Věky člověka – čas lineární versus cyklický

Měření času je založeno na rotaci Země kolem své osy a na jejím oběhu kolem Slunce. Oba tyto jevy jsou cyklické. K rozdělení dne na 24 hodin používáme sumerskou šedesátkovou soustavu; hodina se dělí na 60 minut, minuta se skládá z 60 vteřin.

My, lidé ze Západu, ve velké míře pohlížíme na čas jako na něco lineárního, co v jednom okamžiku začne, pak postupuje dokud (teoreticky) nedosáhne jistého konečného bodu. Když pozorujeme cykly, které se opakují během dlouhých časových období – dny, roky, staletí, atd., vnímáme, že se čas pohybuje pou­ze kupředu, v přímé linii.

Lidé dávných civilizací však pohlíželi na čas a historii velmi odlišným způsobem. Nejenže cykly dnů skládají dohromady cykly měsíců, období a roků, existovaly i mnohem větší cykly – cykly věků, ve kterých se docházelo k jis­tým událostem, které se případně i opakovaly. Tento daleko saha­jící cyklický pohled na čas stojí za to prozkoumat, abychom si dokázali představit, jakým způsobem dávní lidé spojovali dlouhé cykly s kolektivními lidskými zkušenostmi a prožitky.

Řecké a Indické paralely

Řečtí filozofové a básníci popisovali tyto větší cykly jako Pět věků člověka; každý z nich končil velkým kataklyzmatem. Hesiodos popisuje těchto pět cyklů ve své knize Práce a dny: Zlatý věk, Stříbrný věk, Bronzový věk, Hrdinský věk a Železný věk. Pokud při­stoupíme na toto dělení času, jsme stále ještě v Železném věku.

Staroindické texty – Védy -, říkají, že během jedné velmi dlouhé časové periody známé jako Brahmův den, existuje mno­ho cyklů. Brahmův den trvá 4 320 000 000 let. Dělí se na mno­hem kratší cykly, nazývané yugy, které jsou rozděleny do větších a menších yug. Čtyři velké yugy zhruba odpovídají řeckému schématu. Satya yuga je Zlatý věk, Treta yuga je obdobou Stříbr­ného věku, Dvapara yuga je Bronzový (měděný) věk a Kali yuga je Železný věk.

Základní vírou stojící za oběma schématy je názor, že lidské bytosti duchovně zakrňují během sérií věků. Tedy zenit je ve Zla­tém věku a nadir v Železném věku, kdy převažuje egocentricky zaměřený materialismus. Je zajímavé, že se řecký a indický scénář shoduje s popisem a průběhem věků. Hesiodos popisuje Zlatý věk jak dobu, kdy lidé byli šťastní a neznali ani utrpení ani chtivost. Země jim poskytovala vše, co potřebovali. Védy popisují Satya yugu jako ideální dobu charakterizovanou ctnostmi a moudrostí, ve které takřka neexistovaly jak neřesti, tak ignorance.

Řekové tvrdí, že Stříbrný věk nastal tehdy, když lidé vynalezli zemědělství a začali pracovat na poli. Lidé té doby byli mocní, ale nečestní a postrádali mravní sílu, odhodlání a charakter. Na lidstvo začaly doléhat těžkosti, utrpení a zmar, dokud, jak pra­ví řecké báje, neměl Zeus až po krk všech těch nářků a stížnos­tí lidí Stříbrného věku a nerozhodl se je zničit. Tuto dobu snad můžeme spojit s událostmi ze druhé a třetí kapitoly Genesis, kdy končí období v zahradě v Edenu a bohové vyhánějí Adama pryč a odsuzují ho, aby si prací na poli získával své živobytí. Treta yuga, indická obdoba Stříbrného věku, je charakterizovaná redukcí jed­né třetiny dobrých vlastností a ctností Zlatého věku. V této době lidé vynalezli první náboženské rituály, zvířecí oběti a obřady.

