Tučná lež

 –         Michael Lam –

 Když anglický tesař William Benting v roce 1862 přišel s odtučňovací kůrou doporučující konzumaci vysoce tučné stravy chudé na uhlohydráty, psaly o tom noviny na titulních stranách.

Benting, který trpěl tělnatostí po celý život, ve věku 66 let při výšce něco přes 160 centimetrů vážil přes 90 kilogramů. Po houževnatém pátrání po způsobu jak zhubnout nakonec dokázal shodit 23 kilo v 38 týdnech. Jeho strava sestávala ze slaniny, hovězího, skopového, ledvinek, ryb, zeleniny (s výjimkou brambor) a čaje (bez mléka či cukru). Viditelně se vyhýbal pečivu, obilným produktům, škrobům a cukru. Když Benting roku 1878 ve zralém stáří 81 let zemřel, měl normální váhu. Se svou dietou byl tak úspěšný, že publikoval brožurku nazvanou Bentingova dieta. Lékaři tuto knihu pochopitelně kritizovali jako „nevědeckou“. Proč lékařská profese zavrhovala něco, co bylo evidentně funkční? Představa, že lze zhubnout jezením masa obsahujícího velká množství tuků byla pro tehdejší vykonavatele lékařské profese jednoduše příliš pokročilá. Protože tuk má nejvíce kalorií na gram, je přece jen logické omezit jeho příjem jestliže někdo chce zhubnout. Tento názor se na první pohled rozhodně jeví jako dokonale správný.

Klinické výzkumy obezity prováděné v posledním století však toto zažité přesvědčení nedokázaly podepřít. Ukázalo se, že ve skutečnosti je pravdou opak. Úbytky na váze se jevily jako přímo úměrné obsahu uhlohydrátů ve stravě. Když jíme hodně tučnou sytou stravu, snížíme příjem uhlohydrátů a ztráty na hmotnosti jsou vyšší. Funguje to i obráceně. Navzdory tomu lékaři tuto pravdu ještě stále nechtějí vidět.

Teď rychle přeskočíme do roku 1972. Kardiolog Dr. Robert Atkins tehdy rozpoutal svou „revoluci ve stravování“. Jinak řečeno, Dr. Atkins oprášil a prosazoval Bentingovu dietu. Jak se dalo očekávat, bylo to odmítnuto jak lékařskou profesí tak i mezitím zpracovanou veřejností. Ještě stále to pro ně byla „neprokázaná nová koncepce“. Američané byli tehdy už takřka úplně přesvědčeni, že tuky, obzvláště nasycené tuky z masa a mléčných produktů, jsou primárním stravovacím zlem v jejich každodenní potravě. Výzkumné studie zveřejněné v tomto období rovněž poukazovaly na vysokou hladinu krevního cholesterolu jako na příčinu srdečních chorob číslo jedna, a hlavním viníkem podle nich byla tučná strava.

Ne tak podle Dr. Atkinse. Věřil, že epidemii otylosti v Americe přivodila přílišná konzumace spousty uhlohydrátů, ne tuky. Atkinsův přístup vzbuzoval naději, že člověk může zhubnout dokonce i když si dopřává steaky, vejce a másla, co hrdlo ráčí. Atkins věřil, že tuky jsou neškodné, a že příčinou otylosti a srdečních chorob jsou ve skutečnosti uhlohydráty, tedy těstoviny, rýže, chléb a cukr. V knize „Atkinsova americká stravovací revoluce“, která mezi americkým obyvatelstvem vzbudila mnoho vzruchu, povolil čtenářům neomezenou konzumaci živočišných tuků. Varoval však před škroby a rafinovanými uhlohydráty, bílým cukre a čímkoli, co bylo vyrobeno z mouky. Dokonce zavrhl i ovocné šťávy a připustil jen umírněné množství zeleniny, ačkoli to druhé se s postupem diety uvolňovalo.

Dr. Atkins získal mnohé přívržence a kolem tématu se rozpoutalo tolik sporů, že Atkins svou tukovou dietu nakonec musel obhajovat při výslechu před Kongresem. Jeho přístup doporučující omezený příjem uhlohydrátů se zdál předurčen k vypovězení do oblasti nevědeckého nesmyslu na hranici mastičkářství.

O 150 let později

Ještě i po 150 letech v této věci ještě stále lékařským společenstvím zmítaly spory. Nicméně, trend se zřetelně obrací. K Atkinsovu táboru se přiklonilo mnoho výzkumníků poté, když viděli, že explodující obezitu nezastavila ani tři desetiletí snížené spotřeby cholesterolu. Mohli mít Benting a Dr. Atkins po celou tu dobu pravdu?

K Bentingovi a Atkinsovi se přidával stále rostoucí počet respektovaných vědců, kteří po desetiletí psali hodnotné a velmi úspěšné knihy o stravování, včetně „The Zone“, a „Cukroví cvalíci“, a říkají, že tuky neškodí. Z tuků se netloustne. Hlavním viníkem jsou skutečně rafinované uhlohydráty, tedy těstoviny, rýže a chléb, což jsou ovšem položky tvořící základ naší potravní pyramidy poskytující převážnou a podstatnou část kalorií, které naše tělo potřebuje. Avšak, jak říká Dr. Atkins: budeme-li jíst méně uhlohydrátů zhubneme a rozhodně budeme déle žít.

S tím souhlasí i Walter Willett, vedoucí oddělení výživy při Harvardské škole veřejného zdraví. Podle něho údaje, získané od ohromné, 300 000 lidí čítající skupiny sledovaných lidí v průběhu studie, která přišla na více než 100 miliónů dolarů, jasně popírají prohlášení o prospěšnosti nízkotučné stravy. Exkluzivní tři desetiletí zaostřená na nežádoucí účinky tuků navíc patrně epidemii otylosti ještě napomohla, protože lidem bylo neustále a ze všech stran doporučováno, aby přešli od tuků na uhlohydráty.

Na mnoho lidí, má nízkotučná strava ze dvou důvodů opačný účinek. Mnozí z těch, kteří přešli na nízkotučnou stravu zvolilo nevhodné náhrady. Místo tuků konzumují nadměrné množství uhlohydrátů, například ve formě těstovin a brambor. V důsledku toho si vytvářejí chronicky vysokou hladinu krevního cukru, vedoucí k otylosti a rezistenci na inzulín, končící cukrovkou (typu 2). Podobné nízkotučné diety (a z toho vyplývající strava s vysokým množstvím uhlohydrátů) vyvolávají paradoxní efekty – lidé se cítí mnohem hladovější a neustále přibývají na váze – stali se na uhlohydrátech (sacharidech) závislí.

