Od chaosu k harmonii a zpět?

Aneb jak to všechno začalo.

Jednou před několika lety jsem něco potřeboval na webu nalézt. V tom labyrintu se ale můžete snadno ztratit a bloudit až do… No prostě se mě to opět stalo a tu jsem narazil na stránky o pyramidách v Gíze. Nevěřícně jsem zíral na údaje o stavební přesnosti tzv. Velké, „egyptologičtinou“ též Chufuovy, či Cheopsovy pyramidy, zde ale neutrálně označované jako římská I. a pomalu se mi vracely vzpomínky z mládí. Ano! Něco takového jsem již přece zaznamenal, ale také to pokládal za obvyklou novinářskou nadsázku a tak se po jejím ověření nijak nepídil. Také věřte něčemu takovému, že někdo po bůhví kolika tisících letech změří na centimetr přesně, jak to mělo vypadat původně. Nyní jsem to měl jako na dlani a světe div se, ono to tak nějak i nejspíš bylo. Ne sice bez pochyb, ale odchylka kolem 1% po takové době a pustošení? Samozřejmě lidmi mnohem více, nežli přírodními vlivy, no neberte

to. Konec konců si to může každý sám ověřit na bezpočtu zdrojů ve vyhledávačích. A kdyby jen to. Odchylky jsou sice od ideálního tvaru čtyřbokého jehlanu a zeměpisné orientace v úhlových minutách i méně. Nejsou za tím ale vidět ty miliony potřebných stavebních prvků vážících až desítky tun, umístěných do výšky až 150 m od základny a na 120 m od okrajů, kdy každý z nich je jiný a musel tak být předem vyprojektovaný a následně vyrobený, nutně v tolerancích optiků, vyleštěný a bez poskvrny odněkud nějak přepravený, aby se to supermaximegalego vůbec dalo poskládat a drželo pohromadě jen vlastní vahou a tlakem atmosféry i bez lepidla. Nad tím prostě zůstává rozum stát, protože tady stojí, navíc opakovaně(!), nemožné stavební dílo. Nad zemí i pod ní!!! Je až nepochopitelné, že se přitom mezi námi vyskytují i tací, co to připisují lidem z doby pračlověka Janečka, tedy z počátků civilizace a ještě se honosí akademickými tituly. Vůbec jim zřejmě nedochází, že se to muselo stavět po vrstvách od středu k okrajům, prostorově provázané a v klimatizovaném bezprašném prostředí, z teplotně stabilního a zřejmě i sterilního materiálu, jinak by to dnes byly nanejvýš kopce porostlé vegetací. Označit je za naivní by samo bylo pošetilé, protože my bychom to nedokázali ani slušně rozebrat. Na světě neexistuje pozemní zdvíhací mechanizmus, schopný mikroposuvem manipulovat s tunovými břemeny do výšky 150 m na vzdálenost 120 m, natož pak s břemeny 70 t těžkými do výšky 50 m na stejnou vzdálenost. A kdyby i existoval. Jak se dá uchopit vyleštěný kvádr, k umístění těsně vedle jiných? Přísavkami? Nebo to celé vzniklo v kosmickém prostředí?

Neméně záhadný je účel těchto stavebních dinosaurů a kdoví zda ne i jejich současníků. Pro oficiální vědu to jsou hrobky faraonů IV. dynastie. Mimo tento „vědecký“ a mnohé jiné úsměvné nápady, od čerpadla na vodu z Nilu, přes sýpky na obilí, až po zobrazení hvězd v pasu souhvězdí Oriona, jsem ale také uviděl hypotézu o tom, že areál nejsou jen tři samostatné a mimo příbuzenských vztahů svých údajných tvůrců nijak nesouvisející stavby. Naopak prý zde vše vzájemně souvisí, představujíce to tzv. vnitřní část Sluneční soustavy s jejími prvními čtyřmi planetami v pořadí Merkur, Venuše, Země a Mars. No když se to vezme dokola kolem, tak vzhledem k nutnosti nesmírně mocné příčiny vzniku těchto gigantických staveb, kdy její důsledek snese kosmické přirovnání, stálo za to věnovat této hypotéze pozornost. A jak k tomuhle poznání kdosi celkem nedávno dospěl? To bylo nejspíš takto.

Víme-li, že podle staré dobré definice metru jako jedné deseti miliontiny kvadrantu zemského poledníku má Země ideální obvod 40 000 km, pak 1 arcsec, jinak délka oblouku na obvodu Země při známém dělení kruhu na 12 hodin, tedy jeho 43 200 díl, má délku 0,925925.. km. Tento údaj spadá do pásma udávaných různými zdroji o obvodu I. pyramidy. A tak průměr kružnice vepsané do její základny, který je současně její stranou, má 0,925926 km / 4 = 0,23148 km. Vzájemný poměr poloměrů této kružnice a Země udává měřítko, v němž pyramida vůči Zemi vystupuje. Jestliže poloměr Země je 40 000 km / 2π = 6 366,19772 km a poloměr kružnice vepsané do základny I. pyramidy, který má současně délku poloviny její strany, je 0,23148 km / 2 = 0,11574 km, pak 6 366,19772 km / 0,11574 km = 55 004. Tedy prakticky M 1 : 55 000. Přiřadíme-li pak I. pyramidě…, ale o tom dále.

