UFO / utajovaná skutečnost

Čtenář pravděpodobně už dávno tuší, co retušují podivně složité popisy záhadného tělesa na fotografiích. Předmětem, který se oficiální a vědecká místa na obou stranách zeměkoule tak úzkostlivě snažila nepojmenovat, je fenomén UFO. Za zkratkou odcizenou původnímu významu se neskrývá nic jiného, než klasifikace U.F.O. Unknown Flying Object – neznámý létající objekt.

Každý letoun, než je rozpoznán, je zpočátku takto klasifikován! Proto nemíchejme pojmy a zachovejme rozlišení. Kvůli přirovnání, užitému soukromým pilotem k popisu neznámých objektů, které pozoroval za letu (létající podšálky – flying saucers), se v padesátých letech ujal žurnalistický pojem „létající talíř“. Nejde o nový jev. O „létajících štítech“ se zmiňují například kronikáři tažení Alexandra Velikého, později i římští a další. V současnosti však asi stěží existuje obdobně kontroverzní téma. Přitom nelze opomenout fakt, že kromě seriózních pokusů o identifikaci U.F.O., se po světě vyrojila spousta UFO fanatiků a publicity lačných lidí, více či méně zručně falšujících fotografie a jiné důkazy.

Řady evidentních podvodů a umělých „důkazů“, záměrně fabrikovaných skrytými mystifikátory směšujícími oba pojmy, obratně využila oficiální místa k diskreditaci pro ně ošemetné záležitosti. Ne−li v první, pak jistě v neposlední řadě jde o to, aby politikové a vojáci, tvrdící, že zvládají protivzdušnou obranu svých států, uchránili své renomé v očích veřejnosti. „Fenomén UFO“ byl a je označován za výmysl podvodníků a duševně ne zcela zdravých lidí. Přitom právě jen oficiální místa patrně znají pravdu. Oněch údajně „duševně postižených“ jsou dnes už snad statisíce… Politikové, kteří se i přes mlčení vojáků nakonec přece jen dopracovali ke konkrétnějším údajům, zřejmě došli k názoru, že věc kolem U.F.O. je natolik závažná, že bude taktičtější utajit pravdu za každou cenu. Po desetiletí se to víceméně dařilo, postupně však nazrává situace, kdy bude nutné přiznat barvu a předejít všeobecnému šoku, jehož „zpětný ráz“ by jim mohl zlomit vaz.

„Létající talíře“ jsou bezesporu velmi zajímavé téma. Byla o nich, stejně jako třeba o vozech Formule 1, napsána již úctyhodná řada (často velmi fundovaných) knih. Nebudu se tedy zbytečně rozplývat v detailech popisujících byť neobvyklý, ale patrně hojně užívaný dopravní prostředek a jeho vlastnosti; v následujících kapitolách a knihách se pokusím, coby klasifikaci i jako fenomén, představit „UFO“ v poněkud netradičních souvislostech.

