na navázání viditelných kontaktů se stále větším mnoţstvím bratří a sester na Zemi. Bude se to ještě stupňovat, přes překáţky a předsudky, které našemu konání stojí v cestě. Naše hvězdné lodě jsou dobře viditelné a naše létající disky vyzařují barevná světla a provádějí na nebi manévry, které pozemská vozidla, ať vzdušná, vodní či pozemní, nemohou napodobit. Ti, kteří vidí naši loď setrvávat na jednom místě v prostoru, nemají pochyby, ţe jsme to my. Jiní, kteří nás vidí pohybovat se na nebi v trhavém letu, nebo lidé, kteří pozorují věci nevysvětlitelné zákony pozemské fyziky, nemohou jinak, neţ uvěřit v naši přítomnost a existenci.

Rafael spočinul pohledem na mně, Týně a Paulovi jako na někom, o němţ ví, ţe v něm má pozorného posluchače. Pak pokračoval:

„Navazujeme ale kontakt s pozemskými bratřími a sestrami i jinými způsoby; hovoříme k jejich duehu, k jejich srdci a k jejich rozumu i k jejich fantazii, aniţ bychom pouţívali násilí k tomu, abychom jim sdělili své myšlenky a pocity a zprostředkovali jim světlo a poznání. Děláme to jemným způsobem, tak, aby zůstala nedotčena jejich svoboda, ale aby se při tom jejich rozum otevřel těmto pravdám. Mohou je však také, jestliţe chtějí, odmítnout a pokračovat ve své vyjeté ţivotní dráze. Dnes téţ nastala doba, v které se splní slova proroka Joela, která dal svým pozemským bratřím do budoucnosti, která se nyní stala vaší přítomností: ‚I stane se potom: Vyleji svého ducha na kaţdé tělo. Vaši synové i vaše dcery budou prorokovat, vaši starci budou mít sny, vaši jinoši budou mít prorocká vidění.‘ (Joel 3; 1 [2; 28]) Pro pozemské děti nastal čas, v kterém se naplní slova proroka: ‚Způsobím, ţe budou na nebi i na zemi divné úkazy: krev a oheň a sloupy dýmu.“‚ (Joel 3; 3 [2; 30])

Rafael vyzval celé Bratrstvo universální lásky, aby se v Boţím jméně zasadili pro záchranu lidí na Zemi. Všichni jsme viseli na jeho rtech.

‚“Jsme velice smutní,“ řekl váţně, „kvůli tomu, co se brzo bude dít na Zemi.“ Pak se znovu ztišil, jakoby k modlitbě a připojil: „Vţdy se však spoléháme na nekonečné Boţí milosrdenství a jeho dobrotu i na dobrotu Jeţíše Krista, který zemřel na této planetě z lásky ke svým bratřím, i na lásku oné velké ţeny, jeho tělesné matky, která tolik zmůţe u svého syna a u nebeského Otce.“

Sotva dokončil tato slova, začalo se v místnosti stmívat. Všiml jsem si, ţe se Rafael opět posadil. Byla nám předvedena hrůzná scéna, kterou zde raději nebudu líčit. Muţský hlas měl při ní průvodni komentář: „Slunce se zastře tmou a Měsíc krví, dříve neţ přijde den Hospodinův, veliký a hrozný.“ (Joel 3; 4 [2; 31])

Pak vyslovil ţenský hlas následující slova naděje: „‘Avšak kaţdý, kdo vzývá Hospodinovo jméno, se zachrání‘ (Joel 3; 5 [2; 32]); neboť na Sionu a v duchovním Jeruzalému budou zachráněni ti, kteří budou od Boha povoláni.“ Viděli jsme nesčetné mnoţství muţů, ţen a dětí, kteří byli vyzvednuti ze Země a přijati na paluby hvězdných lodí, které byly v obrovských mnoţstvích shromáţděny ve vzdušném prostoru Země, nacházející se ve stavu chaosu. Všichni, kteří byli zachráněni, měli stejné poznávací znamení – jejich těla vyzařovala stejné světlo, které vycházelo i z hvězdných lodí.

Místnost opět zalilo světlo a Rafael se znovu postavil. „Písmo,“ řekl, „nazývá Boha Bohem zástupů. Kdyţ se v Betlémě ve stáji, tomto symbolu jeho nekonečné pokory, narodil syn ţivého Boha Jeţíš, tu opěvovaly Boţí zástupy začátek nové epochy. Nyní jsme na počátku konečného boje proti zlu a proti utrpení, které jiţ velmi dlouho spočívá na pozemských dětech. Jiţ brzo ohlásí polnice vítězství lásky, spravedlnosti a dobra. Pro Zemi vzejde Slunce, jaké nikdy předtím nespatřila, a to ani v dobách prvního Edenu. To, co přeţije, bude se, jak prorokováno, nacházet v naprosté shodě s tím, který podle nejvyššího práva panuje, protoţe je dobrý, spravedlivý a pravdomluvný, jak stojí psáno.“

Rafael po krátké přestávce znovu pokračoval: „Nejprve budeme ze Země evakuovat ty bratry a sestry, kteří jsou hledači dobra a spravedlnosti, potom ty, jejichţ srdce se naplní lítostí nad jejich předešlými skutky a naposledy ty, kteří padnou na kolena před Otcem v posledním okamţiku. Pro všechny je připravena záchrana, s výjimkou těch, kteří setrvají v tvrdosti srdce aţ do úplného zničení. Kdo má uši, ten slyš!“

Po chvíli přerušení pokračoval tlumeným hlasem: „Vyzýváme všechny obyvatele Země, aby otevřeli svá srdce dobru a v modlitbě se obrátili k svému Stvořiteli, jehoţ jsme prostředníky. Vaše touha dojde vţdy odpovědi, jak tomu bylo ve všech dobách. Jsme stavu slyšet vaše myšlenky a veškeré potřeby vašeho srdce. A v nekonečně větší intenzitě je toho schopen náš Boţský Otec. Proste snaţně, vy prostí a dobří vaší Země, aby u vás konečně byla zlomena vraţedná hrdost a pýcha. Ţádná slabika vaší modlitby nebude ztracena. Ba ani jediný vzdech vaší duše pro spravedlivou věc. Proste snaţně a buďte kaţdý den pokorní a dobří! Vaše srdce ať neztratí odvahu tváří v tvář lidské omezenosti. V kaţdém okamţiku pro vás existuje odpuštění a milosrdenství. Jakmile se stanete pokornými, stane se kaţdá chyba, kterou uděláte, pro vás podnětem k tomu, abyste ji jiţ nikdy neopakovali, a tím dosáhnete rychlého pokroku na své cestě ke světlu. Otec nás postavil po váš bok a poslal vám i toho, který je tak dobrý a tak vás miluje, ţe si to jen stěţí dovedete představit. Byl vám darován Mistr, jehoţ moudrost a milosrdenství jsou bez hranic. U něho je i jeho tělesná matka, Královna universa. Je to ona, která ve Fatimě, malé odlehlé vesničce, předala prostým dětem zvěst o nastávající době Apokalypsy, která postihne Zemi jako následek lidského šílenství. Prosila a prosí za vás a kaţdý okamţik své existence věnuje činnosti pro pozemské děti. Je to však pro ni stále těţší a její břemeno je stále neúnosnější. Existují universální zákony spravedlnosti, které Bůh dal svým dětem k utvrzení vzájemné lásky mezi ním a jimi. S velikým smutkem jsme nuceni svým bratřím a sestrám na této planetě sdělit, ţe dovolená hranice jiţ byla překročena. Kéţ by nyní na Zemi nastal závod v modlitbách a ve snaze o dosaţení dobra a pokory. Je třeba, aby se znovu navrátila prostota a jednoduchost, které naprosto nejsou v rozporu s pokrokem, jestliţe se pokrok realizuje správným způsobem. Brzy přijde náš Mistr a my přijdeme s ním. Na Zemi bude znovu ustavena říše lásky, a to bude současně velký den pro všechny, kteří po něm touţí a jej očekávají a těţký a hrozný den pro všechny jeho nepřátele, nepřátele lásky našeho Pána a Boha.“

Byla nám předána dvě poselství, jedno z toho zapečetěné. Kdyţ mi druhé z nich bylo předáváno, řekl mi Rafael: „Brzy bude zaloţena jeho říše na Zemi, říše ducha, která nemůţe být svěřena ţádné lidské moci. I to bylo předurčeno a je napsáno.“

Krátce nato nám bylo ohlášeno, ţe hvězdná loď stojí v prostoru. Brzy opět vstoupíme na palubu létajícího disku, který s námi sestoupí do neznámého světa.

NA PŘEKRÁSNÉ PLANETĚ

Vstoupili jsme do velkého létajícího disku. S námi byli na palubě Rafael, Orton, Firkon, Kalna, Ilmut, Zůl a ještě tři další bratři, dva muţi a jedna ţena. Panovala slavnostní nálada a vnitřek tohoto průzkumného disku byl tentokrát jiný neţ u všech předchozích. V jeho středu se nacházela trubice vyzařující světlo, jeţ sahala ze středu podlahy aţ ke špičce zvonovitého zakončení v horní části disku. Přistoupili jsme k jednomu z kulatých průzorů.

„Můj Boţe!“ zvolala Týna a učinila krok nazpět. Tak byla vzrušena tímto pohledem.

Paul, okouzlen divadlem, které se nabízelo našim očím, se nemohl odtrhnout od okna. Právě jsme se vznášeli těsně nad povrchem překrásného světa. Zelený koberec pokrýval roviny, hory a kopce. Veliká řeka, v jejímţ proudu leţely roztroušeny četné ostrůvky, spěchala předat moři své modré bohatství. Nebe bylo poseto létajícími disky. Neviděl jsem ţádná města, domy ani jiná obydlená místa. To mě překvapilo, ale Rafael, který jiţ četl moje myšlenky, přispěchal s vysvětlením: „Ve světech, které zůstaly věrné Boţím universálním zákonům, vše ţije přímo v přírodě.“

Obloha byla naplněna září, která vycházela z nebeského tělesa, podobného našemu Slunci; tato záře byla ovzduším rozptylována, takţe to vzbuzovalo dojem, jako by zářila celá atmosféra. Bylo to pastvou pro naše oči. Všiml jsem si však, ţe tato záře byla odlišná od záře našeho jistě téţ krásného Slunce. Ojedinělé cáry mlhy vytvářely na nebi půvabné závoje a jejich okouzlující tvary odráţely a rozptylovaly světlo tohoto slunce v tlumených a hned zase ţivých barevných odstínech.

