Skutečná hvězdná brána?

Z knihy Spiknutí hvězdná brána se pro nás stal hluboce znepokojivý detektivní příběh – „kauza“, která (ať se nám to líbí nebo ne) se v okamžiku spouštění mechanismů směřujících ke „koncům světa“ týká každého z nás. Bude se zdát, že po demaskování lidských plánů skrývajících se za tajemstvími Egypta a Marsu vypadáme, jako bychom zásadně odmítali vše duchovní a mystické. Ve skutečnosti tomu tak není. Některé cesty, po nichž se ubíralo naše pátrání, před námi otevřely zcela nové pohledy na mnohé z těch největších tajemství, o nichž tato kniha pojednává. Můžeme tak nabídnout zajímavé a vzrušující (a zcela nepozemské) odpovědi na existující problémy. Původně jsme se chtěli více soustředit na heliopolské náboženství, a proto jsme strávili měsíce zkoumáním Textů pyramid a dalších materiálů. Poněvadž jsme ale brzy objevili existenci spiknutí, odložili jsme náš počáteční výzkum stranou. Poté, co jsme se ponořili do díla Andrije Puhariche o šamanismu, připomnělo nám některé prvky opakující se v Textech pyramid.

V našich myslích se začala postupně formovat zcela převratná myšlenka. Všimli jsme si, že sám Puharich nalézá spojitosti mezi šamanskou praxí (využíváním psychoaktivních látek) a náboženstvím Heliopole, třebaže tuto tezi nikdy nezveřejnil tiskem (a bez ohledu na to, jak dalece ji přijal on sám). Uchvátily nás rovněž důsledky faktu, že CIA věnovala tolik času a prostředků na pokusy se šamanskými technikami a s drogami, které mění vědomí. Texty pyramid naznačovaly, že posmrtná cesta králů by mohla popisovat astrální pouť charakteristickou pro šamanismus. Je to vzrušující myšlenka, že by moderní antropolo- gický výzkum šamanismu mohl poskytnout klíč k pochopení mimořádně pokročilých znalostí starých Egypťanů a náboženství Heliopole.

Průlom Šamani, někdy nazývaní medicinmani nebo kouzelníci, jsou lidé s vrozenými parapsychologickými schopnostmi, důkladně vyškolení k vykládání snů, léčení nemocných a k pomáhání lidem s využitím vědomostí získaných ve chvílích extatického transu. Setkáme se s nimi v prostředí, které obecně označujeme jako „primitivní“ kmenové společnosti – od Sibiře až po amazonské pralesy. Tito zasvěcenci podnikali šamanské „výlety“ mimo své vlastní tělo do říší, které jsou normálnímu smrtelníkovi nepřístupné, a vraceli se zpátky s informacemi cennými pro praktický život. Roku 1995 byla ve Švýcarsku vydána pozoruhodná kniha Le serpent cosmique, 1’ADN et les origines du savoi (Kosmický had, DNA a prameny vědění), jejímž autorem je švýcarský antropolog Jeremy Narby. (Anglicky vyšla poprvé roku 1998.)

Kniha předkládá výsledky Narbyho osobního výzkumu amazonských šamanů a odkrývá pozoruhodný soubor informací posbíraných šamany během extatických transů vyvolaných pomocí přírodních halucinogenních látek (a především jedné z nich, která se nazývá ayahuasca). Na základě tohoto výzkumu vypracoval Narby teorii o původu oněch znalostí, která (jak věříme) má mimořádný význam pro zkoumání tajemství starověkého Egypta. V polovině osmdesátých let Narby pracoval na projektu z oblasti ochrany životního prostředí a mezi domorodým obyvatelstvem peruánské Amazonie sbíral materiál pro svou doktorskou práci.

Stejně jako mnoho jiných před ním, i jeho fascinovaly úžasné botanické znalosti těchto takzvaně „primitivních“ lidí – zejména to, jak využívali k lékařským účelům některé vzácné rostliny. Upoutalo jej množství léků vyráběných z rostlin používaných kmenovými šamany (zvaných „ayahuasquero“) a jejich účinky – zvláště poté, co mu vyléčili dlouholeté bolesti zad, které evropští lékaři označovali za nevyléčitelné. Čím víc se o těchto věcech dovídal, tím víc jej zajímal způsob, jakým amazonští domorodci rozvíjeli nebo získávali své znalosti. Nepoměr mezi počtem rostlin a možností, že by třeba jen jeden jediný z těchto receptů byl získán náhodou nebo pomocí pokusů, je ohromující. V amazonských deštných pralesích se vyskytuje na osmdesát tisíc druhů rostlin.

Pokud bychom chtěli objevit léčebný prostředek složený pouze ze dvou těchto rostlin, museli bychom vyzkoušet všechny možné kombinace – a těch je asi 3 700 000 000 (tři miliardy sedm set milionů). Tím ale všechno nekončí. Mnohé z domorodých léků využívají několika různých rostlin, a to ještě naše propočty neberou v úvahu ověření často mimořádně složitých postupů, jak získat účinné ingredience a jak z nich pak vyrobit účinnou směs. Názorným příkladem těchto záhadných lékařských znalostí je sama ayahuasca – kombinace pouhých dvou rostlin. První složka pochází z listů keře a obsahuje hormon dime-thyltryptamin, který je normálně vylučován lidským mozkem. Jde o silný halucinogen, objevený západní vědou teprve roku 1979. Pokud je užíván orálně, rozloží jej enzymy v žaludku a je pak naprosto neúčinný.

