Skupina Bilderbergů, Schwarzenberg, nacismus a

sjednocená Evropa

Mezi roky 1973, kdy zákon Edwarda Heatha o Evropském společenství vstoupil v platnost, a 1993, kdy legislativa Maastrichtské smlouvy prošla Parlamentem, bylo Spojené království, jeho demokracie, jurisdikce jeho soudů a suverenita jeho parlamentu byla značně narušena.

Takový podnik by se nestal bez dobře uváženého úmyslu, utajení a aktivní spolupráce vedoucích britských politiků a obchodníků. Nenastalo by to též, pokud by nebylo:

1. v zájmu vládnoucích sil (určité politické síly ve Spojených státech si vzaly do hlavy vytvoření Spojených států Evropských),
2. založeno na dobře známém schématu (historické německé a francouzské plány Eurostátu),
3. realizováno nedemokratickými prostředky (síly které dovolily výkonné moci obejít Parlament) a
4. mělo podporu kliky z osobností britského politického systému, které tvrdily, že jelikož se britské impérium stalo commonwealthem (volné sdružení bývalých britských kolonií – JŠ), Spojené království skončilo a jeho hospodářská a politická role je nepatrná. V odezvě na podobné snahy z období 1914 – 1939 opět se smířili se smiřováním se s požadavky našich odpůrců a selhali při ochraně jak našich národních zájmů tak naší ústavy.

Existovala skupina utajená jak při svém založení tak ve svém jádře (pokud nezapočteme všechny ty, kdo se zůčastňovali schůzek) hrála ústřední roli v tomto procesu – skupina Bilderbergů, založená v roce 1954 princem Bernhardem Nizozemským (Bernhard of Netherlands). Bernhard byl členem nacistické strany od roku 1933 do roku 1937 (1), na členství resignoval jeden den po kontroversní svatbě s příští Nizozemskou královnu. Načasování jeho resignačního dopisu (aby se mohl provdat do holandské královské rodiny) nám říká více, než jeho pozdější podpora Spojenců. Nepodepsaná kopie resignačního dopisu prince Bernharda bylo nalezeno ve Washingtonském národním archivu. Dopis končí „Heil Hitler” – podivné zřeknutí se nacistické stany. V roce 1934 byl subjektem zprávy výboru amerického kongresu, která ho identifikuje jako důstojníka SS propojeného s hlavním průmyslovým spojencem nacistů – I.G.Farben. (2) Resignoval ze skupiny Bilderbergů v roce 1976, v roce, kdy byl odhalen Donnerskou komisí holandské vlády, že přijal úplatek 1 milion dolarů od firmy Lockhead Corporation. (3) Jak bylo popsáno v listu Times 10. a 12. června 1976, jednomu ze svědků byl cestou ke Komisi s páskami a dokumenty při předjíždění jiným autem ukraden kufřík s dokumenty. Svědkem byl britský zoolog Tom Ravensdale, bývalý tiskový mluvčí ekologické organisace World Wildlife Fund, jejímž presidentem byl princ Bernard.

(Po naverbování prince Bernharda Nizozemského (později zdiskreditovaného ve skandálu Lockhead v roce 1976), letěl neklidný Retinger do Washingtonu D.C., aby loboval u ředitele CIA, generála Waltera Bedella Smitha, Davida Rockefellera, Deana Ruska a jiné, aby se připojili k formální konferenci jiných mezinárodně vysoko postavených pozvaných v Hotelu de Bilderberg v malém holandském městečku Oosterbeek v termínu 29-31. května 1954. Tak se zrodily tajná každoroční konference Bilderbergů. Téměř celá politická a obchodní elita na Západě navštěvuje tyto skryté konference, jejichž program, rozvrh ani seznam účastníků není publikován a jejichž mediální publicita je vysoce nežádoucí. – Vysvětlení názvu Bilderbergové převzaté z knihy R. Atkinson, N. McWhirter, Treason at Maastricht, kapitola 1 – JŠ)

(Bilderbergové soustavně vyhledávají politiky předtím než dosáhnou vrcholu. Příklady mohou být Harold Wilson, Edward Heath, Helmuth Schmidt a Tony Blair (a John Major – JŠ) – a tento způsob získávání talentů se zdá více než věcí štěstí. Bilderbergové požadují takovou kombinaci korporativismu a socialismu, která odráží rovněž filosofii fašismu 30. let. Jak deklaroval senátor Javits ve zprávě US Kongresu z 11. dubna 1964, „jako vedoucí figury jsou zváni ti, kdo díky speciálním znalostem a zkušenostem mohou pomoci příštím Bilderbergským cílům“. – charakteristika jejich politiky převzatá ze stejného materiálu – JŠ)

Počátky tajné mezinárodní skupiny obchodníků, principiálně korporativistických a socialistických politiků novinářů (kteří příhodně zapomněli na své nadšení pro otevřenou a demokratickou diskusi, ksyž byli pozváni mezi Bilderbergy) a několik svedených kpanovníků, spočívají v americko-evropských vztazích po II. světové válce.

