Skleněné tunely – kdo je stavěl a jak
Neúnavný Erich von Däniken, který prozkoumal systém tunelů v Ekvádoru, vůbec nepochybuje o tom, jak byly vytvořeny. V knize Zlato bohů, v níž dále rozvíjí svou teorii, že na zemském povrchu kdysi žily vesmírné bytosti, říká, že tyto tunely byly vyhloubeny s pomocí tepelné energie. Toto je ústřední myšlenka jeho tvrzení:
„Po svém přistání pronikli astronauti do podzemí, prokopali se do hloubky, přičemž vytvořili podzemní komunikační cesty na dlouhé vzdálenosti, a hluboko pod zemí vybudovali opěrné body, které jim zaručovaly bezpečnost. Mohli z nich ovšem vystupovat na povrch a kultivovat oblasti své nové vlasti podle pečlivě promyšlených plánů infrastruktury. Mohu vyvrátit námitky, že stavitelé tunelů byli zaskočeni obrovským množstvím materiálu ve formě odpadu. Ovládali totiž pokročilé technologie. Byli zřejmě vybaveni tepelnou vrtačkou, podobnou té, která byla jako poslední. novinka popsána v časopisu Spiegel 3.4.1972.“
Däniken dále popisuje, jak byla v laboratořích pro atomový výzkum v Los Alamos vrtačka vyvinuta. Je vyrobena z wolframu a zahřívána zvláštním zařízením. Při vrtání nevzniká žádný odpad, protože materiál je taven a tlačen proti stěnám, kde se ochlazuje. Däniken je navíc přesvědčen, že dávní stavitelé používali laser. Dodává:
„Tyto mé úvahy vyvolal systém tunelů vybudovaných v Ekvádoru. Můj průvodce Juan Moricz se domnívá, že dlouhé přímé chodby mají glazurované stěny a že velké sály byly vytvořeny výbuchem. U vstupu do tunelu, který má pravidelně pravoúhlý tvar, lze jasně rozeznat stejnoměrně opálené vrstvy skály. Technická pečlivost, s jakou byl systém tunelů naplánován, je zřejmá z provedení ventilačních šachet, umístěných v pravidelných intervalech…“
(Hlboko pod juhoamerickou pevninou sa nachádza gigantický tunelový systém, dlhý niekoľko tisíc kilometrov, ktorý kedysi ktosi vybudoval. V Peru a Ekvádore ich už stovky prešli a zmerali. Je to však iba začiatok a svet o tom nič nevie. 21. júla 1969 Argentínčan Juan Moricz uložil u notára Dr. Gustáva Falconiho v Guayaquile právoplatnú listinu, podpísanú niekoľkými svedkami, ktorá potvrdzuje, že je objaviteľom tunelového systému.)
Ať již přijmeme teorii, že systémy tunelů byly vybudovány příchozími z vesmíru, nebo ne, dovednosti jejich původních stavitelů jsou neoddiskutovatelné.
Petr Kolosimov, který byl také tunely fascinován, tvrdí, že jakýsi starý lama mu na jeho otázku po původu tunelů odpověděl:
„Ano, existují, vytvořili je obři, kteří nám darovali dobrodiní svých znalostí tehdy, když byl svět ještě mladý.“
Dr. Lewis Spence, Harold Wilkins a jejich současníci, kteří legendě o Agartě věnovali mnoho úsilí a času, jsou přesvědčeni, že tunely byly vybudovány Atlanťany, kteří je využili k úniku před holocaustem drtícím jejich kontinent. Ti, kteří přežili, se potom usadili v různých částech světa, ale část z nich se rozhodla zůstat pod zemí, kde vytvořili tajnou říši, v níž se cítili bezpeční před jakoukoli budoucí katastrofou.
Robert Dickoff věří, že skuteční stavitelé tunelů byli lidé velkého vzrůstu a že o nich hovoří slova bible, která najdeme v Genesis: V zemi žili za oněch časů obři…“
Názorů a dohadů o původních stavitelích nekonečných rovných tunelů rozesetých po celém světě, jejichž stěny jsou jakoby tepelně vytvrzeny a tvoří glazurovaný až skleněný hladký povrch, je mnoho.