Druhá složka ayahuasky, získaná z liány, obsahuje několik látek, které chrání dime-thyltryptamin před oním konkrétním enzymem. Ayahuasca je tak vlastně umělá droga vytvořená na objednávku. Vypadá to, jako by byly předem zadány požadavky kladené na výslednou směs a poté byly nalezeny správné ingredience, schopné ony požadavky splnit. Jak se to ale mohlo podařit? Jak by dokázal kdokoli – třeba vzdělaný botanik ze Západu – najít správné složky, aniž by strávil desetiletí (nebo možná staletí) neustálými zkouškami? Jak to, že „primitivní“ amazonští domorodci znali vlastnosti těchto dvou rostlin?

Počet různých kombinací, hrajících v jejich neprospěch, je opravdu astronomický. J. Narby o tom píše: Zde tedy žijí lidé bez elektronových mikroskopů, kteří z osmdesáti tisíc druhů rostlin vyskytujících se v Amazonii vybrali listy keře obsahující halucinogenní mozkový hormon a skombinovali jej s výtažkem z plazivé liány, obsahujícím látku deaktivující enzym v zažívacím traktu, který by jinak blokoval halucinogenní účinek. To vše udělali ti lidé proto, aby změnili své vědomí. Vypadá to, jako by znali molekulární vlastnosti rostlina způsob, jak je kombinovat. Když se jich člověk zeptá, jak se o těchto věcech dověděli, řeknou, že jejich vědomosti pocházejí přímo od halucinogenních rostlin. Další příklad, který uvádí Narby, se týká kurare.

Tento silný nervový jed je další droga „vyrobená na zakázku“. Jeho složky tentokrát pocházejí ze sedmi různých rostlin a sám jed odpovídá velice přesně formulovaným požadavkům. Jak Narby upozorňuje, domorodci potřebovali látku, která nanesená na špičky šipek ve foukačce nejen zvíře zabije, ale zároveň zajistí, aby spadlo na zem. Například opice žijící v korunách stromů často po zásahu šípem bez jedu reflexivně sevřou větev a zemřou mimo dosah lovce. Dalším požadavkem bylo, že maso uloveného zvířete nesmí být jedem znehodnoceno a musí být poživatelné. Vypadá to jako přemrštěný požadavek, ale kurare všechny tyto vlastnosti splňuje. Uvolňuje svaly (zabíjí tím, že ochromí dýchání), je účinné jen tehdy, když se dostane do krevního oběhu (proto se natírá na šipky) a nemá žádné účinky, je-li požito ústy.

Objev kurare je ohromující. Jeho získání vyžaduje složitý výrobní postup, během nějž se několik rostlin vaří tři dny, kdy se z nich uvolňují smrtící výpary. A konečný produkt ještě navíc vyžaduje speciální technologii – foukačku, aby se dostal na místo určení. Jak bylo tohle všechno poprvé objeveno? Celý problém se zdá ještě nepochopitelnější, když si uvědomíme, že v amazonských deštných pralesích se používá na čtyřicet různých druhů kurare. Všechny mají tytéž vlastnosti, ale v každém z nich jsou trochu jiné přísady, neboť v jednotlivých oblastech nerostou tytéž rostliny. To by ve svém výsledku znamenalo, že kurare bylo objeveno čtyřicetkrát. Západní svět se o něm dověděl až ve čtyřicátých letech dvacátého století, kdy začalo být používáno k uvolnění svalů při chirurgických operacích. Sami obyvatelé Amazonie se neoznačují za objevitele kurare, ale tvrdí, že je dostali prostřednictvím šamanů od duchů.

To jsou jen dva příklady z rozsáhlé oblasti rostlinných směsí používaných původními obyvateli Amazonie, jejíž bohatství dosud nebylo moderními botaniky ani katalogizováno. Pokud si to vše uvědomíme, je nesmysl domnívat se, že tyto složité recepty byly získány cestou pokusů a omylů. Narby se vyptával místních obyvatel a šamanů, jak své znalosti získali. Odpověděli mu, že údaje o vlastnostech rostlin a recepty na jejich kombinaci dostali přímo od velice mocných duchovních bytostí ve chvílích, kdy byli v extatickém transu pod vlivem halucinogenních látek, jako je ayahuasca. (Tím se samozřejmě dostáváme ke známému problému o „slepici a vejci“. Co bylo dříve? Pokud šamani objevili tajemné vlastnosti ayahuasky až po jejím požití, jak se o nich dověděli úplně poprvé?)

Toto zjištění vedlo Narbyho k podrobnějšímu výzkumu těchto prvků šamanismu včetně samotného užívání ayahuasky. Mnoho antropologů před Narbym zaznamenalo tvrzení šamanů, že své znalosti získali pod vlivem halucinogenů, ale žádný z nich je nebral dost vážně na to, aby tuto myšlenku dál sledoval. Narby zjistil, že jde o rys společný šamanismu na celém světě a že kmeny připisují původ a rozvoj svých kultur vědění shromážděným jejich šamany ve stavu extáze. Během něho se údajně setkávali s duchovními průvodci, kteří je učili různým znalostem. Narby se při první zkušenosti s ayahuaskou setkal s párem gigantických hadů, kteří mu poskytli výklad o jeho bezvýznamnosti coby lidské bytosti a o omezeních jeho vědomostí.

To sehrálo důležitou roli jakožto přelomový okamžik jeho života. Narby začal pochybovat o svých západních předsudcích a jeho práce měly od té doby otevřenější a méně učenecky arogantní charakter. Jeho kniha je příkladem toho, jak mohou šamanské zkušenosti odhalovat nové znalosti. Narby píše, že hadi vyvolali v jeho mysli takové myšlenky, které by on sám nebyl schopný mít. (The Cosmic Serpent, DNA and the Origins of Knowledge) Vlastnosti rostlin a způsoby jejich kombinace, potřebné k dosažení přesně stanovených účinků, nejsou jedinou pod?mínkou komunikace, k níž dochází mezi duchovními bytostmi a šamany ve stavu transu. Amazonské kmeny přisuzují stejnému zdroji i znalosti specifických technologií – například umění tkaní a zručnost v práci se dřevem.

