VIKTOR SCHAUBERGER – REPULZE, UFO A LÉTAJÍCÍ TALÍŘE NACISTICKÉHO NĚMECKA
Byl téměř konec druhé světové války. Zároveň vědec Viktor Schauberger pracoval na tajném projektu. Johannes Kepler, jehož myšlenky Schauberger následoval, měl znalosti o tajných učeních Pythagorase, které byly osvojeny a střeženy v tajnosti. Byla to znalost imploze (v tomto případě využití potenciálu vnitřních světů ve vnějším světě). Hitler věděl, protože to znali lidé z Thule a Vril – že božský princip byl vždy konstruktivní. Avšak technologie, která je založená na explozi, čímž je destruktivní, se s božským principem střetává. Tudíž chtěli vytvořit technologii založenou na implozi. Schaubergerova teorie oscilace (princip sekvence vyšší harmonické řady monochordu) si vypůjčuje znalosti imploze. Jednoduše řečeno: imploze místo exploze! Sledováním energetických cest monochordu a technologie imploze člověk dosáhne říše antihmoty a tudíž zrušení gravitace.
Výzkumy a znalosti Viktora Schaubergera, který působil v Rakousku a jeho výroky a slova obsahuje jeho kniha „Our Senseless Toil – the Sorce of the World Crisis“, které se dostalo sluchu ostatním, včetně Adolfa Hitlera. Za času, kdy vztahy mezi Rakouskem a Německem byly celou dobu bídné, Viktor Schauberger byl předvolán k audienci říšským kancléřem Hitlerem do Berlína. Byly zorganizovány zvláštní přednášky a veškerá dokumentace byla zhotovena během jednoho dne. Viktor Schauberger odjíždí do Berlína sejít se s Hitlerem, který ho přivítal jako spřáteleného rodáka, který mu sdělil, že si zevrubně prostudoval všechny jeho zprávy o jeho práci a byl velmi zaujat tím, co se dozvěděl.
Bylo vyhrazeno 30 minut na diskuzi, kterou si vyžádal prof. Max Planck, který byl navržen jako vědecký poradce, krátce potom, co byl hrubě zbaven své funkce tajného poradce. Jenže výměna názorů trvala 11 hodin, během kterých Schauberger vysvětlovaldestruktivní činnostsoučasné technologie a její nevyhnutelné důsledky. Byly v rozporu se všemi procesy přirozeného pohybu a teploty, produktivity životadárného vztahu mezi stromy, vodou a půdou, a od všech věcí, které bral v úvahu, které se musely chápat celkově a praktikovat tak, aby vytvořily udržitelnou a životaschopnou společnost.
Když Viktor dokončil své vysvětlování, Max Planck, který naslouchal, se ho zeptal na jeho přírodní teorie. Jeho odpověď byla pozoruhodná: „Věda nemá nic společného s přírodou!“ Pak Viktor do udivujícího ticha referoval o navrhovaném čtyřletém plánu, o tak zvaném „Goeringově plánu“, když říkal:
„nejenže časový rámec je mnohem kratší, ale pokud se ustanoví, postupně podkope a nakonec zničí německé základy biologie. Následkem toho, Třetí říše bude trvat 10 letech místo na nafouklých 100 letech“ (Viktor zde nebyl daleko svému odhadu).
Během diskuze byl Hitler nadšen, ale pak byl vyveden z míry tím, co zrovna slyšel a nařídil svým technikům a ekonomickým poradcům – Kepplerovi a Wiluhnovi, aby projednali se Schaubergerem, co by se všechno mohlo udělat. Jakmile tito dva muži stanuli ve dveřích, nejprve chtěli vědět, jak se tam Viktor dostal. Rozzloben na jejich jedovaté a povýšenecké rozčeření atmosféry jim odpověděl: „Skrze stejné dveře, kterými jste vstoupili vy.“ Když viděl, že jeho myšlenky nemají naději být seriózně přijaty, odešel do hotelu a ráno odcestoval zpět do Vídně. Keppler a Wiluhn měli však spřádat svou odvetu později po Anschluss 13.3.1938.
