Z Obrany národa

My, moderní otroci pro XXI.století,

tak přísaháme :

• Dodržovat budeš svobodu slova a projevu pro sebe a pro jiné
• Řídit se budeš jen všemocnou ideologií volného trhu
• Klanět se budeš soukromému vlastnictví a nebudeš mít jiné formy vlastnictví
• Volit budeš své představitele jen ve svobodných volbách
• Pokládat budeš za civilizovaný svět jen ten, který se ti určí
• Pokládat budeš za demokratický svět jen ten, který se ti určí
• Odsuzovat budeš lidi, jejichž myšlenky nejsou v souladu se současnou přijatou agendou.
• Klanět se budeš image a iluzím, a ne realitě
• Platit budeš pravidelně desátek jen nám a nikomu jinému
• Nebudeš se nikdy ptát: Quo Vadis, Homo Sapiens Sapiens?
• Budeš ctít a dodržovat těchto jedenáct přikázání moderních otroků bez toho, aby sis to uvědomoval

Jak krásně znějící slova dovedou člověka do otroctví? Čtěte postupně v Obraně národa!

Přikázání první:

Dodržovat budeš svobodu slova a projevu pro sebe a jiné.

Postupně ve dvanácti pokračováních, bych se chtěl zamyslet nad základními principy, na kterých stojí, ale i padá současná liberalistická demokracie, která ovládá většinu západního světa. Jednotlivá „přikázání“ jsem použil z knihy „Kecy a fakta o současné demokracii“ od Karola Ondriaše.

Již samo slovo „demokracie“ je silně zavádějící, protože v historii se tímto zaklínadlem oháněl kde kdo. Ona totiž demokracie aplikovaná na jednotlivé společenské útvary téměř vždy za sebou vláčí nějaký ten přívlastek. Všude tam, kde politická scéna aplikuje na život společnosti nějakou svou doktrínu, všude tam je demokracie pokroucená. V principu je vcelku jedno, zda – li se jedná o demokracii liberální, sociální, či snad dokonce socialistickou. Zkusme se spolu zamyslet, co to vlastně ta demokracie je? V první chvíli, si možná pomyslíte, to je ale hloupá otázka, vždyť to je přece jasné! O tom, že to tak úplně jednoduché není, nás může přesvědčit jen letmý pohled do kteréhokoli naučného slovníku. Je až zarážející, v kolika podstatných věcech se jednotliví pisatelé těchto encyklopedií lišili. Volný překlad slova demokracie, které samo je řeckého původu, znamená lidovláda. Příruční slovník naučný z roku 1882 nám vysvětluje, že v demokracii existuje vláda velkého počtu oprávněných občanů, a že Ti vládnou na základě úplné rovnosti všech lidí. Účast ve vládě vzniká tím, že obecný lid za sebe volí zástupce. Vláda povolaných přeje prospěchu lidu obecnému za vyloučení přednosti privilegovaných stavů. Po přečtení této definice mě napadá jediný závěr. Demokracie jako taková je v postatě utopie, alespoň nikde v čisté podobě bez toho, že by za sebe lidé vybírali zástupce nebyla použita. Nepoužívají, nebo spíše nezneužívají snad politici tohoto slova – demokracie proto, aby o to lépe a snadněji mohli ovládat nás „obyčejné“ občany? Když se podívám do kteréhokoli státu v současnosti, či v minulosti nikde „pravá“ demokracie nebyla a není. To, že se  s ní dnes tolik politiků tak okatě ohání, je o to falešnější a zavádějící. Jeden z prvních pokusů v novověku o zavedení demokracie byl podniknut ve Francii. Ano, jednalo se o „nechvalně“ (tady nechť si každý čtenář uvozovky nechá, či je vypustí, záleží na politické orientaci každého jednotlivce) známou Francouzskou revoluci. Její heslo znělo: Rovnost, volnost, bratrství. O tom, jaký měla průběh a konec, existuje dostatek historických podkladů a faktů. Skutečností je, že v nemilosrdném potírání nepřátel ji snad předčí jedině revoluce v Rusku roku 1917. Zásadní otázkou ovšem zůstává, jestli mohu budovat něco nového, o čemž jsem třeba přesvědčen že je lepší, na pronásledování, týrání, utrpení a smrti jiných. Jedno jestli se jedná o šlechtu, buržoazii, pracující, inteligenci a já nevím kom ještě. Jsem hluboce přesvědčen, že ne. To, že i dnešní ta tzv. „demokracie“ udržuje nás – novodobé otroky XXI. století v poddanství mnohdy ještě horším, než bylo to starověké, nám ukáže právě jedenáct přikázání, na základě nichž jsme v moderním otroctví drženi. Jen na okraj mne napadá, že demaskovat demokracii socialistickou je alespoň jednodušší, protože ta ve své ideologii veřejně propagovala diktaturu proletariátu. To, jak to s diktaturu proletariátu vypadalo, si všichni dobře pamatujeme.

Ještě než začnu prvním přikázáním, tak se zkusme zamyslet nad tím, jestli existuje nějaká rovnice současné liberalistické volnotržní demokracie. Asi by to mohla být tato : Čím mám více peněz, tím mám více svobody projevu, svobody tisku, svobody vzdělání, zajištěno „plnější“ zdraví, více bezpečnosti pro sebe a své blízké a tak by šlo pokračovat ještě hodně dlouho, sami si jistě doplníte mnohé další. Na čem tedy závisí v současné „demokracii“ lidská práva? Odpověď je jednoduchá, na penězích. O tom, že v takovém případě nejde mluvit o nějaké rovnosti, volnosti a bratrství je nasnadě. Možná jen upozorním, že rozlišuji mezi rovností a rovnostářstvím.

Jedním ze základních kamenů současné liberalistické „demokracie“ je tzv. svoboda slova a projevu. Všeobecná deklarace lidských práv v článku 18 říká : „ Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně  nebo soukromě, vyučováním, prováděním náboženských úkonů, bohoslužbou a zachováváním obřadů.“

V článku 19: „ Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu; toto právo nepřipouští aby někdo trpěl újmu pro své přesvědčení, a zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoli prostředky bez ohledu na hranice.“

Kdyby tato slova četl někdo, třeba z jiné galaxie, tak by si asi pomyslel, že na té zemi se jim ale musí fantasticky žít, nikdo nikoho nepronásleduje za to, co řekne, no prostě „ráj“. Jaká je ale skutečnost? Taková svoboda slova a přesvědčení, jak nám ji podává Všeobecná deklarace lidských práv a svobod mohla snad platit na úsvitu lidských dějin v nějaké prvobytně pospolné společnosti, i když ani o tom nejsem přesvědčen. V reálném světě, kde žijeme, má skutečnou svobodu slova jen ten, kdo má prostředky (hlavně peníze), aby si mohl koupit hromadné sdělovací prostředky – média. Tím nutně nemyslím, že je musí fyzicky vlastnit. V současné liberalistické demokracii má názor jednotlivce vcelku bezvýznamnou, přímo nulovou hodnotu. Zajímá pouze tehdy udržovatele této „demokracie“, když potřebují zjistit, jak mají směrovat svoji propagandu, aby se názor jednotlivce změnil, nebo alespoň minimalizovala rizika, že se ve společnosti masově rozšíří. Příkladů, že toto v praxi funguje a novodobí otrokáři to provádějí, existuje bezpočet. Stačí se podívat na ty různé průzkumy veřejného mínění, kde občané vyjevují co si myslí, a porovnat je s cílenými kroky, které vláda podniká, aby se názor společnosti změnil a usnadnil jim dosažení jejich cílů.

Čím se nejsnázeji manipuluje většina společnosti? Odpověď je jednoduchá : hromadnými sdělovacími prostředky. Manipulaci můžeme postřehnout nejen v denním tisku či rozhlasových a televizních zprávách, ale i ve filmu, ve společenských zábavných časopisech, videokazetách, videoklipech, reklamách apod. V těchto posledně jmenovaných je to mnohem účinnější a také nebezpečnější. A tak novodobí otrokáři XXI. století hlásají „demokratickou svobodu slova“, protože velmi dobře vědí, že prostředky na šíření tohoto „dobře mířeného slova“ mají jen oni. Kdo ale vlastně jsou ti novodobí otrokáři? To, že nejsou ohraničeni hranicemi států je evidentní, protože jak známo peníze neznají hranice. Tedy první znak – jsou globální. Jedná se o skupinu lidí se společným zájmem. Druhý znak – jsou spolu v koalici. Tito jednotlivci, potažmo skupina má v držení velké bohatství. Třetí znak – jsou neskutečně bohatí. Tyto tři znaky dohromady jim umožňují, aby mohli účinně ovládat celé národy světa. Z těchto tří bodů, kterými jsme si tuto skupinu popsali nám vyplynula  – Globální koalice bohatých (GKB). Jak své bohatství mohou nejsnadněji využít? Tak, že budou investovat a vlastnit a tímto mohou ovládat a řídit.  Jestliže se podíváme na to, které skupiny lidí vlastní sdělovací prostředky u nás a porovnáme si to se zahraničím, pak je v celku jasné, proč kupříkladu politika v Německu je tolik podobná politice u nás. Asi také proto, mezi prvním u co se privatizovalo, byla média. „Demokracie svobody slova“ podporuje jen ty politiky a politické strany, které zajistí GKB ovládnutí finančního kapitálu, bank, průmyslu atd.

Nejdůležitějším předpokladem pro dlouhodobé ovládnutí společnosti je patřičná výchova nové – mladé generace v intencích požadavků GKB. To, že to nebude v duchu klasických hodnot kterými jsou rodina, vlast, národ, křesťanství se nám potvrzuje dnes a denně (uváděl jsem pouze ta, která jsou médii nejvíce napadána). Které hodnoty jsou tedy dnes nejvíce protěžovány? Stačí se dobře podívat kolem sebe a vcelku jasně jsou rozpoznatelné. Hlavně jde o podnícení touhy vlastnit. K tomuto nás také neustále vyzývá cílená reklama. Neustále jsme z ní naváděni k tomu, jak se máme oblékat, jaký styl života máme vést, abychom byli IN, co vše musíme zkusit, čeho musíme dosáhnout, co si musíme koupit. V neposlední řadě jsou nám předkládány různé universalismy, ekumenismy, Evropská unie apod. Tím, že mám touhu vlastnit, jsem donucen pracovat. U koho? No přece u GKB, které ve „svobodné“ liberalistické demokracii téměř vše vlastní. Tím, že budu stále více a více toužit po mnoha nových věcech, které jsou mě nabízeny a vnucovány, tím také budu muset více pracovat, abych si je mohl koupit. Komu ovšem tím, že budu více a více pracovat prospěji? Opět GKB. Proto hlavním cílem GKB je, aby občan přinášel co největší zisk a budoval co nejvíce konzumní společnost. Jednou z posledních mocných zbraní GKB při ovládání občanů se mohou stát drogy, konec konců první náznaky již byly. Jejich působení totiž nejrychleji a za malých finančních nákladů, ale velkých zisků, udělá z lidí tupé na nic se neptající stádo. Tato zbraň má v rukou GKB velkou budoucnost.

Ještě stále si myslíte, že jste tolik svobodní, máte svobodu slova a projevu,  rozhodujete sami o svém životu a žijete v demokracii?

Přikázání druhé:

Řídit se budeš jen všemocnou ideologií volného trhu.

