Fiktivní scénář
Vžijme se do postavení lidí, kteří přežili obrovskou globální katastrofu. Žili v ojedinělých skupinkách rozptýlených po všech koutech světa, které se poté, když se jim podařilo zajistit vše, co potřebovaly k přežití, začaly zajímat o to, jak vlastně vypadá změněný svět, a o to kdo, kde a v jakém počtu na něm společně s nimi ještě žije.
Předpokládejme, že veškerá centra zaniklé civilizace byla stejně jako naše založena v nížinách a na mořském pobřeží. Zde také byla nejvyšší průměrná vzdělanost, sídla vědeckých ústavů a vysokých škol. Lze předpokládat, že právě tato centra byla v průběhu katastrofy větších rozměrů beze zbytku zničena. Je nepravděpodobné, že po rozsáhlých zemětřeseních během tektonických posunů zůstaly stát nějaké budovy, totéž platí i pro vnitrozemí. Přímořská centra spláchly obrovské šokové vlny (tsunami), které se valily nížinami až hluboko do vnitrozemí.
Víceméně náhodné přežití nemnoha jedinců bez odpovídajících technických prostředků (mezi něž můžeme počítat ponorky, kosmické lodě a možná speciální podzemní úkryty), bylo do jisté míry možné pouze ve vysokohorském prostředí. I zde ovšem musíme počítat s gigantickými sesuvy půdy anebo nečekanými horotvornými procesy, provázené posuny skalních masivů. Pravděpodobnost přežití v tomto prostředí lze statisticky odhadnout na 1 : 750 000. Nebylo to v žádném případě nic pro městem zhýčkaného vzdělance…
Výchozí civilizační stupeň lidí, kteří katastrofu a zánik předchozího světa přežili ve vnitrozemí tedy nutně musel být poměrné nízký.
„Ztroskotance na vlastní planetě“ můžeme rozdělit do tří skupin:
- „A“, která přežila díky vědomostem a prozíravým opatřením.
- Skupinu „B“ tvořili ti, kteří se zachránili šťastnou náhodou.
- Příslušníky třetí skupiny („C“) lze zařadit mezi ty, kteří prozíravě pochopili běh událostí a zařídili se obdobně jako skupina „A“, nebo mezi astronauty, kteří se odkudsi vrátili či přežili kataklyzma na oběžné dráze.
K nim se vrátíme později.
Lidé kteří před neštěstím včas podnikli nutné kroky jistě disponovali určitými technickými prostředky, včetně výkonných vysílačů a materiálem, umožňujícím zřízení energetických zdrojů potřebných nejen k jejich provozu. (Jejich technologie se ovšem nemusela nutně podobat naší!) Mimoto byla předem prozíravě zřízena síť podzemních a podmořských skladišť. Některá z nich se podařilo opět nalézt a využít.
Tito „lidé Prvního času“ žili na počátku nové éry převážně na pobřežích, nebo na izolovaných mořských ostrovech gigantickou katastrofou očištěné planety, odkud občas podnikali výpravy do vnitrozemí po tocích splavných řek.
Roztroušené skupiny tohoto typu spolu poměrně rychle navázaly spojení a v další fázi se pokusily o znovuzřízení jakési globální infrastruktury, omezené danými prostředky. K průzkumu mohli užívat jakýchsi letounů na způsob helikoptér. Pozemní vozidla nebyla na rozvráceném a rozbláceném povrchu k ničemu, nejvýznamnějšími dopravními prostředky byly pravděpodobně lodě, ponorky a obojživelné stroje.
Náhodně přeživší jedinci nebo jejich roztroušené hloučky sdíleli poněkud tvrdší osud. Horské prostředí neposkytovalo dostatek ochrany před chladem ani možnosti obživy. Museli hledat potravu v nížinách, které ovšem zpočátku připomínaly spíše rozsáhlé neprůchodné močály. Vzhledem k omezeným prostředkům a možnostem pohybu lze předpokládat, že za teplem putovali jen v příznivých ročních obdobích. Přitom vyhledávali hory a výšiny, aby se vyhnuli nezdravému prostředí mokřin a zajistili si rozhled. Cestou přechodně využívali přírodních úkrytů, především skalních rozsedlin a jeskyní. Jejich výzbroj a výstroj byla velmi primitivní: luk, šípy a vhodně upravené kameny. Pokud dokázali využít splavných řek, po nichž se dostali až k mořskému pobřeží, mohli se při troše štěstí spojit s některou z „technických skupin“.
