K výročí kupónové privatizace:
JAK SE ROZKRÁDÁ ČESKÁ REPUBLIKA
01 Listopad 2011
Miro Suja
V poslední době sleduji v různých masmédiích komentáře a diskuse k reformnímu úsilí naší vlády. Přečetl jsem celou řadu komentářů k tomuto tématu. Informace jsem čerpal z různých zdrojů. To proto, abych neměl jednostranné informace, ale abych mohl porovnávat a udělat si svoji vlastní představu o tom, co nás asi v blízké i vzdálenější budoucnosti čeká.
No, a protože mám již něco za sebou a mám zkušenosti z reformního úsilí našich vlád po roce 1989 a zejména po roce 1993, zasvítilo v mé hlavě výstražné červené světýlko a objevilo se slůvko „TUNEL“.
Tyto moje úvahy nejsou žádným pokusem k vypracování studie o způsobech rozkrádání ČR. Už vůbec není mým úmyslem dávat nějaký návod na další rozkrádání toho, co ještě zbylo (pokud vůbec ještě něco zbylo). Jednak jsem nikdy nic neukradl (a proto nejsem odborník z praxe), ani nejsem příslušník hospodářské kriminálky (tedy nejsem ani teoreticky na tento problém připraven). Jen jsem se prostě zamyslel nad smyslem reformy, kterou v současné době prosazuje trojkoaliční vláda (ODS, TOP 09, VV) vedená P. Nečasem.
V historii každého státu docházelo a dochází i v současné době k různým převratům, revolucím, dělají se puče, svrhávají se vlády, jsou vedeny občanské a jiné války. V drtivé většině takovýchto událostí jde o přerozdělení majetku a získání moci. V celé historii lidstva bylo sice pár výjimek, kdy v prvopočátku těchto událostí šlo o prosazení nových idejí (napadá mě příklad Velké francouzské revoluce). Avšak i tyto výjimky během krátkého času přehodily výhybku a začal převládat boj o získání politické moci, která měla umožnit nové přerozdělení majetku. V naší historii známe největší majetkové transfery z doby pobělohorské. V novodobé historii to bylo po druhé světové válce, zejména po únoru 1948. Nejčerstvější a zároveň jeden z největších transferů majetku byl proveden po roce 1991 a prakticky toto přerozdělování trvá dodnes.
Ale vraťme se k tématu, které je dáno nadpisem tohoto článku. Jak se tedy rozkrádá Česká republika po roce 1989? Pro jednoduchost tento proces rozdělím do tří základních fází. V první fázi docházelo k rozkrádání toho, co vytvořili naši předkové. Ve druhé fázi můžeme hovořit o rozkrádání toho, co vytvořila současná generace. Do třetí fáze rozkrádání ČR zařadím to, co bychom mohli nazvat rozkrádáním budoucnosti. Sem můžeme zařadit to, co teprve bude vytvořeno současnou a především budoucí generací.
Na první pohled je patrný základní rozdíl mezi přerozdělováním majetku v 17. století, případně po roce 1948 a v současnosti. Zatím co v pobělohorské době, ale i po roce 1948 docházelo k majetkovým transferům výhradně toho, co vybudovaly předchozí generace, v současnosti jde o systém daleko promyšlenější. Bezostyšně se krade i to, co ještě nebylo vytvořeno. Ale zabývejme se problémem trochu podrobněji. Začněme pěkně chronologicky.
