Elegantní Bůh 7-12

(7)

20.06.09   Miroslav Zelenka

Bytost prochází všemi vývojovými formami a obohacena o prožití všech možných principů bytí se vrací k Bohu. (viz obr. č. 7) Na obrázku je Bytost zobrazena jako spirála a každé barvě odpovídá vývojové stadium Bytosti: částice – bílá, nerosty – červená, rostliny – oran¬žová, živočichové – žlutá, lidé – zelená, nadlidé – modrá, andělé – fialová, nižší bozi – purpurová, vyšší bozi – bílá. Z pohledu vyšších úrovní pravdy je vhodnějším popisovat bytost tak, že je současně všemi vývojovými formami najednou. Vývoj Bytosti na barevné škále – napřed je červená, kdy je forma Bytosti blízko bohu, ale chybí poznání. V barevném spektru pak dochází k přechodu od teplých barev ke studenějším, které představují poznání – intelektuální složku. Po té se opět vrací k bohu a studená intelektuální modrá se obohacuje o teplou červenou slož-ku a přechází ve fialovou a purpurovou barvu.

Model Bytosti

To, v jaké formě se vícedimenzionální Bytost zrovna projevuje v určitém bodě našeho časoprostoru, si můžeme představit na modelu (viz obr. 8). Pro lepší pochopení si náš časoprostor zjednodušeně představme jako dvourozměrný, tj. jako plochu. V místě, ve kterém protíná barevná spirála bytosti tuto plochu, my vnímáme průnik Bytosti do našeho časoprostoru jako barevný kroužek a podle barvy i odpovídající formu Bytosti (inkarnaci – např. rostlinu, živočicha, člověka).

Jako analogii vývoje Bytosti použiji oblíbenou představu moře a kapky vody. V hlubinách oceánu není takřka žádný pohyb, nepronikají sem žádné zvuky a je tam stálá teplota a tma. Kapka moře je tam ve stavu, kdy si uvědomuje především sounáležitost s celkem, jednotu a neměnnost.

V průběhu nekonečné doby (z pohledu kapky) se vlivem různých procesů dostává kapka blíže k hladině. Stává se součástí mořských proudů a uvědomuje si již pohyb.
Později se dostává k mořské hladině a stává se součástí vlny. Zde již si plně uvědomuje pohyb, různé stavy, různé teploty, světlo a částečně už začíná z hladiny vnímat i Svět mimo oceán. Zde si již kapka uvědomuje svoji možnost spolupůsobení s ostatními kapkami ve vlně.

A pak dochází k tomu mimořádnému okamžiku v životě kapky, kdy při nárazu na další vlnu je kapka vymrštěna do prostoru. Kapka je nyní plně samostatná, zcela svobodná, plně si uvědomuje svoji jedinečnost a oddělenost od moře. Poprvé je schopna vidět „Svět“ v celé jeho šíři, s určitým nadhledem (z pohledu kapky míněno doslova i v přeneseném slova smyslu). Obohacena o tuto zkušenost o toto uvědomění se kapka vrací zpět do moře.

Zprvu se stává opět součástí vlny, ale zmoudřelá kapka již není pouhou součástí vlny, ona má vědomí vlny, ona je vlnou. V počítačovém žargonu by se dalo říct, že se stává hlavním programátorem programu „vlna“. S dalším postupem se opět stává mořským proudem a hlavním programátorem programu „mořský proud“. Nakonec opět zcela splývá s mořem a stává se mořem a hlavním programátorem programu „moře“.

Na planetě Zemi je inkarnováno mnoho bytostí na různých stup-ních úrovně vývoje, a to i velmi rozdílných, na rozdílném místě barevné spirály, na různé vzdálenosti od božského centra (viz obr. č. 7) a od jeho přitažlivosti.

Každý, kdo někoho nenávidí nebo jím opovrhujeme (a může se jednat i o jiného tvora než člověka) pro jeho chování nebo špatné vlastnosti, by si měl uvědomit, že i on, jako bytost procházející vývojem, jednou byl, nebo (v pro něj „horším“ případě) bude na stejném vývojovém stupni, jako je subjekt jeho nenávisti nebo opovržení.

Jeho chování a vlastnosti pak byly nebo budou velmi podobné, ne-li přímo totožné s chováním a vlastnostmi odsuzovaného subjektu. Takže v podstatě dochází k odsouzení sebe sama na jiném vývojovém stupni. Pokud opět použiji podobenství, je to jako když bychom se odsuzovali za to, že jsme se jako mimina počurávali, nebo v první třídě neuměli perfektně číst a psát.

K naplnění Ježíšova přikázání „Miluj bližního svého jako sebe sama“ je v duchovní literatuře často doporučováno vnímat druhého jako součást celku, jehož součástí jsme i my (to odpovídá pohledu z úrovně pravdy č. l „Bůh – Univerzum).

Myslím, že je vhodné tento pohled doplnit i o lidsky bližší a asi pochopitelnější pohled na druhého, jako na sebe sama na jiném stupni vývoje, jako na část sebe sama prožívající jiné principy bytí (to odpovídá pohledu z úrovně pravdy č. 2 „Vědomí – Stvořený Svět“).

Mimo rámec této kapitoly je možno toto vnímání druhých ještě doplnit o další rovinu, a to o soucitný pohled na „hříšníka“ daný poznáním, že každé „špatné“ chování bude jednou působením karmy vykoupeno utrpením (to odpovídá pohledu z úrovně pravdy č. 3 „Bytost – reinkarnace“).

Bytost v rámci svého komplexního vývoje prochází všemi principy bytí. To znamená i principy, které se zdají obdivuhodné i zavrženíhodné. Bytost se při svém vývoji v lidské fázi inkarnuje i do osobností typu Hitlera a Stalina i do osobností typu Ježíše a Budhy. Každý z nás jednou byl nebo bude osobností typu Hitlera,  Stalina, Ježíše nebo Budhy. Přesněji řečeno každý z nás někde v časoprostoru je současně všemi těmito formami.

Proroci

Tak, jako bychom neměli opovrhovat bytostmi na nižším stupni vývoje, tak bychom rovněž neměli vzhlížet s nekritickým obdivem k bytostem na vyšším vývojovém stupni, jako jsou např. proroci. I my jednou budeme na takovém vývojovém stupni. Vhodným a plně postačujícím přístupem k těmto bytostem je úcta a pokora.

Někteří proroci, jejichž učení se stala základem velkých nábožen-ství, jsou považováni za inkarnace Boha. Myslím, že se jedná o hluboké nedorozumění.

My všichni jsme součástí Boha. V přeneseném smyslu slova a velmi zjednodušeně v každém z nás je Bůh. Není z podstaty věci možné, aby byl Bůh jen v některých z nás. Z určitého zorného úhlu a na určité úrovni pravdy všichni jsme boží inkarnací.