Putování neprůchodným terénem ovšem mohlo trvat dlouhou řadu let, někteří se jistě cestou usadili a vytvořili v horských údolích a na náhorních rovinách vnitrozemské enklávy. Příslušníci odlišných skupin se tedy po řadu generací nikdy nemuseli setkat. Vznikly svébytné rodové kultury, klany, budující na skromném odkazu předků, pamětníků Prvního času.
Vyjdeme-li z předpokladu, že se na dnešní Zemi hovoří několika sty jazyků a tisíci dialektů, byla by skutečně neuvěřitelná náhoda, kdyby zbytky po celé planetě rozptýlených Robinzonů našly společnou řeč. Dejme tomu, že existoval jakýsi mezi vzdělanci rozšířený jazyk. (Dnes by v „technické skupině“ na Zemi jistě byl dostatek jedinců ovládajících angličtinu, španělštinu nebo ruštinu.)
Hypotetickým přeživším horalům zřejmě nezbylo nic jiného, než se s příslušníky ostatních skupin stejného ražení zpočátku dorozumívat prostřednictvím obrázkového písma – piktogramů. Grafickou zkratkou lze beze slov velmi zřetelně vyjádřit leccos, například varovat před nebezpečím, označit pramen pitné nebo naopak zdravotně závadné vody, směr pochodu a podobně.
Po vystřídání dvou až tří generací žijících už ve zcela změněném prostředí zbyly už jen sporadické vzpomínky na starý svět a rodily se mýty vyprávěné u táborových ohňů. Lidé sice občas ještě narazili na pozůstatky dávných staveb, na zhroucené tunely, zpřeházené betonové bloky bývalých mostů a zbytky dálnic mizejících v hloubce bezedných bažin, ale všechno to zakryla bujná vegetace, jejíž kořeny brzy dokončily dílo zkázy. Některá místa byla velmi dlouho životu nebezpečná. Lidé si pamatovali, že v mohutných ruinách a v širokém okolí někdejších zdrojů jakési nepochopitelné obrovské síly vládne neviditelná smrt…
Časem si někteří jistě lámali hlavu úvahami, proč a jak asi byla smetena z povrchu Země mocná civilizace „kouzelníků“, žijících před Počátkem času, kteří tyto síly ovládali a prý snad uměli i létat. Z vyprávění pradědů věděli jen to, že katastrofa „přišla z nebe“, ale protože tam nahoře viděli jen modř oblohy, slunce a za smolně černých nocí zářivé hvězdy, zrodila se idea všemocné bytosti, která dávné čaroděje potrestala za špatný život.
Pokud se tato představa sloučila s mylně interpretovanými zbytky filosofie o Vyšší moci, k níž nakonec každá vyspělá kultura dospět musí, vzniklo náboženství, které postupně a nenávratně udusilo i poslední zbytky vědomostí.
Nálezy které mohly přispět k osvětlení minulosti byly příslušníky nové církve záměrně ničeny (nebo ukrývány) a vydávány za dílo zla. Stejný osud stihl i veškeré zázrakem dochované záznamy, které už dávno nikdo nedovedl číst.
Znaky písma byly veřejně prohlášeny za tabu.
