Skrytá tvář globalizace
04.10.2007 Salbuchi Adrian
Globalizace, tak jak ji dnes máme, může být definována jako ideologie považující za svého hlavního nepřítele suverénní národní stát, v podstatě proto, že hlavní funkcí státu je (nebo by mělo být) upřednostňování zájmů mnohých – tedy „lidu“ – před zájmy nemnohých. V souladu s tím se síly globalizace snaží podkopat rozmělnit a případně zničit fundamenty národního státu coby základní sociální instituce, aby ho nahradily novými nadnárodními celosvětovými sociálními, politickými, finančními a vojenskými správními strukturami. Takové struktury mají vazbu na politické cíle a ekonomické zájmy malého počtu vysoce koncentrovaných a velmi mocných skupin a organizací, které dnes určují a řídí globalizační proces velmi specifickým směrem. Tyto mocenské skupiny zastávající vlastní zájmy uspěly v dosažení stavu bezprecedentního v celé lidské historii, stavu, který můžeme označit za privatizaci moci v globálním měřítku. „Globalizace“ je v podstatě pokrytecký zmírňující výraz či eufemismus pro něco, co bývalí američtí prezidenti Woodrow Wilson, Franklin D. Roosevelt, Harry S. Truman a George H. W. Bush – v různých obdobích moderní historie – nazývali „Nový světový řád“. Nový světový řád! Když tento termín 11.září 2001 neopatrně použil bývalý prezident George Bush starší, vládnoucí síly si značně pospíšily se snahou zajistit, aby se nedostal do běžného používání. Místo něj dosadily neutrální a zdánlivě neškodně znějící pojem „globalizace“, který nicméně skrývá jediný význam: prosazení US-UK-izraelského imperialismu ve všeobjímajícím celoplanetárnám měřítku. Tak to dnes přinejmenším vidí rostoucí počet lidí v Argentině a celém našem regionu.
Kdo jsou? Co chtějí?
Proces, který si zde popíšeme, není v žádném případě anonymní – a o to méně tajný – protože mocenské skupiny propagují a zřizují tento nový světový pořádek přímo před očima veřejnosti: t.j. nadnárodní korporace (např. Fortune Global 500, naníž připadá přes 80 procent americké ekonomické aktivity); globální finanční infrastruktury (zahrnující banky, investiční fondy, burzy a operátory komoditních burz); multimediální monopoly; přední univerzity Ivy League; mezinárodní multilaterální organizace (jako Světová banka, Mezinárodní měnový fond, IADB/Meziamerická rozvojová banka, BIS/Banka pro mezinárodní vypořádání, OSN a WTO) a především klíčové vládní posty ve Spojených státech, Izraeli, Velké Británii a ostatních vyspělých průmyslových zemích. Řeč tedy určitě není o něčem, co by se dalo odbýt jako „konspirační teorie“.
Co zde můžeme pozorovat je vnitřní struktura a logika za způsobem, jakým je budována a řízena Moc. Co však není na první pohled patrné je skutečnost, že všichni hráči, kteří jsou součástí „soukolí světové moci“, mají jedno společné; jejich klíčoví manažeři úředníci, akademici, stratégové, akcionáři a ostatní podstatné figurky patří ke stejné vzájemně propletené síti mozkových trustů a lobystických organizací. Tato síť třímá kormidelní kolo světové moci na současném destruktivním kurzu.
Mezi těmito mozkovými trusty – které by měly být ve skutečnosti správně označovány jako plánovací centra světové politiky – mimo jiných mají vitální důležitost Council on Foreign Relations (CFR), Trilateral Commission (TC), Royal Institute of International Affairs (RIIA), Brookings Institution, RAND Corporation, American Enterprise Institute (AEI), American Israeli Political Action Committee (AIPAC) a Center for Strategic and International Studies (CSIS).
Historická perspektiva
Abychom viděli jak vznikla celá tato situace, a správně chápali běh současného světa, musíme se ohlédnout zpátky. V roce 1919 se malá skupina vlivných bankéřů, právníků, politiků a akademiků – účastníků Pařížské mírové konference řešící vztahy mezi vítěznými Spojenci a poraženými Centrálními mocnostmi po první světové válce – setkala v hotelu Parisian Majestic kde dospěli k transcendentní dohodě: rozhodli se vytvořit síť „mozkových trustů“- svým způsobem exkluzivních klubů nebo lóží – z nichž by vzešlo „nové uspořádání světa“, které by vhodným způsobem vycházelo vstříc imperiálním celosvětovým zájmům a cílům anglo-americké aliance.
