ČÁST III

DUCHOVNÍ POKROK

Obsah:

ČÁST III:  DUCHOVNÍ POKROK

(15)

Kapitola 1.

Definice a principy duchovního pokroku.

(16)

Kapitola 2.

Nové uspořádání lidských systémů: Analýza tohoto uspořádání.

(17)

Kapitola 3.

Nová dynamika lidských systémů: Analýza této dynamiky.

(18)

Kapitola 4.

Povaha a uspořádání nového člověčenstva.

(19)

Kapitola 5.

Místo, účel a cíle nového člověčenstva a jeho systémů v univerzalitě povšechnosti.

(20)

Kapitola 6.

Životní styl a vztahy lidé v nové éře. Analýza nové duchovnosti.

(21)

Kapitola 7.

Perspektivy a možnosti rozvoje lidí a jejich duchovního pokroku.

(15)

Kapitola první

DEFINICE A PRINCIPY DUCHOVNÍHO POKROKU

V této knize bylo již mnohokrát zdůrazněno, že veškeré Stvoření nastává, probíhá a stává se z Absolutních idejí stvoření Nejvyššího. Také se zdůrazňuje, že přirozenost Nejvyššího je absolutní kvůli skutečnosti, že Nejvyšší vždy jest a nebyl stvořen. Proto vše stvořené musí být relativní k tomu, co je nestvořené. Ale protože to nastává, probíhá a stává se z Absolutního nestvořeného principu, má to tutéž přirozenost, která je relativní jen k nestvořenému Absolutnímu principu.

Všechny principy Absolutního nestvořeného jednoho jsou obsaženy v tom, co je stvořené. Lze zas a znovu říci, že to, co je stvořené, je jímačem, nádobou, prostředkem, rozšířením a procesem Stvořitele. Přirozenost Absolutního nestvořeného jednoho je nevyčerpatelná. Proto se tvořivé úsilí na věky nikdy nezastaví; bude se vždy odehrávat. Tím, že tuto povahu přenesl či umístil do svého Stvoření, dal Absolutní jeden každému veškeré příležitosti pro neustálý pokrok. V Absolutní přirozenosti Nejvyššího není kvůli jejímu Absolutnímu dynamismu a její Absolutní tvořivosti nic stagnujícího. Cokoliv odvozuje svou povahu z dynamických a tvořivých principů, musí pak být dynamické a tvořivé. Nemůže to zůstat stát a stagnovat; musí se to neustále hýbat. Buď se to hýbe směrem ke tvořivému snažení – neustálé progresi, nebo směrem pryč od něho – k neustálé regresi. Ať tak, či onak – HÝBE SE TO. Pohyb vpřed a dále k vyšší a vyšší duchovní tvořivosti je pohybem duchovního pokroku. Ten nikdy nemůže přestat ani se zastavit či být vyčerpán kvůli Absolutní nekonečné a věčné přirozenosti Nejvyššího, vhledem ke které se pohybuje a z níž a jíž má takovou motivaci. Pohyb dolů a zpět k menší tvořivosti je pohybem duchovní regrese a nejzazší duchovní smrti. Nemůže pokračovat věčně, neboť nevznikl v Absolutní, Progresivní, Dynamické, Tvořivé a Aktivní přirozenosti Nejvyššího, která je vždy pozitivní. Fakticky začal relativními procesy a skrze ně jako izolovaná událost na planetě Zemi. Cokoli nepochází z Absolutního stavu, Procesu a Rozpoložení, nemá potenciál pro věčný pohyb. Postupně tedy zmizí, spadne samo na sebe a samo sebe úplně zabsorbuje. Takový pohyb nemá žádnou budoucnost.

Jakmile se tedy ustanoví směr pohybu, postupuje to v krocích. Pohybuje se to od jednoho stupně ke druhému, od jedné úrovně či dimenze ke druhé. Nemůže se to pohybovat zároveň v sobě a vně sebe s tím, že obsahuje všechny stavy, úrovně, stupně a kondice v každém bodě svého pohybu. Kdyby mohlo, bylo by to Absolutní povahy, a tedy nestvořené. Jedině Nejvyšší může být zároveň ve všech úrovních, stupních, dimenzích, stavech, procesech a rozpoloženích kvůli faktu, že stvořil vše ve stavu bezprostorovosti v procesu bezčasovosti. Nejvyšší je tudíž ve všech prostorech a časech bez prostorů a časů.

Každá sentientní entita – protože nastala, postoupila a stala se z Absolutního stavu a Absolutního procesu – se tedy pohybuje v POSTUPNÝCH KROCÍCH. Žádný jiný pohyb není pro stvořenou kondici možný. Důvodem je její relativní povaha. Jestliže se kdo v jakémkoli daném bodě své progrese nachází v určitém kroku, je schopen vnímat, chápat a tolerovat POUZE TO, co je tomuto částečnému kroku relevantní. Jak tímto krokem prochází, získává veškerý jeho obsah a všechny jeho kvality až do plnosti svých jednotlivých potřeb, které ho na prvním místě do tohoto kroku přivedly. Tím, že se tato kondice naplní, vytváří se sémě, které ho připravuje pro přesáhnutí tohoto kroku, jakmile se jeho užitečnost naplní. V daném kroku není k dispozici žádná jiná setba než ta pro další krok v posloupnosti, neboť jiné by byla nepojímatelná a nevnímatelná, a tudíž pro tento krok nepoužitelná. Jsou-li někomu předloženy ideje, které daleko přesahují podmínky kroku, ve kterém se v daném bodě pokroku nachází, není s to je pojmout. Proto by je jednoduše zavrhl jako nemající žádný smysl, a tudíž by neexistovaly. Z takového uspořádání by nevyplýval žádný užitek.

To je nyní důvod, proč vše od okamžiku svého vzniku musí navěky postupovat v uspořádaných krocích směrem vpřed a dále ke svému Absolutnímu stavu a Absolutnímu procesu. A protože – jak se uvedlo v první části této knihy – takovému stavu a procesu se lze jen více a více přiblížit, ale ne ho plně dosáhnout, probíhá toto přibližování věčně a nikdy se nezastaví. Jediná věc, která se může kvůli své nenormálnosti a nepřirozenosti zastavit, je regresivní pohyb. Ale – jak se před tím uvedlo – v okamžiku, kdy se zastaví, nastolí se okamžitě jeho přirozený a normální předcházející pohyb a běh.

Z předešlých úvah lze odvodit následující definici duchovního pokroku:

Duchovní pokrok je věčný proces stavu neustálého tvořivého úsilí všech sentientních entit, aby se pohybovaly kupředu a dále ke stále vyšší, stále lepší a více a více intenzivnější aproximaci Absolutního stavu a Absolutního procesu Nejvyššího se všemi duchovními a ostatními důsledky takové aproximace a jejího uvědomění.

Je několik principů, dle kterých se takový duchovní pokrok odehrává:

1. OBECNÝ PRINCIP PŘIBLIŽOVÁNÍ SE PODOBĚ A OBRAZU NEJVYŠŠÍHO

Dle obecného principu přibližování se podobě a obrazu Nejvyššího. Každý načíná své jsoucno a bytí nastáváním, sléváním se a probíháním v určitém bodě času a prostoru, v určité, zvlášť zvolené blízkosti Nejvyššímu. Taková zvlášť zvolená blízkost stanoví stupeň totožnosti s podobou Nejvyššího a intenzitu přiblížení k Jeho/Jejímu obrazu. V počátečním bodě na linii rozvoje v každé úrovni, dimenzi, v každém stupni a kroku existuje kvůli počátečnímu charakteru nejnižší stupeň totožnosti s podobou Nejvyššího a nejslabší intenzita přiblížení k Jeho/Jejímu obrazu ve vztahu k tomuto jednotlivému kroku, stupni a k této úrovni či dimenzi. Od okamžiku svého nastávání je každý motivován vlastním tvořivým úsilím postupovat ihned v duchovním pokroku, aby se stal více a více podobou a obrazem Nejvyššího.

2.  PRINCIP SEBEAKTUALIZACE A SEBEREALIZACE

Dle principu sebeaktualizace a seberealizace. To je pokrokem z něčeho a v něčem. V okamžiku vlastního nastávání, probíhání a stávání se je každý vybaven určitými zvláštními duchovními, duševními, emocionálními, intelektuálními a fyzickými nástroji, rysy, schopnostmi, vlastnostmi a dary, nutnými ke splnění účelu a cíle vlastního jsoucna a bytí. Tyto nástroje jsou dány formou POTENCIÁLŮ – se schopností je rozvíjet do úplného rozsahu – které jsou relevantní a mají vztah ke zvláště zvoleným krokům, stupňům, úrovním či dimenzím bytí a ke zvoleným aspektům jejich projevu. V okamžiku, kdy někdo vstupuje do jsoucna a bytí, zahajuje svůj neustálý progresivní proces aktualizace a realizace všeho, co je jeho součástí a fakticky jím, za účelem a kvůli potřebě této specifické manifestace a v rámci zvoleného stupně a úrovně takové manifestace. Tento proces pokračuje zdokonalováním, zesilováním, vylepšováním, rozšiřováním a obohacováním vlastních schopností, dovedností, pozic, vlastního sebeuvědomění, sebepojímání, sebezobrazování a všeho ostatního od okamžiku nastávání k bodu stávání se skrze probíhání.

3.  PRINCIP MULTIDIMENZIONALITY

Dle principu muitidimenzionality. Toto je pokrok krok za krokem, z úrovně k úrovni a z dimenze k dimenzi. V určitém bodě jeden nastává, probíhá a stává se v určitém stupni, kroku, úrovni a dimenzi pro toto zvolené časové období. Od tohoto okamžiku je v neustálém pokroku, nejprve v rámci jednoho kroku k dalšímu kroku, pak od jedné úrovně k úrovni druhé a pak od jedné dimenze k dimenzi druhé. Nikdy nemůže zůstat navěky v jednom určitém bodě, pokud si to nezvolil. Ale taková volba není ve fyzickém vesmíru dostupná kvůli povaze hmoty, která neustále padá zpět sama na sebe a tíhne k sebepohlcování. Volba zahájit duchovní pokrok ve fyzickém vesmíru implicitně i explicitně znamená, že se jedinec již rozhodl nezůstat v tomto vesmíru, ale vstoupit do další dimenze. Tato volba není dostupná ani v intermediálním světě, jelikož je to svět vyvažování já a idejí, soudu i přípravy pro vstup do dalšího zvoleného kroku, vybrané úrovně a dimenze atd. Opakuje se, že volba být v této dimenzi již znamená volbu postoupit někam jinam. Jediným místem, které si lze zvolit k věčnému pobytu, je duchovní stav nebes. Setrvávání na těchto úrovních ale znamená volbu pokroku v rámci těchto úrovní či dimenzí v takzvaném spojitém módu jejich fungování. Duchovní progrese v takovém stavu probíhá lineárně. Takový průběh je schopen více a více aproximovat duchovnost, protože duchovnost sama probíhá jak v postupném spojitém módu, tak zároveň i v odděleném souběžném čili nelineárním módu. Oba směry jsou schopny se věčně přibližovat duchovnosti. To je důvodem, proč je možné si zvolit věčné přebývání v nejniternějším stupni jednoho duchovního stavu, protože to není stagnujícím rozpoložením, ale neustálým, postupným pokrokem.

4.  PRINCIP TRANSCENDENCE

Principem transcendence. Jelikož každá sentientní entita nastává, probíhá a stává se z Absolutních principů Lásky a Moudrosti Nejvyššího, v okamžiku svého vzniku v čase a prostoru jednotlivého kroku, stupně a jednotlivé úrovně či dimenze, vstupuje do relevantního počátečního a startovního stupně lásky a moudrosti, dobra a pravdy, který je specifický jen pro tento zvolený aspekt jejího projevu. Absolutní hodnoty Lásky a Moudrosti, Dobra a Pravdy v relativních stavech a procesech motivují neustálý duchovní pokrok směrem k přesahování v každém okamžiku a každého okamžiku společného milování, dávání, přijímání, sdílení a oplácení, zatímco se získávají vyšší a vyšší úrovně moudrosti, poznání a pravdy. Čím více kdo miluje, tím více získává přesahujících zkušeností lásky, čím více toho ví, tím více dosahuje přesahující moudrosti a pravdy v chápání principů lásky a moudrosti, dobra a pravdy. V porozumění vlastní esenci a substanci se jedinec dostává ke stále těsnějšímu přiblížení se Absolutní lásce a Absolutní moudrosti Nejvyššího.

5. PRINCIP ZTOTOŽNĚNÍ

Dle principu ztotožnění. To je postup směrem k „uvnitř“. Když někdo v určitém bodě času a prostoru nastává, probíhá a stává se, přichází do počátečního a zahajujícího stavu a procesu sebeuvědomění. Jelikož je povaha takového procesu relativní pouze k Absolutnímu sebeuvědomění Nejvyššího, je jedinec motivován, aby neustále progresivně postupoval ke stále většímu stupni a větší míře intenzity sebeuvědomění. To vede ke stále progresivně většímu stupni a větší intenzitě ztotožnění se se sebou samým, jako jedinou skutečností, kterou a skrze kterou lze neustále více a více aproximovat Absolutní sebeuvědomění Nejvyššího. Čím více se tedy někdo progresivně ztotožňuje sám se sebou, tím větší totožnost má s Nejvyšším. čím více se ztotožňuje s Nejvyšším, tím získává větší a progresivnější stav a proces duchovnosti. Takže se stává neustále lepší a lepší a více duchovní lidskou bytostí.

6.  PRINCIP JEDINEČNOSTI

Dle principu jedinečnosti. To je progrese stále větší mírou odlišování a individualizace za účelem toho, aby se jedinec stal unikátnějším, aby nastal neustále unikátnější proces extenze Nejvyššího, jímž se může projevit Absolutno přirozenosti Nejvyššího v kumulativním součtu všech čijících entit. Když jakákoli sentientní entita nastává, probíhá a stává se v určitém časovém a prostorovém bodě či v určitém stavu a procesu, vchází do počátečního, iniciačního, zárodečného stavu a procesu své vlastní jedinečnosti. Vrozeným a vlastním tvořivým principem se pohybuje vpřed a dále ke stále progresivně větší individualizaci svého já ve stále jedinečnější sentientní entitě, která se nanejvýš jedinečným způsobem přibližuje Absolutní jedinečnosti Nejvyššího. Tento jedinečný způsob se může sdílet s každým ve Stvoření bez nutnosti zbavovat se vlastní jedinečnosti, aby se mohla zakusit jedinečnost někoho jiného.

7.  PRINCIP OBECENSTVÍ

Dle principu obecenství. To je pokrok získáváním většího a většího stupně obecenství s veškerými sentientními tvory. Společným rysem je stále větší přibližování k Nejvyššímu MÍROU lásky a moudrosti a všemi důsledky majícími k nim vztah. Obecenství je také určeno společným úsilím všech, aby byli stále jedinečnějšími, více odlišnými a individualizovanými za účelem sdílení nekonečného počtu a nekonečných variací projevů Absolutního stavu a Absolutního procesu Nejvyššího. Takto se lze více přiblížit Absolutní přirozenosti Nejvyššího, který je Jednotou, Jedností a Harmonií všeho bez výjimky. Toto je samotným principem obecenství.

V jednom časovém okamžiku, kdy sentientní entity nastávají, probíhají a stávají se, přicházejí do počátečního, iniciačního a zárodečného stavu a procesu obecenství se všemi ostatními. Jak postupují ke stávání se sebou samými, získávají stále více společných základů a rysů se všemi ostatními. Takové obecenství je jedinečné vyjádřeno skrze jedincovu vlastní subjektivní zkušenost, která by jinak nebyla nikomu dostupná. Stvoření by tedy bylo ochuzeno o jedinečnost takové zvláštní zkušenosti a bránilo by se tak většímu přiblížení se Absolutnímu stavu a Absolutnímu rozpoložení. Je třeba si zapamatovat, že účastí v nekonečném počtu a nekonečných variacích všech zkušeností skrze princip obecenství je jedinec schopen se přiblížit této Absolutní kondici Nejvyššího.

Jak lze vidět, je mnoho způsobů, směrů a cest, jimiž a skrze něž se odehrává neustálý duchovní pokrok. Shora popsané principy se vztahují plně na všechny sentientní tvory, na každého jedince, jakož i na celé člověčenstvo a všechny lidské systémy. Vždyť před Nejvyšším se celé člověčenstvo jeví především jako jedna lidská bytost či vědomě uvědomělá entita.

Duchovní principy a princip duchovního pokroku jsou plně využity při uspořádání nových lidských systémů a při vytváření jejich dynamiky.

(16)

Kapitola druhá

NOVÉ USPOŘÁDÁNÍ LIDSKÝCH SYSTÉMŮ:

ANALÝZA TOHOTO USPOŘÁDÁNÍ

Stará struktura lidských systémů byla obvykle vybudována okolo konvencí, tradic a jejich kultur, které tuto strukturu neustále udržovaly. Takové uspořádání vedlo k vývoji pravidel, směrnic, nařízení, kódů a institucí, které byly zaměřeny na službu systému samotnému, namísto účelu a cíli, pro který byly vybudovány. Jakmile se u jakéhokoli systému ztratí pravá perspektiva toho, čemu má sloužit, a systém počne vytvářet směrnice, pravidla a zákony, které napájejí systém samotný, stává se zpátečnickým a odolným proti všemu, co vede k jeho změně či odstranění. Takové situace nevyhnutelné vytváří stagnující, statickou kondici a nic se v ní nepohybuje. Tak vchází do existence byrokracie systému, která má jediný a hlavní účel, aby zajistila zachovávání, dodržování, následování všech pravidel, směrnic a direktiv systému a poslušnost jim. To znovu zajišťuje neustálé udržování systému a okamžité potlačení či zdeformování a zmrzačení čehokoli nového a odlišného. Za takových podmínek se věci hýbou velmi pomalu a opatrně a pokrok je dovolen jedině tehdy, poskytuje-li službu systému. Jestliže pokrok může jakkoli posloužit udržení systému, systém ho přijme a využije. Tak se nakonec i pokrok stává reakčním a pouze relativním.