Rozmach obezity

Fakta jsou jasná. Od počátku osmdesátých let, kdy nízkotučné dogma začaly podporovat vlády, otylosti strmě přibývalo. Ačkoli Američané v posledních dvou desetiletích skutečně významně snížili konzumaci tuků, tabulky výskytu srdečních chorob se nezměnily. Jasně zřetelné je ovšem něco jiného: procento otylých Američanů, které v šedesátých a sedmdesátých letech při 13 až 14 procentech zůstávalo takřka konstantní v průběhu osmdesátých let náhle vystřelilo o 8 procent vzhůru. Ke konci této dekády, byl obézní téměř každý čtvrtý Američan!

Význačným rysem této epidemie bylo, že zvyšující se tendence byla shodná ve všech segmentech americké společnosti, což vytrvale pokračovalo i po celá devadesátá léta. To je fenomén, který nedokáže vysvětlit žádná teorie, jenž se příčiny obezity v Americe pokouší vysvětlit. Mezitím se ztrojnásobil i počet otylostí postižených dětí a lékaři, poprvé v historii, začali diagnostikovat cukrovku typu 2 u dospívajících. Tento typ cukrovky souvisí s obezitou a říkávalo se jí „nápor cukrovky v dospělosti“. Dnes asi budeme muset změnit na „nápor cukrovky u nedospělých“.

Nástup nízko tučné stravy

Badatel Ancel Keys byl jedním z těch, kteří v padesátých letech přišli s dogmatem „nízkotučné je dobré a zdravé“ současně s domněnkou, že tučná strava a cholesterol zvyšují hladinu krevního cholesterolu a jsou příčinou srdečních chorob. Ani po dalších dvou desetiletích však neexistoval ani jediný vědecký důkaz podporující tento názor.

Nejproslulejším advokátem nízkotučné stravy je Nathan Pritikin. Do jeho centra dlouhověkosti v kalifornské Santa Monica proudily v sedmdesátých a osmdesátých letech tisíce, aby se zúčastnily jeho ozdravného programu. Tento program sestával z nízkotučných, celozrnných a čerstvých syrových jídel a namáhavého cvičení. Stoupenci jeho programu zhubli a hladina jejich cholesterolu se normalizovala. Ukázalo se však, že si jen velmi málo z nich dokázalo tuto stravu a režim udržet. Počet odpadlíků je vysoký. Požadovaná změna životního stylu se hodí jen pro ty, kteří mají dostatek vnitřní disciplíny.
Opírá se hypotéza, že jen nízkotučná strava je správná o skutečnost, nebo je to smyšlenka? „Experti“ nás neustále ujišťovali, že myšlenka nízkotučné stravy je samozřejmě podepřena solidními vědeckými důkazy.

Bohužel, spousta důkazů podporujících tvrzení, že strava s omezeným množstvím cholesterolu a nasycených tuků omezuje riziko úmrtí na srdeční chorobu a prodlouží náš věk, mají k solidnosti hodně daleko. Konkrétní výzkumy prokázaly, že jídlo obsahující cholesteroly ovlivňuje jeho hladinu v krvi jen okrajově. Pravdou je, že 80 až 85% cholesterolu produkují naše játra z cukru, zatímco z tučné stravy je syntetizováno pouhých 15 až 20%.
V období šedesáti let, od roku 1910 do roku 1970, poklesl poměr tradičních živočišných tuků ve stravě Američanů z 83 na 62%; nejdramatičtější byl v uplynulých 20 letech. Roční spotřeba másla klesla z 8 na 3,8 kilogramů na osobu. V posledních 80 letech se celkový příjem cholesterolu zvýšil jen o 1%. V tomtéž období stoupla spotřeba dietních rostlinných tuků ve formě margarínů, pokrmových tuků a rafinovaných olejů o 400% a spotřeba cukru a polotovarů o 60%. Srdeční choroby, ještě před stoletím takřka neznámé, se staly příčinou úmrtí číslo jedna – odpovídají za téměř 40% všech úmrtí v USA. Samozřejmě za to není a nemůže být zodpovědný výhradně cholesterol obsažený v potravinách.

Proslulá Framinghamova „Heart Study“ je často citována jako „solidní důkaz“ toho, že myšlenka nízkotučné stravy je funkční. Tato průběžná studie byla zahájena v roce 1948 a zahrnovala 6000 lidí z města Framingham v Massachusetts. Po čtyřicetiletém úsilí bylo zjištěno, že čím více nasycených tuků člověk jedl, tedy čím více snědl cholesterolu, tím byl fyzicky aktivnější. Rozbor ukázal, že ti, kteří více vážili a měli abnormálně vysoké úrovně krevního cholesterolu, byli také náchylnější k srdečním chorobám. Nejzajímavější co tento výzkum ukázal ale je, že přírůstek váhy a hladina cholesterolu je v obráceném poměru k tukům a cholesterolům přijímaným v potravě. Čili, čím vyšší příjem uhlohydrátů, tím očividně vyšší riziko obezity.

Několik studií, které poukázaly na souvztažnost mezi redukcí tuků a snížením počtu koronárních onemocnění srdce, nadto dokumentuje souběžný nárůst úmrtí na rakovinu, krvácení do mozku a sebevražd. Zřetelně to ukazuje výzkum provedený výzkumníky na Havajské univerzitě. V tomto případě výzkumníci sledovali spojitost mezi hladinami cholesterolu a úmrtností u 3572 amerických japonských mužů ve věku mezi 71 a 93 lety. Zjistili, že hladiny cholesterol s věkem klesaly z průměru 5,0 mmol/l (195 mg/dl) v rozsahu od 71 do 74 let na průměrných 4,61 mmol/l (180 mg/dl) u mužů starších než 85 let. Kromě toho pozorovali, že sledovaní účastníci, kteří po 20 nebo více let cíleně udržovali hladinu cholesterolu nízko … měli nejvyšší úmrtnost ze všech. Hladiny cholesterolu a četné další parametry byly pokusným osobám měřeny v letech 1991-93. Do prosince 1996 zemřelo z této skupiny 727 osob.

