Ještě k „Údolí Smrti“

15.05.08 Valery Uvarov

Ve střední části Sibiře (Rusko), západním směrem od města Jakutsk se nachází nepřístupná oblast s pozůstatky něčeho, co nasvědčuje, že zde došlo k jakési katastrofě gigantických rozměrů. Jsou to velké lesní plochy s vyvrácenými stromy, z nichž některé rostly až 800 let, a na stovkách kilometrů roztroušené úlomky velkých skalních bloků. Mimo to se zde nacházejí podivné kovové objekty neznámého původu, jakési kotly, většinou zapadlé pod zemský povrch a jen z malé části (nebo vůbec) vystupující ven. Jejich podzemní výskyt signalizuje odlišné rostlinstvo (odlišné barvou, tvarem…) v daném místě. V minulosti se tato oblast nazývala Uljuju Čerkěčech, což znamená Dolina smrti. Celá oblast tzv. Doliny smrti je ztěží dostupná pro bahnitou půdu s neprostupnými rostlinami. Tato část tajgy se rozprostírá na ploše 100 000 kilometrů čtverečních. V minulostí se na tomto území pohybovali kočovní Evenkové (zvaní též Tunguzové). Ještě do roku 1936 s nimi obchodoval kupec Savvinov, ovšem jakmile byl vládními kruhy přinucen tuto živnost ukončit, i původní obyvatelé – Evenkové – byli, z důvodu přežití, nuceni z území odejít.

Vnučka Savvinova si vzpomíná, jak ji děda – ještě jako malé děvčátko – jednou při cestách za Evenky zavedl k nevelké zploštělé červené kopuli. Vchod dovnitř připomínal ulitu šneka, kruhovými závity směroval dolů, kde bylo množství kovových místností. Tam také jednu noc přespali. Starý pán ujišťoval vnučku, že v těchto kovových schránách je vždycky teplo jako v létě, přestože venku se teplota pohybuje kolem mínus 50 stupňů Celsia. Jak děda vyprávěl, dříve v těchto kopulích častěji přespávali místní lovci, ovšem poté je vždycky postihla neznámá choroba, na kterou brzo umírali. Od těch dob je oblast považována za prokletou a jak dnes říkají mladí Jakuti, raději se jí vyhýbají, přestože zvědavost na neznámé artefakty může být veliká.

Z roku 1936 je v Jakutsku dochovaný záznam badatele geologa, který se tenkrát na březích řeky Ojguldach s pomocí popisu místních stařešinů dostal k jednomu obzvlášť velkému kotli. Zaznamenal, jak nalezl ze země vystupující hladkou kovovou, v červené barvě, polokouli, jejíž okraj byl ostrý jako břitva. Stěny byly tlusté 2 cm a podle odhadu z celé kopule vystupovala nad zemí pouze jedna pětina celé její velikosti. Vstup dovnitř byl tak prostorný, že tam mohl vejít člověk sedící na sobu.

Podle tohoto popisu se v roce 1979 členové archeologické expedice pokoušeli nalézt onen kotel. Měli s sebou starého průvodce, který za svého mládí takové věci několikrát viděl na vlastní oči. Ovšem podle jeho slov, se místo za ta léta velice změnilo a expedice se vrátila s nepořízenou. Porosty v tajze jsou tak husté, že ani na vzdálenost deseti kroků není možné něco zpozorovat.

Jak uvádějí další badatelé z posledních desetiletí minulého století, zprávy o existenci kotlů či polokoulí jsou dochovány nejen v ústní tradici, ale i v místních názvech. Například v oblasti horního toku řeky Viljuj se do ní vlévá menší říčka s názvem Algyj Timirbit, což znamená „Velký kotel utonul“. Podle místních obyvatel kolem řeky Viljuj se mělo nacházet více obrovitých kotlů zhotovených z bronzu. Mnohé menší říčky mají stále v názvu slovo „olgujdach“, což znamená kotel či kotlový.