To, co se ša?mani v transu dovídají, jsou znalosti užitečné, které často (v případě léčitelství) zachraňují životy. Bez ohledu na možnost skutečné existence duchovních bytostí je pro naši kulturu představa takovéhoto získávání praktických dovedností a různých konkrétních znalostí zcela absurdní. Existují samozřejmě jen dva způsoby, jak si osvojit určité znalosti. Buď je vytěžíme z logického postupu metodou pokusu a omylu, nebo nás je naučí ten, kdo na ně sám přišel; učitelem může být i jiná kultura. Tak lze v kostce shrnout celý problém týkající se původu znalostí starých Egypťanů – například jak vybudovali „neskutečnou“ Velkou pyramidu. Technické postupy, které vypadají, jako by přišly odnikud, bez jakéhokoli logického procesu nebo historického vývoje. Pokud nebyly nalezeny žádné archeologické důkazy technologického vývoje postupujícího krok za krokem, můžeme předpokládat, že takový vývoj nikdy neproběhl.

Může to znít bláznivě – ale kde jsou všechny ty nepodařené pyramidy, jež předcházely těm, které byly vybudovány v dobách Staré říše? Jako jediná alternativa se jeví, že staří Egypťané získali své technologie jako celek, zcela komplexní, od někoho jiného – třeba od ztracené civilizace nebo od návštěvníků z vesmíru. A co když existuje ještě třetí cesta, jak si osvojit užitečné a jedinečné informace: prostřednictvím šamanů, kteří tyto znalosti získávají nějakým způsobem přímo z jejich zdrojů. Mimořádné botanické znalosti obyvatel Amazonie jsou ve skutečnosti dokonalou obdobou stavitelského umění starých Egypťanů. Přesahují schopnosti doby a místa, kde oni lidé žili, ale mají navíc velký náskok před znalostmi naší dnešní vědy. Otázky a odpovědi Šamanismus bývá považován zajev typický pro „primitivní“ společnosti – takové, které stále žijí přibližně na úrovni doby kamenné, třebaže je obklopuje mimořádně vyspělý moderní svět.

Ten vyrostl z „vyspělých“ kultur starých tisíce let. Dokážeme si ale představit, že by šamanské obřady mohly být prováděny i tehdy, když se kultura promění z primitivní ve vyspělou? (Třeba na mnohem vyspělejší úrovni, než jakou jsme dnes objevili v amazonských deštných pralesích.) Pokud bychom takovou představu přijali, jaké by byly hranice znalostí získávaných prostřednictvím podivného umění šamanů? Několik autorů nedávno zaznamenalo jasné známky šamanských vlivů ve starověkém Egyptě. Andrew Collins se například zmiňuje o šamanské povaze „starší kultury“, která byla podle jeho názoru odpovědná za velkolepý rozvoj Egypta. Domnívá se rovněž, že tato kultura dokázala vyvinout vyspělou technologii umožňující stavět pyramidy a vytesat velkou sfmgu.

Nemohli být kněží z Heliopole v podstatě kolegy šamanů – ochotni použít své ostře střežené techniky pro čistý výzkum? A nemohla by šamanská hypotéza vysvětlit (kromě jiných nepochopitelných příkladů jejich znalostí), jakým způsobem se stavitelé pyramid dozvěděli, jak lámat, dopravovat, opracovávat a umístit obrovské kamenné bloky? Tak by bylo možné vysvětlit jeden rys znalostí starověkého Egypta, který nebyl pořádně prozkoumán – jejich nepochopitelně výběrový charakter. Zatímco na jedné straně Egypťany právem proslavilo jejich záhadné umění při budování pyramid, na druhé straně existují oblasti, v nichž (snad nepochopitelně) projevovali naprosté neznalosti. Zaznamenali jsme, že bez ohledu na používání obrovských žulových a vápencových bloků a nezávisle na mimořádných schopnostech při jejich opracovávání byly zdi údolního chrámu v Gize postaveny podivně primitivním způsobem.

A jedním vyspělým architektonickým prvkem, který ve starověkém Egyptě schází úplně, je oblouk. Možná je tomu tak proto, že k objevení oblouku je zapotřebí myšlenkový skok a jeho konstrukce vyžaduje teoretické znalosti o rozdělení váhy. Možná je to i důvod, proč Egypťané podle všeho nezvládli umění stavby mostů. Francouzský egyptolog Jean Kerisel nedávno přesvědčivě dokázal, že praskliny v žulových deskách stropu Královské komory nebyly, jak se dosud předpokládalo, výsledkem zemětřesení, ale že k nim došlo dříve, než byla Velká pyramida dokončena. Bylo to podle jeho názoru způsobeno tím, že stavitelé neovládali práci se dvěma materiály různého složení -vápencem a žulou, které byly různou měrou stlačovány nadměrnou váhou kamenných bloků tlačících na ně shora.

(Pokud má Kerisel pravdu, zpochybnilo by to rovněž teorii, podle níž dutiny nad Královskou komorou měly hrát roli odlehčovacích komor stavby.) Všimli jsme si, že šamani z Amazonie dostávají specifické odpovědi na specifické otázky – například složení bylinných receptů na léčbu konkrétních nemocí. Jen výjimečně se jim dostane více nebo méně informací, než kolik potřebují. Zdá se, že stejně tomu mohlo být u Egypťanů, kteří byli zřejmě informováni pouze o (například) transportu velkých kusů kamene. Jelikož oblouky a mosty vyžadují nové představy o stavitelství, Egypťané nikdy nebyli s to klást správné otázky, aby se jim dostalo návodu, jak takové stavby postavit.

