Islandská revoluce: také jste o ní neslyšeli?
Z médií víme, že nám Island nadělil krizi v roce 2008. Že britské banky na Islandu přišly o peníze. Islanďané však našli a potrestali viníky. A ukázali lidem nejen v Evropě a Americe, co mají dělat. Islanďané si zemi vyčistili, zbytek světa má šanci…
V roce 2000 byl Island pohádkovou zemí, ideální pro život. S nízkou nezaměstnaností, vysokým HDP a minimální kriminalitou. Pouhých 320.000 obyvatel vytvářelo hrubý domácí produkt ve výši 13 miliard dolarů
Vláda však podivnými deregulacemi finančního trhu dala vzniknout bublině, na jejímž konci je účet ztrát islandských bank ve výši 100 miliard dolarů. V roce 2008 došlo ke znárodnění největší banky, zhroucení měny a trhu. Země zkrachovala.
O občanské revoluci na Islandu se mlčí. Proč? Protože Islanďané jsou pašáci!
2009
Islanďané protestují před parlamentem a donucují k rezignaci předsedu vlády a celý jeho vládní blok.
Svět volá po splacení dluhu vůči Británii a Nizozemsku v astronomické výši 3,5 miliard eur.
2010
Islanďané vyšli do ulic a vybojovali si zákon o obecném referendu. V lednu 2010 ho prezident odmítl do schválení EU ratifikovat. Lidé znovu vyšli do ulic. V březnu rozhodli v referendu odmítnutí zaplacení dluhu vůči Británii a Holandsku.
Islanďané donutili vládu, aby vyšetřila, kdo z vládních činitelů je odpovědný za krizi.
Bylo zatčeno několik vedoucích bankéřů a manažerů.
Islanďané připravují novou ústavu, která již není kopií dánské, jak tomu bylo doposud.
Ústavotvorné shromáždění složené z lidí přímo volených občany zahájilo svoji činnost v únoru 2011 a předložilo návrh ústavy na základě konsensu a doporučení. Je schválena parlamentem, který byl vytvořen po nových volbách.
Toto je stručná historie islandské revoluce. Označení a potrestání viníků za krizi a zruinování země. A přepsání ústavy přímo občany.
Lekce opravdové demokracie se všichni bojí
To, co má již Island za sebou, celý svět stále ještě čeká. V roce 2008 vyšlo na povrch jen několik finančních bublin z Wall Street, které způsobily celosvětovou krizi.
USA i Evropa nyní ukazují na Řecko, stejně jako dříve na Island. A raději odvracejí pozornost k Íránu, kde se schyluje k válce. Ale jak dlouho půjde maskovat tento plán na krach celého světa?
Autor článku Las democracias degradadas de Occidente silencian la revolución cívica de Islandia dokonce tvrdí, že bojkot informací o skutečné podstatě dění na Islandu byl na žádost vrcholných politiků dodržován tisíci novináři v rámci veškerého korporátního tisku, rozhlasu a televize. Vlády jim v některých zemích údajně nabídli dokonce i značné daňové úlevy výměnou za mlčení.
Touha po svobodě, rovnosti, prosperitě a spravedlnosti bez nadřazeného elitářství nezná hranice. A proto příklad Islandské revoluce nelze umlčet!
Aktualizace 14.3.2012: Není náhodou, že o revoluci na Islandu víme tak málo. Dala příklad lidem na celém světě, jak vzít moc do svých rukou. Přímá demokracie v 21. století nemusí být snem… Čtěte: http://pravdu.cz/revoluce/cim-dal-vic-lidi-vola-po-revoluci-jako-na-islandu
Inside Job – Islandská revoluce
Islandský dokumentarista Helgi Felixson ukázal světu, jak vznikla krize a co nás ještě čeká. Je to časovaná bomba, která zatím jenom upustila páru:
Gloria.tv: http://www.gloria.tv/?media=210322
Čím dál víc lidí volá po revoluci jako na Islandu
Není náhodou, že o revoluci na Islandu víme tak málo. Dala příklad lidem na celém světě, jak vzít moc do svých rukou. Přímá demokracie v 21. století nemusí být snem…
14.03.2012
Z televizních zpráv se o Islandu mnoho nedozvíme. Není to náhoda. Mocným se myšlenka přímé demokracie do krámu nehodí. Islanďané ale byli pašáci, a proto si lidé tyto informace sdělují mezi sebou přímo. Tak jako článek http://pravdu.cz/island/islandska-revoluce-take-jste-o-ni-neslyseli >>>
Volání po revoluci
Stačí jen chvíli hledat a zjistíte, že v Evropské unii i České republice existuje celá řada aktivit za přímou demokracii. Aktivní je například Národní rada (www.narodni-rada.cz), která do Prahy na Václavské náměstí pozvala jednoho ze strůjců revoluce na Islandu. Hordur TORFA vystoupí 15. a 16. března 2012.
