Tajemné podzemí – Údolí smrti na Sibiři
Valerij Uwarow
Na sibiřský „fantasy“ Valerij Uwarowa napsal o kočovnících „Neznámý svět“ a „Čas UFO, a na webových stránkách Centra pro výzkum a UFO jevy Anomalnych. V poslední plné verzi se objevila na stranách – sponzorovaný Národní bezpečnostní agenturou Ruské federace (to znamená, ex-KGB – zastíněný. Int.) A ruská Zeměpisná společnost měsíční „Nexus“ č. 1 / 2004. Dle způsobu, se ukázalo, že Valerij Uwarow v současné době je ředitelem odboru pro výzkum Ufologie, Paleonauk a Paleotechnologií na Akademii národní bezpečnosti Ruské federace.
Pokud máte zájem o články vztahují se k výše uvedenému (nízké vstupní náklady – jen 999 výtisků) měsíčně, nebo na internetové adrese: www.nexusmagazine.ru.
55Uwarow, W.: Strange struktur na Sibiři, Unknown World, č. 8 (92) / 1998, ss.36-37 a 42
A zde je plné znění zprávy, které je uvedeno v ruské „Nexusie“:
Na severo-západně od Jakutska, v horní Wiluja, je v zapomenuté tundře město se stezkou dávné obří katastrofy – velký rozvrácených lesů, které budou odhadnuty asi na 800 po sobě jdoucích let, a rozptýleny stovky kilometrů po krajině. Na zemi jsou tam nějaké divné, neznámé a nepochopitelné, kovové předměty, které se nachází hluboko ve věčně zmrzlé zemi. Jejich přítomnost je zjevně na povrchu země, pouze tím, že mění barvu a složení vegetace. Historicky, na území které se nazývá „Ułjuju Czierkieczech“, což v překladu znamená tolik jako „Údolí smrti“.
Již mnoho let Jakuti obchází neslyšící stovky kilometrů kolo regionu, který hrál a nadále hraje nejen o osudu civilizace, ale na celé planetě důležitou roli.
, Který sjednocuje velké množství různých zpráv a materiálů, tak jsme se rozhodli říci čtenáři o tom, které mohou změnit obraz okolního světa a místo člověka v něm, čte-li to, co je napsáno níže.
A za plného jasu obrazu, utajované historie do tří částí, první z nich bude prezentovat svědky a jejich vztahy v takové podobě, v níž přišli k nám. V druhé části legendy se čtenář dozví o obyvatelích, kteří žijí v těchto místech, a vztahy sousedních národů, kteří sledují podivný úkaz. To je důležité z toho důvodu, že čtenář je schopen číst a strávit každý detail z těchto příběhů. Takže proto informujeme čtenáře o tom, co se tam děje a kdo za tím stojí.
Část I.
Města, které budou uvedené, lze charakterizovat jako obtížně dostupné v bahně, na něž se vztahuje téměř nepřístupná tajga v oblasti téměř 100 000 čtverečních kilometrů – viz Obr. 1. Na stránkách jsou zajímavé příběhy vypovídající o kovových objektech neznámého původu.
Proto, aby se vrhlo světlo na to, co se děje, tak jsme se rozhodli přinést čtenářům staré legendy, která vypovídají o zemi. Kromě toho se podařilo nastavit některé prvky z místními paleotoponomiki (vědy, která se zabývá význam bývalých názvů zeměpisných objektů). Všechno ukazuje na skutečnost, že současné báje a pověsti vypovídají o konkrétní věcí a jevech.
A už dávno do Údolí smrti Evenk, kolem bývalé kočovné stezky – až Bodajbo z Annybaru a potom k pobřeží. Dokonce roku 1936 obchodník Sawwinow obchoduje, a když odešel do důchodu z úroků (jej donutila spolupracovat s NKVD – zastíněný. Int.), definitivně opouští obyvatelé těchto míst.
Nakonec, starší majitel obchodu a jeho vnučka Zina se rozhodli jet do Sjuldjukaru. Někde tam je v oblasti Międzyrzecza Chełdju – což znamená ve volném překladu z evenkejského jazyka „železné House“ – vnučku dědeček vedl jen k malé, placaté červená kopuli, kde točitým vstupem se dostali k řadě kovových kotců, v nichž přenocovali.
