Ráchel: Hybridní dívka

Předpokládejme, že existuje mimozemský program křížení – o čemž mohou mnozí pochybovat – přičemž konečný účel tohoto genetického experimentu zůstává stále neznámý. Jedním ze základních elementů mimozemského programu je „výroba“ nové hybridní rasy kombinací lidské a mimozemské DNA. První, kdo toto křížení zdokumentoval, byl Budd Hopkins již v roce 1987 ve své knize „Intruders“.

Například dr. Jacobs věří, že tímto účelem má být naše kolonizace. Toto téma nás přivádí ke knize Helen Littrell a Jean Bilodeaux. Autorky zde vyprávějí zajímavý příběh hybridní dívky jménem Ráchel a její pokus „přejít“ hranici do lidské společnosti. Připomínám, že slovo hybrid znamená kříženec, nikoli zrůda.

Podivné dítě

Příběh začíná v 50. letech, kdy mladý muž jménem Hary Naiden vstoupil do služeb Air Force, aby unikl  z maloměstského života. Je přidělen na tajnou vojenskou základnu v Nevadě, podobnou jako Area 51, nazývanou Four Corners. Naiden je součástí týmu, který má za úkol opravovat havarované talíře, jakož i přijímat cizí bytosti, které se snaží zvládnout bezpečné přistání. Rychle nabírá funkce a stane se důležitou osobou pro kontakt s mimozemšťany, protože má dar telepatické konverzace. Při jedné rutinní misi natrefí Naiden na malé hybridní dítě, které se tetelí zimou v nevadské noci. Nastane mezi nimi trvalý vztah a Naiden se rozhodne, že dívce věnuje zvláštní péči. Nakonec, na nátlak nadřízených, dívku oficiálně adoptuje. Hybridu pak dá lidské jméno Ráchel a plánuje ji umístit někam do lidského světa. V roce 1972 Naiden, nyní již plukovník, zapisuje Ráchel na školu a zařídí jí pokoje s mladou, avšak slepou a diabetem postiženou dívkou jménem Marisa. Příběh, jak Marisa objeví tajný původ své spolubydlící a dopad tohoto uvědomění, tvoří zápletku jako vystřiženou ze sci-fi. Ale autorky trvají na tom, že to není fikce.

Ráchel a Marisa

Obě autorky knihy spolu začaly spolupracovat poté, co Jean uveřejnila několik článků o UFO v místních novinách, kde ji obzvláště „proslavil“ článek o ženě z malého města severovýchodně od Kalifornie. Ta byla velmi znepokojena, protože jí pastor řekl, že byla s ďáblem. Při kempování se nad stanem její dcery vznášelo UFO. Pastor jí řekl, že jestliže viděla UFO, byla s ďáblem. Pak se Helen rozhodla Jean kontaktovat a po nějaké době jí vyprávěla příběh o Marise, která byla její dcerou. Jak Marisa, tak Helen Littrell měly slyšet příběh o Ráchel, když ji jednou přišel plukovník navštívit. Ovšem krátce před tímto setkáním měla Littrell sama zážitek s Ráchel. Littrell přišla jednou navštívit Marisu, ale ta byla zrovna venku, a tak se ocitla s Ráchel chvíli sama. Ráchel náhodně klopýtla a Littrell ji chtěla zachytit: „Dotkla jsem se její pokožky,“ říká. „…a pohleděla jsem jí tváří v tvář. Podivila jsem se, že byla jiná. Musím také říci, že Marisa začala trochu vidět a uvědomovala si, že daná situace není zcela v pořádku.“

Proto plukovník, zřejmě ze strachu, že bude odhalena, řekl Littrell a Marise pravdu o Ráchel. „Seděla jsem v obývacím pokoji a plukovník mi vyprávěl, jak Ráchel našel a začal se o ni starat. Byl to tok informací a já jen napjatě poslouchala,“ říká Littrell. Krátce po prozrazení totožnosti Ráchel i plukovník zmizeli spolu se všemi záznamy, které by mohly dokázat, že tam byli a že vůbec existovali.

