8. Vize budoucnosti a minulosti

Tajemství řádu nevědomí – II. díl „Kruh Procesu obnovy“

Archetyp s tajemným názvem Vize budoucnosti a minulosti jsem byl nucen vytvořit pro další významný aspekt lidského nevědomí, kterého si místo psychologů spíše všímali malíři, básníci, spisovatelé, tvůrci vědeckofantastických i historických filmů, mystici a duchovní vizionáři. Jimi podněcované lidské duše se snaží rozpoznat tajemný fenomén času, snaží se nahlédnout do jednou prožité minulosti či do netrpělivě očekávané budoucnosti.

Když vnější svět mučí člověka nezastavitelným aspektem času, je na čase uvědomit si pomíjivost všech jevů a nalézt v nevědomí maličké zrníčko naděje v podvědomě objevené bezčasovosti, v objevení fenoménu přítomnosti jako absolutního bodu. Jedině z tohoto bodu přítomnosti lze rozpoznávat minulost i budoucnost jako pouhou iluzi nekonečného času. Jak zajímavé je, že severoameričtí indiáni Navahové moudře označují čas jako kruhový útvar.

„Všechno lidské je krátkodobé a prchavé a nezaujímá žádnou část nekonečného času.“

Seneca

Velice zajímavě se jeví vize budoucnosti a minulosti z mýtického pohledu. Možná se zdá mnohým nepatřičné zatahovat mytologii i do tohoto archetypu, ale vězte, že jsem nalezl hluboké opodstatnění tohoto kroku. Řecký nejvyšší bůh Zeus ve svém novorozeneckém věku obdržel na hoře Lykaion lidské nemluvně jako první lidskou oběť božskému nemluvněti (Diovi). Kdokoli pak vstoupil na půdu první Diovy lidské oběti, do místa, kde přízraky nevrhají stín, musel do roka zemřít. Také zajímavý pohled podává jiný mýtus o ostrovech Blažených, kde v Diově krétské jeskyni nemohl nikdo zemřít. Proto i zloději, kteří se do jeskyně vloupali, nezemřeli, ale proměnili se v ptáky. Na obou místech setkání s božstvím nejvyššího Dia nacházíme zvláštní život, v němž buď přecházíme do nové nepochopitelné existence, nebo jsme věční mimo čas a prostor. Podíváte-li se na tento mýtus z pohledu duchovního postupu, říká zcela jasnou řečí, že vzdáte-li se hmotného světa (lidská oběť Bohu) pro božský svět, který ještě nejste schopni plně chápat, pak opustíte nevinný pohled lidského nemluvněte, abyste objevili stejně nevinný pohled z Boží bezčasé perspektivy, kde minulost, přítomnost i budoucnost jedno jsou. Podobně bude znít i návrat k archetypu Hrdina, v němž mají na formování člověka obrovský vliv mýtické postavy, jež jsou současnou vědou zatlačeny hluboko do šera dávné minulosti. Pokud se skutečně zamyslíme nad mýty a jejich významem pro člověka a jeho duchovní růst, musíme si otevřeně přiznat, že se nejedná o minulost, nýbrž o mýtickou přítomnost! Stejným způsobem objevuje člověk za významné pomoci nevědomí i ostatní archetypy a čerpá zkušenosti pro duchovní růst z jakékoli vlastní existence, z jakékoliv doby.

Buddhisté jsou přesvědčeni, že pravá, absolutní, realita leží mimo hmotný svět ve stavu bez formy (tvaru) a času. Oba aspekty, tedy buddhistické absolutno (beztvará prázdnota a bezčasovost) a materialistická realita hmotného světa se bytostně dotýkají lidské existence. Materialistickou realitu lze zažívat v denním vědomí (neprobuzeném vědomí) a buddhistického absolutna se lze dotknout na duchovní cestě, v meditacích a ve snových vizích. V konečné analýze lze dojít k závěru, že realita světa je „časovanou formou“, zatímco realita, o níž usilujeme v duchovním snažení, je absolutno jako beztvará prázdnota a bezčasovost. Hluboký a chápavý náhled na vize minulosti má mistr, známý svými netradičními, pro mnohé až buřičskými výroky na adresu chování lidí. Mistr Osho říká, že jedině meditace vytvoří dostatek energie k objevení studnice minulých životů, kam může proniknout každý jedinec. Proto však musí v meditaci zajít hlouběji a být připraven unést tíhu dalšího života, který se mu počne otevírat jako kniha. Musí mít sílu nést minulost spolu se svým nelehkým současným životem. Fantazírování o minulých životech snad může být zábavné, ale jediným cílem minulých životů ve vědomí je rozpoznat a pochopit karmický vzorec lidského života a jeho pevné kořeny, jež člověka drží v nevědomém chování. Nejen pod tíhou slov, ale i z vlastní zkušenosti plně souhlasím s moudrým učitelem východu.

1. G. Jung ve svých výzkumech narazil na pozoruhodné fenomény, jakými jsou telepatie či jasnovidnost. Poznáním nepopiratelné existence těchto tajemných funkcí nevědomí (později se na duchovní cestě stávají funkcemi vědomými) postřehl, že projevy prostoru a času jsou v nevědomí pozoruhodně nejisté. Jakmile člověk zpětně vkročí do oblasti vědomí, prostor a čas nabývají svého obvyklého (plynoucího) charakteru a vědomí je opět izolováno ve své subjektivitě. Z poznání jednoho z největších psychologů je patrné, že čas má „dva rozměry“, které se navzájem nepopírají ani neohrožují. Poklidně existují jeden v druhém jako duše v hmotném těle, jako plod budoucího dítěte v těle matky. Tuto vlastnost času ve vědomí a v nevědomí je schopen si uvědomit prakticky každý člověk, který se vážně zabývá svými sny.
   Ze školních lavic jsem si kdysi přinesl názor, že prostor a čas tkví v samotné podstatě přírody. Později pod tlakem teorie relativity Alberta Einsteina jsem pochopil, že čas je výtvorem intelektu, a tím jsem se více sblížil s východní filozofií, která tvrdí, že prostor a čas jsou pouhé výtvory mysli*1.

Na počátku devadesátých let, v době, kdy jsem se odvrátil od materialistického světonázoru, jsem počal hledat pravdu. Významně mi k tomu pomohl jeden šokující sen, který definitivně rozbil moji představu lineárního času a neměnného (nekonečného) prostoru. Vše začalo v jeden nenápadný den, když jsem se díval do televizního programu. Můj zrak spočinul na přátelském utkání v ledním hokeji Československo – Rusko, které se mělo konat za pár dní. Po chvilkovém rozmýšlení jsem zavrhl sledování tohoto utkání a dále jsem se věnoval běžným věcem a četbě. V noci přišel sen, v němž jsem viděl živě celé hokejové utkání. Ráno po probuzení jsem nejen znal výsledek, ale věděl jsem kdo, kdy a jak dá góly. Tak hluboko se mi nedávno zavrhnuté utkání vrylo do paměti. Druhý den se utkání konalo. Netrpělivě jsem zapnul televizi a očekával jsem zcela jiný průběh utkání. K mému úžasu jsem utkání viděl podruhé a přesně jsem věděl, co se na ledě stane v následný okamžik. Tak proběhlo celé utkání. Nepodobalo se to běžnému sledování záznamu po zhlédnutí přímého přenosu, neboť navíc zde byla nekonečná živost prožitku. Ještě dlouho po skončení hokejového utkání jsem přemítal o skutečné podstatě času, tak vzdálené všemu, čím nás naše takzvaná vyspělá civilizace od malička bez uzardění „krmí“. Má duše se definitivně vzepřela diktátu materialistické společnosti uznávající vědomí pouze jako vývojový stupeň evoluce hmoty.
O několik let později jsem vyzkoušel cvičení „sanjama“ z radžajógy, v němž se cvičící po dechovém pročištění všech čaker s pokorou a odevzdaností soustředí a koncentruje na co možná nejmenší časový úsek – na prakticky teď. Nejprve jsem si představil teď jako vteřinu, pak polovinu vteřiny, pak polovinu poloviny, až jsem došel v představě k tak malému časovému úseku teď, že čas „zemřel“, najednou nebyla minulost, nebyla budoucnost a snad nebyla ani přítomnost. Stal jsem se sám sebou – psychologickým bytím bez hranic, neboť s časem zmizel i prostor. Poznal jsem buddhistické absolutno – beztvarou prázdnotu a bezčasovost. Pro člověka, který takový stav nezažil, je představa prázdnoty značně deprimující, ale mohu každého ubezpečit o jedinečnosti prožitku. Stav buddhistického absolutna by se také dal nazvat existence – vědomí – blaho (sat – čit – ánanda)*2. Právě tento nadsmyslový stav blaženosti naplní člověka klidem a mírem, vytýčí člověku cestu z pout hmotné existence. Stejného výsledku lze dosáhnout, jakmile se budete snažit zmenšovat prostor v představě do velikosti pouhého bodu. Pod tlakem soustředění a koncentrace se představa nekonečně malého bodu „zhroutí“ a s prostorem zmizí i čas.

Mým úkolem je popsat archetyp Vize budoucnosti a minulosti, proto opustím lákavý svět absolutna a sestoupím o stupínek níže do bodu přítomnosti, do bodu tady a teď. V něm mizí minulost a budoucnost ještě není. Z přítomnosti vyzařuje vyrovnanost a bdělost; do tohoto jakoby bezčasového stavu (do přítomnosti) se v nevědomí začnou vměšovat obrazy minulosti či budoucnosti, aby pomáhaly našemu duchovnímu růstu. Žádný obraz minulosti či budoucnosti se neobjeví náhodou, každý má své místo a určení. Je pouze na nás, zda obrazy stojící mimo realitu lineárního času přijmeme a úspěšně transformujeme do vlastního vývoje.

Jediným způsobem, jak změnit budoucnost k lepšímu, je změnit sebe v pozitivním smyslu. Pokusem o změnu druhých lidí dosáhneme pouze větší rozporuplnosti a negace sebe samého.

Je důležité zvnitřněním zklidnit své prožívání a teprve z tohoto klidu a míru lze zahlédnout obzory, které viděli proroci a vizionáři. Je zákonité, že proroci byli lidmi pronásledováni, neboť řeknete-li lidem, jak černá budoucnost je čeká, z jak černé minulosti sami povstávají a jací jsou nemorální ve své přítomnosti, pak rozdíl potenciálu mezi dobrem a zlem vyústí v konflikt, v němž se bude snažit světská strana zlikvidovat toho, který, jak se mylně domnívá, mu předhazuje jeho pochybnou morální úroveň. Příkladů v historii lidstva nalezneme bezpočet. Je patrné, že tento archetyp neodmyslitelně patří k duchovnímu vývoji každého člověka. V archetypu je nejdříve pomocí vizí minulosti (a méně budoucnosti) řešena osobní otázka, aby posléze děj archetypu přešel ve vize vyššího, nadosobního charakteru. Ovšem i zde existují výjimky potvrzující pravidlo. Považuji za nezbytné zmínit nebezpečí tohoto archetypu, neboť mnoho duchovně probouzejících se lidí upadne do apoteózy*3 – do role zachránců lidstva a stanou se snaživými, leč falešnými proroky, kteří strhávají lidstvo do ještě většího bludu velikášství. Jakmile člověk začne přikládat svým vizím větší důležitost, než jakou ve skutečnosti mají – totiž pouze osobní, pak se vystavuje značnému nebezpečí v překročení prahu mezi skutečností a fantazií. Největší problém vizí budoucnosti není, jak a co se stane, nýbrž kdy se to stane. Časové určení je nejnesnadnějším aspektem fenoménu budoucnosti ve snech a vizích.

Obrazy vizí budoucnosti a minulosti se stejně dobře dají objevit v meditačních cvičeních. Snová cesta má však výhodu v tom, že propadnutí touze poznávat minulé životy a budoucí události nebývá tak bezprostřední, a proto nehrozí uvíznutí objevitele duchovních obzorů v zajímavých, leč pro duchovní postup téměř bezcenných vizích. Snažím se nastínit ideální přístup – registrovat, pozorovat a nezkoumat. Pro přehlednost rozdělím archetyp na dvě části, aby bylo patrné postupné odhalování bytostných témat, vyvěrajících z hlubin nitra.

„Sen nás navrací do dřívějších stádií lidské kultury a nabízí nám prostředky pro její lepší pochopení.“

Friedrich Nietzsche*4

Minulost

Jakmile člověk na duchovní cestě (či cestě zvnitřnění) překoná některý ze čtyř vstupů do vnitřních kruhů nevědomí, nabídnou se mu přebohaté obrazy vlastní bytostné minulosti. Pokládám za bezúčelné vypisovat do tématu Minulost všechny jednotlivé sny, neboť nemají vypovídací hodnotu jednolitého procesu jako ostatní archetypy. Obrazy minulosti se otvírají vždy na základě vnitřních emočních dispozic, pokud nevědomí nenalezne odpovídající obraz v současném životě. Cílem nevědomí je vždy postup vpřed a snaha o zdokonalení lidské psychické přirozenosti. Pokud člověk není připraven snést ne vždy příjemné obrazy minulých životů a bolestných skonů, nevpustí v bytostném zájmu člověka tyto obrazy do jeho vědomí. Téma minulost maximálně zestručním a rozdělím obrazy minulosti do několika oblastí, v nichž lépe vysvětlím další aspekty archetypu Vize budoucnosti a minulosti. Přesto pro úplnost nabídnu ucelený časový harmonogram snů s tématikou vize minulosti.

Časový harmonogram snů s tématikou vize minulosti

1994     11.3., 17.12.

1995     27.4., 26.9.

1996     11.4., 27.5., 6.8., 1.9., 16.9.

1997     22.6., 20.7., 18.12.

1998     10.2., 16.3., 8.5., 9.6., 21.6., 22.6., 24.6., 19.7., 9.9., 8.12.

1999     19.1., 26.3., 18.5.

Emoční vize. Každý člověk se ve svém životě setkává s lidmi, kteří v něm již od prvního okamžiku střetu vzbuzují určité emoce. Tyto emoce jsou někdy veskrze kladné, někdy ryze neutrální a jindy zase člověk cítí nepřekonatelný odpor či dokonce nenávist, aniž by byl schopen ve svém nitru nalézt původ této emoce. Doposud jsem neslyšel od renomovaných psychologů jediné rozumné vysvětlení tohoto našeho každodenního jednání. Na druhou stranu esoterici nabízejí okamžité řešení v minulých životech. Snažil jsem se nestranně poznat pravdu, i když jsem spíše inklinoval k názoru esoteriků. Po několika letech duchovního snažení se mi odehrál jeden sen jako důsledek odpuštění jednomu člověku, se kterým jsem byl od prvního setkání ve velice negativním vztahu. Konečně jsem pochopil, že má averze z hlubin věků vyvolává emoční napětí, které se posléze zvyšuje prostřednictvím vzájemných, nikdy nekončících konfliktů. Odpuštění mne povzneslo nad konflikt i nad emoce a najednou jsem z pozice svědka rozpoznával nekonečnou lidskou hloupost, jež se snaží na druhých vydupat vlastní subjektivní pravdu.

11.3.94     02.00 hod.                         1. sen

Boj s Albertem ve sněhové prohlubni, kde se má začít stavět sněhový hrad. Je to boj na život a na smrt kvůli jedné ženě. Prohlédneme ji, neboť ona chce zabít i vítěze. Uzavíráme mír, zajmeme ji a zavřeme.

Je třeba si uvědomit, že takový sen není příčinou změny vztahu s dotyčným člověkem, ale je důsledkem změny našeho postoje k tomuto člověku, jemuž jsem ve snu pro jeho dobro změnil jméno. Od prvního setkání s Albertem (v tomto životě) jsem mezi námi pociťoval obrovské napětí, které vyústilo v některé otevřené konflikty. Proto jsem se snažil problém našeho vztahu řešit maximálním omezením styku, neboť jsem si uvědomoval nebezpečí vážného konfliktu. Teprve když jsem se dostal pomocí odpuštění za hranici otevřeného „válečného“ konfliktu, ozřejmilo mi moudré nevědomí pohnutky našeho odvěkého nepřátelství. Tehdy jsem si uvědomil, že obráceně (nejprve vize a pak odpuštění) nesplňuje podmínku dobrovolnosti odpuštění. Odpuštění musí být vždy příčinou a stane-li se někdy důsledkem, pak už se nemůže jednat o odpuštění, ale o vypočítavost.

Nesnadnost rozpoznání vizí je mimo jiné i v tom, že nevědomí „přimíchává“ do snových vizí i snovou symboliku, která nemá s vizemi budoucnosti či minulosti pranic společného. Úkolem snové symboliky vyvěrající z nevědomí je pomoci nám v řešení našich vlastních problémů a vize je čistě vedlejší produkt, který bychom měli i tak chápat. Podíváte-li se na problematiku archetypu Vize budoucnosti a minulosti z pohledu nevědomí jako učitele a rádce, pak skutečně není vidět rozdíl mezi minulostí, budoucností, přítomností a snovou symbolikou. Vše proniká do vědomí jako světlo na cestu poznání pravé skutečnosti, k poznání naší podstaty.

Ke snu bych snad ještě dodal, že se v této době vyřešila pouze část našeho konfliktního vztahu. V průběhu dalších let jsem objevoval další a další bezpráví našeho egoismu, který mezi nás stavěl zeď arogance a nenávisti. Pak krůček po krůčku se naše vztahy lepšily až do té míry, že jsem nyní schopen prohlásit: „Jsem prost všech záporných emocí vůči tomuto člověku.“
Trochu jinak je to s obrácenými emocemi – kladnými či přátelskými. Nedalo mi mnoho přemýšlení, abych přišel na to, kdy se obrazy minulosti mých vztahů se současnými přáteli objevily ve snech. První setkání s takovým člověkem je naplněno pocitem „jako bychom se už znali“, pak následuje mnoho setkání či dokonce partnerských vztahů a v okamžiku, kdy se bez výčitek rozejdete či si vzájemně „zaplatíte“ dluhy minulosti a naleznete stav nezávislosti, pak obrazy vašich minulých, časem dávno zavátých svazků vytrysknou na povrch vědomí k dalšímu zpracování zdokonalující se psychickou přirozeností. Abyste byli schopni nalézat vzorce minulých životů, musí vaše přátelství či partnerský vztah vybřednout z pout připoutanosti. Ovšem i zde se mohou vyskytovat výjimky potvrzující pravidlo. Když nevědomí rozpozná schopnost člověka neopakovat chybné jednání z minulosti, může vědomí na „překonání Rubikonu“*5 obrátit postup a nejprve vpustit do vědomí vizi. Pak již záleží na každém jedinci, jak s tímto nevšedním darem archetypu Vize budoucnosti a minulosti naloží (viz příběh z Atlantidy). Pro ozřejmění zajímavého tématu uvedu ještě několik příkladů na dalších stranách věnovaných minulosti.

Emoční rovina je nejčastější příčinou objevování se obrazů minulosti a teprve okolo znovuprožívaného vztahu lze objevit země, rozličné kultury i role v nich. Zde opět upozorňuji na nebezpečí apoteózy*3 ve ztotožnění se s maskou určité osobnosti*6. Nechci se rozepisovat o svých minulých životech, a proto téma značně zkrátím. Budu uvádět pouze nejzajímavější příklady, které budou moci pomáhat všem hledajícím na cestě k nezávislosti na obrazech minulosti i budoucnosti a hlavně k odpuštění. Rozpoznal jsem několik životů, které jsem rozdělil do následných skupin a v každé skupině uvádím pro příklad omezený počet snů či stručných výňatků:

1. a)  Tibet Již samotné jméno této těžce zkoušené země rezonuje v mém nitru s nepopsatelným pocitem sounáležitosti. Tibetské učení, náboženství, kultura provázely počátky mé vědomé duchovní cesty. Občas mi připadalo, že čtu myšlenky, které jsou uloženy v mém podvědomí a které jsem se už jednou učil. Jak šílenec jsem sháněl duchovní odkaz Tibetu, naštěstí pro mne hojně překládaný do českého jazyka. Objevoval jsem také duchovní velikány české země, kteří z tibetských odkazů čerpali moudrost pro další nesmrtelná díla. V poznávání jsem objevoval sám sebe a děkoval jsem Tibetu za duchovní dary, kterými mne bohatě obdařil. V tomto stavu nadšení pro mne nebyl překvapivý sen, v němž jsem se přesunul o staletí zpět do těla kněze bohabojného národa, k němuž chovám tolik úcty.

27.4.95     01.00 hod.                         2. sen

Jako kněz (mnich) jsem se stal svědkem, když se při stavebních pracích objevila vzácná relikvie – socha světce. Byl na ní zlatý šperk s kamenem. Socha světce byla vyobrazena ve splývavém šatě. Věděl jsem, že je to velký dar a že budeme muset sochu skrýt. Děj se odehrával v klášteře. Nějaká skupina lidí přišla prohledávat klášter. Jejich šéfa jsem tak překvapil svým přímým jednáním, že při odchodu narazil na zeď, což jsem mu těsně předtím předpověděl. Museli jsme vytvořit falešnou stopu, aby socha světce nebyla nalezena nepřítelem našeho smyšlení. Hrál zde roli letopočet 1752 nebo 1768.

Již po probuzení jsem byl pevně přesvědčen, že jsem prožil část svých vzpomínek z minulého života. Byl jsem vděčný osudu, že mne touto vizí podpořil na mé cestě. Možná k překvapení všech jsem se vizí dále nezabýval a nehledal jsem další obrazy. Zajímalo mne spíše, proč jsem nedosáhl na vrchol snažení člověka jako kněz (mnich) a asketa, proč má tehdejší duchovní cesta nedošla do cíle v poznání vlastní přirozenosti. Tentokráte jsem dostal odpověď z nitra přímo, bez zprostředkovatelské role snu. Askeze včetně celibátu musí být i vnitřní a nikoliv (jako tenkrát) pouze povrchová. Nestačí se vně vzdát žen a uvnitř srdce si schovávat obrazy sexuálního chtění. Pochopil jsem, že právě tyto obrazy zabrzdily mou tehdejší nadějnou cestu. Pochopil jsem, že askeze se musí dotýkat celé mé bytosti, kdy i ve snu musím ovládnout své sexuální chtění a proměnit jej ve všeobjímající lásku. Vzpomínám na slova jednoho křesťanského světce*7: „Děkuji Bohu, že mne nečiní odpovědným za mé sny!“ v určité fázi duchovního vývoje je to určitě pravda, ale ten nejvyšší vrchol lidské snahy o dokonalost je v rozpoznání a ovládnutí všech emočních tlaků nejen sexuálního charakteru i v podvědomí, a tedy i ve snech.

1. b)  Egypt Také starobylá egyptská říše měla v mém srdci nezastupitelné místo, a tudíž pro mne opět nebylo velkým překvapením, když jsem v několika snech odhalil duchovní rozměr egyptské civilizace. Vzpomenu-li si na své smýšlení o Egyptu před sérií „egyptských“ snů, musím uznat, že podvědomí již tehdy obsahovalo informace určující mou nevíru v některé tzv. vědecké objevy či spíše dohady ohledně stavby pyramid a dopravy kamenů pro samotnou stavbu. Pochopil jsem, jak naše civilizace, ač technicky vyspělá, upadá po duchovní stránce a nevěříc v duchovní rozměr a význam pyramid marně hledá materialistické východisko z bludného kruhu nezodpovězených otázek.