V Londýně dostal tento mozkový trust jméno Royal Institute of International Affairs (RIIA), zatímco ve Spojených státech se měl stát známým jako Council on Foreign Relations (výbor pro zahraniční vztahy – CFR) se sídlem v New York City. Obě organizace vykazovaly nezaměnitelné znaky uplatňování sociální strategie postupného zavádění socialistického, čili formálně „demokratického“, ale ve skutečnosti stále autoritativnějšího politického zřízení jako prostředku masové kontroly populace. Tehdy byla propagována zednářskými organizacemi jako Fabian Society, financovanou Round Table Group, kterou založili, kontrolovali a financovali jihoafrický magnát Cecil Rhodes, mezinárodní finanční dynastie Rotschildů, různé v UK sídlící starobylé rytířské zednářské lóže a Britská Koruna.
CFR dostala počáteční podporu nejbohatších, nejmocnějších a nejvlivnějších rodin ve Spojených státech, jako Rockefeller, Mellon, Harriman, Morgan, Shiff, Kahn, Warburg, Loeb, a Carnegie (posledně zmínění tak učinili prostřednictvím nastrčené organizace založené 1910: Carnegie Endowment for International Peace).
Aby CFR mohl vykonávat a prosazovat svůj vliv mezi elitou, bylo jedním z prvních opatření vydávání vlastního periodika, které je dodnes jednou z hlavních světových hlásných trub v oblasti geopolitiky a politické vědy: Foreign Affairs. Mezi prvními řediteli CFR byli Allan Welsh Dulles, klíčová postava americké zpravodajské komunity (později zřídil tajnou špionážní síť CIA a NSA), novinář Walter Lippman, ředitel a zakladatel The New Republic, řada korporátních právníků J.P. Morgana, bankéři Otto H. Kahn a Paul Moritz Warburg (1), bohatý německý emigrant, který roku 1913 navrhl a prosazoval legislativu vedoucí k vytvoření Federal Reserve Bank – od základu soukromé centrální banky Spojených států, která od té doby kontroluje finanční strukturu Spojených států (a jejím prostřednictvím značnou část světa). Když roku 1945 skončila druhá světová válka, byla Federal Reserve Bank doplněna o Mezinárodní měnový fond a Světovou banku, přičemž obě instituce vymysleli a navrhli plánovači CFR a představili ji už v roce 1944 na konferenci v Bretton Woods.
Dalším z členů CFR a jedním z jejich prvních ředitelů byl geograf a prezident Americké geografické společnosti Isaiah Bowman, který krátce po první světové válce vedl tým expertů překreslujících mapy Střední Evropy. Byl pak velice činorodý v období závažných evropských nepokojů, které nakonec v roce 1939 vedly ke druhé světové válce. A byli to právníci CFR Owen D. Young (prezident General Electric) a Charles Dawes (přední právník J.P. Morgan Bank), kteří ve dvacátých letech navrhli a prosazovali „dluhové refinanční plány“ pro válečný dluh uvalený na Německo v rámci reparací podle Smlouvy z Versailles. A byli to výkonní ředitelé Federal Reserve Bank a členové CFR, kteří vytvořili monetární distorze, vedoucí v roce 1929 k finanční a následné hospodářské krizi. Byli to ředitelé CFR, kteří prostřednictvím mocných, jimi kontrolovaných médií jako NBC, ABC, CBS a novin, jako The Washington Post, The Wall Street Journal, Chicago Tribune a The New York Times, v roce 1939 vybízeli a tlačili veřejné mínění k přerušení americké izolacionistické neutrality, aby tak vehnali národ do další evropské války, o jejíž vyvolání usilovali již od počátku třicátých let.
Druhá světová válka
Na samotném počátku strašlivé evropské občanské války, které se Spojené státy v roce 1941 účastnily pouze formálně, založili členové CFR War and Peace Studies Group, která se stala doslova součástí Ministerstva zahraničí USA a navrhovala hlavní body zahraniční politiky ve vztahu k Německu, Itálii, Japonsku a jejich spojencům. Později začala s přípravami pro poválečný „Nový světový řád“ po předvídaném vítězství Spojenců. V tomto smyslu CFR rovněž navrhla a prosazovala vytvoření Spojených národů, aby bylo možné řídit světovou politiku atomového věku pod americkou hegemonií, a prostřednictvím členů jako Alger Hiss, John J. McCloy, W. Averell Harriman, Harry Dexter White, Henry Kissinger a mnoha jiných, zřízení některých klíčových ekonomických organizací, jako MMF a Světová banka.
Jakmile válka skončila vytvořil americký prezident Harry S. Truman dalekosáhlou národní bezpečnostní doktrínu založenou na „zadržování sovětského expansionismu“ , prosazovanou dalším členem CFR, tou dobou amerického velvyslance v Moskvě George Kennana (2), který v roce 1947 pod pseodonymem „X“ popsal své myšlenky v proslaveném klíčovém článku ve Foreign Affairs. Také takzavný „Marshallův plán“, který prezentoval světu amrický generál George C. Marshall, ve skutečnosti navrhly složky CFR. Implementoval ho W. Averell Harriman.(3)
Elitní mocenské struktury
Ačkoli je veřejnosti málo známý, CFR je velmi mocnou organizací s rostoucím vlivem, prestiží i škálou aktivit. Dnes můžeme dokonce říci, že nepochybně působí jako „šedá eminence světa“, v tichosti řídící mnoho komplexních a vysoce volatilních sociálních, politických, finančních, vojenských a ekonomických procesů po celém světě. Ať už si to připouštíme nebo ne, neexistují národy, regiony nebo aspekty lidského života nedotčené jeho vlivem a už samotný fakt, že dokázal zůstat „za oponou“ z něj dělá mimořádně mocnou a nepostižitelnou organizaci, skrytou i před americkou veřejností.