Při tomto uspořádání není možný žádný pravý pokrok. Cokoli, co nakonec slouží obraně a ochraně takového systému, se bez ohledu na to, jak pokročilou metodu k tomu používá, nemůže považovat za pokrokové, ale pouze za moderní. Moderní nástroje a metody se využívají pro to, aby lépe, pohotověji, bezpečněji a účinněji sloužily obraně starých lidských systémů v jakékoli jejich formě a v jejich udržování naživu.

Takže POKROK lze definovat pouze duchovně. Zahrnuje v sobě souběžně všechny lidské systémy – duchovní, náboženské, duševní, sociální, ekonomické, politické, technologické atd. Pravý pokrok nikdy neudržuje cokoli staré, pokud to nepřináší užitek společnému blahu a nedovoluje neustálý pohyb vpřed a dále.

Protože staré uspořádání lidských systémů bylo této povahy, není užitečné je zachovat pro nový věk nového člověčenstva. Některé jeho vnější, formální rysy se mohou staré struktuře podobat, ale jeho obsah, funkce i účel jsou úplně odlišné.

Prvním pravidlem při výstavbě nového uspořádání lidských systémů je to, aby se do každého systému zabudovalo bezpečnostní zařízení, které systém úplně, zcela a naprosto ochrání před tím, aby se stal reakčním a sebeudržujícím se sklonem ke stagnaci a statickému rozpoložení. Každý systém se považuje za služebníka duchovního pokroku, a ne za pána nad situací. Jakmile systém ukáže byť jen jemný sklon k tomu, aby se stal pánem nad lidskými bytostmi, je okamžitě přehodnocen, pečlivě se zváží jeho užitečnost, a jestliže se naleznou znaky toho, že se stává zastaralým, je zlikvidován a nahrazen systémem progresivnějším.

Hlavním účelem jakéhokoli lidského systému je sloužit neustále tomu, aby přiváděl k duchovnímu pokroku a ke všem jeho principům, jak jsou definovány v této knize.

Kvůli takovému účelu slouží duchovním potřebám a všem s nimi spojeným záležitostem kteréhokoli jedince společnosti. Součástí duchovních potřeb je též potřeba mít vhodné, účinné, funkční, příjemné, povzbuzující a inspirující fyzické prostředí – ať tělesné, či vnější. Byť tomuto účelu slouží cokoli, má se vždy na mysli, že taková prostředí a takové systémy jsou jen prostředky pro vyšší duchovní cíle, a ne cíle samotné. Jakmile se stanou samotným cílem, ztrácejí veškerou svou progresivní funkci a stávají se nebezpečím pro lidský  duchovní život. Obrací se k reakční monstróznosti, která pohltí veškerou duchovnost a její život.

Jelikož jsou však všechny lidské systémy vyvinuty lidskými tvory, mají sklon odrážet jejich vlastní ideje, projekce a očekávání, což vede k vážné a katastrofální situaci. Proto každé nové uspořádání lidských systémů musí započít s novým uspořádáním lidského sebepojímání a sebezobrazování a vztahu lidí k Nejvyššímu, který ustanovuje pravý duchovní účel života každého jedince.

Taková restrukturalizace je v souhlasu s uvědoměním si a přijetím pravého účelu jedincova života a s následováním principů duchovního pokroku.

Aby se opětovně zajistily náležité poznání a vhodná motivace pro následování takových principů, jsou otevřeny všechny úrovně lidské mysli a každý má přístup ke všemu uvnitř sebe sama, což je třeba pro získání správného, vhodného, náležitého a svobodné zvoleného sebepojetí a obrazu sebe sama. Toto vědomí vede každého směrem k neustálému duchovnímu pokroku. Ověření, potvrzení, posílení a kontrola toho, že pojetí sebe sama a vlastní obraz jsou vhodné, a taktéž toho, je-li vhodné tempo a směr vlastního duchovního pokroku, jsou neustále přítomné a využívané kvůli faktu, že veškeré informace o tom jsou neustále k dispozici v Niterné mysli a z ní přiváděny zpět k jiným úrovním. Za takových okolností je zajištěno, že existuje úplný, celkový a celistvý přístup k vlastní Niterné mysli, která určuje a poskytuje účel, obsah a pojímání vlastního jedinečného sebepojetí a obrazu sebe sama.

Takové uspořádání je nejlepší zárukou toho, že se jakýkoli lidský systém nestane nepravým a zpátečnickým. Bude to proto, že se lidské systémy nyní budují dle pravé podoby a pravého obrazu lidí, a ne dle podoby a obrazu, které jsou zdeformované. Jelikož tento pravý obraz a pravá podoba lidstva odvozují svou náplň a formu z Nejvyššího, je jeho přirozená, normální a náležitá povaha vždy progresivní. V takové povaze není myslitelné nic regresivního a reakčního. Toto je nejdůležitější ochrana proti návratu ke starým vzorům lidských systémů. Jestliže neustále vzhlíží k Nejvyššímu, stává se jedinec progresivně více a více podobným Nejvyššímu. A protože je Nejvyšší Absolutně tvořivý, Dynamický, Aktivní a Progresivní, jeden se stává neustále tvořivějším, dynamičtějším, aktivnějším a progresivnějším relativně jen k Absolutnímu Nejvyššímu.

Na takovém pojetí se tedy buduje nové uspořádání lidských systémů.

V této kapitole se uvažuje o nové struktuře několika lidských systémů:

1. NOVÁ STRUKTURA SYSTÉMŮ DUCHOVNÍCH A NÁBOŽENSKÝCH

O nové struktuře systémů duchovních a náboženských. Tyto systémy lze uspořádat jedině dle niterných náhledů, které přicházejí z Niterné mysli každého jednotlivce. V takové situaci (niterného náhledu) se duchovní záležitosti u každého umisťují do jeho vlastní Niterné mysli, kam patří a která určuje strukturu jednotlivcovy duchovnosti a způsoby, jakými se provádí a uskutečňuje. Nemohou se do něj vkládat a jemu vnucovat žádné vnější či zevní určení, předpisy či tužby. Proto nové uspořádání duchovních či náboženských systémů v sobě NEZAHRNUJE žádné vnější uctívání, ceremonie, rituály a postupy, jaké má uspořádání staré.

Je však důležité, že jakékoli osobní duchovní zkušenosti a způsoby jejich dosahování se sdílejí, probírají, zvažují a zahrnují do struktury systému samotného za účelem jeho progresivního směřování.

Proto každé společenství, každý národ či stát ustanovuje ve vzestupné posloupnosti duchovní RADU SEDMI, kterou tvoří duchovně nejrozvinutější, moudré a láskyplné osoby. Koordinují všechna duchovní snažení členů komunit, skupin, národů a států na Zemi. V takové Radě se nepředepisuje, nevyžaduje, nevynucuje či nevnucuje nic, co se týká způsobu, jakým mít vztah k Nejvyššímu a jak Ho/Ji uctívat. Tyto věci jsou mezi Nejvyšším a Niternou myslí každého jednotlivce. A jelikož je každá osoba v neustálém styku s vlastní Niternou myslí, ve které je Nejvyšší, tak přímo komunikuje buď s Nejvyšším, nebo se zvláštním představitelem – jehož za tímto účelem pověřil Nejvyšší – který tuto osobu instruuje o všech duchovních záležitostech v souladu s potřebami její duchovní specifičnosti. Tento představitel se obvykle nazývá NEJVYŠŠÍM RÁDCEM. Avšak i v těchto případech, kdy existuje zvláštní představitel Nejvyššího, je vždy k dispozici přímý přístup k Nejvyššímu, kdyby vyvstala potřeba, aby se potvrdil, ověřil a posílil vlastní pokrok.

Výsledek takové instrukce, zkušenosti a komunikace je u každé osoby jedinečný a zvláštní. Jelikož ale jeden z účelů lidského života spočívá ve vzájemném sdílení z lásky, sdílí se tento výsledek s ostatními a důsledkem tohoto uspořádání jespolečný duchovní prospěch. Toto sdílení vždy přispívá k většímu duchovnímu pokroku u každého. A DUCHOVNÍ RADA všechny tyto procesy koordinuje a zajišťuje, aby byly vytvořeny všechny náležité příležitosti pro sdílení a vzájemnost a aby byly vždy místně, celonárodně či celosvětově funkční. Všechny činnosti této Rady jsou vždy pod dohledem a za předsednictví NEJVYŠŠÍHO.

2. NOVÁ STRUKTURA POLITICKÝCH SYSTÉMŮ A SYSTÉMŮ VLÁDY

Nová struktura politických systémů a systémů vlády je budována zcela na základě duchovních principů, z nichž tyto systémy odvozují svůj účel a cíl. Jejich hlavní funkcí je neustále vytvářet inspirující prostředí a životní styl pro společenstva, státy, národy a člověčenstvo jako celek, což umožňuje, aby duchovní pokrok každého jedince, každé skupiny a celého lidstva postupoval bez překážek, rušení či potíží. Koordinují správné, vhodné, rovnoměrné a vyvážené rozdělení všech statků a potřeb každodenního života všem.

Jelikož je jen jediný jednotný princip a účel pro všechny členy člověčenstva – duchovní pokrok v početných variacích a způsobech v souladu s určením každého individua, neexistují mezi různými národy, rasami a státy žádné překážky, hranice a meze. Je jen jedno člověčenstvo, rozdělené do několika oblastí za účelem dostatečné a účinné koordinace, dodávky a distribuce všech nutných služeb. Za tohoto uspořádání nejsou myslitelné žádné politické strany, protože je každý otevřen duchovnímu světu a své Niterné mysli a svým vlastním duchovním rádcům, kteří ho instruují, radí mu a pomáhají, aby jeho činnost nabrala ten nejlepší možný kurz. Politické strany jsou v sobě a samy o sobě negativně soupeřící, výlučné, separující se, sebestředné, zaměřené na sebe a hladové po moci. Takové rysy jsou z negativního stavu a nemají v novém uspořádání lidských systémů žádné místo.

Vůdci člověčenstva nejsou vybíráni na základě systémů stran, národnosti, rasy, skupinových preferencí, většiny, menšiny či rodu. Do jedné centrální vlády nad celým člověčenstvem je dosazeno sedm nejmoudřejších a nanejvýš láskyplných lidi, které za tímto účelem vybral sám Nejvyšší na základě míry, intenzity a kvality jejich moudrosti a lásky k tomu, aby byli užiteční ve službách člověčenstvu, kvůli užitečnosti samotné, bez jakékoli nízké motivace. Sedm členů Vysoké rady zastupuje sedm hlavních oblastí lidských systémů. Jeden z členů je pověřen vedením Rady, obvykle na jeden rok. Všichni členové v této pozici ROTUJÍ tak, že v rámci sedmi let se každý z členů Vysoké rady stává jejím předsedou. Všechny schůze Rady se konají pod dohledem a za prezidentství NEJVYŠŠÍHO. Totéž uspořádání vlády je ustanoveno ve všech odpovídajících oblastech ve všech sestupných směrech až po nejjednodušší komunitu s dobře zajištěným spojením a neustálou zpětnou vazbou souběžně se všemi úrovněmi a oblastmi nad i pod nimi.

3. NOVÉ POJETÍ, CHÁPÁNÍ, FUNKCE A ÚČEL

RODINY, MANŽELSTVÍ A SEXUALITY

Nové uspořádání lidských systémů vyžaduje odlišné pojetí, chápání, odlišnou funkci a odlišný účel rodiny, manželství a sexuality. Staré uspořádání těchto systémů se odvozovalo a bylo vybudováno z požadavků, očekávání, zákazů a omezení, které do nich byly z vnějšku vnuceny odpovídajícími tradicemi, zvyky a kulturami. Úplně, zcela a naprosto sloužily jejich zachovávání, udržování a pokračování bez jakéhokoli ohledu na pravou duchovní souvislost a souvztažnost takového spojení a takové aktivity.

Bylo již řečeno, že instituce rodiny, manželství a s nimi související záležitosti byly speciálně a pečlivě zfabrikovány pseudotvůrci za účelem zničení duchovnosti. To provedli genetickou deformací jak mužského, tak i ženského vzezření, nejen v duchovním a duševním ohledu, ale především anatomicky, biologicky, chemicky, a tedy fyzicky. To bylo nutnou podmínkou pro to, aby se zajistil úspěch jejich plánu. Tímto způsobem učinili lidi ku podobě a ku obrazu zvířat snažíce se vyhladit všechny znaky podoby a obrazu Nejvyššího. Předpokládali, že se tím prokáže, že lidští tvorové nejsou stvořeními Nejvyššího, ale výsledkem evolučního vývoje ze zvířat a hmoty. To je filosofie a základna, na níž jsou vybudovány veškeré instituce manželství a rodiny starých systémů.

Toto uspořádání nemá v podstatě ani formě nic společného s čímkoli duchovním. Proto se musí zcela odstranit a přebudovat tím, že se navrátí ke svému původnímu smyslu, účelu a ke své původní funkci.

Rození dětí starou metodou je, jak může vidět každý, kdo je ochoten to vidět, nebezpečné jak pro život matky, tak i dítěte; je nezdravé, krvavé, komplikované, bolestivé a v zásadě nepříjemné. V pojetí Absolutní lásky Absolutní moudrosti žádná taková idea neexistuje. Cokoli je bolestivé, nebezpečné a nezdravé, je nepřirozené a nenormální a pochází z negativního stavu a procesu, který nikdy nevzniká z Nejvyššího. Je to Nejvyšším tolerováno kvůli všeobecnému prospěchu lidí a ku prospěchu veškerého Stvoření v tom, jak odpovídá na počáteční otázku, jaké je to být bez duchovnosti.

Nové uspořádání systému rodiny a manželství neobsahuje takový nedokonalý, nepřirozený a nenormální způsob rozmnožování. Proto se otevřením přístupu do Niterné mysli a všech dimenzí znovu objeví a využijí skutečné, vhodné, správné a skutečně duchovní způsoby rozmnožování.

Je třeba si pamatovat, že taková náležitá znalost existuje v Niterné mysli, a je tedy vždy přítomná v každé lidské bytosti. Plně se využívá při vybudování nové výstavby rodiny a manželství.

Prvním krokem v tomto postupu je NÁVRAT K PŮVODNÍ anatomické, biologické, chemické a fyzikální struktuře ženy a do jisté míry i muže. To se provádí speciálními genetickými manipulacemi, které dodržují určité zákony souvztažností. Jak tyto zákony, tak i způsoby jejich využití jsou blíže odhalovány NEJVYŠŠÍM a znovu objevovány v Niterné mysli. Pomoc také přichází od POTOMKŮ DŘÍVĚJŠÍCH LIDÍ na planetě Zemi, kteří ji opustili na začátku duchovního úpadku a jsou nyní znovu přímo napojeni na lidstvo. Tedy Vesmírní lidé – viz www.vesmirni-lide.cz – pozn. zpracovatele.

Poté, co je nové uspořádání hotovo, rození nových členů člověčenstva se bude dít procesem speciálního dvojklonování, který byl již krátce popsán.

Za těchto podmínek se smysl a účel manželství a sexuality zcela změní. Slouží nyní čistě duchovnímu pokroku.

Každá lidská bytost se nachází v odlišném a jedinečném stupni zvláštní lásky a její moudrosti a v této zvláštní lásce a moudrosti. Existuje vždy náležitý DUCHOVNÍ SLOULAD mezi láskou a moudrostí a moudrostí a láskou. Láska miluje svou moudrost a moudrost se stává moudřejší a moudřejší svoji láskou. Moudrost lásky činí lásku intenzivnější, krásnější, hlubší a smysluplnější. Činí ji více a více milující. Láska moudrosti činí moudrost hlubší, jedinečnější, více zvláštní a tvořivější.

V takovém zvláštním vztahu lásky a moudrosti se odráží potřeba jejich správného poměru. Zvláštní kvalita lásky a její moudrosti vyžaduje ekvivalentně souměřitelnou zvláštní kvalitu moudrosti a její lásky. Za účelem jejich sjednocení by nešlo vhodně připojit jakoukoli jinou kvalitu.

Tento vztah dokonale odráží pravý význam maskulinity a femininity či princip těch, kdo se nazývají manžel a manželka. Láska a její moudrost se projevuje principem femininity a moudrost a její láska principem maskulinity.Souměřitelná souvztažná kvalita jedné k souměřitelné souvztažné kvalitě druhé představuje VZTAH manželky a manžela. Aby se mohl odehrát duchovní pokrok, je nutné a vysoce žádoucí, aby se ustanovila tato jednota. V této jednotě dochází skrze princip výměny a sjednocení všech maskulinních se všemi femininními principy a opačně k většímu přiblížení se Nejvyššímu. Větším přiblížením k Nejvyššímu se jedinec stává více sám sebou; tím, že se stává více sám sebou, naplňuje více účel svého života a stává se užitečnějším sdílením svého jedinečného já se všemi ostatními jedinečnými sjednoceními v bytí.

Pravé jednosti já není možné dosáhnout bez procesu sjednocení maskulinity a femininity jejich sdílením a výměnou. Z toho vychází nové uspořádání rodiny a manželství. RODINA je nástrojem, který umožňuje takové sjednocení souměřitelných zvláštních kvalit lásky a moudrosti, které patří jedna ke druhé jako jedna polovina zapadá do druhé, doplňuje ji a tvoří celek – úplnou lidskou bytost. Tento neustálý stav a proces sjednocení těchto dvou principů dává zrod novým duchovním ideám vyšší lásky a moudrosti pro duchovní pokrok. Takové idejeduchovní, duševní a fyzický obsah a jeho forma. jsou velmi jedinečné a jsou využity při uspořádávání nových lidských bytostí tím, že se do nich promítá zvláštní a jedinečný

Kvůli této jedinečné konjunkci, výměně a jednotě maskulinních a femininních principů se stávají jak muž, tak i žena skutečně jednou úplnou rodinou – jednotou, která se nyní může sdílet s jinou jednotou ve společném snažení o neustálý duchovní pokrok.

