X.

DUCHOVNÍ VÝKLAD JEDNOHO OMEZENÉHO ASPEKTU OBSAHU

KAPITOLY OSMÉ V PROROKU DANIELOVI

„V kapitole osmnácté knihy „Realita, mýty a iluze“ bylo zjeveno, že třicet pět knih ve Svaté bibli obsahuje vnitřní smysl. Tento vnitřní smysl je tím, co činí Svatou bibli svatou. Bylo zde také zjeveno, že existuje nejméně deset odlišných významu a smyslů obsažených v tomto vnitřním smyslu.

Jiným tajemstvím o obsahu a významu Svaté bible v jejím vnitřním smyslu, je to, že cokoli je v ní napsáno, je psáno tak, aby vyvolávalo odlišná chápání a výklady, přizpůsobené rozličným typům, rozpoložením, stavům, procesům a místům v historii duchovní progrese či regrese lidských bytostí, jakož i sentientních entit v celém Stvoření i v zóně vymístění. Takže, jak se zdůrazňuje v kapitole třetí této knihy, odlišné věky, období, epochy a odlišné politické situace vyvolávají odlišné duchovní významy a aspekty každého zjevení, obsaženého v těchto třiceti pěti knihách Bible Svaté.

To prostě znamená, že kupříkladu duchovní výklad událostí relevantní dobám před Prvním příchodem Ježíše Krista se bude zcela lišit od výkladu událostí, které se odehrály po tomto prvním příchodu. Také bude odlišný od národa k národu, od jednoho náboženství k druhému, od jednoho století k jinému, od jedné světové války k jiné, od jedné hlavní události k jiné atd. Všechny tyto doby a jejich události, ať jsou politické, sociální, ekonomické, náboženské, osobní či, jakékoli máme, jsou výsledkem a důsledkem nějakého duchovního stavu věcí všech dotyčných bez ohledu na to, zdali si dotyční jsou či nejsou uvědoměle vědomi, že reprezentují nějakou duchovní záležitost či kondici uvnitř sebe a mezi lidmi v celém Stvoření a zóně vymístění a reagují na ni.

Takže je například omylem předpokládat, že dvě velké světové války dvacátého století na této planetě byly výsledkem politické manipulace a chtivosti po dobýváni a po moci těch, kdo tyto války vyvolali. To je jen zdánlivá pravda. Jak již zdůraznil Swedenborg, je skutečnou pravdou to, že tyto války byly výsledky určitých perverzí náležité duchovní aplikace Božské pravdy z Božského dobra, které lidstvo sledovalo prostřednictvím svých hlavních náboženství a jejich zdeformovaných a nesprávných doktrín či náboženství ateismu v případě Sovětského svazu.

Kdykoli určité perverze Božské pravdy splní svůj účel a jsou většinou lidí plně přijaty a uznány jako způsob života, tito lidé spustí důsledky takového přijetí. Trestají sami sebe, aniž by si to trestání vědomě uvědomovali, prostředky, způsoby a v rozsahu odpovídajícím a obsaženém v této jednotlivé formě perverze. Takže lze najisto usuzovat, že všechna strádání, utrpení, ukrutnosti, ohavnosti a ošklivosti, která potkávají jak jedince, tak i celou společnost a lidstvo, jsou výsledkem přijetí nějaké formy perverze, deformace a falzifikace Božské pravdy z Božského dobra.

Vnitřní smysl Svaté bible je uspořádán tak, aby byl s to obsahovat, v jejich bezčasovém a bezprostorovém pojímání, všechny rozličné aspekty takových deformací, perverzí a falzifikací a nastínit z nich cestu ven. Proto odlišné doby a kondice vyžadují odlišnou interpretaci toho, co je obsaženo ve Svaté bibli. Hlavní chybu většiny vykladačů Svaté bible lze nalézt ve faktu, že se pokouší o tento výklad v globálním, všezahrnujícím a generálním smyslu, použitelném uniformně na všechny situace a kondice. Z takové pozice nastávají hlavní chyby jejich výkladů proto, že vykladači násilně přesunuli a přenesli tentýž význam a smysl na všechny situace a kondice obecně. Lpění na takových jednostranných výkladech je velmi nebezpečným podnikem, protože má za výsledek redukci a napájení mnoha protikladných názorů, pohledů a filosofií, které se ustanovují v rozličných formách náboženství a sekt, které se bláznivě a nesprávně domnívají, že jsou pouze tím jediným, co obsahuje absolutní pravdu. Ovšem jak je to zřejmé, nikdo nemůže znát či mít absolutní pravdu, protože nikdo není absolutní.

Proto je třeba a se vyhnout upadnutí do této léčky a naučit se vidět věci v jejich progresivní, stále se měnící a pohyblivé perspektivě. Konec konců tak byla Svatá bible napsána, to jest jazyk Svaté bible odráží tekutost a neustálou proměnlivost všech stavů a rozpoložení v celém Stvoření, jakož i v zóně vymístění.

V této době bude zjeven jeden omezený aspekt toho, co je obsaženo v kapitole osmé Proroka Daniela, jako relevantní současné duchovní kondici lidstva. Tento aspekt není ani vyčerpávajíc,. úplný či pouze jediný. Nelze se pokoušet o žádná zobecnění. Při výkladu tohoto aspektu se důrazně upozorňuje, že jeho relevance je platná jen pro tuto jednotlivou dobu. Později, až se vyvolají některé jiné aspekty, bude mít tato interpretace jen historickou hodnotu.

Z předešle řečeného je zřejmé, že lidé mají sklon lpět na jednom výkladu, jako majícím všezahrnující platnost pro všechny doby, situace a kondice, namísto toho, aby na ně pohlíželi jako na mající jen historickou hodnotu, již nepoužitelnou nebo použitelnou v současné době u rozpoložení jen v omezeném smyslu.

S tímto upozorněním, které má být neustále na mysli, následuje omezený výklad jednoho aspektu kapitoly osmé Proroka Daniela.

Kapitola osmá Proroka Daniela se především zabývá dvěma záležitostmi, jak je odrážejí dvě zvířata, popsaná v této kapitole. Pro obecné pochopení: Všichni živočichové ve Svaté bibli souvztaží s různými pozitivními i negativními lidskými stavy a kondicemi, obzvláště s jejich emocemi a afekcemi. Na straně druhé v obecnosti souvztaží s hlavní a panující láskou, která vládne lidskými životy. V této kapitole jsou popsána dvě taková zvířata. Jedním je beran, druhým kozel. Takže lze předpokládat, že se popisují dvě hlavní lásky, které v současnosti na této planetě a v ostatních oblastech zóny vymístění panují lidskému u životu. Později se v této kapitole tato dvě zvířata vykládají tak, že to první jsou králové Medie a Persie a kozel je jako Řecké království. Kdykoli je jmenován nějaký národ svým jménem, v zásadě to ve vnitřním smyslu Svaté bible neznamená fyzický, politický národ o sobě, ale namísto toho to znamená formu,jednotlivou, zvláštní formu a způsob, jimiž se některá z panujících lásek projevuje, aktualizuje, realizuje a uvádí do praxe.

(3)  (první tři verše v knize nejsou uvedeny – pozn. zpracovatele)

Ve třetím verši této kapitoly se říká:

„Tehdy jsem pozvedl své oči a hle, viděl jsem berana stojícího vedle řeky, který měl dva rohy, a ty dva rohy byly veliké, ale jeden byl větší než druhý a ten větší vzešel poslední.“

Pravý duchovní výklad tohoto verše, jaký je RELEVANTNÍ TÉTO ZVLÁŠTNÍ DOBĚ, je následující: Beran stojící vedle řeky znamená hlavní panující lásku, která v lidech v současné době převládá ve formě stagnujícího rozpoložení. „Stojící vedle řeky“ odráží stagnující rozpoložení. Řeka reflektuje neustálý duchovní pokrok a plynutí a plynnost všech duchovních záležitostí. Avšak „stojící vedle řeky“ znamená přehlížeti jakékoli potřeby takovéhoduchovního pokroku, plynutí a změny. Beran v této konotaci představuje lásku, ovládající většinu lidí, k zevním, bezcenným, tělesným, vnějším, hmotným, povrchním a pomíjivým věcem, podporovanou dvěma mocnými přesvědčeními. To se odráží ve výroku: „dva rohy byly veliké“. Jeden roh znamená moc přesvědčování, aby se tato láska přijala. Nutnost přijetí této lásky jako vládnoucí formy v životě každého musí předcházet před tím, než se přijme a projeví druhá přesvědčivost této lásky. To je zřejmé z výroku: „Ale jeden byl větší jak ten druhý a ten větší vzešel později.“ Větší roh znamená manifestaci síly přesvědčení, která uspěla přesvědčit současně existující lidi, že neexistuje žádná jiná hodnotná láska, než láska ke všemu vnějšímu, pomíjivému, dočasnému, hmotnému a obzvláště k tomuto fyzickému či pozemskému projevu jejich životů.

(4)

Ve verši čtvrtém se říká:

„Viděl jsem berana trkat na západ, na sever a na jih, takže žádné zvíře před ním nemohlo obstát; ani tu nebylo žádné, které by mohlo vyváznout z jeho rukou, nýbrž dělal si, co chtěl, a vzmohl se.“

„Viděl jsem berana trkat na západ, na sever a na jih“ znamená, že tato vládnoucí láska ke všemu zevnímu a k fyzickým aspektům lidského života nahrazuje duchovní Dobro a jeho Pravdu, označované slovy „na západ“, přírodní dobro a jeho běžné vnímání, označované slovy „na sever“, a duchovní Pravdu a její Moudrost označenou slovy „na jih“, takže žádný jiný typ hlavní panující lásky by se nemohl uchytit, což je označeno slovy: „takže žádné zvíře před ním nemohlo obstát“. Tato vládnoucí láska byla přijata vůlí VĚTŠINY LIDÍ. TOTO PŘIJETÍ ZNAMENÁ JEJICH ÚPLNOU IDENTIFIKACI S TOUTO LÁSKOU AŽ DO BODU, KDY SE NIKDO NEBUDE MOCI OSVOBODIT OD TÉTO LÁSKY A TA SE STANE BEZKONKURENČNÍM VLÁDCEM VŠEHO V LIDSKÉM ŽIVOTĚ. To je označeno slovy: „nýbrž dělal si, co chtěl, a vzmohl se“.

Je třeba si uvědomit fakt, že jakmile se někdo ztotožní s láskou, která mu vládne, a ta se stane součástí jeho vůle, tato láska se stává zdrojem jeho života. Život či motivace k životu vyvěrá z vlastní vůle být a existovat. Jestliže tedy někdo přijme do své vůle formu, stav a kondici jakékoli lásky, přivlastňuje si tuto lásku a ta se stává zdrojem jeho života.

(5)

Ve verši pět čteme následující:

„A jak jsem pozoroval, náhle přišel od západu kozel přes celý povrch země, aniž by se dotkl půdy; a ten kozel měl mezi svýma očima nápadný roh.“

V tomto verši je popsána jiná vládnoucí láska. Když se uváží rozpoložení hlavní lásky vzhledem k zevnějšnostem, jak je popsáno beranem, jeden si náhle uvědomí, že jeho pravý zdroj a původ je z něčeho jiného, co překonává předešlou panující lásku. Že „kozel přišel od západu přes celý povrch země, aniž by se dotýkal půdy“, znamená, že z nedostatku uvědomění si Božské lásky Nejvyššího, z níž vyvěrají všechny pozitivní hlavní panující lásky a jejich afekce, emoce, stavy, procesy a kondice, vyvěrá náhrada božské lásky láskou k sobě, reprezentovaná zde kozlem. „A kozel měl mezi svýma očima nápadný roh‘‚ znamená sílu sebelásky ospravedlnit, omluvit a zracionalizovat své jsoucno a bytí.

(6)

Verš šestý:

„Pak přišel k beranovi, jenž měl dva rohy, kterého jsem viděl stojícího vedle řeky, a běžel k němu se zuřivou silou.“

Tento verš popisuje fakt, že vládnoucí sebeláska nemůže tolerovat či přijmout jako nezávislou sílu a moc žádný jiný typ lásky. Sebeláska potřebuje stálý pohyb ve svém vlastním pseudopokročení, aby se napájela ospravedlňováním, racionalizací a omlouváním všech svých protivných a negativních důsledků a následků. Proto nemůže vystát stagnaci hlavní panující lásky zevnějšností, která nedovoluje žádnou změnu z obavy před ztrátou svého vlastnictví. Avšak tato kondice je pro vládnoucí lásku k sobě nesnesitelná, protože její povahou je stát se jediným nepochybným vládcem všeho ve jsoucnu a bytí, aby to sloužilo této lásce s bezpodmínečnou oddaností a obdivem.

(7)

Verš sedmý:

„A viděl jsem ho srazit se s beranem; zuřivě se proti němu rozběhl, napadl berana a zlomil jeho dva rohy. Beran neměl žádnou sílu mu odolat, nýbrž ten ho srazil na zem a rozšlapal; a nebyl nikdo, kdo by mohl vyprostit berana z.jeho rukou.“

Tato slova popisují pohlcení panující lásky k zevnějšnostem vládnoucí láskou k sobě. Před tím, než se toto pohlcení odehraje, je nutné odstranit dvě přesvědčení panující lásky zevnějšností – že je nutné tuto lásku přijmout; a že tato láska je jedinou láskou, která je v jsoucnu a bytí k dispozici, jež motivuje lidský život. Faktem je, že sebeláska nemůže tolerovat žádný jiný zdroj života než sebe sama, a tudíž ohromnou silou a motivačním faktorem svého jsoucna a bytí odstraňuje takové přesvědčení, vrhá je dolů k zemi a rozdupe je, což znamená podřídí si je, učiní je svým služebníkem, uvede je do pozice prostředků k získání a opanování všeho ve jsoucnu a bytí kvůli své vlastní lásce. Z takového rozpoložení nikdo či nic nemůže učinit nic ohledně toho, co představuje beran.

(8)

Verš osmý:

„Proto se kozel velmi vzmohl; ale když se stal mocným, větší roh se zlomil a na jeho místě vyrostly čtyři nápadné rohy ke čtyřem větrům z nebes.“

V tomto verši se popisuje, jak se panující láska k sobě bez žádného ohledu na někoho či něco jiného stává jedinou hlavní, motivační silou lidského jsoucna a bytí. Jakmile se ustanoví, není již potřeba vkládat veškerou její sílu do přesvědčování, že je jediným zdrojem života. Namísto toho nyní potřebuje ospravedlnit, racionalizovat a omlouvat své jsoucno a bytí všem ostatním silám, které jsou k dispozici. Takže vyvine další čtyři rohy, které souvztaží se čtverým hlavním přesvědčováním namířeným k zničení čtyř substanciálních a esenciálních principů Absolutní Božské přirozenosti Nejvyššího. Vždyť hlavním účelem a cílem této panující lásky je odstranit každého jiného ve Stvoření, kdo má pozici moci. Protože Nejvyšší je ve Své Absolutní přirozenosti, jak odrážejí tyto čtyři substanciální a esenciální principy, popsané ve třetí kapitole této knihy, jedinou Absolutní mocí a Zdrojem všeho života ve veškerém Stvoření, je jen přirozené a logické, že tato hlavní panující láska k sobě bude mít za svůj nejzazší účel ovládnutí absolutní moci z Nejvyššího.

Tato čtyři přesvědčení se odrážejí ve stavu sebeospravedlňování, vlastní výjimečnosti, neomylnosti a netolerantnosti. Takže jejich sebeláska předstírá, že je jedinou, která obsahuje veškerou pravdu a má vždy pravdu; je to pouze jediná výjimečná síla, která může mít všechen význam a platnost, nemůže se nikdy mýlit, protože je jediným pravým jsoucnem a bytím, a tudíž nic jiného nelze tolerovat či přijímat jako rovného partnera tomuto druhu lásky. Sebeláska doufá, že těmito čtyřmi ohavnostmi dospěje ke čtyřem esenciálním a substanciálním principům Nejvyššího, reflektovaným ve slovech: „ke čtyřem větrům nebes“, a odstraní Absolutní moc Nejvyššího. Avšak aby tak učinila, potřebuje tato sebeláska vyvinout určitou taktiku a metody, jimiž by byla s to uspět ve svém podnikání. To se popisuje v následujících verších.

(9)

Verš devátý:

„A z jednoho z nich vystoupil malý roh, který rostl nadmíru velice k jihu, k východu a k Nádherné zemi.“

„Malý roh, který rostl nadmíru velice k jihu, k východu a k Nádherné zemi“ znamená postupný rozvoj hlavních pseudoduchovních trendů, jak je odrážejí čtyři hlavní náboženská přesvědčení na této planetě, která nahrazují Božskou moudrost, kterou značí „jih“, a která nahrazují Božskou lásku, označenou jako „východ“, a veškerý pozitivní stav, označený „Nádhernou zemí“.

V této konotaci „Nádherná země“ znamená všechna nebesa a veškerý pozitivní stav.

(10)

Verš desátý:

„A vyrostl až k nebeskému zástupu; a svrhl některé ze zástupu a některé z hvězd na zemi a rozdupal je.“

Tento verš popisuje úspěšnou expanzi panující sebelásky v lidských životech až do bodu, kdy v nich postupně nahradila mnohé aspekty Božské pravdy a Božského dobra uvádějíc je do podřízené pozice, aby sloužily jejich egoistickým snažením.

(11)

Verš jedenáctý:

„Vypjal se i tak vysoko jako Princ zástupů; a jím byly zrušeny denní oběti a místo Jeho svatyně bylo svrženo dolů.“

V tomto verši se popisuje, že skrze svá čtyři hlavní náboženská přesvědčení tato sebeláska uspěla v umístění se do lidských myslí na místo všezahrnující Božské pravdy, která obsahuje všechny aspekty Pravdy, a že vzhledem k tomu se uzavřel neustálý styk a komunikování s Niternou myslí, kde přebývá pravý Nejvyšší, a faktem odmítnutí, že takové věci jako Niterná mysl a duchovní principy existují, byla uvedena do úplné dominance zevní mysl.

(12)

Verš dvanáctý:

„Kvůli přestoupení propadla armáda rohu, aby se protivil denním obětem; a pravdu srazil dolů na zem. Toto vše učinil a dařilo se mu.“

Tento verš odráží fakt, že kvůli počáteční aktivaci negativního stavu byly všechny nepravdy, zla a ohavná přesvědčení o nich přivlastněny jejich sebelásce a staly se v rukách sebelásky nástrojem, zabraňujícím každému před neustálou komunikací a stykem s niternostmi a s Nejvyšším v těchto niternostech. Tímto aktem byla nepravda prohlášena za pravdu, sebeláska prohlášena za dobro a řádná pozice hlavou vzhůru byla prohlášena za pozici vzhůru nohama. Takže se tehdy v lidské mysli pevně ustanovila obrácená pozice vzhůru nohama a úspěšně se uchytila v lidských životech.

(13)

Verš třináctý:

„Pak jsem uslyšel svatého hovořit; a jiný svatý řekl tomu, co hovořil: „Jak dlouho bude vize týkající se denních obětí a přestoupení, která pustoší, vydávání jak svatyně i zástupů, aby byly pod nohou rozdupány ?“ “

V těchto slovech: „svatý“ a „jiný svatý“ jsou označeni duchovní rádci, kteří jsou na této Zemi přiděleni Nejvyšším Niterné mysli každého za účelem udržování neustálé spojující linky lidské mysli se všemi ostatními úrovněmi Stvoření. Zde se dotazovali, jak dlouho tato situace bude pokračovat a jak dlouho bude panovat tato pozice vzhůru nohama ?

(14)

Verš čtrnáctý:

„A řekl mi: „Po dva tisíce tři sta dní; pak bude svatyně vyčištěna.“ “

V niterném smyslu tato slova nepopisují fyzický čas, ale namísto toho určují stupeň a potřebu naplnění a užitku, který negativní stav poskytuje pro poučení každého v celém Stvoření Nejvyššího. „Dva tisíce“ znamená všechny aspekty negativních panujících lásek, které byly přijaty lidmi a stvořeními na této planetě a po celé zóně vymístění, zatímco „tři sta dní“ znamená, dokud nevyčerpají svou užitečnost a dokud každý ve Stvoření Nejvyššího a v zóně vymístění nezíská plné poučení o povaze negativního stavu. Pak bude negativní stav odstraněn a cesta do Niterné mysli a do duchovního světa se otevře a v tomto světě se znovu ustanoví správná pozice hlavou vzhůru.

(15)

Verš patnáctý:

„Nyní se stalo, když jsem já, „Daniel“, spatřil toto vidění a pátral jsem po významu, že náhle přede mnou stanul jeden, mající vzezření člověka.“

V tomto verši „Daniel“ znamená ostatky veškerého Dobra a Pravdy Nejvyššího, které je obsaženo v každé lidské bytosti v nejniternějším centru Niterné mysli. „Člověk, který náhle stanul před Danielem – ten, mající zjev člověka“ označuje představitele nejvyššího Duchovního rádce Niterné mysli.

(16)

Verš šestnáctý:

„A slyšel jsem nad Ulajem lidský hlas, který volal a řekl: „Gabrieli, učiň, ať tento člověk pochopí toto vidění“. “

V tomto verši „slyšení lidského hlasu mezi břehy Ulaje“ označuje hlas nejvyššího Duchovního rádce, Jímž je Nejvyšší, Kdož, je Absolutní a jako Absolutní v Sobě uchovává všechny možnosti změn a všechny formy nekonečného pokroku, což reflektuje výrok, že byl mezi břehy Ulajskými. „Gabriel“ znamená představitele Nejvyššího, který byl pověřen k Niterné mysli za účelem zjevení či poskytnutí porozumění rozličným tajemstvím, obsaženým ve vlastní Niterné mysli na základě Přítomnosti Nejvyššího v ní.

(17)

Verš sedmnáctý:

„Tak přišel blíž, kde jsem stál, a když přišel, polekal jsem se a padl jsem na svou tvář, ale on mi řekl: „Pochop, lidsky synu, že toto vidění se vztahuje na dobu konce“.“

Tento verš označuje, že kvůli neexistenci nějakého přímého kontaktu mezi Niternou myslí a zevní myslí lidských bytostí a každého, kdo je v negativním stavu, to způsobuje starosti a následné pokoření v tom, že není schopnost pochopit vůbec nic bez přímého zjevení od Nejvyššího. Tato slova také znamenají, že právě před tím, než se negativní stav odstraní, sebeláska a jí sloužící láska k zevnějšnostem ovládne všechny sklony a motivace lidí, kteří padli do léčky zóny vymístění včetně planety Země.

(18)

Verš osmnáctý:

„Když se mnou mluvil, byl jsem v hlubokém spánku s tváří k zemi; ale uchopil mě a postavil mě zpříma.“

Tato slova odrážejí fakt, že za současně existujících podmínek je jen jeden způsob, jakým lze být v kontaktu s vlastní Niternou myslí a s vlastními duchovními rádci a jenž může odhalit všechny tyto záhady a tajemství a přinést pochopení pravého významu negativního stavu a jeho následků. Tento stav je stavem hluboké, důkladné duchovní hypnózy či transu, označeném slovy: „v hlubokém spánku s tváří k zemi“. Uchopením ho tak, že stál zpříma, se označuje prohloubení duchovního transu do úrovně plenárního stavu, jenž je stavem všezahrnujících aspektů vlastního jsoucna a bytí, který může chápat a vnímat věci v jejich náležitém a správném významu.

(19)

Verš devatenáctý:

„A řekl: „Hle, seznámím tě s tím, co se stane v pozdější době rozhořčení; neboť v určený čas bude konec“.“

Tento verš znamená, že veškerá znalost ohledně negativního stavu a jeho následků je k dispozici v nejniternější svatyni Niterné mysli každého, ale nemůže být známa vnější mysli, aby nemohlo nastat žádné rušení Božské prozřetelnosti. Také je to odraz ujištění, že v jednom bodu bude negativní stav odstraněn ze jsoucna a bytí.

(20)

Verš dvacátý:

„Beran, jehož jsi viděl majícího dva rohy – to jsou králové Médie a Persie.“

Tento verš popisuje jak povahu panující lásky k zevnějšnostem, tak i její formu a prostředky projevu v lidských myslích a jejich životech. V této konotaci znamenají „králové“ všechny zvrácené pravdy, které prohlašují, že pravá hodnota lidského života je v jeho závislosti na fyzickém životním aspektu, jak se projevuje během pozemského života a života v negativním stavu. „Médie“ označuje vnější mysl, která převrací všechny ryzí pravdy, přicházející z Niterné mysli, a „Persie“ označuje duševnost, která je zfabrikována z těchto zvrácených pravd všech těch, kdo jsou lapeni v negativním stavu.

(21)

Verš dvacátý první:

„A kozel je království Řecka. Větší roh, který je mezi jeho očima, je první král.“

Tento verš reflektuje ryzí formu a projev hlavní vládnoucí sebelásky, založené na vnější mysli, zfabrikované ze všech hrozných přesvědčení totality zel a nepravd v jsoucnu a bytí. „Řecko“ v této zvláštní konotaci odráží to, že zevní mysl, která neobsahuje nic z dobra a nic z pravdy, ale jen nejzazší panující lásku k sobě s vyloučením každého a čehokoli jiného. Takový je hlavní účel takové lásky – vyloučit z této lásky vše a všechny jiné. Toto označuje větší roh mezi očima. První král znamená její hlavní nepravdu, která prohlašuje, že není jiné lásky, než láska k sobě samému s vyloučením každého a všeho jiného.

(22)

Verš dvacátý druhý:

„A jako zlomený roh a čtyři, které vyvstaly na jeho místě, povstanou z národa čtyři království, ale ne s jeho mocí.“

Tento verš ve své zvláštní konotaci označuje, že jakmile se pevně ustanoví hlavní vládnoucí láska k sobě s vyloučením všeho a každého jiného, zfabrikují se z ní čtyři hlavní hrozná přesvědčení ve formě falešných náboženství, která vyvěrají z potřeby uctívat toto sebe sama jako jediného nejzazšího stvořitele a boha. To, že neměly tutéž moc, znamená, že tato čtyři hlavní pseudonáboženská přesvědčení, existující v zóně vymístění, budou mezi sebou bojovat o svá panství a nadřazenost. Tento boj oslabí počáteční vynalézavý a mocný pud sebelásky před tím, než se plně a účinně ustaví v lidských životech.

(23)

Verš dvacátý třetí:

„A v pozdější době jejich kralování, kdy přestupníci dosáhnou své plnosti, povstane král mající ohavné rysy, jenž rozumí zlověstným intrikám.“

Situace popsaná v tomto verši nastane krátce před eliminací negativního stavu. Ze shora uvedených čtyř hrozných přesvědčení vyvstane nové přesvědčení a nepravda, jež bude mít přístup k pojetím NOVÉHO ZJEVENÍ a jejich porozumění a použije tyto ideje a pojetí pro své vlastní destruktivní a ohavné účely.

(24)

Verš dvacátý čtvrtý:

„Jeho síla bude mocná, ale ne z jeho vlastní moci, bude hrozivě ničit a bude vzkvétat a prospívat; zničí mocné a také svaté lidi.“

Tento verš popisuje veškerou sílu, velikost, moc i panství, které toto přesvědčení bude mít nad lidmi, protože své ideje ukradlo z Nového zjevení. Zvrácením těchto idejí bude toto PSEUDONOVÉ ZJEVENÍ s to panovat bezkonkurenčně, bude úspěšné, rozrůstající se a rozšiřující se do bodu, že vše ostatní bude zahrnuto do tohoto pseudonového zjevení a mnozí lidé, kteří mají přístup k Novému zjevení, budou svedeni a ovládnuti přitažlivostí, velkou přístupností a úspěšností pseudonového zjevení.

(25)

Verš dvacátý pátý:

„Svou lstivostí způsobí, že se klamu bude dařit v jeho rukách; a ve svém srdci se bude velebit. Zničí mnohé v jejich rozkvětu. Povstane i proti Princi princů; ale bude zlomen bez lidské ruky.“

Tento verš značí, že ukradené ideje z Nového zjevení, jež budou zahrnuty do pseudonového zjevení, budou takové síly přesvědčivosti, že každý bude podveden, pokud bude v dosahu této nové pseudonauky. To povede k ustavení kondice, v níž se toto pseudonové náboženství a jeho pseudonauka prohlásí za jedinou absolutní pravdu. Tato situace povede k podkopání víry mnohých lidí, kterým bude vlastní pravá idea Nového zjevení. Pseudonové zjevení bude prohlašovat, že je pravým zjevením, které přichází od pravého Nejvyššího a že pravé zjevení je pseudozjevením, které přichází z pekel. KDYŽ TOTO NASTANE A PŘIJMOU TO MNOZÍ, BUDE KONEC NEGATIVNÍHO STAVU NA DOSAH. Božská prozřetelnost Nejvyššího zasáhne a přivede konec všech ohavností a ošklivostí aktivovaného a panujícího negativního stavu v lidských myslích.

