Fyzika nesmrtelnosti
Josef Špaček
Zrcadlo internetového měsíčníku Natura (http://natura.baf.cz/),
mail: natura@snisnet.cz
Časopis vychází jednou měsíčně, nové číslo vycházi nejpozději těsně před koncem předchozího měsíce.
Všechny články jsou přehledně uspořádány v knihovně, která čtenárům umožňuje vybrat si články podle svého vlastního zájmu.
Převzato z revue přírodovědecké a technické sekce České křesťanské akademie UNIVERSUM (č. 27, zima 1997) se souhlasem redakce [W1] a autora článku.
Fyzika nesmrtelnosti. Tak nazval Frank J. Tipler svoji knihu vydanou r. 1994 (The Physics of Immortality). Autor je profesor matematické fyziky a proslul jako spoluautor Johna D. Barrowa prací The Antropic Cosmological Principle. Jeho vlastním oborem je sice teorie relativity, ale má rozsáhlé znalosti ve všech oblastech fyziky, v matematice, filozofii a dějinách vědy. Jeho Fyzika nesmrtelnosti se stala bestsellerem a měla široký ohlas. Byla zamýšlena jako dílo populární, ale z povahy tématu vyplynulo, že jde o knihu náročnou. (Nicméně autor oddělil matematický výklad a učinil z něho rozsáhlý „dodatek pro vědce“.) Nemám předpoklady k tomu, abych posoudil knihu po stránce fyzikální, ale nemusí být zbytečné zamyslet se nad Tiplerovou knihou po stránce filosofické, či spíše sledovat myšlenkovou strukturu jejích hlavních částí.
Titul celého díla (celkem 528 stran) je třeba brát vážně. Jako existuje fyzika elementárních částic, fyzika pevných látek nebo fyzika plasmatu, tak je autorovým záměrem zkoumat fyzikálně nesmrtelnost, i když se jí obvykle zabývá filosofie nebo teologie. Tipler prohlašuje „teologii za odvětví fyziky“ a tvrdí, že „fyzikové mohou vypočítat existenci Boha a pravděpodobnost zmrtvýchvstání k věčnému životu přesně stejným způsobem, jako vypočítávají vlastnosti elektronu“ (IX).
Tento překvapující záměr vychází z určitého pojetí člověka. „Pro mne není člověk nic jiného než zvláštní druh stroje, lidský mozek je pouze přístroj na zpracování informací, lidská duše není nic jiného než program zaváděný počítačem zvaným mozek“ (XI). Tipler je si vědom, že toto pojetí člověka je silně redukcionistické, domnívá se však, že tím člověka nijak nezbavuje vlasností, které redukcionismus obvykle člověku upírá. „Fakt, že lidé jsou stroje zvláštního druhu, nám umožňuje dokázat, že my lidé máme pravděpodobně svobodnou vůli, že budeme po smrti žít na místě, které se velmi podobá nebi velkých světových náboženství, a že život … je nutno chápat jako poslední příčinu existence vesmíru“ (XI). To vše chce autor učinit metodou fyziky, neboť jsou to otázky fyziky, jež se ptá na budoucnost tohoto vesmíru. – Chceme ukázat, jak autor svůj program realizuje v případě nesmrtelnosti člověka a v případě Boha.
Základem Tiplerovy teorie nesmrtelnosti je tzv. ontologický redukcionismus, tj. názor, že „látkou“ tvořící realitu jsou na nejzákladnější rovině pouze síly a částice zkoumané fyzikou. Podle toho definuje autor život, lidskou duši a osobu: „Život je určitá forma zpracování informací a lidská mysl – lidská duše – je velmi složitý počítačový program. Osoba je pak definována jako počítačový program, který dokáže projít Turingovým testem“ (124). – Turingův test záleží v tom, že do dvou místností se odděleně umístí počítač a člověk. Ve třetí místnosti je další člověk, který neví, ve které ze dvou místností je člověk. Tento třetí člověk se to snaží zjistit tím, že oběma neznámým klade otázky a dostává odpovědi. „Když po dnech, týdnech a rocích … vnější osoba nedokáže říci, ve které místnosti je počítač a ve které člověk, pak komputer projde Turingovým testem“ (21). -Totéž Tipler vyjadřuje v termínech kvantové mechaniky: „Podle kvantové mechaniky lze kterýkoli fyzikální systém vyčerpávajícím způsobem popsat jeho kvantovým stavem… Člověk může být v jednom z 10^(10^45) stavů a může projít za sekundu nejvíce 4.10^53 stavy… Člověk není nic jiného než stroj s konečným počtem stavů“ (31). To lze převést do termínů teorie informace: „Člověk je kvantově mechanický objekt, který může být exaktně popsán počítačovým programem kódujícím 10^45 bitů informací.“ Tipler dodává: „To je ontologický redukcionismus, který mi dovoluje dokázat, že jednoho dne budeme vzkříšeni bodem Omega“ (295).