Co se týká SEXUALITY, ta se stává hlavním nástrojem konkrétního vyjádření sjednocení lásky a její moudrosti s moudrostí a její láskou, jež se pak sdílí a vzájemně vyměňuje se VŠEMI ostatními jedinečnými kvalitami lásky a moudrosti v jejich obecném projevu v jedinečných mužích a ženách, kteří nalézajíce jeden druhého si prostřednictvím sexuálního styku vyměňují rozkoš a potěšení – výraz pravé lásky Nejvyššího a všech ostatních. Sexualita pomáhá k větší seberealizaci, která pak vede k většímu duchovnímu pokroku.

4. NOVÉ USPOŘÁDÁNÍ VZDĚLÁVACÍHO SYSTÉMU DĚTÍ

Nové uspořádání vzdělávacího a výchovného systému dětí se od starého zcela liší. Jak se uvedlo před tím, v určitém bodě se kvůli manipulacím pseudotvůrců lidé začali rodit do vědomé neznalosti. Bylo nutné je od počátku všemu učit. Takové uspořádání je plýtváním, je neproduktivní a netvořivé, je nepřirozené, nenormální a příčící se pořádku. Lidé byli vyučováni ze zevního stupně čili z vnějšku, kde se nachází jen malé poznání. Pravé poznání je uvnitř v Niterné mysli, k níž byl přímý přístup uzavřen na několik miliónů let. Taková nevědomost byla zavedena zevně, proto byla omezena pouze na uvědomování a na fyzickou a biologickou strukturu lidských bytostí. Nedotýkala se niterné úrovně lidské mysli a neměnila ji, a ani se jí nemohla dotýkat či ji pozměnit. Jestliže by mohla, nebylo by možně žádné poučení. Že taková situace existuje, lze spatřit ve složitém celku narozeného dítěte, které je schopno vnímat a rozlišovat věci, jaké si nikdo nedovede ani představit. Ale jak se výuka dítěte počíná z vnějšku, nastává úplné uzavření a dítě je odříznuto od zdroje ve své Niterné mysli. Důvody pro toto uzavření byly již vysvětleny.

Jakmile se Niterná mysl otevře, jsou k dispozici a přístupné všechny znalosti všem, kdo je touží získat a využít pro vlastní duchovní progresi. Za těchto okolností se netoleruje žádná nevědomost.

Proces narození do plnosti vlastního poznání je zajištěn novými, jedinečnými ideami, které nastávají, probíhají a stávají se jako výsledek výměny a sjednocení maskulinních a femininních principů prostřednictvím sexuálního styku. Takové ideje obsahují plnost idejí svého vlastního projevu, své konkretizace a aktualizace; nechybí v nich nic. Jakmile se tyto ideje vytvoří, je veškeré poznání o jejich stávání se uvnitř nich samých. Do nich se promítne NADĚLENÍ ducha tohoto jednotlivého života z Nejvyššího (po zjištění, zdali si svobodně přejí se konkretizovat), takže se stávají živými s plnou znalostí odpovídající potřebě bytí, existence a pokroku.

Kvalita, rozsah a zvláštnost poznání je určena zvláštností obsahu jakékoli takové ideje. Ve všeobecném smyslu existuje vždy plnost jakéhokoli poznání, protože Niterná mysl je ve svých aspektech univerzální. Obecné a společné poznání, které je nutné pro řádné fungování, tvořivé úsilí a rozhodování, se nicméně vždy obohacuje a umocňuje zvláštním poznáním, které se vztahuje jen ke zvoleným životním stylům, povoláním a cestám duchovního pokroku a obsahu užitečnosti, který si kdo zvolí.

Od okamžiku objevení se jakékoli takové ideje v konkrétní formě lidské bytosti počíná se vrozená plná znalost zvláštního rozšiřovat, obohacovat a progresivně rozvíjet jedinečným tvořivým úsilím a příspěvkem každé lidské bytosti, která si svobodně zvolí se takového rozvoje zúčastnit. Tak jedinec zahajuje s plným poznáním a kráčí dle principů duchovní progrese navěky vpřed ke stále většímu a většímu poznání.

Za těchto podmínek nevyžadují vzdělávací systémy zvláštní typy škol či učitelů, ale jen KOORDINÁTORY, kteří zajišťují, že se všechny nově vybudované a získané poznatky dodatečně k vrozeným budou sdílet, předávat a náležitě rozdělovat ve prospěch každého. V procedurách a progresi instrukce vždy přicházejí od Nejvyššího,duchovních rádců od Nejvyššího a z výměny všech nově získaných poznatků. Koordinátoři systému opět sestávají ze sedmi nejmoudřejších a nejláskyplnějších členů společnosti, kteří prokážou zvláštní zájem, talent, nadání a schopnosti, co se této specifické koordinace týče. Jsou pověřeni přímo Nejvyšším.

5. NEUSTÁLÝ KONTAKT A SPOLUPRÁCE S OSTATNÍM STVOŘENÍM

V nové struktuře lidských systémů je jeden zcela nový (ve skutečnosti starý a zapomenutý) systém, který nebyl součástí starého uspořádání. Ve starém uspořádání byla planeta Země izolována a umístěna takříkajíc do karantény. A donedávna nebyly k dispozici ani přímá komunikace a výměna s jakýmikoliv jinými fyzickými planetami, galaxiemi, vesmíry či dimenzemi, ani přímý přístup k nim z důvodů uvedených jinde v této knize. Tato situace vylučovala planetu Zemi z účasti na duchovním pokroku její vlastní Galaxie, jejího vlastního Vesmíru, ostatních vesmírů a obecně tohoto časového cyklu. Taková situace se nedá kvůli její nepřirozenosti, nenormálnosti a patologičnosti tolerovat. Tolerovala se jen kvůli Velkému plánu.

Aby duchovní pokrok měl však svou univerzální a všedimenzionální platnost (vždyť se celé Stvoření jeví před Nejvyšším především jako jedna úplná sentientní entita, která se nachází v neustálém pokroku), musí být všechny planety, galaxie a vesmíry se všemi svými případnými obyvateli v daném časovém cyklu SOUČÁSTÍ této snahy. Cokoli je vyloučeno, zabraňuje plnosti duchovního pokroku; něco vždy chybí. Takovou situaci nelze navždy tolerovat.

Takže pro duchovní pokrok člověčenstva jako celku je nutné, aby mezi všemi vesmíry a dimenzemi byl neustálý kontakt, stálá komunikace a výměna všech výdobytků ve vztahu ke všem jejich zvláštním potřebám odděleně i společně. Takže je zařízen PŘÍSTUP k takové výměně jak v duchovním světě, tak i u všech bodů fyzického vesmíru.

To vede k ustanovení speciálního systému, který koordinuje, obsazuje a formuje strukturu agentury, která hraje v tomto úsilí zvláštní roli. Tato se nazývá INTERGALAKTICKÁ RADA planety Země a sestává ze sedmi nejmoudřejších a nejláskyplnějších členů člověčenstva, kteří mají zvláštní zájmy, nadání, vlohy a schopnosti pro tuto zvláštní práci. Koordinují, budují a ustanovují zvláštní vyslanectví a agentury, aby se zajistila řádná a užitečná výměna, prospěšná všemu, co nastává a přispívá k neustálému duchovnímu pokroku veškerého Stvoření.

6. NOVÁ STRUKTURA VÝMĚNY INFORMACÍ

Nová struktura komunikace a výměny informací, poznatků a požitků se substanciálně liší od staré. Zatímco stará struktura soustředila veškeré své úsilí na rozvoj vnějších prostředků komunikace, nová struktura klade důraz na niterné prostředky. S otevřením Niterné mysli a přístupu do duchovního světa a k jiným fyzickým vesmírům je dostupný, možný a dosažitelný rozvoj speciálních psychických a duševních sil. Využívají se a zdokonalují telepatie, telekineze, teleportace a všechny jiné psychické a duševní síly známé či neznámé současným lidem. Jelikož v Niterné mysli každé lidské bytosti nejsou žádné zlé sklony ke zneužívání, nesprávnému využívání a k manipulaci s takovými silami, ale jen dobré sklony přispívat jeden druhému k duchovnímu pokroku z lásky jednoho ke druhému, nehrozí či není možné žádné nebezpečí vměšování do soukromí. Niterná mysl má zabudovaný bezpečnostní systém z přítomnosti Nejvyššího, který ochraňuje před jakoukoli takovou možností. Kdyby nastala byť jen sebemenší možnost něčeho takového, Niterná mysl by se uzavřela a bránila by jakémukoli příjmu či přenosu takové povahy.

Protože všechny psychické síly, ovládání mysli a s nimi související záležitosti jsou z Nejniternější mysli, přicházejí skrze ni a nacházejí se uvnitř této mysli, která je z Nejvyššího, nemůže se takové nebezpečí nikdy zkonkretizovat, ba ani o něm nelze uvažovat.

Nová struktura umožňuje mnohem rychlejší, účinnější a progresivnější komunikaci a výměnu. Nicméně však nevylučuje některé staré pozitivní prostředky jako tiskoviny, videosnímky, televize, rádio, počítače, záznam atd. Ty se neustále rozvíjejí a zdokonalují kvůli povaze nejzevnějšího čili zevního stupně lidské mysli, která potřebuje takové komunikační módy pro svůj duchovní rozvoj návdavkem k módům psychickým. Pro zevní mysl je v tomto ohledu vůbec nejlepší metodou využívání vlastních nástrojů, které má k dispozici. Ty ale nikdy nenahradí VYŠŠÍ MÓDY METAKOMUNIKACE, protože ta je mimo jejich dosah.

Aby se taková metakomunikace uskutečnila v souladu se všemi duchovními principy sdílení a výměny, je opět jmenována ZVLÁŠTNÍ RADA se stejnou strukturou, jakou mají ostatní shora uvedené, která má kvůli vzájemnému prospěchu koordinovat všechny takové postupy a výsledky komunikování.

7. NOVÁ TECHNOLOGIE A EKONOMIE

Dostupnost všech zdrojů poznatků, které přicházejí z Niterné mysli, vnitřní a zevní mysli z duchovního světa a z ostatních míst fyzického vesmíru dává jinou strukturu lidské technologii a ekonomii. ZVLÁŠTNÍ RADA – uspořádána jako jiné ze členů, kteří jsou nanejvýš znalí, koordinuje tyto poznatky a jejich nejlépe možné uplatnění a rozdělení ve prospěch člověčenstva a ostatního Stvoření. To vede k rozvoji vysoce účinného a dostatečného technologického a ekonomického systému, který plně slouží potřebám všech jednotlivých členů člověčenstva, člověčenstvu jako celku a všem, kdo se zúčastní na jeho rozvoji. Jsou využívány zdroje energie neznámé lidem současnosti. Spolu s využíváním termonukleární, sluneční a fotonové energie je využíváno řízení počasí, genetické manipulace, vesmírné cestování, ovládání a spoutání gravitace a podobné techniky, které nakonec slouží duchovnímu pokroku celého sentientního Stvoření.

8. NOVÁ MEDICÍNA A LÉČITELSTVÍ

To vede k výstavbě odlišné struktury medicíny a léčitelství. Prvotní důraz se soustřeďuje na prevenci a ochranu lidských fyzických forem před jakýmikoli škodlivými vlivy a hrozbami prostředí. To je zvláště důležité, jakmile se zahájí cestování do fyzických prostředí nepřátelských fyzické formě, jiných než to, které se považuje za vlastní, prospěšné prostředí. Za tím účelem jsou navržena, vyvinuta, vybudována a užita zvláštní ochranná zařízení se speciálními prostředky pro nápravu, opravu či zhojení následků neodvratných nehod. Léčebný postup klade důraz na využití psychických sil a ovládání mysli. Hypnóza, sebehypnóza a podobné nástroje jsou využívány jako jedna z hlavních metod nového lékařství a léčitelství. V těchto postupech jsou široce využívány duchovní prostředky při využití zákonů souvztažností, jimiž se může náležitě zmanipulovat a modifikovat jakékoli prostředí tak, jak je třeba. Nová medicína se soustřeďuje hlavně na duchovní, duševní a fyzickou stabilitu a rovnováhu a stabilitu a rovnováhu odpovídajících a speciálních prostředí, čímž u každého neustále přispívá k jeho duchovnímu pokroku. Jako jiné systémy se medicína a léčitelství koordinuje RADOU MOUDRÝCH a láskyplných členů, kteří mají zvláštní zájem, talent, zvláštní nadání a jsou obzvláště vhodní vzhledem k těmto záležitostem.

9. NOVÁ FILOSOFIE

Veškerá filosofie nového uspořádání lidských systémů a jejich morální a etické kódy se od staré struktury odlišují. Existuje zvláštní, Nejvyšším určená rada sedmi nejmoudřejších a nejláskyplnějších členů člověčenstva, která koordinuje a dohlíží na to, aby správné principy podléhaly takovým filozofickým, morálním a etickým kódům. Filosofie sama je budována na zásadě, že existuje jeden a jediný prvotní princip. Tím je Nejvyšší. Z Nejvyššího odvozuje vše ostatní svůj původ. Jakékoli další závěry se musí vyvozovat z tohoto faktu. Z tohoto faktu jsou zřejmé a jasné následky a důsledky pro filosofii jsoucna a bytí. Cokoli se uvažuje jinak, nemá samo o sobě žádnou realitu. Kvůli Absolutní přirozenosti Nejvyššího neexistují pro lidskou mysl žádná omezení, žádné hranice, zákazy a bloky, aby nemohla v jakémkoli stavu jsoucna a procesu bytí navěky růst, prospívat, kráčet vpřed, tvořit a poznávat. Proto kdokoli či cokoli popírající tento fakt je neetický či neetické a nemá žádnou morálku.

Všechny etické kódy a morálka se budují na záměrech každého jednotlivce. Cokoli se učiní, získá, vytvoří, řekne, cítí, chce či požaduje s dobrým úmyslem, za účelem většího duchovního pokroku a sdílení, je vhodné, filosofické, morální a etické.

HLAVNÍM ČINITELEM při stanovení těchto záměrů je KOMUNIKACE s vlastní Niternou myslí a vlastními duchovními rádci pod vedením a za přítomnosti Nejvyššího. Zde může jednotlivec neustále kontrolovat a ověřovat morálnost a etiku vlastního snažení a postupu. Kdo přestává s takovým komunikováním, ověřováním a s touto kontrolou, jedná nemorálně a neeticky vzhledem k sobě a následně i k jiným.

Toto jsou tedy hlavní rysy nového uspořádání některých lidských systémů. Lepší pochopení této struktury lze získat z nové dynamiky lidských systémů, která se bude vysvětlovat v následující kapitole.

Než postoupíme k úvahám na toto téma, je na řadě vážně varování: Shora popsaná nová struktura lidských systémů není výlučná, úplná a jedině možná. Nakonec a zajisté existuje přesahující chápání, které bude zjeveno v krocích, jak budou ustanoveny, využívány a jak budou progresivně následovat. Vzhledem k současnému počátečnímu kroku v lidské duchovní progresi je toto shora popsané chápání jen dočasné.

(17)

Kapitola třetí

NOVÁ DYNAMIKA LIDSKÝCH SYSTÉMŮ:

ANALÝZA TÉTO DYNAMIKY

Nová dynamika lidských systémů funguje na zcela odlišných principech než stará. Při starém pojetí lidských systémů nelze dynamiku považovat za pravou dynamiku. Účelem a cílem těchto systémů je podporovat, zachovávat a udržovat stagnující rozpoložení všech konvencí, tradic, kultur a jim odpovídajících pravidel, nařízení a směrnic. Lze tedy říci, že probíhají na PSEUDODYNAMICKÝCH PRINCIPECH. Neboť cokoli probíhá proti progresivnímu plynutí duchovnosti, nelze považovat za dynamické; je to destruktivní vzhledem k pravému účelu života a jeho pokroku.

A)  PSEUDODYNAMICKÉ „PRINCIPY“

Pseudodynamika starých lidských systémů se proto může popsat následujícími „principy“:

1.  „PRINCIP“ STAGNACE

„Principem“ stagnace. Tento princip je založen na sebezachovávání, sebeudržování a sebeobraně. Vše v systému směřuje k jedinému cíli: Zachovávat tak, jak je jen možné, a tak dlouho, jak je jen možné, vše staré, stagnující a statické. Cokoli nesplňuje tento účel či toto pravidlo, je nebezpečné, nežádoucí a musí se eliminovat. Za takového uspořádání nelze mít žádné jiné ohledy či úvahy.

2.  „PRINCIP“ SLUŽBY SOBĚ SAMA

„Principem“ služby sobě sama. Vše ve starých systémech slouží svému vlastnímu účelu. Nakonec to neslouží potřebám jednotlivých členů společnosti či společnosti jako celku, ale právě opačně: Všechna individua a celá společnost musí sloužit systému. Takový systém se stává ohromným konglomerátem, který pohlcuje lidský život a skutečné tvořivé úsilí lidských bytostí. Pravé tvořivé úsilí se v pseudodynamice starých systémů nepovzbuzuje ani neoceňuje, neboť slouží podkopávání jeho „principu“ stagnace, což by mohlo vést k její eliminaci. Jediné dovolené tvořivé úsilí je to, které slouží zachovávání a zdokonalování stagnujícího rozpoložení systému. Takové tvořivé úsilí nelze ovšem skutečně nazývat tvořivým, neboť nakonec slouží k zdokonalování metod, které ničí pravou tvořivost. V pravém a tvořivém snažení je odstraněno vše stagnující a nahrazeno progresivním.

3.  „PRINCIP“ KONTRAPRODUKTIVITY

„Principem“ kontraproduktivity. Vše skutečně produktivní ve starých systémech je fakticky kontraproduktivní, neboť to slouží zachovávání tradic a zvyků, které se neustále vzdalují duchovnosti. V pravém pojetí jsoucna a bytí je možná jen taková produktivita, jejímž výsledkem je duchovní pokrok všech. Jelikož staré systémy takovou snahu ničím nepodporují, ale fakticky jí překážejí, brání a jdou proti ní, nelze nic ve starých systémech považovat za skutečně produktivní.

4.  „PRINCIP“ PROTIKLADNÉHO UŽITKU

„Principem“ protikladného užitku. Jakýkoli užitek, který se odvozuje z dynamiky starých systémů, není vůbec užitkem, neboť, jak se opakuje, je užitkem pouze pro systém sám bez skutečného ohledu na potřeby individuálních členů systému a lidské společnosti, vezme-li se v podstatě zřetel na jejich základní a životně závažnou potřebu – neustálý duchovní pokrok. Cokoli neslouží takovému užitku, je neužitečné a obchází pravý život.

