Jak začal život ?

Život je všude kolem nás. Svědčí o tom bzukot hmyzu, zpěv ptáků i šelestění drobných živočichů v lesním podrostu. Život je v zaledněných polárních oblastech i ve vyprahlých pouštích. Setkáváme se s ním i na mořské hladině ozářené sluncem i v nejtemnějších hlubinách oceánů. Vysoko ve vzduchu se vznášejí nepatrní tvorové. Pod našima nohama pracují v půdě nespočetné bilióny mikroorganismů a zúrodňují ji pro růst zelených rostlin, na nichž jsou závislé ostatní formy života.

Překypující mnohotvárnost života na Zemi se vymyká naší představivosti. A proto si klademe jednu z nejstarších, nejzapeklitějších a také nejhůře zodpověditelných otázek. Jak to všechno začalo ? Kde se tu vzala naše planeta a všichni její obyvatelé ? A jak vlastně začalo existovat lidstvo ? Vyvinuli jsme se ze zvířat podobných opicím ? Nebo jsme byli stvořeni ? Jak jsme vlastně vznikli ? A jak odpověď ovlivní naši budoucnost ? Tyto otázky jsou kladeny již velmi dlouho a mnozí na ně dosud nenašli odpověď.

Mnozí z nás ale uvažují úplně jinak. Mají dojem, že se jich tyto otázky v podstatě netýkají. Oni si jen myslí, že vůbec nezáleží na tom, jak vznikli – oni jsou prostě zde. A budou snad žít šedesát, sedmdesát, nebo možná i osmdesát let – kdo ví ? Ale ať byli stvořeni, nebo se vyvinuli, nic se tím pro ně dnes nemění.

Naopak. Mohlo by se tím změnit velmi mnoho – délka jejich života, způsob jejich života i podmínky, v nichž žijí. Jak to ? Protože celý náš postoj k životu i k budoucnosti je ovlivněn naším názorem na původ života. A způsob, jak se zde objevil život, rozhodně ovlivní budoucí průběh dějin i naše místo v něm.

Odlišné názory

Podle názoru mnohých lidí, kteří přijímají evoluční teorii, bude vždy k životu patřit intenzívní soupeření, boj, nenávist, války a smrt. Někteří se dokonce domnívají, že by se člověk mohl v blízké budoucnosti sám zničit. Podle některých nám „do posledního soudu možná zbývá již jen několik desetiletí … vývoj jaderných zbraní a jejich nosných systémů povede dříve nebo později k celosvětové katastrofě.“ I kdyby k tomu v blízké budoucnosti nedošlo, mnozí lidé zastávají názor, že v okamžiku, kdy smrtí skončí lidský život, přestává člověk navždy existovat. Jiní jsou toho názoru, že v budoucnosti skončí na Zemi veškerý život. Rozvíjejí teorii, že se Slunce rozroste v ohromnou rudou hvězdu a že přitom začnou „vřít oceány, atmosféra se vypaří do kosmického prostoru a naši planetu postihne katastrofa největšího možného rozsahu.“

Ovšem ‚vědečtí kreacionisté‘ svým výkladem Bible, a to zprávy o stvoření v 1.knize Mojžíšově, dospěli k tvrzení, že Země je stará pouze 6000 let a že každý ze šesti „dnů“, jež jsou v 1.knize Mojžíšově vyhrazeny pro stvoření, trval pouze 24 hodin. Odpovídá však tato představa přesně tomu, co říká Bible ? Byla Země se všemi formami stvořena za pouhých šest doslovných teologických dnů ? Nebo existuje nějaká jiná logická možnost ? Je také velmi zajímavé, že i nejznámější zastánce evoluce, Charles Darwin, naznačil, že si je vědom nedostatků své teorie. V závěru svého díla O vzniku druhů psal o tom, jak vznešený je „názor“, že život s jeho silami vdechl původně stvořitel do několika forem, a tím ukázal, že námět vzniku je vhodné podrobit dalšímu zkoumání.

Je také užitečné objasnit si definice

EVOLUCE, jak o ní nyní mluvím, se vztahuje na vývoj organismů – je to teorie, že se první živý organismus vyvinul z neživé hmoty. Tvrdí se, že se pak při reprodukci měnil v různé druhy živých organismů, až se konečně vytvořily všechny formy života, které kdy existovaly na Zemi, včetně lidí. A k tomu všemu údajně došlo bez inteligentního řízení nebo nadpřirozeného zásahu.

STVOŘENÍ se naproti tomu vztahuje na závěr, že vznik živých organismů lze vysvětlit jen existencí všemohoucího Boha, který podle svého záměru vytvořil vesmír i všechny základní druhy života na Zemi.

Mezi evoluční teorií a zprávou o stvoření, jež je obsažena v 1.knize Mojžíšově, jsou zřejmě závažné rozdíly. Ti, kteří se zastávají evoluce, tvrdí, že stvoření nelze vědecky obhájit. Poctivě si však také můžeme položit otázky : Je evoluce opravdu vědecky prokázaná ? Je naproti tomu zpráva o stvoření v 1.knize Mojžíšově jen starověký mýtus, jak se mnozí domnívají ? Nebo je v souladu s objevy dnešní vědy ? A co lze říci jiným otázkám, jimiž se mnozí zneklidňují : Existuje-li všemohoucí stvořitel, proč je tolik válek, hladu a nemocí, takže předčasně umírají milióny lidí ? Proč připustil tolik utrpení ? A jestliže existuje stvořitel, zjevuje nám, co přinese budoucnost ?

Proč existují neshody v názorech na evoluci ?

Zastánci evoluční teorie dnes považují evoluci za nepopiratelnou skutečnost. Domnívají se, že „k evoluci skutečně dochází“, že to je „realita“, „pravda“ – což je podle jednoho slovníku definice slova „skutečnost“. Je to však opravdu tak ?

Uveďme si několik příkladů : Kdysi panoval názor, že je Země plochá. Dnes je jisté, že je kulatá. To je skutečnost. Kdysi panoval názor, že je Země středem vesmíru a že se nebe, planety i Slunce otáčí kolem Země. Dnes víme jistě, že se Země pohybuje na oběžné dráze kolem Slunce. To je rovněž skutečnost. Mnohé kdysi sporné teorie se na základě důkazů prokázaly jako plně opodstatněné skutečnosti, jako realita, jako pravda.

Došlo by se ke stejné jistotě, kdyby se zkoumaly důkazy pro evoluci ? Je zajímavé, že od roku 1859, kdy Charles Darwin uveřejnil (v angličtině) svou knihu O vzniku druhů, jsou různá hlediska jeho teorie předmětem značných neshod dokonce i mezi nejuznávanějšími badateli v oblasti evoluce. Dnes jsou spory o tuto teorii intenzívnější než dříve. A je poučné povšimnout si, co o této věci říkají sami zastánci evoluce :

• evoluci napadají nejen křesťanští fundamentalisté, ale zpochybňují ji i uznávaní vědci.
• přestože darwinismus došel ve vědeckém světě přijetí jako velký, vše zahrnující biologický princip, dostal se po jednom a čtvrt století do překvapivě velkých těžkostí.
• přesný průběh evoluce je dnes mezi biology předmětem prudkých sporů … objasnění sporných otázek není v dohledu.
• pochybnosti, které pronikly v posledních dvaceti letech do dřívějšího samolibě sebejistého přesvědčení evoluční biologie, vyvolaly rozčilení.
• někdy se zdá, že na každé [evoluční ] téma je tolik názorů, kolik je biologů.
• teorie evoluce byla nádherně jednoduchá a přitažlivá teorie. Jediná obtíž byla v tom, že byla plná velikých mezer, čehož si byl alespoň částečně vědom sám Darwin. V jeho díle O vzniku druhů se setkáváme s naprosto paradoxní situací, že kniha, která se proslavila vysvětlením vzniku druhů, ve skutečnosti nic takového nevysvětluje.
• sto let po Darwinově smrti stále ještě nemáme ani nejmenší prokazatelné nebo alespoň přijatelné vysvětlení, jak opravdu evoluce probíhala – a v posledních letech to vedlo k mimořádnému množství sporů o celý komplex otázek … mezi samotnými evolucionisty probíhá téměř otevřený boj, přičemž každý evolucionistický směr se snaží prosadit nějakou novu modifikaci.
• nemáme ani nejmenší představu o tom, jak a proč k ní vlastně došlo, a patrně to nebudeme vědět nikdy.
• nyní je to jedno z těch období, k nimž dochází ve vědě, když je nějaká dlouho zastávaná teorie náhle pod tíhou protidůkazů zavržena a na její místo nastupuje teorie nová.