Stal se obětí podvodu a jeho myšlenky byly přivlastněny, neboť v pozdějším dopisu svému synovi Walterovi napsal, že kopie jeho předběžného použití podvodně obdržel prof. Ernst Heinkel, slavný letecký návrhář, skrze jakousi firmu patentových obhájců Lehmann-Halens v Berlíně. Díky informacím obsažených v tomto dokumentu získal Heinkel náhled do toho, jak by se mohl vyrobit tryskový motor, dokonce i když byla zkreslena jeho zjištění. Také jeho první prototyp explodoval vzhledem k nedostatku řádného pochopení. S jistou absencí základů pak usilovali o Viktorovu spolupráci na projektu. Ačkoli se sice jistá počáteční diskuze uskutečnila, Viktor nespolupracoval, poněvadž si byl vědom toho, co Heinkel udělal a tak další kontakt mezi těmito muži ustal. Avšak Heinkel použil své neautorizované plány, aby uchoval svůj výzkum, který vyvrcholil zkonstruováním prvního úspěšného tryskového letadla, jehož první let byl 27.8.1939.
Avšak Hitler nikdy neměl tu čest odhalit zdroj nápadů pro svůj vynález nechávaje si veškerou slávu pro sebe, protože toto tryskové letadlo bylo postaveno na přímých výsledcích Viktorových teorií. Viktor Schauberger je proto skutečným otcem současného tryskového věku. Viktor totiž šel až tak daleko, že aby úspěšně vyvinul a postavil rychle letící nadzvukové letadlo, zkopíroval tělesné formy ryb z hlubokých moří. Dnešní bombardéry „stealth“ jaksi napodobují právě tyto formy. V roce 1939 se Viktorovo osobní bádání konečně chýlilo ke konci, veškeré materiály, které potřeboval byly vhodné pro válečnou produkci. V roce 1941 však byl předvolán leteckým maršálem Ernstem Udetem, aby prodiskutoval produkci v rámci rostoucí krize energie a prostředky jejího řešení. Následně nato byly pro výzkum a vývoj navrženy prostory poblíž Angsburgeru, ze kterého však sešlo částečně kvůli smrti Udeta a částečně proto, že byl bombardován spojenci v roce 1942.
V roce 1943, narozdíl od své nezpůsobilosti, díky válečným zraněním a ve věku 58 let byl Viktor prohlášen za schopného pro službu a byl přemluven pod velkým nátlakem vstoupit do Waffen SS. Přešel pod kontrolu Heinricha Himmlera, který ho donutil zkoumat vývoj nové tajné zbraně. Poskytl mu vhodné ubytování u Schloss Schonbrunnu, poblíž Mathausenského koncentračního tábora, aby obstaral pracovní síly z uvězněných inženýrů. Viktorovi bylo vyhrožováno na životě, pokud nevyhoví příkazům a tento výzkum neuskuteční. Avšak i přes tyto výhrůžky, si Viktor stál na svém a od velitelství SS požadoval absolutní právo vybrat si různé inženýry, které potřeboval. Dále požadoval, aby jakýkoli technik, kterého vybere, byl zcela odstraněn z tábora, dobře živen, oblečen do normálních civilních šatů a ubytován v civilní ubytovně, jinak by byli neproduktivní. Jak vysvětlil, lidé, kteří žijí ve strachu o svůj život a pod velkým emocionálním stresem, by nemohli pracovat pravidelně, ani kreativně. SS překvapivě souhlasilo a tak Viktor vybral něco mezi 20-30 inženýry, konstruktéry letadel a řemeslníky z Mathausenu, kteří byli ubytováni v různých domech poblíž závodu.
Když všechny shromáždil, vyzval je Viktor do práce a řekl jim, ať pracují tak pilně, jak jen dokáží a že se za žádných okolností nesmějí pokusit utéci, jinak by byli přišli o svůj život. Dali se do práce s vůlí a přestože nerozuměli tomu, čeho se Viktor pokoušel dosáhnout, plnili své instrukce svědomitě. Nakonec byly postaveny dva stroje, jednomu se říkalo „repulzátor“ a druhému „repulsine“. Přesné informace o těchto stojích je těžké získat, protože po konci války byly všechny přísně tajné informace zkonfiskovány spojenci – Ruskem, Francií, Anglií a Amerikou, a proto již nebyly veřejnosti dostupné. Vyprávění se však ubírá dál s důrazem na repulsní modely A a B.