5.  „PRINCIP“ SLOŽITOSTI

„Principem“ složitosti. Vše v pseudodynamice lidských systémů je stále více složitější a komplikovanější. Jelikož staré systémy slouží zachovávání a udržování tradic a zvyků, komplikované způsoby a módy, jak tak činit, se neustále hromadí, rozšiřují a zvětšují, takže se stávají stále složitějšími a obtížnými pro chápání a velmi často rozporuplnými. To podporuje byrokracie, která je zfabrikovaná za tímto zvláštním účelem. Taková složitost způsobuje, že je stále obtížnější, aby se jakýkoli progresivní prvek v takovém systému zachytil, a jeho snaha se ztrácí v komplikovanosti, složitosti a byrokracii systému. Tak tedy složitost starých systémů slouží podpoře jejich stagnujících rozpoložení.

Žádný z takových „principů“ nelze uvažovat či využít v dynamice nových lidských systémů. Jejich nový účel, cíl a sklon je zcela opačný vzhledem ke starým.

B)  OBECNÉ PRINCIPY DYNAMIKY

Nejlepší způsob, jak novou dynamiku lidských systémů analyzovat, je popis pravých principů, jakými a na jakých působí. Tyto principy lze považovat za obecně působící, které jsou univerzálně platné pro jakýkoli jediný systém, jakož i pro celkový systém lidstva. Zvláštnost každého jednotlivého principu s ohledem na zvláštní dynamiku každého systému je určena obsahem jakéhokoli daného systému a typem užitku, který poskytuje. Nicméně je tato zvláštnost plně pochopitelná z obecných principů dynamiky, kterým podléhají všechny a jakékoli lidské systémy:

1.  PRINCIP SLUŽBY

Z principu služby. Dynamika jakéhokoli systému je vyvinuta tak, aby sloužila hlavnímu účelu lidského života, kterým je duchovní pokrok. Každou lidskou bytost je nutno vybavit všemi nutnými potřebami vnitřního a vnějšího života, aby se tak mohlo u každého posloužit jedinečné, neopakovatelné povaze jeho individuálního pokroku a aby se tento podporoval a neustále rozvíjel způsobem nanejvýš funkčním a vhodným. Cokoli neslouží tomuto účelu, nemůže být součástí žádného lidského systému.

Takže veškerá dynamika lidských systémů je úplně, zcela a absolutně směrována k tomu, aby sloužila jedincům, společnosti a člověčenstvu a všem jiným stvořeným sentientním entitám v jejich tvořivém úsilí v procesu jejich duchovního pokroku.Veškerým motivačním faktorem takových systémů je to, že mají sloužit ostatním, a ne sobě samému. Služby a výkony pro sebe jsou motivovány jen potřebou být v co nejlepším možném módu působení za účelem stále lepších služeb a výkonů vzhledem k potřebám druhých.

2.  PRINCIP UŽITKU

Z principu užitku. Nová dynamika jakýchkoli lidských systémů se rozvíjí na základě své užitečnosti ve službách, jaké poskytuje hlavnímu účelu lidského života, jakož i životu člověčenstva a veškerému čijícímu Stvoření a jim odpovídajícím prostředím. Cokoli se využije za tímto účelem, je využito a zahrnuto ve všech systémech s ohledem na užitek jejich zvláštní funkce. Takové využití všech možností je vlastní nové dynamice jakéhokoli nového systému. Nelze přehlédnout nebo považovat za nedůležité nic, co by mohlo mít takový užitek pro systémy v jejich službě duchovnímu pokroku sentientního Stvoření. V takovém užitku je neustálá přítomnost Nejvyššího – Nejvyšší je v něm jako ve Svém vlastním.

3.  PRINCIP ÚSPORNOSTI

Z principu úspornosti. Nová dynamika lidských systémů se rozvíjí na základě efektivity svých služeb a užitku, které poskytuje duchovnímu pokroku lidí. Proto každý systém neustále vyhledává nejjednodušší, nejekonomičtější, nejvýkonnější a nanejvýš funkční metodu, jakou by naplnil účel své existence. Taktéž touží být nanejvýš pohodlným a snadným pro použití a pochopení. Cokoli situaci komplikuje a ztěžuje její chápání či řádné využití, je okamžitě eliminováno a proces se zjednoduší a je učiněn ekonomičtějším, aby tak mohl všem sloužit nanejvýš optimálním a funkčním způsobem. Proto jakékoli hromadění pravidel, nařízení, procedur a jiných složitostí je z nové dynamiky těchto systémů zcela eliminováno. Takové shromažďování je protikladné obsahu a významu slova „dynamický“. Není nic dynamického v hromadění a složitosti. Potlačuje se tím pravá povaha dynamiky.

4. PRINCIP NEUSTÁLÉHO ZDOKONALOVÁNÍ

Z principu neustálého zdokonalování. Všechny lidské systémy mají ve své nové dynamice zabudován princip, který určuje jejich samotný život a ospravedlňuje samou jejich existenci. Tento princip stanoví: Cokoli existuje, existuje výhradně v potenciálech k tomu, aby bylo lepším a lepším. Žádné skutečné statické, neměnné a nezlepšující se rozpoložení, stavy a procesy neexistují, protože by to bylo v rozporu s Absolutní přirozeností Stvořitele. Proto vše, aby ospravedlnilo svou existenci, musí samo sebe neustále zdokonalovat, aby tak mohlo lépe splnit účel své existence a být v souladu s hlavním účelem lidského života, kterým je duchovní pokrok. Cokoli nevylepšuje progresivní povahu Stvoření, nemůže být součástí tohoto procesu. Proto všechny lidské systémy musí ve své nové dynamice neustále zdokonalovat své služby, svoji užitečnost, úspornost a vše ostatní k tomu se vztahující. Musí neustále vylepšovat své metody, své funkce a módy uživené jako záruka proti jakékoli možné stagnaci, jakémukoli zneužití a nesprávnému užití. Jestliže jakýkoli lidský systém nevykazuje trend progresivního zlepšování spolu s obecným progresivním trendem lidského duchovního pokroku, přehodnocuje se a analyzuje, vyhledávají se a odstraňují příčiny této stagnace. Jestliže kvůli nějakému důvodu takový systém naplní svůj užitek a své služby a nemá již nic více co nabídnout člověčenstvu či jednotlivcům, je pozměněn, zlikvidován či nahrazen daleko užitečnějším a služby poskytujícím systémem.

Shora popsané principy jsou zabudovány do nové dynamiky veškerých lidských systémů nového věku duchovního pokroku. Existuje stálá průběžná kontrola všech systémů, aby se zajistilo, že jsou neustále příslušné k těmto principům. Za tímto účelem je Nejvyšším jmenována ZVLÁŠTNÍ RADA z nejmoudřejších a nejláskyplnějších členů člověčenstva, aby koordinovala všechny systémy a zajistila neustálé posilování a následování takových principů a jejich pozměňování za účelem jejich lepšího užitku a použití.

5. PRINCIP NÁHRADY

Jiný obecný princip – odvozený ze čtvrtého principu: Princip neustálého zdokonalování je zabudován v těchto principech samých. Stanoví, že cokoli existuje, neustále se vyvíjí a progresivně postupuje v krocích. Každý následný krok PŘESAHUJE svůj předcházející ve všech ohledech. Toto je logickým následkem neustálého pokroku. Znamená to, že mnohé věci, které byly náležité a správné v předcházejícím kroku rozvoje a pokroku, se stávají zastaralými a neužitečnými pro krok následný. Nutnost náhrady některých či všech principů a metod je tedy nevyhnutelným pravidlem a nutnou potřebou zabudovanou ve všech principech dynamiky lidských systémů. Tento princip lze nazvat principem náhrady a lze jej považovat za jedno z nejdůležitějších pravidel, kolem něhož jsou vybudovány všechny principy dynamiky lidských systémů. Zabraňuje každému systému v rámci každého kroku progrese, aby lpěl na svém zachovávání a udržování a stal se reakčním. Nahrazuje starý zákon lidského nevědomí, který spočívá ve formulaci, že cokoli jednou přijaté má sklon setrvávat a odolávat odstranění a čím déle setrvává, tím zavilejší je jeho odpor proti odstranění.

Nyní se toto pravidlo samo o sobě stává zastaralým, neboť bylo součástí starého systému a starého pojetí lidské mysli. Je třeba si pamatovat, že podle starého pojetí byla většina oblastí lidské mysli nepřístupná, a tudíž nevědomá. To byl výsledek před tím popsaného uzavření Niterné mysli, duchovního světa a ostatních dimenzí. Za takové konstelace a takových podmínek hrály neznámé faktory staré, „nevědomé“ mysli významnou roli. Ochrana před neznámým se vyhledávala tím, že se pevně a zoufale lpělo na něčem známém a důvěrném. Všechny staré struktury dynamiky lidských systémů byly vybudovány na tomto pravidle.

V nové éře žádná taková situace neexistuje. Přístup k Niterné mysli, k duchovním světu a k jiným dimenzím a místům ve fyzickém vesmíru je plně otevřen. Za těchto podmínek se nevyskytují obavy z neznámého. Fakticky je pojem strachu nemyslitelný, když je otevřen přístup ke všem oblastem lidské mysli. Namísto toho se každý s velkým očekáváním těší na svůj vlastní budoucí vývoj v procesu svého duchovního pokroku, protože každý ví, že to, co obsahuje, je nerozlučně lepší, žádoucnější, pokrokovější a dosahuje se tím větších hodnot a většího potěšení než v tom, co kdo má v daný okamžik svého duchovního pokroku. Zároveň je každý připraven zanechat vše, co je součástí tohoto jednotlivého okamžiku, bez toho, že by se toho nějak litovalo a ohlíželo se zpět. Taková je pravá dynamika lidských systémů.

Otevřený přistup do duchovního světa, k vlastní Niterné mysli a ke svým duchovním rádcům, druhým místůmfyzického vesmíru a ke znalosti souvztažností, jejich využívání a ovládání poskytuje další záruku proti stagnaci a lpění na starém. Takový přístup je nejlepší možnou kontrolou, ověřením a potvrzením, jež jsou připraveny pro všechny existující lidské systémy. Shora uvedená ZVLÁŠTNÍ RADA koordinátorů principů lidských systémů, jakož i individuálních členůNiterné mysli skrze duchovní poradce, kteří jsou pro tento zvláštní účel pověřeni Nejvyšším. neustále ověřuje, potvrzuje, ohodnocuje a kontroluje všechny funkce systémů ze všech aspektů s pomocí všech, kteří se nacházejí v souvztažných stavech a rozpoloženích každého jednotlivého systému v jiných dimenzích a v

V nové dynamice lidských systémů není tudíž obsaženo nic a ani v ní nic, byť jen vzdáleně, nenaznačuje, co by mohlo vynucovat jejich zachovávání a stagnaci.

Použitelnost shora uvedených principů nové dynamiky lidských systémů je relevantní jen v rámci nového kroku duchovního pokroku, který právě začíná. Zda budou tyto principy použitelné v dalším kroku duchovní progrese ať úplně nebo částečně, či nikoliv, bude závislé na obsahu, účelu a potřebách dalšího kroku. Lze si však být jist, že se zajisté bude vyžadovat přesahující chápání jich všech. Takové je uspořádání pravého duchovního pokroku a tak tomu má být.

(18)

Kapitola čtvrtá

POVAHA A USPOŘÁDÁNÍ NOVÉHO ČLOVĚČENSTVA

Povaha a struktura toho, co se v této knize nazývá pseudočlověčenstvem, byla pseudotvůrci zfabrikována tak, aby zadržovala a negovala normální a přirozené plynutí duchovního pokroku. Toto plynutí je esenciálně a substanciálně určující činitel v přirozenosti a struktuře každé sentientní entity či společnosti. Pseudočlověčenstvo bylo nástrojem v rukách negativních sil, které utvářely a ovlivňovaly veškerý jeho život tak, aby se odstranilo jakékoli pravé duchovní uvědomění a odstranil duchovní život. Ať se tedy ukázaly v povaze a struktuře pseudočlověčenstva jakékoli rysy, ve svém nejzazším smyslu a konotaci obsahovaly negativní stavy a procesy.

Pseudočlověčenstvo svou strukturou a povahou odráželo neobvyklou kombinaci dobra a zla, které bylo uměle smícháno dohromady. Nikde jinde ve Stvoření takové rozpoložení neexistovalo a neexistuje. Přítomnost pravé kvality dobra spolu s pseudokvalitami zla byla možná kvůli faktu, že při fabrikování pseudočlověčenstva použili pseudotvůrci živé buňky původních lidských bytostí, které v sobě obsahovaly všechny kategorie a principy života relativního k Absolutnímu životu Nejvyššího. V nich je Nejvyšší vždy přítomen jako ve Svém vlastním. Nic nelze udělat, aby se tato okolnost změnila. Užitím takových zvláštních buněk ve svých genetických manipulacích museli pseudotvůrci zachovat tento základní životní princip. Jedinou věcí, kterou mohli učinit, byla jeho deformace. Princip života ve své ryzí kondici – a tuto kondici museli pseudotvůrci použít – je vždy dobrý a pozitivní. Jeho zdeformovaná verze je vždy negativní a zlá. Odtud pochází směsice pravých principů s pseudoprincipy v živoucí lidské bytosti.

Jelikož se všichni lidé od okamžiku objevení se takových deformací rodili nevědomí, z milosti Absolutní prozřetelnosti Nejvyššího byli s to poznat a získat nějaká pojetí dobra a pravdy i zel a nepravd. Stalo se záležitostí jejich svobodného osobního výběru, který aspekt jejich mysli a osobnosti chtěli zdůraznit a realizovat ve svém životě. Záměry takové volby obvykle určovaly jedinečným způsobem povahu a strukturo každého jedince bez ohledu na to, jakým způsobem bylo pojetí duchovnosti a ostatních principů ve vztahu k němu zdeformováno či irelevantní. Proto byla v povaze a struktuře pseudočlověčenstva nejdůležitějším faktorem dichotomie dvou stavů a procesů, která ovládala celkový život. Z této dichotomie a z výsledků lidských záměrů s ohledem na jejich pozici či preferenci či důraz na jeden nebo druhý nebo na oba dva vyplývaly neustálé tlaky, stresy, krize, střety, bitvy, obavy, strachy, deprese, války a mnohé jiné duchovní, duševní, emoční, intelektuální, fyzické problémy, které existovaly v průběhu dějin pseudočlověčenstva. Pseudočlověčenstvo od počátku odráželo tyto okolnosti, stavy a procesy.

Struktura a povaha nového člověčenstva se již nezakládá na této dichotomii. Vliv zla a negativního stavu je eliminován a není dovoleno se vměšovat do rozhodování lidí nebo deformovat jejich pojetí života. Toto je přítomno u každého prostřednictvím faktu, že se to již ve zkušenosti zažilo a prožilo na celé planetě. Za účelem svobody volby je nutné mít ideje zla a negativních stavů a procesů se všemi jejich hroznými a ničivými následky a důsledky. Ale ty nejsou již součástí života Jsou odděleny od lidské mysli a v působení spoutány a zkroceny tak, aby sloužily pravému duchovnímu pokroku člověčenstva. Nevládnou a nepanují již nad člověčenstvem, ale pohlíží se na ně jako na něco, co slouží dobrému účelu v novém uvědomění si nutnosti se tomu vyhnout, vyhýbat a netrápit se tím. Zlo a negativní stav a proces jsou nyní známy jako možnost, která je vždy přítomná jako věc odmítání, kontrastu a potlačování ve srovnání s pozitivními stavy, stavy dobra a jejich procesy. Lze je považovat za něco, co je jako kolektivní „stín“ člověčenstva (užije-li se pojmu, který razil C. G. Jung), co je dobře spoutáno a pod kontrolou, motivujíc příslušníky člověčenstva, aby se tomu vyhnuli za účelem plného uskutečnění svého duchovního pokroku. Takové uznávání negativního má pozitivní hodnotu ve službě novému člověčenstvu. Je vždy přítomné v povaze a struktuře člověčenstva jako výstraha, jakým způsobem nebýt. Pomáhá se vyhnout nevědomosti o jeho následcích a důsledcích a přispívá to svou energií duchovnímu pokroku. Takže v nejzaším smyslu jsou zlo a negativní stav a proces obráceny Absolutní láskou a Moudrostí Nejvyššího ve služebníky s dobrými a pozitivními účely. Toto je jediný možný následek vzhledem k Absolutní Božské prozřetelnosti Nejvyššího. Ta využije vše na zdůraznění a vítězství pozitivního stav a procesu. Taková je její povaha.

S takto spoutaným a ovládnutým rozpoložením zla a negativního stavu lze postupně strukturovat člověčenstvo a vytvořit jeho povahu, která zahrnuje tyto následující stavy, procesy, rysy a vlastnosti:

(1) Nejvyšší prioritou ohledně struktury a povahy nového člověčenstva je vytvořit znovu skrze všechny dostupné kanály lidské mysli SPOJENÍ s Nejvyšším, se souvztažnými duchovními čili nejniternějšími světy a s intermediálními čili vnitřními světy. Toto opětovné spojení s Nejvyšším a s odpovídajícími souvztažnými světy poskytuje nové uvědomění toho, že vše v činnostech, tvořivých snahách, systémech a životě člověčenstva se vytváří pod přímým vlivem Nejvyššího a při uvědomění a vnímání Jeho/Její přímé přítomnosti, a že vše je vytvořeno za přímé přítomnostiNejvyššího ve všech aspektech jeho jsoucna a bytí. Tento druh opětovného spojení dostává vše do odlišné perspektivy. Sjednocuje, harmonizuje a vyvažuje všechny aspekty v uspořádání a povaze člověčenstva a činí je produktivním, tvořivým a funkčním celkem.