Do první fáze rozkrádání ČR jsem zařadil to, co vytvořily předchozí generace. Toto období lze časově vymezit někdy mezi roky 1991 – 1997. Do tohoto období spadá takzvaná velká privatizace majetku. Ta následovala po krátkém období malé privatizace (přibližně v letech 1990 – 1993), v jejímž rámci se v aukcích prodávaly malé provozovny a v rámci restitucí se vracel soukromý majetek zabavený po roce 1948. Velká privatizace byla realizována několika metodami. Byly to aukce, přímý prodej, ale nejdůležitější roli sehrála kupónová privatizace. Jen pro osvěžení paměti. Kupónová privatizace probíhala oficiálně ve dvou vlnách. První vlna kupónové privatizace začala v květnu 1991. Bylo do ní zařazeno 988 firem v celkové hodnotě přibližně 213 miliard Kč. Druhá vlna proběhla v letech 1993 – 94. Do ní bylo zařazeno 860 firem v hodnotě přibližně 155 miliard Kč. Neoficiálně proběhla i třetí privatizační vlna. Ta se dá vymezit obdobím mezi roky 1996 – 97. Podstatou této třetí privatizační vlny byl proces koncentrace vlastnických podílů. V rámci velké privatizace byl zprivatizován majetek přibližně za 1 bilión Kč.
Ne vše, co bylo zprivatizováno, bylo ukradeno. Ale velká část privatizovaného majetku dodnes nebyla zaplacena. Tržby z aukcí a z kupónové privatizace se soustřeďovaly do Fondu národního majetku. Z tohoto fondu však část peněz záhadně zmizela. No a do třetice, občanům, kteří se zúčastnili kupónové privatizace a nakoupili podíly v různých fondech, mnohdy zůstaly jen oči pro pláč. Řada fondů, které vlastnily zprivatizovaný majetek, byla vytunelována. Vzpomeňme jen namátkou Harvardské fondy (V. Kožený), nebo CS fondy (Motoinvest v čele s Pavlem Tykačem).
Výsledkem této fáze rozkrádání ČR bylo nejen to, že stovky miliard korun zmizely na účtech někde na Kajmanských ostrovech, ale také to, že řada podniků přestala vyrábět (Poldi Kladno je dostatečně známým příkladem) nebo se dostala do velkých problémů. To se týkalo i celých odvětví (sklářský, keramický, textilní průmysl a další). Dalším negativním důsledkem této fáze rozkrádání ČR bylo to, že většina občanů ztratila důvěru v politiky a ve stát, který nedovedl uchránit jejich majetková práva. „Zhasnutí světla“, „útěk před právníky“ a „jen více takových Kožených“, to jsou jen některá hesla, která razil tehdejší ministr financí a pozdější premiér ČR – V. Klaus. V této fázi však většina lidí mlčela.
Druhou fázi rozkrádání ČR můžeme situovat někdy od roku 1997 do současnosti. Do této fáze jsem zahrnul rozkrádání toho, co bylo vytvořeno po roce 1989, tedy toho, co vytvořila současná generace. Tak co nám bylo ukradeno v této době? Nebuďme malicherní a zabývejme se jen tím, kde se jedná o miliardové hodnoty.
Především si připomeňme aféry v našem bankovním systému. Po roce 1990 vznikla celá řada nových bankovních domů. Tam se začala koncentrovat část finančních prostředků z malé, ale zejména z velké privatizace. Banky držely značnou část akcií některých privatizačních fondů, ale také akcie různých firem. Avšak zejména v průběhu let 1995 – 98 se řada těchto bank stala objektem spekulací a v některých případech i objektem přímých pokusů o jejich nepřátelské ovládnutí (například Agrobanka byla ovládnuta Motoinvestem, který následně odčerpával finanční rezervy z této banky). Opět pro osvěžení paměti připomenu jména jen některých bank: Agrobanka, IPB, Union banka, Plzeňská banka, Bankovní dům Skala. Pamětníci jistě vzpomenou, se slzou v oku na případ IPB, kde stát (tedy občané) zaplatil přibližně 180 miliard Kč za garance, které poskytl bance. A to decentně pomlčím o související aféře s akciemi Plzeňského pivovaru (další miliardy, o které občané přišli), které připadly japonské Nomuře.
