Kudy a jak dál

Dr. Pavel Lehký

Brno, 23. ledna 2010

Je potěšením konstatovat, že se v republice najdou lidé, kteří jsou ochotni investovat osobní pohodlí, svůj čas a peníze, aby pomohli hledat cesty, jak naší nemocné společnosti navrátit zdraví.

Po první – zdá se úspěšné – konferenci v minulém roce přichází konference druhá. Její heslo je kudy a jak dál – kterou cestu ozdravení vybrat a jak ji realizovat.

Aby druhá konference byla úspěšná, bylo by dobré, kdyby účastníci již předem přemýšleli, co a jak učinit. Na konferenci pak zazní názory již vyzrálé, které lépe přispějí k dosažení cíle.

Jako počáteční impuls předkládám čtyři body, které jsou hodné pozornosti. Jiní účastníci zřejmě přidají myšlenky další a eventuelně tyto zde uvedené rozšíří a doplní nebo odsoudí.

Politická situace a jak ji řešit?

Demokratický společenský systém se prosadil jako ochrana občanů proti zvůli monarchů a oligarchů. Pokud se v demokracii k vedení společnosti dostanou kvalitní osoby, tak je demokracie i přes mnohé problémy vyhovujícím společenským systémem. (To ovšem platí i pro ostatní systémy…)

V průběhu času se však politickou cestou dostali k moci lidé málo kvalitní, jak vzděláním, tak zkušeností, a k tomu s nedostatečnými morálními kvalitami. Ucítili v politice možnost snadného zbohatnutí a získání osobní moci, po kterých lidé s nízkou duševní úrovní přirozeně dychtí. Pochopili, že lze vyhrát volby slibováním čehokoliv voličům. Průměrný volič nemůže mít ani vzdělání, ani schopnost pochopit složité ekonomické a sociální souvislosti a jakýkoliv slib hodnotí pozitivně a spontánně, dává svůj hlas té politické straně, která mu slíbí více výhod. Ekonomika země však takové výdaje nemůže pokrýt, a tak politici u moci, když už nemají z čeho rozdávat, stát zadlužují. Jaké to má následky, lze dnes velmi dobře vidět. Dopadem jsou nakonec nejvíc postiženy masy normálních občanů, kteří výkon moci právě proradným politikům svěřili. Tento jev se bohužel neprojevuje jen v Česku, ale v celé Evropě a nyní i v USA.

Je zřejmé, že k ozdravění situace bude potřeba zavést velké změny.

V první řadě bude potřeba zajistit, aby se na odpovědné pozice dostaly osoby patřičně vzdělané, zkušené a s kvalitním charakterem. Dnešní systém politických stran výběr takových jedinců nepodporuje. Do stran se dostávají lidé, kteří často nenajdou jiné vhodné uplatnění a uvedené kvality nemají. Silou loktů a jinými praktikami se dostanou do vedení strany a po volbách se ocitnou u moci.

Protože strany mají velmi málo členů (nejvýše pár tisíc) a do pozic jsou vybíráni straníci, je základna výběru vhodných odborníků velmi omezena. Křesla nebo lidově řečeno koryta se rozdělí mezi kamarády spolustraníky, aby se pokud možno na každého něco dostalo. Jeden dostane ministerstvo vnitra, druhý obrany atd. Kdyby premiér vítězné strany řekl svým kolegům, ty Pepo budeš teď po volbách dělat srdeční transplantace a ty Franto budeš pilotovat Jumbo Jet, občané by taková rozhodnutí považovali za čiré bláznovství. Přitom na schopnostech srdečního chirurga závisí život jen jednoho člověka a u pilota nejvýš pár stovek. To, že neschopný ministr může závažně poškodit deset milionů občanů, voliči blahosklonně tolerují… Přitom úloha ministra je mnohem spletitější a dopady mnohem dalekosáhlejší než pohnutí řídící pákou letadla.

Vzdělaní, zkušení a charakterově vyzrálí lidé se do funkcí nehrnou a v současných politických stranách by stejně byli eliminováni hned na začátku těmi jinými, deroucími se nahoru.