Těžkosti při vysvětlování vzniku

Vědci, co se týče otázky vzniku života, nemají žádnou jednoznačnou odpověď, protože chemikům se nikdy nepodařilo reprodukovat experimenty, které jsou připisovány přírodě, a vytvořit tak z neživé hmoty život. Vědci nevědí, jak se to stalo. Nemají totiž žádný důkaz, že život nevznikl stvořením. Vznik života však není jedinou nesnází. Povšimněme si tělesných orgánů, jako je oko, ucho nebo mozek. Jejich složitost v nás vyvolává mnohem větší úžas než ty nejsložitější lidmi vytvořené přístroje (např. Odborníci v oboru výpočetní techniky stojí před neřešitelným problémem ve své snaze napodobit lidský zrak. Chtěli zkonstruovat myslící stroj, ale klopýtli již při prvním, zdánlivě základním kroku. Nejsou schopni napodobit lidský zrak. Proto znovu získali hlubokou úctu před nesmírnou složitostí lidského zraku … lidská sítnice vyvolává závist všech kybernetiků – jejích 100 miliónů tyčinek a čípků a vrstvy nervových buněk provedou nejméně 10 miliard výpočtů za sekundu.). Jedním z nevyřešených problémů evoluce je okolnost, že všechny jednotlivé části těchto orgánů musí působit společně, má-li být umožněno vidění, slyšení nebo myšlení. Tyto orgány by byly neužitečné, dokud by všechny jednotlivé části nebyly kompletní. Vzniká proto otázka : Mohly být všechny tyto části spojeny v pravou chvíli nějakou neřízenou náhodnou přírodní silou, aby vznikly tak komplikované mechanismy ?

Tento problém Darwin připouštěl. Napsal například : „Předpokládat, že oko … mohlo být utvořeno (evolucí), se zdá, jak sám přiznávám, být krajně nesmyslné.“ Od té doby uplynulo více než sto let. Je problém vyřešen ? Není. Naopak, poznatky o oku, jež byly získány od doby Darwinovy, ukazují, že oko je ještě mnohem složitější, než si tehdy Darwin myslel. Zdá se, že oko bylo zkonstruováno; konstruktér žádného teleskopu by je nemohl sestavit lépe.

Platí-li to o oku, co potom říci o lidském mozku ? Jestliže se ani jednoduchý stroj nevyvinul náhodou, jak se mohl náhodou vyvinout nekonečně složitější mozek ? Je tedy těžké přijmout evoluci lidského oka jako výsledek náhody. Ještě obtížnější je přijmout evoluci lidské inteligence jako výsledek náhodných zlomů v mozkových buňkách našich předků.

Co říká zpráva o stvoření ?

První kapitola Bible zasluhuje, abychom ji alespoň čestně prozkoumali, což je obvyklé i v jiných případech, kdy došlo ke zkreslení nějakých skutečností nebo k jejich nesprávnému pochopení. Je nutné ji podrobit zkoumání a zjistit, zda souhlasí se známými skutečnostmi, a ne přizpůsobovat její obsah nějakému teoretickému systému. Musíme si též uvědomit, že zpráva o stvoření nebyla zaznamenána proto, aby vysvětlila, „jak“ bylo provedeno stvoření. Spíše postupně pojednává o hlavních událostech tak, že popisuje, co bylo stvořeno, v jakém pořadí to bylo stvořeno a ve kterém časovém období neboli „dnu“ se něco objevilo poprvé.

Při zkoumání zprávy o stvoření je prospěšné pamatovat na to, že přistupuje k věci za stanoviska lidí na zemi. Události jsou proto popsány tak, jak by je viděli lidští pozorovatelé, kdyby byli při tom. ( To je patrné z líčení událostí čtvrtého „dne“ stvoření. Slunce a Měsíc jsou ve srovnání s hvězdami popsány jako velká světelná tělesa, i když mnohé hvězdy jsou daleko větší než naše Slunce, a Měsíc je ve srovnání s nimi nepatrný. To však neplatí z hlediska pozemského pozorovatele. Když se díváme ze Země, jeví se Slunce jako ‚větší svítící těleso, které panuje nad dnem‘, a Měsíc jako ‚menší svítící těleso, které panuje nad nocí‘. – 1.Mojžíšova 1:14-18.)

První část zprávy o stvoření naznačuje, že Země mohla trvat před prvním stvořitelským „dnem“ miliardy let, i když není řečeno, jak dlouho. Je však popsáno, v jakém stavu byla Země bezprostředně před začátkem prvního „dne“ (1.Mojžíšova 1:2 – „Země byla beztvará a pustá a na povrchu vodní hlubiny byla tma, a Boží činná síla se pohybovala sem a tam nad povrchem vod.“).

Jak dlouhý je ‚stvořitelský den‘ ?

Mnozí se domnívají, že slovo „den“, které je použito v první kapitole první knihy Mojžíšovy, znamená časové období o 24 hodinách. V 1.Mojžíšově 1:5 však sám Bůh říká, že rozdělil den na kratší časová období a jako „den“ pojmenoval pouze dobu denního světla. V 1.Mojžíšově 2:4 se všechna stvořitelská období označují jako jeden „den“ : „To jsou dějiny nebes a země v době, kdy byly stvořeny, v den (ve všech šesti stvořitelských obdobích), kdy Jehova Bůh udělal zemi a nebe.

Hebrejské slovo johm, které se překládá jako „den“, může znamenat různě dlouhý čas.

Den; toto slovo často znamená čas všeobecně, nebo dlouhou dobu; celé časové období, o kterém se uvažuje … [ Pojmu ] den se také používá pro jednotlivá roční období nebo pro dobu, ve které se děje něco neobyčejného. Tato definice tudíž připouští slovo den jako časové období delší než 24 hodin.

První ‚den‘

„Ať nastane světlo.“ Pak nastalo světlo. A Bůh začal nazývat světlo Dnem a tmu nazval Nocí. A nastal večer a nastalo ráno, první den. – 1.Mojžíšova 1:3-5.

Slunce a Měsíc existovaly v kosmu přirozeně již dlouho před oním prvním „dnem“, ale jejich světlo nepronikalo až k zemskému povrchu, takže pro pozorovatele na Zemi by nebylo viditelné. Nyní, v tomto prvním „dnu“, začalo být zřejmě světlo na Zemi viditelné; a na otáčející se zeměkouli se začaly střídat den a noc.

Jak se zdá, vyjasňování probíhalo pozvolna během dlouhého časového období, nenastalo tedy okamžitě jako při rozsvícení elektrické žárovky.

