Tajemství Aldebaranu…

Jim Nichols

Dr. Hermann Oberth, průkopník raketové vědy a designu pro německou Třetí říši během druhé světové války a později raketový výzkumník pracující pro americké vesmírné lety s lidskou posádkou, kdysi tajemně prohlásil: „Náš rekordní pokrok ve vědě není pouze naší zásluhou, někdo nám pomohl.“ Když se ho ptali, kdo nám to pomohl, odpověděl: „Obyvatelé jiných světů.“

Oberthův kolega, taktéž raketový vědec-průkopník, který sloužil Třetí říši, Wernher von Braun, promluvil ve stejném duchu, totiž že mimozemšťané jsou skuteční, když v roce 1959 řekl:

„Čelíme nyní silám, které jsou mnohem silnější, než jsme si doposud mysleli a jejichž podstata nám je nám zatím neznámá. V současné chvíli toho nemohu říci více. Zabýváme se nyní tím, že s těmito silami navazujeme bližší kontakt, a za nějakých šest nebo devět měsíců bude možné o celé věci říci mnohem více podrobností než nyní.“ Převzato z „Above Top Secret“ Timothy Good, William Morrow and Company, Inc. 1988.

Kdo byli ti „obyvatelé jiných světů“, o nichž dr. Oberth tak nevzrušeně hovořil?

A vztahovaly se výpovědi obou uznávaných německých vědců k jednomu z nejvíce přetrvávajících a nejmučivějších „mýtů“ ufologie – tedy k údajnému spojení mezi předválečnou Třetí říší a… MIMOZEMŠŤANY?

Po vojenské porážce v první světové válce se v Německu začaly objevovat tajné okultní společnosti, jejichž záměrem bylo nalézt stopy existence ztracených starověkých civilizací, které kdysi na této planetě vzkvétaly. Mělo jít o civilizace, které disponovaly pozoruhodnými, téměř magickými technologiemi, jež jim umožňovaly ovládnout moře, vzduch a dokonce i mezihvězdné lety.

Inspirací ke znovunalezení těchto technologií byly informace v románu rosenkruciánského autora Edwarda Bulwer-Lyttona z roku 1871, jenž nesl název „Přicházející rasa“. Lytton v něm vypráví příběh neohroženého průzkumníka, který nalezne pokročilou rasu lidí, jež sebe sama nazývá „Vril-ya“ a žije v rozlehlém podzemním světě pod zemským povrchem.

Tyto bytosti původně přebývaly na povrchu, dokud je globální katastrofa – ne nepodobná potopě světa ze Starého zákona – nedonutila vyhledat úkryt hluboko v útrobách Země.

Přežití a přetrvání společnosti bylo umožněno díky tomu, že aplikovali sílu, jíž říkali „Vril“.

„… Vysvětlení, kterému ale téměř nerozumím, protože v žádném jazyce není takové slovo, které by bylo synonymem pro výraz Vril. Já mu budu říkat prostě elektřina, ale to není přesné, protože ve svých mnohačetných aspektech zahrnuje i další přírodní síly, kterým jsou v naší vědecké terminologické nomenklatuře přiřazena různá slova – například magnetismus, galvanizmus atd

Tito lidé mají za to, že prostřednictvím „vrilu“ dosáhli jednoty přírodních energetických působení, o níž mnozí filozofové na zemském povrchu vždycky pouze snili a spekulovali…“

Objevovaly se dohady, že Lyttonova kniha nebyla vůbec fikcí, ale že její autor byl ve skutečnosti zasvěcenec do tajemství lemuřanských a atlantských artefaktů, které stále existovaly kdesi ve skrytých schránách v poušti Gobi a v Tibetu.

A skutečně, starověké indické texty psané sanskrtem popisují civilizace, které vzkvétaly před velkou potopou a které disponovaly technologiemi za hranicí chápání dnešní moderní vědy.

V epické básni „Samarangana Sutradhara“ je zmíněna stavba úžasných létajících strojů…

„Silný a pevný musí být trup Vimány, jako velký létající pták z lehkého materiálu. Dovnitř se musí vložit motor na rtuť a pod něj kovový žhnoucí přístroj. Díky síle vázané ve rtuti, která pohání a roztáčí vír, může člověk sedící uvnitř překonat po obloze velké vzdálenosti.

