DĚJINY NOVÉHO SVĚTOVÉHO ŘÁDU

(1)

08.12.05 David Allen Rivera

Napoleon řekl: „Pokud je vláda finančně závislá na bankéřích, jsou to oni, a nikoli hlavy států, kdo je pánem situace, protože ruka, která dává je výš než ruka, která bere. Finančníci postrádají vlastenectví a mravnost.“ Karel Marx v Komunistickém manifestu napsal: „Peníze hrají největší roli v určování směru historie.“ Rothschildové brzy zjistili, že když máte pod kontrolou peníze, v podstatě máte pod kontrolou i vše ostatní. Takže pokud někdo křížil jejich politické plány, začali se věnovat pevnějšímu uchopení světových finančních struktur. V polovině 18. století kolonie (britské državy na půdě dnešních Spojených států) prosperovaly, protože vydávaly vlastní peníze, nazývané „Colonial Scrip“, které byly přísně regulované a nevyžadovaly platbu úroků. Když se o tom doslechli bankéři ve Velké Británii, přijal britský parlament zákon, který tuto měnu zakazoval a nutil kolonie používat zadlužené peníze, které vydávali. V rozporu s tím, co učí historie, nebyla americká revoluce podnícena odporem proti daním z čaje. Podle Benjamina Franklina k ní došlo proto, že „podmínky se zvrátily tak, že éra prosperity skončila.“ Řekl: „Kolonie klidně mohly mít nízkou daň na čaj a ostatní věci, kdyby nebylo chudoby, vyvolané nedobrým vlivem bankéřů na britský parlament. Jím vydaný zákon vyvolal nenávist kolonií vůči Velké Británii, což nakonec vedlo k revoluci a válce.“

V roce 1787 dala nová Ústava Kongresu pravomoc „razit mince a regulovat jejich hodnotu“ (článek 1, odst. 8). Poté, co se Velká Británie pokusila zničit a dostat pod kontrolu měnu nové vlasti Američanů, uvědomil si Kongres nebezpečí nekrytých nebo papírových peněz uměle vytvořených zákonem. Roku 1775 totiž byly vydány papírové peníze na financování války a zákonodárci nezávislého státu přijali zákony, požadující aby občané tyto peníze přijali jako legální tendr. Protože byly vytvořeny „z ničeho“, nebyly kryty drahým kovem, došlo k inflaci. Na konci války stál jeden stříbrný dolar pět set papírových dolarů. Zakladatelé proto do článku I, odstavce 10, Ústavy Spojených států napsali: „Žádný stát nevstoupí do žádné dohody, aliance nebo konfederace; nebude vydávat listiny zajímacího práva a represe; razit mince; vydávat emise směnek; dělat cokoli se zlatými a stříbrnými mincemi poskytovanými při splácení dluhů; neschválí jakýkoli zákon, který by to umožňoval, zákon ex post facto, nebo zákon poškozující plnění kontraktu, nebo udělovat jakéhokoli šlechtické tituly.“

Alexander Hamilton, Iluminát a agent evropských bankéřů, se do kolonií přistěhoval roku 1772 z britské kolonie Nevis na ostrově Leeward, který je součástí Britských Antil. Vzal si za manželku dceru generála Philipa Schuylera, hlavy jedné z nejvlivnějších newyorkských rodin. Roku 1789 byl jmenován sekretářem Státní pokladny. Hamilton a Robert Morris přesvědčili nový Kongres, aby tato moc nebyla uplatňována doslova, ale aby byla svěřena Severoamerické bance, založené roku 1781, která měla podobnou funkci jako Bank of England. Tehdy měla Amerika zahraniční dluh 12 000 dolarů (půjčila si peníze od Španělska, Francie, Holandska a soukromých německých bank) a domácí (vnitřní) dluh 42 000 dolarů.

V roce 1790 naléhal centralizovanému bankovnictví nakloněný Hamilton na Kongres, aby výhradní pravomoc vydávat peníze udělil soukromě vlastněné společnosti , která by mohla vzít do svých rukou finanční situaci země. Jeho plán volal po tom, aby Kongres vytvořil systém centralizovaného bankovnictví se sídlem v Philadelphii a menšími pobočkami rozmístěnými v důležitých městech země. Byly by užívány k ukládání vládních peněz, výběru daní a vydávání bankovek k pokrytí potřeb financování růstu země. Tato Banka Spojených států měla mít základní kapitál 10 milionů dolarů, z nichž by 4/5 vlastnili soukromí investoři a 1/5 vláda USA. Byla by administrována prezidentem, pětadvacetičlennou radou ředitelů, dvaceti členy zvolenými akcionáři a pěti členy volenými vládou.

Centrální bankovnictví inicioval mezinárodní bankéř William Paterson v roce 1691. Získal zakládací listinu pro Bank of England, která podrobila kontrole britské peníze v soukromně vlastněné společnosti, která měla právo vydávat poukázky splatné na požádání proti záruce bankovních půjček Britské koruně. Jednou z prvních transakcí byla půjčka 1,2 milionu na 8% úrok Vilému Oranžskému, která měla pomoci zaplatit výdaje jeho války s francouzským králem Ludvíkem XIV. Paterson tehdy řekl: „Banka má užitek z úroků ze všech peněz, které vytváří z ničeho.“ Reginald McKenna, britský kancléř státní pokladny, o 230 let později: „Banky mají schopnost vytvářet a vytvářejí peníze… A ti, kdo mají pod kontrolou kredity národa, řídí politiku vlády a ve svých rukou drží osud lidu.“

Hamiltonovy elitářské názory a skutečný důvod, proč chtěl zavést centrální bankovnictví, vysvítá z výroku: „Všechny komunity se dělí na menšinu a většinu. Ti první jsou bohatí a urození, ti druzí jsou masou lidu. Lid je neukázněný a vrtkavý; zřídka kdy je schopen posoudit nebo zjistit pravdu.“

V roce 1791 Jefferson řekl: „Abychom ochránili naši nezávislost, nesmíme našim vládcům dovolit, aby nás uvrhli do neustálých dluhů. Kdybychom do takových dluhů zabředli, museli bychom platit daně z našeho jídla a pití, z našich nezbytností a našeho pohodlí, z naší práce i zábavy. Když budeme schopni zabránit vládě v plýtvání pracovní silou lidu pod záminkou, že je to pro jeho dobro, bude šťasten.“ Přestože se Thomas Jefferson a James Madison (pozdější 4. prezident USA, 1809-17) proti návrhu Hamiltonem požadovaného zákona postavili, George Washington ho 25. února 1791 podepsal a Alexander Hamilton se stal velmi bohatým mužem. On a Aaron Burr pomohli založit banku Manhattan Co. v New York City, která se vyvinula ve velmi prosperující instituci. Později byla kontrolována podíly banky Warburg-Kuhn-Loeb a v roce 1955 splynula s Rockefellerovou Chase Bank. Tak vznikla Chase Manhattan Bank.

Když se Jefferson stal prezidentem (1801-09), postavil se proti bance jako protiústavní instituci, a když měla být zakládací listina v roce 1811 obnovena na dalších 20 let, bylo to zamítnuto. Nathan Rothschild, hlava Bank of England, rozpoznal americký potenciál, poskytl několika státům půjčky a stal se tím vlastně oficiálním evropským bankéřem vlády USA. Protože podporoval vytvoření Bank of the United States, pohrozil: „Buď bude pověřovací listina obnovena, nebo se Spojené státy ocitnou v nejkatastrofálnější válce.“ Pak britským vojskům přikázal „dát drzým Američanům lekci a udělit jim opět statut kolonie.“ To v roce 1812 vyvolalo druhou válku s Anglií a napomohlo obnovení Bank of the United States. Válka zvedla národní dluh ze 45 na 127 milionů dolarů.

Jefferson napsal Jamesu Monroeovi (později 5. prezident USA, 1817-25) v lednu 1815: „Nadvláda, kterou bankovní instituce získaly nad našimi občany, musí být buď zlomena, nebo ona zlomí nás.“ V roce 1816 psal Jefferson Johnu Tylerovi (10. prezident USA, 1841-45) : „Pokud americký lid dovolí soukromým bankám řídit vydávání měny pomocí inflace a deflace, banky a korporace, které kolem nich vyrostou, připraví lid o všechen majetek a jejich děti se probudí jako bezdomovci na kontinentě dobytém jejich předky… Vím že bankovní instituce jsou pro naše svobody nebezpečnější než jakékoliv armády… Moc by měla být odňata bankám a vrácena vládě, jíž po právu náleží.“

Dne 10. května 1816 podepsal prezident James Madison návrh zákona, který vytvořil druhou Banku Spojených států. Inflace, těžké zadlužení a nepřítomnost subjektu vybírajícího daně, to byly některé důvody k jejímu založení. Zakládací listina umožňovala bance fungovat dalších 20 let, navýšit kapitál na 35 milionů dolarů, opravňovala ji k vytváření poboček a k vydávání bankovek o hodnotě ne menší než 5 dolarů. Nová banka nyní měla moc „řídit celou finanční strukturu země.“ Tuto banku řídili Ilumináti prostřednictvím nastrčených osob, jako byl John Jacob Astor, Stephen Girard a David Parish (agent vídeňské větve Rothschildovy rodiny).

V roce 1819 byla Banka Spojených států prohlášena výrokem soudce Nejvyššího soudu Johna Marshalla (zednář) za konstituční instituci. Jeho výrok zněl, že pravomoc vytvořit banku má Kongres.

Lidé viděli, jaká je skutečná moc této banky, a to vedlo voliče k tomu, aby v roce 1828 zvolili prezidentem Andrew Jacksona, jehož slogan zněl: „Nechť vládne lid.“ Jackson tvrdil: „Má-li Kongres podle Ústavy právo vydávat papírové peníze, bylo mu toto právo dáno proto, aby ho používal a ne proto, aby ho delegoval na jednotlivce nebo společnosti.“ Jackson řekl, že řízení centrální banky „bylo prováděno několika jednotlivci nezávisle na vládě, kteří získali kontrolu nad pracovní silou a příjmy většiny lidí.“ Během prezidentské kampaně v roce 1828 Jackson při projevu na adresu skupiny bankéřů řekl: „Jste doupě zmijí. Mám v úmyslu vaše hnízdo vypálit a s pomocí Boží ho vypálím.“ A pokračoval: „Kdyby lidé pochopili, do jaké míry je náš peněžní a bankovní systém nespravedlivý, do rána by byla revoluce.“ Jackson prohlásil, že kdyby Centrální banka měla pokračovat v kontrole „měny, v získávání našich veřejných peněz a držení tisíců občanů v závislosti, bylo by to strašnější a nebezpečnější než všechny námořní a pozemní síly nepřítele…“

Po špatném finančním hospodaření svého prvního prezidenta, bývalého ministra námořnictva kapitána Williama Jonese, byla Banka nucena stáhnout půjčky a prohlásit je za propadlé, což působilo bankroty, zhroucení cen, nezaměstnanost a krizi. Avšak Bance se začalo dařit v rukou nového prezidenta, finančníka Nicholase Biddleho (1786-1844), který požádal Kongres o obnovení smlouvy už v roce 1832, tedy čtyři roky před vypršením stávající smlouvy. Návrh zákona na novou smlouvu prošel Senátem poměrem 28-20 a Dolní komorou poměrem 107-85 a každý věděl, jak se zachová Jackson. Biddle vyhrožoval: „Když ho Jackson bude vetovat, já budu vetovat jeho!“ Jackson smlouvu vetoval a Banku v roce 1832 zrušil. Nařídil sekretáři Státní pokladny, aby odstranil všechny vklady vlády z amerických bank a uložil je do státních bank. 8. ledna 1835 Jackson zaplatil poslední splátku národního dluhu – byl to jediný okamžik v dějinách, kdy byl národní dluh Spojených států redukován na nulu a byly schopny nahromadit přebytek 35 milionů dolarů, které byly rozděleny jednotlivým státům. Nicholas P. Trist, prezidentův osobní tajemník, řekl: „Toto je koruna slávy Andrew Jacksona a nejdůležitější služba, jakou kdy své vlasti prokázal.“ Boston Post ho přirovnal k Ježíši, který vyhnal penězoměnce z chrámu.

Mluvčí Dolní sněmovny James K. Polk (který se roku 1845 stal 11. prezidentem USA), řekl: „Banka Spojených států se stala velkým a nezodpovědným rivalem moci vlády.“ Banka ovšem pokračovala v činnosti až do roku 1836 a Byddle, který si chtěl zchladit žáhu, ji použil k narušení ekonomiky omezením půjček a zvýšením množství peněz v oběhu. Jackson se stal prvním prezidentem Spojených států, který byl cenzurován „za odstranění vkladů vlády z Banky spojených států bez výslovného schválení Kongresem Spojených států“ (v březnu 1834). Je zcela zřejmé, že to udělal z důvodu „zneužití a korupce“ Banky. Tuto cenzuru později, v roce 1837, zrušil Senát. Bankéři ovšem neustále pokračovali v pokusech o obnovu banky. Prezident John Tyler v roce 1841 vetoval dva návrhy zákona, které měly Banku Spojených států vzkřísit.