Repulsivní stroje typu: A a B (1940-1945)
Schauberger, jako rakouský lesní inženýr, přírodovědec, filosof, vynálezce levitačního motoru, technologie imploze, stavitel leteckých a lodních motorů, vynálezce tiché turbíny, pečlivě pozoroval účinky přírody, zvláště vody. V roce 1934 se sešel s Hitlerem, aby projednali základní principy zemědělství, lesního hospodářství a vodního inženýrství. Hitler byl nadšen Schaubergerovými radikálními myšlenkami k využívání vodní síly jako nové dynamické cesty, také se mu ale nelíbilo, že Schauberger nebyl ochoten zúčastnit se na práci Třetí říše. Následně na to, a pro Schaubergera bohužel, to znamenalo, že Rakousko bylo anektováno v roce 1938 a v roce 1939 vypukla válka a jeho přišlo hledat SS a s tím samozřejmě jeho myšlenky založené na jeho patentech ohledně „vzdušné turbíny“ a „procedury zvedání tekutin a plynů“ z roku 1935 a „teplo-studený“ stroj postavený pro Siemens v roce 1937, ale zničený při neautorizovaném testu.
V roce 1940 začal Schauberger konstruovat ve Vídni „diskoplán“ repulsivní motor za pomoci společnosti Kertl. Svůj nápad si patentoval v Rakousku 4.3.1940 pod číslem patentu 146,141. Avšak velmi brzy poté, co vídeňskou Asociací inženýrů byl oznámen SS, tak byl Schauberger umístěn v nemocnici mentálně postižených v Mauer-Ohling. Pak byl donucen pracovat s Messerschmittem na tekutém víření v chladících systémech za použití vody v leteckých motorech. V tu dobu Heinkel obdržel zprávy o repulsine A. V Mathausenu musel Schazberger vést výzkum podle příkazů samotného Heinricha Himmlera a vyvíjel pro Třetí říši. Jak bylo řečeno, zde s vybranými dělníky vyvíjel to, co se označovalo jako „vrcholná atomová energie.“ Proto bylo Schaubergerovi uděleno od SS speciální prominutí a i pro jeho vybrané inženýry.
Konstrukce a zdokonalování modelu repulsine A, motoru diskoplánu, pokračovala dál, dokud jeden z dřívějších modelů nebyl připraven pro laboratorní zkoušku, která ovšem skončila katastrofou. Tento model byl 2,5 m v průměru s malým vysokorychlostním elektrickým motorem. Při zažehnutí Repulsine A se uvedl okamžitě do rychlého pohybu a vertikálně se zvedl, narazil do stropu laboratoře a rozprsknul se na kusy. SS tím nebyla příliš potěšená a dokonce vyhrožovala Schaubergerovi na životě a podezírala ho z úmyslné sabotáže. Druhý model repulsine B, byl postaven ale až v roce 1943, byl vylepšený na dizajnu a byl zkonstruován podle plánu SS pro vývoj motoru pro bio-ponorku, kterou Schauberger pojmenoval „Forelle“ (pstruh), díky její konfiguraci ryby s otevřenou tlamou.
Modely repulsine fungovaly následovně:
Když se zapnul hlavní elektrický motor, Coandův efekt začal vyrábět stupňující aerodynamický tlak mezi vnějším a vnitřním povrchem primárního trupu lodi.
Při vyšší rychlosti se vírová komora stala typem vysoko-elektrostatického generátoru vzhledem k vzdušným částečkám, které se ve vysoké rychlosti chovají jako dopravce elektrického náboje. Repulsine A začne zářit díky silnému ionizačnímu efektu v ovzduší. Jsou to všechno přísady k nepřetržitému a silnému toku éteru podél hlavní osy od lodi shora dolů. Radiální vzdušný tlak požadovaný pro zvednutí 1kg s Condovým efektem je zhruba 1.4 kg/cm2.