Littrell pokračuje: „Měla jsem několik zkušeností s únosem do UFO. Bylo to při jiné příležitosti, když jsem se jednou ocitla s Ráchel opět sama. Začala jsem s ní mluvit a ona po chvíli řekla, jak může být Marina šťastná, že má matku a že by si přála mít matku, jako jsem já. Pak mě vzala na malý výlet, abych viděla, kde byla vychovávána. Ocitla jsem se v její lodi. Uvnitř byla velká místnost, kde byly řady něčeho, co vypadalo jako akvária se zárodky. Ten pohled na ně mi nedělal dobře. Nevypadaly moc vábně. Nevypadaly vůbec jako lidé. A ona mi řekla: „Chtěla jsem, abys viděla, odkud pocházím.“ A pak mě vzala zpátky. Cítila jsem k ní velký soucit a uvědomovala jsem si, jak byla skvělá. Ve své knize jsem ji nakreslila, ale zdaleka to nevystihuje její skutečnou podobu, nejsem umělec. Měla krásné vlasy, dlouhé lícní kosti a velké zelené oči. Poté, co jsem vstřebala šok z toho, co jsem viděla, se mi zdála krásná a cítila jsem k ní vřelost.“

Za nějakou dobu se u Littrell probudily telepatické schopnosti. „Začalo to vlastně tím, když tenkrát přede mnou zakopla a spadly jí sluneční brýle a já se zadívala do jejich očí. Ihned jsem začala číst její myšlenky,“ říká Littrell.

Byly tu ovšem i jiné příhody. Marisa a Ráchel někdy společně chodily na rande. „Ráchel měla vždycky přes hlavu šátek,“ pokračuje Littrelll. „Nosila velké tmavé sluneční brýle. V 70. Letech lidé na školách chodili trochu jinak oblékaní. Při jedné schůzce si chlapec, kterého Marisa Ráchel dohodila, vůbec nepamatuje na prvních deset minut jejich setkání. Vzpomíná si, jak s Ráchel krátce mluvil, jak neobvykle voněla její kůže a jak se mu nezdálo, že by byla příliš moderní. Byla úplně jiná než ostatní dívky. Na zbytek večera se nepamatuje.

Autorky se snažily najít někoho, kdo by si vzpomněl na ni a na její tajuplné podivnosti, které na ostatní mohla přenášet.

Helen Litterell podstoupila hypnotickou regresi v roce 1998, kterou prováděl terapeut June Steiner, kolega zesnulého harvardského dr. Johna Macka. Najevo vyšly všechny zážitky z lodi i s těmi zárodky. Během sezení poznala Littrell nešťastné okolnosti Ráchelina odchodu, několik let poté, co zmizela s plukovníkem. Pochopolia, že Ráchel začal mít mnohem hlubší emoce, než jaké mají lidé.

Duch plukovníka?

Když Jean Bilodeaux psala knihu o Ráchel, zažila několik podivných věcí: „Jednou jsem seděla u počítače a náhle jsem ucítila kouř z dýmky. Nikdo v domě nekouří, a tak jsem vyskočila ze židle, že je počítač v plamenech. Čichala jsem kolem něj, ale kouř jsem necítila, jen když jsem seděla. Zavolala jsem příteli, který se zajímá o parapsychologii. Řekl mi, že to vypadá, jako by mě někdo zkoušel kontaktovat. Ihned jsem si vzpomněla, že takovou dýmku míval pokaždé plukovník. Přítel doporučoval automatické písmo, ale nakonec mi řekl, ať na tento jev promluvím rovnou. Když jsem zavěsila, aroma kouře se objevilo znovu. Proto jsem řekla: ,Jestli mi chceš něco důležitého, tak mi to dej vědět ve snu a já to udělám.‘ Pak se mi zdálo, že vařím zeleninovou polévku, tak jsem ráno prostě uvařila celý hrnec a pozvala přátelé. Po obědě jsme si povídali a já vyprávěla svou příhodu s dýmkou. Jedna žena se tak stále divně dívala, až pak řekla, že mě nechtěla přerušovat. Předtím prý ucítila přesně stejný kouř.“ Byla to opravdu dýmka plukovníka. A pokud ne, tak co se s ním stalo?

Obě autorky knihy vystupovaly také ve slavném pořadu „Interview s Jerry Pippinem“, kde s nimi Jerry hovořil o jejich knize „Raechel’s Eyes“, která dokumentuje důkazy o tom, že Vysocí bílí mimozemšťané se základnou „Four Corners Range“ uvnitř letecké základny Nellis existují a že dcera Helen chodila do školy s hybridní dívkou z hvězd. Tento rozsáhlý rozhovor se týká mnoha událostí, které se odvíjely před Heleninými zraky jako důsledek změny situace, která zapřičinila, že se její dcera stala spolužákyní mimozemsky-lidské, křížené dívky. Otcem této dívky byl jistý plukovník v aktivní službě, který se se vším Helen svěřil. Pak však, za podivných okolností, stopy dívky Ráchel a plukovníka zmizely.

Karel Rašín UFOMAGAZINE 2006

Převzato: http://www.exopolitika.cz/