Druhý ‚den‘

„Ať nastane prostor mezi vodami a ať se oddělí vody od vod.“ A pak Bůh udělal prostor a oddělil vody, které měly být pod prostorem, od vod, které měly být nad prostorem. A stalo se tak. A Bůh začal nazývat prostor Nebem. – 1.Mojžíšova 1:6-8.

Místo výrazu „prostor“ používají některé české překlady slovo „klenba“. To pak vede k závěru, že zpráva o stvoření byla převzata z bájí o stvoření, v nichž je „nebeská klenba“ znázorňována jako kovová kopule. Hebrejské slovo rakia, které se překládá jako „prostor“, totiž znamená rozprostřít, rozšířit nebo roztáhnout.

Zpráva o stvoření sice naznačuje, že Bůh vytvořil prostor, ale neříká jak. Ať již ke zmíněnému rozdělení došlo jakkoli, zdá se, že „vody nad prostorem“ byly od Země vytlačeny nahoru. A později mohlo být řečeno, že v „nebeském prostoru“ mají létat ptáci, jak vyplývá z 1.Mojžíšovy 1:20.

Třetí ‚den‘

„Ať se shromáždí vody pod nebesy na jedno místo a ať se objeví souš.“ A stalo se tak. A Bůh začal nazývat souš Zemí, ale shromážděné vody nazval Moři. – 1.Mojžíšova 1:9,10.

Také v této zprávě není popsáno, jak k tomu došlo. Při vytváření suché země docházelo bezpochyby na Zemi k ohromným pohybům. Geologové by vysvětlili tyto významné převraty teorií o katastrofách. Zpráva o stvoření však ukazuje, že toto dění řídil a ovládal stvořitel.

V biblické zprávě, která pojednává o tom, jak se Bůh dotazoval Joba na jeho znalosti o Zemi, jsou uvedeny různé údaje o dějinách Země: velikost Země, vznik velkého množství oblaků, vznik moří a ohraničení jejich vln suchou zemí – vůbec mnoho údajů o stvoření, které zahrnuje dlouhá časová období. Země je zde přirovnána ke stavbě a Bible v té souvislosti říká, že se Bůh zeptal Joba: „Do čeho byly zapuštěny její podstavce, nebo kdo položil její rohový kámen ?“ ( – Job 38 : 6 ).

Je zajímavé, že zemská kůra je pod kontinenty podstatně silnější, jako „zapuštěné podstavce“, zejména pod horskými hřebeny, a zasahuje hluboko do pláště zemského jádra jako kořeny stromů do půdy. Zemská kůra pod oceány je silná pouze asi 8 kilometrů, ale kořeny kontinentů dosahují hloubky 30 kilometrů a kořeny horstev vnikají přibližně dvakrát tak hluboko. A všechny zemské vrstvy vyvíjejí ze všech stran tlak na jádro Země, které se tak stává podobným velkému nosnému „rohovému kameni“.

V biblické zprávě se dále uvádí: „Ať ze země vyrazí tráva, rostlinstvo nesoucí semeno, ovocné stromy, které na zemi podle svých druhů vydávají ovoce, v němž je jejich semeno.“ A stalo se tak. – 1.Mojžíšova 1:11.

Tak byly dokonce třetího stvořitelského období stvořeny tři velké třídy zemských rostlin. Mezitím zesílilo difúzní světlo natolik, že byla možná fotosyntéza, tak životně důležitá pro zelené rostliny. Zpráva se zde ovšem nezmiňuje o každém nově vznikajícím „druhu“ rostlin. Neuvádějí se jmenovitě mikroorganismy, rostliny vodní a jiné, ale pravděpodobně byly stvořeny v tomto „dnu“.

Čtvrtý ‚den‘

„Ať nastanou v nebeském prostoru svítící tělesa, aby oddělovala den od noci; a budou sloužit jako znamení a k určování období a dnů a roků. A budou sloužit v nebeském prostoru jako svítící tělesa, aby svítila na zem.“ A stalo se tak. A Bůh potom udělal dvě velká svítící tělesa, větší svítící těleso, aby panovalo nad dnem, a menší svítící těleso, aby panovalo nad nocí, a také hvězdy. – 1.Mojžíšova 1:14-16, Žalm 136:7-9.

Předtím ve zprávě o prvním „dnu“ byl použit výraz „ať nastane světlo“. Hebrejské slovo, které je zde použito pro „světlo“, je or a znamená světlo ve všeobecném smyslu. Ve zprávě o čtvrtém „dnu“ je však užito hebrejské slovo maor, které označuje zdroj světla. V prvním „dnu“ sice difúzní světlo zřejmě proniklo vzdušný obal, ale pozorovatel na Zemi by ještě nemohl vidět zdroje tohoto světla, protože vrstvy oblaků dosud zahalovaly Zemi. Nyní, ve čtvrtém „dnu“, zřejmě došlo ke změně.

Zprvu byla atmosféra bohatá na oxid uhličitý ( CO2 ), a proto mohlo být na celé Zemi horké podnebí. Bujným růstem vegetace během třetího a čtvrtého stvořitelského období však byla strávena velká část tohoto CO2 , který jako obal udržoval teplo. Rostlinstvo naopak uvolňovalo kyslík – předpoklad pro život živočichů.

Pátý ‚den‘

„Ať se vody zahemží hemžením živých duší a ať létající tvorové létají nad zemí na přední straně nebeského prostoru.“ A Bůh pak stvořil velké mořské obludy a každou živou duši, jež se pohybuje, kterou se zahemžily vody, podle jejího druhu, a každého okřídleného létajícího tvora podle jeho druhu. – 1.Mojžíšova 1:20,21.

Zajímavé je zjištění, že tvorové jiní než lidé, totiž tvorové, kterými se měly zahemžit vody, jsou nazýváni „živými dušemi“. Tento výraz se dá také použít na „létající tvory, kteří létají nad zemí na přední straně nebeského prostoru“. K nim také patří životní formy ve vodě a ve vzduchu – například mořské obludy, jejichž fosilní zbytky byly nalezeny v posledních letech.

Šestý ‚den‘

„Ať země vydá živé duše podle jejich druhu, domácí zvíře a pohybujícího se živočicha a divoké zemské zvíře podle jeho druhu.“ A stalo se tak. – 1.Mojžíšova 1:24. Šestého „dne“ se tedy objevila suchozemská zvířata označená jako zvířata domácí a zvířata žijící divoce. Tento poslední „den“ však dosud nebyl u konce. Měl přijít ještě poslední pozoruhodný „druh“. „A Bůh dále řekl : ‚Udělejme člověka ke svému obrazu, podle své podoby, a ať mají v podřízenosti mořské ryby a nebeské létající tvory a domácí zvířata a celou zemi a každého pohybujícího se živočicha, který se pohybuje po zemi.‘ A Bůh pak stvořil člověka ke svému obrazu, stvořil ho k obrazu Božímu; stvořil je mužského a ženského rodu. – 1.Mojžíšova 1:26,27. Ve druhé kapitole první knihy Mojžíšovy je zřejmě ještě zmínka o několika podrobnostech. Není to však, jak se někteří domnívali, jiná zpráva o stvoření, která by byla v rozporu s tím, co je v první kapitole. Začíná se pouze znovu zabývat událostmi třetího „dne“ poté, kdy se objevila suchá země, ale předtím, než bylo stvořeno zemské rostlinstvo. Přidává další podrobnosti o lidech – o živé duši Adamovi, jeho domovu, totiž zahradě Eden, a o ženě Evě, jeho manželce. – 1.Mojžíšova 2:5-9, 15-18, 21-22. Tyto poznatky byly uvedeny proto, aby nám pomohly porozumět zprávě o stvoření. A tato skutečně realistická zpráva naznačuje, že se proces stvoření vztahoval na časové období nikoli o 144 hodinách (6 x 24), ale na mnoho tisíciletí.