Vimána se může pohybovat tak, že buď vertikálně stoupá, vertikálně klesá nebo se pohybuje šikmo vpřed či vzad. Za pomoci strojů mohou lidské bytosti létat a nebeské bytosti zase sestupovat dolů na Zemi.“

Němečtí badatelé, specialisté na orient a okultismus braly tyto starověké legendy naprosto vážně a v období klidu mezi světovými válkami se tajné společnosti „Thule“ i „Vril“ pilně snažily transformovat tyto mýty v životaschopnou a funkční technologickou skutečnost.

Ovládnutí okultní síly, jakou byl „Vril“, by nejen potvrdilo německou technologickou převahu, ale také by definitivně osvobodilo Německo od oslabující spoluzávislosti na mezinárodních ropných zásobách a ropných kartelech, které kontrolovali jejich přemožitelé z války – Spojené státy a Británie.

Zasvěcenci do společností Thule i Vril usilovně a odhodlaně pracovali na „alternativní vědě“ a „alternativních technologiích“ založených na principech, jež kdysi ovládala starodávná „ztracená“ atlantská civilizace. Zejména na principu „spirituální generující technologie („dynamo-technology“),která byla mnohem dokonalejší než mechanistické představy dnešní moderní vědy“.

Jejich cílem se tedy stalo znovuobjevení zdroje této univerzální volné energie a její snadné zpřístupnění světu.

Člen Thule, dr. W.O. Schumann, z Technické univerzity v Mnichově, prohlásil:

„Ve všem rozeznáváme dvojici principů, které stanovují běh událostí – světlo a tmu, dobro a zlo, tvoření a ničení – stejně jako v elektrice se nachází plus a minus. Je to tak vždycky, buď, anebo…

Všechno ničivé má původ v Satanovi, všechno tvořivé je božské… Každá technologie založená na vybuchování nebo vzněcování tak musí být označena za Satanovu. Přicházející nový věk bude věkem nové, pozitivní, božské energie…“

Proto se nedílnou součástí výzkumu v rámci „Vrilu“ a dalších německých tajných organizací stala Prána – fundamentální, nezměrná a nekonečná kosmická životní síla – zdroj energie, který by fungoval v harmonii s přirozeným světem.

Podle legendy o německé společnosti Vril se mělo osudové setkání konat v roce 1919 ve starém loveckém zámečku poblíž Berchtesgadenu. Maria Orsic tam prý několika členům skupin Thule, Vril a Schwarze Sonne (Black Sun, Černé slunce) předala telepatické zprávy, které měla vyzískat od mimozemské civilizace působící ve vzdálené sluneční soustavě Aldebaranu, nacházející se v souhvězdí Býka ve vzdálenosti šedesát osm světelných let od Země.

Jedna pasáž Mariiných channelingových záznamů byla sepsána v tajném germánském templářském písmu, které ona sama vůbec neznala. Další porce informací byla, jak se ukázalo, zaznamenána ve starověkém východním jazyce, kteří badatelé z Thule identifikovali jako starou sumerštinu.

Maria Orsic spolu se Sigurn, další ženou z Vrilu na pozici média, započaly s překladem těchto předaných textů a zjistily, že obsahují instrukce k postavení diskovitého létajícího stroje.

Zde je důležité posoudit, jaká motivace mohla přimět aldebaranské civilizace, aby Německu a společnosti Vril asistovaly.

Výzkumník Wendelle Stevens to spíše než jako militantní gesto na pomoc agresivním nacistům vidí jinak – Aldebařané si zřejmě povšimli, že jsou to ekonomické nerovnosti mezi pozemskými kulturami, které živí neustálé války a konflikty.

Aldebařané se domnívali, že tuto nerovnost zmírní, když nám poskytnou technologie založené na „volné energii“, zajišťující všeobecně dostupnou možnost výroby velkých přepravních zařízení. Mysleli, že když nám přinesou inovaci v průmyslu, mohl by mezi našimi národy opět zavládnout mír, prosperita a poklidná interakce, čímž by se snížilo riziko konfliktů a násilností.

Takový plán očividně rezonoval se záměry společností Thule i Vril a s jejich utopickou vizí Nového světa založeného na „alternativní vědě“.

Když začal dr. W.O.Schumann a jeho kolegové z Mnichovské univerzity tyto esoterické a cizokrajné návrhy zkoumat, zjistili, že channelingové informace skutečně obsahovaly realizovatelné fyzikální údaje a v následujících letech byla zahájena výroba prvního ze skutečných a funkčních létajících strojů.