Hesiodos popisuje Bronzový věk jako čas civilizace, kdy lidé byli silní, produktivní a velmi agresivní. Během této éry dochá­zí v historii západní civilizace k rychlému pokroku, jsou stavěna krásná města, chrámy a tvořena umělecká díla. Nicméně po něko­lika tisíciletích propuknou mezi jednotlivými městy a říšemi kru té války. Starozákonní obdobou této éry jsou vyprávění o kmeno­vých válkách, hašteření, rivalitě a šíření moru a různých pohrom. Indická paralela -Dvapara yuga – je časem, kdy vzrůstají smyslné touhy a mezi lidmi se začínají šířit nemoci a nespravedlnost.

Není od věci poznamenat, že řecký systém měl vlastně čtyři prvotní věky, ve kterých nebyl Bronzový věk rozdělen na dva. Tu druhou část známe jako Hrdinský věk. Lidé řeckého Hrdinského věku byli hybridi, napůl lidé a napůl bozi. Vykonávali ohromné skutky a žili ctnostným, plodným životem.

V tomto bodě si vzpo­meňme na biblické „syny boží“, kteří se ženili s „dcerami lidský­mi“ a plodili neobyčejné potomky – obry či nephilim z Genesis.

Jak Řekové, tak Indové popisují Železný věk (Kali yugu) jak epochu charakterizovanou materialismem a lačností. Termín kali se doslovně překládá jako „hádka a pokrytectví“. V tomto věku je práce degradována na lopotu k naplnění sobeckých cílů; zločin se stává běžným; propukají děsivé války; všude vládne podvod, lest a nenávist. Pokud nám to všechno zní povědomě, je to proto, že -podle Indů – stále žijeme v této době, která trvá již pár tisíc let.

Pět Sluncí

I lidé ze Střední Ameriky měli systém, který rozděloval existenci lidstva do pěti věků, které nazývali Slunci. Aztécký kalendář či sluneční kámen je vlastně nejlepším artefaktem, který reprezen­tuje tento systém používaný Mayi i dalšími středoamerickými civilizacemi. I když Aztékové používali jiná jména, jejich kalendář znázorňuje Pět Sluncí a přesné časové proporce používané Mayi. Početní kalkulace Mayů a Aztéků byly tytéž, jak víme z kroniky biskupa Landy. Je nutné připomenout, že poté, co se konkvista-doři setkali s Aztéky a Mayi, vyptávali se na jejich tradice a nako­nec zničili jak aztécké chrámy, tak mayské kodexy.

Aztécký kalendář, více než čtyřmetrový bazaltový reliéf váží­cí 25 tun, je nyní vystaven v Národním archeologickém muzeu v Mexiko City. Jedná se vlastně jak o obrazovou reprezentaci středoamerického mýtu o stvoření, tak o velké hodiny zobrazující věky lidstva. Zdá se, že časové cykly, které jsou na něm znázorněné, korelují s řeckými a indickými věky. Shoda panuje i ohledně současné periody: jsme v závěrečném věku jednoho velkého cyklu.

Samotný kamenný kalendář je kulatý a znázorňuje čtyři slunce obklopující páté, tedy jeden kompletní cyklus zahrnující časovou periodu o délce 26 000 let, což je ekvivalent doby precese Země. Každé ze čtyř sluncí – Jaguár, Vítr, Déšť a Voda – koresponduje s různými věky lidstva, které předcházely Tonatiuhu (Pohyb) čili Pátému Slunci. Jména všech pěti sluncí jsou důležitá a prozrazují nám, jakým způsobem různé věky skončily (či skončí). Například Čtvrté Slunce (Voda) skončilo potopou a Páté Slunce (Pohyb) má skončit divokou sérií globálních zemětřesení a dopady objektů z vesmíru.

Kolem glyfů sluncí na kameni je kruh představující 20 znaků dnů a 260 denní posvátný kalendář. Druhý kruh (ležící vně toho prvního) se skládá z 52 dílů – počtu roků v jednom kalendářo­vém cyklu.

Vnější okraj kamene je tvořen ohnivými hady, jejichž oca­sy se splétají na vrcholu kamene a jejichž hlavy – ze kterých se vynořují dvě lidské hlavy – se setkávají na spodní straně. Každý z těchto hadů je tvořen 10 dílky označenými aztéckým znakem pro číslo 10 a glyfem Nového ohně, které společně reprezentují 100 kalendářních cyklů, čili 5200 let což je ekvivalent doby trvání jednoho Slunce. Pět takovýchto Sluncí poskládaných do jednoho úplného cyklu věků lidstva tudíž trvá 26 000 let, což je doba pre­cese Země.

