Otazníky kolem hradu Houska

Tato stavba tvoří romantickou dominantu Dubské pahorkatiny, plné krásných pískovcových útvarů. Hrad byl zbudován počátkem 14. století a jeho prvním majitelem se stal Hynek Berka z Dubé. Po řadě dalších pánů přechází hrad po roce 1620 do majetku Albrechta z Valdštejna. Na základě císařských rozhodnutí z poloviny 17. století měl být hrad pro svou zchátralost zbořen. Později bylo toto rozhodnutí zrušeno a jsou zbořeny pouze stavby obranného charakteru, obytná část je zachována. V roce 1823 byly na chátrajícím hradu provedeny stavební úpravy. Dnes je Houska v dezolátním stavu….

Kolik historie, která nám toho příliš neřekne. Obraťme se proto na legendy a zápisy starých kronik. Traduje se, že hrad Houska by měl být starší než hrad Bezděz, který patří mezi naše nejstarší dochované hrady vůbec. I když dnes můžete vidět jenom torzo kdysi majestátního hradu, staré plány napovídají, že šlo o velmi rozsáhlou stavbu. A tady začínají první otazníky.

Hrad Houska stojí v místě, které nemá ze strategického hlediska žádný význam. Nestojí poblíž žádné zemské stezky, nebyl hradem královským, neplnil ani funkci hraničního hradu, byl postaven v naprosto pusté krajině a navíc bez dostupného zdroje vody. Neexistuje tedy žádný rozumný důvod, proč byl vlastně zbudován.

Velmi zajímavý je tento hrad i po architektonické stránce. Stavba je čtvercového půdorysu a na rozdíl od ostatních hradů je zbudován ne tak, aby se bránil proti nájezdníkům a oblehatelům, zkrátka proti nebezpečí přicházejícímu zvenčí, ale naopak tak, aby se co nejlépe střežilo něco, co je uvnitř. Tomu napovídá i rozmístění dnes už neexistujících věží, které byly postaveny ve vnitřním areálu hradu. Samozřejmě i dnes známe stavby podobného charakteru – totiž věznice se svými strážními stanovišti. Celý „obranný“ systém zaměřený proti „vnitřnímu nepříteli“ svíral jako v kleštích tu část hradu, která se jako jediná zachovala dodnes. Ano, jedná se o obytnou část, která – jako jediná – nebyla v 17. století zbořena. Její součástí je hradní kaple, která stála v centru celého hradního systému, a jak se zdá, je tím nejdůležitějším místem….

Staré kronikářské zápisy potvrzují výjimečnost Housky; odedávna zde konali službu nejlepší páni z celé České země. Proč asi tehdejší elita sloužila právě na hradě strategicky tak bezvýznamném? Kronikáři dále naznačují, že se zde střežilo „něco“, co se nesmělo dostat ven. Vodítkem by snad mohla být legenda o tom, že ve skále, na níž byl hrad zbudován, vedla průrva až do pekla. Za pojem peklo si můžeme dosadit prakticky cokoliv. Nechme ale promluvit kronikáře Václava Hájka z Libočan:

Léta 878: Slavibor Bšovský, jinák Mělnický, kterémuž proto, že byl z rodu Hrabova, někteří Hrabě a jiní Hrabovec říkali, maje syna krásného vzrostu a mužné postavy, velmi jej miloval, jemuž bylo jméno Housek. Protož rozkázal na jedné vysoké skále hrad pevný postaviti a od jména syna svého kázal jej Housek neb Houskov jmenovati. A když byl dokonán, nalezena jest nedaleko od toho hradu díra jedna u veliké skále, v kteréžto díře množství rozličných duchuov obývalo, kteříž pomalu více a více lidem tu obývajícím překážku činili a někdy rozličných hovad tvářností proměňujíce se lidem tu obývajícím ukazovali tak hrozně, že tudy lidé nesměli choditi, takže pro rozličné lidem od tých duchuov překážky a přísahy ten hrad byl pustý zuostaven.