V roce 1922 probíhala fáze výroby funkčního prototypu. Německo mezitím sledovalo založení Nacionálně socialistické strany a nástup diktátora Hitlera k moci, což byly události zčásti podporované i společnostmi Thule a Vril, jejichž členové v hlavách nosili utopické vize nového světového pořádku.

V roce 1934 se mohl konat první cvičný let stroje RFZ-1 s lidskou posádkou.

Nicméně výsledky byly méně než uspokojivé. Prototyp pilotovalo německé letecké eso z první světové války Lothar Walz, ale stroj se vykymácel do výšky nějakých 60 metrů a při přistání z něho pilot stihl taktak uniknout, to když se letoun vymkl kontrole a po nárazu, který následoval, se roztříštil na kousky. Ještě před koncem toho samého roku přišli konstruktéři s pokročilejší verzí, pětimetrovým typem RFZ-2, jehož let už byl úspěšný, a program vývoje diskovitých letounů byl přesunut do kompetence divize SS E-IV německé nacistické armády.

Avšak i přesto, že v Německu zakázal všechny tajné společnosti, sekce Thule a Vril si podržely svoji autonomii a vývoj levitujícího talíře mohl vesele pokračovat dál. Konkurenci jim sice tvořila konvenční a oficiální Luftwaffe, která vyráběla létající stroje pro válku ve velkém, ale to v podstatě nevadilo. Aerotechnická jednotka V-7 navrhla celou řadu hybridních talířů, které kombinovaly jak exotický antigravitační pohon, tak konvenční tryskový, takže vznikl letoun schopný vertikálního pohybu – předchůdce dnešního vrtulníku. Bylo to ale pouze separované oddělení SS E-IV, které jako jediné neslo odpovědnost za vývoj Hitlerova vysněného pohonu na volnou energii.

Základní fyzikální aspekt těchto zařízení byl stejně jednoduchý jako dětský setrvačník – kruhové disky se točily v protisměru a vytvářely tak antigravitační účinky – účinky nadčasové, protože o nich píše už starozákonní prorok Ezechiel, když zmiňuje „ohnivé vozy“ – „kolo v kole.“

Stal se hebrejský patriarcha svědkem průletu aldebaranského létajícího stroje?

Navzdory svým tvrzením o vytvoření světa, kde bude panovat vesmírná harmonie, vyslal Hitler v roce 1939 své pancéřované tanky a pěchotu na Polsko, čímž zahájil ničivou a krutou druhou světovou válku.

Avšak i přesto, že v Německu zakázal všechny tajné společnosti, sekce Thule a Vril si podržely svoji autonomii a vývoj levitujícího talíře mohl vesele pokračovat dál. Konkurenci jim sice tvořila konvenční a oficiální Luftwaffe, která vyráběla létající stroje pro válku ve velkém, ale to v podstatě nevadilo. Aerotechnická jednotka V-7 navrhla celou řadu hybridních talířů, které kombinovaly jak exotický antigravitační pohon, tak konvenční tryskový, takže vznikl letoun schopný vertikálního pohybu – předchůdce dnešního vrtulníku.

Bylo to ale pouze separované oddělení SS E-IV, které jako jediné neslo odpovědnost za vývoj Hitlerova vysněného pohonu na volnou energii.

V roce 1941 byl na transatlantické průzkumné lety poprvé nasazen levitační letoun Vril-2. Původní stroj RFZ-2 byl obohacen o jednotku „Schumannova levitátoru“ pro vzestupný pohyb a ve chvíli, kdy byl aktivován, začal vykazovat přesně stejné jevy, jaké popisují svědkové setkání s UFO: rozmazání viditelných obrysů a světélkující ionizační barvy v závislosti na rychlosti akcelerace stroje – od oranžové po zelenou, modrou a bílou.

Letoun byl také schopen provádět radikální změny směru až o 90 stupňů, což je charakteristické pro způsob letu UFO.

Tragické ovšem bylo, že Říše se od původně mírového záměru aldebaranské levitační technologie odchýlila a úspěšný let RFZ-2 měl za následek sestrojení bojové verze tohoto stroje. Pokročilý bitevní letoun Vril-1 byl schopen vyvinout rychlost 12 000 km/h, při které mohl zatáčet do pravého úhlu a pilot uvnitř nepocítil vůbec žádné přetížení. Jelikož stroj letěl v uzavřené gravitační bublině, pilotovi se nedělalo špatně, protože vlastně ani nezakoušel žádné známky pohybu.

Následující vývoj létajících strojů mezi lety 1941 a 1944 přinesl zrod série „Haunebu“.