Podrobný popis Doliny smrti uvádí také Michail Koreckij z Vladivostoku, který tamní místa navštívil celkem třikrát. Poprvé s otcem, když mu bylo deset roků (v roce 1933), podruhé v roce 1937 a naposledy v roce 1947 s mládežnickou skupinou:

„Dolina smrti se táhne kolem pravého břehu řeky Viljuj. Jde o celou sérii údolí. Do těchto míst jsem chodil vždy ještě s místním průvodcem. Důvodem nebyla zvědavost ani turistika, museli jsme tam ve vodních tocích rýžovat zlato, což bylo, zvláště ke konci sezóny velice nebezpečné. Pokud jde o záhadné objekty, je jich tam skutečně hodně. Během tří sezón jsem viděl sedm „kotlů“. Všechny vypadaly velice záhadně, s rozměry od 6 do 10 metrů v průměru, zhotovené z neznámého kovu. Ten kov nebylo možné žádným nářadím narušit, což jsem zkoušel několikrát, ale nikdy na kovu nezůstal ani škrábanec.

Nikde kolem „kotlů“ ani uvnitř jsme nenašli žádný zdroj vody. Přitom rostlinstvo nad nimi a kolem je zcela nepřirozené. Zcela se odlišuje od dalších okolních rostlin. Je bujnější, obrovité lopuchovité listy, dlouhé lodyhy a zvláštní tráva až dvakrát větší než je výška dospělého člověka.

V jednom z kotlů jsme odpočívali, bylo nás šest. Nepociťovali jsme nic nepříjemného a také později neměl nikdo žádné nepříjemnosti. Až na jednoho známého, kterému během měsíce vypadaly všechny vlasy. U mne se na levé straně hlavy (na které jsem spal) objevily tři malé vřídky jen o velikosti zápalkové hlavičky. Léčil jsem si je pak po celý další život a dodnes nejsou zhojené…

Všechny pokusy odlomit třeba jen kousíček záhadného kovu z kotle, nevyšly. Nakonec jsem si odtamtud přece jen něco přinesl. Byla to půlka koule o průměru 6 cm, černé barvy s velice hladkým povrchem. Předmět jsem našel uvnitř jednoho „kotle“. Tento „suvenýr“ jsem si přivezl domů a jak se později ukázalo, bylo možné s nim řezat sklo. Byl ostřejší a účinnější než špička diamantu. Byl používaný v naší rodině a ke konci třicátých let jsem ho dal svému dědovi. Po jeho smrti se už zvláštní „kámen“ nenašel.“

Koreckij – autor tohoto popisu – také tvrdí, že v jednom kotli byl dvakrát. Při druhé návštěvě zpozoroval, jak se za tu dobu kotel hodně ponořil pod zemský povrch.

Co hovoří legendy

Podle ústních legend zdejších domorodců, v dávných dobách tuto oblast obsadili kočovní Tunzugové. Jednou se stalo, že na ně padla neproniknutelná mlha a v okolí se rozlehl silný hluk. Rozpoutal se uragán, země se zatřásla a z nebe padaly blesky.

Jakmile všechno utichlo a mlha opadla, před překvapenými Tunguzy byl neobvyklý obraz: uprostřed vystouplého kopce byla nějaká zvláštní konstrukce, jejíž povrch se výrazně leskl. Záře byla viditelná i do vzdálenosti několika dnů cesty. Z konstrukce vycházely též nepříjemně vibrující zvuky. Záhadná věc se postupně propadala do země až úplně zmizela. Na jejím místě zela obrovská a hluboká propast. V legendách se uvádí, že takové výbuchy se pak po jisté delší době opakovaly. Domorodci, kteří přežili, se odsunuli jinam, ovšem po nějakém čase tyto terény znovu osídlili další kočovníci.

Geologický výzkum zemské vrstvy prokázal, že v této oblasti docházelo k podobným výbuchům přesně každých 600 až 700 let. K několika výbuchům došlo už v dobách, kdy lidé znali písmo a mohli tyto události zaznamenat.

Podle výsledků archeologických výzkumů, které v oblasti horního toku řeky Viljuj prováděla skupina pod vedením S. A. Fedosiejeva, už od 4 tisíciletí př. n.l. byly tyto terény v pravidelných vlnách osidlovány. Předpokládá se, že k poslednímu takovému výbuchu došlo v roce 1380. Podle tehdejších popisů Tunguzů byl tento výbuch něčím mnohem silnějším než je výbuch jaderné zbraně.

Převzato: http://medium.mysteria.cz