Předsudky

Zkratky UFO se vědec, dbalý dobrého jména, nedotkne ani v gumových rukavicích. Před svými stejně „vědoucími“ kolegy by se totiž mohl „vědecky znemožnit“. Způsob jakým tito „vědci“ otevírají odemčené dveře je znám. Pokud nejdou otevřít dovnitř, vybourají vedle nich díru do zdi (viz uvedený příklad s léčbou rakoviny). Dveře se přece nikdy nemohou otevírat směrem ven! Proč? Protože jejich „vědecký kolega“, Dr. Uznávaná Autorita to posledně řekl na vědeckém sympoziu a rok nato za tento výrok získal Nobelovu cenu… Jinak kdysi ve francouzské Akademii věd dopadl „podivín“, který nahlas neprozřetelně vyslovil šílenou domněnku, že meteority padají z nebe. Byl nadosmrti vědecky znemožněn historickým výrokem dodnes slovutného předsedy onoho ctihodného spolku: „Z nebe žádné kameny padat nemohou, protože v nebi žádné kameny nejsou!“ A basta. Jistý druh „vědy“ jsme si ostatně vyzkoušeli na vlastní kůži – takzvaný vědecký socialismus. Ale tihleti „vědečtí filozofové“, přes všechny doktoráty a jmenné přívěsky nejrůznějšího druhu, nejspíš nebyli správnými vědci, protože ti přece všechno nové nejdřív vyzkoušejí na myších. Řečený pokus páchaný přímo na lidech naštěstí neprobíhal „věčné časy“, jak jeho stále vystrašenější protagonisté doufali. Kdyby se nebáli, nechali by toho už dávno… Omylů, jako byl ten s nebeskými kameny a případů vrtání děr do betonových zdí vedle odemčených dveří, najdeme v dějinách vědy stovky. Bylo o nich napsáno dokonce několik knih. Konečně – i netrpělivý pradědeček egyptologů, kalif Al Mamun, se roku 820 pracně probourával do Velké pyramidy v Gíze jen několik málo metrů pod hlavním vchodem, který mimochodem dodnes nebyl prozkoumán… Potíž je v tom, že si někdo stále plete bádání s věděním a jakmile se jeho teorie dostane do vysněné kategorie memorovaných „školních moudrostí“, zaměří svou energii na trestání „chybných kroků“ badatelů, kteří se ještě pokoušejí o opravdovou vědu. Tak se stává, že se nové poznání prosadí doslova až po vyhynutí nositelů cen za to staré. Koryfejové nehodlají ustoupit. Obrovskou roli hraje ješitnost, a kromě toho jde o lukrativní job. Prázdná peněženka, a touha po nehynoucím, prebendy vynášejícím vědeckém věhlasu či titulu, přiměla plukovníka Wyse ke zfalšování kartuše s nápisem CHUFU. Dosáhl svého: díky tomuto podfuku je stavba Velké pyramidy ve školních učebnicích dodnes připisována bezvýznamnému faraonkovi Cheopsovi… Je nad slunce jasné, že pokud nezmizí status „zasloužilých“, kteří sedí jako žáby na pramenech a s pokrytecky udivenými tvářemi se ptají, kam že se poděla voda, a dokud lidstvo vedle Nobelovy ceny nenabídne dostatečnou doživotní rentu všem skutečným objevitelům, nic se na tom nezmění… Zvrácený demotivující postoj blokující přijímání nových myšlenek je neúnosný luxus, který krvavě platíme nejen penězi, ale především postupnou devastací planety Země.

I když vlády, a tudíž i státní vědecká pracoviště, oficiálně nechtějí nic slyšet o inteligentním mimozemském životě, investují do pátrání po jeho stopách nesmírné sumy. Využívány jsou všechny dosud známé technické prostředky – počínaje vyhledáváním kosmických poselství na nekonečném spektru radiových frekvencí, „vzkazy“ umisťovanými na paluby kosmických sond konče.

Prozatím se však – podle oficiálních verzí – žádné takové poselství neobjevilo. Není to tak! Zájemcům o radioteleskopy zachycené a rozluštěné poselství z hvězd vřele doporučuji lekturu knihy Ludvíka Tučka „12 čísel z kosmu“. Pravdivost oficiálních tvrzení popírá i existence průkazného obrazového materiálu, prezentovaného v knize Bestseller v kameni. Po důkazech a informacích, hledaných na sousedních planetách a kdesi v hlubinách kosmu, doslova šlapeme. Je jimi popsán celý povrch Země!

Pravda po kapkách

Co by se asi stalo, kdyby Rusové škodolibě zveřejnili chybějící fotografii, na níž je zřejmě z těsné blízkosti, zřetelně a dvěma typy kamer současně zvěčněná cizí kosmická technika?

Páni akademici by nemohli použít nic ze své palety likvidačních frází, přezíravých úšklebků a výmluv o choromyslnosti pozorovatele. Neuspěli by ani s argumentací o davové sugesci, o podivně formovaných mracích, kulovém blesku a o zatoulaném meteorologickém balónu, nepomohla by ani záchranná brzda v podobě velmi oblíbeného a jedním dechem vyslovovaného argumentu o „laika–matoucím–odrazu–záře–Venuše–v–mracích“.

Jedině by snad mohli veřejně podezírat Rusy z podvodu. Je nad síly vědců najednou připustit existenci něčeho, co s laskavou neomylností po dlouhá léta zesměšňovali a nekompromisně potírali.

