Erich DÄNIKEN po 20 letech promluvil

: údajně se osobně setkal s bytostí z hvězd

V této knize se Däniken, zřejmě konfrontován s blížící se smrtí, rozhodl promluvit o svém setkání s bytostí z jiné dimenze….

V této chvíli, kdy jsem téměř bez ducha vyděšeně zíral na ono místo v pouštním písku, kde se formovalo cosi jako tělo, jsem si vzpomněl na to, co jsem svého času četl o dětech, jež spatřily zjevení ve Fatimě. Neustále hovořily o zjevení s blesky, následovaly prý elektrické výboje, šumění a šelestění. Malá Lucia, jedno z fatimských dětí, tvrdila, že pokaždé při výskytu zjevení zaslechla zvuk připomínající vzdálený výbuch ohňostrojové petardy. To všechno mi proběhlo hlavou, ale nebyl jsem schopen vydat ze sebe hlásku a jen jsem zíral na tu věc před námi, jež se stále více podobala postavě. Marc vedle mne zasupěl:

„Co to je? Proboha co to je?“ „Musí to být zjevení, něco podobného jako tenkrát v Portugalsku, ve Fatimě. Materializuje se tady nějaká cizí energetická forma. Vzpomínám si na to, co vypovídaly do protokolů děti z Fatimy Na začátku prý viděly něco jako pytel na mouku a rozevlátý šátek. Nemyslím si, že bychom museli mít strach. Ta věc před námi se zase rozpustí.“Řekl jsem to srdnatým tónem, abych uklidnil Marka i sebe. Uvnitř jsem však tak sebejistý nebyl. Bál jsem se, srdce mi prudce bušilo a žíly na spáncích naběhly Měl jsem pocit, že ve svém mozku už nejsem sám. Schizofrenně jsem cítil, že kdosi proti mé vůli vypíná moje myšlení. Nepochopitelně rychle mě přepadla olověná únava, změkla mi kolena a pomalu jsem se zhroutil do písku. Všechnotrvalojen pár sekund, Marc mě okamžitě zdvihl a zakřičel:

„Rychle! Musíme odsud vypadnout!“

Zatímco jsem se snažil udržet na nohou, vyrostl z pouštního písku před našima očima neuvěřitelně rychle chlapec. Z dítěte se stal mladík s vlasy a ochlupením. Pak vše utichlo. Sledovali jsme s Markem, jak se jeho hrudník zvedá a klesá. Dýchal velice zhluboka a nezvykle pomalu, alespoň se mi to zdálo. Stále zůstával schoulený v dřepu, oči měl zavřené, vlasy a tělo plné písku. Potom ta nepochopitelná bytost sevřela a rozevřela pěsti, pohnula prsty na rukou i nohou, zhoupla se v kolenou, zkřížila paže na prsou a otevřela oči.Byl jsem si naprosto jistý, že mám halucinace. Šok prožitý v posledních minutách jsem ještě stále cítil ve všech kostech.  Nevysvětlitelné exploze našich láhví s vodou  a létající klíč na šrouby mě dokonale zmátly. Zcela jasně jsem pozoroval jevy, jež nemohou existovat. Určitě se musí jednat o sugesci. Sugesce spočívá v ovlivňování procesů myšlení, pocitů a vůle, což vede k nekritickému přijímání neexistujících hodnot. To se mi honilo hlavou, třebaže mi bylo jasné, že o sugesci se jednat nemůže

.„Marku, co vidíš?“ naléhal jsem na svého společníka. Slyšel jsem Markův dech. Nabral vzduch do plic zhluboka nosem a vydechl ústy. Tak jsme to na svých toulkách dělali, když bylo zapotřebí rychle zásobit vnitřnosti kyslíkem. Marc zřejmě sebral všechny síly a vyrážeje jednotlivě každé slovo odpověděl: „Nahýho… chlapa!“ To jsem viděl taky Vycházející slunce už svítilo dost jasně, abych zřetelně rozeznal tělo mladého muže.  Neznámý se na nás usmíval a široko daleko se neozýval pražádný zvuk. Dívali jsme se na sebe. Marc a já na jedné straně, mladík několik metrů od nás. Napříč mezi námi, jen poněkud stranou, stál náš range-rover s rozbitým zadním oknem. Na pravé straně od nás ležel na zemi klíč na šrouby, připadal mi podivně vyboulený a porézní. Stále se ještě ve vzduchu vznášely benzinové výpary.