6.8.96     03.10 hod.                         3. sen

Projížděli jsme obrovskou stavbu, na rukou jsem měl kožená pouta. Byl jsem hlavní stavitel. Stavbu jsem v minulosti vedl a můj následovník odpovědnou funkci nezvládl. Měl jsem celou stavbu v hlavě, včetně jejího konečného vzhledu. Byla to stavba pyramidy.

Asi mnohé v dnešní době počítačů šokuje věta: „Měl jsem celou stavbu v hlavě.“ Ale uvědomte si, kolik zbytečného balastu v současné době člověk vpouští do své mysli a kolik materialistický, do světa orientovaný člověk využívá kapacity svého mozku. Kde se pak nachází lidská snaha o dokonalost? Duchovní člověk v plně rozvinutém vědomí nezná pocit individuality a stává se Božím nástrojem, což také zdůrazňuje nauka jógy. Zákonitě spolu se ztrátou ega odpadne i orientace do vnějšího světa, neboť takový člověk již nehledá svou roli v tomto světě a jako vědomý nástroj Boží vůle několikanásobně přesahuje individuální možnosti omezeného ega. Individualita jedné kapky spojila se s identitou moře, v němž každá kapička je mořem a moře je plné stejných kapiček nesoucích vědomí jednotné existence moře. Ego je osamocená kapka, jež neví, že patří k nerozlučné jednotě lidského oceánu; neví, že patří k nekonečné božské identitě. Ale to už se dostávám na pole daleko za rámec této knihy. U egyptské anabáze bych se ještě rád zmínil o krásné knize Elisabeth Haich – „Zasvěcení“. Byl jsem tímto dílem přímo nadšen, neboť popis duchovního rozměru přesně rezonoval s mým vnitřním přesvědčením o této zemi a této době. Spisovatelka nalezla ve svém probuzeném nitru stejné obrazy a její cesta jí (na rozdíl ode mne) velela přesně popsat své prožitky. Nedbal jsem krásných a lákavých obrazů minulosti a kráčel jsem dál k poznání podstaty lidské mysli. Nemyslím si, že bych doménu historického románu o něco ochudil.

„Já jest život a jediná skutečnost a kdo je zasvěcen do já, což znamená, že sám sebe dokonale poznal, miluje vše a všechny stejně, protože je s nimi jedno.“

Elisabeth Haich

9. c)  Angličan Na anglické anabázi bych rád ukázal, jak se střípek po střípku objevují obrazy z hlubin minulosti. Dozraje-li čas k poznání, objeví se jako první emočně nejsilnější scéna jednoho z předešlých životů. V případě Angličana to byl život vysloužilého anglického důstojníka s nehezkou násilnou smrtí v jedné anglické kolonii v Africe. Nejpravděpodobnější zemí se mi jeví Sierra Leone (britskou kolonií 1808 – 1961). Jako další se za několik měsíců objevily obrazy protikoloniální revoluce Indů v jedné části Kašmíru a odchod britské armády ze země. Kašmír byl pod britskou správou v letech 1849 – 1947 (některé prameny považují za začátek britské správy tzv. Lahórskou smlouvu z 9.3.1846). Třetí obraz se v čase posunul ještě hlouběji do časů v Anglii, když jsem jako mladík bojoval za práva našeho šlechtického rodu. Tři nejpůsobivější scény jednoho z minulých životů vydaly svá svědectví, aby se jako předešlé obrazy odebraly k trvale odezněným karmickým záležitostem.
10. d)  Atlantida Nikdy pro mne nebyla Atlantida utopií*8, byl jsem vždy vnitřně přesvědčen o její existenci a po vizi obrazů minulosti mé přesvědčení nalezlo sic subjektivní, ale pro mne naprosto dostačující důkaz. Pevně věřím, že i důkaz pro materiálně smýšlející lidi se v dohledné době nalezne, a pak se konečně doplní dějiny tohoto světa a bájné Atlantidě se dostane odpovídajícího místa v historii lidstva. Nebudu se podrobněji zabývat obrazy z atlantské minulosti a zájemce odkáži na příslušnou literaturu*9. Raději se pozastavím nad fenoménem vzájemných partnerských vztahů. Popíši vám téměř neuvěřitelný vlastní příběh. V zimě roku 1999 jsem při vyhodnocování snů několikrát narazil na možnost milostného dobrodružství, či na vážné nebezpečí podlehnutí pudům. Několik snů mi téměř otevřeně řeklo, kam až padnu, podlehnu-li své zesilující sexuální touze. Cítil jsem, že se něco závažného stane, a byl jsem neustále ve střehu. Do tohoto napětí přišel sen z dávných časů Atlantidy, kdy jsem byl pilotem létajícího stroje fungujícího na základě gravitačních sil u jedné bohaté, vysoko postavené rodiny. Létal jsem se starším, dosti hlučným strojem a mým nejčastějším pasažérem byla dcera velevážené rodiny. Časem mezi námi vznikl hluboký vztah, který byl násilně ukončen tvrdým odmítnutím ješitného otce milované dívky. To jsem ještě netušil, jak sen krásně zapadne do scénáře budoucích dní. Smysly jsem měl neustávajícím napětím zbystřeny a stále jsem očekával útok na můj několikaletý celibát. Devět dní po atlantském snu, kdy se mi přehrál nenaplněný vztah s milovanou bytostí, jsem se setkal se ženou, která nejen částečnou vnější podobou, ale i vyzařovaným duchem byla právě tou ženou z dob atlantské civilizace. Díky sebepozorování vypěstovanému dlouholetým cvičením jsem rozpoznal obrovské vzájemně přitažlivé síly mezi našimi osudy. Viděl jsem plnící se toužebné přání, jemuž ani dávná minulost neubrala na energii. Připadalo mi, že na mne vztahuje všemocné paže ohromná gravitace hroutící se hvězdy, když sečetla se všechna přání a touhy minulosti do jediného okamžiku. Stačilo říci jediné slůvko, stačil jediný pohyb a vztah by došel naplnění. Pak ale mnoho let cvičení a odříkání by přišlo vniveč a opět bych žil v okovech pudů jako živočišný člověk. Poznání mne rázně varovalo, mnoho snů mi ukazovalo nevábnou budoucnost rozštěpené osobnosti oscilující stejně jako na počátku duchovní cesty mezi pudy a jógickou naukou. Spali jsme pod jednou střechou a neustále se zesilující pudová síla mne posílala za ní, za jejím rozechvělým tělem. S vypětím všech sil jsem odolal a po několika hodinách enormní duševní zátěže se napětí neškodně s trochou smutku na duši vybilo. Klid a mír se opět rozhostil v mém nitru. Rozpoznal jsem ve své staré lásce největší životní překážku, kterou jsem zdárně překonal, aniž by ona (doufám pro její dobro) měla tušení o hlubokých citech a starobylých poutech, které nás kdysi spojovaly. Možná se někomu bude zdát všechno jako pohádka, ale věřte, že toulky vlastním nevědomím jsou tou nejkrásnější pohádkou, jakou jste kdy slyšeli. Někdy se pohádka mění v drama, někdy dokonce v horor, ale s odstupem času a s rozpoznáním iluzornosti obrazů jevového světa dáte sami všem vlastním příběhům přívlastek pohádkový.

1. e)  Francie Sladká Francie v době slávy balónového létání byla i mým domovem a v sérii snů jsem měl možnost rozpoznat důsledky mého nerozumného jednání, důsledky, které jsem si musel v současném životě vytrpět. Několik let od rozvodu se svou ženou jsem konečně nalezl sílu k odhalení vlastní viny a k odpuštění všeho příkoří, kterého se mi po zásluze dostalo. Odpuštění a přání štěstí ženě, která v neprůhledné touze po karmickém vyrovnání činila pro mnohé nepochopitelné skutky, přineslo nečekané vyústění, když jsem konečně pochopil celý náš vzájemný vztah. Sen za snem se odkrývala minulost, v níž můj egoismus ubližoval jí i naší dceři. Naivně jsem se tehdy snažil dosahovat duchovní úrovně a pouze jsem posiloval ego, které trápilo mou rodinu i mé blízké okolí. Trest přišel již tehdy. Byl jsem klasicky zlynčován k smrti. V sérii snů jsem rozpoznával své přátelé i známé ze současného života v trochu jiných tělech a někdy i s opačným pohlavím. Poznal jsem namyšlenou sexuchtivou šlechtičnu, kterou za její nezřízenou pudovost osud postihl tělem odpudivé ženy na okraji společnosti. V osamělém starci jsem rozpoznal jednu ženu současnosti, která opět svou nechtěnou samotu žila více jak 40 let. Najednou jsem viděl život jinýma očima z neosobního nadhledu.

Podobným způsobem bych mohl popisovat Arábii, či dokonce prvotní svět (viz 12. sen archetypu Poklad), ale jsem přesvědčen, že by to bylo pouze plýtvání časem, neboť tyto obrazy jsou minulostí, která mne přivedla do přítomného okamžiku, jsou minulostí, ze které jsem si vzal jedno velké ponaučení: Rozhodující je vždy přítomnost. Jak v přítomném okamžiku myslím, uvažuji a jednám, tak bude vypadat i můj další život. Budoucnost se rodí pouze z přítomnosti, proto raději pracuji na přítomnosti, než bych se zabýval obrazy minulosti. To vysvětluje i mou nebývalou stručnost v tomto tématu.

Budoucnost

Vidět budoucnost na duchovní cestě není žádný zázrak, je to zákonitý jev. Rozpoznat dělící čáru mezi vizemi budoucnosti a vizemi vlastního duchovního vývoje je bez znalosti archetypů vnitřních kruhů nevědomí či bez vysokého stupně duchovního prozření značně ztížené či dokonce téměř nemožné. Proto varuji všechny budoucí proroky: „Pozorně se snažte oddělit vlastní vnitřní proces od vizí budoucnosti!“

Pohlédnete-li na mapu lidského nevědomí v úvodu knihy, pak rozpoznáte i místo tohoto principu poznávání sebe samých. Umístění archetypu Vize budoucnosti a minulosti v Kruhu Procesu obnovy vás musí varovat před touhou setrvat na tomto místě, v tomto archetypu, neboť posléze do hry vstoupí neodbytné lidské ego a touha po prorockém daru zatarasí váš duchovní postup. Kromě registrace vizí, která je celkem bezproblémová, je zde podstatně obtížnější fenomén určování času jednotlivých událostí, o čemž se přesvědčili všichni současní i nedávní proroci včetně takových velikánů jako byla Sibyla či Nostardamus. Čtu-li některá proroctví, rozpoznávám v nich nejen vize budoucnosti, ale i některé další archetypy Kruhu Procesu obnovy (Témata zničení světa, Anima – Animus). První cestou k pravidelným vizím budoucnosti je víra v jejich vypovídající schopnost a následně i víra v proroky, jimiž nás dějiny lidstva hojně zásobují. Žel více je těch falešných, kteří zaměňují proroctví s nástrojem moci, ale to lze zdravým úsudkem bez větších problémů rozpoznat. Jsem si vědom, že proroctví (hlavně apokalyptická) nesou své dobré plody, protože mnoho lidí se zastaví a někteří šťastlivci v nekonečném shonu pro boha jménem „Peníze“ rozeznají krásně vyasfaltovanou širokou cestu do pekel vlastního zmaru a zničení. Proto nezatracuji ani nebrojím proti prorokům, brojím proti nerozvážnosti a neznalosti, brojím proti zatracování a odsuzování. Stále vidím světlo na konci tunelu a stále věřím, že svítí pro všechny bez rozdílu. Jen je mi líto těch, kteří neslyšíce a nevidíce jdou opačným směrem.

K jistým a překvapujícím zajímavostem patří, že vizemi budoucnosti můžeme „měřit“ sílu ega podle poměru „osobních“ vizí oproti vizím celospolečenského a celosvětového charakteru. Jakmile člověk ve své snaze o blaho druhých zapomene sám na sebe, nemá nevědomí důvod ukazovat mu vize, které jsou spjaty s jeho osobností. Naopak snaha takového člověka o blaho druhých bude vytvářet příznivé podmínky pro vznik vizí celospolečenského a celosvětového charakteru. Opět se přidržím podobného přístupu jako v podkapitole „Minulost“ a zredukuji počet snů tohoto archetypu na takovou míru, abych pouze ukázal šíři působení archetypu na vědomí duchovně se probouzejícího člověka a také abych varoval před arogancí a pýchou lidstva.

Přidáte-li k odosobnění i duchovní hloubku vaší božské podstaty, pak můžete k vizím bez zjevných potíží přiřazovat ještě nedávno zapovězené časové údaje. Příkladem tohoto jasnozřivého stavu je stále ještě nedoceněný český mystik a jogín Květoslav Minařík.
Rád bych ještě v úvodu této podkapitoly pohovořil o jednom velikánu světové literatury, jenž viděl (ač ne zcela zřetelně) budoucnost a stal se zakladatelem žánru vědeckofantastický román. Jules Verne (1828 – 1905) napsal roku 1863 román „Paříž ve 20. století“, a protože nakladatel tak fantaskní dílo odmítl, „pohřbil“ jej Jules Verne do betonového sarkofágu, kde jej jeho vnuk o 130 let později objevil. Román dokazuje, že spisovatel nebyl fantastou, jehož vize se náhodou splnily. Byl duchovním člověkem a zřecem, který čerpal z pokladnice svého nevědomí. Uzřel obrazy pro jeho dobu absolutně cizí a nepochopitelné, neboť utišení vně orientované mysli mu dalo možnost zaostřit vnitřní zrak na bezčasovost, kterou objevil v malém koutku nevědomí. Z malých útržků trpělivě sestavoval obraz města, které miloval, obraz z budoucnosti vzdálené 100 let (jak věřil). Samozřejmě že jeho vize moderního světa nebyla dokonalá, ale uvědomte si potíže našeho jazyka, když chceme vyjádřit cosi neznámého, cosi co nemá v našem světě paralelu. Proto ocelovou rozhlednu, Eiffelovu věž (dostavěna 1889) nazval majákem a z Paříže učinil obrovský přístav. Na druhou stranu však přesně věděl, že s jedná o nejvyšší stavbu světa (do roku 1931) a přesně určil dohlednost (40 mil); rozprostřel po celém světě telegrafní síť, když v době napsání knihy existovaly pouze skromné pokusy drátového spojení Morseho (1837) a jeho následovníků; šokujícím způsobem popsal faxové spojení a elektronické zabezpečovací zařízení; nešetřil kritikou při hodnocení elektrické hudby; varoval před nadvládou strojů, před úpadkem mravů i rodiny, před společností, v níž je základní lidskou povinností vydělávat peníze. Byl tedy Jules Verne prorokem, nebo šíleným fantastou? Asi málokdo se odváží vizionářského spisovatele označit nálepkou fantasty, i když se mnohým nebude líbit apokalyptická vize lidské společnosti. Právě apokalyptické vize mají za úkol zburcovat obecný lid k okamžité nápravě svých věcí, neboť jedině lidská lhostejnost a bezohlednost vedou lidstvo do pohromy zvané apokalypsa. Téma opět rozdělím a odliším vize celosvětové od vizí týkajících se osobního života, které uvedu opět ve zkratce v závěru této podkapitoly.

Časový harmonogram snů s tématikou vize budoucnosti

1994     0

1995     21.1., 9.2., 10.4., 29.5., 2.8., 20.8.

1996     10.3., 8.6., 10.7., 29.8., 12.9., 21.9., 16.10., 29.10., 21.11., 3.12., 30.12.

1997     25.2., 6.4., 14.4., 15.4., 15.5., 5.7., 9.7., 28.7., 4.8., 6.8., 6.8. podruhé,

10.8., 15.8., 15.8. podruhé, 26.8., 26.8. podruhé, 10.9., 28.9., 30.12.

1998     23.1., 13.2., 19.3., 22.5., 5.6., 4.8., 10.8., 9.9., 10.11., 23.11.

1999     11.1., 10.2., 25.4., 25.4. podruhé, 9.6., 10.6., 15.6., 16.6., 23.6.

21.1.95     07.40 hod.                         1. sen

Byl jsem fotografem a přijeli jsme k jednomu velkoměstu – Praze roku 2050. Měl jsem fotit v supermoderním hotelu, kam přijížděli lidé v moderních autech.

Zde se snoubí vize budoucnosti se snovou symbolikou v odlehčeném vztahu, že lze snadno rozeznat do vize nepatřící snový symbol fotografa, který předznamenává lásku k městu. Také musím vzpomenout českou kněžnu Libuši, která vycítila duchovní potenciál českého národa a přenesením přes hradby věků prorokovala budoucnost národa i města Prahy. Jednoho dne ve svatém vytržení mluvila z vyšehradské skály prorockým duchem:

„Město vidím veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat. Tam v lese je místo, třicet honů odtud zdálí, Vltava řeka je obíhá. To na půlnoc ohražuje potok Brusnice hlubokým ouvalem, na polední pak straně skalnatá hora vedle lesa Strahova. Tam když přijdete, najdete člověka prostřed lesa, an tesá práh domu. I nazvete hrad, jejž vystavíte, Prahou. A jakož knížata, vojvodové proti prahu klanějí hlavu, tak budou se klaněti i proti městu mému. Budeť mu čest a chvála a budeť slovutno světu.“ *10

Celý svět se bude chvět před nezměrnými silami přírody, budou umírat národy i země a Praha bude stoupat po stříbrné niti Libušina proroctví ke svému uskutečnění.

9.2.95     22.10 hod.                         2. sen

Netěsnil mi kohoutek, který už místy stříkal. Slyšel jsem hlášení, že severní Evropa už není. Představoval jsem si, že asi začala třetí světová válka, a také jsem si představil 4 kosmonauty, kteří mají za půl roku přistát, jak budou muset obnovovat Zemi.

Vizi duchovního a hmotného rozkvětu Prahy vystřídala vize zmaru a beznaděje. Podobnou předpověď jsem o mnoho let později četl v knize známého amerického proroka, jasnovidce a léčitele. Edgar Cayce v pojednání o geologických změnách naší planety řekl, že na rozdíl od většiny postupných geologických změn bude severní Evropa změněna „než by okem mrkl“. Nemám sebemenší představu o síle, která tuto převratnou a zcela jistě bolestnou změnu v dohledné době uskuteční, nemám ani ponětí o způsobu „vymazání“ zemí severu Evropy z mapy světa. Jímá mne soucit s bolestným utrpením miliónů obyvatel čtyř severských zemí (Dánsko, Norsko, Švédsko, Finsko). Teorii rychlého konce severních národů podporuje i severská mytologie a jí popisovaný soumrak Bohů – Ragnarök, kdy všechny ničivé síly světa vybuchnou ve zkázu a tragédii:

„Při Ragnaröku budou zbořeny mocné hradby Ásgardu, sídla Bohů Ásů, a strašlivý ohnivý obr Surt zapálí nebeský most Bifröst. Obrovský had světa Jörmungand se vynoří z vroucího oceánu a zaplaví Vígrídskou planinu, plivaje jed na všechny strany. Fenri přetrhne své okovy a se svými potomky probíhaje zemí bude šířit zkázu a smrt. Vlci pohltí slunce a měsíc. Loki se svou obří armádou vydá se na pochod Vígrídskou planinou a na samém konci strašlivý ohnivý obr Surt zapálí všech devět světů a země se ponoří do vroucího oceánu.“

Nechci se pouštět do polemiky o možnosti této apokalypsy v oblasti, která je známá nízkou seizmickou aktivitou. Z vize je patrné, že vše proběhlo ve velice krátkém okamžiku bez předchozího varování a poznámka o kosmonautech snad jen napoví, kdy by se celá katastrofa měla odehrát. Pak by to mohlo znít jako indiánské proroctví: „Až v nebeském domě budou dlít čtyři lidé…..“

30.5.95     06.30 hod.                         3. sen

Díval jsem se na mapu USA a viděl jsem soustavu jezer. Podle mapy jsem vybíral místo, kde bych chtěl žít.

Viděl jsem mapu nemnoho podobnou současné podobě. Rozloha USA byla o desítky procent menší a moře se mocně zakrojovalo do celého kontinentu, jako by si Tichý a Atlantský oceán chtěly na území USA podat ruce. Možná jsem si již nyní vybíral svůj příští život a opět v těžce zkoušené zemi. Těm, kdož nevěří v mocnou sílu ukrývající se pod našima nohama, bych doporučil otřesná zjištění geologických expertů, kteří ve shodě s proroctvími Edgara Cayce nevěští „zemi neomezených možností“ lehký osud*11.

Také bych rád připomněl moudrá proroctví indiánů – těch, jimž patřila americká země. Indiáni v souznění svých životů s přírodou cítí blížící se rychlé změny:

„Čím více se vzdalujeme moudrosti Velkého ducha, tím více se množí znamení jako zemětřesení, záplavy, sucha, požáry a tornáda, neboť příroda se vzepjala k protiúderu.“

Martin Gashweseoma – nejstarší z kmene Hopi

„Dospěli jsme k bodu, kdy musíme jednat. Naše proroctví se naplnila. Čas varování již skončil. Dnes stojíme společně před otázkou přežití… Musíme nahradit touhu po majetku snahou o vzájemnou solidaritu… Klíčem k přežití je usmíření. Cílem je mír.
Mír mezi lidmi a životním prostředím.“

Sun Bear – Čipevajský šaman

Nevědomí mne hojně „zásobovalo“ americkými tématy, proto v něm budu pokračovat bez ohledu na časovou posloupnost.

8.6.96     00.30 hod.                         4. sen

Pracoval jsem v Řeži. Bylo již 22 hodin, proto jsem se rozhodl spát v práci. Vlak domů bych nestihl a ráno v 6 hodin jsem opět měl být v práci. Na velínu byla zapnuta televize, kde běžely zprávy. Ukazovali start americké rakety. Obraz byl jakoby dvojitý. Půlka rakety byla popsána červenými a druhá modrými písmeny. Již při startu bylo vidět, že raketa neodstartovala, jak měla. Podivně se chvěla a posléze se začala kroutit povrchová část. Připadalo mi to jako umělohmotná láhev v horku. Bylo mi jasné, že s raketou je konec.

Že by po raketoplánu Challenger (zničen výbuchem krátce po startu 28.1.1986) další úder pýše americké kosmonautiky?

21.9.96     09.50 hod.                         5. sen

Na hranicích mezi USA a Kanadou v místě, kde vedla železnice, se začali hádat Američané s Kanaďany. Začaly létat nadávky a pak i kameny. Dostal jsem kamenem do hlavy a spadl jsem ze železničního valu dolů k plotu, kam se kutáleli další zasažení lidé a kameny. Kanaďané začali dělat fašistická (či komunistická) zvěrstva na druhých lidech, kteří jim měli sloužit a pak zemřít. Nikdo se jim nedokázal postavit, až na jednoho, který svého trýznitele utopil. Situace se začala obracet, až se obrátila úplně. Čtyřem nejhorším jsem daroval život. Po delší době jsem šel s nějakou ženou po městě 21. století a potkal jsem ty čtyři nejhorší Kanaďany. Ukazovali mi své mírumilovné jednání, ale stále bylo vidět, že mají ze svých minulých činů smutek na duši. Žena, co byla se mnou, se jich bála a blíže k nim nepřišla.

