Apačské proroctví Tiše Kráčejícího Vlka

„THE QUEST“ (HLEDÁNÍ)

Ve dvacátých letech minulého století (1922) měl Apač jménem Tiše Kráčející Vlk (Stalking Wolf) čtyři varovné vize. Předpovídají destrukci a zánik lidstva, nevpustí-li do svého života „Spirit“. Spirit — duch. „Duchovno“ v tomto smyslu ovšem neznamená „chození do kostela“, odříkávání modliteb či čtení v Bibli, ale uvědomění si a uznání existence věčné všemohoucí tvůrčí síly, která byla, je a bude za vším a ve všem živém i neživém. Síly neustále proudící Vesmírem, Zemí i námi; síly s níž lze splynout, ale nikdy ne bojovat. Spiritualita, oduševnělost, je pokorné pochopení, že tato síla nezávisí na nás, ale my na ní, neboť nejsme ničím víc než jen jednou z mnoha jejích součástí. Tato věčná a všemohoucí tvůrčí síla vždy byla, je a bude — i bez nás.

      Tiše Kráčející Vlk (zde Grandfather) byl velmi moudrý muž. V době kdy měl tyto čtyři vize byl už dědem a měl za sebou řadu předpovědí, které se vždy vyplnily. Říkával, že není jen jedna budoucnost – vždy je výběr z řady možných budoucností. Která z nich se materializuje závisí na tom, jakou budoucnost si člověk svým jednáním vybere. Stejný názor zastával i na následující čtyři vize: v případě, že se splní první dvě vize budoucnosti, stále ještě máme možnost odvrátit třetí a čtvrtou, probudíme-li se včas. Spatříme-li však třetí signál, nebudeme už mít žádnou šanci zvrátit či změnit směr cesty, kterou jsme si sami vybrali…

      První znamení

      Ve světě v němž byl mu nic nepřipadalo známé. Bylo to suché místo se sporou vegetací. V dálce uviděl vesnici, nicméně obydlí nesestávala z přirozených přírodních materiálů, byly tam jen plátěné stany. Jak přicházel blíž k vesnici, přemohl ho pach smrti a šla na něj nevolnost. Slyšel pláč děti, sténání starších lidí, zvuky dávení a zoufalství. Hromady mrtvol ležící v otevřených jamách čekaly na pohřbení. Jejich pokřivené tváře a vyzáblá těla podobná skeletům, vypovídaly o smrti hladem. Děti, dospělí i staří lidé, všichni vypadali stejně a jejich dříve tmavohnědá plet byla popelavá. Když Grandfather vstoupil do vesnice, zasáhla ho hrůznost živoucí smrti hladem ještě hlouběji. Děti stěží chodily, starší lidé umírali a všude bylo slyšet jen pláč výkřiky bolesti a hrůzy. Zápach smrti a beznaděj ho zdrtily tak, že chtěl z vesnice odejít.

Tehdy se mu zjevil alder („starší“, v originálu také „duch bojovníka“). Zprvu hovořil jazykem jemuž Grandfather nerozuměl, ale po chvíli pochopil, že s ním mluví duch muže, který už nebyl z masa a kostí. Byl to člověk, který kdysi šel duchovní cestou, možná šaman tohoto kmene.

A pak náhle rozuměl všemu, co se mu alder pokouší říct.

Mluvil zlehka: „Vítej v tom, čemu jednou budou říkat ‚země hladovění‘. Svět se bude jednoho dne dívat na to všechno se zděšením a obviní z hladomoru počasí a Zemi. Toto ale bude první výstraha, která světu řekne, že člověk nemůže žít mimo zákony stvoření, ani bojovat s přírodou. Pokud svět rozpozná, že příčinou tohoto hladomoru a nesmyslného strádání je on sám, pak pochopí důležitou lekci. Ale obávám se, že svět lidí neobviní sám sebe, ale že vina bude svalována na přírodu. Civilizace nebude chtít vědět nic o tom, že vytvořila toto místo smrti tím, že donutila tyto národy aby měly velké rodiny. Vždy když byly přirozené zákony země porušeny, lidé hladověli. Stejně tak příroda umoří v zimě hladem jeleny, když je jich příliš mnoho aby je země unesla.“

