Slouží elektřina lidstvu už celá tisíciletí?
Na poli vědy jde prý o celkem nový pojem. Elektřina. Od jejího „objevení“ uplynulo jen něco málo přes 200 let. Jak dlouho ji ale ve skutečnosti vlastně lidé znají a využívají? Výsledky zkoumání záhadných archeologických nálezů nasvědčují tomu, že soužití lidí s elektřinou by mohlo sahat do minulosti staré až několik tisíc let. Jsou v dávných dobách lidé opravdu odkázáni jen na pochodně a svíčky, nebo znali i jiný zdroj světla? Odhalte s ENIGMOU skutečné stáří elektřiny!
Italský lékař a fyzik Luigi Galvani (1737 – 1798) si při svých pokusech s mrtvými žábami všimne, že se pod dotykem jeho skalpelu stále zachvívají. Domnívá se, že objevil tzv. živočišnou elektřinu, přičemž kladný pól má být v nervech a záporný pól ve svalech. Při jejich propojení kovovým vodičem má podle Galvaniho docházet k elektrickým výbojům. Ve skutečnosti ovšem tyto výboje způsobuje chemická reakce dvou používaných kovů – mědi a zinku. Přesto na Galvaniho výzkum později navazuje italský fyzik Alessandro Volta (1745 – 1827), který tak roku 1800 představuje první elektrický článek – Voltův sloup. Je to ale skutečně první elektrický článek? Elektřina se mezi obory fyziky řadí až od 19. století, kdy vědci začínají zkoumat její vlastnosti a možné využití. Co když ale lidé znali, a dokonce účelně využívali elektřinu už o dlouhá tisíciletí dříve?
Co skrývají trosky chrámu?
Mezopotámii (především území dnešního Iráku) ovládá v 1. století před naším letopočtem mocná říše Parthů a mezi řekami Tigrid a Eufrat se rozprostírá město Hatra s velkolepým chrámem plným zlatých soch bohů. K jejich pozlacení je ovšem údajně použit proces galvanizace (elektrolytické pokovování). Mohli Parthové opravdu před více než 2000 lety znát tento proces využívající elektřinu? Říše Parthů sice již dávno zanikla a město Hatra bylo okolo roku 240 zničeno, ovšem něco málo zůstalo zachováno. Tím málem má být mezi jiným i zvláštní hliněná nádoba, kterou nachází v roce 1936 německý archeolog Wilhelm König při své expedici v Bagdádu. Archeolog se domnívá, že by se mohlo jednat právě o primitivní galvanický článek (zdroj trvalého proudu – pozn. red.) používaný při pozlacování soch. Jsou jeho domněnky až příliš odvážné? Zatím jeho objevu nevěnuje nikdo větší pozornost. O 42 let později se ovšem celá situace mění.
Výsledkem experimentu funkční baterie
Záhadná hliněná nádobka je uložena v bagdádském muzeu. K čemu mohla před více než 2000 lety sloužit baňka s měděným válečkem, který je v jejím hrdle utěsněn asfaltem a prochází jím železný drátek? To se pokoušejí zjistit dr. Arne Eggebrecht a Rolf Schulte z muzea v německém Hildesheimu. Experimentu prováděnému v roce 1978 je přítomno několik svědků – odborníků. Přesná kopie hliněné baňky, kterou Eggebrecht a Schulte zhotovili, má být použita ke galvanickému pozlacení stříbrné sochy. Tedy ke stejnému účelu, jaký záhadné nádobce přisuzoval i její objevitel dr. König. V experimentu je přitom použito pouze takových prostředků, které mohly být v době parthské říše známy. Místo kyseliny potřebné pro chemický proces zlacení je proto použita pouze čerstvě lisovaná šťáva z hroznů. A co se stane, když tato šťáva přijde v hliněné baňce do kontaktu s měděným válcem a železem? Vzniká slabý elektrický proud o napětí 0,5 voltu. Experiment se vydařil! Elektrolytické pozlacení sochy trvá s pomocí starodávného přístroje pouhé dvě hodiny.
