Elegantní Bůh 13-18

(13)

06.07.09   Miroslav Zelenka

Ve většině pramenů je uváděno, že lidská bytost „zahrnuje“ tři základní složky – tělo, duši a ducha. Samozřejmě posuzováno ze 4. úrovně pravdy „člověk – prostor a čas“. Z jiných úrovní se člověk spíše jeví jako složka duše (ducha). Ve všech třech případech se jedná pouze o různé formy téže pod-staty. Možná lépe vyjádřeno o různě se jevící formy jedné podstaty. Zatímco při určení toho, co je tělo, nebudou asi žádné zvláštní problémy, u dalších dvou složek je to značně komplikovanější. I když i u těla, přesněji u jedné jeho části – mozku, jsou rovněž hraniční oblasti, které budou připouštět dvojí výklad. Posouzení toho, co je ještě vlastností těla a co je již vlastností duše, je v hraničních případech rovněž problematické. Hlavní problémy začnou při pokusu o definování druhých dvou složek a zejména jejich vzájemného vymezení. Nicméně se o to pokusím. Ducha by bylo možno v tomto smyslu zjednodušeně ztotožnit s Bytostí nebo možná přesněji s její částí – „Nadjá“, tedy tou částí, která je „nejblíže“ Bohu, „zajišťuje spojení“ s Bohem. Co je však v tomto případě nejdůležitější, tato složka je neměnná, neprochází vývojem, je stejná pro všechny inkarnace. Duše by se z tohoto zorného úhlu jako složka člověka snad dala vymezit vůči duchu jako ta „část“ Bytosti, která prochází při re-inkarnačním procesu vývojem, to znamená, v každé inkarnaci jsou její vlastnosti alespoň částečně odlišné.

Složky člověka

Duch odpovídá úrovni pravdy č. 2, duše úrovni pravdy č. 3 a tělo úrovni pravdy č. 4.

Při snaze o komplexní rozvoj je nutno se věnovat všem těmto třem složkám.

• Duch – meditace, kontemplace, spojení s Nadjá, nejvyšší poznání.
• Duše – dodržování etických a estetických norem, ovládání emocí, poznání, zkvalitňování osobnosti.
• Tělo – péče o zdraví, zdravý životní styl, uspokojování vlastních potřeb v souladu se zájmy druhých.

Všechny tyto tři složky jsou vzájemně podmíněné, protože tvoří jeden celek a proto nelze ani jednu z nich výrazně zanedbat. Známé lidové rčení praví „v zdravém těle zdravý duch“, což je nutno chápat obousměrně. V případě zanedbání jedné ze složek se toto zanedbání projeví negativně i na dalších dvou složkách.

Často je postup v duchovním vývoji z energetického hlediska charakterizován i jako zjemňování vibrací nebo zvyšování frekvence vibrací. Informačně energetická podstata člověka vibruje na určité frekvenci a při postupu na vyšší úroveň dochází k jejímu zvýšení (zjemnění vibrací). Na tom je možno ukázat vhodnost současné péče o všechny tři složky. Co je např. platné, že při meditaci zjemňuji své vibrace, když po té přijímám potravu s hrubými vibracemi (veškeré maso, ale zejména savců).

Co je platné důsledné přijímání vegetariánské nebo makrobiotické stravy, když nedokážu ovládat své emoce a ubližuji druhým, nebo když dogmaticky až nenávistně odsuzuji ty, kteří mají jiné stravovací návyky nebo náboženské přesvědčení. Kvalitě (výši frekvence) vibrací jednotlivých bytostí odpovídá i aura. Čím vyšší vibrace, tím je i barva (je dána kmitočtem elektromagnetického vlnění) aury výše na barevné škále. Kromě základního zabarvení aury trvalejšího charakteru, jsou i krátkodobější stavy aury, které odrážejí momentální emoční vyladění, ale i přijatou stravu, či ovlivnění aurami ostatních lidí.

Senzibilové tvrdí o některých bytostech, že nemají auru. Toto tvrzení jsem četl např. o některých typech mimozemšťanů. Z absence aury pak bylo vyvozováno, že by se mohlo jednat o roboty. Dovoluji si předložit k úvaze názor, že se nejedná o absenci aury jako takové, ale o absenci aury v námi viditelném (přesněji vnímatelném) spektru. To znamená, že se jedná o infračervenou, popř. u vyšších bytostí o ultrafialovou auru. Osobně se přikláním k názoru, že vše má auru i neživé předměty, protože vše je pouze jednou z forem Bytosti. Vše má určité vib-race a tudíž i auru. Jiná je otázka možnosti tuto auru vnímat vzhledem k frekvenci vibrací.

Intelekt a inteligence

Jedná se o opět o pojmy, které jsou velmi běžně používány, aniž je vždy uvedena jejich definice, protože se předpokládá jejich běžná znalost. Tím dochází často k tomu, že jsou oba používány ve stejném smyslu, nebo jsou zaměňovány, či používány velmi nepřesně.

Jeden z mnoha pokusů o vymezení těchto dvou pojmů při zjed-nodušení používá „intelekt“ ve významu souhrnu znalostí a zkušeností získaných během života. Pojem „inteligence“ pak definuje jako schopnost reakce na novou situaci, nebo schopnost řešit nové situace. Toto jejich vzájemné vymezení se blíží i mému cítění, ale z pohledu myšlenek v této knize uvedených, považuji za nutné je zpřesnit.

„Intelekt“ bych definoval jako souhrn znalostí a zkušeností a schopnost těchto znalostí využít pomocí logického myšlení. Výše intelektu (IKQ – intelektuální kvocient) je tedy dána na jed-né straně množstvím a kvalitou informací získaných během života a mírou schopnosti si je zapamatovat, či spíše ve vhodný okamžik vybavit. Na druhé straně pak je dána stupněm schopnosti logického myš-lení ve smyslu aplikace vybavené informace na konkrétní případ.

Obě složky jsou nutné. K čemu je platné jakékoliv množství informací bez schopností je aplikovat? K čemu je schopnost logic-kého myšlení, když nemá s čím pracovat? Jako příklad bych zde uvedl opět počítač. Na jedné straně počítač s velkokapacitní pevnou pamětí – harddiskem, ale malou operační pamětí a procesorem s malým výkonem a na druhé straně výkonný procesor s minimálním harddiskem.

Pokud je první složka ve výrazné převaze k druhé složce dostáváme obraz „intelektuála“ tak, jak je často používán v pejorativním smyslu slova. Také jsem někde pro takovéhoto člověka četl vtipnou definici: “Intelektuál je člověk, který více slovy než je třeba, řekne více, než ví“.

Zatímco získávání informací záleží víceméně hlavně na touze člověka po poznání a množství získaných informací se dá vůlí snadno ovlivnit, schopnost logického myšlení je podmíněna ge-neticky, i když i zde cvičení napomáhá jeho rozvoji.

Inteligenci bych definoval jako schopnost logického myšlení a in-tuice. Řekl bych, že je to přesnější vyjádření myšlenky, že inte-ligence je schopnost řešit nové situace.
Výše inteligence (IQ – inteligenční kvocient) je dána stupněm schopnosti logického myšlení (LGQ – logický kvocient) a úrovní intuice (IUQ – intuiční kvocient).

Obohacení logického myšlení o prvek intuice je zde dle mého ná-zoru velmi významné. V případě počítače je to prvek, který zcela chybí. Proto by bylo vhodné mluvit u počítačů o umělém intelektu a ne o umělé inteligenci. Všechny velké (ve smyslu zcela nové, převratné) objevy, vynálezy a umělecká díla byly učiněny za pomoci intuice.

Inteligence je především vrozená, i když jak schopnost logického myšlení, tak i schopnost intuice se dá cílevědomě rozvíjet.

Intelekt dítěte a dospělého většinou nebývá souměřitelný, zatímco inteligence ano.

Děti jsou úspěšně používány při brain stormingu (spontánní diskuse za účelem hledání nových nápadů). U dětí většinou intuice funguje lépe, protože kanál, kterým informace přitékají, ještě není zanesen jako u většiny dospělých. Navíc nejsou ovlivňovány a omezovány znalostí již známých řešení.

Jak inteligence, tak i intelekt jsou nutnými činiteli. Bez inteligence nelze vytvořit něco nového, bez intelektu nelze nové sdělit druhým, formulovat, aplikovat. Pro mnohé myslitele bylo největším problémem, jak nově objevené sdělit srozumitelně druhým, nebo vůbec formulovat dosud používanými pojmy.

Jak intelekt, tak i inteligence obsahují prvek logického myšlení. Jemný rozdíl spočívá v tom, že u intelektu je logické myšlení používáno k aplikaci znalostí, u inteligence je používáno k vytvoření pro daný subjekt nových znalostí z již jemu známých faktů.

Jako příklad může posloužit běžný jev, jako je západ slunce.

