Carlos Castaneda – Cesta bojovníka

ÚVOD

Carlos Castaneda, student antropologie na univerzitě v Los Angeles, přichází roku 1960 do Mexika. Shání informace o psychotropních rostlinách používaných indiány. Setkává se s indiánem z kmene Yaqui, donem Juanem Matusem, ještě netuší, že se stane jeho žákem dalších 13 let…

Své vyučování, zasvěcení a jeho osobní proměnu zaznamenává ve svých knihách. Později zjišťuje, že učení, které dostává, je předáváno od pradávných dob lidem vyvoleným Duchem. Spolu s Castanedou jsme svědky jeho proměny a také naší proměny, protože učení čarodějů don Juanovi tradice je ohromující, podrobné a praktické, každý z nás se může vydat po jeho stopách.

Stát se bojovníkem na této cestě, znamená odhodit všechny dosud známé vědomosti, dát svému životu pevný cíl, osvojit si přísnou disciplínu a spoustu dalších zvyků, které udělají jeho život silným a neotřesitelným. Stát se bojovníkem je totální přeměna bytosti, nic není pevné, nic nezůstane stejné… Bojovník nemá co by ztratil, jeho činy jsou dokonalé, nemá slabosti, nic ho nevyvede z míry, vždy dosáhne cíle. Mezi ním a běžnými lidmi je nepředstavitelná propast, a přesto ho lidé nikdy neodhalí. Konečným cílem bojovníků je dosáhnout absolutního vědomí, poznat všechny možnosti vnímání a dosáhnout svobody.

• To co běžně pokládáme za skutečné, tomu se čarodějové smějí
• To co nazýváme jistotou, to pro čaroděje nemá žádný význam
• Smrt pro nás znamená konec existence, pro čaroděje je výzvou, pomocnicí a jistotou
• Situace kterých se bojíme, čaroděj vyhledává
• Pro čaroděje je sen stejnou skutečností jako denní svět
• Kariéra a životní pouť důležitá pro běžného člověka, je pro čaroděje zbytečností a přítěží
• Běžný člověk usiluje o zviditelnění, čaroděj dbá na to, aby zůstal nepoznán
• Pro čaroděje existuje svět jenom proto, že jej vnímá; zmizí-li vnímání, zmizí i svět
• Běžný člověk je závislý na nezmarech jeho mysli, čaroděj ovládá mysl i vědomí
• Běžný člověk si myslí, že svět je neměnný a skutečný, čaroděj v mžiku změní vnímání a tím i celý svět
• Nepříjemnosti a slabosti jsou pro člověka utrpením, pro čaroděje výzvou
• Čaroděj se směje sám sobě, to běžný člověk pokládá za urážku
• Člověku záleží na věcech a lidech, čarodějovi nezáleží na ničem
• Běžný člověk má kolem sebe věci, čaroděj nemá nic, jenom svůj život

Pojmy

Každé slovo v nás vzbuzuje určité asociace a emoce. Pod každým slovem si něco představíme, s něčím si ho spojíme. Tyto slova spojujeme s naším světem a našimi zkušenostmi. A právě slova jako „bojovník“, „čaroděj“, „stopař“, „smrt“ nebo „záměr“, v nás mohou vzbudit cokoliv. Zkusme na chvíli odložit naše hodnocení těchto slov, protože význam jednotlivých pojmů v Castanedově světě může být úplně jiný. Zde je význam některých používaných pojmů:

Čaroděj,bojovník

Termín „čaroděj“ v mnoha lidech vzbudí představu člověka znajícího kouzla a předvádějícího svoje triky. V Castanedově pojetí je čaroděj člověkem, který zná, který dosáhl poznání. Možná by bylo výhodnější používat slovo „šaman“, ale ten se v překladech nevyskytuje a častěji je nahrazován slovem „bojovník“, který představuje spíše novou generaci lidí jdoucí za poznáním. Pojem „čaroděj“ patří spíše ke starým vidoucím. Jak poznáte v životě bojovníka? Na to je jednoduchá odpověď: nepoznáte ho, pokud si to sám nebude přát. Bojovník totiž žije jako každý z nás, chodí do práce, mezi lidi, baví se jako každý z nás. Přesto od normálních smrtelníku ho odlišuje jeho poznání, vnitřní energie a disciplína. Činy bojovníků jsou bezchybné, bojovník nemá nic víc, jenom život který žije. Je plný míru, bez přání a žádostí, uvědomuje si svůj úděl, nemá co ztratit, protože nemá svůj příběh, na ničem nelpí a tak cokoli ze svého života může opustit.

„To, že se racionální člověk drží zuby nehty své představy sebe sama, je výrazem jeho nekonečné hlouposti. Zcela přehlíží skutečnost, že podstata čarodějství nespočívá v žádných zaklínáních či čarodějných kouscích, ale ve svobodě vnímat nejen svět, který je daný, ale i vše ostatní co je člověku dostupné.“

Slovo čaroděj je mužského rodu, stejně tak jako čarodějové existují i ženy čarodějky, kteří jsou cestou bojovníků. Ženy jsou pro tuto cestu dokonce lépe vybaveni než muži, také snadněji dosahují svých cílů. Celé učení a všechny pojmy se stejně tak dotýkají žen jako mužů.

Bojovníkem se stává člověk, který si uvědomuje své postavení ve světě, který bojuje se svými slabostmi a jedná bezchybně, aniž by mu záleželo na výsledku jednání…záleží pouze na jeho bezchybnosti.

„Bojovník si je vědom, že je pouhý člověk. Lituje jen toho, že jeho život je příliš krátký na to, aby si přisvojil všechno, čeho by se rád zmocnil. Ale není to pro něj problém, je to jen škoda.“

„Bojovník žije tím, že koná. Nepřemýšlí ani o tom, co dělá, ani o tom, o čem bude přemýšlet, až svou činnost dokončí.“

„Obyčejný člověk se příliš zabývá tím, že chce mít rád lidi, nebo že chce, aby lidé měli rádi jeho. Bojovník má prostě rád, tak to je. Má rád toho nebo to, co chce, ksakru.“

„Bojovník je lovec. Bere v úvahu vše. To je převzetí kontroly. Jakmile jsou jeho propočty u konce, jedná. Pak už neuvažuje. To je vzdání se kontroly. Bojovník není suchý list vydaný napospas větru. Nikdo jím nepostrkuje. Nikdo ho nemůže přinutit, aby jednal sám proti sobě nebo proti svému přesvědčení. Bojovník je vycvičen, aby přežil a přežívá tím nejlepším z možných způsobů.“

Nagual a tonal

Samotné slovo „nagual“ označuje učitele nebo vůdce. Stává se jím muž nebo žena, kteří mají neobyčejnou energii.

„Nagual je učitel, který má střízlivost, vytrvalost a stabilitu. Čarodějové ho vidí jako světelnou kouli se čtyřmi komorami, asi jako by k sobě byly stlačeny čtyři světelné míče. Protože nagualové mají neobyčejnou energii, můžou působit jako prostředníci. Jejich energie jim umožňuje přenášet mír, harmonii, smích a poznání přímo ze zdroje, ze záměru, a předávat je společníkům. Úkolem nagualů je poskytnout svým druhům to, čemu čarodějové říkají ‚alespoň minimální šance‘, tedy vědomí, že člověk je spojen se záměrem.“

Tonal a nagual jsou dvě oddělená jsoucna, ze kterých se skládá člověk a všechno kolem nás.

„Tonal je všechno co známe,“ opakoval pomalu. „A do toho patříme nejen my jako osoby, ale i všechno, co je v našem světě. Lze říci, že tonal je všechno, s čím se oko setkává. Začneme to pečlivě tříbit, sotva se narodíme. V okamžiku prvního nádechu vdechujeme i sílu k tonalu. Je tedy na místě, když řekneme, že tonal lidské bytosti je neodlučně spojen s jejím narozením. Tento moment si musíš zapamatovat. Pro pochopení celé věci je velice důležitý. Tonal začíná narozením a končí smrtí.“

„Tonal je velmi zvláštním způsobem stvořitel, který nic netvoří. Jinými slovy tonal vytváří pravidla, podle nichž chápe svět. Takže můžeme říci, že svět vytváří.“

Naproti tomu nagual je ta část nás, kterou se vůbec nezabýváme, vůbec o ní nevíme. Nagual není myšlení, duše, vnímání ani Bůh, ať už ho chápeme jakkoli. Tyto věci mají své popisy, svůj tonal. Jsou tonalem. O nagualu se nedá vůbec nic říci. Pokud nagual k něčemu přirovnáme, nějak ho vymezíme, rázem se stane tonalem, popisem.

„V okamžiku narození a chvíli po něm je člověk jen nagual. Potom však pocítíme, že k tomu, co máme, potřebujeme protějšek, abychom mohli fungovat. Tonal nám chybí a to nám dává od samého začátku pocit neúplnosti. Tehdy se tonal začíná rozvíjet. Stane se nanejvýš důležitý pro naše fungování, tak důležitý, že zastíní záři nagualu a zcela jej přemůže. Od chvíle, kdy se staneme pouze tonalem, pak už neděláme nic jiného, než že stále zvětšujeme ten starý pocit neúplnosti, který nás provází od chvíle narození a který nám neustále připomíná, že nám chybí ještě naše druhá část, abychom mohli být úplní.“

Realizaci opravdového vnitřního člověka lze dospět jedině skrze „smrt“ staré osobnosti.

TONAL

1.TONAL ( první pozornost )

TONAL je vše, co můžeme vyjádřit slovy. Je nazýván také jako PRVNÍ POZORNOST, patří fyzickému tělu (analogicky pravá strana těla ). Zahrnuje :

– mysl ( nazývána parazitem )

– emoce

– fyzické tělo

Je ovládán levou polovinou mozku, kde je sídlo RACIONÁLNÍHO VĚDOMÍ.

Umístění : Levá polovina mozku + pravá strana těla

Tonal

– je dozorce, který organizuje náš svět

– je to vše, co známe a děláme jako lidi

– chrání naše bytí – je náš strážce

– jeho nedílnou vlastností je být opatrný a žárlivě střežit, co sám dělá

– z ochránce se mění na dozorce, který je despotický a úzkoprsý

– je všechno, co jsme, všechno, co známe a vidíme – proto je tak mocný

– začíná narozením a končí smrtí

– jeho funkcí je posuzovat, odhadovat, být svědkem

– je zvláštní stvořitel, který si vytvořil pravidla, podle nichž chápe svět

– je to deska stolu, na které jsou všechny věci

1) osobní ( každý z nás ) – jeho stůl v restauraci, kde je mnoho ostatních stolů

2) kolektivní ( tonal doby ) – celá restaurace se stoly

Mysl je část tonalu ( jedna z věcí na stole ). Duše, myšlenky, intelekt, psychika, energie, Bůh………..je také tonal. Je všechno, co si dokážeme myslet. Můžeme o něm mluvit, ale nemůžeme být jeho svědkem.

Sami si tvoříme svůj tonal. Jsme za něj odpovědni. Naučili jsme se zacházet se svým tonalem tak, že ho dokonale oslabujeme = hovění, oddávání se slabostem……

Tonal nám ukazuje určité typy slabostí.

Supertonal má jenom bojovník.

Tonal má 2 části :

1. vnější = okraj, povrch ostrova = drsný. Sem patří činnost a jednání
2. vnitřní = jemný. Sem patří rozhodování a úsudky

V řádném tonalu jsou obě 2 části v rovnováze.

Potřebujeme silný tonal, který se sám dobrovolně vzdá vlastní důležitosti nebo holdování slabostem.

Zesílení a nabíjení tonalu se nazývá osobní síla.

Posedlostí každého je potřeba skládat si svět podle pravidel tonalu. Kdykoli jsme ve světě tonalu, musíme být bezchybným tonalem a nemařit čas iracionálními pitomostmi. A kdykoli jsme ve světě nagualu, musíme být bezchybným nagualem a nemarnit čas racionálními pitomostmi. Brána mezi nimi je záměr bojovníka.

Nesmíme mít na ostrově tonalu kupu harampádí. Je ho potřeba zamést a potom udržovat v čistotě. Potom neklade žádný odpor. Zachovávat řád je být dokonalým tonalem a být dokonalým tonalem znamená uvědomovat si všechno, co se děje na ostrově tonalu.

Každé rozhodnutí pro tonal leží v nagualu.

Náš pohled na svět je pohled na ostrov tonalu ( vše, co jsme, je na tomto ostrově ). Ostrov tonalu je vytvářen naším vnímáním, které bylo vycvičeno, aby se soustřeďovalo na určité prvky a každý z těchto prvků a všechny dohromady vytvářejí naše vidění světa. To je oblast rozumu. Proto je nutné ostrov tonalu přeskupit.

Úkol učitele je přeskupit náhled učedníka na svět do pravé půlky bubliny = pravá je strana tonalu = rozum. V druhé polovině potom může být vůle = nagual.

Úkolem je tedy dočista smazat polovinu bubliny a všechno přehrát na druhou polovinu. Vše ostatní nás sráží v nicotu. Jedině takovéto uspořádání je prospěšné.

Řád našeho vnímání je výlučnou doménou tonalu. Jenom tam mají naše činy posloupnost, jenom tam jsou schody, kde můžeme počítat jednotlivé kroky. V nagualu nic takového není. Proto je náhled tonalu nástrojem a tento nástroj jako takový je nejen nejlepší, ale také jediný, který máme.

Když pojivo života spojí pocity nagualu dohromady, je stvořena bytost, která ztrácí pocit své pravé přirozenosti, která je oslepena oslnivou září a hlukem oblasti, kde se vznášejí bytosti = tonalem.

Tonal je to, kde existuje veškeré sjednocené uspořádání. Bytost vyskočí do tonalu, jakmile životní síla spojí všechny potřebné pocity dohromady. Tonal začíná narozením a končí smrtí. Jakmile životní síla opustí tělo, všechna ta malá vědomí se rozpadnou a vrátí se tam, odkud přišla, do nagualu. Bojovník při cestě do neznáma pouze rozšíří shluk jednotek, ale nerozpadne se jako při smrti. Vstup do nagualu je forma práce s tímto shlukem. Každý má vlastní formu a vše řídí z centra vůle. Shlukování zpět řídí životní síla. Jakmile se jednou vyčerpá, nastává smrt.

SHLUK = bublina vnímání, která je hermeticky uzavřena a otevírá se při smrti. Lze ji ale otevřít.

ROZUM pouze zrcadlí vnější řád a nic o tomto řádu neví. Nedokáže ho vysvětlit, stejně tak nedokáže vysvětlit nagual. Může být svědkem tonalu a jeho působení, ale nikdy mu nemůže porozumět nebo ho rozluštit. Sám fakt, že myslíme a mluvíme, ukazuje řád, který dodržujeme, aniž bychom věděli, jak to děláme, a co ten řád vlastně je.

Tonal každého z nás je pouze odrazem onoho nepopsatelného neznáma naplněného řádem.
Nagual každého z nás je zase jen odrazem oné nepopsatelné prázdnoty, která všechno obsahuje.

Poznání moderního člověka a poznání šamanů dávného Mexika jsou celistvé světy, které se liší vnitřní podstatou.

