Slovanskí bohovia
– SVAROG –
SVAROG je hlavním bohem Slovanů. Jemu vděčí svět za vznik, jakož i všichni ostatní bohové. Svarog také ustavil zákon jednoženství a jednomužství , jehož narušitelé budou uvrženi do ohnivé pece. Dažbog (syn Svaroga) jakožto jeho nástupce tento zákon střeží a zachovává. Podoba Svaroga není nikde detailně popsána, ale z asociací se lze domnívat, že je vnímán jakožto starší zdatný muž se zlatým vousem a zářící ohnivou postavou. Zdá se tedy, že Svarog byl zosobněním nebeského světla a tepla – jako nebeský kovář, tvůrce všech věcí i společenských zákonů, jakýsi slovanský Bůh Otec, který patří k té nejstarší generaci bohů, zatlačené později do pozadí. Zřejmě je bohem, který po stvoření světa, vyčerpán, ustoupil do pozadí a setrval v nečinnosti. Na své místo dosadil svého syna Dažboga-Slunce.
– DAŽBOG – SVAROŽIC –
Jak již jméno naznačuje , jde o boha-syna, reprezentujícího mladší generaci bohů , kteří vstoupili do popředí v pozdější fázi vývoje, patrně až na sklonku pohanství. O oblibě kultu svědčí i Slovo o pluku Igorově z 12.stol. , kde kníže Oleg a sním všechen ruský lid jsou nazýváni „vnuky Dažbogovými“. Dokonce ještě ve Slově sv. Jana Zlatoústého ze 14. stol. je Dažbog jmenován. Svarožic-Dažbog je bohem slunce a pozemského ohně. Jeho moc je tak veliká, že Slované z vděčnosti a z úcty k tomuto bohu pohřbívají mrtvé žárovým ritem. Nejčastěji vnímali Svarožice jako okřídlenou světelnou bytost v mužské podobě s ohnivými šípy paprsků. Tento bůh sídlí na východě, kde se ráno koupe v moři. Na své denní pouti bojuje s démony mraků, při zatmění ho ohrožuje drak či vlkodlaci. Jeho symbolem je ohnivé kolo. O letním slunovratu se proto z kopce takovéto hořící kolo spouští na důkaz úcty. Svarožic bude v pozdějším našem vyprávění také představen jménem RADEGAST, i když se jedná v principu o totožného boha je nutné obě božstva rozdělit. Radegast je totiž pozdější variantou Svarožice, utvořenou dle svébytných podmínek polabských Slovanů. v obodritském kmeni Ratarů. Můžeme tedy shrnout: jako syn Svaroga , boha nebeského ohně a světla působil Svarožic jako zprostředkovatel těchto základních podmínek života na zemi. Proto byl spojován s viditelným sluncem, stal se solárním božstvem, uctívaným především v ročních rytmech slunovratu a rovnodenností.
– PERUN –
Je přirozené , že v dobách expanze dostával se do popředí zájmu Slovanů bůh války, který přinášel svému lidu mnohá vítězství a válečnou slávu. Jednalo se o PERUNA, vládce hromu a blesku. Vzhledem k tomu , že Slované jsou ve své původní podobě zachyceni většinou z doby své expanzivní politiky je PERUN jedním z nejznámějších Slovanských bohů. Jeho jméno lze jednoduše ze staroslověnštiny přeložit jako „ten , kdo silně pere“. V dobách míru přidržoval si PERUN stále své funkce meteorologické. Na slovanský lid sesílal déšť, blesky, sníh , ale i bouře. PERUN je proto v míru nazýván bohem hromu a blesku. PERUNOVI byl zasvěcen nejsilnější strom naší přírody – DUB. K tomuto stromu pak jakožto k Perunovu zástupci v rostlinné říši byly přinášeny oběti, jako např. při tažení Slovanů na Cařihrad v 10.století. Atributem Perunovým byla sekera – oblíbená to zbraň slovanských bojovníků. Ohnivá sekera letící po obloze symbolizovala blesk.Perun měl zřejmě patronaci i nad právním řádem Slovanů, jak vyplývá z některých pramenů. Můžeme tedy shrnout: Bůh bouře PERUN vstanul do popředí Panteonu zejména v období expanze jako hlavní válečné božstvo.