V určitém časovém úseku je pozorováno slunce, které je již nízko nad obzorem. Na začátku období je výše a na konci období níže. Intelekt funguje následovně. Vyhodnotí dvě po sobě jdoucí polohy slunce tak, že slunce klesá za obzor a na základě dosavadních zkušeností, které s tímto jevem má, udělá závěr, že bude tma, protože tomu tak vždy bylo.

Inteligence bez zkušenosti s tímto jevem pracuje trochu jinak. Stejně jako intelekt vyhodnotí dvě po sobě jdoucí polohy slunce tak, že slunce klesá za obzor. Dále však již musí vyhodnotit, že slunce je zdroj světla a když zdroj světla klesne za obzor, přestane světlo ozařovat krajinu a nastane tma. Navíc inteligence může dojít k závěru, že slunce obíhá kolem země a při zapojení intuice i že slunce stojí na místě a otáčí se Země.

Zajímavý případ „střetu“ vyššího intelektuálního kvocientu s vyšším inteligenčním kvocientem mohu uvést přímo jako zkušenost, kterou jsem zažil.  Dva muži spolu hráli více šachových partií. Jeden z nich měl nižší inteligenční kvocient, ale naopak vyšší šachový intelektuální kvocient (byl členem šachového oddílu, a měl za sebou mnoho šachových partií a znal dobře šachovou teorii – znal zahájení šachových partii až někam k deseti tahům). Druhý měl zjevně vyšší inteligenční kvocient, ale nízký šachový intelektuální kvocient (dalo by se říct, že šachovou teorii v podstatě neznal, i když šachy hrál relativně dobře).

Průběh skoro všech partií byl víceméně stejný. Při zahájení měl první většinou výraznou převahu, protože mohl uplatnit své znalosti. Ve střední části se hra vyrovnala a v závěru, kdy již nastávaly situace, které nemůže šachová teorie předvídat, a nedají se naučit, získal převahu druhý a nakonec zvítězil. (Tak s tím bohužel nemohu s autorem souhlasit. Hraji šachy na mistrovské úrovni a je jednoznačné, že právě koncovky jsou charakteristické prostou technikou, kterou se lze naučit doslova zpaměti. Je to možné díky mechanismu tzv, „typizovaných pozic, resp. situací“ na šachovnici. Existuje nepřeberné množství šachové teorie, které se zabývají koncovkami. Naopak, tam kde selhává šachová teroie, jsou individualizované situace ve „střední hře“.  Zde se může hráč spoléhat v rámci teorie pouze na obecná pravidla strategie a taktiky hry. Pozn. J.CH.).

Kdo používá pouze logické myšlení a nepoužívá intuici, omezuje příjem informací z jiných myslí (telepatie) a vyššího zdroje (channeling).

K dosažení nejvyššího poznání je nutno používat jak intelekt, tak inteligenci. Bez intuice není možno proniknout do oblasti transcendentálna. Logické myšlení však je nezbytný prvek sloužící ke kritickému prověřování informací získaných intuicí. Není správné zcela zavrhnout logické myšlení jako překážku intuitivního poznání. Pouze je nutné pro intuitivní poznání jakékoliv myšlení na čas utišit, zastavit.

Jedním z problémů současné vědy je, že často považuje z jedinou vědeckou metodu používání intelektu, přestože je známo, že na mnoha velkých vědeckých objevech se intuice podílela velkou měrou.

V současné době se pro zjišťování výše inteligence – inteligenčního kvocientu (IQ) používají různé testy, které však mají spo-lečné slabiny. Za prvé, jsou většinou zaměřeny na určité druhy inteligence, zejména tzv. geometrickou. Za druhé, není u nich dostatečně odfiltrována znalost a zkušenost – intelektuální kvocient (po provedení mnoha obdobných testů dochází k řešení jednotlivých otázek testu na základě zkušenosti) a za třetí, téměř vůbec nezjišťují úroveň intuice.

Vzhledem k tomu jsou dosahované výsledky více či méně ne-přesným obrazem skutečných schopností daného člověka. Z toho důvodu také velmi často takto zjištěné IQ neodpovídají výsledkům jednotlivých osob dosahovaných v praxi. Prvek intuice, tvůrčí prvek je nezbytnou součástí mnoha druhů lidské činnosti.

Pro přesnější posouzení osobnosti člověka by bylo vhodné zavést tři testy. Test na zjištění intelektuálního kvocientu (IKQ), test na zjištění logického kvocientu (LGQ) a test na zjištění intuičního kvocientu (IUQ). Výsledná výše IQ by se pak dala popsat zjednodušenou rovnicí IQ = LGQ + IUQ – IKQ.

(14)

11.07.09   Miroslav Zelenka

V mnoha knihách zabývajících se duchovním vývojem se dočtete o egu. Většinou ve smyslu, že je to něco negativního, čeho je třeba se zbavit, ukřižovat ho, nebo ho alespoň umlčet nebo potlačit. Málokdo se však pokouší definovat, co to ego je, čeho se to vlastně máme zbavit. Uznávám, že definice je obtížná, zejména např. při vymezování k pojmům jako duše, vědomí, duch. Ego je vědomí sebe sama (vědomí „já“) jako oddělené entity, jako bytosti, vědomí sebe sama jako jedné z forem Bytosti. V případě, který nás nejvíce zajímá, tj. u člověka, je to vědomí sebe sama jako lidské bytosti, jako jedinečné individuality odlišné od kterékoliv jiné ve Vesmíru. Je tvořeno zejména vzpomínkami, touhami, přáními a emocemi, vztahem k minulosti a budoucnosti. Ego je tvořeno vztahem inkarnované duše ke všemu, co je „nejá“. Vzniká postupně v době mezi početím a narozením a zaniká zcela až při nové inkarnaci.

Ego a egoismus

Z trochu jiného zorného úhlu Ego není nic jiného než vědomí ur-čité postavy v kosmické hře se všemi jejími vlastnostmi, minulostí, přítomností a potencionální budoucností a pokud bychom se tohoto zbavily, zmizí i postava a hra. To, co zbude, je pouze základní vědomí Bytosti – jin a jang.

Za předpokladu takovéhoto pojetí ega, nelze ego omezovat pouze na lidské bytosti. Z regresních terapií máme mnoho informací o tom, že vědomí „já“ mají i nižší vývojové formy Bytosti. Jsem přesvědčen, že většina lidí, kteří jsou společníky (zdůrazňuji společníky, ne majiteli) domácích zvířat jako jsou psy, kočky a koně o tom ostatně vůbec nepochybuje. Mnozí lidé mají podobný postoj i ke stromům, keřům nebo rostlinám.

Nyní, když jsem zavedl toto vymezení ega, pokusím se vyjasnit, jak je to s jeho požadovaným ukřižováním, smrtí nebo jeho odstraněním.  Z uvedeného pojetí ega plyne, že to z podstaty věci není možné. Ego je nedílnou součástí konkrétní inkarnace (transinformace – vysvětlení tohoto pojmu je v kap. VI. – odd. „Pojem inkarnace“). Tvoří nezaměnitelnou osobnost.

I ve stavech hlubokého spánku, bezvědomí, klinické smrti a do-konce i po smrti mysl pracuje, „je při vědomí“ a je si vědoma sebe sama. Ani po smrti se nevytratí vzpomínky na uplynulý život a dokonce ani touhy a přání., i když ty se většinou do určité míry mění. Ega se není možné zbavit, není možno se zbavit sebe.

Ego je role, kterou jsme si přišli zahrát a té se nemůžeme zbavit. Čeho se ale můžeme zbavit, je egoismus, což není nic jiného, než ztotožnění se s touto rolí, určitá forma závislosti na této roli.  A opět, abychom se ho mohli zbavit, je nutné pochopit, co to egoismus ve své podstatě je. Egoismus nelze redukovat pouze na uspokojování vlastních potřeb bez ohledu na zájmy druhých, na stav (pocit) zdánlivé oddělenosti jednoho ega od jiného ega nebo jiných eg. Podstatou egoismu je stav zdánlivé oddělenosti od Boha. Ego se musí zbavit egoismu. Musí se zbavit pocitu, že nejá je od-dělené od já. Musí pochopit, že já je součástí nejá. A musí to nejen pochopit, ale musí to i žít.

Aby toho dosáhl, musí prohlédnout základní omyl, kterým je ztotožnění „já“ s tělem. Pravou podstatou „já“ je Bytost, přesněji její „část“ Nadjá.

Samostřednost člověka

Samostřednost člověka dnešní civilizace je zvláštní jev, mající jeden z pramenů v egoismu. Naše západní civilizace a kultura má neustále tendence takřka ve všech oblastech se považovat za střed. Střed Vesmíru, střed času, střed vývoje civilizací, vývoje člověka jako Bytosti, což je možno vystopovat i v ezoterních naukách. Z toho pak bohužel často pramení pocit výjimečnosti a výlučnosti člověka a této západní civilizace.