Ale vytunelované banky a stovky miliard korun z nich ukradených nejsou jedinou oblastí, kde byla současná generace okradena. Podle mého názoru je ještě větším (a pro zloděje a vykradače ČR výnosnějším kšeftem) problémem korupce. Zde totiž mizí další stovky miliard korun. Různé organizace (např. Transparency International) odhadují, že ročně občané cestou státního rozpočtu, zaplatí za předražené zakázky navíc 60 – 80 miliard Kč. Vzpomeňme jen kauzy na Ministerstvu obrany, Ministerstvu školství, Ministerstvu dopravy, Ministerstvu životního prostředí, Ministerstvu zdravotnictví atd. Jednodušší by asi bylo jmenovat ta ministerstva, která jsou v tomto smyslu bez afér.
Ota Černý (bývalý sportovní komentátor ČT) by řekl: „A co na to občan?“ Řada občanů rezignovala. Někteří se stali apatičtí vůči tomu, co se děje. Jiní vkládali naděje do nových politických stran (Zelení, VV atd.), které je však vzápětí zklamaly. Velká část občanů přestala věřit politikům i politice. Shrnuto do dvou slov: zklamání, deziluze.
Třetí fázi rozkrádání ČR zahájila trojkoaliční vláda pod vedením P. Nečase. Začátek této fáze můžeme situovat do roku 2011, kdy vláda začala arogantně a silou prosazovat své reformy zdravotnictví, školství, ale především představila svoji vizi důchodové reformy. Nebudu detailně rozebírat jejich obsah. To už ostatně za mě udělaly různé instituce a podstatně fundovaněji, než bych to dokázal já. Své negativní názory na tyto reformy vyjádřili jak zaměstnavatelé, tak i odbory v rámci jednání tripartity. Negativní stanoviska k řadě vládních návrhů vyjádřila i poradní organizace vlády – NERV. O negativním vyjádření parlamentní opozice je zbytečné se vůbec zmiňovat. Zdá se, že jediné kladné ohodnocení reformního úsilí současné vlády pochází od vlády samé.
Proč pokládám právě tyto tři oblasti reformy za rozkrádání budoucnosti? Důvodů je hned několik. Předně se tyto reformy týkají zejména mladé generace, která se teprve chystá na svoji životní dráhu, má před sebou léta studií a většina studentů se bude zadlužovat vzhledem k plánovanému školnému na vysokých školách. Záměrně opominu fakt, že školné značně ztíží (mnoha mladým lidem i znemožní) přístup k vysokoškolskému vzdělání. Ale ti, kteří si na studium vezmou půjčku, ji budou splácet (soukromým bankám) až po dosažení průměrného výdělku ve svém zaměstnání po ukončení VŠ. To znamená, že značné množství těchto vysokoškolsky vzdělaných lidí je předem odkázána k osobnímu bankrotu. Vždyť již v současné době se zvyšuje počet nezaměstnaných z řad vysokoškolsky vzdělaných lidí. Náš průmysl, školství, terciální sféra, ale také zdravotnictví a státní správa nestačí vstřebat množství vysokoškolsky vzdělaných lidí a platy u většiny zaměstnanců jsou v těchto odvětvích zpravidla podprůměrné.
Kdy tedy začnou splácet svůj dluh, který jim za ta léta značně narostl o různé úroky a poplatky? U některých oborů až před důchodem. Prostě skvělá vyhlídka pro motivaci mladých lidí ke studiu (a kam se poděla idea vzdělanostní společnosti?).
