Záhadné nálezy
Věnceslav Patrovský
Převzato ze serveru Paranormal
Autorská práva má Paranormal a autor
Za záhadné považujeme ty nálezy, které jsou pro nás sice pochopitelné, ale byly nalezeny na nezvyklém místě, nebo jsou to nálezy z míst poměrně pochopitelných, ale jejich smysl, účel či funkce nám uniká.
V roce 1845 byl nalezen železný hřeb v žule v Kindgoodie Quarry v severní Britanii. V roce 1851 po odpálení nálože v jednom lomu v Nové Anglii (USA), byla v kamenné suti nalezena kovová nádobka rozpálená ve dví. V roce 1891 paní Culpová z Morrisonville, Illinois byla překvapena, když po přiložení kusu uhlí do kamen, se tento rozpadl a vypadl z něho zlatý řetízek. Je známo také několik případů živých fosilií. 22. dubna 1881 Joe Molino v hloubce asi dvaceti metrů na dole Wide West Mine u Ruby Hill v Nevadě když rozrazil kámen, objevila se dutina a v ní bílí červi, kteří se za půl hodiny začali pohybovat. V roce 1892 byl podobně v železné rudě nalezen červenohnědý brouk. Bylo to v Longfellow Mine v Arizoně. V uhelném dole v Mount Diablo u San Francisca nalezli v r. 1873 horníci v hnědelu žábu, která jevila malé pohyby nohou. Když byl rozříznut jeden žulový blok při stavbě doků v Liverpoolu roku 1829, byla v dutině nalezena slabě se pohybující žába. Vědci takové nálezy ovšem nemohli vysvětlit a tak se někteří uchýlili k tvrzení, že musí jít o omyl. Podle některých autorů lze tyto nálezy pochopit tak, že přicházejí z paralelního světa.
Tato skupina nálezů je také početná. U Actonu v Ontariu byla v říjnu 1893 poražena prastará borovice a při rozřezávání, pila narazila na vrostlý ocelový předmět. Kromě něj se zde objevila též živá ropucha.
Z třetihorního rakouského uhlí pochází i podivný kovový polštářek nalezený roku 1885. Má rozměry 67 x 67 x 47 mm a váží 785 g. Předmět objevil německý inženýr F. A. Hurt narozený v Berlíně roku 1829 a zemřelý v Bonnu roku 1902. Zpráva byla uveřejněna ve slovníku exaktních věd, vydaným Poggendorfem, kde ve svazku 43 ze zasedání přírodovědné společnosti Rýnska a Vestfálska z roku 1886 se objevuje článek „Podivný železný meteorit“. Na rozdíl od pokroucených novinářských zpráv Rusové Rabcov a Morozov zjistili nejen výše uvedené údaje, ale i způsob objevu. Meteorit je majetkem muzea Caroliny Augusty v Salzburgu a byl mu darován syny pana Leidora Brauna. Předmět objevil 1. listopadu 1885 jeden dělník v továrně pana Isidora Brauna, když roztloukal hnědé uhlí, pocházející z Wolfseggu. Předmět – holosiderit má na stranách žlábek a je pokryt malými kráterky, což je typické pro železné meteority. Měrná hmotnost je 7,75 g což je o něco méně než u čistého železa 7,86 g. Meteorit však obsahuje jen malé množství niklu a po leptání na malé ploše se neobjevily typické Widmannstättenovy obrazce typické pro meteoritická železa. Další průzkum vyjevil, že se o tomto objektu objevily v osmdesátých letech články i ve Francii, Anglii a Belgii. Meteorit nebyl však dosud zcela prozkoumán a v Salzburgském muzeu ho Ostroumov nenašel. Koncem roku 1972 se však konala v muzeu města Lince výstava meteoritů a tam se ztracený meteorit objevil. Zůstal či byl vrácen rodině původních majitelů. Záhada spočívá v tom, že předmět byl zřejmě opracován lidskou rukou, což hlavně dokumentuje obvodový žlábek. Objekt je značně tvrdý, čímž se liší od železných meteoritů, které jsou křehké a obsahují až 30 procent niklu. Tuto kuriozitu připomněl asi po čtyřiceti letech veřejnosti známý sběratel kuriozit Charles Fort. Prohlásil také že objekt je výtvorem mimozemšťanů, což bylo v době, kdy ještě nevzlétla jediná raketa na kapalné palivo a Ciolkovský byl neznám.