(2) Nové člověčenstvo je uspořádáno takovým způsobem a je mu dána taková povaha, aby se umožnila úplná přítomnost duchovnosti v nejzevnější vrstvě nejzevnějšího přírodního stupně, s nímž člověčenstvo souvztaží. Jejípřítomností lze tuto vrstvu oživit a plně využít pro duchovní pokrok všeho Stvoření bez výjimky. Poskytuje tomuto stupni smysl a užitečnost jeho jsoucna a bytí v univerzalitě povšechnosti. Bez této duchovnosti by v něm nebylo nic naživu a užitečné. Takové okolnosti by se nemohly tolerovat, protože ve Stvoření Nejvyššího musí vše sloužit nějakému užitku, aby ospravedlnilo své jsoucno a bytí. Přítomnost duchovnosti umožněná strukturou a povahou člověčenstva sídlícího v tomto stupni činí tuto schopnost užitečnosti možnou, dostupnou a funkční.

(3) Vše ve Stvoření z Nejvyššího slouží zvláštnímu účelu a sleduje zvláštní „linii“ při poskytování užitku v souladu s obsahem a potřebami udržování se, zachovávání se, rozvíjena se, tvořivého přispívání a budování na této „linii“. Struktura a povaha každého člověka, který se na této „linii“ podílí, je konstruována tak, aby plně přizpůsobila všechny aspekty života a rozvoj nového člověčenstva podpoře tvořivého přispívání a udržování této „linie“. Kvalita, potřebnost, účel a cíl takové „linie“ ovlivňuje uspořádání a povahu nového člověčenstva, které si svobodně, s potěšením a radostí zvolí možnost účasti na tomto podniku. Specifické aspekty této „linie“ jsou známy jen Nejvyššímu a zjevují se člověčenstvu v krocích tak, jak na ní progresivně postupuje k vyplnění své role.

(4) Jak bylo již před tím mnohokrát uvedeno, nejzevnější vrstva nejzevnějšího přírodního stupně, kterou obsadilo lidstvo, je nejzazším jevištěm pro projevení se všech příčin, všeho vznikání a všech účinků v konkrétní formě přirozeného chování a jednání lidí. Taková situace určuje a ovlivňuje povahu a strukturu nového člověčenstva, aby se přizpůsobila pro přijímání a projevování všech aspektů tvořivého úsilí všech kroků, úrovní a stupňů a zpětné vazbě jejich výsledků. Proto je struktura a povaha nového člověčenstva utvářena tak, aby byla konkrétním příkladem otevřenosti mysli a srdce, pohyblivosti, ohebnosti, přizpůsobivosti a uzpůsobivosti. Tyto vlastnosti se stávají hlavními rysy této struktury a povahy.

(5) Protože člověčenstvo uskutečňuje a konkrétně projevuje všechny následky tvořivého úsilí Stvoření na této zvláštní „linii“ jemu přidělené, je uspořádáno tak a je mu dána taková povaha, že se stává KONKRÉTNÍ SPOJNICÍ mezi všemi dimenzemi, úrovněmi, kroky a stupni, které mají na této „linii“ podíl. Všechny jeho vlastnosti, charakteristiky a rysy jsou tudíž přizpůsobeny tomu, aby sloužily účelu této spojnice. Taková služba určuje specifičnost uspořádání a povahy nového člověčenstva. Jeho hlavními rysy jsou přizpůsobování, přenášení, spojování, ohodnocování, zpětná vazba a propojování všech systémů s podporou náležité funkčnosti vzhledem k těmto aktivitám.

(6) Protože nové člověčenstvo obsadilo nejzevnější vrstvu nejzevnějšího stupně hmoty, vyžaduje speciální uspořádání a povahu, aby přizpůsobilo svůj život takovému drsnému prostředí. Vše v této vrstvě se musí pojímat, chápat a vnímat v konkrétnosti jeho projevu. Proto je jednou z charakteristik povahy a struktury nového člověčenstva schopnost transformovat konkrétní myšlení a jeho kategorie do abstraktních a souvztažných významů, což umožní vnímat a pochopit jeho povahu všem předcházejícím krokům a úrovním. Tato schopnost umožňuje plné využití a ovládnutí všech přírodních podmínek, zákonů, struktur a dynamik tak, aby jejich duchovní významy a jejich využití byly zřejmé všemu Stvoření. Veškeré vnější přírodě se tedy umožňuje, aby nakonec posloužila duchovnímu pokroku člověčenstva a všemu ostatnímu Stvoření, které je souvztažně spojeno s člověčenstvem.

(7) Nejzevnější vrstva přírodního stupně v sobě a o sobě nemůže svou povahou projevovat jakoukoli soudržnost, jednotu, harmonii či účelovost. Neustále padá zpět na samu sebe a sama sebe pohlcuje. Toto nezvyklé rozpoložení vyžaduje, aby se utvořila velmi zvláštní povaha struktury nového člověčenstva, která by mohla překonat disharmonii, rozpojení a rozklad takového rozpoložení. Souvztažní činitelé takové kondice určují potřebu rozmanitosti člověčenstva. Je tedy jedním z jeho hlavních rysů být rozmanitým. Rozmanitost musí být konkrétní – kvůli povaze nejzevnější vrstvy. Její konkrétnost se projevuje v korespondujících variacích národů, ras, menšin a skupin, které představují možnost jednoty, jednosti a harmonie v různosti. Ta zadržuje nejzevnější vrstvu nejzevnějšího stupně přírody před odpadnutím vzhledem k její přirozené tendenci k opaku. Taková reprezentace dává těž všemu ostatnímu Stvoření konkrétní příklad této jednoty, jednosti a harmonie a přispívá k duchovnímu pokroku u každého.

(8) Rozmanitost povahy a struktury nového člověčenstva a přítomnost všech předcházejících stupňů v ní ve formě souvztažné konkrétnosti jejich vyjádření dále určuje jeho obsah. Kvůli této situaci je nové člověčenstvo uspořádáno tak a je mu dána taková povaha, aby se přizpůsobilo přítomnosti Nejvyššího a konkrétně ji vyjádřilo v aktuálních projevech a vlastnostech nejzevnějšího stupně Stvoření. Hlavními rysy jeho struktury a povahy tedy jsou konkrétní formy intenzity vyjádření a aproximace duchovních vlastností, v nichž je Nejvyšší jako ve svém vlastním.

(9) Kvůli určitosti své povahy a struktury a všech s nimi souvztažných faktorů stává se nové člověčenstvo vyjádřením pocitů, nálad, dojmů a intenzity životního stylu celého Stvoření v konkrétním projevu nejzevnějšího stupně. Veškeré Stvoření, které je korespondenční linií spojeno s novým člověčenstvem, může skrze jeho zvláštní strukturu a povahu prožívat plnost svého vlastního projevu od nejniternějších až po nejzevnější stupně a dimenze. Taková zkušenost dále přispívá k duchovnímu pokroku u každého.

(10) Povaha nejzevnější vrstvy nejzevnějšího stupně je posledním krokem v posloupnosti tohoto časového cyklu. Kdokoli, kdo si v určitém bodě jsoucna a bytí zvolí účast v této vrstvě, musí mít odpovídající strukturu a povahu, jinak by v ní nemohl fungovat. Proto je struktura a povaha nového člověčenstva budována tak, aby bylo formou, nádobou a plností i úplností duchovního života pro ostatní úrovně a stupně, které jsou na téže „linii“ a spojnici jako člověčenstvo. Být formou duchovního života znamená být v jeho plnosti. To je jedna z hlavních charakteristik struktury a povahy nového člověčenstva.

(11) Vše v nejzevnější vrstvě přírodního stupně má relativní, dočasnou a přechodnou hodnotu. Není zde nic stálého a trvalého. Takové rozpoložení vyžaduje strukturování nového člověčenstva tak, aby se mu dala povaha, která ho přizpůsobí k tomu, aby překonalo všechnu nestabilitu svého vlastního přirozeného prostředí, aby jím nebylo nijak negativně ovlivněno. Proto je jednou z hlavních vlastností nového člověčenstva to, že odráží relativnost, přechodnost a dočasnost hodnot, které se odvozují z nejzevnějšího stupně, a ilustruje na konkrétním příkladě, že mohou svým souvztažným projevem užitečně posloužit vyšším, stálým a trvalým duchovním hodnotám. Pokud není snaha získat z této kondice něco trvalého, může být užitečná a posloužit vyšším účelům. V opačném případě to vede – jak ukazuje životní styl pseudočlověčenstva svým příkladem – k duchovnímu chaosu.

(12) Nejzevnější úroveň nejzevnějšího stupně nemá sama o sobě a v sobě žádné duchovní principy. Aby mohla užitečně sloužit duchovní progresi, je umožněno se přibližovat a přizpůsobovat všem takovým principům v jejich konkrétním projevu a zobrazení. Proto je nové člověčenstvo uzpůsobeno tak a je mu dána taková povaha, aby bylo s to demonstrovat princip duchovního života a jeho účel konkrétností svého projevu v nejzevnější vrstvě nejzevnějšího přírodního stupně. V této vrstvě se konkrétně projevuje, že účelem každého života je milovat a být milován; dávat a přijímat; sdílet a oplácet; být užitečný, prospěšný a nápomocný, být naplněn, spokojen a šťastný, být tvořivý, produktivní a konstruktivní; radovat se ze života a mít svým jedinečným způsobem radost; a mít konkrétní poznání, že toto je pravým účelem jedincova života a života celého člověčenstva a že konkrétním prováděním tohoto účelu se jedinec konkrétně stává moudrým. Povaha a struktura nového člověčenstva je konkrétní demonstrací těchto principů a účelu života v nejzevnější vrstvě nejzevnějšího stupně.

Shora uvedený popis struktury a povahy nového člověčenstva je omezen pouze na obecnost svého obsahu. Jakákoli specifičnost takové povahy a struktury se projevuje a vyvolává potřebami každého kroku v duchovní progresi člověčenstva. Jak v ní člověčenstvo postoupí, bude vše obecné a zvláštní zjeveno. Je nutno si pamatovat, že tato struktura a povaha se neustále vyvíjí, utváří a pozměňuje v souladu s potřebami každého kroku duchovní progrese člověčenstva. Proto lze její popis zjevit jen v obecných pojmech. Existuje ovšem přesahující chápání struktury a povahy člověčenstva k tomu, které bylo zjeveno v této kapitole. To přijde ve vhodný čas, jakmile nové člověčenstvo ustanoví svou funkci shora nastíněným směrem.

Uspořádání a povaha nového člověčenstva určuje jeho místo, cíl a účel v univerzalitě povšechnosti.

(19)

Kapitola pátá

MÍSTO, ÚČEL A CÍLE NOVÉHO ČLOVĚČENSTVA

A JEHO SYSTÉMŮ V UNIVERZALTĚ POVŠECHNOSTI

V předcházejícím bylo uvedeno, že vše ve Stvoření z Nejvyššího slouží jistému účelu. Proto má vše své určité místo a spěje k určitému cíli. Veškeré Stvoření má jeden obecný účel: Užitečností svého jsoucna a bytí aproximuje Absolutna přirozenost Nejvyššího. Provádění této aproximace je neustálým procesem, který probíhá věčně. Nazývá se to duchovním pokrokem. Společným jmenovatelem veškerého Stvoření je tento duchovní pokrok. Jak se shora uvádí, nezůstává nic ve Stvoření stejným či není statické, ale nachází se v neustálém pohybu vpřed a dále.

Dobrým příkladem tohoto stavu a procesu je veškerý fyzický Vesmír, který svou strukturou a dynamikou koresponduje se všemi duchovními principy. Jak lze pozorovat, jsou všechna nebeská tělesa v neustálém pohybu. Každá planeta obíhá kolem svého slunce; každý solární systém se neustále pohybuje velikou rychlostí; všechny galaxie jsou v neustálém pohybu. Vše se bez přestání pohybuje. Žádné nebeské těleso či nebeský systém nikdy není a nebude na stejném místě. I tehdy, když se veškerá hmota zhroutí zpět do sebe (jakmile současný fyzický Vesmír splní svůj účel), její prvky budou v odlišném uspořádal a jiné pozici, než v jaké byly před vydáním počátečního popudu, jehož výsledkem bylo Stvoření Vesmíru. Nic se nemůže opakovat. Nový popud, který dá zrod novému vesmíru, bude tedy zahájen z jiné blízkosti k Nejvyššímu, s jiným uspořádáním všech prvků hmoty odpovídajícím další vyšší úrovni duchovní progrese v následném časovém cyklu. Toto je dobrým příkladem toho, jak nic ve Stvoření nemůže být v dřímajícím či stagnujícím rozpoložení.

Absolutní tvořivé úsilí Nejvyššího se samo nemůže nikdy vyčerpat ani opakovat.

Kvůli tomuto principu existuje cokoli, co existuje, jak za obecným účelem popsaným výše, tak i za účelem specifickým. Zvláštnost takového účelu se ukazuje na faktu, že vše ve Stvoření je jedinečné. Existuje tudíž jedinečný a specifický účel a cíl s jedinečným určením pro vše ve jsoucnu a bytí. Nekonečné počty a nekonečné variace těchto specifikací a jedinečností odrážejí ve svém kumulativním celku Absolutní přirozenost Nejvyššího. Tato přirozenost může být vyjádřena jen skrze jedinečnosti a specifičnosti, které ve svém souhrnném celku formují ve jsoucnu a bytí jedno jedinečné, účelné Stvoření.

Proto nejsou žádné dvě sentientní entity, skupiny, člověčenstva, planety, sluneční systémy, galaxie, vesmíry či dimenze, které by měly přesně stejnou funkci. Absolutní tvořivé úsilí Nejvyššího v sobě neobsahuje žádný náznak nadbytečnosti, opakování či napodobování. Vše, co nastává, probíhá a stává se z Absolutního tvořivého úsilí, je vždy nové, odlišné a jedinečné a má ta zvláštní místo, účel a cíl v obecném směřování duchovní progrese. Objevení se nového, odlišného a zvláštního produktu Absolutního tvořivého úsilí Nejvyššího je pro všechno Stvoření popudem, injekcí, obohacením a rozšířením v jeho obecném a zvláštním počínání, aby ze své zvláštní pozice splnilo svůj zvláštní účel a cíl, a tím tedy jedinečným způsobem přispělo k celku všeho stvořeného. Tím se pak neustále obohacuje a zvelebuje ostatní Stvoření. V tomto spolupůsobení spočívá smysluplný užitek jsoucna a bytí každé jedinečnosti a zvláštnosti po celém Stvoření. Proto nedostatek jakékoli takové specifičnosti by celé Stvoření ochuzoval o jedinečnou zkušenost, která je podstatná pro jeho obecný účel duchovního pokroku. Taková situace by se nemohla tolerovat. Proto absolutní prozřetelnost Nejvyššího zařizuje a zajišťuje, že nikomu a ničemu ve Stvoření nic neschází, takže lze splnit jak obecný, tak i zvláštní účel a cíl každého a všeho ve jsoucnu a bytí.

Funkci všeho specifického a jedinečného ve Stvoření lze srovnat s řetězovou reakcí. V nejniternějším stupni a nejniternější úrovni Stvoření, kde je přítomen Nejvyšší, je počata idea. Když nastane, probíhá tato idea dle souběžného a následného řádu skrze všechny zvláštnosti a jedinečnosti veškerého Stvoření bez výjimky. Je přijímána souběžně a postupně všude. Poté, co je přijata, je zhodnocena, zpracována a transformována do jedinečného a zvláštního, které s ní souvztaží. Kdy tohoto jedinečného a zvláštního plně dosáhne, je vyslána souběžně a postupně dále, k ostatním specifičnostem a jedinečnostem, dokud nedojde do nejzazšího stavu a procesu, kde se odehrává její závěrečná manifestace se všemi nashromážděnými zkušenostmi všeho jedinečného a zvláštního všeho Stvoření. Zde se nyní pro celé Stvoření stává realitou a je konkrétní. Tato jednotlivá, zvláštní a jedinečná zkušenost, která odráží kumulaci všech zkušeností vzatých dohromady, se přenáší jak souběžně, tak i postupně zpět ke všemu Stvoření v jeho vlastní jedinečnosti a zvláštnosti, kde je ve své celistvosti přijata, prozkoumána a prožívána. Výsledkem toho je další akumulace všech zcela nových kvalit zkušeností, které poté, co se někde projevily ve své jedinečnosti a zvláštnosti, přicházejí zpět ke svému zdroji. V něm se vše znovu zhodnotí, prozkoumá a zpracuje dle svého principu, esence a substance a užije jako základna pro započetí další řetězové reakce, ve které nastává další tvůrčí idea, která teď v sobě zahrnuje vše, co se jedinečně a specificky zažilo a sdílelo ve všech stavech a procesech jeho manifestace v nejzazším a závěrečném stupni Stvoření. Tato idea pak prochází řetězovou reakcí a celý proces se zase opakuje vždy s novými, vyššími, bohatšími, širšími a daleko tvořivějšími obsahy, významy a zkušenostmi. Takto se odehrává duchovní pokrok veškerého Stvoření a pokračuje bez přerušení navěky.

Obecně vzato, místem, účelem a cílem nového člověčenstva v tomto procesu je nejzazší a závěrečný stupeň projevování se všech tvořivých idejí.

Proto je lze považovat za jeviště, na kterém nachází Absolutní přirozenost Nejvyššího své vyjádření v nanejvýš relativním projevu. Taková nanejvýš relativní manifestace je pro vše finalitou, která poskytuje možnost zrodu nové, vyšší, více duchovní ideje. To je tím jedinečným a zvláštním účelem, cílem a místem, na které se podjalo nové člověčenstvo na Zemi.

Aby se probralo pověření nového člověčenstva, lze k jeho účelu a cíli ve Stvoření uvést některé obecné a zvláštní aspekty:

(1) Nové člověčenstvo svou zvláštní pozicí a svým umístěním ve Stvoření umožňuje manifestaci Absolutního stavu a Absolutního procesu Nejvyššího v nanejvýš relativním a konkrétním stavu a procesu Stvoření, který představuje nejzazší a závěrečný stupeň tvořivého vyjádření. Specifičností a jedinečností tohoto stavu a procesu se Absolutno Nejvyššího může stát relativním k něčemu, co samo o sobě nedává vznik žádným ideám. Důvodem k tomu, proč je nutné, aby se Absolutno manifestovalo v nanejvýš relativním a konkrétním, je to, že se tak Absolutní učiní vnímatelným, pojímatelným, přístupným a dosažitelným v nejzazší a nejzevnější manifestaci a ilustraci. Dává to všemu Stvoření konkrétní a úplnou ideu toho, jak Absolutní stav a Absolutní proces působí skrze úplnou relativnost a fixnostpřírodního stupně v tomto jednotlivém časovém cyklu. Bez ní by nebyla nikomu dostupná žádná zkušenost ani možnost pojímat a poznávat. To by překáželo obecnému směřování duchovního pokroku.