Bilderbergové zjevně představují a přitahují ten druh lidí, kteří shledávají korporaticistickou a státní moc jako „účinnější” než jsou přání jednotlivců, rodin a národů. Bývalý americký velvyslanec v Bonnu, George McGhee, podle záznamu řekl že: „Římská smlouva která vytvořila Evropské společenství byla vypiplána na Bilderbergských schůzkách”.

Richard Aldrich, bývalý pracovník CIA, napsal v časopise Diplomacy and Statecraft z března 1997:

„I když Bilderbergové a Evropské hnutí mělo stejné zakladatele, členy a cíle, ve skutečnosti právě Bilderbergové vytvořili ten účinný mechanismus. … je jasné, že Římská dohoda byla vypiplána Bilderbergy v minulém roce.”

Aldrich později tvrdil (a měl by to vědět), že americký Výbor pro sjednocenou Evropu, který sdílel tolik „zakladatelů, členů a cílů” s Bilderbergy:

„… odhaluje styl původních skrytých akcí, nejen závislost na soukromých organisacích – ačkoliv je koordinocána úzkým okruhem přátel.”

Protokoly prvé schůzky Bilderbergů deklarují jejich cíle:

„… vyvinout mezinárodní řád, který by viděl za krizi dnešních dnů. Až čas dozraje, naše současné koncepce světových záležitostí musí být rozšířeny na celý svět.”

Klíčové fráze, či spíše kódová slova pro tuto samozvanou elitu, zahrnují „mezinárodní řád” – frázi společnou jak pro naivní korporatisty dnešních dnů, tak zkázonosným vůdcům nacistického Německa. „Až čas dozraje” poukazuje jak na dlouhodobý charakter časového plánu jejich projektu („naše současné koncepce”) a na prvky utajení. Fráze „na celý svět” vyjevuje nadnárodní mocenské ambice a úmysl vyloučit nepředvídatelné prvku jako jsou národní demokracie.

Prakticky všechny vůdčí Bilderbergské osobnosti jsou též členy Američany založeného Výboru pro zahraniční věci (přes přítomnost mnoha údajně liberálních a konservativních internacionalistů) byl založen nejfanatičtějším ze všech zastánců „světové vlády” Paulem Warburgem. Warburgovy aktivity zahrnují jeho funkci ředitele I.G. Farben America, která v průběhu II. světové války vstoupila do smluv o výměně technologií s Rockefellerovou společností Standard Oil stejně jako z výhod monopolu Standard Oil při výrobě syntetického kaučuku, což značně zvýšilo zisky nacistického Německa v zahraniční výměně a jeho kapacity při výrobě válečných materiálů. Iso-oktanová technologie, důležitá pro výrobu leteckého paliva, byla poskytnuta výhradně Rockefellervou firmou Standard Oil v New Jersey. (4).

Byl to syn Paula Warburga James, který podle důkazů výboru Amerického senátu z roku 1950 nejlépe vyjádřil cíle světových kolektivistů: „Budeme mít světovou vládu, ať se nám to líbí nebo ne Jedinou otázkou je, zda světová vláda vznikne záborem nebo dohodou.” A tak hlavní evropský sloup Bilderbergské skupiny byl najednou pevně propojen s nacismem, zatímco americkým sloupem byla rodina Rockefellerů, jejíž rodinná firma Standard Oil byla tak nápomocná nacistickému režimu a měla společný podnik s hlavním nacistickým průmyslovým spojencem (IG Farben).

James Steward Martin, bývalý šéf Sekce hospodářské války amerického Ministerstva spravedlnosti, poznamenal v roce 1950 ve své knize „All Honourable Men” (Všichni ctihodní muži) :

„začíná se jevit obraz nepřítele, který nepotřebuje služby špionů a sabotérů. Smlouvami mezi německými a americkými výrobci hořčíku (nutný pro výrobu letadel) se výroba ve Spojených státech před válkou omezovala na ne více něž 5 000 tun ročně. V kontrastu k tomu Německo v roce 1939 samo využívalo 13 000 tun a během dalších pěti let mělo spotřebu hořčíku v rozsahu 33 000 tun ročně.”