Teorie snažící se dávat do protikladu „lidskou“ a „boží“ inkarnaci jsou zavádějící. Už sám pojem „lidská“ inkarnace je zavádějící, protože „to“, co se inkarnuje, se nedá definovat jako člověk.

Víra v boží inkarnaci opět vychází z představy personifikovaného boha. Jak si jinak představit, že něco, co je nekonečné v čase a prostoru se vtělí do člověka, který je naopak velmi omezen jak v čase, tak i prostoru.

V případě proroků by se méně přesně dalo říct, že se jedná o inkarnace bytostí vyšších vývojových stupňů nebo přesněji, že část Bytosti, která se z našeho úhlu pohledu jeví jako vyšší vývojová forma, se manifestovala nebo manifestuje (možná vhodněji promítá) do „našeho“ časoprostoru.

(8)

21.06.09   Miroslav Zelenka

Je nutno kriticky se skepsí prověřovat i tzv. nepochybné nábožen-ské a mystické pravdy jako např. že „Bůh je láska“. Je bůh láska? Ne, protože bůh je všechno. Boha nelze redukovat pouze na jeden jeho aspekt. A protože bůh je všechno, zákonitě musí obsahovat i aspekty, které jsou na druhém pólu než je láska. Proč to tedy tvrdí tolik duchovních lidí? Protože oni rozsahem frekvencí svého vědomí rezonují s aspektem boha, pro který se vžil pojem láska. Proto oni vnímají boha jako nepodmínečnou lásku. Na druhé straně je i velké množství lidí, které rozsahem frekvencí svého vědomí nerezonují s aspektem boha, pro který se vžil pojem láska. Ti rezonují s aspekty boha nižších frekvencí a boha si mohou ztotožňovat s jinými pojmy než je láska, jako je např. síla nebo moc. Pojem láska je opět jako mnoho jiných při důkladnějším zkou¬mání nejednoznačný. Ve smyslu, v jakém je běžně používán, ho lze popsat jako vztah mezi dvěma bytostmi, nebo možná ještě přesněji jako vztah jedné bytosti ke druhé nebo druhým bytostem (objektům). Ve smyslu, v jakém je používán v ezoterické litera¬tuře jako absolutní bezpodmínečná láska, bych ho charakterizoval spíše než jako vztah k jiným bytostem, jako stav mysli, kdy do-chází ke sjednocení s jedním z atributů Boha.

Boží láska

Co je to tzv. vše prostupující boží láska, základní vše tvořící energie.

Láska = přitažlivost = gravitace. I lásku k bohu lze popsat jako přitažlivost – obdobu fyzikální gravitace. Čím jsme od Boha vzdálenější, tím méně pociťujeme jeho lásku. Ať jsme však sebe více vzdáleni od Boha, stále na nás jeho láska (gravitace) působí.

Nikdy zcela neunikneme z dosahu její působnosti a vždy nakonec její síla přemůže naše odstředivé tendence a přitáhne nás k sobě. Z tohoto pohledu se jeví přitažlivost jako základní síla „hmotného“ i nehmotného Světa.

Bytost by se při svém vývoji dala přirovnat ke kometě obíhající po výrazně excentrické dráze kolem Slunce.

Pro větší přesnost je vhodné si představit, jako kdyby kometa byla vystřelena ze Slunce.

Z počátku se pohybuje velkou rychlostí a je blízko a pociťuje silně gravitaci. S tím, jak se vzdaluje, dochází k úbytku rychlosti, ale také gravitace slábne. Na konci dráhy, kdy je gravitace nejslabší, svit Slunce zcela zeslábnul, ale přece jen gravitační působení Slunce převládne, dochází k tomu, že se kometa přestane vzdalovat od Slunce a opět započne svoji cestu směrem ke Slunci. A opět se zmenšující se vzdáleností se zvyšuje gravitace a rychlost. Až úplně v závěrečné fázi gravitace narůstá do ohromných hodnot a rovněž tak i sluneční záře zakrývá veškerý obzor. Nakonec kometa zanikne splynutím se Sluncem.

Rovněž tak bytost se na začátku svého vývoje prudce „vzdaluje“ od boha a s narůstající vzdáleností klesá rychlost vzdalování, ale zároveň i klesá boží přitažlivost, Bytost stále méně pociťuje boží lásku a je jí stále méně ovlivňována. Nikdy se však nedostane zcela z jejího vlivu a nakonec vždy jejím působením se Bytost začne „vracet k bohu“. A opět čím je bohu blíže, tím více pociťuje boží lásku – přitažlivost a tím více se urychluje její návrat k bohu. Z tohoto modelu vývoje Bytosti je vidět, že nikdy žádná bytost není zcela a provždy ztracena, ale vždy se nakonec, byť v jiné formě, vrátí k bohu (viz obr. č. 7).

Každý z nás je částečkou Boha, v každém z nás je část boží lásky a proto jsme k sobě přitahováni a proto se milujeme. To je hlavní příčina vztahu zvaného láska mezi dvěmi bytostmi. Všichni jsme nabiti stejnou energií. Pouze množství amoronů (jednotka lásky – obdoba jednotky gravitace gravitonu) a velikost jejich náboje jsou různé.

Tak jak je gravitací zakřiven náš čtyřrozměrný časoprostor, tak je i boží láskou – přitažlivostí zakřiven boží časoprostor.

Život mezi životy

Co se děje v okamžiku smrti člověka, co je mezi životy? To je velmi častá otázka spojená s otázkami typu zda existuje nebe a peklo apod.

Co se stane, když člověk umře. Světová mysl přestane vysílat do vědomí podprogram „tělo“ a vědomí přeladí automaticky na další nejsilnější kanál. Tím však asi končí jednotnost tohoto procesu pro všechny lidské bytosti. Různorodost toho, co následuje, je pak ovlivňována mnoha podmínkami. Zejména vývojovým stupněm, na kterém se Bytost nalézá, způsobem smrti a v neposlední řadě i informacemi, které konkrétní člověk má o tom, co ho po smrti čeká (včetně informace, že ho nečeká nic).

Velmi mnoho lidí si dokonce ani není schopno uvědomit, že zemřeli, protože jejich vědomí funguje dále a oni i nadále vnímají náš fyzický Vesmír. Vzhledem k jejich velmi silnému materialistickému, popř. náboženskému přesvědčení nejsou schopni vnímat, že se podstatně změnil způsob jejich existence. Zejména, když tento jejich nový způsob existence jim umožňuje realizovat své myšlenky (přání, představy) podstatněji snadněji než v tzv. hmotném světě.

Mnoha „duším“ se nedaří odpoutat se zcela od hmotného světa, protože jsou zde poutáni k blízkým osobám, místu nebo dosavadní činnosti, ať už tím poutem je láska, nenávist, či touha po pomstě. Často potkává takový osud „duše“ neočekávaně a násilně zemřelých. Neinformovanost o tom, co člověka čeká po smrti, způsobuje často neschopnost orientovat se v posmrtném životě.

