Projekt Galileo

12.01.09   Anonym

V roce 1988 jsem se rozhodl vrátit se zpět k vědecké práci a zaslal jsem několika lidem svůj životopis. Nakonec jsem měl pohovor s náborovou firmou, která pracovala pro oddělení námořního zpravodajství v civilní oblasti a na podzim roku 1988 jsem byl zaměstnán na základě dohody, že budu připraven se na zavolání dostavit k práci na projektu zabývajícího se vývojem velmi pokročilých pohonných systémů. V té chvíli to bylo vše, co jsem věděl. Nedlouho potom mě s několika dalšími posadili do letadla a letěli jsme do oblasti 51 na letecké základně Nellis. Tam nás posadili do autobusu s černými skly a jeli jsme asi 20 kilometrů jižně k vyschlému jezeru Papoose, které lemuje stejnojmenné pohoří, kde se nachází zařízení základny, jež říkají ‚S4‘. Byl jsem představen svému šéfovi a spolupracovníkovi, a pak jsem obdržel hromadu stručných přehledů k různým projektům, mezi nimiž se nacházel i projekt Galileo, který představoval studium devíti mimozemských lodí diskovitého tvaru, které nějakým způsobem získala vláda Spojených států. Byly mi přiděleny inženýrské úkoly zahrnující práci na reaktoru a gravitačním pohonném systému jednoho z těchto disků – v podstatě jsem měl pomoci vytvořit představu, na jaké bázi fungují. Nemám zdání, zda šlo o stroj získaný z havárie, ačkoliv o tom pochybuji, neboť disk se nezdál být žádným způsobem poškozen. V krátkých zprávách byly fotky řady disků spolu s informacemi, které již byly získány dřívějším inženýrským výzkumem.

Byl jsem jako omráčený a zároveň velice vzrušený. Jenže kolem dokola byli samí ostří hoši se zbraněmi a tohle nebylo místo, kde jste mohli začít klást otázky a hned dostávali odpověď. Bezpečnostní opatření, to je fakt, byla nesnesitelná. Kamkoliv jste šli, šla eskorta s vámi, dokonce i do koupelny. A když byla vaše osobní známka jen kousek mimo váš dosah, mohli se do vás pustit a mířit vám na hlavu zbraní tak dlouho, dokud nepřišel váš dozorčí důstojník. Ti strážci za to byli zvlášť placeni.

Tehdy se mi to celé jevilo jako nějaká surrealistická scéna. Na zdech bylo pár plakátů s diskem, na němž jsem pracoval a začal mu říkat ‚sporťák‘. Pod ním bylo napsáno: Jsou zde. Zabýval jsem se pouze zdrojem energie a pohonným systémem na jednom z těch disků a při několika příležitostech jsem vstoupil i do jeho vnitřku. Disk byl zhruba 4.5 metru vysoký a měl kolem 16 metrů v průměru. Měl vzhled leštěné ocele nebo hliníku. Test jsem neprováděl, takže nevím, zda-li šlo o kov, ale rukama jsem se dotkl materiálu v místech, kudy se vcházelo a cítil jsem chlad, jakoby kovu, a taky jako kov vypadal. Neměl žádné fyzikální spoje, žádné sváry, šrouby nebo nýty, a vypadal, jako by byl vyroben vstřikováním žhavé hmoty.

Uvnitř byla sedadla, příliš malá na to, aby v nich pohodlně seděli lidé průměrného vzrůstu. Hlavou jsem na krajích stroje narážel, takže jsem učinil závěr, že strop měl zakřivení s výškou u stěn kolem 177 centimetrů. Ve stroji byste nikde nenašli pravý úhel. Vše mělo hladké křivky.

Reaktor, který produkoval antihmotu, a pak reagoval s hmotou při anihilační reakci, měl jen kolem 50 centimetrů v průměru a 30 centimetrů vysoký, a byl umístěn uprostřed disku. Choval se jako malá baletka, kdy vše, co se odehrávalo, záviselo od efektu, který se děje před ní. Způsob, jakým uvnitř akcelerovaly protony; jak se teplo měnilo v elektřinu, byl absolutně hladký, bez ztráty tepla nebo latentní energie. Byl to fenomén se 100% dynamickou účinností. Může se vám to zdát nemožné, když vezmete v úvahu zákony termodynamiky. Vše, co k tomu mohu říci je, že tato technologie překračuje naprosto vše, co víme nyní se znalostmi dvacátého století.