V okamţení jsme se octli uprostřed bujného rostlinného světa jednoho z pahorků, které nás obklopovaly. K našemu sluchu doléhal hukot mořských vln, jeţ byly hnány lehkým větrem. Vystoupili jsme a naše nohy se dotkly travnatého povrchu, podobného jako na naší Zemi. Jeho zeleň však vykazovala bohatší paletu odstínů. I tvary stromů, včetně listí, byly křehčí a jejich zeleň na konečcích listů byla tlumenější a směrem ke středu stvolu nabírala hutnější odstíny. Rostliny bujného vzrůstu nesly plody, které byly podobné těm, které známe u nás na Zemi, i kdyţ se od nich poněkud odlišovaly. Podobaly se jablkům, ananasu a banánům, jiné byly červené, kulaté. Vše zde bylo zastoupeno v harmonii, pestrosti a různorodosti, kterou si jen těţko dovedeme představit.

S krotkostí a milou zvědavostí se k nám přiblíţilo několik půvabných zvířat, která byla podobná medvídkům Panda, ale byla o něco větší neţ druh, který ţije u nás na Zemi. Láskyplně jsme je hladili.

Společně s bratry a sestrami jsme se vydali na cestu, která vedla k louce, na které právě přistálo několik létajících disků, zatímco jiné odlétaly. Šli jsme podél této louky a Ilmut nám vysvětlila, ţe toto je jedno z nejdůleţitějších míst pro setkání bratří z mnoha různých světů. Obešli jsme strom mohutného průměru, jehoţ větve vykazovaly rozpětí několika desítek metrů. Listy byly široké, s výrazným ţilkováním a jejich barevné odstíny byly jemně odstupňované, od zelené aţ po červenou. Okouzleně jsem je pozoroval, zatímco Týna jej, jakoby na pozdrav, pohladila. Pak jsme pokračovali v cestě, vedeni Rafaelem.

Svah se začal sklánět směrem k pobřeţí a jeho porost byl stále bujnější. Dole se v zeleni vynořila stavba, která měla tvar velké houby nebo disku, který spočíval na zemi. Tato budova na mne dělala dojem, jako by to bylo obydlí nebo chrám nebo něco tomu podobného. Na jeho místě by na Zemi mohl stát docela dobře hotel nebo jiná podobná stavba. Její barvu bylo těţko určit. Měnila se v odstínech od zelené přes tmavě kaštanovou aţ po světle modrou a béţovou. Nápadné bylo dokonalé sladění jejích barev s barvami okolní přírody. Povrch byl místy porostlý mechem stejné barvy jako jeho podklad, takţe působil dojmem přírodního koberce.

Tato velká budova diskovitého či houbovitého tvaru se zdála být ze stejného materiálu jako hvězdné lodě, kterými jsme cestovali. Ale navzdory zdánlivé průhlednosti nebylo vidět do jejího vnitřku. Vstoupili jšme otevřenými dveřmi. Scénu, která se otevřela našim očím, lze jen těţko popsat. Podlahu velkého sálu uvnitř této budovy tvořil trávník, který místy vystřídal mech, tak jak jsem to právě popsal. Sem tam byly rozprostřeny koberce, které dobře ladily s prostředím, jeţ je obklopovalo.

Ve skupinách zde stály připravené ţidle a křesla. Některé stály na trávníku, jiné na kobercích. Na jedné straně tohoto velkého sálu stálo čalouněné křeslo a sofa, které byly obráceny do středu sálu jako připravené pro setkání, při němţ řečníci musí být obráceni směrem k publiku. Ze země trčely sloupy různého průměru, které procházely střechou sálu, jako by do ní byly vrostlé; ve skutečnosti však šlo o kmeny stromů, jeţ byly ponechány na svém původním místě. Jejich koruny poskytovaly ochranu před sluncem a vytvářely půvabnou hru světel a stínů, které vytvářely klidnou a uvolněnou atmosféru celého sálu. Třebaţe zvenčí přes zdánlivou průhlednost nebylo vidět dovnitř sálu, mohli jsme z jeho vnitřku pozorovat okolní přírodu. Tento výhled byl stěnami tlumen, takţe působil velmi vyváţeně a současně uklidňoval ve vztahu k interiéru. Na stranách a v pozadí sálu byly malé dveře, které se otvíraly a zavíraly naprosto nehlučně, bez doteku ruky. Viděli jsme bratry a sestry, jak jimi vcházejí a vycházejí. Zdálo se mi, ţe to byl sál určený k různým účelům. Dalo se zde odpočívat, jíst, číst nebo si povídat.

Vyšli jsme z budovy a Rafael nás vedl na malou louku, která byla kolem dokola obklopena ţivým plotem. Vysoké rostliny poskytovaly stín a příjemně tlumily světlo zdejšího slunce. Bylo nám řečeno, ţe uvidíme divadelní představení, které je uspořádáno pro nás.

Usadili jsme se do trávy. Nepřetrţitě vcházeli další bratři a sestry, s kterými jsme si vyměnili pozdrav nebo několik slov na seznámení. Pak vše utichlo. Louka byla plná diváků. V pozadí, před ţivým plotem, se začala v prostoru tvořit oblaka mlhavé substance, a za chvíli před námi stálo velkolepé přírodní pódium.

Světlo vyzařované touto záhadnou energií, velice dobře harmonovalo s okolní přírodou, mělo však poněkud vyšší intenzitu a tím celá scéna vystupovala opticky poněkud do popředí.

Někteří z bratrů a sester vstoupili na toto pódium a začalo představení ve formě dialogů, otázek a odpovědí, jistý druh komedie, kabaretu a současně operety, jak bychom tyto divadelní formy u nás na Zemi asi nazvali. Na začátku byly scény plné humoru. Všichni se smáli a i my jsme byli strţeni tímto smíchem při sledování veselé divadelní hry s mnoha komickými scénami, které byly provedeny s mimořádným uměleckým citem. Příroda spolupůsobila v této hře a zdůrazňovala její humornou náplň. Představení bylo provázeno efekty, které na Zemi nelze dosáhnout.

Pak se scéna změnila a na řadu přišel krásný, dojemný příběh. Jeden muţ a ţena, společně s ostatními bratry a sestrami z kosmu, hledali dítě, které se chtělo dostat k Bohu – Otci a podniklo let do kosmu, aniţ by k tomu mělo náleţité technické vybavení. Jeho znalosti byly omezené, ale jeho upřímné srdce a jeho láska je hnaly k tomu, ţe všechno ostatní nechalo stranou, jen aby mohlo dosáhnout světů, v kterých bylo moţno bez zábran zřít tvář Boţského Otce. Tento příběh, který se můţe zdát ve zkrácené formě banální, působil v naší situaci a v atmosféře, ve které jsme se nalézali, naprosto pravdivě a strhujícně. Viděl jsem, ţe mnoho bratří a sester bylo uchváceno a i Týna si osušovala slzy. Paul se mi svěřil, ţe se zcela identifikuje s úţasnou dětskostí tohoto Boţího stvoření.

Potom následovaly reje a tance a byla uvedena divadelní hra na způsob muzikálu. Záhadná energie naplňovala kaţdou scénu světlem, jeţ prosvěcovalo barvy a vytvářelo na pódiu takovou perspektivu, ţe to muselo upoutat kaţdého diváka. Byli jsme tak vtaţeni do událostí na scéně, ţe jsme si spíše připadali jako spoluúčastníci této hry, neţ jako diváci. Bylo mi jasné, ţe bylo moţno určitým způsobem působit na průběh této scény. Ale přitom jsem nebyl schopen nalézt jakékoliv vysvětlení pro tuto vnitřní spoluúčast na tom, co se před námi odehrávalo na scéně.

Tato louka byla pódiem, na kterém se odehrával krásný svátek, během něhoţ mohl kaţdý vyjádřit svou radostnou spoluúčast na tom, co se před jeho očima odehrávalo. Všichni bratři a sestry z různých světů byli šťastni, ţe se zde mohou setkat a ţe si zde mohou vyměnit zkušenosti a novinky z jejich domovských planet. Nemohu říci, jak dlouho to všechno trvalo. Tamnější slunce vyzařovalo takové světlo a takovou ţivotní energii, ţe se všechny naše smysly zrovna pásly na těchto proţitcích.

Vydali jsme se na zpáteční cestu do oné budovy hřibovitého tvaru. Tam se právě konalo velké shromáţdění. Prostorem se šířila příjemná vůně, jako ze vzácných jarních květin. Ona úţasná ţena z kosmu byla téţ přítomna před očima všech. Po jejím boku se nacházel muţ, jehoţ krása kaţdého upoutala. Poznal jsem v něm světelnou postavu, která mě jednou v noci navštívila poté, co mi byl její příchod Rafaelem ohlášen. Tak jako tenkrát byl oblečen v bílém, měl modré oči, kaštanově hnědé vlasy a vous. Jeho stáří jsem odhadoval na třicet let. S ním bylo mnoho dalšíeh hezkých muţů a ţen s nápadně mírnými výrazy tváří, jejichţ zjev vzbuzoval úctu a zároveň pocity láskyplné oddanosti. Oči všech se obrátily ke krásné ţeně z kosmu a k muţi, stojícímu vedle ní.

„Budiţ láska mezi všemi dětmi našeho otce,“ řekl, „a pokoj všem lidem dobré vůle na Zemi.“

Dlouhotrvající potlesk všech přítomných byl odpovědí na jeho slova. Všiml jsem si, jak tito bratři a sestry byli jeho zjevem zřejmě uchváceni. Obličej tohoto muţe vyzařoval nepopsatelnou krásu a majestát. Ona krásná ţena po jeho boku byla jeho dokonalým protějškem. Její přitaţlivost a krása byly strhující. Zcela uchvátila naše srdce, takţe přetékala líbeznými pocity.