Průměry prvních čtyř planet v již uvedeném pořadí, jsou k sobě ve vzájemném poměru 0,38 : 0,95 : 1 : 0,53. Kružnice vepsané do základen těchto pyramid v pořadí od jihu, jsou k sobě v poměru 0,46 : 0,93 : 1. Poměr největších z těchto planet i z pyramid je tedy téměř shodný velikostí a shodný pořadím od poledního Slunce. Případnou elipsovitost má na svědomí zobrazovač s jiným poměrem stran, nežli klasických 4:3.

U nejmenší pyramidy je zase již od starověku známo, že má dvě navazující části rozlišené jak velikostí stavebních prvků, tak jejich původem a barvou, s rozhraním ve výšce cca 11,5 m nad terénem. Pokud vezmeme jako základnu pyramidy toto rozhraní, zjistíme, že kružnice do ní vepsaná má k I. pyramidě poměr 1 : 0,38 a to je i poměr Země a Merkura. Dostáváme tak u pyramid nové pořadí 0,38 : 0,93 : 1, opět souhlasné velikostí i pořadím jako u planet. To se již vymyká náhodě. Pokud celá nejmenší pyramida by měla být protějškem Marsu (IV. pyramida), přičemž její horní část je rovněž III. pyramidou pro Merkura, tak jak je tomu na vyobrazení vlevo, pak její základna je dosud jako by ukryta v zemi a nad terén vystupuje jen horní polovina mezi ní a základnou III. pyramidy (Merkur). Když pak do té v zemi skryté základny vepíšeme kružnici, má poměr k I. pyramidě 1 : 0,53 a máme tak kompletní obraz planet v pyramidách. Kontrolou (0,38 + 0,53) / 2 = 0,46 vidíme, že ta nejmenší z pyramid opravdu skrývá reprezentace planet Marsu a Merkura. Důvody byly nejspíš dva. Velikost planet to připouští a je zachována viditelnost od bodu Slunce v souvislosti s oběžnými drahami, jak bude pojednáno později. Že to je ale makačka na bednu? ;-))

Když odpovídá porovnání velikostí planet stranám pyramid, nebude to asi samoúčelné. Nemělo by přece žádný smysl bez kontextu s jejich oběžnými drahami stavět něco tak gigantického, co by tu zbůhdarma navěky trčelo do nebe, nebo nedejbože bylo dokonce jen k ohromení turistů. Jak ale tento kontext zviditelnit, když potřebně přesný plán areálu snad ani neexistuje?!? Nebo již existuje? No stálo to něco času stráveného hledáním na internetu, odměna se však dostavila. A to zásluhou samotné egyptologie! Život je samé překvapení a musíte vzdát dík i někomu, kdo vás má za „pyramidiota“, jak se říká odpůrcům pyramid-hrobek.

Právě včas se totiž potřebně přesný plán areálu v Gíze na internetu objevil a protože jeho důvěryhodnost zajišťuje mezinárodní projekt na vytvoření věrné 3D počítačové rekonstrukce celého areálu, neodolal jsem puzení najít argumenty pro právě přednesenou podobnost jeho vztahu ke Sluneční soustavě. Po přenesení zveřejněného plánu areálu, zvícího velikosti větší pohlednice, do CAD programu na PC, jeho pootočení do obvyklé pozice se severem nahoře a jeho patřičném zvětšení, jsem na něj zkoušel promítnout orbity čtyř vnitřních planet. Po řadě pokusů se ukázal jeden směr hledané pozice Slunce jistý. Byl to jižní směr od pyramid, kdy s výjimkou Marsu souhlasí i skutečné pořadí planet. Stále ale nebylo zřejmé, jaké měřítko bylo zvoleno pro zaznamenání orbitálních drah. Až nápad porovnat vzdálenost středů obou větších pyramid s jejich obdobným planetárním vztahem, kdy jsou k sobě velmi blízko, ukázal na měřítko v řádu 1 : 100 000 000. Pak už následoval pokus nalezení průniku kružnic o poloměru oběžných drah ze středů pyramid v tomto měřítku a náhle bylo jasno. Slunce bude jižně od II. pyramidy! Kde však přesně? Soudobá hodnota se přece může lišit…

Prameny k hledání užitečných informací o tomto tématu jsou dvojí. Literatura a internet. Tak se mi dostala do ruky kniha se zaměřením na areál v Gíze z pohledu geometrie, kde se mimo jiné tvrdilo, že ve starém Egyptě bylo řešení pythagorejského trojúhelníka se stranami 3 : 4 : 5 považováno za posvátné a tuto známost měli starověcí Egypťané od nepaměti. Dávná je i znalost, že sama II. pyramida je konstruována tímto způsobem, kdy vzdálenost od středu pyramidy ke středu některé ze stran její základny, je v poměru 3 : 4 k její výšce. Taková konstrukce přece nebyla zvolena náhodně. Ta konstrukce II. pyramidy přímo vybízí k určení pozice Slunce!