Dnes je CFR diskrétní organizací čítající více než 4 500 členů, nejlepších, nejschopnějších a nejbystřejších mozků kooperujících s velmi mocnými a vlivnými jedinci, tešícími se velkému vlivu ve svých profesích, korporacích, institucích, na vládních postech a v sociální struktuře. Takto CFR svádí dohromady vrcholové korporátní představitele z řad finančních institucí, průmyslových gigantů, médií, výzkumných organizací, akademiky a vedoucí vojenské představitele, vládní činitele, univerzitní děkany, šéfy odborů a studijních center.
Jejich hlavním cílem je nalézání a využívání široké škály politických, ekonomických, finančních, sociálních, kulturních a vojenských faktorů, zahrnující libovolný myslitelný aspekt veřejného a soukromého života ve Spojených státech, jejich klíčových spojenců a zbytku světa. Díky mimořádné moci dosažené Spojenými státy se dnes škála aktivit CFR rozprostírá doslova po celé planetě. Jeho výzkumy a šetření provádějí rozličné účelové složky a studijní skupiny, které identifikují příležitosti a hrozby, hodnotí silné a slabé stránky a navrhují dalekosáhlé strategie k prosazování jejich zájmů po celém světě, přičemž každá z nich má své vlastní příslušné taktické a operační plány.
Ačkoliv tyto intenzivní a dalekosáhlé záležitosti probíhají uvnitř CFR, klíčový bod k pochopení jeho mimořádné úspěšnosti spočívá v tom, že Koncil sám o sobě nikdy nekoná nic pod vlastním jménem. Spíše tak činí jeho individuální členové ze svých formálních postů předsedů, generálních ředitelů a prezidentů hlavních korporací, finančích institucí, mezinárodních multilaterálních institucí, médií, klíčových vládních postů, postavení na univerzitách, v ozbrojených složkách a odborových organizacích – nikdy ani sebemenším náznakem nedávaných do spojitosti s CFR jako centrálou pro plánování a koordinaci.(4)
Členy CFR můžeme najít na mnoha mocenských a rozhodujích postech. Abychom jmenovali aspoň hrstku z více než 4 500 členů, můžeme uvést nejznámější jména jako David Rockefeller, Henry Kissinger, Bill Clinton, Zbigniev Brzezinski, Samuel Huntington, Francis Fukuyama, Paul Wolfowitz, Collin Powell, Condoleeza Rice, Richard Perle, Robert Gates, James Baker III., Stephen Hadley, Douglas Feith, L. Paul Bremer III., John Bolton, John Negroponte, bývalá ministryně zahraničí Madelaine Albright, podloudný mezinárodní finančník George Soros, soudce vrchního soudu Stephen Breyer, generální ředitel Lowes/CBS Laurence A. Tisch, bývalý šéf General Electric Co. Jack Welsh, generální ředitel CNN W. Thomas Johnson, bývalý předseda a generální ředitel The Washington Post / Newsweek / International Herald Tribune Katerine Graham (dnes ji zastoupil její syn), americký viceprezident, bývalý ministr obrany a bývalý generální ředitel Halliburton Richard Cheney, bývalý prezident George H. W. Bush, bývalý poradce pro národní bezpečnost prezidenta Clintona Samuel „Sandy“ Berger, bývalí ředitelé CIA John M. Deutsch a George Tenet, bývalý guvernér Federal Reserve Bank Alan Greenspan a její současný guvernér Benjamin Shalom Bernanke, bývalý prezident Světové banky James D. Wolfensohn, generální ředitel CS First Boston Bank a bývalý guvernér Federal Reserve Bank Paul Volcker, reportéři Mike Wallace, Barbara Walters, Wolf Blitzer, top- ředitelé CitiGroup John Reed, William Rhodes, Stanford Weill a Stanley Fisher (dříve také č. 2 v IMF), ekonom Robert E. Rubin, bývalý ministr zahraničí a „zprostředkovatel“ během války o Falklandské/Malvinské ostrovy mezi Argentinou a Británií generál Alexander Haig, „zpostředkovatel“ za balkánského konfliktu Richard Holbrooke, gen. ředitel IBM Louis Gerstner, demokratický senátor George J. Mitchell, bývalý republikánský šéf Newt Gingrich, bývalý poradce pro národní bezpečnost staršího Bushe gen. letectva Brent Scowcroft, Kenneth Lay (v současnosti suspendovaný člen Trilateral Commission a gen. ředitel Enron) a mnoho, mnoho dalších (5)
Ve světě obchodu mají všechny korporace na špici Fortune 500 ředitele, kteří jsou členy CFR. Jejich společná tržní hodnota se rovná téměř dvojnásobku hrubého národního produktu Spojených států, koncentrují tak větší díl bohatství a moci této země a kontrolují klíčové zdroje a technologie po celém světě. Jen ve Spojených státech zaměstnávají přes 25 miliónů lidí a odpovídají za 80 procent jejich HDP. Stručně řečeno, mají v rukou obrovskou moc, patřičné páky a odpovídající vliv, jak ve Spojených státech, tak i v zahraničí.