„Já jsem ten dobrý pastýř,“ řekl zvučným hlasem, „a znám svoje pozemské ovce a ony znají mne, tak jako znám já Otce a Otec mne.“

Všichni jsme mu pozorně naslouchali.

„Pro svoje ovečky na Zemi jsem obětoval ţivot,“ řekl způsobem, který okamţitě našel cestu k našemu srdci. „Obdrţel jsem od svého Otce moc dát svůj ţivot a znovu jej obdrţet nazpět. Toto byl úkol, který mi byl uloţen mým Otcem.“

Obrátil se k ţeně, která stála po jeho boku. Ona opětovala jeho pohled a celé shromáţdění reagovalo na jeho slova potleskem, který, jak se zdálo, nebral konce.

„Brzy,“ pokračoval obrácen znovu ke všem přítomným, „budeme moci všem pozemským dětem ohlásit, ţe se vyplnila slova Písma. V krátkosti budou všechny věci učiněny nové a podle zaslíbení budou zde nová Země a nové Nebe. To vykonám v souhlase s Otcovým přáním.“

„Vy,“ řekl zvučným a přátelským hlasem, „jste moji přátelé a moji bratři. Společně s vámi shromáţdím všechny svoje děti všech dob a vše se vyplní podle zákonů universální lásky našeho Otce. Naplní se spravedlnost a všichni uvidí a poznají pravdu. Respektovali jsme plně svobodu, kterou dal náš Otec svým dětem, kdyţ jsme vykonávali činy lásky a darovali své slovo i těm, kteří chtěli zadusit radost našeho srdce a štěstí v pravdě, a způsobili nám mnoho bolesti a utrpení. Vzali jsme toto utrpení na sebe tak, jako je i nyní na sebe bereme tím, ţe máme podíl na Otcově bolesti. Především jsme ale trvali na tom, ţe vám předáme slovo, které ukazuje správnou cestu a které má za úkol svou účinnou silou šířit poznání a věčný ţivot. Mnoho Boţích dětí předalo toto slovo dále svým sourozencům a tím jim zjevilo myšlenky a nejvnitřnější přání našeho Otce. Z toho důvodu nebyly tyto děti vţdy milovány a váţeny těmi, kteří nemilují Otcovu pravdu. Mnoho proroků předcházelo mému příchodu. Pak jsem se narodil já do světa pozemských dětí a byl jsem nazýván ‚Slovo‘ těmi, kteří mě poznali a kteří stáli při mně. Řekl jsem jim, kdo jsem, a byl jsem vydán na smrt. Ukázal jsem se jim v tomto těle, v kterém jsem byl schopen procházet zdmi domů, společně s nimi jedl a podle potřeby přecházel do jiné dimenze a jiného stavu existence. Vy, bratři a sestry, jste šli touto cestou přede mnou a po mně. I nyní činíte totéţ, co jsem činil já, a chcete totéţ, co já chci, neboť to je vůle nebeského Otce, jehoţ všeobjímající láska nás svádí dohromady. Avšak toto slovo, které jsem obyvatelům Země dal a které mnoho zvěstovatelů neslo dále, nebylo přesto schopno některé z odpůrců cesty lásky a Universální pravdy obrátit na správnou cestu. Měli jsme trpělivost a budeme ji vţdy mít, neboť nebeský Otec je trpělivý. Ale jeho bolest, kterou nám zjevil, a bolesti tolika bratří a sester, kteří trpí a ve všech dobách na Zemi nespravedlivě trpěli, nechala k nebi vystoupat modlitby, které Jan slyšel a zachytil ve své Apokalypse. Vězte, ţe proto mě prosil můj Otec, abych přetvořil a učinil nové vše na Zemi, a jeho odpůrce, nepřátele štěstí a celého Bratrstva universální lásky, mu poloţil k nohám. Bylo rozhodnuto, ţe všem jeho dětem, které trpí hlad a ţízeň a které si přejí lásku a spravedlnost, bude v krátké době vrácen mír. Vězte téţ, ţe brzy náš Otec, já i moje matka, i všechny děti Bratrstva universální lásky budeme svědky návratu Země do společenství míru a lásky, která nás všechny spojuje v našem Otci. Ti, kteří se vzepřou jeho vůli a budou sít neštěstí a ničení na Zemi, se stanou předmětem pozornosti Otcovy na jiném místě a v jiné době. Země se znovu stane zahradou Eden. Na hvězdnýeh lodích zavládne veliká radost a bude slaven veliký svátek, aţ předáme Otci, jeho nekonečné lásce, milosrdenství a spravedlnosti a jeho rukám k odpuštění vţdy připraveným a k hněvu pomalým, všechny jeho odpůrce, jiţ se v průběhu tisíciletí nepoučili z následků zla a dali přednost hluchotě vůči všem slovům lásky a pravdy, která jim byla dána a zpečetěna krví mučedníků.“

Souhlasný, přesto však poněkud smutkem zastřený potlesk se zvedl po tom, co tento muţ pronesl svá poslední slova. „Brzy,“ řekl, „vstoupím společně s dalšími do oněch nebí a přemůţeme smrt a nenávist, a pak zazáří velikost prostých a pokorných. Sluţba v lásce a poznání nahradí kaţdý druh moci. Bude to konec šelmy, která se chtěla posadit na Boţí místo. Člověk je symbolizován číslem 6, zatímco Bůh číslem tři. 666, totiţ třikrát šest, je číslo člověka, jenţ chtěl zaujmout Boţí místo. Toto je číslo oné šelmy, která jde do záhuby, a s ní falešný prorok, jenţ hlásal své lţivé slovo, slovo, které nebylo slovem naším, slovem mým, vaším, ani jednoho jediného bratra nebo sestry z Bratrstva universální lásky.

Aţ se toto vše naplní, ukončíte vy, Cherubíni Písem, svou stráţní sluţbu a otevřete mým pozemským dětem znovu přístup k prostorům stvoření mého Otce. Od té doby se jimi budou moci svobodně pohybovat. Jsem svědkem stvořitelské lásky Otcovy. Nikdo nezná Otce tak dobře jako já a v takové míře jako já. Jeho děti měly právo cestovat všemi jím stvořenými prostory a dlít ve světech jím stvořených, jichţ je nekonečné mnoţství, právě tak jako uţívat plody jeho lásky; ale neměly právo ji zneuţít a zneuctít svůj ţivot, ani ţivoty svých bratří.

Seslali jsme na Zemi Noema, Mojţíše, Eliáše, Henocha a mnohé další. Bratr Eliáš, jeden z velkých synů našeho Otce, jednou zvolal: ‚Stravuje mě horlivost pro Boha, Pána zástupů!‘. A tak jako on, tak i ostatní, kteří byli našimi vyslanci, uctívali toho, který své nebeské zástupy vyslal na Zemi. Vzali jsme Eliáše a mnohé jiné na paluby našich hvězdných lodí a oni při tom zaţili první tělesné vzkříšení, o kterém hovořili všichni proroci a o kterém se zmiňuje Jan ve své Apokalypse v souvislosti s Tisíciletou říší.

Ve všech dobách jsme byli průvodci a pomocníky pozemšťanů, stejně jako to kdysi učinil Rafael s mladým Tobiášem. Nikdy jsme vás neponechali samy sobě. Naše slovo bylo záchranou a pravým poznáním pro všechny, kteří je přijali jako světlo Pravdy. Prorokům jsme ukázali, jak bude vypadat čas konce a konečného vítězství Boha zástupů nad pošetilou vzpourou jeho dětí. Ezechielovi byly ukázány události, které se v současné době odehrávají nebo v krátkosti budou odehrávat na Zemi. (Ezechie1 38, 39) Není psáno, ţe Bůh stvořil temnoty, nýbrţ ţe Bůh stvořil světlo a oddělil je od temnoty. Neboť světlo je stvořeno tím, který má moc to učinit. Všechno, co Otec stvořil, bylo dobré, a to bez výjimky dobré, tak jak je to opakovaně zdůrazňováno v Písmu, které líčí průběh stvoření. V čase po velkém exodu, který se v krátkosti bude odehrávat na Zemi a který nenajde sobě rovného v jejích dějinách ani v dějinách eírkví, budou všechny pozemské zákony nahrazeny zákony nebeského Otce. Děti všeobjímajíeí lásky nebudou uţ sváděny a nebudou samy sebe zneuctívat; kaţdý, byť i nazdobený hrob, odhalí své nitro. Dějiny zla budou ukončeny a kaţdý úskok kníţete temnosti bude odhalen. Brzo uslyší ona nevěstka sedm hromových ran, jeţ byly zapečetěny. Připravte se, abyste nemusili trpět hladem a ţízní v důsledku své nespravedlnosti a nepravosti. Království Boţí je blízko a všichni je budou moci spatřit. Jedno jediné přání vašeho srdce se neztratí.“

Všichni se zvedli a prostorem haly jednohlasně zazněla modlitba:

„Otče náš, jenţ jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé! Přijď království tvé! Buď vůle tvá jako v Nebi, tak i na Zemi! Chléb náš vezdejší dej nám dnes! Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům! A neuveď nás v pokušení, ale vysvoboď nás z moci zla. Amen.“

Z těla muţe a ţeny se začala šířit záře. Jeho tělo vydávalo zlatou, tělo ţeny sněhobílou záři, která se začala šířit do prostoru sálu. Nejprve převaţovalo sněhobílé světlo, vyzařované tělem této panny, jako by v tomto chrámu vyšlo slunce nepředstavitelné světelné intenzity. Všiml jsem si, ţe moje tělo i těla ostatních bratří a sester se začalo halit do tohoto světla. Před mým vnitřním zrakem se postupně odhaloval obraz celého vnitřního světa jeho bytosti, a měl jsem účast i na vnitřním ţivotě oné ţeny. Totéţ proţívali i ostatní přítomní.

Kaţdá myšlenka, kaţdý pocit, kaţdé hnutí mysli a poznání se spojily v jednu jedinou velkolepou symfonii a sloučily se v naprostou harmonii srdcí a myšlenek. Všichni jsme byli spojeni v jedno. Extáze, kterou vyvolalo vyzařování oné ţeny z kosmu a světlo z ní proudící, nás všechny sjednotila a vlévala do nás netušenou ţivotní sílu. Vnímal jsem existenci světů, které nebyly viditelné mým tělesným očím. Proţíval jsem strhující lásku a sţírající touhu, která všechny mé ţivotní síly obrátila k Otci. Shora se začal snášet světelný déšť a všechny nás pronikl, vzbuzuje při tom pocit očištění a osvobození.