Výzkumníci zjistili, že muži s průměrnou úhrnnou hladinou cholesterolu 5,99 mmol/l (235 mg/dl) měli o 35 procent nižší úmrtnost (přizpůsobeno podle věku) než muži s průměrnou hladinou cholesterolu 3,85 mmol/l (150 mg/dl). Souvztažnost mezi úmrtností a hladinami cholesterolu se nezměnila ani po nastavení dalších proměnných, které by mohly úmrtnost ovlivnit.

Tyto výzkumy po pravdě řečeno ukázaly, že pokud je člověk zdravý strava s vysokým obsahem cholesterolu nevede k vysokým hladinám krevního cholesterolu. Opakované studie prokázaly, že tato hladina se po snězení jednoho vejce denně po dobu 6 týdnů (jedno vejce obsahuje asi 230 mg cholesterolu) zvýší jen o 3 mg/dl. Cholesterol v potravinách nepochybně není hlavním viníkem.

Vraťme se teď na chvilku do historie. Zatím co spory kolem tuků neustávaly, tehdejší vláda se vyrovnala s celou věcí vlastním způsobem a v lednu 1977 uveřejnila „Dietary Goals for United States“ (Stravovací cíle pro Spojené státy). Všichni byli nabádáni aby snížili spotřebu tuků „k zmírnění epidemie smrtících chorob“, které domněle sužovaly zemi. Mohutná kampaň vyvrcholila koncem roku 1984, kdy Národní zdravotnický institut (N.I.H.) oficiálně oznámil, že je žádoucí, aby všichni Američané ve věku nad 2 roky omezili konzumaci tuků. V tomto období se tuky staly „mastnými vrahy“ považovanými za horší, než mor.

V tomto období N.I.H. vynaložil několik set miliónů dolarů na pokusy najít spojitost mezi požíváním tuků a srdečními chorobami. Toto úsilí však bylo neúspěšné. Pět velkých výzkumných studií neodhalilo ani náznak souvislosti. Avšak šestá, která sama o sobě přišla na více, než 100 miliónů dolarů, dospěla k závěru, že onemocnění srdce lze předejít snižováním cholesterolu podáváním vhodných léků… Všechny zmíněné výzkumy ovšem ani za nesmírných výdajů nedokázaly prokázat, že konzumace menšího množství tuků s sebou přináší jakékoli podstatné zdravotní výhody.

Pokud však snižování cholesterolu jistými léky mohlo zamezit infarktům, pak se téhož triku teoreticky mohla zhostit i nízkotučná, cholesterol snižující strava. Tato logika zdánlivě dávala smysl, ale taková nepodložená souvztažnost prostě není podložená vědeckými důkazy. Kritici těchto hypotézy ovšem byli, jako vždy, naprosto ignorováni.

(Teď, prosím, pokud jste nezačali už dávno, čtěte mezi řádky. Pozn. překl.)

V uplynulých 20 letech se léky redukující cholesterol vyšvihly mezi produkty farmakologického průmyslu k prodejním hitům, přinášejícím každoročně miliardové zisky. National Heart, Lung, and Blood Institute (součást Národního zdravotního institutu) nedávno prohlásil, že snižování cholesterolu za účelem „zachránit více životů“ by se mělo stát „běžným“. V důsledku toho by tedy na 20% všech amerických dospělých mělo ihned začít brát léky snižující hladinu cholesterolu… Vysoký cholesterol je jedním z mnoha příznaků zvýšeného kardiovaskulárního rizika, stejně jako je kapání z nosu známkou virové infekce. Tlačit cholesterol dolů léky, aniž by byla brána v úvahu příčina v pozadí, je jako předepsat nějaký antihistamin proti rýmě a prohlásit, že rýma je vyléčená když kapání z nosu ustane. Tento druh logiky nelze přijmout jako „na vědeckých důkazech spočívající medicínu“.
Dnes už víme, že ačkoli cholesterol snižující drogy mohou vést k méně infarktům, mechanismus jímž fungují nemůže souviset pouze se sníženou hladinou krevního cholesterolu. Ukázalo se, že oblíbená třída statinových drog snižujících cholesterol ve skutečnosti omezuje zánětlivé reakce v endotelu (vnitřní vystýlce cév). Může být, že tato redukce vysvětluje efekt podporující srdce. Potlačení produkce cholesterolu v játrech vedoucí k snížení jeho hladiny může být méně důležitým, podružným efektem.

Nicméně, jakmile se k módnímu názoru, že nízkotučné potraviny jsou to jediné dobré připojil i N.I.H., potravinářský průmysl začal produkovat výrobky se sníženým obsahem tuků, aby vyhověl novým doporučením. Tuky nahradily převážně jiné formy cukrů, nezřídka sirup z obilní fruktózy a poly-nenasycené tuky. Tyto poly-nenasycené tuky se naneštěstí zpracovávají a upravují za tepla a hydrogenují. Výsledkem byla popularizace nového druhu tuků – takzvaných trans- tuků.

Málokdo umí vyčíst a vypátrat toto doznání vytištěné na nálepce na krabici sušenek. Trans-tuky jsou proslaveny jako jeden z nejsilnějších karcinogenů. Pojídání množství těchto trans- tuků, obsažených třeba v sušenkách a pomfritech, souvisí s neustále rostoucím počtem případů rakoviny. Zatímco v uplynulých 20 letech byly prosazovány nízkotučné potraviny jako strava zaručující dlouhověkost, nepřestali všímaví výzkumníci rozvíjet základní lipidní hypotézu:

Existuje mezi množstvím nasycených tuků a cholesterolem ve stravě a výskytem onemocnění srdce nějaký přímý vztah, jak kdysi tvrdil Ancel Keys?

Podívejme se na některé epidemiologické studie, které se touto lipidní hypotézou zabývají:

• proslulý srdeční chirurg Michael Debakey studoval 1700 pacientů s kornatěním cév a nezjistil žádný vztah mezi hladinou cholesterolu a výskytem aterosklerózy.
• mateřské mléko má 50% kalorií v tucích, z větší části nasycených. Cholesterol a tuky jsou nepostradatelné pro růst a vývoj mozku. Studie ukázaly, že u osob s úhrnným krevním cholesterolem pod 150mg/dl je výskyt různých forem rakoviny vyšší.
• venkovští lidé v severní Indii konzumují 17-krát více živočišných tuků při 7-krát nižším výskytu srdečních onemocnění v porovnání s lidmi, žijícími v „modernějších“ oblastech jižní Indie.
• Eskymáci prakticky netrpí srdečními chorobami. Přitom jedí neomezená množství živočišných tuků z ryb a mořských živočichů.
• Obyvatelé Okinawy (Ainu) jsou nejdéle žijící populační skupinou na světě. Průměrná délka života žen je zde 84 let. Co jedí? 2 až 3-krát týdně ryby a velká množství zeleniny. Celkový příjem cholesterolu ve stravě je zde opravdu vysoký.
• průměrný krevní cholesterol u ledních medvědů je přes 400mg/dl, přesto těžce trpí srdečními chorobami, které postihnou až 40% dospělých jedinců. Je zajímavé si povšimnout, že organizmus ledních medvědů umí ve velkém množství vytvářet vlastní vitamin C.

