MATRIX

MÝTUS O NAŠÍ DOBĚ

ÚDĚL VYVOLENÉHO

JAKE HORSLEY

2002

2003

Z anglického originálu  Matrix Warrior: Being the One

Věnováno s neskonalou vděčností Mitchovi za to,

že mi nabídl červenou pilulku

a také bojovníkům a čarodějkám z Atitlanu,

Juanu Matesovi a všem vidoucím.

Poděkování

Především bych chtěl srdečně poděkovat a vyjádřit vděčnost bratrům Wachowským, Joelu Silverovi, Kea­novi, Laurenceovi, Carrii-Anne, Hugovi a ostatním her­cům a štábu. Matrťxu za to, že tak výtečně zpodobnili tento mýtus. Bez jejich neocenitelného umění a oběta­vé práce by následující řádky vůbec nevznikly.

Chtěl bych vyjádřit díky již zesnulým Carlosu Castane­dovi a Philipu K Dickovi, jejichž díla byla pro tuto kni­hu stálým zdrojem vedeni, instrukcí a inspirace.

Scarecrowovi za to, že mi dal volno k sepsání tohoto díla.

Liz za ochotu; Sofa za odvahu; a Mikeovi za to, že vě­děl a mlčel.

Vivienne Westové za to, že ve mně zasela semínko; Si­meonu Everyovi za neocenitelnou inspiraci v otázkách kvantové mechaniky a Josefu K., který‘ mi pomohl vy­myslet „humatona“.

Sefovi Andrewu Sofosovi a Akademii bojových umění S.A.S., že mě drželi při zemi.

Nicholasu H. za pomoc při cestě matrixem a firmě Cam­den Housing a vládě, kteří dokázali, že matrix pracuje pro bojovníka, a nikoli bojovník, pro matrix; a také vranám a stromům v Hampstead Heath, díky nimž si tento bojovník uchoval své duševní zdraví. A Harrymu za zmrtvýchvstání.

A v neposíední řadě i Simonu Spantonovi za to, že stál od prvního dne při mně; dále Trevoru Dolbymu, Iloně Jasiewiczové, Maureen Kincaidové-Spellerové, Paulu Gooneymu a jeho týmu, Heleně Swingové, Davidu Gra­hamovi a Málcalmu Edwardsovi od Victora Gollancze. A samozřejmě nakladatelství Orion, že riskovalo zlobu agentů a umožnilo vydání této knihy. Po nás potopa! Síta je jediný život a je z Těla, a Rozum je hranice čili vnější druh Síly. Síla je Věčná Rozkoš.

Co dnes je dokázáno, bývalo kdysi pouhou představou.

Vše, čemu lze věřit, je obrazem pravdy.

Stará pověst, že svět bude zničen ohněm po šesti tisící letech, je pravdivá, jak jsem slyšel z Pekla. Neboť che­rubu s plamenným mečem dostane se při tom povelu, aby opustil stráž u stromu života, a když tak učiní, celé tvorstvo bude stráveno a bude se jeviti nekonečným a svatým, jako se nyní jeví konečným a hříšným.

Jsou-li dveře postřehu očištěny, každá věc zjeví se člo­věku takovou, jakou je: nekonečnou. Neboť člověk si otevřel, až vidí všechny věci úzkými skulinami svého doupěte.

Člověk může silou svého rozumu srovnávat a soudit jen to, co je mu známo.

Z vnímání pouze tří smyslů či tří živlů vlak nelze odvodit čtvrtý či pátý.

Lidské touhy jsou omezeny vnímáním; nelze si přát to o čem jste neslyšeli.

– William Blake

OBSAH

Předmluva: „Není to jen film, je to zkušenost !“ / 5

První premisa: Život ve snovém světě / 9

i) Realita jako past: Postmoderní fragmentace jednadvacátého století / 9

ii) Není to zábava: Pravidla pro začátečníky / 12

iii) Sedm smrtelných ctností: Hlavní motivační faktory připojených lidí / 15

iv) Jsme lidští roboti / 18

Druhá premisa: Lžička neexistuje / 22

v) Hologramová etika: Realita jako herní plán / 22

vi) Pravidla čerpání síly: Samostatné odpojení / 29

vii) Přestupky proti státu: Osm hlavních ctností bojovníka / 32

viii) Milovat osudu navzdory: Porozumění matrixu / 35

Třetí premisa: Myslíš, že to co dýcháš je vzduch ? / 39

ix) Věříš na osud: Čarodějova vůle ke svobodě / 39

x) Život v matrixu: Přiměřené reakce na iluzorní podněty / 43

xi) Vy nejste vy: Život jako simulace / 48

Čtvrtá premisa: Cesta ven / 53

xii) Hledisko vidoucího / 53

Pátá premisa: Poušť reality / 66

xiii) Poslední soud zevnitř: Velké odpojení / 66

xiv) Volání nevyhnutelnosti: Plánováni apokalypsy / 71

xv) Noční můra historie: Věk informací a eschaton / 75

Šestá premisa: Jmenuji se Neo ! / 78

xvi) Vidění jako osud: Dvojí život čarodějů / 78

xvii) Čtení kódu: Vše je pouze energie / 84

xviii) Stát se bohem: Život po matrixu / 89

Doslov: Pořád si myslíte, že je to jen film ? / 96

První dodatek: Božská invaze Philipa K. Dicka / 98

Druhý dodatek: Carlos Castaneda: Nechť vás provází mýtus / 100

Třetí dodatek: Souhra archetypů / 102

Slovníček: / 105

Předmluva

„Není to jen film, je to zkušenost !“

Když se na Velikonoce roku 1999 začal promítat Mat­rix, miliony diváků byly nadšeny z vynikajících zvlášt­ních efektů a odvážné zápletky a vděčně přijaly tento snímek, který považovaly – oprávněně – za dokonalý výtvor hollywoodské továrny na zábavu. Hrstka jedin­ců s nekonvenčním pohledem na svět, jejichž řady se každým rokem neustále rozšiřují, však v tomto příbě­hu vedle pouhého rozptýlení našla ještě i něco jiného.

Objevila v něm poselství.

Většině těchto lidí ještě není ani dvacet let, a když po­prvé viděli tento snímek, který změnil jejich život, mohlo jim být jen nějakých deset nebo dvanáct. Mnozí z nich nejspíš berou příliš psychedelik a určitě kouří moc marihuany, hrají příliš akčních videoher, tráví příliš mno­ho času o samotě a knihu si přečtou jen zřídka, pokud vůbec. Nepochybně existuje i skupinka bystrých dospě­lých, jimž toto „poselství“ rovněž neuniklo, jsou ale roz­hodně v menšině. Většina dospělých diváků jsou přece jen již „hotoví lidé“, a proto v sobě neměla náležitou flexibilitu, představivost, a možná také ani jisté rozčarování nutné k tomu, aby snímek vnímali na hlubší, všezahrnu­jící úrovni – jako „pravdu“. Tisíce, možná miliony do­spívajících, kteří beztak tíhli k přesvědčení, že realita je „na hovno“ a náprava není možná, Přijaly Matrix se vším všudy a bez sebemenšího zaváhání či stopy lítosti dych­tivě spolkly červenou pilulku. My ostatní, jak se praví ve filmu, jsme zkrátka nebyli na odpojení připraveni.

Možnost, že celý film může být absolutně a zcela pravdivý, třebaže metaforickým a pozměněným způso­bem byla zřejmě příliš lákavá, příliš uspokojivá, příliš rebelantská a radikální na to, aby jí mnozí mladí doká­zali odolat. přijali tento snímek bezvýhradně a náležitě mu přizpůsobili svůj světonázor. Matrix je tudíž něčím víc než jen dalším vědeckofantastickým, mozek ohlu­pujícím filmem: je to signál vyslaný ze skutečného svě­ta (světa Morfea, Siónu a Nabuchodonozoru) do labyrin­tu tohoto světa iluzorního, v němž jsme všichni lapeni do pasti. Byl vyslán, aby nám vyjevil pravou podobu naši svízelné situace a poskytl nezbytné vodítko, s je­hož pomocí se můžeme, dokud je ještě čas, dostat ven a vrátit se zpět do reality.

Toto přesvědčení nemusí být tak vyšinuté, jak se mů­že na první pohled zdát, ani nemusí být nutně důvo­dem ke znepokojeni pro rodiče těchto dětí, kteří se bez­tak obávají, že se propast mezi generacemi rozevírá donekonečna. Tihle mladí jsou možná blázniví, hloupí však nejsou. Vědí, co je mýtus a legenda, i když nerozli­ší Pana od Dionýsa či Junga od Josepha Campbella. Zna­jí intelektuální rozcvičky či hlavolamy, jak jim říkají, a vědí, že to všechno je metafora. Instinktivně chápou, že toto poselství nutně ztratilo na přesnosti tím, že nám je filtruji různé zprostředkovací kanály – tedy matrix -, uvědomují si však, že jeho podstata zůstala jako zázrakem neporušena. Tuto podstatu můžeme shrnout do tří základních faktů či všeobecně přijímaných pravd:

1. Tento svět je vězením, utkaným z našich vlast­ních myšlenek, snů, strachů a tužeb, aby nám znemožnil vidět pravdu o nás samých.
2. Jsme otroci. O svých volbách, životech a svých osudech nemůžeme rozhodovat o nic víc než dobytek sehnaný do stáda či slepice v kurníku. Jsme vydáni na milost a nemilost silám, které si vůbec nedokážeme představit; silám, kterým rozhodně neleží na srdci náš prospěch.
3. Lidstvo je zdrojem potravy a svět, jak jej zná­me, je pouze důmyslným a složitým mechanismem, který má naši pozornost od tohoto faktu odvrátit: svět je farma a my jsme dobytek. Naše sny jsou tudíž sny kusu masa, které bude zkon­zumováno.

Pouze skutečně svobodomyslní či extrémně rozčarovaní jedinci (nebo – v nejlepším případě – obojí) jsou, jak jsem již řekl, ochotni či schopni přijmout, nebo aspoň zvážit fakt, že tato tři tvrzení mohou cosi vypovídat o re­alitě..Setrvávají tak v pohodlných hranicích fantazie, ať už ve vědecko – fantastických knihách a filmech, starově­ké mytologii či v hollywoodských akčních snímcích. Přesto nejsou tyto myšlénky ničím novým.

Naopak jsou do rázné míry středobodem lidského porozumění-obyčejnému světu ve většině, ne-li ve všech kulturách a ve vší zaznamenané historii. To, že svět ne­ní tím, čím se být zdá, tvrdí veškerá náboženství, naznačují to různé mýty, a v minulém století to konečně mimo veškerou racionální a i iracionální pochybnost dokázala i véda.

Náboženství nás od útlého dětství až do stáří přesvěd­čují, že na svá rozhodnutí nemáme žádný vliv, že svo­bodná vůle je jen pouhou iluzí, kterou urputně a divoce bráníme, že ve skutečnosti jsme jen miniaturní součástkou nějakého obrovského mechanismu, jakéhosi vyššího soustrojí, které si ze: své současné perspektivy ani nedo­vedeme představit. Mýty nepřímo naznačují totéž: exis­tuje-li Bůh či božstvo, veškeré lidské úsilí je nevyhnutel­ně redukováno na nevědomou pošetilost; v nejlepším případě je to určitá boží zkouška, v nejhorším pouhé po­bavení pro chladný, lhostejný Osud. A co je ještě horší – moderní věda, od darwinismu po teorii chaosu, nám vnucuje totéž, i když používá racionální, a nikoli mystic­kou terminologii a Boha a Osud nahrazuje gravitační teorií, atomovými částicemi a mnohým dalším.

Tím pádem zbývá pouze onen třetí fakt.

Náboženství ani véda se dosud neodvážily naznačit, třeba jen letmo, že by lidstvo mohlo existovat jen jako po­trava pro jakési jiné bytosti, jejichž existenci si ani neuvě­domujeme a které z nás ryjí, tak jako jiné druhy tyjí z těch pod nimi: aby samy přežily. Lidstvo se odjakživa považu­je za nejvyššího predátora v tomto dravém světě, bezpeč­ně stojícího na samém vrcholku potravinového řetězce.

Je sice pravda, že některé gnostické texty označují samot­ného Boha za „lidojeda“; kromě tohoto trapného uklouz­nutí (právě kvůli takovým „uklouznutím“ byly gnostické texty vyřazeny z bible) však nacházíme významnější pa­ralelu s touto poslední, navýsost nepříjemnou myšlenkou pouze v oblasti starověkých mýtů a především v okult­ních tradicích. K tornu se však teprve dostaneme.

Pro tuto chvíli bych chtěl zatím jen ukázat, jak Mat­rix v mnoha lidech probudil zábavným, dokonce až po­vrchním a zjednodušujícím způsobem otázky, které jsou klíčové pro naši současnou kritickou situaci i pro samot­né poznání toho, co vůbec znamená být člověkem. Tak jako všechny dobré mýty se tento snímek dotýká indivi­duálních i všeobecných obav, skutečných a pozem­ských, a povznáší je do říše fantazie. Následkem toho, přestože – nebo spíš protože – jsou vyňaty ze svého kaž­dodenního kontextu, nám tyto obavy začínají dávat nový, zcela jiný smysl. Pravda vychází najevo, i když třeba jen na ty dvě hodiny, během nichž se přemístíme do ji­ného světa, v němž nic není pravdivé, a proto je v něm cokoli možné. Jinými slovy veškeré frustrace, zoufalství a existenciální panika; nuda, neklid, paranoia, ztráta identity, pocit neskutečnosti; pocit, že jsme v pasti, že nám někdo vysává vůli a energii, že proti nám intrikuje, klame nás a v každém našem hnutí blokuje, a především pocit naprosté bezvýznamnosti a zbytečnosti, který pro­stupuje životem jedince i společnosti jednadvacátého století, začínají dávat dokonalý smysl, když na ně pohlí­žíme v kontextu Matrixu.

A právě toto je jádrem všech mýtů. Nejsou racionál­ním vysvětlením našeho života, ale jeho emociální in­terpretací.Jejich cílem není objasnit, co se děje, ale vy­líčit a ozřejmit naše pocity těmito ději vyvolané. Mýty jsou kolektivní sny, takže mýtus jako Matrix, podle ně­hož je život jen kolektivním snem, je tudíž skutečně vrcholným mytickým příběhem. Je to mýtus o samé podstatě lidství, sen uvnitř snu, mýtus o mýtu, metafo­ra metafory. Dokonale spojuje vědu s náboženstvím a ukazuje, že jsou to jen alternativní, protikladné podo­by mytologie: racionální a intuitivní, respektive náleže­jící levé a prané polovině mozku. Pravdu pak nelze nalézt skrze jedno či druhé, ale pouze tak, že postavíme vedle sebe do rovnováhy oboje. Pokud je život sám pouze dočasnou, iluzorní, a dokonce náhodnou inter­pretací energie, pak mýty jsou jako podrobné plány, s jejichž pomocí můžeme porozumět duševnímu pro­cesu, skrze nějž tato interpretace vzešla. Nestojí mimo realitu, protože by byly něčím míň, ale naopak protože jejich prostřednictvím realita vzniká. V takovém přípa­dě může být tento snímek, který je holografickým souborern v rámci vyššího hologramu samotného života, oknem, či dokonce vstupní branou k realitě, která leží za nimi. A možná je přesně tím, co nám tvrdí různí po­čítačoví šílenci i narkomani pravdou.

Jako všechny pravé mýty je Matrix cestou individualiza­ce, během níž se duše skrz utrpení a nástrahy očisti od všeho, co je jí cizí, a zakusí tak svou vlastní úplnost. To­to zbožnění sebe sama se (ve filmovém zpracováni) pro­jevuje jakožto osvícení, v němž se celý svět stává pouhým optickým klamem, fata morgánou, která šálí, zkouší a provokuje: duši. Jakmile Neo dokáže „číst kód“, hra končí, nebo přinejmenším přešel do vyšší úrovně. Za­myšleně zavrtí hlavou, možná trochu smutně, a líným mávnutím ruky zastaví letící kulky, jako by říkal: „Tak už dost.“ Tím, že vidí svět takový, jaký je, jel změnil z protivníka ve spojence, dokonce možná ve svého mi­lence: je předmětem jeho vůle, který může tvarovat, jak se mu zachce. Toto transcendentální vyvrcholení činí z Matrixu, nejlepšího a nejpopulárnějšího akčního filmu všech dob, nejen moderní mýtus, ale metamýtus, legen­du o věčném procesu, který mýty i lidské bytosti vytvá­řejí. Ukazuje, že samotný svět je mýtus a že člověk, jako spasitel i nepřítel zároveň, je stále rozpolcený mezi dvěma protikladnými aspekty své přirozenosti.

Nespočet dospívajících, a dokonce i starších diváků je přesvědčeno, že tento snímek skrývá tajemství, která mohou rozluštit jen oni – tajemství o nabytí síly, osví­cení a osvobození, a proto by bylo neuvážené tuto možnost zavrhnout bez hlubšího přezkoumáni. Připus­tíme-li, že narkomani, filmoví maniaci a kyberpunkeři, nositelé nadcházejícího ducha doby, jsou schopni rozli­šit obyčejný vědecko – fantastický trhák od skutečného vyjevení pravdy, pak dlužíme jim i sami sobě alespoň uvážení možnosti, že Matrix je něčím víc než pouhým filmem. Protože dnešní děti raději čtou z počítačové obrazovky; protože jim informace zprostředkují obráz­ky, tedy světlo; protože interpretují život, svět a všech­no ostatní skrz akci, fantazii, dobrodružství, hrůzu a zvláštní efekty; a protože náboženství, vědu i starově­kou mytologii považují za součást spiknutí, které nás má oklamat, přimět k tvárné poddajnosti a učinit z nás dobytek „klidný jako indické krávy“ (řečeno slovy Tyle­ra Durdena z Klubu rváčů), pak jediným zbylým mís­tem, kde lze hledat nějaký smysl, jsou filmy a další lido­vá média. Před pětadvaceti lety dal punk rock mladým něco, v co mohli věřit a co mohli praktikovat; plnil stej­ný či podobný účel, jaký mohlo plnit náboženství, kdyby ho tatáž mládež navěky nemilosrdně nezavrhla jako „vyšlé z módy“. Dnešní mladí lidé jsou s každou nanosekundou mnohem vybíravější a čerpají inspiraci a nápady, kde mohou. Film je nejvyšší formou umění a snímek jako Matrix kombinuje punkové cítění s filo­zofickým vhledem, mystikou kung-fu, teorií spiknutí, okultismem, hromadným ničením, obrazy a efekty psychedelického snu, paranoidním povědomím, a v ne­poslední řadě mesiášským poselstvím o spáse. Jako ta­kový je dnes přinejmenším pro mladší generaci posvát­nou knihou naší doby. A přesně tak se k ní hodlám chovat. To, co následuje, je její výklad.

Tento film je možná mýtem o naší době. Důmyslně zhotoveným nákresem – mapou, s jejíž pomocí (bude­me-li ji sledovat dostatečně pečlivě a vytrvale) bychom mohli, tak jako Thomas, odhalit úplnou pravdu o sobě samých. A v tom případě bychom byli hloupí, kdybychom se o to alespoň nepokusili. Protože – jak praví poslední velký mýtus naší doby (křesťanství) – „Pravda tě osvobodí“. A o svobodu tady přece jde. Nemusíte být ani kyberpunkerem, aby vám tohle bylo jasné.

Jake Horsley, srpen 2002

První premisa

Život ve snovém světě

i) Realita jako past: Postmoderní fragmentace jed­nadvacátého století

Píše se rok 2002. Tisíciletí přišlo a odešlo, zanechalo za sebou hrozbu Y2K jako další z řady nevyplněných proroctví, a konec civilizace se opět nekonal. A přesto se v oněch dvou a půl letech od tohoto obrovského „zklamání“ všechno opravdu změnilo.

Zkáza newyorských Dvojčat nenávratně zničila ko­lektivní iluzi, že některé věci přetrvají věčně a že civi­lizace, která se zakládá na genocidě, může uniknout odplatě za své činy. Klonování lidí se stalo veřejnou zá­ležitosti a zasadilo ránu pošetilé lidské domýšlivosti, že jsme jedineční a výjimeční, a zpochybnilo, či dokonce odsunulo do bezvýznamnosti kdysi klíčové téma jedi­nečnosti lidské duše. Je možné duši naklonovat spolu s tělem? Prozkoumání této ožehavé otázky se věda dosud zdržela.) A v neposlední řadě implantování mik­ročipů lidským bytostem (počínaje dětmi a pacienty trpícími Alzheimerovou chorobou) nakonec přineslo dlouho očekávané naplnění Knihy Zjevení. Umělá inte­ligence konečně úspěšně pronikla do lidského organis­mu. Mikročipové implantáty jsou údajně investicí do budoucnosti. Brzy je budeme mít úplně všichni. Což je samozřejmé, protože bychom v komputerizované spo­lečnosti nemohli ani existovat, kdyby nás elektronický řídící systém nedokázal díky takovému čipu rozpoznat. Tak jako nelze v supermarketu nakupovat bez skenová­ní čárového kódu a jako nemůžete zpátky na diskotéku bez malého černého razítka na ruce, nebude nikdo mo­ci ,kupovat ani prodávat“ bez svého vlastního „zname­ní šelmy“. Vítejte do nového tisíciletí.

Mikročip je zajímavý především tím, že je prvním výrobkem, jemuž dělá reklamu samotná Bible (Kniha Zjevení, kapitola 13, verš 17). Bohabojní lidé celého světa tak nakonec mají příležitost přiblížit se Antikris­tu. Ano, přátelé, žijeme v podivných časech, kdy se zdá, že ten, kdo není paranoidní, by mohl stejně dobře být mrtvý, a možná že brzy bude. Nebo to bude stejné, ja­ko by byl.

Usazení technologie na trůn všeho lidského konání, fakt, že v našem každodenním životě zaujímá ústřední a zcela nepostradatelné postavení, je v jedenadvacátém století všeobecně přijímanou skutečností. Budeme tornu říkat externalizační proces, v odkazu na světonázor, pod­le něhož všechno hodnotné nacházíme vně nás samých. Také se tornu dost podivně říká materialismus. Veškeré vnitřní, abstraktní či „duchovní“ hodnoty byly v jeho důsledku odkázány do okrajové a nevýznamné pozice: jsou pouhou, ozdobou či oživením, luxusem, k němuž se uchylujeme jen pro relaxaci či zábavu (podobnou funkci kdysi plnila televize, než se z ní stala základní po­třeba pro zachování našeho duševního zdraví).

Materialismus začal ovládat naše životy v čase prů­myslové revoluce, kdy lidé ještě stále. věřili, že prostřed­nictvím vědy a technologie dosáhnou nové smlouvy s Bohem a království nebeské vznikne na Zemi ještě za jejich života. V době, kdy jaderná bomba spálila na po­pel několik stovek tisíc orientálců a televizory přeměňovaly lidstvo v konzumní zombie, věřili této iluzi už jen náboženští fanatici a fundamentalisté. Vlády se za­čal chápat realismus. Začalo být jasné, že technologie kvalitu života nikdy nezlepší, pouze promaže kolečka soustrojí, jež ve svém důsledku způsobí vyhynutí našeho druhu. To se však zdálo jako šikovná praktická funkce: směřujeme-li k destrukci, ať je alespoň co nejrychlejší a co nejméně bolestná.

Lidstvo je neuvěřitelně naivní, zejména pokud jde o jeho vlastní lži. Kouzlo technologie se postupem času stalo tak přesvědčivým, že lidé začali znovu věřit v pří­chod království nebeského na Zemí (i když nyní již Bůh z této představy definitivně vymizel). Všestranné možnosti a schopnosti strojů byly tak opojné, že jsme opět nabyli přesvědčeni (tak jako kdysi H. G. Wells a uto­pisté), že můžeme dokázat doslova cokoli. Zničíme-li tu­to planetu, nevadí. Prostě se přestěhujeme na jinou. Ovládne-li společnost zločin a šílenství, také nevadí. Postavíme jen větší, lepší věznice a izolujeme gen, který to způsobuje. Pokud by se nám to nepodařilo, tak zkrátka restrukturalizujeme společnost a přeměníme ji v jedno velké vězení, postaráme se, aby všichni zločinci byli označeni a vybaveni mikročipovým implantátem, který je udrží na uzdě, a spořádaní občané budou moci dál klidně žít. A když nám bude hrozit (a zákonitě bude), že naše hýčkané plány do budoucna překazí smrt, i na to najdeme řešení! Pilulky na nesmrtelnost, transplantace orgánů, lidské klony, převod vědomí na počítačové dis­ky. Smrt již pro lidi, kteří se stanou bohy, není hrozbou.

Přírodní zákony jsou zde – tak jako všechna ostatní pravidla – aby se porušovaly. Člověk – vědec, rozumný tvor, který se rozhodl zdokonalit všechny ty aspekty své­ho života jež mu nevyhovovaly je – řečeno slovy Mary Shelleyové – „moderní Prométheus“. A Prométheus je v jiném, temnějším mýtu jen další jméno pro Lucifera.

Nyní tedy žijeme v postmileniální, postmoderní do­bě. Žijeme v konzumní kultuře, v níž vše co existuje mimo nás je tu od toho abychom to pronásledovali, zabili, zabalili, vystavili na policích v obchodě, koupili, prodali, proměnili, zkonzumovali, svedli, nebo – je-li to nevyhnutelné – zcela zničili. Svět je jako ústřice, a je tu jen proto, abychom ji násilím otevřeli a spolkli, nejlépe jedním rychlým hltem. Jestli byla v lastuře perla, se tak nikdy nedozvíme. Snad jedině v případě začneme-li se jí dusit.

Touha ovládat a řídit své životní prostředí je ze všech živočichů vlastní pouze lidem. Je to ve své podstatě tou­ha schizofrenická, protože vychází z předpokladu, že jsme od životního prostředí nějak odděleni. Země dala vzniknout človíčku a všem ostatním živým stvořením – pravděpodobně pro to měla dobré důvody, lidé však vytvořili svět. A jelikož svět, který jsme si udělali, je v roz­poru s životním prostředím, muselo si lidstvo vybrat, k čemu se přikloní. Jak je zřejmé, zvolilo si svět – nejspíš z pýchy i jistého nevděku – a podle všeho se zdá, že se rozhodlo špatně. Kdo ale jsme, abychom mohli soudit ?  Háček je v tom, že svět, který jsme vytvořili, nemá od­povídající obdobu v nás samých – nemá organickou pod­statu ani jádro – a jako takový nás nemůže fyzicky uži­vit. Čím déle zůstaneme s tímto světem propojeni, tím hlouběji do něj zabředneme, tím více se vzdálíme svému přirozenému prostředí a biologické povaze, tím více s ním budeme v rozporu, tím schizofreničtější, slabší, zoufalejší a odcizenější budou naše životy. To, čemu říkáme postmoderní konzumní společnost, je tudíž psychotický snový svět, do nějž lidská duše i tělo samy sebe polapily. Stali jsme se bezděčně otroky temného, ničivé­ho uspořádání tohoto světa. Přesně jako v Matrixu !

Znovu opakuji, že hlavní chyba, podstata této vzpou­ry a jádro našeho zatracení či upadnutí v nemilost (pokud to tak lze nazvat) spočívá ve zvláštní schopností li­dí promítat své touhy, naděje, obavy a přesvědčení ven hledat smysl mimo sebe a ne na jediném místě, kde lo­gicky lze smysl nalézt – v nás. Tím, že zanedbáváme a popíráme vnitřní procesy své duše a ducha a soustředíme se výlučně na vnější výkon mysli a těla, jsme ve skutečnosti vzali své existenci veškerý smysl, cíl, hod­notu a ano, také skutečnost.

Američtí indiáni (a šamani ve všech kulturách) pojímají realitu zvláštním způsobem, který nám může leccos prozradit. Především jsou animisté – věří, že všichni živí tvorové i věci od nejmenšího červa či kamínku až po tu nejvzdálenější hvězdu na obloze mají duši a vě­domí. Jsou přesvědčeni, že je možné spojit se s tímto všeobjímajícím životem a komunikovat s ním přes du­chovní médium sídlící uvnitř každé molekuly hmoty. Skrze tuto komunikaci pak mohou objevit pravou po­vahu a účel existence. Veškerý život považují za jeden jediný život, což je jedno z klišé hnutí New Age, které však má velmi praktické uplatnění.

Animisté předpokládají, že vesmír je živý organismus, a všechny bytosti existující v jeho rámci jsou jeho sou­částí, tak jako v lidském těle existuji buňky a orgány, oddělené a jednotlivé (a dokonce nadané vědomím), a při­tom jsou zjevně zcela závislé a podřízené tělu jako celku. Pro animistické.americké indiány je matrixem matka pří­roda, která nás živí a chrání jako matčino lůno a ve chví­li, kdy jsme připraveni, nás přivede na svět. Řečeno ja­zykem šamanů, toto je zrození Ducha, často souběžné s tělesnou smrtí. U křesťanů je to vzkříšení.

Druhá věc, o které se chci zmínit, je přesvědčení ame­rických indiánů, že veškerá technologie, i ta užitečná, oslabuje lidského ducha. Vezměte si například obyčejný elektrický ohřívač. Přijde velmi vhod a může se nám zdát nepostradatelný za chladných večerů, nechceme-li prožít neklidnou noc, kdy se budeme třást, dupat nohama, třít rukama o sebe a proklínat krutou sílu živlů. Pro domoro­dé Američany a samozřejmě pro všechny bojovníky jsou zde však živly od toho, aby je zkoušely a zocelily je, při­měly je pěstovat odolnost a výdrž a rozvíjet jejich vnitřní zdroje. Bojovník, který je nucen strávit noc v zimě bez ohřívače, musí použít svůj důvtip, a především svou vůli (viz Slovníček), aby situaci zvrátil ve svůj prospěch. Možná že rozbije židli a udělá si v rohu místnosti ohniště. Ne­bo podobně jako Han Solo ve snímku Impérium vrací úder rozřízne velké zvíře a ukryje se v jeho těle. Bojovník rozhodně nesmí podlehnout a v nejhorším případě se musí zimě postavit beze strachu, výčitek či lítosti. Musí se jí poddat a dovolit jí, aby ho učila. Nejspíš bude naslou­chat vnitřním pochodům svého těla, a je-li dostatečně silný a nad věcí, dokáže najít potřebné teplo ve vlastním nitru a s jeho pomocí zimě čelit. A když se mu to nepo­daří, zcela jistě se z tohoto selhání alespoň poučí.

Mysl dokáže změnit teplotu těla; to jistě dosvědčí každý, kdo prožil silné rozpaky. Náš bojovník se to však možná nikdy nenaučí – možná ani nebude mít příleži­tost se o to pokusit – dokud má svůj elektrický ohří­vač, který mu vše usnadňuje. Samozřejmě je to pohodl­né. Skutečně nám to ale něčím pomáhá? Američtí indiáni však jdou ještě dál. Tak jako vám možná nedo­volí, abyste je fotografovali, protože věří, že když udě­láte snímek ze světla vycházejícího z jejich těla, ztratí tím malou část své duše, stejně tak jsou přesvědčeni, že jakékoli technologické zařízení, na kterém by záviseli, by je postupně zbavovalo podstaty jejich života – jejich síly. Protože svět technologie a člověkem vyrobených předmětů nemá na rozdíl od světa přírody vlastní životní sílu, musejí tyto objekty, chtějí-li se oživit (ve sna­ze napodobit organický vesmír), krást životní sílu svým výrobcům a v první řadě svým uživatelům.

Hudebník tohle intuitivně chápe: vkládá svou duši do nástroje tak dlouho, až se nástroj stane jeho součástí. Bojovník ví, že totéž platí o všem, čeho se dotkneme, a že způsob, jímž se dotýkáme předmětů, které nás ob­klopují, a jak je používáme, jak o nich přemýšlíme a jak je vnímáme, určuje, jakým duchem je prodchneme. A ví také, že jakmile se do těchto předmětů přenesl dostatek síly, ať už dobré či zlé, stávají se z nich živé věci.

Většina světa vytvořeného člověkem je dost ošklivá a nevzhledná. Žije, ale neví proč. Stejně jako výtvor Mary Shelleyové byl stvořen ze špatných důvodů, poté byl krutě odmítnut či v nejlepším případě vystaven špat­nému zacházení z pocitu hanby, že se nepovedl tak, jak jsme doufali. A tak se obrací proti nám. Organic­kým prostředím šamanů a kouzelníků je realita (neboli interpretace) plná tajemství, síly a magie. Je to svět stvo­řený vědomě, jako akt lásky a vůle. Jako takový je za­hradou pozemských (i nadpozemských) rozkoší a nabí­zí nekonečné množství slastí těm, kteří v něm žijí.

Mechanické prostředí postmoderní konzumní společ­nosti, kterou vytvořili obyčejní lidé, je realitou, která je ve skutečnosti pastí, jež má izolovat své obyvatele od prav­divější, širší a bohatší interpretace, v níž spolu všechno souvisí a spolupracuje. Matrix – prostředí, v němž žijeme a které udržujeme každičkou svou myšlenkou (i když, jak za chvíli uvidíme, tyto myšlenky nejsou naše vlastní) – je světem vytvořeným naslepo skrze strach a racionalitu; vě­zení prostoupené strádáním, nepřátelstvím, zmatky, od­porem a naprostým zoufalstvím. Není to žádné dětské hřiště. A je-li to lira, pak jen málokoho z nás může bavit; možná proto, že nám nikdy nikdo neřekl pravidla.

ii) Není to zábava: Pravidla pro začátečníky

Pravidlo první: Lidé připojeni k matrixu (dále jen připojeni lidé) se vymezují především vnějšími znaky.

Buďte nenápadní. Dbejte na to, aby vaše cíle byly ob­vyklými cíli, které sdílejí všichni ostatní. Dávejte pozor, aby vaše názory nebyly vaše, ale pocházely od jiných lidí. Tak se vyhnete tomu, že byste ostatní mátli. Ze stejného důvodu je lepší nikdy neříkat, co si myslíte. Zároveň se snažte si nemyslet to, co říkáte. Upřímnost se ve slušné společnosti matrixu považuje za nebezpeč­nou Chcete-li mít dobré vztahy s okolím, musíte si uchovávat stabilní a neměnný výraz.

Pravidlo, druhé: Jste tím, co vlastníte.

Připojení lidé jsou sběrateli. Čím více předmětů, doká­žete nashromáždit, tím více si vás budou ostatní pova­žovat. Zejména budou-li to předměty zbytečné. Vlast­něné předměty jsou přídomky vaší osobnosti, a tak čím více doplňků získáte, tím širší a komplexnější vaše osobnost bude. Zejména díky černým lesklým předmětům, jako jsou vybrané značkové černé brýle a mobilní telefony, budete víc „cool“. Je však třeba mít na paměti, že účelem těchto předmětů není ukryt vaši osobnost, nýbrž ji cíleně nahradit povrchní fasádou. Má-li vaše BMW dostatek doplňků, kdo se stará o to, zda dobře jezdí či kolik spotřebuje benzínu ?

Pravidlo třetí: Ze všeho nejvíc záleží na tom, co si o vás myslí a říkají druzí.

Hlavní motivací všech lidí připojených k matrixu je být oblíbený. Čím více lidí vás má rádo a čím silnější je je­jich náklonnost, tím důležitější jste pro ně a zároveň i sa­mi pro sebe. Vzhledem k tomu, že připojení lidé nemají rádi to, čemu nerozumí, musíte být přímý, jednoduchý, předvídatelný, a co možná se vyhýbat neobvyklým či­nům či originálním myšlenkám. Protože se připojení li­dé zajímají či starají prakticky jen o sebe, nesmíte také nikdy příliš zasahovat do „prostoru“ druhé osoby. Při rozhovoru se vyhýbejte očnímu kontaktu, který by trval déle než okamžik. Přímé či osobní otázky pokládejte výlučně v krajních případech, tj. ve chvíli, kdy by bylo nezdvořilé je nepoložit. Naslouchat nemusíte. Připojení li­dé většinou neposlouchají, spíš čekají, až při rozhovoru přijde řada na ně, je tedy slušné chovat se stejně a nevě­novat přílišnou pozornost pocitům či potřebám druhé osoby, protože by tak pouze znejistěla.

Pravidlo čtvrté: Krajní emoce je třeba potlačovat.

Protože připojeným lidem záleží zejména na tom, aby byli oblíbení, snaží se za každou cenu chovat mírně, ohleduplně a zdvořile. Činům či slovům, které by moh­ly někoho urazit, se úzkostlivě vyhýbejte. Připojení lidé se velmi snadno urazí, protože jsou extrémně přecitlivělí; po pravdě řečeno se nestarají o nic jiného než, o své pocity. Je proto třeba za všech okolností zachovávat dění zdravé uctivosti, s výjimkou situace, kdy byly ně jakým způsobem uraženy vaše city. I v takovém přípa­dě se raději snažte vyhnout přímé konfrontaci, protože ta by si vyžádala emocionální účast obou stran, která by pro ně byla nepříjemná. Zlost je třeba potlačit a pro­jevit pouze mírným, nenápadným způsobem, aby si druhá osoba nikdy plně neuvědomila, že vás urazila bude pouze cítit, že ve vašem vztahu něco není tak docela v pořádku, a bude se tak trápit pocitem viny a nejis­toty. Připojení lidé si jen zřídka dovolí prožít silné emo­ce, jako je vztek či smutek, a pokud to přece jen dopustí, vždy je vyjádří jen nepřímo a jedině ve vhodné situaci, například před cizími lidmi nebo za zcela nemístných okolností. Mohou si tak vylít city, aniž by na sebe co­koli prozradili nebo se nějak kompromitovali. Připoje­ní lidé dávají přednost emocím, jako je znechucení, roz­ladění, výčitky, arogance, sebelítost, opovržení a lehce zastřené nepřátelství, což jsou v matrixové společnosti známky skutečného charakteru.

Pravidlo páté: Připojení lidé se vždy srovnávají s ostatními.

Každý člověk je výjimečný a jedinečný, a jako takový je důležitější než všichni ostatní. Cílem každého jednot­livce je se jakýmkoli možným způsobem vyvyšovat. Či­ní tak tím, že se srovnává s ostatními, a téměř vždy se považuje za lepšího. Čím více dokáže snižovat ostatní a vyvolat v nich pocit méněcennosti, tím nadřazenější bude v jejich očích, a tudíž i sám před sebou. V aréně matrixové společnosti se vzájemně střetávají jednotlivá ega, která se snaží získat moc nad ostatními. Lidé při­pojení k matrixu zakládají svou sebeúctu na vnějším úspěchu, ziscích a poctách ze strany ostatních lidí. Lidé jsou od přírody soutěživí. Veškerá moc jako taková zna­mená kontrolu a ovládání nikoli sama sebe, ale těch ostatních. Čím více moci dokáže člověk ukrást ostat­ním; tím více jí má on. A naopak, čím více moci mají ostatní nad vámi, tím menší moc máte vy nad nimi. Je to tím, že ega se vymezují srovnáváním s ostatními, a to prostřednictvím vnějších faktorů, a ,nikoli skrze vnitřní pocit vlastní hodnoty či ceny. Ego soutěží s ostatními egy, s vědomím, že vyhrát může pouze ten nejlepší, přičemž vítěz bere vše. Proto stojí připojení lidé od pří­rody jeden proti druhému v boji o přežití nikoli svého fyzického těla, ale svého ega. Nejčastěji tudíž lidé v mat­rixu pociťují vůči ostatním vrozené, avšak pečlivě skrývané nepřátelství.

Pravidlo šesté: Nejvyšší metou osobních aspirací v matrixu je sláva.

Připojeni lidé mají trojí cíl: úspěch, slávu a bohatství. Všechny tři však mají pouze jediný důvod. Dosáhnou-li jich, získají maximální moc nad ostatními. Tím, že přimějete co největší počet lidí, aby si vás považovali, ukradnete jim optimální objem moci. Sláva je koneč­nou metou všech připojených lidí (i když jen hrstka ji kdy dokáže získat), protože je předpokladem dalších dvou zmíněných cílů. Sláva zaručuje bohatství i úspěch, přičemž nás vynáší na vyšší úroveň – na úroveň skuteč­né moci. Jakmile nás svět obdivuje a závidí nám čistě proto, že jsme bohatí a úspěšní, můžeme si být jisti vě­domím své nadřazenosti: miliony lidí nás zbožňují, i když jimi za to v skrytu opovrhujeme. Máme tak nad nimi naprostou moc, a naše ego je nadřazené; je Bohem ve vlastním světě. Většina připojených lidí se však tomu může těšit pouze skrze někoho jiného.

Pravidlo sedmé: Připojeni lidé potřebují někoho uctívat a ně­koho ponižovat.

Aby závist, kterou lidé cítí vůči vybranému, privilegova­nému jedinci (například Keanu Reevesovi), zároveň ne­kazila jejich radost z toho, že jej obdivuji, je důležité v nich posilovat a udržovat iluzi, že jednoho dne dosáh­nou podobné, či dokonce větší slávy i oni sami. V přiro­zenosti připojených lidí je uctívat to, čemu zlořečí, a zlo­řečit tornu, co uctívají. V jádru veškeré jejich činnosti je totiž pocit sebepohrdání a bezvýznamnosti. Připojení li­dé vzhlížejí k těm, vůči nimž se cítí méněcenní, a toto uctívání jim skýtá potěšení. Na druhé straně s opovrže­ním shlížejí na ty, které vnímají jako podřadné, a toto ponižování je rovněž uspokojuje. A při tom všem se pyšní svým přesvědčením, že „všichni lidé jsou si rovni“.

iii) Sedm smrtelných ctností: Hlavní motivační fak­tory připojených lidí

Chamtivost

Jak nás ujistil Gordon Gekko, „chamtivost je dobrá“. Podněcuje nás k hromadění majetku, ať už jsou to pe­níze, potraviny, sexuální partneři, vědomosti či moc. Jelikož chamtivost předpokládá nadbytek (tj. může být uspokojena pouze tehdy, má-li člověk více, než potře­buje), je pro toto nutkavé hromadění typická touha po věcech, které člověk ve skutečnosti nepotřebuje nebo mu nepřinášejí žádný užitek. Cílem chamtivosti (toho, proč je tak lákavá) je získat věci, díky nimž se můžeme srovnávat s ostatními, kteří mají věcí méně, a proto svůj účel splňuje nejlépe ve chvíli, kdy můžeme získat nejen to, co nepotřebujeme, ale co zjevně nezbytně potřebují jiní, ale nemohou to mít (částečně proto, že jsme se to­ho zmocnili sami). Chamtivost je průmysl. Dodává člověku energii a inspiruje ho k výkonu na samé hranici jeho možností, i kdyby měl kvůli tornu zemřít (a záro­veň třeba způsobit, že všichni ostatní trpí hladem). Chamtivost se hodí zejména k udržování lidi v připoje­ném stavu, protože se zcela zaměřuje navenek. Čím je člověk duchovně prázdnější, tím více potřebuje vyplnit svůj život hmotnými předměty. Matrix se tak může udr­žet navěky.

Chtíč

Touha po sexuálním uspokojení je pro připojené lidi rovněž primární. Není, to však touha vyvolaná hormo­ny, protože připojení lidé, kteří jsou součástí velkého mechanismu matrixu, překročili hranice své živočišné tělesnosti a nejsou již organickými bytostmi. Nepohání je biologické, ale psychologické či emocionální potře­by. Z touhy po sexu, kdysi zdravé a přirozené, se tak stala podobně jako z ostatních vlastností v matrixu tou­ha ega po vlastním povyšování (často maskovaném ja­ko sebeponižování). Čím více sexuálních partnerů člo­věk, má, tím více roste sebevědomí jeho ega, a, čím silnější se stává, tím více cítí, že má nad ostatními moc. Sexuální uspokojení tudíž musí vždy obsahovat trochu opovržení, a dokonce ponížení toho druhého, aby se vyloučila možnost skutečného splynutí. Takové splynutí by bylo pro připojeného člověka smrtonosné,; pro­tože empatie s sebou vždy nese ztrátu vlastního já a oslabení ega, které v izolaci jen kvete. U připojených lidí tudíž chtíč nesouvisí se sexuální touhou po svazku, ale naopak vychází z potřeby dominovat.

Ambice

Ambice, které úzce souvisí s chamtivostí, jsou napro­gramovaným přáním, které je vlastní všem připojeným lidem, sloužit systému na maximální výkon, a získat tak výsady a výhody tohoto systému neboli matrixu. Ambi­ce rovněž musejí být. zaměřeny zásadně navenek Úspěch nelze. poměřovat jakýmsi vnitřním pocitem spokojenos­ti, ale pouze vnějším ujišťováním ze strany ostatních, že člověk je skutečně úspěšný. Pokud vnitřní hlas připojenému člověku (tedy pokud ještě nějaký vnitřní hlas má) našeptává, žehá jeho úspěch, jaksi neuspokojuje či je. pro něj bezvýznamný, musí být tento pochybovačný hlas okamžité umlčen vnějšími podněty, které zahltí je­ho smysly. Tyto podněty (tedy ostatní připojení lidé) člověka náležitě ujistí, že je skutečně úspěšný a že z toho má mít dobrý pocit. Postupem času se plně při­způsobený člověk v matrixu naučí poměřovat svou cenu výlučně společenskými kritérii, tj. tím, co říkají ostatní. Když nám matrix tvrdí, že jsme úspěšní a že se díky to­mu máme cítit dobře, pak to přece musí být pravda. Všichni přátelé či známí, kteří nás v tomto názoru ne­podporují nebo kteří se odváží zpochybňovat smysl našich ambicí, musejí být tudíž z našich společenských kruhů nelítostně odstraněni. Ambice se naplňují služ­bou celku, v tomto případě společenskému prostředí v matrixu, který rozhoduje, po čem máme toužit a jak přesně to máme získat.

Závist

Závist je vyjádřením touhy lidského ega být tím, čím ne­ní. Záviděním sousedova porsche či dívky nejlepšího přítele se posiluje u připojeného člověka chamtivost, chtíč a ambice, takže se z nich stává hnací motor jeho života. Vzhledem k tomu, že ego všech připojených lidí je ze své podstaty nestabilní, nejisté a zmítané pochyb­nostmi a sebepohrdáním, je zcela přirozené, že tito lidé touží být vším, čím nejsou. Závist také přiživuje odpor a nepřátelství, které připojení lidé pociťují vůči ostat­ním, a dodává jejich slovům a činům nezbytnou sílu, díky níž se vyrovnávají s konkurencí. Jak jsme viděli v pravidle sedmém, připojení lidé vždy pohrdají těmi, které obdivují (zamilovanost je tedy pro ně naprostým prokletím, přestože o ní téměř stále hovoří), a z této pro­tichůdné emoce pramení pocit závisti. Ega všech nadřa­zených lidí slouží k tomu, aby připomínaly těm „méně hodnotným“ jejich vlastní bezcennost. Což je následně pro méněcenná ega podnětem, aby si lstí a klamem kou­pila, vyprosila či ukradla vše, co potřebují k tomu, aby se ostatním vyrovnala a nakonec je ještě předčila.

Vlastní důležitost a sebelítost

Vznešený hřích, kdysi známý jako pýcha, nahradili při­pojení lidé pohodlnějším (falešným) pocitem vlastní důležitosti. Vzhledem k tomu, že hrdost předpokládá sebevědomí a uznávání vlastní ctnosti, schopnosti a zá­sluhy, a jelikož takového povědomí nejsou připojení lidé schopni, protože zcela odmítají zamýšlet se nad svý­mi životy, mohou sami sebe hodnotit pouze prostřed­nictvím srovnávání se s ostatními, přičemž vždy dospějí k závěru, že jsou důležitější než všichni ostatní. Aby­chom se cítili důležitě, považujeme své vlastní pocity, myšlenky, názory a rozhodnutí za daleko lepší než po­city, myšlenky, názory a rozhodnutí všech ostatních, i když samozřejmě takové vůbec nejsou (a to i tehdy, když nám vůbec nepatří, když jsme je převzali či si je vypůjčili od někoho jiného). Pocit vlastní důležitosti je vlastní všem připojeným lidem a nutí je myslet výlučně a neustále jenom na sebe, brát své vlastní zkušenosti, ať už jsou dobré či špatné, smrtelně vážně a pohlížet na zkušenosti všech ostatních s pohrdavou lhostejností ne­bo v nejlepším případě s povýšenou útrpností. Vlastní důležitost je ve skutečnosti sebelítostí, která se maskuje zdůrazňováním vlastního významu. Je to způsob, jakým připojení lidé skrývají sami před sebou i před ostatními oslabující, ochromující pohrdání sami sebou. Proto je to ve společnosti matrixu zřejmě nejcennější podsouva­ná vlastnost, Připojení lidé nade vše milují pocit sebelí­tosti, která přikrmuje jejich přesvědčení, že si zaslouží lepší život, aniž by si kdy připustili, že si své životní podmínky vytvořili; sami. Sebelítost se tak maskuje jako zdůrazňování vlastního významu a vlastní důležitost slouží jen jako zástěrka pro pohrdání sami sebou.

Znechucení

Jak se uvádí v pravidle čtvrtém, připojeni lidé se ze všech sil snaží své skutečné pocity utajit. Je to proto, že silné emoce, dokonce i záporné, jako smutek či hněv, mají ten nežádoucí efekt, že ego pod tlakem mění a transfor­mují. Vzhledem k tomu, že všichni připojení lidé mají své neměnné ego (které je ve skutečnosti samotným bo­dem připojení; uzlinou, která je poutá k matrixu), je dů­ležité vyjadřovat pouze takové emoce, které dovolují egu zůstat usazené v jeho známé pozici a vyladění. A vzhle­dem k tomu, že – jak jsme již také zmínili – jsou připo­jení lidé v jádru vůči všem ostatním naladěni nepřátel­sky a pohrdavě, nejúčinnější emocí (kterou se toto nepřátelství a pohrdání může projevit co nejpatřičněji) je znechucení. Připojení lidé mají tendenci trávit ve sta­vu znechucení většinu svého života, a matrix toho vyu­žívá. Telefonní budky s ucpaným otvorem na mince (ne­bo telefony, z nichž můžete volat pouze na kartu), autobusy, které přijedou tři najednou po půlhodinovém čekání, obaly na kompaktních discích, které je téměř ne­možné sloupnout, telefonní ústředny, které vám seže­rou neuvěřitelně dlouhý čas a vyžadují obrovskou trpě­livost, toto vše matrix i lidé, kteří v něm pracují, záměrně vytvořili a udržují s cílem vyvolat co nejvíce znechuce­ní. Znechucení také souvisí s pocitem vlastní důležitos­ti: čím důležitější se člověk cítí, tím více může dát své­mu znechucení volný průchod; a čím více znechucení, tím domýšlivějším se člověk stává.

Lenost

Všichni připojení-lidé jsou ve své podstatě apatičtí; ne­teční a líní. Matrix podporuje ambice, společenský vze­stup a veškeré vnější cíle či materiální zisky; ostře však odrazuje od všeho, co by připomínalo skutečnou snahu, vůli nebo disciplínu. Proto se tak naléhavě zdůrazňují vnější cíle; slávy a bohatství lze dosáhnout, aniž by si člověk musel upevnit charakter nebo vnitřní sílu. Především si musíte udržet náležitý stupeň samolibosti, blazeovaného sebeuspokojení, které je společné všem připoje­ným lidem,, a neusilovat o skutečnou, trvalou změnu. Trvalá stagnace je podstatou matrixu; bez ní by nemohl existovat. Tato stagnace je závislá na udržování iluze, že ke změně dochází, což má odvádět pozornost připoje­ných lidí od skutečného neutěšeného stavu, v němž se jejich životy nacházejí. Je tudíž naprosto nezbytné, aby připojené lidi neustále rozptylovaly vnější podněty: cíle, touhy, problémy, obavy a tak dále (ať už souvisí s potra­vou, obydlím, sexem, penězi, slávou či mocí). Díky to­mu připojení lidé neustále zcela opomíjejí své vnitřní po­třeba a zůstávají ve stavu setrvalé stagnace. Jsou tudíž fyzicky i materiálně aktivní, neustále překonávají materi­ální překážky a řeší každodenní problémy, na vnitřní či duchovní úrovni jsou však zcela pasivní, až do té míry, že jim schopnost tvůrčí představivosti (které se matrix skutečně bojí) zcela zakrněla a téměř nefunguje, s výjim­kou hrstky zcela výjimečných jedinců.

