Čtení: Zjevení 7, 9-17; Text: Zjevení 13, 16 – 14, 1

Tato apokalyptická kniha byla napsána kolem roku 95, ve velmi ošklivé době císaře Domiciána. Kdokoliv, kdo se odmítl podřídit totalitnímu, absolutní mocí posedlému císaři považujícímu se za boha byl zlikvidován.

Buď předhozením šelmám v cirku při lidových zábavách, nebo byl takový člověk potřen asfaltem a upálen jako živá pochodeň, ukřižován, či zlikvidován tisícerým jiným strašlivým způsobem. Normální lidé se samozřejmě císařskému kultu nevzpírali. Říkali si: jen aberantní masochista se nepřizpůsobí a svým jednáním si přivodí průšvih, či dokonce takovou smrt. A tak ti normální lidé vesele sloužili tomu, čemu byli vyzýváni sloužit pro záchovu svého života. Křesťané – a Židé – jediní nebyli ochotni poddat se cele, tělem i duší, šílenému totalitnímu prostředí v čele s císařem, kterého nazývali dravou šelmou. Však také byli od všech slušných, obyčejných, přizpůsobivých lidí považováni za nenormální, nebezpečné pomatence, kteří nic nezmůžou, nic nedokáží, jen překáží, tak pryč s nimi!

Byla to ošklivá doba. Ale upřímně: která doba kdy v dějinách nebyla ošklivá? Pravda – brutální mučení a drakonické tresty za nonkonformitu vůči etablované společnosti propukají v dějinách vždy jen v občasných vlnách, v určitých etapách dějin. Společnosti to pak však trvá několik generací, než se z takovýchto etap dějin alespoň trochu vzpamatuje. A v těchto „postteroristických“ dobách „oklepávání se“ společnosti a hledání její nové identity to také nebývá snadné. Společenské, politické, či sociální vyloučení nonkonformistů, těch jiných, těch nevětšinových, bývá stejně bolestné, jakkoli se při něm nevraždí.

Jan ve své knize Zjevení v geniální zkratce popisuje situaci lidí, kteří se pro vlastní nepřizpůsobivost vyloučili, či byli vyloučeni z etablované společnosti: „kdo není označen jménem té šelmy, kdo nemá na sobě její cejch, ten nemůže kupovat, ani prodávat“. Takový ocejchovaný člověk je prostě vyloučen, ztrácí občanská práva, stává se vyvrhelem se vším, co k tomu patří. V řeckém originále se ten cejch nazývá caragma – znamení, dá se to přeložit také jako razítko, třeba razítko na dokumentu, že občan přinesl radostný hold císaři, že je loajální, že má tudíž právo na podíl na občanském životě. Je loajálním poddaným, je císařovým výlučným vlastnictvím.

Příbuzné řeckému slovu caragma je rovněž řecké slovo carakter, kterému dodnes rozumíme. Kdo nepřijme ráz doby, její charakter, její znamení, je vyloučen. V těch horších dobách je poznamenán vyloučením ze zaměstnání, ze školy, je internován, zkonfiskován, vyhnán, koncentrován v táboře, zplynován.

Jako bychom to i my ještě neznali, jako bychom si to i my ještě nepamatovali! A protože dodnes v naší společnosti jsou nedořešené živé rány německého nacismu a na něj navazujícího českého poválečného gestapismu, a dodnes jsou ve všech nás živé rány nedávné dlouhé éry komunismu, stále ještě nejsme normální společností. Každá lidská společnost, ve které přetrvávají takovéto nevyléčené rány, se chová jako ohlupené, znejistěné stádo, které nesnáší jakoukoliv jen trochu z průměru vybočující ovci.

I ta naše dnešní doba je dobou plnou strachu, xenofobie, rasismu, neúcty k minoritám všeho druhu, je to doba plná diktátu reklamy, diktátu životního stylu, diktátu mocných, bohatých a silných dravců všeho druhu, kterým svobodně a dobrovolně lidé dávají svou důvěru. I tato naše doba -jak ukázaly mimo jiné i právě uplynulé volební dny – je dobou poznamenanou starými, ještě nevymazanými, nezhojenými, nezarostlými cejchy.

Křesťanství však má také svůj cejch, své znamení. To znamení se řecky řekne sfragis – pečeť, a křesťané toho slova používali jako symbolu pro svátost křtu. Křest je znamení, pečeť, že patříme Kristu. Když jsem ponořen do vody, nebo když je symbolicky na mou hlavu vylita voda, stávám se v tom okamžiku vlastnictvím Božím. A pozor, vlastnictvím opravdu samotného Boha – ne vlastnictvím té, či oné církve. Křest není iniciačním, vstupním ritem do církve. To by bylo málo. Křest je iniciačním znamením vstupu do nekonečného prostoru svobody Božího dítěte. Církve to tuší, a proto, pokud jsou to církve skutečně křesťanské, respektují si navzájem křest přijatý v jiné denominaci.