Reuter sděloval (5. 10. 1996) na základě nedávno odtajněných dokumentů CIA, že v srpnu 1944 se konala schůzka mezi SS a představiteli 7 německých společností včetně Kruppa, Roehlinga, Messerschmidt, a Volkswagen. Na této schůzce ve Strasbourgu byly připraveny plány k vytvoření finančních, mocenských a průmyslových kapacit v zahraničí „aby bylo po porážce možno vytvořit silnou německou říši”. Podle analýzy amerického ministerstva financí z roku 1946 Němci převedli 500 milionů dolarů ze země před koncem války. Cílem bylo připravit se na „poválečnou průmyslovou kampaň”, jinými slovy právě ta forma politicko-průmyslového plánování, které tato kniha popisuje jako „korporativistickou”. Německé společnosti byly vyzývány k vytváření spojenectví se zahraničními společnostmi a SS odkazovalo na ten druh mezinárodního sdílení patentů, které Krupp uzavíral s americkými společnostmi – a jejichž klasickým příkladem byla výše popsaná smlouva mezi IG Farben a Standard Oil.

Na co dnes politici zapomínají je, že koncem 40. a počátkem 50. let, ještě před sovětskou komunistickou invazí do Maďarska a stavbou Berlínské zdi Německo usilovalo o některé nacionalistické (tj. agresivně nacionalistické) cíle stejně jako v 30. letech, ale s použitím fráze „budování Evropy” jako prostředek k těmto cílům. Spojení mezi Evropou nacistického Německa a Hitlerovým „Světovým řádem” a současnou evropskou krizí a „Novým světovým řádem” leží v poválečném období. To by nemělo překvapit, jelikož 134 úředníků z von Ribbentropova Ministerstva zahraničí sloužilo za Adenauera a stejná osoba dosazená Hitlerem jako tajemník jeho „Evropského výboru” (Heinz Twercher von Falkenstein) byl vybrán Adenauren v roce 1949 k podobné práci jako ředitel „Evropské divize” západoněmeckého ministerstva zahraničí. Všimněte si stejných témat ve třech citátech z let 1931, 1950 a 1951. V prvém Dr. Duisberg z IG Farben z roku 1931:

„Je integrovaný obchodní blok umožní Evropě dosáhnout největší hospodářské síly … touha po tisícileté říši vyžaduje jiný přístup. Pro takový účel můžeme použít přelud pan Evropy” (6)

(Od roku 1934 se IG Farben stalo hlavním průmyslovým nástrojem pro Hitlerovy válečné přípravy.) Všimněte si tady, že moderní němečtí vůdci zamlčují ale co nacisté nijak neskrývali – že pro mnoho Němců německá „Evropa” a „das Reich” bylo jedno a totéž.

Ve druhém citátu Konrad Adenauer osobně (německý zakladatel Evropských společenství a ovšem moderního Německa) v roce 1950:

„Federalisovaná Evropa bude třetí silou … Německo se opět stane faktorem, se kterým budou muset ostatní počítat … Pokud Evropané zkolonisují Afriku vytvoříme současně dodavatele surovin pro Evropu.”(7)

I pro Adenauera tedu „Evropa” byla velkou imperiální ambicí spíše než národním zájmem.

A z roku 1951, Adenauerův Ministr obchodu, Dr. Seebohm (předjímaje oblíbenou frázi britské vlády!):

„Má si svobodná Evropa připojit Německo? Německo je srdcem Evropy a její údy se musí uspořádat kolem srdce a ne srdce podle údů.”(8)

A tak naivnější politika období studené války v USA a aktivity Bilderbergů přivodily , že cíle agresivního německého nacionalismu byly realisovány jménem „nového světového řádu” – a ovšem korporatismu. Ta samá jména (Ford a Rockefeller(9)), jejichž společnosti posílaly americké ředitele do správní rady americké IG Farben (které používaly své fonfy k financování nacistické propagandy (10) a tři z jejichž amerických ředitelů byli shledáni vinnými v Norimberku) také zčásti financovaly jak to hlavní, „nový světový řád”, tak korporatistické instituce založené po I. světové válce (Radu pro zahraniční záležitosti a Královský institut pro zahraniční politiku). Henry Ford (osobně ve správní radě americké IG Farben) napsal knihu Mezinárodní žid, oblíbenou knihu Hitlera, jehož aktivity Ford financoval ve 20. letech. V roce 1938 Ford dostal německé nejvyšší vyznamenání pro cizince – Velký kříž německého orla. (11)

Nadnárodní/kolektivistické a protinárodní snahy Královského institutu pro mezinárodní politiku v Londýně jsou nejlépe demonstrovány jeho profesorem Arnoldem Toynbee (Ředitel studií tohoto institutu) na Čtvrté výroční konferenci pro Vědecké studium mezinárodních vztahů v roce 1931, když přednášel svůj článek „Proroctví pro dvacáté století“:

„Jsme-li k sobě upřímní, musíme připustit, že jsme zapojeni do záměrné a trvalé a soustředěné snahy předepsat omezení suverenity a nezávislost suverénních nezávislých států, které si v současnosti … rozdělují politickou oddanost lidstva.”