Alder pokračoval: „Tito lidé měli být ponecháni sami sobě, své kultuře. Kdysi věděli jak žít se Zemí a svůj majetek měřili štěstím, láskou a pokojem. Ale to všechno jim bylo odňato, protože svět v nich viděl jen jakousi primitivní společnost. A pak jim tento svět ukázal jak hospodařit a žít méně primitivním způsobem. Byl to tento svět, který jim vnutil život mimo zákony stvoření a v důsledku toho je jim teď souzeno zemřít.“

Stařec pomalu odcházel, zpět k smrti a zoufalství. Náhle se otočil a řekl: „Toto bude první znamení. Budou i jiná, před tímto i po tomto hladovění, ale žádné z nich nezíská takovou pozornost světa a nebude mít takový dopad jako toto. Děti Země pochopí poučení skryté v této bolesti a smrti, ale svět, který za ní uvidí jen sucho a hladomor, bude vinit přírodu místo toho aby obvinil sám sebe.“ Poté zmizel a Grandfather viděl, že ze zase ocitl zpátky u vchodu do Věčné jeskyně.

[Poznámka autora: Šlo o velký africký hladomor, kvůli němuž Bob Geldof vyvinul úsilí, ústící v akci Live Aid – „We are the World“.]

Grandfather si lehl na zem a přemýšlel čeho byl svědkem.

Věděl že to byla vize možné budoucnosti, a že mu ji duch válečníka přinesl proto aby ho poučil, co se může stát. Grandfather věděl, že po celé Zemi jsou místa, kde lidé umírají hlady, ale proč byla tato smrt hladem tak odlišná, o tolik důležitější než všechny ostatní, dokonce ještě významnější než současné hladovění?

Pak si vzpomněl, že ten kmenový starší (alder) řekl, že to celý svět sice vnímal, avšak nevzal si z toho, co se mu smrt a krajní nedostatek pokoušejí sdělit, žádné ponaučení. Děti umíraly zbytečně.

Grandfather vyhlédl přes neplodnou zemi obklopující okolí Věčné jeskyně a pokoušel se zcela vrátit do své přítomnosti. Říkal nám, že nebylo snadné rozpoznat rozdíl mezi probuzením do reality a světem přízraků, ale nakonec cítil, že je zpět ve svém čase a na stejném místě. Řekl mi, že Věčná jeskyně byla vždy místem, kde přicházely vize možných, pravděpodobných budoucností. Pro toho kdo je hledal nebylo nic zvláštního mít je už v jejím ústí, nejen uvnitř.

Ve stavu fyzického a emočního vyčerpání upadl Grandfather do hlubokého spánku, ale stalo se, že ve spánku se duch zjevil znovu se zbytkem výkladu a ukončením prvního znamení.

Ve snu duch promluvil: „Prvním varováním v průběhu let nedostatku bude lidstvo sužující nákaza, choroba, která bude vymetat země a terorizovat lid. Bílé pláště [lékaři/vědci] nebudou mít pro lidi žádnou odpověď, a velký pokřik povstane na celé Zemi. Tuto chorobu vyvolají opice a rozšíří ji drogy a sex. Bude lidi zabíjet zevnitř, tak, že udělá z běžných onemocnění vražedné choroby. Lidstvo si ji přivodí jako důsledek svého způsobu života, uctíváním sexu a drog a životem vzdáleným přírodě. Toto je také součástí prvního znamení, ale člověk opět nebude věnovat pozornost ani této výstraze a bude pokračovat v uctívání klamných bohů sexu a nevědomého ducha drog.“

[Poznámka autora: Toto je pravděpodobně narážka na AIDS.]