Svět každodenního života vůbec nelze brát jako něco osobního, co má nad námi moc, něco, co nás může vytvořit nebo zničit, protože bitevní pole člověka neleží v boji se světem kolem něho. Jeho bitevní pole se nachází až za obzorem, v místech, která jsou pro obyčejného člověka nepředstavitelná, v místech, kde člověk přestává být člověkem.

NAGUAL

2.NAGUAL ( druhá pozornost )

= skutečný svět ( vše, co slovy nelze vyjádřit )

= DRUHÁ POZORNOST – patří světelnému tělu

Umístění : Pravá polovina mozku + levá strana těla

Zde panuje klid ( v první pozornosti chaos a hluk )

První pozornost je připoutána k zemskému vyzařování, druhá k vesmírnému.

Je to oblast, která leží za časem, prostorem a hmotou

CENTRA NAGUALU:

1) na páteři ve výšce lopatky na okraji světelném vejce = zvýšené vědomí

– zde operuje druhý druh vědomí, který sídlí v bodě ( zde dochází k ohodnocování a výběru Orlových emanací )

– jasná záře velké rychlosti na levé straně těla ( ranou do zad v tomto místě se vytvoří prohlubenina, z nichž se časem vrátí do původního stavu jen některé ).

Po změně bodu můžou bojovníci fungovat s jasnou myslí a silou, která nemá obdoby. Poznání jiného typu vědomí předchází stavu rozpolcenosti.

2) Bod, kde se shromažďuje druhá pozornost je asi 0,5 m před břichem v rovině mezi žaludkem a pupkem, zhruba 10 cm vpravo. Je v něm vědomí pravé a levé strany – splývá v něm ( pokud budeme přejíždět rukama přes tento bod jako bychom hráli na harfu, ucítíme svoji světelnou skořápku, to místo zhoustne, můžeme si vytvořit prohlubeň a tak si přiblížit tento bod ve světelné skořápce k fyzickému tělu. Tak si zvyšujeme schopnost snění ).

3) další centrum vnímání je vně lýtek

4) sídlo vůle je v břiše.

NAGUAL je oblast snů ( snění ). Je to oblast, v které se pohybujeme při snění. Snění může být nevědomé ( při spánku ), nebo vědomě prožívané ( kdy si plánujeme vlastní snění ). To učil Don Juan. V době spánku se bod zaostření automaticky posouvá do levé poloviny světelného těla. Proto se nám zdají SNY.

Pro lepší snění zaujměme pasivnější postoj a nesnažme se vše v životě ovládat. Vyciťujme své okolí a ne pořád do něj udeřujme!

Don Juan chtěl, abychom si našli své ruce ve snu ( lucidní sen ). To může vyústit v zážitek netělesného bytí, v kterém jsou věci kolem nás reálné jako v životě, narozdíl od snů. Je to stav, který je skutečnější jak sen.

V těchto snech můžeme ovládat myšlenkami své okolí. Při takových stavech netělesného bytí máme snové tělo. To pluje vzduchem, zatímco hmotné tělo leží v posteli. Myšlenkou pohybujeme snovým tělem. Tento stav nastává také při hluboké tělesné a psychické relaxace (po únavě, stresu a drogách ).

Nagual je bojovníku k službám. Můžeme být jeho svědkem, ale mluvit o něm nemůžeme. Je to vše kolem stolu, je tam, kde se vznáší síla. Je to jediná část v nás, která může tvořit
Po narození nám chybí tonal, proto ho začneme tvořit na základě pocitu neúplnosti a stáváme se postupně jim. Tonal postupně zastíní nagual. Až se staneme tonalem, začínáme vytvářet dvojice. V podmínkách tonalu to jsou :

– duch a tělo
– mysl a hmota
– dobro a zlo
– bůh a ďábel…………

Ale neuvědomujeme si, že tyto dvojice jsou jen na stole a navíc věříme v jejich rozdělení.
Tonal nic netvoří, jen posuzuje. Je mistr v potlačování nagualu. Naše celistvost je přirozený stav, který tonal nemůže úplně vymazat. V životě bojovníka jsou okamžiky celistvosti, při kterých jen tušíme, co jsme. V okamžiku smrti jsme celiství a nagual vyjde na povrch.

Není žádný pohyb.

Člověk je jen mysl.

Čaroděj se ptá : když musíme umřít jako celiství, proč bychom nemohli jako celiství žít?

Být nagualem znamená být vůdcem, učitelem a průvodcem.

Aby byl člověk nagualem, jemuž není rovno, musí milovat svobodu a musí být naprosto odpoután.

VESMÍR

3.VESMÍR
Vesmír se skládá ze dvou protichůdných a zároveň doplňujících energií – oživené a neoživené. Neoživená energie nemá žádné vědomí. To má jen oživená energie – patří sem všechny organismy. Její základní podmínkou je přeměna energie okolního vesmíru do senzorických dat. Vědomí je vibrující prvek.

1. Všechny organismy mají vibrující energii = jsou to ORGANICKÉ BYTOSTI, které si sami stanovují soudružnost a meze takové energie.

2. NEORGANICKÉ BYTOSTI – nejsou vázáni na žádný organismus, jsou to shluky energie, které jsou pro nás neviditelné, energie, která si je vědoma sama sebe a která je držena pohromadě sjednocovací silou, jež se liší od sjednocovací síly organismu. Nemají kolem sebe obal. Ale i oni mají vědomí a charakteristické rysy života. Nemají schopnost rozmnožování a žádnou látkovou výměnu.

V případě organických bytostí jsou tato senzorická data přeměněna do interpretačního systému, kde se okolní energie roztřídí. Každé roztřídění má svoji příslušnou reakci.
V případě neorganických bytostí jsou okolní energie přepsány do takových senzorických dat, z kterých vznikají pro nás nepochopitelné formy

U lidí je lidské poznání tím systémem, který interpretuje senzorická data. Lidské poznání je však pouze taxativní ( pojmenovávací ) systém, ve kterém jsou reakce klasifikovány ve shodě s interpretací senzorických dat. Když dojde k přerušení, může dojít k přímému vnímání toho, jak proudí vesmírná energie. To umožnilo zřít člověka jako světelnou kouli.

Plameny a voda nás mohou tělesně přenášet. Tekoucí voda nás může přenést na 7 spodních rovin pod námi.

Lidské bytosti jsou seskupení energetických polí, která mají podobu světelné koule. Každá koule je individuálně napojena na obrovskou energetickou masu ve vesmíru = temné moře vědomí ( dodává bytostem vše nezbytné pro transformaci energie do senzorických dat ) a to POMOCÍ SLUČOVACÍHO BODU. Zde je okolní energie přeměněna do senzorických dat a ty jsou interpretována jako svět kolem nás. Temné moře vědomí jsou světelná vlákna, která se rozprostírají do nekonečna a nikdy se nedotýkají.

Celý vesmír je vytvořen ze světelných vláken ( energetický fakt ), která se rozprostírají do nekonečna. Jsou seskupena do obrovských mas a vzájemně se nedotýkají ( paradox ).

Každý má svoji paralelní bytost – je to naše protiváha, druhý konec stejné hole. Jde o jinou osobu stejného pohlaví, která je důvěrně a nerozlučně s námi spjata. Existujeme vedle sebe na světě ve stejném čase. Kdo ji najde, najde nekonečný zdroj mládí a energie. Je to dvojník, kterého si můžeme vytvořit. Má sílu a je používán k tomu, aby vykonával činy, které by za normálních okolností byly nepředstavitelné.

Lidské bytosti jsou utvořeny z Orlových emanací a svou podstatou jsou bublinami světélkující energie. Každý z nás je zabalen v jakémsi kokonu, v ochranném obalu.

POPIS SVĚTA

Když se člověk narodí, rodiče a lidé kteří s ním přicházejí do styku mu neustále říkají, jak svět vypadá, co je správné a co ne. Jak člověk vyrůstá, tento popis světa, přijímá za svůj vlastní a nepřemýšlí, zda tomu tak opravdu je nebo ne. A tak zase ten svůj popis, ten svůj pohled na svět předává svým dětem. Představy světa jsou v nás tak zakořeněné, že je velmi těžké je všechny odhodit. Pokud se nám to přesto podaří, všechno co jsme doposud znali, nad námi ztratí moc. Včetně nemocí, stáří, dobra, zla a vůbec všeho na co si jenom můžeme vzpomenout.

„Jak je to možné, done Juane,“ zeptal jsem se, „že dokážete být mladší než já?“ „Překonal jsem svou mysl,“ řekl a otevřel doširoka oči, aby naznačil čarování. „Nemám mysl, která by říkala, že jsem starý. Nedodržuji smlouvy, které jsem neuzavíral. Pamatuj si to. To není jenom slogan, že čarodějové nedodržují smlouvy, které oni sami neuzavírali. Být pronásledován stářím je výsledek jedné z takových smluv.“

Stejně tak vnímáme věci a bytosti okolo nás. Když se díváme na strom, nevidíme opravdu strom, ale pouze jeho popis, který jsme přijali za svůj. Pokud rozšíříme své omezené vědomí, uvidíme strom jako bytost utkanou z energie. Strom je vždy stromem, pouze my ho nevnímáme v celé šířce vědomí. Lidem k tomu, aby uznali přítomnost stromu, stačí jeden krátký letmý pohled, kterým nic zjistit nemohou. Zbytek uznání stromu představuje fenomén nazývaný přivolání záměru, v tomto případě pak záměru stromu. Celý svět lidských bytostí je stejně jako v tomto případě složen z nekonečné zásobárny možných interpretací, přičemž smysly hrají jen minimální roli ( zrak se dotýká přílivu energie zvenku a činí tak jen velice povrchně ).

Většina lidského vnímání je současně interpretací a lidé jsou bytosti, kterým stačí minimum čisté percepce, aby vytvořili svůj svět. Nebo také, že vnímají svět jen do té míry, aby jim to umožnilo nastartovat svůj systém interpretací ( např. Bílý dům. Nevidíme ho, nechutnáme, ale je pro nás důležitý – je to výsledek našeho záměru jako projevu lidské magie ).

Svět se nám nedává přímo. Mezi námi a světem stojí popis světa. Takže přesně vzato, jsme vždycky o krok jinde a naše prožívání světa je vždycky vzpomínkou na toto prožívání. Neustále se rozpomínáme na okamžik který se zrovna odehrál, který právě uplynul. Pořád se rozpomínáme, rozpomínáme a rozpomínáme. A je-li celá naše zkušenost světa vzpomínkou, pak není zas tak nemyslitelné, že by čaroděj mohl být současně ve 2 rovinách. Není tomu tak z hlediska jeho vlastního vnímání, protože tak, jako všichni ostatní, i čaroděj se musí rozpomenout na skutek, který právě udělal, aby mohl prožívat svět. Musí se rozpomenout na událost, jíž byl zrovna svědkem, na zkušenosti, které právě prožil. V jeho vědomí je pouze jedno jediné rozpomínání ( skákání na zadku pozadu ). Hutnost a tělesnost jsou vzpomínky. Je to paměť, kterou akumulujeme tak, jako sbíráme paměť všeho, co cítíme ze světa. Vzpomínky na popis. Ty si pamatuješ moji pevnost, stejně tak máš vzpomínky na komunikaci prostřednictvím slov.

Lidské tělo je slepenec energetických polí, které vytváří dojem zřetelně ohraničené světelné koule. Tato energie je soubor vibrací, které se na sebe vážou a vytvářejí konzistentní jednotky. Na odvrácené straně koule se nachází bod zářící ještě intenzivněji než okolí = slučovací bod.
Lidé jen věci popisují. Pokud si jejich popis protiřečí, jeví se jako nedostatečný. Je to vinou zpětné vazby, která má své ohraničení.

Věci jsou skutečné jenom tehdy, když se člověk naučil s jejich skutečností souhlasit.

Svět se musí přizpůsobovat svému popisu. Popis zrcadlí sám sebe. Naučili jsme se vztahovat se k tomuto světu prostřednictvím návyků = INTENCIONALITA ( vědomí, které zaměřuje svou intenci k předmětům ). Je to náš navyklý způsob komunikace. Překonat se to dá jen, když budeme trvale jednat jako bojovníci. Potom síla a poznání přijde samo.
Potíže se slovy jsou, že nás vždy zklamou, když se obrátíme ke světu. Proto je důležitější jednat než mluvit.

Jsme, kdo jsme, jen proto, že si říkáme, že jsme takoví.

Jsme jako organismy obdařeni ohromující schopností vnímání, která ale bohužel vede k vytváření klamné kulisy. Lidé obracejí celý přítok čisté energie ven do světa a proměňují ho ve smyslové údaje, které interpretují podle přísného systému interpretací, nazývaného čaroději lidská forma. Tento magický akt interpretace čisté energie vyvolává nepochopení, mylné přesvědčení lidských bytostí, že jejich interpretační systém je jediný, který existuje.

Hranice našeho vnímání je nazýváno lidským poutem. Znamená to, že lidský organismus ohraničuje též lidské možnosti a že toto ohraničení nevychází pouze z tradičních omezení myšlení, ale i z totality zdrojů v lidském těle uzavřených. Tyto zdroje v něm zůstávají nevyužity. Jsou blokovány obvyklými představami o omezených možnostech člověka, které jsou nesrovnatelné se skutečným lidským potenciálem.

Každá část těla se svým způsobem podílí na převádění vibrujícího toku energie do nějakého smyslového vjemu. Celková suma všech těchto vytvořených smyslových vjemů se pak v důsledku neustálého používání proměňuje v interpretační systém, díky němuž lidé vnímají svět tak, jak jej vnímají. Zastavíme jej zřením. slupku. Ostatní slupky jsou vnímatelné a patří přímo do přirozeného dědictví lidí.

Celý vesmír je cibule skládající se z tisíce slupek. Každodenní život lidí představuje jen 1

Lidskému vnímání je otevřeno nesmírné množství světů. V nich je možné žít, pohybovat se, umírat a bojovat stejně jako v našem světě každodenního života.

Svobodná volba je jen laskavou a mírnou interpretací přijetí a podřízení se. Lidské bytosti urputně zápolí se silami, které je ze všech stran postrkují. Umění čarodějů nespočívá ve volbě samé, ale ve schopnosti se podvolit a přijmout.

Svět dona Juana Matuse:

1. Vesmír je nekonečná aglomerace energetických polí, která připomínají světelné nitky.

2. Tato energetická pole, nazývaná Orlovy emanace, vyzařují ze zdroje nepředstavitelných rozměrů, který se metaforicky nazývá Orel.

3. Lidské bytosti se také skládají z nesčíslného množství stejných nitkovitých energetických polí. Tyto Orlovy emanace vytvářejí zapouzdřené aglomerace, které se projevují jako světelné koule velikosti lidského těla s rozpaženými pažemi a připomínají obrovská světelná vejce.

4. Jen velmi malá skupinka energetických polí uvnitř této světelné koule je ozařována intenzivně jasným bodem, který je umístěn na povrchu koule.

5. Vnímání nastává tehdy, když energetická pole v ozářené skupince bezprostředně obklopující jasný bod rozšíří svoje světlo tak, aby osvítilo stejná energetická pole vně koule. Protože vnímatelná jsou jedině ta energetická pole, která ozařuje onen jasný bod, říká se tomuto bodu „bod, který shromažďuje, spojuje vnímání“ nebo jednoduše „bod spojení“.