Například francouz Robert Charroux vyjadřuje názor, že stavitelé tunelů byli Venušané. Není to prý jeho vlastní teorie, ale je odvozená z indických véd a Tibetské knihy mrtvých. Venušané dorazili na naši planetu a z nejasných důvodů vybudovali obrovské oltáře a vyhloubili šachty, kterými sestoupili do útrob Země, odkud pochází veškerý zemský oheň a voda a odkud tryskají všechny proudy lávy. Tam dole v temných základech celého vesmíru se prý usídlila převážná část národa zvaného „tajemní stavitelé“. Učitelé teosofů říkají, že vládci Venuše založili Velkou lóži zasvěcení hned poté, co dosáhli Země. Místo jejich současného pobytu je symbolicky nazýváno starobylým jménem Šambhala… Legenda o podzemní říši, kde žijí tito vládcové a kde jsou bezpečně uschovány tajné archivy světa, je prý realitou, budící úžas…
Skleněné tunely – co uvádí dr. Bernard
Ve své knize Podzemní svět cituje dr. Bernard to, co sám nazývá „četnými pověstmi kolujícími v Brazílii“. Prohlašuje, že mu několik Brazilců vyprávělo, že podzemní království je něco jako rajská zahrada Eden, prosvětlená podivnou září, kde se všichni živí výhradně různými druhy ovoce. Tito lidé se těší skvělému zdraví, žijí beze strachu a obav a nikdy neslyšeli o zločinu…
Jako příklad uvádí dvě vyprávění, která sám slyšel:
„Přišel k nám člověk a líčil nám, jak se dostal do podzemního města, nacházejícího se v určité vzdálenosti od Paranaguy v jižní Brazílii. Město bylo osvětleno a bylo zde velké množství plodů – včetně obrovských hroznů podivného neznámého ovoce, jablek a dalších druhů, z nichž se výlučně skládá potrava zdejších lidí. Tvrdil, že nasedl do podzemního vozidla poháněného podivnou energií, které jej po spirále zaneslo dolů až do prázdného nitra země, kde spatřil centrální slunce a vysoké bytosti. Poté se vrátil do města. Později cestoval tunelem do jiného podzemního města, vzdáleného stovky mil. Vstup do tunelu byl zakryt vodopádem teplé vody. Bylo to u vodopádů na řece poblíž brazilské hranice.“
Ve druhém vyprávění popisuje jiný Brazilec, jak cestoval skrze „hladce vykrojený, osvětlený tunel“ po dobu tří dnů čtyřiadvacet hodin denně, až došel do rozsáhlého osvětleného prostranství naplněného ovocnými zahradami.
Podobně jako lord Lytton v knize „Přicházející rasa“ se dr. Bernard zmiňuje i o sociální struktuře tamní společnosti.. a dodává, že všichni vypovídající se shodují v tom, že tato podzemní města byla osvětlena, byla obydlena nadrasou a byla navzájem spojena sítí tunelů.
Neznámá síla afghánských hor
Existuje hodně náznaků, že právě Afghánistán je zdrojem okultního poznání. Podle badatele M. Kuczyňského se tam mohlo nacházet duchovní centrum tisíciletí, ovlivňující rozvoj lidstva. Ernest Scott v knize „Národ tajemství“ uvádí, že místem zasvěcení slavného Gurdjeva byl vlastně Afghánistán. Gurdjev se v roce 1898 vydal do Bokary, města na Hedvábné stezce, a po dvanácti dnech jízdy na koni se dostal do skrytého horského kláštera, který nazval Bratrstvím sarmung, a tam se učil. Jak píše velká znalkyně Tibetu, Alexandra Davidová-Neelová, slavná Šambala, která je podle Tibeťanů „sídlem duchovního řádu lidstva“, se nacházela v blízkosti Balkhu, starodávného města známého jako Matka měst. Leželo na hranici s Uzbekistánem a zničily ho Čingischánovy hordy. Podle dávné afghánské tradice byl Balkh kdysi známý jako Shams-i-Bala, „Zdvižená plachta“, což může být perským výrazem pro Šambalu.
Zde mělo být jedno ze zemských center, odkud neviditelná bratrstva vyšší, nadlidské úrovně pracují na zvýšení úrovně lidstva. Po podmanění muslimy se skutečně stalo město důležitým vědeckým a mystickým centrem. Působili tam velcí spisovatelé a astronomové, narodil se tam nejslavnější lékař středověku Avicena a odtud pocházejí i slavní tančící derviši. V blízkém Hindúkuši působili súfijští mistři. Mnohé legendy a pověsti vyjadřují víru v tajemnou sílu, která se v kritických chvílích historie projeví v této krajině a nečekaně změní k lepšímu běh událostí. Kláštery Strážců tradice a s nimi i afghánské kmeny přežily díky této síle všechna utrpení.