Duch pokračoval: „Drogy vyvolají boje ve městech a společnost nakonec povstane proti nim i proti vražedné nákaze. Ale toto snažení národů nepovede správným směrem; budou jen mlátit kolem sebe, spíš pro efekt než proti příčině. Žádný národ v tomto boji nikdy nezvítězí, až do doby, kdy společnost změní své hodnoty a zastaví cizelování božstva sexu a drog. Pak, v letech prvního znamení, může lidstvo změnit běh pravděpodobné budoucnosti. Poté může pochopit a vzít si větší poučení z hladomoru a nemocí. Pak ještě může doufat. Ale jakmile se objeví druhé znamení záhuby, Země už nemůže být léčena na fyzické úrovni. Běh pravděpodobné budoucnosti lidstva pak může změnit už jen duchovní léčba.“

S tím ho duch nechal upadnout do hlubokého a bezesného spánku, dovolujícímu odpočinutí než ho rozruší další vidění.

      Druhé znamení

Když se Grandfather opět probudil ve vstupu do jeskyně, byla vzpomínka na ducha válečníka v jeho mysli ještě živá, duchova slova se stala součástí jeho duše.

Když pohlédl do krajiny, všechno bylo změněno. Krajina se jevila sušší; nebylo tam žádné rostlinstvo a zvířata hynula. Silný pach smrti vycházel ze země, všude byl hustý a dusivý prach a nesnesitelné vedro. Když se podíval vzhůru k nebi, slunce se zdálo být větší a intenzivnější, nebylo vidět žádné ptáky ani oblaka a hustý vzduch stál bez pohnutí. Pak se obloha jakoby vzedmula a začaly se v ní objevovat obrovské díry. Trhaly se s dunivým, burácením až se Země, skály a půda otřásaly. Slupka oblohy vypadala jako rozdrásaná řadou otevřených ran.

Těmito zraněními prosakovala tekutina připomínající mokvání infekce, velké moře plovoucích odpadků, oleje a leklých ryb. Když pohlédl jedním z těchto zranění na druhou stranu, uviděl Grandfather plout těla delfínů, doprovázených hroznou sopečnou činností, zemětřesením, záplavami a zuřivými bouřemi na celé Zemi. Pevně se držel třesoucí se Země, odvrátil oči od oblohy a uviděl, že všude kolem něj byla najednou katastrofa. Hromady odpadků sahaly až do nebe, lesy byly vykácené nebo hynuly, obrysy pobřeží byly pod vodou a burácení bouře nabývalo na mohutnosti. S každým okamžikem se Země otřásla s větší intenzitou a zdálo se mu, že ho roztrhá a spolkne.

Náhle se Země přestala třást a nebe se vyjasnilo. Z prašného vzduchu se vynořil duch válečníka, který došel téměř až k němu. Když mu Grandfather pohlédl do tváře, uviděl, že mu očí kanou velké slzy a každá ta slza padla na zem ze zasyčením.

Duch na něj dlouho mlčky díval a nakonec řekl: „Díry v obloze.“

Zřejmě se jedná o ozónovou díru)

Grandfather chvíli přemýšlel a pak se nevěřícně zeptal: „Díry v obloze?“ A duch odpověděl: „Budou druhým znamením signalizujícím brzký zánik lidstva. Díry na obloze a všechno co jsi viděl se může stát skutečností. Zde, na začátku druhého znamení, už lidstvo nemůže vyléčit Zemi žádnou fyzickou činností. Lidé musí věnovat pozornost této výstraze a tvrději pracovat na tom aby změnili možnou budoucnost. Ale člověk nesmí pracovat jen fyzicky, musí také pracovat duchem, modlitbou, protože pak už může jen doufat, že Spirit vyléčí Zemi i jeho samotného.“

Následovala dlouhá přestávka, když Grandfather přemýšlel o nemožnosti děr v obloze. Jistě, Grandfather věděl, že tam mohou být spirituální díry, ale otvory, kterých by si mohlo povšimnout celé pozemské společenství – to mu připadalo nepravděpodobné.

Duch přistoupil blíž a opakoval znovu, téměř šeptem: „Tyto díry budou přímým důsledkem lidského života, jeho cestování i prohřešků jeho předků. Tyto díry, které jsou druhým znamením, znamenají smrt jejich vnoučat a jsou dědictvím lidského způsobu života vzdáleného přírodě. Doba objevení těchto děr se bude vyznačovat velkým přerodem ve smýšlení lidstva. Člověk bude postaven před volbu: může pokračovat v cestě ničení, nebo se vrátit zpět k filozofii Země a prostšímu životu. Zde se budete muset rozhodnout, jinak bude lidstvo ztraceno.“

Duch se beze slova otočil a odešel zpět do mračna prachu.