6. Bod spojení se může pohybovat ze své obvyklé polohy na povrchu světelné koule na jiné místo, jak na povrchu, tak také uvnitř. Protože zářivost bodu spojení může osvítit každé energetické pole, s nímž přijde do styku, posune-li se bod spojení do nové polohy, okamžitě ozáří nová energetická pole, která se takto stanou vnímatelná. Toto vnímání se nazývá vidění.

7. Když se bod spojení posune, umožní vnímat odlišné světy, stejně objektivní a fakticky skutečné jako je svět, jejž vnímáme normálně. Čarodějové chodí do těchto druhých světů, aby získali energii a sílu, aby našli řešení obecných nebo konkrétních problémů nebo aby stanuli tváří v tvář nepředstavitelnu.

8. Záměr je vše pronikající síla, která způsobuje, že vnímáme. Neuvědomujeme si svět proto, že ho vnímáme, nýbrž je to spíše tak, že vnímáme důsledkem tlaku a pronikání záměru.

Cílem čarodějů je dosáhnout stavu absolutního vědomí, aby mohli prožívat všechny možnosti vnímání, které jsou člověku k dispozici. Tento stav vědomí znamená dokonce i alternativní způsob smrti.

Na cestě bojovníka rozhodují činy, jenom to, co opravdu děláme, má smysl. Často jsem slyšel názory, že nemá smysl jít po této cestě bez učitele a že linie učení je přerušena a už se nikdy nepodaří dosáhnout svobody posledních bojovníků.

Stejně tak dlouhé filozofování nikam nevede a jenom bere čas a energii. Toto váhání je jenom slabost a lenost. Každý může začít tím nejpragmatičtějším – cvičením tensegrity ( soustava magických pohybů ). Můžete začít hned, protože zítřek nikomu nepatří.

KONCEPCE VESMÍRU:

1. To, co vnímáme jako svět, jsou Orlovy emanace

Svět není to, co vnímáme, objekty, které vnímáme existují jinak. Jde o Orlovi emanace. Jsou to povely síly, která má charakter nátlaku. Nepočítá se s žádným dialogem. Všechny bytosti jsou nuceni užívat těchto emanací a používají je, aniž by věděly, co jsou vlastně zač. Obyčejný normální člověk je interpretuje jako skutečnost. Šamani je interpretují jako řád. Vše, co nedokážeme pochopit a zřít, jsou naše čisté spekulace. Bojovníci chtějí pochopit, jak to vše alespoň funguje. Žádný jej nevnímá stejně.

2. Pozornost je to, co nás nutí vnímat Orlovy emanace jako čin „sbírání smetany“.

Vnímání je fyzická schopnost, kterou v sobě kultivujeme. Výsledkem je „pozornost“ = zachycení a usměrnění vnímání. Je to náš jedinečný výdobytek, který v sobě zahrnuje škálu alternativ a možností.

Alternativa je naše limitovaná schopnost výběru.

Možnost je naše schopnost jako světelných bytostí.

3 úrovně vědomí vytváří 3 pozornosti :

1 pozornost = sbírání smetany ( znamená vybírat si z každé věci to nejlepší ) = je to Orlův rozkaz – vše vnímatelné smysly – potlačuje nadbytečné emanace a vybírá ty, které je nutné zdůraznit. To, co je potlačené, nemůže být nikdy nabyto. Naše smysly už nezaznamenávají nadbytečné emanace ( např. světelné tělo ). Dítě je naučeno sběru smetany. Je to iluze, kterou jsme nuceni ( vychováni ) vnímat jako realitu.

3. První prstenec síly dává smysl „ sesbíráním smetany“

Prstenec síly je síla, která vychází z Orlových emanací, aby ovlivňovala výhradně první pozornost. Má donucovací charakter – nutí první pozornost do sběru smetany a vyžaduje konsensus všech, kteří se na ní podílejí. Na nás všech je požadován naprostý souhlas o věrné reprodukci sběru smetany. Právě toto přizpůsobení ( podvolení ) je to, co nám dává jistotu, že sesbírání jsou objekty, které existují samy o sobě, nezávisle na našem vnímání. Je to silný donucovací charakter ( hora sama sebe by se vnímala jako hora ).

Nejcennější vlastnost prstence síly je schopnost přerušit nebo dokonce zastavit svůj tok energie = blokování záměru. Orlovy emanace, které byly odděleny prvním prstencem síly, aby vytvořily náš všední svět, vykonávají na první pozornost neustálý tlak. Má-li tento tlak ustat ve své činnosti, je nutné, aby tento záměr byl vypuzen = přerušen.

Celý svět se přizpůsobuje sám sobě.

Svět je udržován rozumem, ze všeho vytváří událost, kterou můžeme chvíli pozorovat na cestě za daleko důležitějšími věcmi.

Svět je udržován vůlí, z toho vytváří skutek síly, který můžeme vidět.

Základní energetický fakt, který vede k přijetí nového poznání je, že jsme bytosti na naší cestě ke smrti. Takže skutečný boj člověka neleží v souboji s jeho bližními, ale s nekonečnem a ještě navíc se ani nejedná o boj, ale o akt podvolení se.

Naše životy mají původ v nekonečnu a končí také tam.

Moderní člověk se snaží podržet svoje známé hranice.

Jsme neustále tlačeni, taženi a testováni vesmírem samotným. Vesmír je maximálně kořistnický ( predátorský ), ale ve smyslu provádět neustále zkoušky vědomí. Tvoří na všechny nátlak, nutí nás pozvedávat své vědomí a tímto způsobem se vesmír pokouší být si vědom sebe sama. Samo vědomí je cílem.

Neexistuje žádný okolní předmětný svět, ale Universum Orlova vyzařování.

OREL

– nepopsatelná síla, která je zdrojem všech vnímajících bytostí
– je to, co dává vědomí
– tvoří vnímající bytosti, aby žili a obohacovali vědomí, které jim propůjčuje spolu se životem
– požírá toto vědomí, když přiměje vnímající bytosti, aby se ho v okamžiku smrti vzdali
– jeho příkazy jsou emanace
– jsme přinuceni využívat Orlovy emanace ( tlak ), nutí nás vnímat tak, jak vnímáme

Emanace uvnitř i vně světelného obalu jsou tatáž světelná vlákna. Droboulinké bubliny vytvořené z těchto vláken, jsou vnímající bytosti, mikroskopické body, připojené k nekonečným emanacím.

Světelnost Orlových emanací vně obalu vnímající bytosti rozjasňuje světelnost emanací uvnitř obalu. Vnější světelnost přitahuje vnitřní, chytá ji do pasti a fixuje. A toto fixování je VĚDOMÍ každé konkrétní bytosti. Emanace vně obalu vyvíjejí tlak na odpovídající část emanací uvnitř. Tento tlak určuje, jaký stupeň vědomí má každá bytost.

VĚDOMÍ člověka jasně žhne z obalu a má jantarovou světelnost.

Vnější tlak emanací na vnitřní je stejný u všech vnímajících bytostí. Reagujeme na něj ale různě. Vidoucí dokáží zastavit pohyb emanací uvnitř, a pak jsou vnější a vnitřní agnace stejné.
Stupeň vědomí u každého z nás závisí na míře, do jaké jsme schopni nechat se unášet tlakem volným emanací. Stupeň vědomí se vyvíjí od okamžiku početí.

Sex.energie je zásadně důležitá. Ten, kdo nemá dostatek energie, nemá mít sex.
Orlův příkaz = sex existuje proto, aby poskytoval žhnoucí vědomí a má se používat jen pro vytváření života. Jediná skutečná energie, kterou máme je sexuální energie. Proto je nutná zodpovědnost v jejím používání. Dítě si bere žhnoucí jas vědomí od rodičů. Ty potom v průběhu života chřadnou. Cílem však je být svobodný.

To nejvyšší, čeho mohou lidské bytosti dosáhnout, je dospět do nepoznatelna (třetí pozornost), a přitom si podržet svou životní sílu. Nestát se vědomím, které se rozložilo a jako blikající světýlko se nese k Orlovu zobáku, aby se dalo pohltit.

Neexistuje žádný objektivní svět, nýbrž jedině vesmír energetických polí, které vidoucí nazývají ORLOVY EMANACE. Jsou vždycky sloučeny ve skupinách = pásma emanací. Jeden takový shluk vytváří organické bytosti. Ty jsou jako světelné bubliny, které jsou rozprostřené v tomto pásmu. Ty, které jsou ve středu pásma, postrádají emanace, které jsou na okraji pásma a ty, které jsou na okraji, nemají střední emanace. Proto jsou bytosti v rámci jednoho organického pásma různorodé.

Pásem je nekonečně mnoho. Na zemi jich je jen 48. Celý náš svět je vytvořen z 48 pásem. Na zemi existuje 48 typů organizací ( typů shluků nebo struktur ).

– 1 pásmo z nich je organický život.
– 7 je pásem s anorganickými bublinami vědomí
– 40 pásem bublin bez vědomí

Jen 8 má tedy vědomí ( je to jako jedlé ovoce na stromech ), 7 z toho je kyselé ovoce, 1 sladké pro ORLA. Ten je vybavuje vědomím prostřednictvím 3 obrovských svazků emanací, které probíhají těmito 8 pásmy. Tyto 3 svazky jsou zabarvené :

• růžová pro rostliny
• broskvová pro hmyz
• jantarová – zde je připojen člověk, má mnoho variant podle vlastností vědomí (podle množství energie,          kterou si člověk uchovává a ukládá.

Nejběžnější je jantar růžový, bledě nazelenalý, neobvyklý je modrý a nejvzácnější je čirý jantar ( mají jej bojovníci ).

Pásma nemají žádný řád ( jako kupa sena ). Emanace umožňují komunikaci mezi organickými a anorganickými bytostmi.

Anorganické bytosti se stávají spojenci a potom předjímají i nejjemnější myšlenky, nálady nebo strach vidoucího. Žijí déle než organické bytosti.

Svět, který nám pro vnímání sestavuje náš bod spojení je sestaven z 2 pásem – organické a anorganické. 46 pásem není součástí světa, který normálně vnímáme. Posunem bodu jsme schopni sestavit ještě 7 pásem. 2 snadno, 5 velice obtížně. Strom má s člověkem společné emanace. Má ochranný obal.

Náš příkaz se stává Orlovým příkazem.

Jedině ze zadu vidíme lidi jako světelné koule. Přední plát je ochranný štít, který nás chrání proti náporům síly z emanací.

BUBEN je nepřetržitá síla Orlových emanací, která nás v každém okamžiku zasahuje po celý život. V běžném životě si ji nepovšimneme, protože máme ochranné štíty.

Máme zájmy, které nás stravují a které zaměstnávají veškerou naši pozornost.

– staráme se o svůj majetek a postavení
– zklidňují nás, ale zároveň oblbují
– dávají nám falešný pocit jistoty
– celkově tvoří náš štít

Buben způsobuje, že umíráme. Neustále na nás tlačí ( zejména na obalu ve výši pupku ) až do okamžiku, kdy je silnější. Potom nás odnese do Orlova zobáku a ten nás pozře. Pozor na to, když jsem unaveni, opilí, vyděšení, citově rozrušení. Trhlina se postupně zaceluje, ale když jsme nemocní, roztrhne se obal po celé délce. Potom se obal zhroutí a nastává smrt. Anorganické bytosti mají trhlinu menší, proto žijí déle.

ZÁMĚR

4.ZÁMĚR
Záměr je nekonečná a nepopsatelná síla, která prostupuje celým vesmírem. Všechno, absolutně všechno co existuje, je se záměrem spojeno spojovacím článkem. Na druhé straně tohoto spojovacího článku je Duch, velké nepoznatelno, síla jež nás obklopuje.

Jde o cílevědomé vedení vůle, tedy energie seřazení.

Je to síla, která si je sama sebe do té míry vědoma, že je schopná odpovídat na příkazy či prosby šamanů. Pomocí záměru byli šamani schopni uvolnit všechny možnosti nejen lidského vnímání, ale i konání. Pomocí záměru uskutečnili ty nejobtížnější skutky.

Čarodějové, se zabývají tím, že probírají, poznávají a využívají tento spojovací článek. Čarodějové jsou si vědomi tohoto článku, který jim umožňuje spojení s duchem a tak pomocí záměru dokáží nepředstavitelné věci. Stačí mít záměr a vše ostatní se děje samo, neboli pomocí záměru.

„Duch se bojovníku zjevuje na každém rohu. To však není celá pravda. Celá pravda je, že se stejnou intenzitou a stejně důsledně se zjevuje každému. Ale pouze bojovník je na tato zjevení neochvějně připraven.“

A právě jedna z těchto mas jednotlivých vláken ( mimo temné moře vědomí ) je záměr.

Zaměření pozornosti na takovou masu = vytváření záměru

Celý vesmír je vesmírem záměru a záměr je pro něj ekvivalentem inteligence

Závěr : vibrující energie, která si je vědoma sebe sama je nanejvýš inteligentní

Masy záměru ve vesmíru jsou odpovědné za všechny možné přeměny, které se ve vesmíru dějí, a to nikoli náhodně, ale kvůli vytváření záměru produkovaného vibrující energií na úrovni toku energie samotné.

V každodenním světě používáme záměr a vytváření záměru způsobem, kterým interpretujeme svět. Náš denní svět není řízen naším vnímáním, ale interpretací našeho vnímání. Např. univerzita, v případě zaměření na ní, není něco, co bychom mohli vnímat svými smysly, ale existuje pouze v našem vytváření záměru. Abychom ji byli schopni v tomto rámci vybudovat, musíme použít všechno, co jako civilizovaní lidé známe a to vědomým i podvědomým způsobem.

Dalším energetickým faktem je, že jsme neustále tlačeni, taženi a testováni vesmírem samotným. Záměrem vesmíru je neustále provádět zkoušky vědomí. Na světě existují milióny organických a anorganických bytostí a na všechny vesmír vytváří nátlak a nutí je pozvedávat svá vědomí a tak být si vědom sám sebe.

Tím, co jsme, je záměrem síly. My ho nemůžeme nikdy poznat. Nemůžeme udělat nic, abychom zabránili naplnění onoho záměru.

Svět je jen náhled.

Záměr je specifická masa světelných vláken, které jsou odpovědné za všechny možné přeměny a variace, které se ve vesmíru dějí a to ne náhodně, ale vytvářením záměru. Celý vesmír je vesmír záměru. Je ekvivalentem inteligence.

Zvýšené vědomí je branou k záměru ( záměr je síla, není to Bůh ). Přirozené poznání záměru je dostupné každému, ale jeho ovládání patří jen těm, kdo to vyzkoušeli.

Každý má v sobě obrovské temné jezero tichého poznání ( záměr = duch ). Nemůžeme si ho uvědomit, ale můžeme k němu intuitivně dospět. Čím více ho chceme poznat, tím je pomíjivější. Vzdali jsme se tichého poznání kvůli světu rozumu. Čím více lpíme na světě rozumu, tím prchavější se stává záměr. Čarodějové jsou jediné bytosti na zemi, které záměrně jdou dál, za intuitivní rovinu, neboť se učí provádět dvě transcendentální věci. Za prvé pochopit existenci bodu spojení, a za druhé přimět tento bod spojení k pohybu.

Záměr je zamýšlen očima. Prožívá se očima, ne rozumem. Proto být příliš rozumný je nevýhoda. Rozumnost je slupka, pod kterou je magično.

Záměr přivoláme absolutním soustředěním na to, co je zamýšleno.