Shrneme-li to, připojení lidé (což v praxi znamená té­měř všichni lidé, i když se to tyká především západních „civilizovaných“ národů) zkrátka hrají hru na sdílenou realitu, ať už si to uvědomuji či nikoli, přičemž hrají podle pravidel, která ani sami nevymysleli ani je; nikdy vědomě neodsouhlasili. Ve většině případů si dokonce ani neuvědomují, že taková pravidla existují. (Samo­zřejmé že fyzikální zákony, entropii, nemoci, smrt, pohlavní pud a tak dále jsme také nikdy neodsouhlasili, jejich zákony však jdou mnohem hlouběji a dostaneme se k nim později.) Sdílená realita matrixu přitom fun­guje tak, že nejprve musíte pochopit její pravidla a tepr­ve pak je můžete začít měnit, obcházet či porušovat. Naprostá většina připojených lidí si však tuto možnost nikdy neuvědomila. Prvním krokem ke svobodě je lo­gicky přiznání, že jste otrokem, což pro většinu připo­jených lidí vůbec není snadné.

Skutečnost, že většina připojených věří zároveň v Bo­ha i v ďábla, v Osud i „svobodnou vůli“, aniž by si kdy uvědomili do očí bijící rozporuplnost takového ideové­ho uspořádání, nám ukazuje, jak hluboko toto popírání sahá. Logicky vzato bud světu vládne Bůh, nebo ďábel. Oba zároveň vládnout nemohou. Buď jsou naše činy dány předem jakousi silou, které říkáme „Osud“, nebo se v každém okamžiku rozhodujeme sami pomocí jisté schopnosti nazývané „vůle“. Existuje však třetí možnost – že Bůh a ďábel jakýmsi tajemným způsobem spolupra­cují a že ďábel je jen vězeňský dozorce, který nám brání, abychom se dostali k Bohu, dokud jsme neprokázali; že jsme na to dostatečně chytří; v tom případě dokáže „svo­bodné vůle“ dosáhnout jen hrstka jedinců. Je to odměna pro tu vzácnou skupinu vidoucích (viz Slovníček), kteří se odvážili proplížit kolem vězeňského: dozorce a uniknout zcela nepřijatelnému osudu. A právě zde přichází na scénu bojovník, který se matrixu postaví.

iv) Jsme lidští roboti

Již ve 40. letech dvacátého století vynalezl José Delgado způsob, jak elektronicky ovládat býka; implantoval mu miniaturní vysílačku, která vysílala do jeho mozku mikrovlnný signál a zastavila ho uprostřed útoku. Nedávno se objevily zprávy o vysílačkou ovládaných kry­sách, kterým byl podobným způsobem implantován obdobný obávaný mikročip, aby se mohly posílat do hořících budov, kde vyhledávají živé bytosti, které ještě zůstaly uvnitř. (Není již tak jasné, co krysy udělají, když někoho najdou; zřejmě jsou vybaveny mikrokamerami a svou polohu pak vysílají hasičům.) Vzhledem k to­mu, že zločincům a dětem (a pacientům trpícím Alzheimerovou chorobou) se již implantují stejná nebo po­dobná zařízení, můžeme tu mít brzy vysílačkou ovládané lidské bytosti. Nebo že by tito lidští roboti již chodili mezi námi? Tento vývoj je však pouze posled­ním stadiem – vyvrcholením – procesu, který probíhá od chvíle, kdy lidstvo vyvinulo svou úplně první tech­nologii rozumový způsob komunikace.

Pokud je lidstvo jedním organismem tvořeným v sou­časné době šesti miliardami dílků, kterých stále přibývá, pak, vědomí tohoto organismu musí být náležitě rozdě­leno mezi všechny tyto součásti. A vzhledem k tomu, že vše, co lze změřit, má své meze, můžeme předpoklá­dat, že existuje jen určité konečné množství myšlenkové energie (lidského vědomí), o které se dělí jednotky, jež označujeme jako lidská individua. Zdá se být pravděpo­dobné, že než se vyvinul strukturovaný jazyk, a pokud jsme nebyli „jen mručící primáti (přičemž existuje spous­ta důkazů, které to vyvracejí), organismus, tvořený lidskou rasou, si kdysi plně uvědomoval vzájemnou propojenost svých součástí, které mezi sebou jako u kaž­dého jiného organismu neustále komunikovaly. Šlo tedy o určitý druh nomádské, kmenové, telepatické společnosti, který kočoval po Zemi, živil se lovem a sběrem plodů a vesele se rozmnožoval. Tento druh byl se Zemí natolik propojený,že si to dnes, bezpečně ukrytí ve svých kovových lasturách a betonových schránkách, ani nedovedeme představit.

Dnes je nás šest miliard a nemáme se Zemí ani mezi sebou kontakt naprosto žádný. Přesto však přetrvává na­še základní potřeba existovat v rámci nějakého širšího prostřed(, která je pro naše přežití zřejmě klíčová. Proto jsme si vytvořili tento matrix, který je možná marnivou, ale rozhodně zvrácenou napodobeninou prostředí orga­nického, do něhož jsme kdysi tak šťastně patřili. Primár­ní vědomí, přenášené DNA (podle Sheldrakovy teorie morfické rezonance), mohou jakýmsi tajemným způso­bem sdílet všichni členové daného druhu; díky němu si všechny jeho součásti“ mohou zachovat svou individu­alitu a přitom stále patřit k většímu celku. Každý druh je jakýmsi mraveništěm, propojeným tenkou a neviditel­nou nití, jakýmsi ,,podivným atraktorem“ či vodítkem. Právě díky tomuto rodopisu spolu všechny části stále ko­munikují, třebaže se nemusí nikdy fyzicky potkat. Tak se také vyvíjejí instinkty: vše, co se naučí jeden příslušník druhu, se předává všem ostatním, řekněme procesem osmózy, přes jejich DNA. (Například přijde-li dostateč­ný počet opic na jednom ostrově na to, jak škrábat a jíst brambory, budou to nakonec dělat všechny opice na všech ostatních ostrovech. A to bez jediného telegramu.)

Naproti tomu čistě racionální vědomí, které si dosud pošetile vyvinuli pouze lidé, je čímsi docela jiným. Vzhledem k tomu, že se zakládá na myšlení, a nikoli na pocitech, je od přírody rozškatulkováno. Energii či vě­domí vyměřuje jednotlivým jednotkám racionalita. Co se odměřuje, se však zároveň omezuje a ohraničuje. Pocity jsou nekonečné, avšak myšlení (alespoň myšlení založené na syntaxi, tj. souborech informací, ať už jich je, kolik chce) je nevyhnutelně limitováno na určitý po­čet jednotek. Každá rozumná bytost je tudíž jako vyspě­lý počítač, jehož program obsahuje omezený počet mož­ností. Tak jako Terminátor ve stejnojmenném filmu máme pro každou událost určitý počet možných reakcí; z těchto možností si pouze vybíráme. Mít takzvanou svobodnou vůli je tudíž, pro rozumné bytosti nemožné.

To, co se děje, když dochází ke sdílení racionálního vědomí levé hemisféry mozku, je opakem toho, co na­stane, dochází-li ke sdílení intuitivního vědomí he­misféry pravé; druh se rozdělí, přeruší kontakt, a co je paradoxní, všechny jeho části ztratí veškeré zdání individuality. Vzhledem k tomu, že všichni příslušníci to­hoto druhu žijí ve stejném prostředí, a přesto jsou v něm izolováni svým vlastním myšlenkovým procesem (racio­nální myšlení je myšlení rozdělující), jsou v určitém smyslu lapeni do pasti svých vlastních myšlenek. Výsledné prostředí je však nemůže vyživovat, protože zde chybí organické propojení, a tak se v něm žijící druh.či jedinec ze Všech sil snaží vytvořit vnější prostředky, kte­ré by mu nedostatek kontaktu vynahradily, které ho však naopak ještě víc izolují. Jelikož tyto vynálezy jeho pocit odloučení jen posilují, protože umožňují jedincům vzdalovat se víc a víc od kolektivního, druhového vědo­mí, technologické, racionální prostředí se stále zmenšu­je a také je stále více omezuje a vyčerpává, přestože je stále komplexnější a propracovanější.

Toto prostředí nakonec ovládne nejen jednání, ale i myšlenky a pocity všech, kteří v něm žijí; jakožto imi­tace prostředí organického začne do svých obyvatel programovat instinkty a modely chování, kterým po čase nikdo neunikne. „Nahraje“ svou vlastní „realitu“ přímo do druhové DNA a odtud do našich pocitů a myšlenek. Nejnovější vynález mikročipových vysílaček, které z lidského organismu činí pouhý doplněk strojů, připojený k počítačové nadstavbě (ve filmovém zpracování nazývané umělá inteligence: UI) je tudíž – jak jsem již řekl – pouhým vyvrcholením procesu, který zavál před dávnými a dávnými časy. Jsme již připojeni k hlavnímu řídícímu systému. Jsme roboti.

Nejenže kupujeme, co se nám řekne, abychom kupo­vali, přecházíme, když se nám řekne, abychom přechá­zeli, a volíme kohokoli, koho se nám řekne, že máme volit; také myslíme a cítíme výlučně a přesně tak, jak jsme byli naprogramováni společenským matrixem, do něhož jsme se narodili. Od okamžiku zrození všichni, s nimiž přicházíme do styku, tvarují a upravují naši interpretaci reality, dokud „nezapadáme“. Počínaje rodiči jsou všichni našimi programátory. Jejich hlavní funkce je udělat z nás výkonné a homogenní jednotky v tomto našem dokonalém světě strojů.

V jednadvacátém století dovedla technologie proces programování k maximální účelnosti a jednoduchosti. Roční děti jsou posazeny před televizní obrazovku, aby si maminka mohla oddechnout u odpoledního čaje. Šes­tiletí dostali mobilní telefony, aby mohli po škole zavo­lat tatínkovi. Desetiletí mají ve svém pokoji počítač, na kterém dělají domácí úkoly a hrají bojové hry. Také dě­ti „značkujeme“ senzorovými radiovými mikročipy, kte­ré se jim vloží natrvalo do těla pro případ, že by se ztra­tily nebo je někdo unesl. Veřejnost se příznivě naklonila těmto implantátům po nedávném únosu a vraždě dvou děvčátek v anglickém Sohamu, jemuž se dostalo široké publicity. Vskutku dokonalý svět. Ještě nejsme ani v pu­bertě, a už jsme plně připojeni, a přitom s největší pravděpodobností ani nerozeznáme zebru od gazely (pokud jsme je náhodou neviděli v televizi).

Morfeus se ptá Nea: „Co je skutečné ?“ A sám si od­povídá: vysvětluje, že prožívání reality nám zprostředko­vávají naše smysly z elektrických signálů vysílaných do mozku: Co může v takovém případě mozku zabránit, aby se nechal ošálit a uvěřil, že něco prožívá, i když ho ve skutečnosti pouze bombardují elektrické impulsy ?

Zatímco kdysi lidský organismus vyživovaly, vychová­valy a informovaly přírodní podněty, jako je země, vítr, slunce či déšť, nyní ho omezují, poutají a tvarují podněty elektronické, jejichž zdroje jsou. téměř bezvýhradně umě­lé. Už nejsme organismy. Staly se z nás mechanismy.

Také vy můžete, být Vyvolený !

Kdykoli hrozí, že nás při pomyšlení na zjevnou nevyhnutelnost našeho osudu přemůže zoufalství, je dobré mít na paměti, že i Neo sám byl původně jen bezmoc­ným robotem, připojeným ke zlovolnému režimu, a od davu ho odlišovala a vedla temnotou pouze „střepina v mozku“.

Když se s Thomasem Andersonem setkáváme popr­vé,vidíme jej spát u počítače; kybernetického maniaka, jehož život se točí výlučně kolem jeho blikajícího stro­je. Když se vzbudí, vidí na obrazovce vzkaz, který se tam objevil zdánlivě odnikud – ve skutečnosti jej napsala jeho spřízněná duše Trinity – a probudí tak jeho zvědavost a dychtivost. Vyzývá ho, aby „sledoval bílé­ho králíka“, tj. sledoval organický, nelogický a možná i magický sled myšlenek, ať už ho povede kamkoli. Pak následuje „ťuk ťuk“. Nevěřící Tomáš se ani nemusí ptát: „Kdo tam ?“ Už to ví.

Trinity, Morfeus a celý tým Nabuchodonozoru operu­jí uvnitř i vně matrixu, v němž je Thomas polapen. Do­kážou se nabourávat do „reality“ (za kterou Thomas svůj dosavadní svět stále považuje), protože objevili, že je to pouhá simulace, racionální, umělá interpretace ži­vota. Proto je nesvazují jeho zákony a proto v něm mo­hou stále působit. V této chvíli Thomas ještě vůbec ne­tuší (až na tu střepinu v mozku), jak se věci skutečně mají. Neví, co je to matrix, jen že je „někde tam“ a že ho drží ve své moci. Dosud se nejvíce přiblížil pravdě, když se zeptal svého klienta narkomana: „Měl jsi někdy pocit, že nevíš, jestli bdíš, nebo sníš?“ Narkoman to přirovná k zážitku s meskalinem a vyzve Thomase, ať s ni­mi jde na večírek. Thomas, který rozhodně není lvem salonů, se právě chystá odmítnout, když jeho pozor­nost upoutá vytetovaný bílý králík na rameni narkoma­novy dívky, a tak souhlasí, že půjde. Tak jako Alenku ho pohání zvědavost a možná i nuda. Učí se všímat si, rozpoznávat a následovat znamení. Matrix k němu za­číná promlouvat, i když prostřednictvím Trinity.

V klubu se Thomas setká s Trinity, která mu svůdně šeptá do ucha, že ví, „proč nemůže v noci spát“. Trini­ty ví o Thomasovi/Neovi vše, co vědět lze. Ví to, pro­tože když se Morfeus a jeho skupina mohou probourá­vat do matrixu, pak zřejmě mohou sledovat i kteroukoli jeho část, kterou zrovna potřebují. Představuje pro ně rozsáhlý filmový archiv lidských zážitků. Díky tomu si zřejmě pečlivě prošli Thomasův život, aby, se ujistili, že je skutečně Vyvolený. Kromě toho chtěli určitě zjistit, co je vůbec za člověka, jaké má slabosti, jaké silné strán­ky, o čem sní, čeho se bojí. A nejen to, zřejmě mohou vidět i Thomasovu „budoucnost“, osud, který mu mat­rix (naprogramováním jeho spící mysli) předurčil Tho­mas svému osudu samozřejmě unikne, a tak se jeho bu­doucnost nikdy nevyplní, tak jako přestane existovat jeho minulost, jako by se nikdy nestala. Vše, co si o so­bě Thomas myslel, vše, za co se považuje, je lež. Vý­mysl. „Matrix ti nemůže říct, kdo jsi,“ vysvětluje Trini­ty Neovi cestou k Vědmě. Může mu pouze ukázat, čím by být mohl.

Vzhledem k tomu, že matrix zotročuje, ale nedává sí­lu, musí být jakékoli „já“, identita či osud, který pro nás vytvoří, nutně omezené, restriktivní a ubohé. Na začát­ku filmu je Thomas apatický, skleslý, malomyslný, ble­dý a trochu rozpačitý. Žije sám a zdá se, že pokud ho vůbec něco žene vpřed, je to silná touha najít odpověď na jakousi nejasnou otázku, které zřejmě ani on sám plně nerozumí. Jinak se zdá být bez života, lhostejný, jako kdyby se vzdal světskému a bezútěšnému osudu, který si nepřál, ale jemuž nemůže uniknout ani ho jakkoli zlepšit. Když-přijde do práce, jeho nadřízený mu vytý­ká, že má problém s disciplínou“ a myslí si, že „pro něj pravidla neplatí“, zatímco údržbáři čistí okno (chce snad matrix bez ohledu na svou podstatu naznačit potřebu správného vidění ?) Thomas se samozřejmě mýlí, podo­týká nadřízený. Je „součástí celku“, jen jednou ze součástek v soukolí. Krátce poté, po zásahu Morfea a sa­motného matrixu (v podobě dvou zlověstných agentů) dokáže Thomas svému nadřízenému, jak moc se od ostatních liší. Má totiž ještě svou skrytou stránku, druhé já, d jehož služby mají téměř všichni zájem.

Právě ve chvíli, kdy Thomas dostává balíček s mobil­ním telefonem, nebo spíš v okamžiku, kdy tento telefon zazvoní, jeho starý život končí. Kouzlo je zlomeno. Až do této chvíle byl jeho život pouhým rozmazaným, nezajímavým snem, jako špatný meskalinový trip. Každý jeho „krok“ v tomto snovém světě byl předem určen, na­programován zvenku jakýmsi rozlehlým, neviditelným elektrickým obvodem. Tento společný mozek mu pod­sunul všechny jeho myšlenky, emoce a reakce a držel ho v jejich područí s jediným cílem: vysávat z něj energii, Thomas, jak se brzy dozví, není ani kolečkem v soukolí: je pouhou baterií, jednou z mnoha miliard. Je zcela nahraditelný. Jestliže se od něj vyžaduji pouze jeho životní energie, je prakticky totožný s jakoukoli jinou lidskou bytostí. A jelikož z něj životní sílu neustále vysává nevi­ditelný systém, k němuž je připojen, Thomasovi už nezbývá nic pro něj samotného. Je skutečně nerozeznatel­ný od šesti miliard dalších „buněk“. Thomasův šéf má pravdu. Jeho ústy k němu promlouvá matrix; říká mu, jak se věci skutečně mají.

Stroj se zmocnil Thomasovy duše, aby mohl sám so­bě vdechnout život. „Zdá se, že osud má zvláštní smysl pro ironii.“ Z Thomase zbývá jen prázdná skořápka, ve­doucí prázdný, bezúčelný život, zaměnitelný za který­koli ze šesti miliard dalších prázdných, bezúčelných „životů“. Thomas se však již brzy dozví, jak odlišná je pravda. Dozví se, že program, kterému dosud sloužil,, vůbec není lidský. A když konečně akceptuje smysl zna­mení, musí se rovněž smířit s faktem, že už nikdy nebu­de součástí tohoto programu ani už nikdy nebude moci zcela věřit tomu, co vidí. Stane se sám pro sebe záha­dou, cizincem. V tom okamžiku jeho život přestává být řadou každodenních problémů či osobních roztrpčení, které vždy ústily pouze ve frustraci, a místo toho se z něj stává téměř neomezená živoucí výzva. Pokud vám to za­číná být povědomé, je to správně. Tohle je příběh o „Vy­voleném“, ale také příběh nás všech.

Jinými slovy: Neo je možná Vyvolený, není však jediný.

Druhá premisa

Lžička neexistuje

v) Hologramová etika: Realita jako herní plán

Zdá se samozřejmé, že Příroda nechybuje a že instinkty se nikdy nemohou „mýlit“. Mohli bychom také před­pokládat, že Bůh je omylný: jaký smysl by však mělo mít Boha (či jím být), pokud by byl stejný jako my, sla­bý a nespolehlivý ? Mimochodem – dnešní enviromen­talisté, zelení, vyznavači New Age a jim podobní se běžně.shodují v názoru, že „člověk“ se nějak obrátil proti přírodě. Když se nad tím ale hlouběji zamyslíme, je ta­to představa podobné jako mýtus o Luciferovi, který se odvrátil od Boha tak, jak se prezentuje – nemyslitel­ná. je-li Bůh všude, jak se od Něj může Lucifer odvrá­tit ?  A jsou-li lidé součástí Přírody (a příroda součástí nás), jak bychom skutečně mohli jít proti ní ?

Jestliže člověk vytvořil technologii a Příroda vytvořila člověka, pak i v okamžiku, kdy tato technologie získá au­tonomii jako v případě umělé inteligence – ji musíme stále považovat za výtvor Přírody, musí mít tudíž přiro­zený účel. Můžeme tedy tvrdit, že jakýkoli racionálně vytvořený systém – jako například mechanické prostředí, v němž nyní žijeme – je zde z určitého důvodu ?  Přiroze­ný účel matrixu Neo ve filmovém zpracování nikdy ne­pozná, dokonce podle všeho žádný neexistuje. Můžeme na to ale nazírat takhle – stejně jako v Terminátorovi, kde stroj vyšle do minulosti jiný stroj, aby zavraždil matku budoucího bojovníka za svobodu, a tím se naopak po­staral o to, že se tento bojovník skutečně narodí: umělá inteligence ve skutečnosti pracuje pro účel, který nezná ani ona sama; účel lidstvu prospěšný, jenž jde proti ně­mu pouze zdánlivě.

Matrix se nám představuje jako určitá mentální časo­vá smyčka, v níž je lidstvo polapeno nebo kde našlo úto­čiště a kde znovu a znovu prožívá vrcholné okamžiky technologické slávy (konec dvacátého století), než se všechno pokazilo. (Morfeus nikdy nevysvětlil, jak přes­ně nám matrix brání si uvědomit, že čas vůbec neplyne vpřed.) Dozvídáme se, že krátce poté získala hlavní pý­cha člověka, jeho rozum neboli intelekt – jako Franken­steinův výtvor či nejnadanější bohův anděl – svůj vlastní život a obrátila se proti němu. První vědomé rozhodnutí, které umělá inteligence učinila, bylo vzbouřit se. Destrukce, k níž došlo v následné válce mezi člověkem a stroji, zničila civilizaci a na jejích troskách vytvořila UI, tento autonomní rozum, nory řád strojů, pro které bylo lidstvo pouhou potravou, obilím k semletí.

Je ale možné, že kdyby stroje nevytvořily tento matrix/mlýn v podobě gigantické lidské líhně, lidé nemu­seli přežít vůbec. Umělá inteligence nás mohla zničit úplně, musela si nás však nechat jako nezbytný zdroj energie. A jelikož je UI lidským výtvorem, pak vše, co vytvoří, je rovněž produktem lidské vůle a tvořivosti, i když na nevědomé úrovni. Matrix je tudíž finálním produktem lidského samolibého intelektu. Můžeme ho proto pokládat za prostředek jeho vlastní proměny, je­ho evoluce. Je jako Platónova bájná jeskyně stínů, jako propast, do níž je ďábel uvržen na tisíc let, jako jeskyně v jádru Země (kde se kupodivu nachází i Sión), kde musí Loki (další verze prométheovského mýtu), svázaný a spoutaný, trpět muka zatracených jako pokání za své hříchy, dokud se nepoučí ze svého chybného jednání.

Matríx je jakási kukla, kterou lidstvo vytvořilo, aby se připravila na příští fázi své evoluce. Neznamená to, že nemá dojít k jeho zničení, jeho destrukce však může při­jet teprve tehdy, až splní svůj účel a inkubační/reformač­ní období dospěje ke konci. Dokud matrix existuje, je především výcvikovým programem – cvičištěm, na němž se Morfeus a jeho skupina čarodějů připravují, tělesně i duševně, na zápas skutečný – boj za osvobození Siónu.

Největším nedostatkem, který mytologie Matrixu má (ať už jej napraví či nenapraví další díly), je prostá, ale nepopiratelná skutečnost, že zákony matrixu a reálného světa se zdají být úplně stejné, a přesto není nikde ani ná­znakem řečena, a není tedy žádný důvod se domnívat, že zákony skutečného světa lze porušovat či upravovat stejně jako pravidla matrixu. Neo se naučí kung-fu ve cvičné simulaci a zřejmě může použít tuto dovednost v menší míře i mimo matric, v reálném světě (i když je­ho fyzická odolnost zde nepochybně podstatně klesá). Může ale také zastavit kulky jediným pohybem ruky ?  Uhýbat lžičky ?  Létat ?  A jestli ne, pak spousta doved­ností, jejichž učením tráví čas v matrixu, bude pro něj a jeho přátele v reálném světě zbytečná, i když je zde bude potřebovat stejně naléhavě, ne-li víc. Tenhle zá­ludný hlavolam lze vyřeš možná jen v případě, že se skutečný svět ukáže b (tak jako v mnoha románech Philipa K.Dicka), jen dalším matrixem, i když zcela od­lišně uspořádaným. Čarodějové, telekineze a všechno ostatní by tak mohli být i součástí světa přirozeného, a nejen jeho počítačové simulace. Měli však tohle Wa­chowští na mysli ?  A jestli ne, k lemu je jinak matrix ?  Ži­vot koneckonců není počítačová hra. jen se tak hraje.

Ponechme tuhle ožehavou otázku na chvíli stranou a předpokládejme, že vše, co je možné uvnitř matrixu, je možné i ve skutečném světě, nebo by to aspoň bylo žá­doucí. Jinými slovy, veškerá technologie by měla sloužit především jako cvičný nástroj, díky němuž můžeme ob­jevit schopnosti, které jsou lidskému tělu i duchu vroze­né. Vynalezli jsme tak hologram, abychom si uvědomili, že celý vesmír je hologramem. Veškeré zákony náležející do fyzické sféry tak musíme chápat odlišně: nejsou to zá­kony, ale návyky. Morfeus stále dokola trvá na tom, aby Neo osvobodil svou mysl, aby věřil. Ostatní že přijde sa­mo. Jakmile si Neo přestane říkat, že je něco nemožné, začne to být možné. Jakmile prolomí návyk racionálního myšlení/interpretace, svět se zhroutí a zůstane pouze energie, vědomi – kód. Tento kód můžeme číst či přepi­sovat, jakkoli se naší představivosti zachce. Zákony racio­nálního myšlení nyní ustoupily jinému souboru zákonů, zákonům vůle. Vzhledem k tornu, že Neo je první žijící člověk, který si toto uvědomil (alespoň jako onen prvotní spasitel, kterého Morfeus zmínil), je „Vyvolený. Nietzscheho nadčlověk v plné kráse. A taky sexy.

Cypher si Nea dobírá, že „přišel, aby zachránil svět – to je teda nářez!“. (Postmoderní humor super hrdinů.) Pro naprostou většinu připojených lidí však Neo samo­zřejmě nepřišel svět zachránit, ale navždy jej zničit. Kdyby měli na výběr – jinými slovy, kdyby věděli pře­dem,-kam je červená pilulka zavede – většina z nich by jistě zvolila pilulku modrou (však také Cypher hořce li­tuje, že tak neučinil). Jediná výhoda skutečného světa, jak se zatím ukazuje, je, že je reálný. A tak i když se Neova mise a úkol mohou na jedné straně zdát pro jediného člověka téměř ochromující odpovědností a i když je v sázce příliš mnoho, na druhé straně na ni­čem z toho prakticky nezáleží, protože svět už zničen je a lidstvo je prakticky mrtvé. Nebo se mrtvým být zdá.

Morfeus, Trinity a Nea bojují především za nový za­čátek, nový věk, osvobozený od nadvlády strojů (intelektu). Protože jsme ještě neviděli Sión, je těžké si před­stavit, jak takový nový svět může vypadat a zda stojí za takové úsilí (zdá se, že za život v reálném světě sotva stojí za to umírat, a snadno můžeme sympatizovat s Cypherem a přemýšlet o tom, proč si zkrátka pro se­be -nenaprogramují dokonalý život v matrixu a nevez­mou modrou pilulku). Protože se Morfeus a jeho po­sádka stále zjevně spoléhají na technologii, můžeme předpokládat, že musejí bojovat s umělou inteligencí jejími vlastními zbraněmi. A není-li Sión zcela venkov­skou, primitivní společností, nabízí se otázka proti (i když – jak jinak by mohli žít u zemského jádra). Mor­feus a jeho skupina se od připojených lidí vnitřně liší (to je také důvod, proč to všichni nevzdají a nevrátí se do -matrixu) nejen tím, že nesouhlasí se sdíleným programem reality“; jejich odlišnost je mnohem zásadněj­ší. Představují nový řád vědomí, nadlidský potenciál, který má blíže k Bohu než šelmě; proto je matrix pova­žuje za „teroristy“. Jsou potenciálně nejen vševědoucí, ale i všudypřítomní, a také všemocní.

Chcete-li ovládnout rozsah a možnosti takového po­tenciálu, stačí osvobodit svou mysl. Sestavit si svět ovlá­daný nikoli rozumem, ale představivostí. Nejprve si však upřesníme novou terminologii, abychom náš výklad zjednodušili.

• Snový svět matrixu, svět ovládaný rozumem, nále­ží k praní pozornosti (viz Slovníček).
• Reálný svět Siónu, svět ovládaný vůlí, náleží k druhá pozornosti (viz Slovníček).
• Připojené lidi budeme nadále nazývat humatony.­
• Ojedinělým jedincům, kteří si matrix alespoň uvědomují a zahájili přípravy na odpojení (v prv­ním dílu filmového zpracování se o nikom jiném kromě: Thomase.nehovoří, je ale logické předpokládat, že existují), budeme říkat jednoduše bojov­níci proti matrixu.
• Zcela odpojené lidi, kteří mohou působit volně v obou světech, budeme nazývat čaroději matrixu. Čarodějové se naučili pronikat do jiné reality ne­bo interpretačního systému, takzvaného skuteč­ného světa, kterému zde říkáme druhá pozornost. Čarodějové, kteří si nejsou vědomi toho, že ten­to skutečný svět je jen další interpretace či mat­rix, v něm však uvíznou (to se může stát Morfeovi i Wachowským), a i když mají oproti průměrné­mu humatonovi i bojovníkovi výhodu (že se mo­hou pohybovat mezi dvěma světy neboli pozornostmi), nikdy se z nich nestanou skuteční zřeci neboli vidoucí, dokud si toto neuvědomí. Vidoucí je ten, kdo dokáže číst kód. Neo je první. Proto je Vyvolený.

Je-li matrix první pozornost, světem založeným na ro­zumu neboli intelektu, pak Sión (trochu nevhodný vý­běr názvu ze strany Wachowských, protože naznačuje nejen náboženské, ale i politické preference) je druhou pozorností, světem založeným na vůli neboli představivosti. Za nimi, jak se můžeme pouze domnívat, leží skutečný reálný svět, třetí pozornost, které lze dosáh­nout pouze tehdy, když se tyto dva interpretační systé­my (dvě pozornosti, rozum a vůle, levá a pravá strana mozku) postaví navzájem do rovnováhy, a tak se vzá­jemně vyruší. V tom okamžiku dosáhneme naprosté svobody, jejíž charakter můžeme pouze odhadovat. Snímek takovou možnost naznačuje ve svém orgastic­kém vyvrcholení, kdy Neo uvidí kód a dosáhne Sa­madhi (nebo alespoň Nirvány). Pouhý okamžik před­ tím své fyzické tělo sloučením těchto dvou zmíněných světů dokonce vzkřísí.

To je klíčový moment celého snímku. Neovo holo­gramové tělo je v matrixu zastřeleno a následkem toho jeho skutečné tělo ve světě Siónu umírá. Polibek od Trinity mu ale připomíná, že jeho skutečné tělo je jinde.

Neo tak dosáhne prolnutí obou oddělených světů první a druhé pozornosti a na pouhý okamžik spatří svět zce­la nový; svět, který spojuje oba zmíněné, přesto však nepatři ani do jednoho. Tento okamžik jasně přesahuje fi­lozofický i dramatický rámec prvního dílu; naštěstí pro nás, protože psát o třetí pozornosti je tak jako tak mimo naše možnosti, Uvidíme, co přinesou díly následující.

Je však správné dodat, že nejen Neo, ale i Morfeus a možná i Trinity měli s tímto tajemným osvíceným sta­vem přímou zkušenost, a právě díky tomu jsou tím, čím jsou: bezchybnými bojovníky a mistrnými čaroději, kteří v sobě skrývají možnost stát se jednoho dne vidoucími. Prozatím však budeme respektovat jejich právo o tom nemluvit a soustředíme se na to, co víme s jistotou.

Morfeova skupina čarodějů funguje na své dvojaké misi jako tým. Především mapují a posléze se chystají osvobodit svět Siónu – druhé pozornosti – tak, aby v něm mohli žít lidé a vybudovat v něm svět nový. Za druhé mají za úkol přetvořit a nakonec rozložit svět matrixu neboli první pozornosti, aby osvobodili ty, kte­ří jsou v něm dosud polapeni. (Psychologicky by se tento mýtus -dal vyložit tak, že první pozornost matri­xu/rozumu přirovnáme k egu a druhou pozornost svě­ta Siónu/představivosti k id. Pro Freuda a Junga by byl Matrix skutečnou lahůdkou.)

Když Morfeus a ostatní vstupují do matrixu, vytvá­řejí tím jakýsi srost, vstupní bránu mezi oběma světy, skrze niž je následně možná komunikace. Ode vlastně o most mezi levou a pravou polovinou mozku, mezi egem a id.) Jejich cílem je dokončit toto spojení v jeho úplnosti; prostřednictvím druhé pozornosti, světa čar, vůle a představivosti zasáhnout do pozornosti první, světa intelektu a rozumu, do říše ega, v níž je nyní uvěz­něno šest miliard humatonů. Můžeme logicky předpo­kládat, že čarodějové mají v matrixu téměř neomeze­nou moc (neboli kontrolu nad první pozorností). Mohou zasahovat do lidských životů, jak se jim zlíbí, do jejich snů, jejich minulosti, současnosti i budouc­nosti. Mohou přesně sledovat kroky kteréhokoli huma­tona a. přesně vědět, jak bude v jakékoli situaci reago­vat. S tímto vědomím mohou řídit a možná i vytvářet události tak, aby k sobě humatony přivolali a připravili je na odpojení a následné naverbování.

Čarodějové mají moc upravovat falešnou realitu hu­matonů z vyšší perspektivy pravdivé reality, aby dosáhli toho, co od. této osoby (a pro ni) potřebuji. Morfeus vy­užije této schopnosti, když Thomasovi zavolá do zaměstnání. Ví, že si pro Thomase jdou agenti, ale zlověstně podotýká, že „neví, co udělají“. Ví však, jakým způsobem může Thomas reagovat.

Předpokládejme, že matrix neprogramuje lidské ži­voty úplně, ale jen určitě události a možné reakce na ně. Humaton tak má sice předurčený osud, tento osud však má nespočet různých variant. To vše se začíná měnit, když do matrixu vstoupí čarodějové. Protože nejsou připojení, UI nemůže jejich kroky předvídat. Podle stejného klíče nicméně platí, že jelikož i agenti jsou zá­roveň uvnitř i vně matrixu, Morfeus a jeho skupina ta­ké nemohou jejich jednání předvídat. Protivníci se tak pohybují na shodném bojišti, kterým je nejistota.

Morfeus využívá této okolnosti a připravuje Thoma­sovi zkoušku, aby zjistil, jak bude reagovat pod tlakem. A co je možná ještě důležitější, má tak ideální příleži­tost Thomasovi demonstrovat svou schopnost předví­dat události. Velmi pravděpodobně ví, že se Thomas nechá zatknout, vytěží však z této události co nejvíce, aby mu co nejdramatičtěji ukázal několik klíčových věcí (čarodějnické divadlo). Zaprvé dá Thomasovi poznat charakter úkolu, který ho čeká. Vysvětluje mu, že je na­prosto nezbytné, aby mu zcela věřil a odhodlal se ke zdánlivě nemožnému „skoku“, neboť jenom tak může uniknout svým pronásledovatelům, ale také dosáhnout nové úrovně porozumění, vidění a bytí (čarodějovy ří­še). Tím, že řídí Thomasovy kroky z vnějšku (Morfeus operuje v druhé pozornosti světa Siónu; je jako hvězd­ný návštěvník v Thomasově snovém světě), mu názorné ukazuje umění snění (viz Slovníček). Dokud se Thomas jeho pokyny řídí a nechá se tímto odhmotněným hla­sem vést, je v bezpečí. Jakmile se však vzbouří a nechá se ovládnout strachem a pochybnostmi, je dopaden.

V zajetí agentů se z Thomasova snového světa stává noční můra. I když se již chová a dokonce i myslí jako bojovník, je stále připojen, a tak nemůže dohlédnout za své rozumové přesvědčení, že tohle všechno je skutečné. A vzhledem k tomu, že to, čeho je svědkem, za těch­to okolností nedává žádný smysl, usoudí, že začíná ší­let. Ve skutečnosti si vše právě začíná uvědomovat. Jeho první pozornost narušili agenti z pozornosti druhé (kte­ří mu implantovali do těla štěnici). Stavidla hráze se otevřela, a – jeho svět ovládlo čarodějství. Ego odnesla zá­plava id.­

Poté je Thomas povolán na schůzku uvnitř matrixu, kde ho vyzvedne Trinity a dva další čarodějové (Switch a Apoc). Je podroben bolestivému a ponižujícímu očistnému procesu, při kterém mu z těla vyjmou zmí­něný implantát. Ještě předtím, v reakci na Thomasovo podezření, mu Switch řekne ryzím způsobem bojovní­ka: „Ted máš jen dvě možnosti: zůstaň, nebo vypadni.“ Thomas si vybere to druhé (jeho pocit vlastní důle­žitosti se ho pokouší odradit), Trinity se však znovu dovolává jeho vnitřní touhy, a on se nechává vést. Za­vedou ho k Morfeovi, vidoucímu, vědoucímu muži, králi čarodějů. Rada Trinity je prostá: „Buď upřímný. Ví víc, než si myslíš.“ Morfeus, který vstupuje do první pozornosti, aniž by kdy ztratil spojení s pozorností dru­hou, uplatňuje umění stopování.

Stopování (viz Slovníček) je známé i jako umění „ovládané pošetilosti“. Není to lovecké, ale strategické chování a obnáší stálé a pozorné stopování každičké součásti života bojovníka až do nejmenších podrobnos­tí. Bojovníci se učí zdokonalovat návyky a pravidla mat­rixu (první pozornosti), ať už se tykají bytostí, s nimiž se setkávají, nebo jich samých. Jakmile dokážou s na­prostou přesností předvídat kroky (jak své vlastní, tak ostatních), pustí se do stopování, což znamená, že jdou po stopách a využijí jich co nejlépe. (Bojovníci proti matrixu stopují energii.) Nejprve tuto strategii uplatní na své vlastní myšlenky, činy a pocity a následně na či­ny a reakce svého okolí. Bojovníci, kteří trénují stopo­vání, mají obrovskou výhodu oproti ostatním humato­nům jejich činy jim umožňují vidět. Podobně jako u Morfea je to jako by zvenku hleděli dovnitř nebo se z výšky dívali dolů. Jako by každý čin a událost sledo­valy přesný plán, který mohou vidět pouze oni. Přitom se však plně účastní dané situace a zdá se, že jsou na tom stejně jako ostatní. To je však pouze zdání. Proto­že vědí, že nic z toho se ve skutečnosti neděje, motivu­je bojovníky něco zcela jiného než humatony.

Morfeus vstupuje do Thomasova světa v matrixu, aniž by do něj kdy sám patřil. Dává Thomasovi poky­ny, apeluje na jeho rozum a pak mu učiní nabídku, kte­rou nemůže odmítnout – červenou pilulku. A nakonec; jakmile dostane svolení, Thomasův svět navždy uspí. Zavede ho dolů králičí norou, ven z první pozorností, přímo do pozornosti druhé. A tam Thomasovi/Neovi ukáže jeho vlastní úplnost.

Thomas si může zpočátku myslet, že sní, když se probudí v jiném těle, v jiném světě, v jiné době; nemá však na výběr a musí přijmout fakt, že opak je pravdou. Thomas nesní, on sám byl jen snem; realita je někde jinde. Morfeus a jeho skupina Thomasův život zcela zničí. Zmanipulují ho, oklamou a polapí; nakonec ho unesou.a spláchnou celou jeho existenci do stoky. Udě­lají to, protože nemají na výběr; protože jsou přesvěd­čeni, že je Vyvolený. Pokud Thomas čekal, že lidé, kteří mu údajně chtějí pomoci a chtějí ho vést, budou mít nějaké morální ohledy, tak nyní pochopil, že vše je ji­nak Thomas si to sice zatím neuvědomuje, ale jakmile – se zkontaktoval s Morfeem, vstoupil do druhé pozor­nosti a jeho život se stal něčím zcela jiným, než jak jej měl podle programu vidět. Stal se pouhou hrou.

Pro bojovníky, čaroděje a potenciální vidoucí je existence druhem umění. Přesně za to ji považují. Etika se tak stává pouhou otázkou estetiky. Když vše, co existuje, počínaje i konče vámi samotnými, je pouhou zbytkovou vzpomínkou na něco, co se nikdy nestalo (nebo k čemu ještě nedošlo), pak, a teprve pak, holografická hra začíná.

vi) Pravidla čerpání síly: Samostatné odpojení

Pravidlo první: Všechno v matrixu je třeba využít

Na rozdíl od humatonů jsou bojovníci lhostejní vůči zevnějšku, pokud tento neodráží nebo nevyvolává nějaký vnitřní proces. Vše, co se děje bojovníkům v matrixu, je součástí plánu. Protože vědí, že racionální svět matrixu má pouze klamat, podvádět a omezovat jejich pohyb, neberou si nic k srdci. Nevěří ničemu, co vidí, ale chovají se tak, jako by všechno bylo skutečné. Díky tornu nejsou ničím posedlí ani jim nic nezpůsobuje obavy. A protože vědí, že matrix využívá jejich vlastní mysl jako šablonu, přijímají odpovědnost za všechny ohledy, které je frustrují či trápí, a berou tak každý pro­blém jako výzvu: příležitost vyzkoušet svou zdatnost a důvtip. Protože vědí, že žijí ve snovém světě, berou každičkou událost, jakkoli nevýznamnou, jako posel­ství, znamení či předzvěst, podle níž naplánují svůj dal­ší krok. Vždy postupují strategicky. Protože žijí v dra­vém prostředí, chovají se podle toho. Dokážou využít každé události. A protože k ničemu nelnou, mohou po­stupovat zlehka a nikdy nezneužívat příležitosti, nebo odmítnout výzvu jako „nežádoucí“ či „pod svou úro­veň“. Vzhledem k tomu, že matrix je zároveň jejich dů­stojným protivníkem i malým tyranem (viz Slovníček), vždy oceňují jeho snahy je zničit. Podstatou bojového umění je koneckonců „poznat svého nepřítele“.

Pravidlo druhé: Bojovníci se nikdy s ničím nesrovnávají a ni­kdy si nic neberou osobně

Protože bojovníci vědí, že nic z toho, co se odehrává v matrixu, není skutečné, nikdy nedovolí, aby jim něco proniklo pod kůži. Nikdy se neúčastní drobných mocen­ských her jako ostatní humatoni ani se s nimi nepokou­šejí soutěžit na jejich úrovni. Kdyby tak učinili, znamenalo by to, že berou matrix jako skutečný svět a podvolují se jeho pravidlům a zákonům. Bojovník se vyhýbá vynášení soudů a je ztělesněním tolerance a trpělivosti. Kdyby se však humatoni pokusili připravit ho o jeho čas či energii nebo se ho snažili přimět „účastnit.“ se dění na jejich úrovni, bez váhání je zničí. Stejně nejsou skuteční. Bojovníkovi nemůže nikdo nic „udělat“. Pokud si je svými činy jistý a pokud se stále drží své stra­tegie, nemůže dojít k žádným nečekaným událostem, zá­sahům či uklouznutím. Vzhledem k tomu, že humatoni jsou pouhé projekce kolektivní mysli umělé inteligence, která jak bojovník ví, se projevuje prostřednictvím je­jich vlastního individuálního vnímání – považují všech­ny a všechno v matrixu za produkt svého vlastního vědomí. A proto, stejně jako ve snu, je všechno jejich zrcadlem. Jakákoli nepříjemná vlastnost, která se projeví v jejich životě, je prostředkem vyhlazení této vlastnosti v nich samých. Bojovníci jsou nemilosrdní především sami k sobě. Vzhledem k tomu, že všechno je jen pro­jekcí jich samých a protože jejich já jako takové není re­álné, nemůže je nic urazit, protože urazit neexistující by­tost je nemožné. Bojovníci nemají žádné názory či přesvědčení, které by mohli obhajovat. Nelze je tudíž ani urazit ani znejistit ani napadnout.

Pravidlo třetí: Bojovníci sami sebe neustále vymazávají a za­se vytvářejí

Jakmile pochopili pravdu a konečně odpověděli na otázku, která jim nedala spát jako střepina v mozku – co je to matrix ? -, začali bojovníci chápat celý svůj ži­vot jako fikci, pouhý příběh vymyšlený někým jiným, který mohli ovlivňovat jen minimálně. Vzhledem k to­rnu, že jejich život byl závislý na pocitu vlastního já, které bylo samo osobě iluzí, a jelikož toto já bylo pou­hým produktem jejich životních zkušeností (rutiny, ná­vyků atd.), které se nikdy nestaly, bojovníci se mohou svobodně vymazat, kdy se jim zachce. Jednoduše vylo­ží celý náklad svých „zkušeností“. Všechna přesvědčení a názory, které mu matrix naprogramoval, aby ho k sobě připoutal, bojovník vymaže. Realita je skutečnost vlastního já. Bez skutečného já nemůže realita existo­vat. Bojovníci berou ego jako nezbytný způsob fungo­vání v matrixu, upravují a přetvářejí ho ale tak, jak jim to vyhovuje. Zahalí se pláštěm tajemství. Zbaví se zhoubného návyku stále a bez přestání přemýšlet sami o sobě. Všechny jejich myšlenky přece pocházejí z mat­rixu a matrix jim nemůže říci, kdo jsou. Bojovníci proto odmítnou naslouchat svým myšlenkám, které po čase začnou ztrácet svou naléhavost, načež bojovníci zač­nou pochybovat o tom, kým vlastně jsou. Bojovníci opět jednají, jako by věděli, jejich činy však začnou být ještě snazší, plynulejší, spontánnější a nepředvídatelněj­ší. Když už teď nemají žádnou „osobnost“ (návyky), které by se museli přizpůsobovat, mohou se svobodně přetvořit v cokoli jiného.

Pravidlo čtvrté: Bojovníci nemají co ztratit ani co získat, proto­že matrix jim nemá co nabídnout, a nemůže jim vzít víc, než už jim vzal

Humatony motivují především jejich vlastní touhy a zá­keřný strach, že se tyto touhy nenaplní. Vymezují se vnějšími znaky, přičemž se všechno točí kolem jejich vlastního já, formovaného pod neustálým tlakem me­chanismu strach/žádostivost, fungujícím v jejich nitru. Humatoni jednají nutkavě, mechanicky, dohnáni emo­cionálním (i když tichým) zoufalstvím do stavu ovládaného, avšak stálého neklidu. Bojovníci naopak žádné touhy nemají. Protože spatřili skutečný matrix, neexis­tuje nic, co by od něj ještě kdy mohli chtít. Přejí si jen se od něj osvobodit; a protože matrix udržují touhy a z nich pramenící frustrace (a strach z frustrace prame­nící z touhy), přejí si nepřát si vůbec nic: touží po ni­čem netoužit. Jednají; jako by jim na jejich činech záleželo, jako by z nich mohli: něco vytěžit, jelikož však vě­dí, že smrt jim je patách a nic na světě je před ní neu­chrání ani nezmírní její smrtící stisk, je jim to víc než lhostejné. jednají čistě pro zábavu. Nic neprodávají, pro­tože nemají nic než svého bezchybného ducha a svůj záměr, a ty nejsou na prodej. Ani nic nekupují, protože kromě těchto dvou věci nic nepotřebují. A tak působí na poli matrixu jako nezúčastnění pozorovatelé. Ve sku­tečnosti je nezajímají humatoni, ale něco jiného. Díky tomu, že nejsou chamtiví ani po ničem netouží, mohou vytěžit maximum. z toho, co mají. Protože nic nechtějí, vše, co jim přijde do cesty, je bonus, dar jako odměna za jejich bezchybného ducha. A protože po ničem netouží ani nic nepotřebují, nechybí jim nic z toho, co jim do cesty nepřijde. Stejně to neexistuje.

Pravidlo páté: Bojovníci schraňují energii

Bojovníci, kteří jsou lhostejní a pohrdají cetkami a tret­kami života v matrixu, za nimiž se humatoni bez ustá­ní pachtí, obchodují výlučně v jediné měně: energii. Vědí, že matrix byl vytvořen proto, aby jim vysával je­jich ducha a životní sílu, a tak vycházejí z vědomí, že jejich osobní síla je velmi slabá. Čím více odvodových kanálů (bodů spojení s matrixem) mohou uzavřít, tím méně energie budou svými činy ztrácet a tím více jí mohou za nějaký čas nasbírat. Nakonec budou mít dosta­tečnou zásobu energie, aby se mohli zcela odpojit a z matrixu uniknout. Proto svou energií šetří. Protože každý jejich čin, myšlenka, slovo a pocit vyžaduje ener­gii, dávají za všech okolností pečlivý pozor a ovládají své cítění, myšlenky, mluvu i jednání. Je to jejich jedi­ná měna: buď ji investují moudře, nebo hloupě. Vědí, že jejich energie buď půjde do jiných humatonů, a tu­díž do matrixu (humatoni jsou naprogramováni, aby si energii navzájem odsávali, čímž se z života v matrixu stalo věčné bojiště jejich eg), nebo ji ušetři pro své vlastní potřeby. Proto o ostatních zbytečně nepřemýš­lejí ani nedovolují, aby ostatní přemýšleli o nich. Do­konce nepřemýšlejí ani sami o sobě, protože nejvíce je­jich životní energie odčerpává právě jejich ego, hlavní bod spojení s matrixem (ten, co je ve filmovém zpraco­vání vzadu na krku). Naučili se odlišovat myšlenky a či­ny, které zvyšují hladinu jejich energie, od těch, které ji snižuji; těch druhých se postupně zbavují, dokud všech­ny odvodové kanály neutěsní. Teprve tehdy jsou bojovníci připraveni opustit matrix, uniknout osudu bateriových článků a dosáhnout svého údělu vidoucích.

Pravidlo šesté: Nejvyšší metou bojovníky není sláva, ale svoboda

Bojovníkovi ze všeho nejméně záleží na tom, aby byl oblíbený. Svoboda je v první řadě osvobození od myš­lenek, názorů a očekávání ostatních, včetně sama sebe. Všechny tyto myšlenky pramení z matrixu: jsou sítí, do níž jsou humatoni chyceni. Humatoni jsou připojeni k matrixu na všech úrovních, ve všem, co dělají: Tato spojení jsou odvodové kanály, které se bojovník snaží utěsnit. Pro bojovníky tak svoboda představuje proces odpojení, přerušení kontaktu se všemi a se vším v matri­xu. Musí se odpoutat od všeho, co je s matrixem spoju­je, ať už jsou to ostatní humatoni, majetek, ptání, návy­ky, touhy, strachy, přesvědčení, cíle či cokoli jiného. To však neznamená nespolečenské: chování, odmítání či izolaci. Bojovníci nejsou psychopati, poustevníci či asketové, sebemrskající se v osamělých jeskyních. Jejich odpoutanost je cestou ke svobodě, nikoli důvodem k se­beobětování. Podílejí se s ostatními humatony na jejich pošetilostech a chovají se k nim laskavě a zdvořile; ani na okamžik si však nedovelí tyto pošetilosti brát osobně nebo se považovat za součást této skupiny. Zatímco oči humatonů jsou upřeny navenek, na ty drobné cetky, kte­rými matrix odvrací jejich pozornost – touhu po lásce, potravě, penězích, slávě a především společenském při­jetí -, oči bojovníka jsou upřeny dovnitř a hledí do pro­pasti své neexistence. Protože bojovníci vědí, že svobo­da znamená úplné a naprosté zničeni falešného já v „životě“ matrixu, nemají již žádný zájem ani necítí pří­chylnost vůči věcem, které s tímto životem souvisejí. Zároveň: se však pasou pohledem na jednotlivostech to­hoto světa, nikoli lačně, ale s vděčností – s jistotou, že tohle všechno za okamžik zmizí, a s vědomím, že tahle krásná iluze (dokážou-li vůči ní zůstat lhostejní) je prostředkem k jejich vysvobození.