Hypotéza tvrdící, že nízkotučná strava cholesterol snižuje zjevně není tak dobrá, jak se tváří. Co tedy způsobuje neustálý růst počtu případů srdečních chorob? Mnozí výzkumníci mlčky ukazují prstem na uhlohydráty. Podívejme se na ně tedy trochu blíže.

Historie uhlohydrátů Už i někteří studenti historického endokrinologie a metabolizmu rozpoznali, že člověk není uzpůsoben k tomu, aby se živil stravou s vysokým obsahem škrobů nebo cukrů. Obilní produkty a koncentrované cukry se na lidské výživě začaly podílet až od vynálezu zemědělství, což bylo před nějakými 10 000 lety. Bez jeho nástupu a postupné popularizace zrnin, jako pšenice a rýže coby součásti základní stravy, by lidé v průběhu historie patrně nepřežili rozmanité hladomory, ale nedošlo by ani k „populační explozi“. O těchto skutečnostech se často píše v učebnicích antropologie, jenže v literatuře týkající se otylosti, s výjimkou knih o dietách s nízkým obsahem uhlohydrátů, po nich není ani zmínky.

Většina lidí ještě až do pozdních sedmdesátých let věřila, že tuky a proteiny chrání před přejídáním, protože sytí, zatímco z uhlohydrátů se tloustne. Z tohoto období můžeme vyhledat spoustu odborných článků popisujících vysokou úroveň obezity u Afričanů a obyvatel Karibiku, jejichž strava sestává takřka výlučně z uhlohydrátů.

Všechny uhlohydráty se v těle rozloží na cukry. Míra a rychlost s jakou k tomu dojde určuje hladinu cukru v krvi. Složité uhlohydráty, například veškerá zelenina, všechny obilní produkty, luštěniny a plody, se rozkládají pomaleji, působí tedy pozvolné zvyšování hladiny krevního cukru, který je pak postupně absorbován. Obecně řečeno jsou nejkomplexnější uhlohydráty považovány za zdraví prospěšné.

Naproti tomu jednoduché uhlohydráty, jako například cukrovinky, cukroví, bonbóny, nealkoholické nápoje a koláčky se v těle rozloží rychle. To vyvolá příkrý nárůst hladiny krevního cukru, jemuž následuje propad, když je cukr rychle absorbován. Tento efekt podobný jízdě na horské dráze je pro mnoho buněčných funkcí doslova zničující. Nadměrná spotřeba jednoduchých uhlohydrátů škodí našemu zdraví.

Tato jednoduchá, snadno pochopitelná klasifikace uhlohydrátů je ovšem velmi neúplná. Zatím co nejjednodušší uhlohydráty škodí kvůli vysoké rychlosti s níž se rozkládají na cukry, mají některé komplexní uhlohydráty, jako například brambory, rýže a pšeničné produkty, vysoký obsah škrobu (glukózy s dlouhými řetězci). Potraviny obsahující škrob nejsou zdravé kvůli relativně rychlému rozkládání na jednoduché uhlohydráty, které pak opět příliš rychle zvyšují hladinu krevního cukru.

Tyto škrobové potraviny jsou hlavní příčinou příjmu vysokého množství uhlohydrátů zásluhou intenzivní propagandy, probíhající v uplynulých 20 letech. Před třiceti léty byly naše poznatky o metabolismu uhlohydrátů ještě v plenkách. Dnes, už víme, že uhlohydráty se v těle rozloží na cukry a přebytky cukrů se přemění na glykogen a posléze na tuk.

Uhlohydrátová narkomanie

Stupeň a rychlost zpracování uhlohydrátů velmi závisí na množství inzulínu vyměšovaného slinivkou břišní. Několik málo minut poté, co začneme jíst, se začne uvolňovat inzulín. Jeho úkolem je zajistit přesun glukózy krevním řečištěm až k buňkám. Když klesne hladina krevní glukózy, klesne i hladina inzulínu, což znamená, že svou úlohu splnil. Pokles hladiny inzulínu následně vyvolá uvolnění mozkové sloučeniny nazývané serotonin. Serotonin u nás vyvolá pocit uspokojení a přestaneme jíst. Mozek nám takto dává znamení, že jsme nasycení. Několik hodin po jídle se to mění. Tělo začne používat část glukózy zbývající v krvi a získává z ní energii. Z této změny vztahů vyplývá úbytek glukózy, ale ještě více dramatičtější pokles hladiny inzulínu. Jeho nízká hladina signalizuje tělu, že musí opět jíst. Tento signál známe jako pocit hladu. Někteří proto inzulínu říkají „hladový hormon“.

Tento proces je u některých lidí narušen. Typická je nadprodukce – bezprostředně po jídle bohatém na uhlohydráty se vyprodukuje více inzulínu, než je jeho okamžitá spotřeba. To vyvolává vysokou hladinu inzulínu v krvi i poté, když už je všechna glukóza z krevního řečiště přepravena do buněk. Pokud je během příštích 2 hodin zkonzumováno další jídlo s vysokým obsahem uhlohydrátů (nebo jen svačinka), inzulín se uvolňuje znovu. Jenže tady ještě stále je abnormálně zvýšená hladina inzulínu po předchozím jídle, která by se měla normalizovat. Po spojení hladin inzulínu, po konzumaci jídla s vysokým obsahem uhlohydrátů a následné svačiny (třeba jen koláče nebo koblihy a limonády) v odstupu jen několika málo hodin, zůstává hladina krevního inzulínu vysoká a nemůže klesnout. Při tak vysoké hladině inzulínu, oklamaný mozek „dospěje k názoru“, že tělo ještě není nasyceno. V důsledku toho se hladina mozkového serotoninu nezvýší, a signál přestat jíst nepřijde. Tento spojitý začarovaný kruh přejídání tvoří fyzický základ toho, čemu říkáme uhlohydrátová závislost (ve smyslu narkomanie).