(26)

Verš dvacátý šestý:

„Vidění o večerech a ránech, které bylo pověděno, je pravdivé; proto zapečeť to vidění, neboť se vztahuje na mnoho dní v budoucnosti.“

Tento verš značí, že je zjevena pravda o negativním stavu, reprezentovaném slovem „večer“, a o pravé povaze pozitivního stavu, reprezentovaného slovem „ráno“, jakož i o Novém zjevení, přicházejícím od Nejvyššího, i o falešném zjevení, založeném na ideách Nového zjevení, které negativní stav využívá, aby navždy zničil stav pozitivní. Rčení „proto zapečeť toto vidění“ znamená, že každé zjevení obsahuje mnohé aspekty, které jsou použitelné ve svém celku na jednu zvláštní dobu, kondici, stav či událost, ale že každá doba a kondice vyvolává odlišný význam a výklad každého takového zjevení. Výrok „neboť se vztahuje k mnohým dnům v budoucnosti“ znamená, že každý aspekt Nového zjevení bude splněn a přinese plody v pravý čas v náležité době, za správných okolností, a jakmile se naplní, bude také dostupný k pochopení na úrovni vědomé lidské mysli.

(27)

Verš dvacátý sedmý:

„A já, Daniel, jsem zeslábl a na mnoho dní onemocněl; poté jsem vstal a vykonával povolání u krále. Žasl jsem nad tím viděním, ale nikdo mu nerozuměl.“

Tento verš znamená, že je pro lidskou mysl nemožné pochopit úplnou hloubku všech aspektů každého zjevení, protože to je všezahrnující pro všechny časy a ne-časy, pro všechna místa a ne-místa a pro všechny události, které se odehrají ve veškerém Stvoření a v celé zóně vymístění. Jakmile se to uzná, lze oddělit či izolovat jeden aspekt tohoto zjevení, který je relevantní vlastní době. To označuje výrok: „poté jsem vstal a vykonával povolání u krále“. Uvědomění, že každé vidění či zjevení má nekonečné možnosti výkladu, je velmi obtížné přijmout lidskou myslí, a tudíž lidská mysl žasne, jelikož ať se snaží jakkoli usilovně pochopit nutnost pro takový všeobsahující význam každého zjevení, nemůže toto pochopení ze stanoviska vnější mysli dosáhnout.

A to je jeden z mnoha aspektů významu a výkladu této kapitolu v Danielovi, jak je použitelný na současný duchovní stav věcí v zóně vymístění a na této planetě. Ze zřejmých důvodů je to jen stručné vysvětlení tohoto aspektu, které stačí podat představu toho, o co se vůbec jedná.

Současná duchovní situace v negativním stavu je taková, že panující láska sebe sama a láska k tomuto světu (k zevnějšnostem) velmi zřetelně převládá v lidských myslích a bezkonkurenčně vládne všemu v lidských životech až do krajnosti. Zájem o duchovní záležitosti v mnohých případech buď zcela chybí, nebo je povrchní, nebo lidé jsou zaneprázdněni pseudoduchovními záležitostmi zdeformovaných názorů, filosofií, nauk, obřadů, pojímání jim odpovídajících náboženských či spiritualistických trendů či doslovných pojetí reinkarnace a snah předpovídat budoucnost.

A ačkoli jsou nyní ideje Nového zjevení po nějaký čas k dispozici lidem na této Zemi, tito se k ním buď zcela otočí zády, nebo je využívají a chápou způsobem, který se hodí jejich nejnižším potřebám. To je nebezpečná situace, protože buduje vhodný základ pro nové pseudozjevení, popsané v kapitole osmé Proroka Daniela, aby se mohlo uchytit v lidských myslích a uspět ve svých zkázonosných cílech.

Dokud se tato situace nenapraví a nespraví a dokud jistý nutný počet lidí nebude ochoten přijmout Nové zjevení do svých srdcí, bude se vyžadovat uskutečnění drastických opatření dle Božské prozřetelnosti Nejvyššího, jak se to reflektuje na konci verše dvacátého pátého, kapitoly osmé Proroka Daniela: „Ale bude (to jest nové pseudozjevení) zlomen bez lidské ruky.“

Tento spisovatel vážně doufá, že tomuto nešťastnému obratu událostí lze zabránit, jelikož není nic konečného v zákonech božské prozřetelnosti a všechny takové výroky, jaké byly právě výše citovány, odrážejí potencialitu toho, aby se taková drastická opatření uplatnila, pokud si lidé v negativním stavu ze své svobodné vůle zvolí vyvolat nutnost uskutečnění těchto drastických opatření.“

XI.

O ŘÁDNÉM CHÁPÁNÍ POJETÍ NOVÉHO ZJEVENÍ

„V této knize a v jiných knihách autora je docela často užíván pojem „Nové zjevení“. V této době je radno nabýt správného chápání tohoto pojmu a toho, z čeho se Nové zjevení skládá.

Jak každý nyní ví a jak se to tak zdůrazňovalo mnohokráte předtím, není žádná sentientní či lidská bytost Absolutní. Vzhledem k této fundamentální rozlišností existující mezi Stvořitelem a Jeho/Jejím Stvořením není nikdo ve Stvoření s to poznat Absolutní pravdu a všechny všezahrnující duchovní principy Absolutní přirozenosti Nejvyššího.

Proto je vztah mezi Absolutním Nejvyšším a všemi stvořenými relativními členy Jeho/Jejího Stvoření vybudován na následujících životně závažných a kritických principech:

Sdílení Absolutní pravdy a nekonečného počtu jejích Absolutních duchovních principů Absolutní přirozenosti Nejvyššího se provádí v POSTUPNÝCH progresivních krocích v souladu s jedinečnou strukturou a kapacitou každého k obsažení a využití stupně pravdy přenášené Nejvyšším, odpovídajícího této kapacitě.

Proč je nutné přenášet každý stupeň pravdy v takových krocích ?  Protože všichni lidé ve Stvoření Nejvyššího, jakož i v zóně vymístění, nejsouce nikdy Absolutními, v sobě a sami o sobě nejsou s to získat si nějakou pravdu svým vlastním úsilím mimo z Nejvyššího. Nikdo ve Stvoření a v celé zóně vymístění není schopen vytvořit ze sebe samého žádné pojetí pravdy a jejího náležitého porozumění. Každá pravda může jen vyvěrat a pocházet z někoho, kdo je Absolutní a kdo je touto Absolutní pravdou v Sobě. Tímto někým je Nejvyšší. Proto všechna pravda přechází a pochází ze svého Absolutního zdroje – Nejvyššího.

Ale na straně druhé není možno ustanovit žádny řádný vztah k sobě, jiným a vlastnímu Stvořiteli, aniž jedinec zná, má, přijímá a používá nějaký stupeň Božské pravdy Nejvyššího.

Proto je Nejvyšším zařízeno, že neustále nastává postupné uvolňování – Božské pravdy do její relativní kondice všem ve Stvoření Nejvyššího. Pochopení Božské pravdy a její aplikace ve formě Božského dobra (Protože Dobro něčeho je určeno životem v souladu se zjevenou Božskou pravdou – je dobré žít Pravdou, a ne ji jen znát.) je dáno kvalitou, rozpoložením, stavem, jedinečností a přijatým pověřením každého přijímače této pravdy.

Takže různí jedinci, různé společnosti, planety, národy, oblasti, odlišné úrovně Stvoření a jejich různé dimenze a jejich obyvatelé budou mít odlišné používání a chápání téže Božské pravdy relevantní jejich rozpoložení a potřebám v každém běžném okamžiku jejich duchovního pokročení.

Protože nikdo v celém Stvoření nemůže sám sebou či ze sebe dát vznik ničemu nebo učinit nějaké dobro založené na této pravdě, je nutné, že rozličné nekonečné aspekty Absolutní Božské pravdy zjevuje Ten, kdo je Absolutní zdroj Božské Absolutní pravdy, to jest Absolutní Nejvyšší.

Když se zjeví některý aspekt či více aspektů této Absolutní pravdy, vyvolá to v každém ve Stvoření Nejvyššího a v zóně vymístění, bez výjimky a vyloučení, potřebu přehodnocení a přesáhnutí všeho, co bylo před tím v tomto ohledu k dispozici a čeho se drželo. Protože různí lidé jsou (ze své vlastní svobodné volby) na odlišných úrovních přijímání, budou vnímat jen ty elementy a významy této pravdy, které odpovídají současně udržovanému duchovnímu stavu a rozpoložení. Čím hlouběji se kdo cíle své volby nachází v hierarchii duchovní organizace Nejvyššího, tím hlubší a všeobsažnější použití této pravdy se dociluje.

Ale každý stupeň vnímání a aplikace této pravdy je tak hodnotný a potřebný jako každý druhý stupeň – od nejniternější hloubky po její nejzevnější povrch. Jedině v celkovosti jejího vnímání a aplikování se tato pravda může opravdu projevit a připravuje každého ve všech úrovních Stvoření pro pochopení, přijetí a používaní dalšího následného progresivního kroku, v němž se chystá zjevení následujícího aspektu Absolutní přirozenosti Nejvyššího.

Proto je pro všeobecný duchovní pokrok a růst veškerého Stvoření každé vnímání, chápání a používání pravdy tak důležité, jako kterékoli jiné. V tomto stavu, jakož i v každém jiném ohledu nemůže být myslitelná žádná diskriminace či přednostní zacházení nebo stranickost.

Když každý ve Stvoření Nejvyššího přijme, absorbuje, pojme a náležitě aplikuje a využije jeden aspekt zjevené Absolutní pravdy, nová éra bude připravena dojít ke svému dozrání. Tato nová éra je charakterizována přesažením všeho, co bylo známo a používáno v éře předešlé.

Aby nová éra mohla dosáhnout své plodnosti, poskytuje Nejvyšší nové zjevení, které obsahuje novou pravdu, (pro někoho speciálně Jím/Jí stvořeného) neboli aby bylo dokonalejším, hlubším, niternějším aspektem Jeho/Její Absolutní pravdy, který bude určovat kvalitu, stav, kondici, životní styl a duchovní principy, jimiž bude nová éra charakterizována, a směřovat ke svému vlastnímu plnému přijetí, využití a splnění tohoto nového aspektu Božské Absolutní pravdy.

Každé následující nové zjevení je přenášeno od Nejvyššího k určitým členům souběžně na všech úrovních Stvoření a v zóně vymístění, takže nikdo či nic není ochuzeno o možnost přijetí a inkorporování tohoto aspektu Božské pravdy. Deprivace a neschopnost inkorporovat nově zjevený aspekt Absolutní pravdy na jedné či několika úrovních Stvoření a zóny vymístění by mohla tomuto aspektu znemožnit, aby se plně a vyčerpávajícím způsobem projevil a využil a něco velmi důležitého by chybělo. Jestliže by tomu tak bylo, nemohl by nikdy nastat žádný další krok duchovní progrese a každý by byl odsouzen k věčné stagnaci v doposud dosaženém stupni a pochopení této pravdy. Tato situace by nakonec vedla ke kolapsu veškerého Stvoření. Veškerý život by přestal existovat, protože život závisí na neustálém duchovním pokroku, který je umožněn plným a úplným využitím této pravdy či jejího aspektu každým v jsoucnu a Bytí.

Proto Nejvyšší pověřuje určité jedince na všech úrovních Stvoření a zóny vymístění, kteří přenášejí tyto nové aspektyAbsolutní Božské pravdy s tím, že se vnímají a chápou tak, jak je to relevantní každé jednotlivé úrovni.

Takže takoví jedinci jsou situováni a umístěni od nejniternějších čili nejvyšších nebes po nejzevnější stupeň fyzického Vesmíru a v zóně vymístění a skrze ně tento přenos nastává. Aby tento přenos byl soudržný, souběžný a současný, jsou všichni tito jedinci pevně spojeni jeden s druhým zvláštním duchovním svazkem ustanovením za tímto účelem Nejvyšším. Jeden bez druhého by nemohli učinit nic, ani ze sebe vydat slovo či hlásku.

Takové uspořádání je nutné pro zachování a vzájemné mezipropojení všech úrovní, dimenzí a stupňů jsoucna a Bytí skrze takto zjevené aspekty Absolutní pravdy. To umožňuje neustálou, takříkajíc čtyřiadvacetihodinovou, zpětnou vazbu duchovního stavu událostí jich všech a vzájemné uvědomění relevantně vnímaného, pochopeného, přijatého, využitého a inkorporovaného stupně tohoto aspektu Absolutní Božské pravdy, jakož i připravenost na to, aby nastala nová éra.

Z čeho ale nové zjevení obvykle sestává ?

Je zjevné, že každý odpovídající stupeň, jakož i každá nastávající éra, vyžaduje odlišný přístup a velmi často odlišné metodické postupy a nástroje. Neexistuje žádné generalizované pravidlo či princip, které může být uniformně platné na všech úrovních. Nejdůležitějším společným jmenovatelem jich všech je to, že všechna přicházejí přímo pouze od Nejvyššího. Jakýkoli jiný zdroj zjevení nemůže být platný, protože pouze Nejvyšší v Sobě obsahuje aspekty Absolutní Božské pravdy, které se mají zjevit. Takže každý jiný zdroj by měl buď nesprávné nebo odlišné pochopení některé ze současných k dispozici jsoucích pravd, které byly předešle zjeveny. Nic nového nemůže přijít od nikoho jiného než od pravého Nejvyššího. To je snad nejdůležitějším principem k zapamatování si při ohodnocování zdroje každého typu předstíraného zjevení.

Od časů takzvaného „pádu“ je dalším společným jmenovatelem v jsoucnu a bytí to, že Nové zjevení se odvozuje od takzvaných svatých písem diktovaných za tímto účelem Nejvyšším. Většina z nich obsahuje vnitřní smysl, který je s to souběžně inkorporovat všechny úrovně Pravdy prostřednictvím zákonů souvztažností a který se postupně, krok za krokem, otvírá chápání všech v souladu s jejich schopností a připraveností tak učinit.

Současné Nové zjevení, které přesahuje všechna předcházející (je duchovním pravidlem, že každé nové zjevení musí přesahovat všechna předešlá zjevení, jinak by neexistovala žádná potřeba jakéhokoli nového zjevení), je obsaženo ve třech hlavních zdrojích. Jak se předtím uvádí, obsah všech těchto tří zdrojů byl a je přímo zjeven pravým Nejvyšším.

(1)

Prvním zdrojem je „New King James Version of the Holy Bible.“ Proč jím musí být tato zvláštní verze Svaté bible a ne žádná jiná ?  Protože tato verze je v současnosti nejobsažnější a nejbližší vzhledem ke svému původnímu zdroji. Všechny ostatní dosavadní verze a překlady v jakýchkoli jiných jazycích obsahují ovšem početné nesprávné překlady, které mnozí lidé berou takové, jaké jsou, a dokonce na nich velmi často budují celé náboženské sekty. Aby se tak stalo, je dovoleno Nejvyšším za účelem reflexe současného duchovního rozpoložení těch, kdo přilnou k těmto typům překladů. Tyto překlady také odrážejí úroveň duchovního uvědomění, které umožňuje lidem být určitým způsobem duchovními a vnímat a používat duchovní pravdu pouze z hlediska této jednotlivé úrovně. Něco více, jak to, by bylo nepřijatelné, a tudíž by pro ně nemělo žádnou duchovní hodnotu. Proto se Božská přirozenost Nejvyššího přizpůsobuje duchovním potřebám lidí v každém progresivním kroku a dovoluje pouze takové pochopení původních svatých písem během jejich překladů, které jsou relevantní těm duchovním potřebám, úrovním a rozpoložení.

Jak každý krok naplní svůj účel a poslání ve využívání, aktualizaci, realizaci a úplném vyčerpání specifického aspektu Božské pravdy zjevené během každého jednotlivého kroku, je Nejvyšším inspirován nový překlad Svaté bible, který je bližší a hlubší vzhledem k jejímu původnímu významu. Tento novy překlad následně umožňuje lepší a hlubší chápání duchovních aspektů božské Absolutní pravdy, která se zjevuje, když nastává správná doba.

„The New King James Version of the Holy Bible“ slouží přesně tomuto účelu. Avšak to neznamená, že je dokonalá a dosáhla ve svém překladu nejjzazší přesnosti. Stále obsahuje mnoho chyb, ale ty jsou o mnoho méně časté a o mnoho méně podstatné než v některých jiných verzích a překladech. Jakmile tedy současné Nové zjevení vyčerpá svou užitečnost a jiné nové zjevení bude připraveno být zjeveno Nejvyšším, tento bude iniciovat jiný překlad Svaté bible, který bude vždy lepší a bližší duchu originálu. Bude také s to vyvolat pochopení duchovních principů, ve Svaté bibli obsažených, které budou odpovídat novým aspektům zjevené Božské pravdy, přizpůsobené novému kroku v duchovním pokroku lidí.

(2)

Druhým zdrojem, v němž jsou obsaženy základní ideje Nového zjevení, jsou teologické spisy Emanuela Swedenborga. Zjevení Nejvyššího dané skrze Emanuela Swedenborga bylo bodem obratu v historii všech zjevení. Jeho hlavní a základní funkcí bylo připravit cestu odhalení pravé povahy, původu a zdroje negativního stavu; vydláždit cestu ke konečné eliminaci jsoucna a bytí negativního stavu; ukázat cestu k pravému pochopení Absolutní přirozenosti Nejvyššího; poprvé odhalit pravou strukturu svatých písem a toho, jak se má chápat a vykládat jejich obsah, jakož i umožnit mnoha dalším hlavním duchovním ideám, aby došly své manifestace.

Jakmile Swedenborgovy spisy připravily veškeré Stvoření a zónu vymístění pro přijetí a náležité pochopení výše zmíněných idejí, tyto byly následně zjeveny Nejvyšším a jsou obsaženy ve třetím zdroji Nového zjevení. Tento zdroj je obsažen ve všech idejích, myšlenkách, pojetích, filosofií a kategoriích, které byly zaznamenány v knihách [V závorce název českého překladu, pokud existuje. Pozn. překl.] „Fundamentals of Human spirituality“ [Základy lidské duchovnosti], „Messages from Within“ [Poselství z nitra], „Four Concepts of Spiritual Structure of Creation“ [Čtvero pojetí duchovní struktury Stvoření], „Reality Myths and lllusions“, [Reality, mýty a iluze], „Who Are You And Why Are You Here ?“ [Kdo jsi a proč jsi zde ?], v této knize a v některých myšlenkách obsažených v knize „Principles of Spiritual Hypnosis“, „Intensive Spiritual Hypnotherapy“ a ve všech ostatních možných knihách, které by se mohly objevit v budoucnu, pokud Nejvyšší shledá vhodným pokračovat v této snaze. To ovšem závisí na rozsahu, v jakém je současné Nové zjevení završeno a připraveno být náležitě chápáno a uskutečňováno lidmi v jejich každodenním životě.

Výše uvedené tři zdroje obsahující nové zjevení pro tuto dobu jsou nyní ve stavu doplněném nejnovějšími údaji k dispozici každému v celém Stvoření Nejvyššího a na všech úrovních zóny vymístění.

Nečiní to žádný rozdíl, jestli si lidé na pseudoplanetě Zemi jsou či nejsou uvědoměle vědomi, že takové nové zjevení existuje ve své úplné a plné formě, nebo jestli ho chtějí či nechtějí ve svých vědomých myslích přijmout jako přicházející přímo od Nejvyššího nebo nějakým jiným způsobem a cestou. Protože je přijímáno a používáno ve zbytku Stvoření, jeho dopad nastane na úrovni lidských niterných myslí (jejichž existence si není většina lidí vědoma), kde má skutečnou hodnotu. Tento dopad dovolí inkorporaci nově zjeveného aspektu Božské pravdy takovým způsobem, aby to každého připravilo pro další krok duchovní progrese Stvoření.

Dobu potřebnou pro tuto inkorporaci a to, co je obsahem dalšího kroku, zná jen Nejvyšší a nelze to zjevit, dokud tento nový krok nenastane ve svém vlastním cyklu.

Zatímco se každý následný krok nového zjevení přijímá, inkorporuje a aktualizuje s velkou radostí a povznesením každým v pozitivním stavu Stvoření Nejvyššího a pozitivními lidmi v zóně vymístění, kdo v něm spatřují velkou příležitost stát se lepšími a užitečnějšími bytostmi, získávajícími větší znalost Nejvyššího, jiných a sebe samých, situace v zóně vymístění je zcela odlišná.

Obyvatelé zóny vymístění, ti, kdož se plně ztotožnili se zlem a nepravdou své sebelásky a lásky k zevnějšnostem,neradi poznávají pravdu v jakémkoli aspektu. Fakticky ji nenávidí a činí vše ve své moci, aby podkopali, zdiskreditovali a zlehčili nové ideje Nového zjevení. Důvodem této nenávisti je fakt, že čím vícero a hlubších aspektů pravdy je lidem k dispozici, tím větší nebezpečí nastává pro pokračování panství negativního stavu v jeho aktivované kondici.

Znalost pravdy činí každého svobodným. Svoboda je substanciální a fundamentální atribut pozitivního stavu a je nejnebezpečnějším nepřítelem negativního stavu. Negativní stav funguje na principu otroctví a spoutanosti, protože vládne z pozice zla a nepravdy. Zlo a nepravda ovládají lidi a ti se stávají jejich otroky. V pozitivním stavu je pravdou, že každý koná svobodnou volbu, aby byl takový, jaký chce být, nebo takový, jakým svolil být stvořen: Za účelem, který mu byl nabídnut Nejvyšším, aby byl stvořen. Negativní stav vyžaduje od svých následovníků, aby zanechali své potřeby být svobodnými a nezávislými a namísto toho aby byli takovými, jak negativní stav chce, aby byli dle přesně popsaných konvencí, tradic, pravidel, zvyků a rituálů.

To je důvod, proč je každá nová znalost pravdy v každém ohledu smrtelným nepřítelem pokračování negativního stavu.

Aby se zajistilo věčné pokračování negativního stavu, jeho současní pseudovládci a pseudopanovníci fabrikují svá vlastní pseudonová zjevení, která nastávají v blízkosti nového zjevení nebo krátce poté, co se nové zjevení poskytlo.

Protože ale pseudovládci pekel nemohou sami ze sebe a o sobě přijít s ničím novým, využívají základní ideje Nového zjevení, které je, jakmile je poskytnuto Nejvyšším, vždy každému k dispozici.

Berou ideje Nového zjevení a zabalují je do pseudometafyzické a pseudoduchovní terminologie, okrášlené bombastickými slovy a tajemnými výrazy, temnými narážkami hlubokého mysticismu a neomezené síly, a předkládají je v této revidované formě obyvatelům zóny vymístění. Jemný rozdíl, který je vložen do idejí Nového zjevení, je narážka, že může být využito k rozšíření vlastní moci, pozice, dosahu, expanze a panování. Takže pseudovládci pekel vychytrale odvrátili pozornost od očekávání pravého účelu a významu nových idejí Nového zjevení a namísto toho zdůrazňují jeho užitečnost jako prostředku naplnění rozličných vlastních nízkých tužeb a snah. Tudíž namísto spatřování idejí Nového zjevení jako nové náplně pro nový, duchovnější život, jsou tyto ideje vnímány jako prostředky účinnějšího provádění a aktualizace vlastního myšlení dle přání a různých stavů ega. Tyto a mnohé podobné zvrácenosti využívá negativní stav, aby dopad Nového zjevení na lidi velmi minimalizoval nebo ho učinil úplně nemohoucím.

Nebezpečí pseudonového zjevení spočívá ve faktu, že využívá původní a ryzí ideje pravého Nového zjevení. Avšak ideje pravého Nového zjevení jsou uváděny ve zcela odlišné perspektivě, než v jaké byly původně zamýšleny.

Jiným způsobem zvrácení Nového zjevení je jít směrem opačným k výše uvedenému: Prohlásit ho za velmi obtížné k pochopení, za velmi nepraktické a nemožné ho uskutečnit, tedy odrazovat lidi od jeho čtení a poznávání jeho obsahu. A jelikož je tomu tak, je lépe vyjmout hlavní ideje Nového zjevení, znehodnotit je, předkládajíce je v běžném pseudolehce pochopitelném jazyce s mnoha přitažlivými a praktickými slovy, která se zdají být trefná a která mají tendenci vyvolat u lidí touhu číst ne ryzí pravé Nové zjevení, ale různé zdeformované interpretace Nového zjevení, které užívají velmi jednoduchý a běžný jazyk. Protože každý může tomuto jednoduchému a běžnému jazyku rozumět, mnozí lidé budou tíhnout k tomu, aby četli zdeformované výklady Nového zjevení spíše než Nové zjevení samotné. Konec konců za těchto okolností jen málo lidí pozná pravý obsah Nového zjevení a, protože ho jen málo lidí čte, nikdo si nepovšimne, že nesprávné výklady pojetí Nového zjevení jsou nesprávné a že nereflektují ryzí pravdu.

Takže hlavním účelem negativního stavu v tomto ohledu je nějak přesvědčit lidi, aby nečetli Nové zjevení či mu nevěnovali pozornost, protože je buď nemožné ho pochopit, nebo nemá způsobem, jakým se předkládá, žádný smysl. Proto negativní stav pověřuje své vlastní speciální reprezentanty na všech úrovních zóny vymístění, kteří se stávají vykladači Nového zjevení.

Jedna skupina vykladačů je pověřena rolí učinit ho mnohem obtížnějším a mnohem nejasnějším pro chápání, takže nikdo nebude ochoten vykázat nějakou snahu ho číst. Jiné skupině je přidělena role diskreditace věrohodnosti Nového zjevení prohlašováním, že je z nesprávného zdroje nebo přicházející ve skutečnosti z negativního stavu. Ještě další skupině je přidělena role vykládat ho tak lehkými a prostými pojmy, že by nikdo neměl žádnou touhu mrhat svým drahocenným časem, aby šel až k jeho samotnému zdroji, protože je daleko užší ho pochopit a ověřovat si, zdali vysvětlování nových idejí vykladači je správné.

Těmito a podobnými způsoby a cestami lidé přijímají pseudozjevení jako pravé zjevení. Od tohoto přijímání je velmi malý krok k závěru, že Nové zjevení je falešné.

Tyto a mnohé jiné metody a taktiky negativního stavu jsou stále fabrikovány pseudovládci pekel, aby se zničilo Nové zjevení. Proto je každý v zóně vymístění varován, aby byl na stráži před takovými výklady a namísto toho aby šel ke třem pravým zdrojům, které obsahují Nové zjevení pro tento věk, jak se popisuje výše. Všechny těžkosti při čtení a řádném chápání těchto tří zdrojů lze odstranit putováním do nitra a požádáním o inspiraci a osvícení z nitra během čtení. Jak vcházet do nitra bylo popsáno v postupu krok za krokem ve velmi lehkých a pochopitelných pojmech v knize, která je součástí tří zdrojů obsahujících Nové zjevení, zvané „Who Are You and Why Are You Here ?“.

V závěru tohoto krátkého výkladu by autor rád poskytl následující ilustrativní poznámku a komentář:

Různé deformace a nesprávnosti, které se budují kolem všech a ze všech nových zjevení mohou být početné a velmi podivné. Jedním z mocných nástrojů takových deformací a nepravd jsou samozřejmě různé PŘEKLADY Svaté bible z originálního zdroje. Velmi často jsou překladatelé využiti negativními, zlými a temnými silami, aby uvedli ve zmatek jejich chápání významu slov použitých v originále. To překladatele přivádí k výběru nesprávných ekvivalentů slov či významů, jimiž se snaží sdílet ve svém vlastním jazyce původní text ! ! !

Avšak to není jediný způsob, jakým zlý, negativní stav používá na lidi triky. Existuje trik, který je dokonce subtilnější, méně zjevný, a tudíž nebezpečnější. Nevztahuje se k významu přeložených slov a vět, ale spíše se vztahuje k nejméně očekávané oblasti – ZPŮSOBU USPOŘÁDÁNÍ TISKU Svaté bible. Naneštěstí i Nová verze Svaté bible Krále Jakuba padla do této nebezpečné léčky.

