Zemí prý už otřásají smrtelné křeče

Zemí prý už otřásají smrtelné křeče

Zemí prý už otřásají smrtelné křeče

Takové jsou závěry šesti tisíc vědců ze 189 zemí, kteří se sešli v africké Keni k problému globálního oteplování. Jejich zjištění jsou děsivá. Do padesáti let vyhyne většina života v mořích. Roztají ledovce na pólech a v záplavách zmizí množství měst, mimo jiné i Londýn.

 

CHAMELEON – II.

 

Od jisté doby už se otevřeně hovoří o tom, že okolní kosmický prostor je doslova prosycen různými troskami. Pomineme-li prachové částice, vyvolávající „meteorické deště“, jsou zde meteoroidy ve velikosti od tenisového míčku po autobus a asteroidy. Sledování planetek, které se blíží oběžné dráze Země nebo ji dokonce kříží, tzv. „Zemi blízkých objektů“, anglicky Near Earth Objects (NEOS), je zasloužená pozornost věnována teprve odnedávna.

 

Postup a smýšlení zasvěcenců může být dvojí povahy

 

  1. A)  Ponechají si veškeré znalosti pro sebe a zařídí se díky nahromaděným financím a technologii tak, aby se v nějakém druhu „Archy“ zachránili před dopadem možných katastrof, přičemž všech výhod použijí jen pro sebe, bez ohledu na zbytek obyvatel planety (což je patrně případ Noe, který je modifikací mnohem staršího příběhu sumerského Utanapištima;
  2. B) Budou skrytě zavádět všemožná, různými záminkami dokonale maskovaná opatření, a to i na geopolitickém sektoru, která by v konečném důsledku měla zvýšit šance na přežití maximálního možného počtu obyvatel Země.

B1) Provedou obdobná opatření, a to i na geopolitickém sektoru, která mají sobecky posloužit pouze jednomu národu či zemi, nebo z této země pocházející skupině typu „A“.

 

Ve všech případech vyvstává problém s hlubokým utajením a odůvodňováním jistých postupů a nestandardního počínání. A zde se najednou několik zdánlivě úplně odlišných věcí spojuje v jediný logický celek. Jisté události získávají smysl.

Pokusme se analyzovat problematiku postupu uvedených skupin. Zatím co zájmy „A“ a „B1“ jsou v podstatě totožné, „A“ a „B“ se nutně musí dostat do konfliktu.

Abychom pochopili vnější znaky, jimiž se projevuje střet zájmů „odstředivých“ sil všeobecného dobra a „dostředivého“ elitářského egoismu, musíme na výlet do takzvané předhistorie.

Je zřejmé, že staré národy zanechaly ohromné množství astronomických dat a dlouhé precizní popisy významných událostí, provázejících lidský vývoj.

Tyto vědou zapírané záznamy, spolu se správně interpretovanými soubory jistých geologicko-geofyzikálních dat, umožňují sestavit hrubou tabulku cyklických katastrof. Jediný problém spočívá v korektním datování, protože, a» už věda tvrdí cokoli, neznáme jediný skutečně ověřený a vědeckými metodami ověřitelný bod, z něhož bychom mohli vyjít.

Pomocnou tabulku posloupnosti gigantických kataklyzmat a přelomových období, provázených nesmírnými globálním záplavami, vulkanizmem a pohybem tektonických ker, poskytuje výřad „geologických věků“. Dimenze událostí, za nichž se přes pevniny přehnaly několikakilometrové mořské vlny, stoupaly a klesaly celé kontinenty a vyrůstala obrovská pohoří, se naprosto vymyká našim představám, neřku-li poznání.

Střídání geologických období, jakkoli do jisté míry umožňuje stanovit jakousi posloupnost, nezahrnuje žádné precizní zakotvení v měřítcích pozemš»any vnímaného „času“. Jakékoli jiné tvrzení je nezodpovědná lež.

Období mezi hlavními, celosvětově zjistitelnými kataklyzmaty, poznačila řada „drobnějších“, lokálních, geofyzikálních, ale také globálních klimaticko – geofyzikálních změn. Energetické „hospodářství“ Země ve skutečnosti samo o sobě nestačí ani k vyvolání „menších katastrof“, o zmíněných kataklyzmatech nemluvě. Jak vypočítal už Georges Cuviér: vytvoření jednoho kilogramu hmoty ledovce a jeho přesun do středu Evropy vyžaduje ekvivalent energie, potřebný k roztavení osmi kilogramů litiny… Nechceme-li zcela popřít platnost zákona o zachování energie, musíme v uvedených případech připustit působení vnějšího vlivu. Samotné Slunce nestačí. A zde se opět dostáváme k Dmitrijevem popsanému přísunu energie.