Další výzkum silných tachyonových magneto-gravitačních pohonů – tzv. „Thule tachyonátorů,“ (o nichž se spekulovalo, že jsou to obří koule vertikálně rotující rtuti) – umožnil výrobu obrněných talířovitých lodí o průměru 22 metrů, vybavených zbraňovými systémy jako například protipancéřovou dělovou věží umístěnou na spodní, břišní straně stroje.

Jiné letouny byly vybaveny klystronovými laserovými děly.

Kolem Vánoc roku 1943 tvrdilo médium Maria Orsic ze společnosti Vril, že další zprávy přenesené z Aldebaranu jí odhalily dvojici obyvatelných planet obíhajících tuto hvězdu, na jejichž rané průzkumné kolonie byla napojena starověká pozemská civilizace Sumerů.

Vizionářky potvrdily, že psaný jazyk Aldebaranu byl totožný s jazykem Sumerů a foneticky se podobal mluvené němčině. Dozvěděli se také, že tato dvě vzdálená místa, tyto dvě sluneční soustavy propojoval „dimenzionální kanál“ či „červí díra“.

Stalo se tedy, že v lednu 1944, možná pod vlivem hroutících se německých válečných snah, autorizovali Hitler a Himmler odvážný plán vyslat do dimenzionálního kanálu talířovitý letoun typu Vril-7, možná proto, aby si zajistili podporu a asistenci aldebaranské civilizace.

Tato cesta málem skončila katastrofou, protože Vril-7 se vrátil s trupem zestárlým tak, že se zdálo, jako by cestoval stovky let, a jeho povrch byl na mnoha místech porušen.

Spojenci mezitím pocítili neblahou pachuť smrtícího zbraňového potenciálu, kterým německé talíře disponovaly.

V roce 1944 došlo k leteckému bombovému útoku na klíčovou německou továrnu na kuličková ložiska ve Schweinfurtu. Řádově během několika hodin dokázala letka německých disků posestřelovat až kolem sto padesáti britských a amerických bombardérů – čtvrtinu z celkového kontingentu.

I přes tyto pseudo úspěchy ale byla Říše v nevýhodě, protože neměla dostatek talířových letek, aby dokázal odvrátit nepříznivý vývoj války.

Když visel válečný osud Říše na vlásku, objevil se ve vnitřních kruzích řad SS energický generál a jeho vliv a osobnost se daly po mocenské stránce v určité chvíli srovnat snad jen s vlivem samotného Vůdce.

Hans Kammler, chráněnec Heinricha Himmlera, si vydobyl reputaci díky svým schopnostem zřizovat, rozvíjet a zavádět podzemní manufakturní výrobu a s tím související schopnost rychle mobilizovat a transportovat nevolníky – v podstatě zbídačené nebožáky  z koncentračních táborů, kteří pak v těchto závodech pracovali.

V roce 1945 už Kammler kontroloval veškeré supertajné projekty SS, které se vztahovaly k nějakým střelám nebo „létání“.

Jeho prioritou se staly projekty zaštítěné společností Vril. Byl to velmi protřelý a chytrý člověk, který brzy získal kvalifikaci stát se hlavní postavou geniálního konceptu zbudovat základny pro „zvláštní operace“ na jižním pólu.

A pokud jde o 17. dubna 1945, Kammler z Německa zmizel, pravděpodobně unikl zatčení na palubě šestimotorového přepravního letounu Junkers 390, který měl namířeno na neznámé místo.

Vojenská asistence z Aldebaranu tedy nepřišla, ale místo toho byl nabídnut bezpečný přístav v podobě obřího bitevního talíře Haunebu III, měřícího 75 metrů v průměru a vyzbrojeného čtyřmi trojhlavňovými těžkotonážními střeleckými věžemi. Tento stroj měl být schopen cestovat vesmírem a měl být dokončen právě v dubnu 1945.

S blížícím se strašákem v podobě postupujících jednotek Rusů, Američanů a Britů, kteří se všichni snažili dostat do samotného srdce Německa, byly veškeré zásoby, vědecké síly a součásti létajících talířů pravidelně přepravovány z Evropy na U-Bootech (ponorkách) do tajných německých enkláv v Antarktidě. Tyto tajné základny se nacházely v oblasti tzv. Neuschwabenlandu (Nového Švábska).