Mohli snad stejným způsobem získat Dogoni své jinak nevysvětlitelné znalosti o soustavě Síria? Pokud šamani z Amazonie takto získali informace o chemických vlastnostech rostlin, mohli i Dogoni položit svým duchovním rádcům dotaz: „Řekněte nám něco o nejjasnější hvězdě na obloze. O tamhleté!“ Existují některé velice jasné a v některých případech překvapivě přesné paralely mezi náboženstvím starověkého Egypta a šamanskými vizemi popisovanými Jeremym Narbym. Narby cituje zkušenosti antropologa Michaela Harnera získané mezi Indiány kmene Conibo z peruánské Amazonie v šedesátých letech. Harner sám požil šamanský halucinogenní nápoj a své pocity popsal: Několik hodin poté, co jsem vypil odvar, jsem zjistil, že se nacházím – třebaže jsem byl vzhůru – ve světě sahajícím doslova za hranice mých nejdivočejších snů.

Potkával jsem lidi z ptačími hlavami a stvoření podobná drakům, která vysvětlovala, že jsou opravdovými bohy tohoto světa. (Citováno v knize The Cosmic Serpent, DNA and the Origins of Knowledge) „Lidé z ptačími hlavami“, „opravdoví bohové tohoto světa“ -nevypadá to jako překvapující potvrzení skutečné existence panteonu starověkého Egypta, který obsahoval bohy Thowta s hlavou ibise a Hóra s hlavou sokola, kromě dalších bohů a bohyň se zvířecími hlavami, jako byla Sechmet s hlavou lvice a Anúp s hlavou šakala? Pokud moderní kmenoví šamani ve svých drogami navozených stavech extáze získávají přístup do dimenzí, v nichž žijí takové bytosti, nemohli dávní kněží Heliopole také znát tajemství, jak tímto způsobem hovořit s bohy?

Je zajímavé, že Harner sám zaznamenal podobnost mezi lidmi s ptačími hlavami ze svého vidění a bohy starověkého Egypta. (Nevyhnutelně tak člověku vytanou na mysli vidiny Paula Siraga a Raye Stanforda, kteří spatřili bytost Spectra s hlavou sokola, jak je popsáno v páté kapitole této knihy.) Ve svém nahlédnutí do světa šamanismu zaznamenal Jeremy Narby mnoho společných rysů – například převažující výskyt hadů v roli bytostí předávajících vědomosti, a to dokonce i v oblastech, kde žádní hadi nežijí. Některá témata se ve všech šamanských viděních vracela, jedním z ústředních motivů byl žebřík spojující nebesa a zemi, po kterém šaman stoupá, aby se setkal s duchy moudrosti. Narby o tom píše ve své knize The Cosmic Serpent, DNA and the Origins ofKnowledge: Hovoří o žebříku (nebo o liáně, o provazu, točitém schodišti, stočeném provazovém žebříku) spojujícím nebe a zemi, který používají, aby vstoupili do světa duchů. Soudí, že tito duchové přicházejí z nebe a stvořili život na zemi. Takovéto obrazy nacházíme ve staroegyptských Textech pyramid.

Kupříkladu v Promluvě 478 (hovořící o bohyni Éset jako personifikaci onoho žebříku) se říká: Stejně jako pro každého ducha nebo pro každého boha, jenž mi pomůže, zatímco stoupám na oblohu po žebříku božím; mé kosti jsou spojeny pro mne, mé údy jsou sebrány pro mne a já vyskočím vzhůru na nebe v přítomnosti pánova boha žebříku. A další text (Promluva 305) říká: Re svázal žebřík před Usirem, Hór svázal žebřík před svým otcem Usirem, když šel za svým duchem. Jeden byl na této straně a druhý na opačné, zatímco já jsem byl mezi nimi.* Vstoupení na Mléčnou dráhu je ústředním tématem Textů pyramid. V Kolumbii je liána ayahuaska nazývána „žebříkem na Mléčnou dráhu“. (The Cosmic Serpent, DNA and the Origins ofKnowledge) Objev šamanských prvků v Textech pyramid radikálně mění naše chápání starých Egypťanů a jejich náboženství- a možná dokonce i celého charakteru lidských možností.

Nemohlo by to být tak, že ústřední „královská cesta“ není popisem posmrtné pouti krále, jak se tvrdilo, ale šamanského letu do , jiného světa“ (do říše strážných duchů) podnikaného během života? Tyto dvě věci se nemusejí vzájemně vylučovat, neboť šamani vědí, že říše, do níž v transu vstupují, je bránou do věčného světa světla, kam odcházejí duše zemřelých. Texty pyramid tak můžeme číst jako popis šamanských i posmrtných poutí. Podle tradičního chápání byl šaman během své pouti považován za mrtvého a byl vzkříšen, když se jeho duše vrátila. Třebaže jsou šamani lidé s vrozenými parapsychologickými schopnostmi, musí podle příkazů podstupovat hrůzostrašné zasvěcovací obřady. Strach, který tyto obřady vzbuzují, se týká tělesné i duševní stránky.

Klasická podoba šamanského zasvěcení je ďábelský zážitek opuštění těla, během kterého se zdá, jako by tělo bylo úd po údu trháno, načež je silou kouzel znovu spojeno dohromady. Stanislav Grof o tom píše: Kariéra mnoha šamanů začala silným zážitkem ve změněném stavu vědomí, kdy měli pocit, že vcházejí do podsvětí, že na ně někdo útočí, že jsou roztrháni na kusy, zase dáni dohromady a vystupují do nadpozemské říše. Nápadně to připomíná příběh Usira, s nímž je ztotožněn král v Textech pyramid. Usirev je roztrhán na kusy bohem zla Sutechem, ale pomocí kouzel zase dán dohromady milující Éset, aby mohli zplodit boha Hóra se sokolí hlavou. Ten je střídavě považován za reinkarnaci Usira a za jeho syna. Jak jsme viděli v ukázce z Promluvy 478, Éset je ztotožněna s legendárním žebříkem, po němž znovu scelený král stoupá do nebe jde tedy o očividně šamanskou představu.