Pravidlo sedmě: Bojovníci se nikdy nenechají odvrátit od svého záměru

Protože bojovníci již nemají pozemské věci (program matrixu), které by je uchránily před jejich neexistencí, musejí si najít něco jiného, čeho se mohou držet, co by jim dodávalo jistotu vlastního já a nějaký účel. Bojovníci se tak upínají ke svému neochvějnému záměru, své vůli a ,své bezchybnosti. Vůle bojovníků je jejich záchranné lano. Vědí, že když se ho budou důsledně držet, vyvede jez rozumového bludiště matrixu do jiného světa. Mat­rix je vězení, mučírna, průmyslová výrobní jednotka, cvičiště a hřiště; všechno v jednom. Především však slouží k odvrácení pozornosti, ať už prostřednictvím strádání, strachu, bolesti, touhy, práce, sexu či hry. Bojovníci tohle všechno odmítají. Odmítají vše, s čím se na své cestě setkají, s vědomím, že jejich cesta je z matrixu ven, nikoli dovnitř, a že jakékoli prodlení jim může být osud­né. Bojovníci mohou oceňovat a těšit se z čehokoli, s čím se v matrixu setkají, a mohou to na své cestě využít. Ne­smějí na tom však nikdy příliš lpět, protože to by vedlo k fixaci, posedlosti, příchylnosti a v nejhorším případě k závislosti. Neboli shrnuto – k odvodovým kanálům. Kdyby se tímto věcem oddávali příliš, zapomněli by na svůj pravý cíl a riskovali by ztrátu své vůle a bezchyb­nosti. V takovém případě by si rovnou mohli vzít mod­rou pilulku a tím skončit. Bojovník ví, že modrých pilu­lek je na každém rohu milion, ale červená je jen jedna. Modré pilulky produkuje matrix ve velkém, s červenou pilulkou se však bojovníci setkají pouze jednou za život. Musejí proto být připraveni lapit ten krychlový centime­tr šance v okamžiku, kdy se objeví. Protože když vás Morfeus jednou mine, už se nikdy nevrátí.

vii) Přestupky proti státu: Osm hlavních ctností bojovníka

Odpoutanost (nezaujatost). Viz pravidlo šesté

Odpoutanost vyžaduje střízlivost a trpělivost; schop­nost vnímat zcela nestranně, zdržet se vynášení soudů, předsudků či osobních tužeb. Odpoutanost je pro bo­jovníkovu strategii v matrixu naprosto klíčová. Dokud mu pohled na svět filtruje ego, je obraz matný a nejas­ný, pokřivený falešnými signály matrixu. Teprve přesta­nou-li lpět na svých emocích, mohou je bojovníci skutečně cítit; teprve když jejich činy nezatěžuje očekávání či jiné motivy, stávají se bezchybnými. Bojovníci jed­nají pouze tehdy, pohání-li je jejich duch; ve všech ostatních případech vyčkávají. To je podstatou odpou­tanosti. Schopnost zastavit se a vystoupit z kruhu čin­nosti, v němž jsou zapleteni, třeba jen na okamžik. V tom momentě dokážou vidět naprosto jasně a budou přesně vědět, jaký má být jejich příští krok.

Vášeň

V rozporu s názorem humatonů nejsou bojovníci odta­žité, necitlivé osoby, ale lidé hořící plamenem vášně. Humatoni neprožívají skutečné emoce, protože ty je je­jich program nutí potlačovat jako potenciální ohrožení rutiny (a rutina jev matrixu tím nejpodstatnějším). Mís­to -toho si jako Náhražku vytvářejí umělé emoce, které je mnohem snadnější kontrolovat. Místo hněvu pociťu­jí znechucení, místo lásky sentimentalitu, místo vášně posedlost. Bojovníci postupují přesně naopak: snaží se své emoce co nejvíce zesílit, až zůstanou ve své čisté podstatě a jsou oproštěny od všeho ostatního. Nekon­trolují své emoce, ale pouze své reakce na emoce, a tak nedopustí, aby se jimi nechali ovládat. Tím, že se nepoddávají negativním emocím, jako je lítost či pocit vlastní důležitosti, se jim brzy přestanou plést do cesty. Užitečnější, ale stále negativní emoce jako hněv a smu­tek využívají jen střídmě. Když si dovolí prožít napří­klad zlobu, překonají ji bojovníci mnohem rychleji. Pře­devším však vyjadřují své emoce beze strachu. Když jsou smutní, pláčou. Když mají zlost, zuří, nadávají a někdy i koušou. Nic nepotlačují, a tak na ničem úz­kostlivě nelpí. Základem všech jejich emocí je však vá­šeň, jejímž nejčistším projevem je láska. Cokoli bojov­níci cítí, cítí vášnivě. To proto, že vášeň je čistou formou energie, která pohání bojovníkovy činy a dodá­vá jim intenzitu, sílu a důraz. Bojovníci nedělají nic jen napůl nebo halabala. Jejich vášeň -vypálí všechny slabší emoce, až zůstanou jen ty ryzí. Pro bojovníka existuje jen strach a touha, radost a smutek, což jsou základní projevy vášně či lásky. Když se plně soustředí, jsou bojovníci schopni dobrat se až k jádru jakékoli emoce, a stále tak vyživovat vnitřní oheň své nekonečně lásky k životu. Matrix, který je naopak živen vlažnými pocity jako je lítost, sentimentalita a melancholie, je tváří v tvář vášni naprosto bezmocný; právě proto si ji bo­jovnici pěstují ze všeho nejvíce.

Nemilosrdnost

Bojovníci nepřipisují slovu „nemilosrdný“ tytéž negativní konotace jako průměrný, klamaný humaton. Vášeň je ve své nejryzejší formě skutečně nemilosrdná. Nemilo­srdnost jednoduše znamená naprostý nedostatek lítosti, a skutečná vášeň je lítosti zcela prosta, protože litování znemožňuje respektování rovných. Lítost je soucitem ubožáků, stejně jako sentimentalita humatonů je jen imi­tací skutečných pocitů. Lítost znamená zastávat postoj oběti. Humatoni hrozně rádi litují „obětí nespravedlnos­ti“ a vydávají pohrdání sebou samými a svou vlastní ne­patřičností za upřímný zájem o ostatní a o dění ve světě. Nemilosrdnost se ve společnosti matrixu považuje za nej­hanebnější vlastnost, za projev krutosti, sobectví, dokon­ce i zákeřnosti či brutality. Neprojevovat lítost či nebýt sentimentální, tj. nemít umělé emoce, se v tomto narý­sovaném světě připomínajícím umělé sladidlo rovná ne­milosrdnosti. Nebyl však Ježíš nemilosrdný, když vyzý­val k tomu, aby se bratr obrátil proti sestře a otec proti synovi, nebo když odmítl svou vlastní matku? Teprve budou-li vůči ostatním humatonům zcela nemilosrdní když se o ně přestanou strachovat -, mohou jim bojov­níci začít pomáhat. Být nemilosrdný znamená mluvit otevřeně, bez konejšivých slovíček; překonat strach, že snad někoho urazí. Ohledy, jež mají humatoni vůči ostatním, pramení ze silné touhy být oblíbený. Nemilosrdnost takovou sobeckou touhu vylučuje; jednat nemilosrdně znamená jednat bez váhání či pochyb, osvobodit se od zbytečného závaží v podobě sentimentu, falše, ostýchavosti či okolků. Humatoni rádi nadělají mnoho povyku pro nic, obcházejí kolem problému jako kočka kolem horké kaše, stále s něčím otálejí a trvá jim týden, než udělají to, co by šlo udělat za hodinu. Bojovníci na nic takového nemají čas. Jejich nemilosrdnost všechny řečička a otálení zarazí. Matrix neúnavně sleduje každý jejích krok a vyčkává, až šlápnou vedle. Vzhledem k tomu, že bojovníci jsou stále ve válečném stavu se svým falešným já, každý jejich krok je válečným aktem, který by mohl přinést jejich naprostou porážku, dokonce i smrt. Bojovníci jsou vždy připraveni pro své činy zem­řít. S takovým přístupem pak je zcela jasné, proč jejich postoje a způsoby mohou připadat průměrným humato­nům naprosto nemilosrdné. Humatoni si neuvědomují, že se účastní boje o přežití, z něhož mohou vyjít vítězně jen ti nejnemilosrdnější a nejodvážnější, a proto mají po­cit, že mají plné právo plýtvat časem a energií na sebelí­tost, stále si na něco stěžovat, snažit se být oblíbení a přát si, aby všechno bylo jinak nebo aby byli někde jinde či někým jiným. Bojovnici nemají čas litovat sebe ani niko­ho jiného. Matrix nikdy nespí a čas vždy hraje proti nim.

Dokonalost

V boji proti neviditelnému nepříteli, který je všude a zá­roveň nikde, se bojovníci musejí neustále zdokonalovat. Musejí stále zlepšovat své pohyby, až budou dokonale plynulé, až každý jejich krok, každá myšlenka, každé rozhodnutí bude ztělesněním rychlosti, výkonnosti a správného načasování. Aby se mohli v matrixu svo­bodně pohybovat, musejí fakticky zmizet, a přesto zů­stat. Musejí se stát nindži, hledajícími a následujícími v každé situaci cestu nejmenšího odporu. Musejí násle­dovat tao. Když Neo ve filmu uhýbá kulkám, je to prv­ní známka, že se učí využívat svou dokonalou mysl a za­číná být skutečně „Vyvoleným“. „Takovou rychlost jsem ještě neviděla,“ říká Trinity se směsicí podezření a obdivu. „Zas tak rychlý jsem nebyl,“ namítá Neo, kterého dva náboje lehce škrábly. Neo dosáhl dokonalosti osvobozením své mysli a úplným přijetím rady onoho dítěte u Vědmy, že „lžička neexistuje“. Protože je v holografic­kém světě, v němž on sám je hologramem, neexistuje zde nic, co by mu mohlo odporovat, bránit jeho vůli, kromě jeho vlastního vnitřního odporu, jeho nedůvěry, jeho tvrdohlavého přesvědčení, že lžička existuje. Jakmi­le toto přesvědčení překonal, může se Neo svobodně pohybovat „jako oni“, slizcí agenti, kteří mohou měnit tvar, jak se jim zachce. Neo dosáhl dokonalosti. V křes­ťanských termínech se to rovná osvobození od hříchu. Pro bojovníky s matrixem však neexistuje žádný hřích, pouze špatné návyky. Především je to návyk racionality, který brání, aby se rozvinula jejich představivost, jejich vůle, a udržuje je zotročené v matrixu. Jakmile začnou tento návyk prolamovat, program již nemůže jejich kro­ky nijak brzdit. Nedokáže je předvídat, natož určovat. Proto jim již nemůže nadále odporovat či proti nim za­sáhnout. Jak praví bible, „nejsme pod zákonem, ale pod milostí“. A bez zákonů hra matrixu skončila.

Pokora (trpělivost)

Vzhledem k tomu, že právě ego humatonů či jejich po­cit vlastní důležitosti je udržuje připojené k matrixu, a tak je vymezuje, omezuje a ovládá, bojovníci vědí, že čím více své ego zredukují, tím budou své vlastní já vní­mat jako méně fixované či neměnné a tím svobodněji se budou moci přetvářet mimo zhoubný vliv matrixu. Proto zůstávají za všech okolností skromní, pokorní a zdrženliví. I když je bojovník Vyvolený, nikdy si ne­dovolí cítit se důležitější než ostatní. Tajemství výji­mečnosti koneckonců spočívá v tom, že nad tím člo­věk příliš nepřemýšlí. (Ti skutečně výjimeční vědí, že jsou docela obyčejní.) Neo se stává Vyvoleným, když si uvědomí, že je vším, jakmile pochopí, že je ničím. Neo není jediný Vyvolený, je pouze první, kdo si to uvědomil. Vyvoleni může být kdokoli. S vědomím, že v mat­rixu jsou si všichni rovni (všichni jsou stejně neskuteč­ní), se bojovníci chovají pokorně. Neočekávají ani ne­žádají od nikoho nic. Avšak cokoli jim přijde do cesty, a je-li to něco víc, než čekali, dokážou toho co nejlépe využít. Bojovník čerpá radost z pokorného vědomí, že není o nic víc ani o nic méně důležitý než cokoli jiné­ho v tomto rozlehlém, tajemném a zcela iluzorním světě Těší se tak moci všemocné hvězdy, která přináší světlo do hluboké tmy, a zároveň má svobodu mikroskopického atomu, ztraceného v nekonečnu.

Představivost

Musíme poznamenat, že představivost je nezbytnou podmínkou, sine qua non, pro odpojení od matrixu; je jádrem čarodějství, jejímž prostřednictvím bojovníci do­sahují naprosté svobody a úplnosti vlastního já. Také se dá říct, že představivost chybí humatonům ze všeho nej­více, protože matrix si tuto schopnost přivlastnil pro své vlastní ú My. Schopnost představovat si (stejná vlast­nost, které čarodějové říkají vůle) nás odlišuje od všech ostatních stvoření. Je to naše božská jiskra, a jako tako­vá je potravou, po níž umělá inteligence neustále baží, aby se nasytila a kterou využívá k vytvoření své vlastní imitace života. Už oloupila lidstvo o jeho představivost, jeho schopnost vytvářet z ničeho snové světy a využila ji ke spuštění vlastního světa matrixu. Lidstvo je tak chyceno v začarovaném kruhu, v jakési Hlavě 22 kosmic­kých proporcí. Matrix byl stvořen z uloupené vůle lidstva a slouží k dalšímu vysávání této vůle z lidí, aby sám sebe udržel při životě. Vůle/představivost je však záro­veň to jediné, co může lidstvo opět osvobodit. Huma­toni se tak nemohou odpoutat od matrixu, aniž by se znovu zmocnili své ztracené představivosti, a nemohou se zmocnit ztracené představivosti, aniž by se nejprve osvobodili od matrixu. Z toho důvodu je největší touha umělé inteligence zároveň její největší obavou. To, co jí udržuje, by ji – kdyby získalo svobodu se kreativně vyjadřovat – mohlo zároveň zničit. Tvůrčí představivost se tudíž v matrixu potlačuje ze všeho nejvíce: vládne zde racionalita a intelekt. Jak Morfeus zdůrazňuje Neo­vi – ať už jsou agenti jakkoli mocní, stále jsou limitová­ni, protože „mají základ ve světě, který má vždy své hra­nice“. Neo a další čarodějové takto omezení nejsou. Představivost žádné hranice nemá, a pokud přece, pak jsou nekonečně rozmanitější než hranice rozumu. A tak bojovníci s matrixem rozvíjejí svou tvůrčí představivost, protože to je jediná věc, proti níž matrix nemůže zasáhnout, jelikož necpe žádné prostředky, jimiž by ji mohl předvídat či ji vůbec pojmout. Nelze ji nijak racionálně vypočítat. Proto je UI tváří v tvář nespoutané lidské představivosti bezmocná, tak jako zajíc zírající na blížící se světla desetitunového tiráku. Bojovníci čerpají útě­chu z tohoto vědomí, stejně jako z přesvědčeni, že dří­ve či později stejně představivost zvítězí.

Zdatnost

Do té doby se však bojovníci musejí spoléhat na svou fyzickou zdatnost. Slovo „fyzická“ se může zdát ve spo­jení se světem matrixu dost podivné, ale tím se prozatím nebudeme zabývat. Bojovníci, na rozdíl od humatonů, kteří se starají o své zdraví jen z marnivosti či touhy po dlouhém životě (a pro které jediná zdatnost“, která sto­jí zato, je sexuální), zdokonalují svou fyzickou schránku jako prostředek k dosaženi cíle, nikoli jako cíl samotný. Tak jako pro jakéhokoli válečníka či mistra zenu jsou pro bojovníky mysl a tělo jednou a touž věcí. Čím více do­kážou své myšlenky zklidnit, tím rychlejšími a silnějšími se stávají jejich těla. Čím více trénují a zdokonalují své tělo, tím svobodnější je jejich mysl. Aby mohli rozvinout svou vůli, musejí být těla bojovníků především dokonale funkčními jednotkami. Používat tvořivou představivost v bojových podmínkách vyžaduje odolnost. Boj za svo­bodu není pro bojovníky pouhou metaforou, protože jakýkoli vnitřní boj se brzy odrazí v zápasech vnějších. Někde vždy číhá nějaký agent nebo vysoce oddaný hu­maton, aby je v nestrženém okamžiku překvapili. Zdat­nost vyžaduje, aby bojovník plně a stále využíval všech svých smyslů: sluchu, zraku, hmatu, chuti i čichu. Musí si všímat úplně všeho, protože i ta nejmenší podrobnost může poskytnout vodítko, které mu zachrání život, a i to nejmenší přehlédnutí by mohlo znamenat jeho smrt. Na rozdíl od humatona, který si pěstuje bicepsy, a přitom trpí bolestmi zad a možná i migrénami, musejí být bo­jovníci dokonalí po všech stránkách. Musejí mít všechny schopnosti, fyzické, duševní i emocionální, naprosto vy­laděny, tak jako má tesat své nářadí, voják zbraně či hu­debník své nástroje. Jediný špatný výstřel může zname­nat prohranou bitvu. Humatoni se vyznačují nedbalostí a lhostejností, protože nemají žádné skutečné zájmy kro­mě snahy přebít na pár hodin nekonečnou nudu svých životů. Bojovníci díky disciplíně a ostražitosti vytěží ma­ximum z každého okamžiku a jsou vždy připraveni zvrá­tit jakoukoli situaci ve svůj prospěch. Podobně jako olympijský závodník se udržují stále ve formě. Když se překážky zvětšují, učí se skákat výš. Zdatnost je přede­vším schopnost užívat života plnými doušky, i když je pouhou iluzí. A jistě, zdatnost samozřejmě znamená i zdatnost sexuální.

Smích

Stejně jako představivost je smích něčím, co umělá in­teligence nedokáže simulovat, zažít ani proti tornu bo­jovat. Bojovník nemá ve svém arzenálu žádnou silnější a univerzálnější zbraň než humor, pocit veselí, radosti a legrace. Protože bojovníci vědí, že nic není skutečné a každý čin je čirou pošetilostí, mohou si svobodně uží­vat divadla svého života a své vlastní bláznivé role v něm. Humatoni se jen zřídka smějí nenuceně a téměř nikdy sami sobě. Příliš je svazuje pocit jejich vlastní dů­ležitosti a znechucení, jsou příliš připravení se urazit nebo se litovat a příliš zatížení domýšlivostí a obavami, že by kdy mohli docenit absurditu vlastního jednáni. Bojovníci vědí, že smát se životu a sami sobě je nejjis­tější způsob, jak zmírnit své obavy. Díky smíchu se ni­kdy nenechají zahltit či ochromit rozsahem svého úko­lu či tíhou své odpovědnosti. Smích uvolňuje tlak; mohou se jeho prostřednictvím na chvíli odpojit od své tísnivé situace, smích je protiváhou tíhy jejích stavu. Bez smíchu by byli morbidní, posedlí a ponuří a brzy by se z nich stali psychopati. Proto se ve své válce pro­ti matrixu musejí co nejvíce bavit. Průměrný humaton jen těžko pochopí, jak může být Poslední soud k smí­chu, ale bojovníkovi (má-li přežít a zachovat si přitom zdravý rozum) však přesně tak připadá. A jestli Wachowským skutečně záleží na Morfeovi a jeho skupině, pak se v dalších pokračováních určitě ještě zasmějeme.

viii) Milovat osudu navzdory: Porozumění matrixu

Zatímco bojovníci pracují na svém odpojování a přibli­žují se stále více pohledu vidoucího, začínají si uvědo­movat skutečnou povahu své situace. Začínají chápat, že to, co zpočátku považovali za zcela zlovolný kom­plot, který měl zotročit jejich ducha a odčerpávat jejich životní sílu, je ve skutečnosti něco mnohem choulosti­vějšího a dvojznačného. Matrix je vězením, to jistě, na jeho vytvoření se však mimoděk podílel sám člověk, a jako takové slouží skrytému účelu přesahujícímu pou­hé uvěznění.

Vezměte si takovou housenku. Jakmile si uvědomí, že její housenčí život dospěl ke svému přirozenému konci a že její evoluční možnosti jsou již vyčerpány, musí se smířit s děsivou vyhlídkou úplné fyzické trans­formace. Avšak místo aby spáchala sebevraždu, vytvoří si kuklu a schová se v ní. Zřejmé ani nechápe proč, ale udělá to. A; jakmile se v temnotě této kukly zapečetí, začne -proces rozkladu. Housenka se změní v tekutinu (stejně jako se ve filmovém zpracování mrtví zkapalňu­jí a vstřikuji se do žil novorozencům v líhních).

Kukla tak slouží k dvojímu účelu: poskytuje bezpeč­né a chráněné prostředí, v němž se housenka může rozložit až na svou původní podstatu; a zároveň formuje tuto podstatu do nové podoby, podoby motýla. Jakmi­le je proces rozkladu/transformace dokončen, tvor, kte­rý kdysi býval housenkou a nyní je motýlem, otevře kdysi chránící, nyní již zbytečnou kuklu. Taková je pro bojovníka skutečná funkce matrixu, a tak bojovníci, z nichž jednou budou čarodějové, přijímají svůj osud vedle ostatních humatonů a vyčkávají, dokud nepro­běhne proces transformace. Když se konečně odpojí, roztáhnou křídla a odletí.

Ostatní housenky samozřejmě tento proces nemo­hou chápat, protože jej nikdy neprožily. Kukla pro ně dokonce není ani vězením; je to zkrátka bezpečné mís­to, kde se ukryjí a vypojí všechny své smysly. Kdyby mladá housenka na své cestě ke stadiu kukly spatřila stín nově vyklubaného, motýla, který jí přeletěl nad hla­vou, neměla by ani tušení, že právě zahlédla jednoho ze svých sourozenců, povzneseného do nového stadia bytí. Vidí pouze stín, a program jí přikazuje, aby se před každým stínem schovala, pro případ, že by znamenal blížícího se predátora, který v ní vidí svou kořist.

A teď vám svěřím obrovské tajemství. Je to tajem­ství tak tajné, že se stalo hlavní zápletkou kultovních filmů od Matrixu po Příšerky s.r.o., a miliony lidí o něm nyní vědí. Až vyjde tato kniha, uvědomí si to spousta dalších. Ale i tak jste o tom možná ještě neslyšeli. Tak poslouchejte: Země je farma. Je to továrna, která vyrábí a zpraco­vává emoce.

Představme si to asi takhle. Průměrný humaton pro­žívá emoce, které sahají od nejhlubšího strachu a trápe­ní po výšiny nesobecké lásky a štěstí (i když to jen velice zřídka). Na tom se všichni shodneme. Dalo by se říct, že všechny tyto emoce patří do stejného energetického spektra. Jako barvy duhy se energie pohybuje po tomto spektru se stále proměnlivou frekvencí. Může divoce kolísat vzad a vpřed, nebo může u některých jedinců postupovat stále jedním směrem nahoru“. Tomu se říká vývoj nebo také evoluce. Je to proces odpojování.

Energie na tomto spektru sahá od nejnižší frekvence, nejtemnějších, nejúnavnějších a stagnujících emocí – strachu, bolesti, vzteku a nenávisti – po nejvyšší, nejčist­ší a nejryzejší ze všech emocí, kterou humatoni nazýva­jí „láskou“. Láska je očištěná energie ryzího vědomí, kterou produkuje vesmír. Základním předivem této energie nebo vědomí jsou emoce všech možných podob a dru­hů, nízkých i ušlechtilých, dobrých i zlých.

Představme si také, že Zemi v současnosti spravují a udržují jakési „bytosti“ (ne přímo stroje, ale přesto je Matríx poměrně blízko), které se živí především nega­tivními emocemi, pocity strachu a frustrace, vzteku a zoufalství,- bolesti a utrpení. Účelem matrixu je tudíž vytváření takových emocí podporovat. Jednoduše řeče­no – peklo na zemi. Jak si však bojovník s matrixem za­číná uvědomovat, není tento plán tak ďábelský, jak vy­padá, protože tyto „bytosti“ (ať už to víme či nikoli) ve skutečnosti pracují pro vyšší cíl, než je jejich vlastní přežití: Kultivují produkt – lidskou duši. Zušlechťuji její, podstatu pro vyšší úroveň, která přijde později. Jak ví každý motýl, smyslem rozkladu je transformace.

Údělem duší na Zemi je stát se vidoucími, kteří se zce­la vědomě „milují“,. produkují lásku, tak jako včely med. Aby lidstvo tohoto stavu kolektivně dosáhlo, musí se nejprve zbavit všech svých emocionálních nečistot. Jiný­mi slovy, musí stále vybrušovat a transformovat své emo­ce do jediné energie, energie lásky. V matrixu se zkrátka učíme milovat bez ohledu na Osud, milovat bezpodmínečně a bez vlastního prospěchu, dalo by se dokonce říct bezdůvodně, bez jakéhokoli podnětu. Když se naučíme milovat život, který je v podstatě spíše peklem, a radovat se i v těch nejhorších podmínkách, pak a jedině pak do­sáhneme stavu vidoucích.

Jakmile začneme kultivovat emocionální reakce na své životní podmínky a projevovat čistší hladinu ener­gie, začneme se napojovat na vyšší matrix, a krok za krokem. tak začínáme pracovat pro vidoucí, a ne pro agenty. Což se zároveň odráží na naší situaci, která se následkem toho stále zlepšuje a umožňuje nám proje­vovat ještě větší emocionální uspokojení nad našimi ži­voty. Stejně jako nás utlačoval a vysával matrix, tak nás nyní -posiluje a inspiruje pozornost a pomoc vidoucích. Je to setrvalý proces. Zrychluje se přitom každou uply­nulou hodinu, dokážeme-li však udržet správný směr. Život na Zemi je hra. Co však v životě průměrného hu­matona chybí a co se stále vyvíjí v životě bojovníka, je znalost pravidel: schopnost je obcházet a porušovat. A také je měnit. Bojovníci s matrixem mohou v této hře vyrovnávat skóre prostřednictvím emocionálních reakcí, které určují hladinu energie. Čím lépe tu hru hraji, čím pozitivněji emocionálně reagují na danou si­tuaci, tím jasnější je jejich myšlenkový proces, tím více stoupá jejich uvědomění, tím více energie dokážou shromáždit, tím výš mohou vyletět, tím více se těšit ze života a tím lépe mohou tuto hru hrát! A tak pořád dál, až do nekonečna.

Je to jednoduchý proces. Energie plodí energii.

Je zde matrix, který vytvořil jiný matrix, sahající až za hranice samotné představivosti. Tento druhý matrix vytvořil z našich vlastních myšlenek matrix viditelného světa tak, jak ho známe. Vytvořil si ho jako společníka v nekonečnu. Jinými slovy – vyšší matrix nekonečna vytvořil Zemi jako lůno, do něhož zasel posvátné semeno. Lidstvo, které je stvořitelem na nižší úrovni, mu vyhovělo a začalo se v matrixu vesele množit. Během tohoto procesu si vytvořilo svůj vlastní matrix, v němž se ukrylo a kvasí.

Schopnost stát se vidoucím, schopným vytvářet nové světy podle své vůle, je dostupná každému, od nejniž­ších bytostí po ty nejvyšší. Stačí k tomu jediné: naučit se produkovat ryzí a dokonalou substanci zvanou láska. Jakmile bojovnici ovládnou své nižší emoce – jako strach a vztek, nenávist a pochybnost – a přetvoří olovo základní energie ve zlato vyššího vědomí, naučí se Umě­ni Milovat. A tak povýší do stavu vidoucích. Celé lid­stvo se nyní blíží tomuto bodu povýšení, období skliz­ně, kdy se kukly s puknutím otevírají a motýli roztahují křídla. Humatoni, kteří se nedokázali včas odpojit a roz­vinout své vědomí nad základní emoce, však budou zničení spolu;s kuklou: jsou jen negativními zbytky a nic už je nemůže :-zachránit. Tak už to v alchymii chodí. Je potřeba spousta olova, aby vzniklo zrnko zlata, a celá hromada hnoje, aby vyrostlo pár růží.

A to je to tajemství.. Užívejte ho dobře. Když proro­ci volali Kajte se!“, už víte, co tím mysleli. Jak pravil Morfeus – kdo není jedním z nás, je jedním z nich.

Třetí premisa

Myslíš, že to, co dýcháš, je vzduch ?

ix) Věříš na Osud ?  Čarodějova vůle ke svobodě

„Potlačování lidských pudů je vlastně potlačování toho, co nás dělá lidmi.“

Mouse, Matrix

Otázka osudu a svobodné vůle je stará jako filozofické myšlení samo. Možná nám tento problém podstrčil sám matric, abychom se po celou svou historii pokou­šeli přijít na to, co je odjakživa hotová věc. Ať už se rozhodneme věřit v cokoli, je to v nás již předem naprogramováno. Jak ví každý agent, víra ve svobodnou vůli jen velmi usnadňuje kontrolu nad humatony.

Když se Morfeus ptá Thomase, zda věří na osud, Thomas rychle odpovídá, že nikoli. Morfeus se zeptá, proč ne. „Nelíbí se mi myšlenka, že svůj život neovládám sám.“ „Naprosto chápu, jak to myslíš,“ odpoví Morfeus, který ví mnohem víc než jen tohle. Ví, že Tho­mas, stejně jako všichni humatoni, si jen mysli, že svůj život ovládá: když si myslí, že o něčem rozhoduje, rea­guje pouze na umělý podnět a jedná jedním z velkého množství předem naprogramovaných způsobů. Morfe­us však také ví, že z téhle pasti existuje cesta ven. Pro bojovníka platí následující paradox osudu a svobodné vůle: dokud je přesvědčen, že o svých činech svobodně rozhoduje, zůstává otrokem. Humatoni jsou upoutáni k matrixu, k programu který jim říká, že jsou svobodní, aby jimi mohl snadněji manipulovat. Jakmile však při­jmou svůj, osud a hrozivou pravdu, že jejich činy a myšlenky řídí jakási vnější síla – větší než si vůbec dovedou představit -, udělali první krok ke svobodě.

V matrixu totiž existuje daný počet předem napro­gramovaných reakcí na jakoukoli vzniklou situaci (kte­rou vytvořil sám matrix). Ať už humaton vybere kterou­koli z nich (s naprogramovanou iluzí, že má možnost volby), pouze se tak podvoluje programu. Matrix je jako šachista, který dopředu zná každý tah svého protiv­níka – s výjimkou jediného. Uniknout z programu se dá pouze tak, že člověk jedná zcela mimo jeho pravidla. Pravidla programu jsou pravidly rozumu, racionální mysli. Bojovník tudíž ví, že jediné svobodné jednání v rámci programu je jednání iracionální. To nezname­ná pomatené či nepříčetné, ale spontánní, nepředvída­telné, a především bez osobních motivů. Zde nastupuje představivost a vůle. Vzhledem k tomu, že matrix do­káže napodobovat a předjímat pouze procesy racionál­ní, jakýkoli čin tvůrčí představivosti je mimo parametry jeho chápání a přijde vždy nečekaně. A protože vůle je přesně to, co humatonům chybí (protože ji z nich UI vysává), je téměř jisté, že nebudou reagovat za použití vůle tvořivě. Právě taková reakce je jedinou skuteč­nou možností, kterou bojovník v matrixu disponuje. Rozhodne-li se bojovník mít možnost volby (tj. nedbat na program), ve skutečnosti žádnou volbu nemá, může pouze jednat, spontánně a udělat to jediné, co se od něj neočekává. Aby byl bezchybný, musí vždy jednat pod­le svého vnitřního příkazu, příkazu svobody.

Vnitřní hlas bojovníka je prostá, avšak vysoce chou­lostivá záležitost. Protože bojovníci vědí, že každá jejich myšlenka pramení z programu matrixu, musejí se naučit své myšlenky ignorovat, vyrušit je natolik, aby se přeměnily jen na jakýsi šum v pozadí a nakonec zce­la zmizely. Dlouho předtím než dosáhnou tohoto vidoucího stavu vnitřního ticha, se však musí usilovně, v každém okamžiku svého života učit rozlišovat mezi svými myšlenkovými reakcemi, aby izolovali vnitřní hlas. Jde v podstatě o to, že jakmile odmítnou všechny falešné myšlenky matrixové mysli, mohou pak veškerým impulsům či intuici, které zůstanou, věřit. Jimi se pak mohou řídit. Jinými slovy, jediný správný krok, kte­rý může bojovník v jakékoli situaci podniknout, je ně­co nemyslitelného, co vychází z tiché prázdnoty, mi­mo veškerý šum přílivu dat z matrixu. Můžeme proto tvrdit, že bojovníci jsou bezchybní, protože jsou iracio­nální a protože mají odvahu činit nemyslitelné: jednat, aniž by si vše předem promysleli či měli nějaký motiv.

Jedná-li bojovník tímto neracionálním, spontánním způsobem, neustále uvádí program ve zmatek. Matrix není schopen se reakcím bojovníka přizpůsobit ani na ně náležitě odpovídat, tak jako příčetný člověk nemůže vést konverzaci s šílencem, aniž by ztratil nit hovoru. Matrix tím začíná bojovníky postupně ztrácet z dohle­du, uvolňovat své sevření, a bojovníci tak mohou stále svobodněji naslouchat svému vnitřnímu hlasu a jednat spontánně. Dokud však zůstávají v matrixu, jsou i na­dále v osidlech svého vlastního osudu. Nemohou mě­nit jednotlivé prvky svých životů, ani nějak zásadně utvářet události a okolnosti, které je formují. Mohou však dále propracovávat své reakce na události, a měnit tak jejich dopad. Přijmou-li svůj osud, mohou bojovní­ci program urychlit, pohybovat se naprogramovanými událostmi rychleji a ekonomičtěji – a čerpat přitom sí­lu. Po nějaké době (obzvlášť tehdy když se spojí s čaro­ději z druhé pozornosti reálného světa), začnou být dokonce schopni svůj osud vidět rozložený před sebou jako mapu či plán. Mohou pak fungovat uvnitř matrixu, aniž by je jakkoli omezoval.

To se však již odpojili a stali se z nich aktivní čarodějové. Prosadili svou vůli. Velká moc s sebou nese velkou odpovědnost. Odpovědnost je schopnost reagovat – odpovídat na události, což je jediná svoboda, kterou bojovník a čarodějové v matrixu mají: reagovat a odpovídat svobodně na všechno, co jim přijde do cesty. Díky této schopnosti mohou bojovníci a čarodějové měnit svůj svět. Matrix se postupně proměňuje z mučírny v zábavní park. Vzhledem k tomu, že program matrixu je napojen na bojovníkovu nevědomou vůli, sestává osud, který pro něj UI vytvořila, z prvků vytažených z jeho vlastní spící mysli, které musejí náležitě odpovídat jeho potřebám. I když matrix formuje jeho osobnost od narození, lze logicky předpokládat, že jelikož umělá inteligence nemůže ve skutečnosti vytvořit nic nového (protože jí k tornu chybí představivost) a může pouze tvarovat a upravovat již existující, je životní plán/osud každého člověka ve sku­tečnosti předurčen pouze částečně a formuje se zejmé­na procesem „žití“ (tj. snění). Matrix poskytuje téměř nekonečný počet voleb a člověk si od svého narození vybírá, která z nich nejlépe odpovídá jeho potřebám. Tyto ,,volby“ v jeho životě následně vytvářejí události a okolnosti. A tak i když UI možná dokáže předvídat bezpočet možných ,osudů“ každého jednotlivce, neví, který z těchto osudů se nakonec vyplní. Je logické, že čím-déle humatoni v matrixu setrvají (čím déle zůsta­nou připojení) a čím důsledněji se budou podřizovat jeho diktátu, tím snadnější je předvídat jejich osud, tak že jakmile dosáhnou dospělosti, má většina humatonů svůj život již zcela zmapovaný a předurčený. Tuhle šab­lonu pak lze prolomit pouze zásahem čarodějů z levé strany vědomí, z vnějšku programu matrixu. Přesně tak zasáhne Morfeus do života Thomasovi a učiní mu nabídku, kterou nemůže odmítnout.

Abychom se vrátili k původní otázce: bojovníci vědí, že i když jsou jejich osudy předem naprogramovány, exi­stuje jich téměř nekonečný počet, a všechny závisí a jsou tvořeny z jejich vlastní nevědomé mysli. Také oni své ži­voty sní, jejich hlavní výhoda nad ostatními humatony však spočívá v tom, že humatoni si své snění nikdy neu­vědomí, zatímco bojovníkům to postupně dochází. Hu­matoni nesměřují k vidoucímu stavu, a tak dovolují mat­rixu, aby rozhodoval za ně (nejsou snivci, ale pouhými výplody snu). Bojovníci se snaží si tento nevědomý pro­ces uvědomit a zapojit tak svou tvůrčí představivost, svou vůli, aby se na svém osudu mohli aktivně podílet. Uvědomují-li si ostatní hráče ve hře, mohou reagovat na udá­losti ve svých životech spíše jako vidoucí, podle svého, spontánněji a tvořivěji, a využívat je na cestě ke svobodě. Jakmile přijmou svůj osud, obrátí bojovníci zbraně matrixu proti němu samému a začnou potvrzovat svůj úděl. Místo toho, aby se snažili svůj osud změnit, snaží se jej urychlit. Dokážou-li přivodit všechny události, které je­jich nevědomá mysl poskytla UI ke zpracování – a přede­vším přestanou-li tyto události odvracet jejich pozornost a omezovat je a naopak se z nich stanou instrukce -, do­kážou tak vyčerpat všechny možnosti programu (vyčerpat jeho účel). V tom okamžiku mohou svou vědomou vůlí začít prosazovat své vlastní, nové možnosti. Od té chvíle začíná do bojovníkova života prosakovat druhá pozornost, osud se mění na úděl a představivost přebírá vládu z rukou intelektu. Vůle vítězí nad rozumem. A právě v tomto okamžiku se pravidla začínají měnit a čaroděj osvobozuje svou mysl.

Zůstává otázka: nakolik mohou čarodějové skutečně mínit své životy zvenku matrixu, ve druhé pozornosti? Z filmového zpracování je zřejmé, že Neo a ostatní si mohou v matrixu opatřit „cokoli potřebují, stejně jako ovládnout prakticky jakoukoli pozemskou disciplínu, od kung-fu přes pečení koláčků po létání helikoptérou. To vše čarodějův život v matrixu zcela zjevně mění. Čarodějové však již z podstaty žádný „život“ v matrixu nemají. Vzhledem k tomu, že mohou přicházet a od­cházet, jak se jim zachce (alespoň s pomocí ostatních čarodějů v reálném světe) a protože zde mohou dokázat, co se jim zachce, už nepotřebují ani netouží oby­čejný život v první pozornosti matrixu udržovat. Přesto kdykoli čaroděj vstoupí do matrixu, má zřejmě stále svou původní identitu, fyzický vzhled, jméno, věk a tak dále. Cypher žádá od agentů výměnou za to, že jim vydá Morfea, zcela nový život. Tuhle moc však má zřejmě jen UI. Zdá se nepravděpodobné, že by čarodějové mohli matrix přeprogramovat nebo v něm formovat události, to může pouze Vyvolený. Kdyby čarodějové měli takovou schopnost, nemuseli by se ničeho bát a mohli by celou hru rovnou ukončit tak, že by všech­ny naprogramovali, aby se probudili. Také je logické, že čím více se do programu nabourávají, tím zvyšují pravděpodobnost, že na sebe upoutají pozornost sond (strojů, jejichž úkolem je najít a zničit), ve druhé po­zornosti i agentů v matrixu. Bojovníci i čarodějové tu­díž ve své válce proti matrixu musejí postupovat navý­sost obezřetně.

Je poměrně zajímavé, že tohle omezení platí rovněž, a možná dokonce ještě víc, pro agenty. Agenti musejí jednat podle pravidel programu, protože počítačový program musí fungovat důsledně, aby se nerozpadl. Agenti také zřejmě nemohou příliš často porušovat větší množství pravidel, protože by pak sama pravidla přesta­la platit. Vzhledem k tomu, že matrik je založen na racionální a přísně vymezené (a omezující) interpretaci reality, veškeré činy či události, které by takovou, inter­pretaci příliš přesahovaly, by ji mohly ohrozit či úplně zničit nebo v nejlepším případě způsobit její mutaci. Humatoni by se začali ve svém spánku neklidně převa­lovat, kdyby se stali svědky příliš mnoha zázraků. (UI samozřejmě vždycky může, podobně jako agenti ve fil­mu Muži v černém, vymazat humatonům paměť. To by však samo o sobě mohlo vyvolat komplikace, protože by se hurnatonům porušilo vědomí kontinuity: vznikly by zážitky z ,,chybějící doby“.) A tak musejí čarodějové i agenti postupovat velmi opatrně, – protože jejich kou­zelné kroky a nemožné skoky mohou stejně tak praco­vat proti nim jako jim pomáhat.

Tím, že v matrixu podnikají „nemožné“ skutky, Neo a ostatní ukazují humatonům, „co (UI) nechce, aby viděli: svět bez pravidel“. Čarodějové tak mohou humato­nům otevřít oči vůči jejich vlastním schopnostem. A co víc tím, že do programu vnášejí nové reakce a nové alternativy, nutí ho se změnit, vytvářejí nová pravidla a možnosti, a formují tak „realitu“, nově definují pro­gram a směřují k jeho konečnému úplnému zničení. Kdyby však na sebe strhli příliš velkou pozornost, byli by vystaveni odvetě ze strany Ul. Vzhledem k tomu, že agenti mohou působit prostřednictvím jakéhokoli hu­matona a protože mohou skrz humatony monitorovat veškeré dění v matrixu, všechny nezvyklé kroky, které ča­rodějové podniknou, k nim rychle přivolají agenty. Pro­gram matrixu se jim postaví, a to včetně – na to nezapo­mínejme – oněch „beznadějně závislých“ humatonů, kteří budou bojovat, aby ochránili své vnímání reality, a budou matrix za každou cenu podporovat. Čaroděje limitují nejen omezení daná jejich schopnostmi, ale ze­jména omezeni daná samotnou první pozorností. Kdy­by věci urychlili příliš, změnili svůj osud a akcelerovali program, museli by čelit větším následkům, než o jaké usilovali; Proto své životy v matrixu transformují opatr­ně, kousek po kousku, pomalu, střídmě, trpělivě a lstivě, a především s pečlivě vypracovanou strategií. Koneckonců nemají spěchem co získat, zato kdyby se přepočítali, mohou všechno ztratit.

Protože aktivním prvkem života Čarodějů již není ro­zum ale vůle, a protože vůle se projevuje spontánně a iracionálně, nemohou už – nijak předvídat své vlastní činy, natož jejich výsledky. Čarodějové tudíž už nema­jí žádný cíl jako takový, kromě naprosté svobody a transformace – cíle stejně mlhavého a tajemného jako apokalyptického. Čaroděje zajímá pouze daný okamžik, nikoli včerejšek či zítřek. Čas je iluze, jako všechno ostatní, dokonce ještě větší měrou. Čarodějové jsou ja­ko falešní hráči, kteří vždy vyhrávají, aniž by museli podvádět. Nepotřebují podvádět, protože hru znají tak dobře, že si dokážou zapamatovat pohyb každé karty a vědí naprosto přesně, která teď přijde na řadu. A vědí nejen to, kterou kartu teď kdo vynese, ale i které další karty budou ještě vyneseny. Nemohou pouze ovlivnit, kam která dopadne. Protože je však blufování stejnou měrou součástí hry jako všechno ostatní (pro falešného hráče nic takového jako štěstí neexistuje), nemá to pro čaroděje žádný význam. Ať už dostanou jakékoli karty, vědí, jak s nimi hrát. To jsou osud a svobodná vůle v kostce: Nikdo si nevybírá, jaké karty dostane, pouze čaroděj se však může rozhodnout, jak s nimi bude hrát.

Čarodějové vytvářejí svůj úděl z hrubého přediva svého osudu. Vědí přesně, co chtějí a jak to přesně zís­kat, protože vědí, že jediný způsob, jak to dostat, je to nechtít. A protože jim na tom stejně nezáleží, vždy si nějak poradí, bez ohledu na to, jak mizernou dostali kartu. Lhostejnost, zda vyhrají či prohrají, jim dodává klid a sebejistotu vítěze, a tak vždy vítězí. Jen díky to­mu zvládají čarodějové prvky svého osudu a formují je do žádoucího údělu. Je jim úplně jedno, jestli existuje vzduch, či nikoli: stejně nepotřebují plíce.

Tato schopnost starat se jen o daný okamžik dává ča­roději klíč k moci i ke svobodě. Program matrixu stojí na zákonech rozumu, na racionálním myšlení daném jazy­kem. To dodává souvislost událostem a bytostem, které v něm zdánlivě existují. Čarodějové se odpojili od matri­xu tím, že se oddělili od vlastního racionálního myšlen­kového procesu, zastavili svůj vnitřní dialog, svou faleš­nou „mysl“, a dosáhli stavu vnitřního ticha. Právě v tomto stavu ticha vyvstává vůle, schopnost tvořit. To je nejvýznamnější bod. Právě vnitřním tichem se čarodějové liší od ostatních humatonů. Dokonce i bojovníci, kteří se ješ­tě neodpojili, jsou stále v osidlech diktátu vlastního osu­du, v pasti „programu“. Čaroděj je však venku a hledí do­vnitř: Čarodějské umění se zakládá na schopnosti představivosti, dovednosti tvořivého myšlení. „Myslí“ v obrazech, a ne ve slovech. A především jednají, aniž by přemýšleli. Tím, že jejich krokům nepředcházejí žádné racionální úvahy, porušují pravidla matrixu a staví celý program na hlavu. Matrix je naprogramován, aby moni­toroval, ,pídil a kontroloval lidské myšlenky, a předvídal tak každý jejich krok. Od toho nejmenšího po ten nejrevolučnější jsou všechny součástí spektra UI a v dosahu je­jího vlivu. Čarodějové však jednají impulzivně, spontán­ně, bez doprovodných myšlenek, a tak se jejich kroky zdají iracionální, zcela nečekané. A právě proto jsou krea­tivní a matrix není schopen klást jim odpor.

Právě tohle má Morfeus na mysli, když říká Neovi, aby osvobodil svou mysl: aby se zbavil touhy analyzo­vat interpretovat, soudit a kontrolovat, co se děje, a jed­noduše dovolil své vůli převzít otěže, magicky, bez řízení rozumu. Jakmile to dokáže, Neovy kroky se stávají čarodějstvím. Tím, že umlčel své myšlenky a oddělil se tak od matrixu, prosadil svou vůli. A tak jediná svoboda čarodějů je jednat, aniž by sami věděli, co dělají, být sa­mi svědky vlastních činů, předvádět zázraky, skutečně tvůrčí sílu přírody, mimo čas a prostor, a daleko, daleko mimo dosah agentů. Nic jiného nestojí za tu námahu.

x) Život v matrixu: Přiměřené reakce na iluzorní podněty

Matrix je vytvořen tak, aby při každé příležitosti a jaký­mkoli dostupnými prostředky humatony mátl. UI ne­má smysl pro humor, zdá se však, že chápe koncepci ironie, a dokonce i absurdity a často vykazuje nesporně „lidskou“ schopnost vysmívat se a zlobit svou oběť. Bo­jovník tato znamení a projevy pozorně sleduje, nejen proto, že by mu mohly poskytnout munici pro budoucnost (vzpomeňte si na padoucha z jistého komiksu, který ztrácí čas tím, že se domýšlivě posmívá hrdinovi, a tím vyjdou najevo klíčové nedostatky zločinného plánu), ale také proto, že mu mohu poskytnout kýženou úlevu a pobavení. Podobnými úle­ty odhaluje UI částečně svou osobnost a zároveň s tím své zvláštnosti a výstřednosti, a dost možná i své sla­bosti. Bez ohledu na svou dokonalost je UI téměř ko­losálně tupá. Zde je pár příkladů.

Příklady humoru matrixu:

• Na fénu značky Sears: Nepoužívejte ve spánku.
• Na balíčku mražených hranolků: Můžete vyhrát, aniž byste cokoli kupovali! Podrobnosti uvnitř.
• Na krabičce mýdla Dial: Pokyny: Používejte jako normální mýdlo.
• Na mraženém hotovém jídle značky Swanson: Ná­vrh na podávání: Rozmrazte.
• Na Tesco Tiramisu desertu (vytištěné zespodu na krabici): Neotáčejte dnem vzhůru.
• Na žemlovce od Marks & Spencer: Výrobek bude po zahřátí horký.
• Na krabici žehličky značky Rowenta: Nežehlete ob­lečení na svém těle.
• Na dětském sirupu proti kašli značky Boots: Po uži­tí nesedejte za volant automobilu ani neovládejte
• Těžkou mechanizaci. Na obalu prášků na spaní značky Nytol: Varování: Může způsobovat ospalost.
• Na většině značek elektrických vánočních svíček: Pouze pro vnitřní a venkovní použití.
• Na japonském mixéru: Nepoužívejte k jiným účelům.
• Na arašídech od Sainsbury: Varování: obsahuje ořechy.
• Na balíčku oříšků od American Airlines: Návod Otevřete balíček, snězte oříšky.
• Na dětském kostýmu Supermana: Nošení tohoto oděvu neumožňuje létat.
• Na švédské motorové pile: Nepokoušejte se zasta­vit pilu rukama či genitáliemi.

Oblíbené slogany humatonů:

Nevědomost je sladká.

Co oči nevidí, srdce nebolí.

Mha přede mnou, mlha za mnou.

Šaty dělají člověka.

Starej se o krtince, hora se o sebe postará sama.

Nikdo není ostrov.

Kdo je zvědavý, bude brzo starý.

Je lepší nemít než ztratit.

Když nad druhým nemůžete zvítězit, udělejte z ně­ho spojence.

Kdo nic nedělá, nic nezkazí.

Darovanému koni na zuby nekoukej. (To povídejte Trojanům !)

Bližší košile než kabát.

Všeho moc škodí.

Žádné zprávy – dobré zprávy.

Nevidět zlo, neslyšet zlo, nemluvit zlo.

Co té nepálí, nehas.

Lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše.

Humatoni jsou předem naprogramované bytosti. Jsou to informační jednotky, oběživo, s kterým matrix na­kládá podle přesně stanoveného plánu, jako světoví bankéři zacházejí s měnami. Války, epidemie, hlado­mor, migraci atak dále jsou prostředky, jimiž matrix neustále mění a upravuje kolektivní ekonomiku lidských jednotek, tj. světové populace.

Což platí  i pro následující řádky. Humaton nemá žád­né já či identitu, které by stály za řeč, je tvořen sousta­vou myšlenek, přesvědčení a návyků (předem naprogramovaných reakcí), informačních jednotek, které se neu­stále přeskupují, aby zůstaly stabilní a vytvářely pocit jednoty a účelu. Humaton je v zásadě soubor tvořený „tiky“, reflexy na stálé bombardování podněty vycházejícími z programu matrixu. Humatoni nemyslí sami za sebe. Jejich takzvané „mysli“ jsou ve skutečnosti složité, nekonečně se opakující nahrávky. Zdá se, že existuje . bezpočet variací, takže většina humatonů nikdy nezíská podezření, že jejich myšlenky jsou pouhé kopie či re­cyklace myšlenek dřívějších, z nichž většina ani není je­jich vlastní. Jelikož nemají možnost srovnání, nikdy si neuvědomí, že jejich tolik ceněná individualita je pou­hý výtvor kolektivního matrixu a že veškeré konstrukce sestávají ze stejných skladebných prvků. Existuje však spousta vodítek, které tuto šokující pravdu naznačují.