Potom začalo zářit Pánovo tělo; tato záře byla intenzívnější neţ záře sluneční a ono zlaté a nadevšechno jemné světlo pronikalo vším a vyvolávalo vytrţení a pocit vnitřního naplnění. V tomto sále, zaplaveném zlatým světlem, jsem spatřil celé stvoření. Tušil jsem, ţe lidskému duchu nebyly dány ţádné hranice a současně jsem se cítil být ponořen do jeho nejstrhujícnějších hloubek.

Kdyţ se vše přiblíţilo svému vyvrcholení a já jsem se cítil být zaplaven láskou všech svých bratří, i nejčistší niternou láskou této ţeny, i strhující láskou onoho Bohočlověka, začalo do nás pronikat něco, co bych se odváţil nazvat jedině Boţím ohněm. Byl to let od propasti k propasti, od světa k světu, od Nebe k Nebi a od extáze k extázi. V tomto ohni nám vše bylo zjeveno a bylo nám přístupné veškeré poznání. Slyšel jsem znovu slova, která k nám byla řečena, a při tom jsem si uvědomoval, ţe tento oheň je všechna obsahoval. Viděl jsem ve výši nad námi boţskou tvář nepopsatelné krásy, jeţ se nad námi skláněla; spouštěla se pozvolna k nám dolů, aby do sebe nasála kaţdou ţilku a kaţdý atom našeho těla. Druhá boţská tvář vystupovala k nám z hlubin, aby se vynořila v kaţdé přítomné ţivoucí bytosti.

A pak se objevila třetí tvář, která jako by k nám pronikala ze všech míst okolního prostoru současně. Její pohled nás všechny v sobě uzavřel a zaţehl v kaţdém z nás touhu po míru a lásce, která v nás vzbuzovala jednu jedinou vůli: ztratit se v Boţství.

Pak vše skončilo a po určitou dobu se zdálo být naše okolí jako vyhaslé, neţ se věci zase postupně vrátily do původního stavu tak, jak to odpovídá ţivotním podmínkám, které panují v takovéto přírodě a pod takovýmto sluncem.

Vrátili jsme se zpět k létajícímu disku. Rozloučení se stalo velikou slavností a důkazem bezvýjimečné lásky a bratrství našich boţích sourozenců. Na palubu vstoupili Rafael, Firkon, Kalna, Ilmut a Zůl, který se ujal řízení. Létajícím diskem proběhly sotva znatelné vibrace a jiţ jsme stoupali vstříc nekonečnému nebi, obloze plné světla, směrem k mateřské hvězdné lodi, která stála nehybně v prostoru. Začala zpáteční cesta na Zemi.

POSLEDNÍ SETKÁNÍ

Na začátku září roku 1980 jsme byli pozváni k poslednímu setkání.

Naše cesta vedla do blízkosti Janova (italsky Genua – pozn. překl.). Kdyţ jsme dorazili na místo, spatřili jsme létající kotouč, který se nám v šedi onoho dne jevil jako zázrak. Tři lidské postavy se vydaly směrem k nám. Byl jsem pohnut a v srdci mě svírala úzkost při myšlence, ţe se jiţ nikdy na Zemi takto zblízka neuvidíme.

Pohled boţské Panny, naplněný vznešeností její bytosti, a veliká láska, která ji vedla k tomu, ţe tak prostě navštívila nás, pozemšťany, i její nadpozemská krása, mne tak uchvátily, ţe jsem se jen těţko dokázal zdrţet slz. I ostatní byli zřejmě pohnuti a pohledem zůstali viset na našich návštěvnících. Uţ to nebylo jako tenkrát, kdy jsme se nacházeli na oné planetě, kterou jsme navštívili. Ale přece, ona boţská Panna stála před námi, tak jako tenkrát, a naše srdce hořela strhující a nejčistší láskou.

Usmívala se a její pohled na nás spočinul s takovou láskyplností, jakou si jen těţko lze představit. „Naše misie je u konce,“ řekla. „A vaše začíná. Budete svědky toho, co jste zaţili a slyšeli. Duch Boţí vám při tom bude nápomocen.“

Cítil jsem se tak malý a nedokonalý tváří v tvář této dokonalé a nadevše uctíváníhodné bytosti, ţe to vůbec nedovedu vyjádřit. Ona však klidně stála před námi a znovu se na nás usmála, coţ mě přimělo k tomu, ţe jsem překonal svou nesmělost.

„Co máme dělat?“ zeptal jsem se. „A jak to máme dělat?“ Bylo na ní znát, ţe se svým milým a výrazným způsobem soustředila, jako by nás chtěla vyzvat k tomu, abychom učinili totéţ. Pak začala hovořit.

„Není nutné stanovovat či vyhlašovat nějaké lidské programy. Budete vedeni Duchem, který vás bude učit, co máte činit a co máte říci. Víte všechno, co potřebujete vědět. Všimli jste si, s jakou jednoduchostí jsme vás seznámili se všemi těmito skutečnostmi? Toto je jedno z největších naučení, které vám Nebe mohlo dát. Prostota, která je současně pokorou!“

Opakovala znovu a tentokrát to zaznělo jako melodie: „Jednoduchost, prostota a pokora!“

Hluboký mír naplnil celou mou bytost a dal zmizet kaţdé pochybnosti o budoucnosti naší misie. Boţská Panna nám řekla ještě další věci, Rafael a Firkon velice pozorně naslouchali jejím slovům, čas od času se usmívajíce.

„Několikrát jste se před námi zmínili o knize, kterou máme uveřejnit,“ zeptal jsem se. „Jak to máme udělat?“

„Co bude znamenat tato kniha?“ odpověděla klidně. „Vydavatel se najde a Duch jej povede tak, aby ji uveřejnil podle přání nebeských mocí. Naplňte svá srdce důvěrou, aby Bůh mohl vést všechny vaše kroky!“

Bylo přibliţně poledne. Oblaka, která zakrývala oblohu, se začala protrhávat a mezi nimi a cáry mlhy začalo probleskovat slunce. Ona Boţská Panna byla jakoby zahalena do tohoto zlatého světla. Pohled na ni byl uchvacující. Byla strhujícně krásná. Bezděčně jsme poklekli. Firkon se začal modlit: „Anděl Páně zvěstoval Panně Marii poselství.“

„A ona počala z Ducha svatého,“ pokračoval Rafaelův hlas.

Všichni jsme klečeli, my, bratři ze Země, společně s bratry z kosmu kolem této Boţské Panny, která zde stála s rozpaţenýma rukama, zářící oči obrácené k nebi. Její šat byl jakoby utkán z nejjemnějšího, světle modrého hedvábí bez jediného švu. Kolem beder měla obtočený bílý pás. Rukávy byly široké, na zápěstí staţené. Její světle kaštanové vlasy jí ve vlnách spadaly na záda a na ramena.

Rafael byl oblečen v zlatou tuniku, jejíţ barevný tón se místy zdál přecházet do tmavé ţluti a kaštanové hnědi. Firkon měl na sobě volnou leteckou kombinézu barvy hnědé khaki, oba byli obuti do sandálů měděné barvy, zatímco Boţská Panna byla bosa. Rafael se začal modlit Zdrávas Maria. Modlili jsme se s ním a naše srdce se při tom naplnila nevyslovitelnou blaţeností. Tváří v tvář této Boţské bytosti bych byl nejraději zůstal tak, jak jsem byl, abych uţ nikdy nemusel vstávat. Tak velká byla má radost. Současně jsem pociťoval touhu moci se po jejím boku znovu vydat do nekonečných prostorů stvoření. Ona nás ale mírným gestem vyzvala, abychom povstali.

„Najdete u lidí málo pochopení,“ řekla; „avšak ti, kteří budou chtít rozumět, ti vás přijmou. Mnozí z těch, kteří věří v Boha, vás obviní ze znesvěcení, protoţe jste se odváţili znázornit Boţské skutečnosti a nadpřirozené bytosti v jejich kosmické podobě. Zeptejte se jich, proč Bůh sám sestoupil do prostorů stvoření, aby na sebe přijal lidskou podobu. Nemějte ţádné obavy; Duch vás povede a bude stát při vás. On povede i ty, kteří se oddali sluţbě Jeţíši a jeho věci, totiţ vaší záchraně.

Boţská Panna nám řekla ještě mnoho dalších věcí, týkajících se budoucnosti i nám svěřené misie, a upozornila nás na některé problémy, na které budeme v průběhu našeho svědectví naráţet.

„Nemusíte se ničeho obávat,“ řekla; „vydáte svědectví. Buďte pokorní a sluţte svým bratřím tak, jako Bůh slouţí nám a my slouţíme vám. Budu stále ve vaší blízkosti a budu o vás pečovat jako vaše matka.“

Řekla nám pak ještě mnoho dalších věcí a dala doporučení a rady, dobrotivě a starostlivě, jako matka nebo starší sestra, moudrá a zkušená. Potom nám dala vloţením rukou poţehnání a vzdálila se společně s Rafaelem a Firkonem a zanechala nás klečící v trávě. Létající disk vystřelil k nebi jako blesk. Naše srdce byla naplněna mírem a mně se chtělo plakat, protoţe jsem věděl, ţe toto bylo naše poslední setkání.

DAR ZÁCHRANY

Nebylo pro nás lehké znovu si zvyknout na náš všednodenní ţivot bez dalších setkání s bratry a sestrami. Ale měli jsme alespoň náš kosmický kontakt a ten nám v první době umoţnil vyslat k nebi naše nářky. Bylo nám obzvlášť kladeno na srdce, ţe musíme vydat svědectví našim pozemským bratřím a sestrám, aniţ bychom měli další setkání, nebo se u nás odehrávalo něco mimořádného.

Ve vzpomínkách se nám vynořovalo mnoho z toho, co nám bylo řečeno. Pochopil jsem, proč nám opakovaně bylo řečeno: „Musíte mít silnou víru.“ A skutečně jsem měl dojem, ţe jsem dlouhou dobu ţil ve světle a nyní jsem se cítil být uvrţen do nejhlubší temnoty. Začal jsem nyní chápat, co v tomto světě znamená mít víru a jít vstříc světlu. Tyto dny byly pro mne velmi tvrdé.