Slyšet je také Milan Valach z Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, jako mluvčí Hnutí za přímou demokracii (www.hzpd.cz), viz. článek
http://pravdu.cz/revoluce/proc-se-lide-nechaji-trpne-ponizovat-a-okradat.
Tyto hlasy se však ozývají jednotlivě, a tudíž slabě. Navíc volají po revoluci v ulicích, což je podle mého názoru chyba.
Revoluce v ulicích není nic proti revoluci u voleb
Nežijeme v Africe. Máme demokratické zřízení a právo volit. V ulicích proto nemůžeme dosáhnout ničeho lepšího.
Island řešil akutní problém. Krach země, za který byli přímo odpovědní představitelé vlády. Lidé v ulicích dosáhli odstoupení vlády a prosazení nových zákonů přímo posilujících vliv občanů. Nutné je však podotknout, že dělat revoluci s 320 tisíci obyvatel je jiné než s 10 miliony.
Česká republika, ani my její občané, akutní problém neřešíme. Jen remcáme. Politika posledních vlád se nám nelíbí. Ani všudypřítomná korupce, srážející nás na úroveň rozvojových zemí. Ale nemáme možnost s tím jako rukojmí dvou velkých politických stran cokoliv udělat. Opravdu?
Kroužkování ve sněmovních volbách v roce 2010 ukázalo chuť lidí něco změnit. V podstatě proběhla první polistopadová revoluce, která měla politikům ukázat, kdo že je pánem a kdo že má sloužit. Tato revoluce, jak se i zpětně ukazuje, byla dokonalá. Nikdo nemůže tvrdit, že byla někým řízená a zmanipulovaná. Tak, jako například ona listopadová v roce 1989. Každá další revoluce v ulicích tento stín pochybností ponese. A zřejmě oprávněně. Viz. článek http://pravdu.cz/armada/neverim-spontanni-revoluce.
Po dvou letech se však ukázalo, že výstraha v podobě malé občanské revoluce byla pro politiky nedostatečná, a proto je potřeba dobře se připravit na další volby. A to důsledně. Již není možné spoléhat na sliby, nebo na dosazení politiků ze dna kandidátky.
Je potřeba zásadně změnit volební systém tak, aby byl funkční. Tak, aby měli občané možnost do řízení svého státu mluvit, pokud budou chtít. Zastupitelská demokracie možná byla výborná ve starém Řecku, kdy lidé nebyli vzdělaní, měli to do parlamentu daleko a fyzicky by se do něj ani nevešli. Dnes, v 21. století je však situace zcela rozdílná. Nové technologie smazaly jakékoliv vzdálenosti a na každém dílčím rozhodnutí se mohou z technického hlediska zcela jednoduše podílet všichni občané. Pokud budou chtít si toto právo prosadit.
Co může znamenat přímá demokracie?
Přímá demokracie může znamenat možnost podílení se na všech rozhodnutích státu. Na hlasování o všech zákonech. Nebo předat svůj hlas zástupci, pokud se o politiku nechci zajímat. Avšak s možností tento hlas odebrat a dát kdykoliv někomu jinému. Technicky to problém není. Je to jen o tom, zda to například takto chceme. A bude-li nás většina.
Ctěme demokracii
Podřiďme se systému a využijme jej ve svůj prospěch stejně, jako jej využívají politici. Řekněme jim NE ve volbách. Přestaňme volit stále dokola menší zlo. A je jedno, jestli je modré nebo oranžové.
Vytvořme nové občanské fórum, zahrnující lidi zleva i zprava, které bude založené od počátku jako jednoúčelová politická strana na principech přímé demokracie a odvolatelnosti kohokoliv, včetně zakladatelů.
Obsaďme parlament normálními lidmi, kteří změní ústavu tak, aby umožňovala přímou demokracii. Aby vláda nebyla politická. Aby se o odborné věci starali odborníci. Všichni si musí uvědomit, že tato země je naše firma, ve které jsme akcionáři. Že máme právo rozhodovat na valné hromadě o všem podstatném a jmenovat odborníky do čela, aby vůli většiny hlasů změnili ve skutečnost. S odpovědností za omyly a škody, které nám akcionářům při správě způsobí.