V minulém čísle Obrany národa, jsme se sešli poprvé nad „přikázáními“, na kterých stojí a padá současná vládnoucí liberalistická demokracie. Myslím, že již v minulém čísle Vám po přečtení článku bylo jasné, že nejsem příznivcem politického liberalismu, nýbrž konservatismu. Zvláště v poslední době je polický konservatismus trnem v oku levicovým liberálům, kteří ovládají většinu světa. Proč? Je to právě konservatismus, který se svou lidskou svobodou a zodpovědností, nejvíce hatí plány světovládné levice. Jestliže se podíváme na historii politického konservatismu, spatříme nepřestávající kritiku revolučně spasitelského ducha levice. Současná doba jde označit jako věk zla, která ve jménu humanity a lidských práv nepokrytě a přímo nadšeně ničí vše konzervativní. V Evropě se dnes konzervativní politické myšlení udržuje pouze v podobě politické opozice k vševládnému levičáctví bolševickému, nebo levě liberálnímu a v minulosti navíc nacionálně socialistickému. Velké nebezpečí spatřuji v tolik slibovaném Novém věku, přestože by se dalo čekat, že po hrůzách posledních revolucí (bolševické a nacistické) se lidstvo poučí a uvědomí si nemožnost uskutečnit ráj na zemi. Zdá se, že právě postmoderní doba se svým programem nového věku humanity a lidských práv naopak přispěchala  pouze s další verzí „spásy“ skrze člověka a jeho vědění. Smutné je, že rozpad sovětského impéria rozhýbal síly, které dokáží ovládnout a podmanit celý svět…

První díl pojednával o přikázání „Dodržovat budeš svobodu slova projevu pro sebe a jiné“, a měl nám ukázat provázanost té pomyslné svobody slova, kterou se současní vládci tak rádi ohánějí s poukazem, že u nás vládne, a penězi. Existuje téměř přímá úměra mezi penězi, které člověk má a svobodou projevu, které se mu za ně dostává. Do hry vstupuje ještě globální kapitál, jež ovládá několik málo jedinců. To, že se snaží své peníze využít k ovládnutí světa, je nabíledni. Tuto skupinu jsem v minulém díle pojmenoval GKB – Globální koalice bohatých. Za připomenutí ještě stojí výchova lidstva reklamou, která vytrvale buduje konzumní společnost, jež je nejvýhodnějším nástrojem pro snadné ovládnutí lidstva. Tolik asi jako připomenutí z minula, a teď se podívejme na přikázání druhé :

„Řídit se budeš jen všemocnou ideologií volného trhu.“

Volný, či svobodný trh, toť takříkajíc zaklínadlo, které slyšíme ze všech možných světových a politických stran. Jako mnohdy, i teď se podívejme na model, který fungoval v ne tak dávných dobách. Stačí se vrátit o pár set let zpátky a vidíme, jak tehdejší politikové či mocní řešili své mocenské choutky. Jestliže jeden stát dospěl k poznání, že je silnější a vyspělejší vojensky a hospodářsky, než stát druhý, tak jej vojensky napadl a podmanil si jej. Rozhodující bitva se konala na bitevním poli, kde se nepřátelé střetli. Ten, kdo vyhrál, zvítězil definitivně a získal vše, ten jenž prohrál, ztratil vše. Toto řešení a jakési pravidlo alespoň nic nenalhávalo a z tohoto pohledu bylo etičtější. Samozřejmě, že do tohoto vstupovala otázka náboženská, či příbuzenská, ale to je v tomto rozboru irelevantní.

S postupem doby s nástupem liberalismu se „politická kultura“  vyvíjela a toto pravidlo přestávalo platit. Do popředí začíná nastupovat „demokratický“ princip volného trhu, jako náhrada vojenského řešení .

Jak tedy vypadá situace nyní? Jakmile vládci ve státě zjistí, že jsou silnější ekonomicky, než jiní, chtějí opět využít svoji převahu a expandovat. Tentokrát už ne vojenskou silou, což přece jen stojí prostředky a lidský potencionál, který jim v důsledku přináší jejich bohatství, ale začínají prosazovat napadení ekonomické. Jak se to dělá? Ekonomicky silnější vyzve ty, kdo jsou na tom ekonomicky hůře, k přistoupení k dohodě o volném trhu. Opět nastupuje pravidlo, že vítěz bere vše, ale tentokrát bez vojenského rizika. Možná namítnete, že je to alespoň humánnější. Jistě, ke ztrátám na životech nedojde, ale společenský důsledek je stejný. Zbohatnutí vítěze – ekonomicky silnějšího a zchudnutí a zotročení poraženého – ekonomicky slabšího. Metody se liší, cíl je ale stejný. Etické to zcela jistě není, protože skutečný cíl je zastřen bajkou o pomoci a podobnými pohádkami. Příkladů takovéto „výhodné“ spolupráce na volném trhu najdeme kolem sebe bezpočet, i my sami jsme toho příkladem.

Liberalistické pravidlo volného trhu se stalo nedílnou součástí pojetí demokracie XX. a XXI. století. To, že toto pravidlo prosazují ekonomicky a tím i mocensky silnější, snad není třeba příliš zdůrazňovat. Tvrdí, že trh rozhoduje o všem a čím že je trh svobodnější, tím lépe. Nastupuje ovšem otázka, pro koho? Volný trh je právě ten faktor, který dlouhodobě a stabilně udržuje u moci moderní otrokáře. Otrokáře nikoli s bičem v ruce, ale s hrstí bankovek a sladkým úsměvem na rtech, z nichž plynou slova o humanitě, rovnosti a lidských právech.

Významným činitelem v propagaci volného trhu v postsocialistických zemích byli poradci Světové banky a podobných organizací. To, že jejich slova o rozvoji a pomoci byla pouhou fikcí zažíváme v současnosti na vlastní kůži. Skoro se dá říci, že hospodářský pokrok v postsocialistických zemích je v jakési úměře počtu poradců.

V poslední době se bohužel i Česká republika začíná řadit mezi státy, které se řídí heslem „Urvi co můžeš“. Jako typický příklad vidím lákání zahraničních pracovníků do České republiky. Ministr Špidla se svým návrhem, který obsahuje „skvělé“ bodové ohodnocení, skutečně zabodoval. Nejvíce bodů a tím pádem i povolení k přistěhovalectví, získá ten, kdo splňuje podmínky typu : jazykové, profesní, vzdělanostní apod. dovednosti, zkrátka inteligence a vysoce profesně vzdělaní lidé. Odkud takovíto lidé přijdou snad není třeba psát. Jestliže ekonomiky chudých států o tyto pracovníky přijdou, vrhne je to o mnoho desetiletí zpět. Pěkný příklad sociálně – demokratických zásad, kdy silnější vyhrává. Myslím si, že leckterý starověký otrokář a kolonizátor by se hanbou červenal před soudruhem Špidlou! Takto vypadá pomoc silnějších slabším!

K fungování volného trhu uvedu dva příklady :

1. Sám z vlastní zkušenosti vím, jaký objem výroby podniku dnes tvoří zakázky kupříkladu z Německa. Ve firmě, ve které jsem zaměstnán je to okolo 70%. Mnozí zajásají, že je to příklad konkurenceschopnosti našeho zboží a umu našich pracovníků. Jistě, to že vyvážíme do zahraničí je v pořádku, otázka zní, za jakou cenu? Zisk z těchto obchodů je mizivý, mnohdy minusový. Není to o tom, že obchod je špatně zkalkulován, ale o tom, že druhá strana více nezaplatí, protože pokud jej nerealizujeme my, s radostí jej realizují Rusové, Číňané a další. A tak zakázku přijmeme a ještě jsme vděční. Na celé věci je nejsmutnější, že v místě zadavatele, by za cenu celého výrobku i s přidanou hodnotou nenakoupili ani materiál. Takto funguje spravedlivý volný trh…
2. Dalším příkladem spravedlivě fungujícího volného trhu z poslední doby, je prodej firmy Vulkán. Nepochybuji o tom, že ještě nedávno tato akce byla prezentována jako doklad přílivu zahraničních investorů do České republiky a potažmo důkaz skvělé hospodářské politiky soc. – dem. vlády. Americká společnost, jež jej koupila, jej měla v držení rekordních šest dnů, než jej prodala samozřejmě značně výhodně dále…

Kamenem úhelným, alespoň pro mne, je tolik vychvalovaná spravedlnost volného trhu. Jistě, svobodný volný trh by fungoval spravedlivě, ovšem za předpokladu, že všichni budou mít stejné ekonomické podmínky. Mají je ale skutečně? Samozřejmě, že nemají. Liší se klimatické, nerostné, politické, kulturní a jiné podmínky. Můžeme porovnávat ekonomiku a aplikovat pravidla volného trhu kupříkladu na Saudskou Arábii a Mongolsko? Asi ne. Jaký je tedy výsledek proklamovaného „demokratického“ pravidla volného trhu? Rozdíl mezi chudými a bohatými státy se nejen že nezmenšuje, ale naopak zvětšuje. Jak demokratické a humánní! Spravedlivě fungující volný trh je takovou utopií, jako komunismus. Obojí je neuskutečnitelné a ve svých důsledcích hluboce protilidské.

Přikázání třetí :

Klanět se budeš soukromému vlastnictví a nebudeš mít jiné formy vlastnictví.

Již potřetí se setkáváme na stránkách Obrany národa u „přikázání“, podle kterých funguje současná vládnoucí liberalistická demokracie. U prvních dvou přikázání, která zněla : „Dodržovat budeš svobodu slova a projevu pro sebe a jiné“ a „Řídit se budeš jen všemocnou ideologií volného trhu“ to bylo celkem snadné, ale přikázání třetí „Klanět se budeš soukromému vlastnictví a nebudeš mít jiné formy vlastnictví“ to již tak jednoduché nebude. Alespoň pro mne se jedná o téma velice složité a jistým způsobem choulostivé.

Jak dalece může být vlastnictví hmotného majetku skutečně navýsost soukromé, když člověk je bytost, která žije ve skupině a je či by alespoň měla být společenská – sociální? Naskýtá se také jedna z mnoha dalších otázek, jak dalece člověk může užívat zcela svobodně svůj soukromý majetek, když mnohdy jím zasahuje do práv a svobod někoho jiného? Myslím, že právo na majetek je jedno z nejstarších práv, které zde na této zemi fungovaly. Podívejme,  jak je země rozdělena. Je rozdělena mezi jednotlivé národy, které si pro svůj život zavedly státy. Již tedy toto rozdělení má v sobě základní prvky, které berou ohled na soukromý majetek. Tentokrát sice skupiny lidí, které jsou si blízké některými znaky – ale i tak je to dostatečně transparentní.

Vyvíjela se představa soukromého vlastnictví – či spíše toho co vše člověk může vlastnit? Zcela jistě ano! Není to tak dávno, co společnost nejenže tolerovala, ale brala i za svůj základ otroctví. Málokdo třeba v době starověku se nad tímto jevem pozastavoval a kladl si snad nějaké morální otázky (i otrokářství mělo samozřejmě své logické zdůvodnění a opodstatnění). Osoby, které měly nějaké významné postavení, ať to již byli státníci, spisovatelé, moralisté, teologové a já nevím kdo ještě, ti všichni otroky brali jako svůj výhradní soukromý majetek, se kterým si mohou dělat co chtějí. Známá je věta od Aristotela : „Od první hodiny po narození někteří jsou označeni, aby byli podrobeni, a jiní, aby vládli.“ Známý anglický teolog Thomas Mor (za své odmítnutí podřídit se králi byl popraven) ve svém spise „Utopie“ bral otroctví také jako zcela běžné. Zajímavé je, že tento jeho spis měl popisovat ideální společenské zřízení, kde by vládla všeobecná harmonie. Když se podíváme do Spojených států, tak ve své deklaraci z roku 1776 mají napsáno : „Všichni byli stvořeni jako rovnocenní a mají právo na život, svobodu a štěstí.“ Thomas Jefferson, jeden z hlavních autorů této deklarace sám vlastnil okolo několik desítek otroků. Dle všeho mu to nějak amorální nebo jako protiřečící si s Deklarací nepřipadalo. Z tohoto příkladu  otrokářství je možno vidět, že i pohled na soukromý majetek s ohledem na práva jiné lidské bytosti se v dějinách vyvíjel. To, co připadá zcela běžné nám, nemusí již tak připadat dalším generacím.