V roce 1837 poslali Rothschildové do Ameriky dalšího ze svých agentů. Jmenoval se August Belmont (pravým jménem August Schonberg, příbuzný Seligmanovy rodiny z Frankfurtu). Roku 1829 začal jako patnáctiletý chlapec pracovat pro banku ve Frankfurtu a projevil se jako finanční génius. V roce 1832 byl povýšen a působil v bance v Neapoli, takže mohl být plně začleněn do mezinárodního bankovnictví. Uměl plynně anglicky, francouzsky a italsky. Jeho posláním bylo vyvolat finanční potíže v bankách na jihu. Řídil banku v New York City a stal se vedoucí postavou ve finančních kruzích tím, že skoupil vládní obligace a později se stal finančním poradcem prezidenta.

V roce 1857 se Ilumináti sešli v Londýně, aby rozhodli o osudu Ameriky. Chtěli vyvolat incident, který by si vyžádal založení centrální banky. Tímto incidentem měla být válka, protože války jsou drahé a vlády si na ně musí půjčovat. Kanada a Mexiko nebyly dostatečně silné, jak ukázala porážka u Santa Anny v Texasu rok předtím; Anglie a Francie byly příliš daleko a Rusko neměli pod kontrolou, takže se rozhodli použít hesla „Rozděl a panuj.“ a rozdmýchali konflikt mezi americkým Severem a Jihem. Sever anektovaný Kanadou se měl stát britskou kolonií kontrolovanou Lionelem Rothschildem, zatím co Jih měl být dán francouzskému Napoleonu III. a přejít pod kontrolu Jamese Rothschilda.

K vyvolání pohybu vedoucímu k vystoupení Jihu z Unie použili Ilumináti Rytířů zlatého kruhu. Tento řád založil v roce 1854 George W. L. Bickley, aby rozšířil od státu ke státu rasové napětí, přičemž vhodně využil otroctví. Mezi účastníky války byli Jefferson Davis, John Wilkes Booth a Jesse James (1847-1882, zednář, který po loupežích zlata bankám a důlním společnostem zakopal téměř 7 miliard dolarů ve zlatě v západních státech, doufaje, že tímto zlatem bude financovat druhou občanskou válku). Ozbrojenou silou Rytířů byl Ku-Klux-Klan, vytvořený v roce 1867. Státy odtržené od Unie se sjednotily do Konfederace amerických států, což znamenalo, že si udržovaly nezávislost; kdyby Jih vyhrál byl by každý z nich nezávislou zemí. Abraham Lincoln informoval lid, že „kombinace, příliš mocná, než aby mohla být potlačena běžnou vládní mašinérií v mírových podmínkách, předpokládala kontrolu různých jižních států.“ Zablokoval námořní přístavy, aby přes ně nemohly přicházet evropské dodávky.

Rothschildové financovali Sever prostřednictvím emisarů Augusta Belmonta, Jaye Cookeho (pověřeného tím, aby spolu s Belmontem prodával obligace Unie v Evropě), J. a W. Seligmana a Speyera & Co. Judah P. Benjamin (l811-84) z právní firmy Slidell, Benjamin and Conrad v Louisianě, byl Rothschildovým agentem, který se v roce 1862 stal ministrem zahraničí Konfederace. Jeho partner, John Slidell (strýc manželky Augusta Belmonta), byl velvyslancem Konfederace ve Francii. Slidellova dcera si ve Frankfurtu vzala za manžela barona Fredericka D’Erlanger, který byl příbuzným Rothschildů a jednal jejich jménem. Slidell byl představitelem Jihu, který si půjčoval peníze od D’Erlangerse, aby mohl financovat jižanskou Konfederaci.

Koncem roku 1861 poslala Velká Británie do Kanady 8 000 vojáků a v roce 1862 přistála britská, francouzská a španělská vojska v mexickém Vera Cruz, údajně proto, aby vybrala mexické dluhy. V dubnu 1861 sdělil ruský velvyslanec v Americe své vládě: „Anglie využije první příležitosti, aby uznala odpadlé státy a Francie ji bude následovat.“ 10. června 1863 francouzský generál Elie- Frederic Forey, s pomocí 30 000 francouzských vojáků dobyl Mexico City a měl pod kontrolou většinu země. Prostřednictvím svých zástupců v Paříži a v Londýně ruský car Alexandr II. zjistil, že Konfederace nabídla Napoleonovi III. Louisianu a Texas, pokud svá vojska pošle proti Severu. Rusko již naznačilo svou podporu Lincolnovi, ale chtělo něco víc, když pošle své silné námořnictvo bránit zemi. 1. ledna 1863 vydal Lincoln jako gesto dobré vůle Deklaraci o zrovnoprávnění, s cílem osvobodit otroky, podobně jako ruský car v roce 1861 osvobodil nevolníky. 8. září 1863 poslal na žádost prezidenta Lincolna a ministra zahraničí Williama H. Sewarda, Alexandr do San Francisca a New Yorku ruskou flotilu s nařízením „být připraveni bojovat proti každé mocnosti a přijímat rozkazy pouze od Abrahama Lincolna.“

Lincoln řekl: „Privilegium vytvářet a vydávat peníze je nejen svrchované a neodvolatelné právo, ale je také největší tvořivou příležitostí vlády. Přijetím těchto principů ušetří daňoví poplatníci nesmírné sumy peněz, které by jinak zaplatili na úrocích.“ V únoru a březnu 1862 a v březnu 1863 získal Lincoln schválení Kongresu, které umožnilo státu vypůjčit si od lidu 450 milionů dolarů prodejem obligací, neboli „zelených bankovek“, aby mohl zaplatit Občanskou válku. Ty nebyly splatné až do roku 1865, kdy mohly být tři papírové dolary směněny za jeden stříbrný. Lincoln tak vyřešil americkou finanční krizi bez pomoci mezinárodních bankéřů. London Times později o Lincolnových zelených bankovkách napsal: „Jestliže by zlomyslná finanční politika, která má svůj původ v Severní Americe během poslední války, měla zakořenit, pak by vláda mohla vydávat vlastní peníze bez nákladů. Splatila by dluhy a prosperovala způsobem, který nemá v historii vlád civilizovaného světa obdoby. Mozky a bohatství všech zemí půjdou do Severní Ameriky. Taková vláda musí být zničena, neboť jinak zničí všechny monarchie světa.“ Německý kancléř Bismarck o Lincolnovi v roce 1876 řekl: „On získal od Kongresu právo půjčit si peníze od lidí prodejem obligací Států… a vláda i národ tak unikli komplotu zahraničních finančníků. Ti okamžitě pochopili, že Spojené státy uniknou jejich sevření. To vysvětluje Lincolnovu smrt.“

Před Lincolnovou administrativou byly soukromé komerční banky schopny vydávat papírové peníze, zvané „state bank notes“ (bankovky státní banky), což ale skončilo přijetím Zákona o národním bankovnictví v roce 1863, který zakazoval vytvářet peníze jednotlivým státům. Jakožto předchůdce Zákona o federální rezervě, odstartoval proces rušení splatitelné měny. Systém soukromých bank získával zakládací listiny od federální vlády, která jim dávala oprávnění k vydávání bankovek Národní banky (National Bank Notes). To dávalo bankám moc kontrolovat finance a úvěry v zemi a zajišťovalo centralizované bankovnictví pod federální kontrolou v době války. Umělá panika vytvořená mezinárodními bankéři předtím zničila 1792 státních a 177 soukromých bank, 47 záložen, 13 úvěrových společností a 16 zastaváren.

Salmon P. Chase, Lincolnův sekretář Státní pokladny (1861-64) veřejně prohlásil: „Má role při podpoře přijetí Zákona o národním bankovnictví byla největší finanční chybou mého života. Vytvořil se monopol poškozující zájmy naší vlasti. Měl by být zrušen, ale než toho bude moci být dosaženo, budou na jedné straně sešikováni lidé a na druhé bankéři, k boji, jaký tato země ještě neviděla.“

Lincoln řekl: „Moc peněz se v době míru přiživuje na národu a v dobách protivenství proti němu strojí spiknutí. Je despotičtější než monarchie, nestoudnější než samovláda, sobečtější než byrokracie. V blízké budoucnosti vidím příchod krize, která mě znervózňuje a vyvolává u mě obavy o bezpečnost mé vlasti. Na trůn byly posazeny korporace, bude následovat éra korupce na vysokých místech a moc peněz v zemi se bude snažit rozšířit svou vládu tím, že bude pracovat na předsudcích lidu, dokud nebude bohatství této země soustředěno v rukou několika lidí a Republika bude zničena… V této chvíli se bojím o osud své vlasti víc než kdykoli předtím, dokonce víc než v dobách války.“

Dne 14. dubna 1865 byl Linciln zastřelen Johnem Wilkesem Boothem a tentýž večer podnikli jeho spoluspiklenci neúspěšný pokus o atentát na Sewarda. V roce 1866 došlo k prvnímu pokusu o atentát na cara Alexandra II. a v roce 1881 byl car zabit explozí bomby.

V Boothově kufru byla nalezena kódovaná zpráva a klíč k tomuto kódu se našel mezi majetkem Judaha Benjamina. Benjamin poté uprchl do Anglie, kde zemřel. Vždy se vědělo, že Lincolnova smrt byla výsledkem nějakého většího spiknutí. Avšak nikdo si neuvědomil, jak hluboké a dalekosáhlé bylo. V roce 1974 našli badatelé mezi dokumenty Lincolnova ministra války Edwina Stantona dopisy, popisující spiknutí. Byly adresovány buď přímo Stantonovi, nebo jím byly zadrženy. Našli rovněž 18 stran, které zmizely z Boothova deníku, a které odhalují jména 70 lidí (některá z nich byla kódovaná) přímo nebo nepřímo zapojených do původního plánu Lincolna unést. Mimo Stantona byli do spiknutí zapleteni Charles A. Dana, náměstek ministra války (a člen Iluminátů) a major Thomas Eckert, šéf telegrafního úřadu Ministerstva války.

Poznámky a kódované dokumenty plukovníka Lafayette C. Bakera, šéfa National Detective Police, podrobně popisují plány na Lincolnův únos a spiknutí za účelem atentátu a následného zametání stop. Komplot zahrnoval skupinu farmářů z Marylandu; skupinu z řad Konfederace, včetně Jeffersona Davise (prezidenta Konfederace) a Judaha Benjamina (konfederačního ministra války a ministra zahraničí), zájmovou skupinu bankéřů a průmyslníků Severu, včetně Jaye Cookea (finančníka z Philadelphie, Henryho Cookea (bankéře z Washingtonu, D.C.), Thurlowa Weeda (vydavatele novin z New Yorku) a skupinu radikálních republikánů, kteří nechtěli aby se Jih znovu spojil se Severem, ale chtěli státy na severu kontrolovat jako vojenská teritoria. Patřili k nim i ohijský senátor Benjamin Wade, senátor Zechariah Chandler z Michiganu a senátor John Conness z Kalifornie. Všechny tyto skupiny spojily své úsilí a nakonec použily herce Johna Wilkese Bootha, vášnivého zastánce Konfederace. Původní plán volal po únosu Lincolna, viceprezidenta Andrew Johnsona a ministra zahraničí Sewarda. National Detective Police jejich plán odhalila a informovala Stantona. Pokus o únos, naplánovaný na 18. ledna 1865, selhal.

James William Boyd, tajný agent Konfederace a válečný zajatec uvězněný ve Starém vězení Kapitolu, byl využíván Národní vyšetřovací policií (National Detective Police) k hlášení o aktivitách zajatců a měl také informovat o nepoctivých strážných. Vypadal podobně jako Booth a ironií osudu měl i stejné iniciály. Stanton ho propustil a Boyd převzal velení ve spiknutí Seveřanů, do nějž byla zapojena policie a ministerstvo války. Zástupci Severu chtěli Lincolna zabít, zatímco jižan Booth ho chtěl unést a využít jako rukojmí, aby dosáhl propuštění válečných zajatců Konfederace.

Booth v březnu dvakrát selhal a nakonec své snažení završil zastřelením Lincolna ve Fordově divadle. Boyd, který byl varován, že by z toho mohl být obviněn chtěl uprchnout do Marylandu. Byl obviněn z útoku na Sewarda, ale nebyla to pravda. Boyd byl jedním z těch, kdo byli zastřeleni na Garettově farmě, a byl identifikován jako Booth. Policie a Stanton zjistili, že to byl ve skutečnosti Boyd až poté, co bylo národu oznámeno, že to byl Booth. Jediná fotografie Boydova mrtvého těla se nalezla ve Stantonově sbírce. Tělo převezl plukovník Lafayette Baker na starý hřbitov Arsenal Penitentiary, kde byl pohřben na neznámém místě pod betonovou deskou.

