Elektrický vesmír II

GeWo

„Jednoduše dosud nemáme skutečně ujednocený pohled na svět, obraz, prezentující jakési nedvojsmyslné souhrnné schéma. … tuto hlubokou trhlinu lze překonat jen revolučně novou představou.“

Etienne Klein & Marc Lachieze-Rey v „PÁTRÁNÍ PO JEDNOTĚ – Dobrodružství fyziky“ (THE QUEST FOR UNITY – The Adventure of Physics).

        Tuto „hlubokou trhlinu“ v našem chápání vesmíru nedávno opět potvrdila NASA. Odpověď, i když je revoluční, je prostá a naznačuje, že úsměvně bizarní historky stárnoucích astrofyziků nepodchycují pravou povahu vesmíru. Kdo bude mít odvahu naslouchat něčemu novému? Robert Matthews, vědecký korespondent týdeníku The Sunday Telegraph kdysi zveřejnil tuto zprávu: Nevyzpytatelná síla brzdí sondy NASA v kosmickém prostoru. Kosmická sonda vypuštěná před 30 lety se dostala pod vliv síly, která vědce zaráží a mohla by vést k revizi našich představ o úplnosti fyzikálních zákonů. Výzkumníci říkají, že Pioneer 10, který, dříve než opustil naši sluneční soustavu v 1983, zaslal na Zemi první detailní záběry Jupitera, táhne zpět k Slunci působení jakési dosud nezjištěné síly. Tato síla nejeví známky slábnutí, ačkoli kosmická loď vniká stále hlouběji do vnějšího prostoru. Někteří vědci proto zvažují možnost, že sonda odhalila jakousi novou přírodní sílu. Doktor Philip Laing z Aerospace Corporation v Kalifornii, člen výzkumného týmu sledujícího toto kosmické plavidlo, řekl: „Prozkoumali jsme všechny známé mechanizmy a myslitelné teorie, ale dosud jsme nedokázali přijít na to, co se vlastně děje.“ „Pokud jde o reálný efekt, bude to mít velký dopad na kosmologii a navigaci kosmických lodí,“ dodává. Pioneer 10 vypustila NASA 2. března 1972, společně s jeho dvojčetem (Pioneer 11). Jejich detailní záběry Jupitera a Saturnu tehdy revolucionalizovaly astronomii. V červnu 1983 minul Pioneer 10 nejvzdálenější oběžnici v naší sluneční soustavě, Pluto. Obě sondy se nyní pohybují rychlostí přes 43 452 km/h ke hvězdám, s nimiž se snad setkají po mnoha milionech let. Vědci pokračují ve sledování signálů Pioneera 10, který už je více než sedm miliard mil od Země.

Výsledky výzkumu, nedávno publikované v předním fyzikálním žurnálu The Physical Review, ukázaly, že rychlost obou sond klesá asi o 6 mil za hodinu za sto let – což je sotva znatelný efekt, asi 10 miliard krát slabší než gravitace. Vědci zpočátku mínili, že by za to mohly být odpovědné zbytky plynů, unikajících z maličkých raketových motorů na palubě sond, nebo teplo prosakující z jaderných elektročlánků. Obojí však už mohlo být vyloučeno. Tým tvrdí, že žádná současná teorie není schopna vysvětlit proč tato síla zůstává konstantní: všechny v úvahu brané síly, od gravitace až k účinkům slunečního záření, rapidně klesají s rostoucí vzdáleností.

Shodné bizarní chování obou sond zcela vyloučilo možnost, že by mohly být ovlivňovány gravitačním tahem dosud neznámých planet, které se nacházejí za okrajem sluneční soustavy. Poznámky některých vědců, že síla ovlivňující sondy Pioneer je pouhý vtip, žalostně zhasly po zjištění, že tentýž efekt patrně ovlivňuje i dvě další kosmické sondy Galileo a Odysseus, které se ovšem pohybují uvnitř sluneční soustavy. Údaje získávané od těchto dvou sond naznačují, že na jejich let působící síla je stejné mocná jako ta, jejíž vliv byl zpozorován u obou Pioneerů.