Není to samozřejmě ani tak „dělení” oddanosti, kvůli kterému si dělají starosti tyto elity „světové vlády”, ale fakt, že oni sami si nemohou získat takovou oddanost. Obojaký Toynbee potom pokračuje:

„A po celý ten čas popíráme svými rty to, co děláme rukama, protože zaútočit na suverenitu nebo na lokální národní státy světa je stále kacířství, kvůli kterému může být státník nebo publicista vyloučen ze společnosti a diskreditován.”

Pozorovatelé nekompetentní a zrádné zahraniční politiky provozované britskými vládami nebude překvapen, když uslyší, Toynbee měl důležité výzvědné a výzkumné funkce v britském ministerstvu zahraničí v obou světových válkách.

Ale bylo to po II. světové válce, kdy v Polsku narozený Dr. Joseph Retinger, který před tím dlouho intrikoval pro vytvoření Eurostátu,, ustavil Evropské hnutí s finanční podporou americké CIA, amerického „Výboru pro sjednocenou Evropu” – to poslední financovalo ty předchozí. Retinger zainteresoval (rodilého Němce) prince Bernharda Nizozemského na svých schématech a byl to Bernhard kdo založil skupinu Bilderbergů nazvanou podle hotelu v Ooterbeeku v Holandsku, kde se konala první schůzka 29.-31. května 1954.

Brzy po válce CIA naverbovala mnoho idealistických mladých veteránů pacifických i evropských bojů. Slyšeli na antikomunismus a na protisovětský konglomerát evropských států. Ještě v roce 1975, když se mnozí s nich dostali do vedoucích postavení existoval tlak CIA na vytvoření „Spojených států evropských”. Jako místopředseda kampaně „NE” při britském referendu z roku 1975 o členství v Evropské unii byl poslanec parlamentu Sir Richard Body kontaktován dvěma úředníky CIA, kteří nebyli rádi kvůli proti-britské a pro-evropskou propagandistickou kampaň, kterou londýnský úřad CIA měl šířit. Tehdy byl hlavou londýnské centrály jistý Cord Meyer junior, který v roce 1954 byl zodpovědný za financování Kampaně evropské mládeže. Ta kampaň (za „Evropskou jednotu”) byla nejaktivnější částí Evropského hnutí mezi roku 1951 a 1959, přinejmenším díky Meyerovi a jiným z CIA, kteří je financovali částkou 1,34 milionů liber. Není snad nutno dodávat, že žádný z vedoucích britských listů nepublikoval důkaz Sira Richarda Bodyho, ale něco málo se objevilo v Time Out. (13)

Může být skupina Bilderbergů popsána jako „konspirační”? Pravověrní „eurofilové” kteří jsou členy jejich správního výboru se cítí vázáni jejich strategií, podle které skrývají před svými voliči to, pro co od nich nemají žádný demokratický mandát – těch několik může být popsáno přinejmenším jako nedemokratičtí. Někteří členové jsou právě přirození korporatisté a socialisté dychtiví pro útok na národní demokracie, zatímco na ostatní dělá dojem to, že se nacházejí na tajné poradě „slavných”. Kvůli dojmu jsou pozváni ostatní hosté, kteří zásadně odmítají jejich filosofii „jednotný svět” nebo „sjednocená Evropa” (Enoch Powell, Norman Lamount a Margaret Thatcherová byli např. pozváni jen jednou). Ale obecně je to skupina politiků, kteří věří v kolektivistickou politiku uvnitř národních států, „organisaci” kapitálu a pracovní síly, prvotřídními mozky (jako jsou ty jejich vlastní), a kteří, když zklamali přesvědčení domácích voličů, tíhnou k nadnárodnímu kolektivismu větších a tedy vzdálenějších a méně demokraticky odpovědných mocenských sil. Nelze se divit, že Margaret Thatcherová (jejíž pád byl údajně diskutován a očekáván na konferenci Bilderbergů v roce 1989) nedávno řekla, že „je ctí být kritizována skupinou Bilderbergů”.

Bildebergové vždy diskutovali a podporovali svou mocenskou politiku a návrhy za zavřenými dveřmi. Pozvali jen novináře s pověstí, že nikdy nebudou psát o jejich aktivitách a zvali vedoucí politiky ne jako jednotlivce, ale protože jsou nebo pravděpodobně brzy budou v mocenských posicích. Jak Heath tak Blair byli pozváni před tím, než se stali představiteli svých stran.