Pro jistotu, jak vysvětlil dědeček, proti mrazu (i zde mohou být mrazy až -50°C) Uvnitř existuje takové teplo jako v létě. Historicky, místní lovci byli mezi těmi smělými, který se nebáli více odpočívat a tábořit v těchto oblastech. Ale pak začali vážně trpět, a ti, kteří tam byli několikrát za sebou, rychle opouštějí údolí … Jakuti říkají, že je „chudý lid a nemají kam jít.“ Umístění těchto staveb znali jen senioři, mládež, která se zabývala lovem často svého času opouštěly tyto místa. Byli donuceni zanechat kočovného života a tak už nevěděli o tomto místě. Jejich potomci měli budoucnost již vyřešenou, a proto pro ně tato informace byla ztracena s věkem. V současné době tyto pozice objektů pouze vyčíst z místních názvů a pověsti.
Geologové podle následujících pokynů starších osob, objevili ze země vyčnívající hladké kovové polokoule, načervenalé barvy, velkého průměru s okraji tvrdými jako břitva. Tloušťka stěny byla 2 cm a ze země vystupovaly 1 / 5 jeho průměru. Vstup do ní byla tak vysoký, že člověk mohl klidně vstoupit do jeho interiéru. Název jeho jména byl zaslán Jakutsku.
Existují i jiné objekty – subjekt, z kovu a půlkulaté poklopy, které promítají do země obrovské trojúhelníkové, kovové ozubené a pyramidy.
V roce 1979 objevil geolog polokouli, když se snažil najít archeologickou expedici z Jakutska. S ní byl starý průvodce, kteří ve svém mládí spatřil toto „něco“ jen jednou, ale podle jeho slov, místo se velmi změnilo. Je třeba poznamenat, že v tajze můžete jít 10 kroků od objektu a pokud si neoznačíte cestu, příští den můžete místo najít pouze náhodou. (To je pravda, tajga nemá nic do činění s lesy v Evropě – je víc, než prales v pravém slova smyslu.
Přestože v minulém století, dobře známý badatel – Wiluja – R. oprava – to vzali na vědomí:
V Suntarze (jakucký městys – zastíněný. Aut.) Poznamenal mě, že v horní části povodí Wiluja je potok Ałgyj Timirbit ‚(což přeloženo do ruštiny znamená tolik jako „velký utopený hrnec “ – na vědomí. Aut.), Které spadají do Wiluja. Nedaleko od pobřeží v lese, je tam obrovský hrnec vyrobený z mědi. Jeho velikost je neznámá, protože na místě si můžete prohlédnout jen okraj, zarostlý, ale jen několik stromů. (1853 a dále)
Jan Pavel II rovněž poznamenal, že vědec dávných kultur Jakutska – NA Archipov:
… Mezi obyvateli povodí Wiluj, kde je dlouhou dobu cizí konstrukce v pravém horním toku, obrovský kotel s mosaznými – odlitky. Komentář si zasluhuje hlubší zvážení, a také oblasti, kde jsou tyto mytické nádoby, kde několik místních názvů, obsahují slovo „Ołgujdach“ – což znamená „kotlem“.
A toto jsou výňatky z dopisu jednoho člověka, který pobýval v Údolí smrti. Michail Korieckij od Vladivostoku (ryc. 3) píše takto:
Byl jsem tam třikrát. Poprvé v roce 1933, kdy mě bylo 10 let, spolu s otcem jsme tam jezdili pro peníze a pak v roce 1937 – už bez otce. V poslední době jsem tam byl v roce 1947 – s mládežnickou skupinou.
Údolí smrti se táhne podél přítoku řeky Wiluj. Ve skutečnosti je to celá řada roztáhlá podél říčního údolí. Ve všech případech jsem tam byl s průvodcem – Jakutem. Nešli jsme tam pro účely cestovního ruchu, potřebovali jsme v tomto lese rýžovat zlato.
Pohled na tajemné objekty, kterých je tam opravdu hodně, a to proto jsem zde během posledních tří sezón viděl sedm takových „kotlů“. Všichni vypadaly extrémně velké: 1 – Rozměry: 6 – 10 m v průměru, 2 – byl vyroben z neznámého kovu. Tento člověk napsal, že byli z mědi, ale já si nemyslím, že to byla měď. Pointa je v tom, že „kotel“ nepodléhá žádnému řezání nebo sekání nástrojem, jak jsem jednou zkoušel. Tento kov není rozbitný a není kovatelný. Měď po kladivu zanechává stopy po nárazu. A tento „měděný“ na kterém je stále na povrchu vrstvička materiálu podobný šmirglu. To však není vrstva oxidu kovu Pasivace – to se nedá odříznout ani odebrat.
