Vimany kosmické lodě

Jas tisíce sluncí

Ve staroindických textech psaných původně v sanskrtu lze najít dramatická líčení válečných akcí, překvapivě upomínajících na dnešní bitevní technologie, založené na moderních high-tech bojových prostředcích. Vedle střel, za jejichž účinnost by se nemusely stydět naše dnešní atomovky, jsou zde zmiňovány “vimany“, jakési starověké univerzální bojové letouny, či spíše bojová kosmická plavidla; právě z nich jsou tyto střely odpalovány.

Zřejmě nepopulárnější pasáž ze staroindického eposu Mahabharáta, tedy popis jedné z válečných akcí, lze reprodukovat přibližně takto:

“… pilot vimanu vrhl na skvoucí se trojici měst střelu obsahující vesmírnou energii. Zdvihl se zařící oblak dýmu jasnější než tisíc sluncí a města pod ním byla proměněna v prach a popel. Když viman opět přistál, zářil jako kus antimonu …“

Mimochodem, ono přirovnání energie exploze k tisíci sluncí použil v roce 1956 v názvu své knihy “Jasnější než tisíc sluncí; osud atomových vědců“ německý publicista, novinář, spisovatel a futurolog, Robert Jungk (1913-1994) [1].

V mírných obměnách citují výše uvedenou pasáž např. jak Pauwels a Bergier [2], tak i Ludvík Souček [3], který o střele samotné z překladů původních textů pak ještě uvádí:

“Byla to lesklá střela, která se třpytila, aniž vydávala kouř. Byla vržena na nepřítele a tu všechno zahalila hustá mlha. Zavířily jedovaté víry. S děsivým hlukem se zvedla mračna a zaútočila na nebesa. Zdálo se, že se samo slunce chvěje. Celý svět byl spálen žárem výbuchu jako nějakou děsivou horečkou. Tisíce vozů, desetitisíce mužů a slonů byly obráceny v prach a popel.“

Účinkům “božské zbraně“, jak vyplývají z překladu staroindických textů, je v impozantním souborném díle autorů Fiebaga, Grubera a Holbeho [4] poněkud překvapivě věnováno pouze pár řádků; stojí však zato. Dle interpretace autorů, střely vystřelované z vimanu obracejí lidi i zvířata v prach. Ti, kteří přežijí, trpí nevýslovným strádáním, bolestmi, ztrátou vlasů i nehtů. Nepomáhá sebepečlivější očista oděvu nebo těla. Ženám se rodí poškození novorozenci.

Podobně z překladů staroindických textů uvádějí již citovaní Pauwels a Bergier [2]:

“Je to neznámá zbraň, železný blesk, gigantický posel smrti, jenž rozdrtil na prach všechny členy plemene Vrišni a Andhaka. Spálené mrtvoly nebyly vůbec k poznání. Vlasy a nehty padaly, nádoby se rozbíjely bez zjevné příčiny, ptáci zběleli. Po několika hodinách byla veškerá potrava otrávena. Blesk se změnil v jemný prach.“

Ničitelé světů?

Na pečlivě vybrané pouštní lokalitě amerického státu Nové Mexiko byla 16. července roku 1945 v 5:30 ráno provedena první a naprosto úspěšná zkouška atomové bomby, korunovaná obrovskou svítivou koulí a impozantním atomovým hřibem dosahujícím výšky 12 200 metrů. Vědecký ředitel vývoje bomby, probíhajícího od roku 1942 v komplexu Los Alamos v Novém Mexiku, Robert Oppenheimer, komentoval prý [5] tento úspěch slovy ze staroindického textu Bhagavadgíta, který je součástí rozsáhlého eposu Mahabharáta:

“Nyní se stávám smrtí, ničitelem světů.“

Mimo jiné, jakoby tím Oppenheimer předznamenal náš dnešní postoj k oněm záhadným pasážím z dávné indické mytologie: Co jiného mohou představovat, než líčení válečného použití jaderných zbraní, včetně docela věrného popisu nemoci z ozáření a radioaktivního spadu? Nacházíme zde i sdělení o tom, že tyto zbraně byly nějakým způsobem svrhávány či vystřelovány z palub překvapivě dokonalých létajících bojových strojů.