Pro Evropany je historie Kanady povětšinou velkou neznámou a s ohledem na nynější ekonomický blahobyt obou zemí je i nepochopitelný konflikt mezi těmito zeměmi. Leč historie soužití obou národů táhne za sebou krvavou stopu. První válka se konala v letech 1689 – 1697, druhá v letech 1754 – 1763, pak se válečný konflikt opakoval během amerického boje za nezávislost v letech 1775 – 1776 a nakonec v americko – britské válce se americká vojska neúspěšně pokoušela dobýt Kanadu. Zákon příčiny a následku neplatí pouze u fyzikálních jevů, platí i ve skutcích, pocitech a myšlenkách lidí. Napětí, východními národy nazvané „karma“, musí jednou dojít ke svému „nulovému“ (rovnovážnému) stavu; neboli zlo kdysi zaseté lidmi se jim jednoho dne nemilosrdně vrátí. Pak jen odpuštění národa, jemuž je činěno bezpráví, zastaví eskalaci dalšího násilí. Toto budiž ponaučením pro každého útočníka i pro každého utiskovaného. Jestliže stále někdo nevěří v tento konflikt, pak dodám ještě některé argumenty. Změní-li se životní podmínky k horšímu a vznikne velký problém nasytit národ, pak egoistické nitro člověka bez rozvahy rozpoutá konflikt či válku ve jménu čehokoli, zvláště nejsou-li mezi oběma národy ideální vztahy. Kanaďané vidí v Američanech nemyslící stroje na výrobu peněz a pyšní Američané zase vidí v Kanaďanech přihlouplé vesničany.
Ve vizi konfliktu mi připadá krajně podezřelé, že Edgar Cayce, tak silně bytostně spojený se svou vlastí (USA), nenalezl ve svém nevědomí stopy konfliktu mezi Kanadou a USA. Ještě bych rád při tomto snu upozornil na obrovský význam odpuštění pro obě strany, neboť jedině odpuštění zastaví další eskalaci násilí a bezpráví.

30.12.97     23.50 hod.                         6. sen

Přicházel jsem k městu bez elektřiny i bez lidí. Měl jsem tušení, že se něco stalo. Když jsem přelezl jednu rozbořenou zeď, nalezl jsem lidi a požádal jsem o rozhovor s jejich vůdcem. Jednoho člověka jsem se ptal, co je to za město a co se stalo. Byl to Detroit v USA. Město nebylo zničené, bylo jen ochromené. Nízko nad zemí přelétala letadla. Ptal jsem se, zda-li byla válka. On řekl, že ano a že se jedná o podmínkách kapitulace vůči vítězným Rusům. Díval jsem se později z okna v 1. patře a jeden voják na mne zařval, raději jsem se dal na útěk.

Při pohledu na svět roku 2000 asi znamenitý nesmysl hodný soutěže o sedmilháře, ale na vlastní oči jsem viděl pro mne neznámou zemi i dobu, o níž jsem nic nevěděl. Aby tato vize navázala na předchozí počátek konfliktu, musela by být podepsána vojenská spolupráce Kanady a Ruska. Musím se opět ptát: „Což je to tak nemožné?“

23.1.98     04.30 hod.                         7. sen

V New Yorku jsem metrem dojel na stanici, která vypadala jako zločinecké doupě. Všude se váleli bezdomovci a mezi nimi „úřadovalo“ pár policistů. Ti lidé mne provokovali, ale nedal jsem se. Vystoupil jsem ve stanici vybudované v ruském stylu, což byl pro mne šok. Ze stanice jsem přímo vešel do restaurace, také v ruském stylu. Ceny nebyly v rublech. Potkal jsem starší ženu Češku, kterou jsem přemlouval, aby mi ukázala město New York. Z nějakého vyvýšeného místa jsem se díval na město pod pokličkou smogu. Ta žena byla velice bohatá a její děti a vnuci se vždy klepali na 12. den v měsíci, kdy obdrželi svou apanáž. Snažila se zjistit, zdali někoho znám, a pak se divila, že sexuálně nežiji.

Sen podtrhuje budoucí vítězství (ať už vojenské či pouze ekonomické) Ruska nad USA. Nyní do Ruska úspěšně pronikají americké a západoevropské styly, proč by při změně sil ve světě tomu nemohlo být opačně. Rusko má tak obrovský potenciál, že jsem pevně přesvědčen o světlé budoucnosti východní velmoci. Edgar Cayce dokonce hovoří o tom, že budoucí naděje světa vzejde z Ruska. Rusko prohrálo na celé čáře studenou válku a v ekonomické i světonázorové oblasti dopadlo tvrdě na zem. Prohranou válku považuji za odrazový můstek k dalšímu vzestupu a vítězná válka je naopak předpokladem budoucího pádu. Při porážce ve válečné vřavě a pádu na úplné dno ztrácí se pýcha, moudrost pak může vést člověka či národ výše, než kdy stál. Z reality pádu a dopadu na samé dno existence vychází odraz a růst. U Ruska bych ještě dodal, že potlačená duchovnost národa (komunismus za 70 let v potlačování a znásilňování dokáže divy) dá vyrůst novému mravnímu rozměru člověka v době, jež právě tento mravní rozměr popírá. Znalcům filozofie se zdá můj názor podobný názoru Jana Patočky (1907 – 1977), českého filozofa světového významu. Je pravdou, že i jeho učení formovalo mou duši k současnému obrazu.

17.7.99     04.20 hod.                         8. sen

Divná doba a divný svět. Na terase jsme se dívali na větvoví břízy. Jedna větev se ulomila a spadla dolů. Slezli jsme do míst, kam spadla, a uviděli jsme rozsáhlý vestibul, jehož strop praskal. Někteří lidé propadali panice a jiní stáli ve frontě na módní doplňky, což jsem vůbec nechápal. Potkal jsem známého herce a po vzájemném pozdravení jsme oba šli na jih. Opodál nás zastavila skupina různě postižených lidí a chtěli se dostat do autobusu místo nás. Přesto jsme odjeli na hranici, kde zuřila válka mezi Severem a Jihem Spojených států amerických. Rozhodující hranice byla na severu Mexika. Současně se stala nějaká přírodní katastrofa, neboť na mapě jsem viděl nakreslené epicentrum asi 400 km od východního pobřeží v Apalačských horách. Jedné ženě ještě na severu jsem říkal, ať se 14. srpna podívá na měsíc. Poznali jsme, jak je tato válka nespravedlivá, a dostali jsme se k Jižanům, kde všichni museli zdravit nějakého vůdce nacistickým pozdravem. Raději jsem šel na sever. Najednou mne napadli nějací lidé. Vzpomněl jsem si na své schopnosti a jen jsem foukl. Útočníci odlétali jako při tom nejsilnějším uragánu. Když mi to po čase přestalo fungovat, sundal jsem košík velkému psovi a poslal proti neodbytným útočníkům. Sice ho po chvíli zvládli, ale mně se podařilo uniknout. Prošel jsem labyrintem chodeb na původní místo a viděl jsem útočící armádu obsazovat území. Snažil jsem se skrýt, ale nepodařilo se mi to.

Na východě Spojených států veliká přírodní katastrofa odstartuje přechodnou anarchii. Další smutná vize opakující se války mezi Severem a Jihem. Sen současně patří do archetypu Řízená imaginace, kde již není uveden a náznakem i do archetypu BPM. Tímto snem ukončím americkou anabázi a v dalším snu se navrátím do své současné vlasti.

10.3.96     04.50 hod.                         9. sen

Nafasoval jsem lístky, snad na potraviny, a šel jsem na Moravě po Rohatci kousek od řeky Moravy. Všiml jsem si, že se rychle naplňuje koryto řeky, dal jsem se na útěk do kopce a uvědomil jsem si, že bratra s rodinou, který bydlí nedaleko řeky, nikdo nevaroval. Běžel jsem tedy dolů. S nasazením vlastního života jsem ve stoupající vodě přelezl železnou konstrukci a z ní jsem spadl zpět do vody. Pak jsem se konečně dostal k bratrovi, který se už snažil zachraňovat majetek. Přemlouval jsem ho, že majetek nic není, aby si zachránil život. Poslechl mne. Pak už jsem seděl na vojenské železné posteli jedné vojenské posádky. Dávali nám jídlo a teplý čaj. Jedl jsem sýr a potom jsem kouřil cigaretu. Uvědomil jsem si, že bude po té potopě málo jídla, proto jsme dali lístky manželce bratra.

Za rok a 4 měsíce o úplňku 4.7.1997 začalo vydatně pršet a po třech dnech nepřetržitých dešťů stoletá voda brala lidem majetky i životy. Za mého života to byla největší pohroma v České republice. Ve vizi jsem viděl v řece (či spíše nad řekou) asi o 3 – 4 metry vody více, než byl stav na dolním toku řeky Moravy. Katastrofa naštěstí nedosáhla rozměru, který jsem viděl ve snové vizi. Sen jasně ukazuje mnou již jednou zmiňovaný fenomén snové symboliky vkrádající se do vize, když jsem se snažil nalézt svou roli ve viděných obrazech. Oddělit snovou symboliku od vize není snadným úkolem, ale při pravidelné práci se sny se každý po čase naučí oddělovat „zrno od plev“, i když i „plevy“ jsou důležité pro vývoj osobnosti snícího.

10.7.96     06.40 hod.                         10. sen

Mluvil jsem s Japonci a ptal jsem se jich, kde bude jejich kontinent v letech 2000 – 2050. Říkali mi, které části budou potopené v moři a které se zachrání. Mezi zachráněnými oblastmi mělo být „Dublinsko“. Dále mi řekli, že vody Volhy budou napájet nové moře. Sám jsem dodal, že u nás (asi jsem myslel Čechy), bude klid.

Velice zajímavý nadčasový rozhovor s kýmsi, kdo určitě nebyl běžný smrtelník. Vize měla zajímavý nadpozemský nádech. Bez zábran mi sdělovali geologické změny naší planety a stejně jako oni vše věděli o asijském kontinentu, věděl jsem v té chvíli cosi o české kotlině. Sdělili jsme si údaje a poté jsem se probudil.

Že se Japonsko jednoho dne potopí do moře, o tom nepochybuje téměř žádný geolog. Různí se však v čase, kdy a jak k této katastrofě dojde. Japonsko leží na tzv. ohňovém prstenci sopek obepínající téměř celý Tichý oceán. Název „Dublinsko“ může být buď anagramem*12, nebo mou zkomoleninou japonského názvu, který jsem nebyl schopen ve vizi přesně zpracovat. Budoucí apokalypsy Japonska se dotýkají mnozí proroci:

„V západní části Ameriky se země rozlomí. Rozsáhlé území Japonska zanikne v moři.
Severní Evropa se v okamžení zcela promění.“

Edgar Cayce

12.9.96     00.10 hod.                         11. sen

V krajině přikryté sněhem jsem někomu ukazoval cestu. Vtom se pohnula země. Cítil jsem jasné záchvěvy. Ušel jsem pár metrů a ozvalo se silné burácení, že jsme si museli zacpávat uši. Nevěděli jsme, co se stalo. Jen jsem si uvědomil, že auta budou bezcenná, asi pro ukončení dodávek ropy.

Je nad slunce jasné, že při větších otřesech zasahujících celou měnící se planetu budou narušena geologická podloží, ropná ložiska, samotné vrty, ropovody i ropné terminály. Pak je pouze otázkou krátkého času, kdy dojde k úplnému ochromení našeho způsobu dopravy. Pak auto bude mít cenu malého líbivého přístřešku proti nepřízni počasí, nebo cenu koňského povozu, na který mnoho zboží nenaložíme.

16.10.96     23.30 hod.                         12. sen

Rodiče jsem už neměl a byl jsem se známými, mezi nimiž byl synovec Tomáš. Začalo kmitání hvězdné oblohy. Zřetelně jsem viděl souhvězdí Psa. Věděl jsem, že je to souhvězdí jižní zemské polokoule a že je to po převrácení zeměkoule. Rotace země byla velice neklidná a nám připadalo, jakoby kmitala hvězdná obloha. Kousek od nás bylo moře, které už částečně zatopilo hospodu, v níž se stále pilo a kouřilo. Šel jsem na pevninu, kde bylo cítit zemětřesení. Sedali jsme si na židle zavěšené do konstrukcí, které částečně anulovaly chvění země. Ráno jsem vyšel z domu, kde jsme spali. Před domem se válely čluny, které k domu zanesl příliv. Člunů bylo asi 30 a voda na chvíli opadla. Věděli jsme, že moře bude ještě stoupat. Přijelo nákladní auto s chlebem a řidič nějaký shodil. Na sobě jsem měl oděv z hrubé pytloviny a v jeho záhybech jsem měl kousky chleba. Sbíral jsem další, místy plesnivý, proto jsem jej odděloval od dobrého, který jsem si vzal s sebou. Řidiči jsem říkal, že by měl chleba nechat více, ale on tvrdil, že není zájem. Bylo tomu skutečně tak. Vracel jsem se k domu a asi 5 metrů přede mnou šel voják s plamenometem. Najednou se otočil a vystříkl na mne. Naštěstí hořlavinu nezapálil. Ukázal jsem mu přátelské úmysly. Když přijel veliký stroj, nákladní auto a buldozer, vylezl jsem na stroj za vojákem a s obdrženou nádobou jsem pomáhal rozdělovat naftu. Věděl jsem, že je to poslední nafta ze světových zásob a že je špatné ji rozdělovat na topení. Byl jsem přesvědčen, že musíme jít dále do hor, kde je šance přežít. Jedna hora se podobala Bukové hoře v Jizerských horách. Když jsem chodil mezi těžce zkoušenými lidmi, modlil jsem se za jejich spásu. Občas jsem na modlitby zapomínal, neboť mne přemáhal soucit. Někteří lidé měli nafukovací oděvy proti vodě a proti zemětřesení. Byl to velice deprimující svět.

Složitý ponurý sen spojuje dvě oblasti nevědomí v jediný okamžik. Proto je obraz vize doplňován symbolikou, kde s velkými problémy rozeznávám, co patří k vizi a co k snové symbolice archetypu Témata zničení světa. Druhý sen o přetočení planety již dokresluje vizi prvního snu.

5.7.97     04.20 hod.                         13. sen

V Jablonci nad Nisou v bytě u rodičů jsem pocítil, že se něco děje. Z okna jsem uviděl „couvající“ měsíc, který strašně rychle zapadal. Poslední čtvrtinu obzoru k západu uběhl za 5 sekund. Venku bylo veliké teplo a z balkónu jsem postřehl na ulici se procházejícího tygra. Byl jsem ve druhém poschodí a hleděl jsem na polojasnou hvězdnou oblohu. Poznával jsem hvězdné nebe, které nebylo naše – severní. Upozorňoval jsem na to, ale nikdo mne neposlouchal. Hvězdná seskupení jsem snad pro zvýraznění viděl pospojována čarami jako v hvězdném atlasu. Všiml jsem si objektu, který byl podoben motýlu. Nad námi v bytech sousedé začali natahovat kabely k satelitním anténám, aby zjistili, co se děje. Měli o dům opřen žebřík vedoucí až do 7. patra a jeden muž po něm lezl nahoru. Společná anténa přestala fungovat. Šel jsem zpět do pokoje a pustil jsem televizi na prutovou anténu. Bylo 05.50 hod. a zprávy na ČT 1 právě končily, přepnul jsem na další program (Nova), ale ti ani nevěděli, že se něco děje. Z nebe padaly hořící lampióny a poté nastala zima. Pochopil jsem, že jsme se „přesunuli“ přes tropy až do jižních zemí, kde již popadával sníh. Celé se to muselo odehrát v letních měsících (na severní polokouli), neboť na jižní polokouli byla zima. Bylo kolem šesté hodiny ranní a mělo se rozednívat. Všiml jsem si, že se obloha prosvětluje na západě v místě, kde předtím zapadl měsíc. Pochopil jsem, že Slunce bude vycházet na západě a zapadat na východě.

Sen by měl být spíše první, neboť je počátkem přetočení a předchozí sen je důsledkem přetočení planety Země. Přítomnost rodičů v tomto snu (počátek) a jejich neexistenci v předchozím snu (důsledek) ukazuje dlouhodobý proces stabilizace neklidné Země. Složitost této problematiky zvyšuje význam planetárních těles v nevědomí a v jednotlivých archetypech. Měsíc v nevědomí představuje ženskou citovou část duše (anima) a Slunce představuje mužskou citovou část duše (animus). Překotný vývoj v chápání mužského a ženského prvku směřujících k jednotě může vyvolat v nevědomí (a tím pádem i ve snech) fenomény spojené s pohybem Měsíce i Slunce. Podobný sen jsem měl i o Slunci, když jsem kolem 22. hodiny zjistil, že stále nezapadá a stojí vysoko nad obzorem, jako by se zastavilo (sen 14. 4. 97 neuvádím).

Pokud existuje spojitost významu nebeských těles v nevědomí s měnícím se duchovním stavem a odraz kmitajícího či přetočeného nebe (u mne ze severního na jižní) je odpovědí na změněné podmínky duchovním vývojem, pak mnohá proroctví nabudou trochu jiného významu, než jim dosud byl přiznáván. Na druhou stranu, jak jsem již náznakem uvedl v archetypu Anima – Animus, zde podle mne existuje nejpravděpodobnější varianta vzniku vizí či nevědomých odlesků duchovních stavů, kterou bych stručně nastínil:

Sjednocování rozštěpené (schizofrenní) lidské bytosti zahleděné do roztěkaného světa a současně toužící po klidu a míru uvnitř sebe samého uvádí do činnosti netušené síly mysli v podobě archetypů pomáhajících omezenému lidskému chápání vnitřních procesů. Součástí „výuky“, jíž nás nevědomí bohatě zahrnuje, jsou obrazy Slunce, Měsíce, Země, hvězd jako mnohoznačnost (polysémie*13) vnitřních stavů (anima, animus, vztah k hmotnému světu, vztah k nadpozemskému světu). Proto člověk v duchovním vývoji zažívá zrody nových sluncí, měsíců, prochází třesoucí se zemí a pozoruje apokalypticky se měnící nebe. Mnoha lidem asi v této chvíli spadl kámen ze srdce v naději, že apokalyptické vidění je pouhým odrazem vnitřních procesů a nemají s hmotným světem nic společného. Leč pravda je neúprosná a nedá se jednoduše zahnat do kouta zapomnění. Člověk je duchovní jednotka – je mikrokosmem ve vesmírném makrokosmu a procesy uvnitř jeho mysli jsou odrazem hmotných událostí či předpovědí procesů na hmotné rovině. Nelze si myslet, že lidstvo po dlouhé generace rabovalo planetu pro pochybné materiální egoistické zisky a nyní zmučená planeta bude jásat nad stále se zhoršujícím vztahem lidstva k ní. Kristovo „zaplatíš do posledního haléře“ je zákonem příčiny a následku. Egoismus, jímž jsme týrali planetu, se nám vrátí jako utrpení a námi nesené srdce na dlani ve prospěch druhých bytostí se nám vrátí jako slast. Až budeme platit, mnozí lidé snad pochopí, že není já a on, snad pochopí jednotu nás s Matkou Zemí, jež nás dosud trpělivě nesla na svém povrchu, snad pochopí, že jsme jeden život z živoucího Boha stvořeni. Pak sice lidé nezachrání tělo, ale zachrání duši. Obrazy apokalypsy pozvolna vystupující z produchovnělého nitra člověka do denního vědomí nevytváří budoucí realitu, ale pouze předjímají budoucí obrazy na hmotné pláni světa. Snad jen dodám význam snových symbolů. Tygr je zdůraznění pudů a v tomto snu i tropů, lampióny z nebe padající a hořící značí obrovské ztráty na životech po celém světě.

3.12.96     22.30 hod.                         14. sen

V pokoji vojenského typu jsem seděl na posteli a někdo mne posměšně vyzval, abych řekl, co se bude dít v budoucnosti. Vysvětloval jsem mu, že se stačí dívat na přítomnost, a pak je vidět budoucnost. Planetu Zemi jsem přirovnal k živému organismu, který se nehodných zbaví. Dodal jsem, že na celé Zemi přežije pouze 100 miliónů lidí. Na potvrzení těchto slov jsem vyjmenovával proroky a jejich podobná proroctví. Nezapůsobilo to, lidé byli dále arogantní a chovali se posměšně.

Vize dokladující obrovský rozsah „Velkého očištění“ Země. Ze současného počtu 6 miliard lidí přežije pouze 100 miliónů jedinců. Pro lepší představu jediný ze 60 lidí přečká proces „Velkého očištění“. Prudce zhoršené životní podmínky zbytku lidí zapříčiní další, již pozvolný pokles lidské populace. Následných 50 let ukončí pyšnou a bezohlednou technickou společnost, ukončí existenci páté rasy a vytvoří podmínky přeživších ostrůvků zdecimovaného lidstva pro vznik šesté rasy. Tak se bude opakovat scénář konce atlantské civilizace, kdy čtvrtá rasa byla zničena přírodními silami pro svou aroganci a pýchu. Z přeživších obyvatel Atlantidy vyrostly „pyramidální“ kultury, jež dnes obdivujeme (středoamerické kultury, Egypt a Keltové).

Každý prorok, který nabádal lidstvo ke změně zvráceného chování a horoval pro lásku Bohu a k druhým lidem, byl nevědomými lidmi tupen a povětšinou i odsouzen. Ti, kteří nebyli schopni ve své egoistické zaslepenosti rozeznat Boží pravdu, volili místo pokání zločin nejtěžší, aby sami před sebou zakryli svou morální prohnilost. Tak s pravdou na rtech umírali bibličtí proroci, duchovní vizionáři i Ježíš Kristus, kterého si náš současný svět „váží“ pouze jako mrtvého symbolu a nikoli jako živoucího božství, které musíme pochopit a stát se jím. Vyzkoušel jsem si roli tupeného a hanobeného proroka a soucit s nevědomými lidmi mi bolestně svíral srdce.

Stručný výběr vizí z některých snů:

Na závěr jsem si ponechal velice zajímavý sen, který se překvapivě shoduje s mnohými proroctvími a vizemi vyřčenými jak před mnohými staletími, tak i v poslední době.