Pouhý jeden měsíc před zkompletováním Haunebu III přišla všem členům společnosti Vril od Marie Orsic tajemná zpráva, která zněla prostě: „Nikdo tu nezůstává.“

O médiu známém jako Maria už nikdy nikdo neslyšel. Možná unikla – stejně jako Kammler – do Jižní Ameriky, Antarktidy nebo….

Otázkou zůstává: byla Kammlerovým vězněm nebo spolupracovníkem?

Neodvratným získáním kontroly nad zařízeními a personálem v Peenemünde se velení postupující spojenecké armády dozvědělo, jak nebezpečně daleko Němci ve svém technologickém výzkumu pokročili.

I přes bezpodmínečnou kapitulaci Třetí říše v roce 1945 tu pořád byly znepokojivé zprávy, které děsily spojeneckou špionáž. Vzdalo se německé nejvyšší velení svých pozic v Evropě, jen aby získalo dostatek času na dokončení „ústupové“ základny v Antarktidě, ze které by pak byly vysílány jednotky na sever?

Post skriptem k této legendě je zpráva o operaci „High –Jump“.

V lednu 1947 byla do oblasti Antarktidy vyslána operační skupina americké armády, celkově se třinácti loděmi, včetně jedné letadlové, letounů, helikoptér a 4000 mužů. Velel jí admirál Richard E. Byrd (viz. obr. vpravo) a hlavním cílem jejich mise údajně bylo „zmapovat“ tamější pobřežní oblasti. Skupina byla vybavena zásobami na osm měsíců pobytu v polární pustině, ale po osmi týdnech a nevysvětlené ztrátě několika letadel i mužů se Byrd i celá skupina stáhli.

Povídalo se, že Byrd se setkal s přesilou nepřátelských jednotek, které popsal jako „bojové letouny, které byly schopné létat od jednoho pólu k druhému neuvěřitelnými rychlostmi.“

Také naznačoval, že se setkal s německým bojovým kontingentem, kterému ale pomáhala i nějaká „pokročilá civilizace“ s impozantními a hrůzu nahánějícími technologiemi…

Ať už se ale Byrd na jižním pólu setkal s čímkoliv, zůstává to zahaleno tajemstvím. Všechny zprávy, včetně záznamů v admirálově osobním deníku, jsou totiž stále přísně tajné.

Ještě je záhodno doplnit, že operaci High-Jump původně zorganizoval ministr námořnictva James Forrestal (viz. obr. vpravo). O dva roky později, v roce 1949, byl tento muž poslán do Námořní nemocnice v Bethesdě na zotavenou kvůli nervovému zhroucení. Krátce poté k němu přestali pouštět návštěvy, protože pořád něco zběsile vykládal o Antarktidě, UFO a podzemním nacistickém městě. Bývalý ministr zanedlouho zemřel, údajně na následky skoku z okna svého nemocničního pokoje.

Jeho smrt byla označena za „sebevraždu“.

Ale opět, když se vrátíme k otázce ze začátku tohoto článku, nemohla ta rozvinutá a pokročilá civilizace, o níž hovořil Byrd, být ta samá, o které se zmiňovali jak Von Braun tak Oberth? Mohli by tito „obyvatelé jiných světů“ být tajemnými spojenci Němců z Aldebaranu?

Tolik k legendě o „Vrilu“ a projektech létajících disků, které fungovaly v Třetí říši.

Samozřejmě, pokud by diskuse o „létajících talířích“ umlkla hned po roce 1945, bylo by velmi jednoduché celý mýtus zavrhnout jako pošetilý nesmysl a zapomenout na něj. Jak ale dobře víme, přetrvávající zprávy o UFO a diskovitých létajících objektech se staly všudypřítomnou, doslova celosvětovou záhadou i na další roky a desetiletí, které následovaly po válce. A celou dobu, co toto mystérium zůstane nevysvětleno, bude ve vzduchu viset i otazník nad nacistickými létajícími talíři – stále tu bude paradox, který bude roztáčet kaleidoskop vtíravých otázek.

Z pohledu klasické fyziky se všechno, co bylo doposud řečeno, celý mýtus, jeví jako fantasmagorický blábol: pohádkové vize o okultním channelingu s vesmírnými bratry z Aldebaranu a nacisté vyzbrojeni létajícími talíři a paprskovými zbraněmi – to přece zní jako pobuřující science fiction!

Pokud ale začnete na tuto legendu nahlížet z perspektivy kvantové fyziky, pak začne děsivě rychle nabírat na uvěřitelnosti a pravdivosti!