Baker a detektivové Luther a Andrew Potter věděli, že případ není uzavřen. Měli najít Bootha a zabránit mu v tom, aby promluvil. Sledovali jeho stopu do New Yorku a později do Kanady, Anglie a Indie. Údajně předstíral vlastní smrt a vrátil se do Spojených států, kde v Enidu, v Oklahomě, na smrtelné posteli odhalil svou pravou totožnost. Povolaný majitel pohřebního ústavu tělo místo pohřbu mumifikoval a uchovalo se podnes.

Baker přerušil vztahy se Stantonem, propuštěným z armády i místa šéfa tajné služby v roce 1866. V roce 1867 ve své knize History of the U.S. Secret Service připustil, že odevzdal Boothův deník Stantonovi, a při jiné příležitosti potvrdil, že deník byl neporušený, když byl v jeho vlastnictví. To znamená, že některé stránky odstranil Stanton aby zakryl pravdu, protože chybějící listy byly nakonec nalezeny v jeho sbírce.

Prezident Andrew Johnson vyhlásil 29. května 1865 amnestii aby zemi znovu sjednotil. Bylo vyhlášeno, že Jih není zodpovědný za způsobený dluh, že všechny zákony o odchodu z Unie pozbývají platnost a že otroctví bude zrušeno. Není třeba říkat, že Rothschildové, kteří Jih bohatě financovali, přišli o spoustu peněz. Mimoto, podpora ze strany ruské flotily stála zemi 7,2 milionu dolarů. Johnson neměl ústavní pravomoc k tomu aby dal peníze cizí vládě, a tak byla v dubnu 1867 připravena dohoda o koupi Aljašky od Rusů. Byla označena jako „Sewardovo bláznovství“, protože se zdálo, že Seward koupil bezcenný kus země, ale vlastně šlo o kompenzaci za účast ruského námořnictva v Občanské válce. V srpnu 1867 Johnson při pokusu odstranit Stantona z úřadu selhal a v únoru 1868 na něho podal Stanton a radikální Republikáni žalobu. Johnson byl obviněn z pokusu o odstranění Stantona bez souhlasu Senátu, za zradu Kongresu, a že je, řečeno obecným jazykem, „sprostý a neschopný“ jako vůdce národa.

Senátor Benjamin F. Wade, dočasný předseda Senátu, který se při prezidentských volbách umístil na druhém místě, si byl Johnsonovým sesazením tak jist, že už sestavil nový kabinet. Stanton v něm měl být sekretářem Státní pokladny (ministrem financí). 26. května hlasovalo 35:19 pro sesazení Johnsona a chyběl jediný hlas k dosažení dvoutřetinové většiny, nutné k jeho sesazení. Plukovníka Lafayette Bakera, který vyhrožoval odhalením spiknutí, pomalu otrávili; zemřel v roce 1868.

Dvacátý prezident Spojených států James A. Garfield si rovněž uvědomoval od bankéřů hrozící nebezpečí, když řekl: „Kdo ovládá peníze národa, ovládá národ.“ Byl na něho spáchán atentát v roce 1881, v prvním roce jeho působení v úřadu prezidenta.

V roce 1877 vytvořila skupina farmářů texaského okresu Lampasas skupinu nazvanou „Rytíři naděje“. Zajímala se o „finanční moc koncentrovanou do rukou několika jednotlivců“. Později se přejmenovali na Farmářskou alianci, vytvořili v Texasu 120 organizací a v roce 1887 se hnutí rozšířilo i do Dakoty a Severní a Jižní Karolíny. V roce 1890 tito populisté dokonce ze svých řad volili guvernéry a kongresmany. Obhajovali progresivní daň z příjmu, železnice, komunikace a korporace regulované federální vládou, právo zakládat odborové svazy, zprostředkující roli vlády při stabilizaci padajících cen komodit a zavedení úvěrových programů. Byli proti zlatému standardu a zemskému systému soukromých bank s centrem na Wall Streetu. Byli zaujati Lincolnovými „zelenými bankovkami“, kvůli jejich schopnosti přizpůsobit se potřebám ekonomiky. Chtěli, aby emise peněz byly pod kontrolou volených zástupců a ne finančních zájmů Wall Streetu. Vytvořili Lidovou stranu a v roce 1892 nominovali vlastního nezávislého kandidáta. V roce 1896 podporovali kampaň Demokrata Williama Jenningse Bryana, kterého nakonec porazil McKinley, čímž populistické hnutí skončilo. Toto politické hnutí ovšem bylo hybnou silou úvah, z nichž nakonec vznikl zákon o federální rezervě.

ZÁKON O FEDERÁLNÍ REZERVĚ

Konec Občanské války v roce 1865 rozptýlil naděje Iluminátů na kontrolu U.S. finančního systému, jak se jim podařilo ve většině evropských zemí. Rothschildové tedy pozměnili svůj plán na finanční převrat. Namísto jeho stržení shora, začali podkopávat základy peněžního systému Spojených států. Nástrojem zkázy byl mladý přistěhovalec jménem Jacob Schiff.

Linii Schiffovy rodiny, která dokonce tvrdila, že pochází z linie krále Šalomouna, lze vysledovat až do 14. století. Jacob Schiff se narodil roku 1847 ve Frankfurtu, kde byl jeho otec, rabín Moses Schiff, úspěšným makléřem na frankfurtské burze. V roce 1865 přišel do Ameriky a roku 1867 spolu s Henrym Budgem a Leo Lehmannem vytvořil vlastní makléřskou firmu. Po jejím krachu se vrátil do Německa. Stal se manažerem Deutsche Bank v Hamburku, kde se setkal s Moritzem Warburgem (1838-1910) a Abrahamem Kuhnem, který poté, když pomohl založit firmu Kuhn & Loeb v New Yorku, odešel do důchodu.

Kuhn a Loeb byli němečtí židé, kteří přišli do Spojených států před rokem 1850. V 50. letech dali dohromady své úspory a otevřeli si obchod v Lafayette, v Indianě, který sloužil kolonistům cestujícím na Západ. Podobné obchody zřídili i v Cincinnati a St. Louis. Později ke svému obchodnímu snažení přidali zastavárnu a půjčování peněz. V roce 1867 založili velmi známou bankovní firmu. V roce 1873 koupil 26letý Jacob Schiff s finanční podporou Rothschildů podíl ve firmě Kuhn & Loeb v New York City a v roce 1875 se stal plnoprávným partnerem. Vydělal miliony financováním železnic a stal se jejich manažerem, což mu umožnilo spolu se partnerem Edwardem Henrym Harrimanem vydělat železnicí největší jmění na světě. Vzal si za manželku nejstarší dceru Solomona Loeba, Terezu, a nakonec vyplatil Kuhnův podíl. Pro všechny záměry a účely byl jediným vlastníkem firmy, známé jako Kuhn, Loeb & Company, zastupující ve Spojených státech Rothschildovy zájmy.

Ačkoli byl hlavou amerického finančního světa John Pierpont Morgan (l837-1913), špičkový americký Rothschildův zástupce, Schiff rychle získával rozhodující vliv distribucí žádoucích evropských emisí akcií a dluhopisů během průmyslové revoluce. Vedle železničního impéria Edwarda H. Harrimana, financoval Standard Oil Johna D. Rockefellera (1839-1937) a ocelové impérium Andrewa Carnegieho (1835-1919). Na přelomu století byl Schiff, pevně usazený v bankovní komunitě, připraven naplnit svou roli klíčové osoby v plánu Iluminátů na kontrolu ekonomického systému Spojených států, oslabení křesťanství, vytváření rasového napětí a rekrutování lidí vhodných pro zvolení do Kongresu a jmenování do různých vládních agentur.

V roce 1636 opustili svého otce Miles, John a James Morganové, kteří přistáli v Massachusetts, aby pokračovali v rodinném řemesle – výrobě postrojů. Joseph Morgan (děd J. P. Morgana), úspěšný obchodník s nemovitostmi, podporoval založení Banky Spojených států. Junius Spencer Morgan (otec J. P. Morgana) byl partnerem bostonské bankovní firmy J. M. Beebe, Morgan & Co. a stal se partnerem londýnské George Peabody & Co. Když Peabody zemřel, převzal ji a stala se z ní firma J. S. Morgan & Co.

John Pierpont Morgan, nebo – jak byl lépe znám – J. P. Morgan, se narodil 17. dubna 1837. V roce 1860 se zprvu stal zástupcem svého otce v New Yorku. V roce 1862 již ale měl vlastní firmu, známou pod názvem J. Pierpont Morgan & Co. V roce 1863 tuto firmu zlikvidoval a stal se partnerem Charlese H. Dabneye (který zastupoval George Peabody & Co.) a založili firmu, známou jako Dabney, Morgan & Co. Později se spojili s Anthonym J. Drexelem (synem zakladatele nejvlivnějšího bankovního domu v Philadelphii) ve firmu s názvem Drexel, Morgan & Co. Morgan se takto stal partnerem philadelphské Drexel & Co. Roku 1869 se Morgan a Drexel setkali s Rothschildy v Londýně a prostřednictvím společnosti Northern Securities Corporation začala konsolidace moci a vlivu Rothschildů ve Spojených státech. Morgan tak pokračoval v partnerství, které začalo, když jeho otec fungoval jako dvojitý agent pro Rothschildy a vládu USA.

Za občanské války prodal J. P. Morgan armádě Unie vadné karabiny, a byly to vládní peníze za tyto pušky, které pomohly na nohy jeho Guaranty Trust Co. v New Yorku. V roce 1880 začal financovat a reorganizovat železnice. Po smrti jeho otce v roce 1890 a Drexelově úmrtí o tři roky později Dočasný národní ekonomický výbor odhalil, že J. P. Morgan vlastnil pouze 9,1% akcií své vlastní firmy. George Whitney vlastnil 1,9% a H. B. Davison držel 1,2%, avšak Charles W. Steele Estate držel 36,6% a Thomas W. Lamont (jehož syn, Corlis Lament, byl aktivním komunistou) měl 34,2%. Badatelé věří, že Ilumináti kontrolovali společnost prostřednictvím těchto podílů.

V roce 1901 koupil Morgan obrovské ocelárny Andrewa Carnegieho za 500 milionů dolarů, aby spojil největší ocelářské společnosti do jedné velké společnosti, známé pod jménem United States Steel Corporation (v níž po nějakou dobu byli hlavními akcionáři Rockefellerové).

V proslovu otištěném v Kongresovém záznamu z 30. listopadu 1941, senátor Norris řekl: „J. P. Morgan za asistence a spolupráce několika propojených korporací, které mají vliv v celých Spojených státech, kontrolují každou železnici v zemi. Mají pod kontrolou prakticky každou veřejnou službu, kontrolují doslova tisíce společností, kontrolují všechny velké pojišťovací společnosti. Pane prezidente, postupně přichází doba, pokud jsme tohoto bodu již nedosáhli, kdy podnikání v zemi kontrolují muži, kteří by se dali spočítat na prstech jedné ruky, a protože tito lidé mají pod kontrolou peníze národa rozsah této kontroly rychle roste.“

Morganův dům se rozrostl v roce 1959, když se Guaranty Trust Co. z New Yorku spojil s J. P. Morgan & Co., aby vytvořili Morgan Guaranty Trust Co. Společnost měla v zemi čtyři pobočky a zahraniční pobočky v Londýně, Paříži, Bruselu, Frankfurtu, Římě a Tokiu. Pod jejich kontrolou je také firma Morgan, Stanley & Co.

Paul Moritz Warburg (1868-1932) a jeho bratr Felix (1871-1937) přišli do Spojených států z Frankfurtu v roce 1902 a koupili si podíl ve firmě Kuhn, Loeb & Co. s finančním krytím Rothschildů. Byli vyškoleni v rodinném bankovním domě M. M. Warburg & Co. (řízeném jejich otcem Moritzem M. Warburgem, 1838-1910), v Rothschildově spřízněné bance ve Frankfurtu, Hamburku a Amsterodamu, založené roku 1798 jejich velkým předkem. Paul (který prý po sobě zanechal více než 2,5 milionů dolarů) si vzal za manželku Ninu Loebovou, dceru Solomona Loeba (mladší sestru Schiffovy manželky), zatímco Felix se v březnu 1895 oženil s Friedou Schiffovou, dcerou Jacoba Schiffa.

Jejich bratr Max (1867-1946), hlavní finančník Ruské revoluce (který ve funkci šéfa zpravodajství německé tajné služby pomohl Leninovi dostat se z Německa do Ruska v zapečetěném vlaku) a později i Hitlera, řídil banku v Hamburku až do roku 1938, kdy nacisté začali uplatňovat svou rasistickou politiku vůči židům. Nacisté nechtěli aby židé řídili banky, takže se banka přejmenovala na Brinckmann, Wirtz & Co. Po 2. světové válce se vrátil do jejího čela bratranec Eric Warburg a v roce 1970 se banka přejmenovala na M. M. Warburg, Brinckmann, Wirtz & Co. Siegmund Warburg, Ericův bratr, založil bankovní firmu S. G. Warburg & Co. v Londýně a v roce 1956 převzal banku bratří Seligmanů. Warburgové jsou dalším dobrým příkladem toho, jak Ilumináti umí kontrolovat obě válčící strany. Zatím co firma Paula Warburga Kuhn, Loeb & Co. (která měla pět zástupců na americkém ministerstvu financí) pomáhala v 1. světové válce financovat Spojené státy, jeho bratr Max financoval prostřednictvím M. M. Warburg and Co. Německo.