Zde tedy máme klíč k enormní efektivitě a moci CFR: jeho rozhodnutí a plány jsou vytvářeny a odsouhlaseny na uzavřených schůzkách, ve studijních skupinách, na konferencích a při účelových akcích. Ale když nastane čas, jsou tyto plány realizovány jeho různými členy; každým z jeho formální pozice v mocných veřejných a soukromých organizacích. A jsou to mocné posty a organizace!
Když byl například navržen a odsouhlasen plán rozvoje globalizace ekonomiky a finančního systému, čili které země se budou těšit míru a prosperitě, a které postihne válka, invaze a hladomor, byly následně koordinovány akce osobností, jako prezidenta Spojených států, jeho ministrů zahraničí, obrany, obchodu a financí, řediteů CIA, NSA a FBI, klíčových mezinárodních bankéřů a finančníků, generálních ředitelů společností Fortune 500, magnátů vlastnících média, reportérů a spisovatelů, důstojníků, akedemiků, šéfů IMF, Světové banky a WTO, a všichni začali ve správnou dobu a správném pořadí společně pracovat na nepřeberném množství podrobností. Tímto způsobem mohou kdykoli a kdekoliv koordinovat konkrétní akci, proti níž téměř není efektivní obrany. Takto to funguje už více než 80 let.
Skutečná a formální moc
Abychom pochopili skutečný příběh tohoto světa, nejdříve musíme pochopit rozdíl mezi formální a skutečnou mocí. To, co každý den s vysokým nasazením prezentují veřejnosti média formou televizních a rozhlasových vysílání a v tisku, jsou v podstatě konkrétní viditelné výsledky akcí formálních mocenských struktur, zejména národních vlád a technologických, finančních a korporátních infrastruktur. Nicméně páky skutečné moci, která „nechává aby se věci děly“, jsou takřka neviditelné. Mají je v rukou ti, kteří plánují, co se ve světě stane, kdy se to stane, kde se to stane a kdo to provede. Formální moc operuje krátkodobě s velkou publicitou. Skutečná moc operuje v dlouhodobém rámci, z pozadí a téměř nulovou publicitou. V současnosti je formální moc většinou „veřejná“, zatímco skutečná je od základů „privátní“. To odráží fakt, že se instituce národních států (primární veřejná entita formální moci) staly podřízeny soukromým zájmům (t.j. skutečné moci vedené finančními zájmy).
Vzhledem k tomu, že Spojené státy jsou dnes jedinou suprevelmocí, je rozumné odvodit, že skrytá mocenská sktruktura tohoto světa – a ta tu skutečně je – prozatím vykonává skutečnou světovládu z teritoria a politických a ekonomických struktur Spojených států. Z toho však v žádném případě nelze odvodit, že součástí tohoto schématu je většina populace Spojených států, a že obyvatelé USA jsou „nepřáteli“ jiných lidí (zřídkakdy jsou „nepřítelem“ lidé jakékoliv země; je jím spíše její elita, která se stává nepřátelskou kvůli nadměrné koncentraci moci). Hovoříme tedy o mocenských skupinách, operujících z území Spojených států (a stejně tak z území Velké Británie, Německa, Japonska, Izraele a prostřednictvím lokálních agentů i ze zemí jako Španělsko, Argentina, Brazílie a Korea), které ale nelze ztotožňovat s lidem Spojených států.
Abychom lépe pochopili skutečnou povahu Spojených států – zejména co se týče jejich zahraniční politiky – musíme mít na paměti, že „americká“ administrativa, jak Američané příhodně říkají své vládě – t.j. formální moc – , sídlí ve Washingtonu DC. Nicméně struktury skutečné moci ve Spojených státech sídlí především v New York City a některých státech Nové Anglie. Jinými slovy, administrativa Spojených států působí z Washingtonu DC, ale země je ve skutečnosti řízena z New York City.