• – Pracovala společnost Vril prostě jen na praktické aplikaci sjednoceného pole?
• – Má tento Vril, neboli „jednota přírodních energetických působení“, jak to popisuje Edward Bulwer-Lytton, blízko k béčkovým paperbackům, nebo je to pozoruhodně přesný popis energie nulového bodu, která prostupuje celým vesmírem?
• – Sdíleli starověké a ztracené pozemské civilizace a mimozemské kultury z hvězd povědomí o jedné jediné a klíčové věc, totiž o tom, že vesmír je ve skutečnosti jedním jediným vědomím a zároveň i oceánem nezměrné energie?
• – Mohlo se stát, že hrstka německých vizionářů objevila a rozkryla tajemství spoutání této energie?
• – A konečně, kdo byli skuteční vítězové druhé světové války?
• – Bylo to doopravdy tak, že se kontingentu německých fyziků, inženýrů a vojenského personálu podařilo v roce 1945 zmizet spojencům a Rusům a založit novou kolonii, zcela soběstačnou a nezávislou na globálních ropných kartelech?
• – A jsou fundamentální vědomosti o volné energii dostupné i dnes, ovšem úmyslně zamlčovány za cenu ničení životního prostředí, jen aby se mohla naplno krmit hrabivost mezinárodních korporací a bankovních institucí?
• – A stojí tento pohon na „volnou energii“ v pozadí krytí fenoménu UFO?

V letech následujících po válce se ale mystérium německých létajících talířů ještě více zamotalo a prohloubilo. V červnu 1947 ohlásil soukromý pilot jménem Kenneth Arnold pozorování formace devíti zářivých objektů, které kolem něho prolétly obrovskou rychlostí – kolem 2500 km/h. Stalo se to nedaleko hory Mt. Rainier ve státě Washington. Podle Arnoldových slov se objekty pohybovaly vzduchem stejně „jako by se pohyboval talíř, kdybyste ho poslali jako žabku po vodní hladině.“ Tisk se tohoto výraziva chytil a rozpoutal kampaň směrem k veřejnosti, ve které popisoval podivuhodné „létající talíře“. Arnold ale ve skutečnosti popisoval vzhled objektů jako více půlměsíčité, něco jako „létající křídla“ – což byla náhodou další z forem německých létajících strojů, které byly za války zdokonaleny německými bratry Hortenovými. Vyvstalo tak podezření, že na společné základně Američanů a Britů v Kanadě – nedaleko státu Washington, kde k pozorování došlo – jsou zkoumány německé létající stroje

O čtyři měsíce později, v září 1947, pouhých osm měsíců po zrušení antarktické mise admirála Byrda, se Velitelství strategického letectva (Strategic Air Command) rozhodlo podniknout detailní mapovací a průzkumnou misi na severní pól.

Na Aljašce, u Fort Richardson, byla za tím účelem zřízena rozsáhlá podpůrná základna pro stroje B-29. Ty byly ale kromě fotoaparátů vybaveny i nejmodernějšími elektromagnetickými scannery, senzory a detektory magnetických emisí. A přesně jak to popisoval Byrd, i tady u severní točny byly spatřeny „letouny létající obrovskými rychlostmi od pólu k pólu“. Posádky letounů u výslechů prohlašovaly, že viděly vertikálně vypouklé metalické talíře zaparkované na ledových krách, další vyletující z vody a zase se do ní vracející, a prý i některé, co honily jejich B-29ky.

Veškeré důkazy, pásky, filmové kotouče a dokumentace, to vše bylo okamžitě prohlášeno za tajné a spěšně převezeno do Washingtonu D.C.

Podle ukořistěných záznamů měli Němci v plánu postavit levitující válec o velikosti „Zeppelinu“, kterému chtěli říkat „Andromeda“.

Tento stometrový obr měl být schopen převážet v sobě až pět menších průzkumných strojů Vril a Haunebu. Na počátku padesátých let se muži jménem George Adamski podařilo vyfotografovat UFO, které velice nápadně připomínalo právě tento design.

Adamski později tvrdil, že se nedaleko městečka Desert Center v Kalifornii osobně setkal s „nordicky“ vypadajícím mimozemšťanem, který mu tvrdil, že pochází z Venuše. (což je zřejmý nesmysl, ale to ještě neznamená že k nějakému podobnému setkání nemohlo dojít – zvláště když si za mimozemšťany dosádíte někoho jiného…. poz. red.).

Je pozoruhodné, že fotografie průzkumného letounu, kterým tento návštěvník přiletěl, vykazují v podstatě identický design, jako měly německé stroje Haunebu II.