Spojitost mezi věky lidstva a precesí

Jak jsme se dozvěděli v kapitole 19, precese v konečném důsledku ovládá geologický vzorec zodpovědný za střídání dob ledových a meziledových, které jsou charakterizovány relativně teplým globálním klimatem. Díky existenci aztéckého slunečního kame­ne si můžeme položit otázku, zda dávní lidé znali precesi a její vliv na tyto geologické vzorce. Pokud tomu tak bylo, co z toho plyne?

Jak bylo zmíněno výše, pro Maye se 26 000 lety precesní cyk­lus skládal z periodických období pěti Sluncí, čili době shodné s trváním precese. Indické cykly yug se shodují se zvěrokruhovým-precesním cyklem, který trvá zhruba 2200 let. I západní astrologický systém je založen na rovnodenní precesi. Je zcela zřejmé, že všechny tyto cykly či systémy astronomických výpočtů mají společný jeden základ – velký astronomický cyklus precese.

Slunce putuje oblohou po takzvané ekliptické dráze, velkém kruhu, který je rozdělen na dvanáct stejných dílů po 30 stupních. Každému z těchto dílů přísluší jeden znak zvěrokruhu. Poloha Slunce v době jarní rovnodennosti se nachází v každém z těchto 12 dílů zhruba 2200 let. Takže každá z těchto 2200letých period představuje jedno ze 12 znamení zvěrokruhu. Pohyb skrze všech 12 těchto znamení trvá zhruba 26 000let (12 znamení znásobíme 2200 roky). Úplný zvěrokruhový rok se tudíž rovná době precese.

Podle astrologů jsme v době věku Ryb již zhruba 2000 let a blížíme se do věku Vodnáře. Pokud však přesuneme precesní hodiny skrze zvěrokruhový rok do éry, kdy na Blízkém Výcho­dě vznikla civilizace, ocitneme se ve věku Býka. Je zajímavé, že artefakty dokazují, že během této éry (několik tisíc let) hrál býk ohromnou roli jak v umění, tak v literatuře. Když se po časové ose posuneme vpřed, zhruba do doby 1800 před n.l., sluneční rovnodennost se přesunula z Býka do Berana – a Izraelité začali obětovávat ovce a beránky. Když učiníme další skok kupředu, zjis­tíme, že Ježíš se narodil v době, kdy sotva započal věk Ryb, proto je znám jako Rybář lidí a jeho symbolem někdy bývá ryba. To vše nám naznačuje, že naši předci znali precesi, kterou lze vyčíst z pozorování Země, planet a hvězd, jejichž vzájemný pohyb se odehrává v menších a větších cyklech.

Nelze mlčením přejít ani ten fakt, že mnoho světových kalendářů se shoduje na počátečním datu současné éry, kterou můžeme nazvat věkem Civilizace. Mayské Páté slunce, věk Lid­stva, započal v roce 3113 před n.l., tedy zhruba před 5100 lety. V té době vznikaly první civilizace, a to nejenom v Mexiku, ale i v Sumeru, Egyptě a na peruánském pobřeží. Čínský kalendář je starý asi 4500 let a stáří juliánského kalendáře je asi 5000 let. Podle indického kalendáře, pančangy, čili tradiční ročenky, která počítá roky Kali yugy, skončil v roce 1990 rok Kali yugy s číslem 5091. Tedy koncem roku 2001 se dostáváme do 5102. roku Kali yugy či Železného věku.

Když se v mayském kalendáři vrátíme zpět o 5200 let, zjistíme, že jsme na prahu dalšího 5200letého cyklu, na konci poslední doby ledové a na začátku domestikace rostlin a živočichů. Když se posu­neme zpět o dalších 5200 roků, jsme velmi blízko vrcholu poslední doby ledové, která kulminovala před 17 000 až 18 000 roky.