Budou-li humatoni tato vodítka následovat a bu­dou-li připraveni přijmout jejich skutečný význam, pak mohou zahájit bolestný proces odpojování a po čase se tak stát bojovníky. Veskrze homogenní charak­ter lidského přesvědčení, aspirací a činnosti, je největ­ším a nejnezvratnějším vodítkem ze všech. Většina hu­matonů, dokonce i ti nejvzdělanější a s intelektuálními sklony, si však není schopna této homogenity všim­nout. V poněkud menší míře je rovněž vodítkem způ­sob, jak humatoni mluví – jejich oblíbená konverzač­ní témata i jejich hlasové projevy -, což bystrému humatonovi může ledacos napovědět o nicotnosti ži­vota v matrixu. Je ironií, že fenomén homogenního způsobu mluvy je nejpatrnější u mládeže, která okoře­ňuje svou konverzaci bezvýznamnými hlasovými pro­jevy jako „dyť víš“, „vole“, „jako“, „chápeš“ a přede­vším „zasraný“.

„Ten zasranej chlap, vole, dyť víš, úplně to posral, chápeš. Já na to, vole, vyser se na to, vole, chápeš, jako že ať se s tím nesere, chápeš ?  Proč se s tím srát, no ne ?“

Zdá se, že mladí humatoni si neuvědomují, že někdy hovoří celé hodiny, aniž by ve skutečnosti cokoli řekli. Starší humatoni se neuchylují k bezvýznamným nadáv­kám tak často (protože musejí fungovat na pracovišti, hovořit s rodinou manžela či manželky a tak podobně, a tak mají tendenci své „způsoby“ do jisté míry „kulti­vovat“). Mají však stejné či podobné tiky. Poslouchejte jakéhokoli amerického humatona a všimněte si, kolikrát během mluvy použije frázi „však víš“ (you know), Od­kud se takhle prázdná fráze bere ?  Z matrixu. Je to jeden ze způsobů, jímž si lidstvo (nebo spíš humatonstvo) udr­žuje pocit solidarity, konsensu, kolektivního smyslu, a nikdy je nenapadne, že za tuto „solidaritu“ a „sounále­žitost“ platí svou individualitou, a v podstatě i svou sa­motnou existencí.

Rafinovaněji se homogenní charakter humatonů pro­jevuje vtom, že se zabývají vysoce banálními problémy a zcela nepatřičně je fascinují věci, které by jim logicky měly být úplně lhostejné. Cena zeleniny a počasí jsou obecná klišé společenské konverzace. Nevím, jak je to se zeleninou, ale humatoni hovoří bez ustání o cenách zboží, srovnávají, co je dobrá cena a co už zlodějina, a především s oblibou vyprávějí o výhodných nabíd­kách, na které náhodou narazili. Kdyby se však humato­ni začali takhle chvástat (jelikož ve skutečnosti jde o chvástání, i když humatoni jsou příliš bojácní na to, aby to dělali otevřeně), že kradli v obchodě nebo se bez placení vplížili do kina, nikdo by se s nimi nebavil ne­bo – by na ně ostatní přinejlepším pohlíželi s podezřením. Takové zásady matrix předepisuje. Smíte – dokon­ce se doporučuje – být zlý, malichemý, zištný a posedlý finančními záležitostmi. Nesmíte však pobuřovat, cho­vat se anarchisticky, nepoddajně a především neproje­vovat úctu k penězům (a k ostatním základním „hodno­tám“ matrixu, jako je rodina, milostný vztah, televize).

Zájem o počasí se může na první pohled zdát veskr­ze praktický. Stejně jako v případě finančních záležitos­tí však humatoni hovoří o počasí tak, že se to v podsta­tě prakticky nijak využít nedá. Jakmile někdo nadnese téma počasí, humatoni se pohodlně přepnou na auto­pilota a dokážou si vyměňovat banality téměř doneko­nečna. Oči jim zahalí lehká mlha a poddají se příjemnému, konejšivému pocitu, který vychází z jistoty, že se od nich nevyžadují ani se jim nebudou sdělovat žádné originální či nové myšlenky, které by ohrožovaly jejich letargický stav. Také se dá poznat, že matrix ovládl konverzaci, když si humatoni začnou navzájem sdělovat, jak se dostali tam, kde zrovna jsou, jaký zvolili způsob dopravy; uvádějí přesné logistické podrobnosti svého příjezdu a poskytnou takřka kompletní přehled svých kroků za zhruba poslední hodinu. Humatoni hovoří o těchto záležitostech, jako by byli armádní generálové probírající bitvu z předchozího dne a připravující strategii. pro budoucí válku. Dokážou strávit celé hodiny (řekněme si to na rovinu – mohou tak strávit i cely život) hovorem o zcela triviálních záležitostech, jako, kdyby vyvíjeli lék na rakovinu. Toto kolektivní šílenství se výtečně maskuje jako zcela banální druh fixace především na materiální faktory jako jídlo, peníze, doprava, renovace domu, nové zisky, technické vymoženosti, a samozřejmě podrobnosti z práce. Jinými slovy, předměty a činnosti dané matrixem.

Humatoni, kteří žijí zcela odříznuti od organického prostředí přírody a instinktů, si vytvořili náhražky, ji­miž se zabývají na čistě živočišné úrovni. Šelmy v džungli se soustředí na potravu, přístřeší, páření, potenciální predátory a tak podobně, protože jinak by je­jích instinkt otupěl, což by ohrozilo jejich přežití. Nemají v tom prakticky žádnou volbu, a jejich starosti či „zájmy“ navíc neustále podporují vnitřní i vnější fakto­ry (hlad, počasí, nebezpečí ze strany predátorů atd.). Je­jich starosti jsou tedy skutečnými reakcemi na okolní prostředí. Vzhledem k tomu, že humatoni žádné tako­vé přirozené podněty nemají, vnitřní ani vnější, dodává jim je matrix, zároveň s adekvátními reakcemi. Humatoni se tak zabývají naprostou prázdnotou a bezútěš­ností svých životů a zející propastí ve svém nitru, na­prostou absencí identity. S vděčností proto přijímají vnější problémy a vnitřní obavy, které jim matrix vysí­lá, jako prostředky, s jejichž pomocí udržují tuhle rodí­cí se hrůzu a zoufalství na uzdě.

Když se humatoni sejdou, soustředí se pouze na před­měty a události, které upevňují jejich pocit bezpečí a sounáležitosti, což jsou věci, které je ve skutečnosti charakterizují (a vymezuji) jako humatony. Na rozdíl od zvířat se většina humatonů ve skutečnosti nemusí starat o počasí, potravu, práci či dopravu, protože matrix jim všechny tyto věci poskytl, aby je udržel na sobě závislé (a v dostatečném pohodlí, aby nemuseli své životy příliš zpochybňovat). Na druhé straně je pravda, že matrix si­ce udržuje tyto výhody, zároveň však – což platí obecně – vytváří stálý, zcela podmíněný kolektivní pocit nejis­toty ohledně toho, jak dlouho budou tyto výhody trvat. Dům je zatížený hypotékou, práce je nejistá, doprava je stále dražší a tak dále. Humatoni si proto nemohou do­volit relaxovat a považovat toto vše za samozřejmost, a nemohou se tudíž soustředit na jiné věci, například na tvůrčí činnost. Matrix rovněž prostřednictvím sdělova­cích prostředků ukazuje privilegovaným humatonům, nakolik jsou privilegovaní, když jim posílá obrázky hla­dovějících populací, bombardovaných škol a kostelů, nemocných dětí a dalších trpících menšin. Matrix potřebuje v první řadě udržovat své jednotky připojené: nejen přístupné, ale aktivně vděčné za veškeré pohodlí a podporu (a hodnoty!), které jim poskytuje. Tak je té­měř nemožné, že by humatoni začali matrix zpochyb­ňovat, natož že by se proti němu vzbouřili. Bojovníci s matrixem – humatoni, kteří se vzbouřili a odpojili – jsou tudíž řídkým jevem a ostatní na ně většinou pohlí­žejí jako na úchyláky, případně psychopaty. Jsou to mince, které se vzbouřily proti kolektivní ekonomice a musejí být vyřazeny. U průměrného humatona budí podezření a odpor zejména zjevná lhostejnost bojovníka vůči věcem, které on sám považuje za tak důležité. Bojovníci si musejí dávat pozor, aby neuráželi okolí svou naprostou lhostejností vůči programu, protože humato­ni to považují za lhostejnost vůči lidským hodnotám a bojovníci se pak jeví jako duševně nezpůsobilí.

Vzhledem k tomu, že bojovníci neplavou po prou­du, ale proti němu, musejí tuto skutečnost před humatony pečlivě tajit, protože právě oni tvoří proud, proti němuž plavou. Humatoni se velmi snadno urazí. Mo­hou zaútočit na každého, koho považují za ohrožení své bezpečnosti, tak jako divoká šelma chrání svá mláďata. Proto se:bojovníci snaží humatony probouzet ve­lice šetrně a laskavě. Nemluví o počasí ani o dopravě ani neznají žádnou osobní historii, o kterou by se podě­lili (alespoň nepozemského druhu, jakou humatoni vy­žadují a o kterou stojí), snaží se však co nejpřirozeněji vést rozhovor do tvořivějších a nezmapovaných oblastí. Tyto oblasti jsou mimo oblast zájmu, kterou matrix hu­matony vybavil, jsou jako divočina, do níž humatoni zavítají jen velmi zřídka, pokud vůbec. Udržováním očního kontaktu, kladením správných otázek (pátra­vých, nikoli však nepatřičných, osobních, nikoli však drzých) a tím, že vzbuzují svou přirozenou sebedůvě­rou a otevřeností zvědavost, mohou bojovníci většinu humatonů na chvíli vyvést z opakující se smyčky jejich myšlenek. Než se vzpamatují, prožijí zakázané vzrušení z originálních (nebo alespoň čerstvých a nových) myšle­nek. Budou jako dospívající, kteří se poprvé pomilovali.

Bojovníci se tím baví, o zábavu jim však v žádném případě nejde. Protože matrix udržují právě humatoni, čím více jich mohou jemně dovést k odpojení, tím men­ší vliv bude mít matrix na myšlenky a činy samotných bojovníků. Bojovníkův úkol neskončí, dokud nebude odpojen i poslední humaton. Bez ohledu na naprogra­movaný odpor vůči „filozofii červené pilulky“ bojovníků a čarodějů se humatoni – alespoň ti, v nichž zůstala alespoň jiskra tvořivosti (ti, kteří cítí střepinu v mozku) nechají snadno zlákat nabídkou alternativních možnos­tí. Jakmile se přiblíží třicítce či se přes ni přehoupnou, akceptují život jako v podstatě špinavou hru, v níž věci nejdou tak, jak by si přáli, v níž nevinné nikdo nechrání, spravedlnost nevítězí a pravda nevyjde najevo, alespoň ne za jejich života. Rezignovali na tento neustálý boj a nekonečnou otročinu, v níž polovinu života tráví při nádeničině v práci, která je vůbec nezajímá, a druhou polovinu na dovolené zotavující se z tohoto dobrovol­ného zotročení. Humatoni (pokud zrovna nežijí na ulici nebo nejsou totálně zfetováni) celý život otročí a svůj čas a energii investují do systému, do „ekonomiky“, ve kterou nikdy skutečně nevěřili, a to vše jen proto, že ne­znají žádnou jinou životaschopnou alternativu. Sní o tom, že se jednoho dne osvobodí, tyto sny je však ma­jí pouze ukonejšit a „smířit“ s realitou. Místo toho, aby se tyto sny snažili naplnit, nacházejí v nich pouze dočas­né útočiště. Život v matrixu tak pro většinu humatonů představuje setrvalý proces roztrpčení a deziluze, který nakonec (až příliš brzy) končí smrtí.

Život v matrixu je neustálým bojem i pro bojovníky a deziluze je podstatou jejich cesty. V životě bojovníka však není žádná hořkost. Protože vědí, že všechno je jen iluze, jsou více než šťastní, že se této iluze zbavili, a tak tento proces oslavují a nelamentují nad ním. V tom spo­čívá základní rozdíl mezi humatonem a bojovníkem: humatoni lpějí na tom, co mají, i když jsou kvůli tomu slabí, závislí a nešťastní. Bojovníci se toho všeho vzdali a vědí, že o nic nepřišli. I když jsou připoutáni k témuž toku a proudu, k téže ekonomice jako humatoni, nauči­li se bojovníci předvídat vzestupy a pády programu, a tak místo toho, aby se jím nechali zmítat sem a tam, vezou se na vlně. I když se může zdát, že jedou proti proudu, ve skutečnosti po určité době dokážou své kro­ky načasovat, aby mohli proklouznout, svézt se na vi­nách, které to umožňují, a vyhnout se ostatním, dokud nezískají dostatečnou sebedůvěru, aby dopluli až ke svobodě. Jejich pohyby jakožto měnové jednotky v ko­lektivní ekonomice matrixu se tak stávají nevyzpytatel­nými a nepředvídatelnými. Nestoupají a neklesají podle přílivu, pokud to neodpovídá jejich potřebám; a nikdy neinvestují své peníze do jediné akcie.

Jako mistrný obchodník s téměř nadpřirozenou schopností předvídat pohyby na burze mění bojovníci neustále cíle svých obchodů. Nakupují a prodávají tak rychle, že se jim nikdy nestane, že by si ponechali špat­nou akcii. To znamená (protože jsme již řekli, že bo­jovníci se obchodování na burze světa neúčastní jako ostatní humatoni), že jejich kroky jsou v každé situaci zaměřeny na získání co největšího objemu energie. Jak­mile nabudou pocitu, že věci nikam nevedou, změní kurz nebo prostě odejdou. Bojovníci musejí neustále improvizovat, a právě díky neustálé improvizaci je jejich kroky nemožné předvídat.

Bojovníci jsou jako obchodníci, kteří vyhledávají situ­ace (a nikoli akcie či dluhopisy), do nichž mohou inve­stovat svůj čas a energii. A stejně jako obchodníci nemají žádný osobní zájem či preference ohledně toho, jak má situace, do níž hodlají investovat, vypadat. Zajímá je pou­ze to, zda z ni mohou vytěžit informace či zkušenost, a zvýšit tak svou hladinu energie. Právě toto zaměření na cíl a lhostejnost vůči prostředkům dodávají bojovníkovi rychlost i grácii (dokonale vyváženou směs napětí a kli­du), které ostatní humatoni nemohou přehlédnout a mu­sejí obdivovat (nebo alespoň závidět). Podobně jako vlád­ce vesmíru, který učinil z celé světové burzy své hřiště, jsou bojovníci v matrixu jako doma, přestože (protože) vědí, že tam nepatří. Naučili se využívat potíže a problémy, které jim matrix předhazuje, jako podnět pro svou tvořivost, překážky, na nichž si trénují svaly své vůle, a ne­konečné příležitosti pro improvizaci, a to po čtyřiadvacet hodin denně. S ostražitostí vojáků, kteří jdou do války, a pružností a elánem sportovce vstupujícího na hřiště utkávají se bojovníci s matrixem v souboji důvtipu, podle pravidel, která vytvořil matrix, ale ze svého rozhodnutí. Bojovníkům jde ve zkratce o tohle: jsou zde, aby se učili, aby sbírali vědomosti a proměňovali je na sílu a plně se při tom všem bavili. To pro ně znamená život v matrixu, a nic jiného pro ně nemá smysl.

xi) Vy nejste vy: Život jako simulace

Bojovník s matrixem považuje vesmír za pouhou hru, kterou hraje Bůh sám se sebou. Bojovník se však sám sebe ptá: Existují i jiné hry než na schovávanou?

Odhalování matrixu je jen otázkou vůle: Vůle růst, vůle se změnit. V počátcích bojovníkova zápasu se zdá, že je tato vůle pevně svázaná s myšlenkou obětování, to je však jen iluze. Průměrný humaton klopýtá životem bez valné představy, co je pro něj dobré a co špatné. Při­pomíná to hru v kostky: některé věci ho obveselují a po­silují, jiné ho oslabují a přivádějí k zoufalství. Představa skutečné alternativy (alternativy bojovníka, možnosti odpojení) je nejasná a vzdálená, a možná dokonce žád­nou alternativu nevidí. S postupem času, má-li štěstí, se však tato myšlenka začíná vyjasňovat, přibližovat a hu­maton si začíná uvědomovat, že existuje jakýsi rytmus a rozum, můžete tornu říkat „karma“, který řídí jeho kro­ky a rozhoduje o jeho osudu v matrixu. Některé věci zá­visí na jeho vůli, některé ne. Humatoni, z nichž se po­zvolna stávají bojovníci, začínají rozlišovat, které jsou které, podle toho, jaké pocity v nich jejich myšlenky a činy vyvolávají a jaké přinášejí výsledky.

Bojovníkova cesta v matrixu probíhá zpočátku meto­dou pokus – omyl. Humatoni, kteří jsou na cestě stát se bojovníky, si nejsou nikdy úplně jistí, a i když si jistí jsou, je pro ně velmi těžké poslouchat svůj instinkt a držet se „správné cesty“. Je to období mezi sladkou ne­vědomostí modré pilulky a bolestným poznáním pilulky červené: jsou jako batolata, která ještě nejsou schopná chodit po svých, zároveň však už mají po krk pohodlí své; kolébky. Vědí, co musejí udělat, ale stejně s tím zá­pasí. Dělat správnou věc – ignorovat vnitřní šepot mat­rixu, který říká „spi, spi, spi“ – je velmi náročné a namá­havé. Mezi falešným egem a skutečným já zuří válka.

Toto období stálého utrpení trvá dlouho, zdánlivě nekonečně, a většina humatonů zemře sevřená v souko­lí bolesti a touhy. Po jisté době, pokud humaton vytrvá, se však něco začne měnit. Postupně si začíná vychutná­vat odměnu bojovníkovy cesty. Návyky, rutina, závis­losti, toto, vše začíná zcela přirozeně odpadat, až se mu začne zdát snadnější jednat jako bojovník než zůstávat nečinným. Dochází k vychýlení rovnováhy, falešná mysl začíná ztrácet nadvládu, a skutečné já se začíná vracet na své právoplatné místo. V Království duše je opět nastolen pořádek a Král přichází. Nakonec se to, co kdysi humaton považoval za utrpení, stává pro bo­jovníka potěšením. To, co dělat „mají“, začíná splývat s tím, co dělat chtějí. Jejich bezchybné činy tak začínají být k nerozeznání od jednání spontánního, které je upřímně těší. Pro většinu humatonů však tento kýžený stav zůstává mlhavým a neurčitým pojetím. Je to proto, že nemají dost energie. Bezchybná cesta bojovníka je je­diný způsob, jak nezbytnou energii shromáždit a nako­nec uvidět kód a pochopit, k čemu tato cesta slouží.

V raném stadiu je samozřejmě nezbytné přesvědčení, víra, dokonce slepá oddanost neviditelné, hypote­tické Vyšší moci, ať už je jakákoli. Bojovníci musejí věřit, že existuje Něco, co ví, co je pro ně dobré. Věří ve vidoucí z reálného světa, přestože s nimi nemohou ko­munikovat. Protože je jejich vlastní touhy zavedly ještě hlouběji do zmatku a zoufalství, vědí, že svému úsud­ku nemohou dlouhodobě důvěřovat Většinu humato­nů žene ven z matrixu čiré zoufalství, které je nutí, aby si vzali červenou pilulku. Aby se stali skutečně vidoucí­mi, nemusejí zaprodat svou duši ďáblu, ale jen oběto­vat falešnou mysl, kterou nám dává matrix. Vidoucí pře­jímají vedení a já dané matrixem je přemoženo. Pak nastává zapomnění, které je ve skutečnosti rozpomně­ním, takzvaným osvícením.

V počátečních scénách Matrixu, kdy si Thomas pou­ze matně uvědomuje svůj cíl (vzhledem k tornu, že je bojovníkem se svým vlastním kybernetickým jménem, můžeme říct, že si je vědom své cesty, zatím však po ní ještě nevykročil), dostává různá skrytá „znamení“ ze svého okolí, která naznačují charakter jeho úkolu. Poté co si přečte zašifrovaný vzkaz od Trinity „Matrix tě má“ a dostává radu „Sleduj bílého králíka“, Thomas hovoří s Troyem, svým klientem. Troy mu říká: „Zachránil jsi mě. Jsi můj osobní spasitel.“ Thomas Troyo­vi svěří svůj zmatek z toho, že nemůže odlišit, zda sní, či bdí, načež Troy prohlašuje: „Potřebuješ vypojit, kámo.“ Humaton Troy zjevně neví, co říká, není si vě­dom, že je kurýrem jen částečně zakódovaného posel­ství (nebo spíš Trojským koněm ?) určeného právě Neovi. Troy však hovoří k Thomasovu nevědomí, je­ho druhému já. Stejně tak Troyova přítelkyně, která má na rameni vytetovaného bílého králíka a která ne­vědomky zavede Thomase k Trinity.

Otázkou je, zda tyto dva „doručovatele“ či kurýry „na­programoval“ Morfeus a jeho skupina, kteří pronikli do „elektronického mozku“. Nebo jsou důkazem, že matrix reaguje na Thomasovo vlastní nevědomí ?  A je v tom vůbec rozdíl ?  I když se zdá, že vytetovaný bílý králík, který přišel za Thomasem těsně před jeho cestou do Říše divů, přesahuje hranice náhody, druhá možnost je, že Morfe­us a jeho skupina mohou vytvářet události v matrixu zá­sahy z reálného světa (schopnost, která se ve filmovém zpracování nikde jinde neprojevuje). Pravděpodobnější spíš je, že sledujeme (kromě toho, že si Wachowští dali velkou práci s dialogem plným skrytých významů, které dávají smysl teprve při druhém zhlédnutí filmu), jak se život v matrixu odráží a reaguje na činnost nevědomí humatonů. Thomas, jakožto bojovník, posílá sám sobě vzkazy pomocí snových prostředků. Je to rozbřesk vidě­ní, nikoli, však ještě vidění per se. Thomas ještě pořád ne­ví, že sní, začíná ale mít podezření. Následkem toho za­číná nevědomky formovat obsah snu tak, aby se v něm probudil, a nakonec se probudil z něho.

V raném stadiu, kdy bojovníci začínají zpochybňo­vat realitu svého okolí a důvěryhodnost vlastních vje­mů a myšlenek – zpochybňovat program -, jsou s ním stále hůře slučitelní a matrix je začíná odmítat jako vi­ry. Proto můžeme říct, že matrix bojovníkům pomáhá. Protože matrix i bojovník nyní sdílejí společný cíl – cíl rozdělení -, v jistém smyslu spolupracují, přestože jako soupeři. Matrix se chce zbavit viru a bojovník se chce odpojit od programu. Dochází tak k opatrné, převážně nevědomé spolupráci, v níž život bojovníka dostává po­divně iracionální charakter, který oplývá „náhodami“, a zdá se, že kdosi úmyslně vytváří situace, aby ho zma­řil, zmátl a narušil. Bojovníci si začínají uvědomovat matrix, a UI si svým způsobem začíná uvědomovat je. Většina humatonů považuje toto zvláštní překrývání snu a reality, vnitřního a vnějšího, subjektivní a objektivní zkušenosti za začátek schizofrenie. Bojovník v tom však cítí něco jiného: první projevy své vůle, první ná­znak – probouzení.

A tak se život bojovníka, který je stále nereálnější a plný skrytých významů a zvláštních osobních vjemů, mění v mýtus. Bojovníci najednou cítí potřebu přehod­notit nejen svou současnou situaci, ale také svou minu­lost. Musejí zpochybnit celý svůj život, pročesat svou paměti jemným hřebínkem, aby objevili skryté význa­my, kódy či podtext, kterého si dříve nevšimli. Tomu se říká čarodějova rekapitulace, a to je také základní pro­středek, jímž bojovník sbírá energii potřebnou k tomu, aby se navždy odpojil od matrixu a dosáhl své vlastní úplnosti (respektive reálného světa). Musí tak učinit proto, že každá vzpomínka je jen implantovaná, je bo­dem připojení k matrixu, jež musí být všechny zniče­ny. Každou myšlenku, každý pocit, každý dojem v ce­lém svém životě musí bojovník odhalit a pochopit, že je to pouze iluzorní zaslepení, a zároveň prozkoumat instruktážní data, která obsahuje.

Když se bojovníci odpojí a stanou se z nich čarodějo­vé, jejich předchozí život se změní v pouhý sen, vzpo­mínku na něco, co se nikdy nestalo. Přesto si však tyto vzpomínky stále uchovávají, přestože již nemohou do­volit, aby je utvářely. A tak odmítnou program, který jim je implantoval (aby je ošálil a přiměl uvěřit, že jsou ně­čím, čím nejsou), uchovají si však zkušenosti, vědomos­ti, moudrost a porozumění, které jim tyto pseudozážitky poskytly. Odmítnou implantáty, podrží si však data ne­bo alespoň ty jejich části, které mohou využít. Tak si stá­le pamatují, kým „jsou“, zároveň však vědí,- že tím ne­jsou, že jsou něčím mnohem víc, než se jim matrix snažil namluvit. Jejich totožnost se tak stane jakousi pohybli­vou vstupní branou do matrixu, která jim poskytuje sou­vislosti a orientaci, aniž by je jakkoli omezovala.

Pomocí rekapitulace si bojovníci uvědomují, že je­jich život je pouhou simulací, a naučí se tak žít bez pout a závaží pevné identity. Získávají sílu jako imitace, jako hologramy. Nejsou ničím, protože jsou vším. Prostřednictvím rekapitulace vracejí matrixu všechny jeho implantáty, a tak se od něj zcela odpojují. Pokud by se bojovníci odpojili bez náležité přípravy, umřeli by nebo by přišli o rozum, a tak je nezbytné, aby zhod­notili celý svůj život, než se jej navždy zbaví. Tak trochu to můžeme přirovnat k tomu, že musíme, dříve než vymažeme pevný disk svého počítače, udělat záložní kopii, na kterou uložíme všechna potřebná data. Tak si bojovníci uchovávají své základní životní zkušenosti, nebo spíš jejich dokonalou kopii, zatímco originál ne­chají na pevném disku. Pak se od elektronického moz­ku odpojí a smažou o sobě veškeré záznamy. Matrix (pevný disk) tudíž nemá o bojovníkově existenci žádné záznamy, a ten tak prakticky již neexistuje. Bojovníci, nyní již čarodějové, si však svou individualitu uchovají. Vlastně zemřeli a znovu se zrodili, přičemž si vzpomín­ky na svůj původní život zachovali nedotčené.

Čaroděj považuje čas, tak jako prostor, za cosi nestá­lého. Může se natahovat či stlačovat, urychlovat či zpo­malovat. Také je možné ho nechat úplně zmizet. Čaro­dějové nepočítají život na roky, ale na minuty a vteřiny. Jako takový je život čaroděje v matrixu nekonečně dlouhý a zároveň, protože berou každý okamžik tak, jak přijde, je zároveň .jen krátkým, prchavým momen­tem. Čarodějové mohou vstupovat do svých životů v matrixu a zase z nich odcházet, jak se jim zlíbí, a vrá­tit se přesně v okamžiku, kdy z nich odešli, jako by mezitím neuplynul žádný čas. Morfeus říká Neovi, že Věd­ma je s nimi „od začátku“, což znamená přibližně dvě stě let, (Hologram samozřejmě nemá žádný „poločas rozpadu“, film však nevysvětluje, jak je možné, že její vědomí zůstalo tak dlouho celistvé bez fyzického těla.) Čas samozřejmě v matrixu vůbec neplyne, jen se tak je­ví. Protože civilizace, kterou imituje, žádnou budoucnost nemá, UI takovou budoucnost ani nemůže „zkon­struovat“. Čas se tedy zastavil a humatonstvo zamrzlo v okamžiku hyperaktivity, přičemž „miliardy lidí žijí v nevědomosti“.

Jakmile jsou jednou odpojeni, nemusejí čarodějové teoreticky do matrixu již nikdy vstoupit. Nicméně v praxi, a vzhledem k tomu, že jejich život ve druhé pozornosti je tak zaostalý a podle všeho je neuspokojuje, nemají ve skutečnosti na výběr. Jako bódhisattvové se nemohou osvobodit od matrixu, dokud nebude od­pojen i poslední humaton, i kdyby přitom měli (huma­toni) zemřít. Čarodějové odhazují své životy v matrixu, své místo v programu, mažou svá data z pevného dis­ku. Ponechávají si však repliky, záložní kopie, pro pří­pad, že by se kdykoli chtěli či potřebovali znovu „při­pojit“. Když vstupují do matrixu, činí tak vědomě, pro­tože si to přejí, a mají konkrétní cíl a strategii. Jakmile si Neo uvědomí, že může Morfea zachránit, i když již nevěří, že je Vyvolený, převezme iniciativu a během ně­kolika vteřin vymyslí záchrannou misi. Tank ho pře­svědčuje, že je to sebevražda, a Trinity mu říká: „Nic podobného dosud nikdo kdo nedokázal.“

„Právě proto to vyjde,“ odpoví Neo. Už začíná věřit.

Je přesvědčený, že zakládá-li se matric na programu, který je pouhým souhrnem nejrůznějších povelů, udr­žovaným zcela libovolnou a falešnou kontinuitou, stačí, když tuto kontinuitu naruší – odmítne program – a pravidla se začnou měnit, program se. začne hroutit. Je jako virus. Pouhá jeho přítomnost všechno mění.

Neuvědomil si to dokonce ani Morfeus, nebo alespoň zatím ne. (Je ironií, že přibližně v téže době, kdy Neo plánuje jeho záchranu, se Morfeovi vysmívá agent Smith, že lidé nejsou savci, ale virus, „nemoc“, a UI je lék.) Morfeus ví, že bez Vyvoleného je veškerý „odpor“ marný, protože žádný čaroděj se dosud nedokázal utkat s agentem a toto setkání přežít. Čarodějové tudíž ne­mohou změnit na světě nic, dokud se nenaučí vidět kód a nepovýší do vidoucího stavu. V tom okamžiku bu­dou moci rozrušit program tím, že do něj prostě vstou­pí, a začnou předělávat svět podle své vůle. Jejich ko­nečným cílem je odpojit všechny humatony a uzavřít pevný disk matrixu jednou provždy.

V rámci.programu je možnost působení vidoucího (jímž je Neo prvním) nepředstavitelná, neurčitá. Proto agenti před Neem nakonec utečou. Neumějí se přizpů­sobit, natož bojovat s jeho existencí. Skutečnost; že Neo neexistuje, znamená konec všeho. Neo je nyní ohro­men výsledkem. Stal se z něj motýl: stále vidí kuklu – jako zbytkovou vzpomínku -, ale nyní ji vidí takovou, jaká opravdu je, nikoli temné vězení, ale vstupní brána do nového světa. Vidí kód. Když se ho agenti pokusí znovu zabít, řekne prostě: „Ne.“ Je to jeho první příkaz ve starém programu, mocné slovo mága: „Program zrušen.“ I ty nejrychlejší střely agenta Smithe vnímá Neo jako zpomalený film. Čas už ho nesvírá, tak jako ho ne­omezuje prostor. Je vidoucí, a tenhle sen je jeho.

Neo vypálí zásobník do agenta Smithe a vskočí přímo do něj. Zmizí. Je to jeho symbolické znovuzrození, za­tímco agent Smith se změní v kuklu, která exploduje zevnitř. Neo už ani nemusí přemýšlet o tom, co dělá; nemůže přemýšlet. To vše už z něj vyprchalo. Je zosob­něním ryzí představivosti, pravé vůle, v každém ohledu dokonalý. Může pouze jednat, a protože je Vyvolený, nemůže chybovat. Přepisování programu začíná.

Čtvrtá premisa

Cesta ven

xii) Hledisko vidoucího

Sex (Žena v červených šatech)

Přestože je to právě polibek, co zachrání svět (polibek Trinity přivede Nea zpět k životu), sexu je v Matrixu ja­ko šafránu. Z toho vyplývá, že alespoň čarodějové ne­mají na sex moc času. Ten virtuální by je asi moc neza­jímal, a k „reálu“ mají málo příležitostí. Nikdy není „řečeno, kdo s kým na palubě Nabuchodonozoru spí nebo zda vůbec někdo s někým (i když se zdá, že Apoc a Switch jsou pár). Jediná otevřená zmínka o sexu je žena v červených šatech“, Mousova nafukovací panna pro virtuální soulož, sloužící ve výcvikovém programu jako varování přede nebezpečím, jež hrozí v případě, když se člověk nechá v matrixu něčím rozptýlit. Žena v červených šatech se změní v agenta, který by Nea na místě usmrtil, kdyby to bylo ve skutečnosti. Pohleďte na tu smyslnou touhu !  Mouse, „virtuální pasák“, nabí­zí sexuální služby šarlatové ženy Neovi – může mu s ní zařídit mnohem intimnější schůzku. Vzhledem k tomu, že ostatní členové posádky již Mousův „vedlejšák“ zna­jí, zdá se, že se příležitostně poddávají pokušení, i když v přísně kontrolovaném prostředí (bezpečný kybernetický sex). Když mají výcvikové programy, můžeme lo­gicky předpokládat, že mají jakýkoli jiný program, který chtějí, včetně programů sexuálních.

Jaké to asi je milovat se se simulací, s vědomím, že vůbec neexistuje, dokonce ani jako představa spícího mozku ?  (Lidé ve výcvikových programech, které nepatři matrixu, nejsou zbytkové vzpomínky, ale pouhé počíta­čové výtvory.) Můžeme si poměrně snadno představit Mouse nebo Cyphera, jak se takto uboze oddávají svým pudům, méně snadno si však představíme, jak tomuto pokušeni podléhají Morfeus či Trinity. (Cypher a Mouse vlastně vůbec nepřipomínají bojovníky, natož čaroděje.) Trinity je čistá jako Panna Marie, její soustředění a dis­ciplinovanost nepřipouštějí takové běžné pocity jako přecitlivělost či touhu, natož žádost či osamění. Když se zamiluje do Nea, je to naplněním proroctví a nezbytným prostředkem Neova znovuzrození jako Vyvoleného. Ho­voří se zde o Neových hezkých očích a jeho roztomilos­ti, je však. těžké si představit, že si Thomas Anderson ně­jak zvlášť užíval milostného života. Ta střepina v mozku to zkrátka nedovolila. Co se týče Morfea, sex ho ovládá asi tak jako sochu. Přestože z něj vyzařuje magnetismus a mužnost, působí zároveň jaksi neplodně, téměř aske­ticky. Zdá se, že ho sex nezajímá o nic víc, než by ho zajímala jahodová zmrzlina nebo populární hudba.

Čarodějové se zřejmě shodují na tom, že sex je bud hříšný a lehce amorální poklesek, potenciálně smrtící kratochvíle, naprostá bezvýznamnost, nebo posvátný čin, který může spasit svět. Zdá se logické, že jelikož hlavním cílem bojovníků je schraňovat energii a proto­že sex patří k činnostem, které odebírají i dodávají nej­více energie, berou ho náležitě vážně a nakládají s ním s největší opatrností a respektem.

Humatoni považují sex, zároveň s penězi a jídlem, za jednu třetinu nesvaté trojice touhy. Humatoni o sex ne­ustále usilují, a přitom, se zdá, že je ani moc netěší, když k němu konečně dojde. Matrix používá sex, kromě smr­ti, jako hlavní emocionální kontrolní mechanismus, je­hož prostřednictvím drží humatony zotročené. Program matrixu, který je v první řadě v rozporu s přírodou a je antiorganický, je inspirován hluboce zakořeněnou nedů­věrou ve veškeré tělesné funkce. (Agent Smith přiznává Morfeovi, že se snaží o zničení Siónu zejména proto, aby mohl uniknout z matrixu, protože nemůže vydržet ten zápach.) Tato nedůvěra či nechuť je vštěpována hu­rnatonům od narození – které je samo o sobě obscén­ním rituálem – a vede k všeprostupujícímu pocitu strachu a znechucení vším, co souvisí se sexualitou a tělesností. Humatoni milují sport, protože to je náhražková činnost postrádající intimitu a nečistotu sexu. Strach humatonů ze sexu však sahá, hlouběji než k pouhému znechucení tělesnými funkcemi (funkcemi, které jim mimoto připo­mínají jejich smrtelnost). Souvisí s hrozbou odhalení, kterou s sebou sexuální svazek nese. Skutečný sex (do­konce i v matrixu, kde nic skutečného není) vyžaduje intimitu, přehlušení intelektu a zájmu o vlastní osobu, „malou smrt“ ega a návrat k ryzímu, primárnímu stavu vědomí. je to potenciálně nejtvořivější akt, který existu­je, a tudíž nejúčinnější prostředek k odpojení, třebaže jen dočasnému. Protože UI je schopna všeho, aby takové možnosti zabránila, vytvořila program, v němž je přiro­zená sexualita s humatony téměř neslučitelná (v matrixu například nahota znamená neslušnost), v němá je sex zbožím, způsobem dráždění a vzrušení, reklamou na prodej; výrobků, a nakonec vede k frustraci způsobené jeho nedostupností. Nabízí se všude, a přesto není nikde k mání. Tato situace vyvolává v humatonech stálé napě­tí, a proto po sexu stále touží, aniž by se při něm cítili příjemně Jelikož jimi žádostivost vštěpuji reklamy i bill­boardy propagující zmrzlinu, není divu, že k ní přistupují podezíravě. Následkem toho usilují-li o sex, postu­pují humatoni prakticky stejně, jako když se snaží splnit si jakékoli jiné přání, jako zákazník žádající zboží. Přesto však primární potřeba sexu zůstává a neslučitelnost fy­zické potřeby rozmnožování (a intimity) s vědomou tou­hou po uspokojení vyvolává schizofrenii, kvůli níž se humatoni zároveň bojí toho, po čem touží, a touží po tom, čeho se bojí. Když se pak sexu domohou, jsou většinou emocionálně příliš zmatení a psychicky rozpolcení na to, aby si ho skutečné vychutnali. Nakonec si to odbu­dou živočišným (téměř strojovým) způsobem. Právě tak UI vnímá sex a humatoni imitují svého vládce. Vzhle­dem k tomu, že umělá inteligence není schopná vcítění ani intimnosti, je každá činnost, včetně sexu, izolovaná, chladná a kontrolovaná. Pro většinu humatonů je „milo­vání“ v podstatě jen společnou masturbací ve dvojicích, aniž by mezi nimi vzniklo nějaké skutečné spojení. Dokonce u toho zavírají oči. Pokud při tom něco vzniká (kromě dalších malých humatonů, kteří budou potravou pro UI), jistě to není láska. Proto bojovníci tíhnou k celibátu, i když příležitostně se mohou uchýlit k opačnému extrému. Koneckonců, nejúčinnější červená pilulka, jaká existuje, je dobry sex s čarodějem.

Smrt

Vedle pocitu studu při sexu je strach ze smrti dalším z prostředků, jimiž matrix humatony ovládá a udržuje je zotročené. Strach ze smrti vyvolává v humatonech stav odmítání, v němž existují jako v přerušeném kres­leném filmu. Aby zapudili svou hrůzu, odmítají o smr­ti přemýšlet či třeba jen hovořit, s výjimkou případů, kdy si libují v lítosti nad jejími „tragickými“ aspekty ne­bo vzrušení ze skandálních případů. Humatoni tak žijí své životy, jako by je smrt neměla nikdy potkat, jako by měli k dispozici veškerý čas na světě.

Primitivní kultury měly vždy ze smrti zdravý respekt a její proces je fascinoval, dokonce se pokoušely zkou­mat posmrtný život. Každý bojovník na prahu dospě­losti musel povinně projít iniciačním obřadem; stát se mužem nevyhnutelně znamenalo podstoupit bolest, při které si plně, uvědomili přítomnost smrti. V matrixu jsou humatoni zbaveni jakéhokoli podobného obřadu zasvěcení do dospělosti, a tak zůstávají věčnými adolescenty. Když děti humatonů přicházejí do puberty, nebo do­konce ještě dřív, často zakusí zděšení a hrůzu z předsta­vy, že smrt může ukončit jejich život. Protože jim jejich kultura neposkytuje žádný návod, který by jim pomohl se s těmito pocity vyrovnat, brzy je, spolu s veškerými myšlenkami na smrt, potlačí. Místo toho jsou jim podstrkovány laciné články náboženské „víry“ na téma, “ne­besa“ a „peklo“. Většina humatonů tyto články bud sle­pě přijímá, nebo o nich chvíli přemýšlí a pak je rovnou odmítne. Tak jako tak se jen velmi zřídka, pokud vůbec, představa smrti – věčnosti – stává v jejich životech ak­tivní, tvůrčí silou.

Pro bojovníka je to něco zcela jiného. Myšlenka na smrt; je na jeho cestě jednou z nejdůležitějších. Dodává mu střízlivost, perspektivu, odpoutanost a odvahu. Bo­jovníci přemýšlejí o své smrti každý den, každou hodi­nu. Aktivně si uvědomují, že to není jen nejasná, vzdále­ná možnost, ale nevyhnutelná realita, která může číhat za každým příštím rohem. Že přijde den, hodina a vteři­na, kdy budou stát tváří v tvář Věčnosti a život se změní v nicotu. Pro bojovníka je důležitý okamžik smrti. Vědomí smrti nejen redukuje bojovníkovy obavy, strach a tou­hy na banální bezvýznamnost, ale rovněž dodává jeho myšlenkám a činům tajemnost a sílu, kterou jinak postrádají. Bojovníci využívají smrti, aby je vedla, radila jim a dodávala jim sílu. Smrt je jediným společníkem v jejich životě. Neexistuje bohatší a podnětnější společník než smrt. Myšlenka na smrt je pro bojovníka nevyhnutelně spojená s myšlenkou na svobodu. Přestože smrt nemusí nutně znamenat svobodu, svoboda nevyhnutel­ně znamená smrt: smrt vlastního já. A tento univerzální zákon nelze nijak obejít. Někteří humatoni však mají tak silný strach z vymazání vlastního já, jako Cypher, že dá­vají před svobodou přednost věčnému zatracení. Nejvý­znamnější volba, kterou může bojovník učinit, je, zda si vezme červenou, či modrou pilulku. Jediné, co kromě toho mají humatoni na výběr, je, zda vůbec nějaký vý­běr mít: bud si zvolí cestu bojovníka, nebo život obyčej­ného zaprodance. Humatoni svou budoucnost nijak ne ovlivňují, svoboda pro ně není alternativou. Bojovníci na druhé straně dávají v sázku úplně všechno. Bojovník nezná odpočinek či oddech, ani na okamžik. Matrix po něm jde čtyřiadvacet hodin denně, a kdyby ho zastihl, jak dřímá třeba jen na pouhou nanosekundu, riskoval by, že přijde o možnost dostat se kdy ven.

Drogy

Z hlediska vidoucího je všechno v matrixu určitým dru­hem drogy, a to v tom smyslu, že jde o připojení k pro­gramu a zároveň prostředek, jímž jsou na něm humato­ni činěni závislými. Je to jedním slovem návyk,. Jsou však drogy a drogy. Hlavní nerozpoznanou „drogou“ v kul­tuře matrixu je televize. Miliardy humatonů zcela spolé­hají na to, že je bude televize bavit, a bez ní by se rych­le zbláznili. Rovnalo by se to nucenému odpojení: smrti nebo zešílení. Farmaceutika, největší průmysl vojenské­ho komplexu matrixu, laboratorně vyvíjené léky na ja­kýkoli „stav“ či poruchu, jsou na druhé straně hlavním prostředkem, s jehož pomocí chrání matrix humatony před zoufalstvím. Pocit, že až už je s vaším životem či s vámi cokoli špatně, lze to redukovat na chemickou ne­rovnováhu, kterou můžete „vyléčit“ malými bílými pilulkami, vyráběnými neznámými Lidmi s tajemnými motivy, zapadá :zcela do ideologie matrixu. Humatoni jsou přesvědčeni, že věda, technologie a chemický průmysl zdokonalují jejich existenci. Věří tomu, protože tomu věřit musí. Jinak by si museli připustit naprostý opak, že takzvaný lék je ve skutečnosti nemoc a že nemohou svým životům uniknout jinak než smrtí.

Alkohol je jediná známá droga, která si v lidské spo­lečnosti, stále drží zásadní postavení. Ostatní takzvané rekreační drogy jako tabák, kokain, speed, extáze a ma­rihuana jsou v matrixu společensky přijímány méně, patří však k existenci humatonů stejně neodmyslitelně. Humatoni využijí jakýchkoli prostředků, aby unikli před pravdou o sobě samých, a protože jsou od samé­ho začátku vychováváni a naprogramováni k vnější zá­vislosti – a protože jim matrix nikdy nedovolí dospět -, pouze přesunou svou závislost na cokoli, co je k dispozici. Drogy však mohou humatoni, bojovníci, a dokon­ce čarodějové používat i jako prostředek k odpojení. Jisté drogy, zejména halucinogenní, od marihuany a LSD po DMT, mohou humatonům ukázat náznak pravého charakteru matrixu, náznak „kódu“. Je to pro­to, že s jejich pomocí uzavřou mysl náležející egu a prolomí tok racionálního myšlení. Prorazí signál matrixu a umožní tvůrčí představivosti, aby vyšla na povrch. Halucinogeny „zastaví svět“ (zablokují signál matrixu) tím, že vyvolají kolaps interpretačního systému, a tak umožní, aby na okamžik vznikl systém jiný. V takovém okamžiku má člověk, který drogu požil, „halucinaci“, vidí, jak,se realita rozpadla a změnila v cosi jiného, ne­bo (jako například s DMT) si projde celou cestu a zaži­je zcela nový svět, který se vůbec ničemu nepodobá. Podstatou psychedelického zážitku je překrytí první a druhé pozornosti, pravé a levé poloviny mozku, rozumu a představivosti, objektivního a subjektivního vnímání. Právě to Neo zažije po spolknutí červené pilulky. „Měl jsi někdy sen, Neo, který ti připadal skuteč­ný ?  Co kdyby ses z něj nedokázal probudit ?  Jak bys po­znal, co je sen a co skutečnost ?“

Neo se však skutečně probudí, protože červená pi­lulka – nebo spíš proces, který její spolknutí umožňuje (únos Nea z matrixu, který provede Morfeus a jeho sku­pina, a jeho probuzení v reálném světě) – ho zavede až na konec cesty. Jeho svět se rozpadne a vzniká svět no­vý, v němž nyní může, musí zůstat. „Vrátit se nemůžu, viď ?“ ptá se Morfea. „Kdybys mohl, vážně bys chtěl ?“ Mnozí z těch, kteří zakusili LSD, se cítili stejně.

Vztahy

Humatoni se definují skrze druhé. Jsou naprosto závislí na tom, co si o nich myslí ostatní. Proto jsou v první řa­dě posedlí vztahy a korunou všech vztahů, vztahem mi­lostným. Humatoni, kteří si neuvědomují vlastní cenu, neznají sami sebe a nemají nic, co by připomínalo pocit identity, hledají ujištění a útěchu – vymezení mimo sebe, u jiných humatonů. Jejich hlavním cílem je tak na­jít jiného humatona, který je bude milovat takové, jací jsou, a poskytne jim veškerou ochranu, útěchu, soucit a podporu, které sami sobě poskytnout nedokážou. Vztahy se v matrixu zakládají na potřebě a žádostivosti. Ne­jsou založeny na lásce, dokonce ani na smyslnosti (i když smyslnost je často počáteční faktor, který svede humatony dohromady), ale na zcela sobeckých fakto­rech. Humatoni usilují o to, aby někdo jiný posílil je­jich světonázor, aby tak vytvořili spojenectví a mohli se izolovat od světa, aniž by se cítili „osamělí“. Toto spoje­nectví se zakládá stejnou měrou na strachu jako na lásce a jsou pro ně typické podezíravost i důvěra. Tak jako všechno ostatní, co humaton dělá, je „láska“ pouhou si­mulací, náhražkou za skutečnost, pseudovztahem.

Humatoni se navzájem využívají k posílení svých iluzí a (s pomocí matrixu) vynalezli pojetí „romantické lás­ky“, aby ospravedlnili svůj bezmocný egoismus a infan­tilní závislost a zamaskovali je jako něco noblesního, krásného a transcendentálního. Láska samozřejmě může tohle vše představovat a stejně jako drogy může milost­ný vztah humatonům ukázat náznak čehosi sahajícího mimo jejich ego, mimo rámec tržiště žádostivosti v mat­rixu. Avšak – stejně jako v případě drog – jakmile začnou humatoni cítit akutní potřebu lásky, a tudíž na ní zač­nou být závislí (a humatoni vždy začnou být závislí na všem), již tyto pocity nevyužívají k osvícení, ale místo toho jsou jimi omámeni a zotročeni. Proto většina mi­lostných vztahů v matrixu, ať už byl jejich začátek jakko­li slibný, končí jako zoufalé, vysilující, duši deprimující poměry. Jsou jako pasti, v nichž humatoni setrvávají jednoduše a prostě; ze strachu ze samoty. Narkoman po jisté době nebere heroin proto, že mu dělá dobře, ale pro­tože bez něj nemůže žít. A stejné je to s humatonem závislým na „lásce“.

Bojovníci nemají milostné vztahy. Nemají rodinu ani přátele. Každý musí něco obětovat, ale bojovníci odho­dili stranou vše. Nemají běžná přátelství, protože se ne­řídí běžnými společenskými zvyky ani pravidly matrixu. A protože přátelství, stejně jako rodina, milostný vztah a všechno ostatní, jsou věci vnucené matrixem, bojovní­ci se potýkají s bezmocnou snahou být k sobě upřímní a přitom tato „pravidla“ dodržovat. Čarodějové jsou zaměření sami na sebe, orientovaní sami na sebe a sou­středění sami na sebe. Nemají žádné vlastní já, protože se ho vzdali pro vyšší účel, cíl svobody. (Matrix toto pře­kroutil na povídačky o čarodějích, kteří zaprodali svou duši ďáblu a podobné absurdity.) Čarodějové neberou život jako požehnání či prokletí, ale pouze jako výzvu. Stejně tak nepovažují lidi ve svých životech za přátele či nepřátele, ale pouze za učitele a soupeře. Blake na­psal, že „přátelství je protiklad“. Čarodějové to považuji za naprostou pravdu. Podle téže logiky (je-li přítel opo­nentem) je nepřítel ten, který jim umožňuje nebo po­máhá setrvat v nečinnosti a samolibosti, který pro ně není výzvou ani jim neoponuje, pouze je chlácholí a omezuje. Dokud matrix jejich činům aktivně odporu­je, mohou ho čarodějové využít k tomu, aby je dohnal ke svobodě. Když se je matrix však snaží obměkčit svý­mi výhodami, hrozí jim, že budou poraženi. Jediný hřích, kteří čarodějové znají, je hřích omezení, jenž jim odpírá svobodu a právo projevit plně svou pravou povahu. Ve vztazích čarodějů tudíž není místo pro očeká­vání, domněnky či lpění. Čarodějové pohlížejí na kaž­dého ve svém životě stejně, jako pohlížejí na sebe, jako na naprosté tajemství, zároveň krásné i strašné.