Dalším důležitým pojmem Tiplerovy teorie je pojem „emulace“ a existence. V počítačové vědě mluvíme o simulacích jevů materiálního světa. „Absolutně přesná simulace něčeho se nazývá emulace“ (207). Dokonalá simulace sestupuje až ke každému atomu. – Klíčová otázka je: Existují emulovaní lidé (tj. emulovaní v počítači)? Odpověď je kladná: „Emulovaní lidé mohou konat a fakticky konají každou činnost, kterou mohou konat a konají reální lidé, aby zjistili, zda existují – reflektují skutečnost, že myslí, interagují s okolím. Emulovaní lidé prostě nemají možnost říci, že ‚ve skutečnosti‘ existují v počítači, že jsou pouze simulovaní, nikoliv reální“ (207). „Lze si představit krajní simulaci, dokonalou simulaci – emulaci – celého fyzického vesmíru, obsahující všechny jednotlivé lidi, které obsahuje reálný vesmír a kteří dokonale imitují evoluci aktuálního vesmíru v aktuálním čase. A lidé uvnitř simulovaného vesmíru nemají možnost říci, že jsou pouze simulovaní, že jsou pouze sledem čísel probíhajících počítačem a že fakticky nejsou reální“ (207).
Nyní je už nasnadě, v čem záleží fyzikální mechanismus individuálního zmrtvýchvstání: „Budeme emulováni v počítačích daleké budoucnosti“ (220). Vesmír je podle Tiplera deterministický, a proto „všechny informace, obsažené v celé lidské historii včetně každého detailu lidského života, budou přístupné pro analýzu … v daleké budoucnosti. Alespoň v zásadě … je pro život v daleké budoucnosti možné zkonstruovat na základě těchto informací dokonale přesnou simulaci těchto minulých životů“ (219). Obecné zmrtvýchvstání je nejen fyzikálně možné (220), ale i nevyhnutelné: úsilí o totální poznání – nutné pro přežití – vyžaduje, aby analýza minulosti, a tedy i simulace, byly provedeny. A kdy se to stane? „Mrtví vstanou z mrtvých, až bude výkonnost všech počítačů ve vesmíru tak veliká, že kapacita potřebná k uložení všech možných lidských simulací bude jen nevýznamným zlomkem celkové kapacity“ (225). Do té doby nebude lidská duše existovat – je jen program, a tedy smrtelná. K životu ji probudí teprve bod Omega: přesně řečeno k virtuální existenci uvnitř počítače.
„Hlavním záměrem této knihy bylo ukázat, že moderní fyzika vyžaduje božský princip (God principle)“ (261). Tipler nazývá tento princip bodem Omega. Chce dokázat (205), že bod Omega „existuje nutně“ ve smyslu logické nutnosti, že popírat jeho existenci by bylo logicky rozporné. Důkaz se zakládá na analýze toho, co znamená slovo „existence“, na „metafyzických implikacích počítačové vědy a moderní kosmologie“ (205).
Především je třeba říci, jak Tipler chápe „existenci“. Podle něho existovat znamená být vnímán (autor se výslovně dovolává Berkeleyho). Něco je uváděno do existence pozorováním inteligentními živými bytostmi. Nebo jinak: existencí se myslí, „že myslící a cítící bytosti myslí a cítí samy sebe jako existující“ (210). Tipler toto pojetí rozvádí v termínech teorie informace: Existence se vypovídá o simulacích (emulacích). Co existuje fyzicky? „Simulace, které jsou dostatečně složité, že obsahují pozorovatele jako sub-simulace – tj. myslící, cítící bytosti“ (210). Kde nejsou inteligentní živé bytosti, tam nemůže nic existovat.
Co tedy existuje? Především nutně existuje aktuální fyzický vesmír, který my sami poznáváme a prožíváme. Není jasné, co pro Tiplera znamená ono „nutně“: existence nutně vyplývá z pozorování pozorovateli – nebo je nutná samotná existující skutečnost, tj. nemůže nebýt?