Svět – není přeludem, ale ani není tak pevný. Na jedné straně je skutečný a na druhé neskutečný. Skutečnost je, že vnímáme. Ale to, co vnímáme, už není skutečnost stejného druhu, protože se učíme, co máme vnímat. Něco kolem nás ovlivňuje naše smysly. To, co nám říkají, je neskutečné.

Všechny vnímající bytosti existují jen proto, aby rozšiřovali vědomí Orla. To je vlastně smysl naší existence.

SLUČOVACÍ BOD

5.SLUČOVACÍ BOD

– místo, kde dochází k vnímání, kde se slučují světelná vlákna, kde okolní energie jsou přeměňovány do senzorických dat a tato data jsou posléze interpretována jako svět kolem nás.

Je velký jako tenisový míček, který je schopen pojmout konečný počet vláken ( energetických polí ) – miliardy. Zde procházejí dál. Zde jsou přeměněny do senzorických dat = data, která jsou pak přeinterpretována do poznání o světě každodenních událostí.

Stejnorodost lidského poznání je způsobena umístěním slučovacího bodu na stejném místě, na okraji světelné koule a to ve výšce lopatek a ve vzdálenosti jedné paže od nich.
Mění svoji polohu při spánku, extrémní únavě, po drogách, při nemoci. Když se posune, začnou jimi procházet jiná světelná vlákna, která přimějí slučovací bod, aby je přeměnil do senzorických dat a interpretoval je, takže výsledkem je vnímání nového skutečného světa. Každý nový svět je všeobsahujícím světem stejně jako ten náš každodenní, ale liší se od něj. Můžeme v nich žít a také umřít.

Posunem si můžeme vytvořit nový svět. Schopnost posunu je naše dědictví. Je potřeba si vytvořit záměr zaměřený na posun slučovacího bodu.

JE TO BOD SPOJENÍ :

Na vně našeho energetického pole (vajíčka), se nachází jasný bod, který ozařuje jen nepatrnou část našeho energetického těla. Tento zářivý bod se nachází na povrchu našeho obalu a nazývá se „bod spojení“. Pokud posuneme tento bod, a ten tak ozáří jinou část energetického pole, nastává změna vnímání. Vnímáme tak zcela odlišné světy, stejně skutečné jako ten „náš“ svět. Takto čarodějové našli velké množství míst, kam přemísťovali svůj bod spojení a tím se ocitali v jiných světech. Bod spojení se nám posouvá třeba po drogách, holotropním dýchání, bdělém snění, meditaci, horečce, ohrožení života, ale i v každodenních náladách se nepatrně vychyluje třeba při smutku, bolesti, lásce, radosti. Čarodějové se pokoušely tento bod spojení uvolnit, ze své stálé pozice. Bod spojení se u normálního člověka nemůže pohybovat, protože je fixován na svém místě denní rutinou, myšlením a životním stylem. To je také důvod proč všichni lidé vnímají stejnou skutečnost. Všechny techniky čarodějů, směřují k uvolnění tohoto bodu spojení.

Lidské tělo je slepenec energetických polí, které vytváří dojem zřetelně ohraničené světelné koule. Tato energie je soubor vibrací, které se na sebe vážou a vytvářejí konzistentní jednotky. Na odvrácené straně koule se nachází bod zářící ještě intenzivněji než okolí = slučovací bod. Je zde soustředěno vnímání. Je umístěn do místa vzadu za lopatkami asi na délku paže od těla. U všech lidí se nalézá na stejném místě, což umožňuje stejné vnímání vnějšího světa. Poloha je umělá, protože je dána kulturou. Výsledkem je iluze, že existuje jen jediný svět. Zření je nástroj, jak to zpochybnit.

Má velikost tenisového míčku. Pojme konečné množství světelných vláken.

V nové pozici jím prochází rozdílné světelné paprsky – nové světy, v kterých můžeme žít i umřít.
Nejdůležitější cvičení je vůlí ovládat posun slučovacího bodu = vytváření záměru. Existují klíčové pozice slučovacího bodu. Je to jen otázka chtít se tam dostat.

Všechno, co prožíváme, závisí na bodu spojení.

Stačí mít záměr pohnout bodem spojení ( na místo, kde není lítost, potom začnou oči zářit ). Potom také nastává jiný způsob myšlení = jasný.

Klíčem k pohybu spojení je rekapitulace – vzpomínání na nejdůležitější činy svého života. Potom se bod spojení přemísťuje na místo, kde byl předtím a neustále se nám pohybuje.
U stáda je v předepsané poloze normálního života. Udržujeme ho v jednom místě svým vnitřním dialogem. Ten zastavíme jen skutkem vůle ( musíme to zamýšlet chtít udělat ). Celý život nás ostatní nutí mluvit sami o sobě. Malé děti nemají zpočátku pevně usazený bod spojení. Jejich emanace vevnitř obalu jsou neklidné. Bod spojení se jim posouvá po celém lidském pásmu. Později některé odvrhnou. Ostatní je nutí k ustálení spoj.bodu. dětí „vidí“. Polohu bodu spojení nám náhodně zvolili naši předkové. Jakmile se s ním pohne (alucinogeny, únava, horečka), přivodí nové seřazení emanací a tím i nové vnímání.

Bod spojení můžeme mít na místě rozumu nebo tichého poznání. Držet se pevně své představy o sobě samém zajišťuje racionálnímu člověku jeho propastnou nevědomost.

Bod spojení je jako světelný magnet, který sbírá emanace a spojuje je do skupin. Je udržován na stejném místě zvykem – Orel to tak přikazuje. Proto jsou tak důležité nové činy a zkušenosti v praktickém životě. Získat tak nové návyky. Můžeme s ním pohnout zevnitř a to metodou uvědomování. Musíme si uvědomovat, že svět, který vnímáme, je výsledkem skutečnosti, že máme bod spojení umístěn na určitém místě na obalu. Jakmile to jednou pochopíme, můžeme v důsledku nových návyků pohybovat bodem spojení takřka podle své vůle.

Rozum je posedlost, s níž se první pozornost zaplétá do sebe sama. Je to mocná svazující síla. Být zdravý a rozumný je stav, kdy se bod spojení nehýbe. Při jeho pohybu máme pocit, že jsme se zbláznili. Zůstaňme nepohnutí, nedotčení, protože víme, že se bod spojení vrátí zpět do své původní polohy. Zůstaňme nohama na zemi. Neznámo jsou jen emanace odvržené první pozorností. Poloha bodu spojení diktuje, co budou naše smysly vnímat.

Levá strana Pravá strana

Fyzická činnost Spiritualita

Násilí, zabíjení Náboženství

Smyslnosti Bůh

Boční posun

Posun směrem dolů je posun do zvířecí oblasti ( zvířecí formy ). Je nežádoucí. Musíme bdít 24 hodin nad tím vším, co děláme. Jinak spadneme do dolní polohy.

Určité zeměpisné oblasti pomáhají posunovat bodem spojení.

Svět zmizí jak dým, když posuneme bod spojení a vnímáme nové seřazení.

Vůle drží bod spojení na jednom místě.

Záměr pohybuje bodem spojení. Je to osobní síla. Dosáhnout ho je snadné, ale my tomu nevěříme.

VĚDOMÍ

6.VĚDOMÍ

Ve světě šamanů je samo vědomí konečným cílem.

VĚDOMÍ = akt být si vědom všech percepčních možností člověka ( kultura nám diktuje naše možnosti a omezuje naši percepční kapacitu ). Odblokovat percepční kapacitu by nenarušilo naše každodenní chování, ale nabralo by nových hodnot. Pouze když se člověk osvobodí od ideologií a pseudocílů, může se toto fungování stát jeho vůdčí silou = bezúhonnost ( vydávat ze sebe to nejlepší ) = klouzat po vlnách vesmírné energie.

Vrcholem hledání je definitivní cesta, kdy jedincovo vědomí je schopno fungovat i za bodem, za kterým organismus není schopen fungovat ( po smrti ). Jde o proces stání se neorganickou bytostí = naprostá svoboda. Jde o stav, v kterém je vědomí svobodné a volné vlivů plynoucích ze společnosti a syntaxe.

Naše východisko je osvobodit svoji mysl – sestavit si svět ovládaný nikoli rozumem ( levá strana ), ale představivostí ( pravá strana )

Jakékoliv úplné zaměření, dokonce i čarodějnictví, je pouze jednou ze stezek, a disciplinovaný život vyžaduje být si toho neustále jasně vědom. Tento požadavek na disciplínu v životě – včetně disciplíny mysli a myšlenek – je možná nakonec tím, o co se hraje. Protože pomocí této disciplíny může člověk najít mezi milióny stezek ( včetně stezek vysvětlení ) tu svoji, jež má srdce, tu cestu, jež nevede nikam, a přesto dělá putování radostným. Dokonce i pohled na tuto stezku může být skrovnou odměnou pro pečlivý a vážně myšlený pohled na knihy Carlose Castanedy. A může se stát, že po tomto pohledu může přijít, jakožto další krok, smích.( Don Juan )

Směr zaostření ( naší pozornosti a z toho vyplývající realizace skutečností v našem životě ) vychází ze scénáře napsaného Sílou. Snažme se, aby vše nebyla interpretace a my se povznesli nad fenomén, že jsme sami tvůrci a na druhé straně, že Síla je tvůrce = bod volného vnímání = stav bytí

Lidé jsou bytosti putující za vědomím. Jejich pouť byla vnějšími silami zastavena. Tak jsme lapeni ve víru a proto se jen točíme dokola a máme pocit, že se pohybujeme. Ve skutečnosti však zůstáváme na místě.

Jsme však magická stvoření , stvoření vědomí, putující po evoluční cestě za vědomím. Ale my neznáme sami sebe, ačkoli jsme až po okraj naplněni neuvěřitelnými zdroji, které nikdy nevyužíváme.

To, co nazýváme tělem, je shluk světelných vláken, které mají vědomí. Na těchto vláknech je 8 bodů :

– vůle je spojena s cítěním, sněním a viděním
– rozum je spojen přímo s mluvením
– ostatní dvě jsou propojeny s vůlí

Vše je propojené navzájem. Tvoří celistvost člověka.

Hlava – centrum rozumu a mluvení

Hrot hrudní kosti – centrum cítění

Krajina nad pupkem – vůle

Pravá strana žeber – snění

Levá strana žeber – vidění.

Jsme vědomí a ne pevná látka. Nemáme žádné hranice. Jsme ti, kdo vnímají, ale svět, který vnímáme, je iluze. Byl stvořen popisem, který je nám vykládán od chvíle, kdy jsme se narodili. Jsme světelné bytosti, které se narodí s dvěma okruhy síly. My ale používáme jen jeden – rozum a mluvení – používáme jej pouze k vytváření světa. Zahrnuje rozum a mluvení, které tento svět udržují. Druhý – vůle – tu používají čarodějové, aby udrželi to, co udržuje rozumem normální člověk – Svět. Výhodou je, že vůle pohlcuje více než rozum.

Jsme uprostřed bubliny, do které jsme vloženi při narození. Je zpočátku otevřená a potom se začne zavírat a nakonec nás v sobě zapečetí a my v ní žijeme celý život. Ta bublina je naše vnímání. A to, čeho jsme svědky na jejich kulatých stěnách, je náš vlastní odraz.
To, co se zrcadlí, je náš náhled na svět. Ten náhled je náš první popis, který je nám předáván od okamžiku narození, dokud se do něj nechytí celá naše pozornost a ten popis se stává náhledem. Úkolem učitele je uspořádat tento náhled jinak a připravit světelné bytosti na dobu, kdy jejich dobrodinec tu bublinu otevře zvenčí. Bublina se uzavírá proto, aby se světelné bytosti umožnil pohled na její celistvost.

Nejvyšším energetickým faktem je DEFINITIVNÍ CESTA. Jde o to, že jedincovo vědomí může být udržováno a uchováno i za bodem, za kterým organismus není schopen fungovat jako soudružný celek – po smrti. Musí se dosáhnout úrovně energie plynoucí ve vesmíru, jak se stát neorganickou bytostí, tj. energií, která si je vědoma sebe sama a je schopna konání jako soudružný celek, který však postrádá organismus. Je to stav NAPROSTÉ SVOBODY. Vědomí volné od vlivů společnosti a syntaxe. Tato cesta nikdy nekončí.

Vědomí se může rozštěpit pomocí specifického úderu na pravou lopatku. To může však provést pouze bezúhonný nagual, který musí určit pomocí zření místo na okraji světelného vejce. Vznikne tak prohlubenina, která než se vrátí do původního stavu, tak trvá ve stavu zvýšeném vědomí.

Země ovlivňuje vědomí lidí.

Vědomí je záře energických polí, která se rozsvěcují. Síla, která rozsvěcuje tato pole je vůle.
Vůle je síla, která zdržuje Orlovy emanace oddělené. Odpovídá za naše vědomí a za všechno, co je ve vesmíru. Vyvěrá z energických polí, které tvoří vesmír. Lepší název než vůle je záměr. My ho však přehlížíme. Nemůžeme ho ovládat, ale můžeme ho využívat nebo s ním pohybovat, jak si přeje. A to STEZKOU BOJOVNÍKA. Důležité je získat zdravý rozum, abychom tuto sílu dokázali zvládat. Používat poznání záměru, aniž bychom mu podléhali.

Svět, v němž se zrcadlíme, svět naší sebereflexe nebo naší mysli, je chatrný jako pápěří. Drží ho pohromadě jen několik klíčových idejí, které mu slouží jako základní řád. Jakmile tyto ideje selžou, přestává tento řád fungovat.

To, co nám v mysli udržuje náš svět, je jistota, že se nezměníme. Jenže my nejenže můžeme změnit naše myšlenky, ale i vzhled. Stát se jiným.

Dělání : je všechno, co je otázkou celku, co poznáváme a rozumově vysvětlujeme

Nedělání : je prvek, který nepatří do tohoto výsadního celku

Lidé jsou stvoření, které mají inventář = mysl, znají vstupy a výstupy. Jsme v depresi, když se nám zhroutí. Máme v něm základní řád ( svůj osobní ) a ostatní nové přijímáme pouze, když není v rozporu s tímto inventářem.

Jsou 3 body, v kterých je možno žít :

1. rozum – zde je většina lidí, jsou to pouze diváci a posluchači, kteří obdivují hrdiny, lidé, kteří mají nadání uplatňovat rozum, jsou to opravdový vůdci lidstva, milují uspořádanost, vytváří inventář, kterým se pořád zabývá

2. místo bez lítosti

3. místo tichého poznání

Dříve jsme byli všichni v 3.bodě, postupně jsme postoupili do bodu 1, který byl až třetím. Podvědomě však toužíme po 3.bodě.

DUCH naslouchá jen tehdy, když někdo mluví gesty. A gesta to nejsou jen nějaké signály nebo tělesné pohyby, nýbrž skutečného odevzdání, skutky štědrosti a humoru. Proto vydávejme ze sebe to nejlepší.

Lidské vědomí je jako obrovský dům, v němž straší. Vědomí každodenního života je zapečetěno do jediné místnosti tohoto ohromného domu k životu. Do domu vstupujeme při magickém otevření, a tím je narození. A odcházíme smrtí. Čarodějové dokázali utéci z tohoto zapečetěného pokoje, a zvolit si svobodu. Rozhodli se nadobro opustit ten dům, kde straší a přestali se ztrácet v ostatních částech.