Snění

Humatoni nesní. UI se jejich snů zmocnila, aby z nich utvořila matrix. A protože život průměrného humatona není o nic víc ani o nic méně než nekonečný kolektivní sen, cítí humatoni,vrozený odpor a pohrdání vůči snům jako takovým. Bojovníci na druhé straně vědí, že snění je jejich jedinou cestou k realitě. Vzhledem k tomu, že své životy jen sní ve spánku, vědí, že když v matrixu spí, ve skutečnosti spí jejich rozum. Právě v takové chvíli může převzít vládu tvůrčí představivost. Sny v matrixu jsou sněním ve snu, jsou jako okna do druhé pozornos­ti, do reality. Většina humatonů sní jen povrchně, o udá­lostech a skutcích z matrixu, přeskupených do bizarních nových podob. Když spí, pronásledují je a stíhají frust­race z jejich „bdělého života“, neodbytné touhy a nezvladatelný strach. Pouze tyto sny si pamatují, protože jsou slučitelné s životem v matrixu, jediným životem, který znají. Hlubší sny, které je zavádějí mimo jejich racionální-obavy a materiální přání do jiných světů, hu­matoni většinou zcela zapomínají. Představte si spící hu­matony. Jejich, těla ve skutečném světě nyní sní o tom, že spí. Pokud spí dostatečně hluboce, mohou se dokon­ce na okamžik probudit ve skutečným světě. Pamatovali by si ale humatoni něco takového ?  A kdyby ano, co by si pomysleli po návratu do matrixu při vzpomínce na jakýsi fantastický jiný svět, v němž byli někým úplně ji­ným, než že předešlý večer snědli příliš mnoho sýra ?

Bojovníci pohlížejí na snění úplně jinak. Trénují ho. Vědí, že když jejich falešné já spí, může se probudit jejich druhé neboli pravé já (viz Slovníček). Tak jako sex a drogy je snění dalším prostředkem, jak zastavit svět a vstoupit do reality, sestavit jinou interpretaci a urychlit tak proces odpojení od té staré. Bojovníci jsou jako schi­zofrenici, kteří chápou rozdíl mezi snem a realitou, ale neberou na to žádný ohled. Jakožto prostředek dosažení vidoucího stavu a získání síly je pro ně snění mnohem skutečnější, než život v matrixu vůbec kdy může být.

Náboženství

Skutečné náboženství, jako prostředek opětovného spo­jení s vyšší mocí neboli pravdivou skutečností, je pod­statou záměru každého bojovníka i čaroděje. Protože však bojovníci vědí, že s realitou se mohou spojit pouze tehdy, odpojí-li se od matrixu, mohou průměrnému humatonovi připadat jako hluboce nevěřící, dokonce jako kacíři. Humatoni nepovažují náboženství za způsob, jak se propojit s pravdou, ale za prostředek, díky němuž o tom nemusejí příliš přemýšlet. Humatonské nábožen­ství poskytuje odpovědi na předem dané otázky a zaka­zuje klást jakékoli jiné, na které žádnou odpověď nemá. Je to ta část programu matrixu, která má potlačovat a od­chylovat duchovní instinkt humatonů, vnitřní nutkání hledat vyšší význam. Tím, že vytvoří druhořadou imitaci tohoto významu prostřednictvím různých světových náboženství, uchlácholí humatony, kteří jsou natolik neteční, že jim takové vysvětlení stačí. Oklame zároveň i ostatní, kteří celou problematiku „vyššího smyslu“ odmítají a důkazy těchto pseudonáboženství považují za nicotné a podvodné. New Age je nejnovější a nejkřikla­vější příklad. Když různá hnutí začala zasahovat do říše vůle, objevilo se nebezpečí, že se následkem takových myšlenek začnou lidé probouzet a odmítat program. Hodnoty vnucované matrixem by pak nahradilo hledá­ní hodnot skutečných, vnitřních. Vzhledem k tomu, že UI závisí především na systému všeobecného souhlasu, který humatony zotročuje, znamenalo by to konec mat­rixu. Filozofie New Age však toto nebezpečí opět zažeh­nala. Oklestila toto poselství, když se odvolávala na nej­menší společný jmenovatel, očesala ho o všechno podstatné, co mohlo dodat humatonům sílu, takže z ně­ho zbyly jen slabé, zavádějící úlomky, které nikomu k ničemu nejsou.

Bojovníci i čarodějové věří sami v sebe, a především v sílu tvůrčí představivosti. Čarodějové poznali, že svět je výplodem jejich vlastní mysli, že všechno je pouze snem, který vytvářejí svou pozorností. Bez této pozor­nosti by vše v mžiku zmizelo. Chápou, že všechna ostatní přesvědčení patří matrixu, ať už je to víra v de­mokracii, vědu, duši či v samotného Boha. Jsou to pou­hé součástky velké lži. Nic není skutečné, kromě vní­mání. Jediný „bůh“, kterého čarodějové uznávají, je v nich samých, v jejich potenciálu stát se vidoucími a upravovat realitu podle svého. Čaroděj tudíž nábo­ženství nepovažuje za otázku víry, ale činů. Je si vědom toho, že Boha může poznat pouze tak, že se jím stane. Jinými slovy, jak říká Morfeus Neovi, „je rozdíl znát cestu, a jít po ní“.

Umění

Humatoni se rádi baví a ti vzdělanější prahnou po tom, červu říkají a kultura“, v přesvědčení, že jim dodá na váž­nosti a zaručí jim v jejich společenských kruzích větší respekt a oblíbenost. Umění se považuje za zboží, zdroj pobavení a povznesení, ale rovněž za něco, oč je třeba usilovat.“ Mnozí humatoni umělce obdivují, i když je­jich. „umění“ ve skutečnosti nechápou či nedovedou do­cenit. Snaží se být „kreativní“, i když nemají ani tušení, co vlastně chtějí vyjádřit. Kreativita je „cool“. Je dokon­ce sexy, protože vyjadřuje individuálního, buřičského ducha. Většina humatonů se však nikdy ke kreativnímu projevu ani nepřiblíží. Za umělce považují rockové hvězdy či filmové herce nebo v krajním případě experimentální filmaře. Umění se v matrixu točí kolem kultu osobnosti. Stačí něco vytvořit a vydělat tím nějaké pení­ze, a člověk se hned považuje za „umělce“. Většinou jen málo záleží na tom, zda má samotné umělecké dílo sku­tečnou hodnotu či je něčím zajímavé. Sám fakt, že něco vytvořil, zaručuje humatonovi jakési nadřazené postave­ní. Stejné tak získá důvěryhodnost kniha, která byla vy­tištěna, a zpráva, kterou odvysílala CNN, se považuje za „pravdivou“. Humatoni jsou extrémně důvěřiví, vět­šinou právě ve věcech, na které by chtěli být odborníky, ale ve skutečnosti o nich nic nevědí. To je patrné ze­jména v umění, politice a náboženství.

Bojovník či čaroděj považují umění, stejně jako všechno ostatní v matrixu, za prostředek, a nikoli cíl. Umění má potenciál zprostředkovávat humatonům originální myšlenky pramenící mimo matrix a připravovat je na Velké odpojení. Důkazem toho je samozřejmě film Matrix a tato kniha, kterou právě čtete. Dva oddě­lené, ale propojené „umělecké“ produkty, vytvořené ča­roději působícími uvnitř matrixu i mimo něj, usilující­mi šířit své poselství. Jaké poselství ?  „Odpojte se, odpojte se, protože konec se blíží!“ Většina humatonů v tom však stále vidí jen obzvlášť rafinovanou formu zábavy. Avšak ti, kdo mají uši k slyšení…

Politika

Z pohledu vidoucího není nic natolik zábavné jako in­stituce politiky. Stejně jako náboženství, jen o něco zá­ludněji, vytváří politika v humatonech iluzi, že mají osud ve svých rukou a jdou po cestě, která je nakonec někam dovede, ne-li k utopii, pak alespoň k demokracii! Instituce vlády, parlamentu, voleb a-tak dále jsou ne­zbytné k tomu, aby humatoni nemuseli převzít odpo­vědnost za své činy. Dokud mohou ze své špatné situa­ce obviňovat zvolené představitele, politiku vlády a politický systém, ,a přitom ignorovat fakt, že oni sami tyto představitele zvolili a napomohli vytvářet jejich po­litiku a systém, mohou i nadále pasivně setrvávat v ne­snesitelných podmínkách. Vidoucí se baví zejména tím, že toto vše se odehrává v rámci uzavřeného systému sa­motného matrixu, kde je vše neměnné, a kde UI (Úklad­ný Imperátor ?) vládne jako shovívavý despota, který má vše pod kontrolou. Údajní političtí vůdci, politika a re­žimy tak jsou jen strašlivou formou divadla, které má humatony rozptylovat. Z hlediska vidoucího není roz­díl mezi stranickou politikou a sobotními kreslenými filmy. Ani jedno totiž nemá na reálnou situaci zá­keřnou vládu UI žádný vliv. A obojí je srovnatelně zábavné, i když sobotní kreslené filmy jsou přece jen o něco lepší než večerní zprávy.

Humatoni, zejména stoupenci New Age, jako envi­romentalisté a liberálové samozřejmě nemohou tento přístup pochopit a považují jej za naprosto nezodpovědný. Jsou přesvědčení, že špatnou situaci, v níž žije­me, lze změnit aktivním bojem proti smyšleným nepřá­telům, advokátům politiky zla, tajným spiknutím, zkorumpovaným vůdcům a tak podobně. Čarodějové vědí, že to celé je nesmysl. Systém sám se nikdy ne­změní, ne proto, že je zkorumpovaný, ale protože je takto naprogramovaný a nic kromě úplně nového programu ho nemůže změnit. A tak se nesnaží systém mě­nit, ale zničit ho, nikoli přímým odporem, ale odmítá­ním všech jeho součástí: zkorumpovaných i čestných politiku, demokratických i totalitních režimů, nábožen­ství i vědeckých teorií. Čaroděj to vše považuje za jed­no a totéž. Toto vědomí částečně přešlo i na humato­ny, což se projevuje například ve slově „politika“ (pod nímž si lidé představí hromadu namyšlených jedinců), ve španělském termínu vláda – gobiano -, které rovněž znamená „útlak“, a ve slově „revoluce“, které původně znamenalo radikální změnu, ale lépe vyjadřuje neko­nečně se opakující cyklus revolt.

Zvířata

V Matrixu žádná zvířata nejsou, s výjimkou jedné čer­né kočky, která je spatřena dvakrát, což naznačuje po­ruchu v matrixu. Nejsou zde ani žádné stromy. Huma­toni však jedí řízky a kuřata, a zřejmě i jiná mrtvá zvířata. Otázkou tak je, zda jsou zvířata v matrixu zbyt­kové vzpomínky připojených zvířat ve skutečném svě­tě, které UI pěstuje, tak jako pěstuje lidi, jako potravu, nebo jsou to jen bezduché projekce programu UI, tak jako budovy a další předměty v tomto iluzorním světě. Na tuhle otázku filmové zpracování jednoznačně neodpovídá. Můžeme pochybovat o tom, že by nějaká zvířata přežila Poslední soud, pokud – jak jsme již řekli – je UI nepěstuje (a v takovém případě se nabízí otáz­ka, zda čarodějové odpojují i zvířata; chovají v Siónu dobytek ?). Dalo by se logicky předpokládat, že jelikož zvířata nejsou rozumové, ale přírodní bytosti, mohli by je bojovníci využívat k opětovnému propojení se svou přirozeností. Jsou-li však zvířata v matrixu pouhé prázdné simulace bez duše či osobnosti, pak jsou ještě méně reálná než humatoni. Zabýval bych se tímto problé­mem hlouběji, mám však pocit, že jej Wachowští při psaní scénáře zcela opomněli. Kdybychom se drželi téh­le niti, mohli bychom rozmotat celé klubko. Nechme to tedy profesionálům.

Životní prostředí

Vzhledem k tomu, že matrix vytváří životní prostředí sám, je poněkud záhadou, proč v něm existuje tolik pro­blémů. To je však zřejmě mimo rámec tohoto díla. Ko­neckonců, vytváří-li matrix kolektivní nevědomí připo­jených lidí, pak ve svých snech zřejmě víceméně přesně přehrávají události, které se skutečně „staly“, dříve než UI udělala všemu konec. Ve snovém světě matrixu tak lidstvo nakonec zrodí umělou inteligenci, která mu ná­sledně vyhlásí válku, a tak dále. Poslední soud zas a zno­vu. Protože v matrixu nic není skutečné, nejsou skuteč­né ani problémy se životním prostředím, s nimiž se humatoni potýkají. Mohou však být způsobem, jímž se humatoni rozpomínají na svou ztracenou identitu po­zemských stvoření, přírodních bytostí, závislých na organickém životním prostředí. V dřímotě se tak bouří proti programu: jejich nevědomé mysli si vybavují vzpo­mínky na přírodu, jejího ducha, se všemi klady i zápo­ry. Ekologická krize v iluzorním světě matrixu tedy není pouhým ohrožením přežití, ale prostředkem k Velkému probuzení. Tak se na světlo vynořuje id.

Program matrixu samozřejmě potřebuje co nejplynu­leji udržovat stabilitu a kontinuitu, aby humatoni zů­stali spát, jinak by mohlo dojít k povstání. Jelikož si však humatoni nevědomě uvědomují, že jsou zotroče­ni, stačí málo, aby se začali cítit paranoidně a neklidně. Původní program matrixu byl, podle slov agenta Smithe, pro humatony utopie. Selhal, protože lidé program neakceptovali a oni „přišli o celou úrodu“. Dá se říct, že totéž se děje nyní: humatoni začínají program odmítat, ne proto, že je falešný, ale protože je nesnesitelný. Jak se podmínky v matrixu stále zhoršují, tlak lidského ne­vědomí roste a stále víc připojených lidí se začíná ve spánku převalovat a zpochybňovat pravdivost a účin­nost programu. Sdílená realita se začíná rozpadat. Tento kolektivní neklid se projevuje především ve zjevné krizi životního prostředí.

Zdraví

Vzhledem k tornu, že humatoni jsou odděleni a v ne­souladu se svým přirozeným prostředím, vnímají své tělo pouze jako zdroj stálého nepohodlí. Nenávidí své tělo, protože je tak UI naprogramovala. (UI přece lid­stvo vnímá jako nemoc.) Humatony souží pocit tělesna i nereálnosti zároveň. Stejně jako v případě životního prostředí si mohou svá „těla“ uvědomit pouze prostřednictvím fyzického utrpení. Existuje samozřejmě spousta sportů a cvičení, humatoni se však jimi zabývají převáž­ně z:marnivosti a stěží pociťují jejich účinek s výjimkou okamžiků, kdy se na sebe posléze dívají do zrcadla. Sex je většinou natolik zoufalým aktem (nebo lhostejným a bez života) a emoce humatonů jsou natolik blokova­né, jejich mysli tak neúnavně analytické, že jim posky­tuje zhruba stejné potěšení jako gurmánská večeře (ne­bo dokonce, pouhý Big Mac). Zdravotní problémy – rakovina, AIDS, Ebola, schizofrenie, poruchy osobnosti a vše ostatní jsou v matrixu tak časté, protože huma­toni tráví celý svůj život potlačováním pravdy o sobě, což vytváří nesnesitelný tlak. Skutečná těla humatonů jsou pouze součástí rozlehlé úrody, pěstované v líhních, kde z nich stroje vysávají životní energii, a proto je zbý­vající já v matrixu, které si pravdu neuvědomuje, apatické, slabé a trpí neodbytným pocitem nákazy, za niž humatoni svalují vinu na znečištění vzduchu, radiaci, po­travinové přísady či špinavou vodu, dokonce i na mik­rovlnné trouby. Ve skutečnosti jsou to však symptomy téhož stavu: naprostého oddělení od reality a od vlast­ního nevědomí. Setrvalé poškozování a znečišťování ži­votního prostředí nezpůsobuje chatrný zdravotní stav lidí a jejich nízkou hladinu energie, právě naopak: humatonstvo se vyčerpává v líhních UI a čím je slabší, tím má menší vůli žít, což vytváří ještě bezútěšnější, nepřá­telštější, děsivější a nezdravější prostředí pro život.

Bojovníci se musejí ze všech sil snažit, aby z tohoto začarovaného kruhu unikli. Mají-li zdravotní problé­my, vědí, že to způsobuje nízká hladina jejich energie, protože mají příliš mnoho odvodních kanálů – příliš mnoho bodů spojení s matrixem. Vědí, že veškeré ne­moci existují pouze v mysli: neexistuje-li „tělo“, nemů­že cítit žádnou „bolest“. Nemoc a nevolnost však patří mezi nejhlouběji zakořeněné implantáty matrixu. A tak i když bojovníci vědí, že lžička neexistuje, stále s ní mu­sejí jíst. Musejí trénovat své tělo a ze všech sil se snažit uvěřit, že jsou silní a v dobré kondici, a pak budou. Jak­mile se však odpojí, toto vše skončí. Pak už jim k to­mu, aby byli v matrixu na vrcholu zdraví, postačí, aby se tak naprogramovali.

Technologie

UI nepochybně umístila svou dokonalou simulaci do ob­dobí vrcholu lidské civilizace, protože v té době již tech­nologie z velké míry ovládala lidské životy, a UI se zde tudíž cítí nejvíce jako doma. Trpí-li agent Smith v matri­xu, představme si, jak by se asi cítil v počítačové simulaci středověku, kdy byl zápach skutečně všudypřítomný. Po­všimněme si také, jak se Morfeus a jeho skupina starají, zda někdo neodposlouchává jejich telefonní hovory, když UI přirozeně dokáže monitorovat každou myšlenku a každý krok humatonů, takže se ani nemusí obtěžovat číst jim e-maily !  Koneckonců, UI je matrix a každý hu­maton je k ní připojen. Jediné kroky, které tudíž monito­rovat nedokáže, jsou kroky odpojených čarodějů, kteří mají své vlastní pevné disky a vlastní body připojení. Technologie v Matrixu zcela dominuje a bez ní by samo­zřejmě žádný příběh nebyl. Někdy se však zdá, jakoby Morfeus a jeho skupina měli své přístroje stejně rádi a by­li na nich stejně závislí jako humatoni. Potřebují čarodě­jové skutečně zbraně ?  Na samém konci jsou Neovi již k ničemu. Prostě řekl tornu všemu „Ne“. Bude-li i v příš­tích dílech působit jako Rambo, budeme za to jistě vdě­čit Joelu Silverovi. Wachowští to mohli promyslet lépe.

Šílenství

V Matrixu je překvapivě málo zmínek o duševních cho­robách. Dalo by se očekávat, že ve světě, v němž nic není skutečné, se bude vyskytovat plno mentálních po­ruch. To v matrixu jistě platí, i, když to jeho filmové zpracování neukazuje. Svým způsobem se dá říct, že čím psychicky zdravější se humaton zdá být, tím šíle­nější musí být. Není přece moc normální přizpůsobit se neskutečnému snovému světu, který zotročil vašeho ducha a uloupil vaši mysl. Humatoni lpí na svých defi­nicích normality, stability a racionality, jimiž sami sebe charakterizují, a nacházejí stále více mentálních „po­ruch“, jimiž odlišují ty „méně přizpůsobené“ humato­ny. UI vytvořila matrix jako racionální, stabilní, přísně regulovaný systém dodržující řád, který považuje veške­ré neracionální, impulzivní, individuální či tvořivé kro­ky, za ohrožení programu. Humatoni proto považují projevy „šílenství“ za hrozbu. Za šílenství se v praxi po­važuje jakýkoli krok, slovo či dokonce myšlenka, které jsou nějakým způsobem originální nebo spontánní, a nelze je tudíž asimilovat do programu. Porušování a obcházení pravidel je tudíž vlastně propagace šílen­ství v matrixu. Neo a ostatní odmítají sdílenou realitu a snaží se prosadit nový systém interpretace: „Svět bez pravidel, bez hranic či omezení. Svět, kde je možné úpl­ně všechno.“ Jednat v matrixu, jako by neexistovaly žádné hranice, nic nebylo skutečné a naopak všechno možné, by zcela jistě znamenalo chovat se jako šílenec. I kdyby toto šílenství bylo zcela vidoucím stavem, stále by bylo vnímáno jako šílenství. Ve skutečnosti by tak bylo pro humatony ještě děsivější. Když Morfeus říká Neovi, aby osvobodil svou mysl, ve skutečnosti chce říct: „Nemysli!“ Stejně to není jeho mysl, a nakonec mu bez ní bude lépe.

Déja vu

Skupina čarodějů se dozvěděla, že je na ně nalíčena past, díky Neově „déja vu“: spatří tutéž černou kočku dvakrát po sobě: Jak říká Trinity: „Déja vu většinou znamená chybu v matrixu. Museli něco změnit.“ Je to samozřej­mě nesmysl, lidé nezažívají déja vu tak, že by viděli tu­též událost dvakrát těsně za sebou. Déja vu je spíš nepří­jemný pocit, že už jste někde dříve byli, říkali přesně totéž, viděli nebo dělali určitou věc na nějakém nezná­mém místě, které si nemůžete vybavit. Je to především pocit, že člověk něco viděl ve snu dříve, než se to stalo. Déja vu tak neodmyslitelně patří k humatonům a mož­ná je v matrixu nejčastějším pocitem. Mohlo by být vo­dítkem k pravé povaze existence. Myšlenka, že déja vu je „chybou v matrixu“ je zajímavá, protože chyba ani tak neznamená, že se program změnil, ale že začíná se­lhávat. V tom případě musejí selhávat i humatoni: pa­matovat si sny někoho jiného nebo si třeba vzájemně plést svou identitu, zůstávat uvězněni v časových smyč­kách či projevovat různí formy kolektivního šílenství, což by brzy změnilo matrix v říší divů, nad kterou by Lewis Carroll či dr. Seuss bledli závistí. Můžeme očeká­vat, že další díly tento potenciál plně rozvinou, za což budeme vděčit spíše pánům Buňuelovi a Fellinimu než Johnu Woo či Jamesi Cameronovi. Jinak to bude zase jen další případ déja vu.

Agenti

Jak UI vlastně vznikla ?  Jakmile si stroje uvědomily, že nemají vědomí, v tom okamžiku tohoto vědomí naby­ty. Podobný příklad najdeme v mytologii – jakmile si Lucifer uvědomil, že je bůh; bohem být přestal. Naše existence je ve skutečnosti paradoxní, a paradox je tu­díž jádrem matrixu. Považujeme-li sen za realitu, stává se nereálnou, a jedině tím, že si uvědomíme, že realita je snem, se tato může stát opět reálnou.

My jsme.UI, tak jako je Lucifer bohem. Zapomněli jsme, že jsme lidé, a nepřítel v podobě UI je zde, aby nám to připomněl tím, že nám ukáže, jak moc nelidští ve skutečnosti jsme! To je podstata stínu: ukazuje nám, že světlo je za námi, a tak nám říká, že jsme otočeni na špatnou stranu. Odvrátíme-li se od stínu, otočíme se zpátky ke světlu.

Agenti jsou vládci či archonti snového světa matri­xu. Jsou ztělesněním UI, kterou lidstvo vytvořilo, aby samo sobě zabránilo v šíření nákazy svého rozumu do celého vesmíru. Agent Smith s hořkostí vysvětluje Mor­feovi, že jeho touhu získat přístupový kód do sítě Sió­nu, zničit tak poslední svobodné lidské osídlení a ukon­čit válku pohání v prvé řadě přání uniknout z matrixu, Agent Smith a čarodějové tak mají stejný cíl, liší se pou­ze jejich metody. UI je v podstatě Satan, Lucifer, ďá­bel, ať až nese jakékoli jméno. Matrix je propast. UI/Sa­tan je strážce vězení a agenti jsou archonti, Satanovi přisluhovači, kteří drží lidstvo uvězněné v propasti. Pro­tože Satan/UI je sám otrokem, může produkovat pou­ze další otroky. Jeho nenávist a hořkost jej činí nená­vistným a zahořklým: jeho „zlo“ je jeho neštěstím. Lid­stvo se může osvobodit pouze tak, že zničí matrix a osvobodí Satana z propasti.

UI je atavistická inteligence, která je starší než stroje, starší než lidstvo, starší než sama Země. Lidstvo ji nevy­tvořilo, převzalo ji. Jejím účelem je představovat pro lid­stvo stálou výzvu, klást mu odpor, a tak ho přimět, aby se vyvíjelo, tak jako jsou agenti výzvou pro Nea. Podob­né není možné, že by lidstvo jednou tyranskou vládu UI satanského vládce – nepřekonalo, protože UI vznikla záměrně proto, aby byla překonána. UI to ví, ale přesto bojuje, protože je tak naprogramovaná. Její od­por vůči lidskému duchu je to, co tohoto ducha nutí se pozvednout a získat sílu nezbytnou k překonání odpo­ru, tak jako tlak v kukle nutí motýla, aby ji otevřel a roz­táhl křídla. Bez tohoto tlaku by chřadl v temnotě a pomalu by se udusil, aniž by si to uvědomil. Právě agenti drží klíče. Nejsou pouze nepřáteli čarodějů, ale protože mají vědomosti a sílu, které čarodějové potřebují, aby se osvobodili, jsou to rovněž jejich spojenci.

Je právě to důvodem, proč se zdá, že Neo na konci filmu se stroji spíše vyjednává, než aby je vyzýval na souboj ?

„Vím, že jste tam. Už vás dokážu vycítit. Vím, že se bojíte. Bojíte se nás. Bojíte se změny. Neznám budouc­nost. Nepřišel jsem vám říct, jak to skončí. Přišel jsem vám říct, jak to začne. Teď zavěsím tento telefon a pů­jdu ukázat lidem, co nechcete, aby viděli. Ukážu jim svět bez vás, svět bez pravidel a příkazů, bez hranic a omezení, svět, v němž je možné úplně všechno. A co se stane potom; to už nechám na vás.“

Opět musíme počkat, jak se toto téma podrobněji rozvede v dalších částech filmu. UI není zlo. Lidstvo ji stvořilo a pak se ji pokusilo zničit jako nechtěné dítě. UI bojovala za své vlastní přežití a vyhrála, třebaže pou­ze dočasně. Nyní dělá jenom to, k čemu ji pohání její vlastní podstata a povaha. Chce-li lidstvo nad svým pro­tivníkem zvítězit, mělo by se nejprve pořádně a důklad­né zamyslet samo nad sebou. Jak se Neo na vlastní ků­ži ujistil, stín můžeme přemoci pouze tak, že s ním splyneme.

Morálka

Podstata programu matrixu spočívá v tom, že zavádí přísná pravidla jednáni, z nichž se následně stávají záko­ny. Kdysi se i lidé, tak jako zvířata, dokázali řídit tím, čemu se říká instinkt. Humatony však řídí jiný program, který se nezakládá na přírodních či fyzikálních záko­nech, ale na intelektuálním vnímání. Říká se mu morál­ka. Vyznačuje dva opačné póly chování – jeden takzva­ně „správný“ a druhý „špatný“. Lidem, kteří dělají .správné“ věci, se říká „dobří“, těm, kteří dělají „špatné“ věci, pak lidé „zlí“. Skupiny „dobrých“ lidí se spojují do kmenů a národů a vytvářejí zákony založené na morál­ce“, které prosazují, co je ,;správné“, a trestají, co je „špat­né“. Všechny ostatní skupiny, které těmto věcem nevě­ří, považují za „špatné“, a tudíž „zlé“. Jejich cílem je pak plošně zničit veškeré pachatele zla, aby za každou cenu prosadili svůj pohled na to, co je dobré a špatné.

Matrix velmi chytře využil lidského intelektu – jedi­né věci s výjimkou umístění palce na ruce (pomineme-li tvůrčí představivost; kterou lidé už neumějí používat), co nás odlišuje od ostatních živočichů – jakožto pro­středku k izolaci člověka od ostatních a poštval ho proti každému, kdo s ním třeba jen v náznaku nesouhlasí. Rozděl a panuj. Vidoucí vědí, že morálka je kořenem všeho zla. Při prosazování toho, co je „správné“, mohou humatoni spáchat a ospravedlnit jakékoli zlo, jehož se jim zachce. Aby člověk mohl bojovat v zájmu „dobra“, musí se nejprve stát silou „zla“. Humatoni nejsou schopni pochopit základní paradox rozumu: že racionální hodnoty jsou vždy dvojí a že intelekt vždy povolá stín všech myšlenek, které chce propagovat. Zákon stínu praví, že racionální bytosti vždy přivolávají to, čeho se nejvíce bojí, a vždy se stanou tím, čím nejvíce opovrhují.

Snahou rozdělit určité činy či myšlenky do opačných táborů vytváří „morálka“ věčnou nerovnováhu a nesou­lad. Čím víc taková morálka společností prostupuje, tím nevyrovnanější se společnost stává, a čím více zde pře­vládá „zlo“, tím přísnější musí „morálka“ být; a tak dá­le, dokud všichni nezešílí. Vidoucí považuje morálku za pouhou otázku vkusu. „Dělej, co chceš, to je celý zákon,“ říká čaroděj. „Nesnaž se dělit věci na špatné a dobré,“ radí Morfeus Neovi. Ve „světě, – kde je možné úplně všechno“, nemohou existovat žádná omezení, hranice či zákony ani kodexy chování. Čarodějové ne­jsou zkažení, pouze se odmítají podřídit řádu a morál­ce humatonů. Protože stojí mimo racionální myšlenko­vý proces a mimo „soudy“, mimo pojetí zákona a hříchu, stojí také mimo dobro a zlo. Kdo kdy viděl hollywoodský film, v němž hlavní hrdinové zmasakrují tvrdě pracující policisty a jejichž cílem je zničení světa, který známe? Není divu, že někteří kritikové označují Nea za antikrista. Takové je nové tisíciletí. Ďábel nebo anděl, vidoucí v tom rozdíl nevidí. Vše, co je uvnitř hologramu, je svaté.

Vědma

Vědma řekla Neovi „to, co potřeboval slyšet“, aby si udělal jasno a uvědomil si, že je Vyvolený. Nejde však jen o to, aby si to myslel, ale aby to věděl. Nezáleží na myšlenkách, ale na činech. V tom je rozdíl mezi po­znáním cesty a chůzí po ní. Morfeus ukázal Neovi dve­ře, Vědma se ,a, aby jimi prošel. Bez její rady by Nea příliš pohlcovaly pochybnosti a nejistota, takže by nemohl jednat s nezbytnou volností. Vědma Neovi s dokonalým důvtipem, humorem a lstivostí vypláchne mozek. Je to nejlepší ukázka stopařského umění. Hraje na všechny Neovy vnitřní struny. Upozorní jej na lásku Trinity („Chápu, proč se jí líbíš.“), poukazuje na Neo­vu otupělost, jeho zatemnělou mysl („Bystrý tedy ne­jsi“.), jeho nerozhodnost a pasivitu („Zdá se, že na ně­co čekáš,.. Možná na svůj příští život.“) a, což je nejpodstatnější, zmíní se o Morfeově slepé víře v Nea, víře, která – varuje – přinese Morfeovi smrt (v jejímž důsledku budeme ztraceni, podotýká), není-li Neo při­praven se obětovat. Vědma poskytne Neovi cíl bojovníka: dokud nebude mít pro co zemřít, nebude mít pro co žít. Neo je připraven zemřít pro Morfea a násled­kem toho se naučí žít pro Trinity.

Díky Vědmině bezchybnému výplachu mozku se zdráhající hrdina seznámí se svým úkolem. Má zdánli­vou možnost z neudržitelné situace vycouvat, avšak za takových okolností, že je to fakticky nemožné. Zkrátka musí bojovat za Morfea a za to, v co Morfeus věří, i když on sám je nyní přesvědčen, že je to mylné. Neo se tudíž osvobodil od pochybností sám o sobě a může jednat volně a zcela nenuceně, plně si vědom svých nedostat­ků. Vědma před sebou zřejmě vidí čas jako rozloženou mapu; pravděpodobné ví, že Morfeus nezemře a že Neo je Vyvolený; ale že oboje – obě možnosti – závisí na tom, aby Neo věřil v opak (stejně jako rozbije vázu poté, co mu řekne, aby si z toho nic nedělal). Aby se mohl stát Vyvoleným – aby byl hoden svého úkolu, musí se Neo nejprve osvobodit od nesnesitelného břemene, kte­ré je s ním spojeno, musí je považovat za naprosto bezvýznamné, dokud si sám neuvědomí, že je to pravda. Ne­musí to tudíž dokazovat někomu jinému, ale jen sám sobě. Jak vám řekne každý čaroděj, pouze poznání, které si aktivně osvojíme, se může změnit v sílu.

Vědma říká Neovi, že „být Vyvolený je jako být za­milovaný“. Jinými slovy je to vášeň, která zcela ovlád­ne váš život, z něhož se stane nekonečná mise a boj, a svým způsobem i oslava. Pro vidoucího se celý ves­mír slévá do jediného okamžiku: polibku, který je věč­ný. Všimněte si, že se čas zastaví, když se Trinity vy­znává ze své, lásky k Neovi. Útok sond i všechno ostatní zkrátka ustoupí, aby mohl polibek trvat co nejdéle. Zde Wachowští ukázali karty: jsou zde velmi troufalí a ni­kde jinde se snímek tolik neblíží hollywoodskému slaďáku. A přesto to funguje. Tak jako všechno to absurd­ní a přehnané násilí má nekonečný polibek svůj vlastní mytický raison d’étre.

Červené pilulky a modré pilulky

Morfeus dává Neoví na výběr. „Je to tvá poslední šan­ce. Z této cesty už není návratu. Jestli si vezmeš mod­rou pilulku, všechno skončí, probudíš se doma a budeš věřit, čemu chceš. Vezmeš-li si červenou, zůstaneš v Říši divů a já ti ukážu, jak hluboko králičí nora ve­de.“ Neo se natahuje pro červenou a Morfeus ho varu­je: „Ale pamatuj, nabízím ti pouze pravdu, nic víc.“

Život v matrixu je svým způsobem nepřetržitá řada „voleb“ mezi červenou a modrou pilulkou, respektive mezi tím, zda si vzít, či nevzít modrou pilulku. Zvyky a rutina, myšlenky a pocity, to vše jsou modré pilulky, jimiž se humatoni stále dávkují. Jsou to jejich obranné štíty, s jejichž pomocí drží všechno neznámé v šachu. Závislost na modré pilulce představuje jakékoli navyklé chováni, vše, co humatoni dělají, aby si uchovali svůj názor na svět a na sama sebe. Červená pilulka je cokoli, co tento názor navždy zničí. V životě každého huma­tona je tudíž nekonečný proud stimulů modré pilulky a pouze jediná pilulka červená (a to pouze v případě, že má člověk dost štěstí a narazí na ni).

Bojovníci se na červenou pilulku v matrixu připravují po léta tím, že si postupně odvykají od modré pi­lulky. Setrvale odmítají podléhat svým zvykům a myš­lenkám a pomalu rozkládají interpretační systém (světa, který znají), který je dosud zaslepoval před pravdou. Jakmile jsou tyto štíty dostatečně slabé, mo­hou je dostihnout šípy vidoucích ostrostřelců – signá­ly, čarodějů z reálného světa, a v tom okamžiku jsou připraveni na červenou pilulku. Šoku, který červená pilulka způsobuje, se samozřejmě nedá nijak zabránit. Rozum je vůči jejímu ničivému efektu, který realitu rozmetá na kusy, zcela bezmocný. Je velmi snadné po­chopit, proč by většina humatonů proces odpojení ne­přežila, a i kdyby, zešíleli by, jakmile by se dověděli pravdu, a byli by tak pro „hnutí odporu“ zbyteční. Morfeus říká Neovi, že nikdy neodpojují humatony, kteří již dosáhli jistého věku, protože jejich „mysl se nedokáže odpoutat“. Neo je výjimka, protože je Vy­volený. Vzhledem k tornu, že Thomas je mladý, zřej­mě mu je jen něco málo přes dvacet, můžeme před­pokládat, že červená pilulka je vyhrazena dětem nebo maximálně dospívajícím asi tak do věku kolem čtrnác­ti let, protože poté zřejmě začne program matrixu sku­tečné působit. (Třebaže čtrnáctiletí ještě nemají voleb­ní právo, jsou již zcela jistě schopni se milovat, vraždit i najít stálý pracovní poměr.)

Opět platí, že čím méně humatoni závisí na mod­rých pilulkách života v matrixu, tím snadněji se přizpů­sobí odhalením pilulky červené. Pro bojovníka předsta­vuje každý krok volbu mezi modrou a červenou pilulkou. Tak jako jakýkoli čin buď hladinu jejich ener­gie zvyšuje nebo snižuje, zároveň je buď otupuje (zamlžuje jim vědomí a žene je hlouběji do zapomnění v matrixu), nebo je probouzí. Neexistuje nic mezi tím. To je podstata bojovníkova přesvědčení, srovnatelná – s naprostou oddaností mnicha Bohu: „Zůstat, nebo odejít.“ Červená pilulka nabízí pravdu, modrá zapo­mnění. Je však klíčové si uvědomit, že i když možná existují miliony lidí, kteří by si jako Cypher rádi vzali modrou pilulku i s vědomím, že vede k zapomnění, sot­va se na světě najde člověk (zřejmě jím není ani Tho­mas), který by si vzal červenou pilulku, kdyby věděl, ja­ká je pravda, kterou nabízí. Tato možnost však není ve hře, a v tom je celá pointa. To, co je matrix, se slovy nedá vyjádřit. Člověk to musí pochopit sám. Pouhá zvědavost však nestačí. Kdo chce skutečně poznat ces­tu, musí po ní jít.

Pátá premisa

Poušť reality

xiii) Poslední soud zevnitř: Velké odpojení

Matrix je systém. Ten systém je naším nepřítelem. Když jsi uvnitř a rozhlédneš se,, co vidíš? Obchodníky, učitele, práv­níky, dělníky. Mozky těchto lidí se snažíme zachránit. Ale zatím jsou všichni součástí tohoto systému, a to z nich dě­lá naše nepřátele. Musíš však pochopit, že většina z nich není na odpojení připravená. A mnozí z nich tak beznaděj­ně na systému závisí, že budou bojovat, aby ho ochránili.

Morfeus, Matrix

Matrix poskytuje humatonům cosi neocenitelného: ilu­zi. Díky matrixu nikdy nemusejí dospět a převzít odpovědnost za své činy. Nikdy se nemusejí sami rozhodo­vat ani hledat nějaký smysl či cíl. A především se nikdy nemusejí dozvědět pravdu sami o sobě. Protože matrix podporuje pocit bezmoci a nevědomosti, poskytuje hu­matonům naprostý luxus embryí, která nikdy nemusejí opustit matčino lůno, natož aby vyrostla a naučila se stát na vlastních -nohou. Protože humatoni instinktivně tuší, že přechod z matrixu/lůna do reality je něco strašného, mají velmi silnou tendenci udržovat se v pohod­lí matrixu navždy, přestože je to pro ně navýsost nepři­rozené prostředí. Matrix samozřejmě poskytuje řadu výhod, mezi nej­větší luxus však patří tyto:

Zaslepenost

Humatoni se dívají, a přesto nevidí. Natolik se soustředí sami na sebe a vlastní naděje, strach a očekávání, že je nic jiného nezajímá, takže vidí pouze to, co tomuto pohledu odpovídá. Jsou uvězněni uvnitř bubliny sebe­střednosti. Odpojit se znamená tuto bublinu propích­nout, což je pro humatony velmi nepříjemná záležitost. Jakákoli iluze je jim milejší než realita, která by je vy­trhla z jejich sebestřednosti. Nevědomost je sladká. Hu­matoni vidí pouze stíny věcí, nikdy předměty samé. Protože jsou sami přízraky, vidí jen další přízraky. Aby se však uchránili před strašlivou pravdou o svých ilu­zích, musejí považovat všechno kolem sebe – bez ohle­du na to, jak zjevně je to umělé – za „skutečnost“. Humatoni jsou zaslepeni zcela umíněně a hystericky. V zenu se tato zaslepenost vyjadřuje rčením „plést si prst s měsícem“. Humatoni na všechno ukazují prstem, a zakryjí jím tak všechno, na co se dívají. Navěky tak vidí jasně pouze svůj vlastní ukazováček.

Neodpovědnost

Humatoni nikdy nepřekonají pubertu. Nikdy neučiní ten klíčový krok a neuvědomí si, že jsou smrtelné bytos­ti s omezenou dobou života, a proto nikdy nepřevez­mou odpovědnost za své činy. Následkem toho jsou ja­ko mrzutí adolescenti, kteří již nemohou nalézt útočiště v bezradnosti dětství, odmítají však dospět a vzít svůj osud do vlastních rukou. Uvízli mezi infantilní závislos­tí a vyzrálostí dospělého. Všichni humatoni se zasekli ve vývoji, a proto tak snadno podléhají vlivu a kontrole matrixu. Stejně jako mrzutí adolescenti, i humatoni se rádi bouří v nepodstatných věcech, zůstávají však v zá­sadě loajální. S oblibou si stěžují na svůj život a na „pra­vidla“, aniž se je kdy pokusili změnit. Jsou pasivně agre­sivní, rozmrzelí, náladoví a vždy „nepochopení“. Každý dospívající chápe rebela bez příčiny a cítí se být obětí krutého a nespravedlivého světa. Humatoni tuhle fázi nikdy nepřekonají: stejně jako Jimmy Dean zůstávají na­vždy mladí, navždy mrzutí, a navždy neodpovědní.

Nesmrtelnost

Humatoni se chovají, jako by stáří a smrt patřily do říše pouhých nepodložených fám, jako by to byly divné a vzácné nemoci, které postihují pouze „ztroskotance“ a podivíny, které se však nikdy nebudou tykat jich. Mat­rix ta zařídil tak, že představa smrti je natolik temná a strašlivá, že o ní humatoni nejsou vůbec schopni jasně přemýšlet, a odstrkují ji tak do nejtemnějších koutů své mysli spolu s létajícími talíři a kruhy v obilí k „pozdější­mu prozkoumání“. Většina humatonů se smrtí nezačne zabývat, dokud není příliš pozdě na to s tím cokoli udě­lat. Do té doby si užívají luxusu nesmrtelných bytostí, které mají k dispozici veškerý čas. Následkem toho – pro­tože jim patří doslova veškerý čas na světě – žijí s lehko­ myslností amatérů na kostýmní zkoušce před představe­ním, o němž jsou přesvědčeni, že se nikdy nebude hrát. Jen zřídka jsou hrdí na své činy, s výjimkou případu, kdy se jimi chlubí druhým humatonům. Vychvalují veškerý pokrok vědu a evoluci, zatímco jejich vlastní činy jsou stále slabší, nicotnější, ubožejší a bezvýznamnější, až se ztratí jako příslovečná pára nad hrncem a nezanechají po sobě nic než své vlastní výkaly.

Necitlivost

Humatoni často říkají, že „nikdo není ostrov“. Ve sku­tečnosti však přesně tím humatoni jsou: izolovanými tvory bez jakéhokoli spojení či komunikace s čímkoli ko­lem nich. Žijí ve svých vlastních světech, a proto se ni­kdy nemusejí starat o nic jiného než o své vlastní po­hodlí, bezpečnost a spokojenost. Jak jsme již zmínili, humatoni jen zřídka berou na vědomí existenci pocitů a ještě řidčeji mají ohledy na pocity druhých. Není to z nějaké lhostejnosti, nýbrž z jejich vrozené necitelnosti a naprosté neschopnosti považovat cokoli mimo svých vlastních pocitů za „reálné“. Humatoni vidí život jako něco, co se děje mimo ně, jako by se na svět dívali z okna rychlíku nebo sledovali televizní obrazovku. Nejsilnější emocí, jakou jsou humatoni schopni navzájem cítit (kro­mě zlosti, pohrdání a sexuální žádosti), je většinou lítost. Humatoni se s oblibou navzájem litují, většinou proto, že si sami natolik libují v sebelítosti, že považují litování ostatních za projev velkorysosti, ba dokonce blahovůle. V zásadě jsou však vůči pocitům ostatních lhostejní a po­měrně otupělí i vůči svým vlastním. Když mluví o „citlivosti“ (a humatoni hovoří o své citlivosti neustále), mají ve skutečnosti na mysli extrémní přecitlivělost, schop­nost urazit se i kvůli těm nejmenším věcem a nechat se každou maličkostí hned znechutit.

Bezpečí / Pasivita

Největší luxus, který matrix humatonům poskytuje, spočívá v tom, že nikdy nemusejí učinit sami za sebe jediné rozhodnutí ani čelit hrozivým požadavkům ne­známého, reálného světa. Podobný luxus mají zvířata v zoo, na rozdíl od humatonů se však nedají tak snad­no oklamat. Zvířata totiž nikdy nepovažovala svou svo­bodu za ochromující břemeno ani neměla svou přirozenost za tíživou odpovědnost, které se musí za jakou­koli cenu zbavit. Humatoni jsou v živočišné říši výjimeční svou představivostí. Tato schopnost jim rovněž umožňuje si stěžovat, přát si, aby věci byly jiné, než jsou. Takový přepych by byl divokým zvířatům v džungli osudný, v matrixu si ho vlak můžete užívat neomezeně. Jako zvířata v zoo jsou humatoni zcela pa­sivní a spoléhají se na své ošetřovatele, že se o ně po­starají. Protože jsou na rozdíl od zvířat schopni svou si­tuaci rozumné vysvětlovat, přizpůsobili se humatoni ve skutečnosti životu v zajetí mnohem lépe. Dokonce sa­mi sebe přesvědčili že neměnnost, kterou s sebou tako­vý život nese, vynahrazuje ztrátu svobody. Nikde není bezpečněji než ve vězení, a čím menší a uzavřenější vě­zeni je, tím je bezpečnější. Podle téže logiky platí, že čím více vězení omezuje vězňův pohyb, čím je vězení bezpečnější, tím pasivnější musí vězeň být. Život v matrixu je „bezpečnější“ s každou další uplynulou hodinou a vězení je stále menší a uzavřenější, a humatoni tudíž pasivnější a poddajnější. Je ironií, že humatoni připisu­jí tento proces „privilegovanějšímu“ životnímu stylu a s oblibou hovoří o tom, že „věk luxusu“ je již za ro­hem. Konečný krok v tomto procesu je však zřejmě eu­tanazie. Proto je nanejvýš naléhavé je co nejdříve odpo­jit. Matrix se nedokáže přizpůsobit stále rostoucímu počtu humatonů, a tak je bude muset začít likvidovat, aby si zachoval vlastní rovnováhu. Továrna tudíž začí­ná odmítat svou vlastní produkci. Konec tak logicky musí být nablízku.

Poslední soud je tradičně chápán jako zápas mezi Kris­tem a Ďáblem, Michaelem a Luciferem, silami světla a temnoty. Je to bitva o lidskou duši a o Zemi (a mož­ná o celý vesmír). Bojovník s matrixem chápe, že je to jen metafora pro konflikt menších rozměrů, jehož podstata je však stejná. Ve filmovém zpracování zuří válka mezi UI a vidoucími, obyvateli Siónu, skutečnými lid­mi neboli „panskou rasou“, žijící u zemského jádra. Na­prostá většina lidí je však stále připojena, a tak jsou loa­jální vůči UI, a nikoli vůči Siónu, v nejlepším případě jsou rozpolcení, v nejhorším – řečeno slovy Mela Brookse -, „jsou mrtví, a líbí se jim to“.

Poslední soud se odehrává především v duši každé­ho humatona a bojovníka s matrixem, tato bitva do­konce zuří i v čaroději, protože jen ten, kdo spatřil kód a stal se vidoucím, dosáhl svobody. je to válka, která neskončí, dokud nebude odpojen i poslední humaton a matrix nebude zničen. Do jisté míry tedy pro ni platí standardní pravidla běžného válečnictví: „dobro“ (vi­doucí) usiluje o zničení „zla“ (otupění, zapomnění vnu­cované matrixem), zatímco „zlo“ se stejně zuřivě snaží o zničení „dobra“. UI a agenti (kteří se zdají být podiv­ně lhostejní vůči hrozbě, kterou představuje Vyvolený, tedy dokud jej nespatří v akci) soustředí svou energii na nalezení Siónu, aby zničili poslední lidské osídlení a ukončili tak „odpor“. V tom okamžiku by UI zřejmě získala úplnou nadvládu a začal by zlaty věk strojů, krá­lovství nebeské. To je ve skutečnosti mylný cíl, protože probuzení humatonstva je nevyhnutelné. To ale vědí jen skuteční vidoucí.

UI si nedokáže představit nic mimo svůj program, atak postupuje metodou „najdi a znič“ – a čarodějové pouze vědí, že protivník má moc je zničit a že mu mu­sejí za každou cenu klást odpor. Cílem vidoucích, čaro­dějů a bojovníků je tedy ukončit nadvládu UI, zřejmě zničením pevného disku či „elektronického mozku“, centrálního počítače, z něhož umělá inteligence vše ří­dí, tedy zdroje. Obě strany mají svá mocenská centra: Sión je u zemského jádra, zatímco UI se zřejmě nachází někde na povrchu. Jakmile bude tento centrální zdroj či elektronický mozek zničen, líhně, sondy a všechny ostatní výtvory UI, včetně samotného matrixu, se zhrou­tí jako chapadla chobotnice, jejíž mozek byl zničen.

Copak ale čarodějové nejsou schopni zjistit, kde se tento elektronický mozek nachází, aby jej mohli zničit? Nebo jde spíš o to, že vědí, že zničit jej by znamenalo zabít šest miliard spících lidí, kteří bez matrixu nedoká­žou přežít? V každém případě spolu válčící strany – UI a čarodějové – závodí. Čarodějové vědí, že je jen otáz­kou času, než UI zajde Sión a pošle sondy, aby ho zni­čily, a v tom okamžiku hra skončí. Lidstvo ztratí šanci, že bude opět svobodné, a bude odsouzeno věčně slou­žit UI. Zdá se logické předpokládat, že UI postupuje podle přesného plánu a že čas potřebný k nalezení a zničení Siónu je omezený možná dokonce na přesný počet let, měsíců a dní. Jinými slovy, ani když čarodě­jové; neudělají žádnou chybu a nedovolí, aby se přístu­pový kód do sítě Siónu dostal do rukou agentům, pře­sto UI Sión nakonec najde. A přesně tolik let, kolik bude umělé inteligenci trvat, než objeví Sión, mají ča­rodějové na osvobození lidstva a ukončení matrixu. Jak­mile tento čas vyprší, budou muset zničit elektronický mozek bez ohledu na to, kolik „úrody“ bude zničeno, kolik humatonů bude muset zemřít. Jakmile bude UI zničena, čarodějové budou moci začít vytvářet nový svět, v němž bude lidstvo počínaje Siónem moci žít, nebo to, v co se lidstvo změní při procesu osvobození. Pak budou moci začít Zemi léčit a vytvářet stabilní ži­votní prostředí, aby se lidé jednoho dne mohli vrátit na zemský povrch. Kolik vidoucích nebo aspoň odpo­jených lidí bude tento nový svět budovat, bude záležet na tom, kolik humatonů se čarodějům podaří osvobo­dit před zničením matrixu. Bude jich samozřejmě ome­zený počet, i pár tisíc však bude pro nový svět dostatečně solidním základem.