Při zkoumání této otázky jsem si vytvořil pro sebe pracovní hypotézu, že tato iluze může pramenit z jedné vědomě či podvědomě vnímané skutečnosti.  Ať už se jedná o prostor nebo čas, dá se říct, že všemi směry je od nás nekonečno (více než dvěma směry i u času, připustíme-li více časových dimenzí – viz kapitolu 6.). Z toho se pak podvědomě vyvozuje závěr, že když jedním směrem je nekonečno a druhým rovněž, je na oba konce stejně daleko, a proto my jsme uprostřed. Tuto zvláštní iluzi středu podporuje i to, že nekonečno jako nekonečno na první pohled nevypadá. Vždy, když nějakým směrem pohlédnu, ať už v prostoru nebo čase, vidím na první pohled nějaký obzor, i když třeba hodně vzdálený.

Lucidní snění, OBE

Lucidní snění (bdění ve snu) není zcela přesně to samé, co tzv. OBE (out of body experience – to znamená zážitky mimo tělo). Při lucidním snění (pro nějž se také používá název astrální cestování) se vědomí člověka dostává do astrálního světa, výjimečně i do vyšších světů, zatímco při OBE se vědomí člověka pohybuje v tomto našem hmotném, tzv. reálném světě. V obou případech je společné to, že duše opouští tělo. Toto dělení je však také pouze otázkou definování pojmů a oba pojmy mohou být chápány i jinak.

Přesněji by se tento jev však dal popsat spíše jako přesun kon-centrace vědomí mimo tělo (přesněji mimo vědomí těla), protože žádné tělo neexistuje a proto ho duše ani nemůže opustit. Není nic jiného než Vědomí.

Proto i toto dělení není úplné dogma, protože pro vyspělé bytosti, popř. při mimořádných stavech jako např. NDE (near death experience – zážitky blízké smrti) nebo po požití silných psychotropních látek (ayahuasca, iboga apod.) je možné přecházet mezi tě-mito dvěma stavy vědomí. To znamená z astrálního světa do fyzického světa a obráceně.

Vždy a zcela bez výjimek vše v dějinách lidstva bylo zneužito a to většinou k získání moci nebo peněz. I takové vznešené věci ja-ko víra v boha, láska k bohu, láska obecně i mateřská láska, vše bylo zneužito.

Z tohoto zorného úhlu je nutno přistupovat i k prostředkům slou-žícím k dosažení stavů rozšířeného nebo změněného vědomí. I ty jsou zneužívány ke zcela jiným účelům, než byly původně zamýšleny. To by však nemělo být důvodem k jejich apriornímu odsouzení. Vždy je nutno posuzovat k dosažení jakého cíle jsou prostředkem. A zda jsou vůbec ještě prostředkem, zda se již nestaly cílem.

Jeden jediný důvod může jejich použití ospravedlnit a to je du-chovní rozvoj člověka. K tomuto účelu také byly lidstvu původně dány.  Aby nedošlo k nedorozumění, upozorňuji, že v žádném případě nelze prostředky k dosažení stavů rozšířeného nebo změněného vědomí zúžit na psychotropní látky nebo dokonce drogy včetně alkoholu.

(15)

12.07.09   Miroslav Zelenka

Při správně provedené regresní terapii (rozpomínání na minulé životy, přesněji řečeno přenesení koncentrace vědomí do minulých životů – jiných stadií vývoje Bytosti), by nemělo dojít ke změně tzv. minulosti v představách člověka, ale ke změně postoje bytosti k této minulosti. Záměrně uvádím bytosti a ne člověka, protože se nemusí jednat vždy o inkarnace do člověka. Protože však minulost i přítomnost existují současně a jedná se tu stále o tu samou Bytost, dochází tak skutečně ke změně postoje bytosti k minulosti i v té minulosti (pro ni je to v té inkarnaci sa-mozřejmě přítomnost) a ne jen v představách současné inkarnace  člověka. Podle mého názoru je při provádění regresní terapie vhodné se zaměřit na změnu postoje bytosti k té situaci v minulosti, která má vztah k problémům, které má člověk v současnosti. Zdůrazňuji, že by se mělo jednat o změnu postoje té bytosti, která prožívá minulost. Pro to je dost často nezbytné pochopit, proč k takovéto situaci došlo, což většinou znamená vrátit se při terapii i do období předcházejících této situaci (většinou předchozího života). Když člověk plně pochopí, co je skutečnou příčinou vzniku většinou nepříjemné situace, dokáže mnohem snadněji a kvalitněji změnit svůj vztah k této situaci. Tento názor vychází z předpokladu, jakým způsobem dochází k léčebným účinkům regresní terapie.

Regresní terapie

Léčebné účinky regresní terapie se projevují tak, že dochází ke změně postoje inkarnované „části“ Bytosti v „minulosti“. Protože však vše se děje současně, tak v souladu s uváděným modelem jsoucna, dochází také ke změně inkarnované „části“ Bytosti v pří-tomnosti (viz obr. č. 17 – kap. VII str. 122).

Pro lepší pochopení je nutno si znovu uvědomit, že není nic ji¬ného než Vědomí, takže je pochopitelné, že změna postoje, tj. změna vztahu bytosti k „realitě“ je změnou reality. Pro lepší srozumitelnost se to pokusím ukázat na příkladu. Když hráč hraje na počítači hru, vnímá hru jako virtuální realitu a je zcela nepochybné v tomto případě, že není vůbec rozhodující vlastní hra (její úroveň, kvalita, průběh ani výsledek), ale jen a pouze vztah hráče ke hře, kterou hraje. Po skončení hry zůstane jen a pouze vztah hráče k ukončené hře v jeho paměti, ať už se jedná o emociální nebo intelektuální vjemy.

Obdobně by s dalo říct, že rozhodujícím pro Bytost je její vztah k realitě, která je, jak už jsem mnohokrát uvedl, v teorii mentalismu vždy pouze virtuální. Z určitého zorného úhlu by se tedy dalo říct, že člověk není ničím jiným než svými vlastními vztahy k virtuální realitě. Pokud tedy dojde ke změně některého vztahu, dojde i ke změně části Bytosti, v našem případě člověka jako součásti vícedimenzionální Bytosti.

Uvedu velmi jednoduchý příklad (pro tyto účely je velmi zkrácen). Jednoho muže, který byl v tomto životě velmi slušným člověkem, stále bolela hlava a žádná lékařská vyšetření nebyla schopna zjistit příčinu. Proto se podrobil regresní terapii.  Při ní byl uveden do minulého života, ve kterém byl v mládí nešťastnou „náhodou“ udeřen do hlavy velkým kamenem a zbytek života tím velmi trpěl. Regresní terapie byla ukončena a bolesti hlavy se skutečně zmírnily, ale úplně neustoupily a po čase se opět začaly zhoršovat. Proto bylo přikročeno k další regresi.

Při ní byl muž uveden do života předcházejícího životu, ve kterém byl udeřen do hlavy. V tomto předminulém životě vykonával práci kata a vzhledem ke své krutosti cítil při popravě prováděné useknutím hlavy vždy velké potěšení až radostné vzrušení. Když muž pochopil, proč byl v minulém životě postižen a výrazně změnil svůj postoj k práci kata v předminulém životě, došlo k podstatnému a trvalému zlepšení jeho bolestí hlavy.

Otázkou zůstává, která je ta správná regresní terapie. Zde bohužel mohu nabídnout pouze definici v kruhu, protože správná je ta terapie, jejímž výsledkem je právě změna postoje bytosti k určité skutečnosti či události, ať už tomu budeme říkat minulost, současnost či budoucnost.

Za předpokladu fungování regresní terapie na základě uvedených principů jsem přesvědčen, že léčebné účinky by měly mít i progresní terapie (přenesení koncentrace vědomí do budoucích životů – vzpomínky na budoucnost). Alespoň mám za to, že to logicky vyplývá z modelu, který je v této knize předkládán.

Rozpory jednotlivých – ismů

Mnohaúrovňovost pravdy a nepochopení tohoto jednoho ze základních principů poznávání světa je jedním a možná hlavním z důvodů zdánlivé rozpornosti jednotlivých náboženských směrů a -ismů. Problém spočívá v tom, že oni mají vlastně všichni pravdu a pro tu svou pravdu mají i dostatek svých důkazů, ať už jsou to důkazy vědecké, teologické nebo transcendentální.

Abychom byli schopni pochopit pravdu těch druhých, je vždy důležité zkoumat, z které úrovně pravdy je nám ta pravda předkládána.  Zvláštní jsou rozpory v základních otázkách i příbuzných náboženství. Jako příklad bych uvedl následující rozdíl. V Indii je (bylo) spáchání sebevraždy za jakýchkoliv okolností nejtěžším hříchem. V Japonsku je (bylo) nejtěžším hříchem za určitých okolností sebevraždu nespáchat.

Znovu upozorňuji, že následující kategorizace je nutně zjednodušující a hranice mezi jednotlivými kategoriemi jsou velmi mlhavé a nezřetelné a jsou směry a -ismy pohybující se na hranici mezi dvěma kategoriemi. Pro zařazení příkladů -ismů do jednotlivých kategorií jsem použil jejich základní směřování a přiznávám, že sám cítím jejich problematičnost. Nejedná se mi však v této části o přesné a úplné zařazení jednotlivých -ismů do správných škatulek. Hlavním smyslem je upo-zornění na důvody zdánlivé rozpornosti a mnohdy nesmiřitelnosti různých směrů snažících se o výklad Světa.

