Dobrá zpráva: Na obzoru je nový způsob likvidace oxidu uhličitého
Martin Janda
Každým rokem celá planeta vyprodukuje 30 miliard tun oxidu uhličitého. Tento plyn je sice přirozenou součástí zemské atmosféry, ale nemělo by ho být příliš.
Jeho zvýšené množství v ovzduší má společně s vodní párou a s dalšími faktory na svědomí jev, pro který se vžil termín klimatické změny. Americkým vědcům se nyní podařilo najít způsob, jak přebytky oxidu uhličitého likvidovat. A to naprosto ekologickým a zároveň neotřelým způsobem.
Peridotit je hrubozrná, pomalu utuhlá, tmavě zbarvená hornina, která se často vyskytuje s gabrem, což je hornina podobná čediči. Peridotit bývá spolu s jinými tmavými horninami součástí oceánské kůry, kde byl vyvrásněn s ostatními horninami v horských pásmech. Umí vytvářet neobvyklé deskovité útvary a tělesa.
Jak se zbavit dvou miliard tun CO2
Ale co má společného nějaký kámen s oxidem uhličitým? Mnohem víc, než se na první pohled může zdát. Oxid uhličitý totiž s peridotitem reaguje, a poté se z něj stane pevný minerál. A je jasné, že pevný „šutr“ v ovzduší žádnou paseku nenadělá. Americký geolog Peter Kelemen a jeho krajan, geochemik Juerg Matter z Kolumbijské univerzity, navíc tvrdí, že tento přirozený proces likvidace oxidu uhličitého lze opakovat třeba milionkrát. Střízlivé odhady říkají, že pomocí peridotitu by se mohly každý rok zlikvidovat přinejmenším dvě miliardy tun CO2.
Peridotit se však zřídka objevuje na zemském povrchu. Ovšem v Ománu, sultanátu nalézajícím se na východním cípu arabského poloostrova, vystrčil růžky i na denní světlo. Nedaleko odtud je jedno z nejvýznamnějších světových center těžby ropy, které se nachází v tolik exponovaném Perském zálivu. Při těžbě „černého zlata“ vzniká významné množství oxidu uhličitého. Vzhledem k malé vzdálenosti od Ománu a s tím souvisejícími nízkými náklady by právě zde mohl peridotit přispět ke zlepšení klimatických podmínek. Právě v Ománu by mohl být hlavní „sklad“ zmineralizovaného plynu.
Technologie je již patentována
Ovšem peridotit „vyjukne“ na svět i v jiných oblastech. Lze jej najít i na tichomořských ostrovech Papua-Nová Guinea nebo Nová Kaledonie, která spadá pod francouzskou správu. Český turista se s ním může setkat i na pobřeží Jaderského moře. Bohužel se však tato hornina nenalézá třeba v Číně, Rusku, Indii či v USA, tedy v zemích, které okupují první příčky pomyslného světového žebříčku produkce oxidu uhličitého.
Matter a Kelemen si svou technologii již nechali zapsat na patentním úřadě. „Uložení CO2 v minerální podobě je mnohem levnější a bezpečnější než jiné navržené metody,“ prohlašuje první jmenovaný. Princip celé reakce je vskutku jednoduchý – hornina se navrtá několika otvory a do těchto děr se vpraví voda se stlačeným oxidem uhličitým. Pak už vědci mohou spokojeně sledovat průběh proměny.
Naději pro budoucnost dává i výzkum dalšího vědce z Kolumbijské univerzity, Klause Lacknera. Ten v současnosti pracuje na projektu umělých stromů, které by podobně jako stromy opravdové dokázaly lapat CO2 přímo ze vzduchu.
Emise vzrůstají, teplota také
Společnosti, které mají změny klimatu z velké části na svědomí, se často zaklínají svým zcela novým a moderním ekologickým přístupem k dané problematice. Jenže obvykle to bývají prázdná slova, vycházející z úst vemlouvavých PR specialistů, a ve skutečnosti „skutek utek“. Často se například hovoří o možnosti uskladnění oxidu uhličitého pod povrchem Země. Ovšem vybudování takových gigantických nádrží na CO2 by bylo natolik nákladné, že je v současnosti téměř nerealizovatelné. Navíc není vyloučeno, že by někdy v budoucnu mohl z těchto nádrží plyn začít unikat.
Podle slov Bena Santera, odborníka na změny klimatu z Národní laboratoře Lawrence Livermora, je růst celosvětových emisí za hranicí nejhorších odhadů Mezivládního panelu pro změnu klimatu, zveřejněného před dvěma lety. Podle něj by teploty měly vzrůst o 2,4–6,3 stupňů Celsia.
„Při současném trendu bude extrémně těžké stabilizovat množství CO2 na 450 ppm (počet částic CO2 v milionu částic atmosféry). A bude náročné trvale udržet i 550 ppm,“ říká Joseph Canadell z vědeckého sdružení Global Carbon Project. Nyní se koncentrace CO2 pohybuje kolem 380 ppm.
Kde se bere oxid uhličitý?
Oxid uhličitý, což je bezbarvý plyn bez chuti a zápachu, jenž může mít jen při vyšších koncentracích slabě nakyslou chuť, se největší měrou podílí na vzniku skleníkového efektu. Jeho nárůst v ovzduší, hlavní důvod klimatických změn, je způsoben zejména spalováním fosilních paliv a úbytkem lesů. Naštěstí zatím nejvýkonnější ekosystém poutající vzdušný oxid uhličitý – mořský fytoplankton – není dosud příliš narušen.
Velké množství oxidu uhličitého je také rozpuštěno ve světových mořích a oceánech, které tak regulují jeho množství v atmosféře. Pozvolný nárůst globální teploty však negativně ovlivňuje rozpustnost CO2 v mořské vodě a pozitivní zpětnou vazbou se tak dostává zpět do vzduchu další dodatečné množství tohoto skleníkového plynu.
Není bez zajímavosti, že oxid uhličitý je v naší sluneční soustavě celkem populární, například planeta Mars si jej natolik oblíbila, že tento plyn tvoří 96 % její atmosféry.
Převzato:http://21stoleti.cz/