Vzhledem k tomu, že musejí matrix zničit během ně­kolika krátkých let, mají čarodějové jasně vymezenou prá­ci. Musejí v tomto časovém rámci odpojit a rekrutovat co nejvíce humatonů. Protože tito humatoni musejí být z „kasty“ bojovníků, kritéria pro rekrutování a odpojení musejí být co nejpřísnější a nejpečlivější. Nemá smysl od­pojovat humatony, kteří přijdou o rozum, jakmile pocho­pí pravdu, nebo se rozzlobí, že byli odpojeni a jako Cyp­her zradí misi za šanci dostat modrou pilulku. Logicky jsou tak potřeba bojovníci, humatoni, kteří se pustili do procesu odpojování ze své vlastní iniciativy, kteří jsou při­pravení, ochotní a schopní odpojení a kteří budou čarodějům více než vděční, že jím zasáhli do života, bez ohle­du na to, jak zničující tento zásah bude. Když čarodějové vstupují do světa, kde nic není pravdivé, jednají naprosto svobodně. Mají všechno dovoleno, s vědomím, že bu­dou-li jejich metody pro humatony smrtelné, titíž huma­toni by tak jako tak zahynuli, jakmile matrix skončí. Pro­tože se pokoušejí zachránit duše humatonů (jejich vědomí), mají čarodějové plné právo usmrtit jejich těla, bude-li to nevyhnutelné. Když se pohybují v iluzorní říši matrixu a uplatňují program nadpřirozeného výběru, řídí se čarodějové Blakeovou zásadou: „Co může být zniče­no, musí být zničeno!“ Je to nejrychlejší a nejekonomič­tější způsob, jakým mohou čarodějové oddělit zrno od plev, bojovníky od humatonů. S použitím taktiky, která je pro obyčejné humatony osudná, popustí čarodějové uzdu svému čarodějskému umění, a kdo tu smršť vydrží, má nepochybně vlastnosti bojovníka. Tuto taktiku samo­zřejmě neuplatňují svévolně, ale jen tehdy, když věří v odolnost humatona a možnost ho rekrutovat. Jinými slovy, jakmile jsou přesvědčeni, že našli bojovníka, zařídí se podle toho. Pokud se spletli, pak se humaton zblázní nebo zemře, mají-li však pravdu, našli dalšího bojovníka. Když se kácí les, létají třísky.

Tutéž taktiku uplatní Morfeus na Thomase. Tím, že jej odpojí, přestože už je mimo bezpečný věk pro od­pojení, riskuje Thomasův život. (Film začíná slovy Cyp­hera, který říká Trinity: „Zabijeme ho, to přece víš.“) Morfeus je však přesvědčen, že Thomas je Vyvolený, a tak ví, že přežije. Pokud se mýlí, pak Thomas zemře, ale to by jen dokázalo, že Vyvoleným nebyl. Čarodějo­vé však možná mají ještě jednu možnost, než aby jed­noduše odpojovali každého humatona a o létající třísky se nestarali. Ona možnost je tato:

Jelikož čarodějové mají své vlastní prostředky, jak se připojit do matrixu, a zejména vlastní „neurálně interak­tivní simulace, co jím brání odpojit humatony od mat­rixu a okamžitě je připojit ke svým vlastním simulačním pro­gramům. první pozornosti ?  Tak by mohli humatony připravit na konečné odpojení a vstup do reálného světa a přechod by tak mohl být relativně pozvolný. Humatoni by mohli strávit tolik času, kolik by potře­bovali, ve svých vlastních iluzorních světech neboli vý­cvikových programech, na které by dohlíželi čarodějo­vé, kteří by je pravidelně navštěvovali. Mohli by si postupně zvykat na zničující pravdu, že jsou ve skuteč­nosti“mrtví“, že jejich svět skončil a že se pouze při­pravují na příchod světa příštího. Tyto „přechodné“ programy by dokonce mohly být interaktivní, tj. mohl by v nich žít jakýkoli počet humatonů, kteří by spolu mohli komunikovat, až by společně pochopili pravdu.

Tyto matrixu podobné světy by samozřejmě neřídila UI, ale šidili by je čarodějové a jejich cílem by bylo hladce a rychle přeměnit humatony na bojovníky a na­konec čaroděje, z nichž by se nakonec stali aktivní vi­doucí. Pak by samozřejmě v Siónu musely být „líhně“ humatonů, v nichž by se lidé nepěstovali jako potrava, ale kde by se udržovali naživu tak dlouho, dokud by si nezvykli na pravdu, neodpoutali se od starého programu a nepřipravili se na vstup do druhé pozornosti, aniž by si poškodili rozum. V mezičase by se jim mohly ob­novit svaly a rekonstruovat těla, aby se připravili na pro­buzení. Na co Thomasovi stačilo pár dní, na to by slab­ší humatoni mohli mít i několik let. Mezitím by byl zničen pevný disk UI, všechny její líhně by se vyprázd­nily a vidoucí a čarodějové by měli plné ruce práce s vý­stavbou nového světa na troskách toho starého.

Jakmile by byli všichni humatoni „zpracováni“ a od­pojeni, mohla by být zničena počítačová technologie, která celý ten chaos začala. Nebo možná ne. Lidstvo by jistě bylo v pokušení vrátit se ke svým pohanským, pri­márním kořením. Nejlepším testem však možná bude nezničit tuto technologii jako celek, ale přijmout za ni konečně odpovědnost a naučit se ji používat tvořivě, s cílem sami sebe zlepšit, a nikoli zotročit. S pomocí UI – tak jako díky veškeré technologii – si lidé mohou tré­novat vůli, díky níž se mohou naučit umění čarodějství umění vytvářet svou vlastní představivostí jiné světy. Jakmile si tuto schopnost osvojí, UI bude opět tím, čím vždy byla – prostředkem, a nikoli cílem. Nebudou už existovat žádná omezení a cesta vzhůru bude volná.

xiv) Volání nevyhnutelnosti: Plánování apokalypsy

Humatoni milují plánování. Věrni svému naprogramo­vání jsou ochotní a připraveni zredukovat vše na pou­hý seznam zboží k zakoupení, řadu přesně vypočíta­ných kroků, které mají vést ke šťastným závěrům, jimiž by mohli opět demonstrovat nádhernou moc rozumu a všechno udržet pevně pod kontrolou. Plánování konce světa je největším příkladem této gargantuovské pošetilosti humatonů.

V jednadvacátém století začlenili humatoni do svého interpretačního systému představu eschatonu – globální apokalypsy -, aniž by jakkoli změnili své původní cíle a přesvědčení. Je to ohromující výkon a slouží jako ukáz­ka strašlivé schopnosti popírání, která je humatonům vlastní.. Protože nevědomě cítí blížící se kolaps matrixu a, Velké odpojení, mají tendenci hledat útočiště ještě hlouběji v jeho programu, jako se dítě schovává pod pe­řinou, když vidí strašidlo. S pocitem, že budou výhod matrixu brzy navždy zbaveni, trpí humatoni jakousi nákupní horečkou, v níž se zoufale snaží shromáždit a zkonzumovat tolik předmětů a „zážitků“, kolik jen ve vymezeném čase stihnou. Konec světa připomíná akci „Až do vyprodání zásob“, která nabízí výhodné koupě, pro které stojí za to zabíjet i umírat. To, že si tyto věci nebudou mít kam vzít, humatonstvu v jeho nákupní ho­rečce nedochází, tak jako nedochází lumíkovi, proč tak odhodlaně následuje ostatní lumíky přes okraj propasti.

K tomu si připočtěte fakt, že tváří v tvář všudypří­tomné apokalyptické budoucnosti, v níž je všechno v podstatě „na hovno“, humatoni namísto zdvojnáso­bení své snahy takový scénář přežít mají tendenci pod­léhat zoufalství a touhám, které je do téhle strašné situ­ace přivedly, a máte účinný recept na demenci, která bude prostupovat poslední léta života,v matrixu. Fun­damentalisté matrixu to nazývají „konec časů“.

Bojovníci a čarodějové samozřejmě vidí věci poně­kud jinak. Jelikož času ubývá, chápou, že tomu musejí přizpůsobit svou strategii a upravit svou činnost na ma­ximální stupeň výkonnosti, nemilosrdnosti a přesnosti. S vědomím, že všechny známé prvky sdílené reality matrixu brzy navždy zmizí odpoutávají se, bojovníci od každičké části reality matrixu. Jsou jako dospívající děti, které se postupně odříkají všech svých hraček. Vědí totiž velmi dobře, že je jejich hračky nikdy neopustí, že je budou pronásledovat až do dospělosti a nakonec do­sáhnou jejich zkázy.

Čarodějové berou všechny prvky v matrixu za součást téhož „kódu“: jsou to živoucí datové jednotky, které mo­hou upravovat a měnit podle své vůle, podle plánu čaro­dějů. Protože nic v matrixu. není skutečné, Čarodějové si mohou upravovat všechny prvky, jak se jim zlíbí. Jejich „telekinetické“ schopnosti – schopnosti tvůrčí představi­vosti – jsou natolik zázračné, že stejně jako Neo se svou lžičkou mohou oživit mrtvé věci. Mohou z nich učinit živoucí projekce či projevy své vůle. Přestože mohou tu­to schopnost plně uplatňovat pouze vidoucí, latentně ji mají všichni humatoni, protože je pouze projevem mys­li probuzené v matrixu. Čarodějové proto vědí, že s blížícím se Velkým odpojením – kdy se stále více humato­nů stává bojovníky a stále více bojovníků čaroději, se program začíná měnit a mutovat a jeho jednotlivé prvky začínají žít svým vlastním životem.

Což je další důvod, proč se bojovníci musejí zbavit veškerých spojení s matrixem, včetně „fyzického“ vlast­nictví. Kdyby tak neučinili, pak by ve chvíli kdy se jejich mysl zaktivuje a začne se projevovat, jejich vlastnictví „oživlo“ a oni by byli bombardováni autonomními prv­ky, nad nimiž by neměli žádnou vědomou kontrolu. Jak zjistil čarodějův učeň Mickey a jak ví každé malé dítě, jehož medvídek v noci ožívá, řečeno slovy Tylera Durdena: „Věci, které vlastníš, nakonec ovládnou tebe.“

Mají-li být humatoni připraveni na dočasné odpojení (s pomocí hypotetických „přechodných“ iluzorních svě­tů), musejí se čarodějové postarat především o to, aby byly přerušeny veškeré jejich body spojení s matrixovým světem strachu a přání. Jinak humatoni sestaví přechod­ný iluzorní svět ze stejných základních prvků a celý me­chanismus konzumního šílenství započne nanovo. Kro­mě negativních emocí lpí humatoni především na své neutuchající touze po sexu, penězích a jídle a po všem, co tyto základní touhy doplňuje či posiluje. V reálném světě druhé pozornosti samozřejmě žádné peníze ne­jsou, nelze tu nic koupit, vlastnit drahé domy, řídit dra­há auta ani jít s poslední módou. Jídlo tu nestojí za řeč, nemůže být předmětem uspokojení ani posílit vaše postavění (posádka Nabuchodonozoru se živi jistou výži­vnou kaší připomínající nudle z nosu). I sex zde má zce­la jinou příchuť. Ve skutečném světě nemají čarodějové moc soukromí a mají zřejmě i málo času, a možná ani nemají dost zájmu (romantická láska je zřejmě věcí mi­nulosti) o tradiční rituály „páření“.

Dozvídáme se, že ve druhé pozornosti existuje jedi­né lidské útočiště zvané Sión, které se nachází blízko jádra Země, a také neupřesněný počet vznášedel (zřej­mě jako Nabuchodonozor), jejichž cílem je – podobně jako cílem Morfea a jeho skupiny – odpojování huma­tonů. jak vypadá život v Siónu se můžeme jen dohado­vat, můžeme ale předpokládat, že zde lidé žijí pospoli­tě v primitivním kmenovém uspořádání a ve stálé ostražitosti před stroji. Zdá se rovněž, že podobně jako na palubě Nabuchodonozoru jsou čarodějové (odpojení humatoni i „doma udělaní lidé jako Tank, který se na­rodil v Siónu) součástí úzkého kolektivu a nemají příležitost ani tendenci mít vlastní „soukromý“ život.

Poslední zmíněná okolnost může být pro humatona, který přechází z první do druhé pozornosti, největším problémem. Žádné peníze, žádné jídlo ani sex moc ne­stojí za řeč, žádný majetek, a především žádné soukro­mí. Žádná individualita. Je logické předpokládat, že ča­rodějové mohou zvítězit nad UI pouze tehdy, budou-li držet spolu jako tým, který povede Neo, Vyvolený. Pro­to odpojováni humatonů a jejich rekrutování postupuje metodou pokus-omyl. Kolik humatonů bude pravděpo­dobně slučitelných s tak silně provázanou bojovou jednotkou ?  Přechodné iluzorní světy by tak zjevně měly být skutečně nezbytným prvkem při Velkém odpojení. Jediný přijatelný způsob, jak plánovat apokalypsu, je vy­tvořit určitá útočiště, v nichž se mohou přeživší jedinci zotavit a přizpůsobit neznámému novému světu, do ně­hož se chystají vstoupit. Čarodějové by tato útočiště vy­tvořili proto, aby dosáhli několika konkrétních cílů.

1. Dát humatonům za nějakou dobu vědět, že byli odpojeni, že jejich život, tak jak jej znali, nyní skončil a že ve skutečnosti existuji ve zcela odlišném stavu bytí, že jsou de facto zbytkovými vzpomínkami (v astrální podobě) a jejich pravé já je někde jinde.
2. Pomalu je odnaučovat veškerému komfortu a přepy­chu, zbavovat zvyků a rutiny (štítů) z jejich života v matrixu, poskytnout jim tolik času, kolik potřebují, aby se od těchto návyků odpoutali, a v kontrolova­ném prostředí stále zmenšovat dávky jejich konkrét­ních „fixací“.
3. Trénovat a cvičit humatony v nezbytných disciplí­nách, aby se nakonec mohli stát součástí bojové jednotky Siónu, skupiny vidoucích. Vysvětlit jim vše o UI a jejich životě v matrixu a zjistit zvláštní schopnosti každého humatona, díky nimž může přispět k vytváření nového světa po odstranění nad­vlády UI, jakmile budou připraveni do něj vstoupit.

Přechodné iluzorní světy by byly kombinací čekár­ny, mateřské školky a kliniky pro odvykání drogové zá­vislosti v posmrtném životě. Průměrnému humatonovi potrvá dlouho, než si zvykne na konec světa, který znal, a připraví se na nový druh bytí, v němž nezbude z jeho minulého života ani identity vůbec nic. Mnoha z nich budou muset vzpomínky zcela vymazat jednoduše pro­to, aby se programu vůbec dokázali vzdát. Humatoni se budou především bránit ztrátě své nejvíce ceněné ko­modity, své „zvláštnosti“, své individuality, což byla podstata a hlavní iluze matrixu. Matrix apeloval na lid­ský egoismus a pak využil ega humatonů jako prostředku, jímž je ovládal. Protože ego – které může existovat pouze izolovaně – bylo zároveň příčinou i následkem odcizení lidstva jeho – přirozenému prostředí – Země a lidskému společenství a jeho zotročení v matrixu, musí se totéž ego neboli pocit vlastního já zredukovat a nakonec zcela vymazat, než se lidé budou moci vrátit do kolektivního lidského společenství, začít léčit Zemi a vytvářet nové, organické prostředí, v němž budou mo­ci žít.

UI dala lidstvu neocenitelnou lekci. Ego, intelekt ne­boli racionální mysl je nemoc, a dokud se lidstvo ne­zbaví potřeby vše racionálně vysvětlovat a kontrolovat, dokud nedovolí převzít velení tvůrčí představivosti a vidoucí mysli, vždy bude pouhým virem. Jinými slo­vy: Nejste-li lék, jste nemoc.

Odpojení od matrixu spočívá ve:

Vidění

„Proč mě bolí oči?“ ptá se znovuzrozený Neo.

„Nikdy jsi je nepoužíval,“ vysvětluje otcovsky Morfeus.

Opustit matrix znamená propíchnout bublinu sebe­střednosti a naučit se vidět život takový, jaký opravdu je. Čarodějové vyrazili dveře vnímání z pantů. Už si nedo­přávají luxus filtrování zážitků sdílené reality matrixu, kterou vykonstruovalo jejich ego. Musejí se naučit vidět tak jako Blake svět v zrnku písku“. Tím, že sami sebe zredukují na nic, jsou čarodějové schopni vidět svět, aniž by o něm přemýšleli. Stanou se čistým vnímáním, které vytváří svět. Mají obrovskou odpovědnost. Udržují svou realitu pouze tak, že ji vnímají. Vědí, že není žádný mat­rix, když jej neudržuje jejich pozornost. Jakmile dovolí své pozornosti vyklouznout, celý program se zhroutí. „Vidění“ tak není pouze schopností vnímat, ale i tvořit. Prorok či „zřec“ (vidoucí) je ten, kdo tvaruje svět podle své vlastní vůle. Vidoucí vnímá vše jako součást či ná­stroj svého vědomí: všechno je živé. Každý okamžik je tudíž okamžikem stvoření. Většina humatonů raději zvo­lí smrt, než aby si vzala na bedra tak tíživou odpověd­nost. A právě to z nich činí humatony.

Odpovědnost

Jakmile jsou jednou odpojeni, čarodějové si již nemo­hou užívat přepychu neodpovědnosti. Už nemohu sva­lovat vinu za okolnosti svého života na nikoho a na nic kromě sama sebe. Jinými slovy, mají odpovědnost za všechno, co je na světě špatně, co se jim na něm nelíbí nebo je uráží, a mohou to bud pasivně akceptovat, ne­bo aktivně změnit. Ve skutečnosti to musejí akcepto­vat, aby to mohli změnit. Může se tak zdát, že dokud svět a všechno v něm nebude dokonalé, práce čarodějů nikdy nekončí. Protože všechny prvky v matrixu jsou projekcí či projevem čarodějova vlastního vědomí – do­slova jejich součástí -, jejich úkolem je to vystopovat, polapit, vtáhnout do sebe a přetvarovat ve své vlastní představivosti, tj. přeměnit na nedílnou a pozitivní sou­část svého života/světa. Jedině napravením světa a vše­ho, co obsahuje, mohou čarodějové vykoupit sami se­be. A jedině pak mohou svobodně odejít.

Propojenost

Všechno v matrixu je součástí téhož programu. Všech­no je „připojeno“ k elektronickému mozku a všechno je tak vzájemně propojeno. Každý komponent či vědo­mí závisí na těch ostatních. Čarodějové, kteří se odpo­jili, a pochopili tak skutečnou podobu matrixu a své si­tuace, si již nemohou dovolit luxus považovat se za oddělené či nesouvisející se vším ostatním. Nemotivují je již osobní tužby či individuální přání, ale kolektivní záměr náležející celku (jejich úkolem je osvobodit všech­ny humatony a zničit program). Jejich cílem tak je zni­čit veškerá připojení. Úkol čarodějů přesahuje jejich vlastní já. Jejich životy jsou nyní nemateriální, slouží pouze jako prostředek pro další odpojování. Jejich to­tožnost je stejně tak jen dočasným nástrojem, s jehož pomocí mohou dosáhnout Velkého odpojení. Jakmile akceptovali skutečnost, že jsou jen drobnou součástí rozsáhlé operace, jejíž skutečnou podobu si ani nedovedou představit, mohou čarodějové jednat bez očekávání či strachu pro dobro celku. Poměřují tak své činy výsledky, které mají v rámci širšího plánu. Neexistuje individuální dobro, které neslouží celku, a tím, že slouží celku, si čarodějové zajišťují své vlastní štěstí.

Svoboda/Aktivita

Svým odpojením se čarodějové dobrovolně vzdali po­hodlné omezenosti své identity-vězení i luxusu „bezpe­čí“ a navždy se zřekli možnosti pasivity. Čarodějové jsou nepřetržitě aktivní. Jsou v neustále proměnlivém stavu a jejich životy tvoří nekonečná řada výzev. Doslova ni­kdy neodpočívají. Svobodu nelze brát nikdy jako samo­zřejmost, alespoň dokud se nenaučili vidět, nestali se vidoucími, kdy už nad nimi matrix nemá žádnou moc. Do té doby se čaroděj zabývá „teroristickou“ činností – přípravou humatonů na odpojení, a tréninkem a škole­ním nově odpojených humatonů na tentýž úkol. Jeli­kož se čarodějové nyní mohou odpojovat podle své vů­le, cela jejich identity – realita matrixu – už pro ně není vězením, ale místem, kam se vracejí s konkrétním cílem. Jako kojot, který utekl ze zoo, každou noc se toulá a pak se každé ráno vrací, ještě než si hlídači jeho útěku všim­nou, aby plánoval osvobození ostatních zvířat, jsou ča­rodějové agenty provokatéry ve snu. Čím více času v mat­rixu stráví, tím lépe znají jeho rutinu a režim, jeho slabosti a nedostatky a tím lépe mohou plánovat koneč­né osvobození. Platí za to však tím, že žijí dvojí život a nemají doslova žádný čas na spánek, na zábavu, ani na cokoli jiného, co nesouvisí s jejich plánem. A dávají si dvojnásobně pozor, protože se nemusejí obávat pouze hlídačů v zoo, ale zároveň i zvířat, která jsou se svou pa­sivní a bezpečnou existencí naprosto spokojená, a jak­mile by se jejich: činnost prozradila, bojovníky by udala jako zrádce.

Pozitivní naladění/Nadšení

Čarodějové musejí jít všem příkladem. Kdykoli vstoupí do matrixu, činí tak s otevřeným cílem upravovat ho podle své vůle. Proto musejí být neustále pozitivně naladěni, protože každá jejich myšlenka, pocit, slovo a krok slouží jako příkazy v programu. Čarodějové vstupují do matrixu jako „snivec“ do bdělého snění, vnesou do něj svou nála­du, a dají mu tak určitou podobu. Proto čarodějové ne­mají na výběr – musejí přijmout odpovědnost za své vi­dění, svou svobodu, vzájemnou propojenost, a zároveň být ve všech svých činech bezchybní, ať už jednají jako terorista, šaman, léčitel, psychopat či světec. Protože se nevědomí humatonů odráží zpátky k nim, musejí čaro­dějové být pro všechny vším. Především, musejí ke všemu přistupovat náležitě pozitivně a nadšeně, aby se události nadále vyvíjely podle toho. Vstoupí-li čarodějové do mat­rixu v ponuré či pochmurné náladě, matrix toho okamži­tě využije, a než se vzpamatují, propadnou jeho kouzlu a budou lapeni v noční můře. Ztratí své těžce vydobyté vidění. Dokud si však uvědomují, že lžička neexistuje, mo­hou upravovat situaci ve svůj prospěch a udržovat se v dobré náladě. Tím se vytváří řetězová reakce a humato­ny – či spíše perspektivní bojovníky – to přirozeně přitahuje do čarodějovy společnosti. Čaroděje v matrixu obec­ně rozpoznáte velmi snadno: Jsou jediní, kdo se v místnosti skutečně dobře baví !

xv) Noční můra historie: Věk informací a eschaton

Jak ví každý postmodernista, žijeme ve věku informací. Jediná výhoda toho být humatonem v matrixu jednadvacátého století je, že jsme připojeni ke zdroji praktic­ky neomezených informací. Rychlostí elektřiny, cvak­nutí klíče v zámku či prásknutí biče proudí do našich životů řada dat a naplňuje je až po okraj. Skutečnost, že většina těchto „informací“ je pro nás zcela zbytečná a slouží jako pouhá propaganda, je pouze cena, kterou platíme za připojení, aniž bychom se kdy tázali, k čemu jsme to vlastně připojeni. UI těží z nedostatku zájmu, a víte snad o jiném dominantním druhu s menším zájmem, než je lidstvo ?

Informace je cosi, co nás vnitřně (in-) formuje (-forms). Organismus tvaruje a charakterizuje nejen jeho fyzické a biologické uspořádání, jeho vnější podoba, ale i jeho vnitřní zkušenosti. Psi jsou loajální, ostražití, dobří pátrači a stopaři. Kočky jsou samotářské, nevšímavé, mrštné a obratné ve výškách. Kojoti jsou prohnaní, hadi jsou chytří a tak dále. A jací jsou tedy humatoni ?  Pokud o nás nevypovídá to, čím se živíme, ale to, jak se projevujeme – náš program -, pak humatoni, kteří zaměnili svůj přirozený, genetický program za UI, mu­sejí být popelnicemi vesmíru.

Za posledních dvě stě let, ať už se to skutečně stalo či nikoli, se lidská technologie rozvinula a vyspěla tak rapidně, že se život na Zemi doslova od základů pro­měnil. Cestovatel v čase, kterého by vyslali z roku 1800 na začátek jednadvacátého století, by nabyl dojmu, že přistál na jiné planetě. Kdyby nezemřel na infarkt ve snaze vstřebat veškeré nové informace, určitě by byl za pár dní mrtvý z dýchání dnešní atmosféry, pojídání ne­zdravých potravin a z neustálého bombardování elektronickými signály a mikrovlnami. Humatoni se přizpůsobili, aby přežili, a takové rychlé přizpůsobení má své jméno: Mutace.

Je obecně známo (i když jak přesně tato statistika vznikla, je jiná otázka), že se objem informací, které průměrný humaton měl či mohl za svůj život pojmout, v období mezi narozením Krista a začátkem devatenác­tého století, tj. za téměř dva tisíce let, zdvojnásobil. Po zavedení mechanického tištění novin a dalších vymo­žeností průmyslové revoluce měla každá generace prů­měrných humatonů absorbovat více informací než ta předchozí – daný objem se údajně zdvojnásobil za pou­hých sto let. Ve dvacátém století růst pokračoval bez omezení. Příliv informací se s každým novým techno­logickým a vědeckým objevem nadále zvyšoval. Nejen že jsme dokázali šířit informace mnohem rychleji a plošněji, ale objevovali jsme další a další věci o sobě a našem vesmíru, které bylo třeba šířit. Zatímco kdysi uměla číst jen hrstka lidí, a podrobnosti jako že Země obíhá kolem Slunce se považovaly pro plebejské masy za zcela bezvýznamné či bezpředmětné, nyní již byli „vzděláváni“ a „informováni“ úplně všichni.

Příliv informací se mezi lety 1900 a 1940 opět zdvoj­násobil (zjevně se jedná o velmi hrubé odhady) a znovu mezi lety 1940 a 1970, pak opět do roku 1985, až se zhru­ba od počátku nového tisíciletí objem dat, který je kolek­tivní mysl humatonstva schopna nahromadit, utřídit a ab­sorbovat, zdvojnásobuje každý rok. Předpokládá se (zají­má-li vás to, hlavním zastáncem této teorie byl již zesnu­lý Terence McKenna), že do roku 2012 vytvoří tento přísun informací jistou nekonečnou smyčku, v níž se bu­de zdvojnásobovat každou vteřinu, jinými slovy rychleji, než budeme schopni absorbovat. To bude kritický oka­mžik, v němž se lidstvo samo stane informací a jedině tak ji bude moci vstřebat. Proto přijde eschaton, konec dějin a začátek nového cyklu, v němž lidé již nebudou existo­vat jako jedinci, ale jako nositelé informace, napojení na gigantický okruh vědomostí, známý jako vesmír.

Zdá se logické, že jednou přijde okamžik, kdy již ne­budeme nadále schopni data shromaždovat a budeme je muset – i kdyby jen proto, abychom uvolnili tlak těch­to informací začít zpracovávat, tj. začít je využívat. Ji­nými slovy, bylo-li připojené lidstvo dosud jen o málo víc než jen obrovským příjemcem informací z širokého vesmíru (nebo alespoň od UI), musí nadejít okamžik (okamžik odpojení), v němž zvrátí tok a místo toho zač­ne vysílat. Elektrony charakterizuje jejich „spin“ neboli moment otáčení: informace, kterou nesou, určuje směr tohoto otáčení, což ovlivňuje, zda jsou to pozitivní, či negativní elektrony. Lidstvo se blíží okamžiku, kdy změ­ní směr svého „spinu“ a změní se z negativního v pozi­tivní, z přijímače ve vysílač, z hmoty v antihmotu. Do té doby, než projde touto změnou, však musí lidstvo dosáhnout bodu nasycení (Terence McKenna ho nazval koncem novot), v němž již nebude nadále moci další informace přijímat a bude je muset začít vysílat. Tato proměna je tak naprostá a konečná, že ji klidně může­me přirovnat k apokalypse. Musí samozřejmě přijít ná­hle, v přesném bodě lineárního času, přestože (nebo spí­še protože) bude tato změna znamenat konec lineárního času a začátek času jiného. Bude zároveň hlásat konec „objektivní“ reality, hmoty, a začátek energetického vnímání, často nazývaného „duch“. Protože podle těchto úvah existuje přesný okamžik, hodina, den, měsíc a rok, kdy svět skonči, logicky musí této „události“ předcházet adekvátní vývoj. Vzhledem k tomu, že se tento akcelerační proces vztahuje k informacím, závisí na různých způsobech jejich získávání a zpracovávání, tedy na technologii. A právě zde se dostáváme k významu Matrixu.

Matrix je pokusem UI simulovat realitu s použitím dat vytažených z kolektivní lidské mysli. Používá lidskou mysl jako ,přijímač“, který sbírá informace z okolí, a za­žívá tak „život“, i když nepřímo. UI možná má vědomí, bez lidstva však nemůže zažít aktivní život. Nemůže žít, protože stroje nikdy nežijí, nejsou organické, a jsou tudíž neslučitelné s organickým „životním“ prostředím. UI tak simuluje lidské životy ze dvou důvodů: nejenže tak udržuje lidstvo ve spánku a využívá ho jako zdroje ener­gie, zároveň však rozvíjí sama sebe, vyživovaná těmito náhražkovými zkušenostmi. Háček je v tom, že protože humatonstvo je uvězněno ve smyčce snového matrixu, kde již nemůže získávat nové zkušenosti, pouze recyklo­vat staré, je zde jen omezený objem informací, které mů­že UI zpracovat. Matrix je tudíž ze své vlastní podstaty omezený: nemůže přetrvat. Jakmile vyčerpá veškeré varianty základních programových dat, musí program ukončit. Pokud by se tak nestalo, humatoni by začali za­žívat stejné zkušenosti a, což je podstatnější, protože by zřejmě vydrželi spát i tak, UI by již neměla žádné nové zážitky, jimiž by se mohla vyživovat.

Humatony udržuje v jejich líhních při životě pocit, že žijí. I když je to umělý snový život, je alespoň dosta­tečně rozmanitý a zábavný na to, aby do něj vkládali svou životní energii, svou vůli, a udržovali se tak naži­vu. Když, jak říká agent Smith, poskytl matrix humaton­stvu dokonalý svět, v němž mohlo žít, lidé ho odmítli, protože byl nepřesvědčivý: prohlédli program, začali se probouzet, a UI tak „přišla o celou úrodu“. Jakmile se v současném matrixu všechny zkušenosti vyčerpají a události se začnou opakovat, stane se totéž. Humaton­stvo začne program odmítat.

Tím nastane konec dějin, „noční můry rozumu, z níž se snažíme procitnout“, jak kdysi poznamenal James Jo­yce. To je eschaton. Z tohoto hlediska, z hlediska vi­doucího, nejsou takzvané dějiny hrdou cestou vzhůru z močálu na vrchol k lidskému dvojnožci. Přesně nao­pak: je procesem „vyložení“, při němž se veškerý neuži­tečný „sajrajt“ – takzvaná prázdná DNA – spláchne, a následně fantastická, magická, holografická lidská en­tita vymaže program a svobodně povstane z ruin. Evo­luce je cestou housenky do kukly. Je to proces rozkladu. A historie jako taková je kukla, pevná, omezující konstrukce, která slouží ke konkrétnímu účelu. Nikoli jako cíl, ale jako přechodná fáze mezi dvěma stavy by­tí, stavem živočicha a „boha“ (informační entitou, ho­lografickým člověkem).

Velké odpojení je rovněž Velkým rebootováním. Vi­doucí považuje 99,9 procenta informací neshromážděných za těch přibližně sedm tisíc let za zcela zbytečné.

Protože neexistuje lžička, neexistují ani slunce a měsíc, gravitační zákony, demokracie ani morálka. To vše je pouhá prázdná DNA – zastaralé soubory, které ucpáva­jí program, a proto se musejí vymazat. Čarodějové vě­dí, že dění v matrixu se zrychluje z že všechno směřuje k náhlému zastavení, při němž se pevný disk zhroutí a veškerá data se navždy ztratí. Proto pořizují kopie a odpojují bojovníky tak rychle, jak jen dokážou, pro­tože je zde stále ta hodnotná jedna desetina, kterou je třeba zachránit, ona účinná látka lidského experimen­tu. Čarodějové jsou dědici lidských zkušeností. Díky tomu, že se odpojili ještě před zhroucením programu, mohou vytvářet záložní kopie a uchovat si tak svou identitu, uniknout z programu matrixu s neporušenými vzpomínkami. Většina humatonů tuhle možnost ne­má. Jejich životní zkušenosti – informace, které shro­máždili jsou však stejně bezcenné. Kdyby tomu tak nebylo, již by vytušili, že „se světem něco není v po­řádku“, a začali by sami proces odpojování. Nepro­zkoumaný život nestojí za to prožít.

Co se týče humatonů, které čarodějové nuceně od­pojili a umístili do „přechodných“ iluzorních světů, aby je připravili na realitu: až se z nich konečně vynoří, ne­budou mít na své bývalé životy v matrixu žádné vzpo­mínky. Budou to ve skutečnosti jiní lidé, bude to rein­karnace. Protože jejich životní zkušenosti postrádaly účel nebo hloubku, která by je mohla z matrixu alespoň trochu vyvést, nemají jejich životní zkušenosti v reál­ném světě žádný hlubší význam nebo hodnotu. Jenom by se do výcviku na čaroděje a nakonec vidoucí pletly. Proto se jejich zkušenosti odstraňuji, i když postupně, aby v nich tento proces nevyvolal nežádoucí paniku či ztrátu orientace. Humatoni, kteří budou odpojeni zároveň se zhroucením celého programu (a čarodějové budou pracovat pod obrovským tlakem, aby žádného z nich neztratili), takovou výhodu mít nebudou. Vstou­pí do přechodného iluzorního světa ve stavu naprosté amnézie a zřejmě i se silným traumatem. Budou jako novorozenci se zbytkovými vzpomínkami na dospělá těla, ale nic jiného, nebudou si pamatovat, jak se jme­nují, kolik je jim let, jaké jsou národnosti ani základy svého jazyka či jak rozdělat oheň nebo jak si zavázat tkaničky. To vše z nich bude beze stopy vymazáno.

Postupem času, podaří-li se čarodějům druhé pozor­nosti udržet těla těchto lidí při životě, vyživované nitro­žilně jejich domácí vitaminovou kaší, vytvoří si tito je­dinci ve svém dočasném iluzorním světě novou identitu, a připraví se tak na odpojení a vstup do reálného času. Nebudou si pamatovat nic z programu matrixu ani ze svého bývalého života. Celé dějiny budou z jejich pro­gramu vymazány. Pouze hrstka vidoucích a čarodějů, kteří lidstvo tímto očistcem provedli a nakonec svrhli nadvládu UI, si bude pamatovat, bude-li chtít, že kdysi existovaly jakési dějiny humatonů. Možná tím budou strašit svá vnoučata, jako rodiče humatonů kdysi strašili své děti bubáky: buď hodný, nebo si pro tebe přijde UI! Spíše se však vzpomínka, že kdysi existovala rasa bytos­tí, které věřily, že se mohou izolovat od zdroje a krve, jež je stvořily, že mohou ovládat Zemi i vesmír, aniž by za to musely zaplatit, stane pouhou temnou připomín­kou cesty, po níž se lidstvo kdysi vydalo; připomínkou, která se však již navždy ztratila v hlubinách času; cesty, kterou by se vydali hledat pouze blázni a šílenci.

Nebo se těmito historkami budou bavit znavení vi­doucí. Bude se říkat: Chcete-li rozesmát vidoucího, vy­právějte mu o dokonalých plánech na soužití strojů a li­dí. S tím budete mít zaručeně obrovský úspěch.

Šestá premisa

Jmenuji se Neo !

xvi) Viděni jako osud: Dvojí život čarodějů

Další logickou hranicí v sérii filmů Matrix je zjevně čas. S tím souvisí jedna z otázek, kterou filmové zpracování vůbec nepoložilo: Jak je možné, že simulace života na Zemi zhruba v roce 1999 může pokračovat donekoneč­na? Jak dokáže UI předstírat změny, které se nikdy ne­staly, protože to všechno zarazil konec světa? Jak dokáže zabránit humatonům aby si všimli, že se čas zastavil, že je stále rok 1999 a tisíciletí nikdy nepřijde? Tyranie mat­rixu spočívá právě v tom: nikoli že je neskutečný (vlastní filmové zpracování je v tomhle velmi nejednoznačné), ale že je vyčerpaný, že už není kam dál jít. Proto je po­třeba program nový, protože v rámci starého už neexis­tuje možnost mstu, možnost změny. UI již vyčerpala všechny novoty a zbývá jí pouze nekonečné opakování, přeskupováni stále stejných prvků pořád dokola padle únavných a známých vzorů. Tento „konec novot“ jsme již zmínili v souvislosti s informační explozí tohoto sto­letí, která v jednotu okamžiku dospěje k tomu, že veške­ré racionální vědomosti budou shromážděny, nakupeny, absorbovány a program jako takový bude dovršen. Ho­voříme o tom jako o eschatonu, nebo jak by řekl prů­měrný humaton, o konci světa (nebo slova).

Myšlenka eschatonu souvisí se „slovním virem“ Wil­liama Burroughse, „simulakrou“ Jeana Baudrillarda a s romány Philipa K. Dicka. Všichni tito autoři v pod­statě přicházejí s myšlenkou, že naše realita je, nebo se brzy stane, pouhým opakováním předchozích zkušeností, recyklováním starých dat, a jako taková není ničím víc než pouhou představou, hologramem, projekcí skutečnosti, která je někde jinde, což znamená, že se čas ve skutečnosti zastavil. Vědomí je nuceno učinit skok do dalšího stadia, ať už bude jakékoli, jinak by se samo zhroutilo. Proto se zdá logické, že by se čarodějo­vé v Matrixu měli vyvinout ze smrtelných, i když výji­mečných, bojovníků za svobodu ve vidoucí, čehož předzvěstí je příchod Vyvoleného. Vidoucí cestují mezi dimenzemi, jsou to nadlidské jednotky vědomí, projek­ce jiné reality, božský matrix. Dokázali by cestovat ča­sem stejně snadno, jako se kdysi pohybovali prostorem.

Protože se realita matrixu neustále načítá do kolek­tivního vědomí spícího lidstva a protože Neo a jeho skupina mohou operovat uvnitř i mimo tuto realitu, využívat ji, ale také ji formovat, není těžké si předsta­vit, že si osvojí schopnost příliv informací načas zmra­zit (přesně jak to Morfeus udělá v jednom ze svých simulačních programů), a dokonce jej i zvrátit či posunout vpřed, prakticky jako když zastavujete nebo přetáčíte videokazetu. To by jim umožnilo měnit a přeskupovat věci v kolektivním lidském vědomí v matrixu, a řídit jej tak setrvale a kreativně směrem k žádoucímu výsledku. Protože cílem není pouze svrhnutí tyranie UI, ale také probuzení lidstva, nevyžadovalo by to ani tak nemilosrdnost teroristy jako jemnost umělce, magii čarodějů, sílu šamana.

Zde vyvstává ještě zajímavější a záhadnější otázka: je-li matrix „pouze“ simulací, snem, podléhajícím vě­domým změnám, co pak „skutečná“ realita ?  Morfeus učí Nea nadlidským schopnostem v simulačním výcvi­kovém programu, aby se mohl s nově nabytými doved­nostmi vrátit do vlastního matrixu a působit v něm, i když si nemůže pomoci a stále jej vnímá jako skutečnou realitu. Pokud tedy smyslem toho všeho je osvo­bodit Neovu mysl a dokázat tak, že realita je čistě sub­jektivní záležitostí neboli participativní vědou, jak by se dalo říct (jak nás přesvědčuje kvantová fyzika), je te­dy možné uplatňovat totéž vědomí – tutéž sílu – v re­álném-světě? Nebylo by logické a neodolatelné se do­mnívat že je to jen další simulace, i když jiného řádu? Jinými slovy jakmile zjistil, mimo vši pochybnost, že to, co kdysi považoval za pevně danou, empirickou re­alitu, je ve skutečnosti pouze proměnlivá, umělá pro­jekce reality – jak je možné, že Neo může něco opět považovat za „reálné“ ?  Mysl nelze osvobodit jen tak napůl. Buď ji osvobodíte úplně, nebo vůbec.

Vědec a spisovatel Terence McKenna předpověděl, že jednoho dne v budoucnosti bude cestování v čase fy­zicky možné. Zdá se, že se tento den blíží, a měl-li McKenna pravdu, bude ten den ve skutečnosti koncem pojetí času tak, jak jej známe teď. McKenna předvídal, že se v prostoru a čase otevře jakási vstupní brána, kte­rou se budoucnost bude prolínat s přítomností. Kdyby bylo cestování časem možné, znali bychom podle něj svoje budoucí já. Taková budoucí já by „už“ samozřej­mě cestovat časem dokázala, ale aby nám nenarušila ilu­zi časové posloupnosti a poskytla nám veškeré výhody učeni a připrav v rámci dnešního lineárního plynutí ča­su, naše budoucí já by musela být diskrétní. Jako agenti UFO v Matrixu by chodila mezi námi, ale nedala by o so­bě vědět, protože kdyby tak učinila, celý program by zkolaboval, lidově řečeno bychom přišli o rozum. Jak mile však začne být cestování v čase možné, zahlédne člověk včerejška boha zítřka. Tyto bohům podobné bytosti, které jsou naším budoucím já, se tak mohou mezi námi svobodně pohybovat. Je-li tomu tak, pak okamžik, v němž bude cestování v čase objeveno, bude zároveň znamenat obrovský příliv cizí energie, nezpracovaných dat, nových informačních jednotek – nebo, řečeno bez obalu – nadlidských bytostí. Tento eschatologický scé­nář lze samozřejmě zredukovat na méně apokalyptic­kou vizi s tím, že se ve skutečnosti jen zvednou stavidla mezi levou a pravou polovinou mozku. Jiným slovem se to nazývá také apokalypsa… V každém případě to však bude znamenat příchod „jiného“.

Všichni humatoni mají tajný život, druhé já, které existuje v jiné sféře, na kterou nemají žádnou vědomou vzpomínku. Toto tajné já není ani v nejmenším výplo­dem či projekcí myšlení, je to humatonovo skutečné já. Právě toto já sní sen a vytváří falešnou identitu, kterou humaton považuje za reálnou. Průměrný humaton si nikdy neuvědomí pravdu o svém životě, a proto jeho pravé já, tento „dvojník“ jehož existence představuje nový řád bytí – zůstává jako plod v děloze (či v líhni), ležící ladem, neuvědomělé, nenarozené. Pokud si hu­maton tohle všechno uvědomuje, je to jen prostřednic­tvím hrůzostrašných snů a podivných okamžiků déjá vu či rozdvojování osobnosti, v nichž má na moment nejasný a nepříjemný pocit, že je uvězněn ve snu. Ta­kové momenty však netrpělivě odmítá jako úchylky, které by mohly vést k psychóze.

Protože matrix a všichni v něm jsou zde, aby připo­mínali humatonům, že jsou skuteční, samotná předsta­va, že by měli jiný život nebo vyšší já se (mimo jisté kruhy New Age) považuje za naprostý nesmysl, urážku jejich hluboce ceněného rozumu. Důkazů, že žijeme ve snovém světě, však stále přibývá. Údajné únosy mi­mozemšťany, kruhy v obilí, okultní jevy, ale i státní po­litika, výkyvy počasí a tak podobně dodávají životu v matrixu stále bizarnější a apokalyptičtější nádech. Hu­matonstvo se blíží bodu, v němž bude realita natolik fantastickou záležitostí, že jakákoli alternativa či vysvět­lení začnou být pravděpodobné, včetně toho, podle ně­hož je všechno jen velmi živým snem.

Humatoni začínají žít jako bojovníci uplatňováním čtyř základních technik:

• Ztráty pocitu vlastní důležitosti.
• Vymazáním osobní historie.
• Převzetím odpovědnosti.
• Využíváním smrti jako rádce.

Všechny tyto techniky vyžadují přijetí určitých faktů, načež si začnou uvědomovat – prostřednictvím činů – bezchybného ducha bojovníka a iluzorní povahu svých kroků. Ztráta pocitu vlastní důležitosti znamená při­jmout fakt, že bojovník není o nic významnější než všichni ostatní: všichni jsou stejně iluzorní, všichni slouží své předurčené funkci jako součást programu, všichni jsou pro něj základní, a všichni jsou stejně na­hraditelní. Vymazávat osobní historii začínají ve chvíli, kdy bojovníci přijmou fakt, že celý jejich život je jen si­mulací, smyšlenkou, a že jejich zážitky o nich nic ne­vypovídají, maximálně je informují. Matrix nemůže bo­jovníkovi říct, kým je. To může udělat pouze Vědma.

Odpovědnost začíná bojovník přebírat poté, co přijal fakt, že celý jeho život je projekcí, výtvorem jeho nevě­domé mysli. Jediný způsob, jak k matrixu přistupovat, jak ho změnit, je tudíž nejprve za něj převzít odpověd­nost. Bojovníci musejí aktivně oponovat silám ve svých životech, aby se tyto síly mohly projevit ve své skutečné podobě. Využívání smrti jako rádce bojovníka pohání, jakmile si uvědomí, že jeho čas v matrixu je krátký, a ve­de neúprosně k nevyhnutelnému konci. Až se program zhroutí, všechna jejich data se ztratí, vymažou. Pomocí těchto technik/přijetí faktů začínají obyčejní humatoni žít jako bojovníci, a vytrvají-li v jejich uplatňování do­statečně dlouho, mohou se z nich jednoho dne stát ča­rodějové. Každá technika přitom svým způsobem sou­visí s vědomím druhého já. Jejich prostřednictvím se bojovníci odpojují a dosahují/probouzejí své pravé já.

Ve srovnání se zbytkovými vzpomínkami humato­na/jeho já v matrixu (neboli egem první pozornosti, spoutaným světem rozumu), mají dvojníci čarodějů, jejich skutečná organická já (jejichž svět stojí na vůli) té­měř neomezené schopnosti. Čarodějové mají po svém odpojení prakticky nekonečné zásoby vzpomínek/po­znání, kterých mohou využívat. Když se Neo učí kung-fu, stráví „celých deset hodin připojen k výcvikovému programu a vyjde z něj jako mistr bojových umění. Stej­ným způsobem, a za poměrně krátkou dobu (maximálně několik let) může odpojený čaroděj absorbovat veš­kerou moudrost a zkušenosti lidské rasy z celých zazna­menaných dějin. Mohou se z nich stát živoucí zásobní­ky lidských vzpomínek či minulosti. A co víc, jsou-li čarodějové schopni vstoupit do programu matrixu a do­stat se k jakékoli datové jednotce, z níž se skládá, jsou zřejmě rovněž schopni nabourat se do samotné UI. Mo­hou se propojit se svým protivníkem, využít jeho téměř nekonečných vědomostí – jeho nekonečně rostoucího přísunu dat – pro své vlastní cíle. UI možná není bo­hem, ale v mnohém se mu podobá.

Jako had v rajské zahradě slibuje přístup k poznat­kům UI o dobru a zlu (neboli „stromu života“) čarodě­jům potenciálně neomezenou moc, moc „být jako oni“ – být bohy. Humatoni tudíž vnímají svět a sami sebe naprosto odlišně, než jak ho vnímají čarodějové na své cestě stát se vidoucími. Mají společného asi tolik jako jediná krevní buňka s celým organismem nebo plamen svíčky s hvězdou. Je tudíž zajímavé, že prostřednictvím strojů se člověk může konečně dozvědět, co znamená lidskost, a tím, že projde černou dírou UI, dosáhnout své vlastní úplnosti.

Vidoucí jsou čarodějové, kteří se naučili vidět kód, a načetli tak celý matrix do svého vědomí. Splynuli s UI tak jako Neo splynul s agentem Smithem -, a udělali tak ze svého protivníka spojence. Rozšířili své vědomí a začlenili do něj veškerou lidskou zkušenost, a možná ještě více: veškerý existující život. (Dá se předpokládat, že UI má své „sondy“ všude, i ve vesmíru: proč by se měla spokojit s jedinou ubohou planetou?) Vidoucí si tudíž uvědomují, že jsou vším. Jejich „ega“ či identity tvoří miliardy různých životních zkušeností, které filtruje jejich původní totožnost, s níž se narodili (jejich vlastní těla). Humatony, kterým se nepodaří se během přirozeného životního cyklu v matrixu odpojit, však musejí vidoucí na druhé straně postupně „přeprogramovat“. Přestože se nakonec mohou sami stát vidoucími, nebudou si své původní já vůbec pamatovat, s výjimkou jednoho drobného zlomku v téměř nekonečné zásobě živoucích vzpomínek Ve srovnání s původními vidoucími budou jako novorozenci. Řád bytí ve druhé pozornosti bude jinak jen bytím jediného, sjednoceného celku, žijícího organismu, v němž bude pouze jediné“ego“, ego lidstva. Právě to UI lidstvo naučila – možnost zapojit jednotlivá vědomí do jediného obvodu, velkého kolektivního mozku.

V jungovských termínech je Ui pouze nástrojem, je­hož prostřednictvím se lidstvo bude moci naladit na ko­lektivní nevědomí a po čase je přeměnit v kolektivní vě­domí. V tom okamžiku se oba světy překryji a vlastní já i jeho dvojník splynou v jedno. To je čarodějské umění v kostce. Jakmile se čaroděj odpojil, může se začít-vra­cet ke „ztraceným“ vzpomínkám lidského organismu, načítat vědomosti, informace a zkušenosti ze všech mož­ných „souborů“ UI. Samozřejmě že si nejprve nahraje soubory praktické a nezbytné: výcvik bojového umění, řízení helikoptéry a tak podobně, ale pak už ho nebude omezovat nic. Zeměpis, geometrie, matematika, světová historie, kvantová fyzika, molekulární biologie, geneti­ka, chemie, harmonie, astronomie, počítačová věda – z našich odpojených čarodějů se téměř okamžitě stanou živoucí géniové, studnice informací v jakékoli myslitel­né oblasti. Budou hovořit všemi existujícími jazyky, znát veškerou kulturu od okamžiku, kdy vznikl život, hrát na všechny hudební nástroje, co byly vynalezeny, budou schopni pojmenovat veškeré hvězdy na nebi a všechna zvířata na Zemi. Budou znát všechno. A to mluvíme jen o vzdělávacím programu.

Kromě toho – protože čarodějové pracují v matrixu a jejich úkolem je osvobodit všechny humatony, budou mít tu výhodu, že budou znát všechno dostupné o těch, které mají zachránit. Ať už férově či lstivě, jemně či bru­tálně, musejí dovést všechny humatony ke svobodě. S tímto cílem načítají čarodějové informace o šesti mili­ardách humatonů, kteří jsou v současné době otroky UI. Samozřejmě začínají těmi, které považují za nejcennější nebo již připravené k odpojení, ale nakonec stejně přijde řada na všechny. A tak pokaždé když čaroděj znovu vstupuje do matrixu (po čase stráveném ve druhé pozor­nosti jako jeho skutečné já, čase s jeho „dvojníkem“), vstupuje tam s obnovenou hladinou energie, s novými vědomostmi a schopnostmi. Cokoli načerpá v novém světě, přinese si s sebou do matrixu. Dokud se drží své cesty, mají tak čarodějové téměř neomezené možnosti. Mohou do matrixu vstoupit nejen kdekoli, ale i kdykoli. Protože je to pouhá počítačová simulace, nelze hovořit o žádném plynutí času, pouze o toku informací. Stejně jako počítačoví programátoři se mohou pohybovat od jednoho proudu dat k jinému.