Co by se stalo, kdyby naše simulace světa přestala? Vesmír by upadl do neexistence. Existoval by sice matematicky (jako logicky konsistentní simulace), ne však fyzicky. Avšak pro simulaci neexistuje žádný vnitřní důvod (patrný z nitra simulace), aby přestala. Simulace může být začleněna do jiné simulace, která nepřestává. Je někde taková nepřestávající simulace? Podle Tiplera je takovou nepřestávající simulací sám inteligentní život, protože ten nikdy nepřestává. Tipler mluví o tzv. postulátu věčného života. Je to teze, že vesmír musí být schopný zachovávat život neustále (navždy). V této souvislosti ještě nejde o nesmrtelnost: jednotliví lidé umírají, ale život postupuje z generace na generaci.
Zde je třeba říci, co Tipler myslí slovem „věčný“. Užívá spíše slova „navždy“ (forever). Mluví ovšem také o věčnosti. Je to typ trvání, který je podle Tiplera třeba chápat jako „soubor všech zážitků veškerého života, který existoval, existuje a bude existovat v celkové universální historii, spolu se všemi neživými případy“ (154-155), nebo jako „pozorování všech minulých, přítomných a budoucích událostí ve vesmíru najednou“ (154). Je to stav mimo čas. Život není „věčný“ v tomto smyslu, probíhá v čase. Zde autor rozlišuje dvě formy trvání: čas vlastní a čas subjektivní. Vlastní čas je čas, jak ho zná fyzika. Subjektivní čas, vlastní životu, je čas, který inteligentní bytost potřebuje ke zpracování jednoho bitu informace (k vyvolání jedné myšlenky). Takže ten, kdo myslel desetkrát více než průměrný člověk, žil v určitém smyslu desetkrát déle než průměrný člověk, i když časový věk rychle myslícícho člověka je kratší než průměr.
Tipler ve své teorii vychází z uzavřeného vesmíru, v němž se vesmír i čas dostávají do určitého konečného stavu. „Věčný“ život v postulátu věčného života tedy neznamená život bez konce. Připomeňme si, že život je podle Tiplera zpracovávání informací. Existovat „navždy“ znamená, že „rozsah informací zpracovaných mezi přítomností a koncem času je aktuálně nekonečný“. Autor pokládá za smysluplné říkat, že „život existuje navždy pouze tehdy, je-li počet myšlenek generovaných mezi přítomností a koncem času aktuálně nekonečný … trvání času je měřeno vhodněji rychlostí myšlení než vlastním časem měřeným na atomových hodinách“ (133). „Tak i když uzavřený vesmír existuje jen po konečný vlastní čas, může nicméně existovat nekonečný subjektivní čas, což je míra času signifikantní pro živé bytosti“ (136).
Nyní je otázka, jak Tipler dokazuje nutnou existenci života ve světě. Jeho argumentaci je pro nás obtížné sledovat. Lze ji (podle všeho) shrnout takto: Jsou-li ve světě fyzikální zákony a počáteční podmínky nepříznivé životu, inteligentní život jednou zanikne – a vesmír upadne do neexistence. Jsou-li podmínky příznivé, inteligentní život stále trvá a svět pokračuje v existenci bez přerušení. Z Tiplerova výkladu vyplývá, jak se zdá, že život je „věčný“ v tom smyslu, že trvá stejně jako aktuální vesmír, ne však, že nemá konec (v pravém čase).
Avšak „věčný“ život není podle Tiplera jediná nepřestávající simulace, která udržuje v existenci aktuální svět. Druhá taková simulace je v tzv. bodu Omega. Tipler převzal tento název od Teilharda de Chardin. Bod Omega bychom mohli charakterizovat jako budoucí singularitu vesmíru, která je jediným bodem. To znamená, že celý prostoročas je jediný minulý světelný kužel, ve finální singularitě je jen jeden bod. Tipler podává pro teorii bodu Omega různé fyzikální argumenty.
