Reinkarnace

Převtělování je fenomén, který doprovází duchovní život lidí od nepaměti. Každý člověk má na reinkarnaci svůj názor, který je zcela závislý na jeho životních zkušenostech. Pokud chceme opravdu do hloubky pochopit fenomén reinkarnace, tak aby bylo naše poznání zcela logické, potom je nutno začít od úplného počátku. V tomto výkladu svého pohledu vycházím z jediného zcela základního dogmatu všech náboženství, který může být definován následujícím způsobem :

Existuje jeden jediný skutečný, věčný, neměnný a všeprostupující princip.

Tento princip svými vlastnostmi odpovídá Bohu. Avšak bez uvědomění si důsledků tohoto prvotního dogmatu nemůžeme porozumět, co reinkarnace neboli převtělování znamená. Proto si nyní pomůžeme veršem 2.16 z Bhagavadgíty, který stanovuje Neskutečné není stálé, skutečné se nikdy nemění. To znamená, že když hledáme skutečnou podstatu, musíme najít něco, co se nikdy nemění. Vše ostatní, co podléhá změně není skutečné, tudíž je pomíjivé a není důvod mu věnovat zbytečnou pozornost.

Vše ve vesmíru vzniklo a vše ve vesmíru také zanikne. Tomu nelze zabránit. Jen si to musíme uvědomit. Vše ve vesmíru, všechny galaxie, planety, civilizace a samozřejmě těla všech tvorů vznikly a také zcela jistě zaniknou. To ovšem znamená, že vůbec nic v materiálním vesmíru nemá skutečné božské vlastnosti. Proto se musíme soustředit na ducha, protože ten jediný může být věčný. Představme si, že existuje jeden duch, který na sebe během své existence bere různá těla. A to nejen v různých životech, ale dokonce i v jednom životě.

Ptáte se, jak je možné v jednom životě mít různá těla? Nejjednodušší převtělení je sen. Bdělé tělo leží v posteli a spí. Mysl však zažívá jiné, snové tělo. Toto tělo vnímá, chodí, mluví, třeba i jí, zatímco bdělé tělo maximálně slintá na polštář. Vzbudíte se a řeknete – zdál s mi sen. Komu se však zdál sen? Tělu v posteli? V žádném případě, sen prožívá pouze duch. A vy jste ten duch. Duch věčný, pro který je tělo, ať snové či bdělé, pouze pomíjivou představou.

Proto musíme svou pozornost od projeveného hmotného světa přesunout do nehmotné duchovní oblasti. Abychom si mohli vztah ducha a hmoty trochu prakticky představit, zkusíme použít jako příklad člověku nejbližší stroj – počítač. Pokud máme počítač, který není napájený a neběží v něm program, máme jen kus mrtvé hmoty. Jakmile zapojíme napájení a spustíme programy, potom získáme živý přístroj, který umí spoustu různých věcí. Zeptejme se : „Co ví počítač o programech, které v něm běží?“. Odpověď není příliš složitá : „Vůbec nic“, protože samotná hmota nemá schopnost vnímání. Pokud se zeptáme opačně, tedy : „Co ví program o počítači, ve kterém běží?“, je odpověď trochu složitější. Program je schopen číst z mnoha čidel různé parametry potřebné pro správné fungování. Jedná se o různé elektrické signály, které programy umí zpracovat, ale o hmotných strukturách, integrovaných obvodech a dalších elektronických součástkách neví prakticky vůbec nic.

Nyní se stejně podíváme na člověka. Je zřejmé, že člověk se skládá z nevnímajícího hmotného těla a ducha, který tělo dokáže řídit. Co ví duch o hmotném těle? Ví pouze to, co mu jeho mysl prostřednictvím smyslů a paměti zobrazuje. Nikdy neuvidíte z čeho se skládá vaše vnitřní orgány a váš mozek. Pro ducha je tělo v bdělém stavu pouze představa, obraz poskládaný z mnoha vjemů. Ve spánku se objevu tělo snové, které již není závislé na smyslových vjemech, ale kvalitativně se zde jedná o úplně stejnou představu.