V současné době se situace výrazně zlepšuje v naší západní kul-tuře, protože v různých formách (film, televize, knihy, časopisy) jsou podávány informace o posmrtném životě. Přestože se v mnoha případech jedná o sci-fi, fantasy, nebo komedii, informace pronikají do vědomí a ve vhodný okamžik poslouží skoro stejně dobře jako vážně podávaná informace. Svému účelu mnohdy poslouží takto podávané informace dokonce lépe než naučné knihy, protože zasáhnou podstatně širší okruh lidí.

Dokážu si představit reakci takového člověka po smrti, když zjistí, že to definitivně neskončilo, jak si říká „tak ona to nebyla jen taková legrace“.

V jiných kulturách k tomuto účelu sloužily knihy mrtvých (egyptská, tibetská), jejichž hlavním obsahem byly informace o tom, jak pomoci duši zemřelého dostat se bez problémů na „onen svět“ a ještě možná přesněji byť zjednodušeně řečeno na ten správný „onen svět“.

V mnoha ezoterních naukách se praví, že vědomé umírání (zejména to, na co člověk myslí při umírání) a příprava na posmrtný život mají velký vliv na kvalitu bytí bytosti mezi životy (v bardu) a na jeho příští inkarnaci. Jak říkají lidové moudrosti a některá náboženství – nikdy není pozdě a ještě na smrtelné posteli je možno se obrátit k bohu.

Nakonec, i když třeba po dlouhé době a s pomocí dalších bytostí (často bývalých blízkých příbuzných, či jinak karmicky svázaných svázaných) všichni pochopí a postoupí dále. Co je to dále. Nebe, očistec, peklo? Nic takového ve formě, jak je nám často překládáno klasickými náboženskými naukami.

Nejčastěji uváděný sled událostí (informace pocházejí z regresních terapií, NDE, ezoterních nauk) je takový, že „duše“ se potkává se světelnou bytostí (pravděpodobně se jedná o její Nadjá ve vizualizované formě) před jejím duševním zrakem „proběhne“ celý život, včetně hodnocení toho, jak ho člověk prožil. Nutno si však uvědomit, že duše vnímá celý život najednou jako celek (proto informace z těchto zážitků je podávána tak, jako když proběhne celý film života za okamžik) a vnímá i emoce ostatních bytostí. V čem spočívá případný očistec či peklo? V tom, že si „duše“ prožije všechna utrpení, která svým jednáním, ať už vědomě nebo nevědomě způsobila. A „duše“ prociťuje i ta utrpení, která způsobila druhým a o nichž za života ani nevěděla.

Pro mnoho lidí bude zřejmě překvapením, které jejich skutky a zejména myšlenky (to si mnoho lidí vůbec nepřipouští, že by mohly být hodnoceny i jejich myšlenky a postoje) budou hodnoceny jinak, než očekávají. „Boží spravedlnost“ nepodléhá dobovým a krajovým zvyklostem. Ne každý, kdo si myslí, že úzkostlivě dodržuje desatero, dostane „hezké vysvědčení“.

Po té pokračuje bytí mezi životy pobytem v astrálním světě, který má údajně více úrovní, do kterých se jednotlivé „duše“ zařazují dle stupně dosaženého vývoje (dle frekvence vibrací vědomí), právě skončeného života a svých představ o posmrtném životě. Zde pokračuje vývoj bytosti v astrální rovině.

Je přirozené a logické, že bytost se v astrálním světě dostává do prostředí, které svou úrovní odpovídá jejím vibracím a kde se střetává s bytostmi na stejné úrovni vibrací.
Jestliže se např. člověk celý život zajímal jen o uspokojování svých materiálních potřeb a to ještě bez ohledu na následky, které způsoboval druhým lidem, bude i po smrti nadále pokračovat ve stejném způsobu „života“ s tím, že bude ale pravděpodobně obklopen bytostmi se stejnými zájmy a na stejné úrovni vývoje (se stejně hrubými či jemnými vibracemi).

Je proto klidně možné, že člověk, který celý život vědomě páchal zlo a věří v peklo, se do pravého pekla skutečně dostane.

Na druhé straně člověk, který celý život páchal dobro a věří v křesťanské nebe, se také do svého nebe dostane.

Z ezoterních nauk a regresních terapií plyne, že uspokojování potřeb zde probíhá tím způsobem, že co si člověk přeje, co si představuje, se velmi snadno a rychle realizuje. Oba tak po čase zjistí, že to není ani to pravé peklo ani to pravé nebe.

Z bludu o štěstí uspokojováním materiálních potřeb je člověk relativně nejsnáze vyléčen.

Představte si, že vždy, když na něco pomyslíte (a může se z pohledu obyčejného člověka za života jednat o nesplnitelný sen) se to ihned realizuje a to pokaždé znovu a znovu. Velmi záhy se ztratí kouzlo nedosažitelného a pocit štěstí při uspokojení touhy. Zbude jen marnost při vymýšlení stále nových a nových pokusů o dosažení štěstí pomocí uspokojení materiálních potřeb. Nejlepší jídlo, nejkrásnější ženy, nejlepší auta, nejdražší předměty vše přestane v člověku vytvářet pocit štěstí, pokud je může mít kdykoliv. Je to stejné jako v tomto životě.

Dlouhým pobytem a opakováním realizace tužeb dochází k oslabení závislostí a to zejména těch, které si Bytost přinesla z předchozího života. Tím se vytváří předpoklad, že Bytost při další inkarnaci již bude obohacena o tuto zkušenost a úkoly následujícího života zvládne lépe.

Na vyšší úrovni se v astrálním světě pohybují bytosti, které v předchozím životě značnou část svého snažení věnovali tvůrčí činnosti a poznání.

Realizace tvůrčí činnosti a touhy po poznání přináší pocit uspo-kojení a nenasycení podstatně „déle“. Tato činnost také Bytost obohacuje a urychluje její vývoj.
Rovněž i zde dochází k oslabení závislostí a to zejména závislostí na úspěšných výsledcích tvůrčí činnosti (míněno především pozi-tivní hodnocení ze strany druhých), protože i ty se zde dostavují podstatně snáze. Zaměření pak zůstává především na vlastní tvůrčí proces.

To samé se projevuje i v případě procesu poznávání, kde bytost postupně opouští okouzlení z toho, co všechno už ví a spíše se dostavuje pokora. Tento jev je celkem přirozený, protože čím víc toho člověk ví, tím víc zjišťuje, co všechno ještě neví.