„Zrůda,“ řekl Marc přiškrceným hlasem a skočil k autu. Vytáhl z úkrytu pistoli. Stačil jsem na něj  zakřičet

„Ne! Marku! – Nestřílej! Dej mi tu pistoli!“

Marc mi podal zbraň. Vzal jsem ji do ruky, natáhl a odjistil. Na vojně jsem to dělal nesčetněkrát a i ted‘ jsem jednal úplně automaticky a poslepu.

Už během onoho bláznivého „zrození člověka“ jsem si všiml, že cizinec se mi nápadně podobá. Vypadal jako já před nějakými třiceti lety Marc tenkrát ještě nebyl na světě a nemohl vědět, jak jsem vyhlížel ve dvaadvaceti letech. Ted‘ mi už bylo padesát dva. Ta neuvěřitelná bytost dřepěla před námi, zírala na nás a mně začínalo být jasné, o co tu jde: byla to má mladší kopie!

Pak neznámý ještě víc rozšířil úsměv a ve mně se zastavil dech. V mládí jsem měl v horní čelisti dva krásně bílé přednízuby, o něž jsem později přišel při autonehodě. A ta bytost dřepící v pouštním písku měla moje staré zuby! Mládenec se pořád usmíval, díval se na mne a nemohl si nevšimnout pistolev mé ruce. „Přece bys nezastřelil sám sebe?“ řekl mým mladým hlasem, a navíc tu větu pronesl ve švýcarské němčině. Řekl „sebe“ a ne „mne“. Byla to jeho první věta a já i Marc si na ni zcela jasně pamatujeme.

„Zmáčkni to konečně!“ křičel Marc, „je to monstrum!“ Cizinec se v dřepu narovnal a opřel se rukama o zem:

„Je mi zima,“ prohlásil a naklonil hlavu přesně tak, jak to dělávám sám.
„Kdo jste?“ odvážil jsem se zeptat. Neustále jsem držel pistoli a byl připraven stisknout spoušf.
„Ještě nemám jméno. A kdo jsem, to přece musíš vidět. Proboha a krucinál, to je ale příšerná zima. Erichu, pomoz mi -prosím!“

Znal mé jméno. Marc stál vedle a zmateně zakoktal:

„To nechápu! Mluví švýcarskou němčinou a zná tě jménem!Můžeš mi ty čáry nějak vysvětlit?“
To jsem nemohl. Udělal jsem pár kroků k range-roveru, vzal z předního sedadla Markovu vlněnou přikrývku a hodil ji cizinci. Ten vstal, otřásl se, setřel si z nahého těla písek a zabalil se do deky.

„Děkuju!“ řekl suše.

V tu chvíli si všiml i Marc, že cizinec je mi neuvěřitelně podobný. Ukázal na jeho obličej a pak na mne.

„To jsi ty?“ A po několika vteřinách dodal: „To je nějaká projekce?“

„Já jsem skutečný,“ chopil se iniciativy cizinec. „Projekce nemrznou a nebalí se do dek.“ Pozorně si prohlížel Marka:

„A kdo j si ty?“

„Já…?“ Marc pohlédl úkosem na mne: „A vůbec, nebylo by lepší, kdyby se nejdřív představil on a vysvětlil nám, kde se tady – ehm – vzal?“ Během této promluvy přešel zase ke mně a šilhal po pistoli, kterou jsem ještě stále držel hlavní skloněnou k zemi.