Jak každý ví, mnohé překlady Svaté bible jsou vytištěny tak, že zdůrazňují slova vyřčená Ježíšem Kristem užívajíce odlišný druh barvy tisku. V tomto případě mnohé z nich tam, kde Ježíš Kristus hovoří, užívají červenou barvu a pro zbytek textu barvu černou. Tento způsob uspořádání se vyskytuje v Novém zákoně, obzvláště ve čtyřech evangeliích, ve Skutcích apoštolů a ve Zjevení Ježíše Krista (Apokalypse).

Negativní stav tímto aktem provádí to, že učiní Ježíše Krista velmi odlišným od Boha Všemohoucího, jak je znám ve Starém zákoně Svaté bible. Taková diferenciace vede k nevyhnutelnému závěru, že existují dva oddělení Bohové, jeden Bůh – Otec a další Bůh – Syn, a nikoli Jeden bůh Nedělitelný. Kdykoli takzvaný Bůh – Otec hovoří, Jeho řeč je v Bibli Svaté vytištěna obvyklou černí, jako povětšinou veškerý zbytek textu, na straně druhé kdykoli hovoří Ježíš Kristus, Jeho řeč je vždy vytištěna červenou barvou ! ! !

Tato absurdní, nelogická a nebezpečná odlišnost podkopává samou esenci a substanci Absolutní přirozenosti Nejvyššího, Kdož je Pán Ježíš Kristus a Duch Svatý, Jeden Bůh Nedělitelný. Leč, jak se mnohokrát dosvědčuje v těchto třech pramenech obsahujících Nové zjevení, s náležitým a správným pochopením pravé Přirozenosti Nejvyššího stojí nebo padá duchovnost a duchovní úroveň pokročení každého.

Takže s takovým absurdním a podivným uspořádáním zlé, negativní a temné síly vyhrávají ohromnou bitvu v lidských myslích, způsobujíce, že lidé automaticky nesprávně věří, že Ježíš Kristus a Bůh Všemohoucí nejsou Jednou a touž osobou. Nicméně pravé pochopení pravého zjevení je takové, že Ježíš Kristus Nového zákona a Bůh Všemohoucí Starého zákona jsou týmž Jedním Bohem Nedělitelným s tím, že se v Novém zákoně klade důraz na ASPEKT Nejvyššího, který je shrnut pojmy Lidské Božství a Božské lidství Nejvyššího, které se v Novém zákoně nazývá Ježíš Kristus.

Tato absurdní, bláznivá a nelogická podivnost způsobu práce některých překladatelů se může pěkně ilustrovat následujícími verši ve Zjevení Ježíše Krista (Apokalypse). V kapitole první, verši osmém tohoto Zjevení je řečeno a vytištěno červeně (aby se naznačilo, že je to Ježíš Kristus, Kdo hovoří):

„Já jsem Alfa a Omega, Začátek i Konec“, říká Pán, „kdo je a byl a kdo má přijít, Všemohoucí.“

Jak lze jasně vidět, zde Ježíš Kristus také Sám sebe nazývá Všemohoucím. Jak zde mohou existovat dva Všemocní ?  Není existence dvou Všemocných vzájemně se vylučující, takže žádný Všemohoucí nezůstane ?  Vždyť termín „Všemohoucí“ ukazuje na Někoho, Kdo je vším ve všem a kdo je absolutní a jen Jeden, a že není nikdo vedle Něho/Ní.

Na straně druhé v témže Zjevení Ježíše Krista, kapitola dvacátá první, verš šestý je řečeno.

„A On mi řekl: „Učiněno jest !  Já jsem Alfa a Omega, Začátek a Konec.“ “

Tento verš je nicméně vytištěn černě, aby se zdůraznilo, že toto hovoří někdo jiný než Ježíš Kristus, to jest ten, kdo sedí na trůnu, kdož je skutečný Bůh, a ne Ježíš Kristus, kdož v této konotaci není skutečný Bůh. To je velmi zmatečná záležitost. Rozdělení Jednoho Boha do dvou Všemohoucích či dvou Bohů je velmi zřejmé z toho, jak se chápe tato ilustrace. Naneštěstí doposud nikomu nedošlo, že oba výše citované verše používají přesně stejná slova, to jest: „Já jsem Alfa i Omega, Začátek a Konec.“

Kdy je možné mít dva odlišné začátky a konce nebo dvě Alfy a Omegy ?  Kde je logika takového uspořádání ?  Dva začátky a dva konce neboli dvě Alfy a Omegy se navzájem vylučují, protože může existovat jen jeden začátek a jeden konec, neboli jedna Alfa a jedna Omega, jako všezahrnující stav a rozpoložení charakterizované pojmem „Všemohoucí.“

Protože Bůh ve Starém zákoně Sám sebe nazývá jen Jediným Bohem Všemohoucím (ve všech Prorocích, Žalmech a v Mojžíšovi) a protože tentýž pojem je užit Ježíšem Kristem ve vztahu k Jeho pravé Přirozenosti a jelikož v obou citovaných verších je řečeno: „Já jsem Alfa i Omega a Začátek i Konec“, je velmi zjevné, že se bez stínu pochybností jedná o téhož Pána, Jednoho Boha Nedělitelného, Kdož je Ježíšem Kristem, Duchem Svatým a pravým Nejvyšším. Konce konců toto je jedna z nejfundamentálnějších a nejhlavnějších idejí současného Nového zjevení, která byla zjevena Nejvyšším obzvláště ve druhém zdroji (Swedenborgových spisech) a ve třetím zdroji (spisech Petra D. F.), které obsahují všechny zásady Nového zjevení. Avšak z výše srovnávaných veršů samotné Bible Svaté, jako samotného prvního zdroje každého nového zjevení, je velmi zřejmé, že Svatá bible dokonce i ve svém doslovném smyslu zcela zjevně přivádí každého, kdo má svou mysl otevřenu, k pochopení pravé Přirozenosti Nejvyššího jako Jednoho Boha Nedělitelného, Jenž se na této planetě objevil ve formě Ježíše Krista.

Výše uvedená krátká poznámka a komentář je velmi dobrou ilustrací toho, jak zlé, negativní a temné síly převrací, mrzačí a deformují rozličné nové aspekty zjevené Božské pravdy a narušují její náležité přijímání a používání v lidských životech, vedoucí taktéž k narušování Božského dobra, z něhož Božská pravda pochází. Takto se pečlivě vymaže a uzavře cesta k náležitému chápání pravého Nového zjevení a k aplikaci jeho zásad ve vlastním životě a lidé pokračují ve starých, přežitých, zastaralých, zpátečnických a neužitečných způsobech, cestách a životních stylech neproduktivnosti, nekonstruktivnosti a sebedestrukce.

Avšak tímto zjevením o této záležitosti je každému dána příležitost opravit tento nesprávný dojem a naladit se na čistou pravdu Nového zjevení, které je k dispozici každému po celé zóně vymístění a které může vyvést jedince ven ze změti všech deformací, perverzí, falešností a zmrzačení, které povětšinou vládnou jeho životu.“

XII.

SHRNUTÍ HLAVNÍCH POJETÍ A IDEJÍ

SOUČASNÉHO NOVÉHO ZJEVENÍ

Poznámka zpracovatele: Tato kapitola je velmi vhodná pro šíření ve formě článků v médiích, na přednáškách a jinde.

„Jak se v předešlé kapitole zdůrazňuje, je Nové zjevení pro tuto dobu a pro další krok duchovního obrození a pokročení lidstva obsaženo v niterném smyslu Nové verze Svaté bible Krále Jakuba, v některých teologických spisech Emanuela Swedenborga a v knihách tohoto autora. Hlavní pojetí ideje tohoto Nového zjevení jsou široce obsaženy v těchto třech pramenech.

Aby se lidem, kteří se zajímají o tyto záležitosti, poskytlo lepší a stručnější pochopení toho, co jsou hlavní pojetí současného Nového zjevení, je radno krátce je zde shrnout.

Tyto ideje a pojetí lze rozdělit do tří částí:

A)  Teoretické základy Nového zjevení.

B)  Metodologické nástroje a postupy verifikace, validace a kontroly Nového zjevení.

C)  Praktické použití idejí a pojetí Nového zjevení v každodenním životě lidí.

(A)

Teoretické základy současného Nového zjevení lze shrnout v následujících bodech:

(1)

Existuje ABSOLUTNÍ ZDROJ veškerého jsoucna a Bytí. Tento Absolutní zdroj je Životem v Sobě, o Sobě a Sebou, jenž emanuje a POSKYTUJE ŽIVOT KAŽDÉMU A VŠEMU JINÉMU. Lidé tento absolutní zdroj nazývají rozličnými jmény jako Bůh, Nejvyšší, Jehova, Adonai, Sadai, Ježíš Kristus, Duch Svatý, Krišna, Budha, Ráma, Višnu. Bráhma, Aláh, Manitou, Velký Duch atd.

Tyto různé názvy Absolutního zdroje Života nejsou ničím jiným než různými aspekty téže Absolutní bytosti – Jednoho Boha Nedělitelného a Nejvyššího Pána, Mistra, Vládce a Stvořitele všeho, co jest.

(2)

Tento JEDEN Bůh Nedělitelný, Nejvyšší stvořil dle Sebe Samého/Samé a ze Své Absolutní esence a Absolutní substance VEŠKERÉ Stvoření a všechny jeho obyvatele. Takže veškeré Stvoření nebylo stvořeno z ničeho, ale z tohoto Absolutního zdroje, který lze pojímat jako Absolutní inteligenci, Absolutní sebeuvědomělou entitu, Absolutní čisté myšlení a Absolutní čistou tvořivost.

(3)

ABSOLUTNÍ PŘIROZENOST Nejvyššího je v Její Absolutní esenci čistá Absolutní láska, Dobrota a Svoboda a v Jeho Absolutní substanci je čistá Absolutní moudrost, Pravda a Nezávislost. Z Absolutní lásky a Její Dobroty ve Svobod, skrze Absolutní moudrost a její Pravdu vytváří Nejvyšší vše, co lze pojímat jako pozitivní stav a všichni jeho obyvatelé, dávaje jim Své atributy v relativní kondici ke Svému Absolutnímu stavu. To znamená, že Nejvyšší stvořil/stvořila každého a vše v pozitivním stavu k Její podobě a ke Svému obrazu. Proto je Nejvyšší vždy přítomen v každém jako ve Svém Vlastním. Tudíž pravá/pravý Nejvyšší může být nalezena/nalezen v Niterné mysli každého.

(4)

V jednom bodě v času a prostoru se Nejvyšší inkarnoval na planetu Zemi čili do zóny vymístění ve formě Ježíše Krista za účelem toho, aby učinil Svou Božskou esenci a Substanci lidskou, tedy přijal lidskou přirozenost a následně učinil tuto lidskou přirozenost Božskou, připojujíc ji ke Svému Absolutnímu stavu, Rozpoložení a Procesu.

Skrze tuto omezenou lidskou přirozenost Nejvyšší – jako Ježíš Kristus – ZAKUSIL negativní stav a všechna jeho zla a nepravdy a uvedl je pod Své panství. Tímto aktem SPASIL KAŽDÉHO v pozitivním stavu od zničení negativním stavem a každému v negativním stavu, včetně těch, kdo jsou v nejhlubších peklech, POSKYTL VĚČNOU PŘÍLEŽITOST KONVERTOVAT DO POZITIVNÍHO STAVU prostřednictvím jistých kroků a postupů, které byly nastíněny Ježíšem Kristem (vyznáním hříchů, pokáním, uznáním a přijetím Ježíše Krista jako pravého Nejvyššího a Svatého ducha, Spasitele všech, požádáním o milosrdenství a odpuštění a vštípení nového, pozitivního života).

(5)

Nejvyšší NEVYTVOŘIL negativní stav, a tudíž Ho/Ji NELZE považovat za jeho zdroj. Negativní stav a jeho početná zla a nepravdy pochází z RELATIVNÍCH lidských bytostí, jež se ve své svobodě a nezávislosti rozhodly experimentovat s následující otázkou: Jaký by byl život, jestliže by se pojímal a vysvětloval jako pocházející NIKOLIV z Nejvyššího a z Jeho/Jejích Duchovních principů, ale z přírody či někoho nebo něčeho jiného ?

Experimentování v procesu odpovídání na tuto otázku přineslo aktivaci negativního stavu, což následně vedlo k ustanovení všech pekel a jejich panství na této planetě. Bylo to na planetě Zemi, kde se toto experimentování událo. Toto provedli takzvaní pseudotvůrci, kteří byli lidskou rasou s nepředstavitelnými znalostmi vědy a jiných věcí a kteří zahájili tento troufalý a zničující experiment.

Jako výsledek tohoto experimentování všichni účastníci v něm ze své svobodné vůle VYPADLI z pravého Stvoření do takzvané zóny vymístění, která do té doby byla neobydlena. Zóna vymístění se vyskytuje paralelně s pravým Stvořením jako výsledek odmítání ideje všemi sentientními entitami v pozitivním stavu, že se mohou, jestliže si tak ze své svobodné vůle zvolí, obrátit k Nejvyššímu svými zády a neoplácet Jeho/Její Lásku a Moudrost a zcela popírat, že On/Ona je jediným Absolutním zdrojem, veškerého Života. Takže zóna vymístění je udržována v jsoucnu a Bytí VYPADÁVÁNÍM těchto odmítaných idejí. Taková situace je potencialitou toho, aby se negativní stav stal aktivním.

V okamžiku, kdy někdo přijme hořejší ideu a aktualizuje ji namísto toho, aby ji odvrhl, vypadne do této zóny a negativní stav počíná svůj nezávislý život. Tento negativní stav následně počíná vládnout všemu v každém, kdo ve svém životě přijme tuto ideu.

(6)

Protože negativní stav ve formě všech pekel a jejich početných zel a nepravd – jak se projevují po celé zóně vymístění – vznikl v relativní kondici lidské mysli a NE v Absolutním zdroji – to jest v Nejvyšším, NEMŮŽE POKRAČOVAT NAVŽDY, na věčnost. Jedině ty stavy a procesy, které mají původ v Absolutním zdroji Života, to jest v Nejvyšším, MUSÍ pokračovat věčně, protože nesou obraz a podobu Nejvyššího.

Nejvyšší dovolil aktivaci negativního stavu kvůli zachování svobody volby každého a kvůli důležitému duchovnímu poučení každého v celém Stvoření o pravé povaze negativního stavu a života bez Nejvyššího, bez Jeho/Jejích Duchovních principů neboli s pseudobohy a jejich pseudoduchovními principy.

Jakmile se poučení plně projeví, aktualizuje a realizuje a negativní stav vyčerpá svou užitečnost, bude ještě jednou, navždy deaktivován a uveden do své počáteční dřímající kondice.

Nejvyšší ve Svém Absolutním stavu a Kondici předvídal, že taková otázka, uvedená v bodě pět, by se v jednom bodě času a prostoru v určitém časovém cyklu mohla položit, a proto každému ve Svém Stvoření slíbil tuto otázku zodpovědět. Tehdy také Nejvyšší slíbil, že negativnímu stavu bude dovoleno být aktivním pouze během jednoho časového cyklu. Nejvyšším byl ale také učiněn slib, že z toho samého důvodu – kvůli aktivaci a dominanci negativního stavu – bude cyklus času, ve kterém tato aktivace nastane, značně zkrácen ve srovnání s ostatními časovými cykly. Takže současný cyklus času, v němž se toto všechno odehrává, bude pokračovat pouze do okamžiku, kdy veškerá povaha negativního stavu se zkušenostně ukáže a zobrazí; nastane plné poučení o jeho povaze a veškeré výsledky jeho aktivní formy a panování se umístí do univerzality povšechnosti k věčnému zachování, a tak se tedy odpověď na tu počáteční otázku zodpoví vyčerpávajícím způsobem ke spokojenosti všech ve veškerém Stvoření. Když se toto stane, negativní stav ve své aktivní a dominantní pozici bude se všemi svými pekly eliminován.

Protože každý v negativním stavu je mimo Stvoření, v některé zvolené oblasti zóny vymístění, a protože zóna vymístění NEMÁ žádný přímý přístup k pozitivnímu stavu Stvoření, Božská prozřetelnost Nejvyššího poskytla PROSTŘEDKY, jimiž se lidé mohou navrátit domů do pozitivního stavu. Proto Nejvyšší kromě mnoha jiného nadiktoval skrze různé lidi takzvaná svatá písma, jako například Svatou bibli, která má schopnost jedince spojit s pozitivním stavem (dle jeho svobodné volby). Aby tato důležitá spojení byla k dispozici, svatá písma jsou psána v čistých souvztažnostech. To jest každé slovo v nich obsahuje mnohé důležité duchovní významy čili niterný smysl, který spojuje s pravým pozitivním stavem nebes a Stvoření povětšinou bez vědomého uvědomění. Kvůli těmto a mnoha jiným faktům je Svatá bible pravým Slovem Božím, které obsahuje všechny duchovní nástroje ve všech jejich nekonečných aspektech. Toto slovo Boží má schopnost prostřednictvím jejího čtení a praktikování jejích principů spojovat jedince přímo s Nejvyšším – Pánem Ježíšem Kristem, Kdož je vždy přítomen v Niterné mysli každého a Kdož odpovídá na toto čtení a na pozitivní sklon a dobrou motivaci každého čtenáře a vyvolává odpovídající chápání čteného materiálu, což jednomu umožňuje, aby postupně přicházel zpět domů.

Ve Svaté bibli existuje nejméně deset různých niterných významů, které se vztahují ke všem úrovním Stvoření, zóny vymístění a, což je nejdůležitější, k pravé Přirozenosti Nejvyššího a spasení negativního stavu.

(8)

Každý bez výjimky a výluky, kdo se zúčastnil, účastní se a zúčastní se v životě negativního stavu na této planetě nebo kdekoli jinde v zóně vymístění, učinil, činí a učiní tak ze SVÉ SVOBODNÉ VŮLE za účelem poznání a zobrazení nějakých důležitých aspektů negativního stavu a jak ho zdolat. Kvůli této situaci každý, kdo se zúčastní v negativním stavu, předtím, než vstoupí do jedné z jeho oblastí, ze své vlastní vůle souhlasil s tím, aby měl odstraněny či vymazány všechny vědomé vzpomínky o těchto volbách buď po celou dobu trvání vlastního pobytu v negativním stavu, nebo do té doby, než současné Nové zjevení se učiní dostupným každému, kdo je chce akceptovat a naučit se, jak se opětovně chopit těchto skrytých vzpomínek a eliminovat negativní stav ze svého života.

Kvůli těmto a mnoha ostatním faktům lidský život ani nezačíná, ani nekončí životem na této planetě Zemi. Tento se ani nikdy dvakrát či vícekrát neopakuje. Něčí pozemský život je pouhým zlomkem vteřiny, krátkým uvolněním z pozitivního stavu, krátkým přesunem, průchodem, během něhož se dostává důležitých duchovních lekcí všem ve Stvoření Nejvyššího, jakož i každému účastníku bez ohledu na to, zdali si tento účastník je či není uvědoměle vědom, že se takové poučení v jeho životě a obecně pro celé Stvoření odehrává.

Protože jedinečný a neopakovatelný život jedincův je některým způsobem obrazem a podobou Boha, vzhledem k tomuto faktu musí pokračovat na věčnost progresivním způsobem v souladu s principy věčného duchovního pokroku. Takže nikdo se nikdy nemůže fyzicky vrátit na tuto Zem prostřednictvím mateřské dělohy fyzickým zrozením. Jeden se sem může inkarnovat pouze jednou.

(9)

Současně existující lidští tvorové na této planetě a všichni ti, kteří zde existují přibližně ČTYŘI MILIONY ROKŮ, NEJSOU přímým nadělením Nejvyššího a Nejvyšším, jak to bylo v případě lidí před touto dobou. Jsou výsledkem zdlouhavého genetického inženýrství takzvanými PSEUDOTVŮRCI (lidmi, kteří byli původním nadáním Nejvyššího a Nejvyšším), kteří zkombinovali 95 % živočišných genů s 5 % původního nadělení Nejvyššího a vyprodukovali či zfabrikovali takzvaného moderního člověka, jak je znám v současnosti.

Nejvyšší dovolil, aby se to stalo proto, že by se živě, ilustrativně a zkušenostně mohla demonstrovat vyčerpávající odpověď na otázku, uvedenou v bodě pět, a mohlo by dojít plného dozrání náležité poučení o pravé povaze negativního stavu – stavu bez Boha či s falešným bohem. V procesu mnoha milionů roků tohoto experimentování a fabrikování PSEUDOLIDÍ (takzvaného moderního člověka), PSEUDOTVŮRCI zfabrikovali mnoho forem života (většinou negativních), které byly a některé STÁLE jsou na této zeměkouli přítomné.

Některé z těchto životních forem z určitých duchovních důvodů zmizely z této planety a přemístily se jinam. Znalost těchto životních forem je obsažena v mnoha pohádkách, bájích a tajemných příbězích, které si lidstvo na této zeměkouli přenášelo z jedné generace na druhou. Takže takové pojmy, jako skřítek, mořská pana, siréna, trol, nymfa, obr lidožrout a všechny ostatní podobné názvy, které tyto tajemné příběhy a pohádky obsahují, JSOU DO URČITÉ MÍRY REÁLNÉ. Tato Stvoření byla skutečně zfabrikována PSEUDOTVŮRCI za účelem ustanovení nejvhodnější životní formy, která by se hodila na jejich vlastní cíle dokázat, že život je možno a lze vytvořit z JINÉHO ZDROJE než přímým nadělením z Nejvyššího a Nejvyšším.

Když PSEUDOTVŮRCI uspěli ve zkombinování původního nadělení Nejvyššího s geny opici podobného tvora, který existoval v jejich době, nakonec vynalezli produkci tvora, který se stal jeskynním člověkem, z něhož se následní lidé vyvinuli do svých současně existujících mentálních a fyzických forem. S takovým tvorem a všemi jeho následovníky mohli pokračovat ve svém PLÁNU ZNIČIT veškerý pozitivní stav a Nejvyššího a nastolit své plné panství a panování negativního stavu jimi ustanoveného. Takže KAŽDÁ lidská bytost v současnosti na této planetě existující se skládá z 5 % původního nadělení Nejvyššího a z 95 % vnucených fabrikací z živočišné a zvířecí přírody, což umožňuje udržování negativního stavu a jeho početných zel a nepravd. Těch 5 % původního nadělení Nejvyššího se skládá z pravé Niterné mysli a jejích tří stupňů, pravé vnitřní mysli a jejích tří stupňů a ze zevní mysli a jejích tří stupňů. Na straně druhé se 95 % této zvířecí povahy skládá z falešné pseudoniterné mysli a jejích tří stupňů, pseudovnitřní mysli a jejích tří stupňů a pseudozevní mysli a jejích tří stupňů. VŠECHNY tyto mysli a jim odpovídající stupně a všechny pseudomysli a jim odpovídající stupně jsou s pouhou výjimkou nejzevnějšího stupně vnější mysli ve stavu hlubokého nevědomí. Proto je VĚTŠINA LIDÍ VE STAVU HLUBOKÉ NEVĚDOMOSTI o těchto důležitých duchovních záležitostech a způsobu, jakým jsou lidé uspořádáni a fungují. Ať mají či zastávají jakékoli náhledy, názory a filosofie mají či zastávají, jsou ve většině případů přinejlepším deformacemi pravdy a přinejhorším jsou to úplné nepravdy. Takže proto je vše na planetě Zemi a v celé zóně vymístění v pozici VZHŮRU NOHAMA. NIC ZDE NENÍ SKUTEČNÉ.

(10)

Jedním z účelů genetické manipulace a inženýrství PSEUDOTVŮRCI bylo zfabrikování rasy lidí, kteří by si mezi sebou nebyli rovni, byli by jeden druhému podřízeni, jedni by druhým panovali a byli by závislí na všech ostatních. To byla nutná podmínka aktivace negativního stavu, protože každý v pozitivním stavu je roven každému, je tak zvláštní jako každý jiný, tak jedinečný jako kdokoli jiný, tak důležitý jako kdokoli jiný a tak potřebný, jako každý jiný. Při takovémto uspořádání a pořádku nemůže prospívat žádný negativní stav a rozpoložení.

Proto PSEUDOTVŮRCI v procesu svého experimentování úspěšně přivodili STAV, v němž se tyto principy nejenom nezdůrazňují, ale TÉMĚŘ NEEXISTUJÍ. Takže jeden národ byl položen nad národ jiný, jedna rasa nad druhou, jedna společnost nad jinou, jedna skupina nad jinou a muži nad ženy nebo ženy nad muže. Tato diskriminace se stala jednou z hlavních zbraní negativního stavu mezi lidmi v zóně vymístění k udržování jeho jsoucna a Bytí.

Pravou skutečností ale je, že tato situace je uměle a násilně vnucena prostřednictvím 95 % živočišných a zvířecích genů, z nichž současně existující lidští tvorové sestávají. V původních 5 % přímého nadělení pravého Nejvyššího do lidí (TĚCHTO 5 % JE VŠE, CO MÁ SKUTEČNOU CENU) není taková diskriminace možná, nikdy neexistovala a nebude existovat. Z pozice těchto 5 %, to jest z pozice pravé reality, je každý bez ohledu na pohlaví, rasu, národnost, příslušnost ke společenství či skupině nebo na cokoli, co má, bez jakékoli výjimky a vyloučení tak důležitý, rovný, jedinečný, zvláštní, odlišný, potřebný a hodnotný JAKO KAŽDÝ JINÝ. Toto je pravá povaha pozitivního stavu.

Výše krátce popsané body lze nyní považovat za TEORETICKÝ ZÁKLAD SOUČASNÉHO NOVÉHO ZJEVENÍ. Jakékoli jiné ideje a pojetí, které byly původně zjeveny ve všech ostatních předešlých zjeveních, než toto Nové zjevení vstoupilo do svého jsoucna a bytí, a které budou mít hodnotu, jsou tvořivě zahrnuty do tohoto současného Nového zjevení.

Avšak jednou z hlavních zásad Nového zjevení v protikladu a ve srovnání s některými předešlými je, že NIC JIŽ NELZE PŘIJÍMAT SLEPOU VÍROU. V současnosti tudíž za současně existujících duchovních okolností se po nikom nežádá, není nucen ani se od něj neočekává, aby slepě věřil jakýmkoli výrokům, principům, pojetím či ideám, obsaženým v dříve uvedených třech zdrojích Nového zjevení (viz předešlou kapitolu). Z tohoto důležitého důvodu bylo nutné vyvinout náležité metodologické nástroje a postupy, které by především umožňovaly verifikovat, ověřit a potvrdit platnost obsahu současného Nového zjevení a které by za druhé poskytly zřetelnou cestu ven z negativního stavu.

Tyto metodologické nástroje a postupy lze stručně popsat v následujících bodech:

(1)

Jedním z mnoha důvodů, proč Nejvyšší inkarnoval na tuto planetu ve formě Ježíše Krista, bylo PŘIPOMENOUT KAŽDÉMU ZTRACENOU ZNALOST A SCHOPNOST VCHÁZENÍ DO NITRA, DO SEBE SAMÉHO, JAKOŽ I PRO ILUSTRACI TOHO, JAK PRÁVĚ TOTO UČINIT. Jestliže JE nebeské království, a tedy pozitivní stav, a tedy skutečná pravda, uvnitř, v původních 5 % nadělení Nevyššího v každém, pak je zřejmé, že žádnou pravdu NELZE nalézt v zevnějšnostech nebo kdekoli jinde. Takže aby se řádně ověřilo, zkontrolovalo a ověřilo co do platnosti jakékoli současné zjevení, je třeba se naučit putovat do nitra, do své vlastní Niterné mysli, kde je pravý Nejvyšší, a zde pro sebe objevit pravdu. V jsoucnu a Bytí není žádný jiný možný zdroj pravdy a její verifikace, konfirmace a validace, než přímo z Nejvyššího ve vlastní Niterné mysli. Každý jiný zdroj je vždy zavádějící.

Tento fundamentální a hlavní zdroj objevení, verifikace, konfirmace a validace, jakékoli pravdy ustanovuje základnu, na níž se budují a vyvíjejí ostatní metody a nástroje za tímto účelem. Takže ať se následně využije jakýkoli nástroj, je jeho účelem vždy vést dovnitř sebe sama, do své pravé Niterné mysli.

(2)

Jedním z nejdůležitějších nástrojů vcházení do nitra za tímto důležitým účelem je MEDITACE v rozličných formách, jako je duchovní hypnóza a autohypnóza, modlitba a hluboká meditace. Tyto formy meditace umožní každému zbavit se všech zevních nátlaků a dostat se do styku s vlastní Niternou myslí následujícími určitými důležitými postupy, reflektovanými například v kapitole čtvrté této knihy, a objevit zde veškerou pravdu o této nebo jakékoli jiné záležitosti.