Do přirozeného prostředí se po smrti dostávají bytosti, které během lidského života vědomě pracovali na svém duchovním vývoji, na spojení se svým Nadjá, s Bohem.
Zde se podstatně snáze navozují stavy meditace a kontemplace (nejvyšší stupeň meditace, při níž se kontemplující snaží o přímé spojení s Bohem). Neruší tělo s jeho požadavky a vjemy. K uspokojení jakýchkoliv „materiálních “ tužeb a potřeb dochází takřka okamžitě a proto brzo ustupují do pozadí.

Kanál pro spojení s Nadjá, s Bohem je zde silnější, čistší a méně rušený. Pochopení pravd vyšších úrovní je zde podstatně snazší, protože není rušeno jinak evidentními přehlušujícími pravdami nižších úrovní.

V této souvislosti bych chtěl upozornit na zkreslené představy, které někteří lidé mají o tom, co je to duchovní vývoj, jaké by měly být jeho prostředky a cíle.

Rád bych se to pokusil objasnit na jednoduchém příkladu.

Všichni ti, kteří v životě na Zemi byli okouzleni silami, které získali během usilovné práce, popř. k nim přišli spontánně (např. při zážitcích NDE), nebo se je snažili získat, budou zklamáni a mnoho z nich teprve zde pochopí, co má opravdu význam, jaké hodnoty přesahují obzor jednoho života. Telepatie, telekineze, levitace, teleportace, vidění aury, jasnovidnost, materializace apod. to vše umí v astrálním světě každý, nebo téměř každý.

Jedině ten, kdo pochopil a pracuje na tom, aby změnil sebe, má šanci postoupit na vyšší úroveň. Pokud někdo pracuje na tom, aby získal síly, které mu pomohu změnit svět kolem něj, kráčí po delší cestě. Nedá se říci po špatné cestě, protože žádná cesta není špatná. Všechny cesty na konec stočí svůj směr k jedinému možnému cíli.

Jen to, co zbude i po smrti z toho, co jsem získal, co jsem se naučil a co jsem pochopil během života – jen to je trvalou hodnotou.

Toto je velmi jednoduché třídící hledisko, kterým je možno se řídit, pokud máme zájem o skutečný vývoj.

Chci však zdůraznit, že tím v žádném případě netvrdím, že nic jiného než duchovní vývoj v životě lidském nemá smysl. Odkazuji v tomto bodě na 6. kapitolu, kde otázku smyslu (přesněji smyslů) života rozebírám podrobněji.

Čas na „onom světě“ probíhá jinak než v našem Vesmíru (možná např. kolmo – viz obr. č 9) a proto je možné se inkarnovat z po-hledu našeho času po velmi krátké době. Pobyt bytosti v astrálním světě přitom může být ale relativně velmi dlouhý.

Po pobytu v astrálním světě „duše“ postupuje do vyšších dimenzí, kde se postupně očišťuje a připravuje na další inkarnaci. Vzhledem k tomu, že v tomto bodě nemám zatím více informací, které by se mi zdály dostatečně důvěryhodné, věnuji této fázi „života“ mezi životy tak málo místa. Přibližně by se tato fáze dala přirovnat k hlubokému spánku. Tak jako pobyt v astrálním světě je velmi podobný běžnému každonočnímu snění odborně nazývané fází REM, tak pobyt v těchto vyšších dimenzích se dá přirovnat k hlubokému spánku, kdy dochází k úplnému zapomnění a „odtržení“ duše od ega.

(9)

27.06.09   Miroslav Zelenka

Před novou inkarnací dochází k výběru člověka, do kterého se bytost vtělí. Při tomto výběru duše opět spolupracuje se světelnou bytostí a před jejíma „očima“ se odvíjí film budoucího života. Světelná bytost není pravděpodobně ničím jiným než vizualizovaným Nadjá. Bytost si tak vybírá rodiče a svůj osud a v tom okamžiku ví proč. To vše však v průběhu vtělování, které probíhá v době od početí do narození, postupně zapomíná. Proto by neměl nikdo naříkat na nepřízeň osudu, na své rodiče, protože si oboje sám svým rozhodnutím zvolil. Většina dětí informace o spojení s Bohem, předchozích inkarnacích, popř. určité telepatické a jim obdobné schopnosti (např. vidění bytostí s vyššími vibracemi) ztrácí postupně s přibývajícími poznávacími a rozumovými schopnostmi. Je velkou škodou této civilizace, že vývoji dítěte v počátcích jeho života z tohoto pohledu není věnována až na nepatrné výjimky žádná pozornost. Proč dochází k zapomínání informací o předchozích inkarnacích? Odpověď je jednoduchá, i když možná ne pro každého uspokojující. Plná znalost předchozích životů by neumožňovala prožití nové role Kosmické hry.

Znovuzrození

Představte si herce po prožitých třiceti letech intenzivního hereckého života, kterému se v okamžiku, kdy vstupuje na scénu v nové roli, vybavují všechny role, které kdy hrál na divadle, v televizi a ve filmu se všemi texty, charakteristikami jednotlivých postav, jejich emocemi a k tomu ještě se všemi hereckými partnery a jejich postavami. Bylo by možné, aby byl herec za těchto podmínek schopen vůbec něco hrát? A to ještě mezi přístupem k hraným postavám a k prožitým životům je velký zejména emoční rozdíl.

Jak by člověk mohl plnohodnotně a svobodně prožít nový život, kdyby si pamatoval všechna utrpení, které během minulých inkarnací zažil a způsobil.

Při podrobnějším studiu života jednotlivých lidí zjistíte, jak mno-ho lidí má přesto, že jim byl dán dar zapomnění, ve svém podvědomí hluboce zakódovánu myšlenku, že nemají právo být šťastni v tomto životě.

Tito lidé se dají většinou snadno rozpoznat. Z pohledu ostatních lidí jednají zdánlivě nepochopitelně, když si neuvěřitelným způ-sobem komplikují život a všemi způsoby se brání tomu, aby byli šťastni. Pro ně bývá v mnoha případech jedinou pomocí regresní terapie a pochopení, že pouze oni sami si ztěžují život.

Kvazi bytosti

Přestože se víceméně snažím vyhýbat příliš detailním popisům a zaměřuji svoji pozornost spíše na vzájemné souvislosti, takže ani v této kapitole nenajdete popis jednotlivých druhů bytostí, chtěl bych přece jen věnovat pozornost určitému druhu bytostí.

Jedná se o druh bytostí, které ke škodě věci nejsou jako takové vůbec vnímány, což má pak za následek nepochopení určitých jevů.

Pro přesnost je nutno konstatovat, že spíše než zařazení jako druh bytostí je vhodnější pro tento fenomén označení kvazi bytosti.

Vzhledem k tomu, že se však jedná o poměrně významný fenomén, jehož pochopení ovlivňuje i pochopení jevů naší společnosti, pokusím se o jeho přibližný popis.