Jako opačný protipól soukromého vlastnictví byl za „železnou oponou“ učiněn pokus s když ne kolektivním, tak alespoň velice okleštěným soukromým vlastnictvím. V podstatě vše patřilo všem – státu, čili de facto nikomu a podle toho jsme se k tomu také chovali. Tato forma potlačení individua nejen ve vlastnění majetku se ukázala jako zcela zcestná a neživotaschopná.

Jaká forma vlastnictví nám je dnes – v této absurdně vyhlížející demokracii nabízena? „Neomezené“ (nemám na mysli kvantitu) soukromé vlastnictví nám je prezentováno jako pohon jednotlivce a celé společnosti, což prý jedině posune svět vpřed. Samozřejmě, část pravdy v tomto je, ale když to zevšeobecním, vyjde mě z toho pouze liberální volný trh, který má své ohromné zápory (viz. druhé přikázání). Pravdou bezesporu je, že soukromé vlastnictví je největším motorem pro pohyb společnosti vpřed, ale co z toho vyjde bez akceptování morálních všelidských zásad? Co bylo asi nejdůležitějším aspektem mnoha válek v minulosti? Vlastnictví majetku! Právě tento hnací motor způsobil, že jedna společnost nelítostně zotročovala a vraždila jiné společnosti – národy!

Zajímavé je se podívat, kdo dnes prezentuje bezpodmínečnou výhodnost soukromého vlastnictví. Jsou to logicky ti, kteří majetek vlastní. I zde platí nějaká přímá úměrnost : čím více majetku vlastní, tím více ho propagují. Zkrátka a dobře majetek plodí zase další majetek a hlavně vedlejší produkt – moc! A je to právě moc, o kterou se moderním otrokářům, které jsem pojmenoval GKB – Globální koalicí bohatých, jedná. Smutně humorné mě připadá, jak současní pseudohumanisté líčí dobu středověku a starověku, kdy dle nich byl člověk bezmezně utiskován a ujařmen, ať již Církví či kýmkoli jiným. Jsou ale oni dnes lepší? V čem jsou humánnější či kulturnější? Považují se za lepší v tom, že se jednou za čas sejdou na nějakém zasedání a tam si „povídají“ a vydávají prohlášení o tom, že většina světa žije v chudobě a mělo by se jí pomoci? Podnikají proti ní nějaké účinné kroky, anebo jim tento stav naopak vyhovuje?

Jak se vlastně česká společnost dokázala vypořádat s přechodem kolektivního na soukromé vlastnictví? Myslím, že česká společnost je jedinečná v tom, že se jí povedlo tzv. kvazi-soukromé vlastnictví. Můžeme říci, že se jedná o vlastnictví, které je sice formálně odstátněno, ale ve skutečnosti v něm má stát stále rozhodující vliv, který se někdy projevuje pasivním přihlížením k divoké privatizaci. Kvazi-soukromé vlastnictví si nenechá mluvit třeba do sestavování manažerských smluv a určování manažerských odměn, ale přitom dále přenáší důsledky špatného hospodaření na stát, vlastně na nás všechny – na daňové poplatníky. Orgány, které takto vznikly, nejsou něčím úplně novým; došlo spíše k přeskupení starých prvků, zděděných z období nechvalného reálného socialismu. Je to vlastnictví neprůhledné, složité a hlavně neefektivní. V této podobě se zachovaly společenské struktury zla minulosti. Pokračování těchto staro-nových forem státního opatrovnictví umožňuje přerozdělování finančních zdrojů na úkor těch slabších a je to jen zakrytější formou vykořisťování z dob reálného socialismu. Konec konců případy bank a velkých podniků jsou dostatečně známé ve veřejnosti.

Jaký je tedy ideální stav? Nabývání majetku je zcela oprávněné a slouží k zajištění svobody a důstojnosti osob, aby každý mohl uspokojit své potřeby a potřeby těch, za které nese odpovědnost. Právě toto slovo „odpovědnost“ považuji za klíčové. Majetek by měl také umožňovat, aby se mezi lidmi projevila přirozená, nikým nevnucená solidarita. Člověk by se měl dívat na věci jím vlastněné jako nejen na své, ale v jistém pohledu také jako na společné. Na společné právě v tom smyslu , aby byly k užitku nejen jemu, ale k prospěchu i ostatním. Je třeba rozlišovat spravedlivé vlastnictví majetku a spravedlivé používání majetku!

Přikázání čtvrté :

Volit budeš své představitele jen ve svobodných volbách.

Již z nadpisu je patrné, že se setkáváme počtvrté v Obraně národa nad tzv. „přikázáními“, podle kterých v zásadě funguje současná liberální, či již dokonce postliberální demokracie. Předchozí přikázání se jmenovala : „Dodržovat budeš svobodu slova a projevu pro sebe a jiné“, „Řídit se budeš jen všemocnou ideologií volného trhu“, „Klanět se budeš soukromému vlastnictví a nebudeš mít jiné formy vlastnictví“. Pro připomenutí, předlohou pro tato přikázání mě byla a je kniha Karola Ondriaše nazvaná „Kecy a fakta o současné demokracii“.

Po nutném úvodu a připomenutí se dostáváme k samotnému dnešnímu tématu.

Nebude od věci říci si, kterými formami společensko – politického uspořádání lidstvo ve své historii prošlo. Rozepisovat se o Prvobytně pospolné společnosti asi nemá příliš smysl, protože se domnívám, že se jedná spíše o mýtus, než nějakou ucelenou formu „politického“ uspořádání společnosti. Pro naši úvahu mají smysl v podstatě čtyři formy vládnutí. Feudální společnost, Parlamentní demokracie, Diktatura – hnědá a rudá a v neposlední řadě také Korporativistický model společnosti. Zabývat se podrobně dnes tolik skloňovanou občanskou společností asi nemá příliš smysl, protože to je jeden z klonů Parlamentní demokracie.

Feudální společnost jako taková stála v základech alespoň zpočátku v absolutní formě na neomezené moci panovníka. Moc byla předávána rodově, na moci se svým způsobem podílely také další složky společnosti, jako třeba šlechta, duchovenstvo či cechy. Tato forma spočívala na jakémsi vyšším poslání panovníka, jemuž moc byla svěřena Bohem, ne lidmi. Z toho byla také odvozena jakási neomezenost moci a nemožnost stíhat panovníka za jeho činy. Po Francouzské revoluci můžeme pomalu spatřovat její postupnou dekadenci a upadání. Feudální moc je těsně spjata s náboženstvím. Jestliže toto pouto bylo narušeno, celá stavba se postupně drolí a rozpadá. Toto nám může simulovat dobře příklad Rakousko – Uherská monarchie, kde moc státu byla těsně spjata s mocí Církve. Jak nazvat dnes v Evropě ty tzv. monarchie, jež jsou v podstatě již parlamentními demokraciemi v pravém slova smyslu a moc panovníka je spíše jen symbolická? Jak pohlížet na královnu Alžbětu II., která si musí nechat své projevy pro poddané schvalovat ? Jako na loutku, směšnou figurku, nostalgií na minulost? Ode všeho asi trochu.

Parlamentní demokracie má být vládou většiny na základě principu politických stran, postavená na rovnosti všech lidí, jejich svobodě a svobodném rozvoji občanských a lidských sil každého jednotlivce. Jaká je skutečnost vidíme všichni sami. Také vidíme, že nikdy v minulosti se nic, co by se alespoň částečně tomuto modelu přiblížilo, nepodařilo vybudovat. Není to jen další slepá ulička třeba jako komunistický ráj? Je to nejvhodnější forma vládnutí? Na tuto a podobné otázky se pokusím nastínit odpověď v následujícím textu. Parlamentní demokracii nesmíme absolutizovat. Tato forma společensko-politického a státoprávního uspořádání má své nedostatky a meze. Především demokracie nespočívá jen na většinovémprincipu. Důležité je si uvědomit, že i většina se může mýlit. Velice proto záleží na těch, kdo mají v rukách informace a také náležité vzdělání, ve společnosti potom obecně záleží na hodnotách, jakými třeba je morálka, etika, tradice ad. Tam, kde tyto hodnoty ve společnosti scházejí nebo jsou různým způsobem pokroucené, hrozí vážné nebezpečí, že se z tzv. parlamentní demokracie stane jen prázdná forma, která je ideální formou pro diktát moci mediální, ekonomické a samozřejmě také politické. Sociální shoda, nebo spravedlnost je zaručena byrokratickým aparátem zaopatřovacího státu a vlastně vzniká jakási „vyšší forma“ parlamentní demokracie – jakási civilní společnost v tom špatném slova smyslu. Z občanů vzniká stádo mrtvých duší, jakoby bez zájmu čekajících, co s nimi bude. Je to společnost, která samojediná chce nahradit to, co může vyplynout z odpovědnosti, svobody, práva ale hlavně mravnosti občanů. V tomto spatřuji velké nebezpečí do budoucnosti, myslím totiž, že k něčemu takovému pomalu ale jistě směřujeme.

Diktatura, ať již ta nacionálně – socialistická, či třídně – socialistická snad nepotřebuje příliš komentáře. V jedné formě je nadřazenou skupinou etnikum, ve druhé společenská třída. V obou dochází k zásadnímu potlačení práv některých skupin obyvatelstva.

Korporativistický model společnosti funguje na základě korporací, neboli sdružení osob, které pojí společné povolání, zájmy, úkoly atd. Jednotlivé korporace potom vysílají své zástupce do vyšších celků, kde se tito zástupci podílejí na politické moci. Dá se říci, že v tomto systému nedochází, či by alespoň nemělo docházet k neplodnému politickému boji mezi jednotlivými skupinami, kterým nejde o získání moci, ale o získání konsensu mezi jednotlivými skupinami obyvatelstva napříč. Nedávno vyšel v tisku, tuším, že v Lidových novinách článek od profesora V. Klause, nazvaný „Hrozba korporativismu“. V mnoha ohledech byl zajímavý, ale mnohde nepřesný a hlavně v pravém slova smyslu zapadal do systému liberální parlamentní demokracie – byl totiž přísně stranicky politický.