Nemůžeme najít na místě nějaký vstup do hlubin země – viz Obr. 2b, ale uvedl, že okolní vegetace kolem těchto „kotlů“, je nepřirozená. Docela rozdílná od rostlin, které rostly kolem nás. Ta byla více svěží: lopuchy ohromných listů, a velmi dlouhé lodyhy, velmi dlouhé, podivné trávy – 1,5 až 2 x vyšší než člověk. U jednoho z kotlů jsme odpočívali všech šest ze skupiny. Odpočívání není nic špatného, ale šli jsme od toho, aniž by to mělo na nás špatné účinky. Někomu po tom bylo vážně špatně. A jednomu z mých přátel za jeden měsíc slezly všechny vlasy. Mě na levé straně hlavy – o kterou jsem byl opřen a spal – se vyskytly tři malé vředy. Poté nás ošetřují celý život, ale nemůžeme na tento den zapomenout …
Z přestávky jsem si odnesl i tajemný kus kovu. Ten, který by mohl být kamenem. Ale ne tak obyčejným – to byla dokonalá polovina koule o průměru 6 cm. Byl černý a neměl na sobě žádné viditelné příznaky opotřebení, byl velmi hladký – podobně jako vyleštěný. Mluvím o tom z toho důvodu, že jsem ho našel uvnitř jednoho z těchto „kotlů“. V Yakutsku jsem suvenýr přivedl do vesnice Samarki (Division Czugujewski, Primorskij země), kde moji rodiče žili v roce 1933 pospolu, dokud se babička nerozhodla k rekonstrukci domu. Bylo nutné vyměnit skleněné okna a diamant na řezání skla žádný nebyl v celé vesnici. Snažil jsem se o řezání skla okrajem této kamenné polokoule – a ukázalo se, že kámen řeže kusy skla s pozoruhodnou lehkostí, takže pak můj kámen jako se používal diamant u všech mých příbuzných a přátel. V roce 1937 jsem ten kámen dal dědečkovi, který byl na podzim zatčen a deportován do Magadanu, kde byl bez soudu držen až do roku 1968, kde tam i zemřel. Teď nikdo neví, co se stalo s mým kámen …
Ve svém dopise Michail Korieckij zdůrazňuje, že v roce 1933 Yakutský průvodce mu řekl, že před 5-10 lety, našel několik „kulovitých kotlů“ (byli naprosto kulaté), které jsou vysoké (vyšší než člověk) zabořené v zemi. Z zcela novým vzhledem. A pak lovec viděl, že jsou rozbité a rozhozené do okolí.
Korieckij uvádí, že byl dvakrát u jednoho „hrnce“, a že i v průběhu let je stále v terénu. (Spíše ve věčné zamarzlé půdě.
Výzkumníci z města Mirnyj – A. Michajłowskij J. Gutieniew a řekli, že v roce 1971 někteří lovci Evenkové jim řekli, že v oblasti Międzyrzecza Njurgun Bootur (což znamená, TT: „Ohnivý hrdina“) a Ataradak ( bod. „Místo Tříhranný ostroh“) v projektu, byl uveden název celého města – „velká Trojhranný železný ostroh“ – viz Obr. 4., na Międzyrzeczu Cheljugir (TT: „Lidé Železní“) je železný brloh, v němž leží chudí a černí lidé v jednookých železných pancířích. Řekli také, že tam může přivést lidi, protože to je docela blízko, ale nevěřili mu. Bohužel, již není mezi živými …
Všechny ze zajímavých objektů byly ztraceny v díle přehrady na Wiluju (Wilujska Vodní elektrárna – wew – viz. Obr. 5), není daleko od města Erbij. Podle příběhů zdejších stavitelů, když otevřeli odvodňovací kanál a osušili spodní části nádrže se tam nacházely konvexní kovové stěny nebo letadla – mírně vypouklá. Tento plán je tlačil, časově a směru výstavby, honily je rozhodli že to není zase jejich starost a pokračovali mrzutě ve vědeckých prací.