Velice nerad bych ublížil těm badatelům, kteří jsou závislí na státních penězích. Úkoly, plněné na státem udržovaných pracovištích, jsou často přísně tajné a mezi výzkumníky se těžko naleznou lidé ochotní o tom hovořit. Není to jen věcí svědomí… Přesto občas dochází k prosakování informací. Ty jsou však ignorovány, dementovány, anebo hned vzápětí pomocí blazeovaných dogmatiků rafinovaně využity v masmédiích k další mystifikaci veřejnosti.

Státní úředníci se přitom chovají stejně jako církevní kurie – znají pravdu, nemíní ji odhalit a dobře placení oficiální zástupci vědy jim ochotně kryjí záda. Zaběhnutý systém živí mnoho (zbytečných) lidí, a kdo by si chtěl dobrovolně odhlasovat konec pohodlného života?

I proto je zpráva o nálezu stop primitivní formy života v meteoritu, který před statisíci lety možná byl součástí povrchu Marsu, ale spíše jiného tělesa, tak výjimečná. Konečně snad v tichosti „padnou hlavy“ některých „významných odborníků“. Jenže ti, kteří papouškováním jejich výroků dosáhli akademických postů, se budou ještě dlouho bránit zpochybňováním očividných pravd a dokazovat, citáty odňatými skřípajícím čelistem ve skříních uschovaných kostlivců, že co neznají, nesmí existovat!

Quod erat demonstrandum – jak musí být dokázáno…

První vlaštovky?

Zajímavým příkladem opatrného postupu informování veřejnosti o jistých nesrovnalostech kolem nás byla, před nečekaným zvratem koncepce, první řada příběhů seriálu Akta „X“. Jednotlivé díly jsou jen zčásti fikcí. V podstatě jde o volné zpracování skutečných příběhů a o využití jistých konkrétních informací. Všechny tyto případy byly v minulosti vehementně dementovány.

Tyto zdánlivě zcela smyšlené scifi příběhy pravděpodobně slouží ke zpracování podvědomí diváků za účelem formování uklidňujícího pozitivního náhledu na možnou přítomnost mimozemské civilizace. Sledovanost seriálů tohoto typu potvrzuje, že většina z nás má v sobě skryto vrozené tušení.

Kdosi si zřejmě dobře uvědomuje, že setkání lidstva s realitou vesmírného Života se neobejde bez dlouhé a dobře naplánované přípravy, která podvědomé tušení pozemšťanů převede na logické pochopení v okamžiku, kdy neuvěřitelné změny překročí všechny dimenze lidských zkušeností.

Existuje snad jakási smlouva, kterou s některými mocnými této Země uzavřel tajemný „Někdo“? Je kniha senátora Spojených států Miltona Williama Coopera ( „Mimozemšťané na pozadí vlády Spojených států“) pravdivá?

Došlo u Marsu k nehodě, nebo k porušení dohody a následnému „klepnutí přes prsty“? Nebo tam snad došlo k očekávanému nálezu nezvratně potvrzujícího existenci inteligentního mimozemského života, nálezu, který bylo nutno za každou cenu utajit? Existuje tajná dohoda „kosmických velmocí“?

Američané nedlouho po podivné havárii sondy Fobos 2 oznámili úspěšný test nové výkonné laserové zbraně, umístěné na oběžné dráze. Tentokrát se ze sovětské strany obvyklé podrážděné výkřiky neozvaly. Právě naopak – vědci z L.L.L. sklidili potlesk a uznání! Proč?

Jsou tu i jiné podivnosti:

Dalo se očekávat, že po dosažení globální shody mezi velmocemi by vojenskoprůmyslové komplexy přišly o lukrativní zakázky. To se očividně nestalo, i když se krátce po setkáních Gorbačova s Reaganem (na nichž se v soukromí nepochybně hovořilo i o nezveřejněných výsledcích mise Fobos 2) vytratil oběma stranami tak dlouho hýčkaný obraz „starého dobrého nepřítele“. Takřka přes noc.