Profesor Deleep Kumar Kanjilal z Kalkaty, znalec sanskrtu, pak vyjadřuje dojmy dnešního člověka stojícího tváří v tvář záznamům staroindických textů ve stejném duchu avšak poněkud delikátněji [4]:

“Je na čase začít nově chápat běh lidské civilizace a v této souvislosti pozvednout dosud zapomínané téma starověkých technologií na pozici, která mu právem náleží.“

Interpretace – věčný problém

Je však tomu opravdu tak?

Jak jsme právě naznačili, nelze opomíjet, že naše současná interpretace výše uvedených líčení staroindických textů je nesmazatelně poznamenána dnešní “kolektivní jadernou zkušeností“ lidstva. Je totiž velmi pravděpodobné, že novodobí překladatelé těchto textů, psaných vesměs v sanskrtu, byli, jsou a budou traumatem Hirošimy a Nagasaki silně ovlivněni. Po zkušenosti této tragédie přistupovali ke starým textům nepochybně jinak, než tomu mohlo být kdykoliv předtím. Toho jsou si vědomi i dnešní autoři na poli starověkých záhad, ovšem i oni přistupují k této otázce každý po svém. Tak např. Souček v tomto směru oceňuje Royův překlad Mahabharáty z roku 1889 [3], výše zmíněnými efekty samozřejmě neovlivněný, zatímco Däniken [6] upřednostňuje překlady moderní.

Mimo to je ovšem interpretace pro českého čtenáře komplikována nutností několikanásobného překladu, a to ve směru – sanskrt – angličtina – čeština, nebo dokonce – sanskrt – angličtina – francouzština / němčina – čeština, samozřejmě s nepochybným právem autorů i překladatelů na určitou osobní invenci, jakožto samozřejmě i na omyl …

Ačkoliv se tedy zdá, že obsah starověkých indických textů je pro člověka dneška značně znepokojivý a neodbytně vyzývající k aktuální interpretaci, je právě způsob této interpretace, ostatně jako u každé “správné záhady“, zároveň zatížen řadou problémů a nejasností.

Epos Mahabharáta

Výše citované původní pasáže pocházejí z popisu válečných událostí, jak jej podává zejména staroindický epos Mahabharáta, ale i další podobné literární útvary, které s tímto mimořádně rozsáhlým eposem více či méně souvisejí. Mahabharáta sama je pak jakousi kronikou staroindického panovnického rodu Bharátů, jejich potomků i následovníků.

Ti se, jak už to tak bývá, rozštěpili na dva nesmiřitelné tábory, spojené ovšem příbuzenskými svazky. Ani to však nezabránilo vyústění rivality obou hlavních rodů Kuruů a Pánduů do legendární, dosud nevídané, obrovské a kruté bitvy, trvající 18 dní.

Mahabharáta je tvořena 18 knihami, přibližně vždy o 100 kapitolách, což celkem představuje zhruba 100 000 dvojverší.

Řada vědců má obvykle zato, že vývoj Mahabharáty začal z jakéhosi nevelkého písemného jádra ve 3. stol. př.n.l. a nám známé rozvinuté podoby dosáhl v 6. stol.n.l. Menší část jejich kolegů vidí časové rozpětí Mahabharáty poněkud skromněji – zhruba v období 2. stol. př.n.l. až 2. stol. n.l. Toto datování, tedy kolem počátku n.l. plus minus pár století, ovšem neříká nic o době, v níž skutečně došlo k událostem, jak jsou eposem líčeny, a zejména samozřejmě k oné monstrózní bitvě.