Existuje mnoho dalších příběhů lidí, kteří se setkali s podobnými strukturami, ale najít místo je na zemi, je nesmírně obtížné. (To je pochopitelné, protože v dobách Sovětského svazu, ještě nepoužívali GPS přístroje, který by měly být schopny zadat zeměpisné souřadnice místa na několik tisícin stupně.) Jeden starší jednou řekl, že rozsah Tong Duur Ottoamoch proudu toků (což znamená doslova „díru na Zemi“), že je tam díra do hlubin nebezpečných jeskyní, které nazval „Rachotící bezedné.“ Takové jméno se objevuje v legendách, které říkají, že tam bydlí drak ohně, který hoří všude okolo. Přesně tak každých 6-7 staletí se tam zázračně vyrval nahoru na nebe „zázračný bolid“, který odlétal někde v jejich dal, a – soudě podle kronik jiných národů Sibiře – vybuchoval, nebo následně po výbuchu na místo odjezdu, což je v tomto místě v okruhu stovek kilometrů od epicentra výbuchu a změnil ve vypálenou poušť s jeho roztříštěnými energetickými kameny … (Tato skutečnost je nějak spojena s událostmi na Sibiři, která se konala dne 30. června roku 1908 – to také došlo k výbuchu, jen jeden? / Tunguské Body vesmíru. Mohl by to být také výbuch a „zázračného bolidu“, jako důsledek kolize s asteroidem, který byl téměř nad Zemí? – poznámka davu.)
Yakutské legendy obsahují mnoho zmínek o záhadných explozích, ohni a sloupech ohně vzlétajících nábojů – viz Obr. 6 a 7. Všechny tyto jevy jsou spojeny tajemnými způsoby, i s tajemnými kovovými konstrukcemi, běžné v Údolí smrti. (V roce 2001, přišel ke mně v Jordanowie Yakut Polonus – Antoni pana Bonaventure Cywinski z Mirnego, jehož žena – rodná Ewenkijka mu řekla o explozích a záhadných jevů světla, které tam Yakutský obyvatelé sledovali v lokalitách povodí Wiluja v 60tých letech XX století, ale spojují většinu těchto jevů s existencí vojenské pozemní jaderné energii a provedeným jaderným testům, a existující základny, z kterých tam byla odpálena střela z vojenského kosmodromu sovětských / ruské / kosmických sil v blízkosti Pliesiecku Archangelsku, než s tajemnými ‚kotly.
Některé z nich jsou obrovské, kulaté „železné domy“, – viz Obr. 8. ani okna ani dveře – pouze v horní části kopule je „prostorný poklop.“ Některé z nich se už docela propadly do věčně zmrzlé půdy, a pouze na povrchu zůstaly tyto výčnělky v podobě kopulek – viz Obr. 9.
Pamětníci, kteří se navzájem neznají, popisují objekty stejným způsobem „hromové železné domy s bočnicemi“ do všech podrobností.
Ostatní objekty – roztroušeny po celém území vrcholy kovových polokoulí (viz obr. 2), jsou přikryty a není známo, správně – co je to. Ale Yakutské legendy říkají, že absorbují létající zářivé kulky „Pohonné kouřové hmoty a ohně náhubek“ z „klapacími ocelovými střechami.“
Proto je také vylétají ohnivé objekty, které jsou podle popisu činnosti, podobné jako moderní jaderné výbuchy. Každý výbuch nebo sérii explozí se se objevují za století „železné ústa“ vyletují a létají ve vzduchu, ohňové míče a nevytváří větší vliv v létání, než do tvaru tenkého sloupu ohně. Na vrcholu své formy je pak velká ohnivá koule. Rozléhá se čtyřikrát mocný hrom – znovu a znovu, v kuse, to se vyšplhá do ještě vyšší výšky a odlétá zanechajíc za sebou dlouhou ohňovou cestu dýmu. A pak se z dálky se ozve silná exploze …
Mezi 50ti těmito prakticky pustých území, ale spíše v jeho severní části, operují vojenské jednotky, které se dopustili řady testovacích jaderných výbuchů. Jedním z nich doprovázela zvláštní situace. Zahraniční odborníci dodnes nemůže pochopit, co se tam stalo. Bylo to v září 1990, kdy oznámila německá rozhlasová stanice Deutsche Welle, že Rusové provedli v roce 1954 jaderný test o síle 10 kt TNT. S vypuknutím neznámých příčin parametry byly 2-3 tisíc krát vyšší, než se předpokládalo, výbuch byl kapacity 20-30 milionů tun, které zaznamenaly všechny světové seismické stanice. Důvodem pro toto podivné posílení energetické exploze, je stále nejasné. Agentura TASS vydala prohlášení, že omylem odpálili kompaktní vodíkovou hlavu, ale jak čas ukázal, „vysvětlení“, neodpovídá realitě
Část II.