Paul a Felix Warburgové byli muži vyslaní do Ameriky Rothschildy, aby zde lobovali za přijetí zákona o centrální bance v Kongresu. Plukovník Ely Garrison (finanční poradce prezidenta Theodora Roosevelta a Woodrowa Wilsona) v knize Roosevelt, Wilson and the Federal Reserve Act napsal: „Pan Paul Warburg je muž, který prosadil Zákon o federální rezervě poté, co Aldrichův plán vzbudil velký celonárodní odpor a opozici. Tvůrcem obou plánů byl Alfred Rothschild z Londýna.“

Profesor E. R. A. Seligman, šéf katedry ekonomie na Kolumbijské univerzitě, v předmluvě k Warburgově eseji o centralizovaném bankovnictví napsal: „Zákon o federální rezervě je více prací pana (Paula) Warburga než kohokoli jiného v této zemi.“

V roce 1903 poslal Paul Warburg Schiffovi memorandum, v němž popsal aplikaci evropského systému centralizovaného bankovnictví na americký peněžní systém. Schiff ho potom poslal Jamesu Stillmanovi, prezidentu National City Bank v New York City. Warburg promoval na univerzitě ve Frankfurtu v roce 1886 a studoval anglické metody centralizovaného bankovnictví, zatímco pracoval na londýnské burze. V roce 1891 studoval francouzské metody bankovnictví a v letech 1892-93 cestoval po světě, aby studoval aplikace bankovnictví a stal se v tomto oboru přední světovou autoritou. Je zajímavé, že centralizovaným bankovnictvím se zabývá pátý bod Komunistického manifestu z roku 1848.

(2)

10.12.05 David Allen Rivera

V roce 1906 Frank A. Vanderlip z National City Bank přesvědčil mnohé z newyorkského bankovního establishmentu, že potřebují kontrolovanou Centrální banku, která by mohla sloužit jako národní finanční systém. Tuto úlohu zatím plnil bankovní dům Morgan. K Morganovým mužům patřili: Walter Burns, Clinton Dawkins, Edward Grenfell, Willard Straight, Thomas Lament, Dwight Morrow, Nelson Perkins, Russell Leffingwell, Elihu Root, John W. Davis, John Foster Dulles, S. Parker Gilbert a Paul D. Cravath. Finanční výkyvy, které v letech 1873, 1884, 1893, 1907 a později v roce 1920 vyvolaly paniku, inicioval právě Morgan se záměrem vyvinout tlak na zavedení mnohem silnějšího bankovního systému. Dne 6. ledna 1907 otiskly New York Times článek nazvaný „Nedostatky a potřeby našeho bankovního systému“, po němž se Warburg stal vůdčím exponentem peněžní reformy. Ve stejném roce řekl Jacob Schiff Komerční komoře v New Yorku: „Pokud nebudeme mít Centrální banku s přiměřenou kontrolou kreditních zdrojů, tato země podstoupí nejprudší a nejdalekosáhlejší finanční krach v historii.“ Když Morgan inicioval ekonomickou paniku v roce 1907, rozšířením pověsti o tom, že Knickerbocker Bank & Trust Co. of America krachuje, nastala nadměrná poptávka po bankovních službách, čímž byla vytvořena finanční krize, která nakonec upevnila podporu systému centralizovaného bankovnictví.

Warburg tehdy napsal esej nazvanou „Plán pro Modifikovanou Centrální banku“, v níž volal po Centrální bance s 50% podílem vlády a 50% účastí Národní banky. V projevu na Kolumbijské univerzitě pak účelově citoval Abrahama Lincolna, který během prezidentské kampaně v roce 1860 řekl: „Věřím v Banku Spojených států.“

UTAJENÁ CENTRÁLNÍ BANKA

V roce 1908 vytýčil Schiff definitivní plán jak se zmocnit amerického finančního systému. Plukovník (čestný titul) Edward Mandell House (1850-1938), syn britského finančníka Thomase W. Househo, Rothschildova agenta, který nadělal jmění zásobováním Jihu zbožím z Francie a Anglie během Občanské války, byl Schiffův hlavní zástupce a kurýr a Bernard Baruch (1870-1965), z něhož burzovní spekulace na začátku 20. století udělaly multimilionáře a jehož expertizy zahraniční a domácí politiky provázely prezidenty od Wilsona až po Kennedyho, byli těmi, na něž silně spoléhal ve svých plánech. Blízkým pomocníkem Schiffa byl také Herbert Lehman.

Prezident Woodrow Wilson o Houseovi napsal (zveřejněno v The Intimate Papers of Col. House): „Pan House je moje druhá osobnost. On je mé nezávislé já. Jeho myšlenky jsou i mými myšlenkami. Kdybych byl na jeho místě, konal bych přesně tak, jak navrhoval… Pokud si někdo myslí, že on odráží mé názory, ať dělá cokoli, jeho závěr je správný.“ George Sylvester Viereck v knize The Strangest Friendship in History: Woodrow Wilson and Colonel House napsal: „Když zákon o federální rezervě nabyl svou konečnou podobu, byl zprostředkovatelem mezi Bílým Domem a finančníky House.“ Schiff, který byl znám jako „neviditelný strážný anděl“ zákona o federální rezervě, prohlásil, že americká ústava je produktem myšlení 18. století – je zastaralá a měla by být „dána do sběru a přepsána“.

V roce 1908 senátor Nelson W. Aldrich (tchán Johna D. Rockefellera, Jr. a děd Nelsona a Davida Rockefellerů) navrhl zákon, podle nějž by banky v nouzové situaci mohly vydávat měnu, krytou dluhopisy federální vlády, státních a místních vlád a dluhopisy železnic, která by se rovnala 75% peněžní hodnoty dluhopisů. Návrh tohoto zákona byl ostře kritizován, protože nenabízel finanční systém schopný reagovat na sezónní požadavky a fluktuace objemu trhu. Aldrich byl nejmocnějším mužem Kongresu a hlavním mužem Iluminátů v Senátu. Byl členem Kongresu 40 let, z nichž 36 byl v Senátu, kde byl předsedou vysoce významného Finančního výboru.

Ve Sněmovně reprezentantů podal republikán E. B. Vreeland z New Yorku návrh, nazývaný Vreelandův návrh zákona. Poté co udělal několik kompromisů s Aldrichem a s mluvčím Domu Josephem Cannonem na schůzce v pokoji hotelu Arlington House, byl tento návrh nazýván Vreelandovou náhražkou. Volal po přijetí aktivní měny, ale pouze v případech naléhavé potřeby. Tato měna by byla místo na dluhopisech založena na cenných papírech. Návrh zákona prošel Domem v poměru hlasů 184 – 145, ale když se dostal až do Senátu postavil se Aldrich proti němu a prosazoval další kompromisy. Aldrich-Vreelandův návrh zákona, nazývaný Emergency Currency Act, byl přijat 30. května 1908 a vedl k vytvoření National Monetary Commission (Národní monetární komise), která se stala součástí Kongresu. Od té doby musela každá legislativa poslaná do Kongresu nejdříve projít touto komisí.

Návrh zákona schválený Národní monetární komisí vešel ve známost jako Aldrichův návrh, který vytvořil legislativní základ zákona o federální rezervě (Federal Reserve Act). Byl uveden jako dodatek k republikány podporovanému návrhu tarifního zákona Payne-Aldricha, aby získal i podporu Republikánů. Vycházel z Warburgova plánu, podle nějž by existovalo pouze 15 obvodů (districts); polovina ředitelů na úrovni obvodů by byla vybírána bankami, třetina akcionáři a šestina dalšími řediteli. Národní rada měla být sestavována takto: každý obvod by vybral po dvou členech, devět členů by volili akcionáři a sedm členů ex-officio by tvořili guvernér, předseda Rady, dva zástupci guvernéra, ministr financí, ministr práce a obchodu, ministr zemědělství a kontrolor měny. Většina však byla proti tomuto zákonu, protože nakonec identifikoval bankovní instituci jako Centrální banku. V roce 1912 se proti němu postavili na stranické půdě demokrati. Aldrich byl jmenován hlavou Národní monetární komise a v letech 1908-10, za náklady 300 000 dolarů, cestoval jeho šestnáctičlenný výbor po Evropě, aby zde studoval systém centralizovaného bankovnictví.

V roce 1910 pronesl Warburg projev o „Spojené rezervní bance Spojených států“, v němž požadoval, aby ve Washingtonu, D.C. byla umístěna United Reserve Bank s kapitálem 100 milionů dolarů. Země měla být rozdělena do 20 oblastí (districts) a systém řízen Radou ředitelů, sestavovanou bankovními sdruženími, akcionáři a vládou. Warburg poukazoval na to, že americký měnový systém je nepružný a neschopný vyrovnávat vzestupy a poklesy poptávky. Jako příklad uvedl, že když je sklizena pšenice a obchodníci nemají po ruce peníze ke koupi a uskladnění velkých zásob obilí, musí ho farmáři prodávat pod cenou. Následkem toho ceny silně kolísají a nutí farmáře prodávat se ztrátou. Warburg požadoval zavedení cenných papírů (papírových peněz), které by obíhaly jako měna vydávaná ve standardních hodnotách jednotné velikosti. Byly by zákonem prohlášeny za legální tendr pro platbu dluhů a daní.

Na adresu kritiků, že nebude snadné najít schopné muže, kteří by se mohli postavit do čela Centrální banky, prezident Theodore Roosevelt řekl: „Proč tuto práci nedat panu Warburgovi (Paulovi)? On by byl finančním boss, já bych byl politický boss a mohli bychom řídit zemi společně.“ Po konferenci, která se konala na Kolumbijské univerzitě 12. listopadu 1910, zveřejnila Národní monetární komise svůj plán v článku s názvem „Bankovky a vládnoucí moc“, otištěném v jejím časopise Journal of Political Economy.

Aldrich svolal na návrh Henryho P. Davisona (partnera J. P. Morgana) na 22. listopadu 1910 schůzi bankovního establishmentu a členů Národní monetární komise. Všem sdělil, že má v úmyslu držet všechny v izolaci tak dlouho, dokud nevyvinou „vědeckou měnu pro Spojené státy.“

Všichni pozvaní na tuto tajnou schůzi byli Ilumináty. Sešli se na vlakovém nástupišti v Hobokenu, New Jersey, kde nastoupili do Aldrichova soukromého vagónu a odjeli do Georgie. Pak je loď odvezla na ostrov Jekyll při pobřeží Brunswicku v Georgii.
Jekyll Island je jedním ze skupiny deseti ostrovů, mezi něž patří St. Simons, Tybee, Cumberland, Wassau, Wolf, Blackbeard, Sapelo, Ossabow a Sea Islands. Jekyll Island byl „odlehlým útočištěm bohatých“, který v roce 1888 koupili J. P. Morgan, Cyrus McCormick, William Rockefeller (bratr Johna D. Rockefellera), William K. Vanderbilt a George F. Baker (který založil Harvard Business School darem 5 milionů dolarů) za 125 tisíc dolarů od Eugena du Bignon, jehož rodina vlastnila ostrov celé století. Než byl přeměněn na veřejné letovisko nevystoupil na jeho pobřeží žádný nevítaný host. Říkalo se, že když všech 100 členů Hunting Clubu na Jekyll Islandu zasedlo v klubovně k večeři, představovali šestinu světového bohatství. Rovněž ostrov St. Simon, nacházející se nedaleko odtud severním směrem, vlastnili Ilumináti.

Účastníci srazu v soukromé lovecké lóži zde údajně byli na lovu kachen. Přísahali si mlčenlivost a dokonce se oslovovali pouze krycími nebo křestními jmény. Podrobností, týkajícich se těch, kteří sraz navštívili, je známo jen velmi málo, ale většina scénářů se shoduje v tom, že přítomni byli: senátor Aldrich, Frank A. Vanderlip (viceprezident Rockefellerem vlastněné National City Bank), Henry P. Davison (z J. P. Morgan & Co.), Abram Piatt Andrew (náměstek ministra financí; pomocný profesor na Harvardu a zvláštní asistent Národní monetární komise během její evropské cesty), Paul Moritz Warburg (Kuhn, Loeb & Co.), Benjamin Strong (viceprezident Morgan’s Bankers Trust Co.), Eugene Meyer (bývalý partner Bernarda Barucha a syn partnera v Rothschildem vlastněné firmě Lazard Freres, který byl hlavou War Finances Corporation a později získal kontrolu nad deníkem Washington Post), J. P. Morgan, John D. Rockefeller, plk. House, Jacob Schiff, Herbert Lehman (z Lehman Brothers), Bernard Baruch (jmenovaný prezidentem Wilsonem předsedou War Industries Board; získal tak kontrolu nad všemi domácími kontakty pro válečný materiál Spojenců, což mu umožnilo vydělat 200 milionů dolarů na vládních zakázkách), Joseph Seligman (vedoucí židovský finančník, zakladatel firmy J. & W. Seligman & Co., která pomáhala vydávat dluhopisy během Občanské války a byla známá jako „Světoví bankéři“ (později odmítl nabídku prezidenta sloužit jako ministr financí) a Charles D. Norton, prezident newyorkské First Natonal Bank.