„Příležitostně se ptám, jak rychle by zmizely naše celosvětové rozdíly, kdybychom stáli tváří v tvář mimozemské hrozbě.“, řekl Ronald Reagan…

Vše naznačuje, že vojenští experti z jakéhosi závažného důvodu neodmítají názor, že pozemské civilizaci hrozí určité potenciální nebezpečí z blízkého vesmíru. Tento aspekt musíme zahrnout mezi indicie, potvrzující existenci utajovaných skutečností. Vojenskoprůmyslové komplexy velmocí nevedou snílci, ale tvrdí realisté! Atmosféru ohrožení a obraz nového nepřítele od jisté doby vytváří i filmová a televizní produkce. Jako příklad můžeme uvést film Independence Day (Den nezávislosti) a několik sugestivních dílů seriálu Out of Limits, prezentovaného společností Atlantis; v tomto smyslu se výrazně změnila i témata druhé části seriálu Akta „X“.

Kdo financuje tyto projekty? Je to skutečně jen „šoubyznys“? Proč jsou stovky dokonale zdokumentovaných důkazů které nezapadají do rámce všeobecně dohodnutých konvencí, jednoduše ignorovány? Můžeme si to dovolit? Je pravda taková, že by ji lidstvo neuneslo?

Kdo jsi, člověče?

Člověk je nejvyvinutější pozemskou bytostí, a proto by logicky měl být i bytostí vývojově nejstarší. Dosažení současné úrovně evolucí by trvalo nejméně jednu miliardu let. Pokud připustíme, že člověk žije na Zemi nějakých 250 tisíc let, jak se zdají potvrzovat dosud zveřejněné výzkumy, je stupeň dosaženého vývoje přímo neuvěřitelný. Ve skutečnosti jsme posledním a jaksi „postranně“ přilepeným článkem vývojového řetězce.

Už podle bible vděčí člověk za svůj zrod několika umělým zásahům zvenčí. Snad proto se víra ve spojení s kýmsi nadpozemským už po dlouhá tisíciletí úspěšně proplétá všemi epochami vývoje lidstva. Cosi uvnitř člověka mu neustále připomíná jeho původ.

Kdo nebo co vedlo a vede lidi k neustálým pokusům o dosažení jakéhosi těžko definovatelného stavu „vyššího vnímání“? A co si lidé od něj slibují, co očekávají? Existuje pramen univerzálních vědomostí, zdroj, na nějž se lze napojit? Jakým způsobem k nám hovoří, a co chce sdělit? A v případě, že skutečně existuje, chápeme jeho poselství správně? Jestliže lidstvo a jeho civilizace skutečně vznikly umělým zásahem zvenčí, mohla stát u kolébky jen bytost vývojově o statisíce a možná miliony let starší.

Tušíme, že v nekonečném vesmírném prostoru máme, a už v rámci prosté statistiky musíme mít, příbuzné. Ale kde? Kolik světelných let nás dělí? Výsledky bádání prokázaly, že v krátké době čtyř miliard let se na Zemi nemohly vyvinout ani ty nejzákladnější formy života. Teorie o vzniku života z „prapolévky“, v níž byly všemocnou náhodou pečlivě míchány výlučně ingredience sebrané na vlastní zahrádce, neobstála pro nedostatek času, který by takový proces vyžadoval. Nehledě k tomu, že náhoda neexistuje.

Jedna z vysoce pravděpodobných teorií o počátcích pozemského života předpokládá, že genetický kód byl na naši planetu přenesen z jiných částí vesmíru, případně z jiné galaxie. Sporami jednoduchých řas, po jejichž činnosti byly nedávno objeveny stopy v „hornině z Marsu“, k nám byl importován řetězec DNK a nastartoval vývoj veškerého pozemského bytí.