Podle jedné studie: „uhlohydrátová závislost nevzniká z nedostatku logického rozpoznání ´hladu´ jako pouhé ´touhy jíst´.“ Postižení dobře vědí, že nejsou skutečně hladoví ve smyslu potřebné výživy. Ale touze jíst je těžké odolat. „Můžete se přistihnout, že automaticky něco jíte, téměř mimovolně, jen k uspokojení tohoto nutkání. Můžete něco jíst a uvědomit si k vlastnímu překvapení, že jíte jen z dlouhé chvíle nebo kvůli ulehčení stresu. Mnozí uhlohydrátoví narkomani říkají, že vždy, když jedí uhlohydráty, jejich touha ještě zesílí.“ Jinými slovy, spojení uhlohydráty-inzulín / uhlohydráty serotonin u nich už vůbec nefunguje.

Jestliže jste obézní a máte některé z níže uvedených příznaků, pokládejte se za závislé na uhlohydrátech.

• Často myslíte na jídlo;
• poté co sníte bohatou snídani, máte hlad ještě předtím, než je čas k obědu;
• cítíte se vyčerpaní či unavení, obzvlášť po jídle;
• jakmile začnete jíst těstoviny, chleba nebo sladkosti, nemůžete se donutit přestat jíst;
• máte nevysvětlené pocity úzkosti nebo návaly hněvu;
• máte vystupňované emoce při celkovém pocitu skleslosti, osamělosti a nejisté obavy, nebo naopak extrémní návaly nadšení, s tím, že později upadnete do melancholie;
• máte sklon snadno přibývat na váze nebo, jestliže zhubnete, získáte rychle zpět předchozí nebo i vyšší váhu.

Vysoký příjem cukrů ve formě jednoduchých uhlohydrátů a škrobové stravy mimoto vede k rostoucímu riziku onemocnění srdce. Přebytek jednoduchých cukrů vede k zvýšenému stavu inzulínu což, na oplátku, uvádí do pohybu tvorbu značného množství triglyceridů (druh krevního tuku), a lipoproteinů s velmi malou hustotou (VLDL). Na to jak funguje tento mechanizmus se později podíváme trošku podrobněji. Pro tento okamžik se spokojíme s konstatováním, že triglyceridy i VLDL představují dva nezávislé rizikové faktory co se týče Aterosklerózy.. Cukr nadto snižuje hladinu „prospěšného“ cholesterolu HDL a navýší „špatný“ cholesterol LDL, což má za následek přírůstek celkového množství cholesterolů. Odhaduje se, že vysoký příjem cukru jen v USA každoročně zodpovídá asi za 150 000 předčasných úmrtí na srdeční choroby.

K podpoře tohoto tvrzení bylo provedeno mnoho studií. Při jednom z testů v rámci tohoto výzkumu dostávalo 18 mužů normální stravu a druhá skupina přísně specifikovanou dietu, při níž byla jejich potřeba proteinů a uhlohydrátů uspokojována aminokyselinami, základními tuky a glukózou. Průměrná koncentrace cholesterolu na počátku, když ještě dostávali obyčejné jídlo, byla 227 mg/dl. Po čtrnácti dnech na stravě s omezenou glukózou poklesla na 173. Po dalších čtrnácti dnech byla hladina na 160. Nicméně poté, když jejich strava byla změněna nahrazením 25% glukózy sacharózou (zatím co všechny ostatní podstatné části potravy zůstaly nezměněny), průměrná hladina cholesterolu během jediného týdne vystoupala ze 160 na 178 a do čtrnácti dnů na 208. Výzkumníci následně opět zaměnili glukózu za sacharózu. Po této změně koncentrace cholesterolu během jediného týdne spadla zpět na 175 a pokles pokračoval. Nakonec se hladina ustálila na 150 mg/dl, což bylo o 77 mg/dl méně, než na počátku. Tento výzkum podchytil vztah mezi spotřebou sacharózy (bílého cukru) a příbytkem cholesterolu.

Dlouhodobá konzumace stravy bohaté na uhlohydráty může vést k stavu resistence na inzulín, takzvanému „syndromu X“, kterým dnes trpí přes 60 miliónů Američanů. Pro tento stav je příznačná vysoká hladina krevního inzulínu. Nadbytek inzulínu nutí játra produkovat více VLDL. VLDL, které jsou hlavním nosičem triglyceridů dále metabolizují na LDL. Důsledkem je zvýšení hladiny triglyceridů a cholesterolu LDL, a úbytek cholesterolu HDL (vysvětlíme si později). Cirkulace tuků, jako například cholesterolu LDL, při níž dochází k jejich okysličování, může zapříčinit masivní poškození endoteliální vystýlky žilních stěn a vést k zánětlivým reakcím, které pak kumulují ve formování tukových proužků a nakonec povlaků v procesu, jemuž říkáme ateroskleróza. Tato destruktivní role uhlohydrátů nepochybně nebyla zcela objasněna ještě předtím, než byla veřejnost oficiálně vyzvána k pomalé sebevraždě, trvající už přes 20 let.

Nyní už je jasné, že nadměrná spotřeba rafinovaných uhlohydrátů může být stejně, ne-li mnohem destruktivnější, než nadměrné požívání nasycených tuků. Možná by to mělo být řečeno ještě zřetelněji: navzdory přechodu na dietní nasycené tuky v posledních 20 letech je přejídání zhoubnými uhlohydráty, jako například koláči, cukrovinkami, brambory, bílým chlebem a těstovinami hlavní příčinou růstu otylosti a kardiovaskulárních chorob.
S přibývajícími znalostmi o metabolismu uhlohydrátů roste i porozumění tomu, jak na naše tělo působí tuky. Podívejme se teď na metabolismus tuků trochu blíže.

Metabolizmus tuků Aby naše tělo mohlo 24 hodin denně fungovat potřebuje energii. Její zdroje jsou však velmi odlišné. Před snídaní poskytují tělu potřebnou energii glukóza (hroznový cukr) z jater, aminokyseliny ze svalů a mastné kyseliny z tukových buněk. Během a krátce po jídle, systém produkující energii přepne do reverzního stavu. Jako nový zdroj energie slouží přijatá potrava. Při trávení jídla se stává primární zdrojem energie glukóza štěpená z uhlohydrátů a aminokyseliny, získané štěpením bílkovin. Játra přestanou vydávat glukózu na energii, a namísto toho začnou ukládat přebytky glukózy získávané z potravy ve formě glykogenu k pozdějšímu využití. Rovněž tukové buňky skladují nově absorbované tuky pro pozdější spotřebu. Tento proces reguluje hormon nazývaný inzulín vylučovaný slinivkou.