Dennodenně se můžeme na každém kroku setkat s úvahami nad politickými otázkami. Každý si myslí, že jim rozumí. Jedná se ale o velký omyl. Mnohá rokování různých složek státní moci, která je složena ze zástupců politických stran, jsou tajná, takže se o nich občané – voliči jednoduše nedozví buď nikdy, nebo alespoň velmi pozdě. Jak potom ale poznat objektivní skutečnost, na základě které budu rozhodovat u voleb, snad na základě guláše či piva rozdávaného v předvolebních mítincích? Nebo se mám orientovat podle kravaty různých nejmenovaných politiků? Mohu racionálně posoudit kompetentnost jednotlivých politiků a kvalitu programu politických stran? Pro názornost – známý je příklad s řízením atomové elektrárny. Myslíte, že ta by mohla fungovat na základě parlamentní demokracie, která se projevuje „demokratickými“ volbami? Jak by se asi politické strany v takové elektrárně jmenovaly? Strana socialistického vysokého napětí, Občanská demokratická strana rozpadu atomu? Každá strana by měla svého předsedu, program jak řídit elektrárnu, možná, že by měla i stínové náměstky a vedoucí, co já vím? Na předvolebních mítincích by voličům vysvětlovali, jak ti druzí jsou špatní v řízení elektrárny, možná, že by je dokonce zahltili i odbornými výrazy. Lidé – laici by tomu ale nerozuměli, takže podle čeho by se asi rozhodovali? Co by ale bylo na takovýchto svobodných volbách zcela zásadní je to, že vliv na rozhodnutí jak řídit jadernou elektrárnu by měli lidé, kteří se v tom vůbec nevyznají, jako třeba já, a v menšině lidé – profesionální odborníci v řízení jaderné elektrárny. Hlas proti hlasu. Co rozhoduje? Jen a pouze počet, ne kvalita hlasu. Když aplikuji zásady parlamentní demokracie na řízení jaderné elektrárny, vyjde z toho, že ji může řídit prakticky každý, vlastně ten, kdo dokáže přesvědčit voliče. Ne vždy to bývá na základě odbornosti. Otázkou ale je : zvládne to?

Myslíte, že řízení společnosti je jednodušší než řízení jaderné elektrárny? Asi ne! Vliv na rozhodnutí, kdo bude řídit společnost  mají stejnou měrou lidé, kteří se v tom vůbec nevyznají, jako i odborníci. Výsledkem voleb tedy je , že volby vyhraje a stát potom řídí strana, kterou vybrali úplní političtí laici. Vyplývá z toho, že pokud se Straně venkova, zemědělců či důchodců podaří přesvědčit voliče, můžou řídit stát.

Co je ale zajímavé, je to, že pouze v době politické krize, nebo ohrožení státu se toto mění a stát v tu chvíli řídí odborníci. Je to jen dočasné, dokud se země nevyvede z krize. Samo to napovídá, že zemi z krize vyvedou pouze odborníci.

Zajímavě by vyzněla anketa zjišťující, proč ten který volič volil tu kterou stranu. Snad na základě odbornosti či jen pouhé sympatie?

Jestliže se má obsadit místo ředitele, vedoucích, obecně lidí, jež mají rozhodovací moc třeba právě v jaderné elektrárně, jak to probíhá? Na základě konkurzu. Odborníci vyhodnocují odborný program jednotlivých uchazečů a pak vydají odborné rozhodnutí. Nemohlo by to takto podobně fungovat také i v politice? Jak může vypadat hlasování o zákoně jakým je třeba zákon o jaderné bezpečnosti, když v parlamentu snad není jediný jaderný technik? Ano stát platí poslancům poradce, se kterými odborné problémy konzultují. Není to ale svým způsobem mrhání penězi, časem atd. A co když poradce není po ruce a poslanec musí narychlo rozhodnout?

V celé úvaze ještě nezazněla nezanedbatelná úloha médií. Výsledek voleb je ve velké míře ovlivněn totiž právě hromadnými sdělovacími prostředky. Politologie tvrdí, že média dokáží ovlivnit 4/5 voličů. Zač lze mít prostor v médiích? Pochopitelně za peníze. Mohu si ale za peníze koupit odbornost či odborníky? Ne, vždy to nejde. V podstatě politické představitele volí rukou voličů hromadné sdělovací prostředky.

Zajímavé je, že celý systém demokratických politických voleb funguje celkem bezpečně, protože konkrétní výsledky vládnoucí strany se dostaví až za několik let. Politici již budou buď v důchodu, nebo kdoví kde. Koho potom povolat k zodpovědnosti? Volební pokus je neodvolatelný, alespoň na určitou dobu.

Nedávno zaznělo v televizi zajímavé prohlášení již zmiňovaného profesora V. Klause. Ten tam popisoval svou vizi politiky a společnosti. Ve zkratce jde říci, že občan – laik – ne politik rozhoduje jen jednou za čas u voleb. Zbytek je na politicích. Proto občanská sdružení, která vesměs fungují na zájmovém principu, takže se dá předpokládat, že do problému vidí, do řízení společnosti nemají co mluvit.

Uctívání, klanění se „svobodným demokratickým volbám“ či „parlamentní demokracii“ je moderní obdobou víry a úcty lidí žijících v Egyptě za panování faraóna, který byl přece bůh. Dokážete si představit, co by se stalo, kdyby jeho rozhodnutí někdo zpochybnil, nebo napadnul? Zcela jistě by dlouho nežil. Dnes jestliže se někdo vyjádří kriticky k parlamentní demokracii a tzv. svobodným – neodborným volbám, je onálepkován za fašistu, nacistu atd. Jedna modla se nahradila druhou.

Myslíte, že někdy přijde doba, kdy bude i výběr politiků – lidí řídících společnost zodpovědný, profesionální a ne pouze demokratický?

Přikázání páté:

Pokládat budeš za civilizovaný svět jen ten, který se ti určí

Po páté se v Obraně národa setkáváme nad tzv. „Přikázáními“, ovšem ne od Boha, ale od mnoha samozvaných bohů, kterými chtějí řídit a řídí nás a tento svět. O tom, že tato „přikázání“ fungují, se můžeme přesvědčit dnes a denně okolo nás. Předchozí přikázání se jmenovala : „Dodržovat budeš svobodu slova a projevu pro sebe a jiné“, „Řídit se budeš jen všemocnou ideologií volného trhu“, „Klanět se budeš soukromému vlastnictví“ a „Volit budeš své představitele jen ve svobodných volbách“. Za předlohu pro tato přikázání mě byla kniha od slovenského autora Karola Ondriaše nazvaná „Kecy a fakta o současné demokracii“.

Dnešní samotné téma navozuje přímo tu situaci, kdy nám je v současnosti neustále předhazováno, že se přece musíme dostat do Evropy (zaměňováno s EU), pochopitelně té civilizované, jako kdybychom součástí té Evropy již dávno nebyli, ba naopak, nepomáhali evropskou civilizaci, či Evropu, budovat. Evidentní tedy je, že civilizovaný svět je pouze ten, který nám vládcové milostivě určí. Mnohdy si z projevů našich politiků, včetně pana prezidenta myslím, že jsme snad na úrovni nějakých domorodců v pralese a nejsme pokolením sv. Václava, sv. Vojtěcha, nebo sv. Anežky české. Přitom to byli právě oni, kteří evropskou civilizaci z velké části ve své době spoluvytvářeli.

Pokusme se ale uvažovat obyčejným selským rozumem. Který že ten svět je civilizovaný? Myslím, že lze předpokládat, že civilizovaný bude ten, kde se já chovám civilizovaně a naopak okolí zase ke mně. Civilizace je přitom hodnocena lépe, pokud dodržuje jisté prvky. Mohou jimi být :

• dodržování morálního kodexu; v našem evropském kontextu „Deset božích přikázání“
• dodržování zákonů a mezinárodních úmluv

• v civilizovaném světě bych neměl mít potřebu či pocit chtít zabít druhého člověka
• v civilizovaném světě by lidé neměli mít potřebu, nebo dokonce nutnost hledat štěstí, uklidnění v drogách, alkoholu apod. náhražkách

• v civilizovaném světě by pravděpodobnost, že mě někdo zabije, nebo psychicky ublíží měla být menší, než ve světě necivilizovaném

• v civilizovaném světě by lidé měli být šťastnější, než ve světě necivilizovaném
• v civilizovaném světě by měli být mé šance na naplnění osobních nebo rodinných tuh větší než ve světě necivilizovaném
• v civilizovaném světě bych měl mít menší starost o budoucnost své rodiny a sebe.

Jistě Vás napadnou ještě i další body, kterými se mají tyto dva světy, ten civilizovaný a ten necivilizovaný lišit.

Jak při hodnocení toho, co je a co není civilizované, bez zbytečných propagandistických bublin postupovat? Nejlépe podle transparentních údajů, které nám může dodat statistika. Samozřejmě, že je snazší získat údaje o výsledcích fotbalu, hercích, zpěvácích apod. než o statistice negativních jevů v „civilizovaném“ světě. Při popisu budu přibližně postupovat podle bodů, které jste si mohli přečíst výše.

Dodržování morálního kodexu; v našem evropském kontextu „Deset Božích přikázání. Tady ten tzv. civilizovaný svět, spíše by se hodilo říci liberální civilizaci mílovými kroky doháníme. Ale přece jen… EU podniká mnohé, včetně politického nátlaku, aby země v EU, co nejvíce liberalizovaly svůj přístup k vraždění nenarozených dětí, tedy potratům. Takové Irsko, či Řecko je dostatečně výmluvným příkladem. Zákon, ve kterém nás civilizovaná Evropa ještě předhání, je také zákon o eutanazii. Některé země EU jej již mají, mnohé se na jeho přijetí chystají. A co třeba takové registrované partnerství? Tato kreatura manželství již v mnoha vyspělých Evropských státech platí. Díky Bohu, naši poslanci ještě „vyspělé civilizaci“ odolali. Na jak dlouho to je ovšem jiná otázka. Jaký je postoj EU není třeba jistě příliš popisovat.

Dodržování zákonů a mezinárodních úmluv. Je jasné, že život států a národů je třeba jistým způsobem korigovat. K tomu právě slouží zákony a na mezinárodní úrovni úmluvy. Míra civilizace se potom dá také měřit dodržováním těchto úmluv. Zářným příkladem tohoto jsou Spojené státy americké. O tom, jak dodržovat mezinárodní úmluvy ať již vojenské, či pojednávající o lidských právech jsme se mohli přesvědčit při způsobu, kterým řešily konflikty ve Vietnamu, v Jugoslávii a konec konců i teď v Afghánistánu. Inu, civilizovanému světu je dovoleno ledasco…

V civilizovaném světě bych neměl mít potřebu či pocit chtít zabít druhého člověka. Zde se právě dostává ke slovu statistika. Která země, jež je pokládána za vysoce civilizovanou, se může pyšnit „zajímavými“ údaji o počtu vražd? No jistě, opět USA. Za jediný rok, tam za pomoci střelné zbraně ze světa je zprovozeno okolo 38 000 lidí. V celé korejské válce zahynulo přitom 33 651 amerických vojáků. Jistě otřesná čísla. Smutné přitom je, že padlí američtí vojáci, jsou uctívání jako hrdinové, na zavražděné Američany si málokdo kromě pozůstalých vzpomene. Zajímavé je, že když porovnáme USA a Českou a Slovenskou republiku, zjistíme, že ve Spojených státech je asi 3,3 krát více lidí zavražděno než v necivilizované České a Slovenské republice. S oblastí vražd je úzce spjat také počet lidí, kteří tráví svůj život ve vězení. I zde „civilizovaní“ oproti „barbarům“ vysoce vedou. V přepočtu na obyvatele je v USA 4x více lidí ve vězení než v České či Slovenské republice.

V civilizovaném světě by lidé neměli mít potřebu, nebo dokonce nutnost hledat štěstí, uklidnění v drogách, alkoholu apod. náhražkách. Významným ukazatelem morálního, kulturního a také sociálního systému, vypovídajícím o naplněnosti lidského života je drogová závislost. Pokud použiji USA a přepočet na obyvatele, dojdu k závratným číslům. V České republice by mělo být 730 000 alkoholiků a 390 000 životně závislých narkomanů. I zde máme do vysoké civilizovanosti dost daleko, i když s postupem demokratizace, či spíše liberalizace se i naše „čísla“ povážlivě zvyšují.