Křest totiž není cejchem, znamením, které by pokřtěného někam řadilo a škatulkovalo, a tím jej omezovalo, otročilo a zatěžovalo – naopak: přijetí znamení křtu je zásadním rozhodnutím k cestě za skutečnou osobní svobodou a odpovědností.

Kdo je pokřtěn, stává se zvláštním vlastnictvím Kristovým. Pokřtěný patří Kristu, je křesťan, kristovec. Jenže na rozdíl od toho, když náležíme jakémukoliv člověku, což nás svazuje, přináležení ke Kristu přináší obrovskou svobodu a sílu. Říká se, že když Martin Luther prožíval největší zápasy svého života, když nevěděl kudy kam, napsal si na svůj psací stůl: Baptisatus sum – jsem pokřtěn! Proč se tedy bát, rmoutit, sžírat, když patřím Kristu? Přijmu-li cejch jakéhokoliv člověka, který si na mě dělá nárok, vede mne to nutně k otroctví, strachu, ohýbání páteře, pucování klik, podlézání kdejakému lidskému šmejdu jen proto, že má moc. Cejch Kristův naopak osvobozuje člověka od všeho nevolnictví. Je potvrzením té staré smlouvy s Bohem, která začíná: Já jsem Bůh Tvůj, který jsem tě osvobodil z domu otroctví. Já jsem Bůh, který chce Tvou svobodu.

Svoboda arci, jak známo, není nic lehkého. Kniha Zjevení jasně říká, že v případě konfliktu s nárokem jiné moci než Boží nezbývá pokřtěnému, než vzít na sebe ztrátu společenské prestiže, ztrátu bezpečí stáda, a ve vyhrocených případech třeba i ztrátu občanských práv či života; neboť znamení křtu je neslučitelné se znamením šelmy. Nelze dvěma pánům sloužit. Více sluší poslouchat Boha než lidí, řekne apoštol tváří tvář hrozbě smrti. Výzva k svobodnému nadhledu na etablovanou společnost zaznívá v Bibli mnohokrát, když je však řečena v situaci mezní, v situaci pronásledování, je zvláště naléhavá a silná. Všichni to známe: cesta svobody je břemenem a jhem někdy velmi těžkým.

A přeci je ona svoboda těch Bohem ocejchovaných mnohem cennější, než klídek a pohodlné bezpečí těch ocejchovaných lidskou šelmou. Sám Kristus to říká slovy: Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží. Svoboda není lehká, je to také jho, ale jho úžasně lehké, jho, které netlačí a břemeno, které netíží.

Většinou lidí sdílená představa je taková, že každý, kdo přestane respektovat právě ve stádě panující moc, je nejen blázen, ale přivolává na sebe ten nejhorší osud. Přesně to se lidská moc také snaží všem namluvit, varuje před blíže nespecifikovanými „nedozírnými následky“ svobody, straší a nahání strach.

Kniha Zjevení povzbuzuje každého, kdo nepoklekl před touto šelmou a neklaní se jí, nepřijal tento její cejch a nepoddal se strachu, ale naopak přijal znamení „Beránkovo“. Všem těmto statečným dodává naději, že konečné vítězství je na jejich straně. Platí skutečně přesný opak toho, co se moc snaží všem namluvit. Svoboda je při vší své nebezpečnosti, náročnosti a odpovědnosti snažší a lehčí, než otroctví strachu. Platilo to pro Ježíše a jeho svobodu vůči establishmentu jeho doby, tj. vůči farizeům a zákoníkům, jejichž náboženskou ideologii ve svých slovech nazývá oním jhem, ale i vůči Římanům, té šelmě z Janovy Apokalypsy, platilo to vždy, a platí to i dnes.

Jho nedělení se o kořist s lumpy, břemeno nevytí s vlky, břemeno kristovské pokory, svobodně zvolené neúspěšnosti a tichosti, jho pevné a statečné rezistence vůči hrozbám i svodům moci je vždy lehčí, než břemeno stále ohnuté páteře, pucování klik, podlézání, hrůzy z nepřízně mocných či nadřízených. Je lehčí než přijetí diktátu módy, charakteru té, či oné doby. Pavel říká: „Nepřizpůsobujte se, nebuďte konformní tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé“. Nemusíte být už konformní, protože vaše identita není založena na hodnotícím soudu okolí, ale na samotném Bohu.

Kniha Zjevení je knihou posilující křesťany do společenských zápasů. Ona svoboda vůči okolí však je svobodou nejen politickou. Ten, kdo nosí znamení křtu je svoboden i ve zcela privátním životě. Křtem jsme osvobozeni z otroctví vlastní nedostačivosti, od svých ambicí, od své pýchy i strachu – již nejsme sami svoji, ale patříme Kristu, který nás vysvobodil od determinace vším tím, co by nás táhlo od Boha.

Autor: Zdeněk Bárta

úprava:admin

zdroj: Britské listy