Přestože Adamski byl později odhalen jako podvodník, zprávy o UFO nápadně podobných „venušánskému průzkumnému kluzáku“ se objevovat nepřestaly a pocházely z různých míst po celém světě.

V roce 1954 byl prý prezident Dwight Eisenhower tajně povolán na letiště MUROC poblíž Palm Springs v Kalifornii, aby se tam sešel s mimozemšťany.

Jedna ze skupin prý byla „nordického“ vzezření a nabízela Ikeovi technologii volné energie výměnou za nukleární odzbrojení – prezident to odmítl!

A příběh pokračuje dál – „nordičtí“ mimozemšťané se měli následně také setkat s papežem Piem XII. (viz. obr. vpravo)ve Vatikánu.

A ve všeobecném povědomí také zůstává skutečnost, že Německo bylo během války těsně napojeno na Argentinu a státy Jižní Ameriky obecně. A dílem zvláštní náhody se děje, že i dnes jsou z mnoha oblastí latinské Ameriky pravidelně hlášena pozorování UFO, společně se šuškandou o tajných německých základnách vysoko v zasněžených peruánských horách nebo hluboko v srdci brazilské džungle…

Podívejte se na tento známě vypadající objekt, údajně vyfotografovaný poblíž Limy v Peru v roce 1973.

Ale asi nejočividnějším vodítkem k domněnce o spojení mezi Německem a UFO je slavný případ Billyho Meiera ze Švýcarska.

V roce 1975, třicet let po zmizení vůdčích osobností společnosti Vril, začal švýcarský farmář tvrdit, že je v kontaktu s dívkou z „Plejád“ jménem „Semjase“. Popis dívky byl pozoruhodně podobný vizáži „Vrilek“ – německých děv z roku 1919. Tato vesmírná dívka prý také měla dlouhé blond vlasy a také plynně mluvila rakouskou němčinou. Také toho hodně věděla a otevřeně podala zevrubné informace o německých projektech výroby létajících talířů za druhé světové války. (Další velmi kontroverzní případ…. pozn. red.).

Byly paprskové lodi („beamships“), které popisovala Semjase, novodobou obdobou starých strojů Haunebu?

A přesto tu zůstává hádanka z nejdůležitějších: pokud moderní zbytky Třetí říše přetrvaly až do této doby a pořád měly pod kontrolou tak nedozírně pokročilou technologii, proč by prostě neudělaly ten pro ně tak snadný krok a neovládly svět jedním konečným úderem?

Nebo si uvědomily, že takové vítězství by bylo jen zbytečným gestem?

Předpokládejme, že přeživší z Třetí říše se od svých aldebaranských učitelů dozvěděli tajemství starých Sumerů – totiž že každých 3600 let je povrch planety Země zdevastován okolo prolétající trpasličí hvězdou, která doprovází naší sluneční soustavu vesmírem.

A že bylo vypočítáno, že tato temná hvězda bude kolem vnitřních planet prolétávat znovu někdy v počátečních letech 21. století.

Mohli se proto přeživší nohsledi Třetí říše nemoudře rozhodnout, že opustí zemský povrch, v odlehlých oblastech Antarktidy vybudují tvrzené a opevněné podzemní „úkryty“ a pečlivě se připraví na průlet temné hvězdy?

Mohou být neuvěřitelné levitující stroje a technologie na bázi volné energie, které si vysnili členové společností Thule a Vril, pečlivě schovány v zásobě, dokud nenastane slibovaný „Nový věk“ – éra časů budoucích, kdy se Země zotaví z agónie po zničujícím přiblížení temné hvězdy…?

Tyto otázky jsou zatím čistá spekulace a je skutečně ve hvězdách zda někdy na ně dostaneme odpověď.

Mezitím si v prvním desetiletí dvacátého prvního století získalo pátrání po rozkrytí záhad nacistických talířů a tajemství Aldebaranu mnohem větší pozornost, než jakou kdy mělo. Je to téměř ironie, když dnes realitou všedního dne je, stejně jako tomu bylo v předválečném Německu, nebezpečná závislost západní společnosti na zahraničních zdrojích ropy, které ovládají nepřátelsky laděné muslimské národy.

Spočívá odpověď na toto dilema ve volné energii či antigravitaci?

A konečně nyní na povrch vyplulo i tajemné letadlo TR-3B. Údajně jeden z posledních letounů Amerických vzdušných sil, který využívá technologii stealth a který je stále nasazován, je tzv. „Astra“, jinak známá jako TR-3B.