Doktor Duncan Steel ze Salfordské univerzity říká, že dokonce i natolik nepatrné síly mohou mít v kosmickém měřítku obrovské účinky. „Mohou rovněž měnit počet komet, které k nám přilétají po milionech let, což by mělo závažné důsledky pro pozemský život. Současně se oprávněně otevírá otázka, kolik toho vlastně víme o zákonitostech gravitace.“

Až do roku 1988 byl Pioneer 10 nejvzdálenějším objektem vytvořeným člověkem. Nyní drží rekord Voyager 1.        

       Rozluštěné mysterium?

Zdravý selský rozum říká, že pokud se něco natolik vymyká fyzikálním zákonům, měly by být přepsány, anebo bychom měli lépe porozumět těm, které známe. Nemusíme se v tomto případě trápit diskusemi o povaze gravitace, protože tato otázka může být snadno vyřešena, vezmeme-li na vědomí elektrickou povahu vesmíru. Původcem „záhady“ je skutečnost, že astrofyzika je vyučována nesprávně. Studenti se učí, že libovolný rozdíl velikosti náboje v prostoru je rychle neutralizován, protože elektrony spěšně vyrovnávají jakoukoli nerovnováhu. V důsledku toho se o elektřině v prostoru téměř nikdo nezmiňuje, s tou výjimkou, že jde pouze o dočasný jev. žádný astrofyzik si proto nepoloží otázku, zda tu je trvalé meziplanetární elektrické pole. Zdaleka tedy nemají, jak tvrdí, „prozkoumaný každý mechanismus a teorii.“

Nadále se předpokládá, že zde je jakýsi zdroj elektronů, vyrovnávající jakýkoliv deficit, a že tyto elektrony mohou být dodávány rychleji, než probíhá nabíjecí proces. Jenže ve vesmíru je mnohem lepší vzduchoprázdno než je jakékoli, kterého můžeme na Zemi dosáhnout technickými prostředky; předpoklad, že v kosmickém prostoru je k dispozici dostatek elektronů nemůže být oprávněný. I kdyby jich tam byl dostatek, byly by při snaze neutralizovat elektrické pole vystaveny magnetickému „Z-pinch“ efektu, který by odříznul elektrický proud při dosažení nějaké maximální hodnoty ještě dříve, než by došlo k obnovení a cyklus by začal znovu, od počátku.

Pozorování energetických aktivit v prostoru skutečně na všech stupnicích předvádí jakýsi druh „rozprasků“. Nejposlednější názorná ukázka, o níž byla podána zpráva v Scientific American 4. března, přišla z Jupitera ve formě „nevyzpytatelných bodů vyzařujících rentgenové záření, které vzplanou jako majáky každých 45 minut.“ Každodenně vytváříme rentgenové záření v průmyslu i medicíně, přičemž používáme elektrických výbojů. Proč by to příroda měla dělat jinak?

V elektrickém vesmíru účinkují mezi nabitými objekty síly totožné formy, jakou podchycují Newtonovy rovnice. Zde ovšem nahrazuje hmotu náboj. Ohromný rozdíl ovšem spočívá v tom, že zde působící elektrické síly jsou asi 10^39 krát silnější než gravitace. Pokud je v prostoru elektrické pole, musí mít zákonitě měřitelný účinek na náboj, který s sebou nese kosmická loď.

Prostorové elektrické pole může vyvolat elektrický výboj, stejný úkaz lze pozorovat ve zředěných plynech. Nejznámější názorný příklad poskytne neonová trubice, a některým š?astlivcům podivuhodný pohled na přirozenou polární záři. Rozsáhlý výzkum výbojů v plynu byl prováděn na počátku 20. století, ale návrh na jeho využití v solární fyzice, jak ho v sedmdesátých letech krátce propagoval inženýr Ralph Juergens (Flagstaff, Arizona), byl z nedostatku jiného zájmu publikován jen v bezvýznamném časopise a brzy zmizel v propadlišti.