Tunely do záhadného města
Francouzský okultista Alexander Saint Yves ď Alveydre, který žil v 19. století, psal i o existenci jiného podzemního království, Agarthy, které bylo přístupné jen pečlivě vybraným lidem. Toto centrum zasvěcení mělo vést dvanáct osvícených bytostí a král světa, který „řídí“ celý život planety diskrétně a nepozorovaně. Markýz se o něm dověděl zřejmě od vyslance Agarthy, afghánského kněze Hadži Scharifa. Kniha už byla vytištěna, ale zůstal jen jeden exemplář. Markýz vysvětloval, že to musel udělat po návštěvě tajemného člověka z Východu, který mu vyjádřil hněv nad nesprávným použitím informací. které od něj získal. Na Agarthu vzpomínaje i dávné pověsti a legendy o podzemních městech v Afghánistánu a pod Hindúkušem. Některé kmeny tvrdí, že Agarthu vytvořila starodávná civilizace ještě před potopou. Město je spojeno tunely se vzdálenými částmi světa.
Taktika přežití
Tajemství podzemního panství a jeho starodávné poznání hlídají Strážci tradice, kteří dokáží zachovat svoje dědictví i v těch nejtěžších dobách. Používají techniku vyzkoušenou během nájezdů Čingischána. Dělí se na tři skupiny – jedni emigrují do klidnější země, jiní předstírají spolupráci s přicházejícím režimem, ostatní se skrývají mezi lidmi v náležitém přestrojení. Totéž se děje i v posledních desetiletích. Zasvěcenci mizí z Afghánistánu a jiných zemí Východu a zdá se, že centrum jejich práce se přesouvá do Ameriky. Možná že právě ona se stane epicentrem nové fáze evoluce lidstva, kterou Strážci připravují (otázkou je, zda jde o Ameriku Severní, nebo Jižní).
V posvátných chodbách
Ještě nedávno se tohle všechno zdálo nereálné, jako z pohádky. Ale ze dne na den afghánské podzemí ožilo. Kuczyňský vzpomíná na doktora R. Schmiedera, který se zabývá výzkumem mořského dna. Během nedávné výpravy do Pacifiku měl v týmu potápěče, který se jako výsadkář zúčastnil afghánské války, přesněji útoku na tunely. Schmiederovi vyprávěl, že krátký film v televizi, výhradně z jednoho tunelu, nic neříká o tom, co se dělo ve skutečnosti. Na veřejnosti se objevily pouze lakonické zmínky a pár zpráviček v médiích, potom se všechno utišilo. Proč?
„V jedné z dolin,“ vyprávěl výsadkář Schmiederovi, „jsme našli přírodní jeskyni, v které byl v hloubce vchod do chodby vyhloubené lidmi. Jak jsme se posouvali po chodníku směřujícím dolů, po několika metrech jsme si uvědomili, že stěny a stropy jsou pokryty krápníkovou vrstvou, jejíž tloušťka společně s půlmetrovými stalaktity ukazuje, že tunel musel mít přes tisíc roků. Dostali jsme se k rozvětvení a dvě odnože tunelu se po sto metrech znovu rozdělily a ty ještě jednou. Museli jsme se vrátit, další prohlídka si vyžadovala speciální přípravu a větší množství lidí. Tehdy jeden z vojáků objevil přechod ke skalnímu balkonu, který visel nad černou prázdnotou nějaké gigantické komory. Naše baterky ji neosvítily, slyšeli jsme pouze ozvěnu a kapání vody. Kameny, které jsme hodili, padaly do propasti hluboké několik desítek metrů. Na jejím okraji se nacházel silný prsten z kovu, zasazený do skály, a kamenný sloupek s brázdičkami jakoby vydřenými od řetězů…
Vrátili jsme se do tábora a čekali dva dny na nástroje a zařízení, lana a reflektory. Místo toho přišel důstojník ze štábu společně se starým Afgháncem v civilu. Znali naši zprávu, ale vyptávali se na další podrobnosti. Několik hodin po jejich odchodu přišel rozkaz přerušit akci v podzemí. O měsíc později, už na letišti, kde jsme čekali na odlet do vlasti, jsem se od lidí z jiných jednotek dozvěděl, že vedení všude zastavilo jeskynní akce. Hovořilo se o tom, že jeskyně mají pro místní lidi kultovní význam a jejich narušení by mohlo obrátit kmeny proti Američanům…“
Vyprávění výsadkáře příliš neznamená, ale pokud si je dáme dohromady s dalším vyprávěním, legendami a pověstmi o Agartě a Šambale, najednou dostane jiný význam. Všechno však poukazuje na to, že v této oblasti nás čeká ještě hodně překvapení.