No, tomu už říkám zajímavá zpráva. Je možné, že právě nad touto průrvou byla zbudována hradní kaple. Mimochodem, je zvláštní, že stěny této kaple jsou porostlé lišejníkem a neustále vlhké i za toho nejparnějšího léta, zatímco stěny sousedních místností jsou zcela suché. Sama kaple je považována za nejpozoruhodnější prostoru hradu. Zaujímá na výšku celé přízemí a první patro. Na východě je uzavřená pěti stranami osmiúhelníka, na západě ji zakončuje tribuna přístupná buď z vnější dřevěné pavlače, nebo točitým schodištěm z dolní části kaple. Tím nejdůležitějším v kapli je fresková výzdoba, nalezená při opravách hradu v letech 1928-29. Fresky pocházejí s největší pravděpodobností z 30. let 14. století a zachovaly se téměř v původní podobě. Patří jak tematicky, tak výtvarně k nejvýznamnějším památkám ve střední Evropě. Pokrývají stěny v obdélníkových pásech. Ústředním motivem je obraz ukřižování, v té době nepříliš obvyklý. Na bočních stěnách jsou výjevy ze života Panny Marie. Na stranách lodi jsou proti sobě umístěny dvě velké postavy archanděla Michaela, vůdce nebeského vojska proti padlým andělům, ochránce proti mocnostem zla, a ochranného ducha anděla Izraele, vůdce křesťanských vojsk. Na jedné straně Michael váží duše při posledním soudu, na druhé straně bojuje s drakem, symbolem zla, ďábla.

Nad tribunou se tyčí, obklopen postavami světic, svatý Kryštof, legendární mučedník ze třetího století. Další fresky se nacházejí na oblých stěnách schodiště a znázorňují opět boj dobra se zlem; zajímavá je postava bojovníka s obrovským lukem, u nás v té době nepříliš obvyklá.

Vzhledem k zlověstným pověstem, které se vztahují k hradu, nás výzdoba kaple ani příliš nepřekvapuje. Zato je stále naléhavější otázka – co se zde skrývalo, že byl kvůli „tomu“ vybudován celý hrad, navíc střežený elitní posádkou své doby? Pojďme dál, možná že nám další vyprávění poodkryje závoj tajemství…

Traduje se, že v podzemí hradu je množství podzemních chodeb a prostor, v nichž má být pohřbena spousta „věcí“ a koster „nelidí“. Vodítkem pro vstup do těchto chodeb by mělo být znamení nad dnes už neexistující hradní bránou.

Otázek vyvstává víc než dost. Byl snad hrad Houska spolu s hradní kaplí postaven jako ohromná zátka, která brání vstupu čehosi z „pekla“ na tento svět? Kdo to jsou „nelidé“? Existovala nebo existuje zde „brána“ do jiného (paralelního?) světa, jehož obyvatelé jsou od nás natolik odlišní, že splňovali představu o obyvatelích pekel – ďáblech a démonech?

Možná se vám zdá, že obavy středověkého člověka do dnešní doby nepatří. Nenechte s mýlit, tajemství hradu je živé až do dnešních dnů a stále jsou lidé, které znepokojuje. Psychotronici v okolí hradu skutečně nalézají cosi, co nazývají bránami či přestupy „kamsi jinam“. Tomu věřit můžeme, ale nemusíme. Jisté však je, že spoluautor tohoto článku, redaktor Českolipského deníku, napsal v červenci letošního roku krátkou úvahu o hradu Houska i o výše naznačených skutečnostech. Hned druhý den poté, co zmíněná úvaha vyšla, se objevil v redakci Českolipského deníku velmi podivný člověk. Byl vyšší postavy, vypadal na sedmdesát a pohyboval se velmi vzpřímeně. Zarážející byl jeho propadlý a bledý obličej s velmi světle modrýma očima. Přesto že bylo pořádné vedro (kolem 30 stupňů), měl na hlavě černý klobouk a oblečen byl do černého dlouhého pláště. Vyjadřoval se velmi spisovnou češtinou, jakoby ze staré školy. Působil velmi rozumně a inteligentně. Káral redaktora za zveřejnění onoho článku, za zmínky o podzemí hradu s tím, že jsou to věci, do kterých by se lidé neměli pouštět, že on ví, o čem mluví a že by zveřejnění těchto věcí způsobilo paniku. Také ho velmi zajímal zdroj, ze kterého novinář svoje informace získal. Nepůsobil nikterak výhružně, spíš varoval jako člověk, který ví více než ti ostatní. Po půlhodině odešel, aniž se představil nebo nějak opodstatnil důvod svého varování. Ufologové podobné případy znají – že by se jednalo o nějakého „Man in black“ po česku? (Poznámka editora: všechno může být jinak – podívejte se ještě jednou na začátek kapitoly Pohled do tváře synů nebes z úvodního příspěvku tohoto čísla!)