Na diagramu(Diagram vodivosti plynů; James D. Cobine, Dover Publications) je výbojka, se všemi významnými rysy komentovanými nad trubicí. [D.S. = temný prostor]. Povšimněte si, že v širokém okolí Slunce jsou jasné oblasti pouze velmi blízko u jeho tělesa, protože hustota okolní energie je příliš nízká, aby mohla vyvolat viditelný žár. Graf pod trubicí naznačuje variace důležitých proměnných po celé její délce. Tato jednoduchá výbojka dokonale demonstruje některé komplexní procesy v elektrických výbojích na hranici vakua a nabízí překvapivý klíč k řešení mysteriózního zpomalování kosmických lodí.

Juergens argumentoval, že Slunce uvnitř naší soustavy má všechny charakteristické znaky malé kulovité anody, umístěné v galaktickém výboji. Planety okupují rozlehlou oblast v rámci heliosféry, v teorii výbojů v plynu známé jako pozitivní sloupec, se slabým elektrickým polem centrovaným na Slunce. Na rozdíl od tenké neonové trubice, zabírá Slunce obrovskou sféru o průměru více než 16 miliard mil, takže pozitivní sloupec posléze zaniká a elektrický proud je zbytkem objemu nesen prostřednictvím řídké ionizace. To však vystačí k tomu, aby sluneční elektrické pole mělo dostatečnou sílu k vyvolání toku elektronů směrem k Slunci, přičtenému k jejich náhodnému tepelnému pohybu. Toto pole je neměřitelně slabé. Všimněte si, že netto hustota náboje v pozitivním sloupci je nulová. Jinak řečeno, v meziplanetárním prostoru je vyrovnaný počet záporných a kladných nábojů. To je v podstatě to, co tam kosmické lodě nalezly.

Oblasti se značným elektrickým polem jsou jen poblíž anody a katody. V případě Slunce je anodou korona, kde jsou elektrony urychlovány směrem k Slunci, což evidentně vyvolává teploty v řádu miliónů stupňů, zatím co kladné protony, urychlované opačným směrem, opouštějí Slunce jako „sluneční vítr.“ Další zrychlení kladných částic slunečního větru za hranicí oběžných drah Merkuru a Venuše je přirozený důsledek působení téhož slabého elektrického pole, které zvolna táhne zpět záporně nabitá tělesa kosmických lodí. Navíc! Fenomén „chladné“ fotosféry pod „žhavou“ koronou je pochopitelný jen tehdy, pokud připustíme, že potřebná energie přichází k Slunci zvenčí.

Slunce samozřejmě nemá v prostoru identifikovatelný záporný pól, podobný kovové katodě výbojky. Náhradou za ni vytváří plazma v prostoru bublinu, známou jako „virtuální záporný pól.“ Efektivně je to takzvaná heliopauza. V podmínkách plazmy není heliopauza důsledkem mechanického rázu; je to Langmuirův plazmový obal, vznikající mezi dvěma druhy plazmy s rozdílnými hustotami náboje a energie. V našem případě tvoří rozhraní mezi sluneční a galaktickou plazmou. Obdobné „bubliny“ jsou pozorovány ve všech fázích, od komat komet až po „magnetosféru“ planet a hvězd. Plazmové inženýrství ukazuje, že centrální těleso nese elektrický náboj, který je v přímém vztahu k jeho okolnímu prostředí.

Po vypuštění přijímá povrch kosmické lodě elektrony z plazmy okolního prostoru, a to až do doby, než napětí plavidla vzroste natolik, aby odpuzovalo další elektrony. Je známo, že i kosmická loď pohybující se poblíž Země může nabýt záporný potenciál několika desítek tisíc voltů vůči okolnímu prostředí. V meziplanetárním prostoru se tak kosmická loď chová jako nabitý objekt, pohybující se ve slabém elektrickém poli Slunce. Protože má záporný náboj, musí podléhat nekonečně malému „tahu“ kladného náboje Slunce. Nejvýznamnější je asi skutečnost, že napě?ový gradient tohoto elektrické pole zůstává v celém meziplanetárním prostoru konstantní. Jinými slovy, brzdící síla působící na kosmickou loď se nebude zmenšovat s rostoucí vzdáleností od Slunce. Tento efekt odlišuje elektrický model od všech ostatních, protože působení všech ostatních známých sil zákonitě klesá se vzdáleností. Tento efekt je reálný a bude mít zásadní dopad na nauku o vesmíru a navigaci kosmických lodí protože?