(3)

Z pozice této niternosti, jakmile se jeden naučí být ve styku s vlastní Niternou myslí, se studují a čtou tyto tři výše uvedené zdroje, které obsahují současné Nové zjevení, což vyvolává a umožňuje náležité vnímání, chápání, přijetí a používání všech záležitostí ve vlastním životě. Dobrými plody takového pozitivního života se všechny ideje a pojetí současného Nového zjevení ověřují, utvrzují a potvrzují v platnosti. Tato forma ověřování, kontroly a potvrzování platnosti se může považovat za jednu z nejdůležitějších. Konec konců jestliže někdo rodí dobré ovoce jako výsledek poznání, přijetí a používání všech principů Nového zjevení ve svém životě, jaké jsou lepší způsoby pro verifikaci a validaci čehokoli vůbec ?

(4)

Je důležité a kriticky závažné, aby se jedinec učil být v NEUSTÁLÉM KONTAKTU S VLASTNÍ NITERNOU MYSLÍ, vlastními duchovními rádci, které každému pro tento účel přidělil pravý Nejvyšší a kteří reprezentují odlišné aspekty pravdy a skutečnosti Stvoření Nejvyššího, a, což je nejdůležitější, s PRAVÝM NEJVYŠŠÍM ve vlastní Niterné mysli. Z této pozice se dotazuje na vše, žádá se verifikace, konfirmace, prověrka a validace všeho vůbec. Protože vlastní pravá Niterná mysl a vlastní praví duchovní rádci, jakož i pravý Nejvyšší jsou ve stavu stálé niternosti čili v pravém pozitivním stavu, stávají se jediným pravým zdrojem vhodné verifikace, konfirmace, prověřování a validace všech předkládaných idejí současného Nového zjevení, jakož i čehokoli jiného.

Maje náležitou teoretickou základnu Nového zjevení a nejvhodnější metodologické nástroje a postupy ověřování, prověrek a potvrzování platnosti, jeden se potřebuje naučit vhodnému a správnému používání všech idejí a pojetí Nového zjevení.

Jinými slovy je otázkou, jaké jsou náležité a správné způsoby žití a praktikování vlastního každodenního života v souladu s principy Nového zjevení ? Tyto způsoby stručně shrneme v následujících bodech:

(1)

Z hlubin vlastního srdce rozpoznávat, uznávat a přijímat ve svém životě fakt, že existuje pravý Nejvyšší, Pán Ježíš Kristus, Duch Svatý, Jeden Bůh Nedělitelný, Kdož má mnohá jiná jména (všechna jména jsou Jeho/Její), Kdož se Svému Stvoření a každému v zóně vymístění od doby inkarnace na tuto zeměkouli projevoval jako Ježíš Kristus ve Svém Božském lidství a Lidském Božství.

(2)

Poznat, uznat a přijmout VŠECHNY TŘI ZDROJE, které obsahují současné Nové zjevení (Novou verzi Bible Svaté krále Jakuba nebo její ekvivalent v jiných lidských jazycích této zeměkoule, Swedenborgovy spisy a spisy tohoto autora), jako pravé Zjevení Nejvyššího pro tuto jednotlivou dobu a věk s tím, že se rozeznává, že každý jednotlivý věk, doba a epocha odráží odlišné potřeby a požadavky a má své vlastní nové zjevení a jeho metodologické nástroje a postupy relativní k jeho účelu, obsahu a stupni duchovního pokročení, jakož i jeho praktického použití. Takže různé doby a okolnosti ve stavu lidstva vyžadují odlišné přístupy, které mohou být velmi často zdánlivě protikladné jeden k druhému. Co bylo tudíž náležité a správné v jedné době, věku a epoše, není často nutně takové v následující době, věku a epoše. Proto se nemá nikdy pokoušet o nějaké násilné přenášení idejí a metod předešlého kroku, věku, doby či epochy do následných kroků duchovní progrese či regrese lidstva.

(3)

Pravidelně denně číst i studovat výše uvedené tři zdroje obsahující pravé současné Nové zjevení a meditovat o nich se souběžným stálým ověřováním, prověřováním, utvrzováním a potvrzováním platnosti všech myšlenek, pocitů a idejí, které vyvolává taková denní práce, jakož i požádat z nitra o stálé doplňování novými údaji, modifikace a revize jakýchkoli idejí a pojetí současného Nového zjevení (je-li to třeba a je-li pro ně doba).

(4)

Nejméně dvakrát či třikrát denně vcházet hluboko do nitra do vlastní Niterné mysli, k pravému Nejvyššímu a k pravým duchovním rádcům za účelem důkladného vlastního hodnocení, sebeprozkoumávání a vyhledávání u sebe možného negativního, zlého, nepravdivého, problematického, odporného a neshodujícího se s pozitivním stavem a s Vůlí Nejvyššího s následným důkladným očištěním a vyčištěním od tohoto všeho (pokud něco je) a s vyznáním vlastních hříchů či problémů a pokáním požádat o milosrdenství a odpuštění a o schopnost se změnit, jakož i o očištění a vyčištění od nich všech a ode všeho znečištění, zamoření a otrav, kterým jeden podléhá dle prostého faktu, že žije uprostřed negativního stavu, kde jsou aktivní a panují jeho zla a nepravdy. A požádat o schopnost úspěšného a účinného vzdorování a překonávání všech zel a hříchů.

(5)

Učit se dělat veškerá životní rozhodnutí bez ohledu na to, jak se zdají být důležitá či nedůležitá, jedině z pozice niternosti, z vlastní pravé Niterné mysli, z pravého Nejvyššího ve vlastní Niterné mysli a z pravých duchovních rádců a věrně, loajálně a oddaně následovat všechny jejich rady, i když jsou v rozporu s vlastními vědomými tužbami a myšlením dle přání. Přenechat vlastní ovládání zevními věcmi čili ovládání vlastní zevní myslí nebo své zlé návyky následovat zevní autority, ať by mohly být jakékoli, vlastní pravé Niterné mysli, a tedy konat jen Vůli Boží.

(6)

Snažit se a být motivován konat vše, ať by to mohlo být cokoli, kvůli Nejvyššímu, druhým a sobě (v tomto pořadí), to jest kvůli vzájemnému prospěchu, společnému blahu, sdílení a užitku pro všechny ve Stvoření Nejvyššího a v zóně vymístění bez jakýchkoli nízkých a sobeckých motivací či úmyslů. Proto denně pečlivě zkoumat vlastní pravé úmysly a motivace ohledně všeho ostatního a žádat Nejvyššího, aby poskytl vhodné, řádné, správné a dobré úmysly a motivace.

(7)

Snažit se být tak, jak je nejvíce možné, za všech a veškerých okolností bezpodmínečně velmi milujícím, moudrým, laskavým, jemným, pokorným, skromným, slušným, pravdomluvným, upřímným, poctivým, taktním, neodsuzujícím, schopným přijímat i respektovat, tolerantním, milosrdným, odpouštějícím, soucitným, slitujícím se, objektivním a spravedlivým. Být vždy pravdivým vzhledem k sobě samému ke své pravé přirozenosti (jak ji reflektuje původních 5 % nadělení Nejvyššího), aniž by se někomu zachtělo být někým či něčím jiným nebo se snažit mít více než potřebuje. Tedy učit se děkovat a být vděčným, oceňujícím to a spokojeným s tím, co má, a s tím, co je v daný okamžik ve vlastním životě k dispozici, a učit se s tím produktivně, konstruktivně, tvořivě a inovačně pracovat namísto toho, aby se stůj co stůj dožadovalo, požadovalo, svářilo a žádalo Boha o ty věci, které jeden nemá, ale jiní lidé mohou mít. Žádat vlastní Niternou mysl a vlastní duchovní rádce a pravého Nejvyššího o to, aby jeden byl takovým, jak se popisuje, a aby byl šťastným, spokojeným, naplněným, radostným, potěšeným a nadšeným z toho, co má, a měl z toho veškerou radost.

(8)

Přijmout plnou zodpovědnost za vlastní život ve všech jeho aspektech, aniž by se někdo za něco obviňoval nebo se vlastní problémy promítaly na druhé. Plnit si své dennodenní pověření, práci, povolání, povinnosti, obchodní záležitosti či cokoli, co kdo má a co si zvolil, rád, s radostí a potěšením a v souladu se svými nejlepšími schopnostmi do plnosti svých potenciálů, aniž by jeden byl dřímající, nečinný, líný či neochotný; věnovat určité nutné období relaxaci, odpočinku, zábavě, humoru a hrám jako prostředkům k lepšímu duchovnímu, duševnímu i fyzickému rozpoložení, aby jeden plnil produktivněji vlastní poslání ve prospěch všech.

(9)

Stranit se, pokud je to možné, všech škodlivých látek jako tabák, nepředepsaných či návykových léků, alkoholu a veškeré přehnané konzumace nápojů či čehokoli. Zároveň se ale neomezovat žádnými tabu, hranicemi či rituály vnucovanými vnějšími autoritami, jako například vyhýbání se požívání a pití určitých typů jídel a nápojů, nebo oblékaní se jen určitým způsobem, nebo provádění jen určitých typů zevních rituálů, nebo setrvávání v určitém typu fyzických poloh atd.

Radí se vcházet do nitra a ve vlastní pravé Niterné mysli, z Nejvyššího ve vlastní pravé Niterné mysli a od vlastních pravých duchovních rádců zjistit, co je a co není vhodné pro sebe sama. Různí lidé mají různé potřeby a co je pro někoho vhodné, není nutně takové pro jiného. V těchto či jiných záležitostech není možné žádné zobecňování. To je důvodem, proč se každému radí vejít do nitra, aby si pro sebe všechno toto zjistil.

(10)

Je-li to možné, vyhýbat se každému organizovanému náboženství a jiným podobným institucím, bratrstvům, kultům, sektám, duchovním centrům nebo čemukoli, co lidé na této planetě v tomto ohledu mají, aby tak jeden nebyl omezován jejich zákazy, tabu, zábranami, požadavky, tradicemi, zvyky, konvencemi a podobnými věcmi. Takže jeden se má snažit chránit si svou svobodu a nezávislost ve všech záležitostech svého života s připraveností a otevřeností své mysli k čemukoli novému a pokrokovému (věda, že není navždy uzamčen v jedné kondici a stavu a že se může vždy změnit) a s ochotou a připraveností i otevřeností bezpodmínečně sdílet sebe samého a své jedinečné zkušenosti v životě s každým, kdo je ochoten a kdo si žádá takové sdílení z pozice úplné nesobeckosti a za účelem všeobecného růstu, pokroku a zlepšení sebe samého i všech, aby byl lepší a duchovnější lidskou bytostí.

(11)

Následovat náležitou hierarchii duchovní organizace Stvoření Nejvyššího a nedávat ve vlastním životě žádnou hodnotu, účel a význam materiálním, peněžním, tělesným, fyzickým, vnějším, zevním, přechodným a dočasným věcem a statkům. Pohlížet na tyto věci jako na prostředky pro získání vyššího duchovního uvědomění, a ne jako na hlavní účel, cit a zakončení vlastního životního snažení a úsilí.

Jeden může mít vše, vlastnit všechna materiální bohatství a statky celého světa, pokud se tyto věci a záležitosti nestávají nejzazším cílem a tím, po čem vlastní srdce baží, ale pokud jsou namísto toho přijímány jako dar od Boha, aby se těmito prostředky posloužilo a pomáhalo ostatním k jejich většímu duchovnímu uvědomění či duchovnímu probuzení.

Takže se radí, aby se vždy pamatovalo, že vlastní život ani nezačal, ani nekončí na této planetě (ani se zde nikdy dvakrát či třikrát neopakuje) a že si nelze z tohoto světa nic vzít vyjma své vlastní lásky a náklonnosti. Má se vždy mít na paměti, že cokoli jeden miluje a má k tomu náklonnost, bude určovat jeho místo, stav, pozici, kondici, proces a budoucí na onom světě, a ne to, co kdo má či vlastní.

(12)

Jeden si má uvědomit, že ve snaze o tyto a v konání všech těchto či podobných věcí, jak jsou krátce popsány v hořejších bodech, spočívá základ a význam pravého uctívání pravého Nejvyššího, Pána Ježíše Krista a Ducha Svatého, Kdož je Jeden Bůh Nedělitelný. Následovat a konat všechny tyto a podobné věci je tím, co ustavuje pravé duchovní uctívání Nebeského Otce/Matky/Boha. Toto znamenají slova Ježíše Krista v Evangeliu dle Jana, kapitola čtvrtá, verš dvacátý čtvrtý:

„Bůh je Duch a ti, kdo Ho uctívají, musí uctívat v duchu a pravdě.“

Neexistuje žádné jiné platné a hodnotné uctívání Boha než to, které může jednoho vést po pravé cestě neustálého duchovního pokroku, štěstí a věčného života v nebesích pozitivního stavu Stvoření Nejvyššího.

Uctívat Boha v duchu a pravdě znamená uctívat Ho z pozice niternosti, z vlastní Niterné mysli, protože je to pravá Niterná mysl každého, která je jeho duchem. Vlastní duch je stav dobroty, z něhož vychází veškeré pravé uctívání Boha. NEZNAMENÁ to, že se Bůh má uctívat na nějakém určitém zevním místě či stavení, určitými nadiktovanými předepsanými zevními obřady. A taková je pravda v této věci. To je uctívání v pravdě, protože pravdu lze nalézt ve vlastním duchu, to jest ve vlastní pravé Niterné mysli, kde přebývá Nejvyšší, z něhož vychází veškeré dobro a láska. Z této pozice jedinec ustavuje svůj životní styl, jak je definován ve výše uvedených bodech. Tento životní styl je tím, co je míněno pravým duchovním uctíváním pravého Nejvyššího.“

XIII.

SEBEOPRAVNÝ A PROGRESIVNÍ MODUS ZJEVOVANÝCH PRAVD

„Jak se mnohokrát před tím uvedlo, každý krok, doba, věk, éra či epocha odráží a má za účel odlišnou a jedinečnou manifestaci některých relativních aspektů Absolutní pravdy Nejvyššího nebo – v případě zóny vymístění – také některé aspekty deformací a falzifikací této pravdy.

Struktura, dynamika, obsah, význam, potřeby a povaha každého takového kroku, éry, doby, věku a epochy je určena specifičností, kvalitou, stupněm a úrovní zjevených, aktualizovaných, realizovaných a projevených relativních aspektu Absolutní pravdy nebo jejích deformací a falzifikací.

Takže účel každého jednotlivého kroku, doby, éry, věku, epochy, jsoucna, Bytí a všech lidí, kteří jsou ze své svobodné vůle pověřeni být jejich integrální součástí, je ILUSTROVAT, DEMONSTROVAT A ZPŘÍKLADNIT ŽIVOTNÍ STYL v souladu se specifičností, kvalitou, stupněm a úrovní zjevených relativních aspektů Absolutní pravdy či jejich deformací a falzifikací.

Když se tyto relativní aspekty Absolutní pravdy či jejích deformací a falzifikací plně zobrazí, ukážou a zpříkladní v lidských životních stylech, postojích, chováních, vztazích atd., tento jednotlivý krok, doba, věk, éra či epocha dojde ke svému konci a je nahrazen dalším.

Mezi dvěma takovými kroky, dobami, věky, érami či epochami existuje přechodné období, během něhož se spolu s přípravou na nový věk či dobu nebo epochu udržují v chodu určité aspekty toho předešlého.

Důležitou součástí této přípravy je to, že Nejvyšší začne zjevovat určité nové relativní aspekty Absolutní pravdy, které se stanou integrální součástí nebo stylem duchovního života (který určuje veškeré aspekty nového životního stylu) dalšího, následného kroku, doby, éry, věku nebo epochy.

Takže v tomto důležitém přechodném období se stále ponechávají určité předcházející aspekty, pojetí, ideje a činnosti předcházejícího či odcházejícího kroku, doby, věku, éry či epochy spolu s dosažením některých, ale ne všech, relativních aspektů zcela nového, přesahujícího chápání Absolutní pravdy anebo jejího překroucení a falzifikace, což se zobrazí, předvede a zpříkladní životními styly lidí v následném kroku atd.

Toto přechodné období je nutným mostem mezi dvěma kvalitativně odlišnými věky, érami, kroky, epochami či dobami, aby se zachovala soudržnost a nepřerušovaný tok určitých duchovních idejí, nutných pro udržování lidských životů. Osobní život v každém bodě svého jsoucna a Bytí zcela závisí na neustálém plynutí těchto duchovních idejí.

Každé náhlé ukončení jednoho kroku, doby, éry, věku či epochy a ustanovení dalšího bez tohoto přechodného období, by tedy drasticky přetrhlo plynutí nutných duchovních idejí a lidské životy by přestaly být a existovat.

Toto je jedním z hlavních důvodů, proč Božská prozřetelnost Nejvyššího ustanovuje taková důležitá přechodná období mezi předešlým a následným krokem, dobou, věkem, érou a epochou.

Každá předešlá a následující éra atd. je sama v sobě a sebou diskrétní a není mezi nimi žádná linearita. To, co lidé vnímají jako linearitu, je fakticky přechodné období, které je charakterizováno podržením určitých idejí, pojetí, filosofií a vzorců chování odcházejícího kroku, věku, éry, epochy či věku a zjevením a iniciováním zcela odlišných.

Avšak kvůli této zvláštní povaze přechodného období – aby přemostilo dva odlišné kroky, doby, éry, věky či epochy – lze během této doby zjevit jen určité omezené relativně nové aspekty Absolutní pravdy či jejích deformací a falzifikací. Úplné odhalení všech těchto aspektů by nastolilo náhlý konec odcházejícího kroku či věku či čehokoli takového a ustanovení nového věku by nebylo možné. Lidská mysl by nemohla přijmout plný dopad všech nově zjevených relativních aspektů Absolutní pravdu či jejích deformací a falzifikací, jak se mají ilustrovat, demonstrovat a exemplifikovat v následující nové éře, věku, epoše či době.

Důvodem, proč se zde souběžně opakuje téma zjevení relativních aspektů Absolutní pravdy či o jejích deformací a falzifikací, je to, že v zóně vymístění je každý nově zjevený relativní aspekt Absolutní pravdy souběžně doprovázen úsilím pekel vždy překroutit či úplně zfalšovat tyto nově zjevované aspekty pravdy. Nejvyšší dovoluje, aby se tak stalo, aby se taktéž mohla zobrazit, předvést a zpříkladnit plná povaha, obsah a význam negativního stavu postupně krůček za krůčkem za účelem důležitého duchovního poučení pro všechny ve Stvoření Nejvyššího.

Jestliže by se úplná a vyčerpávající povaha negativního stavu měla kdy zjevit uvnitř jedné éry, kroku, doby, věku či epochy, nikdo by nemohl přežít ani na zlomek vteřiny ohromnost a úplnost hrůznosti, bídnosti, zavilosti, násilnosti, zuřivosti, nenávisti a všech ostatních ohavností a ošklivostí charakterizujících negativní stav. Proto se pravá povaha negativního stavu také musí zjevovat v určitých progresivních (regresivních) krocích.

Takže každá éra, doba, krok, věk či epocha v oblastech zóny vymístění bude odhalovat, zobrazovat, předvádět a zpříkladňovat odlišné aspekty negativního stavu a všech jeho procesů.

Během přechodného období si tedy negativní stav zachová některé předešle manifestované aspekty své ošklivé povahy v životech lidí z předcházejícího kroku, jakož se začnou vynořovat i některé jeho nové, doposud neznámé aspekty souběžně a v rovnováze s vynořováním se nových relativních aspektů Absolutní pravdy Nejvyššího.

Tyto nové aspekty jsou nutné, protože jen jimi se mohou definovat, zdolat a přemoci vynořující se nové aspekty ošklivého negativního stavu.

Takto nastává, probíhá a stává se poznání Absolutní přirozenosti Nejvyššího na straně jedné a povahy aktivovaného a dominujícího negativního stavu v zóně vymístění na straně druhé.

Vzhledem k relativní povaze lidí zřejmě není za současně existujících duchovních podmínek žádný jiný způsob poznání možný.

Během přechodného období Nejvyšší určuje a pověřuje určitou osobu či osoby, skrze něž začíná přenášet ideje Nového zjevení způsobem a cestou, jaká je třeba a je specifická pro každé přechodné období. Svou pozicí, rozpoložením a situací bude tato osoba dle nutnosti této situace reflektovat ve svých spisech či poselstvích určité ideje starého čili odcházejícího vaku či éru atd., jakož i zjevovat určité nové ideje, které se mají uskutečnit v nastupujícím novém věku či éře atd.

Kvůli této směsici je tu sklon nahlížet na některé nové ideje přes brýle starých, odcházejících idejí. Tato situace často vede k nepochopení a nesprávnému výkladu jejich pravého významu a způsobu jejich používání v životech lidí.

Toto široce využívá negativní stav, aby činil zcela nesprávná prohlášení, že deformace vnímání nových idejí nejsou deformacemi, ale skutečnou pravdou a skutečná pravda náležitě vnímaných idejí je deformací a nepravdou. A že staré ideje pozůstávající z odcházejícího kroku, věku, éry, epochy či doby fakticky nejsou staré, ale opravdu nové a pravé nové ideje mají tudíž malou nebo vůbec žádnou platnost.

Takto je negativnímu stavu dovoleno zobrazit jeho pravou povahu, protože různé nové ideje skutečné pravdy vyvolávají manifestace rozličných aspektů negativního stavu, které nebyly doposud předvedeny.

Takto každá osoba, která je pověřena Nejvyšším pro toto přechodné období, slouží důležitému účelu nejen přenášením některých nových idejí pravé pravdy, ale také nesprávným vnímáním skutečného významu, obsahu a způsobu jejich aplikace, vyvolávajíc a vystavujíc další šeredné aspekty negativního stavu, přispívajíc tak k důležitému duchovnímu poučení všech ve Stvoření Nejvyššího.

Avšak když je přechodné období ve svém závěrečném konci a má dojít plodného dozrání nová éra, věk, epocha, doba či krok nebo cokoli jiného, Nejvyšší zjevuje zbytek nových idejí pravdy, které se mají zobrazit, předvést a zpříkladnit životními styly lidí v nové éře či věku atd. a které se nemohly předčasně zjevit na začátku tohoto období.

V procesu tohoto nového zjevování jsou všechna nutná nesprávná vnímání a dezinterpretace určitých na začátku nového období původně zjevených nových idejí pravdy tím, skrze něhož bylo toto zjevení poskytnuto, přivedeny na světlo a následně opraveny a uvedeny do náležité perspektivy.

Jak se uvádí výše, jsou tato nesprávná vnímaní a dezinterpretace nutné, aby se zajistilo nepřerušované plynutí důležitých duchovních idejí pravdy, jimiž se vše a každý ve Stvoření Nejvyššího a v zóně vymístění navzájem propojuje a je ve vzájemných vztazích a jimiž každý a všechno žije.

Avšak, jakmile se příprava pro plné pochopení a přijetí všech nových idejí pravdy pro další krok atd. završí, nejsou již tato nesprávná vnímání a dezinterpretace tolerovatelná a jejich vysvětlení a odstranění je zajištěno prostřednictvím někoho, kdo je pověřen Nejvyšším, aby přenesl další dávku Nového zjevení pro nastávající éru, věk, dobu, krok či epochu a pro konec přechodného období. Takže jednou z důležitých částí takového zjevení je vysvětlení, oprava anebo odstranění všech nesprávně pojatých a vyložených idejí, které přísluší k tomu, kdo byl zprostředkovatelem přenosu první dávky Nového zjevení na samém začátku přechodného období.

V současné době jsou veškeré Stvoření Nejvyššího a všechny oblasti zóny vymístění, jakož i lidstvo na této planetě, na konci této přechodné periody. Zakončení tohoto období vyžaduje přenos závěrečné dávky Nového zjevení pro nastávající věk, éru, krok, dobu či epochu. Nyní je také čas pro opravu a zkrášlení první dávky Nového zjevení, která byla přenesena na samém počátku přechodného období.

Spisy Emanuela Swedenborga reprezentují první dávku Nového zjevení na samém počátku přechodného období. Spisy tohoto autora reprezentují závěrečnou dávku Nového zjevení dalšího období a pro konec přechodného období. Obě dávky Nového zjevení přišly přímo od Nejvyššího a odvozují se ze Svaté bible. Ustanovují tři zdroje popsané v předešlém pojednání – pojednání č. 10, které obsahují Nové zjevení pro další krok, éru, věk, epochu, dobu či cokoli tu máme.

Protože v současné době je přechodné období na samém svém konci (ačkoli nikdo s určitostí neví, jak dlouho tento konec bude trvat – to je známo jen Nejvyššímu), před tím, než se odehraje nástup nové éry, je nutné upozornit každého na určité nutné nesprávné vnímaní a výklady reality, obsažené v první dávce Nového zjevení pro nastávající Nový věk, jak se reflektují ve Swedenborgových spisech:

(1)

Pod vlivem předcházejícího kroku či věku nebo čehokoli došel Swedenborg k závěru, že osobní stav a rozpoložení se po odchodu z tohoto světa (po fyzické smrti) nemůže změnit. Takže každý je, ať je to kdokoli, odsouzen pobývat či být stejným, jakým byl v okamžiku přechodu do duchovního světa.

Z tohoto pohledu je akt spásy Ježíše Krista omezen pouze na ty, kdo žijí v tomto světě, a pouze na trvání jejich fyzických životů na této planetě. Zastavuje se v okamžiku jejich fyzické smrti a není použitelný na řádný jiný stav, rozpoložení, místo či dobu a obzvláště ne na ty, kdo jsou v peklech. Reflektujíce tento mylný stav věcí, lidé vynalezli rčení: „Jak strom padne, tak bude i ležet.“, čímž se míní, že po fyzické smrti nelze učinit žádnou změnu či volbu.

A přesto je zjevnou iluzí, že padlý strom leží navždy ve stejném místě a rozpoložení bez jakékoli změny svého stavu. Výše uvedené přísloví neodráží realitu, že tento strom postupně skrze v čase probíhající erozi úplně transformuje svou formu, stav, rozpoložení a obsah až tak, že v jednom časovém bodě bude reabsorbován do půdy, uvolní do ní veškerý svůj obsah a energie a přijme některý jiný stav či kondici zcela odlišnou od předešlé.

Po chvíli jeho dřívější rozpoložení, forma a obsah zcela vymizí a nikdo již nikdy nebude vědět, že po svém pádu tu ležel určitý strom. Toto je dobrá ilustrace toho, jak je skutečně omezené lidské vnímání reality.

Pravá realita situace je taková, že vůbec nikde neexistuje žádný finalistický a stagnující stav, rozpoložení či situace. Lidé mají věčnou možnost volby a příležitost se změnit bez ohledu na to, v jakém stavu se nacházejí – ať jsou v nejhlubších, nejnižších peklech, nebo v nejvyšších, nejniternějších nebesích. Nikdo nikdy nezůstává v témže rozpoložení, stavu či situaci z nutnosti, ale jedině ze své svobodné volby a vůle. Ve Stvoření Nejvyššího neexistuje žádné takové pojímání či stav jako nutnost.

Dílo spásy Ježíše Krista bylo stejně tak pro ty, kdo jsou v peklech, na této Zemi či kdekoli jinde ve Stvoření Nejvyššího či v zóně vymístění. Božský akt spasení není nikdy časoprostorově, kondičně či stavově vázán, ale je použitelný na všechny doby, místa, kondice a stavy bez jakékoli výjimky či vyloučení. Jaký by jinak mělo význam, aby Nejvyšší přijal lidskou přirozenost a učinil Své Božství lidským a Své lidství Božským, jestliže by to nemělo univerzální a věčnou platnost a použitelnost ?

Omyl, který se zde učinil, se zakládal na zhodnocení relativního rozpoložení lidí, jejichž konání je zdánlivě určeno omezenými a dočasnými podmínkami a stavy v souladu se zákony jejich fyzického antivesmíru.

V dobách Swedenborgových ovšem ještě nikdo nebyl připraven znát, že toto není vesmír opravdový, ale vymístěný, antivesmír, to, co se nyní nazývá zónou vymístění, která FABRIKUJE ILUZI finálnosti a nezměnitelnosti vlastní negativní kondice a stavu.

Jaký krutý Bůh by Nejvyšší byl, jestliže by každému neposkytl věčnou příležitost se změnit a učinit novou volbu bez ohledu na vlastní stav a kondici !  To bylo nekonzistentní s pravou Absolutní přirozeností Nejvyššího, kterou je Absolutní láska a Absolutní moudrost.