Elektřina už ve starém Babylóně?
Předkřesťanských elektrických článků, stejných nebo podobných tomu, který je dnes známý jako „baterie z Bagdádu“, údajně existuje několik tisíc. „Jsem přesvědčen, že další exempláře existují. Možná dokonce, že leží v muzejních depozitářích a pouze nebyly správně identifikovány,“ domnívá se dr. Paul Craddock z Britského muzea v Londýně. Mimo jiné jsou prý po celé Mezopotámii, ale i v jiných částech Blízkého východu nacházeny archeologické artefakty, které jsou prokazatelně pozlaceny právě elektrolytickou metodou, tedy za použití speciálního elektrického článku. Jak se tedy zdá, Galvani ani Volta nejsou skutečnými objeviteli elektřiny. Jsou jimi snad Perthové? Nálezy z dob říše babylónské (cca 1800 př. n. l.) ale údajně vypovídají o tom, že i tato prastará civilizace již znala proces galvanizace, tedy elektrického pokovování. Převzali tedy Perthové znalosti o elektřině a jejím využívání od svých předchůdců Babylóňanů?
Vidí jen náhodný produkt
Spousta skeptiků razantně odmítá myšlenku, že by před několika tisíci lety mohli lidé využívat elektřinu podobným způsobem jako dnes. Například dr. Emmerich Pasthory, chemik z laboratoří německé firmy Hoechst Ag ve Frankurktu nad Mohanem vydává v 80. letech minulého století studii, v níž se zaobírá myšlenkou, že staří Parthové možná skutečně vytvořili baterie, ale rozhodně to prý nemohlo být jejich úmyslem. Záhadný hliněný předmět mohl údajně sloužit jako dětská hračka či nějaký kultovní, náboženský předmět. Elektřina prý byla jen „náhodným“ vedlejším produktem. Proč někteří vědci i přes veškeré důkazy a výsledky experimentů stále odmítají alespoň připustit, že lidé v předkřesťanských dobách uměli účelně využívat elektřinu?
Čím svítili staří Egypťané?
Všechny učebnice fyziky uvádějí, že první žárovka je dílem amerického vynálezce Thomase Alvy Edisona (1847 – 1931) z roku 1871. Jenomže ještě je tady Egypt – země spojená s mnoha hypotézami o existenci dávných vyspělých civilizací a nám dnes již neznámých technologií. Čím si třeba svítili staří Egypťané při výzdobě honosných posmrtných chrámů, kam slunce nemohlo proniknout? V době slavné egyptské říše přibližně před 5000 lety jsou svíčky, pochodně nebo olejové lampy jistě známy. Po těch by prý ale v místnostech musely zůstat alespoň mírně očouzené zdi. Jenomže nic takového se nenašlo. V minulosti jsou dokonce také již několikrát vážně podlomeny hypotézy o složitých zrcadlových soustavách, kde světlo putuje od jednoho zrcadla k druhému. Při pokusu o sestavení podobného osvětlovacího systému totiž odborníci zjišťují, že převážná většina světla se cestou ztrácí rozptylem. Do hlubokých podzemních krypt tak údajně není vůbec možné světlo pomocí zrcadel dopravit. Čím si tedy staří Egypťané svítili?
Žárovky na starých reliéfech?
Mystérium Hathořina chrámu v jihoegyptské Dendeře (v jiné souvislosti viz také strana 32 – 33) motá hlavy mnoha egyptologů a různých vědců již celá desetiletí. Je možné, že Egypt znal elektřinu a využíval ji už před 5000 lety? Odpověď na tuto otázku by se údajně mohla skrývat právě ve zmíněném chrámu, který byl vystavěn někdy okolo roku 3000 před naším letopočtem. Zdejší reliéfy na zdech jsou světovým unikátem. Vyobrazené postavy drží neznámé baňkovité nádoby, které hodně zřetelně připomínají obří žárovky. Ale žárovku přece známe až od roku 1871! Co jiného by tedy mohly zobrazovat tyto záhadné reliéfy z egyptského chrámu?