Tyto kvazi bytosti vznikají jako myšlenkové útvary v astrálním a jemu podobných světech. Jedná se o myšlenkové útvary, které po svém vzniku žijí svým relativně samostatným životem. Tyto myšlenkové útvary by se daly popsat jako určité „ideje“ a používá se pro ně i výraz egregor. Řadí se sem např. všechny -ismy, které si získaly podporu významné části lidí (pro názornost jde v tomto případě o vědomé zúžení pouze na lidstvo). Příkladů je mnoho. Uvedu jen ty nejtypičtější – budhismus, hinduismus, křesťanství, islám, ale i nacismus, fašismus, komunismus, socialismus, kapitalismus.

Rozdíl mezi kvazi bytostí – egregorem jako je např. katolický nebo materialistický egregor a Bytostí, tak jak je popsána v této knížce je ten, že kvazi bytost je ve své existenci zcela závislá na ostatních Bytostech ve všech jejich formách, které ji živí energií a pokud ji přestanou posílat, tato bytost zaniká. Kdežto Bytost ve své prapodstatě nemůže zaniknout, je věčná.

Tyto kvazi bytosti jsou stvořeny a udržovány při existenci energií, kterou jim věnují bytosti (v našem případě lidé). Na konkrétním případě této knížky by se dalo říci, že se snaží vytvořit podmínky pro to, aby více lidí předávalo energii kvazi bytosti s označením „mentalismus“.

Právě to, co je známo pouze úzkému okruhu lidí je skutečnost, že tyto myšlenkové útvary po svém stvoření již nadále žijí relativně samostatným životem jako kvazi bytosti a snaží se svým „energeticko informačním polem“ vytvářet takové podmínky, aby stále více bytostí jim předávalo stále více energie.

Čím je kvazi bytost silnější (čím více bytostí jí posílá energii), tím větší má „energeticko informační pole“ a zpětně tím silněji působí na ostatní bytosti. To vysvětluje, proč tak často již dávno neudržitelné myšlenky přijímá po tak dlouhou dobu neuvěřitelné množství lidí.

Netýká se to pouze dogmatických náboženských představ (jako např., že Země je střed Vesmíru), ale i dogmatického materialismu. Vzpomeňme již slavné výroky vědeckých koncilů typu: „Z nebe kameny nemohou padat, protože tam žádné nejsou“ apod.

I v současné době kvazi bytost, které bychom při určité dávce nadsázky mohli dát jméno „Karteziánsko-newtonovské paradigma (KNP)“ usilovně bojuje o svůj „život“. Nemá již tak silné prostředky, jako bylo upalování odpůrců ve středověku, ale i zesměšnění nebo znemožnění pracovní či vědecké kariéry je silný prostředek proti „nevěřícím“. Kvazi bytosti bojují tím zoufaleji, čím více cítí, že se blíží jejich konec.

V ranném novověku začala katolická církev ztrácet částečně půdu pod nohama a astrální bytost jakožto katolický egregor začala slábnout, protože se oslabil přísun energie tím, jak ubylo věřících, kteří jí denně posílali energii.

Vznik inkvizice a její činnost byla pouze logickým vyústěním snahy této kvazi bytosti zachovat přísun energie, protože již od pradávna oběť, a lidská oběť zejména, byla nejúčinnějším způsobem jak doplnit energii.

Obdobně i dnes, kdy bytost – egregor „KNP“ začíná slábnout, vzniká novodobá inkvizice – kluby skeptiků, kteří bojují za čistotu té „správné pravdy“ a hlavně proti všemu odlišnému od té „správné pravdy“. Před třiceti lety to nebylo zapotřebí, to byla kvazi bytost „KNP“ ještě na vrcholu sil.

Ještě štěstí, že už nemají ty pravomoci, co měla církevní inkvizice. Bůh ví, co by s námi jinověrci bylo. Když mám příležitost občas vidět v televizi, s jakou nenávistí se snaží potřít lidi s jinými názory, jímá mě hrůza, jak by to vypadalo, kdyby tito lidé měli moc.

Jak příznačný je pro klub skeptiků v České republice název „Sisyfos“. Dali si název podle toho, že Sisyfos koná věčně práci, která nikdy nekončí. Zajímavé, že již při stanovení názvu nevěnovali tolik pozornosti tomu, proč Sisyfos tuto nekonečnou a marnou práci koná. Tak jako postava z řecké mytologie i oni konají marnou a zbytečnou práci jako trest za svoji pýchu a nedostatek pokory.

Připomínám, že Sisyfos byl potrestán za to, že si myslel, že je roven bohům a snažil se vyhnout smrti tím, že spoutal boha smrti Thanata a po jeho osvobození bohy se ještě jednou lstí dostal z podsvětí Hádova.

Existence kvazi bytostí také dovoluje lépe pochopit tvrzení klasika, že ke změně paradigmatu nedochází tím, že současná generace vědců změní myšlení, ale tím, že vymře a přijde generace nová.

Povědomí lidstva o těchto kvazi bytostech a mechanismu jejich vzniku, existence a zániku se odráží v mnoha mýtech a pohádkách, kde určitá negativní idea je personifikovaná konkrétní bytostí (čarodějem, čarodějnicí, zlou vílou, králem či královnou temnoty apod.).

Vítězství nad touto negativní bytostí je většinou dosahováno tím, že lidé přestanou věnovat svoji pozornost (energii) negativní ideji a negativní bytost tím ztrácí síly, až umírá či mizí. Jako i v mnoha dalších oblastech jsou mýty a pohádky blíže skutečnosti než soudobá věda.

(10)

28.06.09   Miroslav Zelenka

Dalo by se říci, že jednotlivé formy Bytostí mají energeticko informační podstatu. „Potravou“ pro bytosti je energie přijímaná z různých zdrojů. Jsou bytosti, kterým nepostačuje energie z božského zdroje, a proto přijímají energii i z jiných bytostí (samozřejmě vzato do důsledku je i toto božský zdroj, protože nic jiného než Bůh neexistuje). K nim patří i člověk, který přijímá energii ve formě potravy, což znamená, že přijímá energii z mrtvých těl jiných bytostí. Netřeba se nad tím zase nějak mimořádně pohoršovat, protože to prostě odpovídá jeho vývojovému stupni. Až postoupí na vyšší stupeň, nebude energii z potravy potřebovat. Existují formy Bytosti nižších vibrací, které čerpají energii z lidí (samozřejmě ne výlučně z lidí). Touto energií jsou silné emoce, především strach, utrpení nenávist apod. Tyto bytosti se pak svým působením snaží vytvořit podmínky pro tvorbu velkého množství takových energií. Podněcují války, náboženské, rasové, ideové nesnášenlivosti, touhu po moci, penězích apod. Mohou být i na podstatně vyšším stupni technického vývoje než lidstvo. Technické prostředky jsou projevem nižších bytostí (forem Bytostí), které jsou přibližně na úrovni vědomí člověka.