Pioneer 10 je teď 7,4 miliardy mil od Země a urazil tak asi 90% cesty k heliopauze. Elektrický model sluneční soustavy předpovídá, že až se vzdálená kosmická loď setká s heliopauzou, nahlásí další anomálie, pokud pak ovšem ještě bude v kontaktu se Zemí. Heliopauza je oblast, jejíž „katodový spád“ ovlivňuje sluneční elektřinu. Jde o oblast ze silným radiálním elektrickým polem, které bude mít sklon zpomalit kosmickou loď ještě více. Na rozhraní heliopauzy se protíná napětí slunečního elektrického pole s napětím pole lokálního galaktického ramena. V důsledku toho je to oblast, v níž panuje plná míra diference a kde v silných polích vznikají tzv. „anomální“ kosmické paprsky. To vše nemá nic společného s čelem rázové vlny a jakýmsi chabě definovaným akceleračním mechanizmem. Některé odhady dynamického elektrického potenciálu Slunce mohou být odvozeny ze studia „anomálních“ kosmických paprsků. Kromě toho můžeme odvodit dynamický potenciál ostatních hvězd studiem obyčejných kosmických paprsků.

Implikace elektrické dimenze na hvězdy má hluboký dopad. Samozřejmě, jestliže my nerozumíme naší nejbližší hvězdě, veškeré hloubání o mnohem vzdálenějších hvězdách a jejich historii je zavádějící. Záležitost přirozeně volá po důkazu zdroje energie který udržuje diferenční galaktický náboj, napájející hvězdy. Hypotéza o elektrické podstatě hvězd ovšem hladce splývá s plazmovou kosmologií, jejíž původ rovněž spočívá v elektrotechnice. Plazmová kosmologie, nyní zkoumaná IEEE, je mezi astronomy i astrofyziky prakticky neznámá. Programově ignorováno je i upozornění Hannese Alfvena, „otce“ plazmové fyziky a plazmové nauky o vesmíru; plazmová teorie je údajně mylná a staromódní…

Spirální ramena galaxií musí vést elektrický proud, který v podstatě rozsvěcuje hvězdy. Energie mezi paralelními proudy se inverzně mění se vzdáleností, výměnou za mnohem strmější pokles gravitace se čtvercem vzdálenosti. Výsledkem těchto úvah je, že nejdelší akční rádius ve vesmíru má zákonitě síla, která řídí pohyb všech galaxií, zatím co odpudivá síla malého rozsahu udržuje integritu spirálních ramen jednotlivých galaxií. V porovnání k tomu musí astrofyzika, užívající ve svých teoriích mnohem slabší gravitace, trvat na rozviklaném názoru, tvrdícím, že většina hmoty ve vesmíru je neviditelná a tato hmota je navíc rozmístěna libovolným způsobem. A přesně z tohoto důvodu astrofyzici nedovedou vysvětlit, proč je preferována spirálová struktura galaxií.

Ti, kteří uvádějí v obecnou známost možné ohrožení Země srážkami s kometami nebo asteroidy budou muset hodně „zapomenout“ a naučit se ještě mnoho o elektrických vlastnostech a původu komet. Co se skutečně stane, když se nabitá tělesa dostanou na kolizní kurs? Kdo vůbec kdy viděl na uměleckých ztvárněních kosmické srážky jediný blesk? Spaceguard argumentuje, že by nás takový náraz mohl poslat za dinosaury. Jenže tuto megafaunu zničilo něco mnohem dramatičtějšího, než slabý náraz. Vyhynuli, protože nemohli fungovat při současné zemské přitažlivosti. Elektrická povaha vesmíru je rozpoznaná a vědecké domněnky se musí nápadně změnit.

Zdroj http://www.holoscience.com/news/mystery_solved.html
a Solution of the mystery ? Wal Thornhill 2002.
Překlad  gewo 2002
(Viz také J.W. Tunel do kosmu, Planety)

Převzato: http://www.mwm.cz