25.4.99     00.30 + 05.00 hod.                         15. sen

V domě s 10 lidmi jsem se snažil zatemnit okna v místnosti, neboť jsme věděli, že přichází zatmění s bouří. Na okna jsme dávali třeba i rukavice, protože jsme měli málo věcí. Žádného z těch lidí jsem neznal blíž a dokonce jsem neznal ani dům. Dost lidí bylo venku, když to začalo. Z nich se vrátili málokteří, většina zůstala na ulici. Byl jsem v protější místnosti na záchodě, když jsem uviděl pronikavé záření přes špatné zatemnění. Musel jsem se bránit před zářením pronikajícím do místnosti. Lehl jsem si a plazil jsem se zpět do zatemněné místnosti, kterou jsme obývali. Všechny jsem upozornil na toto nebezpečí. Jeden muž měl neustálé narážky. Upozornil jsem ho, ať pokud možno nemluví, protože jsme předpokládali brzký nedostatek kyslíku. Odsekl mi a šel na záchod, odkud se už nevrátil. Zamkl jsem a klíč jsem položil na studená kamna pro případ, že by opět někdo chtěl odejít. V místnosti nebyla zima. Řekl jsem jim, že místo na WC budeme muset všichni chodit na nočník.
Kino, kde nás přepadla 72 hodinová bouře.

Nevím kde, nevím kdy a nevím jak. Sen byl tak živý a bezprostřední, že jsem se po probuzení dlouho vzpamatovával z depresivního prožitku. Uvědomoval jsem si, že všichni venku zahynuli. Lidé měli ještě šanci na záchranu ve svých pevných domech, ale zvěř byla ve valné většině odsouzena k hroznému konci. Z rychlosti působení venkovních vlivů lze usuzovat, že ovzduší bylo nasyceno velice jedovatou látkou, k níž se ještě přidalo smrtelné světelné záření. Protože jsem se probudil a nezaznamenal jsem celou vizi, přidalo mi nevědomí o několik hodin později další důležitou informaci: Bouře bude trvat 72 hodin. Díky tomu jsem později nalezl zajímavé porovnání s podobnými zaznamenanými vizemi, jichž bylo skutečně požehnaně. Z nezměrného množství právě této či podobné vize soudím, že této apokalypse je lidským kolektivním nevědomím přisuzována stěžejní role.

„Mezitím se objeví tak velká nákaza, že zničí ze tří dílů světa více než dva.“

Nostradamus

„Během války nastane velká temnota, která potrvá 72 hodin.
Bude tma po dobu bojů.
Přitom se strhne krupobití, blesky a hromy a Země se bude otřásat.
Kdo vdechne prach, dostane křeč a umře.
Za jedinou noc zemře více lidí než v obou předchozích válkách.
Dobytek padne, tráva zežloutne a uschne.
Mrtvoly zežloutnou a zčernají.
Vítr odežene mračna smrti na východ.“

Alois Irlmaier (bavorský jasnovidec)

„Hmotná temnota zahalí celou Zemi,
po tři temné dny zuří nevídaná kosmická bouře
Kdo v této době dlí mimo dům nebo otevře okno či dveře, zadusí se.
Smrt obchází všude kolem.“

Kněz z okolí Salzburgu*14

„V jedné studené noci zimního měsíce, když horký vítr přinese písek,
těžké mraky a pustošící blesky sežehnou pyšné stavby všech říší,
jedovaté plyny naplní vzduch, aby zničily vše zkažené a nemravné.
Zavřete a zastřete okna a dveře, chraňte se pohledu ven,
po třech dnech a třech nocích se utiší všechny hrůzy
a s nastávajícím jitrem přijde nový život v pokoře, míru a lásce.“

Slova Ježíše Krista stigmatizovanému kapucínovi otci Piovi*14

Problematikou třídenního zatmění (72 hodin) se vážně zabýval profesor Hans Theodor Bricke*14, který vytvořil hypotézu mocných temných neproniknutelných mraků prachu a plynů v kosmickém prostoru zhuštěných do tvaru koule. V okamžiku střetnutí zahalí tato plynová koule plná částeček prachu i meteorů celou Zemi a smrtonosná směs plynů (vodík H, amoniak NH3, metan CH4, a prudce jedovatý kyan CN) zahltí zemskou atmosféru Země, vznikne ohromné elektrické napětí, které bude mít strašlivé následky. Blesky, uragány a pustošící meteorické roje dopadající nepřetržitě na zem. Poté zkázonosný mrak pohybující se oproti Zemi jiným směrem po určitém čase opustí Zemi i její atmosféru a zamíří opět značně oslaben do hlubin vesmíru. Vědec nám doporučuje dveře a okna utěsnit mokrou tkaninou, na zatemnění použít černou látku či papír, zastavit vodu, plyn, vypnout elektřinu. V takto uzavřené místnosti je nutno pečlivě šetřit kyslíkem, nepít alkohol a nekouřit. Ovšem podle profesionálních astronomů nám taková katastrofa nehrozí, neboť technická úroveň našich prostředků by nám takové nebezpečí mnoho měsíců dopředu bez obtíží zjistila. Podle mne to ovšem neznamená, že se k běžnému člověku tato informace dostane včas, neboť strach z paniky je všem vládám vlastní.

Je třeba si uvědomit, že bolest ze zničení zde není proto, abychom se utápěli v beznaději a smutku, ale proto, abychom se stali bdělejšími. Je notoricky známo, že lidé se stávají bdělejšími teprve tehdy, když se jim šíp zabodne hluboko do srdce a bolestně je zraní. Bez zranění a bolesti je jim bdělost cizí, zejména, když jejich život je snadný, pohodlný a příjemný. Proto bolest vycházející z jakékoliv apokalypsy (osobní či světové) pomáhá člověku znovu objevit bdělost a posléze s přídavkem nezbytné trpělivosti i poznání. Byl bych rád, kdyby takový pohled ozřejmil nezbytné místo apokalypsy. Ještě se dotknu jedné zajímavé zmínky v bibli ukazující, že třídenní zatmění není „výmyslem“ současnosti a podle bible se lidstvo s tímto fenoménem, i když v jiné podobě, již setkalo (Exodus 10/22).

„Mojžíš vztáhl ruku k nebi. Tu nastala po celé egyptské zemi tma tmoucí
a trvala po tři dny.“

Osobní vize

V období 3/1994 – 6/1999 jsem zaznamenal a následně rozeznal celkem 80 vizí budoucnosti, z nichž 55 vizí mělo celosvětový charakter a 25 vizí mělo soukromý charakter. Následující sen jsem objevil jako významnou vizi budoucnosti až o několik let později.

10.4.95     23.40 hod.                         16. sen

Viděl jsem dvě telefonní karty s malým displejem. Když se displej zmačkl, začala karta hrát. Na jedné kartě byla moje adresa, Dalimilova 14, a 35 jednotek, na druhé cizí adresa a 23 či 46 jednotek.

Předpověděla mi změnu bydliště a dokonce jsem ve významu čísel později nalezl i časové údaje. Tak mi bylo předpovězeno číslo domu (23), do kterého jsem se za 77 týdnů = 35 měsíčních cyklů (úplňků a novů) v říjnu 1996 nastěhoval. Následné sny předpovídaly podrobnosti o výběru bytu, o datu stěhování, či dokonce s předstihem jsem se díval z okna bytu, pro který jsem se nakonec rozhodl. Pro mnohé jsou to možná malicherné záležitosti, ale pro člověka žijícího v nájemném bytě a navíc v Praze, je výměna bytu velice dramatická událost. Proto také tato otázka vstoupila do vizí budoucnosti. Z dalších vizí bych rád zmínil:

Již jsem se zmínil o významném místě fenoménu odpuštění v celém archetypu Vizí budoucnosti a minulosti. Přidám další, zajímavý postřeh ze série snů s tématem „zloději“. Nevědomí nečiní nic bezúčelně, a tudíž nejsou bezúčelné ani naše sny. Navíc nevědomí operuje se snovou tématikou tak dokonale, že „zabíjí dvě, tři i čtyři mouchy jednou ranou“. Nejinak jsem postřehl moudrost nevědomí i ve zlodějské anabázi série pěti snů. Nejprve jsem se setkal se zloději při násilném loupežném přepadení. Strhla se bitva, v níž jsem byl aktivním a posléze vítězným účastníkem. Tím bych obstál v gangsterském akčním filmu, ale neobstál jsem z lidského hlediska. Proto jsem byl do této problematiky vtažen opět za 10 dní. Tváří v tvář jsem se setkal se zlodějem v mém bytě. Chytil jsem ho pod krkem a byl jsem mu schopen odpustit, když nahradí škodu, kterou svým svévolným vpádem učinil. To byl již posun z jednání „oko za oko, ….“ k lidskému přístupu. Ovšem stanovil jsem si k odpuštění podmínku a podmínečné odpuštění je ten největší nesmysl, jaký kdy lidstvo slyšelo. Po trpělivé práci v denním životě a neustálém očišťování se od závadných myšlenek jsem po více jak dvou měsících byl schopen zlodějům odpustit jejich nesmyslnou krádež a soucit se bolestně rozhostil v mém nitru. To byl ten pravý přístup a nevědomí mne po dvou dnech „poslalo“ na další stupeň morální obrody. Ve snu moji podřízení ukradli sekačku na trávu. Dal jsem jim rozkaz odnést sekačku zpět a napravit svou chybu, aniž bych to rozmazával nebo je za to trestal. V dalším snu jsem zastavil hrozivě vyhlížejícího holohlavého zloděje, který vlekl ukradený silný plech v ceně 1800.- Kč do sběrných surovin, aby měl peníze na pivo. Poslal jsem ho s plechem zpět a dal jsem mu za to 20.- Kč, které by dostal ve sběrných surovinách na vytoužené pivo. V krátkém sledu následoval sen, v němž jsem byl okraden mladou ženou. Ukradla mi i prádlo, co jsem měl na sobě. Oblečen v kusu hadru jsem jí odpustil. Po této sérii snů mi zloději už v reálné skutečnosti rozmlátili vstupní dveře do bytu, ale díky bdělým sousedům nestihli nic ukrást a o dalších pět dní později se mne pokusili vykrást podruhé. Mnoho by si z bytu neodnesli, ani kdyby se jim loupež podařila, neboť žiji skromně a mnoho věcí k životu nepotřebuji.

Celá tato anabáze dala vizím nový rozměr, neboť mne připravila na lidský přístup k těm nešťastníkům, kteří si karmicky ubližují a jednou budou muset za své neblahé skutky zaplatit. Bez přípravné série snů bych se choval jako v prvním či druhém snu, tedy emotivně, impulsivně a útočně, čímž bych odmítl splnění svých karmických dluhů z hluboké minulosti a problematiku splácení bych stále odsouval na pozdější dobu. Uvádím sny se zlodějskou tématikou, přestože se nejedná o klasickou vizi skutečné události. Jsou však důležitou informací pro vědomí člověka v otázce přípravy na budoucí události. Stejně se jeví i sny v setkání s fenoménem smrti, o nichž bych rád pohovořil na závěr této podkapitoly.

Téma smrti je emočně tak silné, že se dostává do nevědomí všech lidí bez rozdílu ve formě snové symboliky a není podmiňováno duchovní úrovní. Záleží pouze na každém jednotlivci, zda dokáže vědomě blížící se smrt zpracovat nebo ji pouze jako podprahovou informaci zanechá mimo své vědomí.

10.11.98     23.30 hod.                         17. sen

V Jablonci nad Nisou před domem rodičů jsem telefonoval. Házel jsem mince do automatu, ale byl nefunkční. Mince jsem vytáhl. Postřehl jsem, že je telefonní automat spojen s hracím automatem. Jeden kolemjdoucí mi tam nastavil nějakou hru, jejíž fikce se přenesla v realitu. Nejdříve jsem sestřeloval meteority a pak jsem létal na podivném létajícím stroji. Z ničeho nic jsem byl zasažen šípem a padal jsem k zemi. Zachránil mne přítel vlk. Muž, co mi ukázal hru, mne už zdravého odvedl domů. Dal jsem mu peníze a řekl jsem mu, ať si podobné hry hraje sám.

Hra je vlastně zrcadlem duše a meteority představují ohrožení z neovládaných pozic. Zpočátku se mi daří ničit nebezpečí představované meteority a díky tomu létat v radosti z úspěchů, ale jsem zasažen šípem. Šíp představuje ve snové symbolice katastrofu či vážné zhroucení, které se mne jako šíp vnikající do těla bytostně dotknou. Padám dolů z létajícího stroje do děsivé reality. Zachraňuje mne přítel vlk – můj duchovní průvodce. Jakým způsobem jsem byl zachráněn přesně nevím, vím jen, že ten obrovský tlak bolesti a emocí prostřednictvím vlka zmizel. Chtěl jsem celý ten nevědomě získaný zážitek fikce změněné v realitu ukončit, proto jsem za něj zaplatil. Platba ukončuje proces získávání, čímž jsem se od pokračování zážitku osvobodil. Zůstalo ve mně očekávání, kdy se co v životě v následných dnech stane. A po třinácti dnech přišel následný sen.

Sen patří i do archetypu Témata zničení světa.

23.11.98     04.20 hod.                         18. sen

Na Moravě jsme celá rodina pomáhali bratrovi opravovat střechu cihlami. Všude kolem byly strašné ruiny. Město se vzpamatovávalo z nějaké pohromy. Bratr byl na invalidním vozíku a měl ochrnuté nohy.

Po probuzení jsem věděl, že osudová rána míří z moravských rovin od řeky Moravy a že se bude týkat mého bratra. Ihned ráno jsem si vyhodnotil sen: Špatné zprávy (ve snu poškozená střecha) z Moravy, momentální těžkosti nemohou být překonány (ochrnutí), ruiny představují těžký depresivní duševní stav v tom místě. My všichni stavíme dům čili vlastní život a bratr se toho již neúčastní, už nebude stavět svůj vlastní život (nestaví dům). Přesně za 10 hodin (23.11.1998 ve 14.20 hod.) bratr ve svých 45-ti letech umírá po těžké nemoci, jejíž vážnost mi byla zamlčena. Telefonická zpráva bratrovy manželky již pro mne nebyla žádným velkým překvapením. Roli duchovního průvodce popisuji v archetypu Témata zničení světa.
Takto dramaticky nevědomí člověku oznamuje ztrátu blízkých. Ztrátu vzdálenějších přátel pojímá nevědomí v poněkud stručnějším scénáři, jak ukazuje výtah z jednoho snu o mé přítelkyni, která mne krátce jazykově připravovala na později neuskutečněnou emigraci z komunistického Československa.

9.7.97     04.20 hod.                         19. sen

Jel jsem autostopem a viděl jsem známého kuchaře ze západočeského města Nýřany u rozbitého auta. Z okénka auta jsem viděl zřítit se dům.

Dům je v nevědomí synonymem lidského těla a jeho vnitřního i vnějšího stavu. Zřícení domu je předzvěstí úmrtí. Pak už lze podle dalších okolností snadno rozeznat (podle místa a dalších vnějších znaků domu) o čí předzvěst smrti se jedná. O 11 měsíců později má přítelkyně zemřela. Složitost určení času těchto vizí je stejně problematická jako u ostatních vizí budoucnosti, ale povětšinou se vize osobního charakteru plní řádově do tří měsíců. Těchto 11 měsíců se mi v osobní vizi jeví jako krajní hranice. Ještě musím podotknout, že smrt se mne nedotýká tak tragicky, neboť ji považuji za přechod z jedné roviny do druhé.

Chtěl jsem již zakončit tento podivuhodný archetyp, ale musím splnit slib, který jsem napsal u komentáře 26. snu z archetypu Řízená imaginace, kdy jsem se snažil chtěním poznat určitou jednotlivost v časové smyčce. Tehdy jsem se s plným vědomím, že sním, snažil odhalit výsledek své ještě nerozhodnuté činnosti. Chtěl jsem zjistit, jaký typ lyží si koupím, abych byl ušetřen vybírání, hodnocení a hledání. Nepodařilo se mi to, neboť výsledek podmiňovala má snaha o nalezení nejvhodnějšího řešení a tuto snahu jsem z časové posloupnosti nemilosrdně vyškrtl. Proto jsem nemohl objevit výsledek a zjistit dopad svého rozhodnutí. Ani tento negativní výsledek mne neodradil od hledání časových paradoxů v nevědomí při střetnutí s vědomím, a tak se mi objevily další zajímavé sny:

1.9.99     23.50 hod.                         20. sen

Vešel jsem do restaurace a na schodech jsem se setkal s neuvěřitelně namyšleným člověkem, který se snažil zabrat pokud možno celé schody. Snažil jsem se mu vyhnout a nevyvolat konflikt, který se před tím již na stejném místě a za stejných podmínek stal. Připadalo mi to, jako bych měl šanci napravit děj, který jsem už jednou pro svou pýchu nezvládl a dal se do boje s podobným nadutcem, jakým jsem byl kdysi sám.

Tento sen vypovídá o možnosti nápravy, o možnosti splnění či odčinění karmických dluhů ve snu, aniž bych se tímto konfliktem musel zabývat v denním vědomí. Úspěch v překonávání časových bariér, kdy čas byl zatlačen do pozadí a jediné na čem záleželo, byl výsledek mého rozhodnutí, mi nalil do žil novou energii pro další experiment s časem. Poznal jsem, že ovlivnit smyčku času lze, ale neuvědomil jsem si, že tento případ se stal pouze vědomým procesem po vytažení z nevědomí a je ryze subjektivní. Chováním ve snu jsem ovlivnil budoucí událost (konflikt s mužem) a nikoliv minulou, která mne dostala k nutnosti plnění. Snad proto, že jsem již tehdy dostatečně pozorně nerozebral tento sen, jsem s časovými experimenty majícími vliv na realitu světa pokračoval.

6.5.00     05.00 hod.                         21. sen

Na stavbě jsem měl menší funkci a měl jsem něco nakreslit. Dvě dívky se ptaly na hlavního stavbyvedoucího, kterým byl kamarád Honza. Poslal jsem je za ním. Pak jsem viděl asi film, v němž hrál švagr Jiří. Byl právě vojákem. Šel jsem k němu a tehdy jsem ho dokonce neznal. Představil jsem mu Honzu s vědomím, že je seznámím o několik let dříve, než bylo určeno osudem. Jiří tomu setkání stejně jako Honza vůbec nevěnovali pozornost, a tak můj záměr změnit současnost či budoucnost umělým zásahem v minulosti vůbec nevyšel.

Sen by mohl patřit i do archetypu Řízená imaginace, ale neuvádím jej, neboť bych byl přístupem – „uveřejnit vše“ nucen rozšířit knihu na zcela neúnosnou míru, tím by ztratila svůj ráz. Sen mne dostal do „říše příčin“, kde jsem věděl, že jsem v minulosti, znal jsem naše vzájemné vztahy a znal jsem i způsob, jak se bude vyvíjet budoucnost mezi Honzou a Jiřím. K pokusu jsem přistupoval s humornou jistotou a předpokládal jsem, že se změní, či alespoň naruší vzpomínky na jejich vzájemné setkávání. Očekávání se nenaplnilo a oba svým absolutním nezájmem při mnou zinscenovaném setkáním zhatili pokus o ovlivnění časové posloupnosti v reálném – hmotném světě.

Zbývá jen odpovědět na pár zajímavých otázek. Lze skutečně vědomím ovlivňovat čas? Jsem pevně přesvědčen, že ano. Neboť i svět je mentální záležitost a pokud jej do svých myšlenkových procesů vtáhneme jako rozumově ovlivnitelný útvar, pak můžeme měnit své místo v hmotném světě nebo i hmotný svět kolem sebe. Náznakem rozumného a jedině správného řešení mi byl sen z 26.8.97, který je uveden v archetypu Pozornost, UFO – iniciační obřady, Řízená imaginace a Hrdina. Kolik je na změnu časoprostoru třeba schopností, sil a morální vyzrálosti nevím, pochopil jsem pouze tolik, že pokusy tohoto charakteru míjejí cíl skutečného duchovního člověka, a tudíž jsem je jako takové zanechal vedle své cesty.

Závěr

Podmínkou registrace toků informací minulých i budoucích událostí z hlubin nevědomí je umění naslouchat. Naslouchání je podobno vstupu do Božího chrámu, kdy člověk v úžasu zapomene sám sebe a oproštěn od bláznivého ega ženoucího jej od obrazu k obrazu, od pocitu k pocitu, od chtění ke chtění, znovuobjeví tajemství vlastní a potažmo i celé hmotné existence. Jestliže člověk na sebe nedokáže zapomenout, nemůže slyšet a v pýše ega naslouchání pouze předstírá. V naslouchání zmírá aktivita, která člověka vede životem omezovaným připoutaností, a přichází pasivita, kdy člověk v klidu a míru, v blaženosti, prost emocí „naladí“ vlastní přijímač vědomí na dokonalou harmonii universa ukrytou za závislostmi ega. Pak tváří v tvář harmonii povstanou obrazy minulých životů i budoucích událostí, abychom se mohli rozpomínat na závislosti a připoutanost, které nás udržují v nekonečném koloběhu zrozování. Je třeba si uvědomit, že mysl nemá žádné hranice, proto ani okamžik smrti či zrození nemůže zastavit mysl zvídavého člověka a znemožnit mu poznávání. Jakmile se člověk povznese nad prožitky minulosti i nad vize budoucnosti, vzlétne vysoko nad zem a rozpozná možnosti obsažené v krajině pod ním. Nepídí se po malichernostech některého z minulých životů, nebaží po prorocké mysli, jen klidně letí vysoko nad divukrásnou krajinou a povznesen nad prožívání světa si užívá letu a poznání. Když se však člověk zahledí do některého „krajinného“ bodu představovaného například vizemi budoucnosti a minulosti, opustí pozici svědka v monumentálním rozměru přítomnosti a upadne do „krajinného“ lpění. Nebezpečí lpění je velké, neboť poklady našich minulých existencí či schopnosti vidění budoucích událostí jsou neskutečně vábivé. Nabízí se mi paralela s archetypem Poklad, s nímž je ve své vrcholné fázi spojen soucit. Možná vám to připadá odtažité od vizí budoucnosti a minulosti, ale právě rozpoznání karmických důsledků našich minulých činů a rozpoznání karmických dopadů našich nynějších skutků rozžehnou v srdci jiskru poznání, z níž vzplane oheň soucitu. Takový oheň nepálí, ale spaluje chtivost a lpění, aby se později ve formě soucitu rozzářil do celého světa. Pochopení podstaty a zároveň nebezpečnosti tohoto archetypu lze přirovnat k úderu blesku, který obrátí v trosky zažité představy ega. Nečekaný úder lze vysledovat ve dvou fázích: za prvé, když si člověk uvědomí vlastní vize minulosti a budoucnosti a za druhé při překonávání vábivých cest minulostí či budoucností, když se pochopením naplní srdce soucitem nejen s vlastní existencí, ale zároveň i se vším stvořením nekonečných vesmírných dálav.