Dříve než někdo namítne, že to či ono „není možné“, měl by si ve vší pokoře uvědomit, že člověk není „vrcholem kosmického Stvoření“; je pouze jeho nahodilou součástí. Nejsme víc než mech nebo nějaká plíseň. Vesmír nepracuje podle přání naší vědy! To, co o něm víme, jsou přes všechna velkohubá tvrzení „vědeckých kapacit“ jen mlhavé představy omezené pozemskými smysly, žalostné úlomky, skládané a přerovnávané podle nových poznatků. Ve skutečnosti můžeme jen pozorovat a přizpůsobit se, nemůžeme nic ovlivnit. Okolní kosmické prostředí je vražedné; plné neuvěřitelnými rychlostmi poletujících trosek a úlomků, hrůzných šrapnelů, z nichž mnohý může v okamžiku uhasit všechny vyšší formy života na Zemi.

Naši „sluncovědci“ nedávno (opět) museli doslova zahodit dlouho hýčkaný model činnosti Slunce, včetně tabulek, podle nichž „určovali“ délku trvání jistých period sluneční aktivity a počet slunečních skvrn.

Současný sluneční maxicyklus podle předchozích poznatků vlastně nemůže existovat – a přesto tu je. Hvězda prostě kašle na vědu; dělá si, jako vždy, co chce…

Nejsme schopni ovlivnit kosmické dění, pouze pozorujeme a snažíme se pochopit. Vynalézáme přístroje posilující naše omezené smysly a s lety pozorování rozpoznáváme stále více cyklů, což zdaleka neplatí jen o Slunci.

 

Tolik k „možnému“ a „nemožnému“.

 

S ohledem na síly, působící za „superkataklyzmatických“ procesů na rozhraní „geologických dob“, lze usoudit, že někteří vyšší tvorové čirou náhodou v mizivém počtu přežili, zatím co jiné, vyspělejší druhy úplně vymizely. Tyto extrémy z následujících úvah záměrně vypustíme. Věnujme se období po poslední globální katastrofě, již přežila hrstka humanoidů, z nichž později, možná přispěním „bohů“, vznikl dnešní člověk.

Veškeré informace a historické poznatky (včetně neveřejných), které má lidstvo k dispozici, pocházejí výhradně z této poslední éry. Hustota a úplnost informací se ale zvyšuje až od období, počínajícího zhruba v roce 3100 př. n. l. Lze tedy usoudit (a nechoďte na mne s Darwinem…), že tomuto datu předcházela jedna z „menších“ celosvětových katastrof, jejíž doprovodnou součástí byla v Bibli a dalších původních zdrojích, rozptýlených po všech kontinentech, zachycená Potopa. Spolu s rakouským geofyzikem Otto Muckem jsem přesvědčen o tom, že tuto katastrofu celosvětového formátu vyvolal dopad asteroidu do Atlantiku poblíž Bermud.

V souvislosti s dalším vývojem lidstva od tohoto bodu je velice zajímavá práce britského genetika Bryana Sykese pod názvem „Všichni jsme dětmi sedmi Eviných dcer“. Sykes, na základě výzkumu „genetického otisku“ mt-DNK, děděného v nezměněné podobě z matky na dceru, tvrdí, že všichni současní Evropané pocházejí z pouhých sedmi pramatek. Bohužel jsem nikde nenašel jedinou seriózní zmínku o pramatkách mimoevropských národů, včetně příslušníků národů obývajících oba americké kontinenty. Nicméně, už výsledky výzkumu přizpůsobeného platícím zákazníkům z anglosaského světa dokladují, že poslední globální katastrofu přežila jen hrstka lidí ve skupinkách, rozptýlených po celém glóbu.

Připus»me, že mnohé nepřežily pouze čirou náhodou, ale zásluhou včasných opatření víceméně technického charakteru, jak ostatně naznačuje příběh s Archou. Popsanou speciální loď si jistě nemohl dovolit postavit každý, máme tedy patrně co do činění s „elitou“. Můžeme tedy předpokládat, že každá taková skupina (Archa nebyla jediná!) byla nositelkou jistého objemu poznatků, vztahujících se k období před katastrofou.