Nejrůznější nadšenci se v otázce její časové lokalizace rozcházejí a uvažují na základě řady okolností o několika alternativách ve značně velkorysém rozpětí; tedy v období před naším letopočtem a to kolem roku 1000, dále přibližně 2000, 2500 a dokonce 5500. Střízlivější část obdivovatelů Mahabharáty, pocházející zejména z odborné veřejnosti archeologů, historiků a indologů, klade dějinný rámec líčených událostí do období let 800 až 1200 př. n.l. Vychází přitom zpravidla z předpokládané souvislosti s pronikáním kmene Árjů na území dnešní Indie ze severu, které probíhalo dle různých pramenů zhruba v období let 1500 až 1000 př.n.l. [5,7].

Válka …

Z některých textových pasáží vyplývají, přiznejme si to, pro nás dnes poměrně nezvyklé ohledy, se kterými měla být vedena ona rozhodující bitva mezi znepřátelenými rody Kuruovců, Pánduovců a jejich spojenců. Příčinou byla spřízněnost rodů. Na opačných stranách boje stáli i velmi blízcí příbuzní, snad i do jisté míry spřátelení, kteří, jak bychom dnes nejspíše řekli, proti sobě v podstatě nic neměli. Ve hře však byl zájem nejvyšší – boj o vrcholnou moc.

Takže nakonec stejně dochází k bratrovražednému válečnému běsnění, do něhož zasahují i bohové. Původní panovnický rod Kuruů byl zcela vyhuben, z jejich protivníků Pánduů zbylo pouze pět členů. Pro upřesnění – nešlo o žádnou rvačku dvou rozkurážených familií, ale o mohutnou bitvu 18 armád; z nich dvě příslušely po jedné znepřáteleným rodům a 16 tvořili spojenci, věrně stojící na obou stranách hlavních účastníků bitvy.

… a bojové prostředky

Zmínky o vimanech se v Mahabharátě zdají být poměrně sporadické. Tomu nasvědčuje i skutečnost, že z rozsáhlého eposu bývá k tomuto tématu stále citováno jen několik drobných pasáží. Starověcí pisatelé zřejmě kladli hlavní váhu na celkové vylíčení a vyznění náboženských idejí, a speciálními “technickými“ detaily, jakkoliv pro nás dnes mimořádně zajímavými, se příliš nezabývali.

Nebo tomu bylo ještě jinak?

V každém případě co se týče tehdejší “válečné techniky“, nalezneme v Mahabharátě převážně líčení typických starověkých bojovníků, vyzbrojených luky a šípy, meči a válečnými vozy taženými koňmi; vedle rozsáhlého použití koní je uváděna i účast válečných slonů.

Ve věci existence a skvělých bojových vlastností tajemných vimanů se však někteří autoři s oblibou a často odvolávají na jejich až neuvěřitelně přesné a rozsáhlé popisy, přesněji řečeno, doslova na jakousi uživatelskou příručkou těchto bojových strojů, nazývanou Vimanika Šástra.

Vimanika Šástra

Z uvedené příručky Erich von Däniken cituje [6]:

“Aparát, který se pohybuje svou vlastní silou jako pták, na zemi, na vodě i ve vzduchu, se nazývá Vimaana …, … který se může pohybovat na nebi z místa na místo …, … od země k zemi, od světa k světu …, … je názýván velekněžími vědy Vimaana …“

Z podání tohoto spisovatele se mimo to dovídáme, že viman byl nezničitelný a zřejmě jej bylo možno učinit i neviditelným. Jeho posádka též ovládala tajemství, jak zjistit směr letu nepřátelských vimanů, jak dálkově pozorovat jejich vnitřní prostory, jak odposlouchávat hovor nepřátelských posádek a samozřejmě, jak nepřátelské stroje ochromit.

Ostatně pozoruhodný je již samotný (a to více méně úplný) název zmíněné příručky [8]:

Vimaanika Shaastra aneb Věda aeronautická, od Maharshi Bharadwaaji, zjevená ctihodnému Panditu Subbarayovi Sastryovi, rukopisně zaznamenaná v sanskrtu, přeložená do angličtiny a vydaná G.R.Josyerem v Mysoru, Indii.