Nevycházím ze zásady, že když se proroctví nevyplní, prorok bude zapomenut, a vyplní-li se, vynese ho to tak vysoko, že bude moci sbírat vavříny a peníze. Budu raději, pokud se vize, které popisuji, nevyplní a lidstvo se vydá konečně správnou cestou k duchovní a morální obrodě stále si připomínajíc slova klasikova:

„Pro celý svět ses zrodil a nikoli pro sebe sama.“

Lucanus*15

Vysvětlivky:

8. Vize budoucnosti a minulosti

Tajemství řádu nevědomí – II. díl „Kruh Procesu obnovy“

Archetyp s tajemným názvem Vize budoucnosti a minulosti jsem byl nucen vytvořit pro další významný aspekt lidského nevědomí, kterého si místo psychologů spíše všímali malíři, básníci, spisovatelé, tvůrci vědeckofantastických i historických filmů, mystici a duchovní vizionáři. Jimi podněcované lidské duše se snaží rozpoznat tajemný fenomén času, snaží se nahlédnout do jednou prožité minulosti či do netrpělivě očekávané budoucnosti.

Když vnější svět mučí člověka nezastavitelným aspektem času, je na čase uvědomit si pomíjivost všech jevů a nalézt v nevědomí maličké zrníčko naděje v podvědomě objevené bezčasovosti, v objevení fenoménu přítomnosti jako absolutního bodu. Jedině z tohoto bodu přítomnosti lze rozpoznávat minulost i budoucnost jako pouhou iluzi nekonečného času. Jak zajímavé je, že severoameričtí indiáni Navahové moudře označují čas jako kruhový útvar.

„Všechno lidské je krátkodobé a prchavé a nezaujímá žádnou část nekonečného času.“

Seneca

Velice zajímavě se jeví vize budoucnosti a minulosti z mýtického pohledu. Možná se zdá mnohým nepatřičné zatahovat mytologii i do tohoto archetypu, ale vězte, že jsem nalezl hluboké opodstatnění tohoto kroku. Řecký nejvyšší bůh Zeus ve svém novorozeneckém věku obdržel na hoře Lykaion lidské nemluvně jako první lidskou oběť božskému nemluvněti (Diovi). Kdokoli pak vstoupil na půdu první Diovy lidské oběti, do místa, kde přízraky nevrhají stín, musel do roka zemřít. Také zajímavý pohled podává jiný mýtus o ostrovech Blažených, kde v Diově krétské jeskyni nemohl nikdo zemřít. Proto i zloději, kteří se do jeskyně vloupali, nezemřeli, ale proměnili se v ptáky. Na obou místech setkání s božstvím nejvyššího Dia nacházíme zvláštní život, v němž buď přecházíme do nové nepochopitelné existence, nebo jsme věční mimo čas a prostor. Podíváte-li se na tento mýtus z pohledu duchovního postupu, říká zcela jasnou řečí, že vzdáte-li se hmotného světa (lidská oběť Bohu) pro božský svět, který ještě nejste schopni plně chápat, pak opustíte nevinný pohled lidského nemluvněte, abyste objevili stejně nevinný pohled z Boží bezčasé perspektivy, kde minulost, přítomnost i budoucnost jedno jsou. Podobně bude znít i návrat k archetypu Hrdina, v němž mají na formování člověka obrovský vliv mýtické postavy, jež jsou současnou vědou zatlačeny hluboko do šera dávné minulosti. Pokud se skutečně zamyslíme nad mýty a jejich významem pro člověka a jeho duchovní růst, musíme si otevřeně přiznat, že se nejedná o minulost, nýbrž o mýtickou přítomnost! Stejným způsobem objevuje člověk za významné pomoci nevědomí i ostatní archetypy a čerpá zkušenosti pro duchovní růst z jakékoli vlastní existence, z jakékoliv doby.

Buddhisté jsou přesvědčeni, že pravá, absolutní, realita leží mimo hmotný svět ve stavu bez formy (tvaru) a času. Oba aspekty, tedy buddhistické absolutno (beztvará prázdnota a bezčasovost) a materialistická realita hmotného světa se bytostně dotýkají lidské existence. Materialistickou realitu lze zažívat v denním vědomí (neprobuzeném vědomí) a buddhistického absolutna se lze dotknout na duchovní cestě, v meditacích a ve snových vizích. V konečné analýze lze dojít k závěru, že realita světa je „časovanou formou“, zatímco realita, o níž usilujeme v duchovním snažení, je absolutno jako beztvará prázdnota a bezčasovost. Hluboký a chápavý náhled na vize minulosti má mistr, známý svými netradičními, pro mnohé až buřičskými výroky na adresu chování lidí. Mistr Osho říká, že jedině meditace vytvoří dostatek energie k objevení studnice minulých životů, kam může proniknout každý jedinec. Proto však musí v meditaci zajít hlouběji a být připraven unést tíhu dalšího života, který se mu počne otevírat jako kniha. Musí mít sílu nést minulost spolu se svým nelehkým současným životem. Fantazírování o minulých životech snad může být zábavné, ale jediným cílem minulých životů ve vědomí je rozpoznat a pochopit karmický vzorec lidského života a jeho pevné kořeny, jež člověka drží v nevědomém chování. Nejen pod tíhou slov, ale i z vlastní zkušenosti plně souhlasím s moudrým učitelem východu.

1. G. Jung ve svých výzkumech narazil na pozoruhodné fenomény, jakými jsou telepatie či jasnovidnost. Poznáním nepopiratelné existence těchto tajemných funkcí nevědomí (později se na duchovní cestě stávají funkcemi vědomými) postřehl, že projevy prostoru a času jsou v nevědomí pozoruhodně nejisté. Jakmile člověk zpětně vkročí do oblasti vědomí, prostor a čas nabývají svého obvyklého (plynoucího) charakteru a vědomí je opět izolováno ve své subjektivitě. Z poznání jednoho z největších psychologů je patrné, že čas má „dva rozměry“, které se navzájem nepopírají ani neohrožují. Poklidně existují jeden v druhém jako duše v hmotném těle, jako plod budoucího dítěte v těle matky. Tuto vlastnost času ve vědomí a v nevědomí je schopen si uvědomit prakticky každý člověk, který se vážně zabývá svými sny.
   Ze školních lavic jsem si kdysi přinesl názor, že prostor a čas tkví v samotné podstatě přírody. Později pod tlakem teorie relativity Alberta Einsteina jsem pochopil, že čas je výtvorem intelektu, a tím jsem se více sblížil s východní filozofií, která tvrdí, že prostor a čas jsou pouhé výtvory mysli*1.

Na počátku devadesátých let, v době, kdy jsem se odvrátil od materialistického světonázoru, jsem počal hledat pravdu. Významně mi k tomu pomohl jeden šokující sen, který definitivně rozbil moji představu lineárního času a neměnného (nekonečného) prostoru. Vše začalo v jeden nenápadný den, když jsem se díval do televizního programu. Můj zrak spočinul na přátelském utkání v ledním hokeji Československo – Rusko, které se mělo konat za pár dní. Po chvilkovém rozmýšlení jsem zavrhl sledování tohoto utkání a dále jsem se věnoval běžným věcem a četbě. V noci přišel sen, v němž jsem viděl živě celé hokejové utkání. Ráno po probuzení jsem nejen znal výsledek, ale věděl jsem kdo, kdy a jak dá góly. Tak hluboko se mi nedávno zavrhnuté utkání vrylo do paměti. Druhý den se utkání konalo. Netrpělivě jsem zapnul televizi a očekával jsem zcela jiný průběh utkání. K mému úžasu jsem utkání viděl podruhé a přesně jsem věděl, co se na ledě stane v následný okamžik. Tak proběhlo celé utkání. Nepodobalo se to běžnému sledování záznamu po zhlédnutí přímého přenosu, neboť navíc zde byla nekonečná živost prožitku. Ještě dlouho po skončení hokejového utkání jsem přemítal o skutečné podstatě času, tak vzdálené všemu, čím nás naše takzvaná vyspělá civilizace od malička bez uzardění „krmí“. Má duše se definitivně vzepřela diktátu materialistické společnosti uznávající vědomí pouze jako vývojový stupeň evoluce hmoty.
O několik let později jsem vyzkoušel cvičení „sanjama“ z radžajógy, v němž se cvičící po dechovém pročištění všech čaker s pokorou a odevzdaností soustředí a koncentruje na co možná nejmenší časový úsek – na prakticky teď. Nejprve jsem si představil teď jako vteřinu, pak polovinu vteřiny, pak polovinu poloviny, až jsem došel v představě k tak malému časovému úseku teď, že čas „zemřel“, najednou nebyla minulost, nebyla budoucnost a snad nebyla ani přítomnost. Stal jsem se sám sebou – psychologickým bytím bez hranic, neboť s časem zmizel i prostor. Poznal jsem buddhistické absolutno – beztvarou prázdnotu a bezčasovost. Pro člověka, který takový stav nezažil, je představa prázdnoty značně deprimující, ale mohu každého ubezpečit o jedinečnosti prožitku. Stav buddhistického absolutna by se také dal nazvat existence – vědomí – blaho (sat – čit – ánanda)*2. Právě tento nadsmyslový stav blaženosti naplní člověka klidem a mírem, vytýčí člověku cestu z pout hmotné existence. Stejného výsledku lze dosáhnout, jakmile se budete snažit zmenšovat prostor v představě do velikosti pouhého bodu. Pod tlakem soustředění a koncentrace se představa nekonečně malého bodu „zhroutí“ a s prostorem zmizí i čas.

Mým úkolem je popsat archetyp Vize budoucnosti a minulosti, proto opustím lákavý svět absolutna a sestoupím o stupínek níže do bodu přítomnosti, do bodu tady a teď. V něm mizí minulost a budoucnost ještě není. Z přítomnosti vyzařuje vyrovnanost a bdělost; do tohoto jakoby bezčasového stavu (do přítomnosti) se v nevědomí začnou vměšovat obrazy minulosti či budoucnosti, aby pomáhaly našemu duchovnímu růstu. Žádný obraz minulosti či budoucnosti se neobjeví náhodou, každý má své místo a určení. Je pouze na nás, zda obrazy stojící mimo realitu lineárního času přijmeme a úspěšně transformujeme do vlastního vývoje.

Jediným způsobem, jak změnit budoucnost k lepšímu, je změnit sebe v pozitivním smyslu. Pokusem o změnu druhých lidí dosáhneme pouze větší rozporuplnosti a negace sebe samého.

Je důležité zvnitřněním zklidnit své prožívání a teprve z tohoto klidu a míru lze zahlédnout obzory, které viděli proroci a vizionáři. Je zákonité, že proroci byli lidmi pronásledováni, neboť řeknete-li lidem, jak černá budoucnost je čeká, z jak černé minulosti sami povstávají a jací jsou nemorální ve své přítomnosti, pak rozdíl potenciálu mezi dobrem a zlem vyústí v konflikt, v němž se bude snažit světská strana zlikvidovat toho, který, jak se mylně domnívá, mu předhazuje jeho pochybnou morální úroveň. Příkladů v historii lidstva nalezneme bezpočet. Je patrné, že tento archetyp neodmyslitelně patří k duchovnímu vývoji každého člověka. V archetypu je nejdříve pomocí vizí minulosti (a méně budoucnosti) řešena osobní otázka, aby posléze děj archetypu přešel ve vize vyššího, nadosobního charakteru. Ovšem i zde existují výjimky potvrzující pravidlo. Považuji za nezbytné zmínit nebezpečí tohoto archetypu, neboť mnoho duchovně probouzejících se lidí upadne do apoteózy*3 – do role zachránců lidstva a stanou se snaživými, leč falešnými proroky, kteří strhávají lidstvo do ještě většího bludu velikášství. Jakmile člověk začne přikládat svým vizím větší důležitost, než jakou ve skutečnosti mají – totiž pouze osobní, pak se vystavuje značnému nebezpečí v překročení prahu mezi skutečností a fantazií. Největší problém vizí budoucnosti není, jak a co se stane, nýbrž kdy se to stane. Časové určení je nejnesnadnějším aspektem fenoménu budoucnosti ve snech a vizích.

Obrazy vizí budoucnosti a minulosti se stejně dobře dají objevit v meditačních cvičeních. Snová cesta má však výhodu v tom, že propadnutí touze poznávat minulé životy a budoucí události nebývá tak bezprostřední, a proto nehrozí uvíznutí objevitele duchovních obzorů v zajímavých, leč pro duchovní postup téměř bezcenných vizích. Snažím se nastínit ideální přístup – registrovat, pozorovat a nezkoumat. Pro přehlednost rozdělím archetyp na dvě části, aby bylo patrné postupné odhalování bytostných témat, vyvěrajících z hlubin nitra.

„Sen nás navrací do dřívějších stádií lidské kultury a nabízí nám prostředky pro její lepší pochopení.“

Friedrich Nietzsche*4

Minulost

Jakmile člověk na duchovní cestě (či cestě zvnitřnění) překoná některý ze čtyř vstupů do vnitřních kruhů nevědomí, nabídnou se mu přebohaté obrazy vlastní bytostné minulosti. Pokládám za bezúčelné vypisovat do tématu Minulost všechny jednotlivé sny, neboť nemají vypovídací hodnotu jednolitého procesu jako ostatní archetypy. Obrazy minulosti se otvírají vždy na základě vnitřních emočních dispozic, pokud nevědomí nenalezne odpovídající obraz v současném životě. Cílem nevědomí je vždy postup vpřed a snaha o zdokonalení lidské psychické přirozenosti. Pokud člověk není připraven snést ne vždy příjemné obrazy minulých životů a bolestných skonů, nevpustí v bytostném zájmu člověka tyto obrazy do jeho vědomí. Téma minulost maximálně zestručním a rozdělím obrazy minulosti do několika oblastí, v nichž lépe vysvětlím další aspekty archetypu Vize budoucnosti a minulosti. Přesto pro úplnost nabídnu ucelený časový harmonogram snů s tématikou vize minulosti.

Časový harmonogram snů s tématikou vize minulosti

1994     11.3., 17.12.

1995     27.4., 26.9.

1996     11.4., 27.5., 6.8., 1.9., 16.9.

1997     22.6., 20.7., 18.12.

1998     10.2., 16.3., 8.5., 9.6., 21.6., 22.6., 24.6., 19.7., 9.9., 8.12.

1999     19.1., 26.3., 18.5.

Emoční vize. Každý člověk se ve svém životě setkává s lidmi, kteří v něm již od prvního okamžiku střetu vzbuzují určité emoce. Tyto emoce jsou někdy veskrze kladné, někdy ryze neutrální a jindy zase člověk cítí nepřekonatelný odpor či dokonce nenávist, aniž by byl schopen ve svém nitru nalézt původ této emoce. Doposud jsem neslyšel od renomovaných psychologů jediné rozumné vysvětlení tohoto našeho každodenního jednání. Na druhou stranu esoterici nabízejí okamžité řešení v minulých životech. Snažil jsem se nestranně poznat pravdu, i když jsem spíše inklinoval k názoru esoteriků. Po několika letech duchovního snažení se mi odehrál jeden sen jako důsledek odpuštění jednomu člověku, se kterým jsem byl od prvního setkání ve velice negativním vztahu. Konečně jsem pochopil, že má averze z hlubin věků vyvolává emoční napětí, které se posléze zvyšuje prostřednictvím vzájemných, nikdy nekončících konfliktů. Odpuštění mne povzneslo nad konflikt i nad emoce a najednou jsem z pozice svědka rozpoznával nekonečnou lidskou hloupost, jež se snaží na druhých vydupat vlastní subjektivní pravdu.

11.3.94     02.00 hod.                         1. sen

Boj s Albertem ve sněhové prohlubni, kde se má začít stavět sněhový hrad. Je to boj na život a na smrt kvůli jedné ženě. Prohlédneme ji, neboť ona chce zabít i vítěze. Uzavíráme mír, zajmeme ji a zavřeme.

Je třeba si uvědomit, že takový sen není příčinou změny vztahu s dotyčným člověkem, ale je důsledkem změny našeho postoje k tomuto člověku, jemuž jsem ve snu pro jeho dobro změnil jméno. Od prvního setkání s Albertem (v tomto životě) jsem mezi námi pociťoval obrovské napětí, které vyústilo v některé otevřené konflikty. Proto jsem se snažil problém našeho vztahu řešit maximálním omezením styku, neboť jsem si uvědomoval nebezpečí vážného konfliktu. Teprve když jsem se dostal pomocí odpuštění za hranici otevřeného „válečného“ konfliktu, ozřejmilo mi moudré nevědomí pohnutky našeho odvěkého nepřátelství. Tehdy jsem si uvědomil, že obráceně (nejprve vize a pak odpuštění) nesplňuje podmínku dobrovolnosti odpuštění. Odpuštění musí být vždy příčinou a stane-li se někdy důsledkem, pak už se nemůže jednat o odpuštění, ale o vypočítavost.

Nesnadnost rozpoznání vizí je mimo jiné i v tom, že nevědomí „přimíchává“ do snových vizí i snovou symboliku, která nemá s vizemi budoucnosti či minulosti pranic společného. Úkolem snové symboliky vyvěrající z nevědomí je pomoci nám v řešení našich vlastních problémů a vize je čistě vedlejší produkt, který bychom měli i tak chápat. Podíváte-li se na problematiku archetypu Vize budoucnosti a minulosti z pohledu nevědomí jako učitele a rádce, pak skutečně není vidět rozdíl mezi minulostí, budoucností, přítomností a snovou symbolikou. Vše proniká do vědomí jako světlo na cestu poznání pravé skutečnosti, k poznání naší podstaty.

Ke snu bych snad ještě dodal, že se v této době vyřešila pouze část našeho konfliktního vztahu. V průběhu dalších let jsem objevoval další a další bezpráví našeho egoismu, který mezi nás stavěl zeď arogance a nenávisti. Pak krůček po krůčku se naše vztahy lepšily až do té míry, že jsem nyní schopen prohlásit: „Jsem prost všech záporných emocí vůči tomuto člověku.“
Trochu jinak je to s obrácenými emocemi – kladnými či přátelskými. Nedalo mi mnoho přemýšlení, abych přišel na to, kdy se obrazy minulosti mých vztahů se současnými přáteli objevily ve snech. První setkání s takovým člověkem je naplněno pocitem „jako bychom se už znali“, pak následuje mnoho setkání či dokonce partnerských vztahů a v okamžiku, kdy se bez výčitek rozejdete či si vzájemně „zaplatíte“ dluhy minulosti a naleznete stav nezávislosti, pak obrazy vašich minulých, časem dávno zavátých svazků vytrysknou na povrch vědomí k dalšímu zpracování zdokonalující se psychickou přirozeností. Abyste byli schopni nalézat vzorce minulých životů, musí vaše přátelství či partnerský vztah vybřednout z pout připoutanosti. Ovšem i zde se mohou vyskytovat výjimky potvrzující pravidlo. Když nevědomí rozpozná schopnost člověka neopakovat chybné jednání z minulosti, může vědomí na „překonání Rubikonu“*5 obrátit postup a nejprve vpustit do vědomí vizi. Pak již záleží na každém jedinci, jak s tímto nevšedním darem archetypu Vize budoucnosti a minulosti naloží (viz příběh z Atlantidy). Pro ozřejmění zajímavého tématu uvedu ještě několik příkladů na dalších stranách věnovaných minulosti.

Emoční rovina je nejčastější příčinou objevování se obrazů minulosti a teprve okolo znovuprožívaného vztahu lze objevit země, rozličné kultury i role v nich. Zde opět upozorňuji na nebezpečí apoteózy*3 ve ztotožnění se s maskou určité osobnosti*6. Nechci se rozepisovat o svých minulých životech, a proto téma značně zkrátím. Budu uvádět pouze nejzajímavější příklady, které budou moci pomáhat všem hledajícím na cestě k nezávislosti na obrazech minulosti i budoucnosti a hlavně k odpuštění. Rozpoznal jsem několik životů, které jsem rozdělil do následných skupin a v každé skupině uvádím pro příklad omezený počet snů či stručných výňatků:

1. a)  Tibet Již samotné jméno této těžce zkoušené země rezonuje v mém nitru s nepopsatelným pocitem sounáležitosti. Tibetské učení, náboženství, kultura provázely počátky mé vědomé duchovní cesty. Občas mi připadalo, že čtu myšlenky, které jsou uloženy v mém podvědomí a které jsem se už jednou učil. Jak šílenec jsem sháněl duchovní odkaz Tibetu, naštěstí pro mne hojně překládaný do českého jazyka. Objevoval jsem také duchovní velikány české země, kteří z tibetských odkazů čerpali moudrost pro další nesmrtelná díla. V poznávání jsem objevoval sám sebe a děkoval jsem Tibetu za duchovní dary, kterými mne bohatě obdařil. V tomto stavu nadšení pro mne nebyl překvapivý sen, v němž jsem se přesunul o staletí zpět do těla kněze bohabojného národa, k němuž chovám tolik úcty.

27.4.95     01.00 hod.                         2. sen

Jako kněz (mnich) jsem se stal svědkem, když se při stavebních pracích objevila vzácná relikvie – socha světce. Byl na ní zlatý šperk s kamenem. Socha světce byla vyobrazena ve splývavém šatě. Věděl jsem, že je to velký dar a že budeme muset sochu skrýt. Děj se odehrával v klášteře. Nějaká skupina lidí přišla prohledávat klášter. Jejich šéfa jsem tak překvapil svým přímým jednáním, že při odchodu narazil na zeď, což jsem mu těsně předtím předpověděl. Museli jsme vytvořit falešnou stopu, aby socha světce nebyla nalezena nepřítelem našeho smyšlení. Hrál zde roli letopočet 1752 nebo 1768.

Již po probuzení jsem byl pevně přesvědčen, že jsem prožil část svých vzpomínek z minulého života. Byl jsem vděčný osudu, že mne touto vizí podpořil na mé cestě. Možná k překvapení všech jsem se vizí dále nezabýval a nehledal jsem další obrazy. Zajímalo mne spíše, proč jsem nedosáhl na vrchol snažení člověka jako kněz (mnich) a asketa, proč má tehdejší duchovní cesta nedošla do cíle v poznání vlastní přirozenosti. Tentokráte jsem dostal odpověď z nitra přímo, bez zprostředkovatelské role snu. Askeze včetně celibátu musí být i vnitřní a nikoliv (jako tenkrát) pouze povrchová. Nestačí se vně vzdát žen a uvnitř srdce si schovávat obrazy sexuálního chtění. Pochopil jsem, že právě tyto obrazy zabrzdily mou tehdejší nadějnou cestu. Pochopil jsem, že askeze se musí dotýkat celé mé bytosti, kdy i ve snu musím ovládnout své sexuální chtění a proměnit jej ve všeobjímající lásku. Vzpomínám na slova jednoho křesťanského světce*7: „Děkuji Bohu, že mne nečiní odpovědným za mé sny!“ v určité fázi duchovního vývoje je to určitě pravda, ale ten nejvyšší vrchol lidské snahy o dokonalost je v rozpoznání a ovládnutí všech emočních tlaků nejen sexuálního charakteru i v podvědomí, a tedy i ve snech.

1. b)  Egypt Také starobylá egyptská říše měla v mém srdci nezastupitelné místo, a tudíž pro mne opět nebylo velkým překvapením, když jsem v několika snech odhalil duchovní rozměr egyptské civilizace. Vzpomenu-li si na své smýšlení o Egyptu před sérií „egyptských“ snů, musím uznat, že podvědomí již tehdy obsahovalo informace určující mou nevíru v některé tzv. vědecké objevy či spíše dohady ohledně stavby pyramid a dopravy kamenů pro samotnou stavbu. Pochopil jsem, jak naše civilizace, ač technicky vyspělá, upadá po duchovní stránce a nevěříc v duchovní rozměr a význam pyramid marně hledá materialistické východisko z bludného kruhu nezodpovězených otázek.