Jelikož je nasnadě, že příčinou zkázy byla vnější astronomická, příčina, lze očekávat, že právě tato okolnost se obzvláš» hluboko vryla do kolektivní paměti, a že v rozsahu, daném stupněm znalostí nesených tou či onou skupinou, přecházela na potomky.

Dějiny posledních dvou tisíciletí dokladují, že lidstvo, obzvláš» v dlouhých obdobích zdánlivého klidu, má tendenci zapomínat. V temné minulosti prožité hrůzy nepochybně vedly k amnézii; stavu, v němž je prožité zatlačováno do pozadí tou měrou, až jsou dávné hrůzy nakonec zapomenuty, jakoby se nikdy neudály.

Košile je bližší než kabát. Lidstvo se muselo přizpůsobit změněným podmínkám a snad až na několik jedinců, kteří se stali jejich nositeli, si nikdy zcela neuvědomovalo cenu dávných poznatků pro vzdálené příští generace.

 

Desítky archívů s útržky nenahraditelných znalostí byly v Egyptě a na Středním Východě nenávratně zničeny ve víru lokálních válek. Možná nejcennější zanikly s jihoamerickou kulturou, za dvousetletého neomezeného běsnění fanatických „křes»anů“. Pozdní písemné záznamy útržků ústních podání na obou stranách světa jsou silně poznamenány smýšlením, odpovídajícím světonázoru a vědomostem autorů. Pozornosti „novátorů“ a náboženských fanatiků všeho druhu pohříchu v žádném období neunikly ani prastaré sochy, skalní reliéfy a nápisy. Zbylá torza, a» už jsou kdekoliv na světě, ovšem zřetelně naznačují, že za jejich vznik vděčíme stejnému popudu.

Jedním z příkladů je tato indiánská práce ze sbírky pátera Crespiho. Umělec záměrně zdůraznil, že nejde o člověka tím, že postavu vybavil čtyřmi prsty na rukou i nohou. Jako kdybychom se setkali s jihoamerickou obdobou egyptské bohyně Nút, která drží v hvězdné náruči své „děti“ – dvě tělesa. Napravo je Slunce, vlevo, v podobě „draka“, Chameleon. Obdobnou symboliku lze nalézt i na „Bráně Slunce“ v peruánském Tiahuanaco.

Pro zajímavost – porovnejte tiahuanacké „plačícího božstvo“ s dolní části obrazce, vytvořeného v obilí u britského radioteleskopu v Chilbolton…

 

Rozpoznat souvislosti je poněkud obtížné, protože na první pohled neukazují to, co jsme si navykli považovat za „objektivní skutečnost“. Jsou zde ztvárněny znalosti, které v době vzniku těchto prací byly obsaženy už jen v legendách, bájích a hrdinských epech rozličných klanových a jazykových skupin, stojících na stěží porovnatelném stupni vývoje a chápání světa.

 

 

 

 

Toto jsou obrázky z Dendery a lokality Nimrud Dag.

Pojetí se různí, ale obsah je nepochybně totožný.

 

Denderský reliéf (vlevo) vykazuje symboliku semitsko – hamitského kulturního okruhu; setkáváme se s pojmy „sloupů a bran nebes“, známých například z Henochova popisu nebe. V Nimrud Dag nahrazují sloupy mohutné nohy stojících lvů, jejichž pracky mimochodem mají čtyři spáry. Na krku lva je jakýsi půlměsíc, v němž je umístěna „hvězda“. Vzhledem k symbolům rozmístěným po zbytku těla zvířete lze asi těžko zpochybnit skutečnost, že umělec měl na mysli nebeská tělesa. Jde tedy o „nebeského“ či „hvězdného lva“ a těleso „visící“ na jeho šíji nepochybně hraje velmi významnou roli. Reliéf v denderském chrámu vypráví v podstatě totéž!

Egyp»ané zobrazovali planety se známou oběžnou drahou jako bárky, „obydlené“ příslušnými božstvy. Zde ale vidíme ohromnou „planetární bárku“ nesoucí sférické těleso.

Nedejme se zmást „ksichtíky“ na hlavicích sloupů (sloupy jsou celkem čtyři, takže možná jde o Henochovy „větry, vanoucí z nebeských bran“ (vzpírám se notorickému zneužívání pojmu „nebeská kráva“…).

Alegorie stejně jako v Nimrud Dag podtrhuje výjimečnost nebeského tělesa, jehož známá dráha nebo zdánlivý pohyb probíhá v prostoru mezi dvěma „sloupy nebes“, ale po stranách značně přesahuje.