Bytí je nepochopitelně složité a naše normální vědomí je škodlivé ve své omezenosti. Aby člověk něco pochopil, potřebuje k tomu střízlivost, a ne emoce. Na toho, kdo pláče, když si něco uvědomí, si dávejme pozor, protože ve své skutečnosti si neuvědomil vůbec nic.

Na toho, kdo jde po stezce poznání bez střízlivého porozumění, číhají nesčetná nebezpečí.

Vědomí způsobuje neustálý tlak emanací vně našeho obalu. To jsou volné emanace, které tlačí na emanace uvnitř obalu. Toto vědomí vede k vnímání, jež nastává, když se emanace uvnitř seřadí ( před bod spojení ) s odpovídajícími volnými emanacemi. Naše vnímání světa je proto, že bod spojení je na specifickém místě. Vybíráme specifické emanace ( tonal – normální vědomí – pravá strana – první pozornost ). Ostatní emanace jsou nepovšimnuty (agual – levá strana – druhá pozornost).

Volíme si opakovaně stále tytéž emanace. Jsme tak naučeni.

Máme zájmy, které nás stravují a které zaměstnávají veškerou naši pozornost.

SNĚNÍ

7.SNĚNÍ

„Musíš začít něčím jednoduchým. Dnes se ve snu dívej na svoje ruce.“

Když jsem si přečetl tuto větu, říkal jsem si, co je na tom, když se podívám na svoje ruce ve snu? A pak se to stalo…., je to něco nepopsatelného, projela mnou energie do každé buňky, vnímal jsem, všechno. Jsem ve světě snů…

Moje snové tělo se nemohlo na ruce vynadívat, stál jsem tam, tam na druhé straně a nebyl schopen pohybu. Najednou byl snový svět skutečný, stejně tak skutečný jako když jsem probuzen, možná ještě skutečnější. Jsem ve snu a můžu si dělat co mě jenom napadne…

Jak toho dosáhnout? Prostě jsem si přál, abych se díval na své ruce ve snu, každý večer před usnutím jsem si opakoval: Jsem ve snu, a dívám se na své ruce. Ani není důležité na co se vlastně díváte:

„Samozřejmě, že se můžeš dívat na všechno, co se ti zachce, na prsty u nohou nebo na břicho nebo třeba i na svoje péro. Řekl jsem ti na ruce, protože je to nejjednodušší. A nemysli si, že je to legrace. Snění je stejně důležité jako vidění nebo umírání nebo cokoliv jiného na tomto děsivém a tajemném světě.“

Důležité je se zadívat, právě okamžik zadívání se, mě často vytáhl z nevědomého snu. Později jsem se ocital ve snu, aniž bych myslel na nějaké ruce.

Don Juan vypráví o sedmi branách snění, kterými snivci musí projít. Jsou to vlastně jakési vstupy a výstupy v energetickém toku vesmíru, kterých je pro snivce právě sedm. Snivci tyto brány prožívají jako překážky.

Při snění se posouvá bod spojení, místo, kam se tento bod posune, se nazývá snová poloha. Bojovníkům se stává, že dojde k udržení této snové polohy, kde je bod spojení pevně zakotvený, i po probuzení a toto nazývají snovým tělem. Tento stav ovládali do té míry, že si pokaždé, když se probudili v nové snové poloze, dočasně vytvořili nové tělo. Existují ovšem i úskalí snění.

„Varuji tě před nástrahami snění, které jsou opravdu obrovské. Při snění opravdu nelze nijak řídit pohyb bodu spojení. Jediné, čím se tento posun řídí, je vnitřní síla nebo slabost snivců. A v tom je zrovna první léčka.“

Snové tělo nemá žádná omezení, jako naše fyzické tělo.

„Genaro vstal a usmál se na mě. Měl nehybné rysy a pohyboval se, jako kdyby byl opilý nebo nějak fyzicky postižený. Prošel kolem nás a zamířil rovnou ke zdi. Cukl jsem sebou při tom nárazu, který jsem očekával vzápětí, ale Genaro prošel zdí, jako kdyby tam vůbec nebyla. Vrátil se zpátky do pokoje kuchyňskými dveřmi. A potom jsem v opravdové hrůze přihlížel tomu, jak Genaro chodí po zdi a tělo má přitom rovnoběžně se zemí, nebo jak chodí po stropě hlavou dolů.“

Sny jsou velmi obsáhlou disciplínou Castanedova světa, o dalších technikách se více dočtete na stránce o bdělém snění.

Volba tématu při snění – zastavme vnitřní dialog a podržme si v mysli obraz nebo myšlenku toho, co ve snění chceme. Potom žádané téma přijde.

3 techniky pro podporu snění :

1. rozbít zaběhané životní mechanismy

2. chůze síly

3. nedělání ( soustředění se na rysy světa, které běžně přehlížíme – stíny )

Snění je nejzazší používání nagualu.

Vidět Orlovy emanace je smrtelně nebezpečné, proto je zde technika snění. Je to štít, který chrání před smrtelnou ranou. Je také nejúčinnějším způsobem. Bojovníci se musí naučit snít při normálním stavu vědomí, protože snivci jsou zranitelní a vydáni napospas nepochopitelné síle seřazení. Ve snu se bod spojení posunuje doleva. Nesmí se do snů zasahovat a zároveň bod spojení musí poslouchat snivcovy příkazy. Čím dáleji se bod posune, tím je sen živější a nezvyklejší. Snivci dokáží po probuzení udržet bod spojení tam, kde byl ve spánku.

Snové tělo : kopie našeho těla. Je to energie, která se přenáší pohybem bodu spojení do kteréhokoli místa na tomto světě nebo na některý ze 7 světů, jež jsou člověku dostupné.

BOJOVNÍK

8.BOJOVNÍK
Být osamělým ptákem předpokládá patero okolností :

1. letět k nejvyššímu bodu

2. nesoužit se pro společnost, a to ani svoji vlastní

3. zobákem stále mířit k nebi

4. být neurčité barvy

5. zpívat velmi potichu

Na citlivosti až tak moc nezáleží. Záleží jen na tom, aby byl bojovník bezchybný. Bojovníkovi záleží jen na tom, aby dosáhl své vlastní celistvosti.

Sebedůvěra bojovníka není sebedůvěra průměrného člověka. Ten hledá jistotu v očích přihlížejících. Bojovník usiluje o bezchybnost ve svých vlastních očích a říká tomu pokora. Průměrný člověk je připoután ke svým bližním, zatímco bojovník je připoután pouze k sobě.

Bojovník jedná důsledně a bez výhrad.

Nezáleží na tom, co člověk odhalí a co si nechá pro sebe.

Jestliže má k člověku něco přijít, musí to přijít jemně. Musí v tom být hodně úsilí, ale bez stresu a posedlosti.

Bojovník přijímá svůj úděl, ať je to cokoli, a přijímá ho s největší možnou pokorou. S pokorou přijímá to, co sám je. Je to životní výzva. Každému z nás chvilku trvá, než to pochopí a než tím začne naplno žít.

Pokora bojovníka není pokora žebrákova. Před nikým nesklání hlavu, ale současně nikomu nedovolí, aby ji skláněl před ním. Pokora bojovníka nedovolí bojovníku dělat mistra. My máme pokoru žebráka. Skláníme hlavu před rozumem.

Lidé jsou naplněni různými seskupeními, která jsou tvořena přáními, problémy, zármutky, starostmi………

Bojovník nejenže pouze věří, on „musí“ věřit – s plným rozmyslem si vybere to, co přijme za pravdu, i když to vlastně nemusí být vůbec pravda.

Číslo 48 je naše číslo, které z nás děla lidi.

Bojovník nevěří tím, že tluče hlavou do zdi, ale tím, že zdi zdolává.

Bojovník zdi nebourá, ale přeskakuje.

Neobvyklé situace se řeší :

1. přehlížíme, co se děje a děláme jakoby se nikdy nic nestalo = fanatici

2. všechno přijímáme tak, jak to vypadá a máme pocit, že víme, co se děje = zbožní lidé

3. jsme posedlí událostmi, protože je nedokážeme přehlížet, ale přitom je neumíme přijímat celým srdcem = blázni

4. cesta bojovníka : bojovník jedná jako kdyby se nic nestalo, protože ničemu nevěří a přece všechno přijímá tak, jak se mu to jeví. Přijímání bez přijímání. Přehlíží, aniž by přehlížel. Nikdy nemá pocit, že něco ví, a nemá dojem, že se nikdy nic nestalo. Jedná tak, jakoby všechno záleželo jen na něm, jakoby všechno ovládal, i kdyby se přitom třeba třásl strachy. A když člověk jedná tímto způsobem, jeho posedlost se rozplyne.

Bojovník nic nepotřebuje. K čemu pomoc? Máme všechno, co potřebujeme na téhle cestě životem. Být člověkem je teprve ta pravá zkušenost. Žít a být živý je to, co se počítá. Život je jen malá objížďka, kterou teď projíždíme. Život sám o sobě stačí, sám sebe vysvětluje, je celistvý. Bojovník to vše pochopil a podle toho jedná. Být bojovníkem je zkušenost zkušeností.
Jestliže bojovník potřebuje útěchu, prostě si někoho vybere a sdělí mu svůj zmatek do všech podrobností. Neusiluje o to, aby mu někdo rozuměl nebo pomáhal. Tím, že mluví, se zbavuje jenom tlaku. Když není oddán mluvení, neříká nikomu nic.

Buďme odpovědni za to, co děláme.

Vymazávejme svoji osobní historii.

Odbourejme rutinu.

Dokažme být sami.

Bojovník se s pokorou přijímá takový, jaký je.

Záměrně sami sebe přivádíme do zmatků. Všichni si uvědomujeme svoje jednání. Náš zakrslý rozoumek sám ze sebe úmyslně dělá obra, za něhož se považuje. Jsme světelné bytosti a všichni máme dvojníka. Bojovník se jen naučil si ho uvědomovat.

Bojovník je v rukou síly a má jedinou svobodu – a to zvolit si bezchybný život. Selhat nelze. To je jen pohádka rozumu.

Člověk, který poznal, v žádném případě nemůže škodit svým bližním.

Bojovníkem nebudeme, pokud si to budeme jenom přát. To nestačí. Být bojovníkem je totiž nekonečný zápas, který trvá do posledního okamžiku života. Nikdo se nenarodí jako bojovník. To ze sebe uděláme teprve my sami.

Bojovník je vždy sám sebou. Pochybuje o všem a je podezíravý. Nedá se smrti jen tak snadno.

Člověk vydrží stezku poznání jedině jako bojovník.

– si nesmí na nic stěžovat a nesmí ničeho litovat

– jeho život je nekonečná výzva a tyto výzvy nemohou být v žádném případě dobré nebo zlé

Jediná věc, na které opravdu záleží, je osobní síla.

Základní rozdíl je to, že bojovník vše přijímá jako výzvu, zatímco obyčejný člověk to bere buď jako požehnání, nebo jako kletbu. Tajemství bojovníka je v tom, že věří, aniž by věřil. Kdyby jen tak věřil, zbavilo by ho to možnosti prověřit si svou situaci. Bojovník nevěří, bojovník musí věřit.

Není těžké nechat ducha člověka plynout a ujmout se vlády, ale udržet ho, to je prý něco, co dokáže jedině bojovník.

Muset věřit = musíme vše využít cele.

Bojovník, a vlastně vůbec nikdo, by si neměl přát být jinde než kde zrovna je. Bojovník proto, že bere život jako odpověď na výzvu, a obyčejný člověk proto, že neví, kde si ho najde smrt.

Jedině proto, že nám jde smrt v patách, se svět stává nevyzpytatelným tajemstvím – v to věří bojovník.

Jeden z činů bojovníka je, že nikdy nedopustí, aby ho něco ovlivňovalo. A tak může vidět samotného ďábla, ale nikomu o tom nebude vykládat. Bojovník se musí ovládat bezchybně.

To nejlepší z nás se vždycky objeví tehdy, když jsme v úzkých.

Základním pravidlem bojovníka je, že veškerá svoje rozhodnutí dělá tak pečlivě a obezřetně, že ho pak nemůže překvapit nic, co ho potká v důsledku jeho rozhodnutí, natožpak aby mu to bralo sílu.

Bojovník nikdy neopouští svět tonalu. Bojovník ho využívá. Boj uvnitř tonalu člověka je snad ten nejnicotnější souboj ( to, když jsme na sebe naštvaní nebo se viníme ).

Bojovník se vyhýbá opotřebování.

Potřebujeme silný tonal, který se sám dobrovolně vzdá vlastní důležitosti nebo holdování slabostem.

Zesílení a nabíjení tonalu se nazývá osobní síla.

Bojovník nemůže být bezradný. Ani ohromený, ani vyděšený, za žádných okolností. Bojovník má pouze čas na svou bezchybnost, všechno ostatní mu bere sílu, zatímco bezchybnost mu jí dodává.
Bezchybnost = dělat to, co dělám, jak nejlépe můžu, ať se zabývám čímkoli.

Zásadním pravidlem je, že když máme pocit, že máme všechen čas světa a jednáme podle toho, tak jsme bezchybní. Pocit dostatku času je blbost. Na Zemi nikdo nepřežije. Nemáme ani chvilku času i když jsme obklopeni věčností ( paradox ).

Bojovník upře pohled na pravé oko druhého člověka ( jde o fyzické uchopení vůlí druhého člověka ) a tím zastaví vnitřní dialog. Potom jde ke slovu nagual.

LEVÉ OKO = tajemství bojovníka. Vypadá zvláštně, šilhá nebo je menší/větší než pravé.

UČENÍ BOJOVNÍKA :

1. k zastavení náhledu na svět, který si člověk drží od kolébky, nestačí pouze přání. K tomu je potřeba praktický úkol : správný způsob chůze. Ten sytí tonal. Sevřené prsty, nezaostřený pohled. Poté nastane záplava informací pro tonal, který ztichne.
2. jednat bez očekávání odměny, jen tak pro srandu, měnit rutinní činnosti
3. zastavit vnitřní dialog = základní klíč, to podporuje snění a vymazání osobní historie. Tomu zase pomáhají ztráta osobní důležitosti, přijímání odpovědnosti a využití smrti jako rádce.

ZMĚNA V ŽIVOTE je ne něco vymazat, ale změnit používání, které je naším potřebám a věcem vykázáno.

V životě bojovníka zůstává opravdu nerozhodnuta jen jedna věc, jen jediná otázka, a sice to, jak daleko dokáže dojít po stezce poznání a síly. Bojovník má svobodu buď jednat bezchybně nebo jako hlupák. Bezchybnost je vskutku jediný svobodný čin, který je svobodný, a proto je také pravou mírou bojovníkova ducha.

Nutno se osvobodit od percepčních možností diktovaných danou kulturou. Pouze když se člověk osvobodí od ideologií a pseudocílů, chová se správně a má vůdčí sílu- tomu se říká BEZÚHONOST. Vydává ze sebe to nejlepší a ještě kousek více.

Přetrhat pouta znamená nemít žádné starosti každodenního života. Jsme sice v něm, ale nepatříme do něj. Již nemáme stejné starosti a zájmy jako ostatní lidé. Normální lidé mají starost o svou sebereflexi. Tím se spoutávají a myslí si, že sdílíme s ostatními něco lidského. Ve skutečnosti s nikým nic nesdílíme, ale jen si hrajeme s neskutečným a umělým odrazem.