Genetická štafeta života

Teorie „vesmírné výpomoci“ předkládá několik možných verzí. Jedna říká, že původní pra−DNK (panspermii) přinesl na Zemi meteorit nebo kometa. Tuto úvahu podporuje okolnost, že z chondritů, meteoritů obsahujících uhlík, byly izolovány stopy všech na Zemi známých aminokyselin, potřebných ke stavbě bílkovin; není v nich ani jedna méně či navíc! Odvážnější vědci předpokládají, že k „oplodnění“ matičky Země sporami mohlo dojít i naprosto cíleně a záměrně – prostřednictvím speciální kosmické lodě. S touto nekonvenční, a vzhledem k poměrům ve vědecké obci opravdu nezvykle odvážnou teorií, nepřišel žádný fantasta. Byli to angličtí badatelé, nositel Nobelovy ceny Francis Crick a jeho kolega Lesley Orgel (zveřejněno v časopise Icarus v roce 1973). Myšlenka úzce souvisela s návrhem „kultivace“ Venuše infikováním několika tisíci tunami spor modrých řas, které by časem mohly úplně změnit složení atmosféry. Nápad tehdy mimo jiné podporoval i dnes již zesnulý astronom Francis Drake.

Crick a Orgel vyšli z představy kosmického robota, zkonstruovaného pro miliony let trvající pouť prázdnotou vesmírného prostoru od jednoho slunce k druhému. Našel−li cestou planetu s podmínkami příznivými pro život, vysadil pouzdro se zárodky, které se na ní rozmnožily. Oba významní vědci tehdy za svůj názor sklidili hodně posměchu. S postupem času však pobavený úsměv kolegů, bezradně stojících nad kotlem s připálenou „prapolévkou“, zhořkl.

Zjistili totiž, že náhoda, jediná „jistota“ o niž se od počátku opírala jejich teorie, je vyloučena. Podle „infekční teorie“ je život jako nekonečná, a možná i cílená štafeta od hvězdy k hvězdě, od planety k planetě. Možná, že jednoho dne napadlo rozumné bytosti na spoustě světelných let vzdálené planetě u vyhasínajícího slunce, aby místo nepravděpodobné šance na záchranu sama sebe, vyslali misi života.

I my jsme už (zatím však z jiných důvodů) učinili něco podobného. Například jedna ze sond Pioneer, vyslaných po ukončeném průzkumu Slunce za hranice naší sluneční soustavy, má na palubě pozlacenou aluminiovou tabulku s vyrytými grafickými údaji o lidstvu, naší planetě a údaje o její pozici v nám známé části vesmíru. Tuto informaci na nekonečnou pouť vesmírem neposlali spisovatelé scifi románů, ale střízlivě uvažující vědci. Kdybychom dokázali vyslat loď opatřenou pouzdrem se sporami, a to by dnes už neměl být problém, mohla by za miliony let doletět někam, kde by se mohly stát základem nového života.

Dnes už bychom za přispění celého lidstva dokázali vymyslet, vyrobit a odeslat loď, která by podle základních kritérií, nutných pro udržení a rozvoj života, byla schopna najít v hlubinách kosmu vhodný cíl, ale nikdo to neudělá – nevážíme si života na vlastní planetě, tak proč bychom jej tedy bez vidiny okamžitého zisku měli šířit jinde?…

Ve srovnání s časovými měřítky Universa je nějaká ta miliarda pozemských let zanedbatelná. Civilizace, která vyslala posla života, už dávno nemusí existovat. Dokonce nemusí existovat ani hvězda, kolem níž kroužila její domovská planeta. Ale štafeta života pokračuje. My sami jsme toho důkazem. Teorie tohoto druhu se náš rozum přirozeně zdráhá přijmout; takový postup totiž předpokládá plánování v opravdu kosmických dimenzích a časovém horizontu milionů let. Tento způsob myšlení je obyvatelům této planety, v naprosté většině plánujícím nanejvýš vlastní důchod, naprosto cizí. Něčeho podobného by byla schopna pouze jednotná, neroztříštěná civilizace s velkou kulturou. Civilizace a kultura. Co to je? Podle naučného slovníku znamená tak často bezmyšlenkovitě užívané a ve všech pádech skloňované slovo civilizacejen určitý standard vědeckých a technických poznatků. Kultura a kulturnost civilizace – jsou v našem světě jen filozofy věčně omílané prázdné pojmy…

Vesmír je Myšlenka, Myšlenka je Slovo (vzorec) a Slovo formuluje Bůh. Za pojmem Bůh bychom však neměli vidět osobu, ale univerzální, vše prostupující sílu, jejímž hlavním principem je člověkem sice vnímaný, zčásti dokonce matematicky definovatelný, ale jako celek nepochopitelný chaos…

Co je bible?