Následovala řada marných pokusů k sestrojení potřebného trojúhelníka. Až tu náhle jakýsi popud vynořivší se odněkud z podvědomí mě přiměl, jak i vy jistě z vyobrazení uznáte, k vědomě absurdnímu počinu – považovat za základnu trojúhelníka vzdálenost od středu torza satelitní pyramidky ke stěně megalitické stavby vedle Sfingy – což k mému úžasu vyvolalo shodu ve vzdálenosti bodu pro Slunce od středu II. pyramidy se střední vzdáleností Venuše od Slunce v uvedeném měřítku tak výraznou, že bylo nemožné ji pominout jako náhodu. Pozici Slunce tak určovala snad nejznámější geometrická úloha. A kdyby jen to. Ona ta satelitní pyramidka je středobodem areálu. Je ve vzdálenosti jednoho dílu, říkejme mu malý modul, od středu jižního okraje základny II. pyramidy k jihu, která jak již bylo uvedeno má konstrukci 3 : 4 : 5 a zároveň je vrcholem pravého úhlu v mnohem větším trojúhelníku stejné konstrukce pro stanovení bodu pro Slunce, kde jeden díl, říkejme mu velký modul, má délku, a teď se podržte – strany I. pyramidy! Navíc se tím potvrdilo i měřítko přenosu obrazu z kosmu na zemský povrch – 1 : 100 000 000. Sám sobě se divím, kam já na ty nápady jenom chodím? ;-))

Na oslavování bylo ale ještě brzy. Rozpaky budila odchylka vzdáleností Země a Merkura, od středů jim přináležejících pyramid. Až zase přišlo vnuknutí: „Zjisti si přece, kam v I. pyramidě zasahuje perihelium Země, které z její výšky (jak se nechce již dobrých 150 let přiznat) vyplývá.“ Bylo z toho další překvapení. Kružnice perihelia Země protínala JZ roh stavby u východní stěny I. pyramidy. Perihelium je přitom principiálně dlouhodobě nejstabilnější bod oběžné dráhy, takže stavby u východních stěn pyramid zřejmě mají ve své šířce od severu k jihu zachyceny informace o nejbližším a nejvzdálenějším bodu oběžných drah planet. No to je přímo geniální řešení a pro první tři planety je to použitelné. Co si však počít s Marsem? Jemu odpovídající dolní část nejmenší pyramidy, ona fiktivní IV. pyramida, nebyla pro planetární dráhu Marsu vhodná. Náležela již Merkurovi. Následoval proto pokus obdobný tomu s periheliem Země, tentokráte se současnou střední vzdáleností Marsu. Výsledkem byl doslova šok. Dráhu Marsu reprezentuje stavba na konci jakési zalomené „kolonády“ vedoucí na SV od I. pyramidy. Prodloužení této cesty zpět, od zlomu k JZ, pak jakoby ukazatel směřuje k SV rohu právě té části nejmenší pyramidy, představující fiktivní IV. pyramidu pro Mars. O potvrzení hypotézy souvislosti pyramid se Sluneční soustavou tak již nemohlo být pochyb a přirovnal bych to k pohledu na hologram, nebo na složené 3D obrázky přírody či vesmíru, kdy také po jistém úsilí „švidrat“ najednou spatříte pozorované objekty ve 3D prostoru a tedy na rozdíl od dosavadního plošného vidění s šokujícím skokem v kvalitě informace. Zde ovšem s tím rozdílem, že to nebyla pouhá iluze zrakového vjemu, ale spojení dvou realit. Pozemské a kosmické.

První verze této zprávy vystavená zde po několik let a neobsahující ještě vzájemné planetární vztahy přenesené i do pyramid, nemusela být pro mnohé dostatečně přesvědčivá. To se v nové verzi doplněné právě o tyto skryté vazby, jak doufám, významně mění, neboť v běžném pohledu nezřetelné, ale při podrobnějším zkoumání přímo ohromující vnitřní vazby areálu jsou tím, co způsobilo zcela zásadní převrat v mém dosavadním nazírání na areál, jakoby pradávný otisk již existující Sluneční soustavy. Nyní je již zjevné, že areál je archivací projektu Sluneční soustavy a paradoxně tak sám sebe předchází. Zobrazuje tvůrčí myšlenku k jejímu vzniku, záměr, a ne dílo samo, byť je do něj zaznamenán. Vynikl přitom také fakt, že těch planetárních drah je celkem 14 a jsou v mocninách 14-té odmocniny ze sta, s polovinou neobsazených pozicí, s různě velkými odchylkami u Merkura, Marsu a Neptuna a s malou odchylkou u Saturna. Použijeme-li známou Occamovu břitvu ke srovnání s Titius-Bodeho nebo s Fibonacciho hypotézami, máme dosud marně hledanou a umístění planet určující orbitální konstantu, což by vysvětlovalo stabilitu Sluneční soustavy trvající již miliardy let, kdy složité vzájemné působení i náhlé vnější poruchy srovná časem silná autoregulační funkce dovolené stabilní oběžné dráhy. Pokud ovšem ty dráhy neurčuje prozatím neodhalený mechanizmus samotného pyramidového areálu, jehož devastace by mohla zdůvodňovat odlišnosti soudobého stavu Sluneční soustavy oproti projektu.