Zhruba za deset dní přišli účastníci schůzky s podklady pro systém centralizovaného bankovnictví. Připravili dvě verze, aby zmátli opozici. Podle Warburgových poznámek sepsal Frank Varderclip konečný návrh, který byl zapracován do Aldrichova návrhu zákona formou zprávy Monetární komise, již Aldrich protlačil Kongresem tak, že se v textu důsledně vyhnul termínu „Centrální banka“. O této schůzce neexistovaly žádné dostupné informace až do roku 1933, kdy vyšla kniha „Federal Reserve Act: It’s Origins and Problems“ od Jamese L. Laughlina a další informace od B. C. Forbese, redaktora časopisu Forbes Magazine. V roce 1935 Frank Vanderclip do Saturday Evening Post napsal: „Nemám pocit, že přeháním, když hovořím o naší tajné výpravě na Jekyll Island jako o příčině koncepce, z níž nakonec vznikl Systém federální rezervy.“

Bankéři iniciované minikrize, poslední v roce 1907, pomohly získat podporu pro návrh tohoto zákona v Kongresu, a 11. května 1911 „Národní liga občanů pro podporu zdravého bankovního systému“, fasádní organizace Iluminátů, veřejně oznámila podporu Aldrichovu návrhu zákona. Avšak Aldrichův návrh byl podle očekávání i přesto odsouzen k nezdaru – Aldrich byl úzce spojován s J. P. Morganem. A pak teprve přišli Ilumináti s „plánem B“, druhou verzí za tímto účelem připravenou už na Jekyll Islandu. Národní liga občanů veřejně stáhla podporu Aldrichovu návrhu zákona, což byl byl pouze předstíraný tah, aby Kongresem prošla druhá varianta zákona.

Jakmile byla nová verze hotová, čekali s jejím předložením Kongresu, protože i kdyby jím prošla, prezident Taft by ji jistě vetoval. Museli vyčkat dokud nebude zvolen jejich člověk. Tímto mužem byl Woodrow Wilson.

Demokraté, s výjimkou volby Grovera Clevelanda, nebyli u moci od roku 1869. Byli „hladovou“ stranou, takže do ní Ilumináti mohli lehce proniknout. Koncem 19. století začali s procesem změny konzervativních Demokratů na liberály a Republikánů z liberálů na konzervativce. Wilson promoval na Princetonu v roce 1879, studoval právo na Virginské univerzitě a doktorskou hodnost získal na Univerzitě Johna Hopkinse roku 1886. Vyučoval politickou vědu a historii na Bryn Mawru a Weleyanu, roku 1902 se stal prezidentem Princetonu. Protože podporoval Aldrichův návrh zákona už když byl poprvé předložen ke schválení Kongresu, byl podpořen Ilumináty v úspěšné kandidatuře na guvernéra New Jersey v roce 1910. Obchod byl uzavřen prostřednictvím Vanderclipových agentů, Williama Rockefellera a Jamese Stillmana na Vanderclipově usedlosti ve West Chesteru. Spojení mezi Ilumináty a Wilsonem bylo navázáno prostřednictvím jeho budoucího zetě, Williama G. McAdoo.

Rabín Stephen Wise, vedoucí židovský aktivista, řekl publiku v Y.M.C.A. v Trentonu, New Jersey: „V úterý bude prezident Princetonské univerzity zvolen guvernérem tohoto státu. Své funkční období jako guvernér však nedokončí. V listopadu 1912 se stane prezidentem Spojených států a v březnu 1917 bude uveden do úřadu prezidenta podruhé. Bude jedním z největších prezidentů v amerických dějinách.“

Wise, který pronesl tato „prorocká slova“ v roce 1910, se později stal Wilsonovým blízkým poradcem. Měl důvod věřit tomu, co řekl, protože věděl, že smlouva již byla uzavřena. Wilson ovšem nebyl vnímán jako zastánce bankéřů, platforma Demokratické strany se stavěla proti myšlence Centrální banky, nyní spojované s republikány a bankéři.

Hlavními starostmi demokratů byly vyšší republikánské volební preference a nedostatek peněz. Jakmile se však Ilumináti rozhodli podporovat Wilsona, peníze přestaly být problém. Záznamy vykazují, že největšími přispívateli na Wilsonovu kampaň byli Jacob Schiff, Bernard Baruch, Henry Morgenthau, Thomas Fortune Ryan (důlní magnát), Sammuel Untermyer, Cleveland H. Dodge (z National City Bank), plk. George B. M. Harvey (společník J. P. Morgana a redaktor Morganem kontrolovaného týdeníku Harper’s Weekly a prezident vydavatelské firmy Harper & Brothers), William Laffan (redaktor New York Sun), Adolph Ochs (vydavatel New York Times) a finančníci vlastnící vlivný deník New York Times, Charles R. Flint, gen. Sam Thomas, J. P. Morgan a August Belmont. Všichni byli Ilumináty.

Problém s hlasy voličů byl poněkud obtížnější, ale na něm již Ilumináti pracovali. Ruské pogromy, při nichž bylo v letech 1881 a 1882 zabito tisíce lidí, a náboženské pronásledování a antisemitismus v Polsku, Rumunsku a Bulharsku na začátku devadesátých let 19. století, vyvolaly třicet let trvající vlnu tisíců židovských přistěhovalců proudících do Spojených států. Na přelomu století jich připlulo do přístavů v New Yorku, Baltimore a Bostonu přes půl milionu. Demokraté iniciovali rozsáhlý sociální program aby tyto lidi získali jako registrované voliče. Schiff a Rothschildové zakládali humanitární výbory, jako Hebrew Immigration Aid Society a B’nai B’rith, a tak, když evropští židé dorazili do Ameriky, udělali z nich naturalizované občany, registrované jako demokraty, které pak přesídlili do dalších velkých měst, jako Chicago, Philadelphia, Detroit a Los Angeles. Zde jim byla poskytnuta finanční pomoc, ubytování, potrava a oblečení. Stal se z nich pevný volební blok demokratů jejichž hlasy Wilson potřeboval ke zvolení prezidentem.

V roce 1912, kdy prezident William Howard Taft opět kandidoval na prezidentský úřad proti Wilsonovi, potřebovali Ilumináti jakousi pojistku. Získali ji tím, že naléhali na jiného republikána, bývalého prezidenta Theodora Roosevelta (1901-09), aby také kandidoval. Taft sloužil jako Rooseveltův ministr války (1905-09) a byl jím vybrán za nástupce v prezidentském úřadu. Nyní však Roosevelt opět kandidoval. Obhajujíc „nový nacionalismus“, Roosevelt řekl: „Můj klobouk je v ringu… brzy začne boj a já jsem připraven bojovat.“ Byl považován za „antibyznysmana“, kvůli nekompromisnímu postoji vůči korporacím a trustům. Jeho návrhy reorganizace vlády byly napadány v Ilumináty kontrolovaných New York Times jako „supersocialismus“. Na platformě těchto novin řekl Bull Moose: „Jsme proti takzvanému Aldrichovu návrhu měnového zákona, protože jeho nařízení by vydalo naši měnu a kreditní systém do soukromých rukou a byla by znemožněna účinná veřejná kontrola.“ Rooseveltovu kampaň ovšem zorganizovali, řídili a financovali Frank Munsey a George Perkins z J. P. Morgan & Co. Stejného plánu, který připravil Tafta o voliče, aby byl zvolen Wilson, bylo využito i při prezidentských volbách v roce 1992. V interview s korespondentkou ABC-TV News, Barbarou Waltersovou roku 1994,  Barbara Bushová řekla, že důvodem proč Bill Clinton porazil prezidenta George Bushe byla kandidatura třetí strany, nezávislého kandidáta H. Rosse Perota.

Ilumináti získali rovněž podporu věčného demokratického prezidentského kandidáta, Williama Jenningse Bryana, kterého nechali napsat dokument odporující Aldrichovu návrhu zákona, aby tak získali podporu platformy demokratické strany. Nezapomínejte, že druhá verze návrhu zákona, připravená na Jekyll Islandu, byla alternativou pro případ, že se veřejnost postaví proti Aldrichovu návrhu zákona. Wilson, aristokrat se socialistickými názory, byl přívržencem nezávislého rezervního systému, protože nedůvěřoval „obyčejným lidem“ tvořícím Kongres, avšak veřejně slíbil, že „osvobodí chudé americké občany od ovládání bohatými“ a že Amerika bude mít peněžní systém, který nebude pod kontrolou Wall Streetu a mezinárodních bankéřů. V létě roku 1912, když přijal nominaci demokratického kandidáta na úřad prezidenta, řekl: „Koncentrace kontroly kreditů se může kdykoli stát neskonale nebezpečnou svobodnému podnikání.“ Podle historických záznamů o Federální rezervě způsobila posun Wilsonových názorů „kombinace politické reality, jeho nedostatečné znalosti bankovnictví a financí, a tím, že po zvolení prezidentem zcela spoléhal na své poradce v otázkách měnové politiky.“

Rozdělení voličů Demokratické strany umožnilo nejen vítězství Woodrowa Wilsona v prezidentských volbách, ale demokraté navíc získali většinu v obou komorách Kongresu.

DEMOKRAT (Wilson) 435 hlasů volitelů 6 286 214 hlasů lidu; PROGRESSIVE (Roosevelt) 88 hlasů volitelů 4 126 020 hlasů lidu; REPUBLIKÁN (Taft) 8 hlasů volitelů 3 483 922 hlasů lidu.

Předseda bankovního a měnového výboru, republikán Carter Glass z Virginie, se s Wilsonem setkal po volbě, aby společně s H. Parkerem Willisem (děkanem politických věd na Univerzitě George Washingtona) z Národní ligy občanů, připravili návrh zákona, známého jako Glassův návrh, který začal nabývat formy v lednu 1913. Teprve nyní byl uveden do života „plán B“ Iluminátů. Národní liga občanů s ústředím v Chicagu již oznámila svou opozici vůči Aldrichovu návrhu zákona. Nyní stály zájmy bank na Wall Street naoko proti Glassovu návrhu, který ve skutečnosti obsahoval zamaskovaný Aldrichův plán.

Klice z Wall Streetu se všeobecně říkalo „peněžní trust“. Avšak v úvodníku Wall Street Journalu z roku 1912 se tvrdí, že termín „peněžní trust“ se vztahuje jen na J. P. Morgana. Vlna podezření vůči „peněžnímu trustu“ vyvrcholila v roce 1912, za vyšetřování vedeného bankovním podvýborem Sněmovny. Odhalilo, že dvanáct bank v New Yorku, Bostonu a Chicagu mělo své lidi v ředitelstvích 134 korporací. Texaský republikán Robert L. Henry prohlásil: „V posledních pěti letech byly finanční zdroje národa koncentrovány v New Yorku, kde nyní dominují více než 75 procenty peněžních zdrojů Ameriky…“ George Mc. C. Reynolds, prezident chicagské Continental Bank vypovídal: „Finanční moc nyní spočívá v rukou tuctu mužů…“

Hrozba ze strany tohoto mocného soukromého bankovního systému měla být završena zřízením Centrální banky.

Aby se vyhnuli zmínce o centralizovaném bankovnictví, sám Wilson navrhl, aby se regionální banky nazývaly „Bankami federální rezervy“ a navrhl svolání zvláštního 63. zasedání Kongresu, na němž měl být projednán a schválen zákon o Federální rezervě (Federal Reserve Act). 23. června 1913 přednesl v Kongresu projev o Federální rezervě a pohrozil, že zasedání nerozpustí dokud zákon nebude přijat. Wilson si získal Bryanovu podporu tím, že ho udělal ministrem zahraničí. V říjnu 1913 Bryan řekl, že prezidentovi pomůže „zajistit aby návrh zákona byl přijat co nejdříve.“

Glassův návrh zákona (HR7837) byl předložen ke schválení Sněmovně Reprezentantů 26. června 1913. V této opravené verzi není ani zmínky o centralizovaném bankovnictví, jehož se lidé obávali. Věřilo se, že návrh zákona napsal Willis, ale později bylo zjištěno, že ho napsal profesor James L. Laughlin z fakulty politických věd na Columbijské univerzitě, přičemž se snažil, aby předloha nebyla spojována s Bryanovou podporou platformy Demokratické strany. Ve Sněmovně o tom byla 9. září přečtena zpráva, přičemž bylo odkazováno na Bankovní a měnový výbor.