Zkusme si podívat do dávné minulosti, která je popsána v epickém materiálu místních obyvatel.
Byla přenesena z místa na místo legenda, v těch dávných dobách, kdy všechno začalo, usadilo se v této oblasti pár kočovníků v Tunguzi. Poté, co viděli jejich odlehlé sousedy, ve stejné době když je obstoupila neproniknutelná mlha a děsivý řev otřásl okolím. Rozpoutal se neuvěřitelně silný hurikán, a monstrózně se zatřásla zem. Slétaly ve všech směrech obrovské blesky z oblohy. Když vše utichlo a mlhy se rozplynuly, před jejich očima zírali na neuvěřitelnou scenérii: totiž že natažen směrem k horní polovině země, ležela lesklý podélný objekt, který byl viditelný v okruhu několika dnů ‚cesty od ní …
Během příští dnů přístroje emitovaly nepříjemný, slyšitelný drásající hluk, a pomalu, postupně snižoval jeho výšku, zatímco mizel úplně do země. Na jeho místě havárie bohužel zůstal jen ze země vyčuhující velký „čumák“ a pak jen díra. (Tento motiv použít, mimo jiné, sovětský spisovatel Vladimir Afanasjewicz-fantasta Obruczew / 1863-1956 / v románu „Pluto“, a jeden americký – Edgar Rice Borroughs / 1875-1950 / tvůrce pohádek na Tarzana Pellucidarze – zastíněný. Int.) Z otvorů vystupoval dusivý smrad, a proto se v blízkosti nikdo nezdržoval. (Podobný motiv byl později použit americkými spisovateli: Howardem Phillipsem Lovecraftem (1890-1936) a Robertem E. Howardem (1906-1936) ve svých hrdinských příbězích fantasie a hororu – poznámka.) V díře v zemi, bylo vidět, jak se čas od času ukazuje „rotující ostrov“, který vypadá jako by býl krytem kryjící díru. Kdo ze zvědavosti zabloudil na tomto území, nikdy se nevrátil …
Uběhlo mnoho staletí. Život šel dále svou cesto … Nic nepřipomínalo některé dřívější události, ale jednou došlo k malému zemětřesení a vylétlo do nebe tenké „Ohnivé tornádo.“ Na jeho vrcholu byl oslnivě jasný Ohnivý míč. Tuto oblast přelétávala „za hřmotu čtyři hodiny v kuse“ na vodorovné trase letu a zanechala za sebou hořící stopu, pak letěl k zemi a zmizel za obzorem, kde se ozval výbuch. Kočovníci byli nervózní, zda toto není „démon“, a nepřinese jim nějakou újmu, ale zdálo se, že po výbuchu na okolní krajině se nic nedělo. Během několika málo desetiletí, se historie opakovala: „Ohnivá koule“ letěla ve stejném směru a zničila jejich sousedy. Viděli, že „démon“ je, jakoby jejich ochránce, začaly vznikat o něm legendy a nazvali ho Njurgun Bootur (Bator, Batur, Batyr, Baatar – v různých jazycích Střední Asie – zastíněný. Int.) – Hrdina požáru.
Ale kdysi stalo něco, dokonce na nejodlehlejším pozemku … z podsvětí, se s ohromujícím hukotem z praskliny vystřelil obrovský ohnivý bolid i. .. Exploze byla přímo nad ní. Země se zatřásla v hrozném rachotu. Zastínilo to i projev některých sopek popřetínaly vrstvy v hloubce více než 100 m. Po tomto vypuknutí tam dlouho bublalo „moři ohně“, „rotující ostrov.“ Následná exploze porazila oblastech lesy v okruhu nejméně 1000 km. Kameny se rozprskly po celém světě, stejně jako po útoku v místě výbuch hromadného ničení, a neuchránilo nikoho před smrtí. Všichni z okolí vymřeli pro nějakou podivnou nemoc.