Vysvětlení přichází s bohem
Na jedné straně podlouhlé baňky je rozeznatelný lotosový květ, z jehož středu vybíhá had. A pak zde také nechybí ani tajemný sloup džed, jehož funkci se zatím nikomu nepodařilo jednoznačně určit. Mohly by to prý být magické hůlky egyptských kněží, symboly odolnosti nebo plodnosti. Výklad reliéfů z Dendery ovšem nabízí ještě jednu možnost: sloup džed slouží jako izolátor. Více světla do této záhady prý vnáší bůh Thovt, který doprovází některá zobrazení neznámých baňkovitých předmětů. Thovt podle legendy přinesl lidem lotosový květ, z něhož vzešlo světlo. Při spojení boha s lotosovým květem a světlem tak přichází na mysl, že had vycházející z lotosového květu (snad patky žárovky, kde se nachází největší silové pole) je elektrický výboj a baňka na reliéfu pak žárovka vydávající světlo.
Záhada ukrytá v hieroglyfech
Možné vysvětlení záhadných scén a pravda o využívání elektřiny ve starém Egyptě by se prý mohla ukrývat v hieroglyfech, jimiž je denderský chrám hustě vyzdoben. Význam hieroglyfů se jazykovědcům dlouho nedaří rozluštit. Použité písmo se totiž údajně liší od všech dosud známých hieroglyfů, a proto je jeho překlad hodně obtížný. Úspěch zaznamenává až v roce 1991 německý egyptolog dr. Wolfgang Waitkus. Bude nyní možné rozplést záhadu staroegyptské elektřiny? Podle Waitkusova překladu je totiž text plný technických údajů a ty zase podle rakouského elektroinženýra Waltera Garna potvrzují hypotézy o využívání elektřiny.
Přesný popis včetně varování
Rozluštěný text prý mimo jiné odkazuje na materiál, z něhož má být záhadný předmět vyroben. Zlato a měď. Co by k tomu řekli dnešní fyzikové? Zlato je dokonalým vodičem a na patku žárovky je prý tento materiál ze všech nejlepší. Problémem pro staré Egypťany není údajně ani výroba skleněné baňky, a tak před sebou máme podle popisu nám dnes známou žárovku. Zvláštní had vycházející z lotosového květu má být v textu označován jako „svítící had“. Ten prý může zalézat do lotosového květu, aby zde načerpal novou sílu a znovu vylezl. Popisuje takto staroegyptský text zhasínání a opětné rozsvěcení žárovky? Dokonce ani nebezpečný aspekt elektřiny zde prý není opomenut. Mluví se zde o „zlobě hada“, který při nesprávném zacházení s přístrojem „sráží všechny své nepřátele k zemi“.
Jen příliš bujná fantazie?
Jak vlastně vysvětlují záhadné reliéfy z Hathořina chrámu v Dendeře samotní egyptologové? Podle nich prý mohou reliéfy zobrazovat egyptská božstva, může prý také jít o symboly plodnosti nebo jen o pouhou fantazii starých Egypťanů. Od veškerých hypotéz o elektřině a žárovkách se však egyptologové distancují. Jejich zdůvodnění? V přeloženém textu se přímo o elektřině nikde nemluví. Staří Egypťané ale přece pojem elektřina vůbec neznali. Ačkoli v hieroglyfických textech není pro tento jev žádné jednotné pojmenování, symbolicky jsou zde popsány elektrické výboje a světelné efekty. Odborníci na elektřinu po svém seznámení se záhadou z Dendery sice přímo netvrdí, že staří Egypťané si svítili žárovkami, ale ani se nebrání myšlence, že mohli znát a používat cosi velice podobného. Vždyť kolik starodávných vynálezů asi bylo ztraceno a zapomenuto, aby mohly být později znovu objeveny?
Jana Trnobranská
Převzato:
