Proroctví maka – šamana Atuka-hé (1997)

Rok olověného spánku

S indiánským šamanem Atuka-hé hovořil v Paraguaji roku 1997 spisovatel Ray Nolan, který se zmínil o obavách z možného pádu asteroidu nebo komety na Zemi.

„Ne, já cítím, co si myslíš. Mnozí sice vidí takový konec, jako ty, ale to nepřijde! To jen olověný spánek se pokládá na svět. Šedý a matný.

Bílí lidé jsou unavení, už na nic víc nevěří, anebo zaslepeni jinými věří v něco, co je falešné. Chytří, ale otupělí lidé. Jen mládež je živá a směje se starým. Všechno přežívá v šedi, jako v polospánku.

Vidím tam špatné počasí, vichřice a led. A vodu, ještě dříve, než přijde první zeleň. Hodně, hodně vody. Páchne a pár lidí se utopí; ne mnoho, jen pár. Myslím, že mezi nimi jsou děti – ještě velmi malé. Také tam, kde spadnou z nebe stříbrní ptáci, letadla bělochů, budou umírat děti. Jednou je to 17 najednou.

Několik malých, ale i tři velká letadla s mnoha lidmi uvnitř vidím padat. Jedno těsně u města, poblíž široké silnice. Tam zemře 17 dětí. A hodně dospělých. Někteří nejsou hned mrtví a křičí o pomoc. Mají hroznou smrt, ubožáci! Jiné letadlo je rozervané, když ho zasáhne nějaký blesk. Hodně ohně, jedna ze žen v letadle má obvaz nebo světlou pásku na paži, něco bílého z látky, ano, je to asi obvaz – také ona zahyne. Je obézní. Dost obézní a hodně mluví v nějaké hale. Ve zdravé ruce nese těžkou modrou tašku.

Pak se bílý muži přiblíží okamžik, který vás udělá ubožejšími než jsme my. Uvidíš to – dva nebo třikrát se to stane v malém, a potom přijde šok. Vidím mince, taví se, hořící bankovky v rukou nesčetných lidí. Budou mít malou hodnotu ty peníze, pořád menší a nikdo se od nich nebude chtít odtrhnout. To je zvláštní. Oplakáváte peníze a nevidíte ovoce na stromech! Vidíš, že mi to připadá směšné, ale mnozí budou plakat. Mnohé bude jinak s penězi, to vám sice zůstane, ale bude to nový začátek, který mnohé srazí do neštěstí. Všechno bude značně jiné … hodně jiné … ale teprve koncem roku.

Ten vlídný muž s šibalským pohledem v pěkném bílém obleku, váš boží muž, kašle a je churavý. Ten muž potřebuje hodně síly. Trpí závratí v hlavě, ale neříká o tom nikomu. Někdo by mu musel položit ruku na čelo, ale on to asi nechce. Opravdu potřebuje sílu. Je příliš sláb, aby se tomu mohl postavit. Myslím, že ten boj prohraje – je unavený. Potom přijdou černé kalhoty – jen dva, tři roky, pak i on je poznačen. Jeho otec mu šil ty kalhoty, myslím. Nový svatý muž má pozoruhodné obočí …

A zase vidím hodně vody. Žádné klidné, ale burácející vody. Koncem léta, pak oheň a dým, nedaleko od bouřlivého pobřeží. Všechno hoří. Všude. Dva týdny dlouho to hoří, tam, kde beztak rostou jen suché stromy a všechno je hnědé. Týden nebo několik dnů předtím exploduje někde daleko odtamtud obrovské auto, ale to je jen znamení. Pak přijde ten dlouhý požár.

Než církevní muž bělochů zemře, rozlomí se obrovská zeď.

Dva další zemřou ve stejném ročním období. Vidím stovky jít za nějakou rakví, modlí se a truchlí nad něčí nečekanou smrtí. Byl obtloustlý, dobře živený, ale tu tvář neznám. Zemře z jednoho týdne na druhý. Jeho žena je menší, také drobnější. Nemá dobré oči. Až se to stane, budeš vědět, o kom mluvím. Neznám ji.

Až Bombero (duch ovzduší) začne zametat Evropu, už chladnou a šedivou, přijde na mnohé olověný spánek. Vidím ty lidi tupě hledět před sebe, bezmocné, omráčené. Žádná krev nebo války, ne, jen beznaděj, kterou jsou ti běloši naplněni. Tři roky.

Pak přijde jiný Bombero, stejně tak mocný, a ten zavíří všemi. Budou mrtví, ale i nové probuzení. Blýská se. Vidím tisíce blesků v tento čas. Jako když dopadá sluneční světlo na zrcadlo. Takové blesky jsou to, ne bouřka. Jsou jako bodnutí do srdcí zklamaných lidí. Mnozí ztratili víru v dobro. Tenhle Bombero není žádná pravá bouře, vnímám ho jako vír, který se chopí lidí. Ano, jako vír, který všechno zpřevrací a vytváří nové. Co jsi právě řekl, bílý muži, se ale nestane. Nevidím žádnou ohnivou kouli padající z nebe, žádnou zemi propadnout se do moře. Ale hodně utrpení a zklamání. Ubozí lidé tam, kde nosí teplé čepice z kožešin.

V Evropě to začne, až poslední zralý citron v mé zahradě spadne se stromu (v Paraguaji asi v říjnu). Žádné pěkné časy, jistě ne, ale žádná ohnivá koule z nebe nespadne. V ten čas se hodně mluví o úmrtí jednoho muže. Pak přijdou tři hubená léta pro bělochy.

Už nevidím žádné další obrazy bílý muži. Chceš to doopravdy všechno napsat do knihy?“

Atuka-hé se unaveně usmál. Pak se trochu vzpřímil a šel se věnovat svým vnukům, kteří si pár metrů odtud ve stínu mangovníku hráli na písku…

WM magazin, 2004,   www.mwm.cz