6.8.96     03.10 hod.                         3. sen

Projížděli jsme obrovskou stavbu, na rukou jsem měl kožená pouta. Byl jsem hlavní stavitel. Stavbu jsem v minulosti vedl a můj následovník odpovědnou funkci nezvládl. Měl jsem celou stavbu v hlavě, včetně jejího konečného vzhledu. Byla to stavba pyramidy.

Asi mnohé v dnešní době počítačů šokuje věta: „Měl jsem celou stavbu v hlavě.“ Ale uvědomte si, kolik zbytečného balastu v současné době člověk vpouští do své mysli a kolik materialistický, do světa orientovaný člověk využívá kapacity svého mozku. Kde se pak nachází lidská snaha o dokonalost? Duchovní člověk v plně rozvinutém vědomí nezná pocit individuality a stává se Božím nástrojem, což také zdůrazňuje nauka jógy. Zákonitě spolu se ztrátou ega odpadne i orientace do vnějšího světa, neboť takový člověk již nehledá svou roli v tomto světě a jako vědomý nástroj Boží vůle několikanásobně přesahuje individuální možnosti omezeného ega. Individualita jedné kapky spojila se s identitou moře, v němž každá kapička je mořem a moře je plné stejných kapiček nesoucích vědomí jednotné existence moře. Ego je osamocená kapka, jež neví, že patří k nerozlučné jednotě lidského oceánu; neví, že patří k nekonečné božské identitě. Ale to už se dostávám na pole daleko za rámec této knihy. U egyptské anabáze bych se ještě rád zmínil o krásné knize Elisabeth Haich – „Zasvěcení“. Byl jsem tímto dílem přímo nadšen, neboť popis duchovního rozměru přesně rezonoval s mým vnitřním přesvědčením o této zemi a této době. Spisovatelka nalezla ve svém probuzeném nitru stejné obrazy a její cesta jí (na rozdíl ode mne) velela přesně popsat své prožitky. Nedbal jsem krásných a lákavých obrazů minulosti a kráčel jsem dál k poznání podstaty lidské mysli. Nemyslím si, že bych doménu historického románu o něco ochudil.

„Já jest život a jediná skutečnost a kdo je zasvěcen do já, což znamená, že sám sebe dokonale poznal, miluje vše a všechny stejně, protože je s nimi jedno.“

Elisabeth Haich

9. c)  Angličan Na anglické anabázi bych rád ukázal, jak se střípek po střípku objevují obrazy z hlubin minulosti. Dozraje-li čas k poznání, objeví se jako první emočně nejsilnější scéna jednoho z předešlých životů. V případě Angličana to byl život vysloužilého anglického důstojníka s nehezkou násilnou smrtí v jedné anglické kolonii v Africe. Nejpravděpodobnější zemí se mi jeví Sierra Leone (britskou kolonií 1808 – 1961). Jako další se za několik měsíců objevily obrazy protikoloniální revoluce Indů v jedné části Kašmíru a odchod britské armády ze země. Kašmír byl pod britskou správou v letech 1849 – 1947 (některé prameny považují za začátek britské správy tzv. Lahórskou smlouvu z 9.3.1846). Třetí obraz se v čase posunul ještě hlouběji do časů v Anglii, když jsem jako mladík bojoval za práva našeho šlechtického rodu. Tři nejpůsobivější scény jednoho z minulých životů vydaly svá svědectví, aby se jako předešlé obrazy odebraly k trvale odezněným karmickým záležitostem.
10. d)  Atlantida Nikdy pro mne nebyla Atlantida utopií*8, byl jsem vždy vnitřně přesvědčen o její existenci a po vizi obrazů minulosti mé přesvědčení nalezlo sic subjektivní, ale pro mne naprosto dostačující důkaz. Pevně věřím, že i důkaz pro materiálně smýšlející lidi se v dohledné době nalezne, a pak se konečně doplní dějiny tohoto světa a bájné Atlantidě se dostane odpovídajícího místa v historii lidstva. Nebudu se podrobněji zabývat obrazy z atlantské minulosti a zájemce odkáži na příslušnou literaturu*9. Raději se pozastavím nad fenoménem vzájemných partnerských vztahů. Popíši vám téměř neuvěřitelný vlastní příběh. V zimě roku 1999 jsem při vyhodnocování snů několikrát narazil na možnost milostného dobrodružství, či na vážné nebezpečí podlehnutí pudům. Několik snů mi téměř otevřeně řeklo, kam až padnu, podlehnu-li své zesilující sexuální touze. Cítil jsem, že se něco závažného stane, a byl jsem neustále ve střehu. Do tohoto napětí přišel sen z dávných časů Atlantidy, kdy jsem byl pilotem létajícího stroje fungujícího na základě gravitačních sil u jedné bohaté, vysoko postavené rodiny. Létal jsem se starším, dosti hlučným strojem a mým nejčastějším pasažérem byla dcera velevážené rodiny. Časem mezi námi vznikl hluboký vztah, který byl násilně ukončen tvrdým odmítnutím ješitného otce milované dívky. To jsem ještě netušil, jak sen krásně zapadne do scénáře budoucích dní. Smysly jsem měl neustávajícím napětím zbystřeny a stále jsem očekával útok na můj několikaletý celibát. Devět dní po atlantském snu, kdy se mi přehrál nenaplněný vztah s milovanou bytostí, jsem se setkal se ženou, která nejen částečnou vnější podobou, ale i vyzařovaným duchem byla právě tou ženou z dob atlantské civilizace. Díky sebepozorování vypěstovanému dlouholetým cvičením jsem rozpoznal obrovské vzájemně přitažlivé síly mezi našimi osudy. Viděl jsem plnící se toužebné přání, jemuž ani dávná minulost neubrala na energii. Připadalo mi, že na mne vztahuje všemocné paže ohromná gravitace hroutící se hvězdy, když sečetla se všechna přání a touhy minulosti do jediného okamžiku. Stačilo říci jediné slůvko, stačil jediný pohyb a vztah by došel naplnění. Pak ale mnoho let cvičení a odříkání by přišlo vniveč a opět bych žil v okovech pudů jako živočišný člověk. Poznání mne rázně varovalo, mnoho snů mi ukazovalo nevábnou budoucnost rozštěpené osobnosti oscilující stejně jako na počátku duchovní cesty mezi pudy a jógickou naukou. Spali jsme pod jednou střechou a neustále se zesilující pudová síla mne posílala za ní, za jejím rozechvělým tělem. S vypětím všech sil jsem odolal a po několika hodinách enormní duševní zátěže se napětí neškodně s trochou smutku na duši vybilo. Klid a mír se opět rozhostil v mém nitru. Rozpoznal jsem ve své staré lásce největší životní překážku, kterou jsem zdárně překonal, aniž by ona (doufám pro její dobro) měla tušení o hlubokých citech a starobylých poutech, které nás kdysi spojovaly. Možná se někomu bude zdát všechno jako pohádka, ale věřte, že toulky vlastním nevědomím jsou tou nejkrásnější pohádkou, jakou jste kdy slyšeli. Někdy se pohádka mění v drama, někdy dokonce v horor, ale s odstupem času a s rozpoznáním iluzornosti obrazů jevového světa dáte sami všem vlastním příběhům přívlastek pohádkový.

1. e)  Francie Sladká Francie v době slávy balónového létání byla i mým domovem a v sérii snů jsem měl možnost rozpoznat důsledky mého nerozumného jednání, důsledky, které jsem si musel v současném životě vytrpět. Několik let od rozvodu se svou ženou jsem konečně nalezl sílu k odhalení vlastní viny a k odpuštění všeho příkoří, kterého se mi po zásluze dostalo. Odpuštění a přání štěstí ženě, která v neprůhledné touze po karmickém vyrovnání činila pro mnohé nepochopitelné skutky, přineslo nečekané vyústění, když jsem konečně pochopil celý náš vzájemný vztah. Sen za snem se odkrývala minulost, v níž můj egoismus ubližoval jí i naší dceři. Naivně jsem se tehdy snažil dosahovat duchovní úrovně a pouze jsem posiloval ego, které trápilo mou rodinu i mé blízké okolí. Trest přišel již tehdy. Byl jsem klasicky zlynčován k smrti. V sérii snů jsem rozpoznával své přátelé i známé ze současného života v trochu jiných tělech a někdy i s opačným pohlavím. Poznal jsem namyšlenou sexuchtivou šlechtičnu, kterou za její nezřízenou pudovost osud postihl tělem odpudivé ženy na okraji společnosti. V osamělém starci jsem rozpoznal jednu ženu současnosti, která opět svou nechtěnou samotu žila více jak 40 let. Najednou jsem viděl život jinýma očima z neosobního nadhledu.

Podobným způsobem bych mohl popisovat Arábii, či dokonce prvotní svět (viz 12. sen archetypu Poklad), ale jsem přesvědčen, že by to bylo pouze plýtvání časem, neboť tyto obrazy jsou minulostí, která mne přivedla do přítomného okamžiku, jsou minulostí, ze které jsem si vzal jedno velké ponaučení: Rozhodující je vždy přítomnost. Jak v přítomném okamžiku myslím, uvažuji a jednám, tak bude vypadat i můj další život. Budoucnost se rodí pouze z přítomnosti, proto raději pracuji na přítomnosti, než bych se zabýval obrazy minulosti. To vysvětluje i mou nebývalou stručnost v tomto tématu.

Budoucnost

Vidět budoucnost na duchovní cestě není žádný zázrak, je to zákonitý jev. Rozpoznat dělící čáru mezi vizemi budoucnosti a vizemi vlastního duchovního vývoje je bez znalosti archetypů vnitřních kruhů nevědomí či bez vysokého stupně duchovního prozření značně ztížené či dokonce téměř nemožné. Proto varuji všechny budoucí proroky: „Pozorně se snažte oddělit vlastní vnitřní proces od vizí budoucnosti!“

Pohlédnete-li na mapu lidského nevědomí v úvodu knihy, pak rozpoznáte i místo tohoto principu poznávání sebe samých. Umístění archetypu Vize budoucnosti a minulosti v Kruhu Procesu obnovy vás musí varovat před touhou setrvat na tomto místě, v tomto archetypu, neboť posléze do hry vstoupí neodbytné lidské ego a touha po prorockém daru zatarasí váš duchovní postup. Kromě registrace vizí, která je celkem bezproblémová, je zde podstatně obtížnější fenomén určování času jednotlivých událostí, o čemž se přesvědčili všichni současní i nedávní proroci včetně takových velikánů jako byla Sibyla či Nostardamus. Čtu-li některá proroctví, rozpoznávám v nich nejen vize budoucnosti, ale i některé další archetypy Kruhu Procesu obnovy (Témata zničení světa, Anima – Animus). První cestou k pravidelným vizím budoucnosti je víra v jejich vypovídající schopnost a následně i víra v proroky, jimiž nás dějiny lidstva hojně zásobují. Žel více je těch falešných, kteří zaměňují proroctví s nástrojem moci, ale to lze zdravým úsudkem bez větších problémů rozpoznat. Jsem si vědom, že proroctví (hlavně apokalyptická) nesou své dobré plody, protože mnoho lidí se zastaví a někteří šťastlivci v nekonečném shonu pro boha jménem „Peníze“ rozeznají krásně vyasfaltovanou širokou cestu do pekel vlastního zmaru a zničení. Proto nezatracuji ani nebrojím proti prorokům, brojím proti nerozvážnosti a neznalosti, brojím proti zatracování a odsuzování. Stále vidím světlo na konci tunelu a stále věřím, že svítí pro všechny bez rozdílu. Jen je mi líto těch, kteří neslyšíce a nevidíce jdou opačným směrem.

K jistým a překvapujícím zajímavostem patří, že vizemi budoucnosti můžeme „měřit“ sílu ega podle poměru „osobních“ vizí oproti vizím celospolečenského a celosvětového charakteru. Jakmile člověk ve své snaze o blaho druhých zapomene sám na sebe, nemá nevědomí důvod ukazovat mu vize, které jsou spjaty s jeho osobností. Naopak snaha takového člověka o blaho druhých bude vytvářet příznivé podmínky pro vznik vizí celospolečenského a celosvětového charakteru. Opět se přidržím podobného přístupu jako v podkapitole „Minulost“ a zredukuji počet snů tohoto archetypu na takovou míru, abych pouze ukázal šíři působení archetypu na vědomí duchovně se probouzejícího člověka a také abych varoval před arogancí a pýchou lidstva.

Přidáte-li k odosobnění i duchovní hloubku vaší božské podstaty, pak můžete k vizím bez zjevných potíží přiřazovat ještě nedávno zapovězené časové údaje. Příkladem tohoto jasnozřivého stavu je stále ještě nedoceněný český mystik a jogín Květoslav Minařík.
Rád bych ještě v úvodu této podkapitoly pohovořil o jednom velikánu světové literatury, jenž viděl (ač ne zcela zřetelně) budoucnost a stal se zakladatelem žánru vědeckofantastický román. Jules Verne (1828 – 1905) napsal roku 1863 román „Paříž ve 20. století“, a protože nakladatel tak fantaskní dílo odmítl, „pohřbil“ jej Jules Verne do betonového sarkofágu, kde jej jeho vnuk o 130 let později objevil. Román dokazuje, že spisovatel nebyl fantastou, jehož vize se náhodou splnily. Byl duchovním člověkem a zřecem, který čerpal z pokladnice svého nevědomí. Uzřel obrazy pro jeho dobu absolutně cizí a nepochopitelné, neboť utišení vně orientované mysli mu dalo možnost zaostřit vnitřní zrak na bezčasovost, kterou objevil v malém koutku nevědomí. Z malých útržků trpělivě sestavoval obraz města, které miloval, obraz z budoucnosti vzdálené 100 let (jak věřil). Samozřejmě že jeho vize moderního světa nebyla dokonalá, ale uvědomte si potíže našeho jazyka, když chceme vyjádřit cosi neznámého, cosi co nemá v našem světě paralelu. Proto ocelovou rozhlednu, Eiffelovu věž (dostavěna 1889) nazval majákem a z Paříže učinil obrovský přístav. Na druhou stranu však přesně věděl, že s jedná o nejvyšší stavbu světa (do roku 1931) a přesně určil dohlednost (40 mil); rozprostřel po celém světě telegrafní síť, když v době napsání knihy existovaly pouze skromné pokusy drátového spojení Morseho (1837) a jeho následovníků; šokujícím způsobem popsal faxové spojení a elektronické zabezpečovací zařízení; nešetřil kritikou při hodnocení elektrické hudby; varoval před nadvládou strojů, před úpadkem mravů i rodiny, před společností, v níž je základní lidskou povinností vydělávat peníze. Byl tedy Jules Verne prorokem, nebo šíleným fantastou? Asi málokdo se odváží vizionářského spisovatele označit nálepkou fantasty, i když se mnohým nebude líbit apokalyptická vize lidské společnosti. Právě apokalyptické vize mají za úkol zburcovat obecný lid k okamžité nápravě svých věcí, neboť jedině lidská lhostejnost a bezohlednost vedou lidstvo do pohromy zvané apokalypsa. Téma opět rozdělím a odliším vize celosvětové od vizí týkajících se osobního života, které uvedu opět ve zkratce v závěru této podkapitoly.

Časový harmonogram snů s tématikou vize budoucnosti

1994     0

1995     21.1., 9.2., 10.4., 29.5., 2.8., 20.8.

1996     10.3., 8.6., 10.7., 29.8., 12.9., 21.9., 16.10., 29.10., 21.11., 3.12., 30.12.

1997     25.2., 6.4., 14.4., 15.4., 15.5., 5.7., 9.7., 28.7., 4.8., 6.8., 6.8. podruhé,

10.8., 15.8., 15.8. podruhé, 26.8., 26.8. podruhé, 10.9., 28.9., 30.12.

1998     23.1., 13.2., 19.3., 22.5., 5.6., 4.8., 10.8., 9.9., 10.11., 23.11.

1999     11.1., 10.2., 25.4., 25.4. podruhé, 9.6., 10.6., 15.6., 16.6., 23.6.

21.1.95     07.40 hod.                         1. sen

Byl jsem fotografem a přijeli jsme k jednomu velkoměstu – Praze roku 2050. Měl jsem fotit v supermoderním hotelu, kam přijížděli lidé v moderních autech.

Zde se snoubí vize budoucnosti se snovou symbolikou v odlehčeném vztahu, že lze snadno rozeznat do vize nepatřící snový symbol fotografa, který předznamenává lásku k městu. Také musím vzpomenout českou kněžnu Libuši, která vycítila duchovní potenciál českého národa a přenesením přes hradby věků prorokovala budoucnost národa i města Prahy. Jednoho dne ve svatém vytržení mluvila z vyšehradské skály prorockým duchem:

„Město vidím veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat. Tam v lese je místo, třicet honů odtud zdálí, Vltava řeka je obíhá. To na půlnoc ohražuje potok Brusnice hlubokým ouvalem, na polední pak straně skalnatá hora vedle lesa Strahova. Tam když přijdete, najdete člověka prostřed lesa, an tesá práh domu. I nazvete hrad, jejž vystavíte, Prahou. A jakož knížata, vojvodové proti prahu klanějí hlavu, tak budou se klaněti i proti městu mému. Budeť mu čest a chvála a budeť slovutno světu.“ *10

Celý svět se bude chvět před nezměrnými silami přírody, budou umírat národy i země a Praha bude stoupat po stříbrné niti Libušina proroctví ke svému uskutečnění.

9.2.95     22.10 hod.                         2. sen

Netěsnil mi kohoutek, který už místy stříkal. Slyšel jsem hlášení, že severní Evropa už není. Představoval jsem si, že asi začala třetí světová válka, a také jsem si představil 4 kosmonauty, kteří mají za půl roku přistát, jak budou muset obnovovat Zemi.

Vizi duchovního a hmotného rozkvětu Prahy vystřídala vize zmaru a beznaděje. Podobnou předpověď jsem o mnoho let později četl v knize známého amerického proroka, jasnovidce a léčitele. Edgar Cayce v pojednání o geologických změnách naší planety řekl, že na rozdíl od většiny postupných geologických změn bude severní Evropa změněna „než by okem mrkl“. Nemám sebemenší představu o síle, která tuto převratnou a zcela jistě bolestnou změnu v dohledné době uskuteční, nemám ani ponětí o způsobu „vymazání“ zemí severu Evropy z mapy světa. Jímá mne soucit s bolestným utrpením miliónů obyvatel čtyř severských zemí (Dánsko, Norsko, Švédsko, Finsko). Teorii rychlého konce severních národů podporuje i severská mytologie a jí popisovaný soumrak Bohů – Ragnarök, kdy všechny ničivé síly světa vybuchnou ve zkázu a tragédii:

„Při Ragnaröku budou zbořeny mocné hradby Ásgardu, sídla Bohů Ásů, a strašlivý ohnivý obr Surt zapálí nebeský most Bifröst. Obrovský had světa Jörmungand se vynoří z vroucího oceánu a zaplaví Vígrídskou planinu, plivaje jed na všechny strany. Fenri přetrhne své okovy a se svými potomky probíhaje zemí bude šířit zkázu a smrt. Vlci pohltí slunce a měsíc. Loki se svou obří armádou vydá se na pochod Vígrídskou planinou a na samém konci strašlivý ohnivý obr Surt zapálí všech devět světů a země se ponoří do vroucího oceánu.“

Nechci se pouštět do polemiky o možnosti této apokalypsy v oblasti, která je známá nízkou seizmickou aktivitou. Z vize je patrné, že vše proběhlo ve velice krátkém okamžiku bez předchozího varování a poznámka o kosmonautech snad jen napoví, kdy by se celá katastrofa měla odehrát. Pak by to mohlo znít jako indiánské proroctví: „Až v nebeském domě budou dlít čtyři lidé…..“

30.5.95     06.30 hod.                         3. sen

Díval jsem se na mapu USA a viděl jsem soustavu jezer. Podle mapy jsem vybíral místo, kde bych chtěl žít.

Viděl jsem mapu nemnoho podobnou současné podobě. Rozloha USA byla o desítky procent menší a moře se mocně zakrojovalo do celého kontinentu, jako by si Tichý a Atlantský oceán chtěly na území USA podat ruce. Možná jsem si již nyní vybíral svůj příští život a opět v těžce zkoušené zemi. Těm, kdož nevěří v mocnou sílu ukrývající se pod našima nohama, bych doporučil otřesná zjištění geologických expertů, kteří ve shodě s proroctvími Edgara Cayce nevěští „zemi neomezených možností“ lehký osud*11.

Také bych rád připomněl moudrá proroctví indiánů – těch, jimž patřila americká země. Indiáni v souznění svých životů s přírodou cítí blížící se rychlé změny:

„Čím více se vzdalujeme moudrosti Velkého ducha, tím více se množí znamení jako zemětřesení, záplavy, sucha, požáry a tornáda, neboť příroda se vzepjala k protiúderu.“

Martin Gashweseoma – nejstarší z kmene Hopi

„Dospěli jsme k bodu, kdy musíme jednat. Naše proroctví se naplnila. Čas varování již skončil. Dnes stojíme společně před otázkou přežití… Musíme nahradit touhu po majetku snahou o vzájemnou solidaritu… Klíčem k přežití je usmíření. Cílem je mír.
Mír mezi lidmi a životním prostředím.“

Sun Bear – Čipevajský šaman

Nevědomí mne hojně „zásobovalo“ americkými tématy, proto v něm budu pokračovat bez ohledu na časovou posloupnost.

8.6.96     00.30 hod.                         4. sen

Pracoval jsem v Řeži. Bylo již 22 hodin, proto jsem se rozhodl spát v práci. Vlak domů bych nestihl a ráno v 6 hodin jsem opět měl být v práci. Na velínu byla zapnuta televize, kde běžely zprávy. Ukazovali start americké rakety. Obraz byl jakoby dvojitý. Půlka rakety byla popsána červenými a druhá modrými písmeny. Již při startu bylo vidět, že raketa neodstartovala, jak měla. Podivně se chvěla a posléze se začala kroutit povrchová část. Připadalo mi to jako umělohmotná láhev v horku. Bylo mi jasné, že s raketou je konec.

Že by po raketoplánu Challenger (zničen výbuchem krátce po startu 28.1.1986) další úder pýše americké kosmonautiky?

21.9.96     09.50 hod.                         5. sen

Na hranicích mezi USA a Kanadou v místě, kde vedla železnice, se začali hádat Američané s Kanaďany. Začaly létat nadávky a pak i kameny. Dostal jsem kamenem do hlavy a spadl jsem ze železničního valu dolů k plotu, kam se kutáleli další zasažení lidé a kameny. Kanaďané začali dělat fašistická (či komunistická) zvěrstva na druhých lidech, kteří jim měli sloužit a pak zemřít. Nikdo se jim nedokázal postavit, až na jednoho, který svého trýznitele utopil. Situace se začala obracet, až se obrátila úplně. Čtyřem nejhorším jsem daroval život. Po delší době jsem šel s nějakou ženou po městě 21. století a potkal jsem ty čtyři nejhorší Kanaďany. Ukazovali mi své mírumilovné jednání, ale stále bylo vidět, že mají ze svých minulých činů smutek na duši. Žena, co byla se mnou, se jich bála a blíže k nim nepřišla.