Energeticko-informační podstata Bytostí

Je však nutno uvést, že samozřejmě existují i bytosti vyšších vib-rací, které vytvářejí protiváhu nízko vibračním bytostem. Sou¬částí iluze (virtuální reality) – Kosmické hry je neustále probíha¬jící střetávání sil světla a tmy.

Bytosti s vibracemi, které jsou oproti našim řádově vyšší, jsou za normálních okolností mimo naše možnosti vnímání, ale pokud chtějí, mohou se projevit ve formách, které jsme schopni vnímat. Mívají však problémy s dlouhodobým pobytem s námi vzhledem k našim hrubším vibracím.

Cestují Vesmírem i časem netechnickými prostředky (vyšší formy). Pro nás se občas manifestují např. jako humanoidi v létajících talířích, abychom je byli schopni vnímat a přijmout. Stále si nutno uvědomovat, že vše je jen myšlenka.

Pouze na naší úrovni – úrovni našeho „hmotného“ Vesmíru jsou vibrace hutnější, hrubější a proto je tu větší stálost forem a je po-třeba větší energie – většího energetického potencionálu ke změně.

Pro názornost je tu krásný příklad – rozdíl mezi myšlenkou a činem na naší hrubohmotné úrovni. Nikdo určitě nepochybuje, že pro čin je potřeba více energie než pro myšlenku, i když oba dva druhy jsou tvůrčí a mění „realitu“, pouze s jinou účinností.

IV. kapitola – Člověk

Pojem člověka

Co je to vlastně člověk?

To je ve skutečnosti velmi zajímavá otázka, připouštějící více významů, což nás při běžném používání tohoto slova vůbec nenapadne.

Jeho definice je obtížná. V dějinách se stále měnila a pravděpodobně ještě i měnit bude.

Na rozdíl od mnoha ostatních pojmů v této oblasti je zřejmě obtížnější jeho negativní vymezení, to znamená stanovení toho, co ještě, resp. co už není člověk. Zatím se ještě vědě nepodařilo pevně stanovit na konkrétních případech vývojového žebříčku. Tak, toto ještě není člověk a toto už je člověk“. Druhým pólem problému pak může být bytost, která je na vyšším vývojovém stupni a zase bude obtížné stanovit přesnou hranici, kdy tento tvor je ještě člověk. Dalším problémem pak budou tvorové vyvíjející se paralelně s námi. Kdy počet odlišujících prvků řekne tak, to už není člověk, a které to budou prvky. A jako odlišující prvek teď nemám na mysli určení, zda se jedná o pozemšťana nebo mimozemšťana.

Z pohledu vyšší úrovně pravdy neexistuje bytost, která by si mohla říkat pozemšťan. Všichni jsme mimozemšťané, kteří pro-cházíme mnoha inkarnacemi i na mnoha dalších planetách.

Pro účely této kapitoly používám slovo člověk ve zjednodušeném smyslu jako inkarnaci Bytosti do těla homo sapiens na této planetě. Nutno si však uvědomit, že člověk je součástí vícedimenzionální Bytosti. Tato Bytost je současně „obsažena“ v mnoha inkarnacích a vyšších formách vědomí, vzhledem k tomu, že minulost, přítomnost i budoucnost existuje současně. Proto se jako člověk inkarnuje pouze „část“ této vícedimenzionální Bytosti.

Energeticko-informační podstata člověka

Člověk jako jedna z forem Bytosti má rovněž energeticko informační podstatu. Plné pochopení a stálé si uvědomování tohoto faktu je velmi významné pro porozumění mezilidským vztahům a motivacím jednotlivých lidských činů.

Vše v lidském světě se dá bez jakýchkoliv výjimek redukovat na „boj“ nebo spolupráci na získání energie nebo informace. Peníze, moc, sláva, láska to vše jsou jen různé energie, nebo různé formy téže energie.

Povšimněte si, že např. ve sportu všech úrovní, vítěz bývá nabit energií, zatímco poraženému se většinou nedostává. Když se hlouběji zamyslíte nad jednotlivým chováním lidí (ale i zvířat a rostlin) z tohoto energetického hlediska, možná pochopíte, proč se lidé chovají tak, jak se chovají a na základě tohoto pochopení je možno jim pomoci.

Již hodně dlouho se používá dělení lidí na 4 základní typy. Zkusme se však na toto dělení podívat z nového zorného úhlu – z energetického hlediska.

Cholerik – snaží se energii si vydobýt, urvat na druhých
Melancholik – snaží, se aby mu ostatní předávali energii dobro-volně
Flegmatik – nebrání se odběru energie
Sangvinik – energii rozdává

Z uvedeného pojetí je možno pochopit vhodnost soužití jednotli-vých typů, ale i možnost „léčby“ těch typů, které dokáží velmi znepříjemnit vzájemné soužití. Rady ve stylu „nekřič tolik“ nebo „nebreč pořád“ nemají naději na úspěch. Když někomu chybí energie a vůbec ani neví, že by ji mohl získat přímo ze zdroje, tak si ji bere kdekoliv a jakkoliv (jde přece o energii – zdroj života) a nejčastěji od svých blízkých.

Zvláštní, že naše západní civilizace vůbec nevyučuje jednu z nej-základnějších věcí jako je získávání energie přímo z hlavního zdroje.

Nový prostor pro léčbu by se mohl objevit i v případě hysterie. Přední český psychiatr (odborník na partnerské vztahy) dává těm, kteří mají hysterickou ženu, pouze dvě možnosti. Rozchod nebo léčbu. Více méně mu i na základě vlastních zkušeností dávám za pravdu. Bohužel mám obavu, že léčba hysterie v pojetí současné „práškové“ psychiatrie nemá příliš velkou šanci. Docela by mne zajímalo, zda tento český psychiatr zná z vlastní zkušenosti úspěšnou léčbu hysterické ženy (nebo muže, protože i muži trpí touto chorobou). Myslím, že nejlepší cestou léčby hysterie, je dlouhodobá a pracná škola získávání energie z vlastních zdrojů. Hysterik je z pohledu získávání energie zvláštní kombinací me-lancholika a cholerika, i když jako klasické příznaky jsou známy spíše jeho hlasité projevy.

Motivací (většinou neuvědomělou a tím i z karmického hlediska příznivější) různých vůdců společenských skupin, sekt, samozvaných „guruů“ apod. zdaleka není jen získávání finanční energie, nebo energie moci. Tolik energie, kolik těmto vůdcům neustále posílají (a opět většinou neuvědoměle) jejich přívrženci, se dá velmi obtížně získat jinou cestou. Velmi podobná je situace i se slávou. Těžko se někteří vyrovnávají se ztrátou slávy a tudíž i ztrátou energie posílané jejich obdivovateli. Leckterý tragický konec některého z bývalých slavných se v tomto světle lépe chápe. Důležitá je zde vlastní energetická dostatečnost. Pravděpodobně nejhůře se s takovou situací vyrovnávají melancholici, protože si na rozdíl od choleriků nedokážou energii vydobýt.