      Třetí znamení

Grandfather strávil další čtyři dny u vchodu do jeskyně, a po celé čtyři dny ho nikdo neoslovil, ba ani Země. Řekl, že to pro něj byla doba velkého zármutku a osamocení, v níž musel strávit všechno, co se přihodilo.

Věděl, že se tyto vize neuskuteční za jeho života, ale také to, že musí být předány dál lidem budoucnosti s toutéž naléhavostí a silou, s níž byly doručeny jemu. Ale nevěděl jak někomu vyložit tak nepravděpodobné události. Jistě, starší a šamani kmenů by porozuměli, ale ne společnost a jistě ne nikdo z těch, kteří dávno odtrženi od Země i duchovna netuší, co je Spirit.

Nehybně seděl plné čtyři dny jako by byl vytesán z kamene. Srdce mu tížilo těžké břemeno, které nyní nesl. A koncem čtvrtého dne se dostavila třetí vize.

Díval se do krajiny směrem k zapadajícímu slunci, když tu se obloha zčistajasna jakoby změnila v kapalinu, která vzápětí zrudla jako krev. Kam až dohlédl vypadala jako pevná rudá hmota. Žádné střídání stínů, žádný vzorek či světlo – nic.

Celá scéna zdánlivě stále ještě narůstala, jakoby čekala na jakýsi neviditelný příkaz. Čas, místo a osud, vše se pod touto krvavou oblohou zdálo být zanedbatelné. Zíral na ni dlouho s bázní a hrůzou, ta rudá obloha se nepodobala ničemu, co kdy při západu nebo východu slunce spatřil. Ta barva byla dílem člověka, ne přírody, a šířila odporný zápach. Zdálo se, jakoby spalovala Zemi kdekoli se jí dotkla. Když západ slunce přešel v noc, svítily jasně červené hvězdy. Ta barva nikdy neopouštěla oblohu a odevšad bylo slyšet výkřiky hrůzy a bolesti.

A opět se projevil duch bojovníka, ale tentokrát jen jako hlas přicházející z oblohy. A ten hlas třásl krajinou jako když bije hrom: „Toto pak je třetí znamení, noc krvácejících hvězd. Uvidí ho všichni na celém světě, nebe ve všech zemích zrudne krví a zůstane tak ve dne v noci. Po tomto znamení už není třetí šance pro lidstvo, neexistuje ani budoucnost ani žádná naděje. Způsob života jakým žil člověk na Zemi skončí. Z tohoto bodu už není návratu, ani fyzicky ani duchem. Stane se tak, pokud věci nebudou změněny po druhém znamení, kdy člověk už bude jistě sám vědět, že zničení Země je nablízku. Pak děti Země musí utéct na divoká místa a tam se skrýt. Protože až obloha vypustí svůj oheň, nebude bezpečného místa na světě pro člověka.“

Grandfather ještě seděl šokován hrůzou, když tu hlas pokračoval:

       „Od okamžiku kdy budou hvězdy krvácet, zbudou do čtvrtého a finálního znamení čtyři sezóny klidu [to znamená jeden rok]. V těchto čtyřech sezónách musí děti Země uprchnout hluboko do divokých míst, a nalézt tam nový domov blízký Zemi a Stvořiteli. Jen děti Země přežijí. Musí však žít filozofii Země a nikdy se nevracet k lidskému uvažování. Fyzické přežití nepostačí, děti Země musí také žít blízko u ducha. Říkám vám neváhejte! Až se toto třetí znamení manifestuje ve hvězdách máte jen čtyři roční sezóny k úniku.“

Grandfather říkal, že hlas a rudá obloha prodlévala týden, a pak vše zmizelo tak rychle, jak přišlo.

      Čtvrté znamení

Nepamatoval si už kolik dnů strávil v ústí jeskyně a ani ho to nezajímalo; přijal vize za nimiž sem přišel.