Odkud pochází zpráva o stvoření ?

Mnohým připadá zatěžko přijmout tuto zprávu o stvoření. Tvrdí, že pochází z mýtů o stvoření, které měly starověké národy, především obyvatelé starověkého Babylónu. Jeden novější biblický slovník však vysvětluje : „Až dosud nebyl nalezen žádný mýtus, který se výslovně vztahuje na stvoření vesmíru.“ A mýty „se vyznačují polytheismem a pojednávají o tom, jak božstva zápasila o svrchované panství, což je v nápadném protikladu k hebrejskému monotheismu.“

Z tohoto pojednání by mělo vyplynout, že zpráva o stvoření je vědecky dobře odůvodněný doklad. Uvádí větší třídy rostlin a zvířat, jež se rozmnožují ve velké rozmanitosti pouze podle svého druhu. Zkameněliny to potvrzují. Ano, ukazují, že se každý „druh“ objevil náhle, aniž existovaly skutečné přechodné formy, které by jej spojovaly s nějakým dřívějším druhem, jak by to vyžadovala evoluční teorie.

Egyptští mudrci by při vší své moudrosti nemohli dát Mojžíšovi, pisateli Genesis, ani jeden opěrný bod pro proces stvoření. Legendy o stvoření u starověkých národů se ničím nepodobají tomu, co napsal Mojžíš ve své první knize. Odkud tedy čerpal Mojžíš své poznatky ? Zřejmě od někoho, kdo byl při tom.

Počet pravděpodobnosti poskytuje přesvědčivý důkaz o tom, že zpráva o stvoření musí pocházet z pramene, který události dobře zná. V této zprávě je vypočítáno deset hlavních stupňů v následujícím pořadí : (1) počátek, (2) prapůvodní Země v temnotě a zahalená těžkými plyny a vodou, (3) světlo, (4) prostor neboli atmosféra, (5) velké plochy souše, (6) suchozemské rostliny, (7) Slunce, Měsíc a hvězdy viditelné v prostoru, počátek ročních období, (8) mořské obludy a létající tvorové, (9) savci (divoce žijící zvířata a zvířata krotká), (10) člověk. Vědci souhlasí s pořadím těchto stupňů.

Jak velká je pravděpodobnost, že pisatel zprávy o stvoření prostě toto pořadí uhodl ? Je stejná jako pravděpodobnost, že namátkou vytáhneme z krabice čísla 1 až 10 postupně za sebou. Pravděpodobnost, že se to podaří při prvním pokusu, je 1 ku 3 628 800. Bylo by tedy nerealistické říci, že pisatel uvedl shora popsané události náhodou ve správném pořadí, aniž byl obeznámen s jejich průběhem.

Evoluční teorie však vylučuje existenci stvořitele, který zná skutečné okolnosti a mohl je oznámit lidem. Podle této teorie se život na Zemi objevil samovolným vznikem živých organismů z neživých chemických látek. Mohl však vzniknout život nekontrolovanými chemickými reakcemi, které by spočívaly na pouhé náhodě ? Jsou sami vědci přesvědčeni o tom, že se to mohlo stát ?

Mohl život vzniknout náhodou ?

Když Charles Darwin předložil svou evoluční teorii, připustil, že život mohl být „původně vdechnut Tvůrcem v několik málo forem či ve formu jedinou“. Ale dnešní evoluční teorie obvykle vylučuje jakoukoli zmínku o stvořiteli. Místo toho byla znovu v poněkud pozměněné podobě oživena kdysi zavržená teorie o samoplození.

Názor, že došlo k nějaké podobě samoplození, lze sledovat staletí do minulosti. V 17.století n.l. zastávali tuto teorii dokonce uznávaní vědci, mezi nimi Francis Bacon a William Harvey, ale v 19.stol. jí zasadil zdánlivě smrtelnou ránu Louis Pasteur a jiní vědci, kteří experimentálně dokazovali, že život může vzniknout jen ze života již existujícího. Evoluční teorie však musí naproti tomu předpokládat, že mikroorganismy v pravěku vznikly nějakým způsobem samovolně z neživé hmoty.

Nové pojetí samoplození

Shrneme-li názor dnešních evolucionistů na začátek života, ti usuzují, že Země byla na počátku obklopena atmosférou, která se skládala z oxidu uhličitého, methanu, čpavku a vody. Tyto jednoduché chemické sloučeniny byly rozštěpeny sluneční energií, snad také blesky nebo vulkanickými výbuchy, a pak se přetvořily v aminokyseliny. Různé aminokyseliny se ponenáhlu nahromadily v moři a vytvořily sloučeniny podobné proteinům. Posléze, jak říkají evolucionisté, se oceán stal jakousi „organickou polévkou“, i když zatím bez života.

Pak se podle evolucionistického popisu „vytvořila náhodou zvlášť podivuhodná molekula“ – molekula, která měla schopnost sama se rozmnožovat. Ačkoliv evolucionisté připouští, že taková náhoda je více než nepravděpodobná, tvrdí, že k ní přece muselo dojít. Podobné molekuly se skládaly k sobě a pak opět naprosto nepravděpodobnou náhodou byly obklopeny ochranným obalem z jiných proteinových molekul, který slouží jako membrána. Tvrdí se, že tímto způsobem vznikla sama od sebe první živá buňka

Tyto poznatky bychom měli číst téměř jako science-fiction. Ti čtenáři, kteří mají o toto téma zájem, však zjistí, že tento postoj není ojedinělý. Ve většině knih o evoluci se závažný problém, jak vysvětlit vznik života z neživé hmoty, rychle přechází. Jeden profesor university v Cambridge řekl : „Líbivé domněnky a výklady, jež byly uveřejněny v posledních 10 až 15 letech a které vysvětlují postup vzniku života, se vesměs prokázaly jako velice naivní a bezvýznamné. Zdá se, že jsme od řešení problému skutečně stejně daleko jako dříve.“

Explozivní růst vědomostí v poslední době jen přispěl ke zvětšení propasti mezi neživou hmotou a živými organismy. Dokonce se ukázalo, že i nejstarší známé jednobuněčné organismy jsou nepochopitelně složité. V biologii tkví obtíž v tom, jak najít jednoduchý začátek. Jdeme-li časově zpět až k nejstarším formám života, jež byly objeveny v horninách, … nenacházíme ani tam žádný jednoduchý začátek … a tak chybí evoluční teorii správný základ. S přibývajícími poznatky je stále těžší vysvětlit, jak mohly náhodou vzniknout tak neuvěřitelně složité mikroorganismy.

Hlavní stupně vedoucí podle představ evoluční teorie ke vzniku života jsou : (1) existence vhodné prvotní atmosféry a okolnost, že (2) v oceánech se soustředí „jednoduché molekuly“, nezbytné pro život, a vytvoří organickou polévku. (3) Z těchto molekul vznikají proteiny a nukleotidy (složité chemické sloučeniny), které se (4) slučují a získávají membránu a ihned potom se u nich vyvíjí (5) genetický kód a tím začínají vytvářet své kopie. Souhlasí tyto stupně s dostupnými skutečnostmi ?

Prvotní atmosféra

V roce 1953 vystavil Stanley Miller atmosféru z vodíku, methanu, čpavku a vodní páry elektrickým výbojům. Přitom se tvořily některé z četných existujících aminokyselin, z nichž jsou vybudovány proteiny. Získal však pouze 4 z 20 aminokyselin, které jsou nutné pro existenci života. Více než 30 let později nebyli vědci stále ještě schopni vytvořit za přijatelných experimentálních podmínek všech 20 nezbytně nutných aminokyselin.