Je jasné, že dávní lidé byli buď bystrými pozorovateli planet a hvězd mnohem delší dobu, než jim je historie ochotna přiznat, a nebo že jim pomohla starší rasa, která se tímto pozorováním zabývala již mnoho eonů. Naši předci vystopovali lunární cykly, vypočítávali zatmění a nakonec vymysleli velmi přesný sluneč­ní kalendář. Tisíce a tisíce tabulek a knih pojednává o astrono­mických a astrologických datech, které byly objeveny na Střed­ním Východě a Egyptě. Většina informací, které jsou obsaženy v dochovaných mayských kodexech, se zabývá důležitými astro­nomickými otázkami. Vědci se diví, proč mayské a indické výpo­čty času sahají do minulosti vzdálené miliony let. Jak si vůbec mohli tito dávní lidé představit tak rozsáhlé časové cykly (a tvr­dit, že v nich žili lidé), když by se jim nedostalo pomoci od těch, kteří to všechno skutečně zažili?

Lidé nejstarších světových civilizací nemohli sami od sebe zís­kat tolik poznatků o dění na nebi. Poněvadž určité druhy nebes­kých pozorování pro ně byly bezpochyby nedosažitelné, bylo velmi obtížné vypočítat precesi ze samotného sledování hvězd. To by vyžadovala pozorování kompletního cyklu pohybu Země až k novému počátku, teprve pak by si někdo mohl všimnout jeho cyklické povahy. Vyžadovalo by to tisíce let neúnavného pozorování oblohy a zapisování dat, teprve pak by lidé byli s to nakreslit mapy souhvězdí a odhalit pouť Slunce skrze zvěrokruh. Je to mnohem obtížněji proveditelné, než si myslíme – jsme tedy u dalšího faktu, který ukazuje na roli vnější intervence.

Nezávislí výzkumníci se podivují přesným astronomickým uspořádáním kamenných kruhů, dolmenů a hlavních archeo­logických památek celého světa, které jsou orientovány tak, aby oznamovaly slunovraty, rovnodennosti a astronomické konfi­gurace různých hvězd a planet. Toto nepřeberné množství faktů vedlo k založení nové archeologické disciplíny, nazývané archeo-astronomie. Stovky megalitů a dalších staveb dávných civilizací naznačují, že naši předci velmi dbali na to, aby mohli pečlivě sledovat astronomickou polohu Země a dalších nebeských těles. Otázka zní, proč?

Samozřejmě, naší předci, jakožto zemědělci, si museli povšim­nout cyklů dne, měsíčních cyklů a střídání období, aby mohli připravit půdu, zasadit rostliny a sklidit úrodu v nejpříhodnější okamžik. Naučili se, že znalost těchto cyklů může vést k bohaté úrodě. Podobným způsobem se mohli dozvědět od těch, kteří to již viděli – od svých učitelů z kosmu – že klíč k životu na Zemi, či dokonce k přežití, spočívá v pozicích, periodicitě a pohybu pla­net, Slunce a hvězd.

Pozorování a zaznamenávání jsou dvě základní složky vědecké metody. Na to, jak naši předci pozorovali planety, hvězdy, kome­ty a různé přírodní úkazy ve světě a jak sledovali a zaznamená­vali pohyb Země a vzájemnou polohu naší planety a ostatních nebeských těles, můžeme pohlížet jako na krok k vědeckému shromažďování dat. Tato data byla možná sbírána kvůli předví­dání jistého fenoménu. Nebeská pozorování dávných lidí, jejich pokusy přesně určit astronomické jevy a konečně i jejich znalost cyklů precese – na to vše lze pohlížet jako na pokus, jak přitáh­nout pozornost budoucích generací k nebesům a cyklické povaze nebeských jevů, aby bylo možno předpovědět, kdy v budoucnu dojde k jistým – možná katastrofickým – událostem. Tím, že své poznání zaznamenali tak, aby přečkalo věky, tedy do kamen­ných monumentů orientovaných dle nebeských cyklů, zpřístup­nili své znalosti i vzdáleným generacím potomků. Tedy ti, kdo stavěli dávné monumenty, to částečně dělali i se záměrem zachrá­nit lidstvo.

Will Hart – Rasa Genesis – Dobra

Převzato:   http://www.demiurg.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=179&Itemid=37