Nyní tedy dávám prostřednictvím internetu na obecnou vědomost, že když na planinu v Gíze promítneme Sluneční soustavu tak, aby Slunce bylo přesně na jih od středu II. pyramidy a to ve vzdáleností delší strany trojúhelníka s poměrem stran 3 : 4 : 5, kde vrchol jeho pravého úhlu je ve středu satelitní pyramidky a jeho kratší stranu určuje vzdálenost k západní stěně megalitické stavby nacházející se jižně od obdobné stavby před tlapami Sfingy, nebo jinak vyjádřeno ve vzdálenosti součtu výšky a druhé odmocniny obvodu II. pyramidy v km od jejího středu k jihu, případně i jako průnik přímky vedené ze středu II. pyramidy k jihu, s přímkou vedenou z vyústění „kolonády“ stavby určující parametry oběžné dráhy Marsu přes hlavu Sfingy, jak je zachyceno v doprovodných a přiložených vyobrazeních, pak uspořádání pyramid vyjadřuje vnitřní část Sluneční soustavy v měřítku 1 : 100 000 000. Samy pyramidy zastupují planety v měřítku 1 : 55 000.

Oběžné dráhy Merkura i Marsu jsou sice v současnosti více, či méně odlišné, ale tyto nejmenší z planet jsou vůči externím silám nejméně odolné. Ostatní výrazné entity s pyramidami spojené, jako jsou tzv. satelitní pyramidy, stavby u východních stěn pyramid, či z nich vybíhající „kolonády“ ukončené rovněž stavbami, vyjadřují parametry souhlasných planet. Tedy orbity s perihelií i aphelií, sklony os i rotace. Vše samozřejmě vztaženo k době svého vzniku a předpokládá se, že potvrzení správnosti o jedné z těchto entit platí i pro ty ostatní stejného druhu.

Nelze vyloučit, že někteří vládní i odborní činitelé ve světě, jsou mimo jiné již seznámeni i se skutečnostmi zde prezentovanými. Postupné znepřístupňování areálu veřejnosti masivním oplocováním a pod nejrůznějšími záminkami, by tomu nasvědčovalo. Otázkou pak je, jaký účel se tím sleduje.

Setba, nebo kletba Stvořitele?

Vyjdeme-li z úvodních tvrzení, že:

pyramidové pole v Gíze je zobrazením projektu čtyř vnitřních planet Sluneční soustavy, s údaji o jejich velikostech, sklonech os, oběžných drahách a rotacích, zaměřme se dále a podrobně na argumenty, jakými jsou tato tvrzení zdůvodněna. První bylo tvrzení, že v pyramidách jsou obsaženy informace o velikostech jim odpovídajících planet a dále bylo tvrzeno, že jsou v areálu obsaženy i jiné základní parametry těchto planet. Zde přibude ještě další tvrzení, že existuje i vzájemná souvislost těchto čtyř planet. Nejprve však několik pravidel.

Jako měrná jednotka byl zvolen pozemský kilometr, třebaže pů­vodně byla etalonem pro odvození parametrů ostatních planet ide­ální koule – Venuše. Zopakujme si, že teoreticky definovaný metr je desetimiliontou částí kvadrantu zemského poledníku, při definici Země jako ideální koule s poloměrem

40 000 000 m / 2π = 6 366 197,72 m = 6 366,19772 km.

Zde uváděné údaje jsou ideálně teoretické, zaokrouhlované a vůči reálu jsou vyjádřeny jejich odchylky tehdy, pokud jsou mimo 1% rozsahu měření provedených v různé době a různými badateli. Jak u pyramid, tak i u planet. Rozdíly větší budou uváděny s komentářem. Nelze také nevzít na zřetel skutečnost, že i etalon použité míry, měřící pomůcky, měřící metody a podmínky i solidnost badatelů mohly být různé, což dokazuje sama historie této činnosti prezentovaná různými výsledky. Nyní tedy k velikostem pyramid. Srovnání s jim přiřazovanými planetami jsou v pyramidách vyjádřena kružnicemi vepsanými do jejich základen.

I. pyramida (Země) má obvod své základny odvozený z obloukové míry 1 arcsec na zemském povrchu, při dělení kruhu na 12 h = 43 200 sec a to je 40 000 km / 43 200 = 0,925926 km. Délka strany základny pyramidy, která je současně průměrem kružnice do ní vepsané, tak činí 0,925926 km / 4 = 0,23148 km. Určeme ji jako 1 k porovnání s ostatními a nazvěme ji velkým mo­dulem v souvislosti s určením pozice Slunce. Výška pyramidy je v poměru 2π k její základně 0,925926 km /  2π = 0,147366 km.