Vědění však znamená moc, a tak bylo později potají vyčleněno pár jedinců, aby se pokusili zachránit zbytek dávného poznání, možná interpretovat některé obrázky srozumitelným způsobem. Zjistili, že předkové asi nebyli tak dobří, jak se očekávalo! Přes všechny vymoženosti se totiž dopouštěli nepochopitelných chyb, protože například každé malé dítě ví, že rok nemá 365,24, ale pouhých 327,12 dní! Mimoto nebyli schopni ujasnit si, co znamená pojem „Měsíc“. Nakonec dospěli k závěru, že to bylo jakési Noční Světlo, které si rozzlobený bůh odnesl s sebou…
Ucelený a nezkreslený pohled na dřívější svět se jim už získat nepodařilo…
Ti kteří přežili díky tomu, že o blížícím se nebezpečí věděli (což pečlivě utajovali před zbytkem obyvatel planety, aby jim panika, která by nepochybně propukla poté, kdyby se tato informace stala veřejnou, nezhatila plány na záchranu!), měli zdánlivě podstatně lepší výchozí podmínky. Je však téměř jisté, že to byly především vojensky organizované skupiny nositelů idejí tehdejší civilizace. Jako takoví záhy soupeřili o zisk a koncentraci moci. Nelze si dobře představit, že jejich vůdcové dosáhli ideové shody – obávám se, že každá dohoda byla pouze dočasná a ani extrémní situace, v níž se nacházeli, na tom nemohla nic změnit.
Ve snaze o získání mocenské převahy nad obyvatelným územím a v zájmu ovládnutí snadno odtěžitelných zdrojů, například životně důležitých nalezišť ropy a kovových rud, nevyhnutelně došlo ke konfliktům vedeným zbytkem supermoderních zbraní, a následkem toho ke zničení větší části technických rezerv, včetně výrobních zařízení. Vzhledem k nedostatku náhradních dílů, a nemožnosti vyrábět je stávajícími prostředky, se zbývající technika zakrátko stala nepoužitelnou. Zbyly jim jen jednoduché stroje, využívající elementárních zákonů fyziky.
Po tomto propadu se stala nevratnou minulostí mimo jiné i schopnost budovat obrovské, dokonalé stavby. Nahradily je jednoduché budovy, stavěné ze stavebních dílů transportovatelných a manipulovatelných skrovnými lidskými silami…
Prvotní, stroze technické a nezdobené stavby praotců byly už po nemnoha staletích považovány za dílo „bohů“, nesporně vládnoucích mocnými silami a kouzly. O tom se přece vyprávějí dlouhé legendy…
V jistých časových odstupech pak následovaly sekundární katastrofy, vyvolané dopadem poměrně velkých „vlečkových těles“ letících po dráze Planety Ničitele. Poslední zbytky teď už podstatně primitivnější civilizace, dosud ovládající tavbu železa a jiné technické finesy, opět usazené v klimaticky příznivých přímořských oblastech, byly definitivně smeteny.
Velmi omezená skupinka („C“) se pravděpodobně zachránila v kosmických lodích. (I my v současné době už disponujeme prostředky, které by zhruba osmdesáti vybraným lidem umožnily dlouhodobější, i když velmi nepohodlný pobyt na oběžné dráze. Delší než roční přežití však tato flotila, odříznutá od pravidelné podpory ze Země, v žádném případě neumožňuje.)
Stroje podobné dnešním space shuttle mohly přistát na vhodných místech poté, když se podmínky na povrchu planety stabilizovaly. Piloti přitom využili k navigaci plošných optických signálů, připravených některou skupinou typu „A“. Ale nebylo to nutné: je možné, že jeden stroj po předchozím dlouhodobém vyhodnocování, během něhož byly zhotoveny nové a přesné mapy zemského povrchu, provedl nesmírně riskantní přistávací manévr (na hladinu moře?). Pokud posádka toto dobrodružství ve zdraví přežila, připravila cestu ostatním. Bezcenné lodě neschopné dalšího startu pak byly beze zbytku rozebrány a získaný materiál použit na jiné účely.
Místo vhodné k přistání se přitom mohlo nacházet daleko od sídlišť posttechnické civilizace, takže poblíž, kromě obrazců přibližovací a letištní signalizace na samotné ploše a jejím okolí, nezůstaly žádné viditelné stopy trvalého osídlení.
Teprve mnohem později, možná po staletích, se na posvátné místo, kam kdysi sestoupili „nebeští bohové“, odvážili příslušníci kultury druhého typu, kteří zde zbudovali několik kultovních staveb.
Na obloze ještě dlouho zářila „nezapadající hvězda“ – lesknoucí se kovová konstrukce opuštěné kosmické stanice, která ještě řadu let sloužila jako telekomunikační družice přenášející televizní signál. Po vyčerpání paliva v udržovacích motorech a následném efektním zániku v atmosféře se mezikontinentální televizní spojení mezi několika vyvolenými stalo definitivní minulostí.