„Kdo jsem?“ posmíval se cizinec. „To bys prozatím nepochopil a jméno doposud nemám, ale to jsi už slyšel.“ Potom se obrátil ke mně:

„Erichu, pojmenuj mě. Prosím.“

Pořád říkal „prosím“ a já si vzpomněl, že jsem to kdysi takyI pořád říkal. Byla to groteskní situace. V pouštním písku se materializovala lidská bytost, přímo před našimi zraky vyrostla v muže, který vypadal jako přesná kopie mého vlastního těla z mladších let. Celá naše zásoba vody explodovala a z ní zrozený cizinec stál před námi zabalený ve vlněné přikrývce a prosil, abychom mu dali jméno. To nějak nezapadalo do reálného světa.

„Umíš číst myšlenky?“ zeptal jsem se.

„Takhle ne, ledaže bych je převzal.“

„Co převzal?“

„Vědomí,“ zasmál se neznámý a pokrčil rameny, jako by litoval, že něco řekl.
„To je ale blbost!“ vyštěkl Marc. „Zastřel konečně tu stvůru!“ a sáhl po mé pistoli. Odstrčil jsem ho a požádal, aby se uklidnil. Vysvětlil jsem mu, ž e jsme svědky jedinečného experimentu. Ještě jsem dodal, že určitě nějak zjistíme, co se tady vlastně děje.

„Dobrý nápad,“ okomentoval to cizinec. Jestliže budeme postupovat analyticky, pak to všechno postupně pochopíte. Takže první informace“ – v tu chvíli se postava opřela o kapotu chladiče a levým palcem ukázala směrem k nebi – „přicházím odtamtud, ze světa, který si vůbec nedokážete představit.“

„Tomu příliš nevěřím,“ namítl jsem a dodal: „Za hranicemi naší sluneční soustavy neznáme jiné planety“

„Pak je tedy nejvyšší čas na lekci z exobiologie,“ usmál se cizinec bezstarostně. „Až se zase setmí, ukážu ti svou domovskou hvězdu.“

Teprve ted‘ jsem si všiml, že se žhavé slunce už vyšplhalo nad obzor a auto i okolní duny vrhají tmavé stíny Na cizince moje pochyby zřejmě neudělaly valný dojem, protože klidně pokračoval:

„Dostal jsem se k vám díky impulsu, který rozhodně musel pocházet od tebe,“ ukázal na mne. „Jinak bych nebyl tvou mladší variantou…“

Marc ho rozčileně přerušil: „To všechno je lež! Vymýšlí si nějaký blbiny a my ho posloucháme s otevřenou pusou.“

Cizincův obličej zvážněl. Dříve jsem tak taky vypadal pokaždé, když jsem mluvil o něčem důležitém. Střídavě se díva Markovi a mně přímo do očí:

„Já n-e-u-m-í-m lhát!“ Chvíli bylo ticho, že by bylo slyšet každé zašumění větru, pokud by zrovna nějaký vál, a pak se znovu ozval: „Dejte mi jméno. Prosím.“ Neodpověděl jsem, protože jsem se snažil uspořádat divoce kolující myšlenky. Neznámý tedy pokračoval:
„Máš přece dvě křestní jména. Jmenuješ se Erich Anton von Dániken. Takže mi můžeš dát to druhé jméno.“

„Co?“ vpadl mu Marc do řeči. „Ty se jmenuješ Erich Anton? Takže Toni?“

„No jo, ale nikdy jsem své druhé jméno nepoužíval,“ namítl jsem. „Pro mne za mne se ten tam,“ ukázal jsem na cizince, „klidně může jmenovat Toni.“

„Blbost!“ nesouhlasil Marc. „Toni zní, jako by byl od nás. Když už, tak at se jmenuje Tomy.“

„Klidně. Tomy mi docela vyhovuje.“ A pak, myslel jsem to spíše posměšně, jsem pokrčil rameny a kývl hlavou směrem k cizinci ve vlněné přikrývce: „Tímto tě křtím jménem Tomy! Spokojen?“
„Přijímám!“ odpověděl Tomy a při úsměvu odhalil široké přední zuby, o něž jsem já osobně již dávno přišel, tak sladce, jak jsem to dělával před třiceti lety Potom jsme chvíli mlčeli a třeštili na sebe hloupě oči. Nakonec se Marc zeptal: „A kdy se teda zase rozložíš na jednotlivý prvky?“ Můj společník viditelně nabíral odvahu.