II. pyramida (Venuše) má obvod své základny 0,857337 km odvozený od druhé mocniny obvodu základny I. pyramidy. Délka strany základny pyramidy, která je současně průměrem kružnice do ní vepsané, tak činí 0,857337 km / 4 = 0,21434 km. Po úpravě měřítkem je zde průměr o 2,6% menší od dnes udávaného průměru Venuše 12 103 km, tedy vyžaduje komentář, který zní: „Má-li kružnice vepsaná do základny II. pyramidy vyjadřovat poměrnou velikost ke kružnici vepsané do základny I. pyramidy, průměru Venuše by odpovídalo 12 103 km / 55 004 = 0,22 km. Přihlédneme-li k povrchové teplotě Venuše cca 500 °C a silné oblačné pokrývce bránící přesnému měření jejího rozměru, navíc s prokázaným skleníkovým efektem a tím nutným vzrůstem teploty celé planety, lze tuto odchylku fyzikálně vysvětlit. Teplem jak známo se předměty roztahují a to projekt sotva mohl zahrnovat.“ Pyramida je konstruována v poměru 3 : 4 : 5 tak, že vzdálenost od jejího středu ke středu některé ze stran základny má tři díly a její výška má díly čtyři. Jeden díl, říkejme mu pro jednoznačnost malý modul, je 1 / 6 její strany, což je 0,21434 km / 6 = 0,03572 km. Sama výška pyramidy je 0,035722 km * 4 = 0,143 km a poměr kružnic vepsaných do základny I. a II. pyramidy tedy pak je 0,21434 km / 0,23148 km = 0,926.

Nejmenší pyramida, je složena ze dvou dílů. Vnáší to sice do našeho číslování pyramid jistou nesourodost, ale ta není samoúčelná. Označíme-li její horní část jako III. pyramidu (Merkur), je vlastně vestavěna do celé fiktivní IV. pyramidy (Mars). Názorně to můžeme uvidět na obrázku. Obě části jsou rozdílné velikostí svých stavebních prvků, materiálem i jeho původem a zabarvením. Pojednání z předchozí stránky proto doplní jen vzájemné souvislosti.

III. pyramida (Merkur) má obvod své základny na úrovni cca 11,5 m nad terénem v délce deseti malých modulů, tedy těch, z nichž je II. pyramida, což je 0,3572 km. Délka strany základny pyramidy, která je současně průměrem kružnice do ní vepsané, tak činí 0,3572 km / 4 = 0,0893 km. Při dané výšce základny nad te­rénem je III. pyramida nejspíš obdobou II. pyramidy, kdy by její výška činila 0,0893 km / 6 * 4 = 0,0595 km. Poměr kružnic v zá­kladnách III. a I. pyramidy je 0,0893 km / 0,23148 km = 0,386.

IV. pyramida (Mars) má obvod své základny odvozený od základny III. pyramidy tak, že je jejím součinem s orbitální konstantou 0,3572 km * 1,3895 = 0,4963 km. Délka strany základny pyra­midy pak má 0,4963 km / 4 = 0,1241 km. Její výška, při konstrukci 4:3 a tedy stejné s II. pyramidou, je 0,1241 km / 6 * 4 = 0,0827 km a zahrnuje v sobě III. pyramidu. Poměr kružnic vepsaných do základen IV. a I. pyramidy je 0,1241 km / 0,23148 km = 0,536.

Ve shrnutí: kružnice vepsané do základen pyramid jsou ve vzájemném poměru 0,386 : 0,926 : 1 : 0,536, v pořadí od bodu Slunce. Planety mají tyto poměry 0,383 : 0,951 : 1 : 0,532. Jsou tedy s výjimkou Venuše odchylky menší než 1% a odchylka u Venuše (2,6%) byla řešena výše. Tuto část argumentace spojitosti pyramid s planetami nelze nepřijmout, neboť pravděpodobnost náhodného vzniku popsaných vztahů je nulová.

Pakliže čtenáře dosavadní výklad oslovil, může postoupit k výkladu dalších tvrzení a to o sklonech rotačních os planet. Jinak se ctěnému čtenáři omlouvám za čas, který tomuto výkladu věnoval a případnou stížnost na jeho promarnění doporučuji nechat řešit lampárnou na V. nástupišti hlavního nádraží v Brně. 😉

Pro určení oběžných drah k planetám zastoupeným v Gíze pyramidami, je prvotním úkolem zjistit bod, představující Slunce. Protože tento bod byl již určen v úvodu, zopakujme, že je na přímce jdoucí ze středu II. pyramidy k jihu, ve vzdálenosti dané součtem její výšky, jinak čtyřmi malými moduly, s obvodem I. pyramidy, jinak též čtyřmi velkými moduly, což v tom součtu činí (4 * 0,035722 km) + (4 * 0,23148 km)= 1,06881 km.

V prvním úvodním obecném výkladu již byla uvedena metoda zjištění, jak jsou vlastně dráhy planet v pyramidách vyjádřeny měřítkem M 1 : 100 000 000. Dovodilo se to z průniku perihelia Země ve vzdále-nosti 1,47366 km s JZ rohem zbytků stavby u východní stěny I. pyramidy, Potvrdilo se tím, že I. pyramida má obvod své základny k její výšce v poměru 2π a její výška je 10^-9 perihelia, tedy 0,925926 km /2π = 0,147366 km. U II. pyramidy byla udávaná hodnota její strany 0,21434 km, která je zvláštní ještě v další, dosud neznámé souvislosti. Je nejen průměrem planety Venuše v daném měřítku pro planety, ale i miliardtinou průměru její střední oběžné dráhy v měřítku pro oběžné dráhy. Venuše a Země jsou tak spojeny jak svými velikostmi, tak i svými oběžnými drahami. Více nežli slova je i zde nezpochybnitelná souvislost mezi pyramidami a planetami vidět na obrázku v příloze.