Reaktor je poháněn prvkem, který se na Zemi nenachází. To, čím jsem měl přispět k programu, bylo zjistit, kde se tento prvek v periodické tabulce nalézá. Samozřejmě nemůže zapadnout kamkoliv, takže jsme ho umístili pod atomové číslo 115. Je po nějakou dobu teoreticky známo, že prvky okolo 113, 114 a 115 se mohou stát stabilními a nejsou radioaktivní, a tohle bylo přesně to, co jsme viděli. Prvek 115 je stabilní, má však některé zajímavé vlastnosti. Lze jej využívat v reaktoru jako palivo, ale také jako zdroj energetického pole vystupujícího a zesilovaného gravitačními zesilovači stroje. Jinými slovy, tento stroj měl jako palivo a byl poháněn silou prvku 115.

Bylo tam i skladiště kotoučů z prvku 115 velikosti stříbrného dolaru, z něhož byly odkrajovány trojúhelníkovité klíny a vkládány do reaktoru. Měl oranžově-měděnou barvu a byl extrémně těžký. Protože nebyl radioaktivní, domnívali jsme se, že šlo o toxický materiál a následně se s ním jako takovým zacházelo.

Na všech discích na S4 byly tři gravitační zesilovače, rozmístěné do triády na spodku stroje. Tohle bylo hnací zařízení. V podstatě šlo o to, že zesilovaly gravitační vlny z fázovače proti těm ze země. Stroj fungoval ve dvou modech – omikron a delta, které naznačovaly, kolik gravitačních zesilovačů právě pracuje. Konfigurace omikron znamenala, že pracoval jen jeden; ostatní byly vyřazeny z činnosti a zataženy do disku. Omikron modus umožňoval stroji v podstatě stoupat a vznášet se, ale jinak už nic moc. Při opuštění atmosféry se však musely zapojit všechny tři gravitační zesilovače a zaostřit do žádoucího místa. Konečně, tyto stroje se nepohybovaly lineárně. Spíše tyto disky, jak jsme určili, vyvíjely svoje vlastní gravitační pole, aby došlo k narušení časoprostoru a v podstatě mu vnutily svůj cíl cesty.

Náhoda Jedno odpoledne jsem si já a mí kolegové vyšli na procházku kolem vyschlého jezera. Disk, na němž jsme pracovali, ‚sporťák‘, právě vyváželi z hangáru a připravovali ke startu. Kromě slabého bzučení nevydával žádný zvuk. Vznesl se asi 9 metrů vysoko. Šum ustal a disk jen tak tiše visel ve vzduchu, lehce se pohyboval doleva, pak vpravo. Bylo to prostě jedinečné.

Cestou, kterou informace plynou, jsou tyto zároveň škatulkovány, aby nebyl nikomu poskytnut celkový přehled; to jest všechny nezbytné informace a zkušenosti, k nimž jsem měl přístup, ačkoliv tato možnost tu byla jen příležitostně a po krátkou chvilku, kdy si šlo přečíst krátké zprávy, v nichž byly další podrobné aspekty tohoto projektu. Zprávy, jež jsem četl a které se zabývaly energií a pohonným systémem, byly velmi přesné, což se stvrzuje i mojí účastí na práci s ním. Ale přesto nechci dělat kompromisy mezi tím, co vím, že je pravda a tím, co jsem četl v dalších krátkých zprávách.

S tímto rozpoložením mysli jsem četl zprávy týkající se původu tohoto disku. Podle jedné z těchto zpráv pocházel z hvězdného systému Zeta Reticuli. A protože jsem v tom stroji neletěl, ani jsem se nevydal k onomu hvězdnému systému, tak nemohu přesně vědět, zda-li odtamtud opravdu pocházejí. S žádným E.T. jsem nemluvil, ani jsem žádného neviděl, takže nevím, jestli existují nebo ne. Tato zpráva také hovoří o tom, že se nějaký kontakt odehrál; veškeré údaje ovšem byly zakódovány. Podle této zprávy také tyto bytosti našim představitelům sdělily, že sem přicházejí už po desetitisíce let a že lidé jsou produktem externě řízené evoluce a že byly integrujícím prvkem akcelerované evoluce člověka.
Moje tolerance vůči intenzivní ostraze rapidně klesala. Vzhledem k čtyřiadvacetihodinovému odposlechu telefonů zjistili, že mám manželské problémy a sdělili mi, že jsem kandidátem na ‚emocionální nestabilitu‘. Odebrali mi povolení mít tajné informace a řekli, že se po šesti měsících mohu opět přihlásit.