V civilizovaném světě by lidé měli být šťastnější, než ve světě necivilizovaném. Tady s nějakými statistickými čísly si příliš nepomůžeme. Štěstí jako takové se změřit dost dobře nedá. Myslím, že zde v této oblasti jsme již na „špici“ civilizace. Ale ani tady v počtu sebevražd, či depresí Spojené státy zdaleka nedosahujeme. Myslím, že pocit štěstí, uspokojení v protikladu k depresím má na „svědomí“ – svědomí. Každý člověk ve svém nitru má napevno zabudovaná jistá měřítka, kterými hodnotí, co je správné a co špatné. Jestliže civilizace bude pokračovat mílovými kroky jako dosud, člověk bude stále méně a méně šťastný, protože bude cítit, že věci kolem něho nejsou takové, jaké mají být.

V civilizovaném světě bych měl mít menší starost o budoucnost své rodiny a sebe. Na první pohled se může zdát, že mám na mysli pouze hmotné zabezpečení, ve kterém skutečně za tím takzvaným „civilizovaným“ světem ještě pokulháváme. Spíše než hmotnou oblast, mám na mysli oblast citovou, výchovy, morálky, ekologie a postoje k životu obecně. Tady lze spatřit, že pod vlivem všeobecného hmotařství a nastupujícího kultu New Age se „naše“ civilizace bez ohledu na hranice a státy, řítí k záhubě.

Napadá mne, proč nám naši humanisté a lidskoprávní experti výhody „civilizovaného“ světa dostatečně neukazují? Proč už dávno určili, který svět je civilizovaný, a který ne? Proč bychom už konečně nemohli přestat poslouchat moderní otrokáře v jejich hodnocení toho, jak jsme nedemokratičtí a necivilizovaní? Proč bychom už konečně nemohli sami začít uvažovat nad světem kolem nás a nad sebou samými? A na závěr, proč bychom nemohli uvažovat, jak si tu naši „necivilizovanost“ udržet i do budoucna?

Přikázání šesté:

Pokládat budeš za demokratický svět jen ten, který se ti určí

Již po šesté se setkáváme na stránkách Obrany národa nad tzv. „Přikázáními“, která se nám snaží vnutit ne nějaká nás přesahující síla, ale síla stejného rodu jako my – tedy člověk. Pravdou je, že přece jen se od nás v ledasčem liší, třeba ve své nezkrotné chuti a touze po ovládání, manipulaci a řízení. Naskýtá se tedy otázka, zda–li tyto tvory nazývat ještě homo – sapiens? To by ale bylo asi na delší rozpravu, která není cílem pro toto pojednání. Předchozí přikázání se jmenovala : 1) Dodržovat budeš svobodu slova a projevu pro sebe a jiné, 2) Řídit se budeš jen všemocnou ideologií volného trhu, 3) Klanět se budeš soukromému vlastnictví, 4) Volit budeš své představitele jen ve svobodných volbách a 5) Pokládat budeš za civilizovaný svět jen ten, který se Ti určí. Jestliže si tato „přikázání“ přečteme, musíme souhlasit s tím, že v našem současném politickém a občanském životě na nás dotírají ze všech stran. Lhostejno, zda je u moci „pravice“, nebo „levice“, jako v současnosti. Dá se dokonce říci, že i když byla u moci krajní levice – komunisté, tak i oni se těmito „přikázáními“ řídili. Touha mocných ovládat a řídit je zkrátka nepřekonatelná a už od dob Velké Francouzské revoluce má jistá pravidla. V drobnostech samozřejmě mohou být odlišná a v principu jsou stále stejná. Obvyklá poznámka na ukončení tohoto úvodu. Předlohou pro tato pojednání o Moderním Otroctví pro XXI. století  mě je kniha Karola Ondriaše pojmenovaná „Kecy a fakta o současné demokracii“.

„Pokládat budeš za demokratický svět jen ten, který se Ti určí“. Dá se říci, že toto můžeme zevšeobecnit i do tvaru : „Pokládat budeš za demokratické jen to, co se Ti určí“. Toto mne napadlo, když jsem do rubriky Aktuality zpracovával téma týkající se pana prezidenta Havla. Jak je možné, že Havel se a jemu blízcí ho označují za vzor demokrata, vzor demokratického chování, no zkrátka výkvět naší politiky a kladou jej co do důležitosti hned za „tatíčka“ Masaryka? Naproti tomu druzí, jako např. v aktualitách zmiňovaný zpěvák Yo – Yo bandu Richard Tesařík jej označuje za intrikána, nebo předseda Poslanecké sněmovny Václav Klaus za elitáře, který opovrhuje demokracií? Cožpak člověk, který se demokracií neustále zaštituje může být intrikán, či jí snad dokonce opovrhovat? To spolu dohromady nejde! Zde můžeme spatřovat první potvrzení dnešního přikázání. Za demokratické, či vzor demokracie máme pokládat toho, koho nám vládci, politici, významní lidé, mezi něž jistě patří i zpěváci, určí. Pro prostý lidský rozum zde příliš místa nezbývá. Pravdou ovšem je, že současného prezidenta za demokrata také nevyznávám, třeba už je proto, jak okázale „kašle“ na veřejné mínění. A veřejné mínění, to jsme my občané, tedy většina, která má vlastně udávat směr, kterým se politika a veřejný život povede. Prezident, vláda, parlament a senát jsou oficiálně pouze prodloužené ruce nás občanů. Typický příklad absolutisticky – monarchického chování páně prezidenta Havla jsou jeho pověstné nesmyslné milosti. Národ si o nich myslí své a on je přesto bude i nadále udělovat. Je toto snad demokratické? Jistě ne!

Snad nejmarkantnější příklad považování za demokracii toho, co nám současní mocní určí, jsou předchozí totality. Nacistická „demokracie“ ústy svého „Vůdce“ Adolfa Hitlera tvrdila, že „Bude vždy prvořadým úkolem národně socialistické vlády znovu a znovu zjišťovat, nakolik vláda zastupuje vůli národa. A v tomto smyslu jsme my divoši skutečně lepšími demokraty“. A jak sebe hodnotila socialistická demokracie? „Nejvyšší typ demokracie odpovídající socialistickému zřízení. Vláda pracujících, forma realizace historické úlohy dělnické třídy.Vedoucí silou rozvoje socialistické demokracie je  marxisticko – leninská strana, jež vede všechny státní a společenské organizace.“ Pro znázornění našeho přikázání bych asi těžko hledal lepšího názorného příkladu, než tuto definici socialistické demokracie. Stačí si přečíst jen větu : „Vláda pracujících, forma realizace historické úlohy dělnické třídy“ a už nám musí běhat mráz po zádech. Jestli se toto může z principu věci nazývat demokracií, tak skutečně nevím. Potvrzuje se, že za demokratické máme pokládat to, co se nám určí, tam se nám určila vláda pracujících a historická úloha dělnické třídy. Jindy se nám určí historická úloha „nějaké vyvolené rasy“ a co to může být příště? Korunou a zároveň potlačením principů demokracie je závěr popisu socialistické demokracie – Vedoucí silou rozvoje socialistické demokracie je  marxisticko – leninská strana, jež vede všechny státní a společenské organizace. Ještě že ve své úvodní řeči v parlamentu Gottwald neprohlásil, že „Jednoho dne zatočíme s Vámi demokraticky právě tak, jako demokraticky zatočili ruští bolševici s carem, s buržoazií a Kerenským.“ Slovo demokraticky jsme do textu vložil s kurzívou a pochopitelně jej Gottwald tehdy nepoužil. Odejděme ale od minulosti a zamysleme se nad tím, zda třeba taková pozitivní diskriminace je v principu demokratická, nebo se nám ji pouze za demokratickou snaží vnutit?

Pro náš další výklad vyjděme z předpokladu, že vzorem demokracie pro ostatní státy jsou Spojené státy americké. Málokdo asi neví, že prvním státem, ve kterém se započalo s praktikováním tzv. pozitivní diskriminace byly právě USA. Uplatnily ji vůči původnímu černošskému obyvatelstvu. Jedním z důvodů při zavádění pozitivní diskriminace v naší zemi je tvrzení, že takto se chovají vyspělé demokracie. My jí přece chceme být také, takže nezbývá nic jiného, než ji zavést taky. Všichni také asi známe příklady z právní praxe ve Spojených státech, jak tvrdě jsou postihováni zločinci, kteří spáchají kupř. vraždu. Trest smrti v některých státech unie není až tak neobvyklý. Logicky se proto naskýtá otázka, proč si také naše země nevezme i z tohoto příklad? Prý, že trest smrti odporuje lidským právům! V nejvyspělejší demokracii, že by porušovali lidská práva? Není to spíše tak, že poukážeme na demokracii pouze tam, kde se nám to hodí?

Jeden z důvodů, proč jsme vstupovali do vojenské organizace NATO byl poukaz, že tam jsou všechny demokratické státy. Je ovšem demokratické bombardovat Jugoslávii i bez souhlasu OSN, či bomby házet z takové výšky, která odporuje mezinárodním vojenským dohodám? Je demokratický postup, který zvolilo Turecko (člen NATO) při řešení kurdské otázky? V roce 1997 Turecko proti kurdské menšině použilo vojáky, tanky, letectvo. Když Kurdové utekli z Turecka do Kurdistánu v oblasti severního Iráku, tak dokonce i tam je až do hloubky 100 km pronásledovali! Skutečný vzor demokracie!

Myslím, že co se týče příkladů, tak že je jich dostatek, samozřejmě by se dalo rozepsat o Vietnamu, Kambodži, Panamě a konec konců k některým aspektům v boji proti terorismu. Opět se lze odkázat na stávající aktuality v Obraně národa, kde veskrze „demokratický“ postoj při vyšetřování USA prokázali. A poslední poznámka z vyspělé demokracie, opět z USA. Právě tam chtějí zavést výrobu mikročipů, které budou hlídat pohyb a pozice nositelů. Také jistě vzor demokratičnosti.

Plného uznání naší demokratičnosti se nám dostane asi tehdy, až plně přijmeme toto šesté přikázání zcela za své.

Přikázání sedmé:

Odsuzovat budeš lidi, jejichž myšlenky nejsou v souladu se současnou přijatou agendou.

Po sedmé se setkáváme na stránkách Obrany národa nad tzv. „Přikázáními“, která se nám snaží vštěpit do hlavy a našeho podvědomí vládnoucí síla, dnes se dá říci, přímo ďábelská, která se v jednotlivých maličkostech v různých státech liší, ale ve své podstatě je globální a všeobsahující.

Z předchozích „přikázání“, zdá se, začíná stále více nabývat na významu to šesté – Pokládat budeš za demokratický svět jen ten, který se Ti určí. Z praktického hlediska ovládání skutečně není podstatné, zda je u moci pravicová, či levicová síla. Bohužel je asi geneticky naprogramována jakási touha v politicích po manipulaci a ovládání mas, dokonce se snahou aby za to vládcové byli ještě chváleni. Minule jsem psal, že tato touha je znatelná již od dob Velké Francouzské revoluce. Obávám se ale, že své mínění budu muset poopravit, a napsat, že v podstatě v každé době „lidé u kormidla“ touží po stejném. Jistý stupňující vývoj ale přesto patrný je, domnívám se, že s odpadem společnosti od křesťanství, alespoň zde v Evropě, je to zvláště patrné. Mám za to, že jsou skutečně pravdivá slova od papeže Jana Pavla II., který křesťanství označuje za kořeny evropské civilizace. Co se stane, když se kořeny vyrvou, či strom vykoření, je patrné a důsledky toho zažívá Evropa a my s ní na vlastní kůži. Říci ovšem nějaký jednoduchý recept na nápravu asi nejde. Obvyklá poznámka na ukončení tohoto krátkého úvodu. Předlohou pro tato pojednání o Moderním Otroctví pro XXI. století  mě je kniha Karola Ondriaše příznačně pojmenovaná „Kecy a fakta o současné demokracii“.