Nezáleží vůbec na tom, jaký je náš konkrétní osud, pokud mu čelíme s absolutním odevzdáním.

Bojovník je tajemný a nelítostný, ale nepatří stádu. Má se neustále na stráži proti hrubému lidskému jednání. Jeho světským úkolem je stále si ostřit svoje ostré hrany, ale ve skrytosti, tak, aby nikdo netušil, že je nelítostný.

Čarodějové počítají život na hodiny, protože co do intenzity může čaroděj za hodinu prožít tolik, jako za normální život.

Lidé se podle osobnosti dělí na 3 skupiny :

1.skupina jsou dokonalí tajemníci, sekretářky, asistentky a společníci. Mají velmi pohyblivou osobnost, která je neposiluje. I tak jsou užiteční, starostliví, naprosto domáčtí. Veselí, dobře vychovaní, vlídní a jemní. Jsou to ti nejpříjemnější lidé, jaké můžete najít, ale mají jednu obrovskou vadu = SAMI O SOBĚ NIC NESVEDOU. Pořád potřebují někoho, kdo by je řídil. Jsou-li ponecháni sami o sobě, hynou.

2.skupina není vůbec příjemná. Jsou to lidé malicherní, mstiví, závistiví, žárliví a sebestřední. Mluví výhradně o sobě a zpravidla vyžadují, aby se ostatní přizpůsobovali jejich normám. Vždycky vedou i když jim to nevyhovuje. V každé situaci jsou naprosto nesví a nikdy se neuvolní. Jsou nejistí a nikdy se jim nezavděčíme. A čím jsou nejistější, tím jsou protivnější. Jejich osudovou vadou je, že by se klidně dovedli zabít, jen aby mohli být vůdcem.

3.skupina jsou lidé, kteří nejsou příjemní ani protivní. Nikomu neslouží a nikomu nic ani nediktují. Jsou spíše lhostejní. Mají o sobě přehnané představy, které odvozují výhradně z denního snění a toužebných přání. Pokud jsou v něčem opravdu vynikající, pak v čekání, až se něco stane. Čekají, až je někdo dobude a objeví. Mají úžasnou schopnost vytvářet iluzi, že na ně čekají obrovské věci, stále je slibují, ale nikdy je neuskuteční, protože ve skutečnosti k nim nemají ani prostředky ani nadání.

Jsme jednoduché bytosti a každý z nás je jedním z těchto 3 typů. Pokud se nebudeme brát moc vážně, pouze naše osobnost bude jako sebereflexe v těchto skupinách.

Člověk má v sobě temnou stránku a ta se jmenuje HLOUPOST.

SEBEDŮLEŽITOST je náš největší nepřítel. To, co nás oslabuje, je pocit uraženosti ze skutků a přečinů našich bližních. Naše sebedůležitost od nás vyžaduje, abychom většinu života strávili někým uraženi. Bojovník ji odstraní ze svého života. Potom jsme neporazitelní.
Břemeno vlastní důležitosti je strašlivou překážkou. Na jedné straně je jádrem všeho, co je v nás dobré a na druhé straně zase jádrem všeho, co je v nás mizerné. Spotřebovává největší množství energie. Bojovat s ní není hledisko morálky, ale součást bojovníkovi strategie.
BEZCHYBNOST je správné naspoření energie.

Bojovníci si vedou strategickou inventuru :

– zaznamenávají si všechno, co dělají

– potom se rozhodují, co z toho se dá něco změnit tak, aby si z hlediska vydávání energie mohli dovolit oddech

– rozpoznávají návykové chování, které není podstatné pro přežití a blaho člověka

Nejúčinnější strategie bojovníka má 5 atributů :

1. kázeň
2. shovívavá trpělivost
3. správné načasování
4. ovládání
5. vůle ( tu si bojovník schovává na konečný boj ), je to slepý, neosobní a nepřetržitý výbuch energie, která nás vede k tomu, že jednáme tak, jak jednáme. Díky ní vnímáme svět všedních záležitostí a pod její silou ( vlivem ) klademe bod spojení tam, kde je.

Těmi bojuje proti tyranům. To co dělá z lidí tyrany je právě posedlost, s níž manipulují známým světem.

MALÝ TYRAN patří k vnějšímu světu. Nemůžeme ho ovládat. Je to ten, kdo nás trápí. Má nad bojovníkem takovou moc, že rozhoduje o jeho životě a smrti. Nebo ho otravuje k šílenství. Je to vládce vesmíru.

Buďto přivolává na člověka pohromy nebo ho provokuje a otravuje mu život.
Jsou 4 kategorie tyranů :

a) týrá brutalitou a násilím
b) týrá scestností, která vytváří nesnesitelně úzkostné předtuchy
c) trápí smutkem
d) dohání bojovníky k zuřivosti

Bojovník s nimi svede boj svojí bezchybností. To, co dělá z lidí tyrany, je právě posedlost, s níž manipulují známým světem. Když ho potkáme, máme štěstí. Když ne, musíme sejít z cesty a najít ho. Buďme vždy plni radosti a síly, máme přeci strategii.
Být poražen znamená :

– jednat v hněvu
– jednat a neovládat se
– nemít dostatek sebekázně
– nemít trpělivost a zdrženlivost

Bojovník přijde k malým tyranům.

Nutné je být nepředpojatým svědkem, který nedělá pomíjivé úsudky.

V životě bojovníků je naprosto přirozené, že bývají smutní bez zjevného důvodu. ( je to pokaždé, když se rozlomí světelné vejce a nahlédne do věčnosti ).

MELANCHOLIE – metoda první pozornosti, jak obnovit pořádek. Nejlepší způsob, jak se jí zbavit, je dělat si z ní legraci. Vlastní důležitost je síla, která člověka žene k melancholii. Bojovníci mají nárok na stav hlubokého smutku, ale tento smutek je tu proto, aby je rozesmál.

Nejsme nic, ale právě tohle je výzva. Postavit se tváří v tvář samotě věčnosti.

Samota je kvality bytí bojovníků.

Bojovník se připravuje v životě na to, aby si uvědomoval. Plné vědomí k němu přijde teprve tehdy, až v něm nezbude žádná vlastní důležitost. Teprve tehdy, až bude ničím, se bude moci stát vším.

Stezka bojovníka je nebezpečná tím, že je přímo opačná životním situacím moderního člověka ( nuda a fungování ).

BEZCHYBNOST V KAŽDODENNÍM ŽIVOTĚ = vytrvalý čin – neochvějný záměr – vnitřní ticho – vnitřní síla pro posun bodu.

Bojovníci žijí po boku smrti a právě z poznání, že smrt je stále s nimi, čerpají odvahu postavit se čemukoli.

Bojovník postupným posunem bodu spojení ztrácí lidskou formu. Ztrácí místo, kde je bod spojení pevně fixován. Tímto posunem si seřazuje nové emanace.

Nejvyšší cíl = SVOBODA = zbavit se očekávání ( od myšlenek, názorů a očekávání ostatních včetně sama sebe ). Je to jediný cíl bojovníka. Proklouznout kolem Orla, ne se nechat sežrat. To je nejvyšší možná troufalost. Je to také svoboda volit a přijímat svoji volbu.

CHŮZE

9.CHŮZE
Dlouhé úseky chodit pěšky a při chůzi na nic nezaostřovat pohled – nedívat se přímo, ale lehce šilhat. Zaznamenáváme periferně všechno v rozsahu 180°, když nezaostřujeme pohled do bodu těsně nad obzorem. Tím zastavíme vnitřní dialog.

Vnitřní dialog je to, co nás uzemňuje.

Svět je takový, jaký je, a tak, jak je, je jenom proto, že mluvíme sami k sobě o tom, že je takový, jaký je, a tak, jak je.

Chůze síly = běh ve tmě.

Nejlepší způsob, jak zajistit, aby se všechno úplně vybavilo, je chodit.

Chůze síly je prohíhat se v zádech, zvedat stehna k hrudníku. Je k ní potřeba bdělost, pocit činů, síla svalů a odvaha.

OSOBNÍ SÍLA

10.OSOBNÍ SÍLA

Všechno, co děláme, všechno, co jsme, spočívá na naší osobní síle. Jestliže ji máme dost, pak stačí, když nám někdo řekne jedno slovo, a změní se celý běh našeho života.

Jsme světelné bytosti. A pro světelné bytosti je důležitá jen osobní síla.

REKAPITULACE

11.REKAPITULACE

Rekapitulace znamená vzpomínání či znovuprožití celé naší minulosti. Rekapitulaci považovali čarodějové za základní techniku k proniknutí do jejich světa. Rekapitulace nás může zbavit pout s minulostí, událostmi, sliby a ostatními lidmi v našem životě.

Každý člověk, který se chce vydat na cestu za svobodou, by měl rekapitulaci podstoupit.

„Rekapitulace je akt, kterým lze povolat zpátky energii, jíž jsme vyčerpali v dřívějších činnostech. Rekapitulování ukládá připomenout si všechny lidi, s nimiž jsme se setkali, všechna místa, která jsme viděli, a všechny pocity, které jsme měli za celý svůj život – počínaje přítomností a postupujíce zpět až k nejranějším vzpomínkám – pak je dočista vymést, jednu po druhé, zametacím dechem.“

Jak se rekapitulace provádí? První nás čeká soupis všech událostí v našem životě od současnosti až po dětství. Jako pomůcku je dobré si život rozdělit do jednotlivých časových období, např. škola, zaměstnání, nový domov, atd. Do každého období si napíšeme všechny lidi, se kterými jsme se setkali. Pokud si nepamatujete jména osob, nevadí, stačí k nim napsat popis, kterým si je vybavíte. No a teď už zbývá napsat ke každému člověku všechny situace, ve kterých jsme se s ním ocitly. Stejně tak, jako máme sepsány všechny lidi v našem životě, tak můžeme sepsat všechny situace, ve kterých jsme se ocitli sami. Pokud máme některé události již sepsány, můžeme přistoupit k praktickému provádění rekapitulace, kde bereme jednu událost po druhé a pomocí dechu a pohybů hlavy si vybavujeme jednotlivé události. Tam, kde jsme v situacích zanechali svou energii (např. tím, že jsme se rozčílili), si ji vezmeme zpět, a obráceně, pokud v nás zůstali cizí energie, osvobodíme se od nich. Událostmi procházíme od současnosti směrem k minulosti, je to lepší k vybavování událostí.

Při rekapitulování jednotlivých událostí svého života si vybavíme své pocity, aniž bychom přemýšleli či hodnotili, jestli situace byla správná nebo ne. Prostě o situaci nepřemýšlíme, pouze ji vnímáme.

„Vybavit si každého, koho jsem kdy znala, a všechno, co jsem kdy ve svém životě pocítila, mi připadlo jako absurdní a neuskutečnitelný úkol. „To může trvat celou věčnost,“ řekla jsem v naději, že by tato praktická poznámka mohla zabrzdit iracionální sled Clařiných myšlenek. „To jistě může,“ přitakala. „Ale ujišťuji tě, Taisho, zkusíš-li to, můžeš všechno získat a nic ztratit.“

Rekapitulace působí ve dvou rovinách. První část rekapitulace, kdy sepisujeme události života, nám umožní nahlížet na život zpětně a uvědomit si, jak se náš život ubíral, poznat stále stejné vzorce chování, stejné chyby, které nás provázejí. Druhá část rekapitulace, kdy provádíme dechové cvičení, nás přímo zbavuje závislostí na věcech každodenního života a pomáhá nám získat zpět ztracenou energii, kterou můžeme využít k dalším technikám, ale hlavně k dalšímu životu. Lidské energetické tělo je utkáno ze světelných vláken energie, kterými jsme připoutáni k ostatním lidem a ke světu. Tyto vlákna se rozprostírají napříč časem a prostorem k lidem a událostem, jež zkoumáme. Pomocí rekapitulace se můžeme vrátit do kteréhokoli okamžiku svého života a jednat, jako bychom tam skutečně byli. Rekapitulací tyto vlákna narušujeme a stahujeme tím svou energii zpět.

„Rekapitulace našeho života nikdy nekončí a nesejde na tom, jak skvěle jsme ji jednou provedli,“ řekl don Juan. „Obyčejní lidé postrádají ve snech vůli, a to právě z toho důvodu, že nikdy neprovedli rekapitulaci. Proto také mají život zaplněný až úplně po okraj, těžce naložený emocemi, jako jsou vzpomínky, naděje, strachy, a tak dále, a tak dál.“

ENERGIE

12.ENERGIE

Celý svět i lidská bytost se skládá z energie. Tuto energii dostáváme jako dar při narození. To jak s ní nakládáme v průběhu života, nás činí silnými nebo slabými. Většinou lidem nezbývá žádná energie, všechnu ji vyčerpají svým neustálým přemýšlením, stresem, obavami a vůbec celým svým chováním. Bojovníci schraňují svou energii, aby ji použili pro vstup do neznáma, na vnímání a poznávání tajuplného světa.

„Čím lidé tuto energii vypuzují, done Juane?“ zeptal jsem se. Tím, že jsou plni obav,“ odpověděl don Juan. „Tím, že podléhají stresu obyčejného života. Tlak každodenních činností si v jejich tělech vybírá svou daň“.

Stačí se rozhlédnout okolo sebe, jak omezené vnímání mají starší lidé, jak jejich vlastní myšlenky a starosti se promítají do jejich těla. Tělo starého člověka je nepohyblivé, energie neproudí, je usazena na dně energetického obalu. Není to dáno stářím, ale způsobem života a hlavně celoživotním vnitřním dialogem, ve kterém tito lidé přijali svou nemohoucnost.

Černí mágové nám linkují naše myšlení a jednání. To je otroctví.

Zděděnou energii nemohou vnější vlivy zvětšit, ani zmenšit. Ale její objem stačí na uskutečnění touhy každého člověka na zemi : prolomení hranic normálního vnímání. Naše neschopnost je prolomit, je způsobena kulturou a sociálním prostředím, neboť naši energii váží do poslední kapky. Snažíme se totiž naplnit požadované vzorce chování a to nám brání hranice normálního vnímání prolomit. Jejich prolomení umožní lidem vstup do naprosto nepředstavitelných světů, které mají stejně pragmatický význam jako náš každodenní svět. Jsme podvědomě posedlí touhou je prolomit. Žalostně při tom selháváme, a proto se mezi současnými lidmi tolik šíří drogy, stimulanty, rituály a obřady. Jdeme totiž na to hrubými nástroji a ne přes energii. Protože je nemožné naši zděděnou energii navýšit, zbývá ji přeskupit ( Tensegritou ).

Fyzická zdatnost a duševní rovnováha představují 2 nejdůležitější šamanovy cíle. Jejich dosažení přináší střízlivost a pragmatičnost. Při pohledu do neznáma jsou potřeba ocelové vnitřnosti a tělo, které je udrží pomocí pořádných svalů.

Sebedůležitost vyžaduje hodně energie. Když nás někdo nutí, abychom si uvědomili, že potřebujeme omezit vlastní důležitost, pak je to skutečně opravdová pomoc.

Průměrný člověk není schopen najít energii, aby mohl vnímat něco mimo meze své každodennosti.

Morbidita je protipólem přívalu energie. Vede k bloudění a chytá do spletitých oklik neznáma.