(2) Totéž platí s ohledem na manifestaci Absolutní esence a Absolutní substance Nejvyššího v nanejvýš relativní a nejzazší esenci a substanci člověčenstva a v jeho místě, pozici i v jeho zvláštním použití ve všech jeho systémech. Pro veškeré Stvoření je důležité pochopit význam esence a substance, protože na těchto kategoriích a jejich ideách je postaven Vesmír a celé Stvoření. Je nemožné, aby je pochopil v jejich Absolutní kondici někdo, kdo je vzhledem k ní v kondici relativní. Tato absolutní kondice se ale stává dosažitelnou ve své konkrétní, nejzazší a finální manifestaci a ilustraci v nanejvýš extrémní a opačné pozici a situaci. Eliminací všech idejí toho, čím Absolutno není, lze získat určitý význam toho, čím je. Tento význam pomáhá jedinci ve snaze, aby se stal lepší podobou a obrazem Nejvyššího, tedy mu pomáhá v procesu vlastního duchovního pokroku.

(3) Místo a pozice nového člověčenstva je jevištěm, na kterém se neustále demonstruje Absolutní přirozenost Absolutního jsoucna a Absolutního bytí v nanejvýš specifické, relativní, finální a konkrétní manifestaci a ilustraci. Toto rozpoložení je závěrečným důsledkem příčiny skrze účinek. Je nemožné pojmout Absolutní jsoucno a Absolutní bytí z relativní kondice a z Absolutní příčiny a jejího účinku. Ale lze pro to nalézt vhodnou ideu z konečného produktu Absolutního tvořivého úsilí. Důležitost tohoto pojímání je určena faktem vlastního jsoucna a bytí relativního k Absolutní příčině. Jelikož jedinec sám sebou a o sobě nikdy není svým vlastním jsoucnem a bytím, potřebuje k tomu, aby aproximoval svou vlastní Absolutní příčinu, mít konkrétní ideje a příklady své přirozenosti. To je zařízeno tak, že se použije speciální a specifický konečný produkt, který představuje nové člověčenstvo. Bez pochopení toho, co se má aproximovat, by nebyl možný žádný duchovní pokrok. Bylo by to, jako by slepý vedl slepého.

(4) Zvláštní místo, pozice, funkce, cíl a účel nového člověčenstva a všech jeho systémů dovoluje vyjádřit působení a funkci Absolutní lásky a Absolutní moudrosti Nejvyššího v nanejvýš relativním, konkrétním a finálním stavu a procesu Stvoření, ilustrovaném jeho vlastním dobrem a jeho vlastní pravdou ve specifičnosti jeho použití. Toto vyjádření dává všemu Stvoření konkrétní příklad ideje o povaze Absolutní lásky a Absolutní přirozenosti v jejich relativním a finálním projevu. Taková intenzívní, nepodmíněná a ohromná láska a moudrost se nevyžaduje nikde jinde ve Stvoření než v jeho závěrečném, nejzazším a konkrétním stupni reprezentovaném člověčenstvem.Nestabilita, nespolehlivost, přechodnost, zevnějšnost, povrchnost a ostré diference přírodního stupně vyžadují zvláštní zacházení, které dovoluje, aby se vyjádřila a zažila nekonečná trpělivost, laskavost a tolerance lásky a moudrosti. Z takové zkušenosti získává veškeré Stvoření lepší ideu přirozenosti Absolutní lásky a Absolutní moudrosti, která Stvoření umožňuje, aby lépe aproximovalo Absolutní lásku a Moudrost, majíc konkrétní příklad pro své vlastní praktikování a žití. Jelikož je jakékoli přiblížení možné jen takovým praktikováním a žitím, je zřejmé, že by bez takového konkrétního příkladu nebyl možný ani žádný duchovní pokrok.

(5) Tímtéž způsobem se odehrává ilustrace Absolutní vůle a Absolutního rozumu Nejvyššího. Nanejvýš relativní, nejzazší a finální ilustrace toho, jak působí Absolutní vůle a Absolutní rozum, umožňuje chápání jejich funkce. Jejich konečný produkt ve specifičnosti svého použití ilustruje jejich působení, užití a funkci tak, aby se to dalo rozumově pochopit. Taková ilustrace dává Stvoření ideu vyváženosti, rovnováhy a stability, která je zajištěna použitím principů vůle a rozumu v procesu jakékoli činnosti, ale speciálně za podmínek nanejvýš houževnatého odporu vůči takovým činnostem. Je třeba si pamatovat, že hmota je svou povahou nečinná a dřímající. Každý, kdo přijme tento stupeň ve formě fyzického těla, přijímá také tuto tendenci. Vyžaduje to množství vůle a rozumu, aby se tato kondice překonala a ukázala se užitečnost jsoucna a bytí hmoty.

(6) To vede ke konkrétní, závěrečné a nejzazší demonstraci působení Absolutní svobody a Absolutní nezávislosti Nejvyššího v nanejvýš relativní, nesvobodné a závislé kondici. Specifičností své aplikace v něčem, co je nesvobodné a závislé, se povaha této svobody a nezávislosti stává konkrétně rozlišitelnou, ocenitelnou a použitelnou. Povaha nejzevnějšího stupně je protikladem svobody a nezávislosti, neboť ta nemá v tomto stupni žádný význam. Jediný význam, který má, je jí dán přítomností Nejvyššího skrze lidi, kteří dobrovolně zabírají pozice v nejzevnějším stupni. Hmota sama o sobě nemůže vykonávat žádnou sílu, neboť postrádá jakoukoli tvůrčí kvalitu. Je zcela závislá na popudech pro každý pohyb a jakoukoli činnost. Taková závislost nedovoluje svobodu vyjádření.

Manifestace svobody a nezávislosti se za těchto podmínek stává skutečnou, konkrétní demonstrací toho, jak mohou tyto kategorie fungovat včetně bodu, kdy je možno si stále zachovat vlastní svobodu a nezávislost tam, kde sama o sobě není dostupná žádná volba. Především ale ukazuje na fakt, že nelze hledat svobodu a nezávislost v ničem finálním, nejzazším a konkrétním. Finalita jakéhokoli rozpoložení je svou povahou nesvobodná a závislá. Takže se Stvoření může na konkrétním příkladě poučit, že svoboda a nezávislost jsou niternou, duchovní záležitostí, a ne věcí zevnějšku či prostředí.

(7) Zvláštní pozicí a místem, jež ve Stvoření zaujímá člověčenstvo, a jemu relevantním cílem a účelem je, aby provádělo svým specifickým užitím konkretizaci, nejzazší vyjádření a závěrečnou manifestaci absolutních principů Maskulinity a Femininity Nejvyššího v nanejvýš relativní a ilustrativní kondici. Tyto principy nacházejí své nejzazší vyjádření ve vztahu, jenž existuje u lidí mezi ženou a mužem, kteří je doslovně ztělesňují. Tímto ztělesněním všech principů v nanejvýš konkrétní stvořené formě se stávají PŘÍKLADEM celému Stvoření. Tím se ilustruje jejich záměr a tendence k jejich neustálému splývání, sjednocení a výměně, aby reprezentovaly jednotu a jednost Stvořitele.

(8) Toto vede k nastolení zvláštní, nejzazší a konkrétní formy sexuality, která se projevuje fyzickým stykem, který v nejzazším smyslu dovoluje úplnou výměnu všech principů maskulinity a femininity. Výsledkem takové výměny je zrození nových idejí pro tvořivé úsilí všeho Stvoření. V této relativní kondici se pro duchovní pokrok veškerého Stvoření může vnímat, pojímat, pociťovat a plně využívat Absolutní hodnota principů, kategorií, atributů Nejvyššího a jejich odvozenin. Zvláštnost sexuálního styku v nejzazším stupni vyjádření umožňuje pochopit Absolutní hodnotu principů Nejvyššího. Prožitek orgasmu v průběhu sexuálního styku činí tyto hodnoty nejbližší zkušenostní realitou Absolutní přirozenosti Nejvyššího, která je dostupná v nanejvýš relativní kondici. Tato zvláštní zkušenost obohacuje všechno Stvoření, které se nachází v odlišných módech specifičnosti své vlastní kondice. Tím, že se obohacuje, přispívá k duchovnímu pokroku u každého.

(9) Nejzazší, finální, konkrétní a nejzevnější pozice a místo člověčenstva a funkce všech jeho systémů má za svůj účel a cíl odhalovat nekonečnou rozmanitost Absolutního tvořivého úsilí Nejvyššího ve specifičnosti a jedinečnosti nanejvýš relativní a konkrétní formy. Konečný produkt takové tvořivé snahy reprezentovaný lidstvem se stává bází a základem, na nichž se mohou budovat nové ideje a které mohou stimulovat, motivovat a podporovat zrod nových tvořivých idejí, jež zahrnují všechny výsledky, následky, důsledky a zkušenosti finálního produktu. V takové manifestaci je možné pojímat tvořivou snahu ve všech jejích variacích a v celé její rozmanitosti. Takové pojímání je největším motivujícím činitelem pro tvořivé úsilí všech sentientních entit. Ve svém tvůrčím úsilí nacházejí smysl vlastního života a popud pro svůj neustálý duchovní pokrok.

(10) Pozice a umístění člověčenstva určuje jeho účel a cíl. Funkce jeho systému je nejlepším konkrétním, nejzazším a finálním příkladem ultima Absolutnosti v jejím nanejvýš relativním vyjádření. Kvůli tomuto svému poslání se člověčenstvo může nazývat TESTOVACÍ PLATFORMOU, na které se zkoušejí všechny Absolutní ideje ve svém nejzazším vyjádření a v nejzazší relativitě svého uzpůsobení. Jestliže idea má být v této relativní kondici použitelná, zachytit se a stát se účinnou, její použitelnost může dosíci povahy univerzálního přijetí. Je to proto, že každá idea má sklon nalézt svůj výraz v nejzazší, nanejvýš konkrétní a statické formě. V takovém vyjádření se stává funkční. Je-li funkční, má konkrétní užitek; má-li konkrétní užitek, přispívá k duchovnímu pokroku; jestliže přispívá k duchovnímu pokroku, je univerzálně použitelná. Jestliže se z nějakého důvodu nemůže zachytit v nanejvýš relativním a nejzazším stupni, její univerzální použitelnost je zpochybněna a musí se buď stáhnout zpět, či pozměnit, dokud nenalezne náležité použití.

(11) Kvůli jeho použití jako testovací platformy má pozice, místo, účel a cíl člověčenstva a jeho systémů velmi zvláštní a jedinečnou funkci. Touto funkcí je podporovat, umožňovat a aktualizovat neustálý oběh duchovního plynutí hmotou a skrze hmotu, která je statická, neměnná a odmítající jakoukoli činnost. Bez takové podpory by se plynutí, nastávající v nejniternějším stupni a postupující k nejzazšímu, nejzevnějšímu stupni, zastavilo v nejzevnějším stupni hmoty. Jak se již uvedlo, povahou hmoty je neustálý příjem a stálé pohlcování bez jakéhokoli vysílání a odevzdávání. To by mohlo ohrozit život a duchovní pokrok a veškeré Stvoření by se mohlo zhroutit. Člověčenstvo tím, že zaujímá zvláštní pozici mediátora, může toto plynutí ovlivnit tak, aby obíhalo, jak se popisuje výše, s pomocí řetězové reakce nalézajíc svou cestu zpět k původnímu zdroji za účelem početí vyššího, daleko tvořivějšího duchovnějšího plynutí a duchovního kroku. Zprostředkující pozice člověčenstva je možná tím, že na sebe vzalo povahu nejzevnější vrstvy nejzevnějšího stupně, do něhož je umístěn duch lidské mysli, aby tuto jednotlivou vrstvu oživil. Tuto funkci lze srovnat s pokožkou a jejími čidly, která vedou a přenášejí všechny vstupní informace. V tomto ohledu lze člověčenstvo nazývat duchovní pokožkou Stvoření, která udržuje vše pohromadě tím, že vede duchovní plynutí skrze statickou hmotu.

(12) Specifičnost a nejzazší povaha pozice člověčenstva a jeho místa v univerzalitě povšechnosti a účel i cíl této pozice a lidských systémů napájejí neustálou potřebu vyvažování všech principů života v korespondujících dimenzích na téže spojnici a linii. Člověčenstvo je ve své vlastní linii vyvažujícím faktorem, který dodává všem souvztažným partnerům konkrétní a nejzazší zkušenostní obsah všech duchovních principů, které nacházejí svůj výraz ve fyzické formě lidí. Zpětná vazba takové zkušenosti vyvažuje všechny ideje, uspořádává je a dává jim nejzazší smysl a význam. Získáním jejich konkrétního smyslu a významu mohou všichni účastníci na této linii postupovat ve svém duchovním pokroku.

(13) V širším smyslu to člověčenstvo kvůli tomu, že je umístěno a zaujímá pozici v nejzevnější vrstvě nejzevnějšího stupně, vede k funkci stávání se nejzazší, závěrečnou souvztažností všech duchovních principů v nanejvýš relativním rozpoložení, stavu a procesu. Nejzazší a finální povahou každé souvztažnosti je konečný produkt Absolutního tvůrčího úsilí. Je životně důležité, aby každá souvztažnost byla vyjádřena svým konečným produktem, protože by se jinak nikdy nemohla pojímat, ovládat ani využít pro jakýkoli účel. Jestliže by se každá souvztažnost blokovala, duchovní pokrok Stvoření by se zastavil. Problémem je to, že pokud souvztažnost nenalezne své vyjádření a svůj konečný produkt, nelze uskutečnit ani aktualizovat žádný další tvořivý počin, protože ten je stimulován výsledky jejího vyjádření a projevu, a ne jejím zdrojem. Jestliže není žádná zpětné vazba, co se týče následků a důsledků jednotlivcova tvořivého úsilí, ten na něm ztrácí veškerý zájem a tvořivost přestává fungovat.

(14) Závěrem je člověčenstvo svou zvláštní, jedinečnou a nejzazší pozicí a svým umístěním v obecném smyslu ŠKOLOU všemu Stvoření, aby se v ní učilo o povaze, funkci, stavu a procesu nejzazší relativity, v níž Absolutní stav a proces Nejvyššího nalézá své vyjádření v nanejvýš jedinečných formách. Takové nejzazší vyjádření se stává bází a základem, který poskytuje veškerému Stvoření hlubší význam, porozumění a smysl. Přispívá nejvíce k duchovnímu pokroku všech.

Toto jsou tedy některé body, které mohou přispět k chápání místa, pozice, účelu a cíle nového člověčenstva a jeho systémů v univerzalitě povšechnosti. Ze zřejmých důvodů nevyčerpávají tyto body všechny faktory, které se podílejí na určení účelu, cíle a pozice člověčenstva. A jako u všeho ostatního, existuje i u tohoto všeho přesahující chápání, které se zjeví v pravý čas a za vhodných okolností v průběhu rozvoje člověčenstva a jeho duchovního pokroku.

Účel, cíl a místo nového člověčenstva, které se popisují výše, esenciálně určují životní styl, lidské vztahy a novou duchovnost nové éry.

(20)

Kapitola šestá

ŽIVOTNÍ STYL A VZTAHY LIDÍ V NOVÉ ÉŘE.

ANALÝZA NOVÉ DUCHOVNOSTI

Životní styl a vztahy lidí v nové éře člověčenstva jsou v obecnosti určeny společnými cíli a tendencemi Stvoření. Tendence, které jsou za každou aktivitou či každým vztahem, směřují ke společnému cíli, kterým je duchovní pokrok veškerého člověčenstva a všech jeho individuálních členů. Duchovní pokrok člověčenstva je zvláštní a jedinečný a směřuje tam, kde může být z hlediska všezahrnujícího a obecného duchovního pokroku všeho Stvoření nejužitečnější.

Aby se tento cíl splnil a dosáhl, vyhledávají se a ustanovují nejlepší možné životní styly a lidské vztahy podle principu a pravidla, že duchovní pokrok vyžaduje neustálou flexibilitu, mobilitu a změnu v jakémkoli životním stylu a ve všech lidských vztazích. Stagnace, zachovávání a udržování jednoho životního rozpoložení či stylu vede k fixaci, rigidnosti a závěrečnému odpadnutí od duchovního pokroku. Není dovoleno budovat žádné tradice, zvyky a kultury kolem životního stylu či mezilidských vztahů. Jakmile nějaký jednotlivý životní styl či vztah splní svůj účel, svou funkci a užitečnost, je ukončen s vděčností, oceněním a uznáním jeho služeb, které poskytl tomuto jednotlivému kroku a jeho potřebám v duchovním pokroku.

Proto mají jakákoli pravidla, nařízení a ustanovení, která formují či budují jakékoli životní styly či mezilidské vztahy, v sobě zabudovány záruky, které jim zabraňují, aby upadly do stagnujícího rozpoložení. Všechny jsou měnitelné a odstranitelné, aby odpovídaly novým potřebám a požadavkům vstupujícím do bytí s počátkem každého následného kroku duchovní progrese.

V tomto ohledu je hlavním obecným principem každého přijatého životního stylu a stylu mezilidských vztahů flexibilita, mobilita a připravenost a hotovost ke změně. Toto určuje princip jejich neustálého nového hodnocení za účelem kontroly užitečnosti jejich pokračování. Jakmile jejich užitečnost již není funkční a vykazují znaky stagnace a pohybu zpět k tomu, aby se staly zpátečnickými, jsou buď odstraněny, nebo pozměněny, aby se tak rychle, jak je jen možné, přizpůsobily novým potřebám.

Proto je třeba pohlížet na jakýkoli popis životního stylu lidí a jejich vztahů s ohledem na shora uvedená fakta a uvědomovat si jejich přechodnou a dočasnou hodnotu.