Role bohyně Éset je zvlášť zajímavá, neboť dokládá, jak podstatný je při šamanských cestách ženský princip. Je pravdou, že celá problematika ženských zasvěcenců byla žalostně zanedbávána-a někdy z nečekaných důvodů. Na londýnské konferenci nazvané The Incident, uspořádané v říjnu 1996, byl Jeremy Narby dotázán, proč jsou všichni šamani, o nichž se zmiňoval, muži. Odpověděl, že speciálně vybrané ženy sedávají často spolu s kouzelníky (označovanými slovem „ayahuasquero“), kteří se vydávají, vybuzeni drogou, na výpravy mimo svá těla. Tyto ženy je skutečně doprovázejí, sdílejí s nimi jejich zážitky a poté, když se navrátí k vědomí, jim pomáhají vzpomínat, co se v oněch jiných světech odehrávalo. Důležitý moment aleje, že ony ženy to vše podnikají, aniž by požily drogu. Což znamená, že: ženské společnice šamanů nepotřebují ke svým duchovním cestám žádnou chemickou pomůcku.

Proč tomu tak je, nikdo neví. Možná proto, že role žen byla pro antropology tradičně méně zajímavá. Matematik, kybernetik a mytolog Charles Musés napsal hodně prací o šamanismu. (Jako ve většině svých děl netýkajících se mysticismu hnutí New Age je v nich velmi přesvědčivý a jeho úvahy jsou dokonale logické.) Všiml si i podstaty významu šamanismu: Cílem šamanismu skutečně není extáze – ať již „starobylá“ či jiná – nebo dokonce „léčení“, ale spíš rozvoj komunikace se společenstvím bytostí vyšších nežli lidských a nalezení postupu, jak dosáhnout přechodu do vyšších stavů a cest. . Musés pokračuje dál v nacházení paralel mezi základními cíli šamanismu a náboženstvím starého Egypta. „Duat“ – posmrtnou říši, kam odchází král v Textech pyramidy – přirovnává nikoliv k mytickým jiným světům“, ale k tibetské říši „Bardo“, kde žijí duchové v době mezi jednotlivými reinkarnacemi a kterou mohou někteří lidé navštěvovat během života.

Texty pyramid rovněž hovoří o tom, že „zemřelý“ je přeměněn v „tělo světla“ (aker), což může naznačovat víc než pouze cestu k posmrtnému životu. Charles Musés říká: „Pokud jedinec získá,vyšší tělo‘, umožňuje mu to komunikovat jeho prostřednictvím s jinými takto vybavenými bytostmi.“ Jinými slovy – každý, kdo má ono „vyšší tělo“, je schopen komunikovat s každým, kdo žije „ve světle“. A šamani mohou během svých poutí do neviditelných říší navazovat kontakty se všemi vyššími bytostmi, jež tam žijí. Podle našeho názoru má převratná práce Jeremyho Narbyho o šamanismu významné důsledky pro některé ze současných teorií o původu egyptské učenosti – zvláště teorií produkovaných propagátory „starověkých astronautů“.

Zastánci takových hypotéz, jako je například Alan F. Alford, mají sklon brát mýty a náboženské texty (například Texty pyramid) zcela doslova. Tam, kde starověcí autoři hovoří o setkáních se zpola lidskými a zpola zvířecími bytostmi sestupujícími na Zemi (anebo k nimž naopak vystupovali pozemští kněží) a poskytujícími různé informace, jde podle názoru těchto badatelů o zkomolené příběhy o skutečných setkáních s exotickými bytostmi z vesmíru, v nichž se astronauti stávali bohy. Šamani žijící dnes v amazonských deštných pralesích pravidelně popisují totožné zážitky (někdy pod upřeným pohledem antropologů), aniž by se slůvkem zmínili o přistávajících kosmických lodích nebo návštěvnících ze ztraceného kontinentu. Kdo ale vlastně jsou bytosti, od nichž šamani odedávna získávají své neocenitelné znalosti? Je možné, že nikdy nebudeme schopni na tuto otázku podat úplnou odpověď. Sami šamani vědí, že některé záhady a tajemství nemají být nikdy pochopeny. Ale opakujeme ještě jednou, že dílo Jeremyho Narbyho může poskytnout jisté vzrušující klíče naznačující, co vlastně šamani (od starověké Heliopole až po dnešek) vnímají poté, co dosáhli pozměněného stavu vědomí.

Narby si povšiml, že vidění šamanů na celém světě obsahují jisté klíčové obrazy – nejzákladnějším je dvojice hadů existující uvnitř každé živé bytosti. Definitivně mu to došlo, když četl o zážitku Michaela Harnera z roku 1961. Ten tehdy viděl okřídlená stvoření podobná drakům, která mu vysvětlila, že právě oni „stvořili život na planetě, aby se ukryli v různých podobách… Dozvěděl jsem se, že stvoření podobná drakům existují uvnitř všech forem života včetně lidí“. (Citováno v knize The Cosmic Serpent, DNA and the Origins ofKnowledge) Harner sám napsal, že „člověk by řekl, že jsou skoro jako DNA“, a dodal, že on sám nemá ani ponětí, odkud k němu takové vidění přišlo. Určitě nepřišlo z jeho mysli, neboť v oné době o DNA nic nevěděl. Ať už byl původ těch slov jakýkoliv, byla to pro Narbyho důležitá inspirace. Všiml si, že obraz „hadů“ žijících uvnitř každé živé bytosti je ve skutečnosti výborný popis vláken DNA.