Zde se příběh větví.
Na lokální dění v některých odlehlých oblastech uplatnila vliv:
1/ Hrstka příslušníků „technické skupiny A“, po ukončení bojů o nadvládu (ti poražení), vyhledala některé „vnitrozemské kmeny“. Možná za účelem jejich ovládnutí a zotročení, obchodní výměny, v zájmu pouhého přežití nebo obnovy genetického fondu. Tito lidé byli časem vyhubeni nebo asimilováni.
2/ Třetí skupina („C“), plus- nebo jen astronauti, která se po celou dobu držela stranou dění a udržela si všechny původní znalosti, včetně astronomických poznatků o Planetě Ničiteli.
… protože blázni jsou geniální!
V případě, že příslušníci domněle nadřazené části lidstva (1) mezitím dostali rozum, a kontakt byl postaven na vzájemném respektu (platí pro ad 1 i 2), mohly být touto cestou některým klanům, žijícím v odloučených enklávách, zprostředkovány jisté „nadčasové“ znalosti, které po mnoha a mnoha generacích nepochybně zmátly mezitím nově ustavenou „vědeckou obec“. Nebylo však možné vystopovat jejich původ. Zbyly jen nesmyslné narážky uchované v odkazech „primitivních národů“ , které tvrdily, že je jejich předkové získali od podivných, lidsky vyhlížejících „bohů“, jež k nim kdysi „sestoupili z nebes v jakémsi křídly opatřeném domě“. Podivní cizinci, kteří do jejich života vnesli řadu nových prvků, po letech opět odešli a slíbili, že se jednou vrátí… Zbyly jen podivné stavby, na jejichž postavení a údržbě prý „bohové“ bezpodmínečně trvali, a obřady zjevně spojené se složitými astronomickými pozorováními, která ale nedávají žádný kloudný smysl. Navrch se zde dochovaly podivuhodně přesné, provokující matematické systémy, nezapadající do správných historických schémat! Nemožné!
Vědci nalézají piktogramy, které považují za počátky primitivního písma, ale mimo to také záhadné, jakoby „psacím strojem“ ornamenty popsané kovové tabulky, v nichž někteří směšní amatérští laikové vidí vysoce vyvinuté, rozluštění hodné abstraktní znaky jakéhosi písma. Dále pak kresby, malby a kamenné fresky zobrazující okřídlené postavy, nebo případně jakési „okřídlené domy“, jak se pod dojmem vyprávění báchorek stařešinů, šamanů a kněží jevily oku prostého nativního umělce, žijícího na prahu neolitu.
Prostě – typicky primitivní kultura i s jejími ozdobami, votivními předměty a znázorněním božstev vulkánů, hromu, deště, kukuřice a podobně… Nic víc.
Planeta se mezitím opět zalidnila, její obyvatelstvo má úplně jiné starosti a prastaré události, včetně záznamů popisujících jejich skutečnou příčinu, už není schopno nebo nechce dešifrovat.
Několik podivným stylem psaných a napůl nesrozumitelných knih, obsahujících pravděpodobně jakési varianty naivních bájí nevědomých předků, bylo mocnou církví zčásti prohlášeno za dílo inspirované Bohem (k pochopení principů a zákonů Vyšší moci tato „kultura“ dosud nedospěla). Část obdobných záznamů, protože obsah výrazně odporoval představám, které církev pro lidi vytvořila, byla „Božími služebníky“ zavržena. Až na nemnoho originálních, v přísně střežených archivech uschovaných rarit, byla tato díla cílevědomě a systematicky ničena.
Několik astrologů, kteří se před touto čistkou jakýmsi zázrakem dostali k sice značně zkresleným, ale přesto původním informacím, zaznamenaným pravděpodobně potomky skupiny A nebo C, pochopilo význam astronomické části obsahu dávného poselství. Věděli však, že by se jeho zveřejněním vystavili nemilosrdnému pronásledování pohůnky „Jeho mocných zástupců na Zemi“. Ač tušili, že obsah je určen až generaci ve velmi vzdálené budoucnosti, nerazili heslo „Po nás potopa!“. Svědomí jim velelo odkaz uchovat, protože si byli vědomi jeho důležitosti pro přežití lidí, kteří se jednou opět ocitnou „na konci času“. Museli ovšem najít patřičnou formu.