Znovu jsem slyšel slova: „Budete vědoucími, ale budete tak, jako všichni ostatní,“ nebo: „kdo ze Země by nabyl takové zkušenosti a proţil to, co jste proţili vy, a byl znovu, bez naší pomoci, vrácen do normálního ţivota, ten by zešílel. Ale nestrachujte se ničeho. Zachováte si jasnou hlavu. Vaše duševní rovnováha zůstane zachována. Zůstane vám vaše rozvaha.“ A tato slova mi dala vnitřní útěchu a sílu, které výrazně tišily mou bolest.

I Týna a Paul získali tytéţ zkušenosti. Nejvíce ze všeho jsme hovořili o našich setkáních a Týna se utápěla v slzách a byla k neutišení. Začal jsem některým z našich známých a přátel vyprávět některé z našich proţitků. Tato zvěst se šířila dále a ve městě se o nás začalo hovořit. Nechyběly ani první pochybovačné výroky a první bolestné zkušenosti, které se přiřadily k bolestem vnitřním.

Týně bylo doporučeno, aby se na delší dobu celé věci neúčastnila.

V Paulově doprovodu jsem začal hovořit k prvním skupinám osob, které jevily zájem o naše záţitky. Paul se při tom cítil být dosti silný a jistý. Ve mně se naproti tomu probudil jakýsi vnitřní odpor, který je důsledkem mojí vrozené ostýchavosti. Poháněn Paulovou odvahou, vystupoval jsem na shromáţděních, která se tu a tam v Janově konala. Jakmile jsem začal hovořit, vstoupila do mne zvláštní síla; cítil jsem vnitřní mír a silná láska umoţňovala, aby z mého nitra proudila nejsprávnější a nejpřiléhavější slova. Potom jsem zase upadl do svého původního stavu a nejraději ze všeho bych se byl schoval. Kdyţ mi lidé kladli tolik různých otázek, připomnělo mi to, kolik my jsme jich kladli našim kosmickým bratřím. Jednou jsem oné andělské bytosti, Firkonovi, který nám nikdy neprozradil své jméno, poloţil otázku, proč s námi mají trpělivost a proč nás tak milují. Odpověď byla vţdy stejná: „Bůh miluje nás a my milujeme vás.“ A nyní jsme se i my cítili puzeni k tomu, tuto lásku předávat dál našim pozemským bratřím a sestrám.

Během oněch šesti měsíců našich setkání s bratřími a sestrami ke mně často hovořil Pánův hlas. Vyzýval mě, abych se uchýlil do samoty svého pokoje. „Otevři Bibli a čti,“ řekl, „budu k tobě hovořit.“

Učinil jsem, co mi bylo řečeno, a během četby slov Písma Pán ke mně hovořil a vysvětloval mi smysl. Jeho hlas byl důrazný a příjemný a vzbuzoval ve mně nadšení během celé doby, kdy jsem mu naslouchal. Byl jsem strţen krásou biblických příběhů a ţasnul jsem, jak dnešní události jsou obsaţeny v těchto prastarých slovech.

Často jsem jej viděl v závojích barevného světla tak, jak mě jednou v noci přišel navštívit. Mnohdy jsem cítil, jak zaujal místo po mém boku a v té chvíli se mě zmocnil pocit blaţenosti a v duši se rozhostil pocit míru a radosti.

Zatím co jsem jednoho dne přemýšlel nad slovy, kterými ke mně hovořili bratři pomocí kosmického kontaktu, otevřel jsem Bibli a v tu chvíli jsem cítil, ţe Pán stojí vedle mne a slyšel jsem jeho hlas:

„Pobývám uţ dlouho u toho, kdo nenávidí pokoj. Promluvím-li o pokoji, oni odpovědí válkou.“ Byla to slova ze ţalmu 120.

Byl jsem poněkud zmaten a ptal jsem se, o které válce je zde řeč.

Na to mi odpověděl:

„Pravé skutečnosti jsou skutečnosti ducha, nikoliv skutečnosti hmoty. Kdyţ s vámi hovořím, mám vţdy na mysli především tyto duchovní skutečnosti. Kdysi jsem ti vysvětloval, ţe osud hmoty je těsně spjat s osudem ducha.“ Následovalo hluboké, zamyšlené mlčení, během kterého jsem zřetelně vnímal Pánovu přítomnost. Pán se nyní nacházel po mém pravém boku. Váţně, i s nádechem smutku potom řekl:

„Velká válka, (Harmagedon – Zjevení 16; 16 – pozn. překl.) která dosud neměla v dějinách této planety obdobu, bude pouze bledým obrazem zpustošení, kterého se nepřítel v duchovním smyslu dopustí na Otcových dětech. V Apokalypse stojí psáno, ţe dokonce přivede k pádu i hvězdy na nebi. Ale ne všechny. A Otec odpoví ve své bezpříkladné lásce darem záchrany, kterou vyšle pro Zemi.“ Vzpomněl jsem si na to, co nám říkala Boţská Panna při setkání ve velké rovině u Janova. Porozuměl jsem, ţe se to vztahovalo na třetí tajemství z Fatimy i na události, které budou předcházet Tisícileté říši, jak je předpověděna v Janově Apokalypse. Znovu následovalo mlčení. Viděl jsem jeho tvář, obklopenou světelnou září. Cítil jsem, ţe chce ještě něco říci, a proto jsem setrvával v napjatém očekávání. Toto poselství mělo obzvláštní váţnost pro nás, pozemšťany; přitom jsem je však pociťoval jako velkolepé znamení milosrdenství a záchrany. Pak Pán pokračoval: „Čtěte poselství mojí tělesné matky – Fatimu, La Salettu a ostatní! Přišla k vám, aby na Zemi zasela silné semeno lásky a záchrany, na druhé straně, aby vyslovila váţné varování těm, kteří si přejí triumf zla. Pro tyto původce zla a ničení,“ uzavřel Pán svoji řeč, „nebude ţádné omluvy. Neboť se jiţ udála taková zjevení, ţe jejich ohlas jiţ musel dosáhnout i slepé a hluché.“

Nyní se jiţ Pán nenacházel po mém boku. Moje srdce planulo nevýslovnou láskou, i kdyţ jeho poslední slova ve mně vyvolala nádech smutku.

V tom okamţiku bych byl nejraději vyběhl ze svého pokoje a kaţdého bratra nebo sestru, které bych potkal na ulici, bych se snaţil přesvědčit, ţe něco musíme dělat.

V paměti se mi vynořila slova Jeţíšova, ţe není učedník nad mistra. Poznamenal jsem si tato slova do svého bloku tak, jak jsem to vţdy činil, a byl jsem rozhodnut z celého srdce přinést svůj skromný příspěvek k záchraně tohoto světa, která byla svěřena všem lidem dobré vůle.

DOSLOV od Eufemia del Buono

Tento můj doslov by měl slouţit jako důleţitý doplněk k přehledu historických faktů, která jsem uvedl v předmluvě. Jestliţe chci doplnit můj výlet do minulosti, stačí obrátit pozornost na svatá písma národů celého světa. Pakliţe věnujeme naši pozornost textům obsaţeným ve svatých knihách všech národů a čteme nepředpojatě a s pozorností, nemůţeme jinak, neţ přijít na skutečnost, ţe nebeské vozy ve spisech z Indie, Číny a Ameriky, opeřený had indiánské Popol Vuh, bible Indiánů kmene Quiché, jednoho z velkých indiánských kmenů, ohnivý pták indiánů Hopi, průhledné sféry a nebeské perly z knih Kainur a Taimur, zlatých hlav Lamaismu z Tibetu, nebo oblaka, vzdušné víry a ohnivé vozy Starého i Nového zákona, ţe všechny tyto výrazy nevyjadřují nic jiného, neţ názvy Vimana a Ventla asiatských Indů. Je to totéţ, jako mohutná letadla Homérovských bohů, koule a kotouče na nebi, které zmiňuje Cicero, Julius Obsequens, Plinius starší, Seneka, Valerius Maximus a Xenophon a současně to samé, co Sféry a Trumpety Licosténovy aţ po létající talíře, cigarety, nebo vzducholodi naší doby. Jenom s tím rozdílem, ţe ona stará líčení jsou vyprávěna v mystické formě, plné úcty, a jsou vysvětlována podle tehdejších znalostí.

Erich von Däniken tvrdí ve své knize „Vzpomínky na budoucnost“, ţe Ezechiel zaţil u řeky Kebar setkání s kosmickou lodí, kterou tento prorok popsal s pouţitím slovníku své doby, kdy lidé neměli nejmenší ponětí o kosmických, nebo dokonce interdimensionálních letech. Kdyţ toto tvrzení četl zaměstnanec amerického vesmírného programu NASA, inţenýr Josef F. Blumrich, velice se nad ním pohoršil a to jak z vědeckého, tak i náboţenského hlediska. Proto se rozhodl Dänikenovu tezi vyvrátit z vědeckého hlediska. Vzal si při tom na mušku právě tyto citáty z proroka Ezechiela. Ke svému vlastnímu překvapení musel na konci svých studií připustit, ţe Däniken má pravdu. Přesné popisy, které nám podává tento prorok, nám, po překladu do našeho jazyka a do dnešního způsobu vnímání naší reality, umoţňuje navrhnout obraz kosmické lodi, která by byla nejenom technicky realizovatelná, ale odpovídala by i svému účelu. Blumrich nás velmi podrobně seznamuje se svými studiemi v knize „A tu se otevřelo nebe“, ve které chtěl původně dokázat neudrţitelnost Dänikenových tvrzení. Píše doslova: „Sotva byla někdy absolutní poráţka tak bohatě odměněna. Byl jsem potěšen, ba fascinován.“

Dnes, po výpovědích Georga Adamského a po přečtení knihy „Andělé v hvězdných lodích“ můţeme oba tyto názory sloučit. Dá se říci, ţe Ezechiel i ostatní proroci skutečně viděli létající disky a kosmické lodě a ţe v nich dokonce i letěli. Zároveň můţeme říci, ţe jsou to skutečně „vozy bohů“, nebo „Boţí vozy“. Přitom ţádná z těchto skutečností nevylučuje druhou, nýbrţ znázorňuje syntézu vědeckého a náboţenského světového názoru.