Šamani uvádějí onu dvojici hadů jako zdroj svých pozoruhodných znalostí – a právě s takovými se setkal Narby. Nemohlo by to být tak, že ona „primitivní“ víra, podle níž jsou všechny živé věci oživovány týmž jednoduchým principem, znázorněným pomocí hadích dvojčat, je ve skutečnosti správná a že to, co vždy popisovala, je ve skutečnosti DNA? Narby uvádí množství příkladů ze starověkých mýtů a šamanských tradic „primitivních“ kultur z Peru a Austrálie, které podporují jeho hypotézu o spojitosti mezi hady a DNA. Šamani tvrdí, že „hadi“ mají vědomí a že s nimi vstupují do skutečného dialogu. Pokud šamani skutečně vedou nějakým způsobem dialog s DNA, znamená to, že DNA musí být inteligentní. Kupříkladu DNA rostlin ayahuaska by měla „znát“ své složení, ale šamanům je sdělí pouze jako odpověď na správně položenou otázku. To znamená, že DNA musí porozumět otázce a musí být schopna komunikovat s šamanovou vlastní DNA.

Ale může DNA jednoho živého stvoření opravdu hovořit s jinou? Před Narbyho teorií je stále ještě dlouhá cesta. Kupříkladu je těžké pochopit, jak by existence inteligentní DNA mohla vysvětlit, že šaman získá informace o specifických technologiích, jako je tkalcovství nebo míchání jedu kurare. Úspěchem už je, že se mu podařilo ukázat, jak šamani získávají užitečné informace pomocí mentálního kontaktu s nějakým nelidským zdrojem. Jako by se stýkali s „bohy“ anebo přinejmenším s podivnými bytostmi existujícími v jiných dimenzích a sdíleli s nimi jejich nepochybnou moc. Dalším velice podstatným rysem Narbyho výzkumu je identifikace rysů společných různým šamanským kulturám (a starověkým mýtům): božské dvojice v roli těch, kdož přinášejí moudrost, „motiv dvojitých bytostí božského původu a stvořitelů života“.

Pomocí citace z díla Clauda Lévi-Straus-se upozorňuje například na to, že aztécké slovo coatl ve jménu Quetzalcoatl znamená jak „had“, tak „dvojče“. (Quetzalcoatl může být překládán jako „opeřený had“ i „velkolepé dvojče“.) Narby věří, že „hadí dvojčata“, s nimiž se tak často potkáváme na šamanských poutích a s nimiž měl on sám zkušenost, představují dvě vlákna dvojité spirály DNA. To nám připomíná dvě dvojice dvojčat v náboženství Heliopole (Éset a Usirev, Nebthet a Sutech) stejně jako Nommo kmene Dogonů, popisované v knize Roberta Templa The Sirius Mystery, které rovněž stvořilo páry dvojčat a sestoupilo na Zemi, aby dalo lidstvu civilizaci. Téma dvojčat prochází celou dogonskou mytologií a jejich folklórem. Kupříkladu bytost Nommo se původně skládala ze dvou párů mužských a ženských dvojčat. Dogoni rovněž věřili, že první lidské bytosti (jejich předkové) byly stvořeny jako páry dvojčat.

Znovu opakujeme: Narbyho teorie o šamanech nabízí zajímavou a z našeho pohledu mnohem hodnověrnější alternativu oproti všem těm pokusům vysvětlovat mýty pomocí existence „starověkých astronautů“. Možná že DNA má i další tajemství, která by mohla sdělit. Genetický kód lidského genomu je tvořen pouze třemi procenty jeho celkové DNA. Účel zbývající části je neznámý a oficiálně se mu říká „odpadní DNA“ (angl.junk DNA). Narby navrhuje, že lepší název by byl „tajemná DNA“. Kolik zázraků a jak velké možnosti se ukrývají ve zbývají?cích sedmadevadesáti procentech? „Duchové z nebe“ Narbyho myšlenky týkající se DNA a šamanismu vrhají úplně nové světlo na dodnes neobjasněné historické záhady. Měly snad obrysové kresby zvířat a ptáků v písku na planině Nazca v Peru plnit roli průvodců při duchovním putování šamanů a současně být oslavou těchto cest?

Objevili Dogoni tajemství Síria jednoduše tak, že se zeptali strážných duchů svých šamanů? Byly masivní kamenné bloky, z nichž jsou vystavěny egyptské pyramidy, dopraveny na místo podle rad bohů, které navštívili v transu staroegyptští kněží? Důležité je, že takováto putování umožňují šamanům navštívit i hodně vzdálená místa a později popsat, co na nich viděli a slyšeli – jinými slovy jde o „dálkové pozorování“. Tento rys šamanismu zvláště zaujal antropologa Kennetha Kensingera, který jej zkoumal mezi šamany v Amazonii a zjistil, že jsou schopni přinášet přesné informace o vzdálených místech. Dokázali jej rovněž informovat o smrti jeho příbuzného dříve, než se o tom on sám dověděl.* (Schopnosti šamanů v oblasti „dálkového pozorování“ zkoumal rovněž Andrija Puharich, jak popisujeme v šesté kapitole.)

Zeptali jsme se Jeremyho Narbyho, zda s námi souhlasí, že takto lze vysvětlit mimořádné vědomosti využívané při stavbě pyramid. Narby upozornil na to, že také Aztékové, Inkové a Mayové budovali srovnatelné chrámy a že „dvojitý had nebo Quetzalcoatl či Viracocha (či kterákoli jiná postava podle toho, o které kultuře právě hovoříme) přináší informace o léčení, hojení a o rostlinách, ale rovněž o astronomii, stavebních postupech a technologiích – o uměních a řemeslech jako celku“. Narby si dával pozor, aby neopustil oblast, v níž byl odborníkem. Existovala ale ve starověkém Egyptě obdoba ayahuasky? A pokud ano, co to bylo? Paralelně s Narbyho výzkumy postupoval při hledání odpovědi televizní seriál Sacred Weeds (Posvátná býlí), uvedený britskou stanicí Channel 4.