1.  OBECNÉ RYSY ŽIVOTNÍHO STYLU LIDÍ A JEJICH VZTAHŮ

Nicméně existují určité obecné rysy, které lze uvážit a které mají do určité omezené míry univerzální platnost. Lze je zformulovat do následujících bodů:

(1-1)

Lidské životní styly a vztahy nové éry v sobě zahrnují nejdůležitější univerzální pravidlo, které určuje jejich celkový význam, smysl, jejich jsoucno a bytí a potřebu duchovního pokroku – přímou přítomnost Nejvyššího a přímou komunikaci s Ním/Ní a s duchovním světem. Vše se takovým vztahem kontroluje – dokonce i dvojitě, potvrzuje a ověřuje. Každý je svobodně veden, instruován a poučován s ohledem na jeho vlastní volbu, určení, užitečnost, vztahy a nejvhodnější životní styl vzhledem k tomuto jednotlivému stavu a umístění v duchovním pokroku a v hierarchii duchovního uspořádání, do něhož v daném okamžiku patří. Když se učiní pokrok a jedinec je hotov postoupit dál, připravuje se na to a je uveden do nového životního stylu s novými lidskými vztahy, které jsou k jeho současnému duchovnímu stavu daleko relevantnější. Obecný životní styl veškerého člověčenstva je určen životním stylem každého jednotlivce, a je tudíž mnohostranný a proměnlivý. Je pod stálým přímým dohledem a vedením Nejvyššího.

(1-2)

Nová lidská éra je charakteristická úplným nedostatkem nepřátelství, ničivé útočnosti, násilí a zločinu. To je výsledkem uzavření všech pekel, kterým již není dovoleno vkládat do lidí takové jedovaté emoce a napájet je jimi. Proto je všem lidským životním stylům a vztahům v nové éře společné mírumilovné, klidné, tiché, vyvážené, harmonické, na úrovni vedené a dobře organizované bytí a prostředí. Každý přispívá ke štěstí, potěšení, rozkoši a radosti jak u sebe, tak i u všech ostatních.

(1-3)

Všichni členové nové společnosti mají své určité místo, umístění a pověření. Užitečnost jejich aktivit pro všechny v rámci tohoto místa, umístění a pověření určuje kvalitu vztahů a obsahu a struktury životního stylu každého individua. Všichni členové jsou si rovni při poskytování své užitečnosti, ale její rozsah, dopad a stupeň užitku vzhledem ke všemu určuje zvláštní potřeby a opatření. Nikomu, kdo si zvolil osud a poslání na Zemi, NECHYBÍ žádná příležitost ke zdokonalování a vlastnímu růstu v rámci této volby.

(1-4)

Životní styl a vztahy jsou u každého určeny motivačními a intenčními faktory duchovního trendu a účelu společnosti. Protože nejzazším cílem všech je duchovní pokrok, je každý v bodě, směru a pozici, které si sám zvolil, motivován tímto faktorem, aby vzhledem ke svým schopnostem dělal jen to nejlepší a přispíval co největším dílem. Taková duchovní pojetí a takové sklony motivují zcela všechny činnosti a vztahy jedince.

(1-5)

V nové éře si je každý vědom možnosti svobodné volby být a dělat, co si kdo přeje a chce. To však doprovází uvědomění, že je třeba vzít PLNOU ODPOVĚDNOST za následky a důsledky takové volby, aniž by se vina či zodpovědnost svalovala na někoho druhého. Jedinec přijímá určitou roli a pozici, jež doprovázejí odpovídající životní styl a vztahy, s plným porozuměním a vnímáním vší nutnosti, odpovědnosti, povinnosti i práv s touto rolí a pozicí spojených. Protože si je každý volí v souladu se svými specifickými schopnostmi, přednostmi, talenty a danostmi, uskutečňuje je s velkým naplněním a se spokojeností, aniž by se cítil být nucen či donucován dělat něco, co je v rozporu s jeho přirozeností, životním stylem, schopnostmi či volbou.

(1-6)

Jedním z hlavních aspektů životního stylu a vztahů lidi v nové éře je princip vyvažování. Jelikož lidská mysl sestává ze tří striktně odlišných oblastí – ducha, duše a těla, jsou všechny jejich aspekty VYVÁŽENY a použity ve správných proporcích a náležitém uspořádání, aby nic nebylo potlačeno či nadsazeno. Jedním z výsledků toho je rozdělení jedincova dne a života tak, aby mu dovolovalo plnění vlastních povinností, závazků a úkolů a také mu dovolilo mít čas na zábavu, potěšení, rozkoš a fyzický odpočinek. Na každý nedostatek rovnováhy v tomto ohledu se pohlíží jako na překážku a zábranu vlastnímu náležitému duchovnímu pokroku.

(1-7)

Kvůli dominantnosti duchovních hodnot v nové éře a obecnému trendu, aby se každý stal více a více duchovním, tedy lepší a lepší lidskou bytostí, je jediným kritériem, které se bere v úvahu v lidských vztazích a při určování vedoucích pozic a při podobných věcech, stupeň kvality lásky k obecnému blahu a užitku a míra moudrosti při aplikaci této lásky. Neexistují žádné předsudky či ohledy, co se týká národností, ras, skupin, většin, menšin, náboženství a rodů. Jediná diskriminace, která existuje, je rozlišování svobodně zvoleného osudu a pověření v rámci délky trvání pozemského života ve fyzickém těle, což určuje kvalitu vlastní lásky jedince k užitečnosti a stupeň moudrosti při tvořivém uskutečňování a aktualizování jeho vlastních schopností.

(1-8)

Stejně se uvažuje s ohledem na OSOBNÍ VZTAHY. Ty jsou vždy určeny úrovní, stupněm a kvalitou vlastní lásky a moudrosti. Jelikož je každý jiný a nachází se na odlišném stupni či jiné úrovni duchovního pokroku, nemůže vytvořit těsné vztahy s někým, kdo se nachází ve zcela odlišné pozici, úrovni, odlišném stavu a procesu svého vlastního duchovního pokroku. Tento vztah by byl nedorozuměním a byl by kontraproduktivní a nemohl by se z něj získat žádný užitek. Aby se vyhnulo jevu odcizení, existují lidé, kteří slouží jako spojky mezi nejrůznějšími stupni a úrovněmi pokroku, aby koordinovali a zprostředkovávali veškeré tyto vztahy. Jsou vybaveni zvláštními schopnostmi, talenty a dary od Nejvyššího, aby mohli vykonávat tuto důležitou práci.

(1-9)

Protože je u každého ve společnosti účelem a cílem společné dobro a duchovní pokrok všech, má každý úplnou svobodu vyjádření a neomezenou příležitost k vlastnímu tvůrčímu snažení. Žádná omezení či jakékoli podmínky se na nikoho nekladou. V takovém životním stylu, rozpoložení a při takových mezilidských vztazích nejsou myslitelné ani udržitelné žádné nízké motivy.

(1-10)

Vzájemně respektování, uznání a úcta ohledně lidské důstojnosti a lidských práv jsou vždy určeny vnitřními duchovními hodnotami a kvalitami a jejich službou veřejnému blahu a užitku. Nepřikládá se vážnost vnější pozici, zevnímu vzhledu či jakémukoli jinému vnějšímu znaku, který má vztah k vnější přírodě. Hodnoty a determinanty jakéhokoli vztahu se odvozují z toho, co je „uvnitř“, a ne z toho, co je tím „vně“. Kvalita toho „vně“ je jen stejně hodnotná, jako je kvalita toho „uvnitř“.

(1-11)

V nové éře se formování rodinných svazků a utváření příbuzenstva odehrává na základě podobnosti duchovních kvalit a stupně totožnosti pozic, úrovní a umístění ohledně vlastního duchovního pokroku. Neexistují žádné svazky s takzvanými pokrevními příbuznými a na základě biologických a fyzických vlastností, pokud se nestane, že jedinci mají podobnou duchovní kvalitu a jsou na podobné úrovni duchovního pokroku.

(1-12)

Manželské vztahy se ustanovují na základě přímého pověření Nejvyšším. Jedině Nejvyšší může znát pravou kvalitu principů maskulinity reprezentovanou jednotlivým mužem ve vztahu k němu se přesně hodící kvalitě femininity, kterou představuje jednotlivá žena, a naopak, aby tyto kvality byly vhodné pro sjednocení těchto principů a pro jejich neustálou výměnu způsobem, jímž by byly skutečně schopné produkovat nové tvořivéideje ve prospěch všeho Stvoření tím, že se sjednotí. Toto je pravým duchovním manželstvím. Takové manželství může být ustanoveno výhradně Nejvyšším. Jelikož má každý otevřený přístup do duchovního světa a má právo a výsadu komunikovat přímo s Nejvyšším, toto není problémem. Nikdo jiný nemůže spojit dva lidi v manželství bez ohledu na to, činí-li se to jménem Nejvyššího, či nikoli. V nové éře není jiné manželství myslitelné ani přijatelné.

(1-13)

V nové éře slouží každý vztah duchovním účelům a realizaci veškerých tvůrčích snah. To vyžaduje úplnou svobodu výměny všech idejí na všech úrovních. Proto existuje v sexuálním styku neustálá svobodná sexuální výměna mezi opačnými rysy femininity a maskulinity za účelem vzájemné stimulace vlastního tvůrčího úsilí tím, že každý v tomto styku přispívá svými jedinečnými a specifickými vlastnostmi. Proto je sexuální styk využíván jako nanejvýš hodnotný nástroj sdílení, dávání, přijímání a vzájemného oplácení a také potěšení a rozkoše z této výměny, která vede k většímu sebeuvědomění a intenzivnější duchovní progresi zúčastněných. Žádné pojetí, myšlenky či pocity vlastnění, žárlivosti či výhradních práv nejsou za tohoto uspořádání myslitelné ani přijatelné.

(1-14)

Životní styl a vztahy lidí nové éry jsou zvelebeny a ohromně obohaceny kosmickým cestováním a častou komunikací a vzájemnou výměnou zkušeností a výdobytků se všemi ostatními čijícími entitami jak v duchovních, tak i ve fyzických vesmírech. Toto značně rozšiřuje perspektivu lidí a činí jejich život vzrušující, proměnlivý a produktivnější a tvořivější. Cokoli přispívá k vlastní tvořivosti a produktivitě, přispívá nakonec k vlastnímu duchovnímu pokroku.

(1-15)

Protože v nové éře má každý plné uvědomění, poznání a úplnou informaci o tom, co si sám zvolil a co je účelem jeho života, je každý prost starostí, obav, nejistoty a strachu z neznámého. To poskytuje jedinci pocit vděčnosti a ocenění, což vede ke sdílení radosti, potěšení, rozkoše a štěstí ze života. Ve volném čase se takové rozkoše, radosti, štěstí, potěšení i tato vděčnost a uznalost vyjadřují různými slavnostmi, svátky a společenskými událostmi, které jsou integrální součástí života každého. Všechny slouží duchovnímu účelu jako připomínky vlastní svobody a nezávislosti a vlastní svobodné účasti v obrovském tvůrčím úsilí a duchovním pokroku celého Stvoření.

(1-16)

Jak se již před tím uvedlo, je vše v životním stylu a vztazích lidí nové éry vyváženo a harmonizováno. Protože se vše odvozuje z duchovnosti a směřuje k duchovnosti, která se projevuje pozitivním stavem a procesem lásky a moudrosti Nejvyššího, netrápí nikoho žádné nemoci. Pojem smrti jako bolestného oddělení od života je neznám. Namísto toho se každý připravuje na opuštění svého fyzického těla, jakmile splní své životní poslání a svůj účel v průběhu pozemského věku. V okamžiku připravenosti jedinec upadá do klidného spánku a v tomto čase se oddělí od vlastního těla a přesouvá se do intermediálního světa. Protože je přístup do tohoto světa otevřený pro každého, může každý, kdo touží a chce pokračovat v komunikaci a vztazích s těmi, kdo odešli, toto učinit bez problému, jestliže oba souhlasí a je-li z pokračování jejich vztahu možno získat nějaký duchovní užitek. Proto není v nové éře možný žádný pocit bolestivé ztráty či toho, že schází ten, kdo odešel.

(1-17)

Vzájemné přátelství mezi lidmi je ustaveno jen na duchovním základě. Jeho účelem je sdílet, podporovat, vyměňovat vše a pomáhat všemu, co je dostupné pro něčí duchovní pokrok. Takové přátelství charakterizuje respekt vůči jedincově svobodě, loajálnost, oddanost, hluboká láska a ocenění jedincova jsoucna a bytí. Žádné jiné motivy do takového vztahu nevstupují. Ten trvá tak dlouho, jak je nutné a potřebné, tak dlouho, dokud je všeobecně prospěšný a užitečný. Jakmile poslouží svému účelu a nelze z něj získat žádný další užitek, oba jeho účastníci jej ukončí s velkou vděčností, s uznáním a oceněním zážitků, které sdíleli v jeho průběhu.

(1-18)

Životní styl a vztahy lidí v nové éře v sobě zahrnují zřetel a respekt vzhledem k vlastnímu přírodnímu či fyzickému prostředí. Každý si uvědomuje, že se na určitý čas chystá žít v přírodním prostředí, které je integrální součástí života na Zemi. Země, jako cokoli jiné, je stvořením Nejvyššího ze účelem přizpůsobení se jedinečným a zvláštním sentientním entitám – lidským bytostem. Proto jsou v něm zahrnuty jisté zákony a určitá pravidla, která slouží funkci harmonizace všech jeho aspektů. Kvůli této hluboké duchovní konotaci respektují lidé nové éry přírodu, ekologickou rovnováhu a život v úplném souladu s vlastním životním prostředím. Pohlíží se na ně jako na vynikající prostředek vlastního duchovního pokroku.

2.  NOVÉ CHÁPÁNÍ A PRAKTIKOVÁNÍ DUCHOVNOSTI

Nová éra člověčenstva také vyžaduje nové chápání a praktikování duchovnosti. Je několik principů, které ustanovují obsah a formu této duchovnosti pro počáteční krok lidské duchovní progrese. Zdůrazňuje se zde počátek, jelikož kvality i obsahy této duchovnosti jsou dynamické a proměnlivé, když někdo přechází z předcházejícího kroku a vchází do každého následného, vyššího kroku:

(2-1)

V nové éře jsou všechna pojetí duchovnosti odvozena z ideje přirozenosti Nejvyššího. Jak se již uvedlo před tím, ta je nejdůležitější a nejzávažnější záležitostí pro duchovnost obecně a lidskou duchovnost zvláště. Odráží pravou duchovní kvalitu každého společenstva či jednotlivce ve společnosti. Ústřední téma nové duchovnosti lze vyjádřit výrokem, že v uvědomění každého je a bude jen jeden Nejvyšší, kdož je Absolutní jedností a Jednotou všech principů a kdož se ve Stvoření manifestuje v nekonečné variaci a nekonečným počtem aspektů a vyjádření. Jakýkoli, byť jen vzdálený náznak možnosti existence tří či více bohů v jakékoli formě či pojímání je ošklivou myšlenkou, která znamená jen jedinou věc: Že je něco hrozně špatného v lidské duchovnosti. Proto lze jeden z nejdůležitějších důsledků, prostředků ověření a kontroly řádnosti duchovnosti nalézt v POJETÍ Nejvyššího, které kdo má. Pokud je odvozeno z pojetí jednosti a jednoty s jasným porozuměním, že může existovat jen jeden Bůh či jeden Nejvyšší, a ne tři či několik, pak je duchovnost v pořádku. Jakékoli pochybnosti, odchylky, myšlenky, pocity či úvahy, které jsou tomuto pojetí protikladně, naznačují, že je něco hrozně špatného ve vlastní duchovnosti.

Toto je nejzávažnější záležitostí veškeré duchovnosti, se kterou člověčenstvo stojí či padá. Celá historie pseudočlověčenstva je živým a živoucím příkladem tohoto jevu. Různá jména, která se užívají při přistupování k jedinému Nejvyššímu, se považují jen za jediný z nekonečných aspektů, který popisuje jeden či více zvláštních rysů, kterými může přirozenost Nejvyššího pochopit ten, kdo dává přednost tomuto jednotlivému jménu v souladu se svými duchovními potřebami. Ale tento jedinec jasně chápe, že je to název jen jednoho rysu či aspektu jednoho Nejvyššího, a ne název Nejvyššího v Jeho/Její Absolutní přirozenosti.

(2-2)

Pojetí jednoho Nejvyššího s mnoha jmény určuje též typ, postup a způsob Jeho/Jejího uctívání. Již v předešlém bylo uvedeno, že v nové éře nejsou žádné typy vnějšího rituálního a slavnostního uctívání. Pravé uctívání jednoho Nejvyššího se činí výhradně vykonáváním užitku, činností a činů, praktickým životem, konáním toho nejlepšího a plněním poslání a účelu vlastního života. Tím se nyní nemá říci, že se lidé nebudou dávat dohromady ve zvláštních shromážděních, zasvěcených pouze sdílení osobních a subjektivních duchovních zkušeností a výsledků komunikování s duchovním světem. Také jsou skrze osoby k tomu zvlášť určené Nejvyšším poskytována Jeho/Její pravidelná přímá zjevení tak, jak jsou potřebná pro každý nový krok v duchovní progresi člověčenstva, a jsou zjevována, sdílena a interpretována buď na těchto shromážděních, nebo jinými dostupnými komunikačními prostředky. V průběhu těchto shromáždění se též sdělují osobní zjevení od Nejvyššího a zjevení skrze vlastní duchovní poradce o připravenosti na přechod z předcházejícího kroku a na zahájení nového, následného a vyššího duchovního kroku. Takovou formou se odehrává pravá bohoslužba v nové éře. Ta se konají a koordinují obzvláště pro tento účel.