Mars a o to více mrňavý Merkur, jsou mnohem náchylnější na změnu své dráhy vnějšími vlivy, proto i zde pokládám svá tvrzení o jejich spojení s „jejich“ pyramidami za prokázaná. Ty miliardy roků rušivých vlivů se musí nějak projevit, takže je s podivem, že se vůbec mají na čem ještě projevovat. Dovoluji si připomenout, že jedna potvrzená entita mě potvrzuje i ostatní stejného druhu. Námitku, že ve vědě je praxe právě opačná, mohou vyznávat vědci. Já jím nejsem a toto zde neprohlašuji za vědecké dílo. Věda totiž svoje závěry neustále mění, jak postupuje poznání jejích vyznavačů. Zde jde o poznání absolutní, na kterém není co měnit. Z tabulky je vidět, že o Venuši a Zemi nemůže být nejmenších pochyb. Je zde těch shod a jejich návazností prostě příliš na to, aby mohly být pokládány za náhodné. Můžeme tak postoupit ve výkladu k dalšímu tvrzení a to o sklonech os planet.

Pro sklony os planet se nabízí do očí bijící úhlové odchylky jakýchsi cest, zvaných také „kolonády“, vedoucích od staveb před východními stěnami pyramid dále na východ, jenomže v různém úhlu k severu či k jihu. Dá se říct, že jejich podobnost s osami planet se přímo vnucuje a jejich vyjádření již ani nemůže být jednodušší. Ve vyobrazení jsou tyto úhly od východního směru, představujícího roviny rotací, přímo uváděny a k porovnání s dnešním stavem slouží tabulka. Zajímavý je tabulkový odklon rotačních os Venuše a Země o téměř stejný úhel jedním směrem, u Marsu pak obdobnou velikostí směrem opačným, kdežto u Merkura se sklon osy téměř nezměnil. Jelikož zde není co a jak zdůvodňovat, protože příčina dnešních odchylek není a sotva kdy bude známa, pokládejme tuto spojitost rovněž za prokázanou a vydejme se ke zlatému hřebu ve zdůvodňování, tentokráte k rotacím.

Rotace planet se vyjadřuje v poměru k pozemským dnům. Musíme tak považovat rotaci Země za etalon času o základní délce jeden den, který má 24 hodin po 3 600 sec, jelikož ohromná setrvačnost otáčející se planety dává předpoklad ke stabilitě po velmi dlouhá časová údobí i když ve vesmíru není stabilní vůbec nic. Ovšem rozsah rotací zvažovaných planet, navíc spjatý s platnou časomírou vycházející z rotace Země o níž nemáme poznatky jak je v průběhu času stabilní, činí z přenesení do vhodného útvaru na ploše areálu úkol přímo zapeklitý.

Útvar musí být své planetě přiřaditelný a pro odhalení by měl s rotaci i nějak souviset. Co osy planet? Jsou od rotací neodlučitelné a ony, i jejich sklony byly již nalezeny v podobě „kolonád“. Co by v nich mohlo být přiřazeno rotacím? Pro užití jsou k dispozici ještě jejich délky. Ale co si počít s rozsahem rotací? Záporná délka pro rotaci Venuše je zjevný nesmysl a od 1 do víc jak 360 nelze jednoduše volit požadovanou délku, která by mohla dosahovat daleko za hranice areálu.

Po poměrně nesnadném bádání, neboť vzhledem k důležitosti rotací pro parametry planet se jevilo jejich pominutí nepravděpodobné, zbyla k prozkoumání přece jenom ta délka „kolonád“. U II. pyramidy (Venuše) a III. pyramidy (Merkur), je hodnota jejich rotace známa až docela nedávno, což ovšem vypovídá mnohé o tvůrci pyramid. Začněme tedy u zdánlivě jednoduché „kolonády“ III. pyramidy, která je z plánu odměřená v délce 0,63648 km. U této délky „kolonády“ se bohužel nenašla žádná souvislost s dnes udávanou hodnotou rotace Merkura 58,56 dne.