Pro Evropany je historie Kanady povětšinou velkou neznámou a s ohledem na nynější ekonomický blahobyt obou zemí je i nepochopitelný konflikt mezi těmito zeměmi. Leč historie soužití obou národů táhne za sebou krvavou stopu. První válka se konala v letech 1689 – 1697, druhá v letech 1754 – 1763, pak se válečný konflikt opakoval během amerického boje za nezávislost v letech 1775 – 1776 a nakonec v americko – britské válce se americká vojska neúspěšně pokoušela dobýt Kanadu. Zákon příčiny a následku neplatí pouze u fyzikálních jevů, platí i ve skutcích, pocitech a myšlenkách lidí. Napětí, východními národy nazvané „karma“, musí jednou dojít ke svému „nulovému“ (rovnovážnému) stavu; neboli zlo kdysi zaseté lidmi se jim jednoho dne nemilosrdně vrátí. Pak jen odpuštění národa, jemuž je činěno bezpráví, zastaví eskalaci dalšího násilí. Toto budiž ponaučením pro každého útočníka i pro každého utiskovaného. Jestliže stále někdo nevěří v tento konflikt, pak dodám ještě některé argumenty. Změní-li se životní podmínky k horšímu a vznikne velký problém nasytit národ, pak egoistické nitro člověka bez rozvahy rozpoutá konflikt či válku ve jménu čehokoli, zvláště nejsou-li mezi oběma národy ideální vztahy. Kanaďané vidí v Američanech nemyslící stroje na výrobu peněz a pyšní Američané zase vidí v Kanaďanech přihlouplé vesničany.
Ve vizi konfliktu mi připadá krajně podezřelé, že Edgar Cayce, tak silně bytostně spojený se svou vlastí (USA), nenalezl ve svém nevědomí stopy konfliktu mezi Kanadou a USA. Ještě bych rád při tomto snu upozornil na obrovský význam odpuštění pro obě strany, neboť jedině odpuštění zastaví další eskalaci násilí a bezpráví.

30.12.97     23.50 hod.                         6. sen

Přicházel jsem k městu bez elektřiny i bez lidí. Měl jsem tušení, že se něco stalo. Když jsem přelezl jednu rozbořenou zeď, nalezl jsem lidi a požádal jsem o rozhovor s jejich vůdcem. Jednoho člověka jsem se ptal, co je to za město a co se stalo. Byl to Detroit v USA. Město nebylo zničené, bylo jen ochromené. Nízko nad zemí přelétala letadla. Ptal jsem se, zda-li byla válka. On řekl, že ano a že se jedná o podmínkách kapitulace vůči vítězným Rusům. Díval jsem se později z okna v 1. patře a jeden voják na mne zařval, raději jsem se dal na útěk.

Při pohledu na svět roku 2000 asi znamenitý nesmysl hodný soutěže o sedmilháře, ale na vlastní oči jsem viděl pro mne neznámou zemi i dobu, o níž jsem nic nevěděl. Aby tato vize navázala na předchozí počátek konfliktu, musela by být podepsána vojenská spolupráce Kanady a Ruska. Musím se opět ptát: „Což je to tak nemožné?“

23.1.98     04.30 hod.                         7. sen

V New Yorku jsem metrem dojel na stanici, která vypadala jako zločinecké doupě. Všude se váleli bezdomovci a mezi nimi „úřadovalo“ pár policistů. Ti lidé mne provokovali, ale nedal jsem se. Vystoupil jsem ve stanici vybudované v ruském stylu, což byl pro mne šok. Ze stanice jsem přímo vešel do restaurace, také v ruském stylu. Ceny nebyly v rublech. Potkal jsem starší ženu Češku, kterou jsem přemlouval, aby mi ukázala město New York. Z nějakého vyvýšeného místa jsem se díval na město pod pokličkou smogu. Ta žena byla velice bohatá a její děti a vnuci se vždy klepali na 12. den v měsíci, kdy obdrželi svou apanáž. Snažila se zjistit, zdali někoho znám, a pak se divila, že sexuálně nežiji.

Sen podtrhuje budoucí vítězství (ať už vojenské či pouze ekonomické) Ruska nad USA. Nyní do Ruska úspěšně pronikají americké a západoevropské styly, proč by při změně sil ve světě tomu nemohlo být opačně. Rusko má tak obrovský potenciál, že jsem pevně přesvědčen o světlé budoucnosti východní velmoci. Edgar Cayce dokonce hovoří o tom, že budoucí naděje světa vzejde z Ruska. Rusko prohrálo na celé čáře studenou válku a v ekonomické i světonázorové oblasti dopadlo tvrdě na zem. Prohranou válku považuji za odrazový můstek k dalšímu vzestupu a vítězná válka je naopak předpokladem budoucího pádu. Při porážce ve válečné vřavě a pádu na úplné dno ztrácí se pýcha, moudrost pak může vést člověka či národ výše, než kdy stál. Z reality pádu a dopadu na samé dno existence vychází odraz a růst. U Ruska bych ještě dodal, že potlačená duchovnost národa (komunismus za 70 let v potlačování a znásilňování dokáže divy) dá vyrůst novému mravnímu rozměru člověka v době, jež právě tento mravní rozměr popírá. Znalcům filozofie se zdá můj názor podobný názoru Jana Patočky (1907 – 1977), českého filozofa světového významu. Je pravdou, že i jeho učení formovalo mou duši k současnému obrazu.

17.7.99     04.20 hod.                         8. sen

Divná doba a divný svět. Na terase jsme se dívali na větvoví břízy. Jedna větev se ulomila a spadla dolů. Slezli jsme do míst, kam spadla, a uviděli jsme rozsáhlý vestibul, jehož strop praskal. Někteří lidé propadali panice a jiní stáli ve frontě na módní doplňky, což jsem vůbec nechápal. Potkal jsem známého herce a po vzájemném pozdravení jsme oba šli na jih. Opodál nás zastavila skupina různě postižených lidí a chtěli se dostat do autobusu místo nás. Přesto jsme odjeli na hranici, kde zuřila válka mezi Severem a Jihem Spojených států amerických. Rozhodující hranice byla na severu Mexika. Současně se stala nějaká přírodní katastrofa, neboť na mapě jsem viděl nakreslené epicentrum asi 400 km od východního pobřeží v Apalačských horách. Jedné ženě ještě na severu jsem říkal, ať se 14. srpna podívá na měsíc. Poznali jsme, jak je tato válka nespravedlivá, a dostali jsme se k Jižanům, kde všichni museli zdravit nějakého vůdce nacistickým pozdravem. Raději jsem šel na sever. Najednou mne napadli nějací lidé. Vzpomněl jsem si na své schopnosti a jen jsem foukl. Útočníci odlétali jako při tom nejsilnějším uragánu. Když mi to po čase přestalo fungovat, sundal jsem košík velkému psovi a poslal proti neodbytným útočníkům. Sice ho po chvíli zvládli, ale mně se podařilo uniknout. Prošel jsem labyrintem chodeb na původní místo a viděl jsem útočící armádu obsazovat území. Snažil jsem se skrýt, ale nepodařilo se mi to.

Na východě Spojených států veliká přírodní katastrofa odstartuje přechodnou anarchii. Další smutná vize opakující se války mezi Severem a Jihem. Sen současně patří do archetypu Řízená imaginace, kde již není uveden a náznakem i do archetypu BPM. Tímto snem ukončím americkou anabázi a v dalším snu se navrátím do své současné vlasti.

10.3.96     04.50 hod.                         9. sen

Nafasoval jsem lístky, snad na potraviny, a šel jsem na Moravě po Rohatci kousek od řeky Moravy. Všiml jsem si, že se rychle naplňuje koryto řeky, dal jsem se na útěk do kopce a uvědomil jsem si, že bratra s rodinou, který bydlí nedaleko řeky, nikdo nevaroval. Běžel jsem tedy dolů. S nasazením vlastního života jsem ve stoupající vodě přelezl železnou konstrukci a z ní jsem spadl zpět do vody. Pak jsem se konečně dostal k bratrovi, který se už snažil zachraňovat majetek. Přemlouval jsem ho, že majetek nic není, aby si zachránil život. Poslechl mne. Pak už jsem seděl na vojenské železné posteli jedné vojenské posádky. Dávali nám jídlo a teplý čaj. Jedl jsem sýr a potom jsem kouřil cigaretu. Uvědomil jsem si, že bude po té potopě málo jídla, proto jsme dali lístky manželce bratra.

Za rok a 4 měsíce o úplňku 4.7.1997 začalo vydatně pršet a po třech dnech nepřetržitých dešťů stoletá voda brala lidem majetky i životy. Za mého života to byla největší pohroma v České republice. Ve vizi jsem viděl v řece (či spíše nad řekou) asi o 3 – 4 metry vody více, než byl stav na dolním toku řeky Moravy. Katastrofa naštěstí nedosáhla rozměru, který jsem viděl ve snové vizi. Sen jasně ukazuje mnou již jednou zmiňovaný fenomén snové symboliky vkrádající se do vize, když jsem se snažil nalézt svou roli ve viděných obrazech. Oddělit snovou symboliku od vize není snadným úkolem, ale při pravidelné práci se sny se každý po čase naučí oddělovat „zrno od plev“, i když i „plevy“ jsou důležité pro vývoj osobnosti snícího.

10.7.96     06.40 hod.                         10. sen

Mluvil jsem s Japonci a ptal jsem se jich, kde bude jejich kontinent v letech 2000 – 2050. Říkali mi, které části budou potopené v moři a které se zachrání. Mezi zachráněnými oblastmi mělo být „Dublinsko“. Dále mi řekli, že vody Volhy budou napájet nové moře. Sám jsem dodal, že u nás (asi jsem myslel Čechy), bude klid.

Velice zajímavý nadčasový rozhovor s kýmsi, kdo určitě nebyl běžný smrtelník. Vize měla zajímavý nadpozemský nádech. Bez zábran mi sdělovali geologické změny naší planety a stejně jako oni vše věděli o asijském kontinentu, věděl jsem v té chvíli cosi o české kotlině. Sdělili jsme si údaje a poté jsem se probudil.

Že se Japonsko jednoho dne potopí do moře, o tom nepochybuje téměř žádný geolog. Různí se však v čase, kdy a jak k této katastrofě dojde. Japonsko leží na tzv. ohňovém prstenci sopek obepínající téměř celý Tichý oceán. Název „Dublinsko“ může být buď anagramem*12, nebo mou zkomoleninou japonského názvu, který jsem nebyl schopen ve vizi přesně zpracovat. Budoucí apokalypsy Japonska se dotýkají mnozí proroci:

„V západní části Ameriky se země rozlomí. Rozsáhlé území Japonska zanikne v moři.
Severní Evropa se v okamžení zcela promění.“

Edgar Cayce

12.9.96     00.10 hod.                         11. sen

V krajině přikryté sněhem jsem někomu ukazoval cestu. Vtom se pohnula země. Cítil jsem jasné záchvěvy. Ušel jsem pár metrů a ozvalo se silné burácení, že jsme si museli zacpávat uši. Nevěděli jsme, co se stalo. Jen jsem si uvědomil, že auta budou bezcenná, asi pro ukončení dodávek ropy.

Je nad slunce jasné, že při větších otřesech zasahujících celou měnící se planetu budou narušena geologická podloží, ropná ložiska, samotné vrty, ropovody i ropné terminály. Pak je pouze otázkou krátkého času, kdy dojde k úplnému ochromení našeho způsobu dopravy. Pak auto bude mít cenu malého líbivého přístřešku proti nepřízni počasí, nebo cenu koňského povozu, na který mnoho zboží nenaložíme.

16.10.96     23.30 hod.                         12. sen

Rodiče jsem už neměl a byl jsem se známými, mezi nimiž byl synovec Tomáš. Začalo kmitání hvězdné oblohy. Zřetelně jsem viděl souhvězdí Psa. Věděl jsem, že je to souhvězdí jižní zemské polokoule a že je to po převrácení zeměkoule. Rotace země byla velice neklidná a nám připadalo, jakoby kmitala hvězdná obloha. Kousek od nás bylo moře, které už částečně zatopilo hospodu, v níž se stále pilo a kouřilo. Šel jsem na pevninu, kde bylo cítit zemětřesení. Sedali jsme si na židle zavěšené do konstrukcí, které částečně anulovaly chvění země. Ráno jsem vyšel z domu, kde jsme spali. Před domem se válely čluny, které k domu zanesl příliv. Člunů bylo asi 30 a voda na chvíli opadla. Věděli jsme, že moře bude ještě stoupat. Přijelo nákladní auto s chlebem a řidič nějaký shodil. Na sobě jsem měl oděv z hrubé pytloviny a v jeho záhybech jsem měl kousky chleba. Sbíral jsem další, místy plesnivý, proto jsem jej odděloval od dobrého, který jsem si vzal s sebou. Řidiči jsem říkal, že by měl chleba nechat více, ale on tvrdil, že není zájem. Bylo tomu skutečně tak. Vracel jsem se k domu a asi 5 metrů přede mnou šel voják s plamenometem. Najednou se otočil a vystříkl na mne. Naštěstí hořlavinu nezapálil. Ukázal jsem mu přátelské úmysly. Když přijel veliký stroj, nákladní auto a buldozer, vylezl jsem na stroj za vojákem a s obdrženou nádobou jsem pomáhal rozdělovat naftu. Věděl jsem, že je to poslední nafta ze světových zásob a že je špatné ji rozdělovat na topení. Byl jsem přesvědčen, že musíme jít dále do hor, kde je šance přežít. Jedna hora se podobala Bukové hoře v Jizerských horách. Když jsem chodil mezi těžce zkoušenými lidmi, modlil jsem se za jejich spásu. Občas jsem na modlitby zapomínal, neboť mne přemáhal soucit. Někteří lidé měli nafukovací oděvy proti vodě a proti zemětřesení. Byl to velice deprimující svět.

Složitý ponurý sen spojuje dvě oblasti nevědomí v jediný okamžik. Proto je obraz vize doplňován symbolikou, kde s velkými problémy rozeznávám, co patří k vizi a co k snové symbolice archetypu Témata zničení světa. Druhý sen o přetočení planety již dokresluje vizi prvního snu.

5.7.97     04.20 hod.                         13. sen

V Jablonci nad Nisou v bytě u rodičů jsem pocítil, že se něco děje. Z okna jsem uviděl „couvající“ měsíc, který strašně rychle zapadal. Poslední čtvrtinu obzoru k západu uběhl za 5 sekund. Venku bylo veliké teplo a z balkónu jsem postřehl na ulici se procházejícího tygra. Byl jsem ve druhém poschodí a hleděl jsem na polojasnou hvězdnou oblohu. Poznával jsem hvězdné nebe, které nebylo naše – severní. Upozorňoval jsem na to, ale nikdo mne neposlouchal. Hvězdná seskupení jsem snad pro zvýraznění viděl pospojována čarami jako v hvězdném atlasu. Všiml jsem si objektu, který byl podoben motýlu. Nad námi v bytech sousedé začali natahovat kabely k satelitním anténám, aby zjistili, co se děje. Měli o dům opřen žebřík vedoucí až do 7. patra a jeden muž po něm lezl nahoru. Společná anténa přestala fungovat. Šel jsem zpět do pokoje a pustil jsem televizi na prutovou anténu. Bylo 05.50 hod. a zprávy na ČT 1 právě končily, přepnul jsem na další program (Nova), ale ti ani nevěděli, že se něco děje. Z nebe padaly hořící lampióny a poté nastala zima. Pochopil jsem, že jsme se „přesunuli“ přes tropy až do jižních zemí, kde již popadával sníh. Celé se to muselo odehrát v letních měsících (na severní polokouli), neboť na jižní polokouli byla zima. Bylo kolem šesté hodiny ranní a mělo se rozednívat. Všiml jsem si, že se obloha prosvětluje na západě v místě, kde předtím zapadl měsíc. Pochopil jsem, že Slunce bude vycházet na západě a zapadat na východě.

Sen by měl být spíše první, neboť je počátkem přetočení a předchozí sen je důsledkem přetočení planety Země. Přítomnost rodičů v tomto snu (počátek) a jejich neexistenci v předchozím snu (důsledek) ukazuje dlouhodobý proces stabilizace neklidné Země. Složitost této problematiky zvyšuje význam planetárních těles v nevědomí a v jednotlivých archetypech. Měsíc v nevědomí představuje ženskou citovou část duše (anima) a Slunce představuje mužskou citovou část duše (animus). Překotný vývoj v chápání mužského a ženského prvku směřujících k jednotě může vyvolat v nevědomí (a tím pádem i ve snech) fenomény spojené s pohybem Měsíce i Slunce. Podobný sen jsem měl i o Slunci, když jsem kolem 22. hodiny zjistil, že stále nezapadá a stojí vysoko nad obzorem, jako by se zastavilo (sen 14. 4. 97 neuvádím).

Pokud existuje spojitost významu nebeských těles v nevědomí s měnícím se duchovním stavem a odraz kmitajícího či přetočeného nebe (u mne ze severního na jižní) je odpovědí na změněné podmínky duchovním vývojem, pak mnohá proroctví nabudou trochu jiného významu, než jim dosud byl přiznáván. Na druhou stranu, jak jsem již náznakem uvedl v archetypu Anima – Animus, zde podle mne existuje nejpravděpodobnější varianta vzniku vizí či nevědomých odlesků duchovních stavů, kterou bych stručně nastínil:

Sjednocování rozštěpené (schizofrenní) lidské bytosti zahleděné do roztěkaného světa a současně toužící po klidu a míru uvnitř sebe samého uvádí do činnosti netušené síly mysli v podobě archetypů pomáhajících omezenému lidskému chápání vnitřních procesů. Součástí „výuky“, jíž nás nevědomí bohatě zahrnuje, jsou obrazy Slunce, Měsíce, Země, hvězd jako mnohoznačnost (polysémie*13) vnitřních stavů (anima, animus, vztah k hmotnému světu, vztah k nadpozemskému světu). Proto člověk v duchovním vývoji zažívá zrody nových sluncí, měsíců, prochází třesoucí se zemí a pozoruje apokalypticky se měnící nebe. Mnoha lidem asi v této chvíli spadl kámen ze srdce v naději, že apokalyptické vidění je pouhým odrazem vnitřních procesů a nemají s hmotným světem nic společného. Leč pravda je neúprosná a nedá se jednoduše zahnat do kouta zapomnění. Člověk je duchovní jednotka – je mikrokosmem ve vesmírném makrokosmu a procesy uvnitř jeho mysli jsou odrazem hmotných událostí či předpovědí procesů na hmotné rovině. Nelze si myslet, že lidstvo po dlouhé generace rabovalo planetu pro pochybné materiální egoistické zisky a nyní zmučená planeta bude jásat nad stále se zhoršujícím vztahem lidstva k ní. Kristovo „zaplatíš do posledního haléře“ je zákonem příčiny a následku. Egoismus, jímž jsme týrali planetu, se nám vrátí jako utrpení a námi nesené srdce na dlani ve prospěch druhých bytostí se nám vrátí jako slast. Až budeme platit, mnozí lidé snad pochopí, že není já a on, snad pochopí jednotu nás s Matkou Zemí, jež nás dosud trpělivě nesla na svém povrchu, snad pochopí, že jsme jeden život z živoucího Boha stvořeni. Pak sice lidé nezachrání tělo, ale zachrání duši. Obrazy apokalypsy pozvolna vystupující z produchovnělého nitra člověka do denního vědomí nevytváří budoucí realitu, ale pouze předjímají budoucí obrazy na hmotné pláni světa. Snad jen dodám význam snových symbolů. Tygr je zdůraznění pudů a v tomto snu i tropů, lampióny z nebe padající a hořící značí obrovské ztráty na životech po celém světě.

3.12.96     22.30 hod.                         14. sen

V pokoji vojenského typu jsem seděl na posteli a někdo mne posměšně vyzval, abych řekl, co se bude dít v budoucnosti. Vysvětloval jsem mu, že se stačí dívat na přítomnost, a pak je vidět budoucnost. Planetu Zemi jsem přirovnal k živému organismu, který se nehodných zbaví. Dodal jsem, že na celé Zemi přežije pouze 100 miliónů lidí. Na potvrzení těchto slov jsem vyjmenovával proroky a jejich podobná proroctví. Nezapůsobilo to, lidé byli dále arogantní a chovali se posměšně.

Vize dokladující obrovský rozsah „Velkého očištění“ Země. Ze současného počtu 6 miliard lidí přežije pouze 100 miliónů jedinců. Pro lepší představu jediný ze 60 lidí přečká proces „Velkého očištění“. Prudce zhoršené životní podmínky zbytku lidí zapříčiní další, již pozvolný pokles lidské populace. Následných 50 let ukončí pyšnou a bezohlednou technickou společnost, ukončí existenci páté rasy a vytvoří podmínky přeživších ostrůvků zdecimovaného lidstva pro vznik šesté rasy. Tak se bude opakovat scénář konce atlantské civilizace, kdy čtvrtá rasa byla zničena přírodními silami pro svou aroganci a pýchu. Z přeživších obyvatel Atlantidy vyrostly „pyramidální“ kultury, jež dnes obdivujeme (středoamerické kultury, Egypt a Keltové).

Každý prorok, který nabádal lidstvo ke změně zvráceného chování a horoval pro lásku Bohu a k druhým lidem, byl nevědomými lidmi tupen a povětšinou i odsouzen. Ti, kteří nebyli schopni ve své egoistické zaslepenosti rozeznat Boží pravdu, volili místo pokání zločin nejtěžší, aby sami před sebou zakryli svou morální prohnilost. Tak s pravdou na rtech umírali bibličtí proroci, duchovní vizionáři i Ježíš Kristus, kterého si náš současný svět „váží“ pouze jako mrtvého symbolu a nikoli jako živoucího božství, které musíme pochopit a stát se jím. Vyzkoušel jsem si roli tupeného a hanobeného proroka a soucit s nevědomými lidmi mi bolestně svíral srdce.

Stručný výběr vizí z některých snů:

Na závěr jsem si ponechal velice zajímavý sen, který se překvapivě shoduje s mnohými proroctvími a vizemi vyřčenými jak před mnohými staletími, tak i v poslední době.