Jakmile pochopíme tento koncept, začne se automaticky vynořovat spousta dalších věcí. Skutečné světové mocenské centrum navíc nesídlí v New York City, ale nejspíš v Londýně… Neprůhlednost tohoto komplexního a promyšleného systému automaticky brání jednoduché identifikaci a označení konkrétního „nepřítele“, třeba Spojených států, Anglie či libovolných jiných národů. V čase nepokojů nezřídka přinášejí oběti občané Spojených států – a to mnohdy krvavou, jako ti, kteří padli ve Vietnamu, Afghánistánu, Iráku či oběti ve World Trade Center. Nicméně – fakt, že většina US Američanů tuto skutečnost ignoruje je nezbavuje odpovědnosti či viny za genocidní strategie mocenských struktur Nového světového řádu operujícího z území USA, prováděné k dosažení jejich cílů a využitím a zneužíváním americké vojenské a ekonomické moci zbytku světa.
Že tomu tak je, je zřejmé od okamžiku kdy si uvědomíme, že k dosažení natolik dalekosáhlých cílů vyžaduje výkon skutečné moci operační kontinuitu po mnohá desetiletí a uskutečňování komplexních strategií, rozprostřených nad národy a zdroji po celé planetě, není možné bez dodržování řady pravidel a podmínek. To vše vyžaduje dlouhodobé plánování, předsunuté o dvacet, třicet či padesát let dopředu.
Je ironií, že mocenská elita Nového světového řádu velmi dobře ví, že politické kontinuitě, konsistenci jejich plánů a provádění dlouhodobých globálních strategií nehrozí žádné větší nebezpečí, než kdyby byly podřízeny demokratickému procesu, který by kladl nemístné požadavky na profil vůdčích osobností, které při každém kroku, který podnikají, musí (nebo by měly!) dbát „hlasu lidu“, a navíc pravidelnému přerušování moci v každém demokratickém volebnímu mechanizmu. Oč lepší je diskrétně operovat z diskrétní platformy, kterou snad lze popsat jen jako „klub gentlemanů“, jako je CFR, kde mohou být mocní a vlivní úředníky, řediteli a předsedy po celá desetiletí aniž by kdy měli jakoukoli odpovědnost vůči komukoli jinému, než vůči vlastním pánům. Tímto způsobem může 4 500 individuí disponujících patřičnou mocí rozprostřít obrovský politický, ekonomický, finanční a mediální vliv nad bezpočtem stovek milionů lidí po celé planetě.
Netřeba zmiňovat, že jedním z hlavních úkolů globálních mediálních monopolů je vštěpovat lidem „politickou korektnost“, obvykle vyjádřenou „systémem dvou stran“. Demokraté a Republikáni v USA, labouristi a konzervativci v UK, CDU a SPD v Německu, radikálové a justicialisté v Argentině – to všichni jsou jen variacemi jedné a tetéž politické politicky korektní doktríny a sebe sama. Prakticky všechny stabilní západní demokracie jsou konfrontovány se systémem jedné strany, s mírně odlišnými vnitřními frakcemi. Lidé si myslí, že mají „volbu“, ale předpokládané „možnosti“ jednoduše neexistují: je to něco na zůsob „volby“ mezi Coca Colou a Pepsi Colou – bez ohledu na co chtějí, abyste věřili, pravdou je, že obě tyto strany jsou v podstatě jen rub a líc jedné mince.
To co zde popisujeme je ve skutečnosti hlavní pákou sítě vytvořené skutečně mocnými lidmi, protože CFR je aktivní prostřednictvím nepřeberného množství institucí, jak uvnitř tak i vně Spojených států. Všechny tyto mozkové trusty svádějí dohromady ty nejinteligentnější, nejvzdělanější, kreativní a ambiciózní muže a ženy v široké škále působností a disciplín. Pokud se jasně nekompromisně zotožňují se základními politickými cíli CFR, jsou velmi královsky placeni a odměňováni – ekonomicky i sociálním postavením. Konečným cílem není nic menšího než vytvoření Soukromé světové vlády systematickou erozí struktur suverénních národních států podkopáním jejich kulturních hodnot a sociálních norem (i když přirozeně ne všude stejným způsobem, rychlostí nebo ve stejné době), a rozšíření globalizovaného finančního systému založeného na hrubé spekulaci a lichvě a řízením globálního válečného systému tak, aby bylo dosaženo udržení nutné sociální soudružnosti mas vynuceným sjednocením proti skutečnému nebo imaginárnímu nepříteli „demokracie“, „lidských práv“, „svobody“ a „míru“ a dnes „terorismu“.
Od roku 2003 jsme mohli z první řady přihlížet tomu jak se neexistující irácké „Zbraně hromadného ničení“ za enormních útrap, bolesti a svízelí miliónů lidí přeměnily na Zbraně Hromadného Odvedení Pozornosti. Invaze do Iráku a Afghánistánu jsou pouze dva příklady dvojího metru a dvojsmyslnosti „newspeaku“, na němž bují celý tento systém.