„To může trvat!“ zabručel Tomy trpělivě. „Jsem stejný člověk jako vy a tohle tělo,“ oběma rukama ukázal na svou hrud‘  a předvedl takovou grimasu, jako by mu tělesná schránka byla nanejvýš protivná, „musí zůstat a zaniknout tady“ „Umíš kouzlit, létat nebo něco takovýho jako každý správný superman?“ posmíval se Marc.

„To neumím,“ usmál se Tomy skoro povýšeně. „Ale dokážu přejímat a přebírat podstatu takových osobností, jaké představujete vy To jsem musel udělat v Erichově případě – nebo si myslíte, že v mém domovském světě mluvíme švýcarskou němčinou? Vím úplně všechno, co Erich věděl do svého – eh – dvaadvacátého roku života, čtvrtého měsíce a dvacátého čtvttého dne. V dalším dění mám velké mezery. A pak samozřejmě vím ledacos o světě, odkud přicházím.“ Stále se ještě držel u dvířek auta, žlutohnědá přikrývka mu splývala z levého ramene jako tunika. Mezitím slunce ozářilo poušt červeným světlem a tmavé stíny vytvářely neuvěřitelné scenérie.

Tomy se na mě podíval, usmál se a potřásl lehce hlavou, jako by chtěl dodat: Pochopíš to konečně? Hlupáku! Ale nepromluvil a dál mlčel. Napadlo mě, že by třeba chtěl něco k jídlu. Nebylo to ze soucitu, ale potřeboval jsem vyzkoušet, jestli má opravdu lidské tělo. Stále jsem držel v pravé ruce pistoli, odjištěnou desetirannou SIG, i když hlavní skloněnou k zemi. Požádal jsem Marka, aby z naší bedny s proviantem přinesl plechovku tuňáka. Položil jsem ji před Tomyho a vyzval ho, at to sní. „A čím tu konzervu mám otevřít?“ Marc odněkud z batohu vyhrabal otvírák a mrskl ho Tomymu k nohám. „Nejspíš mě nemá moc rád,“ Tomy se bezstarostně zašklebil Markovým směrem, otevřel plechovku a položil si ji na kapotu chladiče.
„A co takhle příbor?“ udělal stejně bezmocné gesto, jaké v podobných situacích předvádím dodnes. Roztažené prsty, ruce dlaněmi obrácené nahoru, ramena vytažená vzhůru. Zajistil jsem pistoli, zastrčil ji do kapsy svých šedivých džínsů, v nichž jsem spal na střeše auta, a přinesl vidličku. Chvíli jsem váhal, pak jsem se odhodlal, přistoupil k Tomymu a tu levnou mosaznou věcičku mu podal. Tomy s nechutí polykal první sousta. Marc stál pořád ještě tři metry od nás a poznamenal: „Nezkusil by ses ho dotknout?“

Nejprve jsem se dotkl levého spánku svého mladšího dvojníka, potom jsem mu pevně oběma rukama stiskl ramena. Tomy si to nechal líbit. Položil vidličku i plechovku s tuňákem zpátky na chladič a podal mi ruce. Dotkl jsem se jich, zkoumal mladistvou kůži, otočil jsem mu levou ruku dlaní dolů. Na hřbetě ruky, přesně na stejném místě jako u mne, se nacházelo malé hnědé mateřské znaménko. Podíval jsem se Tomymu hluboko do očí a uchopil jeho pravou ruku. I tohle mi kliďně dovolil. Přitiskl jsem mu hřbet ruky na kapotu, která v té chvíli ještě nebyla rozpálená slunečním žárem. Pak jsem vedle jeho dlaně položil svou a začal porovnávat čáry na našich rukou.