Bilderbergové tvrdí, že jednotlivci jsou zváni k diskusi, ne jako osoby s pravomocí rozhodovat nebo chápat program jednání. Ale jejich schůzky jsou zahaleny tajemstvím a jsou pod často dozorem ozbrojených sil zemí, ve kterých se scházejí. Jsou přijata speciální bezpečnostní opatření oficiální auta očekávají hlavní účastníky na letištích, jsou zajištěny speciální telefony a jiné telekomunikační spojení přímo na vládu a korporativní hlavní stan. V hotelech smějí být pouze účastníci které pronajmou, delegáti přijíždějí anonymně, žádný program jejich setkání není publikován a nejsou vydávány žádné seznamy účastníků ani komuniké.

David Rockefeller vyjádřil svou vděčnost „svobodnému tisku” demokratických zemí za jejich ticho, když oslovil tajné setkání Bilderbergů v Sandu, Německo v červnu 1991.

„Jsme vděčni listům Washington Post, the New York Times, Time Magazine a jiným velkým vydavatelům jejichž ředitelé navštívili naše setkání a respektovali své sliby diskrétnosti po mnohá desetiletí.”

Definice „velkých vydavatelů” zahrnuje zřejmě ty, kteří nepublikují nic s velkou důležitostí. Jsou to zjevně ti, kteří pochopili, že „svoboda tisku” není svobodou lidí a jejich právo vědět, ale právo vlád, ne ovládaných. Rockefeller pokračoval:

„Nebylo by možné rozvinout náš světový projekt, kdybychom byli vystaveni plné palbě publicity po všechna ta léta. Ale svět je teď důmyslnější a více nakloněn pohybovat se ve směru světové vlády, která by neznala války. ale jen mír a prosperitu pro celé lidstvo.”

Ti, kteří se scházejí za zavřenými dveřmi a plánují konec národních států, vzdorují demokracii a zdůrazňují elitářskou podstatu své skupiny a nepřiměřenost čehokoliv jiného – takoví lidé jsou samozřejmě pobouřeni, pokud demokracie nezhroutí podle jejich schémat. Také věří, že právě jejich zkušenost je přesně taková, jaká je nezbytná pro vládnoucí elitu. Bankéř Rockefeller přirozeně prohlašuje:

„Nadnárodní suverenita intelektuální elity a světových bankéřů je zajisté upřednostňována před sebeurčením, která byla praktikována po minulá staletí.”

Ovšem proto, že se obávají, že svět odmítne jejich myšlenky, se Bilderbergové scházejí tajně a snaží se ustavit svůj fantastický „nový svět” než se lidé stačí probudit a zabránit jeho realisaci.

Ti, kdo se zúčastňují schůzek jsou často financováni z Bilderbergských fondů, ale někteří jsou žádáni svými vládami, aby se zúčastnili oficiálně (potvrzeno Dr. Davidem Owenem a Tony Blairem), což vyvrací tvrzení Bilderbergů, že všichni se zúčastňují jako „soukromé osoby”. Někteří z nich mají jen mlhavé představy o tom, kdo a kolik za ně platí a nedaří se jim dostat se do seznamu placených cest v parlamentních registrech poslaneckých zájmů. Kenneth Clarke, stejně jako většina politiků navštěvujících tyto schůzky, tvrdí že je nezajímá pozadí založení Bilderbergů. (13) Mnozí by si přáli vědět, proč ti kteří mají své závazky k národním voličům mají navštěvovat (na náklady daňových poplatníků nebo tajných skupin) schůzky organisace založené bývalým členem nacistické strany a důstojníkem SS, aby se podíleli na tajném programu s vůdčími mezinárodními obchodníky, kteří, jak jsme viděli v případě „Evropské unie”, mohou mít vážné důsledky pro jejich voliče, kterých se na to neptali. Každý poslanec národního parlamentu je volen otevřeně na základě svého programu, který je demokraticky prodiskutován, aby seděl ve svém národním parlamentu a činil rozhodnutí výhradně v zájmu svých vlastních národních voličů. Návštěvy soukromých schůzek skupin s utajeným programem, jejich většina účastníků nebyla nikdy zvolena a na dobře střežených místech není vůbec tím, co měli jejich voliči na mysli.

Kniha Treason at Maastricht obsahuje seznam těch,, kteří navštívili v roce 1993 schůzku Bulderbergů v Řecku. Obsahuje tři Brity – Kennetha Clarka, Tony Blaira a Sira Patricka Sheehy (tehdejší předseda BAT) z nich každý během několika týdnů počátkem roku 1995 napsal článek do britských novin na podporu opuštění libry a Anglické banky jako centrální banky – tj. ve prospěch Jednotné měny. V roce 1995 a 1996 se na Bilderbergském programu začalo objevovat nové jméno na seznamu hostů – John Monks, předseda Odborového kongresu. Hlavní odborář přesně odpovídá korporativistické politice Bilderbergů. Stejně jako korporativní exekutiva, úředníci a politici věří i odboráři v „organisaci” kapitálu, pracovní síly, cen, parlamentu ale zejména ovšem národů. Monk je dnes zastáncem opuštění libry.