Ovšem na počátku – jak je to zřejmé z jeho Duchovního deníku – si byl Swedenborg vědom možnosti konverze do pozitivního stavu dokonce i z pekel. Později pod vlivem tradičních výkladů této záležitosti, jak se pojímala v předešlém, odcházejícím věku, změnil své mínění a podvolil se tomuto tradičnímu výkladu. To bylo dovoleno se stát kvůli potřebám přechodu, jak se popisuje výše.

Na straně druhé je jednou z hlavních zásad Nového zjevení, že nikdo není navždy uzamčen ve své kondici, stavu, místě či situaci. Tudíž nikdo kvůli tomu nemusí být v peklech či kdekoli jinde vyjma ze své vlastní svobodné volby.

Tento princip má věčnou a všeuniverzální platnost a je hlavním stavebním kamenem, na němž se bude zakládat každé následné nové zjevení. Od nynějška, od samého tohoto okamžiku by se tento princip měl považovat za jeden z hlavních nástrojů verifikace každého následného poselství, přenosu či zjevení, které si nárokuje Božský původ. Pokud tento princip plně nezahrnuje, je takový nárok falešný a Nejvyšší není jeho pravým Božským autorem.

(2)

V té době bylo Swedenborgovi dovoleno být svědkem určitých duchovních zápasů v intermediálním světě duchů, obzvláště v jedné z jeho oblastí. Z událostí, které nastaly v této oblasti, nesprávné pojal a nesprávně si vyložil význam těchto bojů a jejich následků. Zobecnil je na všechny situace, kondice a stavy, učiniv je všezahrnujícími a finálními. Takže se domýšlel, že tyto události reflektovaly veškerý obsah Zjevení Ježíše Krista (Apokalypsy), a tudíž ustanovily jeho naplnění. Ve svých spisech o Apokalypse učinil Swedenborg závěr, že cokoli bylo v Apokalypse předpovězeno, se v této době úplně splnilo.

Je pravdou, že se určité omezené aspekty předvídané apokalypsou v době Swedenborgově naplnily. Jinak by se nemohlo iniciovat žádné přechodné období.

Jak se uvádí předtím v této a v jiných knihách tohoto autora, mají všechny předpovědi v Bibli Svaté odlišné významy pro odlišné doby a rozpoložení. Když se užitečnost jednoho stavu a kondice vyplní, tato skončí. A nový stav a rozpoložení vyvolává odlišně úrovně či aspekty biblických předpovědí relevantní ke každé specifické době.

Nejsou tudíž možné žádné finalistické generalizace ze svědectví naplnění určitých aspektů Biblických předpovědí. Jestliže by tomu tak bylo, nemohla by se Svatá bible považovat za pravé Slovo Boží, protože by se omezovala jen na určité úrovně, kroky, stupně a dimenze atd. Pravé slovo Boží, jsouc Absolutní, nemůže být omezováno takovými úvahami. Je použitelné na všechny doby, dimenze, stavy, místa, kondice a situace. Takže se zjevuje jen ten aspekt biblických předpovědí, který lze náležitě vyložit jen z hlediska současné situace, rozpoložení, dění či událostí. Všechny ostatní aspekty těchto předpovědí jsou skryty pro příhodný čas. Toto zahalení je nutné, protože každé předčasné zjevení bez náležité přípravy a připravenosti jeho přijímatelů by se nemohlo pochopit, náležitě začlenit, a tudíž by se překroutilo, zmrzačilo, zprofanovalo či zcela zavrhlo.

Za této situace měl Swedenborg sklon vykládat Svatou bibli tak, aby to dávalo dojem, že její vnitřní smysl se zabývá pouze událostmi, které se odehrávají v duchovních nebo intermediálních světech, ale ne natolik událostmi na planetě Zemi a v zóně vymístění. Dějiny a události těchto světů byly použity pouze pro zahalení událostí a dění duchovních a zprostředkujících světů. Ačkoli Swedenborg přijímá, že cokoli se odehrálo na Zemi, bylo vždy výsledkem toho, co se odehrálo ve světě duchovním, na toto se pohlíželo více jako na vzdálený důsledek těchto událostí, a ne jako na simultánní, synchronní a diskrétní nastávání, jež korespondují jedno s druhým.

Přesto je pravá realita této situace, jak ji reflektuje současné Nové zjevení, taková, že náležitý vztah mezi všemi dimenzemi a jim odpovídajícími světy a všemi oblastmi zóny vymístění a všemi jim odpovídajícími obyvateli v povšechnosti jsoucna a Bytí Stvoření Nejvyššího je vždy souběžný, současný a oddělený prostřednictvím a dle zákona souvztažností. To bylo zjeveno již skrze Swedenhorga. Tedy cokoli ve svém vnitřním smyslu Svatá bible obsahuje, se vždy vztahuje k nim všem a nejen k některým z nich.

(3)

Tento bod číslo tři se odvozuje z výše uvedeného bodu. Ve své době byl Swedenborg svědkem určitých duchovních střetů, i pozdvižení a holocaustů v jedné oblast intermediálního světa duchů a jim odpovídajících umělých pseudonebes. Byl vykonán poslední soud těch, kdo zde zfabrikovali pseudonebesa, a jejich pseudonebesa byla zrušena, zlikvidována a tato oblast byla vyčištěna od všeho negativního, falešného a zlého. Proces tohoto posledního soudu zpodobuje do posledního detailu vše, co bylo předpovězeno ve Zjevení Ježíše Krista (Apokalypse), jako že se tak koná vždy. Tato situace vedla k nesprávnému pojímání a výkladu této situace do té míry, že mylně učinil závěr, že poslední soud, jehož byl svědkem, byl skutečným všezahrnujícím Posledním soudem, po němž již nic podobné povahy nemůže přijít či se odehrát. Takže podle Swedenborga bylo v té době vše v duchovním světě ukončeno a uzavřeno.

Avšak to, čemu byl Swedenborg svědkem, byla místní, oblastní a izolovaná událost, která zahájila přechodné období, během něhož se v různých jiných oblastech, úrovních, stupních a krocích zóny vymístění a v intermediálním světě duchů udály mnohé takzvané poslední soudy. To, čemu byl Swedenborg svědkem, fakticky byl samotný počátek posledního soudu, který má za svůj nejzazší účel úplné zrušení veškerého negativního stavu.

Proces tohoto zrušení probíhá v určitých krocích ve všech dimenzích, oblastech a úrovních postižených negativním stavem. Tato fáze nese všechny znaky toho, co lidé považují za globální, všeobecný poslední soud, protože pravý Poslední soud není ničím jiným než kumulativním součtem všech posledních soudů, které se odehrály a odehrají, dokud se negativní stav neodstraní ze všech oblastí a úrovní zóny vymístění a intermediálního světa duchů. Každý krok představuje fázi posledního soudu.

Z pohledu Nového zjevení se pojem posledního soudu musí chápat jako velmi osobní a individualizovaný proces, kdy jedinec za sebou zanechává jednu fázi svého života a přenáší se do druhé, tak i jako všeobecná vesmírná událost, kdy jeden časový cyklus Stvoření vyčerpává svou užitečnost a nový cyklus času je hotov k ustavení. V tomto ohledu je poslední soud obdobím intenzivního ohodnocení, zpytování duše a konání voleb buď jednoho jedince, to jest jedné fúze života každého (například po fyzické smrti jedince či po každé změně stavu v duchovní světě), nebo celého národa, či lidstva, planety, slunečního systému, či galaxie, nebo vesmíru, či dimenze nebo veškerého Stvoření a jeho zóny vymístění.

(4)

Jiné nesprávné vnímání a výklad lze nalézt ve způsobu, jakým Swedenborg a jeho následovníci chápou pojem Nové církve, Nového nebe a Nové Země. Z těchto pojímání došly určité generalizace ke svému ošklivému plodnému uzrání. Vnímalo se a dělal se závěr, že stvoření Nové církve, Nového nebe a Nové Země ustanovuje poslední akt Stvoření a nic po tom nenásleduje.

Toto pojímání je hrubým omezením chápání pravé Přirozenosti Nejvyššího. Jak každý ví, je Nejvyšší Absolutní, a tudíž nemůže nikdy zastavit tvoření nových věcí, nových nebes, nových zemí, nových církví a nových lidí atd. To, co znamená Nová církev, Nové nebe a Nová země, je vyšší krok duchovního uvědomění lidí a přijetí přesahující, vyšší úrovně a stupně duchovního pokročení. Jakmile je budování tohoto kroku či úrovně nebo stupně účinně završeno a náležitě zakotveno, je na tomto kroku vybudován nový, vyšší a pokročilejší a niternější krok a řád života. Tento proces pokračuje věčně, aby reflektoval Absolutní přirozenost Nejvyššího, který nikdy nepřestává tvořit nové. Když každý jednotlivý krok v duchovním pokroku splní svůj účel a počet sentientních entit potřebných pro zaujetí tohoto kroku je naplněn, ustaven a uzavřen, pak vstupuje do svého jsoucna a Bytí krok nový.

Nový krok vyžaduje své vlastní Nové zjevení a jeho metodologické nástroje. Tento krok se nazývá Nová církev, co se týče jeho duchovní nauky, Nové nebe, co se týče jeho struktury a dynamiky, a Nové Země, co se týče jeho specifické manifestace, ilustrace, demonstrace a exemplifikace určitých zjevených aspektů Absolutní pravdy.

(5)

Jedním z hlavních pojetí Swedenborgových spisů je pojetí manželství a sexuality. Ve srovnání s předešlými chápáními tohoto pojmu, které předcházely Swedenborga, byl jeho výklad revoluční a zcela nový. Velmi správně vnímal, že manželství je duchovní souvztažností k nejzazšímu sjednocení lásky a moudrosti, dobra a pravdy, dobročinnosti a pravdy, maskulinity a femininity atd. Avšak jeho chápání cizoložství a smilstva a záležitostí týkajících se sexuálního styku bylo nesprávně vnímáno a vyloženo při použití na pozemský život lidí a jejich sexuální a manželské vztahy.

Swedenborg násilně transponoval duchovní význam těchto aktů do požadavků jejich praktického používání v zóně vymístění, kde nejsou žádná taková pravidla použitelná, protože ze zřejmých důvodů nejsou možná žádná pravá duchovní manželství ve stavu a rozpoložení, kde neexistuje žádná duchovnost nebo existuje pouze duchovnost zfalšovaná a deformovaná. Swedenborg tudíž věřil, že věčné manželství dobra a pravdy také znamená zevní manželství jedné zvláštní ženské bytosti s jednou zvláštní mužskou bytostí nebo jedné specifické mužské bytosti s jednou specifickou ženskou bytostí a že není možná ani dokonce vhodná žádná jiná angažovanost vyjma mezi manželskými páry. Z tohoto chápání je velmi zřejmé, že jeden je navždy uzavřen do manželského svazku s jednou zvláštní osobou, aniž by mu někdy bylo dovoleno se sexuálně angažovat s někým jiným. Z tohoto závěru vyvěrá názor, že sexualita a manželství jsou výhradním vlastnictvím dvou lidí, kteří vstoupili do manželského svazku, a žádný z jejich aspektů nelze nikdy sdílet s nikým jiným. Takže ať by měl kdo jakýkoli úmysl či motivaci při přístupu k sexuálnímu styku s někým jiným, než se svým vlastním manželským partnerem, byl by označen jako cizoložník a hříšník. Toto chápání sexuality a cizoložství je zavádějící a není již duchovně udržitelné.

To, co znamená výrok Ježíše Krista v Matoušovi, v kapitole páté, verši 28 a na jiných místech („Kdokoli se podívá na ženu s chtivostí, již s ní ve svém srdci spáchal cizoložství.“), není chtíč po sexuálním styku s jakoukoli jednotlivou osobou jinou, než je vlastní manželský partner, ale chtění vlastnit, užívat, zneužívat, využívat, zraňovat či být s takovou osobou angažován pouze z důvodů egoistických, sobeckých, sebestředných a z důvodů lásky k sobě samému, bez jakéhokoli ohledu na blahobyt či uvážení potřeb jiné osoby. „Mít chtíč“ znamená právě toto.

Existuje ale jiný, hlubší význam tohoto výroku. „Žena“ v této konotaci znamená femininní principy vlastního jsoucna a Bytí. V tomto ohledu „mít ve svém srdci chtíč po ženě“ znamená naprosté nebrání zřetele na vlastní femininní respektive maskulinní princip (v případě ženy) a chtíč či chtění přivlastnit si ten princip, který patří někomu jinému. Toto je tím, co znamená opravdové cizoložství. Je to tedy nebrání zřetele na vlastní individualitu a jedinečnost vlastní osobnosti, která se skládá ze všech principů maskulinity a femininity, a chtění vlastnit či mít individualitu někoho jiného a její specifické jedinečné aspekty femininity a maskulinity. Toto je to, co skutečně znamená pravé cizoložství, a nikoli angažovanost v sexuálním styku s někým jiným než s vlastním manželským partnerem, pokud se koná z pozice vzájemně otevřeného prospěchu, za účelem sdílení a většího pochopení Nejvyššího, druhých a sebe sama s dobrým a pozitivním úmyslem použít toto poznání ve vlastním životě a sdílet je se všemi ostatními.

V pravé realitě pozitivního stavu, kterážto realita je popsána v současném Novém zjevení, nejsou možné, dokonce ani myslitelné žádné výlučné, vlastnické, sobecké, žárlivé, sebelásky se týkající a jednosměrné vztahy či stavy. To je důvodem, proč Ježíš Kristus řekl Saduceům: „Neboť po vzkříšení se ani nežení ani nevdávají, ale jsou jako andělé Boží v nebesích.“ (Matouš, kapitola 22, verš 30 a na jiných místech.)

Pokud se týče rozvodu, tento byl opět nesprávně vyložen jako znamenající rozvedení s vlastním pozemským, fyzickým, manželským partnerem. Rozvést se s vlastním manželským partnerem či vstoupit do manželství s rozvedeným znamená zavrhnout tyto aspekty dobra a jeho pravdy nebo pravdy a jejího dobra, s jejichž manifestací či reprezentováním na této Zemi jedinec souhlasil, a přijmout namísto toho nějaké odlišné reprezentace či reprezentace někoho jiného. „Spáchat sexuální nemravnost“ (Matouš, kapitola 5, verš 32) v této konotaci znamená zaprodávat negativnímu stavu či zneužívat ve službách zla a nepravdy vlastní dobro a pravdu či pravdu a dobro; tedy kazit je a falšovat. Takový zvrácený či zfalšovaný stav se nemůže již náležitě duchovně využít ve vlastním životě a, aby se změnil, jeden ho musí zanechat. Toto je jedině ospravedlnitelný důvod pro vzdání se vlastního původního pověření, aby se přijalo odlišné poté, co to původní bylo z výše uvedených důvodů znehodnoceno.

Z tohoto krátkého výkladu je zřejmé, že Ježíš Kristus nehovořil o fyzických, pozemských manželstvích a pozemském sexuálním styku, kde neexistuje žádné duchovní manželství. Hovořil o duchovních vztazích a závazcích, s jejichž následováním každý souhlasil před svou inkarnací na tuto planetu.

Swedenborg znal tento částečný význam této záležitosti, přesto mu bylo dovoleno učinit nesprávné závěry, když se pokoušel aplikovat toto chápání na vztahy lidí na této planetě. Opakuje se ještě jednou, toto bylo dovoleno Nejvyšším kvůli zachování duchovního plynutí, aby tak nemohla nastat žádná devastace či náhlé přerušení tohoto plynutí.

(6)

Během první fáze přechodného období nebyl nikdo připraven znát, že každý na této planetě nežije v pravém vesmíru, ale v zóně vymístění. Proto musel Swedenborg vnímat tento svět jako reálný s nesprávným dojmem, že tento svět existuje jen za jedním účelem: Být školkou pozitivnímu stavu nebes. Kvůli tomuto mylnému vnímání převládla mezi Swedenborgovými následovníky dvě hlavní nesprávná pojetí. Prvním je to, že každý, kdo se na této planetě narodí, zahajuje svůj život na této planetě a neexistují žádné předcházející životní zkušenosti. Druhým je to, že všechny sentientní entity, bytosti a formy ve jsoucnu a Bytí na všech úrovních Stvoření bez výjimky a výluky musí či musely zahájit svůj život v přírodním stupni fyzického Vesmíru. Takže všechny sentientní entity ve jsoucnu a Bytí v jedné či jiné době zahajují svůj život buď na této planetě Zemi nebo na nějaké jiné fyzické planetě.

To je v rozporu s učením Swedenborga samotného. V Novém zjevení, které Swedenborgovy spisy částečně reflektují, se explicitně tvrdí, že vše probíhá z nitra do vně, z duchovního k přírodnímu, a ne z přírodního k duchovnímu. Jestliže je to pravdou a současná pozice Nového zjevení napevno potvrzuje, že je to pravda, pak veškerý život nemůže začínat na přírodní úrovni, o zóně vymístění nemluvě, aniž bychom nejprve neměli život v sentientní formě na duchovní úrovni čili v duchovním světě. Duchovní svět je konec konců samým nitrem Stvoření. Sentientní životní formy se tudíž musely nejprve objevit v duchovním světě před tím, než by na všech ostatních místech mohly všechny ostatní formy dojít ke svému plodnému uzrání.

Takže pro veškerý život není nutné začít na fyzické úrovni. V pravém Stvoření lze, poté co se duchovní a intermediální světy plně obydlí nejrůznějšími formami sentientního života, zahájit svůj vlastní život v přírodním světě. Avšak za žádných okolností nemůže žádný sentientní život začít v přírodním stupni zóny vymístění, protože atmosféra tohoto stupně, tím jak je nashromážděním a souhrnem všech zel a nepravd v konkrétní kondici, je jedovatá a ne příhodná pro započetí jakéhokoli sentientního života v sobě a o sobě. Pozice přírodního stupně zóny vymístěníextrémně zevní, v nejvzdálenějším, nanicovatém rozpoložení od jakékoli duchovnosti a ve stavu úplné nevědomosti, je aby byla s to udržovat nějaký sentientní život bez určitých extenzivních příprav a tréninku v nějakých jiných světech.

Na druhé straně jsou duchovní a zprostředkující světy zóny vymístění, jako například pekla, s to počít negativní životní formy, protože jsou ve svém vlastním duchovním stavu, jenž má schopnost takových fabrikací za účelem zvěčňování negativního stavu. Tyto životní formy jsou velmi často promítnuty do přírodního stupně zóny vymístění poté, co jsou připravovány a trénovány na přežití v extrémně drsném, zevním rozpoložení, které na této Zemi existuje.

Proto nikdy nikdo nezačal a nezačne svůj vlastní život na této planetě. Tudíž se tato planeta nemůže nijak považovat za školku pro pozitivní stav nebes. Namísto toho je to scéna, na níž se odehrává pravý negativní stav kvůli důležitému duchovnímu poučení všech ve veškerém Stvoření Nejvyššího. Kdokoli se tohoto hraní zúčastnil, účastní nebo se bude účastnit, konal, koná a bude tak konat ze své vlastní svobodné vůle a volby.

(7)

Jedním z hlavních nesprávných pojetí a výkladů, kterým podléhá vše výše uvedené, je typicky lidská tendence vnímat vše ve finalistických pojmech a kondicích následujícím způsobem: Toto je to a po tom již nic jiného neexistuje. Toto je velmi obvyklý závěr, který si lidé činí o všech záležitostech. Speciálně je to pravdou o věcech duchovních, obzvláště když předstírají, že přicházejí od Nejvyššího. Lidé mají sklon věřit, že pokud Nejvyšší něco učiní, je to neměnné a nemůže se to nikdy pozměnit či nahradit, ale musí to zůstat navždy takové, jaké to je. Takže výsledkem tohoto je neoprávněný závěr, že to či ono zjevení stanovuje Absolutní pravdu a neexistuje již nic, co by se k tomu dalo přidat či o tom říci. Vše je pevně dáno a nejsou dovolena, ba ani možná žádná pozměňování, přídavky či nástavby.

Lidé zapomněli, že Absolutní Nejvyšší hovoří k relativním lidským bytostem či sentientním entitám, jež nemohou pojmout absolutní pravdu. Nejvyšší tudíž přizpůsobuje Svá zjevení současným schopnostem vnímání a pojímání lidí na každém kroku jejich duchovního rozvoje. Proto budou vždy existovat opravy, doplnění novými údaji, modifikace, nástavby a dodatky ke všemu, co Nejvyšší zjevuje lidem v kterékoli dané době.

Toto je velmi kritické pravidlo a princip současného Nového zjevení, které je třeba si uvědomit, aby se vyhnulo stagnaci v jedné jednotlivé úrovni, čímž jedinec blokuje sám sebe před možným růstem a pokročením.

Mnozí lidé podléhají tomuto běžnému a pochopitelnému omylu. Není žádný div, že i Swedenborg v některých svých výrocích reflektoval tento tradiční postoj.

Takže když Swedenborg ve svých spisech popisuje uspořádání duchovního světa takovými pojmy jako nebeský, duchovní,přírodní atd., pochopitelně předpokládá, že je to trvalá a konečná struktura, jako by zde již nemohlo nikdy být něco jiného či odlišného.

Avšak tento postoj neodráží pravou realitu uspořádání Stvoření Nejvyššího. V době Swedenborgově tomu bylo tak a jeho popis Stvoření odrážel realitu té doby či to, jak ji v té době vnímal. Ze své pozemské pozice si Swedenborg neuvědomil, že svými spisy přispíval od Nejvyššího k budování nového, vyššího řádu Stvoření, který překračuje a přesahuje jakýkoli jiný jsoucí a existující předtím. Tento vyšší řád se odráží v Novém nebeském nebesko – kosmickém vesmíru, který vstoupil do svého jsoucna a Bytí relativně pouze nedávno.

Je to vyšší řád Stvoření, který umožňuje Nejvyššímu připravit každého ve Stvoření a v zóně vymístění (v této zóně povětšinou bez jeho vědomého uvědomění) na přenos závěrečné dávky tohoto současného Nového zjevení a na začátek eliminace negativního stavu z jeho aktivní a dominantní pozice.

Pouze poté, co opustil tuto planetu, si Swedenborg uvědomil všechna tato hlavní fakta a stupeň svých nesprávných dojmů a výkladů a s velkým nadšením a radostí je opravil a zcela je integroval stav se následně jedním z významných členů Nejvyšší rady Nové nebeské vesmírné společnosti.

Jakmile plná aktivace fungování Nové nebeské vesmírné společnosti došla své plodnosti a každý zde zaujal svou náležitou pozici, je vše, obsažené zde a ve finální dávce Nového zjevení, možno zjevit a přenést všem těm, kteří o to skutečně dbají a počítají s tím. Takže s tímto pojednáním se navždy odstraňují hlavní nesprávná pojetí a výklady první dávky Nového zjevení, jak jsou obsaženy ve Swedenborgových spisech, a v kombinaci se svou druhou dávkou je Nové zjevení připraveno splnit svou roli a funkci ve Stvoření Nejvyššího. Jakákoli další menší chybná pojetí, která Swedenborgovy spisy mohou obsahovat, nejsou pro náležité chápání a používání Nového zjevení ve vlastním životě signifikantní, a tudíž se zde opomíjejí.

Jakmile toto Nové zjevení splní svůj účel a cíl a provede to, co bylo zamýšleno, aby provedlo pro Nejvyššího a každého ve Stvoření, jakmile poslouží naplnění ilustrace, demonstrace, aktualizace, realizace a exemplifikace určitých idejí pravd Nejvyššího, jaké jsou nutné pro další krok, éru, věk či dobu, pak bude překonáno jiným novým zjevením od Nejvyššího. To se stane v době, kdy krok, éra, doba či epocha, pro kterou bylo dáno současné Nové zjevení, dosáhne svého plného plodného uzrání a je připraven nastat nový krok, věk, éra či epocha. V té době Nejvyšší ustaví přechodné období a skrze někoho jiného bude zjevena první dávka budoucího Nového zjevení.“

XIV.

MILOVAT PÁNA NADE VŠECHNY A NADE VŠE

„V Evangeliu dle Matouše, kapitola 10, verše 37 – 39 se říká:

„Ten, kdo miluje otce nebo matku více než Mne, Mě není hoden. A ten, kdo miluje syna či dceru více než Mne, Mě není hoden.“

„A ten, kdo si nevezme svůj kříž a nenásleduje Mne, Mě není hoden.“

„Ten, kdo nalezl svůj život, jej ztratí a ten, kdo svůj život ztratí kvůli Mně, jej nalezne.“

Podobný výrok, jen v daleko důraznější mluvě, je též zaznamenán v Evangeliu dle Lukáše, kapitola 14, verše 26 a 27. Zde se říká:

„Přichází-li někdo ke Mně a nemá-li v nenávisti svého otce a matku, manželku a děti, bratry a sestry, ano, také i svůj vlastní život, nemůže být Mým učedníkem.“

„Neboť ten, kdo nenese svůj kříž a nejde za Mnou, nemůže být Mým učedníkem.“

V Evangeliu dle Matouše, kapitola 12, verše 48, 49 a 50 je řečeno:

„On ale odpověděl a řekl tomu, kdo Mu to řekl: „Kdo je Má matka a kdo jsou mí bratři?“ “

„A napřáhl Své ruce ke Svým učedníkům a řekl: „Zde je má matka, zde jsou mí bratři!“ “

„Neboť kdokoli koná vůli Mého Otce v nebesích, je Mým bratrem a sestrou i matkou.“

Tento výrok se se zanedbatelnými změnami opakuje v Evangeliu dle Marka, kapitola 3, verše 31 – 35 a v Evangeliu dle Lukáše, kapitola 8, verše 19 – 21.

Jaký je pravý význam těchto požadavků ?  Proč by Ježíš Kristus zacházel tak daleko, aby tvrdil, že jeden ho nemůže být hoden, pokud nebude nenávidět vlastní matku, otce, sestru, bratra, manželku, děti a dokonce osobně sebe samého ?

Zevní, doslovný smysl výroku v Matoušovi, kapitola 10, verš 37 je velmi zřejmý: Pán se má milovat více než kdokoli jiný či cokoli jiného, dokonce více než ti lidé, kteří jsou v nejtěsnějším a nejintimnějším fyzickém vztahu s touto osobou. Pán Ježíš Kristus se má milovat více než kdokoli jiný proto, že nikdo nemůže být každému tak blízký a intimní, jako je Pán, Kdož je vždy přítomen uvnitř každého a Kdož z této pozice vytváří a udržuje život v každém. Navíc je to také proto, že každý je nosičem velmi jedinečného a velmi odlišného projevu Pánovy přítomnosti uvnitř každého.

Tento projev je nejvzácnější a nejcennější věcí, jakou každý vlastní a má, protože ustavuje jedinečné jsoucno a Bytí každého. Jestliže by bylo možné z této osoby odstranit tuto přítomnost a její manifestaci, která ustavuje její jedinečnou a neopakovatelnou mysl a osobnost, tato osoba by již nebyla sebeuvědomělým, neopakovatelným a jedinečným „já jsem“, ale jen prázdnou slupkou, která by odpadla a obrátila se v nicotu. Toto je zevní, čili doslovný význam verše 37 v kapitole 10 Evangelia dle Matouše.

Ovšem kvůli velmi důležitým duchovním důvodům Ježíš Kristus nikdy nehovořil pouze v zevním čili doslovném smyslu.Ve všech situacích Svého života a učení Ježíš Kristus používal pečlivě vybraná slova a výroky, kterými by se mohly sdílet mnohonásobné významy, srozumitelné na všech úrovních, stupních, krocích, regionech, světech a dimenzích Jeho/Jejího veškerého Stvoření a zóny vymístění.

Je nutné si uvědomit, že, jak už Swedenborg naznačil, když Ježíš Kristus hovořil, naslouchali mu všichni členové Jeho/Jejího veškerého Stvoření a zóny vymístění. Jeho život a všechny události Jeho života byly pečlivě do všech nejmenších detailů sledovány, pozorovány a zaznamenávány každým jednotlivým jedincem ve veškerém Stvoření a ne jen těmi, kdo s Ním na této planetě fyzicky chodili a hovořili. Proto Ježíš Kristus vždy hovořil v jazyce souvztažností a podobenství, to jest v reprezentativních a symbolických významech. Tento jazyk je všehovesmírným jazykem a je s to synchronně a simultánně sdělit důležité duchovní ideje všem světům a dimenzím ve Stvoření Nejvyššího. Takže všechny výroky Pána Ježíše Krista mají velmi malý či jen okrajový vztah k velmi úzkému, jednostrannému a rigidnímu pojímání pozemských vztahů a událostí. Takže když hovoří o matce, otci, synu, dceři, sestře, bratru, manželce, manželovi, milenci či co máme, nikdy to neznamená, nebo jen nepřímo to znamená pozemské, fyzické či pokrevní vztahy mezi těmito příbuznými.