Většina lidí má energetické pole rozděleno na 2 části. Málo lidí je má rozděleno na 3-4 části. Ti jsou pak pružnější, houževnatější, než je průměr a proto se mohou stát nagualy.

Jediným energetickým závazným příkazem člověka, na kterém skutečně záleží, je jeho setkání se s nekonečnem ( nelze ho vysvětlit ). Vrcholem je vnímat energii tak, jak proudí Vesmírem. Jsme bytosti na naší cestě ke smrti. Tento energetický fakt vede k přijetí nového poznání. Proto skutečný boj člověka neleží v souboji s jeho bližními, ale s nekonečnem a ještě navíc se nejedná o boj, ale o akt podvolení se. Naše životy mají původ v nekonečnu a končí tam, kde započaly: v nekonečnu.

VIDĚNÍ

13.VIDĚNÍ – vidoucí, zřec

Vidění v čarodějném světě znamená úplně něco jiného než dívání se. Vidět znamená vnímáním proniknout k podstatě věci, vnímat energii přímo, taková jaká opravdu je. Čarodějové vidí člověka jako shluk vláken světla ve tvaru vejce, jako nádherné světelné vajíčko. Čím je člověk slabší a má méně energie, tím je jeho energetické vajíčko více deformované.

Čarodějové se svým viděním, vnímali nejen člověka, ale celý svět utkaný z vláken energie, viděli naše vztahy se světem jako vlákna vycházející z břicha člověka jak jsou zapletené v druhých lidech, ke kterým je člověk citově připoután.

„Když lidské bytosti zříme jako energetická pole, podobají se vláknům světla, která vypadají jako bílé pavučiny. Jako velice jemná vlákna, která probíhají od hlavy k patě. A tak se oku toho, kdo zří, jeví člověk jako vejce složené z obíhajících vláken. A jeho paže a nohy se mu jeví jako svítící brvy, které vybuchují do všech stran.“

= zvláštní schopnost, kterou si může člověk vypěstovat a která umožní pochopit nejzazší povahu věcí. Jde o schopnost vnímat energii přímo tak, jak proudí ve vesmíru.

Pravda a poznání jsou děsivé.

K vidění lidí potřebujeme :

1. zastavit vnitřní dialog
2. vybavit si obraz člověka, kterého chceme vidět ( každá myšlenka, kterou si člověk podrží v mysli ve stavu mlčení, je povelem, protože nemá žádné další, které by s ním mohly soupeřit )

Jediná věc, na které skutečně záleží, je naše setkání s nekonečnem = je to energetický závazný příkaz ( fakt ). To se stane zřením.

Vidění je zvláštní pocit poznávání. Poznáváš něco bez nejmenšího stínu pochybností.

Vidění není záležitostí očí. Je to seskupení, seřazení, propojení. Je to hlas, který říká, co je co.

STOPAŘSTVÍ

14.STOPAŘSTVÍ

Každému bojovníkovi vyhovuje jiný způsob, jak procházet bariérou vnímání do oddělené skutečnosti, jedni byli zaměřeni na stopařství a druzí na snění. Ti první se nazývali stopaři a byli mistři ve stopování a ti druzí se nazývali snivci, protože přistupovali do jiné skutečnosti pomocí snů.

Stopování je pozorování a neustálá kontrola svého vlastního jednání v běžném životě, to umožňuje pohybovat se v našem světě, který běžně vnímáme, a vždy se tak chovat tím nejlepším a nejúčinnějším způsobem, tak abychom v každé situaci získali maximum.

Stopař ví, že na žádné činnosti nezáleží více než na jiné. Dokáže na sebe vzít jakýkoli převlek, může ze sebe udělat bohatého člověka nebo žebráka na ulici. Dokáže řídit ostatní lidi, kteří o něm vědí jen tolik, kolik on sám jim řekne. Stopař tyto své schopnosti nikdy nevyužívá pro osobní zisk.

„Činy čarodějů mají vedlejší, skryté cíle, které nemají nic společného s osobním ziskem. Fakt, že to dělají rádi, se nepočítá jako zisk. To je spíš stav jejich charakteru. Průměrný člověk totiž něco dělá jen tehdy, když má naději na zisk. Bojovníci říkají, že nejednají pro zisk, ale kvůli duchu.“

Stopování je vlastně ten pravý název, opravdu stopujeme, a když vystopujeme můžeme lovit. Stáváme se lovcem. Stopujeme vlastní slabosti, rutiny, které denně a po celý život vykonáváme. Můžeme stopovat i rutiny druhých lidí, zvířat i věcí. Nejde tady jenom o nějaké převleky, ty jsou spíše prostředkem k dosažení sebekázně a zbavení vlastní důležitosti. Pravidla stopování bychom měli používat na všechno, co děláme, od nejmenších maličkostí až po situace, kdy jde o život.

ZÁSADY STOPAŘSTVÍ:

1.zásada – bojovník si vybírá svoje bojiště a nikdy nejde do boje, aniž by nevěděl, jaké je okolí.

2.zásada – odhodit vše, co je zbytečné

3.zásada – vše, co nás obklopuje, je nezměřitelné tajemství

4.zásada – toto tajemství se musíme stále snažit rozmotat, aniž bychom mohli doufat, že se nám to podaří

5.zásada – jsme si všichni rovni – to je bojovníkova pokora

6.zásada – uvolnit se, odevzdat se, ničeho se nebát

7.zásada – když na něco nemůžeme přijít, na chvíli se stáhněme a čas vyplňme něčím jiným

8.zásada – bojovník usiluje o vítězství a proto zhustí čas, nepromarní ani okamžik

9. zásada – když dospějeme k rozhodnutí, potom nepromarněme ani okamžik

10.zásada – nikdy se nedereme do popředí, jsme nenápadní

Věřit, aniž bychom věřili.

Neanalyzovat všechno.

Jen reagovat na nevysvětlitelné.

Život sám je dostačující, úplný a vysvětlující sám sebe ( Don Juan )

„Muž poznání si vybere cestu, jež má srdce, a kráčí po ní. Pak kouká a veselí se, a později zří a ví. Ví, že se jeho život skončí v mžiku oka, ví, že on, stejně jako všichni ostatní, nejde nikam. Ví, protože zří, že nic není důležitější, než cokoliv jiného. Jinými slovy, muž poznání nemá čest ani důstojnost, ani rodinu ani zemi, pouze život, který žije. A tak jediná věc, která ho pojí s ostatními lidmi, je jeho kontrolované bláznovství. Muž poznání se snaží, potí se a supí, a když ho někdo pozoruje, jeví se jako běžný člověk až na to, že bláznovství jeho života je pod kontrolou. Jestliže nic není důležitějšího než cokoliv jiného, muž poznání si vybere jakýkoliv čin a koná ho, jako by mu na něm záleželo. Dík svému kontrolovanému bláznovství říká, že to, co dělá, je důležité. Ale on dobře ví, že to důležité není. Když dokončí své činy, odejde v pokoji, bez lítosti či starostí, zda jeho konání bylo dobré, nebo špatné, zda přineslo výsledky,či ne.“

( Don Juan Matus )

„Umění stopování je souborem postojů a postupů, které bojovníkovi umožňují vytěžit z každé situace to nejlepší.“

Toto umění stopování je shrnuto v těchto sedmi principech:

1. Bojovníci si sami vybírají bitevní pole. Bojovník nikdy nejde do bitvy, aniž by se seznámil s prostředím.

2. Bojovník odkládá všechno, co je nepotřebné. Bojovník věci nekomplikuje. Jeho cílem je jednoduchost. Všechnu svou pozornost použije na to, aby se rozhodl, zda jít či nejít do bitvy. Protože každá bitva je bitvou o život.

3. Bojovník musí být připraven a ochoten postavit se v každém okamžiku k poslednímu boji. Ale nikdy jen tak halabala.

4. Bojovník se uvolní a vzdá se sebe sama. Nebojí se ničeho. Jen tehdy síly, které vedou lidské bytosti, otevřou bojovníkovi cestu a pomohou mu. Jen tehdy.

5. Když se setkají s překážkami, se kterými si nemohou poradit, bojovníci se na okamžik stáhnou. A nechají svou mysl bloudit a zabývají se něčím jiným. Čímkoli.

6. Bojovníci stlačují čas. Každý okamžik má svou platnost. V boji o život je vteřina věčností. Věčností, která může rozhodnout o výsledku boje. Bojovníci jsou zaměřeni na vítězství, a proto stlačují čas. Bojovníci neplýtvají okamžiky.

7. Aby bylo možno použít sedmého principu umění stopování, je nutné použít i všech předchozích šesti. Stopař se nikdy necpe dopředu. Vždy vykukuje z pozadí scény.

Každý stopař si musí osvojit čtyři základní rozpoložení stopařství:

1. Nelítostnost – nesmí být hrubostí, je opakem sebelítosti, musí se maskovat, jedná se o naprostý nedostatek lítosti. Pod maskou ( velkorysosti, rozumnosti ) se skrývá arktický vítr.

2. Vychytralost – nesmí být krutostí

3. Trpělivost – není lhostejností

4. Příjemná vlídnost – není pošetilostí

Cvičení převleků a vlastní disciplíny si můžeme vymyslet, kolik jen budeme chtít. Můžeme např. jít do hospody a udělat ze sebe opilého člověka, seznámit se s jinými opilcemi, aniž by něco poznali. Stejně tak se můžeme převléct třeba za žebráka nebo velmi zbožného člověka a navštěvovat denně bohoslužby. Tyto převleky vyžadují již větší množství energie a zbavení vlastní důležitosti.

Další jakousi podkategorií ve stopařství je ovládaná pošetilost neboli kontrolované bláznovství.

„Ve stopařském umění existuje technika, kterou čarodějové hodně využívají. Je to ovládaná pošetilost, bláznovství, které je pod kontrolou. Čarodějové tvrdí, že ovládaná pošetilost je jediný způsob, který mají, jak jednat sami se sebou, a s každým a se vším ve světě každodenních záležitostí. Je to umění ovládaného klamu nebo umění předstírat, že je člověk absolutně ponořen do toho, co bezprostředně dělá, a předstírat tak dobře, že to nikdo od opravdového zaujetí nerozezná. Je to způsob, jak zůstat od všeho oddělený“.

Kontrolované bláznovství je technika, kterou bojovník vstupuje do běžného světa lidí, zajímá se o různé věci a dělá svou práci s obrovským zaujetím, jako by mu na ní sebevíc záleželo. Prostě tak, jako to dělají všichni ostatní lidi. Vtip je v tom, že bojovníkovi na té práci vůbec nezáleží, pouze svůj zájem předstírá. Předstírá také své chyby a slabosti, může se rozčílit, aniž by byl opravdu rozzloben. Tím se může běžně stýkat s lidmi a se světem, aniž by na něm kdokoli poznal, že je čarodějem. Stačí si představit, že v našem okolí takový člověk existuje, chodí do práce, která ho baví a zajímá, běžně se stýká s ostatními lidmi a přesto vše jenom předstírá, každý den, každý okamžik. Nemáme sebemenší naději ho odhalit, protože jeho bláznovství je pod kontrolou. Pokud chce, může změnit své chování, může se stát opravdu bláznem, s tím rozdílem, že jeho bláznovství je kontrolované. To předpokládá uvědomovat si každičký i ten nejmenší okamžik svého života.

„Ovládaná pošetilost je umění,“ pokračoval don Juan, „velmi náročné umění, kterému se jen těžko učí. Leckterý čaroděj na ně nemá náturu, ale ne proto, že by na tomto umění bylo něco zásadně špatného, nýbrž protože jeho provádění stojí příliš mnoho energie.“

Upevnit znalosti se dá jen ohlédnutím zpátky a znovu si uvážit svoje kroky. Chceme-li uspět na stezce poznání, je potřeba zásadní proměna = přetvořit ostrov tonalu.

Stopařství je výzva najít takovou soustavu jednání, které by nebylo zlovolné, ale spojovalo v sobě mravní zásady se smyslem pro krásu.

Pro čaroděje je stopařství základem, na kterém je postaveno všechno ostatní.

Stopovat znamená jednat zvláštním způsobem, který dodržuje určité principy.

Představa smrti je obrovsky důležitá, když zabředneme do melancholie. Dává nám střízlivost a odvahu se smířit s věcmi, dává nám pocit nelítostnosti a vychytralosti.

Musíme stopovat sami sebe, abychom prolomili sílu svých posedlostí.

SMRT je jediný rovnocenný protivník, kterého máme. Je to výzva a my se narodili proto, abychom tuto výzvu přijali. My jsme ale pasivní a hýbeme se pouze, když pocítíme tlak smrti. Smrt na nás neúnavně tlačí, dokud nás nezlomí.

Neustále vstřebáváme pocity druhých lidí.

Měňme faktické konce událostí.

JAKMILE SE JEDNOU ZBAVÍME POCHYBNOSTÍ, JE MOŽNÉ VŠECHNO.

Neochvějný záměr je určitý typ zaměření mysli na jedinou věc. Je to nesmírně dobře vymezený cíl a účel, který není zmařen žádnými konfliktními zájmy a přáními. Je to síla, která udržuje bod spojení jinde, než je jeho obvyklá poloha. Spouští nezměnitelné rozhodnutí.

Čaroděj vede bezchybný život a zdá se, že právě to přivolává řešení. Proč? To nikdo neví.
Bezchybnost není morálka, pouze ji jen připomíná. Je to způsob, jak využít svoji energetickou hladinu – hospodárnost, přemýšlivost, jednoduchost, prostota a především to vyžaduje nemít obraz o sobě samém. Díky bezchybnosti si ukládáme energii, kterou potřebujeme na pohyb bodu spojení, který se přirozeně pohybuje díky válce, stresu, únavě, žalu, bezmocnosti.

Pro stopaře jsou slova klíčem a jejich význam má nesmírnou důležitost. Nejdříve musí vyslovit, oč jim jde, než se toho pokusí dosáhnout. Ale protože nemohou svůj pravý cíl vyslovit rovnou, musí velmi pečlivě volit slova, aby skryli ten hlavní nápor = PROBUZENÍ ZÁMĚRU.

Závěry, k nimž dojdeme na základě rozumové úvahy, mají jen velmi malý nebo žádný vliv na změnu běhu našeho života.

Stopařství v dnešních podmínkách posunuje bodem spojení minimálně.

ZÁSADY

15.ZÁSADY

Neberme si nic osobně – s nikým se nesrovnáváme, nic nás nemůže urazit, ztráta pocitu vlastní důležitosti

Zákon zírání – forma meditace, stimuluje vnímání nehmotných energií. Rozostřit, dívat se do oblak, do bílé stěny, na obrysy ( listí ).

Zákon záměru ( vůle ) – dostáváme od života to, na co jsme zaměřeni, každý má schopnost vytvářet nové světy podle své vůle. V životě najdeme jen to, co hledáme. Záměr = zaostřená energie. Nastavujeme svoji mysl na něco – pak toho většinou dosáhneme.

a) vytvořme si svoji osobní strategii – kam a jak chceme dojít
b) na základě této strategie se pečlivě rozhodujme – slaďme vše s naší strategií
c) pokud se rozhodneme najednou bez uvažování, neměňme rozhodnutí, věřme si
d) vyhodnocujme, jak se cítíme po rozhodnutích
e) buďme spontánní – když přijde něco neočekávaně, dejme se do toho
f) nechme se vést intuicí

Zákon nepřipoutanosti = odstup – nezbytný pro vytvoření zóny klidu mezi vnějškem a vnitřkem, jedná se o neutrální, ale osobní vztah mezi okolím a námi a umožňuje vnímat vše klidně a jasně. Obsahuje v sobě svobodu reagovat na neočekávané situace.