V roce 1961 byla na hoře Coso u Olanchy v Kalifornii, nalezena sběrateli minerálů podivná geoda, která po rozříznutí nevydala drúzu křemenných krystalů, ale byla plná a v hmotě byl jakoby zalit či zalisován předmět připomínající mosazný držák stínidla u starých lamp. Podivnost předmětu ukázaly i rentgenové snímky.
10. května 1931 po 17. hodině byl u Eatonu (Colorado) pozorován pád meteoritu. Byl téměř hned nalezen a byl ještě velmi horký. Vážil 29,5 g a byl pozoruhodný tím, že byl mosazný. Podrobnosti pádu byly pečlivě zkoumány členy koloraského muzea a jeho pravost je ověřena. Délka meteoritu je 7 cm, uprostřed je zeslabený. Meteorit se dostal do sbírky H. H. Niningera, který jej popsal roku 1943. V roce 1969 byl opět zkoumán a bylo potvrzeno, že je skutečně z mosazi, ačkoliv měsíční horniny jsou zcela jiného rázu. Vysvětlení, že jde o zbytek nějaké rakety vystřelené roku 1931 je vysoce nepravděpodobné a tak se někteří odborníci přiklánějí k názoru, že mosaz vznikla po dopadu meteoritu na Měsíc v místě kde byly sirné zinkové a měděné rudy. Kdo ví?
V roce 1962 doktor Cabrera vykopal u Isy v Peru asi 12 tisíc tmavých kamenů, na kterých byly vyryty různé výjevy, snad ze života jakýchsi praindiánů. Objev byl umožněn tím,že v oce 1961 se rozvodnila řeka Rio Ica, asi 230 km jihovýchodně od Limy a když se vrátila do původního koryta, tyto podivné kameny vyplavila. Velmi podivné byly náměty vyobrazení, jako trepanace lebky, operace srdce, člověk na ještěru, cosi jako mikroskop či dalekohled atd. Pokud by těchto kamenů bylo malé množství, bylo by možno se domnívat, že jde o dílo jakéhosi žertéře. Rovněž náměty ukazující na jakousi vyspělou techniku by bylo možno považovat za přání fantazie, kdyby jich opět nebylo mnoho. Snad tedy nějaká dávná vyspělá civilizace chtěla zanechat vzkaz budoucím pokolením?
V uhelném dole ve Vršanech na Mostecku se nalézají podivné koule v hloubce asi 150 metrů. Pan M. Danko, amatérský astronom zjistil, že jsou elektricky vodivé a že se jejich odpor mění při natočení sever-jih. Přivezl tyto koule do Liberce na jakýsi astronomický seminář a jeden senzibil zjistil, že koule na jedné straně nasává energii a na druhé jí trojnásobně vydává, přesněji řečeno, magnetické pole zesílí třikrát. Koule mají průměr 3-5 cm, na jedné straně bývají protažené nebo jsou to spíše polokoule. Jsou značně tvrdé a podle odborníků z Masarykovy univerzity v Brně jde o markasit (kosočtverný disulfid železa FeS2, modifikace krychlového pyritu) stmelený zrny křemene s organickou příměsí.
Pan Danko se dozvěděl, že místní lidé považují kuličky za léčivé. Při nošení v kapse, přejdou různé bolesti, pod polštářem navodí klidný spánek. Tyto vlastnosti nejsou věrohodně prokázány a kulička rozhodně není magnetická. Slabě magnetický může být jen pyrrhotin, což je sirník železnatý FeS. Kulička nebyla shledána magnetickou, zato se ukázalo, že se chová jako usměrňovač. Další výzkum je žádoucí.