Za normálních okolností tato činnost funguje jako hodinky. Několikrát denně udržuje precizní kontrolu nad látkovou výměnou, reguluje produkci energie a cyklus ukládání tuků.

Podívejme se teď blíže na způsob metabolizace tuků. Po jídle jsou ze slinivky přímo do tenkého střeva vyměšovány zažívací fermenty. Tato směsice fermentů štěpí tuky (lipázu), škroby a cukry (amyláze), laktózu (laktáze) a proteiny (proteáze). V tomto procesu jsou tuky štěpeny na mastné kyseliny. Buňky lemující tenké střevo pak tyto mastné kyseliny vstřebávají a mění je na triglyceridy.

Triglyceridy jsou složeny ze tří mastných kyselin napojených na molekuly glycerinu. Jsou také známé jako krevní tuky; je to přepravitelná a skladovatelná forma tuku.

Střevní buňky zároveň, produkují i nevelká množství cholesterolu a proteinů. V kombinaci s triglyceridy, formují v tucích rozpustný chylomikron, sloužící jako „dopravní prostředek“ přepravující tuky krevním řečištěm.

Zbývající lipoproteiny jsou lipoproteiny s velmi malou hustotou (VLDL), lipoproteiny s malou hustotou (LDL) a lipoprotein s velkou hustotou (HDL). Lipoproteiny se liší podle obsahu triglyceridu. Čím více ho tyto částice obsahují, tím jsou řidší a tím lépe „plavou“. Nejvíce triglyceridu obsahuje chylomikron, následují VLDL a LDL. Nejnižší obsah triglyceridu má HDL.

Když chylomikron cirkuluje v krevním řečišti, jiný ferment, nazývaný lipoprotein lipáza vylučovaný endotelem, štěpí triglyceridy v chylomikronu opět na mastné kyseliny a glycerín. Mastné kyseliny jsou poté absorbovány a vnášeny do tukových buněk, zde převedeny na triglycerid a uskladněny k pozdějšímu použití. Zbývají chylomikrony ochuzené o triglycerid. Říká se jim „chylomikronové pozůstatky“ a jsou z krevního řečiště postupně odstraňovány játry.
Štěpení tuků na mastné kyseliny a jejich následná rekombinace při formování triglyceridu, balení do chylomikronů, a štěpení chylomikronů je nikdy nekončící proces.

Při jídle a brzy poté jsou naším hlavním zdrojem triglyceridů chylomikrony roznášející krevní tuk. Ve spánku se stávají našim hlavním zdrojem energie lipoproteiny VLDL bohaté na triglycerid. VLDL se velmi podobají chylomikronům, až na to, že obsahují o něco méně triglyceridu. Mastné kyseliny uvolněné z VLDL ovšem přijímá zejména svalovina, ne tuková tkáň. Toto je významný poznatek. Mastné kyseliny uvolněné chylomikrony jsou z největší části přijímány tukovými buňkami, zatím co mastné kyseliny uvolněné z VLDL jdou do svalových buněk. Kromě toho, protože VLDL ztrácí své triglyceridy, jsou jeho zbytky, namísto aby byly odstraněny v játrech jako v případě chylomikronů, zčásti převedeny na cholesterol LDL. Čím vyšší množství vzniká tím je pravděpodobnější, že se nadbytečné množství okysličeného cholesterolu LDL bude srážet na endotelu (vystýlce cév), kde začne tvořit tukové proužky a případně formovat povlaky.

Vědecké důkazy ukazují, že strava bohatá na rafinované uhlohydráty, jako například bílý chléb a koláče či jídla bohatá na škrob, jako těstoviny, brambory a rýže, je rychle štěpitelná na cukry (sacharidy). Jejich nadměrný přísun, zejména sladkostí po hlavním jídle, vede k zvýšení hladiny krevního cukru. Tento druh stravy vyvolává zvýšené vyměšování inzulínu slinivkou, protože tělo pokouší se uvést hladinu krevního cukru na normální úroveň. Inzulín, mimo svého úkolu zajišťovat snižování hladiny krevní glukózy, navíc ještě podnítí játra aby produkovala více triglyceridu a VLDL. Jedním z nejdůležitějších faktorů udávajících množství triglyceridu vytvořeného játry jsou celodenní úrovně inzulínu (indikující množství uhlohydrátů přijatých v potravě) a mastných kyselin v krvi. Čím více inzulínu, tím je produkce triglyceridu z mastných kyselin a glycerínu v játrech rychlejší.

Vysoká hladina inzulínu také způsobí, že tukové buňky ze svých zásob uvolňují více mastných kyselin, aby je zpřístupnily játrům k produkci triglyceridu. Chronicky vysoký krevní cukr současně může vést až k stavu inzulínové resistence, což na oplátku vede k abnormálnímu vzrůstu hladiny krevního inzulínu. Jeho vysoká hladina v krvi pak nutí játra produkovat ještě více triglyceridu. Quebecká kardiovaskulární studie zjistila, že společně s 30% přírůstkem hladiny inzulínu se o 70% zvyšuje riziko onemocnění srdce v období do pěti let.

Uhlohydráty zvyšují obsah cukru a cukr zvyšuje hladinu inzulínu. Proto je velmi důležité normalizovat hladiny inzulínu regulací příjmu uhlohydrátů.

Vedle zvýšené produkce triglyceridu stimuluje vysoká hladina inzulínu játra k produkci velkého množství VLDL, který je nosičem triglyceridu. Když je do krevního řečiště uvolněno velké množství VLDL, zvýší se i koncentrace krevního triglyceridu, a to je příčina zvýšeného rizika koronárních srdečních chorob. Mnoho VLDL pak na oplátku směřuje k nadbytku LDL, protože LDL je metabolitem VLDL. Z tohoto pohledu dnes už chápeme, proč může strava s vysokým obsahem uhlohydrátů vést k přírůstku krevního triglyceridu a „špatného“ cholesterolu LDL. Strava s vysokým obsahem nasycených tuků (vyskytujících se obvykle v červeném masu) rovněž zvyšuje hladiny triglyceridu i přírůstky LDL. Jinými slovy, příjem potravy s vysokým obsahem uhlohydrátů či nasycených tuků vede k zvýšené produkci triglyceridu.