Technika vimanů

Uveďme zde jedno ze základních ustanovení příručky:

“Pilot je ten, který zná všechna tajemství.“

Vedle toho se v příručce můžeme dovědět, že těchto tajemství, na nichž je založena funkce a konstrukce vimanu, je třicet dva. Nalezneme zde nejen pokyny pro stravování a odívání pilota, ale také požadavky na jeho znalosti, nepříliš jasný popis kovových materiálů vimanu a principů jeho pohonu; těch je hned několik, jeden z nich, možná nejvýznamnější, spočívá ve využití solární energie. Konečně též zjistíme, že vimanů je více druhů; přinejmenším u některých z nich je referována i jejich schopnost pohybu pod vodou.

Zdá se tedy, že máme před sebou zcela unikátní doklad. Naprosto jednoznačně se v něm hovoří o vyspělých létajících bojových strojích, které zasáhly do mimořádně rozsáhlé války, odehrávající se ve staroindické civilizaci nejméně před třemi tisíciletími. Mimochodem, bojové prostředky takových vlastností nemáme dodnes.

Takže Vimanika Šástra – naprostá senzace, kvůli níž bude třeba přepsat dějiny!

Anebo ne?

Indické zjevení

Jaký je vlastně opravdu původ této příručky?

Při troše úsilí lze z dostupných informací dešifrovat to, co v poněkud zastřené formě vlastně vyplývá již z jejího citovaného květnatého názvu: Totiž, obsah příručky údajně pochází od mysteriózního mudrce Maharši Bharadvádži, o němž snad nelze zcela vyloučit, že byl skutečnou postavou, žijící ovšem v blíže neurčeném dávnověku.

Zcela překvapivá je však cesta, kterou se obsah příručky v podobě spisu Vimanika Šástra dostal na veřejnost: Vyvolenému ctihodnému bráhmanovi (tedy hinduistickému knězi či mnichovi) P.S.Sastryovi bylo tajuplné svědectví záhadného Maharši Bharadvádži o vimanech prostě zjeveno!

Jak to probíhalo? Po etapách, vždy v jakémsi tranzu či osvícení, během kterého ctihodný bráhman Sastry dávný Bharadvádžův odkaz, tak jak se mu postupně zjevoval v mysli, diktoval (opět v sanskrtu) zapisovateli.

“Prastará“ příručka z 20. stol.

Pozoruhodné je ovšem i období, kdy se tak dělo. Bylo to totiž na počátku 20. stol.! Přesněji řečeno, postupné zjevování, diktování a zapisování probíhalo v období let 1918 až 1923! Protože ovšem sanskrtu rozumí málokdo, věc v podstatě zapadla. Senzaci začala budit až po padesáti letech, když roku 1973 čestný ředitel Mezinárodní akademie studia sanskrtu G.R.Josyer se spolupracovníky přeložil text do angličtiny a zajistil jeho vydání. Mimochodem, právě v jeho vlastní předmluvě k anglické verzi lze při pozorném čtení, takřka mezi řádky, nalézt jinak docela nenápadný, ba téměř skrytý popis původu příručky. Hovoří zde mj. o [8]:

“… zjevení (informací) vnímaných na základě okultní schopnosti nadaného média …“

Způsob takového “přenosu informací“ vysvětlují vimaničtí nadšenci často jako tzv. “channeling“, tedy jakési moderní pojetí spiritismu. Při něm se médium (v tomto případě P.S.Sastry ve 20. stol.) dokázalo mentálně napojit na “informační kanál“ (anglicky “channel“) vedoucí k záhrobnímu či podobnému zdroji informací. Tím byl v tomto případě Maharša Bharadvádža (či spíše je ho záhrobní existence – duch?) v blíže neurčené dávné minulosti.

K argumentaci na základě spisu Vimanika Šástra nelze proto říci nic jiného, než že zcela prokazatelně spatřil světlo světa až v první čtvrtině 20. stol. Skeptikům to stačí jako naprosto jasný důkaz podvrhu; přesněji řečeno manipulace, při níž je text, který není starý ještě ani sto let, vydáván v podstatě za součást staroindického písemnictví. Což je skutečně poněkud silná káva.