 

 

Přítomnost dávné celosvětové civilizace, jak ukazuje tato mapka míst nálezů, potvrzují i skalní nápisy. Ukazuje se, že jejich autoři používali k záznamu slov a vět shodných znaků. Tento společný jazyk se velmi podobá starohebrejštině, která ale není jeho základem, naopak, patrně se z něho sama vyvinula!

Rozpoznatelné znaky tohoto primárního písma jsou na indiánských symbolech a piktogramech, vědci dlouho mylně považovaných za „grafické znázornění posuňkové řeči“…

 

Znakové písmo nalezené v poušti Negev

Dosud nevysvětlené symboly a znaky pokrývají také spoustu jiných předmětů. Chyba je v tom, že dosud nikoho nenapadlo obtáhnout jejich kontury. Shoda s dosud interpretovanými nápisy je zřetelná. Lze si docela dobře představit, jak by asi vypadaly mayské glyfy, redukované na formu základního návrhu.

 

 

 

Síly v pozadí 

 

Uspořádání řídících struktur civilizovaného světa bývá znázorňováno jako ze špičky řízená pyramida. Icke v této souvislosti používá přirovnání k ruské Matrjošce. Podle jeho názoru lze systém znázornit jako spoustu přes sebe vrstvených slupek pyramidy, přičemž vnější obal vybíhá do špičky, která všechno řídí. Ano, to je pohled na „obecnou virtuální realitu“. Ale skutečnost je jiná. Ve vnějším obalu, který by měl představovat jakousi řídící strukturu, je v uvedeném příkladu mnohem víc kamenů, než v kterékoliv pod ní ležící vrstvě…

V první řadě je třeba si uvědomit, že zde už na samém počátku musel být kdosi, kdo dal pomyslné pyramidě základní tvar a určil úhel sklonu jejích stěn. Je-li příliš tupý, konečné dílo nedosáhne potřebné výšky, příliš ostrý vede k nestabilitě a zhroucení. Znamená to tedy, že v případě vrstvené pyramidy musí být už ta nejmenší, „vzorová“, naprosto dokonalý výtvor. Řídící síla STOUPÁ Z NÍ, kolmo vzhůru, v ose stále větší a výš vrstvené pyramidy – a pramálo záleží na tom, kdo právě tančí na plošince vrcholu momentálně svrchní vrstvy.

Takto zbudované dílo se nemůže zhroutit ani jako myšlenková konstrukce, protože první pyramidu, ztělesněný princip duchovní moci, nedostupně chrání všechny na ní uložené vrstvy, nesoucí neměnný vzorec. Poškozen může být vždy jen vnější pláš», což je opravitelné. Vyskytly-li se ve kterékoliv vrstvě nějaké vady materiálu, nevadí. Byly překryty a napraveny další vrstvou, čili nutností akceptovat základní nosnou ideu, zastupující u myšlenkových modelů roli gravitace.

„Náš svět“ spočívá na myšlenkovém modelu ve tvaru pyramidy. Její budování je nejvyšší prioritou, kterou známe a veškeré stavební kameny musí, a také jsou, přizpůsobovány tak, aby zapadly do stávající či budoucí vrstvy obalu, který ji má učinit ještě vyšší.

To co vidíme, a co tedy zákonitě je středem obecného zájmu, je jen právě budovaný obal – nikdo už netuší jaké je jádro a kde jsou a čemu a komu slouží skryté vnitřní prostory.

Zpět k hypotetickému „klubu zasvěcenců“.

Mnozí velikáni esoterické literatury se zmínili o okruhu, kooptujícím v případě potřeby nové členy. Patrně existuje od nepaměti. Občas z něj unikly, či spíš byly záměrně vypuštěny, informace a myšlenky, které nemalou měrou přispěly k vzniku a modifikacím světových náboženství. Dejme tomu, že tato skupina dokonale zná skutečnost a umí přesně kalkulovat cykly kosmického dění. Ze skrytého jádra pomyslné pyramidy řídí divadelní scénu na její špici. Momentálně vládnoucí „herecká vrstva“ tedy sice řídí postup budování vnějšího pláště, ale to, jak to dělá, kam až může a jaký smí použít materiál, je dáno režiséry skrytými v buňce uvnitř obrovské struktury.

 

Jsou zde i jiné náznaky.

 

Velkou pyramidu prý zbudoval předpotopní král Surid, aby v ní v období zmatků (CHU FU?) ukryl poklad znalostí tehdejšího lidstva. Tato výpověď, patrně extrakt z mnohem rozsáhlejšího povídání, neodporuje dosud uvedeným úvahám.