Je to jen sen nebo možná realita?
Pokud Česká republika mohla uzákonit jako první země na světě, že podnikatelé a státní orgány musí mezi sebou elektronicky komunikovat (datové schránky), nevidím z technického hlediska jediný problém, aby mohli všichni občané elektronicky hlasovat o zákonech stejně, jako by seděli v parlamentu. Nebo svůj hlas dali svému zástupci. Každý zákon tak může mít váhu rozhodnutí celé občanské společnosti, referenda.
Ani poslanci nejsou odborníky na vše, a proto mají celou řadu poradců. Služby stejných poradců však mohou využívat při svém rozhodování i občané. Riziko může být pouze v tom, kým si necháme našeptávat.
Přímou volbu prezidenta nám politici slibovali dvacet let. Vždy se ale báli, zda my obyčejní lidé nezvolíme na Hrad Krtečka nebo jinou zábavnou postavičku. Otázkou je, zda je společnost schopná odolat sladkému populismu. V případě, že si občané uvědomí, že rozhodují o vlastní firmě a že na každém hlasu opravdu záleží, nebál bych se. Musí však být všem jasné, že hlasem je rozhodnuto. Ne jako v současných volbách, kdy se vůle občanů překroutí, zmačká a odkopne. Řada lidí má potom dojem, že politiky vytrestá nevolením, čímž získávají jedině extrémisté.
Máme internet, sociální sítě a e-maily. A vlastní rozum. Tedy vše, co k poklidnému občanskému převratu potřebujeme.
Je jen na Vás, co chcete. Upřednostňujete současný systém čtyřletého neomezeného rozhodování politiků proti vůli občanů a výsledku voleb? Střídání předvolebních slibů a zklamání? Bezmocné pozorování dění, které nemůžeme ovlivnit?. Rozkrádání země s úsměvem za bílého dne? Zadlužování našich dětí a vnoučat? Čtete-li tyto řádky až sem, nevěřím tomu. Ale pokud chcete změnu, je to i na Vás. Nečekejte, že to za Vás udělají ostatní. Uvědomte si, že Česká republika je i Vaší firmou, o které máte právo rozhodovat. A to s veškerou odpovědností tak, jako rozhodujete o své domácnosti nebo firmě.
Jestli chcete změnu, oslovte lidi a občanské aktivity, co dosud neztratili morální kredit. Lidi, kterým dáme šanci ovládnout parlament jen a pouze za účelem získání přímé demokracie pro nás všechny. Pošlete tuto šanci dál svým přátelům a známým. Bez rozhodnutí většiny to nepůjde a ta většina začíná právě u Vás!
Autor: Beryl
Proč se lidé nechají trpně ponižovat a okrádat?
Představme si, že vláda padla. Ve všech větších městech probíhají masové demonstrace, většina podniků a úřadů přerušila svoji činnost v důsledku generální stávky…
20.02.2012 15:37:41
V jednotlivých městech se z řad občanských aktivistů urychleně formují stávkové výbory, které vytvářejí celostátní síť s jediným požadavkem: odstoupení vlády a vypsání předčasných parlamentních voleb. Pod masovým nátlakem rozhořčených občanů a po selhání všech pokusů o silové řešení, vláda a parlament na požadavky občanů přistoupily. Budou vypsány předčasné volby!
Není úplně jasné, jestli tyto volby mají proběhnout podle pravidel stávajícího systému, nebo má být nejprve reformován politický systém a volby uskutečněny až podle jeho nových pravidel. V prostředí občanských iniciativ se o to vedou vášnivé spory, stejně jako o podobu jeho případné reformy.
Tento revoluční scénář, vypadající na první pohled jako z říše pohádek, vyjadřuje přání mnoha aktivistů a poněkud připomíná události z listopadu 1989. Oproti tehdejší době je zde však jeden podstatný rozdíl – společnost nevře nespokojeností, na náměstích se neshlukují davy rozzlobených občanů. Scénář se proto jeví jako nereálný.