(11)

04.07.09   Miroslav Zelenka

I na úrovni pravdy – „člověk – prostor a čas“ je nutno si stále uvědomovat, že vše je iluze. Ale to neznamená, že si můžeme dovolit nebrat tento náš život při každodenní činnosti jako realitu, protože i když je to realita virtuální, přece jen realita to je, protože jiná než virtuální realita vlastně neexistuje. Z toho důvodu se mi zdá vhodnější výraz než „iluze“ (Mája) termín „virtuální realita“, protože se více blíží obrazu skutečnosti. Jedno z vhodných pojmenování některých aspektů reality používá Stanislav Grof. „Kosmická hra“ je pojem, který svým způsobem vhodně vyjadřuje to, co se tady děje. I to, že „Kosmická hra“ jako každá hra má svá pravidla a jejich porušení (nedodržení, nerespektování, nepochopení) má svůj následek. Na rozdíl od her sportovních, kde dodržování pravidel posuzuje omylný a někdy i záměrně chybující člověk, v Kosmické hře následek, stanovený za určité porušení pravidel, následuje vždy. Nejčastěji se tomuto principu říká karma. Přesnější vyjádření asi je, že dle pravidel Kosmické hry určité chování má svůj určitý následek.

Přestože se této problematice důkladně věnuji v kapitole VI., považoval jsem za vhodné tento fakt zdůraznit i zde, aby bylo správně chápáno, že i když je vše pouze iluze (virtuální realita, Kosmická hra), my jsme nedílnou součástí této iluze (virtuální reality, Kosmické hry) a její zákony pro nás platí, ať si tyto skuteč-nosti uvědomujeme nebo ne.

Jiná otázka je, zda dokážeme tento náš reálný život žít s vědomím, že se jedná o iluzi (virtuální realitu) a udržet si od něj patřičný odstup, nadhled. Není to však tak jednoduché. Počítačový program je zadán, inkarnace platí. Čeká nás bolest, radost, strasti i slasti. To všechno je součástí Kosmické hry zvané Svět, kterou velký programátor pro nás a pro sebe naprogramoval a nemůžeme jen tak jednoduše si říct, už mě to nebaví a vystoupit z tohoto programu.

Jediné, co můžeme, je pochopit, že jsme „jen“ součástí nekonečně ohromné Kosmické hry a podle toho upravit svůj vztah k tomu, co se děje a jak hrajeme svoji roli.

Pro tento účel bych uvedl jiný příklad než divadelní roli nebo po-čítačovou hru. Vhodným se mi zdá hra zvaná tenis. Když někdo hraje tenisový zápas, chce vyhrát a emotivně zápas prožívá. Přesto však stále ví, že se jedná jen o tenisový zápas, že při prohře se vlastně nic neděje (snad s výjimkou profesionálních sportovců) a podstata života je v něčem jiném. Každý hráč má i při těch nejvypjatějších herních situacích stále v pozadí vědomí myšlenku, že se jedná o hru.

Kdyby se nám dařilo stále zaujímat obdobný postoj k „životu“ a stále na pozadí vědomí si být vědomi podstaty, změnila by se na-še civilizace k nepoznání. Zda k lepšímu, je už zase do určité míry věcí úhlu pohledu. Hluboce doufám, že většina lidí by to chápala jako změnu k lepšímu.

Můžeme pochopit, že jsme i programátory na své úrovni a že můžeme i tento program částečně ovlivňovat, samozřejmě pod vede-ním Velkého programátora – Světové mysli. Není to však vůbec jednoduché. Můžeme si stokrát říkat, že vše je jen iluze, ale v tom okamžiku, kdy Světová mysl promítne do našeho vědomí (přesněji do nás, protože my nejsme nic jiného než vědomí – mysl) ně-jakou strast, musíme být již hodně vysoko na vývojovém žebříčku ducha, abychom se s tím harmonicky s odstupem a nadhledem vyrovnali.

Mozek jako tuner

Mozek funguje jako tuner ve vztahu k vědomí. Při utlumení jeho funkcí při spánku, hluboké meditaci, bezvědomí nebo až i klinické smrti dochází k situaci, kdy vědomí nedostává podněty z tzv. reálného světa a začíná pracovat samo o sobě.

Informační tok z vyšších úrovní je normálně přehlušen tokem informací z tzv. reálného světa. Tento zdroj informací zprostředkovávají naše smysly. V uvedených stavech však tomu tak není a proto se vědomí jakoby napojuje na tyto vyšší úrovně. Ve skutečnosti je napojeno stále, ale toto napojení si neuvědomujeme.

Situace je podobná té, kdy stojíte uprostřed rušné ulice a neslyšíte ani tlukot vlastního srdce a dokonce ani vlastní dech. Pokud se dostanete do naprosto odhlučněné místnosti, uslyšíte svůj dech tak, že to až bude vadit a rovněž uslyšíte tep svého srdce.

Díky utlumení až odpojení tuneru se naše vědomí dostává do změněných stavů vědomí, což vlastně znamená do stavů napojení na jiné informační toky, nebo jinými slovy dochází k přesunu koncentrace vědomí na jiné úrovně (vědomí se přeladí na jiný kanál Světové mysli vysílající jiný program). To jsou pak ty stavy, kterým se říká např. astrální cestování, lucidní snění, opuštění těla, archetypální zážitky, regresní zážitky, samadhi apod.

Nutno si však i v tomto případě uvědomit, že se jedná o úroveň pravdy č. 4 – člověk – prostor a čas. Z pohledu vyšších úrovní pravdy je tzv. reálný svět jen pouhou iluzí – projekcí Světové mysli do naší mysli, takže z tohoto pohledu i náš mozek coby přijímač není rovněž nic jiného než výtvor Světové mysli projektovaný do naší mysli. Rovněž z pohledu vyšších úrovní pravdy nejsou jednotlivé mysli pouhými pasivními přijímači, ale současně se i podílejí na tvorbě vysílaného „programu“.

Projekci Světové mysli do jednotlivých myslí si lze představit jako vysílání televize (s tím, že se nevysílá pouze obraz a zvuk, ale všechny vjemy). Jeden program vysílaný na jednom kanálu do všech myslí (míněno všech myslí určité skupiny myslí, např. všech inkarnací Bytostí do našeho Vesmíru) je stejný (např. program náš Vesmír).

Nutno si však uvědomit, že tento hlavní program má nesmírné množství podprogramů pro jednotlivé bytosti vnímající hlavní program ze svého mnohonásobně zúženého úhlu pohledu. Tento podprogram přijímaný do našeho vědomí vytváří naši představu o našem těle a vjemech, které prostřednictvím něj přijímáme, vytváří iluzi našeho ega.