Stalo se to poslední noc ve Věčné jeskyni. Grandfather měl čtvrtou vizi, tentokrát podle hlasu nesenou dítětem.

Dítě řeklo: „Čtvrté a finální znamení se objeví během dalších deseti zim [to je deseti let] počínaje nocí, v níž krvácely hvězdy. Tentokrát se Země bude hojit sama a lidstvo zahyne. Po celých těchto deset let musí děti Země zůstat skryté na divokých místech, nedělat žádné stálé tábory, stále putovat a vyvarovat se kontaktu s posledními zbývajícími vojenskými silami lidstva. Musí být neviditelní jako staří zvědové a potírat ty, kteří se budou chtít vrátit zpět na ničivou stezku člověka. Zvědavost by mohla zabít mnohé.“

Pak nastalo dlouhé mlčení. Pak Grandfather oslovil dětského ducha a zeptal se: „Co se stane se světem člověka?“

Následovalo dlouhé mlčení, ale nakonec dítě promluvilo znovu:

„Po celém světě bude hladomor, jaký si člověk vůbec nedokáže představit. Vody budou závadné, mnoho jedů, lidských prohřešků, bude ve velkém množství ve vodách, půdě, jezerech a řekách. Úrody budou velmi chabé, domácí zvířata pojdou a nákazy zabijí masy lidí. Vnoučata budou krmena zbytky nebožtíků a všude kolem bude křik bolesti a muk. Bandy toulavých lidí budou lovit a zabíjet jiné lidi pro jídlo. Voda bude provždy jen vzácností, vzácnější s každým uplynulým rokem. Země, voda, nebe – všechno bude otrávené a člověk bude žít v nepřízni Stvořitele. Zpočátku se bude skrývat ve městech, ale tam bude jen umírat. Pár se bude snažit uprchnout do divočiny, ale ta je zničí; měli to udělat už dávno, když ještě byla možnost výběru. Lidstvo bude zničeno a jeho města v ruinách, protože vnoučata budou muset zaplatit za prohřešky předků.“

Grandfather se zeptal: „A opravdu tu pak už není žádná naděje?“

Dítě promluvilo znovu. „Doufat lze jen v čas prvního a druhého znamení. Po třetím znamení, po krvácející noci, už pro lidstvo není žádná další naděje, jen děti Země tu zbudou. Lidstvu budou poskytnuta varování; bude-li je ignorovat, už nemůže být žádná naděje, jen děti Země budou očištěny od rakovin lidstva a pustošivého lidského myšlení. Budou to děti Země jenž vnesou novou naději do nové společnosti, žijící blíž k Zemi a duchu.“

Pak vše utichlo, krajina se vyčistila a vrátila se do normálu. Vize Grandfathera opustily. Říkal, že pak otřesen putoval celou další sezónu a pokoušel se pochopit vše, co mu bylo sděleno; pokoušel se pochopit proč byl vybrán právě on.

Grandfather mně ten příběh vylíčil velmi detailně během noci, jíž říkám Noc čtyř věšteb. Nemyslím, že by tenkrát cokoli vynechal. Jeho pohnutí a zanícení bylo takové, jakoby to ve skutečnosti všechno znovu prožil pro nás.

Jak se síla jeho vize stála součástí našeho ducha, naší hnací silou a významnou částí naší bázně.

„Seděl jsem ještě dlouho nahoře na kopci. Oheň vyhasl a všichni odešli spát. Příroda se v očekávání příchodu nejtemnější části noci zdála být klidná. Jen já se najednou cítil osamělý a zranitelný, a stvoření jakoby zkoumalo každou mou myšlenku.“

Tom Brown junior se od Tiše Kráčejícího Vlka, který byl skutečným dědečkem tehdejšího Tomova nejlepšího přítele, extenzivně učil dvacet let. Při jejich prvním setkání mu bylo sedm. Text zachycující čtyři předpovědi o budoucnosti lidstva je vybrán z Tomovy knihy „The Quest“ („Hledání“).

Translation (c) 2001 gewo