Je skutečností, tak, jak nás to učil Georg Adamsky a jak je to i v této knize potvrzeno, ţe neexistuje ţádná stvořená skutečnost, která by neměla ve své podstatě vztah k Bohu, protoţe vše bylo uvedeno do pohybu oním nekonečným Logos a protoţe všechno, co Bůh stvořil v prostorech kosmu a dal člověku, mu nemůţe zůstat natrvalo neznámé a nepochopitelné.

Je proto jasné, ţe zveřejněním těchto informací nemůţe být nic znesvěceno. Naopak, má se stát zřejmé, ţe tato kosmická flotila odedávna působila a nadále působí na naší planetě a ţe její činnost i cíle vycházejí ze zákonitostí vyšších dimenzí stvoření, ze kterých k nám tyto bytosti přilétají.

V důsledku toho – a toto je duchovní stránka tohoto fenoménu – nemůţeme nadále věřit, ţe se celé universum skládá z pouhého náhodného uskupení atomů, jak by nám to někteří rádi tvrdili, nýbrţ ţe se jedná o uskutečnění velkého plánu. Tento plán byl vytvořen ţivou, sama sebe si vědomou inteligencí a universum je udrţováno v chodu vzájemně se doplňujícími a podporujícími věčnými zákony.

O moţnosti existence jiných ţivotních forem ve vesmíru se velký teolog, dominikánský páter Monsambré vyjadřuje takto: „Proč by neměly být planety a hvězdy ve vesmíru obydleny a to třeba ne menšími bytostmi, neţ jsou andělé? Mezi zřící existencí čistě duchovních bytostí a našim, ze syntézy vzniklým, vegetativním a rozumovými rozhodnutími ovlivněným ţivotem, existuje jistě místo pro jiné ţivotní formy. Nenabízí se přímo myšlenka, ţe Boţský pastýř zanechal svých 99 ovcí v nekonečných prostorách stvoření, aby se vydal hledat onu stou, ztracenou v jeho hlubinách?“

Země se tak stala jedním z mnoha příbytků v Otcově domě. Je to planeta zkoušek, obnovy a léčení, kde lidé, s jejich moţností svobodné volby, jsou nuceni projít cestami bolesti a utrpení, aby se duchovně zjemnili, zdokonalili a vyzráli. Současně s tím jsou nuceni pozvolna a namáhavě stoupat po příčkách vývojového ţebříčku.

Můţeme tedy vyslovit domněnku, ţe existují jiné inteligence nebo, jak říká páter Mosambré, jiné ţivotní formy, obývající ony ostatní příbytky našeho Otce, kterým je vlastní vyšší dosaţený stupeň poznání a jejichţ vědecké poznatky respektují Universální zákony stvoření, které se rozhodly provázet člověka na jeho vývojové cestě dějinami a které tento úkol buďto obdrţeli od Stvořitele, nebo se k tomu rozhodly z vlastní svobodné vůle. To potom vysvětluje důvod, proč se můţeme setkávat s těmito inteligencemi, vstupujícími do naší sféry ve svých interdimensionálních vozidlech. Jsou často viděny i kontaktovány jak obyčejnými lidmi (kteří jsou často těmito setkáními značně otřeseni), tak i takzvanými proroky, kteří, jakoţto výše vyvinutí lidé byli v stavu přijmout i dále šířit mystické myšleny, poselství a poučení, které od nich obdrţeli. Vysvětluje se tím také, proč se takovéto bytosti vyskytují i v knihách antických dějepisců současně se zprávami a líčením očitých svědků. Tyto zprávy jsou spojeny s mravními předpisy a s varováními, které mají zlepšit lidskou rasu a pomoci jí dosáhnout vyššího vývojového stupně. Vysvětluje to také to, proč naše planeta nebyla nikdy přepadena a dobyta. Také se tím odpovídá na to, proč jsou neustále přítomní na obloze a upoutávají na sebe pozornost. Zvláště v poslední době dochází k masovému výskytu těchto fenoménů – v době, kdy lidstvo stojí na konci svého vývojového cyklu.

Důkaz, ţe lidstvo stojí na konci určité vývojové etapy, podává člověk sám. Kdyţ se mu v důsledku osudové chyby se mu podařilo uvolnit obrovské síly z nitra atomu, pouţil tuto energii k prosazení svých sobeckých cílů. Znamená to, ţe zneuţil svoji moţnost svobodné vůle, která mu byla dána. To bude mít za následek, ţe do činnosti vstoupí spravedlivý a neodvratný zákon příčiny a následku. Jestliţe tento vývoj bude pokračovat, zasadí smrtelnou ránu pyšným lidským úmyslům. Ničivé účinky těchto uvolněných energií potom dopadnou na svého původce. Samotný úmysl, pouţít tyto síly k prosazení sobeckých cílů, zneuctil lidského ducha a jeho moudrost tím, ţe mu umoţnil vyhladit sama sebe i všechen ostatní ţivot na Zemi. Tento stav, kdy člověk nese nenávist a ničení dál do vesmíru, je výsledkem velké nerovnováhy mezi intelektuálním vývojem a dosaţenou morální a duchovní úrovní. Výdobytky na poli technickém, přírodovědném a v ovládnutí kosmického prostoru příliš předběhly lidské svědomí.

Současně to vysvětluje i to, proč od roku 1945 zesílila mimozemská kosmická flotila svoji činnost. Na celém světě velmi často demonstruje svoji přítomnost před zraky pozemšťanů a jejich posádky dokonce navazují po předchozím přistání kontakty s lidmi ze všech národů i společenských tříd.

Tento stručný rozbor fenoménu „létající talíře a mimozemšťané“, podaný v předchozích řádcích, by měl být čtenáři vodítkem k lepšímu pochopení obsahu knihy „Andělé v hvězdných lodích“.

To, co zde bylo řečeno, a také to, ţe čtenář jiţ zná pravou identitu „Rámy“, by mu mělo pomoci, pokud pozorně četl, najít odpověď na otázku, zda mimozemšťané jednají ve prospěch těch, kdo věří ve Starý a Nový zákon. Odpověď byla kosmickou vzdušnou flotilou dána 4. listopadu 1954 nad Vatikánem, symbolickým centrem křesťanství. Čtyřicet létajících disků se slétlo ze všech čtyř světových stran a vytvořilo velký řecký kříţ, symbol Bratrstva universální lásky.

Po přečtení této knihy by bylo uţitečné znovu se začíst do líčení proroka Ezechiela, který spatřil „Boţí majestát“ a byl přitom svědkem přistání mimozemské interdimensionální lodi. Stojí zato si přečíst také líčení hořícího keře, ze kterého Pán hovořil k Mojţíšovi, neţ postavil do čela svého národa „oblačné a ohňové sloupy“, jakoţto i jiná podobná líčení. Pomůţe nám to lépe porozumět, ţe všechno, co Giorgio, Týna a jejich přátelé, stejně jako i další kontaktní osoby z různých ras a náboţenství celého světa zaţili, je částí velké operace „Návrat a záchrana lidstva“. Tato operace je spoluuváděna do ţivota právě přítomností této kosmické flotily ve vzdušném prostoru Země.

Nepřekvapuje, ţe kontaktní osoby nejsou vybírány z řad vzdělanců, nebo vědecky fundovaných odborníků, i kdyţ se při tom mohou vyskytovat výjimky. Mimozemšťané to dělají podobně, jako Jeţíš, který se rád obklopoval jednoduchými rybáři. Ti zprostředkují jejich poselství také prostým a jednoduchým lidem, kteří jsou nadáni velkou otevřeností, mají vnímavého ducha a také nezbytnou nepředpojatost.

Vyzbrojen těmito duchovními schopnostmi a s pomocí nebeských sil, můţe člověk udělat zkušenosti, zprostředkované touto knihou. Nemusí tak být otřesen událostmi, které stojí před námi a jsou také v této knize zmíněny a kterým většina lidí stejně nevěří. „Ráma“ o této skutečnosti dobře věděl, kdyţ řekl Giorgiovi: „Nepochopení a neporozumění, které dnes panuje na Zemi, dovoluje jen nemnoha pozemšťanům pochopit, ţe se začínají plnit všechna proroctví. Předali jsme je všem lidem, kteří byli schopní je předávat dál. Tito lidé byli vysmíváni, nepochopeni, pronásledováni a dokonce zabíjeni. A přesto se jejich slova ve všech dobách vyplnila. Kolik bolestí by si pozemšťané ušetřili, kdyby se zřekli své pýchy a uţívání násilí.“

Pro George Adamského byl ţivot plný hořkosti. Giorgio Dibitonto si je toho plně vědom a na základě své lásky a víry předává dál poselství, které dostal. Záleţí na čtenáři samotném, aby zaujal k této výpovědi takový postoj, aby byl schopný ji přijmout, řídit se podle ní a tím umoţnil světlu, aby proniklo do jeho duše.

Ve Fatimě viděli tisíce lidí, kteří byli přítomní okamţiku příchodu Boţské Panny, světlo, nebo světelnou kouli, která se snesla z nebe na místo, kde měla Lucie zjevení. Tato svědectví byla podána i nevěřícími osobami, které se v té době nacházeli v její blízkosti a kteří mohli být svědky předpovězeného jevu na slunci. Věřím, ţe tyto světelné koule a ostatní původní jevy jsou stejného druhu jako ty, které zaţili Giorgio, Týna a jejich přátelé a současně ty samé, kteých byli svědky milióny lidí na zemi a které zaţili i proroci. Ezechiel je z nich nejlepším příkladem.

Evangelista Lukáš ve svém líčení cituje Mistrova slova: ‚kdyţ vídáte oblak, an vzchází od západu slunce, hned pravíte: Příval jde, a tak bývá. A kdyţ odpoledne vítr věje, říkáte: Bude horko, a býváť. Pokrytci, způsob země i nebe umíte souditi a kterakţ pak tohoto času nesoudíte?‘ (Nepoznáte znamení konce času?) Jeţíšovo nabádání, aktualizované znovu Georgem Adamským a „Anděli v hvězdných lodích“, uzpůsobené pro náš dnešní způsob chápání, přesto však v souhlase s evangelii, ve kterých nám bylo jiţ před dvěma tisíci lety zvěstováno:

„A budou veliká a hrozná znamení na nebi“. Tyto otřesné události budou mít svůj původ v pýše, hrdosti a hlouposti obyvatelů Země, zatímco ona druhá nebeská znamení budou znameními lásky a bratrství, které nám přinášejí naši mimozemští bratři ve jménu záchrany lidstva.