Autoři článku také mluvili s odvážlivcem, který chtěl na Housce přespat. První pokus byl neúspěšný. Brána byla zavřená, začalo se schylovat k bouřce a navíc na něj padl zvláštní pocit strachu, takže od svého úmyslu upustil. O rok později se pokusil o totéž znovu. Brána byla tentokrát otevřená, ale z ničeho nic se obloha zatáhla těžkými šedivými mraky a začaly ji křižovat blesky, aniž by se dalo do deště. Sotva zmíněný odvážlivec prošel hradní bránou, bezdůvodně se roztřásl po celém těle, začal ho zalévat studený pot a přepadla ho podivná tíseň. Přestože není žádný bázlivec, uposlechl tohoto zvláštního varování a velmi rychle opustil prostor hradu. Odcházel za iluminace křižujících se blesků a měl nepříjemný pocit, že ho na strmé cestě vedoucí liduprázdnou krajinou sleduje postava v mnišské kápi, která nemá obličej…

Třetí a poslední pokus uskutečnil po zveřejnění onoho článku v Českolipském deníku. Tradičně zatažená obloha ani tíseň našeho hrdinu neodradily, takže pronikl až na nádvoří veřejnosti nepřístupného hradu. Co ho zde okamžitě zarazilo, byli dva mrtví dravci – zřejmě poštolky. Práci nebyli mrtví dlouho, poněvadž jejich těla byla neporušená. Dalšího ptáka – tentokrát havrana – nalezl na schodech uvnitř hradu. Pokud jste zvědaví na děsivé noční zážitky nezvaného návštěvníka, budete zklamáni. Celou noc prospal jako batole a nic zvláštního se mu nepřihodilo….

Vraťme se však na chvíli k mrtvým ptákům. Kdo nebo co je zabilo, sice nevíme, ale v souvislostech, které jsme naznačili, vyznívá tento nález více než zlověstně. Snad to mělo být varování. Například v oblastech rumunské Transylvánie přežívá zvyk přibíjet části šelem (vlčí či medvědí tlamy nebo tlapy) na vrata jako ochranu před zlem. Možná s tímto rituálem souvisí i mrtvé poštolky. Má snad někdo mezi obyvateli žijícími v podhradí Housky povědomost o zlu vycházejícím zevnitř hradu a snaží se proti němu bránit vlastními svéráznými prostředky poté, co byl hrad svými strážci nadobro opuštěn?

Zatím nejčerstvější zpráva stará jen pár měsíců se týká výpovědi dělníka, podílejícího se na rekonstrukčních pracích, které na Housce probíhají. Z ničeho nic uslyšel podivné hlasy, které vycházely z kaple, začal se cítit velice podivně. Když se pokusil porozumět oněm hlasům, jediné, co pochytil, bylo slovo „seraf“. Když nahlédl do kaple, byla prázdná…

Příliš mnoho majitelů

Důkladný průzkum hradu Houska jsme zahájili začátkem roku 2003. S ochotným kastelánem jsme prošli celou stavbu a vytipovali několik zajímavých míst k detailnějšímu zkoumání. Pátrání na hradě značně znesnadňují pozdější přestavby. Původní hrad pochází asi z konce 13. století, kdy jej nechal postavit pravděpodobně sám Přemysl Otakar II., ale prvním doloženým majitelem byl Hynek Berka z Dubé. V té době se jednalo o raně gotický hrad s obvodovou zástavbou s pravidelnou čtvercovou koncepcí, danou okolním terénem. Koncem 16. století  za  Tobiáše Hrzána  z Harasova   došlo  k  přestavbě  hradu  na  renesanční  zámek.