Určitě by mnohý nevhodný korytář ztratil zájem o politiku, kdyby moc politiků byla podstatně omezena. Měla by být omezena jen na opravdu politickou práci v parlamentu a senátu a výkonná moc ve vládě a krajských úřadech přenechána odborníkům. Usnadnil by se přístup těm, kteří by politiku považovali opravdu za službu ostatním. Také by se odstranil zcela zásadní střet zájmu, který nastává, když politik ve vládě navrhne zákon, který si pak v parlamentu schválí a naopak. Jak politická funkce v parlamentu, tak i funkce ve vládě či jiných důležitých úřadech je natolik náročná, že nemůže být zároveň vykonávaná jednou osobou. Oddělení moci politické od výkonné by snížilo korupci, u nás tak rozsáhlou. Vhodné mechanismy systému je nutno důmyslně definovat.

Je jasné, že takové změny jako zakázání politikům činnosti ve vládě, ve smyslu – parlament politikům, vláda odborníkům, žádná dnešní strana nemůže přijmout. Neumožní jim to ani jejich stanovy, ani to nepřipustí její současní členové.

Zbývá tedy jediná možnost, založení nové strany nebo hnutí, které bude podle těchto principů fungovat od začátku. Lze se domnívat, že by český volič, zhnusený současným stavem, tento nový směr s radostí svým hlasem podpořil.

Jestli chce Česká konference být něco jiného než jen diskusní fórum dobře smýšlejících lidí, ale chce dosáhnout i nějaké změny ve společnosti a tedy reagovat na otázku jak, pak by měla o tom uvažovat a takový nový politický subjekt vytvořit, nebo takový aspoň podporovat.

Podaří-li se do vrcholných funkcí dostat opravdu kvalitní osoby, budou též sloužit jako vzor. Toto dnes bohužel u dnešních politiků skoro naprosto chybí. Dnešní politická situace jasně ukazuje, jak velké škody napáchalo minulé období vlády komunistů na duši českého národa. Ty jsou mnohem závažnější než ty ekonomické. Nedostatek dobrých vzorů je špatný pro výchovu nových generací.

Energetická politika

Každá společnost je na energii závislá. Česko a EU musí řešit energetickou otázku. Tato otázka musí zajímat i Českou konferenci.

Česko je do velké míry závislé na dovozu energie ze zahraničí. Ceny této energie budou stoupat a její dostupnost se bude snižovat. Česko se může pro svoji energetickou nezávislost spoléhat jen na uhelné rezervy, které jsou problematické vzhledem k uvolňování kysličníku uhličitého. Ať již jsou to obavy oprávněné, nebo ne, hrají velkou politickou roli a budou ovlivňovat politická rozhodnutí.

Další zdroj je jaderná energie, pro kterou, až na zpracování, máme dostatek suroviny pod zemí. Zde se však klade otázka bezpečnosti provozu a uložení odpadů.

Zcela energeticky nezávislé by nás mohlo učinit účinné využití sluneční energie.

K tomu určitě v budoucnu dojde a tím se zajistí energetické potřeby i dalších generací. K tomuto cíli by měla směřovat investice do vědy a techniky v mnohem větší míře než dnes.

S dostatkem elektrické energie se objeví nové energetické medium v dopravě. Je jím stlačený vzduch. Tato myšlenka je jistě nová a provokativní. Veřejnost ji nezná a odborníci se jí nezabývají. Vývoj techniky však přináší nová řešení, která právě ze stlačeného vzduchu dělají zajímavý a moderní pohon přinejmenším v osobní dopravě.

Dlouho slibované využití elektřiny v autech se nedostavilo a my stále používáme sto padesát let starou olověnou baterii. Ani v budoucnu nelze počítat s velkým objevem a podstatným zvýšením kapacity baterií. Je to v podstatě omezené energetickým obsahem chemických látek. V olověném akumulátoru se přenášejí při vybíjení dva elektrony na molekulu, při spalování oktanu se jich přenáší padesát a přitom má oktan jen třetinovou váhu. Nechť si každý udělá sám úsudek o budoucnosti elektrických aut. S palivovými články, které jsou slibovány již třicet let, je tomu podobně. Brzo i normální občané pochopí, že takzvaná vodíková energetika je klamný slib, ne-li podvod. Drahá výroba, nízký energetický obsah vodíku a jeho těžká a nebezpečná skladovatelnost jsou evidentní. Navíc výroba vodíku elektrolýzou je značně ztrátová. Nutně potřebujeme nová řešení.

Stlačený vzduch se jím může stát. Vzduch je všude. Snadno se získá kompresory a vzniklé teplo lze využít na ohřev vody nebo místností. Moderní kompozitní tlakové nádoby jsou lehké a snesou mnohem větší tlaky než těžké, tříštivé kovové plynové láhve. Poněvadž při provozu vzduchového motoru nevzniká teplo, ale chlad, lze použít zcela nové typy motorů s větší účinností při mnohem nižší váze.