Další kdo se opakovaně zúčastňovali schůzek Bilderbergů po mnoho let byli:

Denis Healey, člen komunistické strany dokud byl v Oxfordu, kancléř Královského ústavu pro mezinárodní politiku (britský pilíř Výboru pro zahraniční záležitosti, založeného pravověrným vyznavačem „Světové vlády”). Napsal „Labour and World Society” (Pracovní síla a světová společnost,1985). Je součástí skupiny Bilderbergů od jejího založení počátkem 50. let a odrážel hlavní sovětskou strategii v poválečném období – v knihách Neutralism (Neutralita, 1955), a Neutral Belt in Europe (Neutrální pásmo v Evropě, 1958). Dostal Velký kříž řádu Za zásluhy z Německa v roce 1979. Britský delegát v Poradním shromáždění Rady Evropy 1952 – 54, předseda Prozatímního výboru Mezinárodního měnového fondu v letech 1977 – 1979, ministr obrany 1964 – 70, ministr financí 1974 – 79. V jeho záznamu v encyklopedii Who’s Who (Kdo je kdo) není zmínka o Bildeberzích.

Eric Roll, přeseda Warburgovy skupiny, která je zakládajícím členem „Asociace pro měnovou unii v Evropě”. Narodil se jako „Erich” a napsal nejméně jednu knihu pod tímto jménem. Vzdělán v Rakousku, byl vyznamenán od rakouské vlády a Čestnou legií od Francoise Mitteranda za své služby „Evropě”. Od roku 1939 do roku 1941 byl spolupracovníkem speciální Rockefellerovy nadace v USA. Byl hlavním úředníkem zodpovědným za opuštění politiky Commonwealtu v roce 1962 a zodpovědný za Evropský společný trh (sloužil jako zástupce Heatha vedoucího britskou delegaci domlouvající vstup do Společného trhu). V jeho záznamu v encyklopedii Who’s Who (Kdo je kdo) není zmínka o Bildeberzích.

Lord Carrington, předseda Bilderbergů pro Evropu a Kanadu. Britský ministr zahraničí v letech 1979 – 1982, ministr obrany 1970 – 1974, bývalý předseda GEC. V jeho záznamu v encyklopedii Who’s Who (Kdo je kdo) není zmínka o Bildeberzích.

Edward Heath, který odepsal 800 let starou britskou ústavu v roce 1972 a dostal „Karlovu cenu z Cách” neboli Cenu Karla Velikého (a 75000 liber) od Němců. Nedávno prosazoval v Parlamentě, že není věcí voličů kolik peněz spotřeboval na své parlamentní aktivity. Také tvrdil, že vzdání se britských mezinárodních rybářských práv není věcí obecného zájmu, ale jen několika rybářů! Heath řekl když podepisoval Římskou smlouvu v Římě v roce 1972, že Británia nebyla zbavena žádné národní suverenity, ale když byl dotazován v pořadu BBC „Question Time” (Čas otázek) 1. listopadu 1990: „Byla jednotná měna a Spojené státy Evropské vše, co jste měl na mysli když jste zavedl Británii dovnitř?”. Heath odpověděl: „Ovšemže ano”. V seznamu vedlejších poslaneckých zájmů tři ze šesti členstvích ve správních radách uvedených Heathem zahrnují investice v komunistické Číně – a proto měl osobní zájem na rozehnání jako „nepodstatné” demonstrace v roce 1989 na Náměstí nebeského klidu, které skončilo 200 mrtvými. Také nedávno tvrdil v televizi BBC, že „není možná demokracie pro 1,3 miliard lidí” – což vysvětluje jeho přání vytvořit mohutnou Evropskou unii! Když byl dotázán na kurze dlouhodobé korespondence zda je svobodný zednář, odpověděl že ne. Když byl dotazován zda je Bilderberg, nedal žádnou odpověď. V jeho záznamu v encyklopedii Who’s Who (Kdo je kdo) není zmínka o Bildeberzích.

Martin Taylor, dřívější šéf exekutivy firmy Coutaulds Textiles, nyní šéf exekutivy Barclays Bank , jeden z prvních zastánců hnutí „Asociace pro měnovou jednotu v Evropě”. V jeho záznamu v encyklopedii Who’s Who (Kdo je kdo) není zmínka o Bildeberzích.

Zdá se, že existuje určitá pochybnost týkající se původu Bilderbergů, že byli a jsou hlavní silou v pozadí rozbití národních států a vytvořením Eurostátu. Prominentní britské osobnosti mezi Bildebergy měli nadměrný počet vyznamenání a ocenění z evropských zemí, které nejsou právě známy demokratickými skutky. Vždy si dávali pozor, aby držely své schůzku v tajnosti a snažili se skrýt jak jejich program a účastníky, což se zdá ukazovat na podstatu skupiny a na důležitost, kterou přikládají svým aktivitám.