Mystifikace století?

Čestný ředitel Akademie Josyer ve své předmluvě k vydání anglického překladu Vimaniky v roce 1973 mimo jiné uvádí [8]:

“Možná že 20. století navždy vstoupí do historie díky dvěma velkým úspěchům našeho poznání – získání vzorků měsíčních hornin z vesmírných dálek a zveřejněním spisu Vimanika Šástra z hlubin času.“

To vyráží dech. Sotva na to lze říci něco jiného, než pouze opět onu repliku o poněkud silné kávě. Ani by nás ovšem nenapadlo, pokusit se vimanickým nebo channelingovým nadšencům (zřejmě s panem ředitelem v čele) cokoliv rozmlouvat, nicméně:

V autentičnost podrobných technických informací, údajně přenášených channelingem od staroindického záhrobního zdroje přes propast tisíciletí, prostě nevěříme. Nehledě na to, že z celé věci vůbec není jasné, kdo měl být onen dávný zdroj informací – moudrý Maharša Bharadvádža, zda je vůbec nějak doložena jeho existence a jaký vlastně byl jeho vztah k vimanům nebo jejich pilotům.

Nabízí se mnohem jednodušší, přirozenější a tudíž pravděpodobnější vysvětlení, že totiž celá vimanická příručka je prostě fabulovaným výplodem 20. století. Sotva však již bude vypátráno, kdo by mohl být (hlavním?) autorem této fabulace. Protagonisté celého “objevu“ tajuplné Vimaniky byli samozřejmě dva, tedy bráhman Sastry, “diktující“ své channelingové vize v sanskrtu v první čtvrtině 20. stol. a ředitel Akademie G.R.Josyer, který spis přeložil do angličtiny a zajistil jeho vydání o padesát let později. Na celé záležitosti se však podílela i řada dalších spolupracovníků.

Evropská inspirace?

Subaraja Sastry byl nositelem v Indii všeobecně respektovaného označení “Pandit“, které se připojuje ke jménu a je vlastně titulem pro uznávaného náboženského učence. Což sice zřejmě zvyšuje Sastryovu důvěryhodnost, aniž by to ovšem napomohlo bližšímu vysvětlení jak skutečného původu příručky, tak případného Sastryova motivu k její fabulaci. Diktoval přece v sanskrtu, text zapadl, aniž by on z toho měl jakýkoliv prospěch. Přiznáváme, toto lze těžko vysvětlit. Přesto však kvůli tomu nezačneme věřit na channelingový přenos technické dokumentace.

Nicméně jisté, byť velmi spekulativní úvahy o možné motivaci se přesto nabízejí. Jednak, roku 1905 zemřel Jules Verne (nar. 1828), populární francouzský spisovatel, zakladatel moderního dobrodružného a cestopisného románu, vycházejícího z rozvíjejících se poznatků přírodních věd a techniky. Zajímal se Sastry i o moderní evropskou literaturu? Nechal se snad inspirovat, ba dokonce okouzlit, dílem svého zřejmě poněkud staršího současníka Verna? Třináct let po Vernově smrti začal Sastry diktovat svou příručku …

Ovšem pozor. To se psal rok 1918. Lidstvo právě dovršilo svou dosud nejděsivější zkušenost – zážitek 1. světové války. Její bojiště se začala jen hemžit dosud neznámými bojovými stroji a prostředky – tanky, ponorky, letadla, chlór a pak yperit … Před jejich ničivostí bledly i Verneovy fantazie. Stalo se tedy snad kolektivní válečné běsnění Sastryovou děsivou inspirací? Chtěl varovné poselství vycházející z přítomnosti směřovat do budoucnosti tím, že je vtělí do zdánlivé minulosti? Pro celé generace těch, kteří ještě kdy budou hloubat nad staroindickými texty?

