Laoský Stonehenge

Laoský Stonehenge – tak přezdívají Planině džbánů. Jednotlivé „hrnce“ váží několik tun a dovnitř se pohodlně vejde i člověk

Z chuchvalců ranní mlhy se pomalu vynořuje nevysoký travnatý kopeček. „Tak támhle to je,“ ukazuje Phuan Čaroensuk. Hned je jasné, že to není jen nějaký obyčejný pahorek. Jsme na Planině džbánů, mlčenlivé placce uprostřed hor severního Laosu. Jsme na místě, které dodnes představuje jednu z největších archeologických záhad lidstva.

Čím se liší tenhle laoský pahorek od tisíců jiných?

Přítomností stovek obřích kamenných džbánů, které bez ladu a skladu posévají jeho svahy. Tyhle tajemné nádoby, kterým někteří přezdívají laoský Stonehenge, zůstávají jedním z největších archeologických hádanek stále čekajících na rozluštění.

Podminovaný pahorek

Prašná cesta náhle končí v hustých křovinách, je třeba přejít na stezku vyšlapanou ve vysoké trávě. „Raději z ní neodbočujte, stále tu mohou být nevybuchlé bomby,“ varuje Phuan, podnikavý mladík s kulatým tučným obličejem, který vlastní hotýlek Phou Kham v Phonsavanu vzdáleném asi čtyřicet kilometrů a příležitostně si přivydělává prováděním nepočetných návštěvníků.

„Na tuhle oblast naházelo americké letectvo během vietnamské války rekordní množství bomb. Sice to tu prý vyčistili, ale kdo ví,“ dodává muž, který zjevně neholduje zbytečnému riziku.

Kde se tu vzaly?

Mezi stromy už vykukují první džbány, které válečné běsnění až zázračně přežily. Tady na nalezišti číslo 3 jich ledabyle sedí v trávě celkem 150, různých velikostí a tvarů, od jedné do šesti tun těžkých. Ostré sluneční paprsky na nich rozehrávají dramatická představení světel a stínů. Z jedné popraskané nádoby vyrůstá jakoby nic vzrostlý akátovník.

Pověst nelhala, jsou to opravdu ďábelské kusy kamene.

Některé nádoby vám svými rozměry na chvíli vyrazí dech. A to přesto, že po staletích strávených na palčivém slunci, v monzunových deštích a pod rozpínajícími se prsty džungle mnohé ztratily glanc. Napadá vás leccos, ale brzy zjistíte, že máte v hlavě jeden veliký otazník.

Kdo je tu zanechal? A proč? A k čemu tak veliké džbány potřeboval? Co bylo uvnitř?

Bezradný je i Phuan, který jinak ví úplně všechno. „Říká se o nich, že snad ani nejsou dílem smrtelníků,“ snaží se udržet si autoritu znalce. „Místní lidé z vesnice Sieng Di,“ ukazuje kamsi mezi plantáže banánovníků a rýžová políčka zelenající se pod námi, „budou přísahat, že je postavili obři nebo andělé.“

Ať už to bylo jakkoliv, jisté je dnes jedno: nikdo nic neví, ani slovutným archeologům se dosud nepodařilo upokojivě objasnit původ a účel tajemných nádob, jež jsou na mírně zvlněné planině rozmístěny v několika chaotických skupinách vzdálených od sebe desítky kilometrů. Mnohatunové kamenné džbány jsou prostě záhadou nad záhady.

Stopy vyspělé civilizace

Teorií se ovšem vyskytla celá řada. Hrnce prý mohly sloužit jako pohřební urny, někteří dokonce se vší vážností tvrdili, že příslušníci neznámé civilizace museli měřit přes dva a půl metru.

Podle jiné představy v nich dozrávalo víno či byly obyčejnými zásobnicemi na sklizenou rýži. Kdoví. Všechny hypotézy však nějak kulhají. Prapodivné monumentální objekty se nepodařilo přesvědčivě přiřadit k žádné známé kultuře.