Je tu zhoubný mýtus podporovaný řekněme mimo jiné BBC, že ti kdo oponují něčemu co nazývají „Evropou” jsou „pravičáci”, „extrémisté” nebo „eurofobové”, zatímco ti kdo podporují integraci našich dosud suverénních národů do nového Eurostátu jako „liberály”, „levičáky”, „eurofily” nebo Tyryi „jednoho národa”. (Rozlišovací vlastností Torye „jednoho národa” je vytrvalost v ústupu od „jednoho národa”). Ve skutečnosti jsou to ti, které BBC nazývá „levicí” (intervencionističtí Toryové nebo Fabiánští socialisté), kteří navrhli a naplánovali rozbití národních států a mají tedy nejvíce společného s fašismem 30. let. Jak jsme viděli, hlavní organisace podporující „Evropskou unii” byly založeny bývalými členy nacistické strany a zpravodajskými důstojníky SS a model pro dnešní Evropu byl jasně sestaven Hitlerovým plánem z roku 1942 pro „Evropské hospodářské společenství”:

Kromě toho metody použité k dosažení rozbití evropských národů jsou identické Hitlerovu použití „Notstandardsgesetze” (mimořádných zákonů) k obejití německého parlamentu a lidu – a tak obratně využité britskou vládou, když používala Zákon o dohodě k obejití vlastního parlamentu. Hitler se ovšem dočkal trpkého konce – zatímco britští ministři, kteří použili podobné nástroje se octli v čele čestných listin.

Další detaily nové Evropy pod německou kontrolou byly obsaženy ve zprávě z roku 1941 připravené pro ministra zahraničí von Weizsäckera Albrechtem Haushoferem, poradcem Rudolfa Hesse a synem „geopolitika” Karla Haushofera.

Hlavním smyslem návrhů byla federální struktura kontinentální Evropy soustředěné kolem Německé říše z roku 1914 s různým stupně připojení různých zemí. Polsko a Česká a Slovenská země budou říšskými „protektoráty”, které budou vytvářet společný hospodářský prostor s Říší. Potom tu bude skupina „konfederovaných” nebo „závislých” zemí – Litva, Lotyšsko, Estonsko, Slovinsko, Chorvátsko a Srbsko, se kterými bude mít Říše smlouvy o volném pohybu lidí. Potom tu bude skupina „spojeneckých” zemí – Finsko, Řecko, Bělorusko a Ukrajina – které budou mít smlouvy o obraně a hospodářství s Říší. A nakonec všechny tyto země, plus Švédsko, Norsko, Dánsko, Švýcarsko a Itálie budou formovat Evropskou unii.

Je zajímavější poznamenat, že Holandsko, Francie a Spojené království byly všechny vyloučeny, a byly to ty samé tři země, pro které Sir Roy Denman, bývalý evropský komisař, mazaný zastánce Hitlera a podporovatel britské role ve federální Evropě, požadoval jejich zachování kdyby Británie nešla v roce 1939 do války.

Myšlenka různých úrovní nebo „okruhů” zemí zahrnutých do německé Evropy je ovšem dobře známá i dnes a Haushofer tvrdit, že věřil v řadu spojenectví mezi národními státy spíše než v evropský superstát. Ovšem nacistická myšlenka suverenity byla taková, že národům budou vládnout německé loutky nebo spřízněné režimy jako ve Španělsku nebo v Itálii. Haushofer věřil v centrální imperiální moc Německa, odmítnutí územní závěry I. světové války, a pohlížel na Rakousko za „stát bez národní individuality”, který má tedy patřit Německu. S takovou vírou se Haushofer mohl dále ztěží trvat na volném sdružování národních států v rozporu s agresivnějšími nacistickými teoretiky. Ale je nicméně matoucí, že i vysoce vážení nacistický expert na mezinárodní vztahy navrhovali méně rigidní „Evropu” s méně zjevným nátlakem než je zřejmé z plánů Helmuta Kohla a Jacquese Delorse.

Souhrnně Bildeberská skupina sestává z (kontinentálních) panovníků, politiků, bankéřů, tiskových baronů, průmyslových předáků, úředníků z ministerstev zahraničí nejrůznějších zemí, vždy zahrnující vedoucí představitele ze Spojeného království, USA, Německa, Nizozemí, Francie a Itálie. Zdá se, že to byla hlavní organisace, která podněcovala po čtyřicet let rozvíjela myšlenku federálního evropského superstátu jako předehru k vytvoření světové vlády. Tento stát je založen na stejných jedenácti prvcích Hitlerova plánu na Evropu pod nacistickou dominancí z roku 1942. Její jádro se zdá skládat z lidí toho typu, kteří považují korporativistickou a státní moc za účinnější než názory jednotlivců, rodin a národů. Hledají své spojence, a zřejmě s určitým úspěchem, mnohé s těch prvků (a jejich následovníků) v britském politickém a mediálním prostředí které by uvítaly mír s Hitlerem a přijali, pokud ne přivítali, jeho plány na sjednocenou Evropu.