Ovšem mnohem prozaičtější motiv se nabízí v případě G.R.Josyera, který s textem po jeho přeložení do angličtiny čile vyrazil na veřejnost, tedy samozřejmě – na trh. Že by tedy spíše on byl otcem celé záležitosti? Zanechme raději spekulací …

V každém případě jsme ovšem přesvědčeni, že zrod spisu Vimanika Šástra nemá na svědomí neznámý, dávný a samozřejmě již dávno nežijící (pokud vůbec kdy žijící) staroindický mudrc, nýbrž 20. století. Ať už ve snaze o neobvyklé varování, či spíše v rámci právě nastávající všeobecné honby po dobře zpeněžitelných senzacích.

A co sám velký Erich?

V naší skepsi nás (kromě zdravého rozumu) paradoxně utvrzuje i slavný Erich von Däniken. Přestože z Vimaniky rád cituje a přestože se kolem staroindických záhad snažil vyšmejdit kdejakou zajímavost, o otázce původu vimanické příručky ohleduplně mlčí. A to jednak ve své (námi výše citované) knížce [6], v originálu vydané v roce 1969. Pravda, tenkrát mu celá záležitost ještě nemusela být zřejmá, uvádí pouze:

“Mezinárodní akademie pro výzkum sanskrtu v Mysore (Indie) se jako první odvážila pokusu přenést do našich moderních pojmů jeden text sanskrtu, pocházející od Maharshi Bharadwaaji, proroka rané doby.“

Tématu původu příručky se však vyhnul i během svého přednáškového turné v Česku v roce 2006, kdy o ní, a zejména v ní popisovaných vimanech, rozsáhle referoval. Přetrvávající neznalost okolností původu by ovšem v této době, tedy o 37 let později, byla již naprosto hrubou chybou jeho jinak tolik obdivovaného autorského důvtipu. Anebo naopak, že by tohoto důvtipu bylo až přespříliš …?

Falešný trumf …

Nicméně ctitelé vimanů stále ještě nemusejí házet flintu do žita. Jak jsme již uvedli, zmínky o těchto strojích lze totiž nalézt i v řadě dalších starověkých indických, tzv. védických textů, k nimž ostatně bývá někdy řazena i Mahabharáta. Takže na úplný závěr:

Netvrdíme, že vimany neexistovaly. Ovšem je pouze věcí jejich obdivovatelů, čemu jsou ochotni “na potkání“ věřit a co naopak chtějí kriticky prozkoumat, z hlediska serióznosti podkladů i překladů, interpretací, či historických souvislostí. Možná úskalí tohoto druhu jsme se zde právě pokusili naznačit.

Dovolujeme si však pouze tvrdit, že nejvyšší trumf, který příslušní nadšenci tak rádi vynášejí ve prospěch dávné existence vimanů, totiž příručka Vimanika Šástra, je produktem 20. století a jakékoliv její opodstatnění, jakožto zdroje autentických informací z indického starověku, nelze nikterak prokázat.

Literatura

Jungk R.: Heller als tausend Sonnen. Das Schicksal der Atomforscher; Scherz, Stuttgart, 1956.

Pauwels L., Bergier.J.: Jitro kouzelníků; Svoboda, Praha, 1990.

Souček L.: Tušení stínu; Československý spisovatel, Praha, 1974.

Fiebag P., Gruber E., Holbe R.: Mystica. Die grossen Rätsel der Menschheit; Weltbild, Augsburg, 2002.

Briggs A. a kol.: Kdy, kde, proč a jak se to stalo; Reader’s Digest Výběr, Praha, 1997.

Däniken von, E.: Zpět ke hvězdám; Dialog, Liberec, 1992.

Westwoodová J.: Atlas záhadných míst; Knižní klub, Praha, 1994.

Bharadwaaja M.: Vimaanika Shastra Aeronautics, transl. by Josyer G.R.; Coronation Press, Mysore, India, 1973.

Převzato:  http://vacek.osoba.cz/