Brněnský vynálezce patentoval motor, který se na takové využití nesmírně hodí a má mnohem větší účinnost než dnešní motory. Výfuk je čistý vzduch. Vzdálenost dojezdu je již dnes bez nějakého intenzivního vývoje větší než u bateriových aut a dá se podstatně zvětšit, například použitím kapalného vzduchu nebo dusíku. Cena kapalného dusíku je dnes i při velmi malém objemu výroby nižší než cena benzínu a dá se očekávat, že jeho cena prudce spadne po rozšíření výroby.

Je to provokativní téma. Na České konferenci bychom ale neměli mít strach z nových myšlenek, ale být připraveni je prověřit.

Význam vědy pro naši společnost

Evropské země dosáhly nejvyšší životní úrovně na světě a tomu odpovídají i vysoké životní výdaje, které se promítají do vysokých mzdových nákladů firem. Za takových podmínek jsou výrobní ceny u mnohých běžných výrobků tak vysoké, že jsou neprodejné. V důsledku toho bylo již mnoho výrob převedeno do zemí s mnohem nižšími výrobními i životními náklady. Lze očekávat, že mnohá další odvětví budou následovat. Ztrácejí se pracovní místa a vysoká nezaměstnanost ještě více zvyšuje společenské výdaje a ty zase daně. Takto vzniklá spirála ohrožuje ekonomiku a bude mít dopad na stabilitu společnosti.

Poněvadž jsou dnes všechny ekonomiky světa značně provázané, bude tento pro nás nevýhodný proces pokračovat desetiletí. To nevydržíme. Česko zpočátku těžilo z nižších výrobních nákladů. Avšak tato přechodná výhoda se postupně ztrácí.

EU i Česko jsou chudé na suroviny i na ropu a musí je draze dovážet. Snad jedinou šancí zůstává naše vzdělaná populace, technická tradice a relativně dobře fungující infrastruktura. Máme šanci se udržet nad vodou, když účinně využijeme moderní vědu a techniku a vytvoříme nové, vysokohodnotné, na trhu žádané výrobky a technologie.

K tomu nám může pomoci jen správně orientovaná věda a vývoj. Výkonnost a orientace české vědy je dnes špatná. Investovaných padesát miliard ročně ani zdaleka neprodukuje nové hodnoty, jak by se dalo očekávat. Kritika vědecké rady vlády je zcela oprávněná, ale naráží na intenzivní odpor vědeckých kruhů.

O ekonomické neúčinnosti u nás provozované vědy nejlépe svědčí snad největší objev, který kdy Česká akademie věd uskutečnila – objev nových antivirálních látek profesora Holého a jeho spolupracovníků. Výsledek ekonomický je však tak katastrofální, že se o něm nikdo nechce ani zmiňovat. Kdo má z objevu zisk, není český daňový poplatník, který financuje Ústav organické chemie a biochemie akademie věd již od 1953, ani ústav sám, který má dnes obrat asi miliardu korun a je skoro šedesát let stále financován z veřejných prostředků, ale americká firma Gilead, která tyto medikamenty prodává. Dokonce i v Česku a pěkně draze!

Zatímco ústav dostává miliony korun za licenci patentu, který brzo skončí, kalifornská Gilead vydělává miliardy dolarů ročně a v budoucnu její zisk bude jen dále narůstat. Taková fakta by se asi českému daňovému poplatníkovi vůbec nelíbila, kdyby se o nich ovšem dozvěděl. Pro ty, kdo ovládají cizí jazyky, jsou však snadno k nalezení na internetu.

Vědci jsou hodnoceni podle počtu publikací, které vyprodukovali.

Je to nejen holý nesmysl, ale vytváří se bludný kruh, na kterém mnozí hodně vydělávají, a proto nebude snadné jej přerušit. Stát vydává ročně desítky miliard na vědu a výzkum. Obdržené výsledky jsou zdarma nabídnuty vydavatelstvím, která je opublikují a za závratné ceny je prodávají nazpět výzkumným institutům, školám a také státním knihovnám. Tyto musí být stále za nemalé peníze rozšiřovány, aby se publikace měly kam uložit. (Viz. nedávný projekt Chobotnice v Praze).