Zhruba po 600 letech mnoho generací změnilo trasy cest. Zapomněli při rozhodování na osud svých předchůdců, a tyto stránky byly zapomenuty. A. .. vše se opakuje. Na obloze se objevily jasné, ohnivé koule Njurgun Bootura a letěly opět za horizont, kde výbuchly. Po několika letech na oblohu vystřelil další bolid – tentokrát nazýván Kjun erbij (TT: „průzračný posel vzduchu“ nebo „kluk“ – na vědomí. Aut.). Pak zase se stal ohromný výbuch, také „podobný“ legendě. Obdržel jméno uot Usumu Tong duur – což lze přeložit jako „nepřátelský nováček, který převrátil zemi, a skryl se ve své sluji, ničící vše kolem ohňovým tornádem.“ Byla to výzva k boji dvou protivníků – Tong Duuraja s Njurgunem Booturem.
Nejdůležitějším prvkem těchto legend byl podklad v odletu z Duuraja Tong a jeho bitva s Njurgunem Booturem. A stalo se toto: první Sytič se vyrval nahoru na nebe věži podobné ohnivé tornádo, na jehož vrcholu je poháněn „velký míč Fiery“, který po pár taktech bleskově vylítl vysoko na oblohu. Spolu s ní vylítli jeho následovníci – „hejno červených horkovzdušných trub“, což vyústilo v paniku po celé zemi.
, Ale také znalosti a události, kdy Tong Duur se setkat s Njurgunem Booturem nad místem jeho odjezdu. Poté, co se stalo něco podobného, byly tyto pozemky dlouho opuštěné! …
Foto z akcí zhruba vypadat takto: z „úst“, by mohlo vyletět několik „horký hrdinové“, a po průchodu do některé z výše uvedených vzdáleností explodovali na jednom místě. Cokoliv, co se stalo při výstupu Tong Duuraja. Testy vrstev půdy z toho důvodu, naznačují, že tato ohniska nastávají každých 600-700 let.
Legendách se tyto události živě odrážely, ale chybí jim zápis, nedovolený pro registraci a dokumentace o nich. Nicméně, tento problém byl odstraněn díky historickým záznamům jiných asijských národů.
Část III – Kronika jiných národů.
K několika explozím došlo v době, kdy lidé byli schopni psát a byly zdokumentované v tomto směru důležité události v interval 600-700 let, kde byly nějaké problémy, a nebyly překážkou ani pro jasnovidce.
Všechny tyto události jsou zaznamenány v materiálu sepsaných eposů – podložených legendami. Je zajímavé, že podobná legenda se objevila v rovníkové oblasti naší planety, kde se náhle zobrazující výbuchy na nebi „koule s ohněm“ staly frustrací center starověkých civilizací.
Soudě podle výsledků výzkumů prováděných v oblasti Horního Wiluja od SA Fiedosiejewą Wave, zaznamenávají lidé podobné zážitky v těchto oblastech již od začátku IV tisíciletí př. n. l. V prvním tisíciletí Anno Domini linie historického vývoje, je podobný záznam, který není v rozporu s možným datem posledního výbuchu, který proběhl v září roku 1380. Vybuchlý rachlý oblak zatmí na pár hodin sluneční světlo v celé Evropě. V některých zemích měly silné zemětřesení. Tyto události se přesně popisují v historických pramenech. V Ruských letopisech (kronikách – zastíněný. Crowd.) Tato akce se konala v souvislosti s bitvou u Kulikowy oblasti;
… rozvála se oblačnost v druhé polovině dne.
Vítr vál takovou silou, že se proti němu nemohl vystřelit šíp z luku, skutečnost, že byl požehnán, aby Ruští vojáci velkovévody Dimitrij Dońskiego, nemohli udeřit na Tartars a distribuovat tak šípy ve velké bitvě. Ještě přesněji popisuje vypuknutí legendy Tunguzów. Soudě podle popisu v nich obsažených, můžeme připustit, že je to stále něco několikanásobně horší, než moderní zbraně s jadernou fúzí.