Pozoruhodné je, že stavba a její vnitřní struktura by jistě odolala vlivu všech myslitelných katastrof, nevyjímaje krátkodobé zaplavení nebo i průchod obrovské tsunami.

Velkou galerii lze považovat za zásobník vzduchu, umožňující přežití nevelké skupině osob v útrobách takřka hermeticky uzavíratelné stavby. Na případně prosáklou vodu byla v základech pyramidy vybudována odpovídající jímka. Původní vchod je umístěn tak, aby společně s chodbou stoupající ke galerii fungoval jako syfon. Prostory nad „královskou komorou“ pak slouží k vyrovnávání tlaku vzduchu, který by v případě uzavření větracích kanálů a zaplavení spodní části kamenné hory až do výše galerie stoupal nad únosnou mez…

Největším motorem života je touha po přežití. Dokáže věci, k nimž asi patří i Velká pyramida. Neporozumění se začalo odvíjet až od okamžiku, kdy kdosi, v dlouhém období nepotřeby podobných zařízení, nahradil slovo PŘEžITÍ v praxi zcela nepoužitelným pojmem NESMRTELNOST.

Máme tedy pohromadě všechny uvedené technické možnosti, k poslední je ještě třeba připočíst nesmírně rozvětvenou a dosud neprozkoumanou sí» podzemních tunelů, jíž je protkán například masiv jihoamerických velehor. Ke stejnému okruhu patrně patří legenda o „podzemní říši“ Agartha.

Jedním z nejpřekvapivějších důkazů celosvětové znalosti legendy o Potopě je následující text, zaznamenaný na skále znaky vysoce vyvinutého, dávno zapomenutého písma. Lidé se vrátili k primitivnějším piktogramům, ale je zjevné, že například současné „čínské písmo“ nevzniklo stylizováním primitivních „obrázků“. Jde zřetelně o zjednodušené znaky původního, propracovaného písma našich předků.

 

Čínský důkaz o zániku jednoho „Světa“ – původní Říše Středu. Dosud přehlížený text zaznamenaný nikde jinde neopakovanými znaky je jednoznačným varováním před biblickou „Potopou světa“. Byl před mnoha tisíciletími vtesán do skalní stěny na hoře Koulou v pohoří Chuang podle mnohem starší předlohy. Aby ho zachránil, nechal tehdy už značně omšelý nápis opsat a přeložit jeden z prvních císařů. Znění v žádném případě nemohla ovlivnit bible ani křes»anští misionáři. Ke zrodu nositele myšlenky křes»anství tehdy scházelo nejméně dva tisíce let… (Vlevo původní, vpravo modernější znaky.)

Překlad zní:

Věčný vládce řekl:

Ach rychle, shromáždi své věrné! Protože vody stoupnou a zůstanou v nich jen ostrůvky. Ale otevři dveře i ptákům a zvířatům! A věnuj se pak přípravě na dlouhou plavbu, abyste ji zavčas mohli podstoupit. Hrozně dlouho budete daleko od svých rodných, až na ně úplně zapomenete. Přežít (sídlit) budete moci jen na vrcholcích hor, jejichž lesní stráně i všechna nižší úpatí budou ponořena jako do sudu s vodou. Vaše soudnost a rozhodnost budou podlomeny a vaše srdce budou jako v síti ujařmení, neschopny žádného š»astného okamžiku (dne, roku). Neustále se budou dožadovat jen návratu do předešlých klidných dob a do uspořádaných životních poměrů. Avšak tam, kde byla předtím rozkvetlá příroda, zbudou jen pusté rokle a tam, kde byla velkolepá nádhera, budou jen holé, pomalu se z vod vynořující slepeniny. Nejhlavnější povinností tvého rodu tehdy bude vyčistit bahno a upravit zem a teprve pak začne probleskovat úsvit i k vaší vlastní obřadní očistě. Ale husté zátarasy a naplaveniny vám budou neustále překážet v dalším přesídlování. Proto v jižních částech z nich vybudujte zavlažovací kanály, jimiž se zúrodňující voda rozteče všude vůkol, čímž si navěky zajistíte pravidelné zabezpečení potravy a úrody.

A pak teprve budou všechny země obyvatelnými a vše se opět roztočí ve svém věčném koloběhu.

 

autor:  Jiří Wojnar

/ Katastrofy / Štítky:

O autorovi

Gaspar

Šéfredaktor matrix-2012.cz