Miller předpokládal, že umělá atmosféra v jeho pokusné komoře se podobala prvotní atmosféře Země, neboť se svým spolupracovníkem později prohlásil : „Syntéza biologicky zajímavých sloučenin nastává pouze za redukčních podmínek (žádný volný kyslík v atmosféře).“ Jiní evolucionisté naproti tomu vytvořili teorii, že kyslík byl přítomen. Dilema, které tím vzniká pro zastánce evoluce, vyjadřuje Hitching slovy : „Ve vzduchu, který obsahuje kyslík, by nebyla nikdy vznikla první aminokyselina; bez kyslíku by byla ihned zničena kosmickým zářením.

Jakýkoli pokus určit skladbu prvotní atmosféry Země se může skutečně opírat pouze o domněnky nebo předpoklady. Nikdo přesně neví, z čeho se skládala.

Mohla se vytvořit ‚organická polévka‘ ?

Jak pravděpodobné potom je, že by se v atmosféře domněle vzniklé aminokyseliny snesly dolů a vytvořily v oceánech jakousi „organickou polévku“ ? To je zcela nepravděpodobné. Stejná energie, kterou by byly rozštěpeny jednoduché chemické sloučeniny v atmosféře, by ještě rychleji rozložila jakékoli nově vytvořené složité aminokyseliny. Je zajímavé, že v experimentu, při němž elektrický výboj procházel „atmosférou“, uchránil Miller čtyři vzniklé aminokyseliny jen tím, že je odstranil z dosahu výboje. Jinak by byly působením výboje rozloženy.

Ale předpokládáme-li, že by se aminokyseliny nějakým způsobem dostaly do oceánů a byly by uchráněny před narušujícím ultrafialovým zářením v atmosféře, co potom ? Hitching vysvětluje : „Pod vodní hladinou by nebylo dost energie, která by mohla vyvolat další chemické reakce. Voda v každém případě brání růstu složitějších molekul.“

Jakmile jsou tedy aminokyseliny jednou ve vodě, musí se z ní opět dostat, jestliže se z nich mají vytvořit větší molekuly a vyvinout se v proteiny vhodné ke vzniku života. Ale jakmile se dostanou z vody, jsou opět vystaveny rozkladnému ultrafialovému světlu. Jinými slovy, není – teoreticky vzato – žádná naděje, že by aminokyseliny přetrvaly i jen toto první a poměrně jednoduché stadium ve vývoji života.

Všeobecně se tvrdí, že život vznikl samovolně v oceánech, ačkoli vodní prostředí není vhodné pro nutné chemické reakce. Je obtížné představit si, jak mohlo ve vodním prostředí prvotního oceánu docházet k polymerizaci (spojování menších molekul ve větší), jestliže přítomnost vody napomáhá spíše depolymerizaci (štěpení větších molekul v menší, jednodušší) než polymerizaci. Samovolné rozpuštění je mnohem pravděpodobnější a postupuje tudíž mnohem rychleji než spontánní syntéza. To znamená, že nahromadění organické polévky nebylo možné.

Evoluční teorie však musí čelit ještě jinému tvrdošíjnému problému. Je více než sto aminokyselin, ale jen 20 je nutných pro proteiny potřebné k životu. Mimo to se vyskytují ve dvou formách : některé molekuly jsou „pravotočivé“, jiné „levotočivé“. Při nahodilém vzniku, jako v případě teoretické organické polévky, by nejpravděpodobněji byla polovina molekul pravotočivých a druhá polovina levotočivých. A není znám žádný důvod, proč by u živých organismů měla mít přednost jedna orientace před druhou. Přesto však je všech těch 20 aminokyselin, z nichž jsou vytvořeny proteiny potřebné k životu, levotočivých.

Jak se mohly náhodně spojit v organické polévce jen ty výslovně potřebné druhy ? Musíme připustit, že vysvětlení … zůstává jednou z nejobtížnějších oblastí strukturálních hledisek života. Pravděpodobně to nikdy nebudeme schopni vysvětlit.

Pravděpodobnost a samovolný vznik proteinů

S jakou pravděpodobností by se mohly správné aminokyseliny spojit v jednu proteinovou molekulu ? Pro srovnání si představme velkou hromadu červených a bílých fazolí. Červené a bílé jsou tu ve stejném počtu a důkladně promíchány. V našem případě je více než 100 různých druhů fazolí. Co bychom nabrali lopatkou z této hromady ? Kdybychom chtěli nabrat jen fazole, které představují základní kameny proteinů, směly by být na lopatce jen fazole červené – ani jedna bílá ! Dále by na lopatce muselo být pouze 20 druhů červených fazolí a každá jednotlivá fazole by musela být na lopatce na zvláštním, předem určeném místě. Kdyby – převedeno na proteiny – nebyly požadavky splněny v jednom jediném bodu, nemohl by takový protein správně plnit svou úlohu. Kdybychom naši předpokládanou hromadu fazolí sebevíce promíchávali, mohli bychom dosáhnout té správné kombinace ? Ne. Jak by tedy bylo něco takového možné v případě předpokládané organické polévky ?

Proteiny nezbytně nutné ke vzniku života se skládají z velmi složitých molekul. Jaká je pravděpodobnost, že i jen jedna jednoduchá proteinová molekula vznikla v organické polévce náhodou ? Evolucionisté připouštějí, že jde o pravděpodobnost pouze 1 ku 10113 (1 se 113 nulami). Ovšem už každá událost, k níž by mělo dojít s pravděpodobností 1 ku 1050, je z hlediska matematiků vyloučena jako neuskutečnitelná. Jak malá je to pravděpodobnost, je patrné z toho, když si uvědomíme, že 10113 je číslo, které převyšuje odhadovaný počet všech atomů ve vesmíru !

Některé proteiny slouží jako stavební látky, jiné jako enzymy. Ty urychlují potřebné chemické reakce v buňce. Bez nich by buňka odumřela. A buňka potřebuje ke své činnosti nikoli málo, nýbrž 2000 proteinů, které působí jako enzymy. S jakou pravděpodobností by bylo možné získat je všechny náhodou ? S pravděpodobností 1 ku 1040 000 ! Je to tak nepředstavitelně malá pravděpodobnost, že by to bylo nemyslitelné, i kdyby se celý vesmír skládal z organické polévky. Jestliže nejsme na základě společenských názorů nebo vědecké výchovy předem silně zaujati pro názor, že život na Zemi vznikl samovolně, pak tento jednoduchý výpočet tuto koncepci zcela likviduje.

Ale pravděpodobnost je vlastně ještě daleko menší než naznačuje toto „nepředstavitelně malé“ číslo. Buňka musí být obklopena membránou. Tato membrána je však nesmírně složitá, skládá se z proteinů, cukrů a tukových molekul. Dnes patří k buněčným membránám kanály a pumpy, které ovládají přísun a odsun živin, odpadových produktů, iontů kovů atd. Tyto specializované kanály obsahují vysoce specifické proteiny, tj. molekuly, které nemohly existovat na počátku vývoje života.

Podivuhodný genetický kód

Daleko obtížnější než získání výše uvedených látek je získání polynukleotidů – RNA a DNA, z nichž je vybudován genetický kód. S DNA je spjato pět histonů (histony, jak se zdá, se účastní řízení genové aktivity). Pravděpodobnost, že by náhodou vznikl i ten nejjednodušší histon, se odhaduje na 1 ku 20100 – další ohromné číslo, „které daleko přesahuje celkový počet všech atomů ve všech hvězdách a galaxiích, jež je možno rozeznat těmi největšími astronomickými teleskopy“.