Slova „otec“, „matka“, „syn“, „dcera“, „sestra“, „bratr“, „manželka“, „manžel“, „milenec“ atd. mají mnohý a mnohonásobný smysl a význam. Těmito slovy se celému Stvoření ve všech jeho dobách, úrovních, stupních, krocích, dimenzích, rozpoloženích, stavech, místech, paračasech či čímkoli v jsoucnu a Bytí sdělují velmi důležité a významné DUCHOVNÍ IDEJE. Takový je význam každého zevního jazyka a jeho slov, užívaných lidmi ke komunikaci jednoho s druhým. Naneštěstí si většina lidí neuvědomuje, že jejich jazyk a všechna jeho slova mají takový důležitý smysl a význam a omezují chápání svého jazyka pouze na zevní, doslovné sdělování jejich každodenního žití.

Avšak každé jednotlivé slovo, které lidé používají či pronášejí, obsahuje daleko více než to, co se jím lidé jeden druhému snaží sdělit. To je důvod, proč Ježíš Kristus řekl:

„Neboť svými slovy se ospravedlníte a svými slovy se odsoudíte.“ (Evangelium dle Matouše, kapitola l2, verš 37).

Používaná slova a přijatý způsob řeči u každého odrážejí skrze jejich souvztažný význam jeho současné duchovní rozpoložení. Toto rozpoložení určuje vlastní pravý vztah k nejdůležitějšímu faktoru jedincova vlastního života – k Nejvyššímu, Pánu Ježíši Kristu. Tento faktor je rozhodující v záležitosti vlastního ospravedlnění či odsouzení.

Při pohledu na výše zjevená fakta, co tedy bylo tím, co se Ježíš Kristus snažil každému sdělit?

Toto se stává zřejmým ze symbolického, zástupného či souvztažného významu, který mají slova „otec“, „matka“, „bratr“, „sestra“, „syn“, „dcera“, „manželka“ atd. Tato slova v pozitivním smyslu odrážejí různé aspekty lásky a moudrosti, dobra a pravdy, dobročinnosti a víry a to, jaký mají vztah k lidem a ke všem, jejich institucím a jejich rozličným formám projevu. V negativním smyslu tato slova reflektují různé aspekty všech zel a nepravd a to, jaký mají vzájemný vztah a jaké formy projevu zaujímají.

„Otec“ v této konotaci, relevantní jen k tomuto tématu, označuje různé lásky a jejich pociťování, které jeden přijímá během vlastního pozemského života či během určité fáze projevovaného života v různých úrovních, oblastech a dimenzích Stvoření Nejvyššího a zóny vymístění. Tyto lásky a jejich náklonnosti se stávají vlastním životním stylem a způsobem žití, s nímž se jeden plně ztotožňuje.

Slovo „lásky“ je užito v plurálu namísto singuláru (jak by anglický jazyk vyžadoval) proto, aby reflektovalo souvztažný význam faktu, že jedinec sestává z mnoha velmi zvláštních a intimních lásek a jejich velmi specifických a intimních subjektivních a osobních náklonností, které ustavují jeho vlastní život. Každá specifická láska vlastního života souvztaží s různými duchovními stavy a procesy buď v pozitivním, nebo negativním smyslu. Jednotné číslo slova „láska“ nemůže sdělit mnohonásobný zvláštní význam každé jednotlivé lásky. Může sdělovat pouze generálně souhrnnou a všeobsahující kondici, což není dostatečné k pojednání o specifičnosti a intimnosti obsahu každé lásky, jakou kdo má a prožívá. Proto je velmi často nutno užít množného čísla takových slov jako „láska“, „zlo“, „dobro“, „pravda“, „nepravda“ atd. (to jest „lásky“, „zla“, „dobra“, „pravdy“, „nepravdy“ atd.).

V tomto ohledu se musí porušit omezující gramatická pravidla, neboť zákon duchovních souvztažností je nadřazen jakýmkoli zevním gramatickým pravidlům, která velmi často nedovolují vyjádření pravého významu souvztažností obsažených v použitém slově.

Takže slovo „otec“ zde znamená rozličné specifické, soukromé, individualizované, intimní a velmi často tajné lásky a jejich početné náklonnosti, které ustanovují nebo zcela ovlivňují vlastní současný životní styl, vlastní osobnost, chování, mentalitu a vše ostatní ve vlastním každodenním žití.

Milovat vlastního otce více jako Pána v této konotaci znamená dát přednost vlastním zevním připoutáním, které kdo pociťuje a učí se je milovat a ve svém životě je následovat a u nich setrvávat. Když někdo začne milovat vlastní rozličná připoutání na účet toho, že se Pán miluje nade vše, upadá do léčky tím, že je vlastními připoutáními ovládán a zotročen. V tomto ohledu jedinec ztrácí vlastní svobodu a nezávislost. Jestliže však pokračuje v tom, že miluje Pána nade všechny své náchylnosti, miluje svou vlastní pravou esenci a substanci – vlastní niternosti, kde Pán vždy je a kde jedinec udržuje vlastní svobodu, nezávislost a individualitu. V tomto případě jeden ovládá a kontroluje vlastní lásky a jejich náklonnosti. Ovládat a kontrolovat vlastní lásky a jejich náklonnosti je možné z Pána uvnitř, protože pouze Pán zná přesně, v absolutním smyslu, plnou povahu, obsah, význam, následek a důsledek jakýchkoli lásek, náklonností a náchylností. Pokud tyto lásky slouží vlastní panující lásce – lásce k Pánu Ježíši Kristu nade všechny ostatní lásky, slouží svému užitku a podporují pozitivní stav a vlastní svobodu a nezávislost.

Na straně druhé v Evangeliu dle Lukáše, kapitola 14, verš 26 je užito slovo „nenávidí“. Zde se říká:

„Přichází-li někdo ke Mně a nemá-li v nenávisti svého otce …“

V této konotaci slovo „otec“ znamená všechny vlastní lásky a jejich náklonnosti, připoutání, ideje, pojetí, náchylnosti atd., které jsou povahy zlé a destruktivní. Uzavírají cestu k Pánu Ježíši Kristu a činí nemožným ustanovit jakýkoli náležitý vztah s nejdůležitějším faktorem vlastního života – s Pánem Ježíšem Kristem, vlastním Stvořitelem.

V hlubším duchovnějším smyslu slovo „otec“ znamená milovat zevní doktríny, ideje, pojetí, náboženství, církve, filosofie atd. více než vnitřní přítomnost (ve vlastní Niterné mysli) Pána Ježíše Krista Samého/Samé. V konotaci Evangelia dle Lukáše slovo „otec“ znamená milování všech produkcí a fabrikací pekel, která fabrikují různá pseudonáboženství, doktríny a ideje, které ničí pravý význam a chápání jakékoli duchovnosti a, což je nejdůležitější, Nejvyššího.

Má-li kdo někdy ustanovit náležitý, správný a milující vztah s Pánem Ježíšem Kristem, Kdož je pravým Nejvyšším, musí se naučit opovrhovat všemi a nenávidět všechna zla (plurál) a nepravdy produkované negativním stavem v peklech. Nelze nikdy nalézt jakoukoli náležitou cestu k vlastnímu pravému já a k pravému Nejvyššímu, pokud jeden přijímá a akceptuje takové pekelné ideje, pojetí, doktríny, náboženství či cokoli, co zde je, a ztotožňuje se s nimi. Takovými prostředky zla se nelze nikdy stát opravdovým následovníkem a učedníkem Pána Ježíše Krista.

Jestliže někdo není učedníkem a následovníkem Pána Ježíše Krista, nemůže nikdy najít sebe samého a určit, kým je a proč zde či kdekoli jinde žije. Toto lze nalézt pouze z nitra, to jest z vlastní Niterné mysli. Avšak jakákoli akceptace, adopce či ztotožnění se s jakoukoli formou pekelných lásek ke zlům uzavírá cestu zla tohoto nitra, to jest k Pánu Ježíši Kristu.

Proto Pán Ježíš Kristus užil tak zdánlivě drsné slovo „mít v nenávisti“. Jeden opravdu musí nenávidět zla a jejich nepravdy, protože jinak ho zničí.

Slovo „matka“ v této zvláštní konotaci relevantní jen tomuto tématu znamená veškeré církve v jsoucnu a Bytí a jednotlivé jim odpovídající doktríny, dogmata, obřady, procedury, tabu, předpisy a diktáty a veškeré pravdy nebo respektive nepravdy, které obsahují. Milovat vlastní matku více jako Pána znamená zaslepení tím, že se dává přednost zevním institucím, organizacím, zvykům, konvencím, tradicím, kulturám, církvím, náboženstvím atd. přijatým rozličnými společnostmi a že se považují za důležitější než cokoli jiného a že se z nich odvozují veškeré poznatky, chápání a pravdy namísto z vlastních niterností, to jest z vlastní Niterné mysli, kde lze nalézt Nejvyššího. Takže namísto spoléhání se na Nejvyššího ve vlastní Niterné mysli a odvozování všeho z Něho/Ní spoléhá se na tyto zevní instituce a organizované církve, o kterých se předpokládá, že mají patent na skutečnou pravdu, a vše se z nich odvozuje.

Jedinec se tudíž má učit milovat Pána Ježíše Krista, Kdož je pravým Nejvyšším, nade všechny tyto uvedené zevní instituce a považovat je, obsahují-li vůbec nějakou pozitivní konotaci, pouze za prostředky k tomu, jak se dostat do nitra do přítomnosti Nejvyššího, za účelem toho, aby Ho/Ji jedinec miloval každý den stale více, a za účelem odvozování všech poznatků a pravdy ze samého zdroje tohoto poznání a pravdy – z Nejvyššího.

Na druhé straně v konotaci výroku Evangelia dle Lukáše ve verši 26, kapitola 14 nenávidět vlastní matku znamená opovrhovat všemi početnými nepravdami a zavrhovat nepravdy, které jsou produkovány v peklech a přijímají se a projevují ve formě různých náboženství, církví a jejich doktrín, jakož i všemožnými zevními institucemi, organizacemi, stavy, kondicemi, zvyky, tradicemi, konvencemi a kulturami, které buď popírají jsoucno a Bytí Boha, nebo prohlašují falešné bohy za pravého Boha.

Je zřejmé, že každé ztotožnění se s výše uvedenou „matkou“ vede k vlastnímu zničení a úplnému uzavření cesty k pravému poznání Nejvyššího, Pána Ježíše Krista, jiných a sebe samého. Bez takového poznání a jeho používání jeden zůstává úplně ztracen, pokud lpí na vlastní „matce“ a na vlastním „otci“ atd.

Slovo „syn“ v této jednotlivé konotaci relevantní jen k tomuto předmětu znamená všechny důsledky, výsledky a následky, které jeden získává od vlastního „otce“, to jest jako výsledek přijetí, přisvojení si všech vlastních lásek a jejich různých náklonností a ztotožnění se s nimi. Jak každý ví, každá láska a její náklonnosti produkuje či přináší ovoce. Tyto plody a důsledky manifestace přisvojených lásek a jejich náklonností jsou tím, co znamená a označuje slovo „syn“. „Syn“ znamená výsledek, důsledek a následek vlastní lásky a jejích náklonností. Pokud se Pán nemiluje nade všechno a nade vše, výsledkem toho budou důsledky a následky, které jednoho povedou pryč od Nejvyššího, a tedy v nejzazším smyslu od sebe samého. Proto je nutné, životně a kriticky závažné milovat Pána Ježíše Krista více než všechny plody, výsledky a důsledky, vlastních náklonností a ztotožňování se. Jestliže jsou takové náklonnosti a ztotožňování se ze zlého zdroje, má se jimi opovrhnout a nemá se jim vůbec dovolit vstoupit do vlastního života.

Slovo „dcera“ v této jednotlivé konotaci znamená plody, výsledky, důsledky a následky spoléhání se na všechny tyto instituce, které označuje a symbolizuje slovo „matka“ (jak se popisuje výše), a odvozování z nich. Tyto, pokud mají nějaké pozitivní spoluoznačení, se musí milovat méně než Nejvyšší, nebo se jimi má úplně opovrhnout a mají se odmítnout, jsou-li pekelného původu.

Text v Lukášovi používá slovo „děti“, které v této jednotlivé konotaci označuje souhrn všech důsledků, následků a výsledků stavu veškerých vlastních lásek a jejich náklonností („otec“) a procesu vlastní zaslepenosti zevními faktory a dávání přednosti zevním faktorům jako jedinému zdroji pravdy („matka“ – jak se to odráží v církvích, institucích, tradicích, zvycích, konvencích, kulturách atd.) na účet svého vlastního niterného ducha. Jsou-li tyto faktory pouze pekelného původu, mají se úplně odmítnout a má se jimi zcela opovrhnout, protože odvádějí pryč od jakéhokoli dobra a od jakékoli pravdy, chytají každého do pasti přijetí zla jako dobra a nepravdy jako pravdu.

Slovo „bratr“ v této jednotlivé konotaci označuje jakékoli jiné než vlastní lásky a jejich náklonnosti, které lze nalézt u ostatních lidí, kteří mají buď podobnou povahu nebo následují podobnou životní dráhu. Jeden nemá nikdy dávat přednost, obdivovat a milovat způsob života jiných lidí nad Pána, ať je jakkoli potěšující, obdivující, úspěšný a účinný, protože vlastní život nemůže být ani odvoditelný, ani závislý na životě či lásce někoho jiného. Měla-li by taková láska a život být pekelného původu, jeden má odmítnout zlo či opovrhnout zlem takového života a jeho lásky a nikoli touto jednotlivou osobou, takže jedinci nebrání jeho vlastní nevhodný obdiv jiných forem lásky z pravého zdroje a původu vlastního života, to jest z Pána Ježíše Krista v nitru. Nelze nalézt cestu k Pánu Ježíši Kristu skrze jiné či podle ostatních nebo dle jejich způsobů žití, milování a fungování. Lze tak učinit jen skrze sebe sama a sebou samým z přítomnosti Nejvyššího ve vlastní Niterné mysli.

Slovo „sestra“ v této jednotlivé konotaci označuje jakákoli jiná pojetí, ideje, doktríny, církve, náboženství, instituce, ustanovení, tradice atd. a jejich pravdy nebo nepravdy, které jsou velmi podobné povahy či obsahu jako ty, kterými je jedinec poblouzněn nebo se kterými se ztotožňuje. Nebezpečí toho, že se vlastní „sestra“ miluje více jako Nejvyšší, spočívá v tomto ohledu v užívání podobných idejí či pojetí obsažených v těchto jiných zdrojích, aby ospravedlňovaly, omlouvaly a dokazovaly vlastní názory, filosofie, náhledy, životní styl a obzvláště potřebu a zlý návyk odvozování všeho z vnějších ustanovení a faktorů. Odvozuje-li každý jiný vše z těchto zevních faktorů, pak má sklon přijímat takový zlozvyk – odvozování všeho ze zevnějšností – jako nezvratitelnou nutnost a jedinou realitu, namísto toho, aby se to považovalo za bláznivou volbu, která není pravou realitou, a tudíž ji lze změnit či úplně zavrhnout. Toto je to, co Pán Ježíš Kristus míní slovem „nenávidět“ vlastní sestru.

Slovo „manželka“ se v této jednotlivé konotaci nevztahuje k fyzické choti (v tomto ohledu by slovo „manžel“ mělo podobný význam a smysl), ale k určitému duchovnímu stavu, do něhož každá osoba vstupuje bez ohledu na to, zda je mužem či ženou. Takže v tomto kontextu se slovo „manželka“ žádným způsobem nevztahuje pouze k ženě. Vztahuje se stejně jak k muži, tak i k ženě.

V tomto ohledu „manželka“ znamená přivlastnění, shromáždění a zahrnutí určitého zvláštního životního stylu a k němu se vztahujících určitých specifických duchovních a neduchovních idejí, které se stanou vlastní vyznávanou životní filosofií a náboženstvím. Tato filosofie a náboženství se stane jedincovým vlastnictvím a majetkem, který potřebuje být všemi prostředky žárlivě střežen, chráněn, uchováván, uctíván, zbožňován a který se nikdy nesdílí s nikým nebo jen s velmi málo vybranými lidmi.

Velmi negativní konotace tohoto významu je zřejmá, protože taková filosofie či náboženství („manželka“) vede k postoji sebeospravedlňování, sebevýjimečnosti, netolerance a ke všem ostatním podobným ohavnostem a ošklivostem pekel. Proto Pán Ježíš Kristus učinil výrok, že tato „manželka“ se musí nenávidět, to jest musí se úplně zavrhnout a musí se jí úplně opovrhnout, má-li se kdo stát Jeho opravdovým následovníkem a učedníkem.

Nelze dosti dobře být duchovní lidskou bytostí, následovníkem Páně, jestliže je kdo zamilován do svého chotě (symbolicky řečeno), to jest do toho, co je komu vhod, s čím se ztotožnil, co nashromáždil, co si přisvojil a přivlastnil. Tento druh lásky odnímá vlastní schopnost milovat Pána Ježíše Krista nade vše a nade všechno. Uzavírá všechny cesty do pozitivního stavu, zatímco zároveň otvírá všechny dveře do pekel, to jest do negativního stavu. Taktéž zahání vlastní schopnost opravdu milovat sebe sama a jiné, a tudíž to zavírá každou cestu do nitra a k získání náležitého poznání Nejvyššího, druhých a sebe samého.

„Nenávidět též vlastní život“ znamená v této jednotlivé konotaci relevantní pouze tomuto tématu odmítnout vše a opovrhnout vším, co kdo považuje za vlastní život z hlediska zevní mysli. „Svůj vlastní život“ znamená vše vztahující se k pozemským, světským, tělesným a smyslovým záležitostem čili k tomu, co Swedenborg nazýval „proprium“, což je to, co je vlastní jedinci, jak to produkují smyslové vjemy a výstupu fyzických smyslů a všechny důsledkové odvozeniny, o kterých se předpokládá, že konstituují vlastní život, za nímž žádný jiný život neexistuje nebo ani není možný. Cokoli je v tomto zvláštním smyslu jedincovo vlastní, nepochází z Pána, a Pán v tom tudíž nemůže být přítomen. Pokud to nepochází od Pána, pak jediným místem či stavem, odkud to může přicházet, je negativní stav pekel.

Takže cokoli je v této konotaci jednomu vlastní, je vždy zlé, nepoddá-li se to kvůli zvláštnímu použití Pánu. Nezavrhne-li jedinec tento druh osobního či soukromého života, nemá vůbec žádný opravdový život, protože pravý život může přicházet pouze z Absolutního zdroje života – Nejvyššího.

To je důvodem, proč ve verši 39 kapitoly 10 Evangelia dle Matouše Ježíš Kristus řekl:

„Ten, kdo nalezne svůj život, ztratí jej, a ten, kdo svůj život ztratí kvůli Mně, jej nalezne.“

„Nalézt vlastní život“ znamená ho ztratit, protože to, co kdo nalézá, jsou dočasné, přechodné, hmotné a zevní faktory života, které jsou mylně považovány za vlastní život. V okamžiku, kdy jeden počíná takový život považovat za pravý, skutečně život ztrácí, protože ve světských a pozemských věcech sám o sobě a sebou není žádný pravý život možný. Takže jeden se otáčí zády k pravému zdroji života – Pánu Ježíši Kristu a považuje to, co není pravým životem, za opravdový život. To je ztrátou vlastního opravdového života.

Na straně druhé „ten, kdo ztratí svůj život kvůli Mně, nalezne jej“, znamená, že jakmile si kdo uvědomí, že to, co považoval/považovala za život, pravým životem není, ale že existuje pravý Zdroj života – Pán Ježíš Kristus, přestane považovat za život něco, co není pravým životem, a tudíž tento druh života ztratí. V okamžiku takového uvědomění se otevírají dveře k pravému Zdroji života a jeden nalezne svůj vlastní pravý život v Pánu Ježíši Kristu, Kdož je vždy přítomen v jeho vlastní niterné mysli.

Z toho zřejmě vyplývá, že v zevnějšnostech, v čemkoli světském, materiálním, pozemském či smyslovém neexistuje žádný pravý původní život. Pravý život lze nalézt pouze ve stavech niterností, v Niterné mysli, protože je to zde, kde přebývá pravý Pán Ježíš Kristus, Život v Sobě a o Sobě a kde jej lze nalézt. Pravou realitou zde je království Boží. Konec konců království Boží je uvnitř každého (Lukáš, kapitola 17, verš 21).

Realizace a aktualizace tohoto faktu ve vlastním životě přináší ztrátu nalezeného života (pozemského, vnějšího života) a tato ztráta na oplátku dává příležitost nalézt pravý život v Pánu Ježíši Kristu.

Ve verši 13 kapitoly 10 v Matoušovi a ve verši 27. kapitoly 14 Lukáše Ježíš Kristus tvrdí:

„A ten, kdo nevezme tento kříž a nenásleduje Mě, Mne není hoden.“

Lukášova verze,je následující:

„A kdokoli nenese svůj kříž a nejde za Mnou, nemůže být mým učedníkem.“

„Vzít či nést svůj kříž“ znamená v této jednotlivé konotaci rozpoznat důležitý fakt, že kdokoli se dobrovolné účastnil v negativním stavu, ať kdekoli či kdykoli, bylo to dobrovolně kvůli určitým důležitým duchovním důvodům, s určitým zvláštním pověřením, účelem a posláním ilustrovat, demonstrovat a exemplifikovat vlastním životem určité aspekty pozitivního či negativního stavu nebo obojí. Povětšinou obojí. Důsledky a následky takového poslání, protože je to konec konců poslání do negativního stavu, nejsou vždy příjemné a obsahují mnoho problémů a strádání.

Poznání nutnosti nést následky vlastního dobrovolně zvoleného pověření v negativním stavu a přijmout toto v pokoře, poníženosti a skromnosti znamená nést svůj vlastní kříž a ovšem to znamená konat vůli Boží. Kdokoli nechce tento fakt přijmout v poníženosti, skromnosti a pokoře a neustále si stěžuje na svůj osud, úděl či rozpoložení a touží zanechat či vzdát se svého pověření a poslání, je ten, kdo nenese svůj kříž, a tudíž nekoná vůli Boží. Taková osoba není hodna Ježíše Krista či být Jeho učedníkem. Je to proto, že taková osoba porušila svůj slib a závazek konat vůli Boží v negativním stavu, což dobrovolně chtěla konat na prvním místě.

Když někdo slyší Pána a koná Jeho/Její vůli ze své vlastní svobodné vůle a volby, stává se Pánovou „matkou“, „bratrem“, „sestrou“ atd., což znamená, že přijímá pravou duchovní nauku Ježíše Krista z nitra a se všemi jejími důsledky, výsledky, následky a plody. V takovýchto plodech je Ježíš Kristus vždy přítomen jako ve svém vlastním a z nich lze mít náležitý vztah k Pánu způsobem nejláskyplnějším a nejmoudřejším.

Konat vůli Páně v hluboké lásce a oddanosti, s trpělivostí, odevzdanosti, věrností, loajálností bez jakéhokoli stěžování si a hořkostí, ale v pokoře, poníženosti a skromnosti a považovat konání vůle Páně za to nejdůležitější, co má nejvyšší a největší prioritu vůbec, je tím, co se míní milováním Pána Ježíše Krista nade všechny a nade vše.“

XV.

ZMĚNY STAVŮ A ROZPOLOŽENÍ

„Emanuel Swedenborg ve svých spisech (obzvláště ve své knize „Nebe a peklo“, odstavce 154 – 161) zjevil, že každá sentientní entita a bytost podléhá bez výjimky a výluky zákonu neustálé změny svých stavů a rozpoložení. Tento zákon je všezahrnující. K tomuto pravidlu nemůže být žádná výjimka či výluka.

Pouze Absolutní stav Nejvyššího je vždy tentýž, a tudíž nepodléhá tomuto zákonu kvůli velmi jednoduchému důvodu, že Nejvyšší uvnitř Sebe Samého/Samé obsahuje ve Svém Absolutním stavu všechny možné změny, rozpoložení, stavy, procesy atd. od věčnosti do věčnosti.

Po inkarnaci Nejvyššího na této planetě ve formě Ježíše Krista se toto stalo taktéž pravdou ohledně způsobu změn negativního stavu a jeho rozpoložení. Ježíš Kristus zkušenostně prožil všechna možná rozpoložení a stavy negativního způsobu pseudojsoucna a pseudobytí. Proto lze říci, že Nejvyšší v Sobě od věčnosti do věčnosti obsahuje všechny možné změny, stavy a kondice, tudíž Nejvyšší je vždy tentýž. Tuto situaci u Nejvyššího – obsažení všech možných změn, stavů a rozpoložení od věčnosti do věčnosti – nelze změnit. Pokud by se to mohlo, Nejvyšší by již nebyl Absolutní.

Avšak s kýmkoli jiným než s Nejvyšším je situace zcela jiná. Nikdo není Absolutní, jen Nejvyšší. Nikdo není tudíž s to zakoušet souběžně všezahrnující změny, stavy a kondice, které jsou v jsoucnu a Bytí možné. Veškeré jejich jsoucno a Bytí je založeno a spočívá na samém zákonu neustálých změn. Kdyby se možnosti změn měly jsoucnu a Bytí odejmout, jsoucno a Bytí by přestalo být jsoucnem a Bytím. Vůbec nic by nemohlo zůstat.

Jak se uvedlo mnohokráte předtím, je veškeré Stvoření Nejvyššího vždy relativní k Nejvyššímu. Motivační faktory jsoucna a Bytí Stvoření lze nalézt pouze v nutnosti progresivního způsobu zkušenosti a projevení všech nekonečných počtů a variet změn, stavů, kondic a procesů.

Protože je pro někoho či něco, jenž či jež není Absolutní, nemožné zakusit veškerý nekonečný počet a varietu změn, stavů, kondic a procesů způsobem synchronním, simultánním a všezahrnujícím, je tato zkušenost dosahována způsobem progresivním, postupným, pokračujícím a zároveň diskrétním.

Swedenborg vnímal tento zákon změn jako funkční a použitelný jen vhledem k niterným stavům a rozpoložením sentientních entit. Vzhledem k těmto niterným změnám a vzhledem k zákonu souvztažností odráží životní prostředí a jeho výbava u lidí v jejich stavu změny tyto nutné změny. Avšak dle Swedenborga lidé vždy zastavují v tom stupni či kroku Stvoření, do něhož byli pověřeni dle své vlastní původní volby. Nepociťoval či nepojímal žádnou změnu krok od kroku, ze stupně ke stupni, od dimenze k dimenzi, z vesmíru k vesmíru atd. Jedinou takovou změnou, která byla v tomto ohledu pro něj možná, byla změna z fyzického těla čili z přírodního světa do světa intermediálního popřípadě duchovního. Poté, co se odehraje, jedinec zůstává v tomto kroku či stupni nebo dimenzi na věky, aniž by měnil svoje místo. Základní změnou je tedy změna vlastních niterností, čili nitra, která nutně pozměňuje vlastní prostředí, aniž by se prostředí opustilo. Tento závěr je porušením zákona souvztažností a zákona všezahrnujících změn.

Změna stavů a rozpoložení vlastního nitra nemůže být sebenapájející se smyčkou. Je vždy reflektována ve změnách všech ostatních elementů ve Stvoření a ve všech jemu odpovídajících dimenzích. Pokud je jeden ve své možnosti se měnit omezen pouze na určité způsoby této změny, je ochuzen o možnost volby všech nekonečných počtů a variet možností voleb, které jsou k dispozici. Jestliže by tomu bylo tak, jeden by ztratil svou svobodu volby. Omezit někoho pouze na určitý omezený počet možností volby znamená vyloučit ho ze zakoušení některých jiných důležitých změn, které jsou životně důležité pro jeho neustálý duchovní pokrok. V takovém případě by jeden neměl svobodu zvolit si jakýkoli možný způsob změn vlastního současného stavu a rozpoložení, ale na místo toho by byl nucen měnit se dle nutnosti určitých linií diktovaných rozhodnutím někoho jiného. To by bylo otroctvím, ne svobodou. Nejvyšší nepůsobí v rámci omezených parametrů. Proto každý podléhá změnám všech stavů, rozpoložení a procesů, v jakých je v každém jednotlivém okamžiku či místě vlastního života.