Není sporu o tom, že nejen tato vláda, ale celý současný politický systém se v očích občanů zdiskreditoval. Zklamání z celého tzv. polistopadového vývoje vyjadřují voličské preference, kde se vedoucí strany současné koalice, TOP09 a občas dokonce (!) i ODS, již dlouhodobě pohybují na stejné hladině jako „posttotalitní“ KSČM. Třetí vládnoucí strana, VV, padá volným pádem a v příštích volbách zmizí v propadlišti dějin. Za tím vším je rozsáhlá korupce, arogance vládních politiků spojená s jejich naprostou nekompetencí vnášející chaos do všech oblastí života, které se rozhodli reformovat. Zdravotnictví, školství, státní správa, sociální systém a další oblasti pod mocí této vlády se nejen stávají kořistí soukromých zájmů vlivných podnikatelských skupin, ale jsou rovněž rozkládány nekompetentními zásahy ministrů a jejich úředníků. Asociální politika vlády postupně vrhá další a další sociální skupiny do těžké a občas také neřešitelné životní situace. Nespokojenost, přímo rozhořčení, má tedy své dobré a mnohé důvody.
„Tak kde ti všichni lidi jsou? Proč je není vidět na demonstracích?“Tuto zoufalou otázku si klade mnoho aktivistů, horečně hledajících cesty, jak mlčky trpící většinu oslovit, jak ji probrat z letargie a pohnout ji k tomu, aby dělala to, co se zdá být logické, samozřejmé a nevyhnutelné: aby hájila svoje vlastní zájmy.
Jak je možné, že se lidé nechají takto trpně ponižovat a okrádat? Kde jsou ty nadšené davy, které v listopadu 1989 volaly po svobodě, aby se o ni následně nechaly tak lehce připravit? Především, ať je důvodem této současné pasivity cokoliv, není to stálá vlastnost tohoto národa, a ani žádného jiného. V dějinách jsou tyto vzestupy a odlivy lidové aktivity dobře patrné. Španělsko, Francie, či Mexiko a mnohé další země, včetně naší vlastní dávají mnoho příkladů revolučního vzestupu a úpadku. Vezměme jen bouřlivé 19. století ve Francii: revoluce 1830, 1848, Pařížská komuna 1871, fotograficky ZDE atd.
V našich dějinách se nám zdají revoluční husité již příliš vzdáleni, i když jejich radikalismus a vojenská síla otřásala tehdejší Evropou. Nesmíme ovšem zapomínat, že po porážce stavovského povstání v bitvě na Bílé hoře byl tento lid katolickou církví a státním aparátem po tři staletí intenzívně indoktrinován k poslušnosti vrchnosti a víře v neměnnost feudálních pořádků. Avšak při první příležitosti smetl tyto pořádky a nastolil demokratickou republikou, v níž byla aristokracie i církev zbavena svého privilegovaného postavení.
To nesvědčí o existenci stálé pasivity a poddajnosti. Naopak, ukazuje se nám zde velmi podezřelý lid „trpící“ neúctou k autoritám, jíž tak skvěle vyjadřuje opilecká postava feldkuráta Katze, a připravený při vhodné příležitosti svrhnout panující moc, jak ukázal nejenom v onom zázračném roce 1968, ale nakonec i v listopadu 1989. A paradoxně, i v oněch bouřlivých povalečných létech, v nichž hlasoval pro tehdejší KSČ a ve své většině snil o sociálně spravedlivé a demokratické socialistické společnosti. K tomuto socialistickému snu se hlásili i přední čeští intelektuálové, a to od dob první republiky (i před ní), a to i ti z nich, kteří následně patřili k tvrdým kritikům pozdější komunistické diktatury, jako byl např. prof. Černý a mnozí další.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Václav_Černý
Co tedy způsobuje dočasnou a jen současnou pasivitu? Proč zde nejsou masové demonstrace, když vypukly již dokonce i v Rumunsku?
http://m.ihned.cz/ – demonstrace v Rumunsku
První odpověď, která se nabízí sama, je, že u nás není lidem dosud tak zle. Což je ve srovnání s Rumunskem jistě pravda. Avšak čekání na sociální úpadek, jako motivem lidové vzpoury, je nejpravděpodobněji čekáním na vhodného diktátora, fašistického vůdce. Neměli bychom přehlížet podobnost dnešního rozkladu parlamentního systému a ekonomické krize se situací Výmarské republiky, a to včetně volání po silném vůdci, který zde „udělá pořádek“ a které se nyní pojí s iluzemi o významu přímé volby prezidenta. Jak je zřejmé, kult osobnosti je v naší společnosti stále živý.
http://tn.nova.cz/zpravy/domaci/cesi-chteji-vladu-pevne-ruky-tvrdi-pruzkum.html
Již v tomto faktu, volání po vládě pevné ruky, se ukazuje hlubší příčina občanské pasivity. Tento výzkum bychom jistě neměli přeceňovat, není zde podrobnější analýza tohoto postoje,ale přece jen něco důležitého naznačuje. Po silné osobnosti, která nás zachrání, volají lidé bez sebevědomí, lokajské povahy, které hledají pána, k němuž by se přimknuly. Od nich nelze čekat vlastní aktivitu při řešení současné krizové situace, ale jen přidání se do davu kolem silného vůdce.