Oklahomský senátor Robert Latham Owen, předseda Bankovního a finančního výboru Senátu, spolu se svými pěti kolegy, vypracoval návrh zákona přístupnějšího návrhům bankéřů. Návrh zákona sepsaný senátorem Gilbertem M. Hitchcockem, demokratem z Nebrasky, volal po vyloučení „zákonné peněžní provize“ a požadoval, aby bankovky byly kryty zlatem. Počítal také s veřejným vlastnictvím regionálních rezervních bank, které měly být kontrolovány vládou.

Glassův návrh byl předložen Bankovnímu výboru Senátu a 22. listopadu 1913 byl vrácen zpět k hlavnímu projednání Senátu. Tento návrh zákona byl znám jako Glass-Owenův n. z. Senátor Owen, který byl proti Aldrichovu návrhu zákona, udělal několik úprav jimiž se pokusil zabránit úplnému ovládnutí peněžního systému USA mezinárodními bankéři. Senátor Elihu Root z New Yorku některé z těchto úprav kritizoval a několik bodů bylo pozměněno. Zákon byl schválen Senátem 19. prosince 1913.

Jelikož obě komory schválily různé verze zákona, byl ustaven Konferenční výbor, v němž zasedalo šest demokratů a pouze dva republikáni, aby bylo zajištěno, že jisté části původního návrhu zákona zůstanou nezměněny. Konečná verze byla narychlo připravena bez veřejného slyšení a 23. prosince, dva dny před Vánocemi, kdy už mnoho kongresmanů a tři významní senátoři byli mimo Washington, byl návrh poslán do Sněmovny Reprezentantů, jíž prošel v poměru 298-60, a nato do Senátu, kde prošel poměrem 43-25 (27 senátorů nebylo přítomno nebo se zdrželi hlasování). Hodinu po schválení Senátem Wilson zákon o Federální rezervě podepsal a Ilumináti získali úplnou kontrolu nad americkou ekonomikou. Zlato a stříbro v národních trezorech přešlo do vlastnictví Federální rezervy. Baron Alfred Charles Rothschild (1842-1918), který celý plán vymyslel, nato zosnoval plány na další oslabení finanční struktury naší země.

Přestože Wilson a republikán Carter Glass dostali za úkol protlačit zákon o Federální rezervě Kongresem, hrál hlavní roli při získávání podpory pro jeho přijetí William Jennings Bryan, který později napsal: „Jediná věc v mé veřejné kariéře, které lituji, byla práce na zajištění přijetí zákona o Federální rezervě.“ Republikán Glass později napsal: „Nikdy jsem si nemyslel, že systém federálních bank může takovým způsobem selhat. Země je ve stavu nenapravitelného bankrotu.“

Eustace Mullins v knize The Federal Reserve Conspiracy píše: „Peníze a kreditní zdroje Spojených států byly nyní pod úplnou kontrolou aliance First National Bank J. P. Morgana a Kuhn & Loeb’s National City Bank, které byly principiálně oddány zájmům mezinárodních bankéřů, jejichž ústředí se během první světové války přesunulo z Londýna do New Yorku.“

Organizační výbor Rezervní banky (Reserve Bank Organization Committee) řízený ministrem financí Williamem Gibbsem McAdoo a ministrem zemědělství Davidem F. Houstonem (který se stejně jako Glass stal ministrem financí za Wilsona), obdržel 100 000 dolarů, aby našel místa pro sídla regionálních rezervních bank. O tento status usilovalo více než 200 měst; jmenovaní uspořádali slyšení v 18 z nich ve speciálně upraveném železničním vagónu, kterým cestovali po celé zemi . 25. října 1914 bylo oznámeno formální zřízení Federálního rezervního systému, který byl oživen v roce 1915.

Plk. House, jehož Wilson nazýval svým „druhým já“, protože byl jeho nejbližším přítelem a nejdůvěrnějším poradcem, napsal v roce anonymně novelu s názvem „Philip Dru: Administrator“, v níž odhalil způsob, jakým byl Wilson kontrolován. House, který dosud loboval za zavedení centralizovaného bankovnictví, nyní obrátil svou pozornost směrem k odstupňované dani z příjmu.

Je podivuhodnou náhodou, že inflační měna a odstupňovaná daň z příjmu, požadovaná Centrální bankou, tvoří dva důležité body Komunistického manifestu socializace země.

(3)

11.12.05 David Allen Rivera

House vybral první Radu Federální rezervy a Benjamina Stronga jmenoval jejím předsedou. V roce 1914 opustil Paul M. Warburg zaměstnání s platem 500 000 dolarů u Kuhn, Loeb & Co., aby se stal členem Rady, ale v roce 1918, během 1. světové války, na funkci rezignoval z důvodu svých kontaktů s Němci. Bankovní zákon z roku 1935 zákon o Federální rezervě (Federal Reserve Act) opět pozměnil, změnil se jeho název na Federal Reserve System a došlo k reorganizaci – změnil se počet ředitelů a délka jejich funkčního období. Radu Federální rezervy řídí sedm členů Rady guvernérů, jmenovaných prezidentem a potvrzovaných Senátem. Funkční období Rady je 14 let. Rada guvernérů, prezident Banky Federální rezervy a čtyři další prezidenti rezervních bank, kteří fungují na rotačním základě, tvoří Federální výbor volného trhu (Federal Open Market Committee). Tato skupina rozhoduje, zda nakupovat a prodávat vládní cenné papíry na volném trhu, či nikoli. Vláda kupuje a prodává cenné papíry, většinou prostřednictvím 21 dealerů, aby vytvořila rezervy potřebné pro výkon vlády. Výbor také rozhoduje o dodávkách peněz pro národní banky a spotřebitele.

Existuje dvanáct Federálních rezervních bank ve dvanácti oblastech (districts): Boston (MA), Cleveland (OH), New York (NY), Philadelphia (PA), Richmond (VA), Atlanta (GA), Chicago (IL) , St. Louis (MO), Minneapolis (MN), Kansas City (KS), San Francisco (CA) a Dallas (TX). Dvanáct regionálních bank bylo založeno proto, aby si lidé nemysleli, že Federální rezerva je řízena z New Yorku. Každá z těchto bank má dvanáct lidí v Radě ředitelů, šest z nich je voleno členy bank a tři jsou jmenováni Radou guvernérů.

Tyto banky mají 25 poboček a mnoho členských bank. Všechny Federální banky jsou členské a čtyři z každých deseti komerčních bank jsou také členskými bankami. Celkem kontroluje Federální rezervní systém zhruba 70% všech bankovních vkladů v zemi.

Senátor z Ohia, Warren G. Harding, který byl v roce 1920 zvolen prezidentem, při kongresovém vyšetřování roku 1921 řekl, že Federální rezerva je monopol soukromých bank. Prohlásil: „Federální rezervní banka je instituce vlastněná akcionáři členských bank. Vláda zde nevlastní ani dolar.“ Jeho funkční období náhle skončilo v roce 1923, kdy záhadně zemřel. Kolovaly pověsti, že byl otráven. Toto tvrzení nebylo nikdy prokázáno, protože jeho manželka nepovolila pitvu.

      Tři roky po zavedení Federální rezervy Woodrow Wilson řekl: „Růst národa a všechny naše aktivity jsou v rukou několika mužů… Naše vláda se stává jednou z nejhorších, jednou z nejúplněji kontrolovaných a ovládaných vlád v civilizovaném světě… to není vláda svobodného úsudku, již není vláda většiny, ale vláda názoru a nezákonného nátlaku malé skupiny nejvlivnějších mužů.“

John Maynard Keynes, pozdější poradce Franklina D. Roosevelta, ve knize „The Economic Consequences of Peace“ 1919  napsal: „Lenin prohlásil, že nejlepší způsob jak zničit kapitalistický systém, je zničit jeho měnu… Pokračovaným procesem inflace mohou vlády tajně a nepozorovaně konfiskovat významnou část bohatství občanů… Jak inflace postupuje a reálná hodnota měny z měsíce na měsíc prudce kolísá, stávají se všechny trvalé vztahy mezi dlužníky a věřiteli, tvořící základ kapitalismu, tak naprosto rozrušenými, že téměř ztrácejí svůj význam…“

     Kongresman Charles August Lindbergh, Sen., otec historického aviatika, řekl na půdě Kongresu: „Tento zákon zakládá nejgigantičtější trust na Zemi… Jestliže prezident tento zákon podepíše, bude legalizována neviditelná vláda moci peněz, jejíž existence byla prokázána vyšetřováním ‚peněžního trustu’… Je to Aldrichův návrh zákona v přestrojení… Tento nový zákon vytvoří inflaci, kdykoli si to trust bude přát… Od této doby budou krize vytvářeny s vědeckou přesností… Tímto bankovním a měnovým zákonem bude spáchán nejhorší legislativní zločin všech dob.“ Lindbergh údajně za svoji opozici Iluminátům zaplatil. Když se zdálo, že roste podpora pro jeho syna, aby se stal příštím prezidentem, byl unesen a zřejmě zavražděn jeho vnuk.

       Republikán Henry Cabot Lodge, Sen. o návrhu zákona (Kongresový záznam, 10. června 1932) řekl: „Návrh zákona, jak stojí, se mi zdá být otevřenou cestou k rozsáhlé expanzi měny… Nelíbí se mi pomyšlení, že může být přijat zákon, který umožní utopit zlatý standard záplavou nesměnitelných papírových peněz.“

     Dne 15. prosince 1931 republikán Louis T. McFadden, který více než deset let sloužil jako předseda Bankovního a měnového výboru Sněmovny reprezentantů, konstatoval: „Rada Federální rezervy a banky jsou řádně jmenovaní agenti zahraničních centrálních bank a více se zajímají o své zahraniční zákazníky než o lid Spojených států. Jedinou věcí, která je na Radě Federální rezervy americká, jsou peníze, jichž používá…“

     Dne 10. června 1932 McFadden řekl v projevu v Kongresu: „V této zemi máme jednu z nejprohnilejších institucí, jakou svět kdy poznal. Mám na mysli Radu Federální rezervy a Banky Federální rezervy… Někteří lidé si myslí, že Banky Federální rezervy jsou institucemi vlády Spojených států. Ne! Jsou to soukromé úvěrové monopoly, vysávající lid Spojených států ve svůj a ve prospěch svých zahraničních zákazníků… Banky Federální rezervy jsou agenturami zahraničních centrálních bank… V této sebrance finančních pirátů jsou ti, kteří by člověku klidně podřízli hrdlo pro pár dolarů… Rada Federální rezervy vyvinula obrovské úsilí, aby usurpovala tuto moc a pravdou je, že FED (Federální rezerva – p. p.) uzurpoval vládu. Kontroluje zde (v Kongresu) všechno a kontroluje veškeré zahraniční vztahy. Tvoří a rozbíjí vlády podle své libovůle… Když byl FED přijat, lid Spojených států si nevšiml, že zde byl založen nový světový systém… Je to superstát bez hranic, kontrolovaný mezinárodními bankéři a mezinárodními průmyslníky, kteří jednají společně, aby zotročili svět pro své potěšení!“

     Dne 23. května 1933 vznesl McFadden proti členům Federální rezervy tato obvinění:

„Obžalovávám je společně a každého zvlášť, že způsobili odvržení národní měny Spojených států, aby hodnota zlata řečené měny mohla přejít do soukromých rukou…“

„Obviňuji je, že v roce 1928 svévolně a nezákonně převzali od vlády Spojených států 80 miliard dolarů…“

„Obviňuji je, že svévolně a nezákonně zvyšovali a snižovali hodnotu peněz… zvyšovali a snižovali množství peněz v oběhu ve prospěch svých soukromých zájmů…“

„Obviňuji je, že způsobili pokles cen na newyorské burze…“

„Obviňuji je ze spiknutí za účelem přesunu cizinců a mezinárodních půjčovatelů peněz, aby mohli kontrolovat finanční zdroje Spojených států…“

„Obviňuji je, že zveřejňovali lživou a zavádějící propagandu s cílem podvést americký lid a způsobit ztrátu nezávislosti Spojených států…“

„Obviňuji je ze zločinu zrádného spiknutí a jednání proti míru a bezpečnosti Spojených států a zrádného spiknutí s cílem zničit ústavní vládu Spojených států.“

V roce 1933 viceprezident John Garner, když mluvil o mezinárodních bankéřích, řekl: „Víte, gentlemani, kdo vlastní Spojené státy?“

Senátor Barry Goldwater ve své knize With No Apologies napsal:

„Nezdá se vám podivné, že se tito muži stali členy CFR a Rady guvernérů Federální rezervy, a že absolutně kontrolují peníze a úrokovou míru v této velké zemi? Organizace v soukromém vlastnictví… … která nemá absolutně nic společného se Spojenými státy americkými!“

Prostě a jednoduše, Federální rezerva není součástí Federální vlády, je to korporace v soukromém vlastnictví akcionářů. To je důvod, proč Federální rezervní banka v New Yorku (a všechny ostatní) je na seznamu amerických podnikatelských subjektů. Podle článku I., sekce 8 Ústavy USA má právo vydávat peníze a regulovat jejich hodnotu pouze Kongres, takže je nezákonné, když to provádějí soukromé společnosti. Přesto se tak děje a z důvodu tohoto znění zákona museli být akcionáři „třídy A“ drženi v tajnosti. R. F. McMaster, který vydával bulletin s názvem „The Reaper“, prostřednictvím svých švýcarských a saudskoarabských kontaktů zjistil, které banky tehdy v Rezervě vlastnily rozhodující podíly: Rothschildovy banky v Londýně a Berlíně; banka Lazard Brothers v Paříži; Israel Moses Seif Bank v Itálii; Warburgovy banky v Hamburku a Amsterodamu; Lehman Brothers Bank of New York; Kuhn, Loeb & Co. of New York; Chase Manhattan Bank of New York; a Goldman, Sachs of New York. Tyto banky kontrolují Rezervu prostřednictvím zhruba 300 akcionářů.