A datování? To je další problém. Obvykle se jim v literatuře přisuzuje stáří kolem dvou tisíc let, jde však o velice hrubý odhad či spíše o pouhou spekulaci.

A aby hádanek nebylo málo – hornina podobná pískovci, z níž byly džbány vytvarovány, se vyskytuje až v horách vzdálených desítky kilometrů.

Vědci z toho usuzují, že dokázali- li její příslušníci přemístit obrovské kamenné bloky na tak velkou vzdálenost, muselo jít o dosti vyspělou civilizaci. Určit jakékoli její bližší rysy je však velice obtížné.

Šetitunový šálek

Poloze 1, kde je největší nakupení hrnců, vévodí skutečný obr, největší známý džbán. Má rozměry osobního auta. “ Váží přes šest tun,“ volá Phuan a neodolá pokušení si na kamennou báň vyšplhat. “ Tohle je šálek, z kterého osobně popíjel mytický král Jüam,“ směje se.

Pohled dovnitř už zdaleka tak vábný není. V nashromážděné dešťové vodě hnijí závěje listí, což se ovšem velice hodí dlouhým bílým červům, kteří si ve smrdutém roztoku zjevně lebedí.

Poloha 1 také signalizuje vrcholící přípravy na očekávaný masový příliv turistů. Můžete se tu dokonce občerstvit v pavilonu, který tu před lety zbudovali speciálně pro návštěvu thajského korunního prince.

Laoským vesničanům, kteří okolo sázejí rýži a cukrovou třtinu stejně jako před staletími, je tohle všechno nejspíš lhostejné. Mají jiné starosti. Nezodpovězené otázky jsou však silným magnetem pro fantazii vědců a lákají je k systematickému výzkumu. V minulosti provázela bádání i podivná „smůla“.

Madeleine Colaniová, francouzská archeoložka, která ve třicátých letech minulého století strávila v Laosu studiem džbánů tři roky, nalezla v jednom z nich bronzovou figurku lidské postavy a drobné kamenné korálky. Dnes prý nikdo netuší, kam se artefakty poděly.

Od té doby žádný důkladný archeologický výzkum na Planině džbánů neproběhl. Dost dobře to nešlo, nejprve byla válka, pak byl terén dlouhé roky zamořen bombami. Vláda ve Vientianu teď prý studuje návrh jedné australské univerzity na všestranně zaměřený výzkum lokality. Není tak vyloučeno, že už brzy přijdou vědci záhadě gigantických džbánů na kloub.

Co vyprávějí legendy

Než ale vědci záhadu džbánů rozluští, musíme vystačit pouze s legendami. Tam, kde nestačí vědění, přijdou ke slovu legendy a mýty. Ty laoské přinášejí poměrně prozaické vysvětlení původu a smyslu obřích džbánů.

Ta nejznámější vypráví, že v šestém století kraj Planiny džbánů náležel ke knížectví Müang Pakan, jemuž vládl krutý kníže Čao Angka. Krutovládci se postavil hrdinný Khun Jüam, který přišel s vojskem z jižní Číny a v těžkém boji ho porazil. Aby mohl důstojně oslavit své slavné vítězství, nechal vyrobit stovky obrovských džbánů a vykvasit v nich rýžové víno zvané lao-láo.

Podle místní verze byly džbány „uplácány“ ze zvláštní hmoty, do níž se přimíchaly kousky buvolí kůže, písek, voda a cukrová třtina. Džbány byly prý poté vypáleny v nedaleké jeskyni (ta opravdu existuje).

Musely to být oslavy vskutku heroické. Kamenných nádob je jen na poloze 1 dodnes roztroušeno 250, z toho asi polovina nepoškozených. Do některých z nich se pohodlně ukryje člověk. V průměru váží kolem jedné tuny, ten největší z nich má hodně přes šest tun. Říká se mu Haj Jüam – Jüamův džbán – a sloužil prý jako šálek, z kterého král osobně v den vítězství popíjel.

………….