Ještě obtížnější je vysvětlit evoluční teorií vznik úplného genetického kódu – předpoklad pro buněčné rozmnožování. Vzhledem k proteinům a DNA vyvstává opět stará otázka, zda byla dříve slepice nebo vejce. Vznik proteinů závisí na DNA, ale DNA se nemůže vytvořit bez již existujících proteinů. Stále je zde paradox, co tu bylo dříve. Proteiny nebo DNA ? Odpověď musí být : „Vznikly současně.“ Tím se vlastně říká, že slepice a vejce se musely vyvinout současně a nemohlo vzniknout jedno z druhého. Je to rozumné ? Vznik genetického kódu představuje ohromný problém.

Evoluci genetického aparátu nelze v laboratoři napodobit. Je tedy možné o tom nekonečně dlouho spekulovat, aniž jsme spoutáni nepohodlnými fakty. Je však slučitelné s přesnou vědeckou prací odsunout tak snadno stranou ohromné množství „nepohodlných faktů“ ? Existence genetického kódu je nejspletitějším hlediskem otázky o vzniku života. Genetický kód je téměř univerzální, ale mechanismus potřebný k jeho realizaci je mnohem komplikovanější, než aby mohl vzniknout v jednom okamžiku.

Evolucionisté se pokoušejí o jiné řešení, aby nemožné nemuselo nastat „v jednom okamžiku“. Zastávají názor, že proces probíhal krok za krokem, a při tom se svým dílem účastnil přirozený výběr. Avšak bez genetického kódu, kterým začíná rozmnožování, nemůže existovat žádný podklad pro přirozený výběr.

Úžasná fotosyntéza

Pro evoluční teorii vystupuje ještě další překážka. Kdysi dávno musela prvotní buňka vynalézt něco, co znamenalo pro život na Zemi revoluční změnu – totiž fotosyntézu. Tomuto procesu, při němž rostliny přijímají oxid uhličitý a vydávají kyslík, vědci dosud plně nerozumějí. Jedná se o „proces, který se dosud nikomu nepodařilo v žádné laboratoři zopakovat“. Přesto se evolucionisté domnívají, že vznikl v nepatrné buňce náhodou.

Fotosyntézou vznikla z atmosféry bez volného kyslíku atmosféra, ve které každá pátá molekula je molekulou kyslíku. Výsledkem bylo, že zvířata mohla dýchat a žít a že mohla vzniknout vrstva ozónu, která chrání všechno živé před škodlivým účinkem ultrafialového záření. Vznikla tato pozoruhodná řada okolností jednoduše náhodou ?

Účastní se při tom inteligence ?

Vzhledem k astronomicky vysoké nepravděpodobnosti, která mluví proti nahodilému vzniku života buňky, se někteří evolucionisté cítili nuceni poněkud ustoupit. Tyto problémy jsou příliš složité, než aby jim bylo možné přiřadit nějaká čísla. Ani větší a lepší organická polévka nám zde již nestačí, jak jsme snad mohli doufat ještě před rokem nebo před dvěma lety. Výpočty, které byly provedeny, jsou v podstatě stejně nepřijatelné pro kosmickou polévku jako pro polévku zemskou.

Bylo uznáno, že při vývoji života musela nějak spolupůsobit inteligence. Taková teorie se vlastně přímo nabízí, takže se musíme ptát, proč ji vlastně každý nepřijímá jako samozřejmou. Důvody jsou spíše psychologické než vědecké. Z toho je tedy možné vyvozovat, že „psychologická“ zábrana je jediným přijatelným vysvětlením otázky, proč většina evolucionistů dále trvá na tom, že život mohl vzniknout náhodou, a zavrhuje „plán, záměr, nebo řízenost“. Podle názoru některých evolucionistů je zde inteligence nezbytná, ale stvořitel je nepřijatelný. Není v tom rozpor ?

Je to vědecké ?

Má-li být samovolný počátek života přijat jako vědecká skutečnost, mělo by to být prověřeno vědeckou metodou. Zde je popis této metody : Pozoruj, co se děje; na základě těchto pozorování sestav teorii o tom, co snad odpovídá pravdě; teorii prověř dalším pozorováním a pokusy; a dávej pozor, zda se splňují předpovědi založené na teorii.

Postupujeme-li podle této vědecké metody, není možné pozorovat samoplození života. Není žádný důkaz, že k tomu dochází dnes, a přirozeně nebyl žádný lidský pozorovatel přítomen ani v době, kterou pro samoplození života udávají evolucionisté. Žádná teorie o tom nebyla potvrzena pozorováním. V laboratorních pokusech se nepodařilo tento proces opakovat. Předpovědi založené na této teorii se nesplnily. Jedná se potom o poctivou vědu, jestliže se taková teorie povyšuje na úroveň skutečnosti, ačkoli na ni není možné uplatnit vědeckou metodu ?

Na druhé straně je dostatek důkazů pro závěr, že samoplození života z neživé hmoty je nemožné. Stačí se jen zamyslet nad tím, jak veliký je to úkol, a uznáme, že samoplození živého organismu je nemožné. A přece jsme zde jako výsledek samoplození. Zní to jako objektivní vědecký výrok ?

Tyto úvahy jsou charakterizovány jako „čirý dogmatismus“, jestliže se tvrdí, že to, čemu chceme věřit, se opravdu stalo. Co přimělo vědce k tomu, aby ve své vlastní mysli tolerovali toto zřejmé porušení vědecké metody ? Teologům se vždy vytýkalo, že se spoléhají na mýty a zázraky, a nyní ani vědě nezbývá nic jiného, než si vytvořit svou vlastní mytologii : totiž předpoklad, že proces, který nebylo možné přes všechno úsilí dokázat, v prvopočáteční minulosti skutečně proběhl.

Podle důkazů se zdá, že teorie o samoplození života patří spíše do říše science fiction, než aby byla vědeckou skutečností. Mnozí zastánci této teorie zřejmě v těchto věcech opustili vědeckou metodu, aby mohli uvěřit tomu, čemu chtějí uvěřit. Ačkoli je naprosto nepravděpodobné, že by život vznikl náhodou, převládá neochvějný dogmatismus místo opatrnosti, kterou se normálně vyznačuje vědecká metoda.

Všichni vědci však nevylučují jinou možnost. Podle některých je jediným přijatelným vysvětlením stvoření. Pro fyziky to znamená prokletí, ale jestliže je teorie, která se nám nelíbí, podepřena experimentálními důkazy, nesmíme ji zavrhnout. Po vyjití Darwinovy knihy O vzniku druhů se „evoluce stala v jistém smyslu vědeckým náboženstvím; téměř všichni vědci ji přijali a mnozí jsou ochotni náležitě ‚přizpůsobit‘ svá pozorování, aby je s ní uvedli do souladu.“ Smutný, ale pravdivý komentář.

Já zde ale stále nevidím žádné logické východisko… Chtít připsat život chemické náhodě na zemi je jako hledat jedno určité zrnko písku na všech plážích na všech planetách ve vesmíru – a najít je. Jinými slovy : Je prostě nemožné, že by život mohl vzniknout chemickou náhodou. Není žádná jiná možnost, jak porozumět přesnému uspořádání chemických stavebních kamenů života, než odvolat se na stvoření v kosmickém měřítku.