Většina velkých světových náboženství ve své původní křišťálové podobě, nezkreslené věky a nezdeformované ideology využívající a zneužívající víru v nejvyšší ideje ke svým cílům, k nám promlouvá z 2. nejvyšší úrovně pravdy – „Vědomí – Stvořený svět“ v rámci kategorizace zavedené v této knize. Jako příklady náboženství této úrovně pravdy uvádím budhismus, hinduismus, křesťanství. Současně do této kategorie se dají zařadit i některé filosofické směry doby dávno minulé i přítomné (např. model jsoucna Paula Bruntona je možná nejlepší ukázkou).

Na logickou otázku, proč je opomenuta úroveň nejvyšší „Bůh – Univerzum“ se pokusím odpovědět možná pro někoho ne zcela dostatečným způsobem. Z této nejvyšší úrovně již není nic, co by k nám promlouvalo, pravda na této úrovni je pro nás nesdělitelná a není pochopitelná rozumem. Je možné pouze „zahlédnout“ záblesky této pravdy ve stavech rozšířeného vědomí (ať už tomu někdo říká osvícení nebo halucinace). A tyto záblesky také probleskují do uvedených náboženství a prosvětlují tak pravdy 2. úrovně.

Do kategorie 3. úrovně pravdy – „Bytost – reinkarnace“ bych zařadil šamanismus a náboženství přírodních národů (náboženství afrických domorodých kmenů, Aborginců apod.).

Do kategorie 4. úrovně pravdy – „člověk – prostor a čas“ jsem si dovolil zařadit (a to jsem si asi dovolil dost) institucializovaná náboženství, jejichž typickými představiteli jsou křesťanství (zejména v pojetí katolické církve) a islám. Rovněž sem patří všechny sekty se svými „náboženstvími“. Nepochybně i v těchto náboženstvích jsou záblesky poznání pravdy vyšších úrovní, tak jak je to ostatně u všech -ismů na všech úrovních pravdy, protože nic nemůže zcela zapřít svůj „božský původ“.  Samozřejmě do této kategorie patří všechny -ismy odvozené od materialismu a jejich základ karteziánsko-newtonovské paradigma.

Zde bych znovu připomenul podobenství o úrovních pravdy z „Úvodu“. Válec se zde jeví z každé úrovně jako jiný útvar. I z tohoto modelu je patrné, že pochopit pravdu jiné úrovně je za běžných okolností daleko snazší v případě, kdy vyšší úroveň se snaží pochopit pravdu nižší úrovně.  Je jednoduché z pohledu třídimenzionálního systému si předsta-vit, že válec se promítá do dvojdimenzionálního vesmíru jako ob-délník, kruh nebo elipsa.  Daleko náročnější je představit si z pohledu dvojdimenzionálního vesmíru při vnímání obdélníku, kruhu nebo elipsy, že se jedná o ten samý objekt, či dokonce vytvořit myšlenkovou konstrukci válce. Dobře víme, že představa čtyřdimenzionálního objektu je pro nás v podstatě nemožná, i když s takovými objekty matematika dokáže pracovat.

Z tohoto podobenství je zřejmé, že i z pohledu té samé úrovně se pravda může jevit různě a proto jsou zásadní rozpory i mezi -ismy té samé úrovně, které jsou tím větší, o čím nižší úroveň se jedná. Naopak je pochopitelné, že o čím vyšší úroveň se jedná, tím jsou její zastánci tolerantnější, protože jsou schopni chápat i pravdy nižších úrovní.
O čím nižší úroveň se jedná, tím se zdá pravda jednodušší a jednoznačnější a její zastánci mají proto tendenci být dogmatičtější a fanatičtější a jsou proto původci většiny velkých světových konfliktů.

Naše vnímání Světa probíhá tím způsobem, že nevnímáme Svět přímo, ale vytváříme si v našem vědomí model Světa a s tímto modelem pak pracujeme při našem uvědomování si Světa. To je důležité mít stále na mysli, zejména když nám dělá problémy pochopit odlišné názory na jednotlivé detaily Světa. Stejně vypadající detail zasazený do odlišného modelu vypadá jinak, i když se jedná o „optický“ klam. (obr. č. 11). U obrazce a) i b) je úsečka ohraničená jednou vnitřními a jednou vnějšími šipkami zcela stejně dlouhá, i když to tak nevypadá.

Pro všechny úrovně pravdy platí určité zákony, které je možno poznávat a definovat tak, aby je člověk mohl využívat a řídit se jimi. Problém spočívá v tom, že zastánci pravd nižších úrovní odmítají uznat a většinou vůbec připustit možnost existence pravd vyšších úrovní. Ale i na druhé straně bývá někdy tendence ze strany zastánců pravd vyšších úrovní znevažovat a zlehčovat pravdy nižších úrovní. To někdy pramení z nechuti a možná neschopnosti některých teoretiků velkých pravd vyšších úrovní žít v tomto světě, protože jejich úroveň duchovního vývoje neodpovídá pravdám, které hlásají.

Z rozdílností úrovní pravd plynou hlavní názorové rozdíly a v mnoha případech jejich nesmiřitelnost podpořená egy jejich hlav-ních tvůrců a zastánců a ve velké většině případů i proměnou toho kterého -ismu na ideologii sloužící k materiálnímu prospěchu.

Velmi zajímavé jsou argumenty těch „správně věřících“, i když si třeba říkají materialisti nebo skeptici. Na dotaz proč odmítají zkoumat něco, co je mimo jejich úroveň pravdy, odpovídají velmi „logicky“ – „Přece nebudu zkoumat něco, o čem vím, že neexistuje“. Nic nového pod sluncem. Mnohokrát v dějinách lidstva vydávaly hlavy učené svojí víru za znalost a staly se tak terčem posměchu svých potomků. Lidstvo jako celek je asi stále ještě nepoučitelné.

Zcela logické mi pak připadá, že čím je určitý -ismus na nižší úrovni pravdy, tím jeho zneužití napáchalo a bohužel ještě napá-chá více škod v dějinách lidstva. Škodami nejsou míněny pouze na první pohled zřejmé škody na životech, majetku a ekologii, ale i škody spočívající v nesvobodě určitých vrstev nebo skupin lidí či celých národností a národů anebo v ničení kulturního dědictví lidstva.

Nové náboženství musí k dnešním lidem mluvit dnešním jazykem. Musí být filozofií, která bude základem pro nové pojetí vědy a to takové vědy, která nebude postavena proti náboženství, ale stane se jeho žádaným partnerem. Proroci jsou vlastně učitelé. Ti musí mluvit jazykem doby a vstřebávat nové poznatky. Nemohou pouze vycházet z tisíce a ví-ce let starých neměnných nauk, které se obracely ke svým současníkům a řešily problémy tehdejší doby.

Všichni velcí proroci se snažili přiblížit lidem obraz skutečnosti. Ale činili to takovým způsobem a slovy, aby byly srozumitelné lidem s tehdejší kulturou a stupněm vzdělanosti, lidem, kteří měli zcela odlišnou představu o světě a Bohu. Proroci nepřinášeli nauku, která by měla být navždy jedinou naukou pro celé lidstvo. Přinášeli nauku určité skupině lidí a pro určitou omezenou dobu. Jejich slova, která byly určeny zcela někomu jinému a za zcela jiné situace, však byly vzata jako základ neměnných dogmat.

A to ještě je stále řeč o tom lepším případě, kdy nebyla zkomolena, vědomě nebo nevědomě překroucena či přímo zneužita ke zcela jiným cílům. Tak došlo k tomu, že původní poselství o té jediné skutečnosti a jeho smyslu se pro dnešního příjemce takřka vytratilo.

Závěrem k této otázce si neodpustím ještě jednou zdůraznit, že při posuzování pravdivosti toho kterého konkrétního tvrzení jakožto relativního aspektu pravdy absolutní, je nutno vždy mít pečlivě na zřeteli, z které úrovně pravdy toto posuzování provádím, protože při extrémním zjednodušení oběma směry lze prohlásit, že pravdivé je každé tvrzení nebo že pravdivé není žádné tvrzení.

(16)

18.07.09   Miroslav Zelenka

Proč je tolik různých paradigmat (myšlenkových modelů jsoucna) a proč jejich autoři, jejich přívrženci jsou tak výluční a nesmiřitelní vůči jiným modelům jsoucna a jejich autorům, přívržencům, z čehož vyplývají konflikty všeho druhu a všech úrovní? Pochopení principu vzniku různorodosti paradigmat je základním myšlenkovým procesem umožňujícím, když nic jiného, alespoň toleranci k jiným paradigmatům a tím i předcházení možných konfliktů všeho druhu. Vnímání (míněno smyslové i mimosmyslové) by se dalo, zejména pro účely tohoto článku, popsat jako určitá forma rezonance vnímajícího subjektu s vnímaným objektem. Z tohoto pojetí vnímání plyne, že frekvence vibrací našeho vědomí je určující pro rozsah toho co vnímáme, obdobně jako náš zrak a sluch se pohybují v určitém vlnovém rozsahu a přitom horní i spodní hranice tohoto vlnového rozsahu je u různých lidí rozdílná.