Podobné je to také v oblasti zdravotnictví. I přesto, že Ústava České republiky zaručuje, na základě veřejného pojištění, právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky, již dnes je spoluúčast občanů 18% a tato spoluúčast dále roste. Různé regulační poplatky, které nic neregulují, poplatky za recept, poplatky za pobyt v nemocnici, to vše je jen plíživý předvoj toho, abychom přímo platili za jednotlivé zdravotní výkony. Ten, kdo má peníze, bude mít přístup ke špičkové zdravotní péči. Kdo se propadl mezi chudé, nebo do střední třídy, bude postupně odkázán jen na základní ošetření (zdravotní systém USA – náš vzor). Princip solidarity zdravých s nemocnými pomalu, ale jistě mizí. Přitom do zdravotnictví tečou obrovské finanční prostředky od všech občanů. Tempo a rozsah jejich rozkrádání se však neustále zvyšuje. No, a jak je to s tím vykrádáním budoucnosti ve zdravotnictví? Jednoduchá odpověď. Převážná většina lidí celý svůj produktivní život platí své zdravotní pojištění a většinu z tohoto účtu nečerpá, nebo čerpá jen minimálně. Nemoci zpravidla přichází s přibývajícím věkem. Když člověk zestárne, přestane být výdělečně činný, začínají se projevovat různé nemoci. Dochází k nepřímé úměře: finančních prostředků ubývá, výdaje na zdraví stoupají. Ale kde brát, když peníze zmizely?
No, a to nejhezčí na konec. Důchodová reforma. Mistrovský tah pro vykutání tunelu do budoucnosti celých generací mladých lidí. Jen připomenu, že z účtu průběžného důchodového systému zmizely v posledních letech desítky miliard korun. To i přes tu skutečnost, že takto vybrané finanční prostředky mají být vázány jen na vyplácení důchodů. Nyní se chystá vytvoření soukromých penzijních fondů. Jak asi budou chráněny peníze poplatníků, když je neochránil stát ve své vlastní státní kase v rámci průběžného důchodového systému? Jakou důvěru mohou mít tyto fondy v zemi, která dala světu slůvko „tunel“ spojené s nekalým nakládáním s finančními prostředky v bankovních domech a jiných finančních institucích? Navíc, i když se podařilo prosadit, že vstup do tohoto systému je dobrovolný, zůstává občanům, kteří svěří své peníze těmto soukromým penzijním fondům na krku břemeno doživotního závazku zůstat u těchto fondů. Závazek vkládat 30 až 50 let peníze do soukromého penzijního fondu se v našich podmínkách rovná harakiri. Těmto lidem zůstává jen naděje, že se jejich životní situace nezmění (ztráta práce, úraz, dlouhodobá nemoc a podobně), případně že zrovna ten jejich penzijní fond bude mít to štěstí, že nebude vytunelován.
I když v současné době nevládne přílišná ochota občanů přestoupit k těmto soukromým penzijním fondům, jistě se zase najde nějaký nový Viktor Kožený se svým slibem desetinásobku (tak, jako v rámci kupónové privatizace v Harvardských investičních fondech) a naláká nemálo důvěřivých dušiček. Tak už to prostě chodí. Lidé rádi zapomínají na to, co se jim nepovedlo. Také rádi a s důvěrou opakují staré chyby. Jaké asi bude překvapení těch, kteří se nechají nalákat na tento systém, když pár let před zaslouženým důchodem zjistí, že fond byl vytunelován, že se prostě někomu nezdařil podnikatelský záměr. A stát neponese žádné garance za vytunelované fondy. Opravdu skvělá perspektiva, jak si užít zasloužený důchod.
A co na to občan? Předtím, než se na to pokusím odpovědět, musím zasadit tyto události do kontextu doby. Toto rozkrádání budoucnosti se děje v době, kdy doznívá první fáze celosvětové hospodářské krize a jsme zřejmě na počátku její druhé a ještě složitější fáze. Zároveň se ve společnosti začíná projevovat synergický účinek tří faktorů: pokračujícího a bezostyšného rozkrádání veřejných prostředků, pokračujícího snižování životní úrovně většiny občanů, silového a arogantního prosazování antireformních zákonů. To donutilo mnoho občanů k tomu, aby vystoupili ze své ulity, do které se uzavřeli před problémy okolního světa. Zaktivizovaly se odborové organizace a dostaly celou řadu zaměstnanců do ulic. Část mladé a střední generace se značně radikalizuje. Stručně a jasně: máme našlápnuto k pořádnému průšvihu.
Srpen 2011
staženo v PDF z internetu – autor neznámý, text byl bez podpisu
Převzato: http://www.czechfreepress.cz/