Aby tedy člověk lépe pochopil dnešní svět, musí číst a vyhodnocovat co říká a propaguje CFR – či spíše její individuální členové -, protože mnohé jejich aktivity, i když diskrétní, ve skutečnosti nejsou žádným tajemstvím. Kdokoliv kdo navštíví sídlo CFR v honosné Park Avenue na 68 ulici v New York City, což jsem v posledních letech mnohokrát učinil, může snadno získat řadu informací, včetně kopie poslední výroční zprávy popisující hlavní aktivity této instituce a úplný abecední seznam jejich 4 500 členů. Všechny informace o zapojených organizacích jsou plně transparentní každému kdo je chce vidět. Je však na každém, aby si porovnal všechna data o členech CFR s tím, čím se ve skutečnosti zabývají ve svých profesích a korporátních, akademických a vládních aktivitách.
Abychom mohli posoudit mimořádný vliv CFR ve 20. století, musíme se poohlédnout v moderní historii. Tento koncil sám o sobě a ve spojení se sesterskými organizacemi vymyslel či ovlivnil ideologie, ovlivnil veřejné události, vojenská uskupení, prováděl politické zločiny, tajné akce, vedl masovou psychologickou válku, vyvolal ekonomické a finanční krize, prosazoval či likvidoval osobnosti politického a obchodního světa a ovlivnil další události dalekosáhlého dopadu. U mnohých z nich je evidentně obtížné si je vůbec připustit, neřku-li dosvědčit. Ale všechny tyto zásahy určovaly směr vývoje lidstva v bouřlivé moderní době.
Užívaná technika je prostá. Spočívá v tom držet nás všechny ve stavu příliš zaměstnaných pasivních diváků, fascinovaných vírem každodenních světových událostí. To zaručuje, že téměř nikdo nepomýšlí na to, aby se poohlédl po vhodném vysvětlení současné závažné krize, protože jen to by umožnilo identifikovat ne tak efekty a šokující důsledky mnoha politických rozhodnutí a skrytých akcí, ale skutečné a konkrétní původce, organizátory a jejich cíle.
Pro úspěch této gigantické masové psychologické války – protože o nic jiného se ve skutečnosti nejedná – jsou životně důležitá nepodceňovatelná masmédia. Jsou nástrojem jehož úlohou je podkopat neutralizovat schopnost samostatného myšlení světové populace. To je klíčovou rolí globálních masmédií jako CNN, CBS, NBC, The New York Times, The Daily Telegraph, Le Figaro, Fox News, The Economist, The Wall Street Journal, Cirrieri della Sera, Le Monde, Washington Post, Time, Newsweek, US News and World Report, Business Week, Reuters a jejich příslušných odnoží ve všech zemích. Všechny jsou řízena klíčovými příslušníky CFR nebo jeho sesterských organizací, jak ve Spojených státech tak kdekoli jinde.
A nejhorší na tom všem je, že i přes všechno to obrovské tření, války, násilí a destrukci, které generuje, je Nový světový řád prostě nefunkční. Nemůžete postavit světové impérium na miliardách nekrytých dolarů, bombardérech B1, letounech F16, střelách Tomahawk, CNN a velké lži a pokrytectví shora až dolů. Řím, Francie, Španělsko a nakonec i Británie z historie věděly, že skutečné impérium, přetrvávající i poté , když už je koloniální mocnost dávno historií, mohou konsolidovat pouze hlubší kulturní hodnoty. To ostatně dodnes patrné v celé Jižní Americe, kde je dones všude hmatatelný španělský, portugalský (a britský) vliv. Zdá se, že Spojeným státům chybí klíčové kulturní faktory v tom smyslu, jak to vyjádřil bývalý francouzský premiér George Clemensceau: „… komplexní politický a sociální přechod od barbarismu k civilizaci, aniž by prošly nezbytnou kulturní fází…“
Důsledky pro Argentinu a region
V tomto kontextu můžeme říci, že argentinská lokální média, vzdělávací systém a místní vrcholní politici, to vše je v zásadě spojeno s procesem Nového světového řádu – bez ohledu na to, zda si toho jsou vědomi nebo ne. V tomto směru sleduje systém dominace tři základní cíle:
1. Skrývat před veřejností pravdu o tom jak skutečně funguje svět. Vědí, že dokud nebudeme schopni pochopit a diagnostikovat zdroje našich problémů a slabostí, stěží nalezneme potřebná řešení. Jsme (za)vedeni k víře, že „žijeme v míru“, ale ve skutečnosti je vůči Argentině už více než půl století vedena skutečná, brutální, totální psychologická válka na politické, ekonomické, finanční, mediální, vzdělanostní, technologické a enviromentální úrovni.