25.4.99     00.30 + 05.00 hod.                         15. sen

V domě s 10 lidmi jsem se snažil zatemnit okna v místnosti, neboť jsme věděli, že přichází zatmění s bouří. Na okna jsme dávali třeba i rukavice, protože jsme měli málo věcí. Žádného z těch lidí jsem neznal blíž a dokonce jsem neznal ani dům. Dost lidí bylo venku, když to začalo. Z nich se vrátili málokteří, většina zůstala na ulici. Byl jsem v protější místnosti na záchodě, když jsem uviděl pronikavé záření přes špatné zatemnění. Musel jsem se bránit před zářením pronikajícím do místnosti. Lehl jsem si a plazil jsem se zpět do zatemněné místnosti, kterou jsme obývali. Všechny jsem upozornil na toto nebezpečí. Jeden muž měl neustálé narážky. Upozornil jsem ho, ať pokud možno nemluví, protože jsme předpokládali brzký nedostatek kyslíku. Odsekl mi a šel na záchod, odkud se už nevrátil. Zamkl jsem a klíč jsem položil na studená kamna pro případ, že by opět někdo chtěl odejít. V místnosti nebyla zima. Řekl jsem jim, že místo na WC budeme muset všichni chodit na nočník.
Kino, kde nás přepadla 72 hodinová bouře.

Nevím kde, nevím kdy a nevím jak. Sen byl tak živý a bezprostřední, že jsem se po probuzení dlouho vzpamatovával z depresivního prožitku. Uvědomoval jsem si, že všichni venku zahynuli. Lidé měli ještě šanci na záchranu ve svých pevných domech, ale zvěř byla ve valné většině odsouzena k hroznému konci. Z rychlosti působení venkovních vlivů lze usuzovat, že ovzduší bylo nasyceno velice jedovatou látkou, k níž se ještě přidalo smrtelné světelné záření. Protože jsem se probudil a nezaznamenal jsem celou vizi, přidalo mi nevědomí o několik hodin později další důležitou informaci: Bouře bude trvat 72 hodin. Díky tomu jsem později nalezl zajímavé porovnání s podobnými zaznamenanými vizemi, jichž bylo skutečně požehnaně. Z nezměrného množství právě této či podobné vize soudím, že této apokalypse je lidským kolektivním nevědomím přisuzována stěžejní role.

„Mezitím se objeví tak velká nákaza, že zničí ze tří dílů světa více než dva.“

Nostradamus

„Během války nastane velká temnota, která potrvá 72 hodin.
Bude tma po dobu bojů.
Přitom se strhne krupobití, blesky a hromy a Země se bude otřásat.
Kdo vdechne prach, dostane křeč a umře.
Za jedinou noc zemře více lidí než v obou předchozích válkách.
Dobytek padne, tráva zežloutne a uschne.
Mrtvoly zežloutnou a zčernají.
Vítr odežene mračna smrti na východ.“

Alois Irlmaier (bavorský jasnovidec)

„Hmotná temnota zahalí celou Zemi,
po tři temné dny zuří nevídaná kosmická bouře
Kdo v této době dlí mimo dům nebo otevře okno či dveře, zadusí se.
Smrt obchází všude kolem.“

Kněz z okolí Salzburgu*14

„V jedné studené noci zimního měsíce, když horký vítr přinese písek,
těžké mraky a pustošící blesky sežehnou pyšné stavby všech říší,
jedovaté plyny naplní vzduch, aby zničily vše zkažené a nemravné.
Zavřete a zastřete okna a dveře, chraňte se pohledu ven,
po třech dnech a třech nocích se utiší všechny hrůzy
a s nastávajícím jitrem přijde nový život v pokoře, míru a lásce.“

Slova Ježíše Krista stigmatizovanému kapucínovi otci Piovi*14

Problematikou třídenního zatmění (72 hodin) se vážně zabýval profesor Hans Theodor Bricke*14, který vytvořil hypotézu mocných temných neproniknutelných mraků prachu a plynů v kosmickém prostoru zhuštěných do tvaru koule. V okamžiku střetnutí zahalí tato plynová koule plná částeček prachu i meteorů celou Zemi a smrtonosná směs plynů (vodík H, amoniak NH3, metan CH4, a prudce jedovatý kyan CN) zahltí zemskou atmosféru Země, vznikne ohromné elektrické napětí, které bude mít strašlivé následky. Blesky, uragány a pustošící meteorické roje dopadající nepřetržitě na zem. Poté zkázonosný mrak pohybující se oproti Zemi jiným směrem po určitém čase opustí Zemi i její atmosféru a zamíří opět značně oslaben do hlubin vesmíru. Vědec nám doporučuje dveře a okna utěsnit mokrou tkaninou, na zatemnění použít černou látku či papír, zastavit vodu, plyn, vypnout elektřinu. V takto uzavřené místnosti je nutno pečlivě šetřit kyslíkem, nepít alkohol a nekouřit. Ovšem podle profesionálních astronomů nám taková katastrofa nehrozí, neboť technická úroveň našich prostředků by nám takové nebezpečí mnoho měsíců dopředu bez obtíží zjistila. Podle mne to ovšem neznamená, že se k běžnému člověku tato informace dostane včas, neboť strach z paniky je všem vládám vlastní.

Je třeba si uvědomit, že bolest ze zničení zde není proto, abychom se utápěli v beznaději a smutku, ale proto, abychom se stali bdělejšími. Je notoricky známo, že lidé se stávají bdělejšími teprve tehdy, když se jim šíp zabodne hluboko do srdce a bolestně je zraní. Bez zranění a bolesti je jim bdělost cizí, zejména, když jejich život je snadný, pohodlný a příjemný. Proto bolest vycházející z jakékoliv apokalypsy (osobní či světové) pomáhá člověku znovu objevit bdělost a posléze s přídavkem nezbytné trpělivosti i poznání. Byl bych rád, kdyby takový pohled ozřejmil nezbytné místo apokalypsy. Ještě se dotknu jedné zajímavé zmínky v bibli ukazující, že třídenní zatmění není „výmyslem“ současnosti a podle bible se lidstvo s tímto fenoménem, i když v jiné podobě, již setkalo (Exodus 10/22).

„Mojžíš vztáhl ruku k nebi. Tu nastala po celé egyptské zemi tma tmoucí
a trvala po tři dny.“

Osobní vize

V období 3/1994 – 6/1999 jsem zaznamenal a následně rozeznal celkem 80 vizí budoucnosti, z nichž 55 vizí mělo celosvětový charakter a 25 vizí mělo soukromý charakter. Následující sen jsem objevil jako významnou vizi budoucnosti až o několik let později.

10.4.95     23.40 hod.                         16. sen

Viděl jsem dvě telefonní karty s malým displejem. Když se displej zmačkl, začala karta hrát. Na jedné kartě byla moje adresa, Dalimilova 14, a 35 jednotek, na druhé cizí adresa a 23 či 46 jednotek.

Předpověděla mi změnu bydliště a dokonce jsem ve významu čísel později nalezl i časové údaje. Tak mi bylo předpovězeno číslo domu (23), do kterého jsem se za 77 týdnů = 35 měsíčních cyklů (úplňků a novů) v říjnu 1996 nastěhoval. Následné sny předpovídaly podrobnosti o výběru bytu, o datu stěhování, či dokonce s předstihem jsem se díval z okna bytu, pro který jsem se nakonec rozhodl. Pro mnohé jsou to možná malicherné záležitosti, ale pro člověka žijícího v nájemném bytě a navíc v Praze, je výměna bytu velice dramatická událost. Proto také tato otázka vstoupila do vizí budoucnosti. Z dalších vizí bych rád zmínil:

Již jsem se zmínil o významném místě fenoménu odpuštění v celém archetypu Vizí budoucnosti a minulosti. Přidám další, zajímavý postřeh ze série snů s tématem „zloději“. Nevědomí nečiní nic bezúčelně, a tudíž nejsou bezúčelné ani naše sny. Navíc nevědomí operuje se snovou tématikou tak dokonale, že „zabíjí dvě, tři i čtyři mouchy jednou ranou“. Nejinak jsem postřehl moudrost nevědomí i ve zlodějské anabázi série pěti snů. Nejprve jsem se setkal se zloději při násilném loupežném přepadení. Strhla se bitva, v níž jsem byl aktivním a posléze vítězným účastníkem. Tím bych obstál v gangsterském akčním filmu, ale neobstál jsem z lidského hlediska. Proto jsem byl do této problematiky vtažen opět za 10 dní. Tváří v tvář jsem se setkal se zlodějem v mém bytě. Chytil jsem ho pod krkem a byl jsem mu schopen odpustit, když nahradí škodu, kterou svým svévolným vpádem učinil. To byl již posun z jednání „oko za oko, ….“ k lidskému přístupu. Ovšem stanovil jsem si k odpuštění podmínku a podmínečné odpuštění je ten největší nesmysl, jaký kdy lidstvo slyšelo. Po trpělivé práci v denním životě a neustálém očišťování se od závadných myšlenek jsem po více jak dvou měsících byl schopen zlodějům odpustit jejich nesmyslnou krádež a soucit se bolestně rozhostil v mém nitru. To byl ten pravý přístup a nevědomí mne po dvou dnech „poslalo“ na další stupeň morální obrody. Ve snu moji podřízení ukradli sekačku na trávu. Dal jsem jim rozkaz odnést sekačku zpět a napravit svou chybu, aniž bych to rozmazával nebo je za to trestal. V dalším snu jsem zastavil hrozivě vyhlížejícího holohlavého zloděje, který vlekl ukradený silný plech v ceně 1800.- Kč do sběrných surovin, aby měl peníze na pivo. Poslal jsem ho s plechem zpět a dal jsem mu za to 20.- Kč, které by dostal ve sběrných surovinách na vytoužené pivo. V krátkém sledu následoval sen, v němž jsem byl okraden mladou ženou. Ukradla mi i prádlo, co jsem měl na sobě. Oblečen v kusu hadru jsem jí odpustil. Po této sérii snů mi zloději už v reálné skutečnosti rozmlátili vstupní dveře do bytu, ale díky bdělým sousedům nestihli nic ukrást a o dalších pět dní později se mne pokusili vykrást podruhé. Mnoho by si z bytu neodnesli, ani kdyby se jim loupež podařila, neboť žiji skromně a mnoho věcí k životu nepotřebuji.

Celá tato anabáze dala vizím nový rozměr, neboť mne připravila na lidský přístup k těm nešťastníkům, kteří si karmicky ubližují a jednou budou muset za své neblahé skutky zaplatit. Bez přípravné série snů bych se choval jako v prvním či druhém snu, tedy emotivně, impulsivně a útočně, čímž bych odmítl splnění svých karmických dluhů z hluboké minulosti a problematiku splácení bych stále odsouval na pozdější dobu. Uvádím sny se zlodějskou tématikou, přestože se nejedná o klasickou vizi skutečné události. Jsou však důležitou informací pro vědomí člověka v otázce přípravy na budoucí události. Stejně se jeví i sny v setkání s fenoménem smrti, o nichž bych rád pohovořil na závěr této podkapitoly.

Téma smrti je emočně tak silné, že se dostává do nevědomí všech lidí bez rozdílu ve formě snové symboliky a není podmiňováno duchovní úrovní. Záleží pouze na každém jednotlivci, zda dokáže vědomě blížící se smrt zpracovat nebo ji pouze jako podprahovou informaci zanechá mimo své vědomí.

10.11.98     23.30 hod.                         17. sen

V Jablonci nad Nisou před domem rodičů jsem telefonoval. Házel jsem mince do automatu, ale byl nefunkční. Mince jsem vytáhl. Postřehl jsem, že je telefonní automat spojen s hracím automatem. Jeden kolemjdoucí mi tam nastavil nějakou hru, jejíž fikce se přenesla v realitu. Nejdříve jsem sestřeloval meteority a pak jsem létal na podivném létajícím stroji. Z ničeho nic jsem byl zasažen šípem a padal jsem k zemi. Zachránil mne přítel vlk. Muž, co mi ukázal hru, mne už zdravého odvedl domů. Dal jsem mu peníze a řekl jsem mu, ať si podobné hry hraje sám.

Hra je vlastně zrcadlem duše a meteority představují ohrožení z neovládaných pozic. Zpočátku se mi daří ničit nebezpečí představované meteority a díky tomu létat v radosti z úspěchů, ale jsem zasažen šípem. Šíp představuje ve snové symbolice katastrofu či vážné zhroucení, které se mne jako šíp vnikající do těla bytostně dotknou. Padám dolů z létajícího stroje do děsivé reality. Zachraňuje mne přítel vlk – můj duchovní průvodce. Jakým způsobem jsem byl zachráněn přesně nevím, vím jen, že ten obrovský tlak bolesti a emocí prostřednictvím vlka zmizel. Chtěl jsem celý ten nevědomě získaný zážitek fikce změněné v realitu ukončit, proto jsem za něj zaplatil. Platba ukončuje proces získávání, čímž jsem se od pokračování zážitku osvobodil. Zůstalo ve mně očekávání, kdy se co v životě v následných dnech stane. A po třinácti dnech přišel následný sen.

Sen patří i do archetypu Témata zničení světa.

23.11.98     04.20 hod.                         18. sen

Na Moravě jsme celá rodina pomáhali bratrovi opravovat střechu cihlami. Všude kolem byly strašné ruiny. Město se vzpamatovávalo z nějaké pohromy. Bratr byl na invalidním vozíku a měl ochrnuté nohy.

Po probuzení jsem věděl, že osudová rána míří z moravských rovin od řeky Moravy a že se bude týkat mého bratra. Ihned ráno jsem si vyhodnotil sen: Špatné zprávy (ve snu poškozená střecha) z Moravy, momentální těžkosti nemohou být překonány (ochrnutí), ruiny představují těžký depresivní duševní stav v tom místě. My všichni stavíme dům čili vlastní život a bratr se toho již neúčastní, už nebude stavět svůj vlastní život (nestaví dům). Přesně za 10 hodin (23.11.1998 ve 14.20 hod.) bratr ve svých 45-ti letech umírá po těžké nemoci, jejíž vážnost mi byla zamlčena. Telefonická zpráva bratrovy manželky již pro mne nebyla žádným velkým překvapením. Roli duchovního průvodce popisuji v archetypu Témata zničení světa.
Takto dramaticky nevědomí člověku oznamuje ztrátu blízkých. Ztrátu vzdálenějších přátel pojímá nevědomí v poněkud stručnějším scénáři, jak ukazuje výtah z jednoho snu o mé přítelkyni, která mne krátce jazykově připravovala na později neuskutečněnou emigraci z komunistického Československa.

9.7.97     04.20 hod.                         19. sen

Jel jsem autostopem a viděl jsem známého kuchaře ze západočeského města Nýřany u rozbitého auta. Z okénka auta jsem viděl zřítit se dům.

Dům je v nevědomí synonymem lidského těla a jeho vnitřního i vnějšího stavu. Zřícení domu je předzvěstí úmrtí. Pak už lze podle dalších okolností snadno rozeznat (podle místa a dalších vnějších znaků domu) o čí předzvěst smrti se jedná. O 11 měsíců později má přítelkyně zemřela. Složitost určení času těchto vizí je stejně problematická jako u ostatních vizí budoucnosti, ale povětšinou se vize osobního charakteru plní řádově do tří měsíců. Těchto 11 měsíců se mi v osobní vizi jeví jako krajní hranice. Ještě musím podotknout, že smrt se mne nedotýká tak tragicky, neboť ji považuji za přechod z jedné roviny do druhé.

Chtěl jsem již zakončit tento podivuhodný archetyp, ale musím splnit slib, který jsem napsal u komentáře 26. snu z archetypu Řízená imaginace, kdy jsem se snažil chtěním poznat určitou jednotlivost v časové smyčce. Tehdy jsem se s plným vědomím, že sním, snažil odhalit výsledek své ještě nerozhodnuté činnosti. Chtěl jsem zjistit, jaký typ lyží si koupím, abych byl ušetřen vybírání, hodnocení a hledání. Nepodařilo se mi to, neboť výsledek podmiňovala má snaha o nalezení nejvhodnějšího řešení a tuto snahu jsem z časové posloupnosti nemilosrdně vyškrtl. Proto jsem nemohl objevit výsledek a zjistit dopad svého rozhodnutí. Ani tento negativní výsledek mne neodradil od hledání časových paradoxů v nevědomí při střetnutí s vědomím, a tak se mi objevily další zajímavé sny:

1.9.99     23.50 hod.                         20. sen

Vešel jsem do restaurace a na schodech jsem se setkal s neuvěřitelně namyšleným člověkem, který se snažil zabrat pokud možno celé schody. Snažil jsem se mu vyhnout a nevyvolat konflikt, který se před tím již na stejném místě a za stejných podmínek stal. Připadalo mi to, jako bych měl šanci napravit děj, který jsem už jednou pro svou pýchu nezvládl a dal se do boje s podobným nadutcem, jakým jsem byl kdysi sám.

Tento sen vypovídá o možnosti nápravy, o možnosti splnění či odčinění karmických dluhů ve snu, aniž bych se tímto konfliktem musel zabývat v denním vědomí. Úspěch v překonávání časových bariér, kdy čas byl zatlačen do pozadí a jediné na čem záleželo, byl výsledek mého rozhodnutí, mi nalil do žil novou energii pro další experiment s časem. Poznal jsem, že ovlivnit smyčku času lze, ale neuvědomil jsem si, že tento případ se stal pouze vědomým procesem po vytažení z nevědomí a je ryze subjektivní. Chováním ve snu jsem ovlivnil budoucí událost (konflikt s mužem) a nikoliv minulou, která mne dostala k nutnosti plnění. Snad proto, že jsem již tehdy dostatečně pozorně nerozebral tento sen, jsem s časovými experimenty majícími vliv na realitu světa pokračoval.

6.5.00     05.00 hod.                         21. sen

Na stavbě jsem měl menší funkci a měl jsem něco nakreslit. Dvě dívky se ptaly na hlavního stavbyvedoucího, kterým byl kamarád Honza. Poslal jsem je za ním. Pak jsem viděl asi film, v němž hrál švagr Jiří. Byl právě vojákem. Šel jsem k němu a tehdy jsem ho dokonce neznal. Představil jsem mu Honzu s vědomím, že je seznámím o několik let dříve, než bylo určeno osudem. Jiří tomu setkání stejně jako Honza vůbec nevěnovali pozornost, a tak můj záměr změnit současnost či budoucnost umělým zásahem v minulosti vůbec nevyšel.

Sen by mohl patřit i do archetypu Řízená imaginace, ale neuvádím jej, neboť bych byl přístupem – „uveřejnit vše“ nucen rozšířit knihu na zcela neúnosnou míru, tím by ztratila svůj ráz. Sen mne dostal do „říše příčin“, kde jsem věděl, že jsem v minulosti, znal jsem naše vzájemné vztahy a znal jsem i způsob, jak se bude vyvíjet budoucnost mezi Honzou a Jiřím. K pokusu jsem přistupoval s humornou jistotou a předpokládal jsem, že se změní, či alespoň naruší vzpomínky na jejich vzájemné setkávání. Očekávání se nenaplnilo a oba svým absolutním nezájmem při mnou zinscenovaném setkáním zhatili pokus o ovlivnění časové posloupnosti v reálném – hmotném světě.

Zbývá jen odpovědět na pár zajímavých otázek. Lze skutečně vědomím ovlivňovat čas? Jsem pevně přesvědčen, že ano. Neboť i svět je mentální záležitost a pokud jej do svých myšlenkových procesů vtáhneme jako rozumově ovlivnitelný útvar, pak můžeme měnit své místo v hmotném světě nebo i hmotný svět kolem sebe. Náznakem rozumného a jedině správného řešení mi byl sen z 26.8.97, který je uveden v archetypu Pozornost, UFO – iniciační obřady, Řízená imaginace a Hrdina. Kolik je na změnu časoprostoru třeba schopností, sil a morální vyzrálosti nevím, pochopil jsem pouze tolik, že pokusy tohoto charakteru míjejí cíl skutečného duchovního člověka, a tudíž jsem je jako takové zanechal vedle své cesty.

Závěr

Podmínkou registrace toků informací minulých i budoucích událostí z hlubin nevědomí je umění naslouchat. Naslouchání je podobno vstupu do Božího chrámu, kdy člověk v úžasu zapomene sám sebe a oproštěn od bláznivého ega ženoucího jej od obrazu k obrazu, od pocitu k pocitu, od chtění ke chtění, znovuobjeví tajemství vlastní a potažmo i celé hmotné existence. Jestliže člověk na sebe nedokáže zapomenout, nemůže slyšet a v pýše ega naslouchání pouze předstírá. V naslouchání zmírá aktivita, která člověka vede životem omezovaným připoutaností, a přichází pasivita, kdy člověk v klidu a míru, v blaženosti, prost emocí „naladí“ vlastní přijímač vědomí na dokonalou harmonii universa ukrytou za závislostmi ega. Pak tváří v tvář harmonii povstanou obrazy minulých životů i budoucích událostí, abychom se mohli rozpomínat na závislosti a připoutanost, které nás udržují v nekonečném koloběhu zrozování. Je třeba si uvědomit, že mysl nemá žádné hranice, proto ani okamžik smrti či zrození nemůže zastavit mysl zvídavého člověka a znemožnit mu poznávání. Jakmile se člověk povznese nad prožitky minulosti i nad vize budoucnosti, vzlétne vysoko nad zem a rozpozná možnosti obsažené v krajině pod ním. Nepídí se po malichernostech některého z minulých životů, nebaží po prorocké mysli, jen klidně letí vysoko nad divukrásnou krajinou a povznesen nad prožívání světa si užívá letu a poznání. Když se však člověk zahledí do některého „krajinného“ bodu představovaného například vizemi budoucnosti a minulosti, opustí pozici svědka v monumentálním rozměru přítomnosti a upadne do „krajinného“ lpění. Nebezpečí lpění je velké, neboť poklady našich minulých existencí či schopnosti vidění budoucích událostí jsou neskutečně vábivé. Nabízí se mi paralela s archetypem Poklad, s nímž je ve své vrcholné fázi spojen soucit. Možná vám to připadá odtažité od vizí budoucnosti a minulosti, ale právě rozpoznání karmických důsledků našich minulých činů a rozpoznání karmických dopadů našich nynějších skutků rozžehnou v srdci jiskru poznání, z níž vzplane oheň soucitu. Takový oheň nepálí, ale spaluje chtivost a lpění, aby se později ve formě soucitu rozzářil do celého světa. Pochopení podstaty a zároveň nebezpečnosti tohoto archetypu lze přirovnat k úderu blesku, který obrátí v trosky zažité představy ega. Nečekaný úder lze vysledovat ve dvou fázích: za prvé, když si člověk uvědomí vlastní vize minulosti a budoucnosti a za druhé při překonávání vábivých cest minulostí či budoucností, když se pochopením naplní srdce soucitem nejen s vlastní existencí, ale zároveň i se vším stvořením nekonečných vesmírných dálav.

Nevycházím ze zásady, že když se proroctví nevyplní, prorok bude zapomenut, a vyplní-li se, vynese ho to tak vysoko, že bude moci sbírat vavříny a peníze. Budu raději, pokud se vize, které popisuji, nevyplní a lidstvo se vydá konečně správnou cestou k duchovní a morální obrodě stále si připomínajíc slova klasikova:

„Pro celý svět ses zrodil a nikoli pro sebe sama.“

Lucanus*15

Vysvětlivky:

převzato:

http://medo.cz/jaromir/kniha_trn_2v/_index_2mb.html