1. nepřipoutanost není odpojenost
2. chladná hlava ( meditace )
3. přijměme situace, které by nás normálně vytočily
4. pozorujme sami sebe, objevíme tak vzorce svého chování, které bychom rádi změnili
5. trpělivě přijímejme lekce od okolí ( reakce na naši nepřipoutanost )

Na ničem nelpím, a proto nebudu mít nic, co bych bránil.

Odpoutaný a s lehkostí se vrhnu kolem Orla a budu volný.

Zákon smrti jako poradce – stanovuje, co je významné a co ne, pomáhá nám vytěžit ze svého života maximum, zeptejme se ji na další směřování života

Každý čin je poslední. Nic nesmí zůstat nevyřízené. Nenechávejme žádné nedokončené události. Nepochybujme a ani si nic nevyčítejme. Člověk, který nemá žádné záležitosti nevyřízené, je silný. Rozhodnutí, která učiníme, nejsou odvolatelná, můžeme je zrušit pouze novým rozhodnutím.

Jsou 2 jediné jistoty v životě. To, že teď žijeme, a to, že v jeden okamžik zemřeme. Jistota života je poněkud nejistá, zatímco jistota smrti zaručená. Tedy použít svého života tak, abychom jasně, cílevědomě a vyrovnaně čelili jistotě smrti, je nejzazším pragmatismem. Vše ostatní je jen iluzí či vzdušným zámkem, do kterého se lidé uzavírají, protože se bojí nahlédnout pravdu. Lidé žijí ve zmatku, rozsévají kolem sebe zmatek a umírají ve zmatku, protože poznáním nazývají to, co s poznáním nemá nic společného, nazývají pragmatismem něco, co jim nebude vůbec k ničemu.

Zákon zmenšování sebedůležitosti

Zákon prolomení schémat – změny rutinního chování

Zákon vymazání osobní historie

Zákon nedosažitelnosti – nenechme se svést z cesty, přinutit k něčemu, čemu nechceme, neprosazujme se násilím, nevnucujme své názory, vnímejme rozdíly mezi směřováním svým a ostatních lidí, necenzurujme to, co říkáme, propojme se s Sílou a ne s myšlenkami a žádostmi druhých lidí

Zákon zastavení vnitřního verbálního dialogu –

1. necenzurujme a neposuzujme své myšlenky

2. zírejme na předmět nebo na zeď

3. nechme plynout své myšlenky

4. kráčejme s rozostřeným zrakem a rukama v neobvyklé poloze, naslouchejme zvukům a vdechujme pachy

Nemám myšlenky, a proto budu vidět.

Zastavme dialog a odevzdejme se vnějšímu světu.

Zákon použití vnitřního neverbálního dialogu jako průvodce –

1. na klidném místě vnímejme pocity svého těla

2. klaďme otázky svému tělu, při všem co děláme, všímejme si reakcí těla, hodnoťme neustále pocity těla

3. dělejme jen to, co cítíme – vyviňme si svůj vnitřní jazyk

Zákon naslouchání osobní Síle = intuici = důvěra v osobní Sílu

Zákon záliby Síly ( Cesta srdce ) – vyvolává tato činnost ve mně sílu a pocit míru a radosti? Bojovníkova stezka je v bytí v přítomnosti, v tomto světě

Zákon nevytváření struktur – ne-dělání = přijímáme všechny události tak, jak se dějí. Nezasahujme do jejich průběhu. Vzdání se veškerého hodnocení a komentářů. Spokojme se s fakty a nesnažme se je interpretovat. Neidentifikujme se s svojí profesí.

Zákon rekapitulace- pravidelně přehodnocujme, kde jsme a kam jdeme. Ujasňujme si pravidelně svoje sny a buďme připraveni, že se vyplní!!!

V klidu a samotě. Rozpomeňme se na svůj život do nejmenších podrobností. Jedině tak nebudeme omezováni svoji vlastní osobou. Musíme svůj minulý život prožít! Orel se totiž může místo vědomí spokojit s rekapitulací.

a) vyprávět všechny události života, které vyčnívají
b) podrobnější vzpomínání, které začíná v jednom bodě a jde do minulosti

Podrobná rekapitulace může bojovníka změnit a umožnit mu vstoupit do třetí pozornosti.
Klíčový prvek – dýchání.

Napsat si seznam událostí, které musíme znovu prožít.

Začínáme nádechem s bradou na pravém rameni, pomalu vdechujeme a hlavou při tom opisujeme 180 st. oblouk. Nádech končí na levém rameni. Při výdechu se díváme před sebe.
Vezmeme první událost a pomalu vdechujeme, znovu ji prožíváme. Tak sbíráme vlákna, která jsme poztráceli. Výdechem odhazujeme vlákna, která v nás zanechala jiná světelná těla
( posbírat světelná vlákna, která jsme zanechali ve světě a vypudit ty, které v nás zanechali jiní – ty jsou základem pro naše snižování sebedůležitosti )

Je to nejúčinnější prostředek, jak ztratit lidskou formu.

Zákon ovládané pošetilosti – lhostejnost ke všemu, co nezpůsobuje vnitřní proces, chováme se však tak, jakoby to bylo skutečné, nejsme tím posedlí

V praxi = musíme se umět vysmát sami sobě.

Přestaňme se snažit zavděčit ostatním lidem. Ztrácíme tak smysl svého života a osobní Sílu.
Nestarejme se o lidi.

Zákon smíchu – pokud se budeme radovat za každé situace, napojíme se na vyšší MATRIX
Vše, co přichází, obraťme na pozitivní reakci. Spontánnost. Jedině smích může změnit naši situaci.

Bojovník nejenže pouze věří, on „musí“ věřit – s plným rozmyslem si vybere to, co přijme za pravdu, i když to vlastně nemusí být vůbec pravda.

V životě kráčíme po mnoha stezkách, ale žádné nás nikam nedovedou.

Nakonec nám všechna ta dostupná učení nebudou stačit.

Tím, že se nebudeme oddělovat od přírody, vrátíme se na místo, kde nalezneme důstojnost.

Jediný způsob, jak se vyhnout životu plném nudy a rutin, je vytvořit kolem nás mlhu.

Pokud něco chceme dělat, dělejme to bezúhonně, to je vše, na čem záleží.

Svět každodenního života vůbec nelze brát jako něco osobního, co má nad námi moc, něco, co nás může vytvořit nebo zničit, protože bitevní pole člověka neleží v boji se světem kolem něho. Jeho bitevní pole se nachází až za obzorem, v místech, která jsou pro obyčejného člověka nepředstavitelná, v místech, kde člověk přestává být člověkem.

Snažíme si nesmyslně podržet hranice známého světa.

Stejně si nejsme jisti svými vysvětleními!

Jsme unaveni neustálým intelektuálním hloubáním nad duchovními texty odhalujícími poznání skutečnosti.

Neustále lpíme na staré cestě. Já jsem si naopak přinesl svobodu ( Don Juan ).

Cesta poznání je odvaha otevírat se neustále něčemu neznámému.

Já jsem lovec a bojovník, a ty jsi kuplíř a nohsled!

Učíme se všude ve všech teoriích o tom, jaký svět je, ale ve skutečnosti se seznamujeme jen s koncepty o světě. A to ještě koncepty o nějaké „stálé skutečnosti“.

Bezpočet stezek, kterými člověk během svého života prochází, jsou tím stejným. Utiskovatel a utiskovaný se nakonec sejdou a ta jediná věc, která vítězí, je, že život je vlastně příliš krátký pro oba. ( Don Juan )

Nikomu neříkejme nic o svém osobním životě ( když tak vykládejme nepravdivě )

Nemáme co ztratit

Bráníme svoji energii ( ego ji odčerpává – nepřemýšlejme zbytečně o ostatních a o sobě )

Skromnost, Pokornost, Zdrženlivost

Nezáleží na tom, co děláme, ale jako to děláme.

Musíme vyrůst ze své nezralé posedlosti malého já.

Představivost ( není předvídatelná, zachrání nás )

Naší chybou je, že hledáme jen taková vysvětlení, která nám vyhovují.

Nesmíme se nechat ovlivňovat syntaktickými rozkazy. Jde o pochvalná nebo odmítavá rčení, kterými jedinec může u ostatních vyvolat určitou odpověď : žádný problém, jasný jako facka, nemůžeš to udělat, to je blbý, měl by ses polepšit, zvládnu to, nic se mi nedaří, všecko bude dobrý……

Zničující vliv světa čarodějů se dá komentovat jedině tak, že se mu smějeme.

CÍL :

• – svět vnímejme z mnoha pohledů
• – teorie jsou mrtvé, když je nezažijeme
• – ovládejme pouze sami sebe
• – neustále se měňme a přitom zůstaňme stejní
• – naslouchejme
• – nestavme na tvrdosti – musím něco dosáhnout
• – udržujme se v dobrém zdravotní stavu
• – jezme častěji a méně
• – zaměřme se na to, co je pro nás významné
• – nenechme se spoutat stejným pohledem na svět = past symbolů
• – neignorujme své obavy a strachy, snažme se je uklidnit
• – stůjme pevně na svém
• – dejme do pořádku všechny záležitosti svého života, které nejsou dodělány nebo nevedou k ničemu ( vztahy, cíle )
• – nespěchejme
• – často meditujme
• – občas přestaňme lpět na tom, co víme a v co věříme
• – nikoho nesuďme
• – buďme laskaví tolerantní ke všemu včetně sebe
• – bavme se, smějme se – to je to jediné, co můžeme vždy udělat

Omlouvat se je nesmysl.

Soumrak je puklina mezi světy. Je to brána do neznáma.

Když jednáme, jednáme dobře, ale když přemýšlíme, vždycky se zamotáme.

Neexistuje žádné zlo, ďábel…… pouze vnímání

Člověk by měl mít svobodu volit.

Bez smutku a touhy není nic úplné, protože neexistuje jen střízlivost a laskavost. Moudrost bez laskavosti a poznání bez střízlivosti je bezcenné.

Potlačovat strach je nejen špatné, ale i hloupé.

Jakmile jednou člověk dosáhne ticha, je možné všechno. Chce to, abychom k tomu vytvořili příkaz. Ten se potom stane příkazem Orla.

Noční můry nosí na křídlech prach poznání. Jsou to přítelkyně čarodějů.

CESTA BOJOVNÍKA

Máme průvodce na celý život. Všichni máme nějakého dravce, který přiletěl z hlubin kosmu a převzal nad námi nadvládu. Lidské bytosti jsou jeho vězni. Dravec je náš pán a mistr. Zkrotil nás a učinil nás poslušnými a bezmocnými. Pokud se vzmůžeme na protest, potlačí jej. Pokud se snažíme jednat nezávisle, vyžaduje, abychom to nedělali. Všichni jsme vězni. Pro čaroděje dávného Mexika to je energetická skutečnost.

Ovládli nás, protože jsme jejich potrava. Bezohledně nás vysávají, protože se tím sami udržují při životě. Tak, jako my chováme kuřata na drůbežích farmách, chovají nás dravci v lidských farmách. Tak mají svou potravu vždy po ruce.

Dravci nám vnutili naše pověry, naše představy o dobru a zlu a naší sociální morálku. To oni nám dali zbabělost, chtivost a proradnost. Dravci nám vnutili rutinní chování, naše neustálé stesky a posedlost sebou samým.

Aby nás ochočili a zlomili, uskutečnili dravci obdivuhodný manévr z hlediska válečnické strategie. Dali nám svou vlastní mysl. Ta se stala naší myslí. Dravčí mysl je barokně zdobná, plná protikladů, nevrlá a stále plná strachu z objevení. Přestože jsi nikdy nestrádal hladem, stejně v sobě máš strach z nedostatku potravu. To se dravčí mysl bojí, že bude objevena a potrava jí bude odepřena. Prostřednictvím mysli, která je vlastně jejich myslí, promítají dravci do lidského života všechno, co jim vyhovuje. Tím si zajišťují určitý stupeň bezpečnosti, kterým se zajišťují proti svému strachu z objevení.

Dravci nám pojídají zářící obal vědomí, který je vně světelné koule a který máme od narození. Pojídají jej v průběhu celého našeho života. Je to vlastně energetický kokon. V dospělosti z něj mnoho nezbude a proto jen živoříme a nežijeme. To, co nám zbude, je tenký proužek vědomí, který je epicentrem sebereflexe, ve které je člověk beznadějně chycen. Dravci působí na tuto sebereflexi tak, aby vyvolali záblesky vědomí, které pak bezohledně jako pravé šelmy požírají. Tyto záblesky vědomí vyvolávají pomocí nejapných problémů, které nás úmyslně nechávají řešit, a tak nás udržují při životě a současně si zajišťují potravu. Proti tomu se nedá nic dělat. Můžeme se jedině ukáznit natolik, že se vymkneme z jejich dosahu. Jde však o tuhou disciplínu. Na podvědomé úrovni o dravcích víme.

Tím můžeme vysvětlit všechny lidské protiklady. Kdykoliv nás naše pochybnosti začnou ohrožovat, musíme s tím udělat něco pragmatického. Dravci jsou létavci, bytosti stínů. Jsou velice chytří a metodičtí. Systematicky mění lidi v zbytečné bytosti. Člověk, jehož osudem je být magickou bytostí, svou magičnost ztratil. Proměnil se v obyčejný kus masa. Jeho sny už nejsou více sny člověka, ale jsou sny zvířete chovaného na maso. Jsou hloupé, konvenční a malicherné. Malé děti je vidí. Lidstvu zbývá jediná věc a to je disciplína. Disciplína není přísné dodržování rutin, jako je ranní vstávání a sprchování studenou vodou. Znamená to postavit se s chladnou myslí věcem, které předem neočekáváme.

Disciplína dělá zářící obal pro létavce nepoživatelný. Dravci jsou potom zmateni. Nevšímají si ho a obal doroste do své přirozené velikosti. Nám se otevřou obrovské možnosti. A my jsme závislí jen na sobě. Nikdo nám nepoví, jak dál. Létavčí mysl se nedokáže soustředit.

My jsme neuzavřeli žádnou dohodu s dravci. Narodili jsme se sem a oni nás ovládli. Když něco navrhují přes nás, napřed s tím souhlasí. Potom máme pocit, že děláme smysluplnou činnost.

Jsme energetické sondy vytvořené vesmírem. A protože vlastníme energii, která je schopná vnímání, představujeme prostředek, kterým vesmír vnímá sám sebe. Létavci jsou neúprosnou výzvou. Nelpěme na srovnávání. Všechny lidské bytosti mají téměř stejné reakce, stejné myšlenky a stejné pocity. Na stejné podněty odpovídáme více méně shodně. Tyto podobnosti jsou poněkud zamlženy různými jazyky, ale když k tomu přihlédneme, zjistíme, že každý člověk na zemi reaguje naprosto stejně.

Dravci nemají žádný soucit. Zlomili nás před věky a taj jsme slabí, nejistí a zranitelní.

Převzato:  http://www.matrix-neo.cz/