Byly naprosto identické. Jenom rýhy v mé dlani se za těch několik desetiletí prohloubily To mě zmátlo a jen s obtížemi jsem se dokázal soustředit. Každý člověk je přece jedinečná bytost; jenom u mne to zřejmě neplatilo. Moje kopie se opřela o dveře range-roveru a zaškle- bila se na mne. Mezitím se k nám opatrnými krůčky přisunul Marc. Už nekašlal a také mu zmizely rudé skvrny z obličeje. Jen klid, říkal jsem si, všechno musí mít nějaké rozumné vysvětlení. Začalo být teplo a poryvy větru rozvířily u našich nohou malé písečné spirálky V tu chvíli mě napadlo, že jsem kdysi měl ještě jedxlo mateřské znaménko, které jsem si v osmadvaceti letech nechal vyoperovat. Sáhl jsem po Tomyho přikrývce a strhl mu j i z ramen. Tomy, jako by tušil, co mám v úmyslu, si nechal líbit i tohle – třebaže s hloupým úšklebkem.

„Rozkroč se – prosím!“ řekl jsem mu tvrdě. Tomy položil ruce na střechu auta a udělal, co jsem mu přikázal. Dřepl jsem si a podíval se. Spatřil jsem malou hnědou bradavičku na vnitřní straně pravého stehna. Přesně ve výšce šourku. To mě definitivně přesvědčilo. Tohle druhé znaménko bylo zďrcujícím důkazem. Před sebou jsem opravdu měl svou dokonalou mlad- ší kopii z masa a krve.

Marc se zeptal, co to vlastně dělám, a já mu to vysvětlil. Tomy nás přerušil suchou poznámkou, že rozhodně potřebuje oblečení. Už jsme se prý na něj nacivěli dost. Neměl jsem nic,co by Tomymu padlo. Ve svých dvaapadesáti letech jsem se přece jen již honosil slušným pivním břichem. Stále ještě nevěřící Marc sice pro sebe vzdorovitě nadával, ale nakonec ze svého kufru vytáhl spodní prádlo, ponožky, černé džínsy a bílo modře kostkovanou košili. Tomy se oblékl a potom se postavil před nás:

„No, jak se vám libím?“ A po krátké umělecké pauze, kdy sklonil hlavu stranou a kývl směrem k Markovi, se zeptal: A jak se jmenuje tenhle blonďák?“

Věděl jsem, že bych se zachoval přesně stejně. Představil jsem Marka, ale ten Tomymu stejně ruku nepodal. Jen suše konstatoval, že nemáme pitnou vodu a zadní okno je rozbité. Pohled do mapy nám ukázal, že se nejbližší osada jmenuje Taftan a nachází se přibližně devadesát kilometrů od nás, směrem k íránské hranici. Takovou vzdálenost bychom měli ujet dříve, než budeme úplriě dehydratovaní. Tomy se vmáčkl mezi zavazadla na zadním sedadle a já stiskl startér.

Ozvalo se jen slabé škytnutí a motor nenaskočil. Asi odešla baterie, což jsem nechápal, protože ještě včera fungovala bez problémů. Podíva jsem se na ukazatel stavu baterie. Šipka mířila na nejspod nější značku vlevo. Vyšrouboval jsem zátky baterie – mezi lamelami nebyla ani kapka vody Totéž jsem zjistil u obou rezervních baterií, které jsme pro všechny případy vzali sebou. „Mohli bychom použít vodu z chladiče, když ji přefiltrujeme přes ručníky,“ navrhl Marc. Ale chladič byl stejně suchý jak baterie. Neměli jsme ani kapku vody, sluneční kotouč stál již povážlivě vysoko a na pěší pochod v délce devadesáti kilometrů nebylo ani pomyšlení.  „Za to může moje maličkost,“ řekl Tomy tiše V jeho hlase zaznívala lítost.

„Veškerá tekutina byla zapotřebí – ehm – prostavbu mého těla.“ Nijak jsem to nekomentoval a také Marc prozatím mlčel. Zcela evidentně nemohl Tomyho vystát a jeho přítomnost ho viditelně rozčilovala. Všiml jsem si, že se pečlivě vyhýbá jakémukoliv kontaktu s Tomyho tělem. Po chvíli rezignovaně prohlásil:

„To je fakt skvělý Zdá se, že je ti na zemi souzen jen krátký život, protože tady brzy všichni zahyneme žízní.

Převzato:  http://earth.tym.sk/