Tento čtyřdílný seriál, poprvé vysílaný v srpnu 1998, věnoval pozornost využívání přírodních halucinogennů při posvátných šamanských obřadech. Poslední díl se pokoušel znovuobjevit, co asi bylo rituální drogou starověkého Egypta. Byl to modrý leknín? Ačkoliv v dnešní době je tato rostlina velice vzácná, staří Egypťané ji používali jak ke každodenním, tak i k rituálním účelům. Je velice často zachycena na nástěnných malbách a papyrech, a dokonce i ve tvarech sloupů ve velkém chrámu v Karnaku. Egyptologové soudí, že šlo pouze o dekoraci. Televizní program se ale zamýšlel nad tím, zda tato rostlina neměla také psychoaktivní účinky, které by ve starověkém Egyptě mohly být využity. Je zajímavé, že leknín byl spojován zvláště s bohem Ra-Atumem. Pokud uvážíme způsob, jakým rostlina kvete (vystřeluje z vody dlouhé stonky, které se později rozvinou do květu), není těžké objevit symbolickou spojitost s Atumovým zrozením z prvotních vod. Na dvou dobrovolnících bylo vyzkoušeno, že výtažek z modrého leknínu má opravdu předpokládaný omamný účinek.

Na konci programu historik Michael Carmichael (Američan žijící v Oxfordu, odborník na šamanské využívání psy-choaktivních rostlin) diskutoval o možnosti, že ve vysokých dávkách mohl být výtažek z modrého leknínu používán, aby navodil šamanské zážitky. Spojili jsme se s Carmichaelem, který spolupracoval s R. Gordonem Wassonem, jedním z průkopníků výzkumu šaman-ského využívání drog (viz pátá kapitola). Řekl nám, že existují hojná svědectví hovořící ve prospěch využívání psychoaktivních drog ve starověkém Egyptě. „Je jich tolik, že nevím, kde začít,“ dodal. O některých se píše na Ebersově papyru (asi 1500 př. Kr., nejstarší známý lékařský text na světě). Ví se, že mezi těmito látkami bylo opium, dovážené z Kréty, mandragora a hašiš.

Psychoaktivní látky používané starověkými kulturami včetně Egypta byla zkoumány různými badateli. Do egyptologické literatury se z toho všeho dostalo – vzhledem k jejímu příznačnému extrémnímu konzervatísmu -jen málo, pokud vůbec něco. Přitom o šamanském využití psychoaktivních látek existuje řada knih a článků (viz např. R. Rudgley: The Alchemy ofCulture: Intoxicants in Society, Paul Devereux: The Long Trip: A Prehistory of Psychedelia, E V Was-son – R. G. Wasson: „The Hallucinogenic Mushrooms“, The Garden Journal 1958). I někteří další vědci a badatelé studují metody šamanů starověkého Egypta a jejich využívání psychoaktivních drog. Patří mezi ně Benny Shanon, kognitivní psycholog a filozof na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě.

Ten zcela souhlasil s Narbyho pozorováním, že šamani by mohli získávat ve stavu transu důležité informace prostřednictvím komunikace s entitami pocházejícími z jiného světa. Řekl nám: Ony látky jsou používány jako dopravní prostředky usnadňující šamanům jejich výkony – takže šaman je schopen povznést své myšlení na vyšší úroveň, což dokáže mnohem rychleji, pronikavějí a hlouběji, než může proniknout do podstaty věcí za normálních okolností lidské vnímání. Šaman je tak schopen spatřit přirozené jevy, které ostatní lidé při normálním stavu vědomí nezaznamenají… To mu umožňuje hlubší a důkladnější pohled na podstatu světa. Kdo nebo co jsou však ony entity? Jsou „skutečné“, nebo jde o výplody myslí šamanů? Carmichael upozorňuje na to, že taková otázka vyvolává filozofickou a metafyzickou debatu o samé podstatě skutečnosti a pravděpodobně na ni není možné odpovědět. Domníváme se, že určitou zkouškou reálnosti zážitků šamanů je, zda znalosti, které získají, skutečně fungují. Jak již víme, s velkou jistotou tomu tak je.

A Carmichael s námi souhlasí. Vraceje se k otázce nevysvětlitelných znalostí starých Egypťanů, Carmichael, dobře obeznámený s teoriemi moderní egyptologie, řekl: Já sám si v tuto chvíli nemyslím, že by pyramidy byly postaveny rasou, která k nám přicestovala z nějaké marťanské kolonie. Nevidím pro to žádný důvod… Stejně jako je nesprávné, když moderní egyptologové předpokládají, že staří Egypťané používali ony rostliny a další látky k posvátným účelům pouze pro jejich dekorativní a estetické vlastnosti, bylo by od nás nesprávné myslit si, že pyramidy byly postaveny přesně tím způsobem, jakým předpokládáme, že je lidé kdysi postavili. Nemuseli u toho být žádní otroci a biče a nemusel být nutný ani žádný druh akustické levitační technologie. Mohlo to jít úplně jiným způsobem.

Mohl existovat postup ležící někde mezi oněmi dvěma extrémy. Poznatky šamanů mohly být dveřmi -bránou, hvězdnou bránou, skrze niž byli architekti a odborníci starověkého Egypta schopni takovou technologii získat. Kdo nebo co jsou tedy ony entity? Přírodní duchové, bohové, výjevy vycházející z podvědomí šamanů, nějakým způsobem personifikované informace získané mimosmyslovým vnímáním, nebo dokonce DNA? Anebo jsou šamani opravdu ve spojení s bytostmi z jakéhosi vzdáleného světa? Toto je názor Jeremyho Narbyho: „Domnívám se, že jde to, co vám dosvědčí průměrný šaman někde v Amazonii -že ve své mysli cestuje na jinou planetu.“ A odkázal nás na malby amazonského šamana Pabla Ameringa, který popisuje věci, jež pod vlivem ayahuasky viděl: Různé rostliny obsahují různé molekuly a navozují různé druhy vidění.