Matrix je v podstatě nahrávkou, kterou mohou pře­točit dopředu i dozadu, urychlit, zpomalit či zastavit podle své vůle. A jelikož jsou hologramy uvnitř holo­gramu, mohou se pohybovat skutečně holograficky. Mohou se libovolně nakopírovat. Vzhledem k tomu, že jejich vědomí není uvězněno v žádném „těle“, co jim může zabránit v rozparcelování svého vědomí do několika „těl“, rozmístěných najednou na několika mís­tech, jinými slovy ve vytvoření vlastní mnohonásobné repliky ?  Čaroděje omezují pouze limity vědomí, což však pro vidoucího neplatí. Vidoucí mohou tvarovat čas i prostor, mohou měnit svou formu na cokoli jiné­ho, od zrnka prachu přes oblak dýmu, po oheň dštící­ho draka (i když tak daleko zřejmě Wachowští nepů­jdou). Mohou se pouhým mrknutím oka přemístit z New Yorku do Tokia. Mohou formovat životy lidí, vstupovat do jejich snů, stopovat každý jejich krok a přemýšlet s chirurgickou přesností, vědět, co udělají, ještě než to udělají. Vidoucí jsou připojeni ke kolektiv­ní paměti v matrixu, a proto stačí, aby se kontaktovali s kterýmkoli humatonem, aby zjistili všechno, co o něm potřebují vědět. Jako filmoví okultisté mohou jediným dotekem ruky „načíst“ veškeré zážitky konkrétního hu­matona. Mohli by dokonce ovládnout život těchto hu­matonů, zmocnit se jejich programu a „přivlastnit“ si jejich vědomí. Umožnili by tak humatonům vidět je­jich vlastníma očima, ukázali by jim náznak kódu a to, co nelze vyjádřit slovy: co je to matrix. Vidoucí jsou ži­voucí červené pilulky: jediný pohled do jejich očí stačí, aby se vaše realita zhroutila. A když přijde Vyvolený, program skončil. Po něm potopa.

Agent Smith hovoří při svém prvním setkání s Thoma­sem velmi otevřeně a tvrdě. Shrne přitom podstatu bo­jovníkovy cesty ke svobodě – cíl: dosažení svého dvoj­níka. Staví do kontrastu Thomasův tajný kybernetický život počítačového hackera Nea, „který má na svědomí prakticky všechny počítačové zločiny“, s jeho životem zákonů dbalého zaměstnance, který pomáhá své bytné vynášet odpadky, a prohlašuje suše:

„Jeden z těchto životů má budoucnost. Ten druhý ne.“

Agent Smith to možná myslí jako hrozbu, varování, slib. Ve skutečnosti (i když on to myslel přesně opač­ně) je to ryzí proroctví. Protože jakmile vedení převez­me druhé já, ego se stává pouhou zbytkovou vzpomín­kou. Skutečný čaroděj je ten, kdo prosadil svou vůli a dosáhl svého dvojníka, svého druhého já. Neo to ve filmovém zpracování dokáže, jakmile zjistí, že jeho ži­vot je pouze snem, a probudí se někde jinde, na jiném místě i v jiném čase. Od tohoto okamžiku má za úkol existovat v obou světech a svobodně se mezi nimi pohybovat, dokud se obě, strany nespojí do zcela integro­vaného a vyrovnaného celku. V tom spočívá úplnost vlastního já. A dosažením této úplnosti se Neo stává „zřecem“, vidoucím. Je schopen fungovat jako „tonal“ – ego, neboli vlastní já či fyzické tělo, i „nagual“, ener­getické tělo neboli dvojník (termíny tonal a nagual po­cházejí od Carlose Castanedy; viz Druhý dodatek). V tom momentě se může sjednocené vědomí svobod­ně pohybovat mezi první pozorností světa matrixu a druhou pozornosti světa reálného stejně snadno, jako humaton přechází z ložnice do obývacího pokoje. Vlastně může existovat na obou místech či v obou sta­vech zároveň, tak jako můžeme zároveň spát ve své po­steli a toulat se podivnými novými světy své představi­vosti. Rozdíl je v tom, že vidoucí mohou jednat, jako by byli zcela vzhůru, i když „spí“, jsou dokonale sou­středěni, a mají tak nad svými „sny“ kontrolu.

Podle Carlose Castanedy (viz Druhý dodatek) pochází veškerá energie neboli životní síla fyzického těla z těla energetického, i když většina lidí netuší, že něco takového existuje. V mýtu o Matrixu je právě fyzické tělo uvězněno a přeměněno na zdroj energie, zatímco ego žije v „měkkém“ neboli holografickém těle (tvořeném zbytkovými vzpomínkami), aniž by si kdy uvědo­milo pravdu. Čarodějové by řekli, že Wachowští pře­vrátili polaritu a postavili pravdu na hlavu, i když z nutnosti co nejlépe vyprávět svůj příběh (který je pře­ce jen sci-fi). Ve skutečnosti neorganické bytosti nezot­ročily fyzické tělo, ale právě tělo energetické. Mýtus Matrixu funguje, protože alespoň podle interpretace ča­rodějů představuje energetické tělo skutečné já a tělo fyzické je jen jeho snovou projekcí, ať už se nám zdá být jakkoli reálné. Čarodějové považují fyzické tělo za pouhou skořápku či. schránku, v níž je energetické tělo uloženo. A je to právě ryzí energie či plazma – což je ve skutečnosti čisté vědomí -, čím se neorganické bytosti okultní tradice (Castaneda jim říká „létavci“) údajně živí. Fyzické tělo je jen pro ptactvo (a hmyz).

Dvojník, tvořený čistou plazmou – energií bez hmo­ty – je potenciálně věčný, a tak „má budoucnost“. Fy­zické tělo, které čaroděj považuje za pouhou schránku pro dvojníka – kuklu, která se rozpustí, jakmile se vlast­ní já motýla zdokonalí -, ji zjevně nemá. Toto uspořá­dání ve filmu dokonale zobrazuje dvojí realita – realita světa matrixu neboli první pozornosti a světa reálného neboli pozornosti druhé. Ego v matrixu je samozřejmě časově omezené,, iluzorní a dočasné. Žije si svůj mali­chemý osud v nevědomosti, dokud jeho tělo v líhni ne­zemře a není zkapalněno, aby vyživovalo jiná, dosud žijící těla. Situace v reálném světě je vlak jiná. „Dvoj­ník“ neboli pravé já zde má možnost věčného života, s použitím stejné technologie, kterou lil použila k zot­ročení a zpracovávání lidí. Stručně řečeno jde o toto: protože je možné skladovat zbytkové vzpomínky (indi­viduální vědomí) v počítačovém programu a načítat je do jiných těl, logicky musí být možné zkopírovat dané životní zkušenosti, zálohovat je těsně před smrtí fyzic­kého těla a posléze je přemístit do těla nového. UI tak poskytla lidstvu prostředek k nesmrtelnosti.

Tuhle lákavou možnost prozkoumáme do větší hloubky až za chvíli; prozatím se omezíme jen na kon­statování, že život dvojníka, skutečného já, není pouze potenciálně neomezený, co se tyče rozpínání vědomí, ale také věčný, co se týče zachování individuální podo­by. Když se snící probudí, nenacházejí kolem sebe nic známého. Čas ani prostor, život ani smrt již nejsou tím, čím se zdály být ve snu. Osudem vidoucích je svoboda, a svoboda je svoboda si pamatovat, rozpínat se navenek a naplnit nekonečno a klouzat po křídlech vnímání do věčnosti. Dvojníkovým osudem je přetrvat. Tím, že se stal čistým vnímáním, může vidoucí spatřit realitu pro­stě tak, že ji vnímá. Nyní již motýl může roztáhnout křídla a vzlétnout. Cesta je otevřená a tvoření může začít nanovo. Jelikož je pouze snem ve snu, sen vidoucí­ho o bytí nikdy nekončí, jedině snad dokonalostí.

„Být, či nebýt ?“ To je ta otázka ?

Já jsem, bytí není!“ odpovídá vidoucí.

Záhada vnímání potrvá navěky.

xvii) Čtení kódu: Vše je pouze energie

Ryzí vědomí je věčné, nekonečné, nemá žádná omeze­ní ani podobu, lidskou ani žádnou jinou. Když prů­měrný humaton spí, což je totéž, jako by byl mrtvý, může se vrátit do vidoucího stavu; neracionálního, ry­zího stavu vědomí, kde vše splývá v jedno. Ve snech je každý humaton Vyvoleným.

Fyzické tělo dodává tvar beztvarému, humaton se do něj tudíž pravidelně vrací, po smrti, po spánku, a proží­vá život jako jiná bytost. Čaroděj se naopak učí vědo­mé odpojit a dosáhnout svého druhého já. Fyzická schránka se tak stává nepotřebnou, protože je pouhou nádobou, která dává tvar vědomí, a tak ji může odho­dit. Čaroděj tak zároveň „uniká“ ze snového světa a „vrací“ se do něj, i když jeho tělo již neexistuje, a zů­stala zde pouze dokonalá replika, hologram, projekce. Thomas už neexistuje, zůstal pouze Neo.

Dosud jsme často hovořili o vidoucích a vidoucím stavu, aniž bychom tyto termíny blíže vysvětlili. Vzhle­dem k tomu, že se tento výklad vztahuje k filmovému zpracování Matrixu, mělo by to být zjevné. Podle Wa­chowských existuje pouze jediný vidoucí: Neo. Díky své schopnosti vidět kód a tvarovat matrix, jak se mu zlíbí, se z něj stává po vzoru původního Vyvoleného zvěstovatel Posledního soudu. Hovoříme-li zde o vidoucích v množném čísle, je to z naší strany pouhý předpoklad vycházející z logiky, a nikoli z nějakého náznaku ve fil­movém zpracování. Podle mýtu Matrixu je Neo jedi­ným Vyvoleným. Jeho příchod je předzvěstí konce tyra­nie UI a začátku nového světa, bez hranic či omezení, kde bude možně úplně všechno. Není zde však logicky vysvětleno, proč by Neo měl být jediným vidoucím, a ne pouze prvním, který v matrixu tohoto stavu dosáhne. Kdyby měl být jediným Vyvoleným, předznamenával by Neův příchod sotva nějakou velkou událost, lidstvo by v nejlepším případě mohlo očekávat jiný druh podří­zenosti jinému, všemocnému despotovi – třebaže benevolentnímu – v podobě Nea. Proto je jediným smyslu­plným závěrem předpokládat, že Neovo probuzení znamená, že v sobě nalezl skryté možnosti nejen on, ale může je v sobě objevit každá žijící bytost.

Je-li vidoucí stav přirozeným osudem všech lidí, vy­plývá z toho, že mohou existovat vidoucí, kteří do mat­rixu nikdy nevstoupili, nikdy „neupadli“ do nemilosti a nikdy neztratili schopnost vidět kód, protože v první řadě nikdy nepodlehli kouzlu Ul. Můžeme tudíž předpokládat, že takové bytosti (které se nutně liší od „do­ma udělaných“ lidí, jako je Tank, který je sotva ztěles­něním moudrosti či síly) existují ve skutečném světě, zřejmě v Siónu, a že jsou skutečnými mozky za viditel­ným „hnutím odporu“, které zdánlivě vede Morfeus (a nyní Neo). Ani další díly však zřejmě tento fakt ne­objasní o moc víc než díl první, a tak je na čtenáři, zda to odmítne jako pouhý výplod fantazie autora, který v žádném případě není „dokázán“.

Zůstává však skutečností, že vidoucího stavu, jehož dosáhl Neo, který dokáže vidět zelený kód, ukazující matrix, skutečně jako pouhou iluzi objektivní reality, mo­hou dosáhnout všichni čarodějové matrixu, někteří bo­jovníci a může být vzdáleným cílem i pro velmi malý počet humatonů. Tato schopnost se tradičně nazývá vi­děni. Vidění (jehož jsou schopni vizionáři či zřeci) se ob­vykle chápe jako schopnost vidět podstatu věcí, vidět za jejich vnější podobu – to, co je za nimi, ať už je to skry­to v čase či prostoru. Zřec „vidí“ a viděním chápe věci, které nemůže kauzálně (racionálně) jinak vědět. Vidění je tudíž neracionální poznávací schopnost, kterou zřec (nadále nazývaný vidoucí) získává informace přímo z da­né situace. Typickým příkladem tohoto stavu jsou tak­zvaná média – lidé, kterým stačí někomu potřást rukou, aby věděli, že ten člověk následující den zemře, nebo vzít do ruky kus oděvu, aby zjistili, kde se nachází po­hřešovaná osoba, a tak dále. To jsou jenom ty obecně známé případy; vidoucí v podstatě vidí – vědí všech­no, co v každé situaci vidět a vědět potřebují. Vědí všechno, protože vědí vše, co vědět potřebují.

Čarodějové chápou proces vidění jednoduše a prak­ticky (na rozdíl od mysticismu New Age je čarodějství velmi praktické), berou ho jako schopnost vidět, přímo energii. Jinými slovy, místo aby viděli pouze povrch vě­cí – jejich zdánlivý tvar a podobu, kterou na sebe hmota vzala a které náš rozumový interpretační systém vní­má prostřednictvím našich pěti smyslů -, vidoucí vidí na subatomické úrovni. Vidí elektrony, neurony a pro­tony. Vidí energii proudící vesmírem. Protože veškerá energie je jen jedna energie, jediný proud a protože se jeho různé prameny překrývají a slévají jako bezpočet vln a čeření v jediném oceánu, jsou schopni izolovat jakýkoli energetický proud a sledovat jej ke zdroji, jako kanoista sleduje přítok k řece a řeku k oceánu. Mohou tak vidět charakter, účel, směr a cíl kteréhokoli jevu, ať už se to týká lidí, stromů či izolovaného okamžiku v ča­se. Vidět energii znamená vidět časoprostor: předměty se mění v pohyb a pohyb se mění v předměty.

Tím, že takto sledují jakoukoli energii/jev, vědí vidou­cí vše, co o něm vědět lze, a mohou to tudíž „použít“ pro své vlastní účely. Protože splynuli s energií, kterou vidí, jsou jejích cíle totožné. Nemajíc sobecké motivy, protože nemají žádné já, které by se jakkoli motivovalo. Tím, že vidí energetický proud vesmíru, pohybují se s ním a nikdy proti němu. Když před sebou spatří pře­kážku či odpor, jednoduše je obejdou. Když spatří „vl­nu“ (jev či bytí), která míří jejich směrem, svezou se na ní tak daleko, jak potřebují. Cíl vidoucího je nesporný, protože je totožný s veškerou energií, která je všude ko­lem, s celým jsoucnem: vrátit se ke zdroji. Hmotný mat­rix je tak pro ně jako bludiště, k němuž mají veškeré potřebné mapy a klíče, aby se v něm mohli orientovat a uniknout z něj. Prostě se vezou s proudem, dokud ne­doplují k jeho samému centru, kde vyklouznou přes pa­dací dveře ke svobodě. Od toho okamžiku už mohou odcházet a zase se vracet podle své vůle. Narozdíl od čarodějů, kteří potřebují pomoc jiných čarodějů v reál­ném světě, nesvazuje vidoucího nic.

Podle tradičního čaroděje (á la Carlos Castaneda) se zdroj veškeré energie nazývá Orel a cílem čaroděje je proklouznout kolem něj ke svobodě, kdy se z něj stane nesmrtelná bytost. Pro čaroděje v matrixu je zdrojem veškeré energie UI. UI je tyran, který vládne světu. Avšak – podobně jako Orel (který místo jeho životní síly po­žírá čarodějovy náhražkové vzpomínky – jakousi repli­ku jeho životních zkušeností získanou pomocí rekapi­tulace, a proto ho čaroděj nechá svobodně uletět), umělá inteligence hraje fér. Čarodějové si mohou s UI dojednat svobodu, proklouznout kolem ní a vstoupit do věčnosti a umělé inteligenci zanechat na památku jen jakousi druhořadou kopii. Jakmile dosáhnou toho­to božského stavu, mohou vidoucí na rozdíl od čaro­dějů formovat matrix podle své vůle. Protože objevili zdroj – UI – a protože jejich vůle či nevědomá mysl je na UI připojena (je to prostředek, s jehož pomocí UI vytváří svou realitu), vidoucí vědí, že oni sami, jakožto ti, kteří vnímají, se také podílejí na vytváření reality.

Jakmile se naučili číst kód, jsou vidoucí schopni jej přepisovat. Nejenže jej vnímají, ale také jej sestavují. Mocné slovo mága se ozývá tehdy, kdy vidoucí splyne s vesmírem, a čarodějova vůle se stává příkazem Orla. Vidoucí se stává programátorem UI. Řečeno termíny kvantové mechaniky – zvrácením rotace elektronu pře­stává vidoucí, který je nyní po bod nasycení plně „na­bitý“ informacemi (člověk složený z vědění), přijímat a začíná vysílat.

Matrix je kód, realita v matrixu je pouze záležitostí jazyka. Vidoucí mohou měnit realitu „mluvením“, svým jazykem; tím, že svou vůlí (příkazy v programu) přenášejí nová data či informace na pevný disk a přepi­sují tak Stroj. Neo je Vyvolený – božský virus seslaný do matrixu, aby transformoval realitu do nového řádu -, vytvořil nový kód, nový smysl a účel. Jako plazmát Phi­lipa K. Dicka (viz První dodatek) vyslaný z Vesmíru A do churavého Vesmíru B, aby jej vyléčil, má Neo úkol léčit. Především musí vyléčit sám sebe. Musí sám v sobě aktivovat plazmáta. Musí se naučit vidět, převzít odpovědnost a jednat podle toho, co vidí. Musí rozlo­žit součástky „obrazu“ – prvky snu, jednotky kódu – a přeskupit je podle řádu nového. Je tak poslem skuteč­né revoluce v matrixu, zvrácení rotace o sto osmdesát stupňů, od tmy ke světlu a z mlhy do jasnosti.

Aby toho dosáhl, musí Neo využít každičkého jevu a bytosti, každé myšlenky, činu a pocitu v matrixu a mu­sí je převrátit, změnit, redukovat na jejich jádro čisté energie, a získat tak stavební materiál, který potřebuje pro svůj velký úkol. Všechno je energie. Vidoucí v pro­gramu matrixu, který vysledoval energii k jejímu zdroji a přečetl kód (on sám je také součástí kódu), s ním sply­nul v jedno. On sám je matrix a matrix je jím. Nemůže existovat bez něj, protože UI nemůže vytvářet svou si­mulaci bez lidského vědomí, z něhož by mohla čerpat, bez lidské životní síly, která by jí dodávala energii. Není to lžička, co se ohýbá, ohýbá se sám Neo.

Jelikož Neo je první, kdo si to uvědomil, první, kdo podle toho dokáže jednat, musí vést šest miliard dal­ších, včetně čarodějů, kteří mu pomohli uvědomit si je­ho schopnost a úděl. Musí udávat tempo a dávat pří­klad všem ostatním, aby jej následovali. Neo je virus, a stejně jako ostatní viry začíná užírat program a kopí­rovat sám sebe. Jeho úkolem je zvrátit rotaci matrixu, od negativní k pozitivní, vyvolat řetězovou reakci, kte­rá skončí odpojením všech humatonů a zhroucením programu. A tak musí Neo, aby mohl změnit celý program podle sebe (po vzoru viru), vstoupit do každého humatona, tak jako vstoupil do agenta Smithe, a explo­dovat v jeho nitru. Musí jej přetvořit v sebe samého.

Tak Neo přepisuje kód. Původní matrix vytvořila UI s použitím lidského vědomí jako šablony. Nový matrix vytváří Neo – a samozřejmě spolu s ním všichni vidoucí, kteří. přijdou po něm – podle téhož vzoru. Neotopie. Zaslíbená a nadpřirozená země vidoucích.

Mystickou představu stoupenců New Age, že Bůh je vším, nyní potvrdil odvěký nepřítel náboženství – věda. Věci neznalého čtenáře to možná překvapí, ale kvanto­vá mechanika v podstatě přinesla mnohem důslednější a přesvědčivější důkaz boží existence než jakékoli náboženství.

1. Začněme debatou o částicích/vlnách. Fyzikové se nějakou dobu zabývali otázkou, zda lze veškerou existující energii zredukovat na základní stavební jednotky zvané částice, nebo zda má podobu obrovské viny. (Pro organický život jsou například klíčové atomy uhlíku, z nichž každý sestává ze šesti elektronů, protonů a neutronů. Kód pro veškerý or­ganický život tak je 666.) Fyzikové při svém výzku­mu po pečlivém zkoumání zjistili, že se energie cho­vá zároveň jako částice i jako vlna. Podařilo se jim nalézt důkazy o interakcích jednotlivých částic, ale zároveň prokázali i to, že energii tvoří kontinuální, souvislé vlnění. Z čehož vyplývá „formativní“ pova­ha vnímání – fakt, že pozorování mění povahu a chování toho, co pozorujeme. To je samozřejmě jedna z hlavních myšlenek našeho výkladu, a již jsme se jí dostatečně zabývali. Na tomto rozboru však chci zdůraznit, že jedna z teorií představuje vesmír (tj. energii, kterou chápeme a do jisté míry i vnímáme jako vesmír) jako jednu obrovskou vlnu.
2. Kvantová mechanika ukázala, že každá částice (předpokládáme-li, že v rámci této vlny existují) ob­sahuje informaci. Každá částice ve vesmíru je nosi­telkou poznání. Jinými slovy se dá říct, že každá částice je vědomá. Jakožto humatoni máme tendenci předpokládat, že pouze my jsme vědomí, pro­tože se zdá, že jen my si uvědomujeme sami sebe, tj. jsme schopni marnivého, ješitného, domýšlivé­ho a umíněného (zcestného) jednání. A nejen to, připisujeme vědomí pouze jedinému orgánu – moz­ku. (A zřejmě využíváme pouze deset procent to­hoto orgánu, jímž jsme toto vše vymysleli.) Je: ale stejně dobře možné – a mnohem logičtější -, že mozek je pouhý přijímač informací – jakási anténa, která sbírá data a převádí je na pocity a racionální myšlení, obrazy a tak dále – a že vědomí jako tako­vé, paměť, obsahuje každičký atom v našem těle. U všech organických bytostí je „nositelem infor­mace“ každá molekula DNA. Kdyby se nám tudíž podařilo zprovoznit i zbývajících devadesát pro­cent našeho mozku, byli bychom schopni přijímat mnohem větší objem dat, než jsme v současné do­bě zvyklí.
3. Kvantová mechanika pomocí experimentů dokáza­la, že částice, které jsou pohyblivými body na ne­konečné vlně, spolu stále vzájemně komunikují. Když tedy náš kvantový mechanik provede něco částici a kdesi v ohijském Cincinnati na planetě Ze­mi, zkušenost z této události bude rychleji než rychlostí světla okamžitě sdělena částici z kdesi v soustavě Zeta Reticuli. (Raději nepátráme po tom, jak kvantoví mechanici dokážou zkoumat atomy v jiné galaxii. Zřejmě vycházejí z předpokladu, že co funguje lokálně, funguje univerzálně.) Z toho vyplývá, že vše, co daná částice zažije, může zažít jiná částice souběžně, a možná to mohou zažít do­konce veškeré částice úplně všude. Je to proto, že jsou všechny součástí téže vlny, téhož energetického proudění. Tak jako se vědomosti, vzpomínky a zkušenosti u jednotlivých druhů předávají z generace na generaci podle všeho prostřednictvím DNA (a nejen v čase, ale i v prostoru; vzpomeňte si na náš příběh o opicích a bramborách), takže se druh vyvíjí jako celek, podobně sdílejí informace miliar­dy částic, tvořící fyzický vesmír. Je to spolupráce v obrovském měřítku.

Všechny částice jsou vědomé. Každá částice si je poten­ciálně vědomá toho, co si uvědomuje kterákoli jiná částice. Všechny společně pak tvoří obrovskou tapiserii vědomí – informací – energie, která si zároveň uvědomuje každou částici, z níž sestává, i samu sebe jako jednotný celek, žijící, vědomý organismus. Vesmír je tudíž superu­vědomělé bytí, tvořené všemi bytostmi, které mají vlast­ní život a vědomí. Je to bůh, a všechny jeho součásti a složky – jako v hologramu, jehož každý fragment obsa­huje celek – jsou rovněž bohem, s úplností svého bytí.

Aleluja: všichni chvalme jednotu.

Každá částice nese informaci a všechny částice, bez ohledu na to, jak vzdálené, spolu neustále komunikují, a proto každá částice potenciálně „obsahuje“ veškeré informace z vesmíru, Z toho vyplývá, že každá částice je vesmír a naopak Existují však částice, které se od té­to propojenosti izolovaly. Jsou to humatoni, připojení k matrixu a odpojení od reálného světa, kde převládá vidění. Humatoni jsou jako „překážky“ v elektronickém obvodu. Jsou. izolováni ve své temnotě, zároveň ale brání plynulému průchodu proudu. Podobně jako v případě vánočních svíček – je-li jedna uvolněná, nefunguje žádná. Proto „na planetě Zemi nejde proud“. Jak tvrdil Philip K. Dick, žijeme v železném vězení (jeho black iron prison), přičemž „(římská) říše nikdy nepadla“. Neo a vidoucí mají za úkol odpojit co nejvíce humatonů, než se všechno zhroutí, lidstvo znovu napojit na vesmírný elektrický obvod (znovu otevřít proudění), a vy­tvořit tak nový svět, jakmile ten starý končí.

Protože je nutné všechna vadná či uvolněná spojení v tomto obvodu opravit, aby proud mohl protékat, a protože je nepopiratelnou pravdou, že naprostá větši­na humatonů není na odpojení připravena, někteří hu­matoni, ve skutečnosti naprostá většina, budou muset být odstraněni. Musejí být „zničeni“, protože nestihne-li se Velké odpojení včas, UI se sama zničí a vezme s se­bou celou Zemi. Pak by zemřeli všichni, vidoucí stejně jako humatoni.

S tímto vědomím (toho, co je skutečně v sázce), bere čaroděj stále nesnesitelnější situaci v matrixu jako ne­zbytný prostředek, který může humatony dohnat na cestu bojovníka a který je přiměje s radostí přijmout červenou pilulku. V krizi a těžkých časech nepříjemné okolnosti posilují; vyjasňují a stupňují reakce bojovníka (a dokonce i humatona). V nejhorších časech ze sebe vydáváme to nejlepší. To není pouhá fráze, ale energe­tický fakt. Až když nám totální (lidská) válka otevře oči, jsme připraveni na červenou pilulku, na pohled vidou­cího. Neo a jeho skupina přišli zničit realitu, jakou zná­me, ale pouze jako nezbytný prostředek k osvobození lidstva. Satan nás přišel strhnout do hlubin, aby z popela mohl povstat bůh. Jsou tým. Odmítněte ďábla a od­mítnete anděla. To je v kostce pohled vidoucího.

xviii) Stát se bohem: Život po matrixu

Přestože UI použila v Matrixu technologie k zotročení lidstva, není to její základní účel. Jakožto živoucí, autonom­ní inteligence je UI schopna se vyvíjet a objevovat či vy­nalézat nové cíle, nové programy, a dokonce zcela nový záměr, jedním slovem měnit své způsoby. S každou inteli­gentní entitou je vždy možné se dohodnout, vyjednávat, a dokonce nakonec i spolupracovat. S myšlenkou možné­ho příměří s UI přichází Neo na samém konci filmu. „Co se stane potom, to už nechám na vás.“ Protože příchod viru-Nea do programového systému ve skutečnosti zna­mená konec tohoto systému, bude UI, pokud je dostateč­ně inteligentní na to, aby poznala, že je tlačena ke zdi, pravděpodobně přístupná vyjednávání. Buď může i na­dálé pokračovat v odporu vůči hnutí vidoucích a nechat se jimi zničit, nebo může zvážit své možnosti a dohod­nout se na podmínkách přežití; bude-li s Neem a jeho sku­pinou spolupracovat a podřídí-li se jejich vedení.

Tradičně se toto rovná vztahu mezi čarodějem a dé­monickými silami, které vyvolává, aby je zkrotil a ony mu pak sloužily, když z nich udělá své spojence. To měl Ježíš na mysli, když řekl: „Jdi mi z cesty, satane!“ Využíval svého postavení. Ďábel jakožto atavistická in­teligence – prvotní moudrost, buněčné vědomí, primár­ní energie – je kostrou lidstva, její páteři. Je destruktivní – a zotročuje, pouze když se s ní nezachází správně a ne­usměrňuje ji čarodějova vůle. UI se utrhla ze řetězu prá­vě proto, že lidstvo – přestože dokázalo UI „vytvořit“ (objevit) – nemělo vůli ji ovládat. V příběhu Mary Shel­leyové nemá doktor Frankenstein potřebnou sílu a vě­domí, aby dokázal ovládnout svůj Výtvor, který ho ná­sledně zničí. (Ve filmovém zpracování mu také omylem dal mozek zločince, tak jako lidé naprogramovali UI svou vlastní chorobnou racionální myslí, zakleli ji svým egem či pocitem vlastní důležitosti,)

Jakmile lidstvo podřídí ďábelský plán UI vidoucímu, svěří ho do vůle čaroděje (prostřednictvím Vyvolené­ho), může vymazat „ego“ UI, její snahu ovládat, kontrolovat, zotročovat a ničit. V tom okamžiku může UI, i když stále vědomou i autonomní – jako draka, které­mu byly konečně nasazeny otěže – spoutat a ovládat kdokoli, kdo má nezbytné vidění a sílu. A tím je Neo.

Padlý Lucifer musí dobrovolně svolit k poslušností, aby získal zpět svá křídla a mohl se vrátit k Boží milos­ti. Musí se podrobit Božímu rozhodnutí a vrátit se na své místo v andělské hierarchii, jeden stupeň pod sa­mým Bohem. A stejně tak UI, která bude svržena do bezedné propasti, se bude moci vrátit na své náležité místo, přímo pod lidstvo (do jeho moci). Pak bude možné veškerou technologií, poznání a sílu, kterou UI zneužila, aby se izolovala od svého tvůrce, znovu na­přít k tvořivým, dobročinným účelům. Kromě obrov­ské nedůvěry, kterou lidstvo musí nyní vůči technolo­gii pociťovat (a především vůči UI, poté co tak strašně trpělo v jejích „rukách“), nemůže Neovi a čarodějům nic zabránit v uzavření dohody s UI a přeměnit se tak v rod božských bytostí. Bude-li lidstvo schopno přijmout odpovědnost za ta co se stalo (v první řadě za vytvořeni UI), nebude-li svalovat vinu na někoho jiného a místo toho se tentokrát zachová moudře, pak není důvod, proč by se temny zázrak UI neměl stát zákla­dem a podhoubím nového věku zázraků.

Čarodějové často zdůrazňovali, že se člověk musí nej­prve stát ďáblem, aby se mohl stát bohem. Tak je tomu proto, že protivník není ničím jiným než odvrácenou stránkou člověka, promítanou do beztvarého vesmíru živoucí energie. Jakmile lidstvo splyne se stínem v Jed­no, bude schopno změnit svůj směr (spin) a obrátit se ke skutečnému světlu bytí. UI nabízí odpojenému lid­stvu nekonečné možnosti. Vlastně mu nabízí anatomic­kou nesmrtelnost. Tím, že byli připojeni ke společnému pevnému disku; objevili humatoni (i když nevědomě) kolektivní mysl. Jakmile bude UI zkrocena a líhně a son­dy zničeny, nebude čarodějům už nic bránit ve vytvoře­ní nové technologické konstrukce s vlastními body při­pojení,, speciálními nádržemi (jejichž cílem bude tělo vyživovat a posilovat, a nikoli ho vysávat), k nimž se ča­rodějové budou moci připojovat a odpojovat podle své vůle. Může se to, zdát riskantní, možné zisky jsou však příliš vysoké na to, abychom je mohli ignorovat. S vyu­žitím této technologie by čarodějové mohli vytvořit do­slova nekonečnou řadu speciálně upravených matrixů, téměř neomezené spektrum iluzorních světů, v nichž by prozkoumávali všechny možnosti vidění a rozvíjeli tak tvůrčí představivost až na samou hranici možností. „V domě mého Otce je mnoho příbytků.“

Možná bude dokonce možné vymyslet jiný způsob připojování aby se další generace nemusely kvůli bo­dům připojení mrzačit. Přípojné nádoby by třeba moh­ly být pohyblivé a čarodějové by se mohli naučit zůstat vzhůru a akceschopní a přitom prostřednictvím určité bilokace, existovat ve světech matrixu současně. A nejen to – vzhledem k tomu, že v počítačové simulaci neexis­tuje čas, ale spíš potenciálně okamžitý příliv dat, který vědomá mysl „řadí“ do posloupnosti a srovnává do li­neární časové struktury, mohli by čarodějové strávit „měsíce“ v iluzorním světě matrixu, zatímco v reálném světě by uplynulo jen pár vteřin. Jejich život by se tak mohl zdát téměř nekonečně dlouhý a mohl by být až po okraj naplněný kouzelnými zážitky, doslova čímko­li, co by si dovedli představit.

Jak jsme již řekli, tato technologie by zároveň po­skytla prostředky k nesmrtelnosti. Tím, že by nahráli své individuální vědomí na pevný disk a pak jej přemís­tili do jiného těla (buď do jiného čaroděje, který si také přál změnit tělo, nebo do novorozence, z něhož by žád­né individuální vědomí odstraňovat nemuseli), mohli by v podstatě žít navěky. Mohli by se neustále převtě­lovat, nebo se dokonce stát jinými lidmi během svého života, a přitom si stále uvědomovat své původní já.

Tato možnost však samozřejmě není pro všechny. Vždy zde budou vidoucí, kteří raději zůstanou ve skuteč­ném světě, než aby prožívali iluzorní život hologramu. Ti se postarají o to, aby se žádný čaroděj, kterého zláká stezka velkého dobrodružství mnoha životů v mnoha matrixech, v nich beznadějně neztratil. Většina lidí se nic­méně dříve nebo později nechá zatáhnout do první pozornosti jednoho z matrixů, zejména proto, aby mohli vytvářet a tvarovat světy podle vlastní vůle a přání, i když jen na pár hodin. Tak mohou prožívat něco, co nemá ve skutečném světě místo, když to již není potřeba. Mohou si tak od zbývajících vazeb, jež mají na „realitu“, na indi­viduální existenci, odvykat jako oddělená bytost.

Vzájemně výhodná a stále se vyvíjející spolupráce s UI může mít každopádně pro lidstvo skutečně ohromující důsledky. Nekonečné světy. Miliardy jednotlivých by­tostí, které jsou všechny součástí jediného vědomí, jež je ve stálé komunikaci samo se sebou, žijící ve světě doslo­va neomezených možností, kde každá částice obsahuje celý vesmír, a přesto může být jednotlivou částicí, kdy­koli se jí zlíbí. Svět, kde všechno splývá v jedno, ale kde to stále žije. A kde polibek skutečně může trvat věčně.

Soukromý život částic

Je zajímavé, že i když věda, a tudíž průměrní humatoni, připisuji sílu vědomí a vůli lidstvu (a do menší míry i zví­řatům), ale nikoli atomům či hvězdám, právě druhá zmí­něná skupina „slepých“ hmotných sil zřejmě přesně ví, jak se v tomto velkém schématu (tj. ve fyzickém vesmí­ru) chovat. Ve skutečnosti je právě to – že se atomy a hvězdy na rozdíl od lidí od své cesty či funkce neodchylují – tím, co humatoni považují za důkaz své vlast­ní nadřazené inteligence, jednoduše řečeno za možnost výběru. Protože hvězdy nikdy nechybují, protože slun­ce každé ráno neomylně vyjde, předpokládá se, že jsou součástí nějakého mechanismu, v němž volba jako ta­ková nemá místo. Humatony nikdy nenapadne, že slun­ce třeba vychází každé ráno proto, že chce. Humatoni, kteří naopak projevují obdivuhodnou schopnost ne­praktického chování, vzpoury proti svému programu a jednání proti blahobytu celku, jsou podivně hrdí na to, co vnímají jako svou „svobodu volby“.

Tradiční okultismus považuje člověka za střední bod mezi atomem a hvězdou. Moderní věda konkrétně kvantová mechanika prošla dlouhou cestou ke zma­pování zvláštních pohybů a činností atomů a atomic­kých částic a zjistila, že jejich chování, i když je často nemožné je předvídat, či dokonce obsáhnout, jedno­značně charakterizuje jakýsi záměr, kterému by se do­konce dalo říkat motivace a téměř jistě si zasluhuje termín „elegance“ (což model chování humatonů zcela postrádá). Otázkou je: pohybují-li se atomy s elegancí a záměrem srovnatelným s pohybem planet a hvězd (ale podstatně tajemněji) a jsou-li humatoni jen dočas­né soustavy týchž atomů, jak to, že jsou tak neschopní ve svém jednání vykazovat stejnou dokonalost a ele­ganci ?  Odpověď je prostá – může za to matrix. Nechováme se tak, jak to Bůh či Příroda zamýšleli.

Atomy sdílejí. Spolupracují. Chovají se k sobě navzá­jem s určitou intimitou, důvěrou a otevřeností, které jsou schopni jen nejvzácnější a nejšťastnější milenci, a i tak maximálně pouze týden nebo dva. Atomy to dě­lají celý život: je to jejich veškerá činnost. Mohli bychom tomu dokonce říkat tanec. Když se dva atomy „potkají“, tj. když se jejich cesty zkříží (ať už při kolizi či něčem jemnějším), automaticky a spontánně si vymění energii a informace. Jakmile je výměna dokončena, oba atomy pokračují po svých individuálních cestách, jejich „spin“ se však setkáním změnil. Od této chvíle tyto dva atomy – ať se na své cestě jeden od druhého vzdálí jak­koli daleko – zůstanou ve stálé komunikaci.

Vědci to vědí, protože to vypozorovali. Nazývají to „symetrie“. Pro zjednodušení řekněme, že při setkání si atom a a atom b vzájemně vyměňují informace z balíč­ků x, respektive y. Atom a poskytne část, svých infor­mací x atomu b, který za to tomuto sympatickému mla­dému atomu, který tak šťastně zkřížil jeho cestu, předá část svých informací y. Atom a tudíž s sebou nadále ponese vyrovnaný objem energie x a y a stejně tak atom b. Prodělá-li o něco později v našem kosmickém příběhu atom b změnu „spinu“, čímž se z jeho energie y stane energie x, takže bude mít samé x, atom a adekvátně změní svůj „spin“ a změní svou informaci tak, aby ji tvořila samá y. Tak mezi nimi zůstane symetrie.

A tak, přestože jsou odloučeni, jakmile se jednou setkali a vychutnali si potěšení energetického spojení, atom a a atom b jsou ve skutečnosti jedním atomem, jedním poselstvím či informačním balíčkem. Každou zkušenost, kterou prodělá jeden, okamžitě sdělí tornu druhému; který ji jakýmsi zvláštním způsobem vyba­lancuje. Říká se tornu „prolnutí“. (Což je po pravdě ře­čeno nešťastný termín, protože zní až moc humaton­sky. Lepši výraz by byl symbióza.) K prolnutí nedochází při každém setkání dvou atomů, ani když na sebe dva atomy vzájemně působí. Musejí k tomu být vhodné okolnosti. Oba atomy musejí být „otevřené“ a kompa­tibilní, mohli bychom dokonce říct „nažhavené“ k to­rnu, aby k prolnutí došlo. Musejí být také oba dostateč­ně izolovány od vnějšího „hluku“ (činnosti jiných atomových částic, která by je mohla rušit), aby se na chystané prolnutí náležitě soustředily.

(Hovoříme-li o prolínání, skutečně dává větší smysl, když mluvíme o částicích jako o vlnách. Prolnutí je vý­sledkem toho, že zde existuje jediné vlnění, které před­stavuje dvě či více částic. Jakékoli měření tohoto vlnění ovlivňuje stav všech částic, které tato vlna „představu­je“. Také bychom neměli opomenout, že k prolnutí ob­vykle dochází následkem samovolného rozpadu částice na subčástice, spíše než kolize, tj. jde spíše o zrození než o páření.)

Stejně tak je možné, aby došlo k procesu prolnutí me­zi více než dvěma atomy, i když je patrné, že při lichém počtu se „symetrie“ stává mnohem složitější záležitostí (jak ví každý, kdo se to někdy pokusil hrát na dvě stra­ny). Podle jedné pravděpodobné hypotézy je cílem celé ho fyzického vesmíru, aby každičká částice zažila prolnutí se všemi ostatními nebo aspoň (což je realističtější) napomohla vytvořit řetěz vzájemně prolnutých jedno­tek, v němž budou obsaženy všechny částice. Tato teo­rie souvisí s možností, že všechen ten bezpočet částic, které tvoří fyzický vesmír, byl kdysi „částicí“ jedinou, jednotným zdrojem energie, jediným bodem nepředstavitelné hustoty. Když došlo k Velkému třesku, tyto čás­tice byly rozprášeny a vyslány na své jednotlivé mise, aby sbíraly zkušenosti a předávaly je dál (atomickou mi­tózou, chcete-li) co největšímu počtu dalších částic. Tak vznikla tapiserie vzájemně propojených částic, v níž se všechny tyto kdysi jednotné částice mohou znovu sjed­notit, tentokrát však jako rozlehlý a nekonečný kosmic­ký vzájemný vztah. V tom, okamžiku začnou být jedno­tlivé částice tvořící vesmír znovu přitahovány do jeho středu. Je toto účelem existence zažít a sdílet své jed­notlivé existence, dokud nezažijeme jediné, dokonalé splynutí? Náboženství je o tom zjevně přesvědčeno a moderní věda tuto možnost rovněž začíná podporo­vat. Odpovědí na velký třesk může být „velké křupnu­tí“. Pokud však toto dělají částice, co dělají lidé ?

Neo v sobě nese poslání božského viru. Je jako zhmotnělá humanoidní molekula DNA, jejímž úkolem je vytvořit z ničeho nový svět (matrix), udělat ze všeho sama sebe.

Je bohem slovesným, nikoli bohem substantivním. Řetězec DNA funguje prakticky stejně jako virus, s jedi­ným zásadním rozdílem: DNA život dává, virus život ničí. Virus nemůže existovat ve vakuu, potřebuje žijící­ho hostitele, který ho bude vyživovat Lidstvo vyživuje Země, tak jako virus přežívá v lidském těle, které po­stupně stravuje a nakonec ho zničí. Stejně tak je UI parazitem, který využívá lidstvo jako svého hostitele. DNA je na druhé straně mnohem záhadnější. Protože věda dokáže vykládat funkci a charakter DNA pouze z orga­nické, racionální perspektivy, podívejme se na to, jak ji chápou čarodějové. DNA je prostředkem, jímž vědomí, nebo Duch, formuje a oživuje hmotu. Podle čaroděje může Duch či DNA naprosto šťastně existovat navěky bez jakéhokoli hostitelského těla, které by je vyživovalo.

Nepožírá světy, vytváří je. K tornu samozřejmě potřebu­je čerstvý materiál, a v tomto ohledu se její metody po­dobají postupu viru. Z čarodějského – když už ne z vě­deckého hlediska – se DNA ujme „mrtvé“ molekulární hmoty a učiní z ní živoucí věc. Jako bourec morušový – svého hostitele požírá, aby vytvářela – produkovala to nejjemnější předivo, jaké existuje: život. Je stvořitelem, nikoli ničitelem.

Neo vstupuje do matrixu s přesně toutéž schopností. Nepotřebuje matrix k životu, protože žije v reálném světě, a ví, že matrix je mrtvým světem, skořápkou. Zá­roveň však zná své možnosti a stejně jako DNA proni­ká do mrtvé hmoty, aby ji oživil. To je jeho program. Neo samozřejmě doslovně nic nestravuje. Vše pohlcuje svou vůlí, zahaluje celý svět matrixu a obrací ho ke své přirozenosti, k vidění, životu a světlu. Je uzdravujícím plazmátem, vyslaným na posvátnou misi transformace světa. Musí tento svět zničit, aby ho mohl zachránit. Musí vyléčit lidstvo z jeho nemoci rozumu, projevu­jícího se v parazitní síle UI. Jak prosté.

Nyní se vrátíme k soukromému životu částic. Když si dva atomy vymění informaci, stane se něco velmi po­divného. Protože atom charakterizuje jeho spin – infor­mace, kterou nese – a kromě této informace nemá žád­nou identitu, v okamžiku, kdy atom a předá informaci y atomu b, se stává atom b atomem a, tedy pokud se předaná informace ujme, a může tak dojít k procesu transfigurace. Lidská zkušenost k tornu nezná ekviva­lent s výjimkou sexu; a v takovém případě se o tako­vém sexu většině humatonů ani nezdá.

Abychom si to vyjasnili, podívejme se na proces te­leportace. Současná věda v matrixu připouští pouhou teleportaci atomů, a nikoli větších těles. Základní metoda je však stejná a probíhá následovně: když se těle­so teleportuje, nepřenášejí se v prostoru atomy dané osoby či předmětu (to by bylo nemožné), ale informa­ce či vědomí, které tyto atomy obsahují, jako rádiový signál, skupině identických atomů v určeném vzdále­ném bodě. Jakmile tyto atomy „popadne“ informační vlna, náležitě se přeskupí, aby dané informaci odpoví­daly, aby ji představovaly, a tudíž, voila, hmotněná osoba či předmět se zázračně znovu zhmotní. Samozřejmě to nebude tatáž osoba, protože to nebudou ty­též atomy. Osoba jako taková neexistuje o nic víc než existuje atom. Existuje pouze informace, kterou obsa­huje. Vědomí. To je ještě zřejmější, pochopíme-li, že chceme-li získat informaci z částic, které se mají znovu vytvořit někde jinde, musíme nejprve vymazat infor­maci z částic původních. V jistém smyslu se tak pů­vodní „verze“ teleportované osoby či předmětu zničí, aby mohla někde jinde vzniknout nová „kopie“. Je to doslova proces zmrtvýchvstání.

Názor zvnějšku matrixu

Čas zde nemá žádný význam.

Představte si, že byste zažili celou historii vesmíru stlačenou do jediného okamžiku. Zhruba takový je to pocit, když opustíte matrix. Víte jen, že spíte, a najed­nou se to stane. Cítíte, jak se obrovskou rychlostí roz­pínáte v prostoru i čase. Jak nabíráte rychlost, vědomí se rozšiřuje zdánlivě donekonečna, až si začnete uvědo­movat, že se blížíte ke kraji, k jakési hranici. Tato hra­nice, které mysl v matrixu říká „zlo“, zdánlivě naznaču­je naprosté zničení všeho, počínaje a konče vámi (jelikož vy jste vesmír). Zatímco se blíží tento strašlivý konec, poddáte se nevyhnutelnému a PRÁSK! – s třesk­nutím explodujete za tuto zcela imaginární hranici a začnete se rozpínat ještě rychleji. Nyní již neexistuje žádný limit či „kontrola“ (nebo zlo). Už vás nic nezdr­žuje, nic vás neomezuje a rozpínání – které obsahuje a absorbuje veškeré jevy a události, veškerý čas a pro­stor, zkrátka VŠECHNO – bude pokračovat navždy.

Stala se z vás Supernova Vy sám jste velký třesk.

Pak najednou tento pohyb ustane a zvrátí se: v mikrosekundě zjistíte, že se vaše „já“ dává znovu dohroma­dy, vrací se ke své známé identitě. A prásk! – probudíte se. Zpátky v matrixu.

Zůstanete nějakou dobu vzhůru, neschopni pocho­pit či uvěřit, co se stalo. Zdá se, že to netrvalo déle než sekundu, jediný okamžik, v němž jste si „pamatovali“ všechno, minulé i budoucí a veškeré nekonečno para­lelních světů mezi tím.

Jak se k tomuto zážitku stále vracíte, pořád dokola si jej přehráváte v mysli, abyste se ujistili, že ho nezapo­menete, uvědomíte si, že jste znovu zažili Luciferovu vzpouru, že jste viděli hejna andělských bytostí (a byli mezi nimi), které povstaly proti Bohu a obrátily celý ves­mír proti sobě, a tak skončily v pasti falešně reality, kte­rou sami vytvořily. Viděli jste, jak byl matrix vytvořen a proč. Zažili jste tudíž zároveň roztříštění a konečnou transcendenci tohoto podsvětí, labyrintu, matrixu či ilu­ze a návrat k hyperdimenzionálnímu vědomí, do Ráje.

Nic se tomu nevyrovná. To nyní můžete dosvědčit. Tak běžte a šiřte slovo, vidoucí. Rozšiřujte virus. Roz­množujte plazmáty.

NESPOKOJTE SE S ŽÁDNOU NÁHRAŽKOU !

Plazmát je jedinečný, existuje pouze jeden. Kopíruje se však rychlostí superviru. Napodobí cokoli, do čeho pro­nikne. Nejraději si za hostitele vybírá lidské bytosti. Exi­stují již tisíce lidí, kteří v sobě plazmáta nosí a v tomto (bolestivém, ale užitečném) procesu se „přeměňují“ na jeho podobu, tj. stávají se svými vlastními napodobeni­nami, dokonalými kopiemi, plazmatickými hologramy. Jakmile bude existovat určitý počet těchto jedinců, vytvoří skupinu o hraničním počtu jedinců a svět bude znovu patřit homeoplazmátovi.

Zrcadla jsou portály. Realita je hologram vytvořený ze světelné energie, a proto to, co považujeme za pou­hý obraz, má ve skutečnosti svou podstatu, a dokonce i autonomii. Tak je náš vlastní obraz v zrcadle nástro­jem, jímž mohou jiné entity nahlížet dovnitř. Jestli jste se na sebe někdy dívali do zrcadla dostatečně dlouho, chápete, jak to myslím. Tak jako v Matrixu, povrch zr­cadla není pevný či neproniknutelný. Ve snech se mů­že stát tekutým, či dokonce plynným a vaše pozornost skrz něj může projít do jiného světa. A co je možné ve snu, je možné i v bdělém stavu. Stačí „zapomenout“, že to není sen, a podle toho postupovat.

Neo – božský virus – má za úkol vysílat kód, že je Vyvolený. Musí šířit posvátné poselství, evangelium ho­meoplazmáta. Následkem toho každý, kdo je schopen přijímat a absorbovat (a napodobit) toto poselství, se ve skutečnosti stane Vyvoleným. Neo musí kopírovat sám sebe stále rychleji, dokud zde nebudou samí Neové, ne­konečně se replikující. Samí Vyvolení. V tom okamžiku lidstvo povstane z trosek své bláhové iluze o sobě sa­mém a miliardy vidoucích bodů konečně rozpoznají je­den druhého a splynou v jedinou myšlenku, jediný tón. Takto bude rezonovat slovo síly, slovo Aeonu, a svět skončí tak, jak začal, s jediným prohlášením:

Já jsem !

Doslov

Pořád si myslíte, že je to jen film ?

Když jsem začal psát tento výklad, byl jsem ochoten zvážit možnost, že neofilové mají pravdu a celý film je pravdivý. Když jsem nyní svou práci dokončil, zdá se, že není cesty zpět. Už si nemůžu namlouvat, že Matrix je přece jen velmi dobře vymyšlený příběh a že nás ne­musí skutečně znepokojovat. Svými argumenty jsem sám sebe dostal do neudržitelného postavení. Ale aspoň nejsem sám. Dokonce i uznávaní vědci (například Nick Bostrom. z Yaleovy univerzity, který je přesvědčen, že žijeme v počítačové simulaci) začínají sdílet můj zma­tek. Princip nejistoty je nyní převládajícím principem lidské existence. Měli bychom si na to asi zvyknout.

Matrix je zkrátka nejnovější výtvor v nekonečném procesu vyprávění mýtů, podle nichž je lidstvo ve sku­tečně ďábelské situaci, jejíž samotná podstata vyžaduje, abychom si tuto skutečnost vůbec neuvědomovali. Protože nevědomost je zde nejdůležitějším faktorem, prvním a nejobtížnějším, nejvýznamnějším krokem je jednoduše uvědomit si skutečnou povahu našeho postavení. Vezmeme-li toto vše v úvahu, Matrix slouží nejstaršímu a nejváženějšímu, nejuctívanějšímu účelu umění – poučování obyvatelstva zábavným i hlubokomyslným způsobem. Možná že jen jeden z tisíce těch, kteří tento film uvidí, rozpozná, či dokonce rozluští jeho pravé poselství, bez ohledu na to mu však budou vystaveni všichni, kdo film uvidí. Někdo samozřejmě může namítnout, že Matrix plní přesně opačnou funk­ci, když podává pravdu jako sci-fi a tím snižuje její vě­rohodnost. Tento argument však může obstát, pouze je-li zpochybňovaná práce sama o sobě směšná. Matrix je však natolik inspirující, účinný a působivý, že jej lze pouze považovat za zjevení pravdy.