2. Donutit nás k víře, že v přestože jsme v prekérní situaci, věci se hned „zlepší“ jakmile uzavřeme další dohody s mezinárodními bankéři a spekulanty, privatizujeme více státních aktiv, reformujeme neše federální a provinční vlády podle přání Světové banky, reformujeme naši pracovní, školskou a sociální legislativu a učiníme vše nezbytné proto, aby se na nás „mezinárodní investoři“ měli důvod usmívat. Pravdou je, že mluvit o „prekérní situaci“ je absurdní podhodnocení: Argentina je v terminální fázi a pokud se neprobudíme do reality, pak během několika let – nanejvýš dekády – přestaneme úplně existovat jako země. (7) Argentinci mají zjevně jen dvě možnosti: buď budou akceptovat život se všemi problémy a krizemi, které mají a nepodniknou nic k jejich vyřešení; kromě pokusů o pouhé zvládnutí jejich následků v rámci daných možností, anebo se postaví k těmto problémům a krizím čelem a rozhodnou se s nimi něco udělat. Druhá možnost je jistě obtížnější. Ale všechny naše vlády v uplynulých třiceti letech volily tu první, a to nás přivedlo do současné situace.
3. Donutit nás uvěřit, že tu není nic čím bychom mohli zastavit postupující „globalizaci“, ať se nám to jakkoli nelíbí. Pravdou ale je, že existuje nepřeberné množství toho, co můžeme udělat, abychom odvrátili její důsledky. Jenže všechny tyto možnosti nají jeden základní předpoklad, a to, že ze všeho nejdříve získáme zpět instituce národního státu, a ty opět začnou plnit své základní funkce:
– integrovat vnitřní konfliktní sociální síly (prosazovat veřejné blaho)
– předvídat všechny možné vnější i vnitřní hrozby (hájit národní zájmy) a
– vést národ na politickém kurzu směřujícím k obraně národních zájmů (řídit osud země)
To vyžaje existenci funkčního suverénního státu, jímž Argentina dnes už není. Stali jsme se kolonií, a tak ze všeho nejdřív musíme prosadit Druhou Deklaraci nezávislosti abychom mohli založit Druhou Argentinskou republiku. Dopady a inspirace takového revolučního počinu by byly skutečně závažné a nejen pro náš region. (8)
Globální finanční infrastruktura se navíc nachází na pokraji stavu, který nelze označit jinak než celosvětový kolaps toho, co CFR tak pečlivě plánoval prostřednictvím projektů jako tzv. Financial Vulnerability Project a programy New International Financial Architecture. Pokud se tak stane, vynoří se pro Argentinu i celý náš region nevídané možnosti. To ovšem přesahuje rámec tohoto článku.
Protože si těchto skutečností začímáme být vědomi, rýsuje se stále zřetelněji cesta, po níž se musíme pustit. Popravdě, věci se pak nejeví tak komplexní jak jsme si dosud mysleli. Základem všeho je myšlení vlastními hlavami, ne mozky našich protivníků a hned od počátku vyhodnocovat a bránit naše národní zájmy, zahrnující náš vlastní pohled na světové události a zájmy mocností, a poté přikročit k inteligentním opatřením souvisejícím s naši potřebami, reálnými možnostmi a jedinečností. V tomto ohledu jsme zvýhodněni. Nemusíme znovu „vymýšlet kolo“, protože skvělý a velmi úspěšný návod pro politické, ekonomické, finanční a sociální plánování a management národní moci poskytuje právě CFR. Proč se nepřiučit? Proč nevytvořit vlastní síť mozkových trustů a nedat dohromady širokou škálu místních, regionálních a stejně zaměřených zájmů, hráčů a myslitelů z různých oblastí? Proč je nepověřit prosazováním národních zájmů Argentiny a sousedících zemí, abychom konstistentním koherentním způsobem opět vydobyli suverenitu a právo na sebeurčení pro naše lidi, bez ohledu na to, co se na nás naží uvalit světoví mocenští hráči?
Ale abychom to mohli udělat, musíme nejdřív pochopit že globalizace představuje nejen obrovskou hromadu hrozeb, jímž musíme čelit, ale současně i příležitostí, jichž bychom se měli chopit. Co se týče záležitostí, které na nás mají potencionální dopad, musíme zjistit jaké jsou naše relativně silné a slabé stránky, abychom jim mohli úspěšně čelit; ne-li dnes, pak zcela jistě v budoucnu. To vyžaduje dobré plánování. Středně a dlouhodobé plánování. Musíme se pokusit být vždy o krok napřed před protivníkem, dosáhnout a udržet si náskok a vybudovat si výhodné postavení pro nadcházející události.
To nepochybně povede ke správné politice konzistentní s našimi národními zájmy, které v mnoha případech zcela jistě nebudou v souladu se zájmy globálních mocenských brokerů. V tomto smyslu kusíme hledat těsnou spolupráci mezi národy a organizacemi ve Střední a Jižní Americe, Africe, Asii a Evropě, s nimiž sdílíme společný cíl – netralizovat negativní dopady globální imperiální dominance. To znamená, že musíme založit Novou Argentinu. Mnoho nezbytných nástrojů je už nyní k dispozici: jsou zde miliony spoluobčanů připravených přijmout výzvu, pokud jim jasně a důrazně vysvětlíme, co je v sázce, a miliony dalších ve světě, s nimž můžeme bok po boku pracovat na společné věci.