Prvním úkolem občanských aktivit je proto probuzení hrdosti a občanského sebevědomí. To je nutná podmínka pro nalezení demokratického východiska z této krizové situace.
Tímto dospíváme k další důležité příčině občanské pasivity. Jaké je vlastně ono demokratické řešení současné krize? Jak jsem již naznačil výše, není v tomto shoda ani mezi občanskými aktivisty, natož v široké veřejnosti. Poměrně záhy se sice dospělo k poznání, že pád vlády nic neřeší, avšak nic neřeší ani předčasné či řádné volby, pokud by k nim došlo. I kdybychom upnuli své naděje k ČSSD, což by na základě všech dosavadních historických zkušeností s tímto typem stran, nebylo moc prozíravé, zcela určitě nepřekročí v těchto volbách 50%. Pokud by tato strana měla vládnout, musí vstoupit do koalice. Nejméně pravděpodobná, kvůli značnému odporu významné části ČSSD, je koalice s KSČM. Pak již zbývá jen ODS a TOP09, příp. nějaká nová, zázračně se vynořivší strana.
Této pasti stávajícího politického systému si je hodně lidí vědomo. V souvislosti se silnou nedůvěrou v ČSSD, hojně rozšířenou, dospívá tak mnoho lidí k názoru, že situace je neřešitelná, a nemá tudíž smysl se o něco snažit. Mnoho z nich je přesvědčeno, že nakonec by veškerou občanskou iniciativu jen využila některá ze stran k tomu, aby se dostala k vytoužené moci. Na „lidi z ulice“, kteří bojovali za změnu, by pak velmi rychle zapomněla.
Jestliže mnoho občanů nevidí možnost zásadní změny v rámci stávajícího systému, proč ji nehledají v podobě systému nového, kvalitativně lepšího? To je složitá otázka a zde se pokusím ukázat jen jednu z příčin, proč tomu tak dosud není.
Většina veřejnosti i levicových intelektuálů si neumí představit jinou alternativu ke stávajícímu kapitalistickému systému než nějakou formu centralizované moci a plánované ekonomiky. Ale to jsme zde již měli a vracet se k tomuto neefektivnímu systému přece jen většina lidí nechce. Systémově alternativní myšlení se tak ocitá v pasti, v níž je současný kapitalistický systém sice nepřijatelný, ale systém zdánlivě alternativní rovněž. Problém je o to obtížnější, že minulý režim, sám sebe nazývající socialistickým, byl vnitřně podstatně spřízněn se současným systém. Oba jsou založeny na nadřazenosti tzv. elitní menšiny nad většinou společnosti. Z hlediska jeho vlastní podstaty byl tzv. socialismus, stejně jako současný kapitalismus, režimem pravicovým (A proto to, co se zdá být alternativou, vlastně žádnou alternativou není, ale je jen modifikací toho, co zde máme i dnes.
http://www.valach.info/podstata-komunismu/
Za co tedy mají lidé bojovat na ulicích a náměstích? Za návrat toho, proti čemu vlastně velmi nedávno zvonili klíči?
To je asi nejvážnější příčina pasivity většiny občanů. Nevidí alternativu, nemají vizi, za níž by stálo za to bojovat a jejíž naplnění by jim přineslo lepší život.
A zde je druhý podstatný úkol občanských aktivistů a levicových intelektuálů. Dospět k vizi nového světa a zprostředkovat ji co nejširší veřejnosti, získat tuto veřejnost pro ni a pro aktivní boj za její uskutečnění. Bez definitivního rozchodu s teorií avantgard, totalitním snem o platónském králi filosofu přetaveném do podoby vedoucí úlohy strany apod., tj. bez radikálního rozchodu se vším, co tvořilo minulý režim, se to nemůže podařit.
Tato nová vize proto musí být radikálně demokratická, a to jak ve své politické, tak i ve své ekonomické části. Jen za takovou vizi budou občané ochotni bojovat. Jen ona jim totiž může dát naději.
Vyšlo 26.1.2012 na http://www.blisty.cz/art/62047.html
Autor PhDr. Milan Valach, PhD. mimo jiné vyučuje na Katedře občanské výchovy Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně a je mluvčím Hnutí za přímou demokracii
Autor: Milan Valach
Převzato: http://pravdu.cz/