U II. pyramidy je délka „kolonády“ 0,47995 km. Zastupuje Venuši, která se jako jediná v celé Sluneční soustavě otáčí velice pomalu a opačně než ostatní planety. Doba její otočky kolem osy je 243,02 pozemských dnů a je delší, nežli doba oběhu kolem Slunce 224,7 pozemských dnů, což je rozdíl -18,32 dne. Může délka této k jihu odkloněné a do SZ rohu stavby na jejím konci ústící nejzachovalejší „kolonády“ s těmito údaji nějak souviset? Počítání se zde nelze vyhnout. Jsou to sice jenom „kupecké“ počty, ale jistá pozornost je namístě, aby výklad byl zřetelný. Nejprve si zjistíme další pomocné údaje, včetně oběžných rychlostí a denní dráhy Země, má-li sloužit den jako míra rotací. Střední vzdáleností Země od Slunce je v Gíze 1,49371 km * 10⁸ a ze známého vzorce pro výpočet oběžné rychlosti přináleží Zemi hodnota 29,82 km / sec. Pro Venuši pak 35,06 km / sec. Na své pouti Sluneční sou­stavou tedy Země za den urazí 29,82 km * (24 * 3 600) = 2 576 448 km. K zpřehlednění podělme tuto hodnotu měřítkem a máme 0,02576448 km. Délka „kolonády“ II. pyramidy je 0,48 km. Když tuto délku podělíme upravenou denní dráhou Země 0,02576448 km, tak dostaneme jako podíl hodnotu 18,63 pozemských dnů. A to se podívejme! Dnes udávaná hodnota rozdílu mezi počtem dnů za oběh a za otočku je -18,32 pozemských dnů a je tedy, až na to znaménko, odlišná o pouhých 1,6%. To nebude náhoda a tak jsme na dobré stopě. Ještě tak najít vyjádření směru rotace. Co porovnat jak je ta „kolonáda“ zakončena? Jako jediná končí na sever od středu západní stěny stavby do které ústí, což by mělo znamenat, že zde je uchována požadovaná informace o směru rotace, v tomto případě záporné. Spojitost „kolonády“ od II. pyramidy a rotace Venuše je tak zdá se prokázána a protože stejné entity vyjadřují stejné parametry, znovu prozkoumáme „kolonádu“ III. pyramidy (Merkur).

III. pyramida (Merkur) tvrdošíjně vzdorovala podobnému řešení, neboť rotace vychází na 0,63648 km / 0,02576448 km = 24,7 dne a její „kolonáda“ je tak příliš krátká na dnes udávaný počet 58,56 dne za otočku. Asi tak 2x – 3x kratší, nežli je zapotřebí. Lze ji nějak upravit? A tu přichází právě včas nejspíš políbení té správné múzy. Odněkud přilétla otázka. K čemu jsou vlastně ty tři malé satelitní pyramidky? Z výšky jsou to jen tři tečky a jejich směr je podél „kolonády“! Že by ji „natahovaly“ o součinitel rovný jejich počtu? Nový výpočet, a dává hodnotu 74,11 dne. To je sice od současnosti více o cca 21%, avšak ona i ta střední dráha Merkura doznala značné změny. Je o málem 14 milionů km blíže ke Slunci, což je o 20% méně z původní, tak dnes těch dnů musí být logicky rovněž o stejnou hodnotu méně. Lze říci jediné: „Já to tedy beru šéfe!“ ;-)) Merkura i s „jeho“ pyramidou tak máme úspěšně odložit. Ale šprajcoval se fest. Patron jeden zlodějská.

No prosím, a můžeme pokračovat I. pyramidou (Země). To za­lomení „kolonády“ něco vyjadřuje. Nejspíš ji dělí na část pro Zemi a část pro Mars, ale i tak se zde nedaří obdobným způso­bem získat použitelné výsledky. Zase pomáhá ta neúnavná múza a špitá „probuď se!“. U III. pyramidy je přece řada tří satelit­ních pyramidek rovnoběžně s „kolonádou“, jako součinitel násobení. U II. pyramidy je jenom jedna satelitní pyramidka a násobení i dělení délky „kolonády“ tak nic nezmění… No ano! Vždyť jsou napříč směru „kolonády“. Dělení!!!“ (0,4309 km / 3) / 0,02576448 km = 5,58. Podivná hodnota! Co s ní? Proboha! Vždyť to je přece počet dní, o kolik je v roce více dní nežli činí počet 360 stupňů celého oběhu. Za rok je to o méně jak 1‰(!) odlišné od soudobé hodnoty 5,26 a pokud se i ta rotace, nebo dráha Země, jako etalon změnily…? To je vskutku mazané řešení a nesporně vhodné i pro Mars.

U IV. pyramidy (Mars) stejně provedený výpočet dává (0,30585/3)/0,02576448=3,96 a tedy rotaci 365,26/363,96=1,0036 krát pomalejší, nežli je rotace Země. Dnešní hodnota je udávána jako 1,03 a je tedy prakticky totožná.

Tolik slovní doprovod. Čísla jsou v přehledné tabulce na vyobrazení příloh a spolu s nimi to hovoří jasnou řečí.

Výčet planetárních parametrů, metody jejich ukrytí do pyrami­dového areálu v Gíze i se zdůvodněním tvrzení v úvodu, je tím u konce. Vše je zachyceno přehledně v tabulkách na vyobrazeních příloh. Vzájemné harmonické vazby, zejména ve velikostech planet a jejich oběžných drah, nedávají pochyb o inteligentním záměru někoho, kdo toho byl schopen. Již pohled od fiktivní, nicméně fyzicky existující IV. pyramidy, směřující z jejího SV rohu zcela nesmlouvavě (čárkovaná čára) přes celý areál do správného místa a přitom z části po „kolonádě“ Marsu související se sklony rotačních os i hodnotou rotací Marsu i Země a i s vyjádřením orbitální konstanty, to jak se říká je lépe jednou vidět, nežli stokrát slyšet, zde ve formě nudného popisování. Proto na přiložených vyobrazeních v původní velikosti A0, jsou graficky zachyceny popisované parametry planet i jejich drah a v přehledných tabulkách pak i s odchylkami od těch dnešních. Je zde i tabulka všech poznaných vazeb mezi pyramidami a tím i mezi planetami. Ta je přímo symfonií Stvoření. Bohužel dnes již s notně rozladěnými nástroji.