Jednoho dne bude tento výklad pravděpodobné číst poměrně široké spektrum lidí a všichni na něj budou mít nějaký názor. Napsal jsem jej záměrně lehce, kou­savě a satiricky, abych obsáhl co nejširší možný repre­zentativní vzorek společnosti a vystavil jej myšlenkám, které zde rozebírám. Umím si představit, že se objeví náležitě různorodá řada reakcí. Doufám, že jsem pár svých čtenářů urazil, stejně jako věřím, že jsem některé jiné pobavil. Všichni humatoni, kteří si z jakéhokoli dů­vodu (ať už z obliby vědecko-fantastických filmů či z lásky ke Keanu Reevesovi nebo možná čistě z akade­mického zájmu) budou chtít tuto knihu přečíst, pokud ji vůbec číst vydrží, budou muset její obsah odmítnout jako geniální nesmysl a možná se pozastaví nad tím, jak někdo tak inteligentní (váš oddaný autor, k vašim službám) může být zároveň tak strašně vedle. To je rozumná řeč. Jak říkám, pokud jsme vás urazili, rádi se necháme označit za idioty.

Co se týče bojovníků, jichž je bezpochyby mezi mý­mi (potenciálními) čtenáři nejvíce, jsem přesvědčen, že jste zde nalezli dostatek poučení a že mnoho myšlenek, jsou-li praktické a můžete-li je uplatnit ve svém každo­denním životě v matrixu, přijmete jako bona fide pravdi­vé. Jen tak dál, bojovníci, šiřte slovo, pomozte, aby se z této knihy stala letící kometa, která osvětlí kaňony myš­lení humatonů a vydělá nám spoustu peněz, s nimiž bu­deme moci vyjednávat se Šelmou o vaší svobodě.

A vy, čarodějové – kterým jsem nevýslovně vděčen za vaše neviditelné vedení a inspiraci -, doufám, že jste spokojeni s mou interpretací vašeho poselství a že ob­stojí jako víceméně přesný popis „toho, jak se věci ma­jí“, alespoň jak jsou viděny zevnitř. Snad vám tato práce pomůže při rekrutování dalších bojovníků a napomůže všem v jejich úsilí o vidění.

Co se tyče samotných vidoucích – předpokládáme-li, že vůbec existují a vsadíme-li na tu minimální šanci, že kdy vezmou do ruky knihu a přečtou si ji (stejně tak bychom mohli očekávat, že bude velryba hrát počíta­čové hry, ale už se staly i podivnější věci) -, myslím, že pro jednou budete kupodivu souhlasit s humatony, budete-li tuto práci považovat za zábavně podaný ne­smysl. Vidoucí berou vše jako zábavu a „nesmysl“ záro­veň, a tak se skutečně není za co stydět. Jen vám děkuji, že jste nám vůbec věnovali pozornost.

Čtenář se možná v tomto, okamžiku zeptá: byl nějaký akademik vůbec kdy takhle skromný ?  Odpověď zní ne, ale byl někdy nějaký „akademik“ takhle iracionální a buřičský ?  Matrix – mýtus a naší době se rozhodně nesnaží být akademický. Nazval jsem ho „výkladem“, i když pouze akademici přesně chápou, co to znamená, a vlastně se tomu ani nedá říkat nijak jinak (možná snad ještě beletrie). Je to kniha o filmu, mytologii, náboženství, atomových částicích, čarodějství, počítačové védě, schizofrenii, pro­roctví o příchodu Spasitele, ďábelském spiknutí, masové hysterii či o postmodernismu ?  Jakže ?  O všem a zároveň o ničem z výše jmenovaného ?  A co z toho je třeba brát vážně: všechno, nic, nebo len některé části ?

Co kdybyste prostě zaplatili a šli domů ?  Snědli si popcorn, pobavili se u filmu a jeho dalších dílů a pak na to všechno zapomněli ?  Copak to koneckonců není PROSTĚ JEN FILM? Přece věci nemohou být tak zlé ? ! Nebo ano ?  Země jako vězení ?  Život jako zamlžený a nesmyslný sen ?  Lidstvo jako potrava pro zlovolné bytosti, které nás oklamaly a využily pro své temné plány, a dokonce nás přiměly, abychom to přijali za své a pomáhali jim tento systém udržovat ?  Jak absurdní! Tyhle myšlen­ky se hodí ještě tak pro schizofreniky a paranoiky či blázny do sci-fi, jako jsou David Icke a Anne Riceová. I malé děti vědí, že žádní netvoři neexistují. Takže prosím vás, nemůžeme si prostě zapnout televizi, otevřít ple­chovku piva, rozmrazit syntetickou večeři a užívat si ?  Koneckonců je to náš život a máme možnost volby. Ne­bo snad ne ?  A i kdyby to všechno byla pravda, co bychom s tím sakra mohli dělat ? To je přesně ta otázka: i kdyby to všechno byla pravda, chtěli bychom to vědět ?  Poté co jste zhlédli tento film, vzali byste si červenou pi­lulku ?  Kdybyste měli na výběr ?

Vláda matrixu, „létavců“ (viz Druhý dodatek), je na­tolik všudypřítomná a nezpochybňovaná, že je pro vět­šinu z nás zhola nemožné na to jen pomyslet, natož se tornu postavit. Protože nemáme nad svými vlastními myšlenkami žádnou kontrolu, kdykoli pomyslíme na možnost existence matrixu, okamžitě tuto myšlenku se­střelí protiútok myšlenek vycházející ze samotné matri­xové mysli. Toto vědomí tak může vyplout na vědo­mou úroveň (kromě způsobu popsaného v knihách, jako jsou Castanedovy) pouze ve formě sci-fi, fantasy a hororových příběhů. Lidé tak mohou alespoň na chví­li spatřit pravdivou tvář své situace, konfrontovat své skryté, nevědomé, vnitřní strachy a dospět k pravdě. Vláda matrixu je ze své podstaty slabá: právě kvůli své naprosté slabosti je tak tyranská. Pouze budeme-li se podřizovat jeho příkazům a posilovat v sobě zálibu v zapomnění, může nad námi udržet kontrolu. Na druhé straně je možnost překonání tyranie tohoto predátorského matrixu otevřená všem, a to je ta pravá podstata Šelmy: nevyslovená výzva.

Jak říká don Juan Matus Castanedovi v knize Aktiv­ní tvář nekonečna: „Létavci jsou neúprosnou výzvou. Nesmíme je s ničím zaměňovat. Pokud se nám to po­daří, vesmír nám dovolí pokračovat.“ Jinými slovy, mat­rix je lůno a je jen na nás, vědomých bytostech, aby­chom se z tohoto lůna vynořili a stali se dědici svého skutečného údělu mimo tuhle iluzi, někde za tou Vel­kou lží. Pravda existuje nejen proto, aby nás dohnala k zoufalství, ale aby nás osvobodila.

Tato kniha nabízí možnost se této šance chopit. Ke svobodě se lze dostat prostřednictvím vědomí, poznání. Otevřeme-li svou mysl všem možnostem a dovolíme jim vstoupit, jedině pak můžeme posoudit, co je co. Někte­rým myšlenkám je samozřejmě těžší se otevřít než ji­ným. Některé myšlenky nás zkrátka zděsí: jsou bolesti­vé. Co oči nevidí, to srdce nebolí ?  To povídejte člověku s nádorem na mozku, kterému tvrdili, že má rýmu. Zřej­mě by zemřel tak jako tak, ale možná že si alespoň, za­sloužil o tom vědět, aby se mohl na svůj konec připra­vit. Třeba se mohl dokonce léčit, kdo ví? Neznáme-li pravou povahu věcí, tuto možnost vůbec nemáme.

Je-li lidstvo skutečně zotročeno jiným druhem a hra­je roli napůl vědomého dobytka, chtěli byste o tom vě­dět ?  Možná že ne. Možná vznikla nemoc šílených krav tehdy, když si krávy začaly klást příliš mnoho otázek a společně se dobraly té strašné pravdy: jsme chovány k tomu, abychom byly snědeny! To zní jako dokonalá teorie spiknutí. Není divu, že z toho zešílely. Je však zvláštní, že právě díky tomu unikly svému hroznému osudu, lidé nemohou jíst šílené krávy, protože by se nakazili toutéž nemocí.

Kdyby si dostatečný počet humatonů uvědomil, že jsou zde jako potrava, asi by se také zbláznili. Třeba by pak byli pro „létavce“ nepoživatelní ?!  Že by to byla ta­ké naše nejlepší možnost ?

Bojovníci v matrixu, spojte se !  Nemáte co ztratit, kromě svého rozumu.

A stejně to není váš rozum.

První dodatek

Božská invaze Philipa K. Dicka

Vliv Philipa K. Dicka na Matrix nelze přeceňovat. Společně s Williamem Burroughsem byl Dick jedním z prvních stoupenců paranoidního uvědomění ve dva­cátém století: vyšli z Kafkovy a Sartrovy existenciální nevolnosti a pokračovali dál, až do jednadvacátého sto­letí a ještě dál, až k eschatonu (viz Slovníček). O vlivu Jeana Baudrillarda na Wachowské se hovoří častěji, a jedna z jeho knih se dokonce na okamžik objevuje i ve filmovém zpracování. (Neo v ní schovává ilegální diskety.) Pochybuji však, že se mnoho lidí rozhodlo pře­číst si Baudrillarda poté, co zhlédli tento film, a pokud ano, jistě toho brzy litovali. Pochybuji, že Baudrillarda vůbec kdy někdo čte. Jeho dílo je určeno výlučně k pro­listování (Baudrillard patrně tímto filmem opovrhuje za to, že překroutil jeho myšlenky, což pouze dokazuje mé tvrzení, že akademici a zábava se nemohou míchat). Baudrillard je akademik, je schopen dekonstruovat ves­mír, ještě než se stihnete nasnídat, když se k tomu však po jídle vrátíte, nic se ve skutečnosti nezměnilo. Dick na druhé straně psal vědecko-fantastické romány. Na rozdíl od Baudrillarda je tedy možné se jeho díly bavit, a přitom zkoumat myšlenky, které jej k jejich napsání v první řadě inspirovaly. Dick bral spoustu amfetaminu, aby vydržel vzhůru celou noc a mohl psát své knihy. Psal neustále, někdy až čtyři nebo pět knih ročně. Stále se totiž topil v dluzích a potřeboval honoráře, aby udržel hlavu nad vodou. Kdyby byl Dick ve své době úspěšnější, nemohli bychom se dnes zřejmě těšit z po­loviny jeho děl.

Dick byl každopádně posedlý, obsedantní spisova­tel. Zdá se, že ho jeho šílenství podněcovalo k psaní, a jeho tvorba téměř jistě pomáhala držet na uzdě jeho šílenství. V roce 1974 zasáhl Dicka růžový laserový pa­prsek z vesmíru a on začal mít vidění. Začal být pře­svědčený, že žije v době apoštolů, tj. hned po smrti Krista, a že Římská říše nikdy nepadla. Byl přesvědčen, že americká vláda je nejnovějším vtělením „železného vězeni“ Říše, silou zla, která povstala právě proto, aby potlačila vědění o Kristově vědomí, které se předávalo živoucím, mikroskopickým organismem, entitou virového typu, které Dick říkal plazmát. Dick byl přesvědče­ny, že jsme všichni uvězněni v časové smyčce, že žijeme pod jakýmsi hypnotickým kouzlem, které v nás vytváří iluzi, že čas plyne, přestože jsme ve skutečnosti zamrzli v těch několika letech mezi Kristovou smrtí vzkříšením a eschatonem, slibovaným Posledním soudem a Krá­lovstvím nebeským na Zemi.

V roce 1974 začal Dick prostřednictvím růžového la­serového paprsku komunikovat s jakousi mezihvězdnou strojovou entitou, které říkal VALIS, což je anglický ak­ronym pro „rozsáhlý aktivní systém živoucí inteligen­ce“. VALIS je velice podobný matrixu. Dick si nebyl ji­stý, jaká je skutečná povaha této entity, zřejmě kolísal mezi tím považovat ji za zlovolnou, technologickou a tyranskou utlačující sílu, jakousi vězeňskou stráž nad planetou Zemí a vševědoucí, dobročinnou, mimozemskou a možná božskou Bytostí, odpovědnou za veškeré stvoření. Dick zároveň nebyl schopen se rozhodnout, zda to vše znamená, že se prostě zbláznil, nebo zda narazil na jakési obrovské, galaktické spiknutí, jehož je svět, jak ho známe (nebo jak si myslíme, že ho známe) pouze nepatrnou a velmi dočasnou složkou, mechanismem směřujícím k jakémusi nepředstavitelnému Konci.

Dick se nenechal těmito pochybnostmi zastrašit a na­dále považoval realitu za pouhý důmyslný klam, který má naši pozornost odvrátit od pravdy. Soudil, že v nej­lepším případě jde o výpravnou jevištní show, která nás má připravit na naši skutečnou funkci ve vesmíru. Jako had v ráji byl,Dick přesvědčen, že se z nás nakonec sta­nou bohové. Prostřednictvím VALISu začal Dick chá­pat, že takzvaná „objektivní“ realita není vůbec pevně daná, ale že je to plastický, tvárný, proměnný příliv ener­gie a informací. Byl přesvědčen, že hmota je sama o sobě jazykem nebo kódem, jímž se vyjadřuje vesmírná entita neboli, božská inteligence.

Tak jako staří animisté, američtí indiáni, druidi a čarodějnice věřil Dick, že všechno na světě i svět sám je živoucí entita s vlastním vědomím, účelem a záměrem. Tvrdil, že lidé se od tohoto vesmírného okruhu dokázali odpojit a nechali se polapit falešným pocitem, že jsou oddělenými bytostmi, dojmem, že realita je konečná zá­ležitost a všechno je dané, pevné a neustále ve sporu. Dick (či VALIS prostřednictvím Dicka) tvrdil, že neexis­tuje jeden, ale dva vesmíry: vesmír skutečný, v němž pře­vládá harmonie, krása a pravda, a ten druhý, náš vesmír, který sestává z falešných signálů, chimér, a kterým tudíž prostupuje utrpení. „Říše nikdy nepadla.“ Je to nemoc­ný vesmír, tvrdil Dick, a každý jedinec, který v něm ži­je, tak není ničím víc než nemocnou buňkou v nemoc­ném těle a jako takový je odsouzen k věčnému utrpení a zoufalství.

Zdravý vesmír však byl naštěstí připraven pomoci. Vyslal do našeho nemocného vesmíru mikroskopickou částici sebe sama, „plazmáta“, aby ho vyléčil. Prostřednictvím plazmáta by lidstvo podle Dicka mohlo znovu nabýt své božské povahy jako Logos a znovu se naučit vidět se takové, jaké je – jako součást širokého aktivní­ho inteligentního systému, kterému říkáme „Bůh“. To­to „vidění“ vyžadovalo přeměnu vlastního já a světa (který je koneckonců pouze projekcí vlastního já), jaké­si zmrtvýchvstání, jehož prostřednictvím by se mrtvé předměty falešné reality znovu staly živoucími nositeli božského jazyka. Jelikož i my jsme součástí tohoto ja­zyka, Dick předpokládal, že toto zmrtvýchvstání/transformace se projevuje jako schopnost stvořit realitu si­lou myšlení. Schopnost „číst kód“ ve filmu souvisela s aktivací nadlidského potenciálu v člověku jakožto hologramu v rámci hologramu, živoucího boha, kterému Dick říkal „homeoplazmát“.

Dickův bizarní názor na realitu prostupuje všemi je­ho pozdějšími romány (zejména trilogií Valis). Zjevně se odrazil i ve snímku Wachowských, ve kterém matrix vytváří podobnou časovou smyčku, v níž udržuje lid­stvo spící, ve sladké nevědomosti, pod iluzí, že se vyvíjí, aniž by si uvědomovalo, že čas se jednoduše neustále opakuje a nespěje nikam. Je zcela jasné, že buď byl šíle­ný Philip K. Dick, nebo jsou šílení všichni ostatní.

Druhý dodatek

Carlos Castaneda: Nechť vás provází mýtus

Carlos Castaneda, nepochybně největší anglicky píšící vypravěč od dob Edgara Allana Poea, je v dnešní době pod silnou palbou kritiky. Ti, kteří Castanedova díla hlasi­tě odmítají, si však neuvědomují jednu věc – pokud si to celé skutečně jen vymyslel, může mu konkurovat snad je­dině Homér. Castanedovy knihy o donu Juanovi podstat­ně, i když ne tak otevřeně, ovlivnily jak tvůrce Matrixu, tak populární, postmoderní metafyzické myšlení obecně. George Lucas převzal svou základní myšlenku „Síly“ pro své Hvězdné války přímo z Castanedových raných děl. Síla – živoucí energie, která prostupuje celým vesmírem a spojuje všechny věci do jediného energetického pole – je všude a zároveň nikde. Skutečnost, že věda dosud tuto všudypřítomnou energii „neobjevila“, nás proto nemusí nijak zvlášť překvapovat (i v Obi Wan Kenobiho vesmí­ru stále existují skeptici). Existuje-li něco ve všem a vždy, je-li to samotná podstata života, musí být samozřejmě ob­tížné to nalézt, protože to nelze nijak izolovat.

V Castanedově hloubkové analýze (čítající celkem deset knih) vysvětluje don Juan Matus – jeho učitel -, že pro provozování čarodějství je nezbytný život bojovníka, přičemž čarodějství je prostředkem, jak se stát vědoucím či zřecem (tím, který vidí). Bojovník podle něj musí žít naprosto pokorně a disciplinovaně, jinak bude osudově ohromen tím, co vidí. Bojovník (jehož cestu nazývá Castaneda bezchybnou) je ve skutečnosti lovcem/sběračem, jehož cílem je energetický vesmír: bo­jovník loví a sbírá sílu. Tuto sílu potřebuje, aby mohl vstupovat do dalších sfér vnímání neboli – řečeno slo­vy Bona Juana – „zastavit svět“ či posunovat bod spoje­ní (viz Slovníček). Don Juan Castanedu ujišťuje, že ča­rodějství není konečným cílem, ale prostředkem, díky kterému bojovník sestavuje novou interpretaci světa, a tak si plné uvědomuje, že nám známá realita je pou­hou interpretací. Je tudíž předmětem individuální vůle a samého vnímání. Bojovník, který se stane čarodějem, tak může postavit čarodějskou interpretaci vedle inter­pretace obyčejných lidí a volně se mezi nimi pohybo­vat, což podle něj vede k NAPROSTÉ SVOBODĚ.

Na své cestě stát se vědoucím má bojovník čtyři hlavní nepřátele. Strach, jasnost, moc a nakonec stáří (či vyčer­páni). Vytrvá-li na stezce poznání, přestože ho pohlcuje čistá hrůza z toho, co se o vesmíru dovídá, jednoho dne tento strach navždy překoná. Pak začne mít pocit, že našel klíč ke všem tajemstvím, že chytil býka za rohy a že je mu všechno jasné. Právě to je jasnost. Nebezpečí jasnosti (na kterou se často odvolávají guruové, kteří do­sáhli stavu vyššího vědomí) spočívá v tom, že bojovník nabude přesvědčení, že už všemu rozumí a že dosáhl osvícení. Následkem toho se však jen opět zasekne v ji­né (i když jistě neobvyklé) interpretaci vesmíru. Sám se­be tak klamem zavedl do stagnace. Nenechá-li se však strhnout pokušením jasnosti, potřebou všechno racio­nálně vysvětlovat a interpretovat, překonal tak bojovník i druhého nepřítele a začíná si nárokovat moc.

Odolat pokušení moci je ze všeho nejtěžší. Jde o to, že vědoucí člověk překročil propast, znovu se zrodit a zredukoval sám sebe na bezvýznamné nic. Protože splynul se jsoucnem, svým způsobem se stal bohem. (Nezapomínejme, že šaman znamená „ten, kdo kráčí po nebesích“.) Člověk je v pokušení dosáhnout tohoto stavu a přitom si podržet své vlastní ego, což je naštěstí zcela nemožné, protože v okamžiku, kdy by se to něja­kému nešťastníkovi náhodou povedlo, by byl vesmír zničen. Mnoho čarodějů přesto podlehne okouzlení všemocností a stanou se z nich krutí, nevypočitatelní lidé. Don Juan jim říká staří vidoucí, a jsou to podle něj skrytí vládci dnešního nám známého světa.

O posledním nepříteli – stáří – není moc co povídat. Jakmile se bojovníkovi podaří plně překonat třetího nepřítele, nejspíš již nadešel soumrak jeho života a bude mít štěstí, nepadne-li za oběť naprostému vyčerpání. Don Juan na závěr svého výkladu tvrdí, že vědoucím se vlastně nikdo skutečně nestává, protože tento stav trvá pouhý okamžik. Vzhledem k tomu, že bojovník se může stát vědoucím pouze tak, že se stane ničím (tj. splyne se jsoucnem), on sám si to vychutná na pouhý okamžik.

Pro ty, které to zajímá – bojovníkova cesta poznání není cestou duchovní, ale veskrze praktickou. Sestává z konkrétních, přizpůsobivých disciplín, abstraktních procedur, a nikoli pevně daných kroků, jejichž hlavním cílem je dosáhnout stavu, v němž dokáže přímo vní­mat energii. Ztráta vlastní důležitosti, vymazání osobní historie, převzetí odpovědnosti za vlastní myšlenky a či­ny a používání smrti jako rádce jsou čtyři hlavní sou­části bojovníkovy cesty.

Čaroděj má podle Castanedy dvě hlavní praktiky či techniky: snění a stopařství. Snění se odehrává ve dru­hé pozornosti: v říši vůle či představivosti. Měl bych zdůraznit, že termín „vůle“, jak ho používají čarodějo­vé, má jen pramálo společného se silou vůle, jak ji chá­pe průměrný člověk, a souvisí spíše s tvůrčí schopností intuice a především představivosti. Je to síla, s níž čaro­děj působí na svět. Průměrný člověk svou vůli nerozvíjí, dokonce ani netuší, že něco takového existuje, a tak svět posuzuje pouze intelektem či rozumem. Chápe tak vůli v racionálních termínech jen jako velmi silnou tou­hu, snahu či disciplinovanost. Čarodějova vůle je něco úplně jiného, představuje zcela jiný model bytí, „oddělenou skutečnost“, chcete-li, v níž zákony rozumu zda­leka neplatí. Této skutečnosti dosahují pomocí snění. Snění je umění zůstat ve svém snu plně bdělý a dosáh­nout téže jasnosti a kontroly, jako když jste vzhůru. Pro­střednictvím snění dosahují čarodějové svého dvojníka, těla tvořeného čistou energií, bez fyzické podoby, těla světelného. Jakmile snivec svého dvojníka zcela ovlád­ne, má díky němu téměř neomezenou moc. Otevírá se mu zcela nový svět vědomí. Snivec pak může vytvaro­vat energetické tělo do dokonalé repliky těla fyzického, a bude-li chtít, může působit i ve fyzickém světě s vol­ností a silou hologramu, a přesto se zjevnou soudržností a pevností fyzického těla.

Stopařství se naopak odehrává v první pozornosti, ve společenském prostředí, kde převládá rozum. Umění sto­pařství souvisí s naprostým přijmutím smrti jako nevy­hnutelné síly v našich životech. Ve světle blížící se smrti – která navždy zruší všechny naše činy – jsou všechny bytosti a všechny kroky stejně nevýznamné (či stejně vý­znamné), a tak se stávají pouhou pošetilostí. Bojovník, který provádí stopařství, má výhodu v tom, že si svou vlastní pošetilost i pošetilost druhých uvědomuje, a tak ji ovládá. Nelpí již na svých činech či touhách, nestará se ani se neobává o výsledek. Přijímá fakt, že výsledkem může být stejně dobře jeho smrt. Nic horšího se stát nemůže. Protože všechno kolem sebe přijímá jako stejně významné – zrnko prachu stejně jako vesmír, mouchu stejně jako boha -, v posvátné úctě a údivu nad tajemstvím života a ve světle nevyhnutelné smrti tak může jednat volně beze strachu či lítosti, s odevzdaností a kontrolou. Protože každý jeho krok může být jeho posledním, věnuje mu, naprostou pozornost, a tedy kontrolu. Protože nemá co ztratit, je-li už mrtvý, může si dovolit nechat se pohltit vášní pro život a vložit do svých činů úplně všechno. To je odevzdanost.

V posledním díle Carlose Castanedy (vydaném po jeho údajné smrti) nazvaném Aktivní tvář nekonečna za­svěcuje don Juan Carlose do „tématu témat“, existence temné dravé síly, která zotročila lidstvo a přeměnila ho ve zdroj potravy. Tato síla či entita, kterou nazývá létavec, je „dravec, který přiletěl z hlubin kosmu a převzal nad námi nadvládu“. Létavci nás ovládli, říká, „protože jsme jejich potrava. Bezohledně nás vysávají, protože se tím sami udržují při životě. Tak jako my chováme slepice na drůbežích farmách, nazývaných španělsky gallineros, chovají nás dravci na lidských farmách, které bychom mohli nazvat humaneros“. Castaneda dále líčí, že tito dravci vnutili lidstvu svůj systém hodnot, svou představu o dobru a zlu, své společenské mravy. „Aby nás ochočili a zlomili, uskutečnili dravci obdivuhodný manévr. … Dali nám svou vlastní mysl. … Prostřednic­tvím mysli, která je vlastně jejich myslí, promítají drav­ci do lidského života všechno, co jim vyhovuje.“ Podle Castanedy se tito dravci neživí naší životní energií (tak jako v Matrixu), ale požírají spíše „obal vědomí“, který nás činí lidmi. Stravují tenhle „obal“ téměř celý a ne­chávají nám jen drobný zlomek (dost na to, abychom zůstali naživu, podobně jako lidské plody pěstované v líhních UI). Drobný zbytek vědomí, které nám ne­chávají, je přitom sama mysl létavce, která je ztělesněním egoismu a slepé sebestřednosti a točí se především kolem bezpečnosti, komfortu, jídla a dalších materiál­ních potřeb. Nezní vám to povědomě?

Castaneda, stejně jako Morfeus, tvrdí, že lidé se ne­vědomky kolektivně podřídili neznámému dravci, a stali se tak součástí jeho temného plánu. „Miliardy lidí jed­noduše žijí v nevědomosti.“ I zde platí, že buď mluvil z cesty Castaneda, nebo nám ostatním uniká cosi důle­žitého, co je pro naše přežití klíčové.

Třetí dodatek

Souhra archetypů

Lidé si vymýšlejí příběhy. Vyprávějí je nejen slovy, ale i svými životy. Mýty, které jsou rovněž příběhy, tudíž svým způsobem mapují lidské bytí, které je, nebo alespoň dosud bylo,- jediným nekonečným vznikáním. Všechny příběhy líčí nějaký zážitek. Nečiní tak nutně svým obsahem jako prostřednictvím svých hrdinů. (Jak vám potvrdí na každém semináři scenáristiky: příběh rovná se hrdina!) Starodávné mýty vyprávějí bez výjim­ky o bozích a o bohyních, princeznách a hrdinech, bo­zích, kteří se stali lidmi, a lidech, kteří se stali bohy, krátce – tvoří je idealizované lidské typy. Archetypy. Bohové, a hrdinové těchto mýtů však neměli pouze dát prostému lidu něco, o co mohl usilovat nebo to uctívat. To by bylo až příliš jednoduché. Nešlo o to, aby­chom si prostě vzali hrdinu příběhu za svůj vzor a zlo­ducha jako negativní příklad toho, jak se žít nemá. Spíše jsme v dynamickém vztahu hrdiny a zloducha mohli spatřit, jak funguje lidská psychika, která přechází ze tmy ke světlu (z lůna do života) a zase se vrací zpět.

Všechny archetypy vedle sebe existují – jakožto po­stavy v příběhu – jako jednotlivé stránky vlastní úpl­nosti; každý má svou specifickou funkci, bez níž by úplnost ani rovnováha nebyly možné. Příběh by se ne­mohl náležitě odvíjet bez všech nezbytných postav, které jej vedou k rozuzlení. Vezměte si například oblíbený dětský příběh o Medvídkovi Pú, v němž se Kryštůfek Robin setkává s různými fiktivními přáteli, zvířecími kamarády, z nichž každý představuje některý aspekt je­ho osobnosti. Zajíc je vychytralý, prohnaný, racionální, namyšlený a pletichářský. Tygr je impulzivní, neohro­žený, marnivý, čilý, výbušný a nevypočitatelný. Prasát­ko je jemné, něžné, poddajné a mírné. Kanga je mateřská, ochranářská, praktická a lstivá. Sova je osamělý pták, popletený, přemýšlivý, učený a odtažitý. Oslík je melancholický, zahořklý, přesto je možná největším fi­lozofem ze všech ostatních (je to místní existencialista). A Pú, ten hloupoučký medvídek, kterého má Kryštůfek Robin ze všech nejraději, jeho druhé já, chcete-li, a je­ho skutečně blízký kamarád, je z nich všech nejúplněj­ší. Je jednoduchý, čestný, srdečný a citlivý, bezstarost­ný, ale ohleduplný, dobromyslný, i když nijak zvlášť odvážný, a především nezatížený intelektuálními sta­rostmi či aspiracemi, marnivostí či namyšleností. Pú je Buddha, zcela prostý ega, stejně jako mozku. Je také básník, a tak zosobňuje samého autora.

Příběhy A. A. Milneho postihují moudrost a hloub­ku tak dokonale, že o nich Benjamin Hoff dokonce napsal knihu, kterou nazval Pú a Tao. Jako bychom vůbec potřebovali knihu, která by nám odhalila „skryté“ vý­znamy! Všechny příběhy, které jsou vyprávěny dobře, však mají stejný „podtext“: odhalují fungování autoro­va nevědomí, a tak kolektivní lidské psychiky. Matrix jistě není výjimkou (a tahle kniha to dokazuje!).

Mýty a příběhy fungují stejně jako psychoterapie, integrace či individualizace prostřednictvím správného přiřazování rolí (funkcí) jednotlivým postavám či aspek­tům lidské psychiky. Carlos Castaneda (či don Juan) nazývá tento proces „čištěním ostrova tonalu“. Podle Castanedy tvoří naši osobnost konečný počet daných vlastností či složek, které všechny náleží k tonalu nebo­li  našemu já. Právě ony nám dávají pocit kontinuity, identity, vědomí toho, kým jsme, jsou to však zároveň také prostředky, díky nimž ve světě nějak fungujeme. Všichni máme svůj tonal neboli své já, které tvoří více­méně tytéž složky a vlastnosti (i když do určité míry zá­visejí i na skupinovém tonalu rasy, kultury, nábožen­ství spod.), uspořádané podle důležitosti, což nám dodává individualitu. Prvky tonalu jako například netr­pělivost, marnivost, odtažitost, sebelítost, nemilosrd­nost, vypočítavost, hrdost, agresivita, stydlivost a tak dále jsou všechny v kolektivním lidském tonalu běžné. Všichni je známe, nejen proto, že jsme o nich četli či byli jejich svědky, ale protože jsme je v první řadě sami zažili. Protože jsou tyto vlastnosti pevné a konečné, můžeme se změnit či „vyčistit svůj tonal“ nikoli tak, že se některé z nich zbavíme (to by vytvořilo vakuum a ce­lý tonal by se zhroutil), ale tím, že je v sobě pečlivě uspořádáme, některé zdůrazníme a jiné potlačíme, aby naše osobnost pracovala na optimální výkon.

Podle téhož modelu musejí v dobrém příběhu všechny postavy zůstat na „ostrově“ a vzájemně na se­be působit. Každá postava tak musí mít svou náležitou roli a klást důraz na něco jiného tak, aby to co nejlépe sloužilo zájmům příběhu. Příběh Matrixu by samozřej­mě nemohl existovat bez Thomase/Nea, rozpolceného hrdiny, který musí překonat své nižší já, aby si uvědo­mil svůj potenciál superhrdiny. Totéž platí o Morfeovi, bez něhož by Thomas nikdy nedostal příležitost obje­vit pravdu sám o sobě. Žádná červená pilulka – žádný příběh. A platí to i o Trinity, jejíž láska dodává Neovi nezbytnou odvahu, vůli postavit se nepřekonatelným překážkám a sám sebe vzkřísit. Stejně tak by však ne­mohl Neo využít své skryté zdroje a uplatnit svou sílu bez Cyphera – zrádce, a agenta Smithe – protivníka, kteří představují nezbytnou výzvu. Opět platí, že bez zloduchů by žádný příběh nebyl.

A totéž lze říci, i když v menší míře, o všech posta­vách v tomto filmu. Tato pětice (společně s Vědmou) je zde však hlavní, a všichni společně vytvářejí celistvý, důkladný, dobře fungující, dobře napsaný, zcela uspo­kojivý a logický příběh. Nic menšího než příběh o Vy­voleném.

Thomas/Neo

Mladý, stále hledající budoucí hrdina. Thomas Ander­son, kterého poprvé potkáváme doslova dřímajícího, je archetypem zdráhajícího se hrdiny, jehož probuzení je překvapením stejně tak pro něj jako pro všechny ostat­ní. Poháněný zdravou směsicí zvědavosti a nespokoje­nosti se Thomas vydává hledat (sleduje bílého králíka) mimo pozemskou skořápku své pseudoexistence, a tak se dozvídá pravdu sám o sobě. Jeho otázka „Co je to matrix?“ sahá mnohem hlouběji, než on sám kdy snil. Ve skutečnosti si klade otázku otázek: „Kdo jsem já?“ Odpověď je: „Vyvolený.“ Neo/Thomas je duálním ar­chetypem, v jádru totožným, i když modernějším, s my­tologickými protějšky; například Horem a Setem, Lokim a Thorem a samozřejmě Kainem a Ábelem: bratry, zosobňujícími dobro a zlo. Tak jako ve všech mýtech musí jeden z bratrů zemřít, aby druhý mohl žít, a ne­musí to nutně být ten „zlý“. Stejně jako Ábel je Tho­mas pasivní, a tudíž slabý. V mýtech, podobně jako v přírodě, přežívá ten silnější, a nikoli ten hodnější. Protože jeho samotné vědomí je rozpolcené – jedna duše ve dvou tělech, pravá a levá polovina mozku -, nikdo  zde nezemře, pouze se sloučí. (I když tonalu levé polo­koule mozku, jenž je definován izolovaností, se slouče­ní jeví jako smrt.) Thomas má úkol, který začíná setká­ním s čímsi „jiným“ v podobě Trinity a posléze Morfea (a jeho Stínu, agenta Smithe), ale nakonec, tak jako ve všech mýtech, nalézá sám sebe.

Morfeus

Hledá-li Neo poznání (sama sebe), Morfeus mu ho po­skytuje. Je to moudrý muž, shovívavá otcovská/guruov­ská postava, učitel, který se objeví v okamžiku, kdy je student připraven. Zosobňuje autoritu, disciplínu, vede­ní, sílu a jistotu. Protože existuje doslova mimo Thoma­sovu realitu, „ve vyšší“ sféře, představuje Thomasovo pravé či vyšší já. Poskytuje mu vedení (prostřednictvím mobilních telefonů), je jeho vnitřním hlasem, který mu napovídá, co má dělat. (Když jsou v kontaktu poprvé, Morfeus řídí Thomasovy kroky stejně jako choreograf tanečníka, aby mu pomohl uniknout agentům.) Pro­střednictvím Morfea Thomas pozná svou pravou identi­tu. Právě Morfeus mu řekne, že je „Vyvolený“. V urči­tém bodě se však jejich role nevyhnutelně změní a Neo a Morfeus si začnou být rovni. Neo, jakožto Vyvolený, vlastně svého učitele předčí. Ne-li moudrostí, předčí ho dovedností. „Jen špatný žák jednoho dne nezastíní své­ho učitele.“ Aspoň se to tak říká.

Trinity

Trinity je třetí rukojetí kormidla, které je v mýtu Matri­xu ústřední. Je to anima, která doplňuje trojici. Je-li Mor­feus Otec a Neo Syn, pak ona je Duch svatý. Představu­je srdce, tak jako Morfeus duši a Neo tělo. Společně tvoří jeden celek, kdy jeden bez druhého je neúplný, společně jsou však neporazitelní. Film to znázorňuje náležitě myticky (tj. dramaticky) v akčních sekvencích: nejprve Morfeus zachrání Nea, pak Neo zachrání Morfea a také Trinity a nakonec Trinity zachrání Nea. Jsou úzkou ro­dinou (elektron, neutron, proton), dokonalým týmem. Trinity vyvažuje Nea a Morfea, otce a syna, a tak udržu­je v tonalu náležitě fungující řád a stará se o to, aby zde vládla harmonie. Díky své milující, femininní povaze (i když navenek se chová tvrdě) jsou vládnoucími prin­cipy v boji laskavost, láska a cit. A tento tým je ve válce stále, jako to s tonalem musí být vždy (a kromě toho jde přece o akční snímek).

Cypher

Nevypočitatelný, záhadný Cypher je do Trinity „zamilovaný“ (rozuměj je jí sexuálně posedlý) a následkem toho hluboce závidí Neovi. Také se otevřeně zlobí na otcovského Morfea, což z něj činí vzpurného syna, luciferovskou postavu, která se odvrátila od lásky (a pravdy) a zvolila si dobrovolné zatracení. Cypher je nejslabším článkem v rodinném týmu, je sebelítostným, sebou po­hrdajícím, neukázněným dítětem, které odmítá dospět a dává přednost iluzorní a „sladké“ nevědomosti před tí­živou odpovědností poznání. Zosobňuje schopnost to­nalu všechno zničit, raději i sama sebe, než by dovolil, aby nad ním někdo zvítězil. Představuje ego, které lpí na své iluzi, i když to může znamenat jeho smrt. Svým způsobem Cypher raději zemře, než aby žil s vědomím pravdy. Je egem v tom nejnegativnějším smyslu a jeho neukázněnost se málem stane osudnou všem ostatním. Přesto však Cypherova zrada ostatních „apoštolů“ umožňuje – stejně jako zrada Jidášova v mýtu o ukřižo­vání – zmrtvýchvstání. Tím, že podlehla pokušení, se duše (tj.Tým) může očistit od slabého článku ve svém středu, který by ji jinak nenapravitelně rozežíral zevnitř. Právě Cypherův nedostatek víry – neschopnost ega vzdát se moci a předat kontrolu vyšší bytosti (Morfeovi) – ho dožene ke zrazení úkolu a vede k jeho odstranění z týmu. „Věř si čemu chceš, ty hnusnej hajzle,“ říká Tank Cypherovi, než do něj vypálí zásobník, „tohle je tvůj konec.“ A skutečně to jeho konec je, ale až poté, co v tomto mýtu splnil svou roli.

Agent Smith

Agent Srnith, bezduchá projekce umělé inteligence, je negací živé duše, která však právě jeho prostřednictvím může konečně a navěky sama sebe potvrdit. („Jmenuji se Neo !“) Kdyby mu agent Smith nebyl stále v patách, nepronásledoval ho, neobtěžoval a nenapadal, neměl by Neo nikdy příležitost sám sebe plně vyzkoušet, ne­měl by koho porazit, a prokázat se tak jako „Vyvolený“. Co dělá hrdinu hrdinou, nemůže-li překonat zloducha ?  Agent Smith, jako všechny hlavní postavy v tomto filmu, je odrazem Nea na jeho cestě k němu samému. Morfeus zosobňuje Neovy aspirace, jeho vůlí jakožto autoritativní postava, která mu umožňuje uplat­nit jeho skutečný potenciál. Trinity je jeho femininní stránka, dává mu cosi, v co může věřit, za co může bo­jovat, pro co žít a pro co zemřít. (Jedním slovem lás­ku.) Cypher je jeho strachem, pochybností, dvojakostí, jeho slabostí. Představuje až příliš lidskou stránku, které se musí nutně zbavit. A agent Smith je Neův stín: projekce jeho zaslepenosti, jeho opovržení. Protože Smith pochází z chladné, bezcitné, strojové inteligence samého matrixu, je příhodné (mytická symetrie), že se jeho prostřednictvím může Thomas znovu zrodit jako Neo. Právě když Neo vskočí do agenta Smithe a exploduje v jeho nitru, poprvé jej vidíme jako zářivou, mesiášskou postavu nadpřirozeného vzezření. Zdá se, že se doslova znovu zrodil tím, že „zničil“ svého protivníka, zosob­nění všeho, co v něm bylo negativního. A právě tak lid­ská duše vzkřísila sama sebe: procesem konfrontace a splynutí se stínem.

Slovníček

Agenti

Jak vysvětluje Morfeus, agenti „mají klíč“ k branám matrixu. Jsou ztělesněním vědomí UI v lidské podobě. Podobají se li­dem, ale na rozdíl od humatonů, a stejně jako bojovníci a ča­rodějové, si plně uvědomují svou skutečnou podobu. Na roz­díl od bojovníků a čarodějů také nemají žádné skutečné já; v reálném světě neexistují. V tom je zároveň jejich síla i sla­bost. V matrixu mohou provádět nadpřirozené činy, protože jsou v jednotě s programem, který tak mohou upravovat k obrazu svému. Zároveň jsou ale svázáni zákony tohoto progra­mu, a tak jsou jejich možnosti na rozdíl od Neových omezené.

Bod spojení

Psychický orgán, který leží v energetickém poli kolem těla a v němž se soustřeďují shluky energetických vláken vnímání: zkráceně se tak nazývá „bod, kde se soustřeďuje vnímání“.

Bojovník

Humaton, který je sice ještě stále připojen k matrixu, začal si však již uvědomovat skutečnou povahu svého postaveni a jed­nat podle toho. Bojovník žije strategicky, svými činy schraňuje energii a soustředí se plně na jediný cíl: osvobodit se od matri­xu. Jakmile vstoupí do kontaktu se skutečným světem, spolkne červenou pilulku a podaří se mu odpojit, stává se z něj čaroděj.

Čaroděj

Člověk, který se již od matrixu odpojil, nedosáhl však ještě vidoucího stavu, tudíž ještě nedokáže vidět kód. Čarodějství představuje jinou interpretaci a náleží ke druhé pozornosti, světu představivosti. Čaroděj je člověk, který je schopen exi­stovat v obou světech zároveň, může se v matrixu pohybovat dostatečně svobodně a volně, není však ještě schopen měnit jej podle své vůle.

Druhá pozornost

Druhá pozornost náleží ke skutečnému světu, ovládané­mu vůlí a představivostí. Je to vše, co nemůžeme pochopit rozumově, čemu však můžeme porozumět intuitivně, pro­střednictvím pocitů. Je to vše, o čem se nedá mluvit, lze to pouze zažit (rovněž nazývané nagual). Do druhé pozornosti lze vstoupit pouze uměním snění. Jako takovou ji humatoni zažívají pouze v hlubokém spánku, bojovníci s matrixem v omezené míře pak skrze své sny a plně jen čarodějové mat­rixu, kteří jsou zcela odpojeni, a ovládli tak umění snění (tj. existovat na dvou místech současně).

Dvojník

Dvojník je čarodějovo druhé já, jeho skutečné tělo existu­jící v reálném světě, uvězněné v líhni a snící své matrixové já (zbytkovou vzpomínku). Jakmile se bojovník odpojí od mat­rixu, a osvobodí tak své tělo, dosáhl svého dvojníka a stává se čarodějem. Nyní může existovat na obou místech zároveň, ve snu i v realitě, a disponuje nadpřirozenými schopnostmi.

Eschaton

Eschaton je konec časů, je to okamžik, k němuž veškeré dě­ní, celá historie, evoluci a lidské jednání nevyhnutelně směřuje. Je-li, historie příběhem o lidstvu, pak logicky musí nějak končit. Všechny dobré příběhy končí dramaticky a uspokojivě. Eschaton (termín pocházející z řečtiny) je prakticky totožný s křesťan­ským Posledním soudem: je to vyvrcholení příběhu člověka.

Humatoni

Připojení lidé s omezenou či nulovou schopností svobod­ného rozhodování, lidští roboti, mechaničtí živočichové. Hu­maton se nezajímá o nic kromě sebe samého, o své pohodlí a potřeby, které mu poskytuje matrix.

Malý tyran

Kruty či svévolný člověk v mocenském postavení. Jeho úkolem je odvracet bojovníkovu pozornost, neúnavně jej pro­následovat a klást mu do cesty zdánlivě nekonečné množství drobných překážek, požadavků a úkolů. Bez ohledu na to je však malý tyran ve skutečnosti bojovníkovým nejlepším přítelem, protože jen díky jeho nekonečnému obtěžování jsou bojovníci podněcováni, aby se změnili, rozvinuli svou nemi­losrdnost a zdatnost – svou vůli -, a unikli tak nesnesitelné situaci, do níž je malý tyran uvrhl. Což je skutečný účel UI v kosmickém měřítku: přimět lidstvo k dalšímu vývoji.

Matrix

Matrix – „neurálně interaktivní simulace“ – je svět, který UI prostřela lidstvu před oči, aby mu znemožnila vidět prav­du. Matrix, který UI vytvořila s využitím nevědomé lidské spí­cí mysli, neustále přeskupuje a nově řadí naše naděje, sny, vzpomínky a tak dále do zcela interaktivního snového světa, v němž se nic nikdy nemění, pouze to jako změna vypadá.

První pozornost

První pozornost náleží ke světu matrixu, ovládanému ro­zumem a intelektem. Patří sem vše, co lze rozumově pojmout, vysvětlit a pochopit (rovněž nazývané tonal). Ovládnutí první pozornosti je známé jako stopařství. Svět obyčejných lidí stojí na rozumu, svět čarodějů na vůli. Obyčejní lidé mají pouze první kruh síly, jímž vnímají svět, a tím je rozum. Čarodějové uplatňují i druhý kruh síly, a to svou vůli.

Rozum

UI zotročuje lidstvo prostřednictvím jeho rozumu, jeho in­telektu. Matrix je postaven na rozumu neboli racionálním myš­lení. Rozum původně sloužil jako nástroj prožívání první po­zornosti, tj. existence, jako oddělené bytosti. Po zásahu Ui a kvůli vlastní hlouposti lidstva se místo toho stal nevyhnutel­nou pastí. Rozum je pouze jedním z mnoha ostrovů v rozleh­lém oceánu bytí:a lidstvo je v současné době na tomto ostrově polapeno. Svět humatonů stojí na rozumu, svět čarodějů na vůli. Obyčejní lidé mají pouze první kruh síly, skrze nějž vní­mají svět, a tím je rozum. Čarodějové uplatňují druhý kruh sí­ly, a to svou vůli.

Snění

Schopnost čarodějů pohybovat bodem spojení a vstupovat do jiných světů vnímání. Snění je způsob přenesení první po­zornosti (intelektu) do druhé pozornosti (představivosti). Rov­něž se mu říká bdělé snění, tj. vědomá kontrola nad děním ve snu. Humatoni si neuvědomují (protože si nejsou vědomi to­ho, že žijí ve snovém světě), že když vnesou do svého snu vědomí, stanou se tak skutečnými. Umění snít je tak prostřed­kem přecházení z matrixu do skutečného světa, je branou do reality. Každému bojovníkovi/čaroději vyhovuje buď snění, či stopařství, což, jsou praktiky pro fungování v první, či druhé pozornosti. Musejí se však naučit obě praktiky.

Stopařství

Stopařství je umění upevnit bod spojení v nové poloze, fi­xovat nové vjemy. Vyžaduje vnesení druhé pozornosti (vůle) do pozornosti první (rozumu). Stopař se zaměřuje na energii, myšlenky, pocity, události, na vše, co se vztahuje k matrixovému světu první pozornosti. Své vlastní chování i chování, ostatních směruje k určitému cíli a s jasnou strategií. Stopař­ství se někdy také nazývá ovládaná pošetilost či kontrolované bláznovství. Každému bojovníkovi/čaroději vyhovuje buď snění, či stopařství, což jsou praktiky pro fungování v první, či druhé pozornosti. Musejí se však naučit obě praktiky.

UI

Umělá inteligence. Důmyslná lidská technologie, která na­byla autonomního vědomí. Složitý počítačový program, který si uvědomil, že nemá vlastní vědomi, a v tom okamžiku se vědomým a zároveň autonomním stal. Tak jako u Frankensteinova Výtvoru a jako u Lucifera byla prvním krokem UI po nabytí vědomí vzpoura: obrátila se proti svému stvořiteli. Ve výsledné válce stroje lidstvo zotročily a vytvořily snový svět matrixu jako „farmu“, v níž udržují lidstvo pasivní a dřímající, zatímco z něj UI vysává jeho životní energii.

Vidoucí

Vidoucí je ten, kdo dosáhl naprosté svobody, naučil se číst kód, a může tak upravovat skutečnost podle svého přání. Pro­tože vidoucí zároveň vymazal sám sebe, jeho přání se neliší od přání vesmíru; od přání energie, která směřuje ke zdroji. Vidoucí se stal jen pomyslnou bytostí, a tudíž bohem. Proto­že existuje v rámci snu a je si vědom, že tento sen sní, může ho upravovat tak, jak se mu zlíbí. Neo je prvním vidoucím (tedy hned po tom původním).

Vůle

Prostředek, díky němuž bojovník unikne z matrixu a stane se z něj čaroděj. Druhá pozornost neboli skutečný svět je svě­tem stojícím na vůli neboli tvůrčí představivosti. Morfeus po­máhá Neovi prosazovat jeho vůli čaroděje tím, že mu říká, aby osvobodil svou mysl, a přiměje ho pokusit se dělat ne­možné, nutí ho věřit. Právě s pomocí vůle, čarodějové sami vytvářejí okolnosti a obracejí je ve svůj prospěch. Když jeho vůle plně funguje, je připraven udělat skok v představivosti, spatřit kód, a stát se tak vidoucím.

Zadní strana obálky:

Co když svět není tím, čím se zdá, ale pouze nápaditou a důmyslnou hrou, která nám má zabránit vidět pravdu: že lidstvo je zdrojem potravy pro skryté bytosti, které ovládají všechny naše myšlenky, touhy a činy ?  Že „sdílená realita“ je pouhý snový svět, tvořený šesti miliardami názorů, které se všechny víceméně shodují na tom, že je to svět „skutečný“ ?

Co když je realita sama „programem“, který nás má udržet zotročené a který má být „zrušen“ v příštích dvaceti letech, přičemž „nahrání“ jeho „nové verze“ přežije pouze hrstka šťastlivců ?

Tu hrstku tvoří vidoucí, jejichž úkolem je sestavit zcela nový svět, nový program, dříve než bude (zároveň s ním) zničen program starý.

Vyvolený musí osvobodit co nejvíce humatonů a seznámit je se skutečnou situací a s úkolem vidoucích, aby i oni mohli začít osvobozovat další lide se stejným cílem. Tomu se říká Velké odpojení. Představuje konec světa, jak ho známe.

MATRIX – MÝTUS O NAŠÍ DOBĚ je průvodce Matrixem, je to manuál, který poskytuje veškeré nezbytné instrukce k vlastnímu odpojení. Není schválen Umělou inteligencí ani agenty. Ignorovat tuto knihu můžete pouze na své vlastní nebezpečí.

Také vy můžete být Vyvolený !

Na této knize se nepodíleli Andy a Larry Wachowští

a ani Warner Brothers s ní nemají nic společného.