Dokonce i v kapli byl gotický strop nahrazen renesančním a kaple předělena dalším stropem na dvě patra. Krátce po třicetileté válce měl být hrad zbourán docela, aby se nemohl stát opěrným bodem případných nepřátel. Naštěstí byla v roce 1658 zbořena jenom tzv. Velká věž spolu s dožívajícím opevněním z konce 15. století, původně vybudovaným proti dělostřelectvu. Ani tento postupný zásah do stavby nebyl poslední. V roce 1924 kupuje Housku od poslední majitelky, hraběnky Eleonory Andrássyové, pan Josef Šimonek – prezident Škodových závodů. Ten dává chátrající objekt znovu přestavět v letech 1929-30. Při přestavbě se alespoň podařilo v kapli objevit unikátní nástěnné malby pocházející nejméně ze 14. století. Za druhé světové války byla na Housce německá posádka, po válce pak sociální ústav a po něm depozitář Univerzitní knihovny v Praze. A ještě jedna, poslední přestavba. V 80. letech 20. století vlastnila budovu Spolana Neratovice, která se zde neúspěšně pokusila vybudovat tzv. noční lázně.

Skryté schodiště

Obě schodiště do sklepů jsou tesány v pískovcové skále a obě vedou do malých sklípků. Jeden z nich, podle zčernalých a zvětralých stěn, patřil asi k nejstarším na hradě. Snad mohl sloužit k uchovávání masa a mléka, ale pro celý hrad nemohla jeho kapacita postačovat. Původně byl dokonce tvořen dvěma menšími souběžnými tunelovými chodbičkami, ty ale byly záhy propojeny do jedné prostory. Nad schodištěm do sklepa je dosud ve stěně patrný zazděný rám dveří. Snad vedly do hradní kuchyně, ale od té nás dělí více než dva metry silná stěna zjevně skrývající další prostor, ze kterého ústí ven z hradu odpadový otvor, patrný z podhradí.

Druhý sklípek vypadá značně novější, určitě byl v pozdějších dobách přetesáván. Traduje se, že sloužil jako zásobárna vody (hrad neměl studnu), ale po vodě nejsou na jeho stěnách žádné stopy. V rohu sklepa je dokonce puklina ve skále, kterou by se voda ztrácela. Ve stopě ovšem můžeme spatřit okrouhlou starou šachtu vedoucí až na nádvoří, kde je dnes překryta betonovou dlažbou. To by mohla být ona původní cisterna, v tom případě musela být značně hluboká a musela by nutně zasahovat pod podlahu současného sklepa. Ta je však tvořena pískovcovou skálou. Ale to je jen zdání! Část podlahy přímo pod schodištěm je totiž překryta tvrdou pískovcovou maltou, která skálu věrně imituje. Pod ní je dutina, zcela zaplněná dávným zásypem. Lze v něm nalézt staré střepy, úlomky cihel i rozbité dlaždice, původně zakrývající podlahu hradní kaple. A v zásypu jsme objevili náznak dalšího pokračování schodiště…