Existence pyramidového areálu má nesporně mnohem důležitější účel, nežli jen obeznámit lidstvo s tím, co uvádí tyto řádky. Zejména vyniká ohromná péče věnovaná ochraně tzv. „sarkofágu“ v I. pyramidě a to důkladnou, desítky metrů tlustou zátkou z granitu v přístupové cestě, vloženou již při její stavbě. Navíc s ochranou proti jeho přemístění i při případném překonání této zábrany, k němuž také došlo probouráním souběžné štoly, jeho většími rozměry nežli má jediná přístupová cesta. Přímá spojitost pyramid s planetami i jejich dráhami a fakt, že podle analytického astronomického programu dochází jednou za 1 800 roků (naposledy v r. 228 AD) k jejich konstelaci velmi blízké té jakou nalézáme v Gíze, by nás neměly nechat netečnými. Ukradený „sarkofág“ z III. pyramidy (Merkur), ztracený kdesi v moři při přesunu do Anglie a změna dráhy Merkura i Marsu, kdy nyní Merkur zjevně padá po spirále na Slunce, zatím co Mars se naopak od Slunce vzdaluje, spolu mohou velmi úzce souviset. Ten areál přece opravdu není určený pro užaslé pohledy turistických čumilů. Jeho tvůrce měl nepochybně zcela pragmatický a zatraceně potřebný důvod k jeho vzniku. Možná dokonce jako nástroje udržení stability vnitřní části Sluneční soustavy, aby v parafrázi na Isaaca Newtona „Stvořitel nemusel čas od času provádět potřebné korekce ve Sluneční soustavě sám a přece se mu nerozpadla“. Ta báje se srdcem Kostěje nesmrtelného umístěného v ptačím (nebo dračím?) vejci, by mohla být skrytou analogií jeho srdce – „sarkofágu“ v pyramidě – „vejci“ a pokud by se ukázala být pravdivou, pak není nic co by odvrátilo to, co nevědomé a hloupé lidstvo ve výronu svých nejhorších vlastností a domýšlivosti provedlo ke své záhubě. Ta další konstelace, nyní téměř shodná s polohami pyramid, je již za pouhých 21 let. Dne 21.6.2028 a nevěříme-li na náhody, proč to bude právě v den letního slunovratu? Pozice Marsu v zákrytu za Merkurem odpovídá realitě v Gíze. Konstelace planet dne 21.06.2028. Bílé kružnice vyznačují vzdálenosti od Slunce po 0,5 AU.

I skalním zastáncům evoluce nyní nezbude než přiznat, že pravděpodobnost náhodného vzniku Sluneční soustavy se zde popsanými vztahy je prakticky nulová, takže jediným vysvětlením počátku její existence je existence inteligentní vůle, spolu se schopností ji realizovat a protože pyramidy v Gíze odráží záměr toho, jaká měla Sluneční soustava být, nemohou ony samy být výtvorem prapředků dnešních Egypťanů, neb tomu brání již sama neznalost rotací Venuše i Merkura, kterou my máme pouhých několik desítek let, když školní fyzikálně-chemické tabulky z doby před 50 lety zde mají ještě jen „?“, nebo orbitální konstanta, kterou věda nezná dosud. Případnou námitku existence nás předcházející vyspělejší civilizace, která by měla potřebné znalosti a prostředky jak je v pyramidách vyjádřit vyvrací fakt, že nám by se tím nedostalo příležitosti k plenění pozemských zdrojů energií a surovin, i těch pyramid.

Vím, že z klasických otázek kladených již po tisíciletí na téma „Gíza plató“ znám odpovědi na první dvě; CO? a KDE?. Odpovědi na KDY?, KDO? a JAK?, jsou k dispozici dalšímu bádání. Ta poslední z nich, PROČ?, zní možná „pro život“, ale zcela jistě ne „pro lidstvo“. A jestli se ve svém úsudku o účelu pyramid v Gíze nemýlím, pak bych se v něm raději mýlil, neboť nikdo a nikdy neopustí tuto planetu a osud všeho živého je s existencí Sluneční soustavy svázán navěky. Z celé zdejší říše života jsou přitom lidé jedinými tvory, kteří nemají přirozenou výbavu k životu na Zemi, jakou zde mají jeho ostatní formy. Pokud však tito lidé místo pokory k místu svého bytí naruší, nebo již narušili jeho funkčnost, pak je rozum přiřknutý jim Stvořitelem také jeho kletbou. Jako jediní z této říše života totiž budou předem vědět o svém neodvratném konci, aniž by tomu mohli jakkoliv zabránit.

Jaroslav Hýža © Ořechov