Teorie bodu Omega má podle Tiplera teologické implikace. První implikací je všudypřítomnost: „Pro zpracování informací, jež musí být provedeno v blízkosti bodu Omega, musí život rozvinout svou činnost tak, že zaplaví celý fyzikální kosmos. Můžeme zcela zřejmě říci, že život je v blízkosti bodu Omega všudypřítomný“ (154). Druhou implikací je všemohoucnost: „Život musí pro své přežití dosáhnout kolektivně kontroly nad vší hmotou a nad zdroji energie, které budou k dispozici v blízkosti konečného stavu. Tato kontrola pak bude v bodu Omega úplná. Můžeme říci, že v okamžiku dosažení bodu Omega bude život všemohoucí“ (154). Třetí implikací je vševědoucnost: „Informace nahromaděné v bodu Omega budou podle předpokladu nekonečné, a proto je rozumné říci, že bod Omega je vševědoucí: poznává všechno, co je možné poznat o fyzikálním světě (a tedy o sobě samém). Bod Omega je dále jak transcendentní, tak imanentní v každém bodě prostoročasu … rozdíl mezi živou a neživou hmotou ztrácí na významu“ (srov. 154).
Bod Omega je také osoba, protože „kolektivní systém zpracování informací … bude moci vytvářet subprogramy, které budou schopny projít Turingovým testem. Vysoká inteligence bude požadována alespoň kolektivně pro přežití ve stále složitějším prostředí v blízkosti konečného stavu“ (155). A bod Omega je věčný v tom smyslu, že poznává celou obecnou historii „najednou“. Bod Omega lze chápat jako ekvivalent všech zkušeností veškerého života, který existoval, existuje a bude existovat v celku univerzální historie.“ (154)
Tipler si sám klade otázku, zda bod Omega je Bůh. Odpovídá kladně, a to proto, že bod Omega má atributy, jež jsou tradičními atributy Boha: všemohoucnost, vševědoucnost, všudypřítomnost, věčnost, je osoba, je transcendentní i imanentní atd. (srov. 12-13).
Významný je také Tiplerův osobní postoj k teorii bodu Omega a k Bohu. Říká, že se považuje za ateistu – v doslovném smyslu, že není teista. Dokonce ani nevěří v bod Omega, protože dosud nebyl pro tuto teorii podán bezpečný důkaz. Nebude-li teorie bodu Omega potvrzena, pokládá za racionální alternativu ateismus. Ale píše: „Já si však také myslím, že teorie bodu Omega má velmi dobrou naději na to, že je správná, jinak bych se netrápil psaním této knihy. Bude-li teorie bodu Omega potvrzena, budu se pokládat za teistu“ (305).
V Tiplerově knize nacházíme ještě mnoho dalších dílčích teorií. Týkají se např. identity individuí, svobodné vůle, nebe, očistce, abychom uvedli jen některá témata teologická. Ale bylo by vhodné připojit ještě dvě poznámky k Tiplerově teorii nesmrtelnosti a Boha.
Tiplerova teorie nesmrtelnosti nutně předpokládá jeho pojetí člověka – a to je silně redukcionistické (ontologicky redukcionistické). Redukcionistický postup je vůbec základem Tiplerova zkoumání: „Pro výpočty je podstatné převést základní biologické pojmy do jazyka fyziky. Je nutno chápat všechny jevy života – včetně člověka – jako podléhající týmž fyzikálním zákonům jako elektrony a atomy“ (XI). Tipler svoji metodu odůvodňuje tím, že všechny možné činnosti lidí jsou na fyzikální rovině fakticky zpracováním informací a nic jiného (srov. 126 – 127). Vysvětluje také různé typy redukcionismu (str. 294 – 299), ale hlouběji je filozoficky neanalyzuje. Postoj k Tiplerově teorii tedy podstatně závisí na našem hodnocení ontologického redukcionismu.
Pokud jde o Tiplerovo pojetí Boha, nelze nekonstatovat, že autor sice užívá stejných termínů jako teologie (Bůh, nesmrtelnost, vševědoucnost atd.), ale obsah těchto termínů v teorii bodu Omega a v teologii je podstatně rozdílný. Tipler sám o těchto termínech říká, že jsou to termíny fyzikální (str. 1). A o metafyzice říká, že její pravdivost je testována experimentálními testy fyziky (206). Proto nelze ze shody termínů soudit na shodu věcnou. Detailnější rozbor jednotlivých termínů by ukázal velikost a hloubku rozdílů.
Literatura a odkazy:
[W1] UNIVERSUM, revue přírodovědecké a technické sekce České křesťanské akademie. [X1] Vedoucí redakční rady: PhDr. Karel Šprunk, Jasmínová 36, 106 00, Praha 10. Vydává nakl. CESTA, nám. Republiky 5, 614 00 Brno.
UNIVERSUM, revue přírodovědecké
a technické sekce České křesťanské
akademie [X1