Nyní se tedy můžeme již plně věnovat dnešnímu tématu : „Odsuzovat budeš lidi, jejichž myšlenky nejsou v souladu se současnou přijatou agendou“. Na rozdíl od Karola Ondriaše bych se nebál místo slova „agenda“ použít slovo „propaganda“. To, co dnes a denně kolem nás zuří, je skutečná propaganda, za kterou by se nemuseli stydět ani největší propagandisté XX. století.

V každé době a historické epoše byly potlačovány ty myšlenky, které se zdály příliš revoluční, kacířské, moderní a já nevím jaké ještě. Jestliže se vrátíme před křesťanství a na počátek křesťanské epochy Evropy, vidíme, že ve své době bylo naprosto zřejmým jevem otrokářství, vlastnění otroků. Kolik století trvalo křesťanské morálce, než se jí podařilo pouta otroctví zlomit! Myslíte si, že myšlenka rovnosti lidských bytostí byla v té době přijímána s nadšením? Jistě ne, jistě byla odsuzována a potlačována všemi možnými prostředky, ale přece se jí nepodařilo na vždy spoutat a potlačit.

V době středověké Evropy zase byla zcela běžná a obecně přijímaná představa nevolnictví. Dá se říci, že to byla jakási změkčilá forma otrokářství. Poddaní se nemohli stěhovat libovolně z místa na místo, z vesnice do vesnice, byli pevně zakořeněni do místa kde se narodili a do společenské třídy, ve které se narodili. Jestliže by i nějaký vlastník panství (jako, že takoví byli) navrhl, aby se jeho poddaní svobodně stěhovali z místa na místo, tak byl zcela logicky takový návrh z jeho společenského okolí zavrhnut. Neuplynulo mnoho století a dnes se již nikdo nepozastavuje nad tím, že se lidé stěhují. Samozřejmě to předpokládá jisté podmínky, ale ty jsou momentálně nepodstatné.

Je zarážející, jak vládnoucí vrstva vždy odsoudí lidi, či spíše myšlenky, které předběhnou dobu o několik století. Známým příkladem člověka, který byl za své myšlenky odsouzen je Sokrates. Filosof, který žil okolo roku 470 – 399 před naším letopočtem a v mnohém je nedostižný i dnes. Nutno také podotknout, že na jeho myšlenky navázala a rozpracovala je pozdější evropská filosofická škola. Sokrates hlásal mezi jiným logiku myšlení a svobodu myšlenek nezávislých na jiných názorech. Z tyto a podobné názory byl označen za jakéhosi extremistu a odsouzen. V roce 399 před n. l. byl obviněn, že učí neúctě k starším, kazí mládež a hlásá náboženské bludy. Byl odsouzen a ve vězení vypil otrávený nápoj. Jeho myšlenky jej ovšem přežily a dá se říci, že na nich stojí naše současné svobodné poznání.

Typickým příkladem, pokud to vezmu z nenáboženského hlediska, je také postava Ježíše z Nazareta. Když si vezmeme Nový zákon a přečteme si některé jeho kapitoly, jistě oceníme hluboké myšlenky týkající se základů lidskosti. Není se proto co divit, že jej vlastní židovský národ zavrhl a odsoudil prostřednictvím Římanů k smrti ukřižování. Byli to právě také židovští náboženští představitelé, které Ježíš veřejně pranýřoval a vyzýval k nápravě. Bylo třeba více než 300 let, než lidstvo dospělo na takovou úroveň, kdy bylo ochotno jeho myšlenky akceptovat.

Samozřejmě seznam takovýchto podobných lidí by byl téměř nekonečný a asi pro příklad není třeba dále pokračovat. Většina z těchto lidí byla za takovéto názory odsouzena a potrestána představiteli vládnoucí třídy. V každé době zkrátka žili lidé, kteří předběhli svou dobu a pro vládce byli nepřijatelní, protože ohrožovali jejich mocenské pozice. Pravdou ovšem zůstává, že myšlenky a v nich tito lidé přežili, a naopak lidé, kteří je potírali jsou již dávno obráceni v prach a mnohdy ani nevíme, že vůbec existovali. Vzpomene si někdo za 200 let na nějakého Miloše Zemana? Samozřejmě bych mohl jmenovat celou škálu takovýchto „bezvýznamných“ politiků, ale je to asi zbytečné. Jsou odsouzeni do toho klasického propadliště dějin. Naopak myšlenky, proti kterým bojovali nakonec zvítězí a projeví svou životaschopnost a energii. Komplikované v dnešní době je i to, že myšlenky, které jsou vpravdě pokrokové, mnohdy zanikají v té přemíře sterilních a pochlebovačných informací, kterými jsme neustále zásobeni a krmeni.

Proto si je třeba obzvláště všímat těch myšlenek, které jsou mocnými dnes zatracovány a ostře odmítány, protože i to může svědčit o jejich budoucnosti a naději, kterou přinášejí. Možná, že některé z nich jsou mnohem efektivnější, než ty bezduché myšlenky lidí přitakávajících současnému vývoji. Škoda jen, že nemůžeme zjistit, které dnes odsuzované názory, myšlenky a pravdy o našem bytí bude lidstvo za několik století brát jako naprostou samozřejmost. Mohu se to jen na základě logické úvahy domnívat. V každé době platí, že názory a pravdy, které překročily dobu, jsou nebezpečné pro Moderní otrokáře XXI. století. Právě proto nás také nutí dodržovat přikázání : „ Odsuzovat budeš lidi, jejichž myšlenky nejsou v souladu se současnou přijatou propagandou.“

Přikázání osmé:

Klanět se budeš image a iluzím, a ne realitě.

Vážení přátelé, již po osmé se spolu setkáváme na stránkách Obrany národa nad „přikázáními“, ne božími, či církevními, ale spíše politickými, která mají umožňovat lepší vládnutí, ovládání a manipulaci „poddaných“, kteří se vznosně nazývají občané. Pro nové čtenáře jinak obvyklá poznámka na úvod – osnovu jednotlivých přikázání jsem použil z knihy Karola Ondriaše, nazvané Kecy a fakta o tzv. demokracii.

Minulé „přikázání“, které neslo název „Odsuzovat budeš lidi, jejichž myšlenky nejsou v souladu se současnou přijatou agendou“ s osmým „Klanět se budeš image a iluzím, a ne realitě“, vzájemně úzce souvisí, protože je logické, že ten, kdo vybočuje z řady a „myslí“ jinak, než chtějí „vládcové“ se také nebude klanět modlám dnešní „demokracie“ (pro bdělé cenzory jen chci zdůraznit, že kouzelné zaklínací slůvko – demokracie je v uvozovkách!). O jaké modly se přitom jedná si můžete doplnit sami. V tuto chvíli uvedu pouze dvě – lidská práva a vstup do EU. Za lidskými právy, tímto díky vládnoucí klice zcela vypšklým souslovím, si přitom „oni“ – Ti moderní otrokáři XXI. století, představují přece jen něco jiného, než ve skutečnosti jsou. Přitom v zásadě se dá říci, že to, co lidstvo mělo v sobě zakódováno od nepaměti díky přirozenému zákonu – pravidla morálky a etiky, se nahradila tímto souslovím, doplnila a náležitě vyprázdnila. Proto ty vojenské zločiny, které se dnes ve vojenských agresích páší, pochopitelně  „tou hodnou stranou“, jsou maskovány do hávu „ochrany lidských práv“. Všichni jsme mohli vidět, jak radostně a nadšeně si užívají Afghánci nabytých lidských práv – třeba tím, jak stojí fronty na mobilní telefony.

Vstup do EU – toť kapitola sama o sobě. Tisíckrát nám politici a novináři zopakují, že musíme vstoupit do Evropy, že snad nakonec uvěřím tomu, že žijeme kdesi v Asii, jakési banánové republice. EU – to je jedna velká iluze a do rajské reality má pěkně daleko.

Image se nám nabízí místo reality a naším úsudkem z toho pak je – iluze. Více než kam jinam se zde hodí slova Oliviera Toscaniho : „Reklama (Image) je navoněná zdechlina“. Přitom image a iluze jsou staré jako svět sám. Z biologie víme, že tyto prostředky používají snad všechny biologické druhy, vesměs v boji proti jiným druhům. Výjimkou je zde člověk, který to, jako i jiné věci, dovedl k dokonalosti. Vytváří totiž image a iluze pro svůj vlastní druh – lidstvo.

Všude kolem nás je dostatek příkladů, kdy člověk vytváří image. Bylo to tak vždy v historii a jak se zdá, bude to do konce věků. Image vytvářeli kmenoví vládcové, králové, císařové a další hodnostáři. Pozůstatků a dokladů na ně máme dostatek. A jak to vypadá dnes? Luxusní auta, blikající neony, odporně brakové televizní seriály apod.! Není to jedno velké image? Cožpak takhle vypadá realita? Samozřejmě, že ne. Pomocí těchto prostředků se vytváří jakási iluze víry, iluze nadřazenosti a podřízenosti.

Součástí moderního otroctví XXI. století je už ale i vytváření iluze dobra a zla, spravedlnosti a nespravedlnosti, demokracie a nedemokracie – totality s obvyklými strašáky fašismu a nacismu. Přitom tento postmoderní věk, ve kterém žijeme, se navíc vyznačuje ještě tím, že lež vydává za pravdu, zlo za dobro, nespravedlnost za spravedlnost apod. Se slůvkem pravda, se vskutku podivně žongluje. S postupným uplatňováním zcestného filosofického principu nazývaného relativismem dochází k tomu, že nám je k věření předkládáno, že existuje více pravd, že myslet si, že je jen jedna, je vlastně výrazem nesnášenlivosti, fundamentalismu apod. Pak už je jen krůček k tomu, aby došlo k nahrazení pravdy lží a lež byla označena za jiný pohled na věc, a ten pochopitelně pravdivý. Jsem přesvědčen, že v konečném důsledku bude vývoj takový, že tato lež bude nakonec vydávána za jedinou pravdu. V tomto pro mnohé žonglování se slovíčky nám můžou posloužit názorným příkladem – zednáři. Pravda se dnes vydává za nepoznatelnou a nerozeznatelnou. Přitom popírání poznatelnosti pravdy vede důsledně k cílevědomé manipulaci s člověkem. Pokud totiž neexistují žádná objektivní, ale jen samá subjektivní měřítka, pak neexistuje nakonec ani žádná kritika a tak se ani není možné bránit proti totalitním nárokům těch, kteří jsou u moci a ostatní utlačují.

Nepřáteli, o kterých bych také rád v krátkosti, přestože by si zasloužili podstatně více prostoru, pojednal, jsou pro moderní otrokáře XXI. století vlastenectví, historie, náboženství a paměť národa. Proč vlastenectví, je nasnadě. Vlastenectví je v lepším případě vydáváno za cosi přežitého, jakýsi anachronismus. V horším případě za nesnášenlivost, šovinismus, či cosi rasistického. Vlastenectví pěstuje v člověku pocit odpovědnosti vůči národu jako celku, což se motrokářům nemůže hodit do jejich plánů. Historie zase připomíná činy a skutky předků, což také narušuje maximální závislost na pěstované iluzi. Náboženství je snad největším nepřítelem, protože odkazuje člověka na cosi převyšujícího, mimo – zemského, a ještě k tomu s apelem na morálku, etiku a podobné „starožitnosti“. Navíc náboženství a filosofie vycházející z něj nedává prostor pro nějaké relativizování, což se už vůbec nemůže hodit. Paměť národa úzce souvisí s historií, ale v lecčems se liší. Proto jedním z prvních kroků při snaze o likvidaci národa je vymazání jeho paměti. Pokud se mocným povede zničit jeho knihy, jeho kulturu, jeho historii, pak už jen zbývá napsat nové knihy, vyrobit novou kulturu, vydat novou historii, což se konec konců již děje. Národ pak brzy začne zapomínat na to, čím byl a čím má být. Svět, ten na to zapomene ještě rychleji. Národ nemůže dlouhodobě přežít pustinu organizovaného zapomínání.