Stát a jeho daňový poplatník tedy platí dvakrát. Poprvé za výzkum a podruhé za vytisknuté výsledky. Kopie článků lze získat přirozeně i na internetu, ale za pár stránek článku zaplatíte třicet i padesát dolarů.

Pěkný kšeft s našimi penězi! To celé je krajně nesmyslné, neboť dnes již není potřeba chodit listovat časopisy do knihovny, když je možné je za pár vteřin stáhnout do počítače.

Vědci budou křičet, jak důležitý je základní výzkum, kde si člověk může bádat na čemkoliv a tvrdit, že Einsteinovy články měly velký dopad. Ano, ale v Česku jsme za desetiletí investovaných miliard žádného českého Einsteina nezažili. Zato se naše média plní zprávami o úspěchu českých vědců, které jsou často přemrštěné a lze je klidně nazývat „grantové lži“. Co si myslet o zprávě, že naši vědci vyrobili sluneční článek, který je průhledný. I školák by měl pochopit, že když světlo takovým článkem projde, nemůže se účinně proměnit v elektrickou energii. Takových přemrštěných informací je mnoho a nevzdělanému publiku i politikům pravda unikne.

Nad situací naší vědy je potřeba se velmi vážně zamyslet a vytvořit mechanizmy nápravy. Třeba zrušením papírových publikací nebo zavedením platby za ně. Google Scholar automaticky registruje počet citací a tím i zájem publika o zmíněnou práci. Tak by se dala zdarma ocenit i jejich kvalita, která je však všeobecně na nízké úrovni. Obsahově chudé články jen zaplevelují již tak obrovský objem vědeckých publikací. Naproti tomu je patentová literatura dostupná zdarma. Stejné by to mohlo být i u vědeckých publikací. Není nezbytné jít přes vydavatele časopisů. Vědci by měli vytvářet jiné hodnoty než papír. Bude potřeba zavést nějakou regulaci přes vlastní kapsu. Tam to většinou funguje. Obavu z toho budou samozřejmě mít ti méně úspěšní a těch je bohužel většina.

Zefektivnění vědy je pro přežití naší společnosti zcela zásadní, neboť je to jedna z posledních výhod, které snad ještě nějakou dobu budeme mít. Při studiu literatury pravidelně narážím na zajímavé články s čínskými jmény autorů!

Zamysleme se velmi vážně nad touto problematikou a jejím možným řešením na České konferenci.

Česká komunikační propast

Žijeme v informační společnosti. Informace je skoro vše. Bez ní nelze uspět.

Naše země je malá. Představuje pouhá dvě procenta populace i rozlohy Evropské unie. Ve srovnání k celému světu je to ještě mnohem horší. Náš krásný, milovaný mateřský jazyk nám dává naši národní identitu. Zároveň je ale téměř nepřekonatelnou stěnu, která nás dělí od zbytku světa.

Bez komunikace nemáme šanci uspět. Jsme ale historicky na nekomunikaci tak zvyklí, že kromě dovolené v zahraničí většina národa v tom problém vůbec nevidí. A přesto je to problém zcela zásadní. Jak to šlo v minulosti, už to nyní dál nepůjde. Svět se stal malý.

Brusel začíná problém vidět a hlásá náboženství mnohajazyčnosti. Je to dogma lidí, kteří nemají s jazyky moc zkušeností a ty pak používají. Nejen Česko používá instituce Evropské unie jako parkoviště nepotřebných, nebo jinak nevhodných politiků. Špatné výsledky se nám pak vracejí.

Koncept mnohajazyčnosti je politika vlivných kruhů, které se snaží získat a zpeněžit nadvládu anglického jazyka v Evropě a ve světě. Ročně Evropané zaplatí za výuku jazyků, tedy převážně angličtiny, přes 120 miliard €. Je to nemalá suma. Evropští žáci stráví výukou jazyků 10 až 34% času výuky. Není to na úkor jiných oborů?

Nelze nic namítat proti snaze naučit se cizí jazyky. V tom lze lidi jen podporovat. Problém je v tom, určit jaký jazyk, s jakou časovou a finanční účinností. Učení se mnoha jazykům je prakticky z časových důvodů neuskutečnitelné, a i ten jeden cizí jazyk – angličtinu se naučí, i když nevalně, jen malá část populace, která má možnost dlouho pracovat v anglicky mluvícím prostředí. Ostatní to jednou naučené poměrně rychle zapomenou a investice je ztracena a komunikace též.