Je to zkrátka jen otázka pochopení skutečnosti, že v politice jsou dva druhy lidí: aktivní hráči na politické scéně, a pak ti, kteří jen pasivně přihlížejí. Council on Foreign Relations je v globální politické aréně zjevně klíčový aktivní hráč. Není na čase, abychom v naší vlastní zemi začali dělat totéž?
Poznámky
(1) Warburg byl z prestižní mocné německé židovské rodiny bankéřů, těsně spjaté s Rotschildy a Schiffs, vlastníky banovního domu Kühn Loeb and Co. se sídlem v New Yorku, kde byl jeho společníkem jeden ze zakládajících ředitelů CFR Otto Kahn. Abychom byli v obraze jak tyto mezinárodní mocenské struktury už po téměř celé století operují je třeba si povšimnout, že na konci první světové války jeden z Warburgů, Paul, seděl u vyjednávacího stolu ve Versailles na straně spojenců, zatímco jeho bratr Marx byl na druhé straně stolu mezi reprezentanty poraženého Německa. Příznačné… Partner Paula Warburga, Jacob Shiff financoval během rusko-japonské války v roce 1905 Japonsko, čímž vydláždil cestu bolševické revoluci… Zajímavé je i to, že dcera dalšího partnera Kühn, Loeb and Co. N. Životovskeho, Nataša, byla provdána za muže jménem Lev. D. Bronstein, později známým jako Leon Trocký… jehož prostřednictvím byly převedeny ohromné sumy pro podporu bolševické revoluce v roce 1917…
(2) Kenan, který nedávno zemřel ve věku 101 let, téměř do poslední chvíle působil v CFR jako poradce; výmluvný symbol jeho více než půlstoletí trvajícího vlivu na protagonisty skutečné moci v CFR.
(3) Stojí za zmínku, že W. Averell Hariman byl obchodním partnerem Prescotta Bushe, republikánského senátora z Connectitutu a otce bývalého prezidenta George Herberta Walkera Bushe a děda prezidenta George W. Bushe.
(4) Pravidlo „nikdy nejmenovat“ členům CFR specificky zakazuje zmiňovat se o CFR na veřejnosti nebo jakkoli jinak či dokonce zveřejňovat záležitosti diskutované na soukromých setkáních za zavřenými dveřmi.
(5) Podrobné informace jsou v autorově knize El Cerebro del Mundo: la cara oculta de la Globalización (Ediciones del Copista, Córdoba, Argentina,
4.vydání, 2003)
(6) Mezi použité pojmy definující „nepřátele svobodných lidí celého světa“ patří italský fašismus, německý národní socialismus, japonský imperialismus, argentinský peronismus, komunismus, znečištění životního prostředí, globální terorismus, Saddam Hussein, Slobodan Miloševič, islámský fundamentalismus, ajatolláh Chomejní, Muhammar-al-Kaddafi, Fidel Castro, maoismus, neamerický militarismus, takzvaný „antisemitismus“ a mnoho, mnoho dalších.
(7) Může to znít přehnaně, ale přesto: při tempu jakým běží události v dnešním světě může tato předpověď platit pro libovolnou zemi na světě. Jak by asi reagovalo veřejné mínění před pouhými dvaceti lety, kdyby bylo sděleno, že o pouhé tři roky později dojde k následujícím událostem: pádu berlínské zdi, sjednocení Německa a rozpadu Sovětského svazu na patnáct nezávislých států a jejich odvrácení od marxismu ke kapitalismu. Tehdy by bylo takové prohlášení nepochybně považováno za totálně přehnané, ne-li přímo stupidní, a přece… přesně to se pak opravdu stalo. A to nutí k zamyšlení…
Fakt, že New York Times 27.srpna 2002 otiskly na hlavní stránce článek s titulkem „Patagonská secese je způsob jak může Argentina splatit zahraniční dluh“, také něco sděluje…
(8) Autor článku se na jiném místě obsáhle věnuje potřebě založit Druhou Argentinskou republiku jako jediné možnosti pro samotnou Argentinu i její sousedy, jestliže si společně s celým regionem má znovu vydobýt právo na sebeurčení.
Překlad článku vyšel v časopisu WM Magazín 59/60, původní zdroj: www.eltraductorradial.com.ar.
Argentinský autor Adrian Salbuchi je výzkumníkem, autorem a moderátorem talk-show :El Traductor Radial“ v Buenos Aires a zakladatelem Hnutí za Druhou Argentinskou Republiku. Je mimo jiné autorem knihy „Ele Cerebo del Mundo: la cara oculta de la Globalización“ (Šedá eminence světa: skrytá tvář globalizace).
Převzato: http://www.messin.estranky.cz