Jeden vědec kdysi řekl : „Vědci nemají žádný důkaz, že život není výsledkem stvořitelského činu.“

I kdybychom však připustili, že první živá buňka přece vznikla nějakým způsobem sama od sebe, je nějaký důkaz, že se dále vyvíjela ve všechny ty živé formy, které kdy žily na Zemi ? Odpověď na tuto otázku bychom mohli najít několik (desítek) metrů pod námi, v zemi – odpověď nám dávají zkameněliny. Ale to je zase jiná, velmi obsáhlá kapitola, kterou se blíže nebudu zabývat. Jen bych se chtěl pozastavit letem světem nad otázkou datování.

Jak je to s datováním ?

Biblická chronologie ukazuje, že od stvoření člověka uplynulo asi 6000 let. Proč se tedy od doby, kdy byly nalezeny zkameněliny uznaných lidských typů, mluví v literatuře často o mnohem delších časových obdobích ?

Než zavrhneme biblickou chronologii jako mylnou, měli bychom si uvědomit, že někteří vědci ostře kritizují metody datování na základě radioaktivity. V jednom vědeckém časopise byla zpráva o studiích, které ukazují, že „datování provedená na základě radioaktivního rozpadu, se mohou navzájem lišit nejen o několik let, nýbrž o celé řády“. Bylo tam uvedeno : „Tvrdí se, že člověk obývá Zemi 3,6 miliónu let, ale možná, že je zde jen několik málo tisíciletí.“

Uvažujme například o radiouhlíkových „hodinách“. Tuto metodu datování podle radioaktivního uhlíku vyvíjeli vědci po celém světě po dvě desetiletí. V širokých kruzích byla s nadšením přijímána jako postup k přesnému určení stáří lidských výtvorů z dávných dějin lidstva. Potom se však sešli odborníci z oboru radiochemie, archeologie a geologie ke světové konferenci v Uppsale (Švédsko), aby si vyměnili zkušenosti. Zpráva o konferenci ukázala, že základní předpoklady, na nichž se zakládalo měření, se prokázaly ve větší nebo menší míře jako nespolehlivé. Zjistilo se například, že se v minulosti netvořilo v ovzduší stále stejné množství radioaktivního uhlíku a že datování předmětů z doby kolem roku 2000 př.n.l. a dříve není spolehlivé.

Uvědomme si, že skutečně spolehlivé důkazy lidské činnosti na Zemi nejsou udávány řádově v miliónech let, ale v tisíciletích. V jedné anglické publikaci se říká : „Ve starém světě byla většina z rozhodujících kroků zemědělské revoluce učiněna mezi rokem 10 000 a 5 000 př.n.l. Teprve posledních 5 000 let zanechává člověk písemné zprávy.“ Skutečnost, že se dnešní člověk, podle svědectví zkamenělin, objevil na zemi náhle a že spolehlivé historické záznamy jsou nesporně nedávné, je v plném souladu s biblickou chronologií lidského života na Zemi.

Je pozoruhodné, co o tom napsal v časopise Science jaderný fyzik a nositel Nobelovy ceny W.F.Libby, jeden z průkopníků radiouhlíkového datování : „Výzkum zabývající se vývojem metody k určování stáří probíhal ve dvou fázích – určování stáří nálezů z historické doby a z doby prehistorické. Já a můj spolupracovník jsme zažili svá první překvapení, když nás naši poradci informovali o tom, že dějiny sahají jen 5 000 let do minulosti … Tvrdí se, že určitá kultura nebo určité archeologické naleziště je staré 20 000 let. Dozvěděli jsme se celkem náhle, že tyto údaje o stáří nespočívají na přesných poznatcích.

V recenzi jedné knihy o evoluci upozornil jeden britský autor na nedostatek důkazů pro evoluci. Poukázal na to, že je však přesto ponecháván volný průchod domněnkám. Potom prohlásil : „Ve srovnání s tím je zpráva o stvoření naprosto věcná a musíme přinejmenším uznat, že úplně souhlasí s tím, co víme o člověku a jeho chování.“ Řekl, že neodůvodněná tvrzení o miliónech let lidské evoluce „a nespoutané skoky od lebky k lebce mohou u každého, kdo není v zajetí evolucionistického mýtu, vzbudit jedině dojem, že jde o pouhou fantazii“. Dále došel k závěru : „Potomci budou jistě udiveni a myslím také velmi pobaveni tím, že tak ledabylé a nepřesvědčivé teoretizování mohlo tak rychle zaujmout myšlenkový svět 20.století a že mohlo být uplatňováno tak lehkomyslně a v takovém rozsahu.“

(Ne)logický závěr… (?!?)

V následující tabulce se můžeme podívat, jak se na vznik života dívají lidé zastávající názor evoluce, lidé zastávající názor o stvoření a nakonec jaké jsou pravé, vědecky dokázané skutečnosti, k nimž bychom se mohli přiklonit asi nejvíce. Ovšem názor má mít každý svůj…

…tabulka…

Srovnáme-li konkrétní skutečnosti s modelem stvoření a s modelem evoluce, neukazuje se jasně, který model souhlasí s fakty a který je s nimi v rozporu ?

Zde je pravděpodobný a jediný logický závěr. Důkazy ze světa živočichů, který nás obklopuje, a svědectví zkamenělin o životě v rané době vedou k témuž závěru. Život pravděpodobně skutečně nezačal v jakési neznámé „organické polévce“, lidstvo určitě nepochází z předků podobných lidoopům, a takto bychom mohli ještě pěknou chvíli pokračovat…

Zkuste se zamyslet nad úžasným plánováním a složitostí jevů na Zemi a všude ve Vesmíru.

Čemu tedy máme věřit ?

Chtěl bych Vám přiblížit několik fakt, nad kterými by bylo záhodno se zamyslet:

Proč vznikl život zrovna na Zemi ? Existuje život ještě někde jinde ? Jak mohla vzniknout tak složitá struktura galaxií ve vesmíru sama od sebe ? A co třeba vnitřní struktura atomu ? Není podobná naší Sluneční soustavě ? Kdo, nebo co napomohlo k tomuto kolosálnímu uspořádání ? Kde se vzala všechna ta hmota ? Voda – jaká neobyčejná látka – co je to vůbec ? Co si myslíte o struktuře nukleových kyselin ? Byl genetický kód někým předem určen, nebo vznikl náhodou ?

Těchto otázek bychom si mohli klást tisíce (ne-li více), ale nyní se zkusme zamyslet nad jednou konkrétní otázkou. Už jste jistě někdy slyšeli o stromu zvaném sekvoj obrovská. Jen podle názvu můžeme vyvodit, že se zřejmě bude jednat o nějakou velmi velkou rostlinu. Jedná se o největší rostlinu na Zemi. Sekvoj bývá vysoká přes 100 metrů, její kmen může mít ve výšce asi jeden metr nad zemí průměr 11 metrů, což znamená, že na jeho obejmutí by bylo zapotřebí přibližně 20 lidí. Dřevo jednoho stromu by stačilo ke stavbě padesáti šestipokojových domů. Kůra silná 60 cm chutná po taninu, který odpuzuje hmyz. Má houbovitou vláknitou strukturu, takže je ohnivzdorná téměř jako azbest. Kořeny stromu prorůstají půdu o ploše 1,5 hektaru. Strom dosahuje stáří přes 3 000 let. Záhadou jsou však její semena. Ti nepatrní drobečkové, kteří prší ze sekvoje v miliónech, nejsou větší než špendlíková hlavička a mají velmi drobná křidélka. Človíček stojící pod sekvojí může jen v tiché úctě vzhlížet vzhůru a obdivovat její vznešenost. Je rozumné se domnívat, že tento majestátní obr rostoucí z tak nepatrného seménka vznikl bez plánování ?