Triglycerid

Roli triglyceridu jako ukazatele kardiovaskulární choroby nelze příliš přecenit. Strava s vysokým obsahem nasycených tuků, například červené maso, není to jediné, co zdvihá hladinu triglyceridu v krevním séru. Důležitější je rozpoznání, že strava bohatá na jednoduché uhlohydráty a jídla bohatá na škrob (jako cukr, rýže, a pšenice) může prostřednictvím inzulínu drasticky zvednout triglycerid v séru. Po každém jídle může být spáleno nebo ve formě glykogenu uskladněno jen 20% přijatého cukru. Zbývajících 80% je převedeno na triglycerid, který se může podílet na tvorbě kyselosti nebo být uskladněn v tukovém depozitu.

Co se týče infarktu u lidí středního a staršího věku představuje vysoká hladina triglyceridu v krvi mocný nezávislý rizikový faktor. Studie ukázaly, že vysoká hladina krevního triglyceridu ve skutečnosti prezentuje vyšší rizikový faktor, než samotný úhrnný cholesterol. Není známo proč (kromě mlhavých předpokladů, že vysoké hodnoty estrogenu možná plní funkci ochranného faktoru), ale ženy, zdá se, jsou vůči tomu imunnější. V této souvislosti je přesný mechanizmus předmětem zkoumání.

Bylo by naivní se domnívat, že hladinu cukru a triglyceridu srazí pouhé požívání složitých uhlohydrátů jako plodů (s vysokým obsahem fruktózy a glukózy) namísto jednoduchých uhlohydrátů, třeba sušenek. Ukázalo se, že tomu tak není. Plody obsahují ovocný cukr, fruktózu, který ve skutečnosti má obdobný účinek jako hroznový cukr (glukóza) a sacharóza obsažená v sušenkách, ačkoli ovocný cukr se štěpí pomaleji, než hroznový. Konečný výsledek je velice podobný. Ovoce však, nabízí různé jiné výhody, včetně vláknin a antioxidantů. Přechod od sušenek k plodům s vysokým obsahem cukru, jako například vodnímu melounu, hladinu triglyceridu nesrazí.

V klinickém pokusu na University of Minnesota výzkumníci hodnotili 24 zdravých dospělých, kteří přijímali jeden ze dvou náhodně přidělených druhů potravy po dobu šesti týdnů. Poté tytéž osoby přešly na opačný druh stravy. První dieta poskytovala 17% energie ve formě ovocného cukru (fruktózy) a druhá užívala k slazení s hroznový cukr (glukózu) a žádný ovocný cukr. Obě diety sestávaly z běžných jídel a téměř stejných množství makroživin. Výsledky ukázaly, že u mužů na dietě s ovocným cukrem se hladina triglyceridu v plazmě zvýšila o 32%, ačkoli u společně sledovaných žen se neprojevil žádný efekt.

I když „normální“ horní hranice hladiny krevního triglyceridu mohou dosahovat až 160 mg/dl, vhodný mezník pro optimální zdraví by neměl být výše, než 100 mg/dl, při celkovém poměru triglyceridu k cholesterolu HDL ne vyšším, než 3 (raději méně než 2).

Výzkumy dále ukázaly, že množství triglyceridu 100 mg/dl nad normální úrovní zvyšuje relativní riziko nové kardiovaskulární příhody o 50% a snižuje šanci na přežití při dalším infarktu.

Vysoké hodnoty triglyceridu souvisí s příjmem jednoduchých uhlohydrátů. Může se zvýšit i při stravě s vysokým obsahem nasycených tuků, avšak tato souvztažnost je v porovnání s uhlohydrátovou stravou méně dramatická. Problém s vysokou úrovní triglyceridu jako takový můžeme řešit změnou stravy. Pokud budeme správně dodržovat pravidla nízkoglykemické diety proti stárnutí, měli bychom během několika málo týdnů pozorovat trvalý pokles hladiny triglyceridu.

Role triglyceridu byla v uplynulých 30 letech velmi podceněna. Dnes už si specialisté na výživu uvědomují, že triglycerid, a ne tuky či cholesterol v potravě, je ve skutečnosti přesně tím klíčovým článkem, který spojuje uhlohydráty s otylostí. Jak takové jsou dominantním faktorem nadbytku triglyceridu uhlohydráty, ne tuky. Jinými slovy, vysoká hladina triglyceridu nesouvisí s tučnou stravou, ale téměř výlučně se stravou bohatou na uhlohydráty.

Špatné uhlohydráty

Podívejme se teď společně jak jednoduché a rafinované uhlohydráty, jako třeba bílý chléb a bílá mouka, nebo škrobové uhlohydrátové potraviny – brambory a rýže, mohou zvýšit riziko onemocnění srdce. Obojí jsou považovány za „špatné“.

1. Čím vyšší je příjem těchto uhlohydrátů, tím vyšší hladina krevního cukru se nám tvoří v těle. To na oplátku spouští uvolňování většího množství inzulínu ze slinivky v úsilí krevní cukr normalizovat. Přibývající inzulín nutí játra produkovat více VLDL, nosiče triglyceridu. Čím více VLDL je vyrobeno, tím více triglyceridu (krevního tuku) bude cirkulovat v naší krvi (pamatujme, že VLDL je nosičem triglyceridu). Čím více VLDL, tím více je i jeho metabolitu, „špatného“ cholesterolu LDL. Proto tedy jsou jak zvýšená hladina triglyceridu tak i LDL prokázané nezávislé rizikové faktory, co se týče srdečních chorob. Nutno poznamenat, že vědci teprve nedávno zjistili, že LDL sám o sobě není „špatný“. Je prostě jen nosičem cholesterolu v krvi. Problém začíná, když se LDL na cholesterol naváže, výsledný LDL-cholesterol je pak snadno okysličitelný, žlukne, a to nastavuje podmínky pro zánětlivou reakci v endotelu vedoucí k tvorbě arteriálních povlaků (kornatění). LDL se stává okysličitelným jen kvůli nevhodným stravovacím zvyklostem, jako nadměrnému příjmu rafinovaných uhlohydrátů, ale také kvůli stresujícímu životnímu stylu a nedostatku antioxidant. Řešení jak snížit tvorbu LDL-cholesterolu spočívá v prostém snížení příjmu rafinovaných uhlohydrátů, omezení stresu a zvýšeném příjmu antioxidantů, například vitamínů C, A, a E.
2. Cholesterol může být přeměněn z „prospěšného“ HDL cholesterolu na „špatný“ LDL cholesterol enzymem, nazvaným cholesteryl- ester transfer protein (CETP), zaměňujícím „dobrý“ HDL cholesterol za triglycerid. Při větším množstvím na triglycerid bohatého VLDL, bude větší množství cholesterolu převedeno CETP z HDL na VLDL a tudíž dojde k snížení hladiny HDL. Při menším množství HDL a větším množství VLDL riziko srdeční choroby opět stoupá.
3. Kromě vysokých hodnot VLDL a chylomikronů v krvi po jídle bohatém na jednoduché uhlohydráty a jídle bohatém na škrob, přibývá i zbytků chylomikronů a VLDL. Dobrým názorným příkladem je městský úsek dálnice za provozní špičky, když jsou postranní výjezdy ucpané a celý provoz se tím zpomalí. Stejně tak, sníme-li hodně jídla bohatého na škrob, vyvolají jednoduché uhlohydráty a nasycené tuky lipemii („hustou“ krev po jídle). Pozůstatky chylomikronů a VLDL „mačkající se“ v krevním řečišti déle, než obvykle, zvyšují riziko srdeční slabosti.