Hledání Šambaly
Legendy o Agartě okouzlily a zcela pohltily významného mystika Nicholase Konstantina Roericha. Již v jeho mladém srdci plála touha objevovat neznámé.
V roce 1932 navrhl expedici, která měla prozkoumat Indii, Mongolsko a Tibet.
Legenda o Agartě upoutala jeho pozornost již po několika týdnech výpravy, po cestě si stručně zapisoval své hypotézy o podzemním království a poznámky později publikoval ve zprávě o výpravě, nazvané Altajský Himalaj: Cestovní deník (Altai Himalaya: A Travel Diary, 1930)
Mimo jiné zde píše:
„Legenda kolující ve Střední Asii vypráví o tajemném národu žijícím v podzemí – v říši Agartha. Připomeňme na tomto místě ruskou legendu o záhadném národu Čudů, který utekl do podzemí před pronásledováním silami zla. O tomto utajovaném místě také hovoří legenda o podzemní říši Kitege. Mnoho pramenů hovoří o životě v podzemí v oblasti Lhasy a další o dalajlámově paláci v Potále, kde existují tajemné skryté místnosti.“
V Lamajuru se setkal s burjatským lamou, který mu přes značnou zdrženlivost prozradil, že se v centru Agarthy nachází velké město nazývané Šambhala a k tomuto zakázanému místu že vede několik cest skrze podzemní chodby. Ty jsou ale místy tak úzké, že se jimi lze jen stěží protáhnout.
Roerich do deníku poznamenal, že mu Tibeťané vyprávěli, že jim dalajláma při útěku v roce 1904 vysvětlil, že se nacházejí u posvátných hranic Šambhaly.
Ca-rinpočhe dal Roerichovi v roce 1928 odpovědi na nejpalčivější otázky. Řekl mu: „Lamo, víme o velikosti Šambhaly a víme, že tato říše existuje. Ale také víme o existenci pozemské Šambhaly. Její obyvatelé jsou nespočetní a pro lidstvo jsou zde připraveny velkolepé věci a nepoznané síly. Na povrchu působí mnoho pomocníků a poslů Šambhaly, kteří chrání vstupy. V Turfanu a Turkestánu jsou jeskyně s dlouhými chodbami a těmi čas od času lidé ze Šambhaly vstupují do našeho světa a zde se setkávají s pozemskými pomocníky. Mnozí se pokoušeli proniknout až k Šambhale, ač nebyli pozváni. Někteří zmizeli navždy. Jen málokteří dosáhli posvátného místa, když se jejich karma naplnila.
Ústí chodeb je podle mnohých odborníků včetně amerického přírodovědce Carla Huniho, který strávil několik let v oblasti Mato Grossa, hlídáno divokými indiány Murcego (Netopýřími indiány). Ve své knize „Záhadné tunely a podzemní města Jižní Ameriky“ (1960) píše:
Vchod do jeskyní je střežen Netopýřími indiány, tmavými lidmi malého vzrůstu, oplývajícími velikou fyzickou silou. I když vám dovolí vejít do jeskyní, hlídají své tajemství velmi obezřetně a nemusí vám již dovolit odejít. Netopýří indiáni žijí v jeskyních a jen v noci vycházejí do okolí džungle. Tento podzemní národ žije ve své vlastní velmi početné komunitě. Jeskyně se nacházejí i v Asii a zmiňují se o nich mnozí cestovatelé, kteří pobývali v Tibetu. Ale pokud vím, největší jsou v Brazílii a existují na třech různých úrovních.
Dr. Bernard se dotkl také dalšího podstatného tématu, když poznamenal, že tunely byly osvětleny. Podobný údaj je také uveden v malé knížečce nazvané Agartha, publikované v Bostonu v roce 1951 Robertem Ernstem Dickhoffem, buddhistickým mnichem. Autor tvrdí, že mu tibetští lamové řekli: „Tyto jeskyně jsou osvětleny zeleným luminescenčním zářením, které podporuje růst podzemních rostlin a prodlužuje lidský život“.