Z důvodu jak je Rezerva organizovaná, každý, kdo kontroluje Federální rezervní banku v New Yorku, kontroluje celý systém. V této oblasti je 90 ze 100 největších bank. Z 203 053 akcií newyorské banky jich má Rockefellerova National City Bank 30 000; Morganova First National Bank má 15 000; Chase National 6 000 a National Bank of Commerce (Morgan Guaranty Trust) 21 000. Za tyto papíry se dají koupit celé Spojené státy…

     Zpráva Senátu z 15. června 1978, nazvaná „Interlocking Directorates Among the Major U.S. Corporations“ odhalila, že pět newyorských bank mělo 470 svých lidí ve vedení 130 hlavních amerických korporací: Citicorp (97), J. P. Morgan Co. (99), Chase Manhattan (89), Manufacturers Hanover (89) a Chemical Bank (96). Podle Eustace Mullinse jsou tyto banky hlavními akcionáři FED. Ve své knize World Order napsal, že těchto pět bank je „řízeno z Londýna“. Mullins píše: „Vedle vlastnictví rozhodujícího balíku akcií Federální rezervní banky v New Yorku získali Rothschildové důležité finanční podíly v dalších částech Spojených států… Celé Rockefellerovo impérium bylo financováno Rothschildy.“

Zpráva Bankovního a měnového výboru Sněmovny z května 1976 uvádí: „Rothschildovy banky jsou sdruženy s Manufacturers Hanover of London, v nichž vlastní 20 procent… … a Manufacturers Hanover Trust of New York.“ Zpráva také odhalila, že Rothschildova Intercontinental Bank, Ltd., která se skládala z Rothschildových bank v Londýně, Francii, Belgii, New Yorku a Amsterodamu, měla tři americké pobočky: National City Bank of Cleveland, First City National Bank of Houston a Seattle First National Bank. Věří se, že Rothschildové vlastní 53% akcií americké Federální rezervy.

Akcionáři třídy „A“ každý rok „vydělají“ miliardy dolarů z peněz amerických daňových poplatníků, proudících do FED ve formě úroků z bankovních půjček.

Zlaté rezervy USA

Podívejme se napřed stručně na historii obou kovů, používaných pro ražbu peněz. Zákon o ražbě mincí z roku 1792 stanovil, že jeden dolar má mít váhu 371,25 gránu (1 grán = 0,06 gramu) ryzího stříbra, ale později byl „stříbrňák“ nahrazen zlatým dolarem obsahujícím 25,8 gránu zlata. Roku 1873 byl schválen mincovní zákon, zakazující používat stříbro jako formu měny, protože byla objevena nová významná ložiska stříbra, snižující hodnotu tohoto kovu. V roce 1875, po dočasném zrušení směnitelnosti měny za zlato (období zelených bankovek za Občanské války), se USA začaly pevněji držet zlata. V roce 1900 byl přijat zákon o zlatém standardu. Od roku 1900 do roku 1933 byl papírový dolar pevně vázán na americké zlaté rezervy.

V červenci 1927 se ředitelé Bank of England, newyorské Banky federální rezervy a německé Reichsbank sešli, aby vypracovali plán jak vyvézt zlato ze Spojených států – tento moment pomohl spustit velkou hospodářskou krizi. Do roku 1928 bylo přesunuto do Evropy 500 milionů dolarů ve zlatě.

Prezident Franklin D. Roosevelt přijal radu anglického vedoucího ekonoma Johna Maynarda Keynese (1883-1946), člena Iluminátů, který mu řekl, že deficit státního rozpočtu je ekonomickou zbraní. Většina programů New Deal namířených k potlačení hospodářské krize stavěla na Keynesových teoriích o deficitním rozpočtu a byla financována půjčkami, splatnými z budoucích daní…

V roce 1910 Lenin řekl: „Nejjistější cestou ke svržení zavedeného společenského řádu je zničení jeho měny.“ O devět let později Keynes napsal: „Lenin měl jistě pravdu, neexistuje žádný spolehlivější, zákeřnější a žádný jistější prostředek jak rozbít základy společnosti, než je znehodnocení její měny… Tento proces zapojuje všechny skryté síly ekonomických zákonitostí na straně destrukce, a to způsobem, který je schopen rozpoznat možná jeden člověk z miliónu.“

Dne 5. dubna 1933 vydal Roosevelt prezidentský výnos, kterým nařizoval, aby všichni lidé vyměnili své zlaté mince, zlaté cihly a zlatem krytou měnu za peníze, které už nebyly směnitelné za drahé kovy. Zákon o zlaté rezervě z roku 1934, známý Jako Thomasův dodatek, který byl doplňkem zákona z 12. května 1933, činil nezákonným vlastnit jakékoli zlaté mince (byl zrušen až 31. prosince 1974). Zlaté mince stažené z oběhu byly uloženy ve formě zlatých cihel. Veřejnost měla vrátit všechno zlato vládě USA, aby vytvořilo Federální rezervu. Zatím co lidé tehdy dostali 20,67 dolaru za unci v papírových penězích, vydaných Federální rezervou, tato získala za papír zlato. Nyní měla Federální rezerva, a tudíž Ilumináti, pod kontrolou všechno zlato v zemi.

V roce 1934 vzrostla hodnota zlata na 35 dolarů za unci, což vládě přineslo zisk 3 miliard dolarů. Ale když se zvýší cena zlata, klesne hodnota dolaru. Dolar nemá hodnotu 100 centů od roku 1933, kdy byl opuštěn zlatý standard. V roce 1974 byla hodnota dolaru 22,5 centu, a v roce 1983 už jen 38 centů. Od doby, kdy množství tištěných bankovek už nebylo omezeno množstvím zlata ve zlatých rezervách, jich bylo vydáváno stále víc a hodnota dolaru rapidně poklesla.

První měnová a finanční konference Organizace spojených národů, kterou řídil Harry Dexter White (člen CFR a ruský špion), proběhla v Bretton Woods v New Hampshire od 1. do 22. července 1944. Zde byl založen Mezinárodní měnový fond, jehož cílem bylo připravit Spojené státy o zlaté rezervy a dát je jiným národům, spojit průmyslové kapacity a sjednotit hospodářskou, společenskou, vzdělávací a náboženskou politiku s cílem nastolit světovou vládu.

Kvůli splácení zahraničních dluhů a posilování zahraničních ekonomik v letech 1958 až 1968, se množství zlatých cihel vlastněných americkou státní pokladnou snížilo o 52%. Ze zbývajícího množství bylo 12 miliard dolarů rezervováno zákonem na krytí papírového oběživa. Měna USA byla kryta 25% zlatých rezerv souhlasně se zákonem z roku 1945, který ale byl v roce 1968 zrušen. Množství zlata v rezervách pokleslo z 653,1 miliónu trojských uncí v roce 1957 na 311,2 miliónu uncí v roce 1968, což podle Ministerstva financí způsobil prodej zahraničním bankovním institucím, domácím výrobcům a prodej a nákup zlata na světovém trhu kvůli udržení stability cen. To představovalo ztrátu 341,9 miliónu trojských uncí. V srpnu 1971 bylo zlato používáno pouze pro světový obchod, protože mnohé cizí země nepřijímaly americké dolary. V listopadu 1981, podle jistých zdrojů, poklesly zlaté rezervy na 264.1 miliónu trojských uncí.

Paragraf 31 Sbírky zákonů USA vyžaduje každoroční fyzickou inventuru zlatých zásob, ale úplná revize nebyla nikdy provedena, takže oficiálně vlastně nikdo neví, jaký je skutečný stav. Po 2. světové válce měla Amerika 70% světových zásob volného zlata, ale dnes je to možná méně než 7%. Senátor Jesse Helms se domníval, že americké zlato mají země OPEC, zatímco druzí věří, že 70% světových zásob vlastní Světová banka, ovládaná finančním stiskem Rothschildů a Rockefellerů.

Dostal jsem informaci od jistého gentlemana z Michiganu, která naznačuje, že byly použity falešné bankovky Federální rezervy (Federal Reserve Notes) s nominální hodnotou 5 000 a 10 000 dolarů k ukradení amerických zlatých rezerv. Tyto bankovky jsou vlastně šeky, používané k přesunům vlastnictví velkého množství zlata, aniž by se se samotným zlatem hýbalo. S použitím veřejných záznamů ukazuje sériová čísla bankovek, které byly původně vytištěny a tvrdí, že jich je nyní mnohem víc.

Bylo oznámeno, že 40% (13 000 tun) světového zlata leží v suterénu newyorské Federální rezervní banky, za devadesátitunovými otáčecími dveřmi, pět podlaží pod úrovní ulice. Část je v americkém vlastnictví, ale většinu vlastní centrální banky jiných zemí. Spočívá v samostatných oddílech a čas od času je přesunuto z jednoho oddílu do jiného, aby byly uspokojeny mezinárodní transakce.

Nyní se podívejme na stříbro. Po březnu 1964 již stříbrné certifikáty nejsou směnitelné za stříbrné dolary; a v březnu 1968, téměř na konci Johnsonovy administrativy, bylo krytí dolaru stříbrem zrušeno. Na sérii bankovek z roku 1929 čteme: „Směnitelné na požádání za zlato ve Státní pokladně Spojených států, nebo za zlato nebo právoplatné peníze v kterékoli bance Federální rezervy.“ Podobné bylo i znění na stříbrném certifikátu zaručeném dolarem ve stříbře, který byl v úschově. Na bankovkách ze série z roku 1934 čteme: „Tato bankovka je legální zárukou za všechny dluhy, veřejné a soukromé, a je směnitelná za právoplatné peníze ve Státní pokladně Spojených států, nebo kterékoli bance Federální rezervy.“ Série z roku 1950 nese tutéž informaci, ale redukovanou na tři řádky změněnou velikostí písma. V sérii z roku 1953 jsou už tato slova úplně odstraněna, ačkoli spodní část ještě obsahuje slib „zaplacení držiteli na požádání.“ Avšak v roce 1963 zmizela dokonce už i tato zpráva a dolary se nestaly ničím jiným než bezcennými kousky papíru, protože již nesplňují zákonné požadavky na bankovky: neobsahují údaj o bance, která je vydala a směnnou hodnotu, ani čas platby (směny za ekvivalent v cenném kovu), což bývalo „na požádání“.

Od roku 1933 tiskne Rezerva v porovnání s poklesem hrubého národního produktu (HNP) příliš mnoho peněz. HNP je akumulovaná hodnota služeb a zboží vyrobeného v zemi. Jestliže HNP je 4%, měl by se objem peněz zvýšit o maximálně 5-6%, což by zajistilo dostatek peněz (bankovek) k tomu, aby bylo zboží odpovídající HNP udržováno v oběhu. Řeči o rozšíření sociálních služeb, slibované během každých voleb, jsou účelovou rétorikou sloužící k získání hlasů; zvyšují federální rozpočet, takže je tištěno více peněz. Nato vláda udělá škrty v rozpočtu a začne kontrolovat mzdy i ceny. Nadbytečné peníze v oběhu sníží hodnotu dolaru a ceny stoupnou. Jednoduše řečeno, příliš mnoho peněz v oběhu vyvolá inflaci, a to je to, co Rezerva dělá – účelově tiskne příliš mnoho peněz, aby zničila ekonomiku. Na druhé straně, kdybychom peníze přestali tisknout úplně, hospodářství by se zhroutilo. (Systém užívající bankovek je dnes už takřka vytlačen systémem elektronického zúčtování, následující údaje ohledně tištěného oběživa je třeba považovat za názorné a orientační. p.p.)

Rezerva je zodpovědná za stanovení úrokové míry, s níž si od ní mohou půjčovat členské banky, takže řídí úrokové míry v celé zemi. Stručně řečeno, Federální rezerva určuje objem peněz, které mezinárodní bankéři vytvářejí z ničeho. Kromě toho platí vláda poplatek za vytištění každé bankovky. Federální vláda platí Rezervě v dluhopisech (rovněž vydávaných Rezervou) a pak tyto dluhopisy splácí s vysokým úrokem. Tento úrok se brzy stane největší položkou federálního rozpočtu.