Ve vířivé turbíně repulsine B bylo zlepšeno zesílení „implozního efektu“ a tím zvedací síly.
Práce na repulsine B pokračovaly v roce 1944 na Technické univerzitě inženýrství v Rosenhugelu ve Vídni. Schauberger byl nakonec uvolněn zpět do Leonsteinu v Rakousku ještě téhož roku. Zdá se, že SS upustila od nápadu použít Schaubergerův motor pro ponorku, i když by tyto výhody významně zlepšily jejich práci na tajném Flugkreisel, který byl převzat od Rudolfa Schrivera v roce 1941. V roce 1943 stroj létal, ale ukázal se jako nestabilní.
Schaubergerovi byl jeho motor pro diskoplán zabaven Rusy a Američany na konci války. Přestože AVRO Kanada Schaubergera oslovilo, aby pro ně vyvíjel disk s týmem vedeným Dr. Richardem Miethem, Schauberger odmítl a místo toho se po zbytek života věnoval mírovému využití své technologie víru, kdy pracoval na různých civilních projektech včetně generátorů jak na vodu, tak na vzdušné čistící systémy. V roce 1950 Spojené státy znovu vyvíjely na Schaubergera tlak, aby pracoval na discích, protože originál repulzního motoru padl do rukou Ruska a USA. Schauberger znovu odmítá, ale své plány vlivem nátlaku přepisuje na mocné americké konsorcium. Vrátil ze z USA do Rakouska, kde asi po pěti měsících umírá poté, co mu bylo všechno ukradeno.
Co se však stalo s tímto létajícím strojem po válce?
To je vskutku otázka. Nelze vyloučit, že malý počet těchto letadel/disků mohl být postaven. Několik fotografií UFO se vynořilo po roce 1945 s typickými znaky německých konstruktérů. Někteří praví, že některé z nich byly potopeny v rakouském Moudsee, jiní mají za to, že odletěly do Jižní Ameriky nebo, že byly rozebrány na kusy.
Pojďme však zpět do roku 1938. To vznikla německá expedice na Antarktidu s letadlovou lodí Schwabenland (Švábsko). Rozloha asi o 600 000 km2 ledové plochy s jezery a ledovými horami byla prohlášena za německé teritorium „Neuschwabenland“ (Nové Švábsko). Sem, k Novému Švábsku byly později přesunuty celé flotily ponorek série 21 a 23. Dnes je stále asi stovka německých ponorek nezvěstných, některé jsou vybaveny Walterovým ponorným systémem, který jim umožňuje ponořit se po několik týdnů a můžeme předpokládat, že odpluly do Nového Švábska s rozmontovanými disky nebo přinejmenším s konstrukčními plány. Je tedy možné předpokládat, že od testovacích letů, které byly úspěšné, některé takzvané létající talíře přímo tam na konci války odletěly.
Existuje vtíravá otázka, proč v roce 1947 americký admirál Richard E. Byrd vedl „invazi“ na Antarktidu, proč s sebou měl 4 000 vojáků, válečnou loď (Mount Olympus), plně vybavenou letadlovou loď (Philipine Sea), 13 pomocných lodí, 6 helikoptér, 6 hydroplánů, 6 zásobovacích hydroplánů a 15 dalších letadel, funkční rozvodnou síť, a to vše měl na povel, když to měla být pouhá expedice? Bylo mu dáno na průzkum 8 měsíců, ale jeho mise skončila předčasně již po osmi týdnech stejného roku. Dodnes nevysvětlil vysokou ztrátu letadel. Co se stalo? Později admirál Byrd řekl tisku: „Nechci někoho děsit, ale je to trpká realita, že v případě nové války bude Amerika napadena letadly, které mohou létat od pólu k pólu.“ Dále dodal, že tam byla nějaká vyspělá civilizace, která používala vynikajících technologií spolu s SS. Může to být pravda?