A skutečně! Nakonec se jim podařilo zakuklit sdělení do textu, z něhož vyznívala procítěná náboženská horlivost natolik, že byl církevními cenzory nejen akceptován, ale dokonce zařazen do nejnedotknutelnější, posvátné a „samotným Bohem inspirované“ knihy.
Marná snaha.
Vševědoucí „učenci“ cílové generace, na jejichž soudnost a moudrost spoléhali, bez dlouhého přemýšlení povýšenecky zařadili díla, jejichž sepsání mohlo autory stát život, mezi nesmyslný blábol náboženských fanatiků…
A je to.
Opusťme teď hypotetickou planetu a podívejme se kolem sebe.
Jak to vypadá u nás? Jsme na tom lépe?
Každý byť i jen průměrně vzdělaný člověk (čti: jedinec, jehož mozek je více či méně dokonale vyprán školními pravdami, církevním ohlupováním a hromadnými „sdělovacími“ prostředky, ovlivněnými zmanipulovanými politiky) přece dobře ví, že primitivní předkové nám, současníkům atomového a kosmického věku, přece v žádném případě nemohli zanechat nic, co by „naši vědci“ nevěděli už dávno… A lépe!
Svět opět ovládá nepoučená a v krátkém čase, který ještě zbývá, už asi těžko poučitelná civilizace. V našich známých dějinách, v nepřehledné hromadě indicií, a dokonce i v hmatatelných a nezvratných důkazech, které „moudrá věda“ zametla a každodenně znovu pečlivě zametá pod koberec, jsou obsaženy veškeré prvky předchozího scénáře.
Obdobně jako ti před námi nechceme slyšet nic o tom, že čas pozemského vývoje je diktován a omezen neúprosným kruhem nebeských hodin, jimž je náš osud naprosto lhostejný. Jejich ručičky naší slepé samolibosti zakrátko zatleskají na dvanáctce.
Kdysi všechny na chvíli vzrušila zpráva, že ve vrstvě masivní vápencové skály, jejíž stáří geologové odhadují na zhruba jeden a půl milionu let, byly nalezeny otisky podrážek okovaných bot. Jedna z nich rozdrtila tehdy ještě živého trilobita. Tato zpráva dnes už vůbec není tak ojedinělá. Jen se o tom radši nemluví…
Po kolikáté už?
Předchozí scénář záměrně neobsahuje ani zmínku o mimozemské návštěvě. Ale nevylučuje ji.
Tak či tak, na skutečnostech, na něž narážíme skoro na každém kroku, nelze nic změnit. Stejně tak ani na funkci kosmického mechanismu, nadřazeného jakýmkoli zájmům a především bláhovým lidským náboženským představám. Viz Job.
Nevěřím, že houfem podivných „osvícených kazatelů“ propagovaní „kosmičtí lidé“ umožní té „pozitivně vibrující, a tudíž hodnější části lidstva“, přežít.
Proč by to dělali? Přece nejsou masochisté!
Výtažek z druhého dílu knihy Bestseller v kameni. © gewo 1999
Pokud připustíme, že lidská minulost sahá mnohem dál do minulosti, tedy připustíme, že existovaly jiné dávné civilizace, jako např. Atlantida a jiné před tím, je možné, že po jejich existenci nezůstaly skoro žádné stopy. Ty artefakty, které se přece jen našly, věda zamlčuje nebo dokonce v některých případech ničí, aby nenarušily jistá zaběhlá dogmata, která se hodí třeba vládnoucím silám tohoto světa. Nalezené artefakty, jsou pak předmětem spekulací, údajných podvodů a ti co mají odvahu se vzbouřit a říci pravdu jsou zesměšněni nebo perzekuováni. Jako příklad můžu uvést bestseller „Zakázaná archeologie“ a na internetu najdeme mnoho dalších informací. Pak nalezený artefakt, jako kladivo zarostlé v uhlí, je prohlášeno za nesmysl.