Tento stroj má tvar trojúhelníku a je schopen kolmého pohybu, stejně jako všech ostatních pohybů běžně spojovaných s pohyby UFO. Tenhle kousek se vyrábí ve dvojím vyhotovení – ve verzích dlouhých 90 a 200 metrů. Jejich pohon je označován jako „Magnetic Field Disruptor“ [antigravitační], a způsobuje ho rtuťová plazma rotující 50 000 otáčkami za minutu a stlačená na 250 000 liber na čtvereční palec (nějakých 17 575 kg /cm2) . (Vzpomeňme ná známé “belgické ufo” ve tvaru trojúhelníku, pozn. red.).

To snižuje gravitační hmotnost letounu o celých 89 %. Zbylých 11% tíhy stroje zdvihá pohon, jež je zajištěn impulsními raketami umístěnými v rozích trojúhelníkové konstrukce stroje, které jsou schopné pracovat ve více režimech. Mohlo by být toto letadlo ošklivou sestřičkou Haunebu III?

Je zajímavé zaznamenat, že ve starověké Indii znamenal výraz „Astra“ něco jako „strašlivou“ vzdušnou zbraň…

Pokud se vám informace v odstavcích výše zdají přitažené za vlasy a přemrštěné, pouvažujte nad tímto výrokem Bena Riche, bývalého ředitele tzv. „Skunk-Works“ společnosti Lockheed v oblasti 51:

„V současné době už disponujeme prostředky umožňujícími mezihvězdné cestování, ale tyto technologie jsou pod zámkem a jsou označené jako „černé projekty“. Vyžadovalo by to nějaký boží zásah, aby byly z temných kobek vytaženy a předány lidstvu k jeho prospěchu.“

Rich také bývá citován, jak kdysi řekl:

„Ať už si představíte cokoliv, my už víme, jak to udělat.“

Text výše je v podstatě celý pouhou „legendou“. Neexistují žádné nezvratné důkazy, které by potvrdily jeho pravost a autenticitu.

Sepsané poznatky jsem poslepoval z textů Jan Van Helsinga, Vladimira Terziského, Wendella Stevense, z materiálů na stránkách „Grey Falcon“ a z videa s názvem UFO Secrets of the Third Reich.

Na pokročilé, a tedy doposud utajované nacistické technologie též vrhá zcela nové světlo právě vydaná kniha Nicka Cooka, The Hunt for Zero Point (Hon na nulový bod).

A také vřele doporučuji vaší pozornosti další dvě novější knihy: Dark Mission Richarda Hoaglanda a The Rise of the Fourth Reich Jima Marrse, které obě sledují poválečnou stopu pozvolného a skrytého nacistického vlivu na americkou politickou scénu, armádu a vesmírný výzkum. Tento vliv trvá dodnes.

V konečném součtu jsou tu dvě možnosti: buď je celý příběh čirou fantazií, nebo byla nacistická tajemství antigravitace „uklizena“ spojeneckými špionážními silami a ty jim daly nálepku ještě tajnější než přísně tajné, přičemž všechny přímé důkazy byly úzkostlivě zničeny nebo skryty tak, že je už nikdy nikdo nenajde.

Na druhou stranu je třeba poznamenat, že pokud by antigravitační propulzní systém skutečně existoval, jak to tvrdí legenda společnosti Vril, veškerá letecká technika, letectví a kosmonautika, jak je známe, by bylo přes noc možné hodit do starého železa – a to se jedná o obrovská multimiliardová průmyslová odvětví, úzce spjatá s ropnými společnostmi a kartely. Zde by se tedy zájmy na zatajení veškeré pokročilejší technologie jistě našly. Tyto firmy by byly naprosto vyřízené, proto je možné, že jsou to právě ony, které se snaží jakékoliv pádné důkazy o existenci antigravitačního výzkumu v Německu zastřít a zamést pod koberec.

Rockefellerova nadace prý v roce 1946 zaplatila 139 000 amerických dolarů, aby zajistila vydání „oficiální“ historie druhé světové války, ze které byly vymazány všechny zmínky o mystických a okultních zájmech Třetí říše.

Jedním z hlavních dodavatelů Rockefellerovy nadace byl… Standard Oil!

-konec-

(c)2009 Jim Nichols

(c)2009 Translation: Jan Kovář ml.

Zdroj: www.jimnicholsufo.com/