Bible je víceméně ucelený soubor textů, účelově seřazených podle požadavků, sledujících udržení a „prohloubení víry“ – v církev jako instituci zastupující Boha na Zemi. Za to ta kniha ovšem nemůže. Jsem přesvědčen o tom, že by ji měl každý alespoň jednou přečíst. Jen tak, sám pro sebe. Stojí to za to už proto, že je důkazem toho, jak lze poznatky minulosti, čistou víru a lidskou hloupost účinně přetransformovat v dogma, které jako filozofické perpetuum mobile samo sebou ospravedlňuje existenci mocné církevní instituce.

Četba bible má pouze dva háčky. První tkví v její objemnosti a nesourodosti a druhý v jazykových archaismech. Pokud totiž patříte mezi náročnější, sáhnete po starším vydání, protože každé účelově „vylepšené“ vydání a každý nový „překlad“ vnáší do textů další chtěné i nechtěné nepřesnosti (viz tzv. ekumenický překlad). Proč číst bibli?

• Protože pochopení obsahu bible je pro každého jakýmsi soukromým testem inteligence, schopnosti samostatného myšlení a diferencovanosti vlastního postoje k náboženství a víře jako takové. Víra ve Vyšší moc je nám všem geneticky společná, záleží jen na tom, jak tuto Vyšší moc nebo Sílu nazýváme a jak se s tímto vědomím dokážeme vyrovnat.

• Protože základ bible tvoří kronika tisíce let starých neobvyklých zkušeností, byť malé a vyhraněné části lidstva, které mohou být užitečné i dnes, jak sami poznáte, až tuto knížku dočtete do konce. Není důvod nevěřit serióznosti autorů původních textů, musíme však stále vést v patrnosti, že všechna existující nehebrejská znění byla po dlouhá tisíciletí drcena mezi kameny ideologických mlýnů, roztáčených dobovými dogmatiky, věropravci a jazykoznalci nejrůznějšího kalibru a zaměření.

Věřte, že autor těchto řádků bere obsah bible velmi vážně, i když mu snad právě proto budou mnozí po přečtení této knihy přát spočinutí na planetě Zatracení…

Název bible je odvozen od jména města Byblos, kde byl vyráběn papyrus – materiál, na který byly zapisovány původní texty. Papyrus ale je stejně jako papír velmi nespolehlivým materiálem k dlouhodobému uchování informací.

Je však lehký, snadno přenosný a tím i vhodný k jejich šíření. Záznamy proto, z toho či onoho důvodu, musely být neustále kopírovány. Do textů stojících mimo Pentateuch se časem nutně vloudila řada chyb.

Znalost písma zdaleka nebyla samozřejmostí. Kopírky neexistovaly a psát uměli hlavně kněží a lidé, kteří měli něco do činění se státní nebo chrámovou správou. Pozdější opisovači už obsah často upravovali, způsobem, který podle jejich přesvědčení lépe odpovídal dobovému světonázoru. Mnohé úpravy lze přičíst i snaze kopistů o vysvětlení některých, za jejich života už zcela nepochopitelných, pasáží. Ke všemu existuje několik různých sad lokálních a národních textů, které se mnohdy výrazně liší v detailech. Všechny se ovšem jedním dechem deklarují jako „jedině pravé originály“. Originál bible, jejímž jádrem je Pentateuch, v podstatě nikdy neexistoval. Srovnávání mnoha různých kopií takzvaných „původních biblických textů“ odhalilo na 80 000 úprav a významných změn významu obsahu jednotlivých knih! (Údaj: Vatikánský Institut pro studium Bible.) Stěžejní text Genesis, obsah takzvané 1. knihy Mojžíšovy, ovšem nemá nic společného s Mojžíšem. Popsané události byly pravděpodobně odňaty sumerským pramenům nebo jejich pozdějším akkadským, respektive chaldejským překladům. Tyto záznamy předtím přežily tisíciletí, protože znaky původního sumerského i později modernizovaného akkadského klínového písma byly vytlačovány tiskátky do ohnivzdorných hliněných destiček; ty, které obsahovaly nejdůležitější, především chrámové texty, byly často vypalovány. Řada závěrů, vyslovených v této knize, se opírá především o poznatky vyplývající ze srovnání biblických textů s překlady sumerských a akkadskými i hebrejskými učenci pečlivě kopírovaných původních zdrojů. Jen tak lze zjistit, co vlastně v bibli schází.