Budeme-li brát jako referenční bod události v letech 1380 a postupovat do jeho minulosti, je třeba si všimnout dalších takových momentů. Například v roce 830 byly zničeny Mayské indiánské kultury (autor myslí tak-zvaný kolaps staré říše) sídlící na poloostrově Yucatán v Mexiku. Mnohé z jejich měst byly zničeny, zatímco je potkal silný dopad. S jakuckými legendy jsou kompatibilní některé správy v Bibli: egyptských sedm pohrom nebo zničení Sodomy a Gomory. V jedné dnešní arabské oáze v poušti v minulosti bylo zcela zničeno a spáleno starobylé město. Podle legendy to byl výbuch ohnivé koule, která se kdysi objevila na obloze. V indickém městě Mohenjo-Chropyne archeologové objevili v troskách města stopy události roztavený kámen svědčící o výbuchu, který je srovnatelný s jadernou explozí.
Podobné události jsou popsány v čínské kronice ze čtrnáctého století, v nichž je zmínka o tom, že daleko na severu (Číňané nazývají tuto oblast „Pozemek Ďábla“ – na vědomí. Int.) se objevila na obzoru na kterém vznikal obrovský černý mrak, z něhož létaly velké kamenné bloky. Kameny z nebe se sypaly také ve Skandinávii a Německu, kde padalo v několika městech. Vědci zjistili, že to jsou obyčejné kameny a došli k závěru, že zřejmě někde došlo k sopečné erupci.
Snad právě to bylo příčinou těchto neštěstí Tong Duur vylétající z „citlivých“ míst v průběhu mnoha staletí? Pokud Njurgyn Bootur při jeho vzniku zapálil polovinu nebe, Tong Duur výrazně ho překonal v jeho velikosti a – s odletem z top – doslova mizí z pohledu. Přesto je zaznamenáno, že v Údolí smrti se zdá být zvýšené pozadí záření Země, a žádní odborníci to nejsou schopni vysvětlit.
My tři centy …
Když před pár lety jsem udělal první neúplný překlad vztahující se Valerij Uwarowa k Údolí smrti, prostě jsem si myslel, že to je další švindl, který autor vzhledem k tomu, že již jednou popsal o kanálu poslaných k Michaeli Hesemannovi UFO fotografie z oblasti Kavkazu, která se ukázaly být fotomontáží z polského filmu „Na Stříbrné koule“, v režii Stanislawa Zulawskigo. Byl tam na Měsíci zavádějící program podobný MM-a-LM, jako U. S. program Apollo. Místní novinky, které přináší Uwarowa potom co sestřelil Hesemanna pro několik tisíc slov … A Bronislaw Rzepecki, já a několik dalších polských ufologů, jsme museli řešit tento nesmysl již několik let.
Pravda se ukázala být trochu odlišná – jak to bylo ve skutečnosti – která zahrnovala rudé Vadim K. Ilin ze Sankt-Petersburského týdenníku „NLO“ – že Uwarow sám padl za oběť podvodu a obrázky prodal a zinkasoval peníze někoho jiného. No, teď z pohledu několika let, nebudeme brát za neplatná. Tento vztah se objeví v novém světle, protože je zveřejněn dopis sponzorovaný hlavních vědeckých společností a vládních agentur Ruské federace, což by zaručilo jeho spolehlivosti a objektivitu.