Rozdíl mezi snem a bdělým životem je pro ducha pouze v tom, že sen je krátký, většinou bez pokračování, kdežto bdělé tělo se objevuje pravidelně od narození až do smrti. A co bude po smrti? Tělo to samozřejmě nikdy nepozná, protože je to jen kus hmoty, navíc už mrtvé. Po smrti může něco znamenat pouze pro věčného ducha. Chvíli patrně bude běžet nějaký sen, potom nastane klid bez snů a potom se možná objeví nová představa začínajícího života, opět přerušovaná sny.

Díváme-li se na tělo a celý vesmír jako na představu ducha vytvořenou v mysli, potom je splněna podmínka všeprostupujícího principu. Neznamená to samozřejmě, že by tento projev ducha vytvořil celý vesmír. Znamená to, že vše, co o celém vesmíru vím, co vidím a vnímám, je vytvořeno mou myslí. A tato představa je zcela jistě mým duchem prostoupena.

Co je důležitější? To, co se objevuje v představách, nebo ten, kdo je schopen vnímat? Většina lidí považuje za důležité to, co prožívají ve svých představách. Problém je v tom, že bez znalosti podstaty nemohou rozumět svým prožitkům. Dokud zkoumáte pouze své sny, nemáte žádnou možnost porozumět smyslu života. Celou dobu hledáte ve svých představách souvislosti, a to jak v představách bdělých, tak i ve snech. Není žádný problém najít nekonečné množství souvislostí a ještě více si jich můžete vymyslet. Tento způsob zkoumání existence může trvat opravdu nekonečně dlouho aniž byste poznali to skutečně důležité.

Pokud však soustředíte svou pozornost na zdroj svých představ, na samotnou schopnost vědomí, začnete hledat svoji skutečnou nehmotnou, duchovní podstatu. Pokud si budete uvědomovat, že vše, co prožíváte jsou jen představy – sny, potom můžete dosáhnout jedinečného poznání. Je pravda, že na této cestě je mnoho slepých odboček, ale skutečný cíl je opravdu jen jeden. Poznat To a dále být Tím, co skutečně jsem.

Jistě se ptáte, co je ten duch? Mohla by to být mysl? Mysl to jistě není, protože mysl je pouze téměř nekonečný proud jednotlivých myšlenek. Ani schopnost obrazotvornosti našeho mozku není tím duchem, kterého hledáme. Trochu napovědět může indické slovo pro ducha, duši, které zní dživa. Není jistě velký problém najít podobné slovo v češtině a to zní život. Duch ve své nečistší podobě je podstata života, schopnost vesmíru tvořit hmotu a organizovat ji do tak úžasného a neuvěřitelně složitého celku, který může vnímat své okolí, svou vlastní strukturu a v té nejdokonalejší formě může duch objevit sebe sama, základ té úžasné věčné tvořivosti.

Toto poznání vlastní duchovní podstaty je zároveň i konec smrti. Pokud se osvobodíte od představy že jste tělo a stanete se věčným duchem, který v těle přebývá, potom je smrt těla pouze představou, snem nebo myšlenkou. Ano – tělo umírá, ale já přece již nejsem toto tělo. Jsem věčný duch, který zdánlivě sídlí v těle od jeho začátku až do jeho konce, snad s výjimkou doby snění. A smrt těla se mne více nedotýká, vždyť ji zažívám každou noc, kdy bdělé tělo usíná a objevují se těla snová.

Co jsou z pohledu ducha minulé životy? Je-li současný život snem, potom minulé životy jsou opět jen představy, sny ve snu. Sny, které se víceméně vztahují k problémům současného bdělého těla a stavu jeho mysli. Můžeme získat nějaké důležité ponaučení z jiného života? Možné to je. Pokud uvěříme existenci minulých životů, potom můžeme dojít k poznání, že i současný život se stane životem minulým. A můžeme se zeptat, „Co mají tyto různé životy společného? Kdo to žije tyto životy?“ a tak se dostat k otázce „Kdo jsem?“ Od otázky k odpovědi je ještě velký kus cesty, ale bez tohoto prvního kroku se k cíli nikdy nedostaneme.

Josef Fric

Převzato:  http://www.svetmysli.net/