Poznání a frekvence vibrací vědomí

Frekvence vibrací určitého vědomí určuje, které aspekty boha může toto vědomí vnímat, které aspekty boha mají odpovídající frekvenci, a tudíž rezonují s poznávajícím vědomím.

Proto všichni vnímáme sice jen některé určité aspekty boha, ale vnímáme tak boha, i když to tak mnozí nenazývají a velmi by se takovému označení bránili.

Protože existuje pouze jeden bůh, který je vším, všichni včetně ateistů vnímáme jednoho boha. Protože však různí lidé mají různou frekvenci vibrací vědomí a tím i rozsah vnímání, každý vnímá jiné aspekty boha, které odpovídají jeho rozsahu vnímání. Vzniká tak dojem, že mnozí vnímají jiného boha, či případně, že vnímají svět, který žádného boha neobsahuje, přesto, že vnímají pouze rozdílné aspekty téhož boha.

Zároveň ale platí i to, že každý z nás má svého boha, protože každý vnímá ten aspekt boha, který je schopen vnímat vzhledem k úrovni svého vědomí (jeho vibracím). Vzhledem k omezenosti našeho vnímání a nekonečné rozmanitosti boha, vnímá každý pouze určitou omezenou množinu aspektů boha a tato množina se zcela nekryje s množinou aspektů boha žádné jiné bytosti. Proto každý vnímá boha alespoň částečně odlišně od ostatních.

Z tohoto úhlu pohledu lze říci, že i ateisté a materialisté mají svého boha, protože oni vnímají ty aspekty boha, které se jim jeví tak, jako by žádný bůh neexistoval.

Ateisté věří tomu, co vnímají, tj. svět neobsahující žádnou „nadpřirozenou“ inteligenci. Rovněž i např. satanisté věří ve svého boha, protože vzhledem k frekvenci vibrací svého vědomí a tím i k rozsahu svého vnímání, vnímají ty aspekty boha, které jiní nazývají satanem. Mnozí jsou opravdu přesvědčeni, že takový je bůh, i když mu říkají satan, nebo Lucifer, protože se lidé sjednotili na takovémto názvu pro tyto určité aspekty boha.

Velká většina lidí (včetně velmi nábožensky založených lidí a na druhé straně zarytých ateistů) je rovněž přesvědčena o tom, že oni vnímají toho jediného pravého boha a protože nejsou schopni vnímat další aspekty boha (ani mimosmyslově) vzhledem k rozsahu svého vnímání, jsou přesvědčeni, že žádné další aspekty boha neexistují. A naše západní civilizace měla a má velmi často tendenci prohlašovat to, co (zatím) není schopna vnímat, za neexistující.

Jen málo lidí je schopno poznat a připustit si, jak nekonečně bůh přesahuje jejich schopnost ho vnímat. A to ještě lidé s touto schopností jsou schopni vnímat boha v mnohem širším rozsahu než ti, co tuto schopnost nemají. Schopnost širšího vnímání božích aspektů však nelze zužovat pouze na vnímání vyšších frekvencí vibrací. I směrem k nižším frekvencím vibrací je bůh nekonečně rozsáhlý. Při pochmurně pesimistické vizi našeho světa si možná někteří nedovedou představit, že v porovnání se Zemí by mohlo být ještě něco nižšího (horšího), což je však hluboký omyl pramenící z neznalosti. Pro plné pochopení polarity stvořeného světa je důležitá i schopnost vnímat aspekty boha odpovídající nižším frekvencím vibrací. Dalo by se zjednodušeně říct, že čím širší rozsah vnímání, tím větší šance na pochopení polarity stvořeného světa. Proto při tzv. rozšířeném vědomí i vnímání nižších frekvencí vibrací přispívá k celkovému poznání podstaty světa.

Proč se zdá, že mnoho lidí vnímá stejného boha? To je dáno tím, že pro to, co vnímáme (když můžeme vnímat každý něco částečně odlišného a ani není způsob, jak ověřit to, co vnímá ten druhý) se sjednotil určitý jeden pojem. Pod tímto pojmem ale může vnímat každý trochu něco jiného. Například vjem z určité vlnové frekvence světla můžeme vnímat každý trochu nebo i výrazně jinak (např. barvoslepí oproti „normálně“ vidícím), ale každý to nazve třeba modrou barvou, protože mu bylo řečeno, že vjem této vlnové frekvence světla je modrá barva.

Každé lidské vědomí pracuje v určitém rozsahu frekvence vibrací. Když přichází dítě na svět, odpovídá jeho vědomí určitému rozsahu frekvence vibrací. Tento rozsah frekvence vibrací nemusí a dokonce většinou neodpovídá rozsahu frekvence vibrací prostředí, do kterého se dítě narodilo a v němž žije.

Takové dítě do jisté míry pak svoji frekvenci vibrací přizpůsobuje frekvencím vibrací, které se vyskytují v jeho okolí a kromě toho jsou jeho vibrace tlakem okolí přizpůsobovány vibracím okolí. Proto je dítě zpočátku schopno vnímat i to, co jeho okolí není schopno vnímat. Takové vjemy dítěte, které jsou mimo rozsah frekvencí vibrací okolí, jsou pak často tímto okolím prohlašovány za výmysly, nesmysly, sny, halucinace apod. Tím je dítě utvrzováno v tom, že to co vnímá, neexistuje a přejímáním těchto názorů dochází u něj k postupnému zužování hranice vnímání.

Velká většina lidí má tendenci považovat to, co je schopna vnímat (opět nutno zdůraznit, že jak smyslově tak i mimosmyslově) díky svému rozsahu frekvence vibrací, za jedinou skutečnost (mimo níž nic neexistuje). Jakékoliv jiné vjemy a poznání ostatních, které jsou mimo tento rozsah, pak považuje za halucinace, psychickou nemoc, výmysly, případně dokonce podvod jakýchsi podivínů, bláznů, hlupáků či podvodníků. To se týká i tzv. vědců a jejich „skeptické“ odnože obzvlášť. Při připodobnění celkového vnímání k jedné jeho části, tj. k vidění, tito lidé a „vědci“ zejména tvrdí že neexistuje žádné infračervené a ultrafialové záření, protože oni ho nejsou schopni vidět.

Neschopnost vnímání aspektů boha, které jsou mimo rozsah frekvence vibrací daného vědomí, se nemusí týkat pouze vyšších frekvencí vibrací, ale i nižších frekvencí. Proto mnozí nedokážou pochopit způsob uvažování, motivaci a činy ostatních, protože sami nejsou schopni vnímat nižší frekvence vibrací a tomu odpovídající aspekty boha. Lidé, kteří si redukovali boha na lásku, mají problém pochopit, že bůh je i něco jiného než láska, že je i neláska, a že někdo může rezonovat s tou částí boha, co je neláska.  Ti, co dosáhli vyšších frekvencí vibrací, jsou lépe schopni pochopit vnímání nižších frekvencí vibrací, protože si je „pamatují“ z předchozího života či životů.

Lidem, jejichž vědomí se pohybuje v rozsahu nižších frekvencí vědomí, se aspekty boha vyšších frekvencí vibrací dají „vysvětlit“ jen velmi obtížně, protože oni přece jasně vidí, že skutečnost, jak je jim popisována, taková není. Teprve když se u nich podaří zvýšit frekvenci vibrací, začnou rezonovat s „vyššími“ aspekty boha. Nejlepší pomoc na cestě k poznání boha je pomoc směřující ke zvýšení frekvence vibrací vědomí daného člověka.

Ateisté, materialisté a ortodoxní vyznavači náboženství jako je křesťanství, islám či judaismus (náboženství s personifikovaným dogmaticko-materialistickým pojetím boha) jsou si rozsahem frekvence vibrací vědomí velmi blízcí, vzhledem k tomu, že rezonují se stejnými aspekty boha. Tímto aspektem boha je tzv. hmotný svět, protože obě tyto zdánlivě rozporné skupiny uznávají existenci hmoty a hmotného světa.

Na základě uvědomění si této skutečnosti je snazší pochopit, jak někdo bůže být svým přesvědčením současně např. „skeptický vědec“ a zároveň katolík.

Poznámky

Ve světle mentalismu je princip účinku mnoha metod léčitelství vysvětlitelný poměrně jasně bez logických nedostatků. V jakémsi článku jsem četl zdůvodnění toho, proč by měli lékaři a léčitelé spolupracovat. Dle tohoto zajímavého přirovnání by se léčitelé měli věnovat diagnostice a opravě softwaru a lékaři opravě hardwaru. A tak, jak je zbytečné opravovat hardware, je-li vadný software, tak nepomohou opravy softwaru, je-li poškozen hardware. Podle teorie mentalismu toto přirovnání má mírnou vadu na kráse, která spočívá v tom, že vše je jen software a i zdánlivý hardware je vlastně virtuální realitou.