Je asi zbytečné popisovat, že vytváření image a iluzí není zadarmo, ba naopak je velmi nákladné.  Ti, kdo dnes vládnou, mají s lecčíms problémy, ale s čím problém nemají, tak to jsou právě peníze – těch totiž mají dostatek. Proč? Již v úvodních přikázáních jsem popisoval jejich vazby na vlastnění a ovládání globálního hospodářského světa. A stejně to navíc v důsledku zaplatíme my! Toto se týká hlavně reklamy, ale nejen jí. Stereotyp v rozhodování se přelévá z oblasti do oblasti, zkrátka princip fungování je stejný a neplatí proto jen pro oblast reklamy výrobkové. Účinek image v ideologii je podstatně silnější, než vlastní poznání objektivních vlastností a zákonů – reality. Tak jako jde úspěšně prodat výrobek – zmetek díky vhodné reklamě, jde díky vhodné reklamě prodat také ideologii – nemenší zmetek. Navíc existují ještě prostředky, jak víru v image u lidí náležitě pěstovat a rozvíjet. A tak nás ženou, jednou nahoru, podruhé dolů; jednou do stáda, podruhé ze stáda; jednou na dojení, podruhé na porážku; zkrátka jak se jim to v tu chvíli hodí.

O tom, že principy pěstování image v reklamě fungují, nás mohou přesvědčit exaktní vědy. Mnoho lidí je pod silným vlivem reklamy. Díky reklamě se zvýší prodej výrobku několikanásobně. Stalin spolu s Hitlerem mohou jen blednout závistí nad tím, jak tabákové koncerny dokáží v souladu s demokracií a dodržováním lidských práv zabít 25 milionů lidí ročně a přitom všem ještě vykazovat čistý zisk. V „demokracii“ – v jakémsi království vytunelovaných mozků, ve kterém žijeme, je pro tabákové firmy snadné nás přesvědčit, že zabíjení lidí kouřením je legální, protože se děje v rámci demokracie. Již dnes se ukazuje, že víru v Boha, ve zdravý rozum, v realitu, úspěšně nahrazuje víra v image – reklamu. Tak jako lidstvo obdivovalo a mnohde ještě obdivuje a klaní se šamanům a kouzelníkům, tak dnes se klaní reklamě. Majitel televizního kanálu, který určuje, jaká reklama kdy a v jakém množství „poběží“, má proto minimálně srovnatelnou moc jako ten šaman v primitivních kulturách.

Jestliže mnoho lidí propadne reklamě v oblasti výrobků, je jasné, že podobně mohou lidé propadnout reklamě i v jiné oblasti, v oblasti ideologie. Propaganda vychovává lidi mentálně závislé na propagandě a slaví opakující se, později samogenerující se úspěch. Reklama vychovává lidi klanět se a s úctou pohlížet na ty, kdo mají mnoho peněz (to, že mají málo nebo žádnou morálku, přece není rozhodující!), klanět se vojevůdci, který zničil nepřítele na padrť, válečného zločince ctít jako nositele svobody a demokracie. To, že tito lidé jsou jen mentální ubožáci, v iluzi, kterou v nás propaganda vypěstovala, vidět není.

Výsledek působení reklam – propagandy je vidět všude kolem nás. Lidé žijí tak, jak jim to reklama, či spíše lidé stojící za reklamou určí. Takto ovlivnění lidé mají názory, sny, tužby a cíle v životě takové, jak je vyprofiluje propaganda. Takováto propaganda vypěstovala, spíše by se hodilo říci, degenerovala člověka rozumného na ovci, pro kterou je výhodnější se nechat hnát, než samostatně a svobodně uvažovat. Vůle po svobodě se poznenáhlu mění na vůli po stádu.

Jak nepodlehnout v životě iluzi? Kriticky se dívat kolem sebe, posuzovat svět kolem sebe (realitu) rozumem a ne předem danými klišé, odmítat se klanět image a nedat si vzít svobodu, ta je totiž největším trámem v oku moderním otrokářům. Pokud toto jako lidstvo nedokážeme získávají na platnosti slova proroka Izajáše : „Právo je úplně potlačeno, spravedlnost stojí někde v dáli, pravda klopýtá po náměstí, a co je správné, nemůže vstoupit.“ (Iz. 59, 14)

Přikázání deváté:

Platit budeš pravidelně desátek jen nám a nikomu jinému

Už po deváté se společně setkáváme na stránkách Obrany národa nad tzv. „přikázáními“, kterými nás řídí a ovládají moderní otrokáři XXI. století. Pokud jste bedlivě sledovali všechna přikázání, která jsem až doposud popsal, jistě jste také došli k názoru, že tito „otrokáři“ si v ničem nezadají s předchozími utiskovateli, ať již starověkými, nebo novověkými, vládci těch mnohých ismů, která lidstvo svazovala a pohříchu s nástupem novověku a moderní doby ještě ve větší míře svazuje.

Přikázání se postupně stupňují a nabývají na intenzitě. Je jasné, že to tzv. dodržování zákonů, či také placení desátku – daní, platí pouze pro „otroky“, nikoli pro „otrokáře“. Příkladů, že toto platí, najdete kolem sebe dostatek. Půjčkami v bankách počínaje, přes placení daní jistých podnikatelů a třeba placeních pokut konče. Zvláště kuriózní situace je u podniků v držení státu anebo velkých akciových společností. Zářný příklad ČD – dlouhodobě neplatí dodavatelům, mají problémy s placením zdravotních a sociálních daní svých zaměstnanců – a stát se postaral. Lecjaký „malý“ podnikatel by na podobné praktiky brzo „dojel“.

Jistě není bez zajímavosti podívat se, jakou roli v současném ekonomickém systému a to nejen daní, hraje tzv. Světová banka. Myslím, že není jen mým dojmem, že Světová banka se velkou měrou podílí na devastaci ekonomik, ničení životního prostředí a konečně utiskování lidí.

Na samotném principu vybírání daní, není konec konců nic špatného, lidé jej zažívali v různých podobách vždy. Starověk, potažmo civilizace vůbec, se začal konstituovat právě na principu vybírání a shromažďování naturálií, později povinných dávek – daní. Tyto daně byly potřebné pro obživu jistých nevýrobních vrstev, jako třeba úřednického aparátu, správců území, vladařů, písařů apod. Historikové dokonce tvrdí, že vznik písma je spjat právě s požadavkem zaznamenávání daní od obyvatel. Až později začalo písmo sloužit i k jiným účelům, než jen k evidenci odvodů. Buď jak buď, výhody písma pro lepší ovládání poddaných je mnoho a jsou snadno odhalitelné. S postupem doby dojdeme jistě k modernějším metodám, jakými může třeba být používání mikročipů, pod kontrolou kterých nebude úniku. Vizi takového světa, nám popisuje i Bible ve Zjevení svatého Jana. Pokusy na tomto poli již delší dobu probíhají, více se o tomto tématu můžete dozvědět třeba z knihy „Totalitní světovláda“ od Martina Herzána. Obhajoby, proč používat takovéto totalitní praktiky, se můžeme dočkat i z důvodu boje proti terorismu, kterým se dnes zastírá kde co. Ale to je již asi poněkud jiná kapitola.

Jak složitým se ukazuje stanovení výše „desátku“, můžeme vidět i na podobném principu – při schvalování státního rozpočtu. Kdyby bylo po socialistech, daně by se zvyšovaly o sto šest a přerozdělovalo se jedna báseň! Jak jsem již řekl, stanovení výše daní není jednoduchou záležitostí ani pro stranu „otrokářů“, ani ze strany „otroků“.

Oč jednodušší, to bylo za feudalismu, kdy panovník, vědom si své zodpovědnosti před Bohem a poddanými při stanovení daní, bral ohled na to, aby výše desátku nenarušila život a práci poddaných, o smysluplném využití prostředků nemluvě. Když feudál zjistil, že daň je příliš vysoká, velikost daní jednoduše snížil. Nebylo třeba dohadovat se s parlamentem, nebo senátem, pocit zodpovědnosti na rozdíl od politického kalkulu zvítězil.

Všichni jsme nedávno viděli, jak vládnoucí koalice „zkoušela“ zvýšit daňové zatížení obyvatelstva s poukazem na povodně. Díky Haně Marvanové nesmyslné úpravy neprošly. Poté následoval doslova hon na čarodějnici a politické intrikaření slavilo vrchol. Co na tom, že ústava ukládá poslanci hlasovat dle svého svědomí? Cožpak v dnešním způsobu vládnutí a ve společnosti vůbec slovo svědomí něco znamená?

O potřebě daní samozřejmě nikdo nepochybuje. Ale ruku na srdce, jsou naše vybrané peníze investovány rozumně? Co říci na opakující se nákupy drahých aut a následný odprodej za pakatel starých z ministerstev, či nákup plasmové obrazovky do Senátu? To je jedna strana mince. Druhá nám ukazuje na nedostatek peněz na důchody, na zdravotnictví, školství apod. Asi každý z nás zná situaci z úřadů a ochotu úředníků. Uvědomuje si státní správa, že žije z našich daní? Asi příliš ne, jinak by jejich přístup musel být zcela jiný. Přitom je právě na nás, abychom jim to, že žijí z našich peněz, důrazně připomínali.

Humorně také působí neustálé poukazování na Evropskou unii a její daňové zatížení. Proč zvýšit daň na cigarety, alkohol a pohonné hmoty? No přece v Evropské unii daně na tyto položky mají vyšší! Díky Bohu za takovouto propagaci Evropské unie! Konec konců také placení byrokratického aparátu v Bruselu něco stojí…

Bylo by dobré se pár slovy pozastavit nad již zmiňovanou Světovou bankou. Dá se bez nadsázky říci, že kam Světová banka vstoupila, tam tráva sto let neroste. Ať již to jsou rozvojové země s typickým představitelem Argentinou, nebo Polsko a částečně i Česká republika.

U dalšího čísla Obrany národa, přikázání desátého se s Vámi těším na shledanou

Přikázání desáté:

Nebudeš se nikdy ptát: Quo Vadis, Homo Sapiens Sapiens?

Vítám Vás u desátého, předposledního dílu Moderního otroctví. Pokud jste tento seriál pozorně sledovali, jistě jste zaznamenali postupnou gradaci, chcete – li stupňování přikázání. Proto je logické, že jsme dospěli k tomuto přikázání, které zapovídá otázky tohoto typu, tedy po směřování člověka v jistém filosofickém smyslu. Co již může být pro Moderní otrokáře XXI. století nebezpečnější, než rozumně myslící člověk, uvažující nad bytím a směřováním své existence? Jestliže se podíváte pozorně kolem sebe, jistě si povšimnete, že otázky po smyslu, směřování a cíli, se jaksi nenosí.