Skutečná pravda o tucích

Dnes už jen málo expertů popírá, že nízkotučné poselství uplynulých dvou desetiletí bylo radikálním zjednodušením. Kdyby už nic jiného, alespoň účelově neignorují skutečnost, že nenasycené tuky jako olivový a lněný olej jsou plné mastné kyseliny omega-3, a proto vynikající pro zdraví. Tyto tuky zvyšují „dobrý cholesterol“, vysoce hustý lipoprotein (HDL) a snižují „špatný cholesterol“ s malou objemovou hmotností, lipoprotein (LDL). Vyšší úroveň LDL zvyšuje riziko srdečních chorob, zatímco vyšší hladina HDL ho snižuje.

Při velmi důležitém výzkumu publikovaném v jednom z nejrespektovanějších lékařských časopisů v Americe, The New England Journal of Medicine, výzkumníci odhalili důležitou skutečnost, že nízkotučná strava s vysokým obsahem uhlohydrátů, vláknin a luštěnin chudá na červené maso úhrnné hladiny cholesterolů neredukuje a riziko kardiovaskulárních chorob (CVD) a rakoviny tlustého střeva nijak nesníží.

Ano, je asi načase aby se lékaři i lidé probudili do reality, která říká, že při prostém dodržování nízkotučné stravy s vysokým obsahem vláknin, tolik propagované v uplynulých 20 letech, nelze dosáhnout snížení hladin lipidů (cholesterolu, triglyceridu, atd.) ani předejít srdečním onemocněním (CVD). Doporučení vlády ohledně stravy a množství hotových jídel by mělo být změněno, pokud je snížení rizika CVD požadovaným cílem. Nejlepší podpůrnou strategií pro zdravé lipidy/tuky a prevenci CVD je jíst přirozená jídla bohatá na základní tuky a žrát méně kalorií (jen tolik, kolik je zapotřebí k udržování ideální váhy).

Dobrým příkladem k následování je středomořská strava. Vyhýbat se všem tukům není nevyhnutelně zdraví prospěšné, obzvláště znamená-li to vyhýbat se nepostradatelným tukům. Avšak měli bychom se vyvarovat konzumace zpracovaných tuků, například ztuženým pokrmovým tukům (margarínu), rafinovaným olejům a uhlohydrátům, jako sušenkám a cukrovinkám, které je obsahují protože tyto tuky uvolňují volné radikály. Tyto produkty mají mnoho škodlivých účinků, včetně nadměrných kalorií.

(kráceno)
——————

Závěrem

Tuky jsou nezbytnou součástí naší potravy. Je však důležité vědět jaký druh tuků jíst. Propagace nízkotučné stravy v uplynulých 20 letech byla radikálním zjednodušením. Výsledek je zřejmý – celá generace bují obezitou. Musíme dokonale pochopit, které druhy tuků jsou prospěšné a které druhy dobrých uhlohydrátů potřebujeme k tomu, abychom tuto epidemii mohli zastavit a zvrátit. Dobré tuky, jako olivový olej, musí být konzumovány ve velkém množství. Špatným tukům, jako například nasyceným tukům z masa, bychom se měli vyhýbat. Prospěšné komplexní uhlohydráty, například zelená listová zelenina, by měly být doporučovány. Konzumaci škodlivých jednoduchých uhlohydrátů, jako sušenek a cukru, společně s škrobovitými uhlohydráty (i když ty jsou považovány za komplexní), jako jsou například brambory, rýže a chléb, bychom měli omezit.

Ti, kteří byli po dlouhou dobu na nízkotučné, převážně uhlohydrátové stravě, by k dosažení optimálního zdraví měli uvažovat o dietě bohaté na dobré tuky (45%), s nízkým obsahem proteinů (15%) a umírněným množstvím komplexních uhlohydrátů (40%).

Výňatek z článku „The Fat Lie“

http://www.drlam.com/A3R_brief_in_doc_format/print/A_Big_Fat_Lie.htm]
Autor Michael Lam, M.D., M.P.H., A.B.A.A.M. je specialistou na preventivní medicínu a medicínu proti stárnutí. V současnosti je ředitelem pro lékařské vzdělávání na Academy of Anti-Aging Research v USA. Získal titul Bachelor of Science na Oregon State University a Doctor of Medicine z Loma Lindy University School of Medicinev Kalifornii, Masters of Public Health a Board Certification in Anti-aging Medicine, udělené American Board of Anti-Aging Medicine. Dr. Lam formuloval tři klinické fáze stárnutí a také koncepci diagnózy a ošetřování sub-klinického stárnutí souvisejícího s degenerativními onemocněními směřující k zabránění procesu předčasného stárnutí. Dr. Lam na tomto poli rozsáhle publikoval. Je mimo jiné autorem knihy „The Five Proven Secrets to Longevity“ (Pět prokázaných tajemství dlouhověkosti).

Další články autora

[http://www.lammd.com/A3R_brief_in_doc_format/2001-No1-CancerUpdate1.cfm]
[http://www.lammd.com/A3R_brief_in_doc_format/2003-No3-Eggs.cfm]
[http://www.eantiaging.com/briefs/vitamin_c_and_e.cfm]
[http://www.lookingyourbest.com/liposuction/states/Pennsylvania]
[http://www.eantiaging.com/briefs/sugar_aging.cfm]

Převzato: www.mwm.cz