Je nutné si uvědomit, že změny vlastních stavů a rozpoložení jsou v každém okamžiku jak velmi jemné, detailní a někdy nevnímatelné vlastním uvědomělým vědomím, tak i velmi obecné, všezahrnující a globální s plným vědomým uvědoměním jejich nastávání, takže lidé se vteřinu po vteřině nacházejí ve stálém módu změn. Například je nemožné udržet vlastní pozornost příliš dlouho na jeden jednotlivý předmět. Vlastní pozornost je v módu neustálého posunu. Je nemožné se soustředit na jednu myšlenku či nápad na dlouhé časové období, aniž by se příležitostně nepřemýšlelo o něčem jiném. Je nemožné být stále ve stejném módu či navždy mít nezměněné pocity. Je nemožné být na dlouhé časové období pouze fyzickým. Jeden se neustále pohybuje a je aktivní i během vlastního fyzického spánku. Je nemožné zůstat navždy v jednom bodě. Z času na čas musí jedinec posunout svou pozici či místo.

Je nemožné stagnovat v jednom jednotlivém věku. Jeden se stává starším a jeho zjev se mění. Je nemožné udržovat navždy stejný postoj. Je nemožné prožít tutéž událost dvakrát přesně stejným způsobem. Pro tutéž osobu je fyzicky nemožné prožít dětství či jakékoli jiné období ve vlastním životě dvakrát. Je nemožné se fyzicky navrátit do stejného místa, stavu či kondice, jež byla již jednou prožita, čili prožít tutéž zkušenost dvakrát či vícekrát stejným způsobem. Vždy bude existovat substanciální a esenciální odlišnost v každé zkušenosti a situaci, i když se jeden navrací do téhož města či domu, v němž byl předtím. Nelze opětovně zaujmout přesně stejným způsobem tentýž okamžik, který byl prožit v tomto místě či domě den nebo vteřinu předtím. Pro tutéž osobu, která již jednou zažila fyzické zrození či fyzickou smrt, je nemožné je prožívat podruhé či vícekrát, jak by rádi věřili následovníci pojetí reinkarnace. Je nemožné navždy pobývat v nějakém stavu, rozpoložení, místě, čase, situaci, vztahu, angažování či v čemkoli, co kdo má, bez toho, že by se nepředvídal jeho konec a začátek něčeho nového a odlišného. Jinak by Pán Ježíš Kristus nemohl říci:

„Hle, činím vše nové.“

Když Pán učinil takové prohlášení, učinil je ze Svého Absolutního stavu, protože taková je Jeho/Její Přirozenost. Prohlásit něco z Absolutního stavu znamená, že je to učiněno v Absolutním smyslu. Absolutní smysl se vnímá a prožívá všemi jeho relativními přijímači způsobem stálých změn. Když tudíž Pán říká: „Hle, činím vše nové“, neznamená to jeden omezený akt stvoření něčeho nového, jak by někteří lidé rádi věřili. Znamená to neustálou nepřestávající věčnou tvorbu všeho nového.

Tento druh tvořivého úsilí a jeho aktualizace dává každému věčnou příležitost postupně prožít všechny stavy, kondice, procesy, doby, dimenze, všechnu módy jsoucna a Bytí a jejich nekonečen projevy.

Takovou životní, postupnou zkušeností krok za krokem se umožňuje být blíž a blíže a stále více se přibližovat k Absolutní přirozenosti Nejvyššího, která obsahuje všechny možné změny od věčnosti do věčnosti a od nekonečnosti do nekonečnosti. Toto je hlavní motivační faktor jsoucna a Bytí Stvoření. Nic jiného nemůže skutečné motivovat jeho bytí a existování.

Z pozemského hlediska a z hlediska negativního stavu je jedním z důvodů, proč se lidé, lapení v negativním stavu dle své volby, často cítí tak nešťastně a bídně, to, že chtějí zachovat či udržovat jeden určitý stav či rozpoložení navždy. Ve svém pozemském těle chtějí vypadat a cítit se krásně až do samého konce. Chtějí mít dobrou náladu, štěstí a spokojenost či cokoli navždy bez jakékoli změny. Takové přání vyvěrá ze samotné povahy negativního stavu, který chce v každém daném okamžiku zůstat takovým, jaký je, aniž by kdy navěky změnil své stavy a kondice. Chtějí na této planetě žít věčně.

Jak bylo mnohokráte předtím uvedeno (v jiných spisech tohoto autora), duchovní války negativního stavu jsou pouze za jedním účelem: Zachovat jeho status quo na věčnost – nedovolit, aby nastala jakákoli změna jeho stavu a rozpoložení. Lze symbolicky říci, že povstání negativního stavu proti stavu pozitivnímu je především kvůli pravé povaze stavu pozitivního, jenž je stavem, módem a procesem neustálé proměny a plynutí. Tato povaha pozitivního stavu přivádí negativní stav takříkajíc k šílenství. Proto negativní stav chce stav pozitivní vypudit, aby ustavil své vlastní panství věčné stagnace. Jen málo najisto ví, že stagnující, neměnná kondice může způsobit jeho vlastní věčný konec. Jen málo ví, že pokud by duchovní války, které negativní stav vede proti stavu pozitivnímu, neměly pokračovat a udržovat negativní stav v potřebě stálé změny a pohybu, každý v negativním stavu by přestal existovat. Negativní stav zajisté ví málo, že jakmile je určitý cíl završen a dosažen a jakmile zde již neexistují žádné motivační faktory konat či snažit se o něco jiné, veškerý život včetně života negativního stavu se zastaví právě zde.

Negativní stav je možný jen proto, že existuje stav pozitivní. Pozitivní stav je možný pouze proto, že stálá změna a plynutí jsou esencí a substancí jeho jsoucna a Bytí. Jestliže se pozitivnímu stavu odejme esence a substance pozitivnímu stavu, pozitivní stav již není. Jestliže není již pozitivní stav, není již stav negativní, protože negativní stav závisí na zdroji svého života, jenž zajišťuje pozitivní stav svým jsoucnem a Bytím od Nejvyššího. Takže nakonec je i negativní stav ve stavu stálé změny, pohybu a proměňování.

Nikdo v negativním stavu nemůže být nikdy šťasten, protože negativní stav je bída sama, každý v něm chce být šťasten, aby se vyhnul svému bídnému stavu. Pro každého, ať je jakkoli pozitivní, je ale, jsa v negativním stavu, nevyhnutelné být ve stavu a cítit se z času na čas ubohým, v depresi, nešťastným, uraženým, netečným, frustrovaným, podrážděným, ustrašeným, strachujícím se, ustaraným, obávajícím se, nemocným a atd. Toto je negativní stav. Toto je to, co se vnáší do vlastního života jako výsledek inkarnace do negativního stavu. Je marné snažit se vyhnout takovýmto nepříjemným a negativním rozpoložením, stavům a pocitům. Konec konců jedním z účelů vlastní inkarnace do negativního stavu bylo prožít ho a následně ho přemoci a překonat, aniž bychom jím byli ovládnuti či dotčeni. Tato snaha v jeho přemáhání a překonávání či v úspěšném bránění se jemu a v nahrazování jej příležitostným pocitem naplnění a štěstí, udržuje negativní stav v módu stálé změny, pohybu a plynutí. Takže takové rozpoložení či postoj k negativnímu stavu působí směrem ke konečné eliminaci povahy negativního stavu být stagnujícím a nezměnitelným. Pokud by lidé uspěli v tom, že nebudou ničím jiným než bídou negativního stavu, neprožívali by nic jiného než bídu. Tudíž by nemohla nikdy vzniknout žádná změna tohoto stavu či rozpoložení. V tomto případě by negativní stav vyhrál svou věc a každý by zahynul.

Na straně druhé pokud by lidé jsoucí v negativním stavu necítili nic jiného než stálé štěstí, znamenalo by to, že milují a mají v oblibě negativní stav. V tomto případě by nemohla nastat žádná změna jejich stavu a rozpoložení. Negativní stav by opět zvítězil a každý by přestal být a existovat.

Avšak protože většina lidí v negativním stavu zakouší bídu tohoto stavu a rozpoložení, snaží se dostat ven z této bídy a stát se šťastnými Tato zkušenost snažení se činí to, že je pro negativní stav nemožné, aby kdy vyhrál duchovní válku.

Na straně druhé je pozitivní stav stavem štěstí a blaženosti. Samotnou esenciální a substanciální povahou štěstí a blaženosti je stálá změna, plynutí a neustálý duchovní pokrok. Ve stagnující, uzavřené pozici, stavu či rozpoložení není možné žádné štěstí a požehnání. Stagnující kondice poté, kdy její novosti má každý dost, začne zahnívat a obrátí se v jedovatý zápach, který dusí vlastní život a veškerou motivaci k jeho pokračování. Takovýto výsledek není štěstí a požehnání, ale bída a smrt. Pozitivní stav je tudíž samotným stavem změny, plynutí a věčného duchovního pokroku. Žádný jiný typ pozitivního stavu neexistoval, neexistuje nebo nemůže nikdy existovat.

Proto jsou členové pozitivního stavu předmětem neustálých změn svých stavů, rozpoložení a procesů. Mají své takřečené výšiny a poklesy. Nejsou dokonalí. Nejsou bohové. Nejsou Absolutní. Jsou jen relativní. Relativita jejich kondice je zdrojem těchto takzvaných rozpoložení nahoře a dole. Mají svá vlastní rána, poledne, odpoledne a soumraky. Avšak nemají žádné noci, protože noci jsou možné pouze v negativním stavu. Negativní stav není ničím jiným než černou nocí a hustou temnotou.

Zážitek stmívání v pozitivním stavu je stavem, kdy přichází uvědomění si, že je čas změnit vlastní stav i rozpoložení. Swedenborg říká, že sentientní entity v pozitivním stavu, když dosáhnou tohoto bodu, bodu takzvaného soumraku, stávají se povětšinou smutnými. Avšak toto není tentýž typ smutku, jaký prožívají lidé v negativním stavu. Namísto toho je to pocit vlastní nedokonalosti, která komukoli znemožňuje prožít všechny změny v jejich absolutním stavu v simultánním módu tohoto prožívání. Je to stav uvědomění, že jeden postrádá něco velmi důležitého, kvůli své vlastní nedokonalé kondici. Je to pocit pokory a poníženosti, který přichází s uvědoměním toho, že cokoli se jeden doposud naučil, je ve srovnání s tím, co se má v budoucnu naučit, tak malé velikosti, že není na co být hrdý. Je to stav, v němž si jeden uvědomuje svá velká omezení a to, že nemůže vůbec nic učinit bez pomoci Absolutního stavu, to jest Nejvyššího.

Když takové pocity a stavy prožívá někdo v pozitivním stavu, tento někdo vstupuje do soumraku čili do konce svého dne. To naznačuje, že vlastní současná kondice, stav či místo nebo cokoli, co kdo má, vyčerpala svou užitečnost, byla získána a přijata všechna ponaučení, vše se projevilo a sdělilo a je doba pohnout se do odlišného stavu, rozpoložení, místa, času, procesu, dimenzi či do čehokoli jiného, co kdo má. V okamžiku, kdy jeden vstupuje do této nové situace, vstupuje do rána nového dne svého vlastního života, což poskytuje zážitek ohromného štěstí a blaženství. Zážitek štěstí a blaženosti nového rozpoložení je o mnoho vyšší, daleko důkladnější či větší intenzity a velikosti a má vetší zkušenostní dopad než cokoli, co bylo doposud prožito ve všech předcházejících krocích a kondicích vlastního duchovního pokroku. Takže neexistuje žádná srovnatelnost či podobnost mezi tímto rozpoložením a tím předešlým s výjimkou toho, že současná situace by se nezískala a nevstoupilo by se do ní bez zkušeností všech předcházejících rozpoložení, jako každá stávající kondice vyvěrá ze všech předcházejících a staví na nich. (Den zde souvztaží s vlastní současnou kondicí a stavem.)

Vztah každého předcházejícího a následného rozpoložení a situace je vždy diskrétní a nikdy není spojitý a lineární. To je důvodem, proč je řečeno, že mezi různými kondicemi neexistuje žádné srovnání a podobnost. Každá nová kondice je kvalitativně a kvantitativně odlišná a jedinečná. Avšak všechny jsou navzájem spojeny skrze souvztažnosti. Výskyty jedné kondice jsou synchronní k výskytům ve všech ostatních. Jsou specifické a jedinečné ke každé kondici a relevantní k úrovni schopnosti vnímání a přijímání těch, kdo zaujímají tato rozpoložení v každé jednotlivé úrovni a stavu. Například jeden aspekt pravdy je zjeven souběžně a současně ke všem rozpoložením ve jsoucnu a Bytí. Avšak stupeň a kvalita vnímání a přijímání tohoto aspektu zjevené pravdy se bude podstatně lišit od jedné kondice ke druhé. Zjevené aspekty pravdy mají tolik styčných ploch, kolik existuje rozpoložení ve jsoucnu a Bytí. Každá kondice přijímá a využívá tu styčnou plochu zjeveného aspektu pravdy, která je v souhlase s jeho zvláštní a jedinečnou povahou.

Synchronnost vnímání a přijímání zjeveného aspektu pravdy je nutným jevem, protože žádné použití, žádná aktualizace a realizace celku zjeveného aspektu pravdy nemůže být docílena bez toho, aby nebyly účastny a nezahrnuly se všechny jeho styčné plochy. Jestliže by nebyl souběžný ve všech svých styčných plochách, nemohly by se zjevit žádné další aspekty pravdy. Z toho by následně vyplynula stagnace vedoucí k zastavení veškerého života. Takto to funguje v diskrétním módu jsoucna a Bytí všech možných rozpoložení, stavů, procesů, míst, časů, dimenzí, situací či čehokoli, co kdo má.

Na straně druhé spojitá a lineární forma duchovního pokroku je pro každého zajištěna v každé současné kondici, stavu či místě. To znamená, že když někdo vstoupí do nové kondice či situace poprvé, vstoupí do nejmenší míry poznání a jeho použití, které jsou v této nové kondici k dispozici. Jak něčí den (stav) postupuje od svého jitra k ránu, k poledni, odpoledni, podvečeru a nakonec k soumraku, jedinec postupně získává větší a větší stupeň poznání a jeho požití v tomto rozpoložení a sděluje svůj stále větší jedinečný příspěvek se všemi v tomto rozpoložení dokud nepřijde čas, kdy toto rozpoložení či stav pro tohoto jedince vyčerpá svou užitečnost a tento se již nikdy nemůže ani naučit nic nového, ani nemůže nic nového poskytnout či sdělovat druhým. V okamžiku, kdy to nastane, nastává takříkajíc setmění a jeden je připraven ke kvalitativnímu, nelineárnímu skoku z jedné diskrétní kondice do jiné přesahující, diskrétní kondice. Doba mezi opuštěním starého rozpoložení a vstoupením do rozpoložení nového je dobou soumraku či tím, co se nazývá posledním soudem toho, kdo je připraven se přemístit.

Během tohoto přechodného období, charakterizovaného takzvaným soumrakem jedincova vlastního dne či jeho vlastním posledním soudem, jedinec podstupuje proces důkladného opětovného zhodnocení všeho, co se událo, provedlo a poznalo v předešlé kondici. Během tohoto procesu jedinec obdrží plný náhled a pochopení veškerého dopadu vlastního pobytu a poznání v té kondici, jakou kdo měl, na celé Stvoření. Jeden dochází k uvědomění si toho, jak přispíval svým jedinečným poznáním a svými zkušenostmi k obohacení tohoto rozpoložení, stavu, místa či čehokoli, v čem byl, a toho, jak byl v tomto rozpoložení a podobných věcech obohacen a vzdělán vlastními zkušenostmi a jinými.

Když se toto provede, jedinci se předloží všechny možné možnosti volby pro další krok vlastního duchovního pokročení. Bera do úvahy vlastní jedinečné potřeby a potřeby veškerého Stvoření, jedinec činí novou volbu. V okamžiku, kdy je tato volba učiněna, jedinec se takzvaně zrodí do stavu či místa vlastní zvolené kondice s plným zachováním paměti na vše, co jím bylo doposud prožito. Výjimkou k tomuto pravidlu je, když si někdo zvolí vstoupit do nějaké oblasti zóny vymístění.V tomto případě jedinec musí souhlasit, že veškerá paměť všeho, co bylo předtím prožito, bude vymazána po dobu jeho pobytu v negativním stavu či po dohodnutou dobu před inkarnací do negativního stavu.

Tento proces neustálé změny a duchovního pokroku způsobem výše popsaným tedy pokračuje věčně. Z výše uvedeného lze jasně vidět, že v každém bodě vlastního jsoucna a Bytí, ať v jakémkoli rozpoložení, se jeden nachází ve stavu stálé změny, plynutí, pohybu a pokroku. Takže jedinec není nikdy uzamčen pouze v jednom stavu a rozpoložení.

Co se lidí v rozličných oblastech zóny vymístění týče, probíhá změna jejich stavů a rozpoložení následovně:

Rodí se či objevují v negativním stavu ve stavu úplné vědomé nevědomosti o čemkoli popsaném výše či čemkoli jiném o tomto. Od okamžiku jejich zrození se poučují ze zevnějšností, pozorováním a z příkladů jiných. Jsou vystaveni různým negativním a pozitivním situacím a tyto situace jim dávají možnost volby následovat buď pozitivní, anebo negativní cestu.Volbou cesty pozitivní, stanou se předmětem stálých útoků, náletů a napadání negativního stavu, který se bude snažit je polapit tak, aby podlehli jeho sevření. Během této doby budou ve stavu neustálé změny a konání voleb ohledně negativního stavu. Jakmile poznají o negativním stavu vše, co se u nich předpokládá a co si zvolili poznat, a jakmile plně přemohou všechna pokušení negativního stavu, znovu se připojí ke stavu pozitivnímu a postupují způsobem výše popsaným ve svém duchovním pokročení.

Jestliže si však někdo zvolí následovat cestu negativní, změny jeho stavu a rozpoložení jsou určovány každým bodem volby buď pokračovat na negativní cestě, stávaje se stále negativnějším a více zlým, nebo upustit od negativní cesty a přijmout cestu pozitivní. Volba upustit od následování negativního stavu přináší jedince zpět do stavu pozitivního a dává mu příležitost postupovat způsobem výše popsaným poté, co se naučí překonávat a přemáhat všechna pokušení negativního stavu.

Na druhé straně volba následovat negativní stav dostává jednoho v každém bodě přechodu do pozice, v níž vstupuje do kondice značně většího, hlubšího a odlišnějšího stupně zel a nepravd, než jaké prožil a vytvářel v předešlé či předcházející kondici.

Aby se to zopakoval znovu: Během každého přechodného období, je každému ve stavu mezi opuštěním této předcházející kondice a vstoupením do nové dána příležitost upustit od následování negativní cesty a dát se na cestu věčného duchovního pokroku. Toto se odehraje u každého bez výjimky a vyloučení během každého přechodného období bez ohledu na to, jak zlým, špatným či negativním se jedinec jeví být.

Z výše uvedeného popsání lze tedy snadno dojít k závěru, že tento proces s lidmi v negativním stavu také pokračuje navěky, jak je tomu s lidmi ve stavu pozitivním. Avšak takový závěr by byl mylný.

Je třeba si opět a zase pamatovat, že pozitivní stav vznikl v Absolutním stavu a Rozpoložení Nejvyššího. Cokoli vzniklo přímo v Absolutní přirozenosti, MUSÍ POKRAČOVAT VĚČNĚ, protože to v sobě obsahuje přítomnost Absolutního Nejvyššího. Takže to nemůže nikdy přestat být a existovat. To byla původní volba každého ve Stvoření, jakož i Stvoření samotného, předtím, než bylo stvořeno.

Negativní stav na straně druhé NEVZNIKL v Absolutním stavu. Byl počat v relativním stavu nesprávnými volbami lidí jako výsledek jejich zavrhnutí Nejvyššího a Jeho/Jejích duchovních principů. Ačkoli toto „relativní“ samo o sobě vzniklo z Nejvyššího, a tudíž musí pokračovat věčně, cokoli toto relativní samo o sobě vytvořilo, je relativní pouze k relativnímu, a ne k Absolutnímu. Relativní k Absolutnímu pokračuje věčně, relativní pouze k relativnímu nemůže pokračovat věčně, protože v něm není nic z Absolutního Jedině relativní k Absolutnímu v sobě obnáší toto Absolutno (jako extenzi a proces Nejvyššího). Zůstává tudíž navždy. Relativní pouze k relativnímu nemůže zůstat věčně, protože je to extenze a proces pouze relativního rozpoložení. Tudíž v jednom bodě, až vyčerpá všechny své možnosti, nezbude v něm nic, co by ho udržovalo.

Všechna zla a nepravdy negativního stavu jsou tudíž OMEZENY svým relativním původem. Relativní původ jim nemůže poskytnout nevyčerpatelný a věčný zdroj inspirace ke stálému vytváření nových idejí a nápadů, který by byl s to udržovat věčně jejich jsoucno a Bytí. Takže když relativní zdroj vyschne, negativní stav splní svůj účel, kvůli němuž mu Nejvyšším bylo dovoleno vstoupit do svého jsoucen a Bytí. V tomto bodě skončí. Všichni ti lidé, kteří ze své svobodné volby zůstanou v negativním stavu až do samého jeho konce, si uvědomí, že již není v negativním stavu nic, co by je inspirovalo či motivovalo v něm zůstat a pokračovat. V okamžiku tohoto uvědomění se jim opětovně vybaví paměť jejich dobrovolného postavení, okolností, za nichž bylo negativnímu stavu dovoleno vstoupit do jeho módu aktivace a dominance, a bude jim dána následující možnost volby: Buď KONVERTOVAT do pozitivního stavu a následovat cestu neustálého duchovního pokročení změn, plynutí a pohybu, nebo odejmutí jejich zdroje života a jeho navracení z nich zpět do Absolutního stavu.

Ve druhém případě, v okamžiku odejmutí životního zdroje z nich, odpadne současná negativní, zlá, iluzivní a přeludná forma tohoto ukradeného života se všemi jeho stavy, kondicemi, procesy atd. a obrátí se v nicotu. Konec konců není ničím více než nicotou. V této době si tito lidé připomenou, že taková byla mezi Nejvyšším a veškerým Stvořením a těmi, kdo dobrovolně vstoupili do negativního stavu, samotná dohoda, podle níž bylo negativnímu stavu dovoleno, aby se aktivoval a uvedl do dominantního rozpoložení.

Nejvyšší učinil slib všem v Jeho/Jejím Stvoření a obzvláště všem těm, kdo se dobrovolně zúčastnili v negativním stavu, že

(1) za prvé: negativní stav nebude trvat nad jeden cyklus času;

(2) za druhé: časový cyklus, v němž bude negativní stav aktivován, bude značně zkrácen;

(3) za třetí: všem účastníkům v negativním stavu budou neustále dány příležitosti se z něho dostat;

(4) za čtvrté: Sám/Sama Nejvyšší se bude inkarnovat do negativního stavu;

(5) za páté: negativnímu stavu nebude nikdy dovoleno se opět aktivovat;

(6) za šesté: Všechny zkušenosti negativního stavu od počátku jeho aktivace až po samý konec jeho jsoucna a Bytí budou natrvalo zaznamenány a umístěny do univerzality povšechnosti a budou k dispozici každému kdykoli od věčnosti do věčnosti pro poučení a prožití bez nutnosti jejich aktivace někdy a někde jinde;

(7) a za sedmé: Všichni ti, kdo si nezvolí konvertovat do pozitivního stavu na konci jsoucna a Bytí stavu negativního, se obrátí v nicotu poté, co se jim odejme jejich jedinečný zdroj života a navrátí se jeho oprávněnému Vlastníkovi, kde se očistí, vyčistí, nově uspořádá, přestaví, úplně zreformuje, obnoví a opětovně se uvolní do nového přijímače v pozitivním stavu.

Toto byly důležité sliby a dohody učiněné Nejvyšším každému a s každým předtím než bylo negativnímu stavu dovoleno se aktivovat. Ti, kdo odmítli konvertovat do pozitivního stavu v okamžiku trvalé deaktivace stavu negativního, s tímto také souhlasili. V té době se tato fakta dostanou do jejich paměti a plně si uvědomí zvolené možnosti, se kterými souhlasili předtím, než vstoupili do negativního stavu. V tomto bodě je obtížné si představit, že by se někdo, ať je jakkoli negativní či zlý, zdráhal podstoupit konverzi do pozitivního stavu.

Konec konců v tomto bodě, na samém konci jsoucna a Bytí negativního stavu, bude každý v něm zůstávající dle zákona změny uveden do přechodného období kvůli poslednímu soudu tak, jak je popsáno výše. Při vší otevřené paměti, při všech zjevených a k dispozici daných nástrojích a postupech konverze a v přechodném stavu, jenž je stavem neutrality, tedy bez žádného vlivu ani z pozitivního, ani z negativního stavu, bez stavu šílenství, který charakterizuje negativní stav a jeho vražedné a sebevražedné sklony, bez všech těchto ohavných vlivů je zatěžko si představit, že by někdo přišel s volbou odmítnout se vrátit zpět do stavu pozitivního, do stavu věčných změn, plynutí, pokroku, zlepšování a růstu.

Avšak taková volba je k dispozici prostě proto, že všechny možnosti volby včetně této jsou za všech okolností, stavu, situací či v čemkoli, co kdo má, k dispozici každému. Dispozice všech možných voleb ve jsoucnu a Bytí pro každého ve Stvoření Nejvyššíhozóně vymístění ustavuje samotnou povahu jedincovy neustálé změny, plynutí, pohybu, zlepšování a růstu. Takže motivuje každého změnit vlastní stav, rozpoložení a situaci a zachovávat vlastní svobodu a nezávislost navždy a věčně tím, že není uzamčen v jedné kondici.“ a v celé

XVI.

KONEC LIDSKÉ ÉRY NA PLANETĚ ZEMI

A VE VŠECH OBLASTECH ZÓNY VYMÍSTĚNÍ

„V „Základech lidské duchovnosti“, strany 296 – 297 [str. 160 českého překladu pozn. překl.] bylo nastíněno, co je typická a specifická lidská éra a to, že byla ukončena v duchovním světě, obzvláště v intermediálním světě duchů (viz „Poselství z nitra“, strany 1 – 3).

Jsoucno a Bytí typické lidské éry je však integrálně spojeno s Bytím a jsoucnem negativního stavu obecně i zvlášť.

Jednou z hlavních charakteristik lidské éry, která existuje okolo čtyř milionů, či tak nějak, let, je aktivace a dominance negativního stavu. Tento akt měl za výsledek následující znaky, které jsou velmi typické pro specifickou lidskou éru, která vládne po celé zóně vymístění:

(1) POHLED NA PRAVOU REALITU OBRÁCENÝ VZHŮRU NOHAMA. Realita se považuje za nereálnou a nerealita se považuje za reálnou.

(2) Lidská fyzická forma, to jest lidské tělo, které bylo GENETICKY VYTVOŘENO KOMBINACÍ ZVÍŘECÍCH GENŮ A PŮVODNÍHO PRAVÉHO NADĚLENÍ NEJVYŠŠÍHO. To mělo za výsledek zfabrikování lidských bytostí, jak existují na této Zemi v současnosti, nebo produkci specifického fyzického těla a duševnosti s ním souvztažné, jak je odráží současně existující lidští tvorové. Tyto fyzické či tělesné formy byly pozměněny a přestavěny PSEUDOTVŮRCI tak, aby umožnily pohledu vzhůru nohama dojít plodného uzrání. Takže byly od základu pozměněny a změněny lidské smyslové orgány, aby ZÁMĚRNĚ poskytovaly lidem zcela nesprávné nebo odlišné vnímání reality. To umožňuje lidským tvorům, aby o čemkoli dělali nesprávné či zkreslené závěry s velmi silnou jistotou, že jejich závěry jsou správné, protože jejich smyslové vnímání a rozlišování světa a jeho dění hovoří nade všechna slova. Takže jsou přesvědčeni o tom, že vnímají realitu takovou, jaká je.

(3) Zvrácená hierarchie priorit lidských hodnot. Ve většině případů se to, co je nejméně hodnotné a důležité (jako materiální statky), považuje za NEJHODNOTNĚJŠÍ a NEJDŮLEŽITĚJŠÍ, a to, co je nejdůležitější a nejhodnotnější (jako duchovnost a duchovní pojímání), se považuje buď za NEJMÉNĚ HODNOTNÉ a NEDŮLEŽITÉ či za mající jen ZBĚŽNOU HODNOTU A VÝZNAM, nebo NEMAJÍCÍ ŽÁDNOU HODNOTU ANI VÝZNAM.