V této souvislosti mě překvapuje evidentně zaslepený přístup lékařů – teoretiků, kteří tvrdí kolik činí náš kalorický příjem ve vztahu ke kalorickému výdaji nutný k tomu, abychom přežili. Když pominu světce jako matka Tereza, které údajně k životu stačila jedna hostie denně, nebo zatím dostatečně neověřené zprávy o skupině lidí, kteří v Austrálii již vydrželi bez jídla půl roku, stále mi zbývá jeden zcela prokázaný fakt. Na statisticky opravdu velké skupině nedobrovolníků bylo dle mého názoru jednoznačně prokázáno, že kalorický výdej může dlouhodobě převyšovat kalorický příjem. Jedná se o lidi, kteří po dlouhou dobu těžce pracovali v koncentračním táboře, dostávali zcela minimální stravu, a přesto přežili. Toto je dle mého názoru jasný důkaz, nenapadnutelný běžnou námitkou statistické neprůkaznosti pro malou četnost jevu.

Za bytost dosahující nejvyššího stupně vývoje ještě v rámci kategorie člověk bývá považován tzv. Člověk osvícený. Osvícení musí obsahovat prvek intelektu, protože vyšší spojení s Bohem bez obohacení o prvek intelektu odpovídá nižším vývojovým stupňům. Bez intelektuální složky, bez poznání může být člověk mystikem, světcem, ale nemůže být osvícený.  Poznání je většinou již získáváno v předchozích životech. Podle moudrosti člověka (zjednodušeně řečeno – poznání používaného pro účely dobra) je možno přibližně odhadnout na jakém stupni vývoje se konkrétní lidská (a nejen lidská) bytost nalézá.

Je mnoho příkladů, kdy se člověk dostal na vyšší úroveň vývoje intelektu, ale bez odpovídajícího rozvoje duchovní složky. Vysoká inteligence a popř. i další (např. senzibilní, tvůrčí, léčitelské) schopnosti tohoto člověka umožnily takové postavení v lidské společnosti, které způsobilo velký nárůst ega, což následně způsobilo zneužití těchto schopností pro získání ještě lepšího postavení (moci, peněz). To pak následně způsobilo zbrždění duchovního vývoje a často i pád na nižší vývojový stupeň intelektu v příštích inkarnacích. Čím je člověk výše, tím větší má odpovědnost a tím hlubší může být pád a tvrdší dopad.

Dalo by se to přirovnat k horolezectví, kdy šplháte na strmou skálu bez zajištění. Čím jste výše, tím jste blíže k vrcholu, ale tím horší může být pád, pokud uděláte chybu. Čím jste blíže k vrcholu, tím je skála strmější a lezení obtížnější, ale zase na druhé straně vás posiluje naděje, že již brzy dosáhnete vrcholu. Čím jste blíže vrcholu, tím je obtížnější se vracet a někdy je to již v podstatě nemožné.

Nástrahy čekají na tzv. duchovní cestě. Mnoho lidí při určité práci na sobě nebo i spontánně získá určité schopnosti, které je vyvýší nad ostatní. A ostatní to také „vyvoleným“ dávají najevo svým obdivem. Bohužel při tom dost často dochází k nárůstu ega, čímž dojde v mnoha případech ke ztrátě těchto sil. To však mnozí již neunesou a před svými obdivovateli a přívrženci jsou nuceni schopnosti předstírat a stanou se pouhými podvodníky.

V. kapitola – Prostor a čas

Hmota

Původně jsem zamýšlel nazvat tuto kapitolu hmota, ale potom jsem dospěl k názoru, že pojem hmota je problematický a kromě toho užší než časoprostor. Proto jsem nakonec zvolil název prostor a čas.

Co je to hmota? Existuje vůbec něco jako hmota. Ano, ale pozor opět, z které úrovně pravdy se na věc díváme. Jsme na úrovni dejme tomu č. 4 – „člověk – prostor a čas“. A z tohoto úhlu pohledu hmota v té formě, jak ji popisují, nejmodernější vědecké poznatky nepochybně existuje a je nutno se jí věnovat.

Vícedimenzionální vesmíry

Nejnovější vědecké teorie, které jsou pokusem o sjednocující teorii „všeho“, uvádějí, že náš Vesmír je uspořádaný tak, že jeho základními stavebními kameny jsou jednorozměrné struny. Podle toho, jak tyto struny „vibrují“ projevují se jako jednotlivé částice – základní prvky hmoty. To znamená, že vše je v podstatě redukováno na vibrace, tak jak uvádějí téměř všechny dávné mytologie.

Dle jednoho z předpokladů teorie superstrun jsou v našem Vesmíru 3 prostorové dimenze a 1 časová dimenze plně rozvinuty a 7 (6) prostorových je svinuto. Paralelní vesmíry se vyskytují ve stejném časoprostoru s tím, že mají rozvinuty a svinuty jiné dimenze než náš vesmír. Teoreticky by tak z toho plynula jedna z mnoha možností, tj. existence 7 paralelních vesmírů, jak uvádějí některé mytologické a esoterické prameny. Míněny jsou vesmíry se 3 prostorovými a 1 časovou dimenzí. Vesmíry srovnatelné s naším Vesmírem a existující paralelně s naším Vesmírem, což umožňuje za určitých předpokladů přestup mezi těmito jednotlivými paralelními vesmíry. Vesmírů neparalelních k našemu Vesmíru je samozřejmě nekonečně mnoho. Jsou však mimo naše možnosti časoprostorového poznání.

Kromě toho však si lze představit i modely vícedimenzionálních vesmírů. Ty pak jsme schopni vnímat na naší smyslové úrovni jako průnik do našeho čtyřrozměrného Vesmíru. Z toho se dá odvodit hypotéza, že člověk (samozřejmě nejen člověk) je průnik vícedimenzionální Bytosti do našeho Vesmíru (našeho časoprostoru). Takto se dá vysvětlit mnohé z toho, co se nám zdá nepo-chopitelné. Prostě našimi smysly nejsme schopni vnímat vícedi¬menzionálnost věcí a jevů a proto jim zcela nerozumíme.

(17)

19.07.09   Miroslav Zelenka

Předkládám k úvaze hypotézu, že čas jakožto 4. prostorová dimenze rovněž podléhá gravitačnímu zakřivení. Proto je na základě této hypotézy pravděpodobná možnost, že při sledování časové linky stále jedním směrem nekonečným časem po velmi dlouhé době vzhledem k jeho jednodimenznosti a zakřivení se dostaneme opět do stejného časového bodu obdobně, jako se to předpokládá pro prostor. Připomínám v této souvislosti model vývoje Bytosti. Protože je možno předpokládat, že existuje i více časových di-menzí, které jsou v přeneseném slova významu nerovnoběžné s naším jednodimenzním časem, je možno si teoreticky představit přesun jinou časovou dimenzí do jiného bodu naší časové di-menze podstatně rychleji, popř. i do minulosti. Za předpokladu ví¬cedimenzionálnosti času je možno si představit i větvení času. Časoprostor v tomto pojetí neumožňuje časové paradoxy, které jsou často využívané autory sci-fi. Při jakékoliv změně se totiž mění celý časoprostor, tj. minulost, přítomnost i budoucnost včetně pozorovatelů, kteří jako součást systému si změnu neuvědomují. Při jakékoliv změně v minulosti, přítomnosti i budoucnosti dochází i ke změně vědomí pozorovatele, změně informací o minulosti a přítomnosti uložené v jeho „paměti“.

Náhoda

Jako příklad bych uvedl počítačovou hru Tetris. Tato hra spočívá v umísťování objektů různých tvarů do základny tak, aby došlo k jejímu úplnému zaplnění. Hra se dá hrát ve 2 základních úrovních – 2D (2 dimenze) a 3D (3dimenze). Pro ty, co hru neznají, je princip znázorněn na obrázku vlevo.

Teď si představte, že počítač generuje objekty ve 3D, ale na obra-zovku promítá tyto objekty pouze ve 2D. Z pohledu hráče pak dochází k situaci, kdy přestože objekt je umístěný správně (v po-hledu 2D), jednou je řešení přijato jako správné (obr.vlevo dole) a jednou jako nesprávné (obr. vpravo dole). Důvodem je to, že počítač vyhodnocuje útvar jako 3D a vzhle-dem k jeho tvaru ve třetím rozměru ho jednou může umístit do základny a jednou ne.

Hráč, který vnímá pouze to, co vidí na obrazovce, tj. objekt ve 2D, pak sleduje, jak jednou je jeho ve 2D správné řešení přijato jako úspěšné a jednou jako neúspěšné. Hráč nemá dostatek informací (nevidí objekt ve 3D) a nevidí příčiny, proč je jeho řešení vyhodnoceno jednou jako úspěšné a jed-nou jako neúspěšné. Z nedostatku informací pak má za to, že jeho úspěšnost ve hře závisí na náhodě.