– VELES –
Někdy je VELES nazýván také jako „skotij bog“, bůh skotu, zdá se však, že mu podléhala i polní úroda, jak naznačují některé zvyky při žních. Vzhledem k hospodářské funkci, tak důležité pro život společnosti , uctívali VELESE odedávna patrně všichni Slované. Na rozšířenost kultu VELESE ukazují nálezy falických symbolů, které ukazují na kult plodivé síly, na níž záviselo rozmnožování stád. Po přijetí křesťanství sdílel VELES s ostatními pohanskými bohy nepěkný a truchlivý osud degradace v démona – čerta. S největší pravděpodobností tomu napomohly i jeho atributy – dobytčí rohy a falické symboly. O tom, jakou podobu VELES má, se můžeme jen dohadovat. Je však možné, že v představě Slovanů to byl silný muž s býčí hlavou nebo člověk s dobytčími rohy. Můžeme tedy shrnout: Pro chod společnosti velice významný bůh VELES byl hlavním hospodářským bohem Slovanů uctívaným od pradávna. Jako všichni doposavad výše jmenovaní bozi byl zřejmě vlastní všem Slovanům, ačkoliv později jeho funkci mohl v různých oblastech přebrat jiný bůh či démon. Jeho atributy jsou dobytčí rohy a také falické symboly. V literatuře může být tomuto bohu přiřazena i jiná jména mezi nejznámější patří VOLOS.
Ještě jedna zmínka na konec. Doposavad není dostatečně vysvětlena spojitost VELESE s démonem (či bohem) RODEM, o kterém bylo popisováno v kapitole VZNIK SVĚTA a to i přesto , že obě božstva mají velice podobné zaměření a jejich existence je dochována již u původních Slovanů (to znamená, že existovali zhruba ve stejném období současně). Vysvětlení je samozřejmě několik, ale jako nejpravděpodobnější vypadá, že oba názvy jsou určeny pro jednoho boha VELESE – RODA. Bohužel díky skromným pramenům z období před expanzí je i tato varianta jen dohadem, na kterém se nedá stavět. S jistotou však lze říci, že Slované měli velikou úctu k přírodě a jejímu působení. Tato posvátná úcta a pokora se odráží i v uctívání božstva plodnosti , úrody a přírody. Ať již se tento bůh jmenuje jakkoliv, důležité je jeho zaměření a to, že jeho následovníci, naši pradávní slovanští předci, si vážili okolní přírody, kterou uctívali a chránili ve jménu tohoto boha.
– CHORS –
V prastarých rukopisech je uváděn jako Chors, Chrs, Chers, Churs či Chros. Z náznaků , které se dochovaly, si můžeme udělat jen velice povrchní představu o tomto měsíčním božstvu. Tak jako byl Dažbog bohem slunce je CHORS bohem měsíce. Není nám bohužel přesně znám jeho vztah k hlavním bohům, ale ačkoliv byla noc považována za cosi zlého, byl zřejmě CHORS bohem dobrým. Nejobsáhlejší zmínku o Chorsovi nám znovu předkládá Slovo o pluku Igorově, kde se praví, že kníže Všeslav za dne soudil lid a vládl městu, v noci však běžel jako vlk, doběhl z Kyjeva do Tmutarakaně ještě před kuropěním a zkřížil tak cestu „velikému Chorsovi“. Kníže se měnil ve vlkodlaka, který se objevoval právě jen za měsíčního svitu. Lze si tedy velice jednoduše představit, že v představách Slovanů byl CHORS mocný bůh měsíce a noci, který má vlčí hlavu a vládne své armádě vlkodlaků.
Převzato: http://ee.dunres.sk/