Existují dokonce i různé druhy ayahuasky, některé z nich jsou více organické a dovolují vám vidět věci týkající se přírody na Zemi, zatímco jiné vám ukazují věci podobající se víc vzdáleným světům s městy a tak dále. V malbách Pabla Ameringa je kousek obojího. Pokud se podíváte na malby vzdálených měst (neboť to je jedno z obvyklých témat objevujících se v literatuře o ayahuasce – vzdálená města s velice vyspělou technikou atd.), jsou plné pyramid, babylonských věží a minaretů. 1 když takové scény a bytosti nemusejí pocházet z jiných planet, nikdo nezná vyčerpávající odpověď. Pravděpodobně to vše bude mít mnohem složitější a podivnější vysvětlení, než jakým je přímočará hypotéza hovořící o bytostech a městech z jiného světa.

Svůj význam ale může mít, že Whitley Strie- ber popisoval podobné vize „zlatých měst“ a exotických mimozemských staveb. Podobně i „vesmírné děti“ popisovaly ve stavu hypnotického transu navozeného Puharichem mimozemská města. Nedokazuje to, že prodělaly v podstatě šamanské zážitky? A neznamená to rovněž – přinejmenším v případě „vesmírných dětí“ – že to vše bylo výsledkem záměrného pokusu navodit šamanské prožitky? Mohou být ale na druhé straně zkušenosti šamanů skutečně mimozemského původu, anebo taková otázka postrádá smysl? Narby říká: Západní svět, který začíná znovu objevovat všechny tyto staré zkušenosti s opouštěním vlastního těla, setrvává na úrovni odpovídající představám, jaké jsme měli v padesátých letech o technice: je to, jako bychom byli v mateřské škole.

Pokud prožijete nějakou dobu mezi šamany v Amazonii, budou vám připadat jako univerzitní profesoři ve srovnání s dětmi ze školky. Staré texty je popisují jako „duchy z nebe“. Zní mi to lépe než „mimozemská inteligence“, neboť na tomto termínu ulpívá víc balastu padesátých let, než je zdrávo. „Duchové z nebe“ – to zní, abych tak řekl, překrásně. Nicméně ne všechno na šamanských zkušenostech je překrásné. Narby varuje: Ne všichni duchové jsou přátelští a laskaví. Můžeme si udělat jednoduchou paralelu s biologií. Jinými slovy – existují organismy, které lidskému druhu přinášejí zdraví, štěstí a potravu, a jsou i jiné – například virus HIV pronikající do imunitního systému a poškozující nás. Všechny patří k životu. A ke smrti. I vysoce trénovaní šamani se mohou setkat s nikoli zlými, leč lstivými duchy. Možná to má být varování pro amatéry, kteří věří, že jsou v kontaktu s bohy.

Zkušenosti šamanů a mystiků jasně napovídají, že existuje hvězdná brána a že jedinec může skrze ni vkročit do jiného, magického světa. Nejde ale o hmotné zařízení podobné stroji s vírem uprostřed, jak je známe z filmu Star Gate. Stejně jako vnitřní pouť přivedla Michaela Harnera tváří v tvář k bohům se zvířecími hlavami připomínajícím staroegyptská božstva, i každý z nás má neustále k dispozici prostředky umožňující setkat se s bohy. Možná právě o tom hovořili hermetikové (mnohem pozdější zasvěcenci starých mystérií), když učili, že člověk je mikrokosmem, v němž je ukryt vesmír. Je zajímavé, že Dále E. Graff (muž, který byl nejen ředitelem projektu „dálkového pozorování“ STAR GATE americké armády, ale navíc mu vybral jeho název, vyvolávající různé asociace) napsal: Hvězdy vysílají mdlé světlo z vesmírných dálek.

Možná zůstanou navždy mimo náš dosah, nikoli však hvězdná brána. Svou vnitřní hvězdnou bránu může objevit každý, kdo je ochoten pátrat. Žádný učitel, kněz nebo duchovní vůdce nám nedokáže říct, kde se nachází hvězdná brána. Naše pátrání po ní a po jejích tajemstvích, pokud je chceme hledat, může být dlouhé a namáhavé. Problém spočívá v tom, že mnohým připadá snadnější naslouchat lidem slibujícím, že jim přinesou hvězdnou bránu úhledně zabalenou a lákavě pootevřenou a že pozvou nepopsatelně mocné bytosti, aby jí prošly a naplnily nás úctou, oživily naši bezvýznamnou existenci a udělali z nás zvláštní, vyvolené jedince. Později ale můžeme zjistit, že po průchodu bránou se za námi navždy zabouchnou dveře vězení, z něhož není úniku.

Bytosti přicházející v podobě bohů možná existují pouze v přísně tajných místnostech vládních budov nebo v horečnatých představách lidí představujících údajně jejich „komunikační kanály“. Ale i kdyby přicházely ze vzdálených hvězdných systémů, máme právo bránit své mysli proti všemu, co je nebezpečné a nečisté. Pokud máme pravdu, nepřichází toto varování ani trochu předčasně. Pokud se mýlíme, máme pořád ještě čas naučit se být hrdí na to, že jsme lidmi – a najít hvězdnou bránu pro nás samé.

(c)2004 Cliv Prince

(c)2004 Live Picnetová

 Z knihy Spiknutí hvězdná brána.

Převzato:http://tajomstva.org/