Jestliže vyjdeme z předpokladu, že vícedimenzionální model jsoucna (tím je míněn více než 4 dimenzionální model jsoucna – 3 prostorové dimenze a jedna časová) je pravdivý a my jsme schopni vnímat pouze tyto uvedené 4 dimenze, dá se vyvodit celkem logický závěr, že posouzení určitého děje jako náhodného plyne z nedostatku informací.

Jako již vícekrát, jako příklad vhodný pro pochopení principu náhody uvádím počítačovou hru. V počítačových hrách jsou tzv. náhodné situace, které musí hráč řešit, vytvářeny počítačem, jeho speciální funkcí – generátorem náhodných čísel. Tento generátor generuje v pro nás nepředvídatelném sledu řady čísel, takže z našeho pohledu se jedná o náhodu. Ale algoritmus generování náhodných čísel vytvořil programátor a generování náhodných čísel tak již není jen pouhou náhodou.

Čas

Čas je možno chápat podle některých teoretiků jako čtvrtou pro-storovou dimenzi.  Naše vnímání času pak není nic jiného než náš způsob vnímání čtvrté prostorové dimenze.  Na této představě je možné založit model pro pochopení toho, co je z pohledu našich zkušeností nepochopitelné, tj. že minulost, přítomnost a budoucnost existuje současně.

Stačí si pouze představit svět, kde je dvoudimenzionální prostor a třetí dimenzí je čas.  To je běžně používaný postup, jak vysvětlit některé principy ví-cedimenzionálního světa na modelu prostoru (popř. časoprostoru), který má o jednu dimenzi méně.  Při pohledu na obrázek vpravo je pochopitelné, že pozorovatel, který je mimo tento časoprostor může vnímat najednou minulost, přítom-nost i budoucnost. Na tomto modelu lze pochopit tvrzení někte-rých náboženských a esoterických nauk, že vše existuje a děje se současně.

Srozumitelným modelem pro pochopení skutečnosti, že vše exis-tuje současně, je rovněž film. Tento příklad je možná názornější, protože je na něm možno ukázat i víceúrovňovost pohledů.

Prvním pohled je pohled filmové postavy v ději, která není schopna vnímat film jako iluzi, ale vnímá ji jako skutečnost.

Druhým pohledem je pohled herce, který hraje jednu z rolí filmu. Ten je schopen vnímat iluzornost postavy, kterou hraje, ale větši-nou již nevnímá film jako celek (vycházím z předpokladu, že není zároveň režisérem).

Třetím pohledem je pohled diváka, který se dívá na film. Ten je schopen vnímat jeho iluzornost a chápat celý příběh, ale vnímá ho v čase, postupně.

Čtvrtým pohledem je pohled na celý film najednou, pohled na rozložený celuloidový pásek se všemi okénky filmu, se všemi obrázky v jediném „časovém okamžiku“.
V tomto případě pozorovatel vnímá to, co je v běžícím filmu přítomnost, současnost a budoucnost najednou. V jeden „časový okamžik“ vnímá najednou všechny jednotlivé body času a děje. Pro takového pozorovatele čas v námi běžně chápaném pojetí neexistuje, je vlastně čtvrtou prostorovou dimenzí.

Paradox je jeden z atributů pravdy. Kdo se s touto skutečností nesmíří, nemá šanci pravdu ani zahlédnout. Mnozí východní filozofové se snažili popisovat pravdu takřka výlučně paradoxy. Paradox je nepostradatelnou součástí formulací nejvyšších pravd.

Jedním z takových paradoxů je, že my jako bytosti jsme z jednoho zorného úhlu věční a z druhého podléháme vzniku, změně a zániku (nejen změně formy). Z logiky věci vyplývá, že když jsem „teď“ (a o tom nemá smysl pochybovat, protože pak ztrácejí smysl jakékoliv úvahy a vlastně by ani neměl kdo pochybovat) a není nic jiného než „teď“, jsem stále. Jako podobenství pro snadnější pochopení bych zde opět využil film. Jednotlivá postava se vyskytuje pouze v některé části filmu, ale při pohledu na rozvinutý pásek filmu ji vidíme stále, i když zdaleka ne na všech okéncích filmu.

Předkládám k úvaze hypotézu, že čas jakožto 4. prostorová dimenze rovněž podléhá gravitačnímu zakřivení. Proto je na základě této hypotézy pravděpodobná možnost, že při sledování časové linky stále jedním směrem nekonečným časem po velmi dlouhé době vzhledem k jeho jednodimenznosti a zakřivení se dostaneme opět do stejného časového bodu obdobně, jako se to předpokládá pro prostor. Připomínám v této souvislosti model vývoje Bytosti.

Protože je možno předpokládat, že existuje i více časových di-menzí, které jsou v přeneseném slova významu nerovnoběžné s naším jednodimenzním časem, je možno si teoreticky představit přesun jinou časovou dimenzí do jiného bodu naší časové di-menze podstatně rychleji, popř. i do minulosti. Za předpokladu ví¬cedimenzionálnosti času je možno si představit i větvení času.

Časoprostor v tomto pojetí neumožňuje časové paradoxy, které jsou často využívané autory sci-fi. Při jakékoliv změně se totiž mění celý časoprostor, tj. minulost, přítomnost i budoucnost včetně pozorovatelů, kteří jako součást systému si změnu neuvědomují. Při jakékoliv změně v minulosti, přítomnosti i budoucnosti dochází i ke změně vědomí pozorovatele, změně informací o minulosti a přítomnosti uložené v jeho „paměti“.

Fraktální uspořádání časoprostoru

Časoprostor je uspořádán fraktálně (pojem fraktálu je velmi dobře vysvětlen v knize „Chaos“ Jamese Gleicka, pro názornost viz obrázek vlevo dole  – 2D fraktál, obrázek vpravo dole  – 3D fraktál) a má tudíž uspořádanou nenáhodnou strukturu. Toto fraktální uspořádání lze soudobými vědeckými metodami prokázat a dle mého n

Ostatně fraktální uspořádání prostoru (hmoty) je běžně vnímáno jako téměř samozřejmé. Podobnost modelu atomu nebo molekuly s modelem slunečních soustav, galaxií, supergalaxií je dostatečně známá.

I ve výše uvedené knize je jako příklad uváděno např. fraktální uspořádání tvarů země jako je pobřeží, tj. hmoty (prostoru). Toto fraktální uspořádání však zatím není běžně v myšlenkových konstrukcích používáno i pro časoprostor a tím i pro historii konkrét-ního člověka, národa, určité kultury, civilizace nebo lidstva, ale i pro vývoj Země, Sluneční soustavy, Galaxie a Vesmíru.

Z teorie fraktálního uspořádání časoprostoru vyplývá, že každý bod časoprostoru lze vyjádřit nejen kvantitativním popisem pomocí časových a prostorových souřadnic, ale má i svoje kvalitativní vyjádření, které je odlišné od jiných bodů časoprostoru. Zároveň však vzhledem k fraktálovému uspořádání všech bodů časoprostoru, jsou jednotlivé body časoprostoru, které mají stejnou nebo obdobnou kvalitu. Protože se jedná o čtyřdimenzionální ča-soprostor, je nutno v této myšlenkové konstrukci uvažovat se čtyřdimenzionálními fraktály.

(18)

26.07.09   Miroslav Zelenka

Teorie fraktálního uspořádání časoprostoru umožňuje vědecké zdůvodnění astrologie. Ta vychází z toho, že časoprostor má nenáhodně uspořádanou strukturu a tudíž konkrétní čas v konkrétním místě má i svoji kvalitu odlišnou od jiného místa a času, ale zároveň cyklicky se opakující a tudíž předvídatelnou. Na tom je založena astrologie jako vědecká disciplína. Z pohledu astrologie (ale nejen astrologie, na stejném principu je založen i výklad z karet, I-ting, ale i exotičtější způsoby věštění jako např. z vnitřností zvířat, kávové sedliny apod.) má každý bod časoprostoru (konkrétní čas v konkrétním místě) svoji kvalitu, která je vyjádřena vzájemnými vztahy několika základních principů. Velkou výhodou astrologie ve srovnání s ostatními metodami, díky níž se stala uznávanou a velmi rozšířenou, je to, že vztah základních principů pro určitý bod časoprostoru je dán vzájemnou polohou nebeských těles, která byla určena za představitele určitých základních principů (např. Mars – boj, Venuše – láska apod.). Polohu jednotlivých nebeských těles lze poměrně snadno (s počítačovým programem zcela snadno) spočítat pro jakýkoliv čas a místo v minulosti nebo budoucnosti.

Astrologie

Nepřesnost astrologických předpovědí plyne z více faktů.  Na jednom z prvních míst stojí bezesporu kvalita astrologa. Základním důvodem je však ve velké většině případů nedostatek informací. Je to velmi podobné jako u meteorologie, u které si nikdo nedovoluje zpochybňovat, zda je to opravdu věda. Přesto její předpovědi budoucnosti jsou v povědomí většiny lidí proslulé svojí nepřesností. Nedostatek znalosti všech výchozích podmínek způsobuje v některých případech předpovědi počasí značně odchylné od skutečného počasí. Přesto vědeckost metod meteorologie je uznávána i nejskeptičtějšími vědci.