Tak jak to vlastně bylo? Hebrejští učenci se patrně seznámili s předhistorickými záznamy převzatými ze sumerských textů v babylonském zajetí; v létech 597 až 538 př. n. l. Objevili nebo znovuobjevili v nich látku, potřebnou k vytvoření důstojného úvodu k Mojžíšovu popisu historie „vyvoleného národa“ a kronice života patriarchů. Pod tlakem náboženského dogmatu takzvaného Mojžíšova Zákona byl se zpětnou platností sepsán dnes z bible známý a křesťanskou církví stále upravovaný kompilát. Předchozím přerušením kontextu ústní tradicí sdělovaných informací a nutným přizpůsobením k již hotovým textům však zde, stejně jako mnohokrát předtím, už i v obsahu použitých předloh, nevyhnutelně došlo k obrovskému zkreslení obsahu původního sdělení. Předchozí odstavce stručně charakterizují počátky, vedoucí ke vzniku pozdějšího „neomylného“ kréda (nejen) křesťanské církve, které po tisíciletí vytrvale zatemňuje myšlení lidí takzvaně civilizovaného křesťanského světa.

Archeologie vynáší na světlo světa další a další historické záznamy, s nimiž si nikdo neví rady. Údaje, které historikové touto cestou získávají, jsou natolik nekonformní, že se o nich hovoří jen šeptem. Protože je nelze zařadit do žádné teorie určené jakýmsi „neomylným znalcem“, jsou odkládány v depozitářích muzeí do přihrádek, označených visačkami „nevěrohodné“, „padělek“, „votivní předmět“, „mytický text“ atd. atp. Častá nemohoucnost a bezradnost historické vědy tváří v tvář skutečnosti jen dokazuje, že minulost vůbec nebyla tak fádní, jak se nám historikové i církevní vykladači bible snaží namluvit!

Zveřejněné, i když jen útržkovité, překlady textů z prastarých hliněných tabulek přesvědčivě dokazují, že biblické znění Genesis, úvodní kapitolou počínaje a Potopou světa konče, je jen „slabý odvar“ z původně rozsáhlých detailních záznamů s neuvěřitelně zajímavým obsahem.

Bible, jevící se pod tlakem nových nálezů čím dál zřetelněji jako archaický Reader’s Digest – soubor výtažků z ucelené podrobné literatury, je ovšem dosud zatvrzele vydávána za kompaktní a neomylně jedinečný původní zdroj. Nejznámějším příkladem, ilustrujícím shora uvedená fakta, je biblický výtažek z akkadského Eposu o Gilgamešovi, sepsaného podle mnohem staršího sumerského textu, obsahujícího mimo jiné popis celosvětové záplavy kataklyzmatického charakteru. Skutečnost, že právě text o Noemovi a Potopě je zneužíván jako důkaz „božské inspirace“ autorů bible, je jednou z nejméně pochopitelných absurdit, dokazujících, do jaké míry je naše mysl ovlivněna církevními pohádkami.

Obecně přístupná, kanonizovaná (cenzurovaná) bible, byla z již uvedených ideologických důvodů ochuzena o řadu důležitých textů, zasluhujících mimořádnou pozornost. Jsou to takzvané apokryfy, „skryté texty“ označované jako podvrhy, protože obsahem a pojetím zpochybňují tvrzení církevních dogmatiků, k nimž patří především Enochovy (Henochovy) knihy, 4. kniha Ezdrášova, jeho apokryfy a podobně. (Samozřejmě s nezbytným náležitým vysvětlením doktorů−teologů, vyšly v překladu skrytém za nenápadným titulem Knihy tajemství a moudrosti I. − III. v nakladatelství Vyšehrad.) Rovněž některé kapitoly a knihy proroků byly záměrně pokráceny a jiné, zřejmě pro jistotu, se radši úplně „ztratily“.