(4) Objevení se strádání, bídy, nemocí, neduhů, umírání a podobných stavů, které se považují za nutný doprovod lidského života dávající životu jeho plný význam a naplnění. Tyto protivné stavy se považují za integrální součást žití, za motivační faktor životního snažení a nevyhnutelný doprovod jakékoli formy života. Takto přesvědčení lidé si neuvědomují, že tyto úvahy jsou výsledkem genetického pozměnění jejich fyzických forem, které umožňují jejich životu, aby se projevoval určitým velmi zvláštním, velmi úzkým, jednostranným či vzhůru nohama obráceným způsobem. Účelem této genetické alterace bylo produkování všech jejích nepříznivých stavů, kondic, procesů a nepříjemností, aby se aktivoval negativní stav. Předtím žádné takové nepříznivé stavy NEEXISTOVALY.

(5) ZTRÁTA jakéhokoli přímého kontaktu či vnitřního uvědomění původního nadělení Nejvyššího u každého člověka, kterýmžto nadělením lidé mohou dýchat, být a existovat.

Za účelem negativního stavu bylo nutné potlačit nejdůležitější vrozené faktory či schopnosti lidí být si uvědoměle vědomi svého Stvořitele a přímo komunikovat s Ním/Ní a s vlastní niternou myslí a se všemi ostatními v duchovních či zprostředkujících světech. Takže v současné době si většina lidí buď neuvědomuje tyto faktory a schopnosti, nebo, pokud si jejich existenci uvědomují, žádným způsobem je přímo nevyužívají. Namísto toho o nich mohou vědět prostřednictvím zevních prostředků, jakými je například čtení Svaté bible či různých duchovních knih, naslouchání duchovním v kostelích, televize, rádio, rozhovory či to, co o těchto věcech říkají jiní lidé.

(6) Vyhýbání se potřebě znát pravdu o skutečnosti a o tom, kdo lidé jsou, proč jsou zde v negativním stavu. Zaneprázdnění všemožnými zevními záležitostmi, zabíjení času aktivitami pochybné hodnoty, rozvíjení zájmů, které plně absorbují jejich pozornost, takže nemají pro sebe žádný čas na to, aby se zajímali o něco jiného než o to, co dělají ve svém, každodenním životě. Velmi málo z těchto aktivit, pokud vůbec nějaké, se přímo zabývá otázkou nebo má přímý vztah k otázce, kdo jsou a proč jsou zde. Takže vše v jejich životech je zaměřeno na to, aby je to udržovalo vně jich samotných a pryč od nich samotných.

Kvůli těmto špatným návykům a životním stylům je zajištěno zachování a pokračování negativního stavu. Pokračovat v jejich negativním počínání je pro lidi velmi snadné kvůli faktu, že byli v původním nastavení pseudotvůrců fyzicky a duševně sestrojení tak, že je pro ně přirozené být mimo a pryč od sebe samých a že to činí velmi obtížným a nepřirozeným být uvnitř sebe samých a odvozovat vše z niterné pozice čili z jejich Niterných myslí.

Výše uvedené znaky, jakož i jakékoli ostatní, které charakterizují typickou lidskou éru, musí být bezpodmínečně zrušeny, má-li negativní stav kdy dojít svého konce. Pokud tyto znaky existují, negativní stav bude vzkvétat a růst jako nejhorší možná rakovina.

Jak ale jít za uskutečněním tohoto cíle a dovedením zvláštní lidské éry na této planetě a ve veškeré zóně vymístění k jejímu konci ?

Jestliže by lidé v zóně vymístění vždy byli fyzicky a duševně sestrojeni tak, že by bylo pro ně „přirozené“ být takovými, jak je popsáno výše a jinými znaky typické lidské éry, pak co možno učinit, aby se tato situace změnila ?

Zakončení typické lidské éry v duchovním světě, jež se nedávno uskutečnilo (viz „Poselství z nitra“, strany 1 – 3), nebylo nemožným podnikem, protože bylo učiněno prostou separací všech těch nových lidských tvorů, kteří si zde vybudovali své pozice a pokračovali zde v oblíbeném, životním stylu. Byli odděleni od všech těch, kteří neměli lidský původ a kteří nevykazovali znaky typické lidské éry.

Na straně druhé lidé, kteří rozpoznali marnost negativního stavu a ukázali ochotu se změnit, byli Nejvyšším transfigurováni do odlišných fyzických forem a podob, které postrádaly výše uvedené a podobné znaky a byli posláni do Nové školy pro duchovní obrození, opětovné poznání a přebudování, kde se transformovali do pravých sentientních bytostí. Zbytek těch, kteří se nechtěli změnit, byl vypuzen z duchovního světa a umístěn do pekel konzistentních s jejich životním stylem.

Avšak není snadné učinit toto v zóně vymístění, kde formy manifestace lidí jsou přizpůsobeny a udržovány samotnou strukturou zóny vymístění, jelikož tyto formy jsou vybudovány z jejích elementů.

V duchovním světě žádná taková podpora neexistuje a jedinec udržuje svůj životní styl pouze ze své svobodné volby. Neexistují zde žádné další zevní motivační faktory, které by nutily, udržovaly a povzbuzovaly pokračování takového života. Fyzické formy duchovního a zprostředkujícího světa jsou velmi proměnlivé a změnitelné dle kvality toho, co si vlastní vůle zvolila. Takže je-li někdo ochoten změnit svou vlastní vůli odlišným směrem, jeho vlastní fyzická forma se změní v souladu s novou kvalitou této vůle.

Avšak v zóně vymístění není fyzická forma vlastního života tak fluidní, jak v jiných dimenzích. Fakticky činí jedince plně závislým na tomto fyzickém uspořádání zde a přizpůsobuje jí vlastního ducha. Takže život každého se musí přizpůsobit omezením vlastní fyzické formy, a ne naopak, jak je tomu ve skutečném Stvoření (ve skutečném fyzickém světě, intermediálním světě a duchovním světě), kde si vlastní duch a jeho život určuje svou fyzickou formu a projev. Takže, aby se zopakovalo, v zóně vymístění je duch nucen být závislý na svém těle, zatímco ve skutečném Stvoření je tělo závislé na svém duchu. Taková je pozice vzhůru nohama negativního stavu.

Toto je jeden z nejzákladnějších a nejzávažnějších znaků typické lidské éry, že duch je nucen být závislý na svém těle, čili že duch je uveden do takového rozpoložení, že upadne do závislosti na fyzickém těle a nemůže se z toho dostat ven, dokud se toto tělo buď neopotřebuje, nebo se nezničí nějakými násilnými prostředky (jako jsou vraždy, sebevraždy, smrtelná neštěstí a války).

Takže jedním z hlavních a vitálních kroků, které je třeba v procesu zrušení negativního stavu podniknout, je to, aby se tento proces obrátil a fyzické tělo se učinilo zcela závislým na svém duchu. Avšak v současně existujících fyzických formách po zóně vymístění (fyzické formy neznamenají jen hmotné formy lidského těla, jak se to jeví zde na Zemi), neexistuje vůbec nic, co by se mohlo využít pro toto obrácení, protože byly záměrně zfabrikovány tak, aby se učinilo nemožným provést jakékoli obrácení rolí.

Proto současné po zóně vymístění existující lidské formy včetně lidských fyzických těl musí být zničeny a musí se sestrojit formy jiné, aby se tato revize učinila možnou. Jedině takto je plné zrušení negativního stavu možné.

Pokud současné existující fyzické formy pokračují ve svém jsoucnu a Bytí, existovalo by tu bez ohledu na to, do jaké míry se lidé změní směrem k pozitivnímu stavu, vždy nebezpečí pokušení návratu zpět do negativního stavu, protože tyto formy jsou zbudovány z elementů negativního stavu, to jest z idejí zel a nepravd. Dokud konkrétní fyzikální forma těchto zel a nepravd existuje, bude vždy udržovat svá zla a nepravdy, i kdyby zbytek zel a nepravd měl být zlikvidován. Je tudíž nutné také eliminovat fyzické manifestace životů lidí na této Zemi a ve zbytku zóny vymístění, to jest jejich fyzická těla, jež pro ně činí přirozeným a snadným, aby byli negativní a zvěčňovali všechny znaky typické lidské éry.

Aby se toto provedlo, musí se podniknout některé kroky:

(1) Nejvyšší musí přenést zcela nové zjevení veškerému Svému Stvoření a do zóny vymístění, v níž se všechna tato fakta mají vysvětlit, zjevit a dostat do pozornosti každého.

Nehraje tedy roli, jestliže převážná většina lidí nebude nikdy číst Nové Zjevení či se o něm nebo o samotných těchto slovech ve své fyzické čili zevní vědomé mysli nikdy nedoví. To, že toto zjevení je k dispozici veškerému Stvoření, umožňuje připravit každého z nitra na všechny ostatní kroky, které se mají podniknout.

Důvod, proč Nové zjevení musí přijít dříve, je ten, že u všech ve Stvoření Nejvyššího a v zóně vymístění vyvolává vnitřní rozpomenutí se na okolnosti, za nichž negativní stav byl aktivován a bylo mu Nejvyšším dovoleno ovládnout určitá místa a stavy. Do tohoto bodu či předtím, než se Nové zjevení stalo dostupným, byla veškerá paměť na tato fakta u každého uzavřena, aby se negativnímu stavu poskytla příležitost projevit svou úplnou povahu.

Otevření pamětí poskytne každému jasné uvědomění si, že negativní stav neexistuje z nutnosti, jak doposud mnoho lidí věří, ale dle svobodné volby každého, kdo se ho účastní. Negativní stav tudíž nemusí pokračovat věčně. Toto důležité odhalení dostává každého v negativním stavu do pozice, ve které je s to se změnit. V pozitivním stavu si každý uvědomuje, že negativní stav není věčně uzamčeným stavem či pozicí, ale přechodnou situací, existující pouze kvůli důležitému duchovnímu poučení.

Jakmile se každý umístí do pozice, ve které je s to se změnit a uvědomit si pravdu ve věci, mohou se podniknout další kroky v eliminování negativního stavu.

(2) Otevření Nové školy pro duchovní obrození, opětovné poznání a restrukturalizaci a její obsazení kompetentním a schopným sborem. Tato škola je s to se zabývat se všemi těmi, kdo se chytili příležitosti poskytnuté jim s uvědoměním si, že se mohou změnit, aby konvertovali do pozitivního stavu. Nedávno byl Nejvyšším stvořen Nový vesmír, který funguje jako tato Nová škola.

(3) Prohlášení a kázání Nového zjevení všem v peklech včetně pekel pseudotvůrců. Ustanovení z tohoto důvodu zvláštních výsep a vyslanectví pozitivního stavu ve všech oblastech pekel, jakož i v peklech pseudotvůrců, kde ti, kdo chtějí konvertovat, mohou nalézt záštitu a podporu, dokud jim nebude ukázána cesta ven z pekel.

(4) Ustavení zvláštní velikánské oblasti mezi pekly a intermediálním světem duchů, kde se bude kompetentně zacházet, zhodnocovat a zpracovávat masivní exodus těch v peklech, kteří budou odpovídat na volání po konverzi. Poskytnutí početného speciálně připravovaného týmu lidí, kteří budou s to převzít náležitou péči o všechny tyto záležitosti, aby vše probíhalo hladce a efektivně ke spokojenosti všech.

(5) Poté, co se exodus ukončí, uskuteční se uzavření všech pekel a jejich úplná separace a izolace od zbytku zóny vymístění, obzvláště od planety Země a od intermediálních světů zóny vymístění. V tomto rozpoložení nebude již možné řádné spojení s pekly a lidé na Zemi a jinde nebudou již napájeni neustálými zly a nepravdami. Všichni agenti negativního stavu, kteří jsou na Zemi, budou poté, co se jim nabídne příležitost ke konverzi do pozitivního stavu, odstraněni a uzamčeni v jim odpovídajících peklech. Způsob tohoto odstranění nemůže být znám nikomu, jen Nejvyššímu. Všichni agenti pozitivního stavu, kteří k tomuto bodu SPLNILI SVÉ POSLÁNÍ, budou staženi zpět na svou domácí základnu v duchovním světě (přičemž zanechají svá fyzická těla).

(6) Právě předtím, než se odehrává eliminace agentů negativního stavu, lidé, kteří nejsou agenty negativního stavu, ale jejich otroky a následovníky z vlastní volby, se umístí někam jinam, do vhodného fyzického prostředí, kde podstoupí proces důkladně očisty, vyčištění, opětovného obeznámení se, otevření vlastních pamětí a následné změny, a jejich duch – nyní očištěný ode všech nepravd a zel – bude stažen z jejich fyzických těl, která byla původně zfabrikována pseudotvůrci, a přesunut do odpovídajících fyzických forem, původně stvořených Nejvyšším a nyní přizpůsobených každému jedinečnému duchu a jeho zvláštní povaze, volbě a kondici.

Zatímco se toto odehrává, postupuje eliminace agentů negativního stavu a dociluje se důkladné očisty, vyčištění a osvobození této planety ode všech zašpinění, jedů a zamoření negativního stavu a nová planeta Země se následně navrátí zpět k pravému Stvoření. Všichni lidé, kteří si to svobodně zvolí a kteří dovrší přesun svého ducha do nových fyzických těl, se umístí zpět na tuto novou planetu Zemi a pokračují zde ve svých pozitivních snahách následovat cestu duchovní progrese. Těm, kteří se nebudou chtít sem vrátil, bude dána příležitost zvolit si život a místo dle jejich vlastní libosti a potřeby. Tímto aktem skončí na planetě Zemi zvláštní lidská éra a začne Nová éra pravé duchovnosti a zbožných lidí.

(7) Mezitím pokračuje snaha konvertovat všechny, kdo zůstávají v peklech, nyní uzavřených, izolovaných a oddělených od všeho ostatního. Do pekel již NEPŘIJDOU řádné nové lidské duše. Počet, který zůstává v peklech, se neustále snižuje a jedna oblast pekel za druhou se deaktivuje, vylidňuje, vyprazdňuje a nastálo zruší. Jen ti nejtvrdohlavější, nejzavilejší, nejnásilnější, nejhorší a nejnegativnější duchové zůstávají a vzdorují jakékoli snaze po konverzi.

(8) Když vyprší doba vyměřená Nejvyšším k dobrovolné konverzi všech v peklech, všichni pozůstalí pekelní duchové budou staženi ze všech pekel a umístěni do přechodného, neutrálního rozpoložení, kde bude všem připomenuta původní dohoda a slib, který Nejvyšší učinil před aktivací negativního stavu, a bude jim dána závěrečná příležitost a možnost volby v souladu s touto počáteční dohodou. Z této pozice si buď zvolí konvertovat, nebo z nich, čili z jejich fyzických a duševních forem bude odňat život a přestanou být a existovat v této negativní a zlé kondici a formě (viz předešlé pojednání).

Tímto posledním krokem dojde veškerá typická lidská éra všude k věčnému konci a negativní stav bude plně aktivován a uveden do věčně dřímající kondice. Veškerá zóna vymístění, jak se ještě jednou opakuje, se stane neobydlenou a její prvky se již nebudou využívat k produkci jakýchkoliv živoucích zevních forem, které povedou k aktivaci, udržování a zvěčňování negativního stavu.

Výše popsaný proces eliminace negativního stavu může být jen přiblížením pravé reality toho, jak se tento postup či proces skutečně provede. Toto je pouze velmi stručné nastínění – ve velmi obecných a povrchních pojmech – toho, co se odehraje. Navíc jsou tyto kroky pouze některými z mnoha možností, které Nejvyšší udržuje. V nejzazším smyslu určí závěrečná volba všech účastníků v negativním stavu, jaká možnost se dovede k účinku.

Avšak ať se využije jakákoli možnost, povede to k témuž žádoucímu závěru – trvalému zrušení typické a specifické lidské érynegativního stavu se všemi jeho ohavnostmi a ošklivostmi tak živě manifestovanými na této planetě. a věčné deaktivaci

Potvrzení některých výše uvedených výroků lze nalézt ve vnitřním smyslu Zjevení Ježíše Krista ve Svaté bibli, kapitola 20, verši 1-3 a 7-10). Nyní se zjeví jeden ohraničený aspekt vnitřního smyslu těchto veršů. V této kapitole (Nová verze krále Jakuba) čteme:

Verš 1:

„Pak jsem uviděl anděla sestupujícího z nebes, majícího ve svých rukách klíč od bezedné propasti a velký řetěz.“

Verš 2:

„Zmocnil se draka, toho dávného hada, kdož je satan a ďábel, a spoutal ho na tisíc let.“

Verš 3:

„A uvrhl ho do bezedné propasti a uzamkl ho a vložil na něj pečeť, aby již nikly nemohl svádět národy, dokud tisíc let neskončí. Po tomto ale musí být na krátký čas propuštěn.“

Ve verších 7-10 čteme následující:

„Až tedy tisíc let vyprší, satan bude propuštěn ze svého žaláře.“

Verš 8:

„a vyjde ven, aby sváděl národy ve čtyřech končinách země, Goga a Magoga, aby je shromáždil k boji, početné jako písek moře.

Verš 9:

„Vyšli po celé šíři země a obklíčili tábor svatých a milované město. A sestoupil z nebes oheň od Boha a pohltil je.“

Verš 10:

„A ďábel, který je svedl, byl uvržen do jezera ohně a síry, kde je dravec a falešný prorok. A budou trýzněni dnem a nocí navěky věků.“

Většina lidí na Zemi (obzvláště křesťané) tedy doslovně věří, že to, co se zde popisuje, se na této Zemi stane. To jest, věří, že jedna osoba – princ temnot – kdož je nazýván ďáblem a satanem – bude uzamčen přesně tisíc let (počítáno dle pozemských časových jednotek), a že všechny následné události se odehrají ve vnějším čili doslovném smyslu těchto veršů, jak se zde popisuje.

Pravá duchovní realita obsahu shora citovaných veršů je však následující:

Verš 1:

„Anděl sestupující z nebes“ znamená veškerou moc pozitivního stavu Stvoření Nejvyššího. (Veškeré StvořeníNejvyššího se před Nejvyšším jeví jako jeden anděl či jedna osoba.) „Mající ve svých rukách klíč od bezedné propasti a velký řetěz“ znamená, že jedině pozitivní stav, Stav čisté Lásky a Moudrosti Nejvyššího, má schopnost chápat pravou povahu, strukturu, účel, obsah a důvod jsoucna a Bytí negativního stavu. Z této pozice jen pozitivní stav má schopnost, moc a náležité prostředky k zmírňování negativního stavu a k převzetí veškerého panování a vládnutí od negativního stavu. Dá se tedy říci, že pouze pozitivní stav má skutečnou moc a může si náležitě podřídit, ovládnout a řídit negativní stav.

Verš 2:

„Zmocnil se draka, pradávného hada, kdož je ďábel a satan, a spoutal ho na tisíc let“. „Zmocnil se draka“ znamená odejmout veškeré ovládání, moc, pozici, panování a vládu veškerého negativního stavu (draka) a jeho metodologických nástrojů a zbraní (dávného hada), což jsou všezahrnující zla (ďábel) a nepravdy (satan), a izolovat je od zbylého Stvoření a od veškeré zóny vymístění (a spoutal ho), dokud každému, kdo je lapen v negativním stavu a je v lásce ke zlům a nepravdám, není dána příležitost ke konverzi do pozitivního stavu (na tisíc let). „Na tisíc let“ neznamená doslovně tisíc roků, ale rozpoložení a kvalitu toho stavu, v němž je každému dána příležitost, aby konvertoval do pozitivního stavu následováním určitých duchovních postupů (vyznání hříchů, pokání, přijetí faktu, že pravý Nejvyšší je Pán Ježíš Kristus, požádáním o Jeho/Její milosrdenství a odpuštění a dobrovolný vstup do Nové školy pro duchovní obrození, opětovné poučení a uspořádání).

Verš 3:

„A uvrhl ho do bezedné propasti“ znamená, že se odstraňuje vliv, dopad či vměšování negativního stavu na zbylé Stvoření v zóně vymístění. „A uzamkl ho“ znamená omezení pouze na pekla negativního stavu. „A vložil na něj pečeť“ znamená, že již nikdy nebude nikomu z pekel dovolen žádný další přístup ke zbývajícím lidem kdekoli a kdykoli. „Aby tak již nemohl svádět národy, dokud tisíc let neskončí“ označuje úplné uzavření všech pekel, aby z nich nic ze zel a nic z nepravd nemohlo uniknout a jakkoli ovlivňovat jakékoli jiné oblasti zónu vymístění a všechny ostatní stavy, rozpoložení a procesy ve Stvoření Nejvyššího, dokud každý v peklech, nyní separovaný a izolovaný od zbytku zóny vymístění, nedostane závěrečnou, plnou příležitost k osvobození se od pekel a ke konverzi do pozitivního stavu. „Po tomto ale musí být na krátký čas propuštěn“ znamená, že všechna pekla budou znovu otevřena, aby se oddělili ti, kdo si zvolili se osvobodit od negativního stavu a konvertovat do stavu pozitivního, od těch, kdo odmítli tuto příležitost, aby se tak připravila cesta pro naprostou a úplnou eliminaci veškerého negativního stavu a všech jeho pekel.

Verš 7:

„Až tedy tisíc let vyprší, satan bude propuštěn ze svého žaláře“ znamená, že poté, co Božská prozřetelnost Nejvyššího vycítí, že každému v peklech byla dána veškerá nutná závěrečná příležitost pro konverzi do stavu pozitivního a že nastal čas natrvalo eliminovat negativní stav, všichni ti, kdo si zvolili lpět na svých falešných systémech víry (satan) a pokračovat v nich, dostanou závěrečnou příležitost, aby vypověděli o svém případu a ukázali příčinu, proč negativní stav mohl pokračovat ve svém jsoucnu a Bytí a, konečně, předvedli zbylému Stvoření, zdali vůbec existuje nějaká realita a ospravedlnění jsoucna a Bytí negativního stavu.

Verš 8:

„A vyjde ven, aby sváděl národy, které jsou ve čtyřech končinách země, Goga a Magoga“ znamená poslední všemožnou snahu negativního stavu, aby přesvědčil všechny své dřívější i současné následovníky (Goga a Magoga) prostřednictvím nepravdy a hrozného přesvědčení, že negativní stav je jedinou možnou realitou a jediný k mání jsoucí způsob jsoucna a Bytí, který se může plně ospravedlnit bez existence stavu pozitivního.Písek moře“ značí úplný souhrn všech zel a nepravd, které byly vyprodukovány negativním stavem od okamžiku jeho aktivace až do samého posledního okamžiku jeho deaktivace. „

Verš 9:

„Vyšli po celé šíři země“ označuje poslední pokus negativního stavu ohodnotit veškerou zónu vymístění jako jedinou dostupnou realitu a jako jediné pravé Stvoření ve jsoucnu a Bytí. „A obklíčili tábor svatých a milované město“ znamená popření, že pozitivní stav, nebesa a jejich obyvatelé a všechny ostatní stavy Lásky a Moudrosti, Dobra a Pravdy, Dobročinnosti a Víry atd. mají nějaký význam, realitu a ospravedlnění pro jejich jsoucno a Bytí. Taktéž to znamená závěrečný všeobecný výpad na Stvoření Nejvyššího a všechny jeho obyvatele. „A z nebes sestoupil od Boha plamen a pozřel je“ znamená, že Absolutní láska Nejvyššího prostupuje všemi pekly až po ta nejhlubší z nich, včetně pekel pseudotvůrců, a odstraňuje od nich všechna zla a nepravdy; které jim dávají jejich život.

Verš 10:

„A ďábel, který je svedl“ označuje všechny zkušenosti, výsledky, následky a důsledky veškerého zamilování si zel, které poskytlo pseudoživot těm, kdo si zvolili být v takovém zamilování. „Byl uvržen do jezera ohně a síry“ označuje to, že všechny zkušenosti, výsledky, následky a důsledky aktivace a dominance negativního stavu jsou umístěny do části univerzality povšechnosti, která je Nejvyšším pověřena registrovat a obsahovat všechny zkušenosti negativního stavu za účelem poučení pro všechny. „Kde je dravec a falešný prorok“ znamená, že všechny produkty, dogmata, nesprávná náboženství, doktríny, filosofie, tradice, konvence, zvyky, kultury atd. negativního stavu (dravec) a jejich ospravedlňování, omluvy, racionalizace, funkce, projevy, metodologické nástroje, postupy, hry atd. (falešný prorok) jsou také umístěny v univerzalitě povšechnosti. „A budou trýznění dnem a nocí na věky věků“ znamená, že všezahrnující zkušenosti, manifestace, realizace, aktualizace, demonstrace, ilustrace a cokoli, co máme, každého, kdo se kdy zúčastnil v negativním stavu, se všemi ubohostmi a odpornostmi jeho povahy od samého prvního okamžiku jeho aktivace do samého posledního okamžiku jeho deaktivace a eliminace budou zachovány v univerzalitě povšechnosti navěky věků – na věčnost a do nekonečna. Zachování všech těchto zkušeností na věčnost je nutnou podmínkou k tomu, aby se každý ve Stvoření mohl v předchozích i následných časových cyklech poučit o pravé povaze negativního stavu.

Kdyby měla otázka „Jaký by byl život bez Boha a pravé duchovnosti ?“ někdy v budoucnu opět vyvstat, odpověď na ni by se okamžitě zobrazila a předvedla živými příklady všech, kdo se zúčastnili na aktivaci, dominanci, zvěčňování a pokračování negativního stavu v tomto časovém cyklu. Tento cyklus času, ve kterém žijeme, má za svůj účel shromáždění takových hrozných zkušeností, aby tak v budoucnu nikdy nemohla opět vyvstat žádná potřeba aktivace negativního stavu.

Takže každý, kdo se v budoucnu začne zajímat o záležitosti negativního stavu, bude s to se přímo spojit s touto částí univerzality povšechnosti, která obsahuje všeobsáhlé zkušenosti negativního stavu, a zkušenostně (prostřednictvím okamžitého ztotožnění se s dřívějšími účastníky negativního stavu, tedy prostřednictvím toho, že bude mít všechny jejich osobní pocity, vjemy, myšlenky, ideje chování, stavy mysli atd.) je znovu prožít tak, jako by žil v té době.

Toto aranžmá dle Božské prozřetelnosti Nejvyššího umožňuje, že typická lidská éra, která znamená aktivaci a dominanci negativního stavu, nikdy opět nevstoupí do jsoucna a Bytí.

Jakmile je všem možným zážitkům typické lidské éry dána příležitost, aby přinesly své plody, a jakmile se umístí do univerzality povšechnosti pro věčné poučení, typická lidská éra se stane zastaralou a ztratí ospravedlnění pro pokračování ve svém jsoucnu a Bytí. V tomto bodě je odstraněna nadobro  navždy.

Z výše uvedeného vysvětlení se stávají zjevnými tři věci:

(1) Negativní stav a všechna jeho pekla nebudou ani nemohou existovat věčně.

(2) „Pekelná muka“ neznamenají, že někteří lidé budou v peklech trýzněni na věky věků. Spíše to znamená, že všechny trýznivé, strastiplné, bídné, ubohé, hnusné, ošklivé a ohavné zkušenosti, stavy a rozpoložení negativního stavu od doby jeho aktivace a dominance zůstanou na věky věků v té části univerzality povšechnosti, jež se ve Svaté bibli nazývá „jezero ohně a síry“, která přesně vymezuje zvláštní oblast ve Stvoření, která bude uchovávat všechna tyto výše popsané zkušenosti negativního stavu.

(3) Pojetí milénia, jak je pojímá většina křesťanských církví, je deformací a falzifikace pravdy. Ti v křesťanském světě, kdo trpělivě čekají na to, aby doslovně vládli s Ježíšem Kristem po tisíc let, budou velmi značně zklamáni poznáním, že pojem „milénium“ nemá žádný vztah k fyzickému času, ale namísto toho pojednává v obecnosti o postupné eliminaci typické lidské éry, jak je definována a popsána výše.

Konec typické lidské éry také znamená konec všech deformací a falzifikací pravého významu Svaté bible – pravého Slova Božího. Čím dříve a náležitěji budeme rozumět pravému významu a obsahu Slova Božího, tím dříve a rychleji se odstraní typická lidská éra se všemi jejími ošklivostmi a ohavnostmi a tím dříve se také na této Zemi a v životě každého ustanoví pozitivní stav nebes.

AMEN.“