Astrolog většinou pracuje pouze s jedním prvkem systému a na základě výpočtu vzájemného postavení planet pak stanovuje základní principy ovlivňující tento prvek v určitém bodě časoprostoru. Z toho pak plynou možné nepřesnosti jednotlivých horoskopů nebo astrologických předpovědí. Se stoupajícím množstvím informací o člověku a prostředí, v němž žije (např. znalost horoskopu rodičů, partnera, dětí, ale i národa, země, místa) je možno zpřesňovat horoskop a blíže určovat, jak by se základní principy ovlivňující člověka v určitém bodě časoprostoru mohly konkrétně projevit.

Kvalita určitého bodu časoprostoru, do kterého se bytost inkarnuje, má pro tuto bytost zásadní význam. Čas a místo narození vymezuje poměrně přesně určitý bod časoprostoru a ten je nejdůležitějším bodem časoprostoru pro člověka, protože určuje, do které postavy Kosmické hry se bytost inkarnuje.  Proto také je přesný čas a místo narození rozhodující pro zpracování kvalitního horoskopu.

Konkrétní postava Kosmické hry pak zase určuje, které principy Bytost s postavou „prožije“, se všemi psychickými a fyzickými vlastnostmi, kterými je postava k prožití principů vybavena. Určuje, o které principy Bytost během prožitku této inkarnace obohatí své poznání o sobě samé. Proto je astrologie schopna určit, které základní principy člověk v dané inkarnaci zažije a také s nižší mírou přesnosti kdy. Jak se přesně projeví tyto základní principy a kdy v životě člověka, záleží i na člověku samotném. Znalost kvalitního horoskopu umožňuje člověku prožít si tyto principy vědomě.

Nedorozumění, která často při aplikaci astrologie vznikají, plynou z toho, že lidé chtějí využít astrologii k tomu, aby se prožití těchto základních principů vyhnuli. A to ještě pokud možno tak, že se pokusí změnit vnější podmínky a ne sebe, což je ten základní omyl. Nic jiného než změna sebe při pohledu z úrovně přesahující jediný život nemá smysl. Tento druh nedorozumění je ostatně charakteristický i pro jiné druhy „předpovědí budoucnosti“, což velmi dobře známe z mnoha pohádek, ale zejména z řeckých tragédií. Nejznámějším příkladem je pravděpodobně Oidipus.

Zase bych zde využil analogii s počasím. Znalost předpovědi, že odpoledne bude pršet, neumožní normálnímu člověku zabránit dešti (snad s výjimkou šamanů), ale pomůže mu v tom, že si ráno, když jde z domova, vezme deštník a díky tomu při návratu domů z práce nepromokne na kůži.

Z uvedených srovnání plyne, že astrologie používá přibližně stejně vědecké metody pro své předpovědi jako meteorologie a má i přibližně stejnou a ze stejných důvodů (ne)úspěšnost.

Důvod, proč jsem věnoval více místa speciálně astrologii je ten, že je dobrým příkladem jednoho z vědních oborů, které jsou zahrnovány mezi pavědu, protože jsou posuzovány pouze z pohledu úrovně pravdy č. 4 – „člověk – prostor a čas“, z pohledu neúplného modelu jsoucna této úrovně pravdy. K chápání pravdy je však nutné znát model úplný.

Komplexní znalost úplného modelu jsoucna umožňuje při správném zadávání otázek získat i správné odpovědi. Znalost struktury systému umožňuje vyvozovat vlastnosti jednotlivých prvků systému již ze znalosti umístění prvku ve struktuře systému.  Je to obdobné jako u Mendělejevovy tabulky prvků, kde zařazením prvků na správné místo tabulky jsme schopni předpovědět vlastnosti prvku, i když vlastní prvek třeba ještě nebyl v přírodě nalezen, případně vytvořen v urychlovačích. Rovněž tak dle vlastností nově nalezeného prvku lze vyvodit jeho předpokládané umístění v tabulce.

Proto alespoň základní znalost kompletního systému, jeho struktury a principů jeho funkce je velmi důležitá pro možnost poznání jednotlivých prvků systému.  To je limitem poznání současné vědy, která vychází z modelu jsoucna pouze z pohledu úrovně pravdy č. 4 – „člověk – prostor a čas“. Nedá se říci, že model je zcela nepravdivý. On je „jen“ neúplný.  Protože však naše smyslové vjemy a zkušenosti jsou většinou v souladu s tímto modelem, je tento model považován za pravdivý.

Jevy, které nejsou v souladu s tímto modelem, jsou většinou ozna-čeny za podvod, halucinace, omyl, výjimečně nábožensky zaměřenou částí společnosti za zázrak. Pokrokovější část vědecké komunity říká, že se jedná o jevy, které jsou založeny na nám dosud neznámých fyzikálních procesech.

Paradoxně se tato neúplnost modelu jsoucna projevuje nejvíce u věd, které se zabývají člověkem jako je např. lékařství, psycho-logie apod., a které se díky tomu člověka i nejvíce týkají a často ho nejbezprostředněji ovlivňují.

Dokud lékařská věda nezačne chápat člověka jako součást vícedimenzionální Bytosti a bude ho chápat pouze jako jakýsi super dokonalý stroj řízený složitými chemickými a fyzikálními procesy, nemá šanci komplexně řešit problém – zdraví člověka.  Bez základního pochopení toho, co to člověk je, může lékařská věda dosahovat pouze dílčích úspěchů v „boji“ s jednotlivými nemocemi. Tím, že jsem dal slovo boj do uvozovek, jsem chtěl upozornit i na terminologii, která je používána v lékařství a která ho charakterizuje. Lékařská věda většinou neřeší problém komplexního zdraví člověka a v mnoha případech to ani nepředstírá, ale „bojuje“ s nemocemi. Jak výstižné.

Homeopatie

V této souvislosti bych rád uvedl jako příklad jeden z omylů současné vědy, který má rovněž své příčiny v neúplném modelu jsoucna a zároveň se také pokusil obhájit vědeckost metody léčení zvané homeopatie. U této metody jsou vědci ochotni připustit léčebný účinek pouze jako výsledek placebo efektu.

Pomineme prozatím skutečnost, že v rámci teorie mentalismu, kde vše je myšlenkou a tudíž i jakékoliv léčení (včetně chirurgických zákroků) je vlastně placebo efektem (i v tomto případě se jedná o velké zjednodušení navíc s určitou mírou nadsázky).

Základním principem jakéhokoliv léčení a možná by se dalo říct života vůbec je přenos informace. Hlavní oponenti homeopatie tvrdí, že když v homeopatické látce již není ani molekula původní určující látky nemůže dojít k přenosu informací.  Již i prostředky soudobé vědy se podařilo prokázat, že toto výchozí stanovisko je nepřesné, pokud ne přímo nepravdivé. Podařilo se prokázat exaktním vědeckým výzkumem – zkoumáním krystalů zmrzlé vody pod silným mikroskopem, že molekuly vody krystalizují zcela jinak, pokud jsou vystaveny různým energeticko informačním vlivům.

Uvedu pouze ten nejjednodušší případ, kdy voda byla vystavena jednou působení pozitivní energie a podruhé působení negativní energie (míněno emoční naladění pokusné osoby). V prvním případě byly krystalky ledu krásně harmonicky uspořádané, ve druhém případě naopak chaoticky neuspořádané.

Energeticko informační uspořádání homeopatického léku je ovlivněno původní látkou, která je potenciována (mnohonásobně ředěna). A tato energetická informace je to, co léčí člověka tím, že působí na narušené energeticko informační uspořádání člověka. Výslovně zdůrazňuji, že při správném použití homeopatie léčí člověka a ne pouze jeho nemoc.

Vlastní homeopatický lék je pouze nosič informace. Když opět použijeme analogii, jedná se o stejný způsob, jakým je na mag-netofonové pásce zaznamenána informace.
Krásným příkladem je hudba. Původcem informace obsažené na magnetofonové pásce se záznamem hudby je skladatel. Ten však na pásce již není v žádné formě, pokud není zároveň zpěvákem či instrumentalistou, i když ani ti na pásce nejsou. V případě inter-pretů je zde pouze informace o tom, jak oni skladbu interpretují.

V tom, že je pacientovi předána správná informace, i když v léku již nemusí být obsažen původce této informace, právě spočívá druhý základní princip homeopatie (prvním je léčení podobného podobným). Pokud ho někdo nechápe, nebo z jakéhokoliv důvodu pochopit nechce, ztrácí s ním jakákoliv diskuse na téma funkčnosti homeopatie smysl. Obvykle je pro takového člověka argument, že v léku již není žádná látka, která by předala informaci, argumentem konečným.

Převzato:http://www.matrix-2001.cz/