Celkem vzato Biderbergům obratně asistuje ministerstvo zahraničí, které zneužilo výsadní právo koruny k obejití parlamentu a podepsání Maastrichtské smlouvy, a tak zajistilo ustavení Eurostátu. Šíří zhoubná mýtus, že EHS a jeho následné formy mají „ochránit mír v Evropě”, i když je to úloha samotného NATO – volného spojenectví suverénních národů. Nikde není tato skutečnost lépe demonstrována jako v dnešní Bosně, kde EU a OSN zklamaly (Německo a Belgie byly hlavními dodavateli zbraní soupeřících stran, zatímco francouzské a britské jednotky bojovaly na zemi) a NATO uspělo. (Psáno v roce 1998 – později to autor viděl poněkud jinak – JŠ)

Opět je náš suverénní národ ohrožen mocnými korporativistickými silami, které chtějí ustavit nadnárodní stát, který by se díky své velikosti vymykal demokratické kontrole. Kdo jsou ti, kdo ustavili a financují skupinu Bilderbergů? Jsou jejich počátky v osobnostech a korporacích, které měli pomáhali v případě nacistů, a jsou jejich skryté metody v souladu s národními demokraciemi, které representují? Může neznalost a naivita omluvit častou účast moderních politiků na tajných schůzkách nevypočitatelných mezinárodních skupin? Copak aktivity těchto tajných organisací nevyjevují pravou podstatu toho, o co celou dobu usilovali – Evropskou unii?

■

(1)
Viz Gerald Aalders a Coen Hilbrink: „De affaire Sanders, Spionage en intriges in herrijzend Nederland”, Haag, 1996, str. 130 – 132 a Archivy nacistická strany, nyní v Národním arcjivy, Washington DC, RG59, Department of State Decimaal file Box 6435 Folder 856.00B/12-1047.

(2)
Sněmovna representantů US Kongresu, Speciální komise pro neamerickou činnost, 73. kongres, 2. sasedání No 73-DC-4 Government Printing Office 1934. Plus důkaz Maxe Ilgnera, Head of IG Farben espionage at his trial before Nuremburg Military Tribunal (Špionáž hlavy IG Farben a jeho proces před Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku.

(3)
Dutch Donnor Commision, report 1976 a The Times, 28. srpna 1976. Jen hrozba královny že bude abdikovat pokud bude její manžel postaven před soud zabránil soudnímu projednávání.

(4)
Důkaz Dr. Oskara Loehera IG Farben, Slyšení US Senátu před subkomisí pro vojenské záležitosti „Elimination of German Resources for War”, 2. července 1945. Government Printing Office 1945.plus časté zprávy z velvyslanectví USA v Berlíně během 30. let

(5)
Předloženo listem Frankfurter Rundschau v září 1951, což donutilo kancléře Adenauera připustit v Parlamentu, že obvinění bylo oprávněné 16. října 1951.

(6)
V knize nacistického šéfa „Geopoliticianu” generála Karla Haushofera.

(7)
Konrad Adenauer, Rheinische Merkur, 20. května 1950.

(8)
Dr. Hans Christian Seebohm, řeč z 15. září 1951.

(9)
Moody’s Manual of Invesrments 1930, str. 2149.

(10)
US Kongres, Sněmovna representantů, Speciální výbor pro americké aktivity v OSN. Výzkum aktivit nacistické propagandy, 73. kongres, 2. zasedání, slyšení 73-DC-4 GPO 1934.

(11)
New York Times, srpen 1938 (plus obrázek) a US State Department, Decimal file, National Archive, Washington DC „Money Sources of Hitler” (Finanční zdroje Hitlera), zpráva velvyslanectví USA v Berlíně.

(12)
„Uncle Sam goes to Market” (Strýček Sam jde na trh). Time Out 23. května 1975 a autorův rozhovor s poslancem Sirem Richardem Bodym.

(13)
The Times Diary 24. května 1995 a pozdější korespondence s paní Lynn Riley-ovou – v držení autora.

(14)
Treason at Maastricht – the destruction of National State (Maastrichtská zrada – rozbití národního státu), Rodney Atkinson a Norris McWhirter, 2, vydání, Compuprint Publishing 1995.

Čerpané z: Euportal.cz