Norbert-Jurgen Ratthofer napsal o místu pobytu vývoje Haunebu ve své knize „Zeitmaschinen“ (Stroj času):
„Haunebu I, II a III, které se prostorově otáčely a Vril I, vesmírný létající disk, po květnu roku 1945 zmizely….V této souvislosti je velmi zajímavé se zmínit o tom, že po 19ti zkušebních letech německý Haunebu III se prý odlepil od země 21.3.1945 z Nového Švábska, rozsáhlého oficiálního teritoria Německa ve východní Antarktidě kvůli expedici na Mars, o které nejsou známy žádné podrobnosti. O rok později, 1946 se náhle v oblasti Skandinávie objevilo mnoho pozorování zářících objektů neznámého a určitě umělého původu, což způsobilo velký rozruch mezi Spojenci na Východě, tak i na Západě. A znovu o další rok později 1947 a až do 60tých let rostoucí počet zářících neznámých létajících objektů nepochybně řízených inteligentními bytostmi, většinou kulatých, diskovitých nebo ve tvaru zvonce, někdy doutníkového tvaru – tak zvaných UFO se objevily nad Severní Amerikou.“
Dnes říkáme jednoduše létajícím talířům UFO. Je dnes také pravda, že pozorování aktuálního UFO je téměř aktem výsměchu a vrhá vážné pochyby, co se osobní věrohodnosti týče.
Fotografické materiály dokazují, že létající talíře byly od roku 1945 spatřeny často. Vysoké procento těchto případů, při kterých se odehrály kontakty lidí s UFO, bylo se zvláštně krásnými arijskými typy blonďatých a modrookých, kteří mluvili plynule německy nebo jinou řečí s německým přízvukem (např. případ Adamského z roku 1952). Dále se říká, že na barevné fotografii pořízené noční hlídkou v Západním Německu v 70tých letech je létající disk, který přistál a pak odstartoval a který měl na svém trupu jak rytířský kříž, tak svastiku.
Pro vysvětlení: „Ultima Thule“ bylo zřejmě hlavní město prvního obydleného kontinentu lidmi – Ariany. (Thule je slovo z řečtiny, má mnoho podob: Thile, Tile, Tilla, Toolee, Tylen, Thula, Thyle, Thylee, Thila, Thulii, Thyilea, Tula. Je záhadný severský ostrov objeven ve 4.století před n. l. Pýtheem z Massilie, říkalo se, že jsou tam hranice do neznáma. Pozn. překl.). Skandinávci mají příběh o „Ultima Thule“, překrásné zemi na samém severu, kde slunce nikdy nezapadá a kde pobývali předkové arijské rasy. Hyperborea vystoupila v Severním moři a během doby ledové se potopila. Podle údajných textů Thule, byli technicky velmi vyspělí a létali na „Vril-ya“ – létajících strojích, kterým dnes říkáme UFO. Tyto létající disky byly schopné levitace, extrémních rychlostí a manévrovaly tak, jak to dnes známe u pozorování UFO. Mohly používat dvě proti sobě rotující magnetická pole a to používali pro takzvanou sílu „Vril“ jako energetický potenciál nebo palivo (Vril – éter, Od, Prana, Chi, Ki, kosmická síla, Orgon…ale také z akademického „vri-IL“ – to nevyšší božstvo – podobní bohu) to jest, získávali energii z pozemského magnetického pole (volná energie).
Proč jenom pár lidí slyšelo o těchto věcech nebo o vývoji Nikola Tesly a Viktora Schaubergera, mezi kterými byly stroje na volnou energii, tedy transfer energie bez potřeby kabelů, antigravitace a změna počasí cíleným používáním „stojatého vlnění“?
Jaké důsledky by znamenaly znalosti o volných formách energie a použití létajících talířů, které využívají pouze magnetické pole pro zdroj energie? Zvláště pokud by k ní měl každý občan přístup, např. pro svá auta? Už žádné tankování, žádné zplodiny, žádné zamořování životního prostředí, žádné elektrárny. Lidé by nebyli omezeni hranicemi zemí a všichni by měli více volného času, protože bychom nemuseli pracovat, abychom platili za teplo, benzín, elektřinu, plyn…ale tyto energetické formy existují. Existovaly přinejmenším 90 let a byly drženy v tajnosti celou tu dobu. Proč byly utajovány? Odpověď nechám na čtenářích.
překlad Karel Rašín
Převzato: http://www.exopolitika.cz/