Eufemio del Buono, Řím

VÝPOVĚĎ JEDNOHO TEOLOGA

Věřím, ţe v tomto velkém kosmickém poselství není jediné slovo zbytečné a ţádná formulace volena náhodně… V této souvislosti bych rád upozornil na jedno místo v dopise apoštola Pavla Ţidům. Jde o kapitolu 1, verše I -3: „Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k našim otcům ústy proroků ; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehoţ ustanovil dědicem všeho a skrze něhoţ stvořil i věky. On, odlesk Boţí slávy a výraz Boţí podstaty, nese všecko svým mocným slovem.“ (Verš 3)

Slovem „všecko“, coţ řecky znamená vesmír, je míněno víc neţ pouze viditelný vesmírný prostor, nýbrţ jsou v něm zahrnuty i duchovní světy nad nebeskou hranicí…

VÝMĚNA KORESPONDENCE MEZI JANOVEM A WIESBADENEM

G. D. & T. d. P. V Janově, 10. března 1984

Nejmilejší Anny a Karle!

Předem bych vám chtěl vyjádřit dík za vaši osvětovou činnost, kterou konáte v Evropě i v ostatních zemích, i za šíření nabytých znalostí. To vše je velice zajímavé a velmi uţitečné.

Především bych chtěl vyzdvihnout Vaše dílo „Evakuace do vesmíru‚; jehoţ obsah souhlasí s tím, co jsme se dozvěděli od našich bratří. Byli jste při tom skutečně Bohem inspirováni.

Velice se mi líbí, ţe se ve vydání Vašich knih jako prameny, z kterých bylo čerpáno, vyskytuje i Bible a svatá písma. To vše je v souladu s tím, co stojí i v mé knize. Jsou to tatáţ poučení, která jsme i my přijali od našich bratří.

Před nedlouhou dobou jsem měl v noci sen, jak Jeţíš hovořil k velkému stádu oveček a beránků ve dvou řečech: italsky a německy. Byl to jasný, zřetelný sen. Jako vidění.

Z tohoto záţitku jsem vyrozuměl, jak mnoho si Pán Jeţíš s1ibuje od uveřejnění „Andělů v hvězdných lodích“ ve vaší řeči a v německy mluvících zemích pro blaho mnoha duší a mnoha lidí dobré vůle.

Co se týče obou otázek, které jste nám poloţili, moje odpověď zní:

1. Máme stále ještě viditelné kontakty, ale ne tak jako dříve. Staly se řidšími.
2. Abychom byli informováni v čase hrozícího nebezpečí, objeví se na nebi znamení, které bude dobře viditelné všem obyvatelům Země, a v daném čase potvrdí toto kosmické poselství.

Připojuji téţ zprávu, která zprostředkuje dvě líčení mých záţitků při příleţitosti mého prvního setkání ve Fina1e. Jsou to dvě dosud neuveřejněné podrobnosti, které Vám tímto zasílám. Průběţně si můţete od nás vyţádat další novinky.

Objímám Vás v naději, ţe brzy od Vás něco písemného obdrţím.

Váš Giorgio

Milá Anno a Karle!

Tolik věcí mi leţí na srdci, které bych Vám ráda vypověděla! Miluji Vás Jeţíšovou láskou a láskou Panny Marie, jim děkujíc a je chválíc za Vás a Váš ţivot. Denně se za Vás modlíme. Myslíme na Vás jako na milé přátele, jakoţto i na duchovní sourozence, prosté a velkodušné.

Prosíme Pána, aby Vám v jeho světle, míru a lásce daroval mnoho radosti. Prosíme téţ Pannu Marii, aby poţehnala Vaše konání i kaţdou myšlenku Vašeho srdce.

Andělé, naši nebeští bratři, Vás podporují a stojí se svou láskyplnou pozorností a starostlivostí při Vás i při Vašich dětech a těch, kteří Vás milují a které Vy milujete. Myslete prosím i na nás ve svých modlitbách, zatímco Vás sestersky objímá

Vaše Týna

G. D. & T. d. P. V Janově, 25. května 1984

Nejmilejší Anno a Karle!

Váš poslední dopis jsme jiţ očekávali a přijali jsme jej s velkou radostí. Z celého srdce Vám za něj děkujeme.

Dozvěděli jsme se z něho o Vašich potíţích a doufáme, ţe andělé, naši nebeští bratři, při Vás budou stát a darují Vám radost a útěchu i mnoho úspěchů a zdraví, abyste mohli pokračovat ve svém boji pro dobrou věc. Jste bojovníky za věc Nebe.

S upřímnou radostí jsme se v něm dozvěděli, jak se Váš úmysl, který Vám Pán vnukl, uskutečnil vydáním knihy „Andělé v hvězdných lodích „.

Pán Jeţíš mi daroval krásný barevný sen, v kterém mi ukázal, jak na základě překladu naší knihy do němčiny a jejího rozšíření se mnoho duší přiblíţí jeho pravdě a jeho lásce skrze poučení a zkušenosti, které jsme udělali.

Co se týče nadcházejících katastrofálních událostí, pak je kaţdý den ohroţen; ale doufáme, ţe to nejhorší se podaří stále oddalovat pro modlitby mnoha lidí dobré vůle a pro utrpení, které tito lidé pro svou lásku k Pánu musí vytrpět. Můţe se stát, ţe začátek očišťování od zla, které si lidé sami na sebe připravili, jiţ brzy nastane. Modlíme se a přednášíme Pánu Bohu své prosby za záchranu tohoto světa. Bratři nám řekli, ţe v ţádném případě nemáme počítat s tím, ţe bychom rok 2000 přestáli v míru.

Pro německé vydání knihy jsme Vám poslali fotografii, na které Týna a já sedíme na onom místě u Sporonta, na němţ přistála kosmická loď a jeţ jsme téţ společně s Vámi navštívili. Ilustrace, které jste vybrali, budou vhodným doplněním tohoto vydání. Pán Jeţíš Vás odmění za to, co jste pro jeho říši vykonali. Jste skutečně těmi pravými, kteří byli vybráni pro toto dílo na Zemi.

Pro dnešek se s Vámi loučím a objímám Vás

Váš Giorgio

Nejmilejší!

S radostí jsme četli Váš poslední dopis a hned spěcháme se svou prosbou k Nebi o Vaše zdraví. Prosili jsme dobrého Rafaela, aby Vás vysvobodil od stresu a naplnil Vás novou energií a sílou. Bůh ţehnej všechno Vaše konání ve prospěch jeho duchovní misie, jíţ je oslovováno tolik duší a která přináší tolik radosti a příznivých reakcí těch, kteří se zdáli být jiným způsobem nedosaţitelní.

Jsme Vám blízko na modlitbách a cítíme se být s Vámi duchovně i lidsky spojeni . . . a plně zaměstnáni prací pro Pána! Buďte ujištěni, ţe Nebe stojí při Vás a naplní Vás novou silou a odvahou.

Srdečně Vás objímá Vaše oddaná Týna

SLOVA PÁNA ZÁSTUPŮ

učitelům a spoluúčastníkům oběti

15. 12. 1983

Vy jste zlato v tavicí peci světa . . . A já vás nezapřu:

Vy jste moje děti, vytrţené z pout materialismu, očištěné sebezapíráním a ztrátou cti, které jste na sebe vzali.

Má se mým následovníkům vésti lépe neţli mně, mistru všech mistrů?

A přesto se vám vede lépe. Máte mne jako oporu, jako učitele. Co potřebujete, je jen důvěra, která vás musí okřídlit k činům, kterými vezmete Nebe útokem; neboť jste se stali očištěnými a svéprávnými učedníky.

Otcova ruka je vám stejně blízká jako jeho srdce a vyţaduje od vás sebeuskutečnění milujícího dítěte a jeho svobodné rozhodnutí na základě vnitřních impulzů, jeţ se stanou jistotou.

A proto – neobávejte se, vaše rozhodnutí budou důsledkem vedení. Ať cokoliv potká moje děti a ţádá si být uskutečněno, – mezi tím není nic, o čem bych nevěděl, a proto řídím všechna hnutí vašeho srdce, – vţdyť mám svůj příbytek tak blízko u vás a ve vás!

Staniţ se!

A. V.

Kdo bojuje za mne, ten uvidí, ţe Pán zástupů bude bojovat za něho.

Kdo pro mne pracuje, ten uvidí, ţe i Pán pro něj pracuje. Čiňte to málo, co vám ukládám, dobře, a já to poţehnám a bude to k mnohému uţitku.

Jste mým vlastnictvím jiţ od věčnosti, neboť jste mi byli dáni mým Otcem.

Zůstávejte v mém pokoji a já vám dám, po čem ţízní vaše srdce a co vám svět nemůţe dát.

Čiňte, co mají podle mého rozhodnutí moji učedníci činit, a budete spokojeni.

Staniţ se!

G. D., v únoru 1984

Moje děti!

Jakoţto váš Stvořitel a Otec jsem uslyšel vaše slova, jako by byla vryta do vašich srdcí. Neřekl jsem, ţe ten, kdo mi svěří svůj ţivot a bude mi slouţit, bude mnohonásobně odměněn?!

Mnoho let jste mi věrně slouţili. A já jsem vám za tuto věrnou sluţbu seslal své sluţebníky, kteří vám byli velmi nápomocni ve vašem díle. A vy jste prokázali vděčnost ve své lásce k duchovnímu světu, ale především ke mně, svému Stvořiteli, Otci a Příteli.

Slyším hlas vašeho srdce a zapisuji vaše jména do knihy ţivota. Proto myslete na své bliţní, kteří k vám přijdou s prosbou o pomoc, a ve své dětinské lásce ke svému nebeskému Otci buďte jisti mojí přízní.

16. 4. 1984 – A. V.