Mozek – nejsložitější systém na Zemi … a kdo ví, kde ještě

Nakonec si přiblížíme jeden z největších zázraků a pravděpodobně nejsložitější systém v celém vesmíru – lidský mozek. Mezi všemi zázračnými věcmi na Zemi (a možná v celém vesmíru) není nic úžasnějšího než právě lidský mozek. Uveďme si příklady : Z různých smyslových orgánů plyne do mozku každou sekundu informační proud asi 100 miliónů bitů. Jak brání mozek tomu, aby nebyl beznadějně zahlcen touto lavinou ? Jak zvládá mysl ty milióny souběžných zpráv, jestliže můžeme v určité chvíli přemýšlet jen o jedné věci ? Mysl zřejmě nejen překonává záplavu informací, ale dokonce se s ní lehce vyrovnává.

Zvládání tohoto úkolu je pouze jedním z nespočetných zázraků lidského mozku. Účastní se na tom dva faktory:

V mozkovém kmenu je síť nervových vláken o velikosti malíčku. Tato síť se nazývá retikulární formace. Působí jako určitý druh kontrolního centra provozu, které řídí milióny zpráv přicházejících do mozku, vyřazuje nevýznamné a vybírá důležité, jež vede dál do mozkové kůry. Tato malá síť nervových vláken propouští každou sekundu do vědomí nejvýše několik set informací.

K dalšímu výběru toho, co pronikne do naší vědomé pozornosti, dochází zřejmě ve vlnách, které procházejí mozkem 8 – 12 krát za sekundu. Těmito vlnami jsou působeny periody vysoké vnímavosti, kdy mozek vnímá silnější signály a reaguje na ně. Předpokládá se, že se mozek pomocí těchto vln orientuje, přičemž se soustřeďuje na to, co je důležité. Sekundu za sekundou probíhá v naší hlavě úžasně intenzívní činnost.

Co v nás budí úžas

V bádání o mozku dosáhli vědci v posledních letech nesmírných pokroků. Dosud získané znalosti jsou však nic ve srovnání s tím, co zatím neznáme. Jeden výzkumný pracovník prohlásil, že po tisíciletích spekulací a po několika posledních desetiletích intenzívního vědeckého bádání zůstává náš mozek stejně jako vesmír „v podstatě tajemstvím“. Mozek člověka je jistě nejtajemnější část zázračného díla, jímž je člověk, přičemž slovo „zázrak“ znamená něco, „co v nás budí úžas“.

Tento zázrak začíná v děloze. Tři týdny po početí se začínají tvořit mozkové buňky. Buňky se rozmnožují lavinovitě, někdy až 250 000 buněk za minutu. Po narození roste mozek dále a vyvíjí se jeho síť spojů. Propast, která dělí mozek člověka od mozku kteréhokoli zvířete, je rychle patrná, uvědomíme-li si, že se mozek kojence na rozdíl od mozku všech novorozených zvířat zvětší v prvním roce života trojnásobně. V lidském mozku je nakonec asi 100 miliard nervových buněk zvaných neurony, a také jiné druhy buněk, ačkoli mozek činí pouze dvě procenta celkové tělesné váhy.

Hlavní mozkové buňky – neurony – se vlastně vzájemně nedotýkají. Jsou od sebe odděleny synapsemi, nepatrnými štěrbinami, které jsou menší než desetitisícina milimetru. Tyto mezery jsou překonávány chemickými látkami, nervovými přenašeči (tzv.akční potenciál). Dosud je známo třicet těchto přenašečů, ale v mozku jich může být daleko více. Chemické signály jsou na jednom konci neuronů přijímány spletí nepatrných vláken, dendritů. Signály jsou pak předávány dál na druhý konec neuronu nervovým vláknem zvaným axon. V neuronech probíhají signály elektrické povahy, ale přes štěrbiny jsou přenášeny chemicky. Přenos nervových signálů je tedy elektrochemické povahy. Všechny impulsy jsou stejně veliké, ale intenzita signálů závisí na četnosti impulsů, jichž může být až tisíc za sekundu.

Nevíme přesně, jaké fyziologické změny nastávají v mozku při procesu učení. Ale výsledky pokusů naznačují, že se v průběhu učení, zejména v raném věku, vytvářejí lepší spoje a že se uvolňuje více chemických látek, které překonávají štěrbiny mezi neurony. Trvalým používáním jsou spoje posilovány a učení se upevňuje. V této věci je zajímavý výrok Bible, kde se praví, že zralí lidé, „kteří používáním cvičili svou vnímavost“, snadněji porozumějí obtížnějším věcem. – Hebrejcům 5:14. Bádání ukázalo, že nepoužívané duševní schopnosti ochabují. Mozek tedy – podobně jako sval – sílí používáním a ochabuje, není-li používán.

Nesmírné množství mikroskopicky malých nervových vláken, kterými jsou v mozku vytvářeny tyto spoje, se může označit jako „elektrická instalace“, Vlákna jsou v nepochopitelně složité spleti přesně uspořádána. Je však záhadou, jak mohou být umístěna přesně na těch místech, kde podle „schématu zapojení“ mají být. „Bezpochyby nejdůležitější nevyřešenou otázkou, pokud jde o vývoj mozku,“ řekl jeden vědec, „je otázka, jak vytvářejí neurony specifické vzorce spojení … Většina spojů je zřejmě přesně vytvořena již v raném stadiu vývoje.“ Jiný badatel dodává, že tyto specificky rozvržené oblasti mozku, „jsou běžné v celém nervovém systému a způsob, jak je tato přesná elektrická instalace založena, zůstává jedním z velkých nevyřešených problémů.

Počet těchto spojů je astronomicky vysoký. Každý neuron může být mnohotisíckrát spojen s jinými neurony. Kromě spojů mezi neurony existují také mikroobvody bezprostředně mezi dendrity. Tyto mikroobvody k našim již stejně závratným představám o způsobu práce mozku další, zcela novou dimenzi. Někteří badatelé jsou přesvědčeni o tom, že počet spojů, které tvoří miliardy a miliardy nervových buněk lidského mozku, dosahuje snad dokonce kvadrilionu. Jaká schopnost z toho vyplývá ? Informace, které by mozek mohl pojmout, by naplnily asi 20 miliónů svazků, což je počet svazků v největších knihovnách na světě.

Tento velký rozdíl mezi člověkem a zvířetem způsobuje mozková kůra. Je asi tři milimetry silná a se svými rozeklanými závity zapadá do tvaru lebky. Kdyby byla mozková kůra rozprostřena, zaujala by plochu asi 3 400 čtverečních centimetrů. Délka spojovacích vláken je asi 1 000 km na kubický centimetr. Ve srovnání s mozkovou kůrou kteréhokoli zvířete je mozková kůra člověka nejen daleko větší, ale má také daleko větší nezapojenou oblast. To znamená takovou, která není zapojena do řízení fyzických funkcí těla, nýbrž je vyhrazena pro vyšší duševní pochody, jež odlišují člověka od zvířete. Náš rozum nás kvalitativně odlišuje od všech ostatních forem života.

Je vůbec možné, že tento nejsložitější systém ( a samozřejmě všechny ostatní živé věci ) na této planetě vznikl náhodou ? Myslím, že ne. Ale jak si to pak máme vysvětlit ?

Kde je pravda ?

Jeden vědec kdysi řekl : „Konec světa (resp. zánik všech živých tvorů nevyjímaje člověka) přijde tehdy, až se člověk dozví pravdu o tom, jak vlastně vznikl. A té chvíle se hrozně bojím, neboť cítím, že se blíží …“

Zdroj : internet Autor:anonym