Pozorný a nezaujatý čtenář velmi rychle zjistí, že uvedená díla ve skutečnosti obsahují komplikované popisy kosmických jevů, popisy dávné katastrofy nebo varování před novou katastrofou nepředstavitelných rozměrů, rozsáhlé a detailní matematické, geometrické a fyzikální poznatky a podobně. Vyjmutím těchto, svého času nepochopitelných pasáží, ztratila řada biblických textů původní význam – ocitly se mimo kontinuitu. Některé nezařazené „nebezpečné“ knihy však naštěstí stále existují a – považte – pár lidí se při jejich četbě údajně zbláznilo.

Pokud v nich marně hledali něco, co tam opravdu není, a pokoušeli se v nich odkrýt, byť jen obrazně, církví deklarované záležitosti víry, není se čemu divit.

Jde o malou část záznamu ústním podáním tradovaných vědeckých znalostí kněží vyšších zasvěcení, opatřenou neviditelnou nálepkou:

For authorised eyes and brains only…

Název knihy Sefer ha–zohar, jejímž autorem je s největší pravděpodobností safedský rabín Simeon bar Jochai, je překládán jako Kniha jasu nebo lesku. Název díla by se ale asi měl překládat stejně jako slovozohar, označující svrchní část archy Noe – tedy nadstavba (zde ve smyslu doplněk).

Pro toto tvrzení je dostatečně závažný důvod:

Rabbi Simeon byl jedním z nejpozoruhodnějších mužů historie judaismu. Patřil k učencům, učitelům (tanaim) takzvané druhé generace; k učeným mužům, kteří zhruba v roce 150 n. l. přepsali a redigovali z Tóry a mimobiblických zdrojů nové komplexní učení – napsali mravní a náboženský kodex judaismu – Talmud ! Věděli co, proč a jak to dělají! Přes veškerou podobnou „doplňkovou literární činnost“ však pečlivě bděli nad tím, aby na původních textech nebyla nikdy změněna jediná čárka.

Kniha Zohar je nedílnou součástí biblického poselství, i když podle názoru historiků „obsahuje jen jakési mystické výklady, komentáře a doplňky k biblickým textům a dosud nepochopené mýtické matematické kombinace“. Také původní Kabala se později stala jádrem pseudoučení, z něhož vzešla numerologie (kabalistika). Tase rozšířila ve 13. století hlavně ve Španělsku, kde zřejmě zcela prozaicky sloužila jako prostředek bezpečné výměny informací pronásledovaným, své náboženství tajně praktikujícím židům, kteří znali tajný číselný klíč.

Soudobé populární numerologicko−mystické hry s písmeny, čísly kapitol a veršů bible jsou jen beznadějnými pokusy o vysvětlení nepochopitelného. Nedá se říct, že by tudy vedla jakákoli cesta kamkoli, snaživci kupí jen nesmysl na nesmysl. Netuší, že pravá kabala není hra – je to životní styl, jemuž se nelze naučit. Musí být vstřebáván od dětství v odpovídajícím prostředí!

Za „magické“ číslování kapitol a jednotlivých veršů křesťanské bible, s jejichž číslicemi numerologové tak rádi žonglují, totiž vděčíme francouzskému tiskaři, který je pro lepší přehled uspořádal do dnes známé formy… Každé hebrejské písmeno sice má vlastní číselnou hodnotu, ale číselný systém, užitý například v knize Zohar, nemá nic společného s desítkovou soustavou, užívanou „moderními“ numerology…

Před námi potopa, po nás potopa?

Klasická evoluční teorie předpokládá, že se lidské rasy vyvinuly z primátů současně na více místech zeměkoule. Proti tomuto tvrzení stojí nejen ateisty zavrhovaná biblická verze stvoření, ale dokonce i nejnovější poznatky vědy.

„Evoluce nestačí na to, aby vysvětlila původ člověka, tak jako samotná biologická událost nevysvětluje narození dítěte“, tolik papež Jan Pavel II. Podle jeho mínění je evoluční teorie druhotná, protože na prvním místě je působení Boha (v bibli ve skutečnosti „bohů“ – Elohim…).

Jiří Wojnar: UFO, bible a konec světa

© Copyright by Hedwig Wojnar 2000

© Copyright by GeWo 1997 − 2000

Převzato:  http://www.mwm.cz/