William McChesney Martin, člen Rady pro zahraniční vztahy (Council on Foreign Relations) a předseda Federální rezervy za Kennedyho vlády, dosvědčil před Federálním bankovním výborem, že hodnota dolaru byla každý rok uměle snižována o 3 až 3,5 procenta, aby mohly růst mzdy. Důvodem bylo aby lidé uvěřili, že dostávají víc, zatímco ve skutečnosti dostávali méně. K tomuto procesu přispěl také Kongres, tím, že každý rok schvaloval federální rozpočet, vyžadující tisknout stále většího objemu peněz na financování státního dluhu vůči bankám, který v současné době činí více než 4 800 000 000 000 (4,8 triliónu) dolarů. Když byl prezidentem Wilson, státní dluh činil jednu miliardu dolarů; v roce 1974 byl dluh kolem jednoho triliónu.

V roce 1937 si republikán Charles G. Binderup z Nebrasky uvědomil důsledky Federálního rezervního systému a požadoval po vládě, aby skoupila všechny akcie a vytvořila novou Radu, kontrolovanou Kongresem, která měla regulovat hodnotu měny a objem bankovních vkladů; tedy omezit nezávislost FED. V dalších volbách byl poražen. O kontrolu Federální rezervy se pokoušeli i jiní kongresmani: Rep. Goldborough (l935), Rep. Jerry Voorhis z Kalifornie (l940, 1943), Sen. M. M. Logan z Kentucky a Rep. Usher L. Burdick ze Severní Dakoty.

(4)

12.12.05 David Allen Rivera

Republikán Wright Patman z Texasu (byl do roku 1975 předsedou Bankovního výboru Sněmovny) v roce 1952 řekl: „Ve skutečnosti nebyl Kongresem nikdy nařízen a uskutečněn nezávislý audit žádné z dvanácti bank Rady Federální rezervy… Za 40 let trvání tohoto systému nebylo provedeno řádné zúčtování, zatímco volně používal peníze vlády.“ Patman řekl, že Federální výbor pro volný trh (který, vedle Rady guvernérů, rozhoduje o měnové politice země) je „jednou z nejtajnějších společností. Těchto dvanáct mužů rozhoduje o tom, co se stane v ekonomice… Jejich rozhodnutí nepodléhá žádné kontrole, ani prezidenta, ani Kongresu, ani lidu.“ Patman také řekl: „Spojené státy mají ve skutečnosti dvě vlády… … řádně jmenovanou a jakousi nezávislou, nekontrolovanou a nekoordinovanou vládu Federálního rezervního systému, vykonávající moc nad penězi, již Ústava rezervovala pouze Kongresu.“ Za své kariéry se Patman marně snažil přinutit FED, aby umožnil provedení nezávislého auditu, snažil se o omezení vlivu velkých bank a zkrácení funkčního období guvernérů FED, zasazoval se o to, aby byl FED pravidelně kontrolován Kongresem jako každá jiná vládní agentura a aby členy Federálního výboru pro volný trh jmenoval prezident a schvaloval Kongres.

V roce 1967 se Patman pokusil o audit v FED a 22. ledna 1971 předložil návrh zákona HR11, který měl přestavět tuto organizaci a podstatně omezit její moc. Později byl z funkce předsedy Bankovního a měnového výboru Sněmovny, kterou vykonával řadu let odstraněn.

Republikán John R. Rarick z Louisiany předložil 22. ledna 1971 HR351 se slovy: „Je třeba svěřit vládě Spojených států úplně, absolutně a bezpodmínečně do vlastnictví dvanáct bank Federální rezervy,“ a dodal „Federální rezerva není agenturou vlády. Je to soukromý bankovní monopol.“Podruhé už nebyl zvolen. 

     V osmdesátých letech rep. Phil Crane z Illinois předložil Snemovně rezoluci HR70, která požadovala každoroční audit FED (nikdy se o ní nehlasovalo) a rep. Henry Gonzales z Texasu předložil HR470, požadující zrušení zákona o Federální rezervě.

Federální rezervní systém nikdy nebyl prověřován, jeho zasedání jsou uzavřená a zápisy z nich nejsou zveřejňovány. Byly odmítnuty všechny pokusy o audit Rezervy. V roce 1967 předseda Federální rezervy Arthur Burns řekl, že by audit ohrozil její nezávislost.

V roce 1979, po propuštění ministra financí Michaela Blumenthala, nabídl prezident Jimmy Carter, jako už před ním Nixon, toto místo šéfu amerických Iluminátů Davidu Rockefellerovi, výkonnému řediteli Chase-Manhattan Bank, ale ten ho odmítl, stejně tak jako nominaci na předsedu Rady Federální rezervy. Carter nato jmenoval jejím předsedou Paula Volckera.

Volcker promoval na Princetonu jako ekonom a na Harvardu v oboru veřejná správa. Byl ekonomem u Federální rezervní banky v New Yorku (1952-57), pracoval v Chase Manhattan Bank (1957-61), působil na americkém ministerstvu financí (1961-65) jako náměstek ministra financí (1969-74) a jako prezident newyorské Federální rezervní banky (1975-79). V Nixonově administrativě, coby podsekretář pro monetární politiku a mezinárodní záležitosti; úředník exekutivy, který úzce spolupracoval s Federální rezervou, pomohl spolu s ministrem financí Johnem Connolym formulovat politiku, která v roce 1971 zrušila zlatý standard, protože zlaté rezervy ve Fort Knox klesaly. Volcker byl vybrán, protože byl „kandidátem Wall Streetu“. Byl rovněž členem Trilaterální komise a hlavním stoupencem Rockefellera.

Bert Lance, bankéř z Georgie a Carterův politický poradce, který se stal ředitelem státního rozpočtu a později byl přinucen rezignovat, kontaktoval Carterova pomocníka Geralda Rafshoona jemuž řekl, že pokud bude jmenován, bude Volcker „usilovat o znovuzvolení do Federální rezervy.“ Lance předpověděl, že pak zavede vysoké úrokové míry a způsobí velkou nezaměstnanost.
V srpnu 1979 Bankovní výbor Senátu schválil, aby Volcker nahradil Arthura Burnse, v Rakousku narozeného ekonoma, který byl členem CFR s úzkými vazbami na Rockefellery. Volcker byl proti zlatem krytému dolaru a proti používání zlata jako platidla. Pokusil se napnout peněžní situaci, aby omezil roční růst množství peněz v oběhu na 10% a zvýšil poptávku po půjčkách. Důsledkem bylo dramatické zvýšení úrokové míry, která v září 1979 vzrostla na 13,5% a v prosinci 1980 se vyšplhala dokonce až na 21,5%.

Existují domněnky, že šlo o uměle vytvořený ekonomický pokles za účelem Carterova politického pádu. Carter reagoval na vzrůst úrokové míry slovy: „Jak dobře víte, nemám vůbec žádnou kontrolu nad FED. Ta je pečlivě izolována od vlivu prezidenta nebo Kongresu. Je tomu tak již po mnoho generací a myslím si, že je to tak správně.“ Přestože inflace rostla do nebetyčných výšin, ponechal Volckera ve funkci i Reagan. Byl to Volcker, kdo způsobil pád ekonomiky USA. V průběhu 70. let mnoho bank opustilo Federální rezervu a v prosinci 1979 sdělil Volcker Bankovnímu výboru Sněmovny, že „za posledních 4 a půl roku opustilo FED 300 bank s vklady ve výši 18,4 miliard dolarů,“ a že dalších 575 ze zbývajících 5480 bank, s vklady okolo 70 miliard dolarů, naznačilo úmysl odejít. Řekl, že by to omezilo kontrolu státu nad penězi, což vedlo Kongres k tomu, že v roce 1980 přijal Zákon o kontrole peněz (Monetary Control Act), který dal Federální rezervě absolutní kontrolu nad všemi bankovními institucemi, bez ohledu na to, zda jsou či nejsou členy FED.

Alan Greenspan, který se v roce 1987 stal předsedou Rady Federální rezervy, je členem CFR. Má hodnost bakaláře a mistra a doktorát z ekonomie na newyorské univerzitě. Setkal se s Aynou Randovou, autorkou knihy Atlas Shrugged, a stali se přáteli. Od ní se naučil, že kapitalismus je „nejen efektivní, ale také morální.“ V únoru 1995 se posedmé zvýšila úroková míra za poslední rok. To Greenspana a Federální rezervu postavilo do středu zájmu veřejnosti. Bylo velmi zajímavé sledovat, jak média zatemňovala skutečnou roli FED, kterou hraje při kontrole americké ekonomiky.

V dokumentu Světové banky 447, článek 3., stojí, že světová ekonomika bude stabilní až do roku 1980, kdy začne padat jako domino. 29. října 1975 otiskl Wall Street Journal komentář H. Johannese Witteveena, generálního ředitele Mezinárodního měnového fondu (IMF), že „by se IMF měl vyvinout ve Světovou centrální banku… … aby se zabránilo inflaci.“ Dr. H. A. Murkline, ředitel Mezinárodního vzdělávacího institutu v Irvingu, Texas, ve World Oil v roce 1976 předpovídal, že „federální vláda může vydržet do konce roku 1981“. Dow Theory Letters, Inc. uvedla, že do roku 1982 pohltí národní dluh veškeré peníze, které vláda získá z daní.

Robbinsova zpráva z 15. ledna 1978 říká: „Pokud Carter dosadí Bancora, který poskytne náš dolar ECU (European Currency Unit), je zde reálná vyhlídka na hyperinflaci a zhroucení všech papírových peněz světa do roku 1985.“ Julian Snyder v International Money Line v únoru 1978 řekl: „Spojené státy se pokoušejí vyřešit své problémy prostřednictvím znehodnocení vlastní měny… to nebude fungovat. Pokud ke krachu nedojde letos, bude odložen do roku 1982.“

Dne 13. března 1979 na zasedání Evropského parlamentu ve Štrasburku, který vládně Evropskému hospodářskému společenství, předpovídali založení nového evropského měnového systému, známého jako ECU. Bude krytá 20% zlatých rezerv účastnických zemí (kolem 3 150 tun). Co dolar trochu posiluje, je fakt, že všechny národy nakupující ropu od OPEC používají americké dolary. V březnu 1980 přišla z arabských diplomatických zdrojů v OSN zpráva, že Chase Manhattan Bank zosnovala plány na pád dolaru ve spojení s ECU.

    Dr. Franz Pick, známá autorita přes světovou měnu, v Silver and Gold Report z prosince 1979 píše: 

„Nejvážnějším problémem, před nímž dnes stojíme, je znehodnocení naší měny vládou. Vláda bude pokračovat ve znehodnocování dolaru, dokud nedojde k jeho zhroucení. Potom bude nucena vytvořit novou tvrdou měnu…“

„Měnová reforma není nic jiného než eufemismus pro státní bankrot…“ „Měnová reforma dokončuje vyvlastnění všech druhů úspor… … smaže všechny veřejné a soukromé dluhy, všechny důchody a dary.“

    Přestože ekonomika USA dosud přežívá, stále více finančních analytiků mluví o katastrofálním stavu jejího finančního systému. V roce 1992 shromáždil nezávislý prezidentský kandidát H. Ross Perot téměř 20% hlasů, když ve své předvolební kampani kritizoval stav americké ekonomiky.

V roce 1993 senátor Bob Kerrey (demokrat) slíbil podporu rozpočtovému plánu Billa Clintona, pokud Clinton určí výbor, který bude studovat stav americké ekonomiky.

Prezident zřídil 32-členný dvojstranný výbor a v srpnu 1994 vydal jeho zprávu:

Podle zjištění tohoto výboru nebudou USA nejpozději do roku 2012 schopny splácet úroky z národního dluhu, pokud nedojde k jakési drastické změně.

Vláda, přestože to ví, dovoluje aby současný trend pokračoval. Je tedy zřejmé, že zkáza americké ekonomiky je součástí promyšleného plánu finančního zotročení národa. (Clinton byl posléze zdiskreditován neobyčejně hanebným způsobem, což zabránilo jakékoliv vyhlídce na jeho znovuzvolení. p. p.)

    V dopise Edvardu M. Housemu, s datem 23. listopadu 1933 Franklin D. Roosevelt napsal: 

    „Reálná pravda o této záležitosti je, a Vy a já to víme, že finanční prvek ve velkých centrech nevlastní vláda USA už od dnů Andrew Jacksona.“ 

    „Je dost dobře možné, že národ nechápe náš bankovní a peněžní systém, protože kdyby mu rozuměl, věřím, že dřív než zítra ráno by tu byla revoluce.“

Henry Ford, zakladatel Ford Motor Company

V roce 1957 senátor George W. Malone z Nevady pronesl před Kongresem v souvislosti s Federální rezervou tyto věty: „Věřím, že kdyby lid tohoto národa plně pochopil, co jim Kongres za posledních 49 let udělal, táhl by na Washington a nečekal na volby…“ 
„Kongres se podílel na předem připraveném plánu zničit ekonomickou a sociální nezávislost Spojených států.“

Převzato: Gewo.cz

Translation: Gewo.cz