V roce 1944 objevil dánský obchodník Waldemar Julsrud při inspekční cestě na svůj ranč blízko Acambary v mexickém státě Guanajuato, 175 mil severozápadně od Mexico City ve stopách kol na rozmáčené cestě malou keramickou sošku. A protože se vždy zajímal o předkolumbovské kultury dal zde hned kopat. Byly nalezeny desítky hliněných sošek podivných zvířat a osob s velkými ještěry, jako by dávný člověk byl současníkem dinosaurů. Julsrud dal na své farmě rozhlásit, že kdo najde sošku, obdrží odměnu. A skutečně, za několik let se shromáždilo přes 35 000 sošek. I kdyby toto číslo bylo nižší je nepochopitelné k jakým účelům sošky sloužily. Pro každou kulturu jsou potřebnější nádoby než sošky, ale ty nalezeny nebyly. Kdyby šlo o nějaký velkovýrobní sklad a pro export, proč se sošky nenalezly v širokém okolí? A kdyby jakási neznámá kultura chtěla dát o sobě vědět budoucím generacím, pak by na to stačil mnohem menší počet předmětů. A konečně tak obrovské množství vylučuje, že by šlo o podvod nebo žert.
Jsou to přesně tytéž otázky, jako pro kameny z Icy. Sošky byly několikrát geochronologicky datovány s výsledkem stáří mezi 2500 a 5900 let př. n. l. I když je to značný rozptyl říká nám jen to, že zde existovala civilizace několik tisíc let př. n. l.
Jižní Amerika nám poskytla již hodně překvapení. V Kostarice se nacházejí podivné koule z tvrdého kamene o průměru až přes dva metry. Vyskytují se i mnohem menší, ale nikdo nedovede odhadnout jejich původ a smysl. Jsou údajně ze žuly, dle jiných autorů z horniny zvané gabro. Popisuje je Däniken v knize Zpět ke hvězdám. Později byly objeveny podobné koule v Mexiku, ve státě Jalisco v pohoří Sierra de Ameca. Byly napolovic zasypané tufem, ale byly právě tak dokonale kulaté jako ty z Kosta Riky a průměrů 130 až 190 cm. Bylo zde 22 koulí, ale další byly nalezeny nedaleko u Agua Blanca. Byly jich zde stovky a největší o průměru 330 cm! Geologové určili stáří do třetihor a přírodní původ. Blízká sopka zaplnila údolí popelem a za teploty 500 – 750 stupňů Celsia se po dlouhou dobu tyto koule formovaly z křemenných částic a nabalovaly se na jádro. Tak nějak se prý vyrábějí kuličky na hraní pro děti. Voda potom odplavila nadbytečný popel a koule zůstaly na suchu. Dejme tomu.
V roce 1927 řídil archeologické vykopávky v britském Hondurasu v mayském hradišti F. A. Mitchel Hedges. S dcerou Annou přebíral haldu kamení, která vznikla po sesutí jedné stěny chrámu a tu při západu Slunce se v haldě něco zalesklo. Byla to precizně opracovaná lebka vyrobená z křišťálu. Vážila pět kilo a měla zřejmě kultovní účel. V mytologii je o lebce zmínka – byla zvána lebkou smrti, protože se někdy kněží na ni dívali s přáním, aby kdosi zemřel, což se také stávalo. Něco podobného bylo prý používáno v evropských klášterech, kde se mniši drželi za ruce a vyslali smrtící „psychickou energii“. Lebka byla šest let zkoumána musejním restaurátorem Frankem Dorlandem, který potvrdil, že lebka byla vyrobena z jediného kusu křemene bez použití kovových nástrojů a jen obrušována křemenným prachem. To odhadem trvalo snad až 300 let. Dorland se domnívá, že lebka pochází z Egypta nebo Babylonie, kde bylo již ledacos známo a jak ukázaly některé indicie i fakta existoval ve starověku omezený kontakt mezi tehdejším starým a novým světem. Lebka se nyní nachází v museu amerických indiánů v New Yorku. Takových lebek prý existuje třináct a největší váží asi 9 kg. Vlastní ji manželé Parksovi z Houstonu.