Každý národ si váží svého jazyka. Tvoří základ národa a jeho kultury. Jako takový musíme každý jazyk respektovat. Co ale přijmout nemůžeme a nesmíme, je nechat si kterýkoli národní jazyk vnutit jako mezinárodní komunikační prostředek, i když je pro tuto funkci zcela nevhodný. Kdo angličtinu a i další jazyky dobře zná, ví, že angličtina je jako mezinárodní jazyk zcela nevhodná. Těch důvodů je mnoho. O tom populace nemá ani potuchy, poněvadž jen zřídka kdo dosáhne takové vynikající jazykové znalosti i dalších jazyků, aby to mohl porovnat. Je to, jako kdybychom propagovali římské číslice v matematice. Ty byly také kdysi rozšířené všude.

Pro moderní evropskou a světovou komunikaci je potřeba mnohem účinnější prostředky.

Společný mezinárodní jazyk musí mít vhodné vlastnosti, aby podobně jako arabské číslice v matematice umožnily dnešní digitální svět, umožnil náš budoucí národní, evropský i světový vývoj.

Vhodný společný jazyk musí být pravidelný, fonetický, logicky konstruovaný, snadno naučitelný a zapamatovatelný a musí mít mnoho dalších kvalit, které zde nelze v krátkosti popsat. Je zcela zřejmé, že to musí být jazyk konstruovaný, neboť žádný národní jazyk takové vlastnosti nemá. Měla by to být evropština, která by se dala naučit desetkrát rychleji než národní jazyk. Ona již existuje a je jen potřeba odvahy ducha o takovém řešení uvažovat. Bylo by výhodné pro všechny i anglofonní národy.

Komunikační problém je zcela závažný i pro to, že se dotýká i využití práv, která EU svým členským národům a jejich občanům zaručuje. Občan v prostředí cizího jazyka, kterému nerozumí, je jako nemluvně. Jakých práv se může nemluvně domoci? Průměrný český občan je jen ze dvou procent „Evropanem“. Je jím jen tam, kde se dorozumí! A to je málo, velmi málo. Kupodivu při debatách o Lisabonské smlouvě se diskutovalo mnohé, ale o zcela zásadním právu komunikace se nikdo ani nezmínil. Bez možnosti komunikace nelze využít většinu práv Lisabonskou smlouvou zaručených.

Je to zcela zásadní problém. Každému musí být přece jasné, že třicet jazyků pro komunikaci nikdy nemůže být přijatelným řešením. Zrovna tak to nemůže být zavedení jednoho národního jazyka (například angličtiny), poněvadž to dává nespravedlivé výhody rodilým mluvčím tohoto jazyka a degraduje ostatní v EU na druhořadé místo. Zásadně by to porušilo právo rovnosti všech občanů států EU.

Pro malé národy, jako Česko, které mají jen malý vlastní trh a jsou zcela ekonomicky závislé na zahraničních kontaktech, je nekomunikace závažnou brzdou ve vývoji obchodu, ekonomie i celé společnosti.

My jako národ máme historickou zkušenost, že ani za tři sta let intenzivního poněmčování se národ německy, až na minoritu, nenaučil, a víme, že když už jen jediný cizí jazyk neuspěl, tak s více jazyky to bude zcela neproveditelné. Zvláště když se jedná o jazyk z jiné jazykové rodiny, v našem případě neslovanský. Existují lidé, kteří se obstojně naučí i několika cizím jazykům. Tito lidé však k tomu vždy měli příznivé životní podmínky a je zcela nemyslitelné z toho usuzovat, že to stejně dobře zvládne velká většina národa. Mají být tito občané podřadní?

Čas a finanční prostředky, které budou nerozumně vyplýtvány, nám budou chybět k dosažení odbornosti v jiných důležitých oborech a k udržení naší konkurenceschopnosti v Evropě a ve světě. Poněvadž objem informací explosivně roste, bude přirozeně potřeba více času na zvládnutí již dnešních, natož budoucích znalostí.

Proto je problém komunikace zcela aktuální. Málo lidem je zřejmý, a ani ekonomové a jiní odborníci se jím takřka nezabývají. Snad se jedná o problém ze všech největší, poněvadž dobrá komunikace pomůže ostatní problémy účinně vyřešit. Naopak nevyřešení komunikačního problému může být osudové pro celou Evropskou unii a může být zásadním důvodem jejího rozpadu.

Je to pro naši budoucnost nanejvýš závažné téma, kterým by se Česká konference zajisté měla zabývat.

Převzato:  http://www.ceska-konference.cz/