Propadlá dlažba

Hradní kaple působí pochmurně. Gotická klenba, temné výklenky, točité schodiště na královskou galerii. Zde by tedy někde měl být vchod do pekla. Prohlédli jsme si skutečně podivné nástěnné malby a zaměřili jsme se na podlahu pokrytou celkem novodobou dlažbou. Laserový paprsek vyslaný vodorovně těsně nad podlahou odhalil u stěny kaple jinou propadlinu. Spáry mezi dlaždicemi se zde zvětšují, dlažba se trochu sesedá a praská, na poklep zní dutě. Velmi dutě. Přes všechna staletí, přes všechny přestavby a opravy – kaple se stále propadá do hlubin. Nevěříme samozřejmě na peklo, je možné i jiné vysvětlení. Snad zde kdysi byla skutečně puklina, prasklina ve skále vedoucí až do podloží hradu. Potom bylo zcela pochopitelné, že se ji nedařilo zasypat, materiál se sesedal a zdola byl vyplavován spodní vodou. Je i teorie, proč se po okolí potulovali duchové a lidem škodili. Z hlubokých puklin totiž mohou vycházet různé plyny. Dovedeme si asi představit, jak by se lidem žilo u skály, ze které unikal třeba kysličník uhličitý. A což takhle třeba radon – obyvatelé, kteří by přebývali pod takovou puklinou po několik generací, by mohli být dost podstatně poznamenáni. Potom by se ostatním lidem mohli jevit i jako „rozličných hovad tvářnosti proměňujíce se“. Kde by se zde radon vzal? I na to je odpověď. Kolem 20. století zde Spolana Neratovice nechala udělat vrt pro své noční lázně. Na vodu narazili až po 270 metrech! A voda byla tak radioaktivní, že vrt musel být ihned ucpán… Ještě jedna zajímavost je pod kaplí, zespodu hradu můžeme pod ní vidět velký odpadový otvor, snad stejně velký, jako pod bývalou kuchyní. Zdá se tedy, že i zde mohou být dosud neobjevené prostory, podobné třeba třetímu sklepu.

K tématu tajemné podzemí, je hrad Houska zajímavá lokalita s dávnou historickou anomálií.

Nejzajímavější jsou staré záznamy, vypovídající o něčem velmi zvláštním, co z dnešního pohledu může být stopa k podzemním tunelům, i když se tu konkrétně o nich nemluví. Proberme si některé stopy znovu.

A když byl dokonán, nalezena jest nedaleko od toho hradu díra jedna u veliké skále, v kteréžto díře množství rozličných duchuov obývalo, kteříž pomalu více a více lidem tu obývajícím překážku činili a někdy rozličných hovad tvářností proměňujíce se lidem tu obývajícím ukazovali tak hrozně, že tudy lidé nesměli choditi, takže pro rozličné lidem od tých duchuov překážky a přísahy ten hrad byl pustý zuostaven.

Jaká hovada měl kronikář na mysli? Škoda, že nejsou popsána blíže, aby se dala lépe identifikovat. Pokračujme dále.

Traduje se, že v podzemí hradu je množství podzemních chodeb a prostor, v nichž má být pohřbena spousta „věcí“ a koster „nelidí“.

Kronikáři dále naznačují, že se zde střežilo „něco“, co se nesmělo dostat ven. Vodítkem by snad mohla být legenda o tom, že ve skále, na níž byl hrad zbudován, vedla průrva až do pekla. Za pojem peklo si můžeme dosadit prakticky cokoliv.

Ovšem vzpomeňte si na článek o pověstech kolem Babí hory, ať už na polské či slovenské straně. Je tu jistá podobnost! Jasně je naznačeno, že podzemí mělo něco společného s neznámým podzemím, peklem a pod, které nevybudovali stavitelé hradu. Hrad je postaven na pískovci, což vylučuje přírodní jeskyně nebo přírodně vzniklé dutiny. Z geologického hlediska je to nemožné. Zbývá jedna možnost, někdo je vytvořil.

Vzhledem k tomu, že osídlení této lokality je dávné, kdo tedy toto podzemí vybudoval a komu patřilo? Nejsme malí, abychom věřili na peklo!

A nejzajímavější je poznámka o pohřbených kostrách „NELIDÍ“. Tato souvislost je opravdu zarážející! O jaké nelidi jde? Čerti to určitě nejsou a duchové nebo bytosti z jiných dimenzí těžko!

Doufám, že pomůžete najít další podobné lokality.

Gaspar