Zamysleme se ovšem nad tím, pokud v minulosti byly globální katastrofy a oni jistě byly, že po dřívějších civilizacích skutečně nemuselo zůstat vůbec nic. Veškeré stopy zametly sopky, zemětřesení, propady velkých částí území a gigantické slapové tsunami. Převážná většina souší mohla být doslova spláchnuta u vyčištěna tak, že nezůstala jediná stopa a je jen skoro zázrak, že se náhodou někdy něco našlo.
Z mnoha pramenů víme, že poslední globální katastrofy byly před více jak 6000 lety, Noe a Babylonské texty a před více jak 12000 lety, zánik Atlantidy. Dál zřejmě paměť lidstva nesahá. Existuje o tom mnoho důkazů a potvrzují to nejen archeologické důkazy, ale i geologické.
Dost používám programy satelitního průzkumu planety. V této souvislosti, když jsem hledal Noemovu archu v pohoří Ararat v Turecku napadla mě jedna, nožná důležitá věc. Naše planeta na převážné části povrchu planety je jako by skutečně v minulosti opláchnutá nějakými obrovskými vlnami. Mnohá místa, jsou holá, neúrodná, a neschopná regenerace. Nemyslím si, že všechna místa jsou zdevastovaná jen povětrnostními podmínkami a přirozenou erozí. Z výšky je to vidět trochu jinak.
Všiml jsem si toho a uvědomil tuto souvislost právě při zkoumání pohoří Turecka. Pak mě došlo, že podobně to vypadá v Andách Jižní Ameriky, a vůbec celá Argentina až po Patagonii vypadá jako jiná planeta. Mnoho částí Asie i jinde. Vypadá do skutečně jak zdevastované gigantickou povodní a dosud tyto stopy jsou vidět na mnoha částech světa. Na mnoha místech příroda doposud nebyla schopna zahladit tyto stopy a regenerovat se.
Nevím a není mě známo, že by někde byly jednolité usazené zemní vrstvy. Všude jsou stopy po neustálých změnách, na mnoha místech ve vidět v sedimentech, že vše bylo mnohokrát převráceno.
Pamatuji si, že ve škole nás učili, že rostliny vytváří svým neustálý koloběhem růstu a zániku humus, tedy tu naši úrodnou půdu, v které pěstujeme třeba na polích obilí. Nevím jestli je to pravda, ale bylo nám tvrzeno, že 1cm humusu se vytvoří za sto let. Tedy 0,5m by odpovídalo 5000 letům. Uvědomil jsem si, že málo kde, hlavně v nížinných oblastech, je jen výjimečně vrstva tlustší. Na horách už vůbec není, protože dochází k erozi a splavování deštěm. Pokud je vrstva tlustší, je to výjimečné a stejně je to důsledkem naplavení. Spodní vrstva pod humusem jsou jíly a náplavy, písky a štěrky. Pokud vezmeme průměr odpovídalo by to asi 60 cm a to zase odpovídá 6000 letům, období poslední celosvětové potopy. Myslím si, že výjimečně humus přesahuje tloušťku 1m.
Vegetace tu je po miliony let a dávalo by to předpoklad, že na mnoha místech naší Země by měly být obrovské nánosy humusu. Na některých místech by měly být určitě! Ale není tomu tak. Kam se tato hlína poděla? Ať mě nikdo netvrdí, že všechno splavily deště a řeky, někde by přece jen měla zůstat. Takové místo však není. Proč!
Není možné, že vše bylo splaveno při těchto globálních katastrofách těmi gigantickými vlnami. Pokud byly takové vlny, jak popisuje ve svých vizích o budoucí Apokalypse Patrick Geryl, skutečně by dosahovaly výšky nad 1km a rychlosti 1500km/h, muselo by být vše zhoblováno, převráceno a spláchnuto. Pak by nezůstaly stopy po žádné civilizaci ani po žádném humusu. A je možné, jak nás mnozí varují, že nás to může potkat znovu?
Pak by to skutečně mohlo vypadat tak, jak popisuje článek s uvedené knihy. Doufám, že tak nedopadneme, a pokud něco přijde, že budeme moudřejší a připravíme se tak, aby civilizace nemusela začínat už po několikáté od nuly.