NĚKTERÉ BlBLlCKÉ PARALELY K TEXTU

Oblaka – Boţí vozy

(Hospodin) Mezi vodami si kleneš síně, z mračen si vůz činíš

a vznášíš se na perutích větru.

ŢALM 104; 3

(Bůh) Uznejte Boţí moc!

Jeho vznešenost se klene nad Izraelem, jeho moc do mraků strmí.

ŢALM 68; 35

Kdoţe jsou ti, kteří přilétají jako oblak? Jako holubice ke svým děrám?

IZAIÁŠ 60; 8

Hle, vystupuje jako mračna, jako vichřice je jeho vozba,

jeho koně jsou rychlejší neţ orlové. “Běda nám, budeme vyhubeni!“

JEREMIÁŠ 4; 13

Viděl jsem, jak se přihnal bouřlivý vítr od severu, veliké mračno a šlehající oheň; okolo něho byla zář a uprostřed ohně jakýsi třpyt oslnivého vzácného kovu. Uprostřed něho bylo cosi podobného čtyřem bytostem, které se vzhledem podobaly člověku.

EZECHIEL 1;4.5

Poloţil jsem na oblak duhu, aby byla znamením smlouvy mezi mnou a zemí.

Kdykoli zahalím zemi oblakem a na oblaku se ukáţe duha,

rozpomenu se na svou smlouvu mezi mnou a vámi i veškerým ţivým tvorstvem,

a vody jiţ nikdy nezpůsobí potopu ke zkáze všeho tvorstva.

PRVNÍ MOJŢÍŠOVA 9; 13-15

Hospodin šel před nimi ve dne v sloupu oblakovém, a tak je cestou vedl, v noci ve sloupu ohnivém, a tak jim svítil, ţe mohli jít ve dne i v noci.

DRUHÁ MOJŢÍŠOVA 18; 21

Tu se zvedl Boţí posel, který šel před izraelským táborem, a šel teď za nimi. Oblakový sloup se před nimi totiţ zvedl, postavil se za ně a vstoupil mezi tábor egyptský a izraelský. Jedněm byl oblakem a temnotou, druhým osvěcoval noc; po celou noc se jedni k druhým nepřiblíţili.

DRUHÁ MOJŢÍŠOVA 14; 19, 20

Kdyţ mluvil Áron k celé pospolitosti Izraelců, obrátili se k poušti, a v tom se ukázala v oblaku Hospodinova sláva.

Tu Hospodin promluvil k Mojţíšovi: . . .

DRUHÁ MOJŢÍŠOVA 16; 10, 1 I

Hospodin řekl Mojţíšovi: „Hle, přijdu k tobě v hustém oblaku, aby lid slyšel, aţ s tebou budu mluvit, a aby ti vţdycky věřili.“ Mojţíš totiţ Hospodinu oznámil slova lidu.

DRUHÁ MOJŢÍŠOVA 19; 9

Mojţíš tedy vystoupil na horu a horu přikryl oblak. A Hospodinova sláva přebývala na hoře Sinaji a oblak ji přikrýval po šest dní. Sedmého dne zavolal Hospodin na Mojţíše zprostřed oblaku. Hospodinova sláva se jevila pohledu Izraelců jako stravující oheň na vrcholku hory.

DRUHÁ MOJŢÍŠOVA 24; IS-17

Tu sestoupil Hospodin v oblaku. Mojţíš tam zůstal stát s ním a vzýval Hospodinovo jméno.

DRUHÁ MOJŢÍŠOVA 34; 5

Mojţíš nemohl přistoupit ke stanu setkávání, neboť nad ním přebýval oblak a příbytek naplňovala Hospodinova sláva. Kdykoli se oblak z příbytku zvedl, vytáhli Izraelci ze všech svých stanovišť.

DRUHÁ MOJŢÍŠOVA 40; 35, 36

Hospodinův oblak býval nad příbytkem ve dne, a v noci v něm planul oheň před očima celého domu izraelského na všech jejich stanovištích.

DRUHÁ MOJŢÍŠOVA 40; 38

I táhli Izraelci ze Sinajské pouště dál, po jednotlivých stanovištích, aţ se oblak pozdrţel na poušti Páranské.

ČTVRTÁ MOJŢÍŠOVA 10; 12

A kdyţ táhli z tábora, býval ve dne nad nimi Hospodinův oblak.

ČTVRTÁ MOJŢÍŠOVA 10; 34

Pak šli dál a rozmlouvali. A hle, ohnivý vůz s ohnivými koni je od sebe odloučil a Eliáš vystupoval ve vichru do nebe.

DRUHÁ KRÁLOVSKÁ 2; 11

Viděl jsem v nočním vidění, hle, s nebeskými oblaky přicházel jakoby Syn člověka; došel aţ k Věkovitému, přivedli ho k němu.

DANIEL 7; 13

Ještě nedomluvil a hle, světelný oblak je zastínil a z oblaku promluvil hlas: „To jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte.“

MATOUŠ 17; 5

Tehdy se ukáţe znamení Syna člověka na nebi ; a tu budou lomit rukama všechny čeledi země a uzří Syna člověka přicházet na oblacích nebeských a s velikou mocí a slávou.

MATOUŠ 24; 30

…potom my ţiví, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak uţ navţdy budeme s Pánem.

1.TESALONICKÝM 4; 17

Hle, přichází v oblacích! Uzří ho kaţdé oko, i ti, kdo ho probodli, a budou kvůli němu naříkat všechna pokolení země. Tak jest, amen.

ZJEVENÍ l; 7

Tu uslyšeli ti dva proroci mocný hlas z nebe: „Vstupte sem!“ A vstoupili do nebe v oblaku, a jejich nepřátelé na to hleděli.

ZJEVENÍ I1; 12

Evakuace

Vztáhl ruku z výše, uchopil mě, vytáhl mě z nesmírného vodstva.

Nepříteli mocnému mě vyrval, těm, kdo nenáviděli mě, kdo zdatnější byli.

ŢALM 18; 17, I8

…potom my ţiví, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak uţ navţdy budeme s Pánem.

1. TESALONICKÝM 4; 17

Tehdy budou dva na poli, jeden bude přijat a druhý zanechán. Dvě budou mlít obilí, jedna bude přijata a druhá zanechána.

MATOUŠ 24; 40, 41

Potom jsem viděl, hle, tak veliký zástup, ţe by ho nikdo nedokázal sečíst, ze všech ras, kmenů, národů a jazyků, jak stojí před trůnem a před tváří Beránkovou, oblečeni v bílé roucho, palmové ratolesti v rukou. . . . Jeden z těch starců na mne promluvil: „Kdo jsou a odkud přišli ti v bílém rouchu?“ Řekl jsem: „Pane můj, ty to víš!“ A on mi řekl: „To jsou ti, kteří přišli z velikého souţení a vyprali svá roucha a vybílili je v krvi Beránkově.“ ZJEVENÍ 7; 9, 13, 14 Dematerializace během evakuace Chci říci to, bratři, ţe člověk, jak je, nemůţe mít podíl na království Boţím a pomíjitelné nemůţe mít podíl na nepomíjitelném. Hle, odhalím vám tajemství: Ne všichni zemřeme, ale všíchni budeme proměněni, naráz, v okamţiku, aţ se naposled ozve polnice. Aţ zazní, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my ţiví proměněni. Pomíjitelné tělo musí totiţ obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost. 1. KORlNTSKÝM 15; 50-53 Rematerializace A zpívali novou píseň: „Jsi hoden přijmout tu knihu a rozlomit její pečetě, protoţe jsi byl obětován, svou krví jsi Bohu vykoupil lidi ze všech kmenů, jazyků, národů a ras a učinil je královským kněţstvem našeho Boha; a ujmou se vlády nad zemí.“ ZJEVENÍ 5; 9, 10 Nová Země a nové Nebe A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře jiţ vůbec nebylo. ZJEVENÍ 21; 1 Kdyţ tedy se toto vše rozplyne, jak svatě a zboţně musíte ţít vy, kteří dychtivě očekáváte příchod Boţího dne! V něm se nebesa roztaví v ohni a ţivly se rozpustí ţárem. Podle slibu čekáme nové nebe a novou zemi, ve kterých přebývá spravedlnost. 2. LIST PETRŮV 3; 11-13 „Království, vladařská moc a velikost všech království pod celým nebem budou dány lidu svatých Nejvyššího. Jeho království bude království věčné a všechny vladařské moci ho budou uctívat a poslouchat.“

DANIEL 7; 27

„Jiţ nebudou hladovět ani ţíznit, ani slunce nebo jiný ţár jim neublíţí, neboť Beránek, který je před trůnem, je bude pást a povede je k pramenům vod ţivota. A Bůh jim setře kaţdou slzu s očí.“ ZJEVENÍ 7; 16, 17 I stane se v posledních dnech, ţe se hora Hospodinova domu bude tyčit nad vrcholky hor, bude povznesena nad pahorky a budou k ní proudit národy. Mnohé pronárody půjdou a budou se pobízet: „Pojďte, vystupme na Hospodinovu horu, do domu Boha Jákobova. Bude nás učit svým cestám a my budeme chodit po jeho stezkách.“ Ze Siónu vyjde zákon, slovo Hospodinovo z Jeruzaléma. On bude soudit mnohé národy, ztrestá mocné pronárody, i ty nejvzdálenější. I překují své meče na radlice, svá kopí na vinařské noţe. Pronárod nepozdvihne meč proti pronárodu, nebudou se jiţ cvičit v boji. MICHEÁŠ 4; 1-3 Poučení, která se týkají času konce, budou dána teprve v této době: „A ty, Danieli, udrţuj ta slova v tajnosti a zapečeť tuto knihu aţ do doby konce. Mnozí budou zmateně pobíhat, ale poznání se rozmnoţí.“ DANIEL 12; 4 I stane se potom: Vyleji svého ducha na kaţdé tělo. Vaši synové i vaše dcery budou prorokovat, vaši starci budou mít sny, vaši jinoši budou mít prorocká vidění. Rovněţ na otroky a otrokyně vyleji v oněch dnech svého ducha. Způsobím, ţe budou na nebi i na zemi divné úkazy: krev a oheň a sloupy dýmu.

JOEL 3; 1-3 (Joel 2; 28-30)

KONEC