Takže vzhledem k tomu, že jsem znal rozpis testů a nemohl jsem odolat, tak jsem se jedné noci rozhodl ukázat přátelům z dálky, na čem jsem pracoval. Utábořili jsme se v poušti, kde jsme pozorovali testovací let. Tehdy se nám to podařilo, takže jsme se vraceli znovu a znovu zpět.

Jenže potřetí nás chytla bezpečností hlídka z Wackenhutu a dopravila nás na úřad zemské správy pozemku, který obklopuje základnu. Odvedli mne tam. Není třeba říkat, že úřadové v Nellis byli štěstím bez sebe. Byl jsem vyslýchán a celý ten čas mi vyhrožovali. Měl jsem strach a cítil jsem, že se musím trhnout, což jsem předtím nedokázal.

Nejen že jsem si myslel, že by tuto technologii měli svěřit širší vědecké komunitě, ale také jsem věřil, že mojí jedinou ochranou je promluvit. Přítel mne přesvědčil, že bych si měl promluvit s Georgem Knappem z KLAS-TV. Představoval jsem si, že kdyby mě zabili, pak by to jednoduše bylo potvrzením toho, že jsem měl pravdu.

Je spousta vědců, kteří vedou teorie o tom, že tady prostě nemohou být mimozemské talíře, že mimozemské bytosti nemohou přijít zejména proto, že vzdálenost, kterou by museli překonat, je příliš obrovská a spotřeba energie příliš strašlivá a že neexistuje žádný relativně rychlý způsob, jak překonat tuto vzdálenost i při rychlosti světla. To, co jsem oznámil, je má vlastní zkušenost, ačkoliv v některých ohledech lituji toho, že jsem to zveřejnil. Kdyby se to mělo stát znovu, dal bych přednost tomu zůstat jedním z nich.“

  Poslední zprávy: V roce 1990 byl Lazar uvolněn z projektu Galileo a pracuje na volné noze tak, že založil databázi a systém stálého pozorování ilegálních bordelů v Las Vegas.

V současné době Lazar žije ze dvou menších společností, nezávislé kontraktační firmy, která opravuje nukleární přístroje a fotolaboratoře. Rovněž staví a závodí na tryskových vozidlech. A každoročně počínaje rokem 1984, vždy první neděli před 4. červnem, pořádá Pouštní ohňostroj, což je, jak on sám říká, „největší ilegální ohňostrojová show na Západě“.

Oficiální reakce: „Komentář Air Force je takový, že to, co se děje na základně Nellis, je bez komentáře“, říká starší rotmistr J. C. Marcom z oddělení pro styk s veřejností. Kromě toho podle technického rotmistra téhož oddělení také „nemají Air Force žádný záznam o tom, že by Lazar na letecké základně Nellis kdy pracoval, přestože mají sestavený velmi široký přehled žádostí o místo, které měl domněle zastávat“.

        Komentář kritiků: „Bez problémů jsme zjistili, že Lazar pracoval v Los Alamos, není však možné ověřit, co přesně to bylo“, říká Mark Rodeghier, vědecký ředitel Střediska pro výzkum UFO. „Co se týče prvku 115, pak fyzici připouštějí, že takový prvek teoreticky může existovat, ale nevíme, jak jej vyrobit, nebo kde se nalézá. Takže Lazarova výpověď, že pracoval s tímto prvkem, není nezbytně šílená, ale je naprosto neověřitelná. A nakonec to vypadá, že toho ví o oblasti 51, nebo Dreamlandu, jak se jí také říká, dost na to, aby mohlo být pravdou, že skutečně pracoval na místech, kde se testují tajné létající objekty, ovšem jeho příběh zůstává temnou záhadou“.

Převzato: http://www.okultura.cz