Takže, co bude následovat? Předpokládáme-li, že Uwarow píše pravdu, budete se muset vypořádat s dalším artefaktem z dlouhého řetězce, jejichž buňky jsou podivné předměty nalezené v dolech po celém světě na jedné straně, a Atlantis tajemnou zemi, Šamballa a Agharta, na straně druhé. Jednalo by se o další důkaz o existenci naší civilizace paralelně s mimozemskou na celém světě, nebo existují paralelně na Zemi – to je důvod, proč jsem zmínil Obruczewa, Lovecrafta, Howarda a dalších spisovatele SF, fantasy, a hrdinských divných Fiction – nebo existenci mocné civilizace, která zde existovala dávno před námi — Dr. Miloš Jesenský, kde píše ve své knize „Bohové jaderné války“, a naší společné práce „Tajemství Měsíční jeskyně.“ Oba s Dr. Jesenským nejde o hypotetické možnosti, ale o konkrétní fakta, nad nimiž již můžete začít na pořadu dne. Jednoduše již da …
Máme se bát jen jednoho, a sice, že někdo může vyprostit tyto artefakty, a posoudí, jak se často v dějinách naší civilizace – střídaly úžasné technologie proti jiným lidem. A opět, se historie opakuje, a to se musí opakovat tolikrát, kolikrát se projeví jako výsledek našeho krátkého-vidění, nedostatek fantazie, nebo jen obyčejná lidská hloupost …
Přeloženo z ruského originálu. poznámek pod čarou a komentáře : Robert K. Leśniakiewicz
* * * * * *
Sibiř, od Uralu až po Vladivostok, je země v podstatě nikoho, nedotčená civilizací, nedostupná a záhadná. To, že se tam nachází ve zmrzlé půdě mamuti, dobře konzervovaní, jejichž maso se dá dokonce po desítkách tisíc let jíst, jsme přijaly jako fakt. Ovšem tajga skrývá mnoho bohatství, ať už nerostného tak i historického. Je to země, která nám přichystá nejedno překvapení. Vzhledem ke skoro naprosté nedostupnosti tam mohou existovat věci, o kterých se nám ani nesní.
Nemohu posuzovat, jestli výše popsané skutečnosti jsou pravdou, ale jde jistě o velice zajímavou věc, což jistě budou všichni souhlasit.
Těžko říct, čím asi mohou být způsobené výbuchy létajících koulí, protože podle popisu se to nepodobá žádné přírodní činnosti dosud známé. O to je to zajímavější. Rovněž je zajímavé, že tyto projevy se periodicky opakují už minimálně tisíc let, možná i několik tisíc, těžko říct. Jasné je, že to je dlouhodobá tradice.
Ovšem nejzajímavější jsou popsané podzemní objekty kovových staveb neznámého původu a stáří. Možná jsou staré několik desítek tisíc let. Musíme brát v úvahu, že Sibiř byla před desítkami tisíci lety kvetoucí krajina s mírným podnebím, kde se proháněla různá zvěř i s uvedenými mamuty až najednou a prudce tuto oblast zasáhla doba ledová a zmrazila vše, co v té oblasti bylo. Psal jsem o tom, že v oblasti dnešní pouště Goby bylo jezero, na kterém byl ostrov na kterém a pod ním v podzemí žila dávná vyspělá civilizace. Pozůstatkem je dnešní, nebo chcete-li dřívější Agharta, ovšem v jiném místě. V dnešní oblasti Sibiře, mohly existovat města a jiné objekty těchto civilizací. Nebo, a to považuji za pravděpodobnější, tyto popsané objekty jsou cizích kosmických civilizací. Nasvědčuje tomu to, že jsou vyrobeny kvalitně a z kovu, nebo slitiny, která je nám asi neznámá. Ani v nejmenším si nedovedu představit jaký kov by mohl mít takové vlastnosti. Záhadné je i to, že vydává nějakou radiaci, která neprospívá lidem, ale rostliny kolem ní jsou až nepředstavitelně bujné. Pokud to neprospívá živým tvorům, neprospívalo by to ani mimozemšťanům, pokud by neměli skafandry, což považuji za nesmysl.
Otázka neméně důležitá je, k jakému účelu tyto objekty sloužily. Když se podíváte na obrázky, jak vypadají, tak nějak mě připomínají Měsíční jeskyni a nákres popsaný médiem z Brna až na to, že je tam více komor a mají poklopy. Stáří je možná taky několik desítek tisíc let a patří možná vznikem do stejné doby. Kdo ví, co je v podzemí, protože samostatný objekt tak, jak tam je nedává smysl.
Co vy na to? Co si o tom myslíte? Jsou na naší Zemi další takové a podobné záhady?
Jenom škoda, že nemohu tyto objekty spatřit na vlastní oči, to by bylo bádání.
Toto není ojedinělá zpráva o záhadných, uměle vyrobených tunelech a záhadných podzemních prostorách. Další vztahy řekneme, že sklo s dokonale kruhovou-sekcí objevili ve Spojených státech při práci provádějící v jednom z lomů ve státě Ohio. Šachta byla zasypána pracovníky, protože nevěděli, jaký význam by objev mohl mít. Podobné jeskyně jsou také umístěny někde v Austrálii.
Víte o nějakých dalších? Sem s nimi!