Než se samotným tématem začnu podrobněji zabývat, zkusme si odpovědět na otázku, kdo je to vlastně člověk? Na takovéto, dá se říci, na první pohled jednoduché otázky není vůbec lehká odpověď. Jak to už tak bývá, v dějinách, zvláště filosofové definují tuto bytost, tedy nás, rozdílně. Každý z nich vkládá do definice svůj náhled a filosofický či náboženský postoj. Kupř. Aristoteles říká : živočich společenský, sv. Augustin :živočich rozumný a smrtelný, Pascal: třtina, ale třtina myslící, Kant: živočich, který se může zdokonalovat, Nietzsche: nemocné zvíře – nezvíře – nadzvíře, Freud: potlačovatel pudů, Hartmann: bytost od sebe samé ohrožená. Všechny tyto definice jsou celkem jednostranné, nevystihují člověka v jeho celosti. Nutno ovšem podotknout, že definice Hartmanna (bytost od sebe samé ohrožená) je zvláště aktuální pro dnešní chaotickou dobu.

Základní rozdíl, který odlišuje člověka od zvířete, spočívá v tom, že zvíře jedná pomocí pudů a člověk jedná účelně. Zde je již vidět protiklad v dnešní postmoderní společnosti, která zachvátila téměř celý svět, protože je snaha člověka snížit z jeho výšin člověka na úroveň zvířete. Chce se, aby člověk začal jednat podle pudů a nejednal na základě účelné rozvahy. Přitom právě a jen člověk stojí nad přírodou a má možnost vystoupit nad řád nutnosti a chovat se svobodně. Třemi důležitými věcmi člověk převyšuje a vymaňuje se ze zástupu zvířat. Jsou to: schopnost pozorovat svět, schopnost pozorovat sebe, a jen člověk má možnost tvořit pojmy. Nemíním se zde zabývat vývojovou otázkou, protože to by bylo na samotný článek. Pokud ale bez emocí a předsudků budeme uvažovat a pohlížet na sebe, zjistíme, že zabsolutizovaná vývojová nauka je nesmysl. Je třeba i zajímavé se podívat, kdy byla „objevena“, tedy v které době, a co je v podstatě jejím cílem. Osobně spatřuji její cíl v násilném včlenění člověka do skupiny zvířat s jejich nižším postavením.

Od postupného vývoje člověka, jak nám jej předkládá vývojová nauka, je již jen krůček ke klonování lidí, nebo vytvoření kyborgů. Obojí v minulosti znělo jako sci-fi, dnes se ukazuje, že to již tak vzdálené od nás není. Myslíte si, že takto zdokonalený „člověk“ bude také naprogramován tak, aby se ptal po smyslu své existence a svém směřování? Není právě toto ideální představa Motrokáře, jak má vypadat „člověk“? Nenechme se zmást dočasným zákonným zákazem klonování, či technickou nevyspělostí při umělém vytvoření člověko-robota. Obojí je jen otázkou času.

V naší lidské historii přežila, zmutovala a zbytněla skupina lidí, která se řídí zásadou : Musíme být stále ve střehu a využít každou šanci mít více. Jestliže to neuděláme my, udělá to někdo jiný a my můžeme z toho mít jen problémy, které sníží naší šanci na přežití a reprodukční schopnost. Zdá se, že tato zásada se již natrvalo usídlila v našem genetickém kódu. Je spousta příkladů, které ukazují, že když někdo zjistil, že je silnější, ihned využil tuto situaci a začal využívat slabšího. Stěžejní otázka zní, kde je limit této naší touhy? Jsem přesvědčen, že touha lidí vlastnit něco a stále více, ovládat a mít moc nad něčím, nebyla do nás od Stvořitele vložena. Naopak byla do nás vložena touha hledat něco nového, získávat nové zkušenosti a znalosti.

Motroctví je produktem odpadu člověka od náboženství. Snažíme se získat maximální moc, abychom žili bezpečněji a pohodlněji. Proto útlak a vykořisťování jsou stálými průvodci moderní doby. Jestliže se člověk bude řídit těmito a podobnými zákony, je schopný vyhubit sám sebe. Pokrok nám nikdo negarantuje, a jen když budeme moudří, můžeme pozitivní vývoj garantovat sami. Když nebudeme schopni pochopit náš svět, když nebudeme schopni pochopit sami sebe a zodpovědět si otázku po našem směřování, jsme ztraceni. O tom, zda lidský život bude existovat na naší planetě, rozhodujeme i my! V naprostém rozporu s těmito názory je propaganda Motrokářů. Mistrně dokáží využívat toho, že lidé všeobecně preferují iluzi před realitou, i přesto, že iluze mnohdy vede k tragickým následkům. Přitom, co jiného nám dnes televize, média a konec konců i politici předkládají, než iluzi?

Na počátku bylo Adamu a Evě zakázáno trhat a jíst ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého, což mělo člověka ochránit právě před těmito zmatky. Když dnes v těchto zmatcích jsme a žijeme, motrokáři nemohou potřebovat takové otázky jako třeba : Quo Vadis, Homo sapiens sapiens?

U dalšího, posledního dílu seriálu se s Vámi těším na shledanou.

Přikázání jedenácté:

Budeš ctít a dodržovat těchto jedenáct přikázání moderních otroků bez toho, aby sis to uvědomoval.

Vážení čtenáři, právě se pouštíte do čtení posledního dílu seriálu, se kterým jste se mohli na stránkách Obrany národa setkat již desetkrát. Jako vždy, i teď, připomenu o čem bylo minulé „přikázání“. Desáté přikázání novodobých otrokářů – motrokářů nám zapovídalo otázky, které se ptaly na směřování a cíle člověka. Takovéto otázky totiž mohou narušit ještě stále ne dost pevnou neoliberalisticko – modernistickou stavbu jejich – našeho světonázoru. Světonázoru, který jako za jedinou hodnotu považuje peníze a moc. Skrze tyto „hodnoty“ byla také vytvořena tato dnešní konzumní společnost. Můžeme si být jisti, že na tomto základu probíhá dnes každý proces ve společnosti. Peníze a moc se staly postupně hodnotou všech věcí, hodnotou, která se ustavila pro pár vyvolených, kteří ji dokáží mistrně využívat. Krásná slova o lidských právech, humanitě, boji proti terorismu, demokracii atd. atd. jsou jen zástěrky, za kterými se má skrýt skutečná snaha a touha po ovládnutí.

Pravdou je, téměř celou lidskou společností se vine jako červená nit, že lidé většinou zákony společnosti přijímali tak, jak byly stanoveny a mnohdy je ani nenapadlo, že by tomu mohlo být jinak. Ty výjimky, které se dokázaly proti zákonům své doby vzbouřit, na to většinou doplatily a občas se za to dostaly do historie, či čítanek, tedy alespoň v lepším případě. Většina ale žila svůj obyčejný lidský život v podřízenosti, nebo i nadřízenosti, bez pochyb, že by to mohlo být jiné, neptali se, jestli je to přirozené, nebo spravedlivé. Lidé zvláště v dnešní době, žijí svůj život jako by po útržcích a nejsou s to jej spojit v celek, aby jim dal nějaký smysluplný výsledek. Tento relativistický stav je vytvářen mezi lidmi a vpravdě lidské hodnoty, k nimž dospívali celá tisíciletí, všechno kladné a pozitivní je zpochybňováno a vyvraceno z kořenů. Počátek tohoto stavu je možné pozorovat asi tak od poloviny 19. století, kdy dochází poprvé k jevu, který bych nazval – pokušení k reálnému materialismu.

Existuje jediná možnost. Buď si lidstvo zvolí a dokáže vytvořit novou společnost, nebo si probíhající vývoj nové společnosti vybere a zničí jej. Člověk sice byl schopen pochopit a ovládnout přírodu, ale není schopen ovládnout sám sebe. Je také otázkou, zda – li člověk dokáže změnit racionalitu nesmyslného konzumního výrobního procesu na racionalitu lidskou. Vývoj nezadržitelně spěje, či již dospěl, k vytvoření velmi tenké, úzké vrstvy mocných a ohromné, odcizené masy zbytku světa. Konec konců, odcizení, se dnes projevuje jako stav odloučenosti, osamocení a v ne posledku  i bojem. Je to stav, který se nespoléhá na nic, stav absolutní vůle po majetku, prožitcích a moci.

Když byl Bůh umlčen, člověk se postavil na jeho místo. Po poznání, čeho všeho je schopen, došlo k jakémusi znechucení sama sebou. Došlo ke krizi víry a nevíry, z toho všeho vznikla duchovní a duševní prázdnota ve dvacátém století. Člověk se vylekal a začal se bát své vlastní moci. V tomto vzduchoprázdnu je vážné nebezpečí, že se může zrodit, a vše nasvědčuje tomu, že se již rodí, uměle zkonstruovaná na nepravých základech postavená pokroucená morálka, jakási pseudovíra, kam tato až dokáže člověka dovést?

V naší zemi je situace ještě o poznání složitější. Generace lidí byly vychovány dvěmi totalitami. Diktatury je naučily nejen poslouchat a aktivně se zúčastňovat, ale přímo se i ztotožňovat s příkazy režimu. Lidé si zvykli, že všechna politická rozhodnutí jsou vynášena a prováděna automaticky, samovolně, bez kontroly veřejnosti. Toto se pochopitelně muselo promítnout do celkového, nejen morálního stavu společnosti. Socialismus sice zkrachoval, ale zato jej vystřídala přímo zběsilá sháňka po hmotných statcích. Toto je přímo voda na mlýn těm, které jsme nazvali motrokáři.

Začněme si tedy uvědomovat. Uvědomovat sebe sama, uvědomovat proč svět funguje tak, jak funguje, uvědomovat, že člověk byl stvořen jako svobodný, uvědomovat, že má také práva, povinnosti a zodpovědnost ke svému okolí. Zkrátka a dobře, začněme rozhodovat my, obyčejní lidé! Pro začátek si zkusme přikázání, které jsme si v průběhu tohoto seriálu popisovali, přeložit tak, aby byly ku prospěchu nám všem, nejen úzké skupince lidí.

1. Dodržovat budeš svobodu slova a projevu pro sebe a pro jiné Dodržovat budeš svobodu slova a projevu pro sebe a pro jiné a nebudeš o nich jen mluvit
2. Řídit se budeš jen všemocnou ideologií volného trhu Volný trh není samospasitelný, vše není možné podřídit trhu
3. Klanět se budeš soukromému vlastnictví a nebudeš mít jiné formy vlastnictví Každé vlastnictví je dobré jen tehdy, pokud je ku prospěchu celku
4. Volit budeš své představitele jen ve svobodných volbách Volit budeš své představitele na základě faktů a ne mediální propagandy
5. Pokládat budeš za demokratický svět jen ten, který se Ti určí Neodsuzuj státy a lidi jen proto, že Ti to je předkládáno, ale používej svůj vlastní mozek
6. Odsuzovat budeš lidi, jejichž myšlenky nejsou v souladu se současnou přijatou agendou Neodsuzuj člověka na základě ideologie, ale hodnoť jeho skutky
7. Klanět se budeš image a iluzím, a ne realitě Zůstávej v realitě a nenech si vnutit smyšlený svět
8. Platit budeš pravidelně desátek jen nám a nikomu jinému Daně ano, ale ptej se a dohlížej na to, k čemu jsou vynakládány
9. Nebudeš se nikdy ptát : Quo Vadis, Homo Sapiens Sapiens? Vždy se ptej, kam člověk kráčí a směřuje
10. Budeš ctít a dodržovat těchto jedenáct přikázání moderních otroků bez toho, aby sis to uvědomoval Zamýšlej se a uvažuj nad vším, co Ti je předkládáno

Ladislav Svoboda

Převzato:  http://www.svedomi.cz/