Světová mysl vysílá své programy do všech vědomí na mnoha kanálech (pravděpodobně nekonečně mnoha kanálech). Jeden z kanálů je i náš tzv. hmotný Vesmír našich časových souřadnic. Na jiných kanálech jsou vysílány např. paralelní vesmíry, náš Vesmír v jiných časových souřadnicích, astrální svět, vícedimenzionální vesmíry apod.

Každé vědomí má možnost přijímat za určitých okolností kterýkoliv program. Je nutno „pouze“ přeladit správně přijímač (přenést koncentraci vědomí). Pro lidskou bytost je zdaleka nejsilnější kanál vysílající program našeho Vesmíru a proto se do mysli dostávají především informace z tohoto kanálu.

Pokud se hlavní program zeslabí (např. při meditaci, regresní terapii, holotropním dýchání, při požití psychotropních látek, popř. jiných stavech změněného vědomí, při klinické smrti), dostávají se do popředí další kanály, na jejichž programy se vědomí automaticky přeladí. Většinou se přeladí na další nejsilnější kanál (např. astrální svět ve spánku nebo jinou časovou souřadnici našeho Vesmíru).

Při vědomém a cvičeném přelaďování (přesunu koncentrace vědomí), popř. při použití silných prostředků je možno se dostat i na slabší kanály vysílající programy vyšších vesmírů.

(12)

05.07.09   Miroslav Zelenka

Výrazy silnější a slabší kanál jsou použity pro vytvoření jednodu-ché představy. Přesnější výraz pro silnější kanál je kanál vysílající na frekvenci bližší frekvenci vědomí konkrétního člověka a slabší kanál je kanál vysílající na frekvenci vzdálenější frekvenci konkrétního člověka. Vědomí každé bytosti pracuje vždy na určité frekvenci vibrací. Pro rychlejší vibrace se používá termín vyšší nebo jemnější vibrace pro pomalejší vibrace se používá termín nižší nebo hrubější vibrace. Vědomí každého člověka má určitou frekvenci vibrací, která je dána především stupněm vývoje bytosti inkarnované do člověka, ale i momentální situací a stavem mysli konkrétního člověka. Při přelaďování dochází nejsnáze k přeladění na kanál vysílající na frekvenci nejbližší té frekvenci vibrací, na které se vědomí nachází v okamžiku přelaďování. Proto se bytost na vyšším vývojovém stupni snáze přelaďuje do vyšších jemnějších světů než bytost, která je na nižším vývojovém stupni. Využití této vlastnosti vědomí bytosti by umožnilo měření vývojového stupně lidské bytosti. Již známé, ale utajované technické prostředky, popř. technické prostředky v současné době vyvíjené mimo rámec vojenských výzkumů (viz konec této kapitoly) umožňují „vypnout“ příjem programu „hmotný Vesmír“ a zjistit na jaký program se vědomí člověka napojí.

Jaká šance by se asi otevřela před společností, která by si do čela vybírala lidi dle jejich stupně vývoje? Nejsem však zase takový idealista, abych si nebyl vědom možnosti zmanipulovat i takovýto výběr „Rady moudrých“.

Přeladění na frekvence vzdálenější vyžaduje větší úsilí (např. dlouhodobou práci) nebo použití silnějších prostředků. Někteří lidé přímo popisují proces před vědomým opuštěním těla jako koncentraci na zvýšení vibrací vědomí.

Zdaleka ne vždy se však jedná o přeladění na vyšší frekvence. Každý si určitě vzpomene na některé své těžké sny, nebo na popisy zážitků lidí po požití psychotropních látek, absolvujících regresní terapie, holotropní dýchaní apod. Přeladění na hrubější nižší vesmíry je velmi běžné. Čím je člověk naladěn na hrubější energie, je jimi obklopen a vstřebává je, tím má větší šanci na přeladění se do světů s nižšími vibracemi.

Práce na vlastním duchovním vývoji je také někdy popisována jako práce na zjemňování vibrací. Vhodný je přitom komplexní přístup zahrnující všechny složky. Chceme-li zjemňovat vlastní vibrace, je vhodné, pokud je to možné pohybovat se v prostředí bez hrubých energií, stýkat se s lidmi s jemnými vibracemi, jíst stravu s jemnými vibracemi, zamezit negativním myšlenkám s hrubými vibracemi, zjemňovat své vibrace meditacemi a vhodným vzděláváním (poznáním).

Pokud má lidská bytost schopnost naladit se na Nadjá, na vyšší vesmíry bez cvičení této schopnosti, je velmi pravděpodobné, že si ji přinesla z předchozích životů. V okamžiku boží milosti přestane Světová mysl vysílat do mysli bytosti jakýkoliv program a bytost se ocitá ve stavu Absolutního boha, ve stavu Absolutna. Dostává se do svého prazákladního stavu.

Elektromagnetická aktivita mozku

Při zastavení myšlenkového procesu dochází k situaci, která je mozkovou aktivitou velmi podobná spánku. Vzhledem k tomu při snaze o hlubokou meditaci velmi často dochází k přechodu do spánkové fáze a to velmi rychle do fáze REM.

Činnost mozku se projevuje jeho elektromagnetickou aktivitou. Slabé mozkové proudy zprostředkovávají výměnu informací mezi jednotlivými neuronovými buňkami. V případě hluboké meditace dochází k zastavení myšlenkového procesu a tím i často k napojení na Nadjá (superego) – esenciální část vícedimenzionální Bytosti. Obdobných výsledků je dosahováno i pomocí psychotropních látek a novodobě i pomocí speciálních „lékařských přístrojů“.

Tyto přístroje vysílají slabé magnetické impulsy do mozku, čímž dochází k přerušení elektrické aktivity mezi neurony. Tím je dosahováno stejného účinku jako při hluboké meditaci, kdy se dostavuje zastavení myšlenkového procesu a do vzniklé „prázdné mysli“ vstupuje prázdnota Absolutna (stav záblesků osvícení) nebo obrazy Světové mysli. Vědomí se přelaďuje na jiné programy vysílané Světovou myslí.

V takto změněných stavech vědomí pak člověk zažívá např. stavy opuštění těla, regresní vzpomínky, archetypální zážitky, zážitky spojení s Kosmickým vědomím a Absolutnem.

Tyto přístroje jsou již používány pro léčení těžkých stavů depresí a duševních chorob s velmi dobrými výsledky. Dle mého názoru po podrobném lékařském výzkumu bude možno těmito přístroji léčit nejen psychické poruchy, ale i zdánlivě nepochybné fyzické choroby. Nezastupitelnou roli by tyto přístroje mohly hrát při léčení drogových závislostí (závislost na nikotinu a alkoholu rovněž) a při nápravě zdánlivě nenapravitelných zločinců. Spojení s vyššími stavy vědomí (např. NDE – stavy blízké smrti) dokázalo zcela změnit životní a hodnotovou orientaci mnoha lidí.

Převzato:http://www.matrix-2001.cz/