(2-3)

Zdroj, život a praktikování individuální duchovnosti se, jak se již uvedlo před tím, ustanovuje přímou komunikací s vlastními duchovními rádci, Niternou myslí a obzvláště s nejvyšším duchovním poradcem. Cokoli je třeba a nutně pro vlastní duchovní růst, zlepšení a pokrok, je k dispozici tomu, kdo o to žádá. Zásadou zde je, že nic není nikomu dáno či zjeveno, aniž by o to ze své svobodné vůle a volby nepožádal. Vnucovat někomu něco by bylo znásilňováním jeho svobodné vůle. Takový nátlak je u duchovních poradců nemyslitelný a nemožný. Nejvyšší vytváří v tomto ohledu zvláštní opatření a záruky v tom, že když o to jedinec nežádá, žádný duchovní poradce nemůže sdělit ani slovo ani být slyšen bez ohledu na to, jak usilovně se snaží proniknout k tomu, komu se radí. Jedinec je vždy PLNĚ ZODPOVĚDNÝ za svůj život se všemi důsledky svých vlastních voleb. Toto je jedním z hlavních principů nové duchovnosti. Tato skutečnost je známa všude. Proto při komunikaci s duchovními rádci každý vždy žádá o obecné i zvláštní odpovědi, popudy, výklady, odhalení a výměnu toho, co má sloužit potřebám jednotlivého dne. Jedinec obvykle končí setkání s duchovními rádciExistuje něco jiného, co je třeba zodpovědět, uvážit, zjevit či probrat, co z jednoho či druhého důvodu vlastní mysl vynechala ?  Jak je jak jen nejlépe možné a potřebné posloužit a být užitečný vlastním duchovním poradcům ? Tímto se každý den před rozloučením zabrání přehlédnutí důležitých věcí a zachovává se princip vzájemné služby, lásky a oplátky. položením důležité otázky:

(2-4)

V nové éře si každý uvědomuje a praktikuje velmi důležité pravidlo duchovnosti. Jak se uvedlo dříve, pojem duchovnosti se popisuje aktivními, dynamickými a progresivními termíny, neboť je skutečně neustálým plynutím a pohybem dále a vpřed. V takovém chápání a vnímání pravé duchovnosti neexistují žádné ideje statičnosti a stagnujících rozpoložení. Proto se jedincovo vnímání a jeho podíl na duchovnosti určuje jeho otevřeností novým duchovním ideám, které neustále připlouvají. Míra otevřenosti je určena flexibilitou a mobilitou, s jakou se kdo zbavuje starých pojetí, jejichž užitečnost se již přežila, a s jakou se přijímají a do vlastního života zahrnují nové duchovní ideje. Skutečným duchovním pravidlem zde je, že jedině v otevřenosti mysli a srdce, ve flexibilitě, mobilitě a schopnosti se přizpůsobit lze najít pravé požehnání Nejvyššího. Takový přístup je pro jedince skutečným požehnáním.

(2-5)

Podle shora uvedeného principu jsou v nové éře všechny duchovní záležitosti založeny na univerzálním faktu a principu, že vše ohledně duchovnosti je zjeveno v postupných krocích a že duchovní pokrok je založen na progresivnosti a tvořivosti jeho idejí, které se neustále mění. Každý si uvědomuje, že Nejvyšší Svou Absolutní přirozeností a Absolutní tvořivou snahou neustále vytváří čerstvé, nové a více duchovní ideje, které se dodávají veškerému Stvoření pro jeho potřeby, štěstí a požehnání. Nejvyšší nemůže nikdy přestat mít nové ideje a spočinout v této věci s prohlášením, že neexistuje již nic víc, co by se dalo přidat či stvořit. Taková situace by znamenala konec všeho Stvoření. Proto je nová duchovnost založena na principech změny a pokroku ve všech úrovních a stupních a ve všech ohledech.

(2-6)

Velmi důležitý duchovní princip, na kterém je založena nová duchovnost, lze nalézt v uznání, přijetí a praktikování skutečnosti, že vše v životě každého či v životě veškerého Stvoření má bez jakékoli výjimky a výluky, vzato o sobě i z venku, ve všech představitelných ohledech vztah k duchovnosti a že životem duchovnosti je přát si a konat dobro, být moudrým a neustále progresivně postupovat k vyšším úrovním duchovního uvědomění. Tento princip je modifikací a zkrášlením principu, který byl zjeven Emanuelem Swedenborgem: „Veškerý život se vztahuje k náboženství – a životem náboženství je konání dobra.“

Tímto principem je každý motivován, ovlivňován a veden. Všechny ostatní takzvané neduchovní události a děje života se považují za souvztažné faktory duchovnosti, její konkrétní či symbolická vyjádření, kterým umožňuje nastávat a odehrávat se. Život a činnost vůbec čehokoli jsou bez výjimky dány duchovností, s níž souvztaží.

(2-7)

Z těchto principů se odvozuje daleko obecnější princip nové duchovnosti: Každý si neustále uvědomuje, přijímá a praktikuje, že všechny lidské systémy a aktivity ve specifičnosti a jedinečnosti svých stavů a procesů reprezentují a vyjadřují Absolutní duchovní principy Nejvyššího a souvztaží s nimi. Takové pojímání dává každému popud, aby k ním vyvinul větší respekt a více je oceňoval, protože v nich může vidět, cítit a prožívat neustálou přítomnost Nejvyššího, kdož je ve Svých principech a jejich nekonečných, relativních projevech jako ve Svém vlastním.

Takový postoj a takové chápání lidských systémů a činností je ochraňuje před tím, aby byly separovanými, sebestřednými, na sebe zaměřenými a samy sebe udržujícími. Pohlíží se na ně jen jako na výsledek Absolutního tvořivého úsilí Nejvyššího, kdož neustále zjevuje, pozměňuje, přidává a tvoří stále lepší systémy a aktivity pro duchovní potřebu a progresi všeho Stvoření.

Všechny shora zmíněné duchovní principy nové duchovnosti jsou pozměnitelné, změnitelné a pružné a existují duchovní principy, které jsou těmto přítomným transcendentní. Budou tyto přítomné principy překonávat, stavět na nich či je zachovávat v souladu s potřebami a uspořádáním dalšího kroku duchovní progrese člověčenstva.

(21)

Kapitola sedmá

PERSPEKTIVY A BUDOUCÍ MOŽNOSTI

ROZVOJE LIDÍ A JEJICH DUCHOVNÍHO POKROKU

Struktura veškerého Stvoření byla a je vybudována tak, aby neustále poskytovala PŘÍLEŽITOSTI ke svobodným volbám ohledně vlastního vývoje. Takové uspořádání vyžaduje, aby byly přítomny RŮZNÉ alternativy pro všechny. Toto pravidlo má univerzální a obecnou platnost. Znamená to, že nejenom jedincům a všem jednotlivým sentientním entitám jsou umožněny takové volby a poskytnuty odpovídající možnosti, aby je mohli učinit, ale totéž je v tomto ohledu pravdou o celých společnostech, člověčenstvu, planetách, slunečních systémech, galaxiích, všech vesmírech a dimenzích. Individuální rozhodnutí je Nejvyšším dáno do souladu s vybraným trendem v rámci vesmíru na „linii“, na jaké je jednotlivá planeta, solární systém, galaxie či fyzický vesmír s jejich souvztažnými duchovními a zprostředkujícími dimenzemi. Takový soulad vede k inkarnaci jedince do odpovídajícího – vzhledem k jeho volbě – místa ve Stvoření. Žádné jiné místo by jedinci neposkytovalo potřebné vybavení, prostředí a příležitosti pro splnění vlastního účelu a cíle zvoleného životního stylu a odpovídajícího způsobu duchovního pokroku.

Jestliže se tedy někdo inkarnuje např. na Zemi, specifický rozvoj a způsob duchovního pokroku u každého na této planetě nutně musí být v souladu s potřebami a specifičnosti života každé inkarnované individuality (lidské bytosti). Jakékoli jiné uspořádání by nemělo žádný smysl.

S ohledem na tento důležitý princip lze vnímat, že lidé na planetě Zemi a všichni ostatní ve Stvoření mají svobodu volby a alternativy pro tuto volbu jako jedna celková sentientní entita, protože se, jak se před tím již mnohokrát uvedlo, celé člověčenstvo v celém vesmíru jeví před Nejvyšším jako jedna vědomě uvědomělá entita – v tomto jednotlivém kontextu jako jedna lidská bytost.

V minulosti, do okamžiku zhroucení a odstranění všech lidských systémů a do skončení éry lidí, si člověčenstvo zvolilo zakusit a ilustrovat následky a důsledky odpadnutí od pravých duchovních principů. Vlastní svobodnou volbou se stala všemu jinému Stvoření a sobě živým, živoucím a konkrétním příkladem zobrazení toho, co to znamená a jaké je to být bez duchovnosti a nebo ji mít deformovanou.

V současné době se tedy užitečnost této volby vyčerpala a Stvoření obdrželo svou odpověď a dostalo svou lekci.

Z tohoto vyplývá následující otázka: Co dále ?  Jaké jsou perspektivy a budoucí možnosti lidského rozvoje a duchovního pokroku ?

Člověčenstvo na Zemi bude jako celek postaveno před novou volbu. Aby mohlo volit, jsou mu poskytnuty několikeré možnosti. Některé z nich se nyní zjevují:

1.  NÁVRAT K PŘERUŠENÉ LINII PŮVODNÍHO ČLOVĚČENSTVA

Jeden ze způsobů budoucího duchovního pokroku člověčenstva lze nalézt v návratu k původnímu a počátečnímu progresivnímu kroku v bodě, kde ho pseudotvůrci zastavili a přerušili. Z tohoto bodu přerušení může člověčenstvo opět začít a neustále na něm stavět, nastupujíc na tom, co opustilo. Jestliže se taková volba učiní, budou člověčenstvu otevřeny a plně zpřístupněny veškeré dosavadní poznatky o takové jednotlivé linii. Využijí se za účelem pokračování na téže linii pokroku, kterou si první člověčenstvo na Zemi zvolilo sledovat. Jelikož každá linie takto zvoleného pokroku pokračuje věčně a vždy s novými ideami a jejich aktualizací, byl by takto navěky zajištěn a zařízen neustálý duchovní pokrok člověčenstva. Nebylo by již nutné žádné další přerušení takového pokroku, pokud se pro ně lidstvo nerozhodne a nebo to v určitém bodě na „linii“ pokroku nezmění. Takové příležitosti a možnosti jsou neustále poskytovány všemu Stvoření Nejvyššího, aby tak nikdo nebyl uzavřen navždy v jednom jednotlivém stavu a procesu.

2.  NOVÁ LINIE S VYUŽITÍM ZKUŠENOSTÍ STARÝCH LINIÍ PŮVODNÍHO ČLOVĚČENSTVA

Druhou možností je opustit linii pokroku dávných časů prvního člověčenstva a začít na nové, kvalitativně odlišné a jedinečné linii, která se liší od všech předcházejících – využívajících dostupné metody a technologie, jež byly známy a užívaly se pro formování těchto starých linií – a rozvíjí své vlastní metody a technologie vhodné pro tuto zvolenou specifickou linii. Opakuje se, že pokud bude vybrána tato druhá alternativa, budou Nejvyšším zajištěny všechny náležitosti, příležitosti a náležité potřeby, aby tak nové člověčenstvo mohlo uskutečnit tomu odpovídající duchovní snahu, která by posílila jeho duchovní růst. Takové uspořádání opět zajišťuje neustálý duchovní pokrok nového člověčenstva, pokud v něm člověčenstvo touží pokračovat.

3.  KOMBINACE PŘEDCHOZÍCH DVOU MOŽNOSTÍ

Jinou možností je kombinace obou shora popsaných alternativ. Nové člověčenstvo si může vybrat některé aspekty staré, přerušené linie a zahrnout duchovní ideje této linie do linie nově zvolené tak, že obě získají úplně jiný a nový význam. Každá kombinace dvou tvořivých idejí vytváří jedinečnou a novou linii progrese, kterou lze věčně následovat a rozvíjet, je-li to užitečné a nutné.

4.  STUDIUM A VÝZKUM VŠECH STAVŮ A PROCESŮ VE STVOŘENÍ

Čtvrtou možností dostupnou novému člověčenstvu je studium a výzkum všech stavů a procesů, které se vyskytují ve všech (s člověčenstvem souvztažných) dimenzích, úrovních, místech, planetách a fyzických vesmírech, a věnování pozornosti jedinečnosti a zvláštnosti jejich duchovního pokroku i všem životním stylům a vztahům jemu odpovídajícím a jejich využití tím, že se vyberou určité aspekty, které se mohou tvořivě zahrnout do budování nové linie duchovní progrese lidí na planetě Zemi. Tato možnost by dala člověčenstvu velkou příležitost vytvořit jedinečnou kombinaci všech idejí všech stavů a procesů s ním souvztažných. Dalo by to lidem úplně odlišný a zvláštní význam, který ještě nikde jinde ve Stvoření neexistuje. A opět by se takto nově vytvořený, jedinečný konglomerát odlišných idejí transformoval do speciální „linie“ duchovního pokroku, která by se mohla tvořivě a produktivně sledovat navěky, či tak dlouho, pokud by to bylo užitečné, potřebné a člověčenstvo by tak zvolilo. Pokud by se přijala tato možnost, otevřel by se plně přístup ke všem odpovídajícím stavům a procesům, které by se považovaly za relevantní souvztažným faktorům pozice planety Země, a všechny zkušenosti by se staly člověčenstvu dostupnými, aby mu v jeho odpovídajícím duchovním pokroku poskytly ten největší užitek.

Toto jsou čtyři základní, v současnosti lidem zjevené možnosti, které jsou k dispozici člověčenstvu, aby stanovily všechny perspektivy a budoucí možnosti jeho rozvoje. Je zcela možné a myslitelné, že existují mnohé jiné možnosti na výběr, ale tyto čtyři jsou zjeveny v současné době. Když bude člověčenstvo připraveno a hotovo pro takový výběr, budou přítomny veškeré možnosti ve své úplnosti, každá se všemi svými důsledky a následky.

Další důležitou otázkou, která vyžaduje odpověď, je to, zdali by bylo možné, aby se člověčenstvo navrátilo ke svému předcházejícímu negativnímu stavu a procesu, který zablokoval a zastavil jeho duchovní pokrok.

Jak je popsáno v předcházejícím, za těch časů budou všechna pekla uzavřena a od člověčenstva oddělena. Žádným negativním ideám ani touhám a sklonům zlé povahy nebude dovoleno, aby ovlivňovaly či zaplavovaly lidskou mysl. Nic nebude člověčenstvu dodávat nečistý, zamořený a jedovatý materiál. Zároveň nikdo ani nic nepřibude k peklům tím, že si zvolí tam vstoupit. Úplná separace a izolace pekel by mohla nakonec vést všechny jejich obyvatele k tomu, aby zanechali nenormálního, nepřirozeného a patologického životního stylu a regresivních sklonů a namísto toho se připojili ke zbytku Stvoření v jeho neustálém duchovním pokroku. Jakmile a když se to stane, veškeré stavy a procesy pekel budou odstraněny. Všechna pekla zmizí ze jsoucna a bytí a nebude tu nic, co by stimulovalo a přinášelo jakékoli negativní a protikladné sklony.

Avšak dokud pekla setrvávají a jsou k dispozici jako volba, byť jsou i uzavřena, mohou se znovu otevřít. Jediné, co je může znovu otevřít, je touha po něčem negativním či zlém. Kdykoli nastane taková touha v lidské mysli ve formě jakékoli ideje, stává se klíčem pro otevření dveří pekel a tato idea se okamžitě připojí ke svým souvztažným negativním činitelům a všem stavům a kondicím majícím s ní vztah, které zaplaví mysl toho, kdo si to přeje, všemi svými důsledky. Toto je velmi vzdálená možnost.

Přesto jsou vytvořeny záruky proti takové události. Neustálá komunikace s duchovním světem, duchovními rádci a s vlastní Niternou myslí zabraňuje početí idejí či tužeb takové negativní povahy. Je vždy přítomná znalost všech hrozných důsledků přijetí takových idejí a toho, že se jim dovolí se uchytit ve vlastní mysli. Pokud pekla existují, je nemožné se zcela vyhnout tomu, aby takové ideje nevešly do mysli, ale je docela možné a velmi snadné jim neumožnit, aby se v ní zachytily, neboť jakmile vstoupí, lze je vyplavit a odvrhnout pryč. V tomto případě se nemůže stát, aby se dveře pekel otevřely.

Zpětný návrat předcházejícího negativního stavu a procesu veškerého pseudočlověčenstva si lze velmi těžce představit. Je však si třeba uvědomit, že možnost volby takové alternativy vždy existuje. Jakmile se něco zažije a prožije, je to vždy dostupné jako možnost volby. Svoboda volby je vždy přítomná. Avšak možnost se nemusí opětovně využít či aktualizovat. Spolu se všemi zabudovanými zárukami proti podobným opětovným událostem lze milostí Absolutní prozřetelnosti Nejvyššího zajistit, že jedinou cestou, kterou si člověčenstvo zvolí, bude cesta normálního, přirozeného a zdravého směřování neustálého duchovního pokroku ruku v ruce s celkem ostatního Stvořením.

Na závěr je nutné zopakovat zas a znovu, že to, co se zde předkládá, je zjeveno a relevantní pouze pro další počínající krok lidské duchovní progrese. Proto to nelze v žádném případě považovat za konečnou, absolutní pravdu, která je závěrečným slovem Nejvyššího. Jakmile se užitečnost počátečního kroku v duchovní progresi člověčenstva úplně vyčerpá, vstoupí do bytí nový krok, který se sebou přinese zjevení nové – s chápáním a pojetím duchovnosti překonávajícím to, co se zjevuje v této knize.

Je třeba brát všechny ideje, pojmy a výroky zjevené v této knize tímto progresivním způsobem a vyhýbat se za každou cenu jakémukoli rigidnímu, dogmatickému a slepému lpění na nich. Pravda je dynamická; dynamická pravda se věčně přibližuje Absolutní pravdě Nejvyššího.

Každá nadbytečnost v této knize je záměrná, aby se zdůraznily základní principy, na nichž se budují závěry.

Předložené ideje a pojmy jsou k uvážení jen těm, kdo je chtějí číst a chtějí o nich přemýšlet. Pro nikoho nemají mít žádný jiný účel a na nikoho se nevznáší žádné jiné požadavky. Neboť příkaz či nařízení nemůže přijít z vnějšku či od někoho jiného, ale jen zvlastního srdce.

KONEC